145 - prosinec 2003

Chórové lavice, dóm v Ulmu, 1440-1474

Sedadla

Liturgický prostor jako domus ecclesiae - shromaždiště církevní obce - musel počítat s kratší či delší přítomností jednotlivých účastníků bohoslužebného konání. Podle postavení příslušela těmto účastníkům určitá místa a určitá sedadla či lavice. Od raně křesťanských dob zaujímal předsedající nejvýznamnější místo v čele chrámu proti vstupu, kde se nacházel biskupský trůn - cathedra honoris. Ten byl umístěn při stěně v ose apsidy tak, že z něj mohl předsedající přehlédnout celé shromáždění. Odtud také v sedě (na znamení výsadního postavení) přednášel biskup předsednické modlitby či kázání. Trůn byl zpočátku prostý, ale záhy se začala rozvíjet jeho výzdoba. Krásným příkladem bohatě zdobené cathedry je trůn ravennského biskupa Maximiana ze 6. stol., který je intarzován zlatem a slonovinovými reliéfy. Ve středověku se mění poloha biskupského sedadla v důsledku přisunutí oltáře k východní stěně chrámu a trůn se dostává na evangelijní stranu chóru (levá z pohledu účastníka). V této době se též začíná objevovat zdůraznění biskupského stolce baldachýnem, který v gotice nabývá podob složitých architektonických výtvorů a jehož vývoj vrcholí velkolepým Berniniho baldachýnem nad papežským trůnem (cathedra Petri) ve Svatopetrské basilice.

Lavice shromážděného kléru byly v raně křesťanských basilikách umístěny po stranách cathedry po obvodu apsidy a nazývaly se synthronon. Po změně uspořádání presbytáře a po přesunutí oltáře k východní stěně se tyto lavice přemístily ke stranám chóru a daly tak vzniknout tzv. chórovým lavicím neboli stallám. Stally se objevují v klášterních, kolegiátních či biskupských kostelích a jsou určené ke společným modlitbám řeholníků nebo kanovníků, případně jako místa presbyterů při biskupských bohoslužbách. Bývaly uspořádány do dvou řad nad sebou a jednotlivá oddělené sedadla byla vybavena klekátkem a také pultovým poprsníkem pro podložení bohoslužebných knih. Při stání se sedadlo sklopilo směrem k zadní stěně - dorsale. Sedadla mívala na spodní straně konzolovitý výstupek zvaný misericordia, který sloužil jako polosedačka při delších částech bohoslužby trávených ve stoje. Na chórové lavice se soustředila umělecká výzdoba - baldachýny nabývaly podob fantaskních architektur a sedadla a bočnice byly zdobeny bohatými reliéfy, jejichž náměty byly brány jak ze sakrální, tak z profánní tematiky. Lavice pro lid jsou záležitostí až pozdního středověku a nastupujícího novověku, ačkoli např. v Itálii se lavice jako pevný mobiliář neobjevují leckdy ani v baroku a místo nich se používaly prosté židle, které bylo možno přesouvat a natáčet podle potřeby vycházející z probíhající liturgické akce. Po II. vatikánském koncilu se v sakrální architektuře v ideálních případech prosazuje snaha vydělovat předsedajícího co nejméně ze shromáždění, takže sedadla pro klérus bývají co nejprostší. To že předsedající nestojí proti shromáždění, ale měl by být v jeho středu bývá naznačeno vějířovitým či půlkruhovým uspořádáním lavic pro lid.

Jan Klípa