Americké evangelikální hnutí a politika

Když nedávno časopis Týden poukázal na sexuální skandál vysokého představitele CČSH, událost nevyvolala ani v české společnosti ani v dotčené církvi téměř žádnou odezvu (viz článek Pavla Hradilka Podezření okolo biskupa Bicana v Getsemanech 11/2006). Shodou okolností se na začátku listopadu podobný skandál objevil v USA - tam o něm ale podrobně referovala všechna média, včetně těch nejserióznějších. Viník byl - na rozdíl od případu v CČSH - přinucen odstoupit během několika dnů.

O co konkrétně šlo? Ted Haggard, jeden z nejvlivnějších amerických evangelikálů, byl obviněn, že se poslední tři roky stýkal s prostitutem Mikem Jonesem, využíval jeho sexuálních služeb a kupoval si od něj metamfetamin. Haggard zpočátku všechna obvinění odmítal, a dokonce popíral i to, že vůbec Jonese zná. Nicméně když se objevily další důkazy, které jej usvědčovaly ze lži, se Haggard veřejně přiznal k „sexuální amorálnosti" a odstoupil ze všech svých funkcí.

Přirozeně by bylo možno argumentovat, že zájem médií souvisí prostě s tím, že náboženství hraje v americké společnosti větší roli než v sekularizované Evropě. Ve skutečnosti měly ale na pozornost věnovanou skandálu největší vliv blížící se volby do obou komor Kongresu. Haggard byl totiž prezidentem Národní asociace evangelikálů - organizace zastřešující 45 000 konzervativních křesťanských sborů s celkovým počtem 30 miliónů členů. Evangelikálové přitom dnes díky dobré organizaci a efektivnímu lobbingu tvoří klíčovou skupinu amerických voličů, a přestože v minulosti nehlasovali vždy zcela jednotně, prezidentu Bushovi se je podařilo sjednotit měrou nebývalou. Skandál tedy mohl v klíčových státech oslabit Bushovu již tak nepříliš příznivou pozici.

Z dlouhodobého hlediska je ale ještě podstatnější, že evangelikákové tvoří v současných Spojených státech největší společenskou sílu, která se staví proti dalšímu zrovnoprávnění homosexuálů s heterosexuály (takzvaná stejnopohlavní manželství). Například Haggardův přítel a další významný představitel evangelikálního hnutí James Dobson je známý jako jeden z nejvýraznějších kritiků práv homosexuálů. Tato otázka, která je v České republice vnímána jako politicky víceméně okrajová, je ve Spojených státech jednou z nejdiskutovanějších. Přitom není bez významu, že paralelně s kongre­sovými volbami probíhalo v jedenácti státech USA hlasování o zákazu těchto svazků. Stručně řečeno, Haggard se ironií osudu dopustil právě toho „poklesku", proti němuž vší silou bojuje organizace, jejímž byl prezidentem.

Pokud Haggardův případ zasadíme do širšího kontextu, můžeme vysledovat tři trendy, které se týkají vztahu amerického křesťanství a politiky: Zaprvé je zřejmé, že v Evropě tolik vzývaná sekularizace je ve Spojených státech interpretována zcela jinak. Oddělení náboženství od politiky, které je v kontinentální tradici často spojeno s otevřeným bojem proti (obvykle katolické) církvi (např. francouzská revoluce 1789 nebo německý Kulturkampf) a s vytěsněním víry do soukromého života („privatizace" náboženství), má v USA spíše lockovský charakter ve smyslu svobody vyznání. Mluvit o náboženství, nebo ještě lépe o své osobní víře dnes naopak patří u republikánských politiků k dobrému tónu - a demokraté se snaží držet krok: Stačí si vzpomenout, jak se snažil svou víru prezentovat prezident Clinton v době, kdy byl obviněn v aféře Monica Lewinsky. Náboženství je tak ve Spojených státech nedílnou součástí veřejného prostoru, a jeho vliv vzrůstá.

Rubem mince je fakt, že stejně jako církve pronikají do politiky, politika proniká do církví - dnešní denominační rozdělení souvisí minimálně stejně s pohledem na sociálně etické otázky jako na otázky věroučné. Když se průměrného Američana zeptáte, co se mu pojí se slovem „evangelikál", rozhodně na prvním místě nezmíní „osobní svědectví o životě s Kristem", ale spíše témata jako boj proti potratům („pro-life"), nesouhlas se svěcením žen, opozici vůči homosexuálním svazkům nebo odmítání evoluční teorie. Dokonce se zdá, že jako se 70. léta nesla ve znamení mobi­lizace konzervativních křesťanů v souvislosti s potraty, přichází v prvním desetiletí 21. století další podobná vlna, tentokrát ale zaměřená proti homosexuálům. Polarizace mezi americkými křesťanskými denominacemi se neustále prohlubuje - na jedné straně stojí církve hlavního proudu (presbyteriáni, episkopální církev, apod.) nebo některé liberální skupiny (nejznámější je United Church of Christ), na straně druhé potom různá fundamentalistická a letniční hnutí (např. Assemblies of God, ale stále výrazněji i jižní baptisté).

Vliv politiky na církve a církví na politiku sám o sobě ještě není špatný, a po pravdě řečeno ho ani nelze zcela odstranit. Pokud ale k největší mobilizaci církví dochází nikoliv v případě, kdy jsou porušována lidská práva, ale např. když jiná církev vysvětí homosexuálního biskupa (jako v případě episkopála Gena Robinsona), jedná se bezpochyby o alarmující trend. Tento trend jde ruku v ruce s přenášením ďábelských rysů na politické oponenty (byť jsou také křesťany), které se bohužel v konzervativním křesťanském prostředí stává obvyklou praxí: Snad nejznámější evangelikál, zakladatel hnutí „Morální většiny" Jerry Falwell neváhal (byť ironicky) naznačovat, že nominace Hillary Clintonové je větší zlo, než kdyby byl soupeřem republikánů sám ďábel. Členy jedné liberální křesťanské denominace (Metropolitan Community Churches) zase prohlásil za „brutální bestie", při jejichž zničení budou „jásat nebesa".

Třetí trend je výsledkem obou předchozích - dnešní konzervativní křesťané v USA mají značný politický vliv a přitom vnímají své protivníky jako ztělesnění zla. Důsledkem je černobílé vidění světa a rostoucí semknutost spojená s odhodláním situaci radikálně změnit. Ovlivňováním americké (domácí i zahraniční) politiky pak evangelikální hnutí usiluje o převrácení staré augustinovské vize a o založení obce Boží již zde na zemi. Rétorika prezidenta Bushe, který je ztělesněním nadějí velké většiny amerických evangelikálů, plná expresivních výrazů jako „křížová výprava" nebo citací typu „to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila" (zde ovšem Bush hovoří o americké válce proti Iráku, nikoliv o Kristu), je pak jen smutným vyvrcholením tohoto neblahého procesu.