Na počátku stálo obrácení: Jako světící biskup z Rio de Janeiro skvěle zorganizoval světový eucharistický kongres - zcela v duchu triumfalismu. Na konci kongresu se mu svěřil stařičký kardinál Gerlier z Lyonu: .Pro mne byl tento kongres pohoršením. Za fasádou hotelu a obchodních domů půl milionu chudých lidí v lidsky nedůstojných životních podmínkách. Proč, milý bratře, nedáte organizační talent, který vám Bůh dal, do služby chudým?" Tato otázka vedla k rozhodujícímu obratu v Camarově životě. Jako arcibiskup v Recife usiloval o mobilizaci světového veřejného mínění k překonání rostoucí propasti mezi chudými a bohatými zeměmi. Na koncilu nepronesl žádnou řeč, ale měl velký vliv na kardinály Lercara, Suenense a Montiniho.  I jako arcibiskup žil chudě, biskupský palác dal k dispozici diecézním organizacím a odstěhoval se do přístavku u kostela. Stal se hlasem těch, kteří se nedovedou bránit. Mnohým však byl trnem v oku, a tak když jako pětasedmdesátiletý podal povinnou rezignaci, byla tato promptně přijata. Jeho nástupce, předtím profesor církevního práva v Římě, zavedl opět pořádek.

Nastěhoval se do paláce a když s ním chtěli mluvit venkovští dělníci, poslal na ně vojenskou policii. Za policejní asistence dosadil svého oblíbence na jednu faru, uzavřel teologický institut a seminář a rozpustil pastorální komise. Již desátým rokem sleduje Helder Camara trosky svého díla. Říká však: .Když má sen jen jeden člověk, pak je to zkrátka jen sen. Když však budeme snít všichni, je to počátek nové skutečnosti."

V dňoch 25. 7. - l. 8. 94 sa konala 27. ekumenická konferencia Medzinárodného eku- menického združenia (International Ecumenical Fellowship - IEF) v Durhame v Anglicku. Čím bola táto konferencia zaujímavá pre nás?  O IEF už informovali Getsemany v májovom a novembrovom čísle minulého roku - zúčastnila sa jej aj ekumenická skupina ľudí z Čiech, Moravy a Slovenska.

1. Cesta do Durhamu

Prípravy na cestovanie do ďalekého Durhamu boli veľké, keďže členovia výpravy pochádzali z rôznych končín bývalého Československa. Už na začiatku sme sa stretli na dohovorených miestach, čo mohlo zároveň znamenať .začiatok dobrý, všetko dobré". A tak sme s veľkými očakávaniami a trochou obáv z neznáma postupne naplnili štyri autá a vydali sa v počte 19 ľudí spoločne z Prahy na cestu skoro ráno 23. 7. 94. V prvý deň nás čakalo vyše 1.000 kilometrov. Úmorné teplo nás sprevádzalo počas celej 600-kilometrovej cesty cez Nemecko. K večeru sa posádky všetkých áut stretli v príjemnom chládku na nemeckom území neďaleko holandských hraníc.  Ako sa na parkovisku zistilo, začalo byť ešte len teraz horúco, pretože jedno z áut malo vážnu poruchu, ktorá mu bránila pokračovať v ceste. A tak ženy pripravovali na parkovisku zo zásob večeru, chlapi opravovali auto, deti obom skupinám zúčastnene asistovali. Situácia bola vážna, nádej na odstránenie poruchy žiadna - chýbali potrebné náhradné diely. Služby v nemeckom autoservise ponúkli až v pondelok, bola sobota večer. A tak traja šikovní vodiči zostali kumštovať na parkovisku a posledné auto sa vydalo na cestu do holandského prímorského mesta Vlissingen, kde mala celá výprava u dobrých ľudí zabezpečený nocľah. Posádka tohto posledného auta sa vďaka tomu v nedeľu dopoludnia zúčastnila anglikánskej bohoslužby v prístavnej misijnej stanici neďaleko Vlissingen, kde členovia misie pracujú pre námorníkov. Ich práca spočíva v službe človeku čo sa týka poskytovania obyčajných ľudských služieb - a až po prejavení záujmu sestry a bratia misie .vydajú dôvody svojej nádeje" tým, ktorí záujem prejavia. Modlitbu viedol vtipný anglikánsky františkán, sám bývalý námorník. Návštevníci z bývalého Československa boli explicitne privítaní tiež. Po bohoslužbe nasledovalo pre všetkých agapé.

Ostatní členovia výpravy dorazili do Holandska až na druhý deň na obed.  Veľmi unavení, ale spokojní, pretože poruchu na aute sa podarilo uvažujúcim a modliacim sa majstrom z improvizovaných náhradných dielov na mieste odstrániť. Z Vlissingen sa kompletná výprava vydala na more, ktoré sme hodlali zdolať trajektom z belgického prístavu Zeebrugge do anglického Felixtowe. Zostávalo nám trochu času, tak sme sa počas horúceho letného popoludnia omočili v mori. Niektorí z nás prvý raz v živote zistili, že to more je naozaj slané. . .

Minútu pred polnocou sme vyplávali z kontinentu na more a smerovali na ostrov Spojeného kráľovstva. Práve začínala na mori búrka. Preto sme sa pomaly vytratili z paluby a uložili sa spať do jednej z mnohých miestností viacúčelovo vybavenej obrovskej modernej lode. Ráno sme vyšli autami z podpalubia a privítala nás nie kráľovná Alžbeta, ale colníci a jazda vľavo.  Spočiatku sme sa pokúšali učiť Angličanov jazdiť v protismere, ale ich konzervatívnosť je dokonalá - zvykať si na ľavú stranu sme si museli my.  Čakala nás dlhá cesta do severovýchodného Durhamu neďaleko Newcastlu.  Už z diaľnice sme videli vežičky univerzitného Durhamu, ktoré sme poznali z vopred zaslaných materiálov. Hoci sme neznámych ľudí z rôznych končín Európy a sveta videli v Durhame po prvý raz, stretli sme sa s veľmi milým a srdečným severanským prijatím. A hneď sme si všimli aj ďalšiu vec. My, ľudia vychovaní na Východe, sme zvyknutí na množstvo problémov. Prvou vecou, na ktorú sme si zvykli okamžite, bola veta: .No problem". A naozaj - žiadna vec nebola problémom - akýkoľvek organizačný problém naši noví priatelia riešili v pokoji, s rozvahou a milým úsmevom až do víťazného konca. Mali sme pocit, že sa od začiatku do konca stretávame s Božou dobrotou, ktorá si na sprostredkovanie vybrala úplne neznámych cudzích ľudí.  Boli sme užasnutí ľudskou štedrosťou, ochotou a otvorenosťou kresťanov zo Západu, ktorou nás na každom kroku zahŕňali doslova mierou vrchovatou, natrasenou. Navštívené ekumenické stredisko Hengrave pri Bury St.  Edmunds bolo jasným potvrdením tejto skutočnosti.

2. Program konferencie

Deň sa začínal rannou modlitbou, ktorá bola v malých skupinkách na Collingwood a Grey College, kde sme boli ubytovaní. Oproti minulým rokom bola ranná modlitba zaradená do programu explicitne, nakoľko vyjadruje dôležitú časť kresťanského života a prvý z troch akcentov IEF. Základný program združenia tvoria:

l. modlitba + liturgia

2. tradície zúčastnených cirkví.

3. umiernená snaha o zjednotenie

Po raňajkách nasledoval program v hlavnom stane. Po čítaní z biblie v rôznych jazykoch a krátkej modlitbe bola prednáška. Jej text dostal každý účastník v dostupnom svetovom jazyku, ktorý si vyznačil na prihláške. Po prednáške sa účastníci podľa jazykov, regiónov a záujmov rozdelili do malých skupín, v ktorých diskutovali o prednesenej téme. Vždy pred obedom bola liturgia jednej zo zúčastnených cirkví. Zažili sme liturgiu katolícku, reformovanú, škótsku presbyteriánsku, luteránsku, pravoslávnu a anglikánsku.  Popoludní bola možnosť individuálneho trávenia voľného času, ktorý sme obyčajne využívali na obdivovanie stredovekého univerzitného mesta s veľkou katedrálou, hradom a komplexom priliehajúcich stavieb. Zaujímavosťou bolo - a s tým sme sa stretli na všetkých navštívených miestach v Anglicku - že všetky historické budovy sú v súčasnosti využité v bežnej prevádzke. Mnohé slúžia dnes ako sídla rôznych inštitúcií. V Durhame vo všetkých historických budovách okolo katedrály sídli univerzita. Mládež tak získava vzťah k hodnotám minulých generácií a osvojuje si ich prirodzene, bez mentorovania dospelých.

Predvečerom sa obyčajne účastníci odoberali na workshopy zamerané na tému keltského kresťanstva, vízie Európy, biblického štúdia, schopnosti počúvať a na oblasť kresťanskej realizácie v tanci, hudbe a speve. Účastníci mali pri workshopoch možnosť výberu podľa individuálneho záujmu.  Večer boli spoločné modlitby. V jeden večer v katedrále pri hrobe sv. Cuthberta a sv. Bedu, v ďalší večer bola zaujímavá vigília pred púťou na svätý ostrov Lindisfarne a v ďalší večer uzdravujúca modlitba.

3. Téma konferencie

V poradí 27. tohoročná konferencia bola na tému Život Trojice dnes. Nosnou prednáškou k ústrednej téme bola rovnomenná prednáška luteránskej farárky Dr. Irmgard Kindt-Siegwalt. Život Trojice bol priblížený v známej Rublevovej ikone Trojice a diskutovaný z viacerých aspektov. Pozadie keltského kresťanstva s aktuálnymi spirituálnymi hodnotami nám veľmi zaujímavo priblížil anglikánsky kňaz Dr. Marcus Losack.

4. Atmosféra konferencie

Účastníci pochádzali z rôznych končín Európy a Ameriky. Zatiaľ sú zaregistrované regióny zo 8 štátov: Veľká Británia, Francúzsko, Nemecko, Belgicko, Holandsko, Španielsko, Spojené štáty americké a z východnej Európy Poľsko. Tento rok bola prítomná skupina pravoslávnych študentov teológie z Rumunska a československá skupina. Posledné menované skupiny zároveň vyjadrujú perspektívu rozvoja IEF - od Východu sa očakáva nielen záujem, ale aj oživenie a duchovné obnovenie zmaterializovaného Západu.  Všetkých 354 účastníkov konferencie malo predovšetkým počas stolovania možnosť individuálnych kontaktov. Nadväzovali sa priateľstvá a odovzdávali informácie, čo prebiehalo veľmi neformálne pripomínajúc skôr stretnutie priateľov než kongres. Podľa vyššieho vekového priemeru a z celkovej atmosféry bolo zjavné, že mnohí účastníci sa zúčastňujú konferencie každoročne.  Z atmosféry vyplývalo, že veľká vzdialenosť nie je na prekážku dlhodobým priateľstvám a túžbe po stavaní mostov k zjednoteniu kresťanov. Z osobných kontaktov sme tiež videli, že odlišnosť denominácií nie je prekážkou k modlitbe a pokojnej tolerancii, ale je priam motiváciou k medziľudskému kontaktu, vzájomnému rešpektovaniu sa a k pomoci.

5. Prínos konferencie

a) Pre nás bola konferencia príležitosťou aspoň krátkodobo nahliadnuť do života a prostredia ľudí a overiť si, ako znášame odlišnosť blížnych hovoriacich iným jazykom, žijúcich v odlišnom prostredí, patriacich do odlišnej cirkvi, ale veriacich v toho istého Boha.  b) Umožnila zdieľanie vzájomných skúseností z kresťanského života. Vďaka reflektovaným zážitkom druhých ľudí sa snáď budeme môcť poučiť z chýb iných a ostatní sa poučia z našich.  c) Chápajúca solidarita druhých ľudí predstavuje pre každého z nás významnú osobnú podporu, z ktorej budeme dlho žiť. Niektoré z nových kontaktov budú možno predstavovať aj podporu trvalejšiu.  d) Znamenala pre nás významný osobný zážitok nebáť sa ísť do vecí a zároveň cennú skúsenosť, že veľké veci robia obyčajní ľudia.  e) Reflektovanie zážitkov iných ľudí nás viedlo k reflektovaniu vlastných zážitkov vo veciach ekumény a hľadanie všestranne prijateľných foriem zbližovania s ostatnými kresťanskými cirkvami.  f) Bola tichou školou vzájomnej medziľudskej tolerancie, ktorú potrebujeme predovšetkým vo vlastných cirkvách a rodinách.  g) Pre prítomných teenagerov z našej skupiny bola okrem iného stimulom k učeniu svetových jazykov a pre všetkých z nás bola ničím iným nenahraditeľnou skúsenosťou vidieť - počuť - zažiť.

Jan Amos Komenský považoval za vrchol vzdelania cestovanie. Po skvelých skúsenostiach z Anglicka sme mu radi dali za pravdu.

Klára Podhradská

Příští 28. kongres IEF se bude konat ve dnech 21.-28. 8. 1995 v polském Těšíně. Geografická blízkost a nižší náklady umožní se zúčastnit i těm, kteří na minulém kongresu nebyli, ačkoli byli přihlášeni. Není vyloučena ani možnost obstarat vhodné ubytování v Českém Těšíně a denně docházet několik minut na polskou stranu. Na jeden den dokonce organizátoři předpokládají pobyt všech účastníků v Těšíně českém.

Historie keltského obyvatelstva v Evropě

Asi kolem r. 1000 př. Kr. přišli Keltové od východu a usadili se v Evropě v oblasti jižního Německa a v Rakousku kolem Solnohradu. Tato raná keltská kultura (700-500 př. Kr.) se jmenuje hallstattská podle vesnice v Rakousku, kde byl objeven starodávný keltský hřbitov. Druhé období keltského vlivu je známo pod jménem La Tene, což je místo ve Švýcarsku (500-100 př. Kr.). Keltové se pohybovali dále na západ do Francie (Galie), Španělska, Británie a Irska a později do Malé Asie (Galacie) a Itálie.  Keltský jazyk se uchovával ústní tradicí spolu s jejich učením, které předávali dál jejich učitelé náboženství (druidové). Ti si pamatovali a učili dál své tradiční vědomosti a posvátnou historii, a to veršovanou formou.  Dar poezie, výtvarného umění a hudby byl v keltské tradici vysoce ceněn.  Porážka Galie Římany v 1. stol. po Kr. znamenala konec velkého národa Keltů v předkřesťanské Evropě. Kulturní a náboženské tradice přežívaly silně v místech, která zůstala většinou nedotčena římským vlivem, včetně Irska a severu a západu Britských ostrovů.

První Keltové přišli do Irska pravděpodobně ze Španělska už v 6. stol. př.  Kr., ale mnohem více jich přišlo z Galie a Británie. Přechod Keltů v Irsku ke křesťanství se odehrál rychle díky misionářské práci sv. Patrika a jeho následovníků. Irské místní církve založené Patrikem byly zřejmě zřizovány podle římského vzoru a měly diecézní strukturu, ale to se neosvědčilo.  Během .zlatého věku" keltského křesťanství (5.-9. stol.) přijala místo toho keltská církev klášterní systém, který sledoval vzor pouštních monastýrů v Egyptě, jak je známe dokonce i dnes.

Irsko následovalo východní (pravoslavnou) spíše než západní (římskou) tradici výpočtu data Velikonoc a bylo silně ovlivněno východní klášterní spiritualitou.  Po 700 let za raného keltského období existovala rušná námořní doprava mezi oblastí Středozemního moře a Irskem, která měla za následek koptské a východní vlivy na keltskou církev.

Abychom porozuměli vývoji keltského křesťanství, musíme se nejdříve vrátit ke stavu církve ve 4. stol. a ke koptským klášterům v egyptské poušti.

Keltské křesťanství a otcové pouště

Po tolerančním patentu, vydaném císařem Konstantinem r. 314, se dramaticky změnilo klima pro křesťanskou misijní činnost a evangelizaci uvnitř Římského impéria. Rozvíjela se diecézní struktura podle římského vzoru, ale velmi brzy byl zaveden také klášterní systém po vzoru velkých pouštních monastýrů v Egyptě, Sýrii a Palestině.

Jedinečná a citlivá křesťanská spirituální tradice se rozvinula v pouštních bratrstvech v Egyptě a usměrňovali ji ti, které dnes známe jako otce pouště.  Byla založena na přísné askezi a podřízenosti Bohu a měla obrovský vliv na následovníky v Evropě a zvláště v Irsku. Sv. Martin z Tours (biskup v Tours ve Francii v r. 371) povzbudil mnišský asketismus a v Evropě byly zakládány komunity velmi podobné těm, které bychom našli v egyptských klášterech.

Víra misionářů a šiřitelů víry, kteří přinesli křesťanství z Galie do Británie a Irska v 5. a 6. stol., byla hluboce zakořeněna v učení a příkladu otců pouště.

Model klášterního života a společenství, jaký se vyvinul v Egyptě, byl mnohem působivější v kmenovém uspořádání Irska, kde nebyla velká města a kde byla vžitá tradice místního představeného s autonomní autoritou (podobnou opatům). Irsko bylo v té době v západní Evropě jedinečné tím, že mělo nezávislá pravidla církevní struktury, vytvořená představenými klášterních společenství podle příkladu východní církve.

Keltská spiritualita - spiritualita pouště

Keltské křesťanství bylo charakterizováno silným smyslem pro realitu zla a hříšnosti a potřebu vykoupení a odpuštění. To bylo velmi charakteristické pro pouštní duchovní tradici, podle níž mniši odcházeli do pustiny bojovat proti pokušení a potlačit vášně. Spiritualitu pouště hlásal jako první sv. Antonín Egyptský (251-356) a sv. Pachomius a pak jejich následovníci.  Překlady Athanasiova Života Antonínova spolu se spisy těch, kdo sami navštívili a vyzkoušeli poušť (jako např. Jan Kasián), také přispěly k rozšíření pouštního mnišství v Evropě. Jádrem pouštní zkušenosti byla víra, že Bůh dlí v pustině a my musíme nejdřív vstoupit do pouštní zkušenosti, abychom s ním mohli být sjednoceni.

Podle keltské tradice mohl odejít mnich dočasně nebo natrvalo pod vedením .anamchary" čili přítele duše na opuštěné místo, zvané v irštině diseart nebo desert. Poustevníci trvale žili v nějaké kobce nebo poustevně.  Jiní mniši opouštěli komunitu jen dočasně a vraceli se po určité době osamění. Pro ně byly každodenní činnosti snesitelné jen díky období úniku a spirituální reflexe v tichu a izolaci. Jako sv. Antonín, který uposlechl příkazu evangelia: .Jdi, prodej vše, co máš, rozdej chudým a následuj mě!", hledali keltští světci samotu a naprosté sebezapření jako služebníci Boha (Ceili De).

Vývoj keltského klášterního systému v Irsku

Raný systém klášterů v Irsku pohltil zcela veškerou kulturu země. Kláštery a společnost tvořily do té míry celek, že kláštery poskytovaly základní záruky pro obyvatelstvo. Poskytovaly bydlení a stravu, výcvik a zaměstnání, záštitu umění, udílely almužny a útulek potřebným. Klášter byl střediskem vzdělanosti, rozvoje obce, ekonomické a obchodní činnosti stejně jako evangelizace, duchovní obrody a očisty.

Kláštery se staly středisky vzdělávání a průkopníky kulturního rozvoje, spojovaly nové znalosti získané na evropském kontinentě se starými tradicemi, vyjádřenými poezií, příběhem nebo písní. Těšily se úctě jako svatá místa, kde se předěl nebo závoj mezi hmotným a duchovním světem stává sotva znatelným a křesťanské hodnoty zcela zřejmými.

Typický klášter byl obehnán hliněným nebo kamenným valem, podobně jako řadová rodinná pevnost. Hlavní budovou byl malý dřevěný nebo kamenný kostelík s doškovou střechou. Když bylo třeba, malé kostelíky se rozšiřovaly. Dále tam mohla být písárna, škola, dům pro poutníky, aby bylo učiněno zadost keltské pohostinnosti, a jednotlivé cely nebo chatky pro mnichy. V některých klášterech byly dílny pro zručné řemeslníky. Studovala se Bible a přepisovaly rukopisy evangelií a žalmů. V těchto raných keltských klášterech vznikaly krásné ilustrované rukopisy jako je Keltská kniha a Lindisfarnský evangeliář.

Keltské kláštery tedy měly více společných rysů s pravoslavným pouštním monastýrem než s kteroukoli jinou institucí, a to včetně přísného asketismu, který byl příznačný pro světce pouště a velice přitažlivý pro heroického ducha, jakým oplývali Keltové. Synoda ve Whitby v r. 664 oficiálně podřídila keltskou církev autoritě Říma, ale keltské křesťanství i nadále prokazovalo pozoruhodné kvality a rysy, které jsou v Evropě jedinečné podnes.

Poutnictví a keltské dědictví v Evropě

Keltské křesťanství se vyznačovalo spirituální vitalitou a dynamikou, jež byla tvůrčí i dobrodružná, zakořeněná v kontemplaci, modlitbě a duchovní kázni, ale vždy otevřená bezpodmínečné výzvě Boží. Duchovní horlivost, jaká se vyvinula zvláště v Irsku, přiměla mnohé věřící opustit rodnou zemi a vydat se na poušť, což bylo hledáním naprosté závislosti na Bohu. Ostatní Evropa těžila pak z tohoto keltského exodu a .exilu" z keltské pouště.  Velká putování a odchody z Irska do Evropy začal sv. Kolumbán, který opustil domov v Derry v Irsku a založil klášter Iona ve Skotsku v r. 565. Sv.  Aidan - jeden z Kolumbánových žáků - opustil Ionu, aby založil klášter Lindisfarne v severní Anglii (na místě zvaném dnes Svatý ostrov, jehož návštěva byla součástí Durhamské konference).

Sv. Kolumbán (zemřel r. 615), keltský putující mnich a evangelizátor, se vydal do Evropy z Bangoru v Severním Irsku a založil slavné kláštery v Luxeil ve Francii, v Bregnanz ve Švýcarsku a v Bobbio v Itálii. Na počátku 8. stol se v důsledku misijního náporu keltského křesťanství dostaly stovky evropských klášterů pod přímý vliv keltských křesťanských tradic.  Doufáme, že součástí významu durhamské konference se stane také hluboké ocenění společného dědictví a identity, již sdílíme spolu s ostatní Evropou díky keltským tradicím, které rozkvetly ve Francii, Německu, Španělsku, Itáli, Skotsku, Walesu a části severní a jihozápadní Anglie a můžeme se s nimi setkat i jinde.

Velká duchovní moudrost a horlivost keltské církve, která inspirovala řadu putování čili peregrinatio, vedla ke zřetelné expanzi keltského křesťanství v Evropě. Poutníci opouštěli domovy, rodiny a přátele a vše, co jim bylo drahé, a vydávali se do neznáma s romantickým vědomím úplného potlačení sebe sama, aby se stali poutníky a společníky Božími.

Putování jako duchovní cesta

Fyzické putování směrem ven bylo manifestací hledání uvnitř lidského nitra a konečným cílem bylo dosáhnout oné nebeské domoviny, kde už existuje jen Bůh.

Pouť poskytla svým účastníkům příležitost k větší víře a jinému druhu mučednictví, zvanému bílé mučednictví, jež zahrnovalo poslušnost Bohu naprostým potlačením sebe a opomíjením bezpečnosti. V tomto kontextu je třeba pochopit význam klášterů v Ioně a Lindisfarne a Cuthbertovy poustevny na ostrovech Farne. Těsné spojení mezi poutí a misií je hluboce zakotveno v keltské tradici. Mnohá místa v Evropě stále připomínají jména keltských mnichů, kteří předali své náboženské zanícení a lásku ke Kristu klášterům, jež založili.

Uzdravování

Keltové dbali na svět přírody kvůli uzdravování a věřili, že ozdravující síly přírody jsou součástí Boží moci a esencí Kristova poslání. Keltský způsob uzdravování bral v úvahu celou osobnost, neboť věřili, že tělo nemůže být uzdraveno bez duše a že ani tělo, ani duši nelze uzdravit bez Boha.  Často používali vodu k léčebným účelům a uzdravovací schopnosti přičítali některým přírodním studním a pramenům a také posvátným hájům a horám, kde světci zvítězili v boji nad hříchem a pokušením. Snad právě díky tomuto soustředění na stvoření a uzdravování promlouvá keltské křesťanství k dnešnímu světu, v němž se všichni ocitáme ve stavu naléhavé potřeby spirituální a materiální regenerace.

Se svým silným zdůrazňováním stvoření a vykoupení zůstala keltská církev vždy věrná Bibli a ortodoxní teologii a doktríně. Keltské křesťanství, stejně jako učení otců a matek pouště, kladlo důraz na obrovskou cenu a svatost všeho stvořeného života a jeho stěžejní úlohu v Božím plánu vykoupení.

John Macquarrie ve své knize Cesty spirituality říká:

.. . . vědomí Boží blízkosti ve stvoření bylo tak silné v keltské spiritualitě, že dosahovalo téměř až k panteismu. Ale pročtení typických keltských básní a modliteb nás přesvědčí o tom, že Boží přítomnost byla ještě silněji procítěna v každodenním běhu lidských povinností a na významných životních křižovatkách." Ranní vstávání, zažíhání ohně, cesta do práce, uléhání na lože, odchod na cesty, vybírání domu, změna životní náplně a zvláště narození a smrt byly příležitostí k rozpoznání Boží přítomnosti.

Keltská poezie a modlitby

Snad nejlépe je keltská duchovní tradice zachována v poezii a modlitbách.  Ester de Wall ve své knize Ucelený svět (A Word Made Whole) uvádí příklady, které ukazují, jak víra a vědomí Boží přítomnosti byly zakotveny v každodenním životě. Například následující modlitbu pronášeli ráno při rozžínání ohně v krbu:

Dnes ráno zažehnu oheň

v přítomnosti svatých nebeských andělů.

Bože, rozžehni v mém srdci

plamen lásky k bližnímu.

Trojnásobná modlitba k Bohu jako stvořiteli, Vykupiteli a Posvětiteli (Otci, Synu a Duchu sv.), která byla obvyklá večer před spaním, podtrhuje důvěrnost s Bohem, běžnou v keltské tradici a silně připomínající Šalamounovu Píseň písní.

Dnes večer budu uléhat s Duchem svatým

a Duch svatý bude ležet se mnou celou noc.

Dnes v noci budu ležet se Třemi, které miluji,

a ti Tři, které miluji, budou ležet se mnou.

Spiritualita a stvoření

Podle keltského chápání Boha svět náleží Bohu a je svatý, protože Bůh ho stvořil. Země a nebe, příroda a milost, viditelné a neviditelné patří k sobě.  Na jedné straně je velký cit pro přírodu a důvěra v Boha stvořitele, který pečuje o všechny tvory včetně zvířat a celou přírodu. Svatá Brigita (Brigid), známá irská světice, nazývala Boha Pánem živlů. Tvůrčí moc boží byla patrna všude v přírodě a v tom, jak nás k přírodě připoutává.  Keltské křesťanství nám pomáhá přiblížit se k Bohu, který se odhaluje a dává poznat v Božím řádu stvoření.

Ve svém Vyznání (Confession) sv. Patrik sděluje, že se modlil stokrát za den a stokrát za noc. Často to bylo venku, někdy v souboji s přírodními živly - zemí, větrem, deštěm, mořem a oblohou. Patrikova zkušenost podtrhovala základní poučku keltského křesťanství, která praví, že země je svaté místo, kde se setkal přírodní svět s božským.

Sv. Kolumbán odkazuje na tuto tradici, když říká: .Chcete-li znát Stvořitele, nejdříve poznávejte stvoření." Prostřednictvím těsného sepětí s Bohem v přírodě keltští světci objevovali skryté hlubiny v sobě - svatý prostor a smysl pro společenství se světem, s jinými lidmi a s Bohem.  V tradiční modlitbě, která možná zachycuje keltského ducha lépe než kterákoli jiná, v Krunýři sv. Patrika, je vzýván Kristus, aby objal a ochránil Boží přítomností, rozpoznávanou v každém aspektu naší existence.

Kriste, buď se mnou, Kriste ve mně,

Kriste za mnou, Kriste přede mnou,

Kriste vedle mě, Kriste, který nade mnou zvítězíš,

Kriste, který mě utišíš a osvěžíš,

Kriste pode mnou, Kriste nade mnou,

Kriste v tichosti, Kriste v nebezpečí,

Kriste v srdcích všech, kdo mě milují,

Kriste v ústech mého přítele i cizince.

Tak dospíváme k poznání, že keltské křesťanství nikdy neznamenalo negaci světa, ale svět plně potvrzovalo. Mniši žili současně v samotě, ale také ve společenství. Klášter byl středem, kolem něhož obíhal společenský život, byl místem ochrany a pohostinství, místem práce a tvořivosti, místem umělecké i výrobní energie stejně jako duchovní obnovy. Byl to také skutečný svět, kde byla zřejmá přítomnost hříchu a temna, lidské slabosti a nedostatečnosti. Svým zájmem o blahobyt společenství a snahou obstarat prostředky ke krytí potřeb se klášterní osady staly průkopníky budoucích center hospodářské, zemědělské a obchodní činnosti, nejen místy spirituální regenerace.

Keltské křesťanství rozpoznalo potřebu celistvosti a smíření. Cit pro jednotu přírody a Boha, který charakterizuje jeho postoj, podtrhuje i v nás potřebu celistvosti v místním, národním nebo mezinárodním společenství.  Hlubší nahlédnutí do keltských tradic je v souladu s naší vlastní potřebou ozdravění a plnosti a poukazuje na ono tvůrčí vzájemné sepětí s Bohem i lidmi, které tak toužíme uvést do dnešního světa.

Tato potřeba ozdravění a milosti je nad jiné zřejmá v severovýchodní Anglii, místě konání konference. Na pohřebištích, jimiž jsou stará průmyslová města jako Jarrow, stejně jako v městských pustinách Evropy, je potřeba tvořivé obnovy tak reálná jako v raném středověku. Zazvučí prameny v divočině, v městských pouštích průmyslové společnosti, aby napojily touhu po hlubší duchovní a materiální jednotě?

Až navštívíme kostelík sv. Pavla v Jarrow nebo budeme naslouchat šeptání andělů ve větru na Lindisfarne, kéž Kristus tak, jako vedl keltskou církev a staré světce, vede i nás na naší neustálé pouti.

Přeložila Ludmila Hasalová

Marcus Losack studoval teologii na Christ‘s College v Cambridge a na Salisbury and Wells Theological College, a pak byl vysvěcen v chesterské diecézi. Na Irské ekumenické škole získal titul magistra (MA) ekumenismu.  Po pastorační práci v Anglii, Irsku a Libyi působil v letech 1989-92 na St. George‘s College v Jeruzalémě. Nyní žije v Irsku, pracuje jako farář a prostřednictvím organizace Ceile De (Spolu s Bohem) rozvíjí svůj zájem o keltskou spiritualitu a spirituální tradice pouště.

Část 1

Dovolte, abych začala poděkováním těm, kdo mě pozvali, abych k vám promluvila. Toto pozvání je pro mě výrazem cti a velké důvěry a mnohé ode mě též vyžaduje.

Na druhé straně by se mnoha z vás mohlo zdát, že si dovoluji mnoho, když mluvím tak, jak mluvím. Ale právě proto jsme přišli sem: abychom kladli nerozumné otázky jeden druhému a ptali se, co je to plnost pokladů víry, která se každému z nás ukázala jako významná.

Po několika krátkých poznámkách o názvu tématu bych ráda přednesla několik myšlenek, které nám připomínají osobní aspekt a pozici, kterou máme společnou, pokud jde o naše povolání k víře v Trojici. Dále pak v .dialogu" s ikonou Andreje Rubleva bych ráda navrhla tři dimenze, které by mohly napomoci k snazšímu chápání trojiční víry. Snad nám to též napomůže přesadit ji do svých životů. Dnes se omezíme na to, že budeme uvažovat o těchto třech dimenzích a pojmenujeme je, zatímco v pátek je budeme aplikovat na okolnosti našeho života.

Název přednášky .Žít Trojici dnes" má odlišné zabarvení v různých jazycích, které jsou zde zastoupeny mezi námi. V některých z nich se myšlenka Trojice vůbec nevyskytuje. Hovoří namísto toho o .plnosti" Boha. Žít z plnosti Boží. Není to, řekněme, doslovný překlad, ale je to zajímavá poznámka k anglické verzi a poukazuje to na postup myšlení: žít z plnosti Boží. A toto znamená: chápat Boha jako hlubokou studnici, z níž náš život vyvěrá.  Budeme se dále věnovat tomuto myšlenkovému sledu.  Abychom zopakovali anglický název v němčině odpovídající smyslu v angličtině, museli bychom říci: .heute trinitarisch leben" (žít dnes trojičně).  Ale jakkoli to slovně vyjadřujeme odlišně, máme na mysli, že je to Bůh, trojiční Bůh sám, který má být v našich životech učiněn skutečným, neboť je to on, kdo dává počátek našim životům a činí je možnými. Anglická verze současně klade jeden důraz. Slovem .dnes" poukazuje na zde a teď okolností našich životů. Zde v Evropě - součásti světa, který je otřásán národnostními a sociálními konflikty a tone v nezaměstnanosti, bídě, nemocech, epidemiích, drogových závislostech a hemží se lidmi bez domova.  Současně poukazuje na .dnešek Boha", .dnešek" spásy pro nás a .dnešek" napomenutí (2 K 6,2; Žd 3,7.13). Tento dnešek činí pro nás nemožným, abychom se ve svém myšlení vyhýbali tomu úkolu tím, že bychom utíkali do bezčasového .někde", .někdy". Ačkoli víme, že trojjediný Bůh sám je .věčný", skryt někde daleko za vším popisováním či dokazováním, musí mít trinitární víra své důsledky, které by byly konkrétní a zakusitelné dnes a zde. V každém případě skutečnost, že víra může nabrat takový dosah, je dílem trojjediného Boha - nebo přesněji - Ducha svatého, moci Boha, který v nás tvoří víru v Boha a skrze něhož jsme zakořeněni v Kristu.  Zabývejme se dále tím, co chápeme jako .život". Myslím, že se shodneme v tom, že rysem života je, že je namnoze mimo naši kontrolu. Ačkoli jsou tu nedávné znepokojující příklady zásahů do genetických procesů, zůstává stále zásadní pravdou, že svůj vlastní život neumíme vyrobit, ale že se v nás současně aktivně i pasivně děje. Obdržíme ho při svém zrození, žijeme ho každým svým dechem - vědomě či nevědomě - v bdělosti i spánku.  Právě tím, že život obdržíme a něco zakoušíme docela vědomě, přijímáme ho současně jako něco, co se děje uvnitř nás, jako dané, jako dar.  Život se děje v čase, který odplývá. Nemůžeme to ovlivňovat. Zdá se, že pohyb patří přímo k životu, který je silou, již nelze spoutat, ale potřebuje svobodu, energii, která se tlačí kupředu do otevřeného, nepředvídatelného a nenaprogramovatelného prostoru.

Radosti ze života a chuť žít, stejně jako hlad po životě a touha po něm, ukazuje tento nevyčerpatelný a nespočítatelný pohyb, který nás žene nikdy se nezastavovat a nic nenechávat být jak je. Voda není právě tím vhodným příkladem pro podobu života - voda jako rašící jaro, pádící vpřed a nikdy nepřicházející do klidu. To, co je život, nakonec do klidu přichází. To, co je život, nakonec přechází ve svůj protiklad - ve smrt. Smrt je konec pohybu.  Bere svůj konec. Zastavuje se. Ochromuje se. Nic se již nehýbe - žádným směrem. Není tu nic nového k očekávání. Vše zůstává poutáno na jedno místo.

Radost je těsně vázána na život - a strach na smrt. Radost a strach můžeme nazývat přirozenou sestrou a bratrem života a smrti. Radost .uvádí vše, co je v lidském bytí, do pohybu" (Goethe). Otevírá nás vůči druhým i vůči sobě samým. Nachází nové cesty a nové možnosti naplnění. Strach nás naopak uzavírá a přitahuje veškerou pozornost na tu jednu věc, které se bojíme. Tímto způsobem nás činí nehybnými. Ve strachu zůstaneme sami se sebou, neschopni přivrátit se k druhým.

Síly života - síly smrti. Je součástí tajemného dění našich životů, že se účastníme obojího. Účastníme se na silách smrti odpíráním, zakazováním, omezováním, bráněním v životě druhých i sebe samých. Ale tak jako umíme budovat bariéry, tak umíme též hájit, posilovat život a umožňovat jeho rozvoj.

Dovolte, abych objasnila, co mám na mysli tím, že se vrátím k něčemu, co se stalo v uplynulém roce v domě, kde žije má přítelkyně. Bydlí jako jeden z mnoha nájemníků - Němců, Turků, emigrantů z východní Evropy - v jednom velkém panelovém domě v Berlíně. Malý trávník za domem patří k bytům. Za teplých dnů si nájemníci navykli sedat zde na lavičkách nebo rozdělávat zde skládací židle, a zatímco si děti hrály, povídali si, vyprávěli příběhy, každý ze své vlasti, vyměňovali si praktické zkušenosti a pili kávu. Ženy si tak zvykly na tato malá setkání, že za nepěkného počasí v nich chtěly pokračovat. Jedna nabídla svůj sklep, děti si nalepily na zdi plakáty; někdo přinesl lampu a zapojil elektrické topení. A pak se to stalo.  Nepřišli na to, kdo to řekl správci domu, ale ten reagoval ihned, a sice tímto dopisem nájemníkům: .Pro případ aktuálnosti se vydává oznámení, že je zakázáno trávit čas ve sklepích nájemníků." Nic nepomohlo, ani nabídka platit společně za elektřinu. Odpor, závist, nedostatek pochopení skrývající se za zákon - toto, jak pochopíte, jsou síly smrti, které mezi námi povstávají a které .otrávily" život, který se začal mezi těmito ženami rozvíjet.  Stáváme se vinnými na životě - bible to říká již na samých prvních stránkách - protože se bojíme mít na něm otevřený podíl, protože nemáme důvěru.  Od takových sil smrti, které v našich životech znovu a znovu působí (a kdo mezi námi by nemohl jmenovat své vlastní příklady?) nás může osvobodit jen Bůh sám. Je mocnější než smrt, je mocnější než síly smrti v nás.  Bůh, život, který překonává smrt, .smrt" smrti. Hovořme tedy především o Bohu, o jeho životodárné kreativitě, o hloubce jeho milosrdenství, o síle jeho Ducha, o Bohu, kterého podle svědectví Nového zákona a vyznání víry prvotní církve vzýváme jako trojjediného Boha: Boha-Otce, Boha-Syna, Boha-Ducha svatého. Jestliže zde a v následujícím budu zachovávat tradiční zvyklost a pro Boha a Ducha svatého používat tvar rodu mužského nebo budu-li o Bohu hovořit jako o Otci, není to proto, že bych přikládala malý význam zájmu advokátů inkluzivního jazyka v teologii a liturgii. Otázka, jak můžeme vhodně hovořit o Bohu, zahrnuje v sobě hlubší záležitosti, než jen souhlas se stylem zaměřeným na pohlaví. Později budu hovořit o modlitbě jako o naslouchání a mluvení, opouštění prostoru pro Boha. Podle mého názoru to, na čem záleží, je, zda necháme Boha být sebou samým či nikoli, být účinným a zda vytvoříme v nás samých prostor pro něho. Dále záleží na tom, zda přijmeme pozici, která si zůstane pokorně vědoma, že naše standardy, naše vědění a naše chování, vše zůstává útržkovitým a plným nedostatečností. Rozhodla jsme se pro starou formu jazyka spolu s její nedostatečností, neboť změněný jazyk není v mých očích úplně uspokojivý.  To, co jsme právě řekli o pohybu a energii, o chuti žít a radosti ze života, se tím více vztahuje na Boha jako původce, Stvořitele a dokonalý vzor života.  Boží život je nevyčerpatelná plnost života. Tato plnost přesahuje naše chápání. A tak se v pozdější historii církve začalo pociťovat, že o Bohu můžeme podávat pouze negativní výroky, takže člověk může pouze říkat, co Bůh není. Jak apoštolské, tak i nicejské symbolum, která jsou základem pro všechny velké křesťanské tradice, jakkoli jsou odlišně hodnocena, jsou obě formulována v době, kdy tu byla otázka svědectví o trojjediném Bohu, který je věčný a nevýstižný a současně je jediný, který se zjevoval skrze svého Ducha v čase a v dějinách mnoha způsoby, ale jednou provždy v Kristu (Žd 1,1). Setrvejme na chvíli s těmito symboly. Uvědomme si, že když vyznáváme .Credo - (já) věřím", tehdy se nejen vřazujeme do dlouhého řetězce tradice, která nás spojuje se všemi těmi, kdo pronášeli stejná slova před námi, ale sami též stvrzujeme, že naše vlastní osobní životy jsou vepsány do dějin spásy. Onen osobní vztah vystupuje v nicejské verzi Kréda silněji než v apoštolském, když mluví o Kristu .qui propter nos et propter nostram salutem descendit de coelis" (který pro nás a pro naši spásu sestoupil s nebe).

Tomuto .pro nás" je důležité být věren. Vyslovuje mimořádný zájem o nás a nezměrný význam, který spočívá ve skutečnosti, že Bůh, Stvořitel kosmu, nebe a země, je můj Bůh, můj Stvořitel, že v Kristu chce být mým Vykupitelem a že mi dává svého Ducha a mě si nárokuje. To, co řekl německý mystik Angelus Silesius o narození Krista - .Kdyby se Kristus byl tisíckrát narodil a přitom se nenarodil v tobě, byl bys ztracen!" - toto je základně právě tak platné pro trinitární víru. Mohlo by to rovněž znít: .Kdyby se Bůh tisíckrát zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý - nestane-li se tvým Otcem, tím jediným, který je tu pro tvůj život, tvým Spasitelem, silou, která prostoupí tvou víru, která tě volá k novému stvoření a podporuje tě v tom - pak z toho nebudeš mít prospěch." Jako osoba vskutku nalézám místo ve společenství, ve společenství svatých, v církvi. Tímto společenstvím jsem nesena a provázena stejně tak, jako jsem volána, abych je nesla a provázela. Obojí je nesporné - úplné, osobní, ba individuální setkání s trojjediným Bohem, uspokojení mého hladu po životě, jakož i má účast na mé spáse jen uvnitř společenství, má povolanost podílet se na životě bratří a sester a též má povolanost otevřít se jim, aby sdíleli můj život se mnou.

V protestantských církvích bylo setkání jednotlivce s Bohem zdůrazňováno s pronikavou intenzitou. Nesčetné hymny v našich zpěvnících toto .vyzpívávají" do našich myslí. Ve srovnání s tím vědomí církve jako společenství, které činí jednotlivce křesťanem, je vyvinuto daleko méně silně. Na druhé straně pravoslavná tradice se od počátku držela myšlenky společenství (koinonia), a to jak ve svém chápání Boha, tak i v pohledu na církev. Právě odtud dostal ekumenický dialog nový stimul. Myslím, že můžeme též chápat téma naší konference jako přímý plod tohoto dialogu. S radostí můžeme rozpoznat, že ekumenické hnutí se dostalo k bodu, kde účastníci na Těle Kristově jsou citliví jeden vůči druhému a pro druhého a hledí při tom jak na stránky silné, tak i na slabé. Snad věci, které byly ztraceny, mohou být získány zpět a nově přijaty, neboť jeden člen (úd) přijímá druhého a přispívá z pokladu talentů daných mu Bohem, aby tak podpořil toho druhého.  Jsou zde zajisté jasně rozeznatelné stopy živého Ducha Božího, přislíbeného a daného Synem (J 14,16; 20,22), který žije v nás a přivádí nás před Boha (Ř 8,26?). Duch nás vede zpět k Otci jako děti, které mají stejné smýšlení, jako bylo v Kristu (Fp 2,5). Tento Duch svatý je silou živého Boha, se kterým vše začíná a končí; on je ten, kdo miluje koinonii (společenství); je to ten, kdo nás volá k víře; Duch, který nám dává druhého vidět, chápat i souhlasit s ním a který rozněcuje naši naději a lásku. Duch svatý, skrze něhož se Ježíš stává naším Kristem a Kristův kříž a vzkříšení činí naším evangeliem, vykupuje nás z naší posedlosti mocí hříchu a smrti, osvobozuje nás z naší uzavřenosti v sobě samých a smiřuje nás s Bohem.  Jak může vůbec víra v tohoto trojjediného Boha k nám i k jiným dnes nově promlouvat a jak může ovlivňovat naše životy dnes? Abychom to mohli vypátrat, sáhneme pro pomoc ke svědkům víry, kteří si tuto otázku položili ve své době a věku. Pracovní skupina pro přípravu této konference byla inspirována dvěma velkými svědectvími: z jedné strany výmluvnými slovy spirituality keltských mnichů a na druhé straně slavnou ikonou Andreje Rubleva Trojice. Působivost této ikony je tak silná, že i v reprodukci (tak jak ji obecně známe) nás pohnula k modlitbě.

Právě proto, že staletí, ve kterých vznikla keltská zbožnost, i doba, v níž Rublev dostal zakázku namalovat svou ikonu, nebyly méně otřásány národnostními záštěmi a vojenskými konflikty než naše současná doba, právě proto nám snad tato svědectví mohou pomoci žít trinitární víru v našem světě, dnes.

I já jsem dlouho upřeně hleděla na Rublevovu ikonu, když jsem pracovala na této přednášce; neboť jsem doufala, že v tomto jeho způsobu vidění a sdílení věcí najdu i ruku, která by nás vedla při našem pokusu nově se otevřít trinitární víře. Dovolte, abych poukázala na tři rozměry, které se mi při pohledu na naše téma jeví jako významné:

1.1.   Rozměr pohybu a souvztažnosti Trojice

Když se ponoříte do kontemplace Rublevovy ikony, budete fascinováni způsobem, jak jsou postavy andělů mimořádně těsně jedna vedle druhé. Snad je to právě znakem hluboké jednoty třech božských osob, kterou chtěl Rublev vyjádřit, takže do dnešního dne se jeví jako možné přinejmenším dvě různé interpretace, pokud jde o to, koho postavy představují. Podle jedné je Syn postavou napravo (tj. nalevo z pohledu diváka) od centrální postavy, kterou je Otec. Druhá interpretace vidí Syna představovaného postavou, která viděna z pohledu Otce je na straně levé a je oděna do zeleného šatu stvoření.  Nepřipomíná nám tato zaměnitelnost, že hlas Otce, který naslouchá synovi, současně zjevuje i hlas Ducha, neboť jedna božská osoba je neodlučitelně vztažena k oběma druhým a ponechává jim prostor?  (Poznámka anglického překladatele: Třetí interpretace, která může být některým čtenářům známější, vidí centrální postavu jako Syna, majícího roucho krvavě rudé, s Otcem oděným do zlatého po divákově levici a Duchem po divákově pravici. Toto dále jen umocňuje pohled autorky na bazální zaměnitelnost tří postav.)

A tak navzdory statické povaze obrazu máme dojem stálého pohybu tří postav navzájem. Jak jsme již viděli, je tento pohyb znamením života a žití.

Přijměme nově tento prvek pohybu a souvztažnosti tří osob Trojice do svého chápání Boha. Nechtějme při tom slyšet pouze jeden hlas, ale buďme si současně vědomi i těch ostatních, a tudíž dialogu, který se odehrává mezi Bohem-Otcem, Synem a Duchem svatým. Osmá kapitola listu Římanům nám v tom může napomoci. Je v úžasném, mimořádně obsažném vztahu k výše zmiňovanému pohybu. Zásahem Ducha svatého a skrze přímluvy, kterými nás sám zastupuje (8,26), je náš smrtelný duch (8,16) uváděn do společenství s Duchem Kristovým (8,9) a Duchem Božím (8,14), takže když se pak modlíme, jsme vtahováni do pohybu a souvztažnosti uvnitř Trojice.  A co víc: .My nevíme, jak bychom se měli modlit." (8,26) Je to Duch, kdo vede modlitbu. Uvádí naše mluvení do naslouchání a ticha, ale vede-li nás k mluvení, pak je to mluvení, které ponechává prostor pro Boha a které naslouchá.

Tento pohyb můžeme zcela jasně zakoušet při modlitbě přímluvné, kdy klademe sami sebe a jiné před Boha. Skrze meditaci v Duchu svatém poroučíme Bohu lidi, za které se modlíme. Bůh sám ví, co potřebují. Ale skrze Ducha svatého zůstáváme současně tím nejtěsnějším možným způsobem spojeni s Bohem a s lidmi. V nich ovšem pak vskutku objevujeme tvář Kristovu. A tak opisuje modlitba pohyb. Otevírá prostor trojjedinému Bohu a nechává se jím vést do nového vztahu ke světu a k člověku.

1.2.   Rozměr oběti v Trojici

Když si tři andělé rozprávějí mezi sebou, rozmlouvají též pozicí svých těl, nakloněním hlavy, gestem rukou. Jejich pozornost docela zřetelně směřuje k jídlu uprostřed prostřeného stolu, kolem kterého sedí. Též oči diváka směřují k pokrmu: toto je středem pozornosti. Co chtěl Rublev, abychom v tom spatřovali? Chtěl, abychom nahlédli vůli trojjediného Boha, jak vytváří sám sebe ve věčnosti. Tato vůle - dávat sám sebe v inkarnaci a obětování Syna v Duchu Lásky, v čase tehdy i nyní - může být symbolicky vyjádřena pro naše smysly i chápání. A přece se Rublev nechtěl vzdát ničeho z reality, která se vztahuje k našemu pozemskému životu. A tak zviditelňuje Boží sebevydávající lásku, která je neviditelná, a přece skutečná; činí ji viditelnou prostřednictvím zakusitelných prvků: prostřeného stolu s upraveným zvířetem, v čemž jsou již obsaženy prvky Večeře Páně, a také prostřednictvím gest žehnajících rukou ukazujících na ně. To, co je prezentováno jako dění ve sféře pozemského času, ukazuje za sebe do sféry neviditelné věčnosti za popisovanou scénu.

Jestliže nás Rublev učí vidět v Trojici rozměr oběti, pak bychom měli naopak myslet na trojiční rozměr Večeře Páně, kde můžeme mít účast na sebevydávající lásce Boží. Syn je nepochybně v centru událostí, zejména v pašijích synoptiků a ve spisech Pavlových, kde Tělo a Krev Kristovy jsou nám svěřeny v daru chleba a vína. A k tomuto je náš pohled rozšířen klíčovou frází .nová smlouva", která je v tomto pokrmu ustanovena (Mk 14,24;

Mt 26,28; L 22,20; 1 K 11,25). Přitom jsme smiřováni a nově spojeni s Bohem (2 K 5, 17). Skrze Ducha svatého, kterého svoláváme nad dary a nad sebou samými, jsme proměňováni s tímto tělem v jedno tělo. Již jsme sice byli do tohoto Těla Kristova pokřtěni (1 K 12,13), ale jeho kříž a jeho smrt, na kterých se účastníme skrze svatou Večeři, znamenají nový křest, křest v nejhlubším smyslu (Mk 10,38; Ř 6,3), křest do smrti Kristovy. Také v tomto křtu se zjevuje trojjediný Bůh sám, neboť je přítomen ve své smrti.

1.3.   Rozměr stolování v Trojici

Ve spojení s tím, co bylo právě řečeno, může kontemplace Rublevovy ikony ukazovat na jeden odlišný rozměr, který je důležitý pro chápání trinitární víry a pro náš život v této víře; totiž na pozvání k účasti na stolování ve společenství. Ve vztahu k těm třem postavám andělů můžeme vidět pohyb, který je směrován k nim samotným. Ale stejným způsobem můžeme též ten pohyb chápat jako pohyb, který se otevírá vůči nám samým. Rublev nezobrazil Abrahama a Sáru tak, jak to dělali jiní malíři ikon. Tímto způsobem nejen že .přenesl" událost úplně mimo čas a do boží věčnosti, ale též ji otevřel pro všechny historické doby a dokonce směrem k věčnosti. Neboť až tam bude kruh těch, kdo jsou pozváni k nebeskému stolování, uzavřen kolem trojjediného Boha. Na druhé straně přichází toto pozvání .nyní", .dnes" - ke každému: .Pojďte, vše je připraveno!" .Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý." (Ž 34,8)

V tolika příbězích Starého a Nového zákona má setkání člověka s Bohem co činit s nejzákladnějšími elementy, které potřebujeme pro život: s jídlem a pitím. Zdá se, že společenství mezi Bohem a člověkem představuje cosi jako archetyp nejhlubšího, nejslavnostnějšího a bezstarostného spojení. Je ale stále potřebné mnoha způsoby objevovat jeho trinitární charakter. Objevuje se, kde se Bůh ve své plnosti stává jak dárcem, tak i darem, kde Bůh sám je skutečně pokrmem, pokrmem života, zdrojem života pro nás a kde je nám díky tomuto daru od Boha dovoleno vstoupit do nového vztahu s ním, rovněž tak jako s našimi spolu-lidmi. Neboť u Božího stolu se pole života rozevírá do celého světa. V této konečné věčné slavnosti jsou ti, kdo byli navzájem odděleni mocí hříchu, navždy jeden s druhým sjednocováni - Bůh a člověk a spolu-člověk, vpravdě celek stvoření. Ve všech příbězích o stolování v bibli (chci zvlášť pojednat o historiích nasycení v Novém zákoně) je tento rozměr setkání mezi Bohem a člověkem reflektován v mnoha různých tóninách. Při posledním, věčném stolování má toto svůj vrchol a kulminaci, ale ukazuje se to již od samého počátku historie Boha s námi, lidskými bytostmi.  Objevme znovu tento rozměr našeho slavení eucharistie, stejně tak jako i našeho stolování doma a zvlášť na setkáních, kdy přijímáme hosty a slavíme s nimi.

Část 2

Před třemi dny jsme si na pozadí různých biblických výpovědí a za pomoci ikony A. Rubleva připomněli podstatné rysy trinitární víry. Takové ujištění musí však zůstat pouhou teorií, pokud se nám nepodaří přesadit ho do života, žít je a být tam, kde jsme. Bůh, který se nám dává v Kristu, nás povolává do svého i našeho .dnes" (dneška). A tu nemůžeme odhlédnout od chaotických sil zničení a smrti, od beznaděje, která existuje v našem světě a v nás všech, a způsobuje tak nekonečné utrpení. V těchto dnech, kdy právě pracuji na své přednášce, přišla zpráva o děsivém krveprolití, které způsobil nějaký fanatický Žid uprostřed zástupu lidí, kteří se modlili v hebronské mešitě.

Dnes se chceme s Palestiňankami a Židovkami modlit za mír všude ve světě, ačkoli vše je naplněno myšlenkami na pomstu a pocity nenávisti. Senzační zprávy o krutostech i takových, o kterých se nikdo nezmiňuje, a přece se dějí, o činech jednotlivců a skupin - to je ten děsivý kontext onoho .dnes", o kterém naše téma hovoří, kontext dnešního utrpení Boha ve světě. Toto nám dává oněmět a uvědomit si vlastní bezmocnost.  .Žít z plnosti Boží" - milí přátelé, to musí znít cynicky, jestliže se této stísňující realitě nepostavíme, jestliže nejsme připraveni na tu skutečnost, že všechna naše slova i akce musejí být vystaveny krachu, a to od doby, kdy si Bůh Kristův kříž vyvolil jako místo své přítomnosti ve světě. Pokusme se tedy zanést trinitární víru do zkušenostního kontextu našeho světa, ptejme se, jaké životní síly v nás chce mobilizovat, jaké cesty nám ukazuje. Myslím, že novozákonní historie nasycení nám přitom mohou poskytnout cennou pomoc, abychom pochopili dílo Trojice, na nás a v nás jakožto konkrétní zkušenost. Chtěla bych naše dnešní uvažování vést ve třech krocích:

2.1.    Prožívat svůj křest v poušti

Začněme s dílem Ducha svatého v nás, o kterém jsme řekli, že v něm všechno bere svůj počátek. Duch svatý nás konfrontuje s Božím slovem tak, že nevyhnutelně rozpoznáme, kdo vlastně v Božích očích jsme. Připomeňme si, že ve všech zprávách o nasycení slyší lidé kolem Ježíše zvěstování Boha v poušti, na osamělém pustém místě (Mk 6, 30-44; Mt 14, 13-21; J 6,1-13;

Mk 8, 1-9; Mt 15, 32-39). A tak také nás - duchovně vyjádřeno - Duch svatý chce vést na poušť, na poušť, která je kolem nás i v nás samých. Neboť poušť je místem, kde se naše iluze a fata morgany o životě rozplynou, kde my vzdáleni daleko od všech navyklých jistot a zábav jsme zcela radikálně postaveni před tvář Boží. Tam, kde nás jeho slova mohou zasáhnout do srdce a svědomí, a kde není kam se jinam utéci než právě k Bohu, a to tak, jak jsme, se vším naším haraburdím. Naše pokusy chtít ze svého života sami udělat něco, se na takovém místě ukazují zcela marnými a nicotnými stejně tak, jako ona zběsilost chtít se sami uchovat při životě. Ne, zde nezůstává nic, zde ve své celé ubohosti musíme vzít na vědomí a uznat, že vše, nač si v tomto zlém světě stěžujeme, potenciálně přebývá v nás samých. Dobře si všimněte: tohoto nejsme schopni a nejsme na to připraveni. Daleko spíše - podobně jako všichni lidé - od takového iluzí zbavujícího pohledu až příliš rádi utíkáme. Je to nejspíše Duch svatý, který nás vede k uznání naší situace, je to Duch, který ve slově Kristově v nás probouzí vhled a lítost, a je to Duch, který nás otevírá vůči příslibu evangelia, smíření s Bohem a odpuštění naší viny. Je to po obakrát Duch, který nás ve svědomí obviňuje i který těší a probouzí důvěru. Duchovní proces, který se v nás děje, můžeme označit jako vpravování se do našeho křtu, jako život ze křtu, ano, je to dokonce jakési .každodenní pozvolné vrůstání" (dosl. vpližování se) do křtu Ježíše Krista, jak to říká Martin Luther (Velký katechismus, BSELK, 705).

Převedeno do konkrétních termínů - čeho takové myšlenky dosahují ve světě, ve kterém žijeme? Myslím, že z vědomého uskutečňování křtu, tedy z duchovního sestupování s Kristem ve křtu jeho kříže a znovupovstávání v denní zkušenosti odpuštění hříchů, vycházejí síly spásy. Jsou to síly, které můžeme zakusit v našem vlastním prožitku, které jsou ale zakusitelné též pro naše okolí, ve kterém žijeme, jsou zakusitelné ve světě. Síly spásy - to jsou například síly střízlivosti, realistického hodnocení sebe samých a chápajícího posuzování druhých. Nebo jsou to síly, které vyrůstají ze solidarizujícího smutku z toho, že jsme schopni tolika smrtonosných možností a že k nim i přispíváme - mám na mysli síly, které vyúsťují v prosbu o vykoupení ze sil zla, v prosbu o naše osvobození, stejně jako o osvobození od zla vůbec. Takové chápání neponechává náš svět a náš život - tam, kde jsme - být jen tak, nýbrž uvádí ho do pohybu modlitby k trojjedinému Bohu, do pohybu, o němž jsme nedávno mluvili.

A tak vědomý život ze křtu dosvědčuje přítomnost Boha proti mocnostem úzkosti, beznaděje a zoufalství. Jakkoli se toto svědectví může ukázat útržkovitým a nedokonalým, jakkoli mohou mocnosti ničení i triumfovat - Bůh nás přesto chce použít k tomu, abychom probouzeli víru v jeho bytí zde, v tomto světě. Což nevyrostla naše víra také skrze taková svědectví a není posilována rovněž takovými plody? Což nemáme před očima lidi, kteří se toto pokoušejí žít: slovo, které umožňuje nový začátek, věrné vytrvání v nějaké těžké situaci, u lůžka nemocného, v nepřátelském okolí, síla nepodlehnout zranění nebo zatrpklosti od signálů vysílaných navenek; solidarita, jež nám dává zastávat se slabších; postoj, který skrze mluvení nebo mlčení přispívá k pokoji. Za takové plody Ducha vděčíme životu ze křtu. Musíme ovšem o ně zápasit. Jak velice jsme my sami na cestě, jak často jsme v koncích se svým uměním a jak jsme odkázáni na to prosit o pomoc. Ale Bůh .čeká a odpovídá na vážné modlitby a zodpovědné činy" (D. Bonhoeffer).

2.2.    Chléb přijmout - chlebem se stávat

Novozákonní příběhy nasycení podávají zprávu o tom, jak jsou lidé nasycováni chlebem. Za tím elementárním, fyzickým nasycením však vysvítá ještě hlubší smysl, který spočívá v tom, že se Kristem vůbec dáme obdarovat, že ho přijmeme jako Boží dar nám, že v jeho slovu prožíváme .Chléb života", jak to zřetelně říká Janovo evangelium (J 6,35), ale jak vysvítá i z ostatních evangelií. Můžeme to - chceme to? Chceme tohoto Krista přijmout a dát si líbit jeho boho-službu na nás? To nás vede k potřebnosti ještě jiného druhu než je ta, o které jsme právě hovořili. Nejde zde jen o to, abychom rozpoznali a uznali, že jsme ubozí. Musíme být připraveni přijímat Boha, který se k nám proti všem představám moci a síly obrací ve svém zbědovaném ponížení. Ano, musíme ho mít rádi a přijmout ho do svého srdce. Proti tomuto způsobu Boha se v nás všechno bouří, ačkoli jen tento Bůh, který se takto v Kristu veškeré moci vzdává, takový Bůh je schopen prolomit naši vlastní zkamenělost a otevřít hrob smrtelné izolace, do kterého jsme se sami zazdili.

K tomu, abychom toto mohli, totiž přijímat dar Kristův jako dar Boží, k tomu potřebujeme pomoci Ducha svatého. Necháme-li se jím obdarovat, pak budeme způsobem pro nás nepředstavitelným nasyceni, pak se i u nás stane zázrak: Pak se nám dostane daru Božího požehnání, Bůh sám se nám dá za podíl tak, jako i Ježíš ve všech vyprávěních o jídle a stolování pronese požehnání nad dary, chleby a rybami, dříve než je láme a rozdává.  Spolu s požehnáním se ovšem tyto dary v nejhlubším smyslu stávají prostředky života - potravinami (slovní hříčka: potraviny = doslova prostředky života), prostředky pro spojení Boha a člověka. Právě toto utišuje životní hlad, toto sytí, pomáhá pravému životu, životu, který je otevřený vůči Bohu a lidem, sestrám i bratřím. Není to pokrm, který někdo měl ve strachu, že přijde zkrátka, pojídat někde sám pro sebe.

Ve smyslu ještě daleko širším platí toto o daru Kristově, kterým je on sám při oběti jeho svaté večeře. Nepřijímáme jen obecné Boží požehnání, nýbrž přijímáme to, co nás vysvobozuje z našeho smrtelného zotročení a co nás volá do zcela nového života vzkříšení. V tom samém okamžiku, kdy dostáváme podíl na Těle Kristově, jsme uváděni do pohybu jeho odevzdanosti, jsme voláni, abychom se sami stali Tělem Kristovým spolu s druhými i pro druhé.

Zajisté, my nemůžeme a nemáme jiné vykupovat. Planoucí, ne soběstředná, životodárná láska je a zůstává láskou Boha samého. A přece chce Kristus skrze nás přicházet k druhým. Byli jsme vybráni, abychom se stali .malými sestrami a bratřími" Kristovými, kteří se podobně jako on nešetří sami pro sebe a neužívají (si), nýbrž otevírají se, dávají se - tím, čím jsou.  Jestliže o příbězích o nasycení můžeme a smíme vypovídat, že Ježíš nám v nich .dal příklad" (J 13,15) - pak to předně znamená, že smíme své talenty a charismata objevovat jako Boží dary a pronášet nad nimi děkovnou modlitbu. A potom bychom je s požehnáním Božím měli nechat, ať se stanou .chlebem", z něhož by se ostatní mohli nasytit. Třeba se jedná o velmi .tiché dary", dary, o kterých druzí vědí lépe než my sami: Někdo třeba umí dobře naslouchat, nebo mlčet, nebo těšit, nebo šířit kolem sebe radostnou náladu, povzbuzovat; ať už jde o velké nebo nepatrné dary, jedno je důležité:

Jsou naše dary druhým ku prospěchu? Stávají se chlebem - a jsme v těch darech my sami?

Jedna lékařka z psychiatrické kliniky mi nedávno řekla, že denně může ve své práci zakoušet souvislosti biblických vyprávění o nasycení se svými pacienty: Jen tehdy totiž, když se celá, a to úplně celá, jak je, vloží do rozhovorů, jen tehdy se jim jeví jako věrohodná. Neznamená to, že všechno, co si myslí, musí také povědět. Ale to, co říká, a to, co neříká, musí ztělesňovat ji samu. Jestliže to, co říká, není řečeno jen tak do větru, jestliže za tím stojí, jestliže s Boží pomocí a požehnáním pracuje na tom, aby se mohla stát .poživatelným chlebem", pak se snad opět najde někdo, kdo se odváží udělat nový krok do života.

Takovým způsobem se můžeme se svými dary a schopnostmi stávat .chlebem" - chlebem, který Kristus použije, aby posiloval naše spolubližní, chlebem, který postačí k tomu, aby bylo lze jít o kousek dál.

2.3.    Eucharisticky žít

Nechat se vést Duchem do pouště, kde si v plné míře uvědomíme, jak Boha potřebujeme, nechat si darovat Chléb života od Krista, Chléb, který přichází od Otce a vede nás k bratřím a sestrám, a přitom sami vstoupit do pohybu vydanosti - toto nás přivádí zpět na cestu k Otci, a to způsobem, který nás učí vidět živého Boha, zjevujícího se ve všech okolnostech života.  Naše přirozené lidské oči a smysly jsou sotva přivyklé měřítkům Božím.  Hledáme věci velké a oslnivé, které nás mají přesvědčit, daleko spíše, než abychom hledali malá tajemství, jež přebývají ve skrytosti. Připadá nám zcela nepravděpodobné, že by Bůh byl přítomen ve světě, který je naplněn silami smrti. A přece nemáme zapotřebí ničeho více, než aby se vše dělo právě takto, máme-li být ze zajetí sil smrti osvobozeni. Proto pak - chcemeli zůstat na stopě Boží - není myslitelná jiná cesta, než jít za ním tam, kde je. Znamená to jít také tam, odkud bychom nejraději utekli a stáhli se, protože nás to vede do bolesti a slabosti, protože to slibuje, že budeme trpět.

Jde tu ještě o něco jiného, než je to, co jsme výše nazvali .pouští". Zde jde též o něco, co sahá až za to, co Pavel nazývá .kámen úrazu" v souvislosti s Kristovým křížem a utrpením (1 K 1, 23). Zde my sami jsme vedeni na cestu kříže, abychom vstoupili do zkušenosti, kde budeme zlomeni a sami sobě odumřeme. Lze o tom snadno hovořit, ale vstoupit do takového dění a učit se je přijímat, to je věc těžká. A právě zde je životně důležité uvěřit v Boha, v Boha samotného, menšího než je to nejmenší a většího než je to největší, co nás potkává. A přitom je důležité neidentifikovat Boha s tou stísňující skutečností, ale učit se chápat ji jako Boží materiál či dokonce jako Boží dar.

Tím se dostaneme do toho úžasného napětí, o kterém Pavel hovoří ve 4. a ještě více v 6. kapitole 2. listu do Korintu, do napětí, které ty, kdo Bohu slouží, vydává smrti, a přece jí nepodléhají: .a hle, žijeme!" (2 K 6,9).  Pavel tím přece nechce říci: přes všechny ty těžkosti ještě tak trošku žijeme, ještě jsme se nevzdali naděje. Chce naopak spolu s naším tématem vypovědět: žijeme z plnosti síly vzkříšení, ze síly Kristovy. A tato síla neslábne, ne, ona roste, prosazuje se. Jak je to možné?

Odpověď tkví snad v tom, co můžeme spolu s katolickou teoložkou Editou Steinovou označit jako .žít eucharisticky" (Das Weihnachtsgeheimnis - Vánoční tajemství, Freiburg 1988, s. 64).

V naší souvislosti by toto mohlo znamenat, abychom vše, co nás v našem životě potkává, přijímali s díkem a radostí jako dobrý dar, který - jak jsme výše říkali - nás chce v požehnání spojovat s Bohem.  Eucharisticky žít. Pro katolické křesťany souvisí tento výraz bezprostředně s Večeří Páně, s díkůvzdáním za dar oběti Kristovy, za jeho utrpení, za jeho kříž. Dar Kristův je darem v nejhlubším smyslu, neboť je obětí, stál ho to nejzazší, ale také proto, že ze všeho, co je nám dáno, chce a může učinit životní dar. Vždyť tento dar přináší život, který tím, že se nechá proniknout smrtí, teprve vytváří opravdový život, život, nad kterým smrt už nemá moci. Celá eucharistie bere svůj život z velikonočního jásotu. Žít eucharisticky proto též znamená chápat vše, co nás potkává, jako něco, co by se dalo zpívat na melodii velikonočního chvalozpěvu. Ovšem, že často nám do jásotu a zpěvu právě není. Spíše bychom souhlasili se slovy Teilhardovými, který vyznává: .Jsou dny, kdy se nám svět jeví jako něco hrozivého: nezměrný, slepý, násilný. Otřásá námi, rozdírá nás, zabíjí, bez ohledu." Ale pokračuje též dále: .Můj Bože, protože má lidská důstojnost mi zakazuje zavírat vůči tomu oči jako nějaké zvíře nebo dítě. . . dovol, abych se mu klaněl a spatřoval v něm tebe - skrytého. To velké osvobozující slovo, Pane, to slovo, které současně zjevuje i působí, vyřkni je ještě jednou, Pane: ,Hoc est corpus meum.‚ Skutečně, toto děsivé a temné Něco, strašidlo, bouře - jestliže chceme, jsi to ty! ,Ego sum, nolite timere.‚ Všechno, co nás v našem životě děsí, vše, co děsilo tebe na Olivové hoře, jsou v podstatě jen podoby nebo formy, materie jedné a téže svátosti" (Teilhard de Chardin, Božské prostředí. Náčrt vnitřního života; Dílo sv. II, Olten 1969).  Jestliže chceme žít v tomto smyslu eucharisticky, pak se musíme učit umožňovat, aby se nám vše v životě stávalo svátostí. Samotný život pak musíme chápat jako .stůl Boží", u kterého přijímáme Boha v Kristu. A neznamená to pak, že bychom do této danosti měli zahrnout i každého člověka, který nás potká? Neměli bychom právě v této sestře, v tomto bratru objevovat samého Krista?

Uvědomujeme si, jaké by to mělo důsledky?

Žít eucharisticky pak vyžaduje, abychom šli ještě mnohem dále, než k tomu, aby si různé konfese navzájem poskytovaly eucharistické pohostinství.  Neboť pak jsou u Božího .stolu" vítaní ještě zcela jiní cizinci. Ano, pak to záleží právě na nás, údech Těla Kristova, abychom drželi a uvolňovali místa kolem stolu prostřeného ve jménu trojjediného Boha tak, aby se nikdo necítil vyloučen.

Takový duch by se ale musel projevovat v celém misijním svědectví církve Ježíše Krista: Je též zapotřebí uchovat pravdu trinitární víry v rozhovoru s příslušníky jiných ne-křesťanských náboženství a kultur. To ovšem vyžaduje, abychom skrze Krista v Duchu svatém ve značné míře dávali rozšířit, zvětšit a prohloubit prostor svého chápání Boha, a tak se stávali připravenými vydávat se na cestu hledání stop světla Boží pravdy u druhých. Jinak bychom se uzavírali vůči Kristu, který nás chce v našich spolubratřích potkávat.  Zbývá však vyvodit ještě jeden další důsledek. Žít eucharisticky nemůže znamenat stáhnout se ze stísněné reality našeho světa s jeho etnickými, sociálními, národnostními a náboženskými konflikty. Chtít sakramentálně překlenout a ignorovat bídu a děs, které nás v tomto světě potkávají, by bylo zlým nedorozuměním. Jaký to pak má ale smysl mluvit o .životě jako daru", o .Božím stolu", o .eucharistickém společenství stolu" tváří v tvář světu, ve kterém nesčetní lidé umírají hladem? Právě v jejich utrpení a smrti jsou přece také utrpení a smrt Kristovy, je v nich přítomen jeho kříž!  Žít eucharisticky tváří v tvář této situaci může znamenat jen, že si budeme vědomi své bezmocnosti a spoluviny.

To činí nevyhnutelným, abychom se ještě jednou ptali po tom nejelementárnějším a nejvíc rozhodujícím v naší víře v trojjediného Boha, abychom se ptali po tom, co obrací utrpení a vinu a smrt a co je nakonec překonává.  Tím ale není to, co my proti nim můžeme nabídnout. Je to trojjediný Bůh sám!

Žít Trojici dnes - žít dnes trinitární víru - ze všeho nejdříve znamená se modlit, aby si sám trojjediný Bůh zde a dnes vytvořil v našem životě prostor a nás v něm zakořenil. Znamená to volat k němu v pohledu na nás a naše spolubližní, na náš svět:

.Kyrie eleison! Christe eleison! Kyrie eleison!"

Pak teprve budeme moci dále hovořit snad i slovy svatého Patrika:

.Pozvedám se dnes mohutnou silou,

vzýváním Trojice,

vírou v trojičnost,

vyznáním jednoty,

vydávám se na cestu. . ."

Vydejme se tedy dnes v této síle na cestu! Vydejme se na cestu ke Kristu, který nás volá .venku za branou", mimo tábor, do svého utrpení (Žd 13,12).  Zde je náš .dnešek" a zde je i Boží .dnešek". Pokusme se s modlitbou a naléhavou prosbou přednést toto před něho a zůstaňme současně zaměřeni na velké eucharistické společenství v Božím království.  Trojjediný Bůh kéž nám dá, abychom ve všem, co je nám dáno a uloženo žít, již zde a dnes zazářilo něco z jeho přítomnosti v tomto světě, abychom mohli s bratřími a sestrami zanotovat chvalozpěv: .Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků!"

přeložil Jan Kofroň

Dr. Irmgard Kindt-Siegwalt prošla teologickými studii v Berlíně, Tubinkách a Curychu a později rovněž studovala sociální etiku a religionistiku na chicagské univerzitě. Vyučovala náboženství a němčinu na střední škole v Německu a jako dobrovolnice také radila a odpovídala na SOS telefonu a pomáhala dělat programy pro místní rádio. Roku 1987 byla povolána spolupracovat s Komisí pro víru a řád Světové rady církví v Ženevě. Právě v této době, zejména při práci na Limském dokumentu (BEM), se podle jejích slov .pro mě skutečně otevřel opravdový ekumenismus v jeho univerzální dimenzi a s jeho konfesijní i kulturní rozmanitostí". Je nyní provdána za Gérarda Siegwalta, od r. 1991 žije ve Štrasburku a pokračuje v ekumenickém dialogu.  Naposledy spolupracovala s Reformovanou církví Alsaska-Lotrinska a nyní se zabývá projektem iniciovaným Německou luteránskou církví, projektem, který sleduje hodnotový přínos žen v naší společnosti. Její cesty po světě ji vedly k závěru, že Kristus nás naší modlitbou, životem a porozuměním spojuje i přes teologické rozdílnosti.

Před padesáti lety popravili nacisté jednoho z prvních průkopníků ekumenického a mírového hnutí, katolického kněze dr. Metzgera. Pro povzbuzení v našich dnešních zápasech přinášíme úryvek z jednoho jeho dopisu z vězení:

Jsem katolickým knězem a jsem jím tělem i duší. Moje duchovní zaměření ovšem neodpovídá představě, která se často spojuje s knězem. Kultická byrokracie, odvrat od světa, odtrženost od života, duchovní úzkoprsost, legalismus a tradicionalismus jsou mi na hony vzdálené. Jsem člověkem se samostatným úsudkem a aktivním zájmem o události ve světě. Můj náboženský postoj je zcela určován myšlenkou Božího království a etosem evangelia, který jsem se po celý život pokoušel brát vážně a který jsem hájil před jednotlivci i společností. Již záhy jsem se zabýval všemi sociálně etickými otázkami, zvláště také otázkami řádu ekonomického, státního a mezinárodního ve shodě s křesťanským etosem. V této práci jsem se nikdy nenechal svázat stranickou příslušností, zdálo se mi, že kněžskému povolání odpovídá jedině osobní nezávislost na všech omezujících stranickopolitických vazbách a ohledech. Ačkoli jsem byl uznáván za kněze věrného církvi, hájil jsem i uvnitř církve určitou samostatnou linii tím, že jsem vystupoval proti všemu zélotství a farizeismu a všemu úsilí o politickou moc a usiloval jsem o náboženský postoj, odpovídající ideálům prvotního křesťanství. Založení .Společnosti Krista krále - Bílého kříže" jako zvláštního nového církevního řádu (1919) sloužilo této vnitřní obnově církve. Ve všech otázkách jsem se snažil vytvořit si ve svědomí samostatný názor. Kde jsem po důkladném zkoumání dospěl k jasnému přesvědčení, hájil jsem je sice s opatrností, ale odvážně a všem překážkám navzdory a často jsem v zájmu pokroku nesl svou kůži na trh tam, kde ostatní hleděli na své osobní výhody. Viděli-li ve mně mnozí zatvrzelého idealistu, pak mí přátelé říkali, že mé neštěstí spočívá v tom, že hájím pravdu o roky nebo desetiletí dříve, než ji lze pochopit.

(převzato z Kirche intern)

Mystikové nemusí, a dnes možná ani nemohou, být odtržení od světa. Jezuita Boulad (narozen 1931 v Alexandrii) toho jako šéf charity pro severní Afriku a Střední východ ví o světě a jeho bolestech mnoho. Ale také mnoho o Duchu svatém a z Ducha svatého. Ze své egyptské perspektivy vidí některé věci jinak - například jej děsí obdiv jeho islámských fundamentalistických občanů k metodám Vatikánu. Jazyk církve vidí jako příliš komplikovaný a nesrozumitelný, nepomůže však založit pro tento problém novou komisi v Římě: .nová řeč může vzejít jen z návratu k živému evangeliu, ne z ledničky".  Církev dostala podle Boulada strach. Z čeho? Strach z druhých, strach ze světa, strach z Ducha svatého. Proto je zablokovaná. Církev dala zpátečku, pomůže však jen jízda vpřed, směrem k Třetímu vatikánu. Je třeba vrhnout na svět optimistický pohled. Poslední koncil obrátil hierarchickou pyramidu vzhůru nohama, jak je to správně podle proroctví Joelova, citovaného Petrem v den letnic - ale i na papeže se něco z vanutí Ducha dostane.  Kolegialita se netýká jen biskupů, ve východních církvích patří k právoplatnému ustanovení biskupa stále ještě uznání lidem (.axios"). Aby se církev nestala zkamenělinou, potřebuje proroky a charismatiky, instituci však také.  Ta by měla proroky napomenout: .Mluv, ale ne tak rychle." Pokud kritizuji církev, je to z přílišné lásky, tvrdí Boulad. Kromě těchto prostořekých výroků píše Boulad i velmi čtené duchovní knihy. Napsal jich zatím devět a v pořadí třetí z nich - Všechno je milost - vyšla před nedávnem i česky.

Komentáře ke káhirské konferenci se většinou točily kolem antikoncepce. Za samozřejmost se jaksi považuje, že národy 3. světa nemají nárok na naši životní úroveň. Co by se však stalo, kdyby tři miliardy Asiatů dosáhly naší životní úrovně? Není to vůbec jen fantazie, Čínu čeká i bez konzervativně liberální ideologie v nejbližších letech prudký hospodářský růst, a tradiční výroba kol se už letos dostala do odbytové krize. 400 milionů aut čeká tuto zemi počátkem příštího tisíciletí - a s nimi ekologické důsledky strašlivých rozměrů nejen pro Čínu. A to už nyní jsou celá území zamořena kysličníkem siřičitým, řeky otrávené, půda zamořená. Připojí-li se další rozvojové země, vzroste spotřeba surovin na světě 200 násobně. Dobrá rada pro Číňany: Ať se poučí z našich chyb! Jenže my jsme ti poslední, kdo jim má právo kázat - my se své životní úrovně také vzdát nechceme - a navíc potřebujeme nutně Čínu jako odbytiště pro naše auta. . . A tak se ze svých zkušeností zřejmě budeme muset nejprve poučit zde v Evropě a názorně předvést druhým, že to, co jsme dosud dělali, považujeme opravdu za bezperspektivní.

(Zpracováno podle Salzburger Nachrichten 10. 9. 1994)

Iluze o střední a východní Evropě jako zaslíbené zemi západních fundamentalistů berou rychle za své. Jezuitský časopis Viera a život (4/94) uveřejnil výsledky ankety o otázce svěcení žen. 68 % Slováků sice považuje svěcení žen za nepřípustné, ale jen 44 % Slovenek. Za možné je považuje pouze 17 % Slováků, ale 37 % Slovenek (o 12 % více než Italek), za nutné je považuje 12 % Slováků a 14 % Slovenek (obě čísla jsou vyšší než u Italů/Italek, u žen dokonce dvojnásobně). Jak je vidět, ani v této otázce, považované obvykle za ultraradikální, nelze předpokládat tradiční postoje.

Walbert Bühlmann, františkánský teolog a přední představitel teologie misie, říká: .Papež Jan Pavel II. využije každé příležitosti, aby - a to právem - kritizoval komunismus, kapitalismus a konzumismus, a označil je za ,hříšné struktury‚, za perverzi lidství, protože v nich není dostatečně uchována lidská důstojnost. I v církvi jsou tři neblahé -ismy, které neodpovídají důstojnosti křesťana a cílům koncilu, a tak nesou vinu na nechuti k církvi a na konfliktech v ní." Prvním kritizovaným -ismem je centralismus. Moderní pluralitní svět na jedné straně potřebuje pouto jednoty, jaké představuje papežství, na druhé straně umožňují moderní prostředky komunikace Římu zasahovat do detailů života místních církví způsobem, jaký nemá v dějinách církve obdoby. Je to zvláště nápadné po koncilu, který doplnil centralismus o kolegialitu biskupů. Pavel VI. se zabýval myšlenkou přenést pravomoci kurie včetně volby papeže na biskupskou synodu, tomu však kurie zabránila.  Římský centralismus podle W. Bühlmanna podporuje i .gorbačovský fenomén" - kurie viděla, že když se trochu povolí uzda, vše se rozletí. (Podle Bühlmanna půjde vývoj v bývalém SSSR k vytvoření nového společenství dalekosáhle autonomních celků, a Řím si pak z toho bude moci vzít příklad.) Podobně - utužením kázně - reagovali i čínští komunisté.  Druhým nebezpečným -ismem je legalismus - zákonictví, bazírování na církevním právu. Srovnáme-li Ježíšovy požadavky s praxí kurie, dospějeme k závěru, že výjimky z evangelia jsou povoleny, výjimky z církevního práva ne. Dějiny naštěstí ukazují, že i právo se vyvíjí - např. r. 582 odmítla synoda v Toledu .odporný způsob" individuální zpovědi, roku 1215 byla individuální zpověď přísně nařízena a dnes jde opět vývoj k umožnění společného rozhřešení.

Posledním kritizovaným -ismem je konzervativismus, jímž Bühlmann míní pouhé opakování starých teologických formulací - spíše tedy jde o jakýsi legalismus v teologii. Jan XXIII. dal koncilu úkol přeložit staré formulace do současné situace. Koncil trval jen tři roky a přinesl obrovské změny - což potom, kdyby trval 18 let jako Tridentinum! Proto také úkol aggiornamenta, zdnešnění církve, trvá i po koncilu.

Jako lék proti uvedeným -ismům doporučuje W. Bühlmann především vzít vážně teologii místní obce - nevymýšlet recepty pro církevní vedení a zahořkle je nekritizovat, ale žít na úrovni obce církev jako radostnou skutečnost, uskutečňovat ducha Ježíšova kázání na hoře. Druhým lékem je nefixovat svou pozornost na vnitrocírkevní konflikty, ale vidět bolesti a úzkosti lidí tohoto světa a angažovat se pro jejich překonání - tato cesta již mnohým vrátila radost víry a pocit, že to, co dělají, má smysl před lidmi i před Bohem. Třetím lékem je uzdravovat o sabatu jako Ježíš - osvobodit se od legalismu, vzít vážně svobodu svědomí a při zásadním respektu k normě se od ní dovést odchýlit tam, kde to vyžaduje dobro druhých lidí, neboť sabat je tu pro člověka, nikoli naopak. To je aktuální zejména v zaalpských zemích, o nichž platí úsloví, že .v Římě se dělají předpisy a na severu se dodržují", zatímco v románských zemích se proti nim nikdo nebouří, ani je příliš nedodržuje.

V současných konfliktech v církvi nejde podle Bühlmanna o jednotlivé sporné body, ale o konflikt předkoncilního a koncilního obrazu církve. Tyto dva modely budou ještě nějaký čas koexistovat, přičemž čas pracuje pro koncilní model. Pro dobu konfliktu těchto dvou modelů doporučuje Bühlmann loyální odpor proti pokusům restaurovat předkoncilní model církve, v tomto zápasu na sebe vzít určité oběti a přechodné škody, a to všechno se má dít v křesťanské kultuře konfliktu, přičemž je nutno vyloučit posměch a násilí.  Kdyby se opakoval reformační rozkol, znamenalo by to opět neštěstí pro obě strany.

Zpracováno podle knihy W. Bühlmanna Zivilcourage in der Kirche, Styria, 1992

Anglikánská církev se v minulosti označovala jako via media (střední cesta) mezi katolictvím a protestantismem, své místo v ní měla jak katolicky orientovaná High Church, tak protestantská Low Church. S nástupem arcibiskupa Careye se prosadilo liberální křídlo, kterému chybí smysl jak pro katolické, tak evangelikální hodnoty. Latentní rozklad anglické církve se tak stal zřejmým a získal obrátky. První, kdo církev opouští, je anglokatolické křídlo, směřující k jednotě s Římem. Unie anglikánů s římskokatolickou církví se zdála blízkou už před sto lety, Řím byl ochoten tolerovat vlastní církevní právo, liturgii a ženaté kněze. Episkopát z Anglie a Walesu však unii zabránil a dokonce dosáhl i vyhlášení o nicotnosti anglikánských svěcení.  To bylo ovšem takříkajíc v předekumenické epoše. Situace se však opakuje - i dnes si angličtí biskupové prosadili .bezpodmínečnou kapitulaci" přestupujících anglikánů. Přesvěcování kněží je podmínkou jejich dalšího kněžského působení. I kněží, u nichž není pochybnost o platnosti svěcení (tj.  tam, kde spolukonsekroval starokatolický biskup), jsou přesvěcováni, třebaže tito jen podmínečně. (Na takovou praxi pamatují starocírkevní koncily exkomunikací dotyčného biskupa.)

Ekumenický pokrok lze spatřovat snad v tom, že se u přestupujících kněží mluví o .kontinuitě ministeria". Přestupující anglikáni přinášejí jako vklad newmanovskou teologii, živý vztah k liturgii, která se v anglické římskokatolické církvi koná dosti chladně a formalisticky, zkušenost ženatého duchovenstva a v neposlední řadě i anglický původ, což je pro anglické katolíky, považované za cizorodý prvek (.irish mission") podstatnou věcí.  Z hlediska ekumenismu však rozklad klasického anglikánství i způsob přístupu k přestupujícím anglikánům těžko zapíšeme jinam než do seznamu nevyužitých šancí. Zaznamenáme však jako důležitý fakt, že negativní stanovisko Říma bylo opět na objednávku domácí biskupské konference - fakt, který je důležitý nejen pro církev v Anglii.

(Zpracováno podle St. Olav 7-1994)

Jednou z námitek nekřesťanů jak v .křesťanském světě", tak mezi domorodci Asie, Austrálie a dalších kontinentů bývá roztříštěné svědectví z úst znepřátelených církví. Často říkají: .Nemohli byste se nejprve mezi sebou domluvit, a až pak přijít kázat nám?!" Ve dnech 21. 8. - 26. 8. 94 dvanáctičlenná ekumenická skupina složená z duchovních i laiků církve čs. husitské, evangelické a římskokatolické společně s jezuitským knězem, japonským misionářem prof. Ludvíkem Armbrustrem prožila ignaciánská duchovní cvičení. Jako Ignác sám nepředával své učení v psané formě, ale především ústně - to, co se naučil od Pána, - tak jsme se směli dotknout duchovní posloupnosti jeho následovníků - nebo lépe řečeno, ona nás. Dotazník týkající se konfese a oblíbenosti jsme při tom vyplňovat nemuseli.

Je něco jiného být křesťanským samoukem - a něco jiného setkat se s duchovně živým člověkem, který nese evangelium nejen ostatním národům ale i husitským, evangelickým a katolickým teologům.

Do rubriky dialog v AD 9/94 přispěl plzeňský biskup František Radkovský článkem "Farnost má být společenstvím". Reagoval na stesk čtenářů poukazujících na "neprůchodnost" jejich faráře při zřízení farní rady či možnosti modlitebních setkání ve stylu spirituality Taizé. Je potěšitelné, že se redakce touto ožehavou otázkou "praktické eklesiologie" zabývá a jistě příhodně vybrala právě biskupa Františka, aby na takové stesky reagoval. Biskup František je muž dialogu schopný a sám byl výborným farářem. Dovolím si však s jeho názory polemizovat, aniž bych zpochybňoval jejich platnost v určitém úzkém spektru případů.

Domnívám se, že rada "pomáhat knězi tam, kde on potřebuje, a způsobem, jaký on potřebuje" může být pro řešení uvedeného problému zcela neúčinná. V případě kněze reflektujícího dalekosáhlé změny v pojetí církve po II. vat. koncilu je taková rada nadbytečná. Takový kněz sám vybízí ke spolupráci, je ochoten dávat druhým důvěru, odpovědnost. V případě kněze, který brání v rozvoji nejelementárnějších prvků života křesťanské obce (farní rady, společné modlitby) taková přání (rada) zavádí, i když ji dává jistě horlivý a jistě pastorálně vzácně odpovědný ordinář. Vždyť právě farní rada vytváří prostor k autonomní komunikaci se svým legitimním a uznávaným farářem o všech problémech, které koncilní otcové viděli jako problémy celého božího lidu, nejen samotného faráře a jeho libosti či nelibosti, jeho vzdělanosti či nevzdělanosti. Právě společná modlitba je výrazem společné odpovědnosti za břemena, která musí konkrétní farníci na sobě nést.

Domnívám se, že křesťané mají právo a dokonce povinnost vyplývající ze křtu spoluvytvářet církev ve všech křesťansky relevantních vrstvách - i v roli autentického svědectví víry církve, v roli prorocké, kněžské a dokonce i pastýřské. Výslovné pověření nejvyšší váhy k tomu laici už mají (srov. texty papežem podepsané věroučné konstituce Lumen gentium čl. 32 až 36). Toto pověření platí vždy, tedy bez ohledu, zda si to přeje i ten pan farář, který se svou bohorovně sebestřednou prý jedinečností od církve pravděpodobně vzdaluje. Nebyla by to žádná "konkurence, opozice či trucpodnik". Scházet se k modlitbě můžeme hned, farnost ani kostel k tomu nepotřebujeme. Pana faráře se sluší pozvat, ale pokud prý nemá čas či zájem, nemělo by nás to příliš znepokojovat. (Znepokojovat to má naštěstí někoho jiného, kdo za faráře nese kanonickou odpovědnost.)

Další vadu vidím v tom, jak se nešťastně bagatelizuje problém vzniku společenství. Farnost nelze jednoduše předělat na společenství. Každá z těchto struktur má úplně jiné charakteristiky, které nejsou obecně kompatibilní. (Muselo by se tomu věnovat velké a cílevědomé reformní úsilí z obou stran.

K tomu však nebyl a dosud není farář vychováván, o laicích nemluvě. Zatímco společenství sdružuje ty, kteří se spontánně (neformálně) identifikují se společným cílem, farnost je (formálně, tedy úředním ustanovením) ustanovena jako územní správa církve. Zatímco autorita ve společenství vzniká v něm samém, autorita farnosti - farář - je jmenován a poslán biskupem. Zatímco společenství má omezenou velikost danou omezenou kapacitou možností blízkých sociálních kontaktů, farnost může zahrnovat tisíce osob, které se ani při nejlepší vůli nemohou znát. Mezilidské vztahy mají své přirozené meze, nelze je dekretem obelstít.

Starobylá církev instituci farnosti neznala. Je to zřízení středověké, feudální, které dostalo definitivní a všeobecnou podobu na tridentském koncilu. Ve své době měla instituce farnosti jistě pozitivní reformní význam. Společnost byla tehdy všeobecně křesťanská, třebaže ne zcela katolická: katolická církev však porozuměla své povinnosti umožnit každému i organizačně, aby vůbec mohl plnit své dávno předtím definované povinnosti, např. účast na nedělní mší, aspoň jednoroční účast na eucharistii, tedy i aspoň jednoroční MOŽNOST zpovědi. Proto také v našem rakousko-uherském regionu dekretoval císař Josef II. takové (nové) hranice farností, aby každý věřící měl tuto povinnost lidsky schůdnou. Hranice platí navzdory demografickým změnám dosud, proto se už dnes často zcela míjí svým původním cílem. Tenkrát měl farář na starosti přehlednou skupinu lidí žijících pospolu. "Nedělní povinnost" bylo totiž možné splnit jen ve farním kostele, stejně tak povinnost velikonoční zpovědi. Proto farní kostel neměl být od poslední osady vzdálen víc než hodinu cesty pěšky; pokud někdo bydlel shodou okolností dál, neměl právní povinnost ve striktním smyslu slova.

Od té doby se mnohé změnilo a pokoušet se za každou cenu udržet farní strukturu je z objektivních důvodů anachronismus. Křesťané žijí v diaspoře, chybí faráři jako základní kameny ordo ecclesiae ve farnosti. Ve větších městech, kde je více kněží, si dnes lidé sami spontánně volí svou "farnost". Dějí se sice pokusy svěřit farnosti jáhnům či laikům, ale není to přijímáno ani faráři, ani laiky jako řešení právně rovnocenné (agitace "nepostradatelných" kněží kupodivu zabrala i u věřících; ti se k radosti intence a štolu inkasujících, domněle církevně významnějších, prý "platnějších" cítí odbyti, nepředsedá-li bohoslužbě a paradoxně tím spíše obřadům svátostin, např. na pohřbu, kněz) Pohřeb s biskupem je ovšem mnohem křesťanštější než s pouhým knězem, anebo nedejbože s laickým "asistentem". Můžeme se tomu smát, ale jen na právem zmocněných autoritách je, aby toto povědomí zvrátily. Zatím jáhen nic neznamená. I v oficiální eklesiologii předkládané "vyššími" orgány farářem počínaje, je poslední slovo faráře absolutně zavazující slovo "církve".

Dle mého názoru nelze zachránit poslání církve prostřednictvím farností jako JEDINÉHO možného modelu pastorace. Struktura církve vyžaduje důkladnější reformaci. Právě proto, že farnost již často nelze ani restaurovat, ani většinou přeměnit ve společenství, hledají se nové modely existence církevní obce. To by mělo být jednou z hlavních starostí biskupů. V době první evangelizace Evropy (dnes je před námi druhá!), kdy diecézní a farní systém neexistoval, ujal se systém klášterní. Klášter byl duchovní, intelektuální, hospodářskou i misijní základnou života církve. V něm byl prostor pro autentický život místní církve. Nemyslím, že by dnes historické řády a kongregace byly schopny podobnou úlohu převzít. Většinou jsou již za zenitem svých možností. Stejně tak různá i u nás populární hnutí laciné spirituality těžko sehrají církvetvornou roli (často právě proto, že se dětinsky pokoušejí restaurovat nerestaurovatelné). Existují však komunity nového typu (jako je např. nejznámější v Taizé), které pomáhají církev znovu vytvářet a hledat její smysl i v podmínkách radikálně jiných. Je to práce mravenčí, na několik generací. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na konkrétní struktuře, ale aby skutečně byli spolu alespoň dva nebo tři v Kristově jménu. . . Jiný model struktury církve představují "základní skupiny". Např. v Latinské Americe je asi 100 000 těchto neformálně vzniklých skupin aktivně věřících. Často v nich slouží civilně ženatí kněží, kterých je např. v Brazílii dnes asi 80 % z celkového množství kléru. Kromě pozitivních rysů je možné mít i řadu výhrad k tomuto fenoménu, ovšem je třeba ho brát odpovědně na vědomí. I v sousedním Rakousku je asi 30 takovýchto základních skupin. Některé vznikly přerodem klasické farnosti, některé nezávisle na ní.

(Většina rakouských biskupů tyto iniciativy vycházející odspodu vítá!) Naší zemi prosazení nových pohledů teprve čeká. Souběžně s poklesem významu klasické farnosti je zapotřebí trpělivě zkoušet formy nové. Tyto nové buňky církve jistě musí být společenstvím a to v plném nezdevalvovaném slova smyslu. Měli bychom slovo "společenství" opatrněji užívat, nemáme jej ve své moci, je to pojem s objektivními, na nás nezávislými zákonitostmi. Mám dojem, že se stává nepoužitelným pro vyjádření svého obsahu podobně, jako se tak stalo se slovem "soudruh", nebo jako se děje se slovem "láska": Mnohdy se slovem společenství označuje skupina náhodně sešlých lidí v kostele či na faře.

Pokud slovem "farnost" myslíme základní buňku církve a nikoli církevněprávní potridentskou definici, pak mohu říci spolu s biskupem Františkem: farnost má být společenstvím. Ale jen ten to smí pravdivě opakovat, kdo ví, o čem je tu řeč. Farnost i společenství mají své existenciální zákony.

P. Příhoda m.j. považuje za neprozíravé, aby .partyzánský náčelník v týlu jedné z nepřátelských mocností" prováděl .inovaci". Tato argumentace vypadá přesvědčivě, proto ji nechci nechat bez komentáře. Co by však měl dělat .partyzánský náčelník"? Zachovávat status quo ante, aby se neodcizil těm za frontou? Ale to přece dělala většina - a jak dopadla: Nikdo není více odcizen světové církvi než ti, kteří zůstali věrni tomu, jak to bylo předtím. Naproti tomu ti, kdo experimentovali a dělali přitom nepochybně i chyby, se bez problému po pádu zdí připojili k životu světové církve - bez potíží a s užitkem pro obě strany komunikují nejen s nějakým jejím radikálním křídlem, ale i s těmi, které bychom mohli označit za střední proud či koncilní klasiku. Biskup Davídek nepotřebuje, aby ho někdo idealizoval a zastíral jeho eventuální omyly - mělo by se však jasně říci, že jeho taktika neuzavírat se vývoji, činit i neobvyklá rozhodnutí byla jako celek správná.

P.S.: Po napsání této poznámky mi řekl jeden kněz činný v pastoraci: "Když Davídek vyšel z vězení, měl jasnou koncepci, kdežto tady už pět let žije církev bez jakékoli koncepce."

• jv-

V době svého akademického působení byl Karl Lehmann zván na kněžské konference, aby přednášel o novém pohledu na církev, jak ji ve spojení s novozákonní vědou ukazuje tzv. teologie obce, jejímž nejznámějším představitelem je Karl Rahner. Tyto přednášky vyšly později knižně, v r. 1993 i česky, ale nevelká knížečka vcelku zapadla. Kněží podle informací knihkupců nečtou a pro progresívní laiky je její autor asi dnes příliš ověšen funkcemi a tituly, třebaže i dnes občas rozbouří oficiální stojaté vody. Pokud vám kniha unikla, můžete si ji pod názvem Duchovní jednání objednat v Karmelitánském nakladatelství.

Třetí číslo letošního pátého ročníku časopisu SOUVISLOSTI, našim čtenářům jistě již známého, vychází v říjnu. Nese titul MYSTIKA a najdete v něm mimo jiné:

ODILO ŠTAMPACH, OP: Mystika - mezi kánonem a apokryfem?

JOSEPH SUDBRACK, SJ: Křesťan zítřka bude mystik - a nebo nebude

vůbec

RUDOLF OTTO: Posvátno

RICHARD ROHR: Cesta hrdinů aneb Mužská teologie

Getsemany číslo 45 - 44. strana

ZDENĚK NEUBAUER: Nebe a země, věda a mýtus

staroanglický anonym: Oblak nevědění

V rubrice Bylo nebylo text .Svatý Jan Žižka mi praví" - připomínka dvorní

mystičky Josefa Floriana, .české Emmerichové" Veroniky Marie Erlebachové

JAN SPOUSTA: Konec posvátné nudy aneb Teologie příběhu

JAN JANDOUREK: Dopis Otci Petru D. z Moravy o pokoře, poslušnosti,

světcích a jiných typech klacku

Objednávky směřujte na adresu: Ji-Pe, Burdova 1227, Praha 9 Kyje 198

00, tel. (02) 6631 1209

Autor vo zverejnení svojho určitého vnútorného konfliktu medzi túžbou po žití ideálu, ktorý ho oslovil a ktorý ho neustále priťahuje, a realitou dnešnej situácie vystihuje - možno tvrdo, nepríjemne, ale pravdivo - často aj inými prežívaný rozpor.

Cirkev .ilegálna", pôsobiaca počas totality v podzemí, mala svoju nezastupiteľnú úlohu, ktorú spĺňala v plnej sile. Stála skutočne .na stráži slobody" pre všetkých. Bol to často stimulujúci a oživujúci motív pre desiatky a stovky aktivistov. Dnes však už tento silný motív nejestvuje a akoby chýbal podobný, danej historickej situácii adekvátny motív. Popritom po páde totality začal vlastne úplne odlišný spôsob rehoľného života než počas nej.  Mnohí skôr narodení chcú kriesiť mŕtvoly. Chcú sa vrátiť tam, kde kedysi pred päťdesiatimi rokmi prestali. Na druhej strane však práve pre .chýbajúce" desiatky rokov nik nemôže povedať, že jeho vízia rehoľného života je jediná správna. Všetci sme v štádiu hľadania. Zdalo by sa, že je to ťažká úloha. Ale odvážim sa tvrdiť, že tu bola obrovská šanca práve pre začatie odznova, v návrate k charizme a charakteristickým črtám tej-ktorej rehole.  Hovorím, že bola, pretože sme ju všetci v rovnakej miere jednoducho prepásli.

Ak sa vrátim k spomínanému motívu, nie je možné nevidieť, že tam, kde chýba takýto motív, ústredná línia či smer jedinečný a charakterizujúci tú-ktorú rehoľnú rodinu, línia, ktorá charakterizuje a zároveň špecifikuje a odlišuje, tam každý robí všetko. Alebo niektorí vykonávajú len alibistické aktivity, či skutky sebarealizácie podľa svojich predstáv. Iní nevedia, čo majú robiť a vo všetkom čakajú na pokyn alebo schválenie zhora. Keďže človek sa potrebuje realizovať (v kladnom slova zmysle) a cítiť naplnenie, a keďže pritom chýba táto charakteristická a určujúca línia, motív vhĺbený do charizmy rádu, rehoľník sa napĺňa a realizuje po svojom, spôsobom aký odhaľuje aj autor článku. A tak je tu bohatstvo, pohodlie, pobožnostkárstvo atď. Často práve títo rehoľníci sa cítia vyvolení a ich kázne s dokonalou dekoráciou vanú ponad hlavy poslucháčov. Tí sa cítia podcenení a právom vyčítajú .bľabotanie" kazateľov. Títo sa po zabývaní v teplom pohodlí a vo svojej pravde odcudzujú každodenným prežívaným problémom ľudí vo svete. Ich rady sú potom aj napriek zdanlivej dokonalosti neživé. Sú často bránené podvedomým autoritárstvom. Avšak autorita stavajúca sa do pozície nadradenosti (aj keď skrytej) nemôže byť oživujúcou. Rehoľník, ktorý nepoznal núdzu, nikdy nebude vedieť plne pochopiť tých, ktorí ju často, ba dokonca denne prežívajú.

Na ustráženie oviec totiž stačí aj pes. Na to, aby mohli byť privedené na nové pasienky, je potrebný (dobrý) pastier.

Nechcem tu inými slovami opakovať to, čo autor vyjadril výnimočným spôsobom.  Nedá sa k tomu dodať nič iné len: áno, je to tak. Našiel odvahu vyjadriť otvorene to, o čom sa mlčí, ale čo sa trpí za múrmi pod ochrannou známkou značky .klauzúra". Som presvedčený a zo skúsenosti viem, že takýto konflikt prežívajú mnohí. Niektorí ho riešili odchodom. Žiaľ, kompetentné autority vždy znovu a znovu vinu zhadzujú na odchádzajúcich a nevidia, že práve oni, ktorí si poslušnosť pomýlili s reálnym uskutočňovaním jej zneužívania, alebo chudobu s jej opakom, žiaľ chýba. Znamenalo by to priznať si omyly a nedostatky a to by ďalej znamenalo zmeniť spôsob života. A to by už bolo priveľa.

Apropo: poslušnosť. Často sa žiada - odvolávajúc sa na veľké vzory - absolútna poslušnosť. Ale za tým je v mnohých prípadoch podvedomá snaha po ovládnutí či manipulácii podriadených, ktorí sa potom stávajú skutočne chodiacimi mechanizmami. Rigorózny legalizmus má často prednosť pred priestorom osobnej zodpovednosti.

Sám však túžim po dokonalej poslušnosti. Ale aj ja sa často - keďže, žiaľ nie som dokonalý - vnútorne búrim. Prečo? Premýšľal som nad tým, prečo kedysi napr. prví nasledovníci sv. Františka z Assisi s takou radosťou žili totálnu poslušnosť. Dospel som k záveru, ktorý vôbec nie je lichotivý, a viem, že mnohí ho nebudú chcieť počuť, ba pre niektorých sa môže zdať výhovorkou: atmosféra okolo poslušnosti bola v tých časoch úplne iná ako dnes. Iná bola atmosféra celkového spoločného života. Bratia žili spoločný ideál v šťastí a v nadchnutí. Do prežívania tohto ideálu bola vsadená aj poslušnosť. Bola jeho súčasťou. A rozhodnutia predstavených boli pre podriadených oslobodzujúce. Dnes je však ideál skôr muzeálnou starožitnosťou či predmetom výuky. A tak ani poslušnosť vytrhnutá z kontextu žitia tohto ideálu nemôže a nikdy ani nebude dosahovať tú vnútornú kvalitu, ktorú by mnohí predstavení radi videli, ale nikdy nedosiahnu. A to práve preto, lebo oni sami ju znemožňujú! Poslušnosť v atmosfére spoločného (!) žitia ideálu oslobodzuje a vedie k Bohu. Vyžadované plnenie príkazov v opísanej atmosfére často vedie k ľudským karikatúram.

A tak sa pomaly vytvára aj akýsi monopol na pravdu, ktorý sa stáva súčasťou skrytej moci. Čiastočne to vidieť aj v tom, proti čomu sme za totality spoločne bojovali. Cenzúra sa dnes robí aj tam, kde by nemusela byť. A práve tak je súčasťou čohosi. . .

Dosť bolo vypočítavania faktov. Napokon nie je možné ani zovšeobecňovanie a našťastie nie všetko je také čierne. Sú, vďaka Bohu, aj kvality a svetlá.  Pred hľadaním riešenia skonštatujem už len posledné: strácame kontakt so spoločnosťou, so svetom, s ťažkosťami ľudí a pod najsvätejším rúchom často jednoducho iba karháme. A zabudli sme aj na to, že za totality mnohí v zahraničí bojovali za našu slobodu. Dnes, keď ju máme, túto štafetu nepodávame ďalej. Koľkí kňazi, rehoľníci či laici za posledné roky zorganizovali modlitby za prenasledovaných kresťanov? Koľkí podpísali vyhlásenia Amnesty International? Koľkí vyvinuli čo len tie najmenšie aktivity za prepustenie väzňov a za slobodu v Číne či na Kube? Raz príde zúčtovanie!  Za každým konštatovaním je potrebné hľadať riešenie. Jedno našiel aj autor spomínaného článku: .Naučil som sa pochopiť, čo som a čo nie som schopný bez kŕčovitosti žiť. Podľa toho poznania som si usporiadal akýsi osobný program, ktorý mi hovorí, čo z kresťanského a rehoľného nároku som teraz schopný prevziať a uskutočniť. O ostatných prvkoch musím priznať, že som ich aspoň zatiaľ vedome odložil. Je tu, pravda, istý morálny a duchovný deficit, ale ten som s dôverou zveril Božiemu milosrdenstvu." Priznám sa, že by ma úprimne zaujímalo praktické uskutočňovanie tejto myšlienky.

Ďalším riešením je to, čo praktizujú niektorí, ale s čím ja nemôžem súhlasiť:

čakať totiž vždy zmenu podmienok často závislých od zmeny vedenia. A dovtedy .držať hubu a krok".

Iné riešenie našli niektorí františkáni v Taliansku. Tí, ktorí túžili po spoločnom žití pôvodného ideálu, oddelili sa a žijú radikálne v chudobe, chodia bosí a odetí sú v chudobných zaplátaných habitoch. Majú zatiaľ biskupské schválenie. (Ide o Frati rinnovati alebo ináč Nuovi reformatori.) Obávam sa, že skôr či neskôr príde na zváženie podobná alternatíva aj tu.  Možno ste si všimli, že zdôrazňujem spoločné žitie ideálu. Je to totiž oveľa dôležitejšie, než by sa zdalo. Práve preto ďalším riešením by bolo podchytiť tých, ktorí vo svojej rehoľnej rodine nie sú spokojní so spôsobom života.  Mali by sa spoločne rozhodnúť na konkrétnych krokoch. Tým sa nemôžme donekonečna vyhýbať. Ináč to vždy budú len úvahy, konštatovania a pod., a po čase možno budeme žiť to, čo sa nám samým dnes nepáči.  Pri týchto konkrétnych krokoch však treba mať na mysli priamo návod či výzvu koncilu: návrat k pôvodnej charizme každej rehole. Čo to znamená?  Návrat k tomu, čo charakterizovalo rehoľu v jej počiatkoch a čo ju zároveň špecifikovalo a odlišovalo, čo bolo hlavnou líniou a hybným motívom, v čom mnohí našli svoje životné naplnenie. V počiatkoch každej rehole bol ideál totožný s konkrétnymi ľuďmi, ktorí boli jeho nositeľmi.  Návrat k pôvodnej charizme a ideálu znamená napr. u františkánov návrat k prísnej a nezameniteľnej chudobe. Kým tak neurobia - nech sú odôvodnenia akékoľvek praktické, sväté, pastoračné a pod. - nebudú v skutočnosti františkánmi. (Až z tohto obratu či návratu vzídu aj aktivity verné charizme.  Chyba je často v tom, že charizmu chceme prispôsobiť aktivitám a nie aktivity charizme.) A budú pokračovať v neposlušnosti voči koncilu a pápežovi práve v neposlúchnutí spomenutej výzvy. A to je závažný priestupok často prikrývaný svätou a praktickou dekoráciou.

Ak tento návrat neprichádza .zhora", je potrebné uskutočniť ho .zdola".  Treba však počítať s množstvom protivenstiev práve od tých najbližších, ako na to upozorňuje aj svätá Terézia z Avily. Ono .spoločne" znamená aspoň dvaja. Je v tom totiž určitá skrytá sila. Ani ja totiž nie som titan, ktorý by dokázal spĺňať návody starých mníchov pre podobné prípady: sklopiť oči a rozhodnúť sa žiť ideál hoci aj sám. Nemám na to dosť síl. Tie sa vyčerpali v obrane proti karikatúre a chodiacemu mechanizmu bez ducha, čím by som sa v prípade vnútorného poddania a zrieknutia sa ducha v prospech litery mohol stať. Mám však obavu, že ak by chcel takýto návrat uskutočniť jednotlivec sám, po čase vykrváca. Preto je dobré pripravovať si pôdu získavaním blízkych duší. Ak to niekto chce uskutočniť sám, musí vopred počítať aj s tým, že niektoré predpisy bude musieť jemne obchádzať (napr. pri rozdaní svojich vecí, ktoré si postupom času nazhromaždil, alebo pri zaobstarávaní potravín alebo financií pre hodnoverných kresťanov žijúcich mnohonásobne núdznejšie, ba často na hranici existencie, než hmotne sa zabezpečujúci rehoľníci).

Avšak: radšej sám, ako nijak. A vziať na seba riziko ba aj skutočnosť nepochopenia.  Toto sú len náznaky niektorých riešení. Treba ich však ďalej hľadať, no predovšetkým: VYKROČIŤ! TU A TERAZ!

Ján Krst. Balázs, OFM

Patří k tradici IEF zvát celé ekumenické shromáždění na slavení eucharistické liturgie různých denominací, ke kterým členové IEF patří. V IEF to není prázdným gestem, ale souvisí s mnohaletým poctivým hledáním jednoty.  Společná víra v Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii zde nechybí, znamení interkomunia je pravdivé.

Každá liturgie je výrazem, jak slavící obec žije, jak věří, jaké jsou důrazy v její spiritualitě, v jakém stadiu vývoje se nachází. Při liturgii se nedá mnoho předstírat, a pokud se o to někdo pokouší, tak se to snadno pozná. 

Z liturgie určité denominace lze vyčíst i ekumenickou vstřícnost k druhým prezentovanou věrností společným, ještě nerozděleným křesťanským základům.  Přesto hodnocení liturgie jednotlivých denominací, které hodlám provést, je do jisté míry opovážlivé. Není možné úplně a bezchybně proniknout do srdcí účastníků, kde se .efekt" liturgie - oslava Hospodina a přijímání jeho darů - odehrává. Je možné si všímat pouze vnější stránky.

Pro porovnání jsem zvolil několik kriterií:

• zda jsou hlavní části liturgie (boží slovo a eucharistická modlitba) opravdu ve středu dění a ostatní části knim přivádí
• zda je vyvážen řád bohoslužby se spontánními prvky
• zda je umožněna aktivní účast všech přítomných

IEF tvoří vyspělé liturgické zázemí a hrubé prohřešky proti těmto kriteriím se zde nevyskytují. Lze sledovat velkou příbuznost západních liturgií (katolické, reformované, skotské presbyteriánské, luterské, anglikánské).  Neškolený křesťan by nerozpoznal, které liturgie je účasten. Byl používán stejný chléb, stejné víno, stejné liturgické nádobí. (Chléb nekvašený ve formě malých hnědých silných hostií, které bohužel nejsou dost velké, aby je bylo možno lámat, a víno sladké červené.) Český, ekumenismem nezasažený katolík by si na katolické mši připadal asi jako v protestantském kostele (přitom všechny rubriky byly dodrženy). Český protestant kalvínského střihu trpící liturgickou podvýživou by si asi připadal na reformované večeři Páně jako na katolické mši. Z této řady, jak bude zmíněno dále, poněkud vystupovala liturgie pravoslavná. Pořadí komentářů k liturgiím je takové, jak byly v jednotlivých dnech slaveny.

Katolická liturgie byla .polské" provenience. Předsedal jí prezident polského regionu, koncelebroval místně příslušný biskup z New Castlu a řada přítomných katolických kněží z IEF. I když mohla být liturgie ještě ekumeničtěji vstřícnější, aniž by co ztratila ze své „katolicity", přesto bylo potěšitelné, že přijímání pod obojí (pitím) bylo samozřejmostí a modlitba věřících byla skutečně modlitbou věřících (s improvizovanými prosbami).  Pro paradoxní nedostatek liturgického citu sestavovatelů liturgie svědčilo nerespektování charakteru jednotlivých částí. (Přitom by právě katolíci díky staletému vývoji liturgie, smyslu pro tradici i obnovu mohli do ekumény hodnotně přispívat.) Části ordinaria určené ke zpěvu (Gloria, Sanktus a pod.) byly recitovány a zapadly, zatímco dominantními částmi liturgie se stávaly písně - „hity" kongresu, které s liturgií bezprostředně nesouvisely.  Boží slovo působilo jako dekorace - chyběli k němu úvody, homilie se mu příliš nevěnovala. To byl ovšem neduh i některých dalších reformačních liturgií.

Pozoruhodná a ekumenicky vstřícná byla recitace nicejsko-cařihradského symbola bez filioque.

Mezi rušivé elementy katolické liturgie, které jsou ovšem zakotveny ve stávajících rubrikách, stále patří její přetíženost množstvím zbytků z různých dob, z nichž část už ztratila smysl - např. Orate fratres. Rovněž přednostní přijímání celebrantů nelze teologicky obhájit - logické je, aby přijímali nakonec.

Purifikace liturgických nádob zůstala obřadem poutajícím pozornost, ačkoli v tomto případě rubriky umožňují ji provádět po skončení bohoslužby. 

Reformované liturgii předsedal pastor sjednocené reformované církve USA. Homilií posloužila neformální představitelka rodícího se českého regionu.  Přesto, že v mnoha kalvínských církvích byla liturgická tradice přerušena, zde jsem byl příjemně překvapen. Samozřejmostí byla eucharistická modlitba, jejíž integrální součástí byla slova ustanovení a epikléze. Předsedající měl štólu a až dojemným způsobem purifikoval po přijímání liturgické nádobí. (Ekumenická vstřícnost jde tak daleko, že kopíruje katolické nedomyšlenosti.) Zvláštně nelogicky působil postoj nás účastníků. Stálo se při písních, jinak se sedělo. Zřejmě se zastává zásada - pokud se aktivně projevuji, tak stojím.  Ovšem i při eucharistické modlitbě se projevuje aktivně celá obec (i když ji přednáší pouze předsedající).

Zato přijímání sympatickým způsobem akcentovalo všeobecné kněžství pokřtěných.  Soused sloužil sousedovi tělem a krví Páně. Bylo ovšem možné registrovat určité trauma předsedajícího, který se omlouval za to, že z praktických důvodů nebude možné přijímat tělo a krev Páně současně, že bude mezitím několikaminutová pauza. Odráží se v tom jistě správná zásada přijímat pouze pod obojí, která je však chápána příliš fundamentalisticky.  Nejrušivěji na mě působil fakt, že převážná část chleba a vína nebyla přenesena na oltář, ale zůstala na stolku vedle oltáře. Po skončení liturgie předsedající na dotaz odpověděl, že on sám by to tak neudělal, ale že mu to tak připravili. (Připravovatelé ale zcela určitě přenesení na oltář předpokládali.) V této církvi není zřejmě běžné přinášet dary. Asi se tak demonstruje (neuvědoměle) odpor vůči jakémukoli náznaku obětního charakteru večeře Páně. Tento problém je však již ekumenickou teologií zvládnut. Naopak je logické, aby v jedné části liturgie bylo v centru dění boží slovo a tím i bible, v druhé eucharistie a její způsoby chléb a víno.

Při liturgii chyběly jakékoli improvizované prvky (které jsou v kalvínských církvích běžné). Lze to chápat i jako vstřícné gesto (i když trochu přehnané).  Nicméně právě tato liturgie byla pro mě, který poznal aliturgickou praxi českých reformovaných církví, největším pozitivním překvapením. 

Ke skotské presbyteriánské liturgii mám výhrad asi nejméně. Byla vyvážená, dobře sestavená. Velký podíl na tom měl vedoucí zpěvu, který dokázal zaangažovat několik set přítomných. Krásný text eucharistické modlitby uvedeme v překladu. Byla slavena jako vyvrcholení pouti na Holy Island ležící blízko anglicko-skotských hranic v ruinách keltského kláštera. Připadalo mi, že se účastním typicky římské liturgie (včetně jejích nedostatků: klerikalizace - služebníci přijímají první, opět zdůraznění purifikace .obřadem").  Poprvé během týdne spolusloužily ordinované ženy, dvě v kněžské službě, jedna v diakonské. Jejich účast působila přirozeným dojmem a byla tak i přijímána. Nepozoroval jsem žádné stopy feministického exhibicionismu.  Ovšem ještě přirozeněji působily služebnice luterské o den později. Kuriózní byl tanec na závěr bohoslužby, kterého se zúčastnili i sloužící v liturgických oděvech v čele se dvěma biskupy.

Při luterské liturgii, které předsedal německý pastor, jsem se asi cítil nejlépe. Koncelebrovalo několik sloužících, včetně dvou žen. Snad nejlépe ze všech liturgií byly začleněny zpěvy (ordinaria a žalm s responsoriem).  Zásluhu na tom měla přítomnost scholy jako významného řádného účastníka liturgie. Tím, že ale byly začleněny i další písně, byla liturgie poněkud přetížená.

„Katolické" bylo i přinášení darů, podávání těla a krve Páně sloužícími. Ti však přijímali až nakonec. Luterská liturgie se také jako jediná vypořádala sympaticky s purifikací nádob. Ano, ale až po skončení. Úkon pokání byl zařazen po homilii (kritériem je právě zvěstované boží slovo, shromáždění je lépe disponováno než na začátku).

Typicky západně nedoceňující mi naproti tomu připadal přístup k epiklézi.  Byla sice zařazena, ale pronášel ji pouze předsedající, na rozdíl od slov ustanovení, která pronášeli koncelebranti společně.

Pravoslavná liturgie sv. Jana Zlatoústého byla slavena v rumunštině.

Předsedal jí rumunský kněz, zpíval sbor posluchačů pravoslavného semináře.  Ostatní účastníci byli, na rozdíl od předchozích liturgií, v roli pasivních pozorovatelů a posluchačů krásných zpěvů. Negativní příklad dokonale zprofesionalizové liturgie. Liturgie se konala v místním anglikánském kostele, na rozdíl od ostatních liturgií konaných ve stanu. Jako by to symbolizovalo určitou zaběhanost, tradičnost až strnulost, lpění na vlastní důležitosti služebníka .sakrálna" - na rozdíl od stanu symbolizujícího pochod pouští spojený s hledáním.

Čtyřjazyčná písemná verze liturgie nebyla v souladu s tím, jak byla ve skutečnosti slavena. Orientace byla proto velmi obtížná. Částečně to bylo dáno rumunskou podobou, částečně krizí, ve které se i pravoslavná liturgie nachází.  To, co bylo na pravoslavné liturgii po staletí přínosné a pro Západ příkladné - aktivní účast všech přítomných -, je takto dokonale zastřeno.  Eucharistická modlitba je recitována potichu, zatímco sbor zpívá závěr předchozí modlitby. Řada úkonů je již zcela nesrozumitelných i pro východního člověka. Když jsem se ptal (mimo IEF) jednoho zbožného vzdělaného ortodoxního křesťana, která část liturgie je podle jeho názoru dominantní, odpověděl mi po kratším váhání - „Velký vchod" (což je obdoba západního přinášení darů). Možná ale se pokouším použít západní měřítka, která jsou zde nepoužitelná. Nápravu by mohl přinést všepravoslavný synod, ale jeho svolání se zatím nedaří. Jak je vidět, byl by důležitý pro sjednocení všech křesťanů, nejen pravoslavných. (II. vat. koncil tím, že udělal některé vstřícné kroky k sesterským církvím, je také v důsledku ovlivnil.) Přijímání bylo podáváno pouze pravoslavným. Ostatní byli žádáni, aby nepřistupovali.  Všem byl na závěr (předsedajícím!) rozdáván požehnaný chléb (žehná se .přiblížením" k eucharistickým způsobám), což u nezasvěcených vedlo k domněnce, že pravoslavní přijímají pouze pod jednou způsobou. I tento fakt poukazuje na nutnost používat v liturgii srozumitelných znamení. 

Závěrečná nedělní anglikánská liturgie byla slavena v domovském sboru prezidenta IEF Richarda Hilla na předměstí New Castlu. On také liturgii předsedal, kromě členů IEF se jí účastnila i místní anglikánská obec. Liturgie byla v přímém přenosu přenášena celostátní nezávislou televizí. To zcela předznačilo její charakter. Co do volby jednotlivých částí a přípravy byla po formální stránce perfektní. (Jaký kontrast s tím, co sledujeme v naší televizi např. o Vánocích. . .) Ve zpěvu byla zapojena schola i lid. Svoji funkci měly v tak velkém shromáždění nejrůznější služby. Ovšem jakékoli spontánní prvky byly znemožněny, každé slovo předem nacvičeno „nanečisto".  Liturgii fakticky neřídil kněz, ale režisér.

Snad si ale Duch svatý našel skulinky v té spleti kabelů, lešení, přenosových vozů, hydraulických plošin a osvětlení vysoce výkonnými reflektory.  Příkladně byly uvedeny děti před jejich odchodem na vlastní bohoslužbu.  Dětem je vůbec věnováno více zájmu než v našich končinách. Pro ty úplně nejmenší je k dispozici vzadu v kostele koutek s hračkami, knížkami, a hlavně ochotnou obsluhou.

Vkusný a výrazný byl alelujový zpěv před a po čtení evangelia jako jeho integrální součást (evangelium četla diakonka).

Vyznání trinitární víry se dělo formou tří trefných otázek (podobně jako v katolické liturgii při velikonoční vigilii).

Přímluvy mezinárodní, s českou účastí (nejmladší členka české výpravy Káťa). Srdečný pozdrav pokoje s blízkými i vzdálenými sousedy z místa i IEF. Zde se výjimečně spontánnost mohla uplatnit.

Ježíš, který se vůbec nevyhýbal velkým shromážděním, eucharistii slavil v malém kruhu. Je otázkou, zda je možné pravdivě slavit večeři Páně v tak velkém shromáždění. A je ještě naléhavější otázkou, zda je vhodné, aby to přenášela televize. Přijímání většiny účastníků se dělo až po skončení bohoslužby, zatímco technici již necitlivě demontovali aparatury. Zpravidla se uvádí dva argumenty pro publikaci liturgie televizí: 1. umožnění aspoň náhradní spoluúčasti nemocným - to ale myslím lépe zvládne rozhlas; 2.  zviditelnění církve - proč ne, ale proč právě večeří Páně, která patří k vrcholným tajemstvím víry, je tedy při kritice vedené bez světla víry neporozuměním a působí pak právě opačně? V rámci kongresu se konalo několik neeucharistických liturgií, které byly velmi citlivě připraveny a byly by podle mého názoru k publikaci televizí přiměřenější - např. pouť do katedrály v Durhamu.

Dlužno říci, že určitý vliv měl přenos možná okamžitě. Po skončení .akce" šel prezident IEF poděkovat službu konajícím policistům (kterých si Angličané velmi váží). Jeden z nich byl natolik pozitivně motivován, že mu oznámil návrat do církve.

Na liturgii bezprostředně navazoval piknik na trávě kolem kostela. Všechno během konference, včetně liturgie, včetně tohoto pikniku, bylo organizováno s anglickou precizností, která ovšem zůstává hluboce lidská. Včetně sběru odpadků, takže trávník zůstal při odjezdu v perfektním stavu, jak se na anglický trávník sluší.

Tato provázanost života a liturgie je v celém IEF vědomě pěstována, a to dodává této organizaci věrohodnosti.

Po pětiletém úsilí, překonávání bariér a modliteb mohly být 12. 10. 1994 zahájeny pravidelné ekumenické týdenní bohoslužby slova - biblické hodiny v Černošicích. Stará se o ně ekumenická skupina .Křesťané z Černošic" ve spolupráci s duchovními daného regionu - katolickým knězem Josefem Pecinovským, evangelickým farářem Miroslavem Heryánem, husitským farářem Rudolfem Valentou a kazatelem Církve bratrské Danielem Heczkem. Sbor, ve kterém slouží posledně jmenovaný, dal pro tato setkání prostor v kazatelské stanici v Černošicích - Mokropsích. Zástupci jednotlivých církví se střídají ve vedení bohoslužeb, při kterých jsou dialogickou formou na pokračování přibližovány jednotlivé biblické knihy. Z tradic zúčastněných církví byly vybrány vhodné písně, které se postupně učí celá ekumenická obec. Doplňují je zpěvy z Taizé.

Znovuotevření chrámu sv. Vavřince v Praze na Petříně se konalo 24. - 25. 9. 1994. Stavbu rekonstruovala a bude užívat Starokatolická církev v ČR. To, že nechce mít kostel jen pro sebe, se ukázalo i v tom, že první slavnostní bohoslužba byla ekumenická. Starokatolický ordinář Dušan Hejbal na ní přivítal břevnovského benediktinského arciopata Anastáze Opaska, vedoucí sekretariátu Ekumenické rady církví Naději Mandysovou, synodního kurátora ČCE MUDr. Zdeňka Susu, zástupce husitské církve Miroslava Palčoviče, zástupce strahovského premontstrátského kláštera, zástupce městské správy, všechny, kdo se na zvovuotevření podílely i všechny nás ostatní. Homilií, které skutečně byla tím, čím má být - přísně se držela biblického textu (Mk 9, 38-41) a trefně jej aktualizovala - posloužil Václav Malý. Zdůraznil, že je na čase opustit naše mezidenominační žabomyší spory a společně se pustit proti zlu kolem nás. Přitom mít zřetel na ty, kteří nic neznamenají a nám samotným mohou být protivní.  Druhý den byla slavena eucharistie za předsednictví vratislavského starokatolického biskupa Wieslawa Skoluckého.

Poloha kostela na atraktivním výletním místě vybízí jej využít ke kulturním a nenásilně evangelizačním programům. Přítomnost několik metrů vzdáleného bludiště jako by naznačovala situaci, ve které jsme.