Sv. Štěpán, jáhni a bezdomovci

Píši tyto řádky 26. prosince, na svátek svatého Štěpána Prvomučedníka, velkého a statečného světce. Podle bible byl jáhnem, a když jsem o něm kdysi dávno poprvé jako dítě slyšel, musela mi tato exotická funkce být dlouze objasňována: Žádné živé jáhny jsem totiž neznal. Dnes jako již dospělý vím, že toto vyjasňování se netýká jen dětí, ale i celých církví, které službu jáhna či diakona zavedly či si z dávné tradice udržely. Čím by dnes měli nástupci úřadu svatého Štěpána být?

David Holeton, autor hlavního teologického příspěvku tohoto čísla Getseman, podává velice zasvěcený přehled jáhenského úřadu, jeho teologické zhodnocení a doporučení ohledně toho, co dnes na této službě zdůraznit a čeho se naopak vystříhat. Podstatou jáhenství podle něho je podporovat biskupa především v místech, kde se církev stýká a vzájemně ovlivňuje se světem. Jáhen tedy by neměl být předstupněm k něčemu „vyššímu“, vstupní branou do klerikálního světa či pomocným knězem, který nesmí vysluhovat večeři Páně. (Mimochodem aktuální nebezpečí právě v římskokatolické církvi: velmi rád bych věděl, kolik současných katolických trvalých jáhnů by zůstalo jáhny, kdyby Řím zítra dovolil světit osvědčené ženaté muže i na kněze.) A naopak zvláště v našich podmínkách, kdy takzvaní laici dávno přebrali mnohé úkoly dříve náležející jáhnům, je podle Holetona třeba vystříhat se boje mezi jáhny a laiky o tyto pravomoci.

Kéž tedy naše církve budou mít stále více autentických a svému úkolu oddaných jáhnů tak, aby v našem světě a v naší situaci zpřítomnili poslání a postavu svatého Štěpána, a především jeho nadšení pro Krista.

Další blok příspěvků se týká problematiky bezdomovectví. V zimě potřebují bezdomovci mnohem více pomoci a podpory. U příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 2005 se navíc v Praze konala demonstrace za práva bezdomovců, a my přinášíme pro připomenutí její rezoluci a krátký rozhovor.

Bezdomovectví je skandál moderní společnosti. Máme dostatek peněz na obrovské paláce konzumu a zábavy, vydáváme miliony na žrádlo pro psy a kočky, ale lidé hladovějí a mrznou. Pokud člověk spáchá zločin, dostane se mu ve vězení stravy a střechy nad hlavou – sice v nejmizernější kvalitě, ale přece jen dost na to, aby tělesně nestrádal. Nevinný jedinec však může zůstat na dlažbě bez pomoci – není to absurdní nespravedlnost?

Mnozí z těchto lidí si svou situaci zavinili sami, můžete namítnout, a jejich státní podpora by nejspíš znamenala další zátěž státního rozpočtu, další byrokracii, další příležitost ke korupci a defraudaci a vznik další vrstvy lidí závislé na podpoře a nemající motivaci pracovat. To je pravda a ukazuje to na to, že boj z bezdomovectvím není snadný úkol. Z důvodů lidskosti (a nejen z nich) je však třeba se mu věnovat. Na úrovni drobné každodenní charity, jak to činí organizace typu Naděje nebo Armády spásy, ale také na úrovni politiky a státu: Bezdomovectví musí být potíráno i systémovými prostředky. Bohužel to není populární téma našich státníků – každý politik ví, že zde může mnohem snáze body u voličů ztratit než získat. Právě z toho důvodu je třeba demonstrovat, ovlivňovat a mluvit o potřebě lidského zacházení pro všechny, o lidských právech, která patří i bezdomovcům.

Ještě chci upozornit na nový historický seriál Martina Vaňáče. Bude věnován jednotlivým etapám křesťanských dějin. V čísle bude vždy uveřejněn článek o dějinách doby a na obálce portrét jedné významné osobnosti. Začínáme sv. Klementem.