Mládež a ekumena

Mluví-li se v církvi nebo v náboženské pedagogice o mládeži a ekumeně, nelze se podle dnešního chápání prostě jen zabývat otázkou, která témata a jakými metodami je třeba mládeži zprostředkovat. Místo toho musíme od začátku také zkoumat, jaký postoj k ekumeně zaujímají sami mladiství, jaké zájmy eventuálně mají, které problémy jsou pro ně důležité atd. Proto mají výsledky empirického výzkumu mimořádný význam.

Už před lety ovšem konstatovat Karl Ernst Nipkow kriticky, že „v západoněmecké diskuzi dosud nikdo nepoložil otázku, zda je ekumena pro samotné mladistvé vůbec tématem a co pro ně znamená".¹ Toto zjištění platí v podstatě dodnes. Sociálně vědecký výzkum mládeže se zajímá v nejlepším případě o náboženství obecně, nikoli však o aspekty konfesí či ekumeny, a ani empirické bádání náboženskopedagogické (věru dosud skromné) nevěnovalo tomuto tématu příliš mnoho pozornosti. Proto lze následující výsledky našeho vlastního výzkumu označit jako inovativní.

V rámci našeho výzkumného projektu na téma „výuka náboženství zaměřená na spolupráci mezi konfesemi (evangelíky a katolíky)" jsme se věnovali otázce, jak mladí na jedné straně vnímají svůj vztah ke křesťanským vyznáním a jak na druhé straně hodnotí vztah mezi různými křesťanskými církvemi, částečně také mezi církvemi a jinými náboženstvími.

Poté, co se v roce 2002 podařilo první etapu projektu, týkající se dětí, uzavřít rozsáhlejší publikací², byl zahájen výzkum mezi mládeží, jehož předmětem jsou žáci a žákyně 9. tříd základních škol a odpovídajících ročníků. Celkem jsme pomocí kvalitativních a kvantitativních metod (skupinová interview, dotazníky) provedli průzkum mezi cca 1900 mladistvými ve spolkových zemích Bádensko-Württembersko a Severní Porýní-Vestfálsko. Vyhodnocování zatím ještě není zcela uzavřeno, takže zde uváděné výsledky je nutno brát s určitou rezervou. Kromě přímého dotazování mladistvých jsme také vedli rozhovory s učiteli, prováděli dotazníkové akce mezi rodiči a sledovali vyučování. Následující závěry se týkají mladistvých, kteří navštěvovali vyučování náboženství zaměřené na spolupráci mezi konfesemi. Vycházejí především z kvalitativních interview. Proto nemohou být výpovědi o určitých tendencích chápány jako reprezentativní, i když právě forma rozhovoru umožňuje v nejednom směru hlubší pohled.³

Jak mládež vnímá konfese a náboženství

Obecně lze konstatovat, že mladí popisují vlastní zkušenosti s církví převážně jako součást své společensko-náboženské socializace, kterou dále nereflektují. Svou příslušnost k církvi či náboženskému společenství vnímají jako více méně náhodnou okolnost, která je prostě jednou daná, ale právě tak by mohla být také jiná. Naše interview to dokládají následujícími tendencemi:

- Naprosté většině mladistvých je otázka konfese více méně lhostejná. Není pro ně vědomě relevantní. Při výběru přátel nehraje konfese roli. Církevní svátky, slavnosti či rity (např. biřmování) jsou z jejich pohledu zaměnitelné s podobnými obřady v jiné konfesi (tedy např. s konfirmací).

- Otázka, co je pro evangelíky nebo katolíky typické, nevyvolala v žádném případě teologické argumenty. Mladiství zmiňovali vesměs snadno vnímatelné rysy (papež, mariánská úcta, formy večeře Páně/eucharistie, první přijímání, konfirmace atd.). Zdálo se, že zásadních teologických rozdílů, charakteristických pro obě konfese, si nejsou vědomi, natož aby se v nich vyznali, ačkoli prošli výukou náboženství a přípravou pro biřmovance, resp. konfirmanty.

- Mladiství rozlišují konfese především podle toho, s jakou intenzitou kladou nároky na své členy. Katolická církev je podle nich „přísnější", evangelická církev naproti tomu „volnější", což se může týkat jak hierarchie autorit, tak sexuální morálky. Posuzují též, jak přísně se vyžaduje návštěva bohoslužeb a s jakou vážností je hájena výlučnost vlastní konfese.

- Pro mladistvé nehraje otázka konfese žádnou významnou roli také proto, že zřetelně rozlišují mezi svou osobní vírou a vírou předkládanou církvemi. Mezi církvemi může být napětí, avšak to není pro mládež důležité. Oni mají tak říkajíc svoji vlastní víru, a tu si nenechají od nikoho předepisovat.

Toto je ostatně zajímavý rozdíl ve srovnání s dětmi, které jsme interviewovali v první fázi projektu. Děti z konfesně smíšených rodin⁴ rozhodně trpí dosud nevyřešenými otázkami především mezi římskými katolíky a evangelíky (zejména účast na eucharistii).⁵ Pro mladistvé tyto otázky už zřejmě nehrají roli. Vysvětlit to lze mezi jiným proměnou jejich vztahu k rodičům a k rodině.

Tato pozorování především potvrzují dřívější zjištění K. E. Nipkowa, který při rozborech textů žáků z osmdesátých let minulého století pozoruje tendenci k relativizaci:

„Společným tónem jejich projevů je nepochopení a odmítání existujících rozdílů mezi křesťanskými konfesemi a nadto lhostejnost k rozdílům mezi náboženstvími vůbec. Lze mluvit o obecné tendenci k relativizaci ve smyslu relativizujícího nábo­ženského vědomí... Tyto mladistvé zajímá už jen jedno, totiž možnost přece jen ještě nějak věřit v Boha, a tohoto Boha mohou a chtějí chápat jedině jako jednoho a téhož pro všechna náboženství... Náš namátkový výzkum ukazuje tento trend dosti zřetelně: jako dvoustupňový proces rozpadu konfesního i obecně křesťanského vědomí identity. Téma ekumeny to nejen post-konfesně likviduje, nýbrž nadto ještě post-křesťansky překonává."⁶

Na tomto místě je ovšem nutno upřesnit, tj. vymezit: S takovými nediferencujícími názory, jak je popisuje Nipkow, se lze podle našeho zjištění setkat především při pohledu na otázku Boha (kterou Nipkow zvolil za své metodologické východisko). I většina mladistvých z našeho průzkumu zastávala názor, že Bůh je ve všech náboženstvích „stejný". Z tohoto pohledu se jim zdá, že všechna náboženství a všechny konfese jsou si rovny. Formulují to například takto: „Muslimové, Židé, to je všechno jeden Bůh". „...jestli Bůh je, tak je nutně jeden, a ne dvacet, od každého náboženství jeden, si myslím. A teda je to jiné označení Boha. Např. ...Alláh a Buddha."⁷ Podle nich je také z hlediska Boha jedno, k jaké konfesi či náboženství se kdo hlásí, „protože přece máme toho samého Boha". Rozdíly vidí tito mladí pouze ve „vnějších věcech", „jak to třeba vypadá v kostele nebo třeba jako co se děje při bohoslužbě".

Avšak situace vypadá jinak, nezaměříme-li se na konfese a náboženství se zřetelem na otázku Boha. V takovém případě nestavějí mladí evangelickou či katolickou konfesi naroveň islámu či buddhismu. Vidí naopak zřetelnou hranici - na jedné straně křesťanská vyznání, na druhé straně jiná náboženství: „mezi katolíky a mohamedány je velký rozdíl". Nejistota panuje ohledně pravoslavné, ale také metodistické církve a Svědků Jehovových, jejichž zařazení je pro mnoho mladých očividně obtížné.

Jaké šance dávají mladí ekumeně

Jak je již částečně zřejmé, rozdělení křesťanských církví není pro zkoumaný vzorek mladistvých relevantním tématem. Na přímou otázku dávají rychle na srozuměnou, že je jim v podstatě jedno, zda se církve chtějí sjednotit, nebo raději zůstat rozdělené. Pro obojí mají argumenty: „Mně je to fakt jedno." - „No, já nevim, co jako bysem měl vo tom řikat." - „Já myslim, že ani dobrý, ani špatný. Mně je to vlastně fuk."

Jak sami říkají, neviděli by v tom problém, kdyby se evangelické církve a katolíci sjednotili. Zároveň jsou však přesvědčeni, že by takové spojení nemohlo fungovat. Uvádějí tři argumenty:

1. Nakonec by stejně došlo k hádce, jako přece už v minulosti.

2. Starší lidé by to nechtěli, tzn. obráceně: s mladšími by to možná fungovalo.

3. Asi budou nějaké důvody, pro ně možná neznámé, které ale způsobují, že rozdělení církve trvá.

Tak např. jedna dívka říká: „Myslím, že to je lepší, že jsou dvě, protože asi k tomu bude nějaký důvod, že se rozdělily, pak se může každý rozhodnout, jestli chce věřit tak přísně nebo raději ne tak přísně." Občas se také poukazuje na „extrémně" věřící, s nimiž by jednotu církve asi nebylo možno uskutečnit. Z pohledu mladých je argumentem pro existenci rozličných církví možnost výběru, a tím zaručená větší „pestrost", přičemž se někdy srovnává s módním oblečením. Vždyť přece také nechtějí všichni nosit „stejné kalhoty" nebo „stejné triko". Nicméně občas se argumenty blíží náboženskému přesvědčení: „Protože některý katolický věci jsou mně prostě podezřelý a v životě by mě nenapadlo, abych přestoupil na katolickou víru" - z pohledu mladých argument pro existenci evangelické církve.

Jejich přání a návrhy týkající se vyučování náboženství jsou rovněž pro náš účel použitelné. Zda by dávali přednost výuce rozdělené podle konfesí, nebo společné evangelicko-katolické, anebo vůbec pro celou třídu dohromady, „pro všechny" - v tom se jejich názory zřetelně rozcházejí. Nějaký jasný trend nelze v rozhovorech zaznamenat. Avšak jako nejzřetelnější se jeví odpor k vyučování náboženství pro celou třídu, které by zahrnovalo i příslušníky jiných náboženství, zvláště muslimy. Vcelku zazněly argumenty pro každou z forem výuky náboženství, aniž by se při skupinových rozhovorech došlo k jednomyslnému názoru. Velmi často bylo nicméně vysloveno přání dovědět se více o ostatních konfesích a náboženstvích. Mládež se zjevně necítí být v tomto ohledu dostatečně informována a její zájem se nesetkává s adekvátní odezvou. Tady vidíme příležitost pro téma ekumena, příležitost, která však dosud - alespoň z pohledu mladých - není využívána ani ve škole ani v církvi.

A ekumena ve světovém měřítku?

Jak rozhovory s mladými ukazují, svět, v němž vyrůstají, je multikulturní, multináboženský a - v jistém slova smyslu - utvářený globalizací. Stále znovu sami hovoří o rozdílech mezi náboženstvími a o zkušenostech s migrací, ať už jde o zážitky minulých generací vlastní rodiny nebo zážitky osobní. Většinou jde o migraci v rámci Evropy, ale v jednotlivých případech i o mimoevropskou (Irán, Jižní Afrika, USA). Tyto zkušenosti však u mládeže nevedou k vytváření nějakého globálního vědomí, ani nemají za následek vnímání ekumeny ve světovém měřítku. Sice občas nadšeně vypravují o bohoslužbách, které zažili třeba v Anglii (Černé církve), nebo zdůrazňují, že se cítí doma v prostředích lišících se jazykem i náboženstvím (Irán a Německo - islám a katolicismus). To všechno ale zůstává spíše na úrovni vlastní biografie a nevede ke globálnímu poučení. Naše pozorování odpovídá závěrům konzultačního a výzkumného projektu Náboženství a globalizace, provedeného Teologickým seminářem v Princetonu. I tento projekt zjistil, že mládež podrobená výzkumu namnoze nemá kognitivní schopnosti, aby mohla reflektovat globální souvislosti, ve kterých však žije a jimiž je ovlivňována.⁸ Ostatně mladiství zjevně církev neřadí mezi „global players", kteří globalizaci dávají směr nebo by její průběh mohli trvale ovlivňovat. Myšlenka, že mezi církví a „životem v jednom světě" by mohla být souvislost, je jim dosti vzdálená.

Úkoly a důsledky pro náboženskou pedagogiku

Jak bylo zdůrazněno na začátku našeho příspěvku, komplexním úkolem náboženské pedagogiky je v této souvislosti pečlivé vnímání poměru mládeže k ekumeně. Takové vnímání může být označeno jako podmínka pro úspěšné utváření učebních procesů, orientovaných nutně na svět, ve kterém mladí žijí a získávají zkušenosti. Klaus Grossmann, Annebelle Pithan a Peter Schreiner to shrnují takto: „Ekumenická výuka se obrátila od globální orientace ke konkrétnímu světu, v němž žijeme; avšak tuto novou orientaci zatím ještě nebere dost vážně."⁹ Toto napomenutí, aby se pro samé globální kontexty ekumeny nezapomínalo v náboženské pedagogice na to, že pro mládež je prvořadé její zakotvení ve světě konkrétní zkušenosti, a to především v lokálním či regionálním měřítku, zjevně platí v neztenčené míře i dnes.¹⁰ Z uvedených pozorování vysvítá tudíž, že komplexním úkolem veškerého ekumenického snažení je vycházet při vlastní náboženskopedagogické praxi ze zkušeností, vnímání a očekávání mládeže.

Tak např. u většiny mladistvých nelze předpokládat konfesní zakotvení. Vazba na určitou církev se jim nezdá relevantní. Proto také rozdělením církve prakticky netrpí a angažmá za jednotu církve nepovažují za důležitý úkol. Dokonce i u toho malého počtu mladých, kteří mají jako ministranti nebo v důsledku rodinné tradice pevnější spojení s obcí a církví, hraje otázka ekumeny zcela podřadnou roli.

Zájem o ekumenu musí být tedy ze všeho nejdříve vzbuzen. Předpokladem k němu je očividně uvědomit si příslušné problémy. Mládeži by mělo být jasně ukázáno, proč by mělo být rozdělení církví považováno za problematické a co pozitivního si zastánci ekumeny od svých aktivit slibují. Toho všeho lze však dosáhnout jedině tehdy, budeme-li počítat s odstupem, který mládež vůči církvi má.

A konečně je myšlenkový horizont mladistvých - na rozdíl od námi zkoumaných dětí - dán zjevně mnohem více rámcem různých náboženství a kultur než rámcem křesťanských konfesí. Islám, jak ukazují četné rozhovory, zaujímá jako téma přední místo, a to nejen ve smyslu „islamismu", po 11. září 2001 masivně prezentovaného v médiích, nýbrž v důsledku rozdílů a pocitů cizoty, zakoušených denně při společném životě s muslimy. To jsou důležité momenty, na něž je možno v nábožensko­pedagogické praxi navazovat, avšak vyžadují ještě další vyjasňování a přesnější výzkum. Teoreticky lze snad formulovat, že téma ekumena je třeba dnes chápat důsledně ve spojení s interreligiózními otázkami a že pocit cizoty tváří v tvář jiným náboženstvím by mohl být podnětem k vyjasnění křesťanské identity.

Přitom je třeba zdůrazňovat individuálnost víry mladých. Pevná vazba na nějakou církev pro ně nehraje roli. Sahají po nabídce církví zcela libovolně, podle chuti. Vzhledem k ekumeně je výhoda, že není třeba ze všeho nejdřív překonávat zajeté pozice a že jednota církví je pro mladé myslitelná a docela dobře možná. Převažují ovšem obtíže. Individualizace,  která formuje mládež, je překážkou pro rys společenství, který je vlastní církvi. Vyměnit církev za jinou nebo vystoupit z církve není problém (i když se zdá, že naprosté minimum námi dotazovaných vůbec pomyslelo na to přejít k jinému vyznání, natož náboženství). Vazba na společenství nemá žádnou specifickou hodnotu. Mladí musejí mít tudíž možnost nejdříve sami pro sebe objevit hodnotu takového společenství, mají-li se zajímat o církev a její jednotu. Musejí mít možnost poznat církev jako prostor, v němž najdou své místo a který mohou spoluvytvářet, mají-li se angažovat v úsilí o jeho tvar.

Příležitostí, a právě tak překážkou pro ekumenickou výuku, která se zajímá o rysy společné i odlišné, je konečně také myšlenka, formující mnohé mladé lidi, že totiž lidé jsou především právě lidé - pouze lidé, resp. lidé o sobě - a že náboženství je tak říkajíc vnější a mimo člověka zůstávající nahodilost, proměnlivý rys. Z tohoto přesvědčení pramení ochota akceptovat jiné lidi a přiznávat jim stejná práva - v tom je obrovská příležitost: Všichni jsou uznáváni jako lidé. Z téže myšlenky ovšem pramení také lhostejnost, která prohlašuje náboženství za věc vkusu a za soukromou záležitost každého jedince, do které se jiní raději nemají míchat. Tím je definován jeden ze zásadních rozporů, jemuž musí čelit každý, kdo se zajímá o mládež a ekumenu nebo o ekumenickou výuku, chce-li se setkat u mladých s pozitivní odezvou.

Z němčiny přeložila Helena Medková

1 K. E. Nipkow, Ökumene - ein Thema von Jugendlichen? Empirický přístup. V: F. Johannsen/H. Noormann (vyd.), Lernen für eine bewohnbare Erde. Vzdělání a obnova v horizontu ekumeny. Ulrichu Beckerovi k 60. narozeninám, Gütersloh 1990, 137-147, 137.

2 Schweitzer / Biesinger, viz výše.

3 Dále odkazujeme na celkové výsledky naší studie, jejichž uveřejnění se plánuje na rok 2006 (Herder-Verlag, Freiburg i. Br.).

4 Podle statistik je mezitím počet smíšených manželství stejný jako počet manželství s oběma manželi katolického resp. evangelického vyznání; viz M. N. Ebertz, „Heilige Familie" - ein Auslaufmodell? Náboženská kompetence rodin ze sociologického hlediska. V: A Biesinger/ H. Bendel (vyd.), Gottesbeziehung in der Familie. Orientace rodinné katecheze od křtu dítěte po mladistvého, Ostfildern 2000, 16-43.

5 Srovnej Schweitzer/ Biesinger, viz výše, 23 a další.

6 Citáty na různých místech v: Nipkow, viz výše, 140, 142, 146.

7 Citáty zde uvedeny v mírně uhlazené formě.

8 Srovnej F. Schweitze / J. Conrad, Globalisierung, Jugend und religiöse Sozialisation. Nové výzvy pro náboženskou pedagogiku? V: Pastoraltheologie 91 (2002), 293-307; R. R. Osmer/ F. Schweitzer, Globalisation, Global Reflexivity and Faith Development Tudory: The Continuing Contibution od Fowler´s Research. V: titíž (vyd.), Developing a Public Faith: New Directions in Practical Theology. Essays in Honor of James W. Fowler, St. Louis 2003, 141-156.

9 K. Goßmann/ A. Pithan/ P. Schreiner, Thesen zum Ökumenischen Lernen. V. titíž (vyd.), Zukunftsfähiges Lernen? Výzvy pro ekumenickou výuku ve škole a při vyučování, Münster 1995, 131.

10 K. Goßmann/ A. Pithan/ P. Schreiner, Thesen zum Ökumenischen Lernen. V. titíž (vyd.), Zukunftsfähiges Lernen? Výzvy pro ekumenickou výuku ve škole a při vyučování, Münster 1995, 131.