Jste zde

Liturgická nerozhodnost zalitá do betonu

Reinhold Reck

Již dlouho let považuji pokoncilní standardní řešení pro umístění oltáře v prostorukostela za nepříliš šťastné. Právě proto, že katolická bohoslužba pracuje sesymbolikou zhuštěnou na nejvyšší míru a my dnes také – což bylo nábožensképraxi všech dob a kultur čistě intuitivně vždy jasné – na základě bádání osymbolech a rituálech dobře víme o hluboké formační síle tohoto symbolickéhodorozumění, je třeba brát tyto symboly velmi vážně a stále znovu jevyhodnocovat. Prvním rozlišovacím znakem přitom musí být, zda a nakolik tato znameníodpovídají evangeliu dosvědčenému v Písmu Starého i Nového zákona.

Do tohoto světa symbolů patřířeč a hudba, gesta a tanec, oděvy a náčiní, zvuky a vůně, světlo atemnota. Do tohoto světa symbolů patří také – a to na velmi významném místě –architektura a prostorové řešení kostelů a kaplí. Ty do jisté míry představujízákladní symbol, vnější rámec celé liturgie.

Pak si musíme s veškerouvážností položit otázku, jaké poselství přináší naše bohoslužba již jenstavebně danou koncepcí liturgie Pochopitelně existují výjimky, avšak převážnáčást našich kostelů je i nadále rozdělena na prostor chóru a kostelní loď, na„jeviště“ vpředu a na „hlediště“, i když role „návštěvníků“ bohoslužeb dalecepřesahuje pouhé „přihlížení“.

Tím jsou architektonicky dányhlavní rozdíly: existuje vpředu a vzadu, nahoře a dole, hlavní aktéři astatisté, pevně usazené kostelní lavice pro lidi a ostrov presbytáře jako akčníprostor pro kněze a služebníky oltáře. Tyto rozdíly jsou nadále posiloványliturgickým oděvem a paradoxní praxí realizovat Ježíšův příkaz „Pijte z něhovšichni!“ tak, že jenom jeden člověk u oltářního stolu (v nejlepším případěněkolik jedinců) jí a pije a všichni ostatní jsou u stupňů oltáře „krmeni“na sucho. Vůbec se tu vlastně nechci zabývat zcela zvláštní symbolikoupřijímání eucharistie „za pochodu“. Nejvíce znetvořený symbolický akt se podlemého názoru děje ve své výrazové formě při dramaturgickém vrcholu eucharistickéslavnosti, při eucharistické modlitbě s ustavujícími slovy a epiklezi. V našich končinách je stále ještě běžnou praxí,že celá obec po Sanktus poklekne, zatímco jedna osoba zůstane stát: kněz.Očividným bezprostředním symbolem pak je a zůstává, že 10, 50, 500 nebo vícelidí klečí před jediným člověkem. Ne náhodou je pokleknutí, proskyneze,ve staroorientální kultuře a dále až do novověku křesťanského Západu gestemnaprosté podřízenosti. Lze jistě namítnout, že proskynezeběhem eucharistické modlitby se neděje před knězem, nýbrž před Ježíšem Kristem,přítomným v tajemství víry. K tomu je však třeba říci: To, co se děje a co jesmysly vnímáno, takovou interpretaci nepodporuje – a tím také tento rituálneodpovídá, protože dobrý rituál musí smysly vést dále. Pokud mnozí věřícípřesto tento rituál zdánlivě dobře vykonávají, pak je tomu asi na základědlouholeté výchovy, zvyku a praxe.

Já sám považuji způsob, jakýmbyla provedena reforma liturgie co se týče uspořádání prostoru ve spojení spostoji těla, za masivní posílení klerikalizace.Tvrdě řečeno: Církev přinejmenším oslavuje v každé eucharistii i svou vlastníhierarchii. Emocionálně je totiž něco zcela jiného, zda klečím před očimakněze, který stojí naproti mně, nebo za jeho zády a tím jsem spolu s nímzaměřen na tajemství spásy. Aniž bych pro to měl důkazy, odvažuji se tvrdit, žeto stejně vnímá (neúmyslně, intuitivně) nemálo současníků – a snad i právě toje odrazuje od účasti na bohoslužbách. Pokud tato teze souhlasí, znamenalo byto, že církev teologicky problematickou základní symbolikou své ústředníslavnosti víry ztěžuje lidem přístup k této slavnosti.

V tomto bodě byla dřívějšíforma liturgie méně nejasná. Kněz sice stál při bohoslužbě vpředu, avšakobrácen stejným směrem jako celá obec k oltáři. A praxe „výstavu Nejsvětější svátosti“, jak jsem ji ještě zažil ve svémdětství v souvislosti s odpoledními pobožnostmi, podporovala srozumitelnosttéto symboliky. I zde klečel kněz s ministranty a celým „lidem“ před „Nejsvětější svátostí“.

Nepřeji si návrat této předkoncilní liturgie. Měla své vlastní problémy. Přestobychom se však od ní mohli něčemu naučit. Je možné si představit, že běhemeucharistické modlitby celá obec s knězem stojí (což je podle mínění liturgiků postoj těla odpovídající vzdávání chvály), a kdyžmá potom dojít k aktu proskyneze před Pánem přítomnýmv eucharistii – pak celá obec poklekne společně s knězem nebo si společně s nímklekne před oltářem nebo okolo oltáře.

Podobným způsobem by bylo možnépozměnit choreografii přímluv, podobně i vstupní a závěrečné modlitby. Jaklze jednoznačně smyslově vyjádřit, že je zde oslovován Bůh a ne obec?

Při realizaci „prostorůspolečenství“ by se jistě našly ještě zcela jiné další možnosti řešení. Ale ikdybychom chtěli, nemůžeme ze dne na den tímto způsobem přetvořit vnitřníprostory našich kostelů. Zde je třeba se vyrovnat s promarněnou šancínespočetných přestaveb a novostaveb v souvislostí s reformou liturgie, kterébyly dosud uskutečněny. Oltáře byly sice posunuty od stěny, avšak ne do středubohoslužebného prostoru. Do kamene vytesaná teologie a do betonu zalitáliturgie mají přirozeně dlouhý život. Rezignace však nepomůže. Právě zdespočívá velká zodpovědnost biskupů a kněží. Mám tím na mysli, aby si předevšímv souvislosti se svou liturgickou rolí kriticky a čestně uvědomili svojizodpovědnost, své vlastní liturgické koncepty, svoji rolí a také své motivace avnímání.

Christin der Gegenwart 4.4.2004, s.109, přeložil Josef König