Rakousko: Billa a bauMax podporují předvánoční klid

Vídeň (KAP) Obchodní řetězce Billa a bauMax (oba působí i v Česku) v Rakousku uposlechly výzvu kardinála Christopha Schönborna a organizací jako Aliance pro volnou neděli a rozhodly se na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie 8. prosince uzavřít své obchody, aby svým pracovníkům „v hektické předvánoční době poskytly trochu času a klidu," jak se praví ve společném prohlášení. Billa je v tomto směru průkopníkem, své rakouské obchody takto uzavřela již roku 2007, letos se přidává i bauMax.

Egypt: Usmrceni dva křesťanští demonstranti

Řím-Káhira (KAP) V Egyptě byli zabiti dva koptští křesťané. Podle římské agentury AsiaNews přišli o život při násilném zásahu úřadů proti křesťanské demonstraci v severoegyptském městě Gíza 22. listopadu. Podle úřadů bylo zraněno dalších nejméně 50 lidí, z toho 7 úředníků a 11 policistů, 100 osob bylo zatčeno. Křesťané protestovali proti tomu, že úřady zastavily na základě protestů islamistů stavbu kostela ve městě Talbíja. V oblasti Gízy žije přes milión koptských křesťanů, kteří zde nemají k dispozici žádný kostel.

Konzervativní anglikáni: ne Anglikánské úmluvě

Londýn (KAP) Anglikánská církev schválila velkou většinou teologický konsensus světového anglikánského společenství, Anglikánskou úmluvu (Anglican Covenant). Současně bylo oznámeno, že GAFCON, konzervativní sdružení anglikánských národních církví Afriky a Asie, tuto formulaci teologického „nejmenšího společného jmenovatele" anglikánství odmítá. Dokument je podle GAFCON ve své současné podobě „plný fatálních nedostatků," a podpora této iniciativě tak prý „již není vhodná".

Odmítnutí ze strany konzervativců by mohlo ještě prohloubit příkop uvnitř světového anglikánského společenství. Jeho čestný primas, arcibiskup Rowan Williams z Canterbury, varoval nyní zasedající všeobecnou synodu Anglikánské církve před „postupným rozkladem" tohoto společenství a podpořil přijetí Anglikánské úmluvy. Rozhodnutí jedné církevní provincie podle něho ovlivňují všechny ostatní provincie na celém světě.

Anglikánská úmluva má být jakási teologická smlouva všech 38 autonomních provincií světového anglikánského společenství, které nyní má kolem 78 miliónů členů. Podle Williamse budou k tomuto společenství napříště patřit pouze provincie, které budou s tímto společným jmenovatelem souhlasit.

Anglikánští teologové Úmluvu vypracovali jako odpověď na vnitřní spor anglikánů o svěcení homosexuálů a žen. K rozbuškám sporu patřilo vysvěcení homosexuálního biskupa Gene Robinsona v roce 2003 v USA. Úmluva má zachovat co největší jednotu anglikánství. Novoty jako jmenování homosexuálů biskupy proto mají napříště zaváděny pouze se souhlasem všech provincií.

Liberální anglikáni se však obávají o autonomii svých provincií a toho, že jim budou vnucena rozhodnutí konzervativního křídla světového společenství. Konzervativci zas kritizují oslabování církevní disciplíny a tradice.

Vysoce postavený představitel církve v de­níku Guardian varoval před ztroskotáním Úmluvy. „Nemáme žádný záložní plán. Jestli tohle selže, ocitne se společenství v troskách," řekl.

Francie: pravidelná setkání zástupců náboženství

Paříž (KAP) Vedoucí reprezentanti hlavních náboženství Francie se chtějí pravidelně setkávat a hovořit o problémech tamní spo­leč­nosti, sdělil deník La Croix. Prvního setkání se účastnili zástupci katolictví, protestantismu, pravoslaví, židovství, islámu a buddhismu. Cílem je se lépe poznat a vypracovávat společná stanoviska ke společenským problémům. Du­chovní také chtějí francouzským věřícím uká­zat, že je možné si navzájem věřit. Plánují se čtyři setkání ročně.

Rheinischer Merkur skončil

Hamburk-Bonn (KAP) Vyšlo poslední číslo kdysi vlivného německého katolického týdeníku Rheinischer Merkur. Německá biskupská konference oznámila, že časopis založený roku 1946 se „pro rostoucí dotace vlastníků a klesající počet předplatitelů" zastavuje. Počet prodaných výtisků klesl z počátečních 220 tisíc na nynějších 20 tisíc, což neumožňuje samostatnou existenci. Část redakce bude nadále připravovat pravidelnou přílohu týdeníku Die Zeit, která bude vycházet pod názvem Christ und Welt (Křesťan a svět), nezávislost redakce zůstane zachována. Die Zeit tak zůstává jediným německým týdeníkem, který byl založen již po válce.

Papež: Kondomy mohou někdy být přípustné

Řím-Berlín (KAP) Papež Benedikt XVI. se při představení knihy rozhovorů Licht der Welt (Světlo světa), které s ním vedl Peter Seewalds, vyjádřil, že kondomy - pro církev doposud tabu - mohou za určitých okolností (ochrana proti AIDS) být přijatelné. Výrok vzbudil mediální senzaci a povzbudil debatu o tomto tématu v katolické církvi.

Papež se takto vyjádřil ohledně homosexuálního styku, podle názoru hamburského světícího biskupa Hanse-Jochena Jaschkeho však platí papežovy výroky i pro heterosexuální páry: „Ženy se přece v Africe také často nakazí AIDS, protože muži se neovládají a chovají se machisticky," řekl Jaschke ve čtvrtek rozhlasové stanici Radio Hamburg. Kondom podle něho přitom neznamená „ulehčení pro muže, ale pomůcku pro odpovědné zacházení se sexualitou mezi mužem a ženou."

Změnu papežova postoje Jaschke spatřuje ve „strašlivém ohrožení nemocí AIDS" v Africe, Východní Evropě, Indii a Číně. „Všichni zodpovědní lidé říkají, že obrana proti AIDS může být úspěšná jedině při změně chování. Ale ke změně chování a k humánnímu vnímání sexuality patří pak i kondom, a kondom může v určitých situacích přece být menším zlem," řekl biskup.

Bamberský arcibiskup Ludwig Schick prohlásil, že papežovi nejde „o povolení kondomů, ale o potlačení AIDS." Papež se angažuje, „aby se udělalo vše pro to, aby se tato strašlivá nemoc dál nešířila," řekl Schick, a dodal, že novinkou je, když nyní papež v určitých situacích považuje výjimečně použití kondomu za možné. Podle Schicka je papežovou záležitostí vyložit, které konkrétní výjimky jsou z katolického hlediska povoleny. V zásadě však prý papež opět potvrdil, že šíření AIDS nejlépe zabrání abstinence a manželská věrnost.

Stefan Hippler, katolický duchovní, pečující o nemocné AIDS v Africe, v papežově prohlášení spatřuje „první jemnou trhlinu v betonové zdi" a „znamení, že církev se přece jen pohybuje." V novinách Süddeutsche Zeitung Hippler dále napsal, že morální teologie musí vzít v úvahu současné vědecké poznatky o sexualitě. Kritizoval tak papežovo pojetí sexu, chápaného „buď v manželství, nebo jako droga," a zeptal se, „zda mezi oběma těmito pozicemi jich neexistuje ještě celá řada, právě u mladých lidí, kteří svou sexualitu před manželstvím nechtějí brát jako drogu, ale jako projev svých citů, své lásky."

Pákistán: Milost křesťance odsouzené za rouhání

Islámábád-Vídeň (KAP) Pakistánský prezident Asif Alí Zardárí omilostnil křesťanku Asiu Noreenovou (Bibiovou), která byla odsouzena k smrti oběšením za údajné rouhání. Toho se měla dopustit při práci na poli, když ji její muslimské spolupracovnice nutily k přestupu na islám, a ona odpověděla mj. „Ježíš žije, ale Mohamed je mrtvý. Náš Kristus je pravý boží prorok, ale váš Prorok je falešný." Podle pákistánského zákona o blasfémii z roku 1984 se však „znevažující výroky o proroku Mohamedovi" trestají smrtí. Rozsudek nad Bibiovou vyvolal protesty humanitárních organizací po celém světě a diplomatický tlak ze strany Vatikánu a episkopátu mnoha zemí. To vedlo nakonec k podepsání milosti pro odsouzenou. Matka pěti dětí, členka jedné ze tří křesťanských rodin ve vesnici, se nyní skrývá na neznámém místě před islamisty.

Dovolím si výjimečně začít tématem pouhé zprávy na obálce. Souvisí však s některými myšlenkami, které zde připomínáme dlouhodobě, a proto považuji za nutné na ni upozornit a zaujmout stanovisko.

V dějinách některých méně konvenčních náboženských společností zejména ve Spojených státech se často opakuje jedno vývojové schéma: Nejprve do krve hájí nějakou myšlenku, například zákaz očkování, datum konce světa nebo dovolenost mnohoženství. Bojují proti hříšnému světu, který pod vlivem Ďábla jejich skvělou ideu neuznává, mají své mučedníky, trestají a vylučují vlastní členy, kteří o oné myšlence pochybují. Pak pod hrozbou soudního procesu nebo někdy dokonce i na základě nahlédnutí, že myšlenka se stává už zhola neúnosnou, svůj názor změní. Dosavadní dogma je zapomenuto, knihy přepsány a najde se jiná velká myšlenka, která pravověrné jasně oddělí od hříšného zbytku světa. Jen členové vyloučení za odpor proti nyní zavrženému starému učení nejsou vzati na milost: jejich hlavním hříchem nebyl totiž odpor proti pochybné myšlence, ale neposlušnost církvi, a to se neodpouští. Jehovisté tomuto procesu říkají „nové světlo": jejich vedení prý dostane nové světlo, čímž dospěje k ještě lepšímu výkladu bible a zároveň znovu dokáže, že je ve stálém spojení se samotným Dárcem pravdy.

Zdá se, že nyní dostal nové světlo i papež. Dříve Vatikán šmahem démonizoval užívání kondomů - dospělo to až tak daleko, že tyto drobné pomůcky prý někteří výrobci opatřovali portrétem římského velekněze. Nyní Benedikt XVI. v rozhovoru připustil, že za určitých okolností mohou být kondomy menším zlem, aby se předešlo šíření infekce. Konečně. Cítíme sice odér náboženského Divokého západu, ale tak jako v případě jehovistů a jejich očkování je i zde třeba nové světlo rozhodně přivítat, protože může ušetřit lidské životy. A snad usnadní i normální věcnou debatu o některých důležitých mravních otázkách kolem sexuality, která je zhola nemožná v situaci, kdy jedna strana kondom nekriticky zatracuje a druhá nekriticky vynáší do nebe jako údajný všelék na nemoci světa. Přejme si tedy mnoho dalšího nového světla z Říma.

A co najedete v tomto 222. čísle Getseman? Předně upozorňuji na úvahu Jiřího G. Kohla o tom, co všechno může znamenat „věřící". Slůvko „věřící" se používá snadno a jako by všichni věděli, co znamená - ale jaká šířka filozofických, teologických i sociologických možností se v něm skrývá!

Dále mimo jiné přinášíme úryvek z prvních kapitol nové knihy našeho předsedy redakční rady, biskupa Jana Konzala. Líčí v něm počátky své pastýřské cesty. Kniha Duch a nevěsta je velice zajímavá, z mého hlediska by ovšem k jejímu titulu bylo potřeba ještě přidat slova „a spory o uznání biskupského úřadu". Janova duchovní nevěsta církev se mu totiž odvděčila dlouholetými tahanicemi o to, zda jeho svěcení platí a k jaké službě opravňuje. Bohužel se to projevuje i v knize: ačkoli Jan není klerikál, velkou část místa v knize zaujímají tahanice kleriků kolem kanonického práva...

Často můžeme slyšet výpovědi jako: „V neděli byl kostel plný věřících...", „...na pobožnosti byl kněz a jenom málo věřících...", „... při papežské mši byl stadion naplněn věřícími". Za věřící jsou zde označováni lidé, kteří se účastní náboženských událostí.

Z historie je známo, že islám se v 7. a 8. století n. l. šířil tzv. „svatou válkou" (džihád) proti nevěřícím. Muslimové se považovali za „věřící", ne-muslimové byli prohlášeni za „nevěřící". V době křižáckých válek, ve 12. a 13. století n.l. se zase evropští křesťané považovali za „věřící", zatímco muslimové, kteří ovládali Přední Východ a severní Afri­ku, pro ně byli „nevěřící". Také Palestina byla v moci „nevěřících" a křesťanští rytíři usilovali o osvobození „Svaté země" tím, že z ní chtěli tyto „nevěřící" vypudit. Věřícími jsou zde nazývání ti, kteří se hlásí k „našemu" náboženství, kdežto ostatní jsou nevěřící.

Na základě posledního sčítání lidu v České republice (2001) se v tomto státě 27 % obyvatel hlásí ke katolickému křesťanství 1 % obyvatel jsou evangelíci, 1 % tvoří husité a 3 % obyvatelstva přináleží k nějakému jinému vyznání nebo církvi. Zbylých 68 % občanů o sobě oznamují, že jsou buď „bez vyznání" nebo nedávají na otázku po náboženství žádnou odpověď. Znamená to tedy, že 32 % občanů Česka jsou „věřící" a 68 % jsou „nevěřící"? A jsou ti ne-věřící zároveň ateisté? Podle výpovědí, které je možno při různých příležitostech občas vnímat, je Česko stát s nejateističtějším oby­vatel­stvem Evropy. Jsou ale všichni ti, kteří se hlásí (při sčítání lidu a i jinak) k nějakému náboženskému vyznání opravdu věřící? A jsou ti ostatní - v Česku 68 % občanů - opravdu nevěřící?

Daniel Raus, redaktor Českého rozhlasu 6, ve svém článku „Češi a ateismus"¹ srovnává uvedené údaje o náboženské příslušnosti s údaji (evidovaného) členství v českých politických stranách. Při tomto pohledu na stranicko-politickou příslušnost zjišťuje, že ve všech politických stranách jsou členstvím organizovány pouze 2% obyvatel Česka. Přesto se ale lidé v Česku zajímají o politiku, o věci veřejné a o občanskou společnost. Ale zřejmě se nechtějí angažovat v nějaké politické straně. Daniel Raus analogicky k tomu dovozuje, že obyvatelé Česka se zajímají o duchovno, i o náboženství, ale s příslušností ke konkrétní církvi nebo náboženské společnosti nechtějí být spojováni.

„Jsme tedy my Češi ateisté?", ptá se v závěru svého článku Daniel Raus a píše: „Domnívám se, že nikoliv. Chceme být prostě a jednoduše „nezařazení". Právě to je totiž kategorie ryze česká."²

Zřejmě tedy výrazy „věřící" nebo „nevěřící" nejsou přesným vyjádření vztahu jednotlivce k tomu, co přesahuje každodenní zkušenost, pro duchovno, pro náboženství a pro víru.

„Věřící" jako stigmatizace

V bývalém Československu se používalo výrazu „věřící" pro zjevné křesťany, kteří „chodili do kostela", kteří byli „nábožensky zatížení". To bylo v době, kdy vláda, veřejné instituce a stát byly v rukou občanů, kteří se prohlašovali za ateisty, za „nevěřící". Věřící byl méněcenný občan, kterému bylo bráněno požívat všech občanských práv, na př. práva na vzdělání odpovídajícímu jeho schopnostem.

Tato stigmatizace „věřících" po „sametové revoluci" roku 1989 neexistuje. Zdá se mi ale, že i nadále přežívá neurčitost při používání přívlastků „věřící", „nevěřící". Závisí tento přívlastek na vnějším chování člověka, nebo jde o něco hlubšího?

Vyhýbám se uvedeným přívlastkům. Snažím se vědomě a důsledně používat výrazu „křesťan" místo „věřící". V demokratickém, světonázorově neutrálním státě a v pluralitní společnosti, která dnes v České republice existuje, je třeba se opět vrátit k poněkud přesnějším pojmům a výrazům.

Chceme-li být přesnější, musíme si na příklad uvědomit, že je více věřících než křesťanů. Věřící člověk je totiž každý, kdo uznává nějakou univerzální skutečnost, která je nad ním a která je příčinou a základem jeho existence. Věřící lidé jsou křesťané a židé, muslimové a buddhisté, animisté a další stoupenci nejrůznějších náboženství. Věřící jsou lidé náboženští, věří v onu skutečnost, která je přesahuje a vykonávají náboženství, aby se s touto je přesahující skutečností dostali do styku. Křesťané jsou tedy jednou skupinou věřících lidí, ale ne všichni věřící jsou křesťané.

Nicméně se zdráhám ty, kteří jsou v Česku označováni jako „nevěřící", automaticky považovat za ateisty, agnostiky, popírače Boha nebo lidi, kterým je veškeré duchovno cizí. Vlastně bych byl rád, kdyby se výrazu nevěřící přestalo používat. Exkurs do historie, který se nachází na začátku této úvahy, ukazuje, že „nevěřící" byli často nepřátelé, nebo ti, kteří byli - z různých mocenských, politických a hospodářských důvodů - za nepřátele prohlášeni.

Rozlišování mezi věřícími a nevěřícími se děje podle jakýchsi vnějších jevů, podle chování. Nahradit v Česku výraz „věřící" označením „křesťan" se tomto posuzování dle vnějších projevů ještě nic nezmění. Chování, které slouží k zařazení českého člověka mezi „věřící" (nebo „křesťany"), je chodit (v neděli) do kostela nebo křižovat se... Bohužel je jenom málo příležitostí ke zjištění, jaké vnitřní odůvodnění je ochoten a schopen tento člověk pro své uvedené chování uvést. Obecně se vychází z toho, že se jedná o křesťanskou víru, která je důvodem uvedeného chování. Přesto je mi důležité položit otázku, zda ten, kdo je považován za věřícího, případně za křesťana, jím také je. Nebo chce být, nebo se jím chce stát.

Albert Schweitzer k tomu řekl: „Člověk se nestane křesťanem tím, že chodí do kostela, zrovna tak jako se nestane autem tím, že chodí do garáže."

Co to znamená být křesťanem?

Odpověď na tuto otázku může znít takto: Být křesťanem, to znamená být pokřtěn, být nábožensky věřící, tzn. věřit v Boha, nezanedbávat svého bližního a snažit se žít tak, aby se člověk vyvaroval zla a konal dobro. A často to také znamená dodržovat obyčeje a předpisy příslušného křesťanského církevního společenství, tedy například „chodit do kostela". Tak zní - stručně řečeno - všeobecně rozšířená představa. Ponechme zde nejdříve stranou příslušnost křesťana k nějakému určitému církevnímu společenství a zabývejme se analyticky zatím jenom jedním praktickým aspektem toho „být křesťanem": snahou žít tak, abych se vyvaroval zlu a konal dobro.

Tuto snahu může ale vyvíjet každý. Křesťan je ještě k tomu pokřtěn, věří v Boha, nezanedbává svého bližního a dodržuje předpisy církevního společenství.

Znamená to však, že křesťan je automaticky lepším, morálnějším člověkem? Jak na něj pohlíží jeho okolí? V českých zemích se zajisté nepovažuje křesťanství za něco, co dělá člověka automaticky lepším. Po období, během kterého bylo veřejné přihlášení se ke křesťanskému vyznání společností považováno za zpátečnictví, tmářství a přežitek minulosti, se křesťané pomalu navracejí do obnovované občanské společnosti. Mnozí z nich v ní hledají znovu svoje místo, které jim bylo dlouhá léta odpíráno. Hledají si jej jako občané, jako rovní mezi sobě rovnými. Jakkoli platili v době totalitarity za spoluobčany podřadné, nesnaží se ve společnosti znovunabyté svobody o žádné nadřazování, a to ani jako kompenzaci za dříve utrpěné příkoří.

Kdo je křesťan? Je to věřící člověk?

Křesťan je věřící člověk. Kdo je ale křesťansky věřící? - Podle některých křesťanů je to ten, kdo je ochoten prohlásit, že „věří všechno, co mu církev k věření předkládá". Předkládající učitelský úřad církve formuloval v průběhu minulých století mnoho věroučných článků. Ty považovat za pravdu označují zastánci tohoto názoru za víru.

Pro mně je takováto víra příliš formální. Dovoluje totiž člověku se považovat za věřícího (křesťana, katolíka, evangelíka nebo pravoslavného), aniž by se věřícím křesťanem stal, aniž by bylo patrno, že z této víry žije. Víra jako uznávání věroučných výpovědí za pravdivé je podle mého názoru téměř prázdná. Vytratil se z ní Bůh. Na jeho místě se usadily neomylné věroučné výpovědi. Těmto věroučným článkům platí celá pozornost „pravověrného". Na ně se tato „víra" upíná, jim vzdává úctu, ne Bohu.

Jsem přesvědčen, že v souvislosti s vírou jde především o Boha a ne o přitakání věroučným definicím. Víra je v první řadě akt rozumné důvěry, která se sice nemůže opírat o jasné důkazy, ale pro kterou mám dobré důvody. Víra v Boha pro mně zahrnuje nejenom rozumnou důvěru, ale i racionální promýšlení životních otázek, a také trvalé otázky a pochybnosti. Takováto víra je tedy zároveň záležitost rozumu i vůle i pocitu. Tak chápu „víru" v biblickém smyslu. Nejde tedy jen o to, považovat určité (věroučné) výpovědi za pravdivé, nýbrž se celou osobností spolehnout na tu skutečnost, kterou nazýváme Bůh. Antický církevní učitel Augustin z Hippo to zdůraznil takto: jde o to, ne jenom „věřit něco" (credere aliquid), ani jenom „věřit někomu" (credere alicui), nýbrž „věřit v někoho" (credere in aliquem). To je obsaženo ve slově „credo" / „věřím". - V koho věřím?

- Věřím ne v bibli, ale v toho, o kterém bible vydává svědectví;

- věřím ne v tradici, nýbrž v toho, kdo je nám tradicí zprostředkováván;

- věřím ne v církev, ale v toho, kterého církev zvěstuje;

- tudíž věřím v Boha (credo in Deum).

„Víra", jak o ní mluví někteří křesťané, se mi jeví příliš omezená na věroučné výpovědi, na tzv. obsahy. Takové chápání odvádí pozornost od Boha samotného. Zdá se mi, že tito křesťané čerpají svou „jistotu" z „neomylných" výpovědí „učitelského úřadu" církve. Víra je ale přesvědčení o tom, že Bůh je mi stále nablízku. I tehdy, když to bezprostředně necítím a mám o tom pochybnosti. Bůh přesahuje absolutně jakoukoliv moji zkušenost, představu i logickou argumentaci a věroučnou výpověď.

Víra, jak ji chápu a jak jsem se pokusil ji zde popsat, považuji za centrum původní křesťanské zvěsti. Toto centrum si můžeme stále znovu připomínat z Nového zákona. Zdá se mi, že víra ve věroučné výpovědi spíš odpovídá lidským náboženským potřebám po „jistotách", než aby se zaměřila na Boha, jeho vůli a jeho Slovo. Již hebrejská bible - Starý zákon - je plná zápasu o věrnost izraelského lidu Bohu a jeho věci. A to oproti náboženským tendencím a potřebám tehdejších lidí. Starozákonní proroci vedli tento zápas s nasazením vlastního života. V Novém zákoně je to Ježíš Kristus, který vede zápas o věc Boží proti zákoníkům, farizeům a kněžské kastě s jejich učením a „zaběhnutým" kultem.

Křesťanská víra znamená pro člověka především určitý životní postoj, životní zaměření.

Je každý humánní, sociální a náboženský člověk také křesťanem?

Křesťan je ten, kdo se snaží svůj humanismus, své sociální jednání a svou náboženskost žít podle příkladu Ježíše Krista, jak nám to zprostředkovává Nový zákon.³ K tomu, aby byl člověk křesťanem, patří tedy „dobré" jednání, ale stejně tak povědomí příslušnosti k osobě a odkazu Ježíše Krista. Přesto se nedá popřít, že existuje značný počet lidí, kteří jsou humánní, sociální a náboženští tak, jak to Ježíš Kristus zřejmě chtěl, ale nehlásí se k němu. Jestliže jsou tito lidé nazýváni „anonymními křesťany" má to zřejmé opodstatnění. V Novém zákoně je několik poukazů na to, že křesťanské chování a jednání je důležitější nežli plakativní ale v životě neuskutečňované vyznání víry.

Kdo je ateista?

Na tuto otázku je odpověď velmi složitá. V antickém světě byli označování za ateisty Židé. Věřící, zbožný člověk byl totiž ten, kdo uznával a uctíval bohy, kdo se účastnil kultovních úkonů. To ale Židé odmítali s poukazem na jediného Boha a jediný kult v jeruzalémském chrámu. Když antické římské vojsko v roce 70 n.l. krvavě potlačilo poslední židovské povstání proti nadvládě římského imperia, byl pokořen i Jeruzalém. Římští vojevůdci vstoupili i do chrámu, do jeho velesvatyně a hledali tam židovského boha. Když zjistili, že je velesvatyně prázdná, byli potvrzeni v přesvědčení, že Židé jsou ateisté, protože v jejich chrámě není žádný bůh.

Podobně se dělo prvním křesťanům. I oni byli prohlašováni za ateisty, protože odmítali římské bohy - včetně boha-císaře. Ale ateisté byli také nepřátelé státu. Tak byli křesťané nepřátelé státu a podle toho se s nimi jednalo. Teprve římský císař Konstantin umožnil ve 4. století n.l. zásadní změnu v nazírání na křesťany, když prohlásil křesťanství nejdříve za tolerované náboženství, s ostatními rovnoprávné, později dokonce za státní náboženství římské říše. Tím přestali být křesťané ateisty (ale křesťanský Bůh byl zapojen do služby státu).

Z uvedeného vyplývá, že za ateistu může být označován člověk, který není ochoten vykonávat určitou, všeobecně zavedenou formu náboženství. Znamená to ale, že musí být „nevěřící"?

Německý marxistický filozof Ernst Bloch (1885-1977) zastává ve své knize „Atheismus im Christentum"⁴, vydané v roce 1968 tezi: „Jenom ateista může být dobrým křesťanem, jenom křesťan může být dobrým ateistou." Co má znamenat tato provokativní výpověď? Ernst Bloch upozorňuje nejdřív na to, jak se Bůh představil Mojžíšovi, když se ho ptal po jeho jméně: „Jsem ten ‚Zde jsem.‘ " A pokračoval: „Musíš říct Izraelitům: ‚Zde jsem‘ mně k vám poslal."⁵ Bůh je ten, který je zde, v tomto světě, který přichází pomoci Izraelitům. Bloch dovozuje: zde nejde o cosi nadpozemského, nejde o posmrtný život, nýbrž o tento svět a život.

Na stejné linii stojí i křesťanství. Ježíš Kristus mluví o božím království, které přijde a již přichází. Také v jeho zvěsti se děje to podstatné zde, v tomto světě. O Boží věc jde teď a ne někde jinde. V tom vidí Ernst Bloch to, co ateisty a křesťany spojuje. Zjednodušeně lze říci, že křesťané a přesvědčení, humanisticky orientovaní ateisté podobně usilují o hlubší dimenzi života. Toto prohloubení života znamená nespokojit se s povrchním shonem, s dosahováním materiálních cílů nebo věcného úspěchu podle běžně uznávaných společenských norem a koncepcí, s cílem shromažďovat finanční prostředky stejně jako movitý či nemovitý majetek. Bloch tvrdí, že křesťanům i ateistům jde o hlubší dimenzi lidského života. Takto orientovaný život je možno žít s Bohem nebo bez Boha a takovýto život nezahrnuje ani kult, ani náboženství, ani představy o posmrtném životě.

Po německém evangelickém teologovi Dietrichu Bonhoefferovi (1906-1945) zůstaly v pozůstalosti úvahy o „nenáboženském křesťanství". Zdá se mi, že se Bonhoeffer v těchto úvahách zamýšlí nad rolí křesťanství pro „zdařilý život" ve smyslu „život v plnosti" - srv. Janovo evangelium 10, 10. Takové nenáboženské křesťanství se orientuje na tento život a vztah k Bohu, Ježíši Kristu a radostné zvěsti, evangelia.

Jak tyto úvahy uzavřeme?

Jak jsem již naznačil, nedávají výrazy „věřící", „nevěřící", případně „ateista" žádnou dostatečnou informaci o člověku, který je některým z těchto výrazů označen. Byl bych rád, kdyby bylo možno v českém jazyce vedle výrazu „věřící" pro člověka náboženského také vyjádřit něco jako „člověk mající víru a důvěru (např. ve smysl lidského života)".

V němčině je to možné. Der / die Gläubige znamená téměř přesně to, co se v češtině označuje výrazem „věřící". Ten který (nebo ta která) má víru, se německy řekne der Glaubender nebo die Glaubende. Podobně v angličtině je the believing (= věřící) a the faithfull (= ten / ta s vírou, s důvěrou; věrný). A francouzsky je le croyant / la croyante (= věřící) a le fidèle / la fidèlee (= ten / ta s vírou). Z uvedeného se dá usoudit, že v čestině chybí výraz pro rozrůznění mezi slovy „věřící" a „člověk mající víru a důvěru".

V každém případě se doporučuje opatrnost při setkání s výrazy „věřící", „nevěřící", případně „ateista". Jestliže zde mohu něco navrhnout, pak toto: vyvarujte se tyto výrazy používat. Opatrnost se doporučuje i ve vztahu k náboženství a náboženských, zbožným úkonům. Je třeba se ptát: Je tam vevnitř ještě Bůh? Jde tam o Boha? „Důležité je, co je vevnitř!" - to není jenom reklama na známý nápoj vyráběný v Plzni, to platí i jinde.

1 Článek zveřejněn na webu ChristNet.cz dne 28. 4. 2009.

2 ChristNet.cz, 28. 4. 2009.

3 Celý text od odstavce nadepsaného „Co to znamená být křesťanem?" až k této poznámce je zpracován podle knihy: Hans Küng, 20 Thesen zum Christsein, Verlag Piper, München 1975.

4 Ateismus v křesťanství; citováno z německého originálu s podtitulem Zur Religion des Exodus und des Reichs. suhrkamp taschenbuch 144, Suhrkamp Taschenbuch Verlag Frankfurt am Main, 1973, 308 s.

5 Exodus 3, 14

V letošním roce jsem zažil osm svateb. Brali se moji studenti, přátelé, přičemž ve všech případech byl alespoň jeden z partnerů tzv. praktikující křesťan/křesťanka. Šest svateb bylo římskokatolických, jedna starokatolická, jedna husitská. Dvě z římských svateb byly bilingvální, shodou okolností česko-anglické (v jednom páru byla nevěstou Skotka, v druhém ženichem Angličan).

Ani v jednom případě snoubenci přípravu liturgie nezanedbali, podíleli se (ne však všichni ve všech zmíněných bodech) na výběru biblických čtení a dalších liturgických textů, pokud měl více variant, dále na úvodech k liturgii a myšlenkách k homilii, na výběru zpěvů a hudby, či služebníků (lektorů, kantorů atd.), přinášeli eucharistické dary, sestavovali přímluvy a další modlitby včetně svatební eulogie, navrhovali úpravy liturgického prostoru atd. Přesto mi svatby poskytly mnoho námětů k úvahám, se kterými se chci podělit.

Eklesiální deficit

Ačkoli se svátosti slaví v církvi, reprezentované konkrétní obcí¹, tak jsem tuto obec ani v jednom případě nezahlédl. Žádná ze svateb nebyla v neděli, v rámci obvyklého shromáždění. Přitom i Ordo celebrandi matrimonium předpokládá, že „udělování svátostí a svátostin je významnou událostí pro život celé farnosti..."² Malý respekt k přáním koncilu je dán zřejmě povrchní liturgickou obnovou, které nepředcházela obnova eklesiální. Farnosti sice existují, ale často jsou už skutečností pouze virtuální, podobně jako univerzální církev, která byla virtuální realitou vždy. Na svatby se tak scházejí pouze příbuzní a přátelé svatebčanů, což je možné, ale mělo by to být spíše výjimkou, než pravidlem.

Promýšlet uspořádání prostoru

V našich kostelích je velmi obtížné slavit liturgii. Barokní podoba interiéru s lavicemi a kůrem je vhodná spíše ke koncertu, než ke společnému slavení. Přesto alespoň to nejzákladnější vyjádřit lze i za ztížených podmínek. Nechápu, proč nás ženich s nevěstou zvou na svou svatbu, a pak jsou k nám celou dobu otočeni zády. Prakticky všude je možné posadit ženicha s nevěstou, svědky a případně nejbližší příbuzné tak, aby s nimi bylo možné zrakem komunikovat. Mohou vytvořit kolem stolu Páně alespoň náznak komunia. Je třeba promýšlet i vzájemné postavení ženicha s nevěstou, předsedajícího a shromáždění jak během slibu, tak během velké eulogie.

Folklór zastíní to podstatné

Nevím, proč bývá liturgie „obohacena" feudálním výjevem, kdy matka vede ženicha a otec nevěstu k oltáři. Tomuto výjevu je věnována velká pozornost. Škoda, že není hrán až do konce. Obsahoval by i např. předání věna ve formě několika kusů hovězího dobytka... Vypozoroval jsem, že tam, kde se podobným paraliturgickým kouskům dal prostor, se téměř vytratila jedna ze zásadních částí svatby - velká eulogie. Současná římská liturgie začíná jinak: „Koná-li se průvod k oltáři, jdou napřed ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň příbuzní a dva svědkové. Přitom se koná vstupní zpěv."³ Dovoluji si upozornit na slůvko „aspoň" - nic nebrání, aby vcházeli všichni ze shromáždění, tak jako tomu bylo v prvních staletích svobody církve.

Jiný příklad, kdy folklór zvítězil nad liturgií: Všichni jsme dostali větvičku myrty, ale vína pro eucharistii bylo připraveno tak málo, že většina nemohla přijímat.

Velká eulogie

Velká eulogie, v případě svatby „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou" je vedle slibu vrcholem svatební liturgie. V prvé části jsou formou díkůčinění vzpomínány velké boží činy týkající se manželství a ve druhé prosíme za přítomné novomanžele. Eulogie je modlitbou celé obce, byť je přednášena předsedajícím. Obec vyjadřuje svůj souhlas někdy aklamacemi a především závěrečným amen. V římské liturgii je však umístěna na velmi zvláštním místě - po modlitbě Otčenáš před přijímáním. Po Otčenáši je vynechán embolismus, hned následuje doxologie⁴ a po ní má místo velká eulogie. Je to místo, které bylo ve středověku, kdy nikdo z účastníků nepřijímal (s výjimkou předsedajícího), vyhrazeno pro požehnání těm, kteří odcházeli, neboť pro ně povinná část mše skončila. Současné návrhy⁵ umísťují eulogii na závěr svatebního bloku, těsně před přímluvy. Významu velké eulogie by měl odpovídat i postoj předsedajícího, novomanželů i celého shromáždění. Těžko je poznat, že se jedná o „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou," pokud předsedající a novomanželé nejsou ve fyzické blízkosti. Buď by měl on přijít za nimi, nebo oni za ním.

Svatební svíce

Svatební liturgie CČSH využívá některé symboly převzaté z byzantské svatby, jmenovitě pití kalicha s červeným (neeucharistickým) vínem a předání hořících svatebních svící. I na jedné z římskokatolických svateb byla symbolika svatební svíce užita. Nemyslím si, že bychom nemohli čerpat inspiraci ve východních tradicích. Řada prvků obnovy liturgie po 2. vat. koncilu byla znovu nalezena na Východě (např. všeobecná modlitba - přímluvy nebo epikleze). Měli bychom, podle mého názoru, ctít jejich původní smysl. V ruské praxi snoubenci s hořícími svícemi do chrámu přicházejí⁶, zatímco liturgii CČSH novomanželé dostávají svíci (jednu) na závěr a odcházejí s ní. Každé liturgické konání je sice možné „zbožně interpretovat", ale interpretace tohoto novotvaru mi přišla dosti násilná. Dovedu si představit, že snoubenci přijdou ke svatbě se svými hořícími křestními svícemi a umístí je např. na stůl Páně. Křest je vstupní branou k ostatním svátostem. Světlo křestní svíce vyjadřuje víru ve vzkříšeného Pána. Bez ní by slavení svátosti, včetně manželství, postrádalo smysl.

Vzory

Návrh Františka Kunetky na obnovu římského svatebního obřadu⁷ umísťuje skrutinium (otázky snoubencům) do úvodu slavení. Následuje blok slova, na který navazuje blok svátosti s touto strukturou:

- Žehnání prstenů

- Souhlas (slib)

- Přijetí souhlasu

- Předání prstenů

- Eulogie

- Přímluvy

Návrh především přesouvá přímluvy na samý konec bloku (tak jako je tomu i u jiných svátostí). V případě vsazení svatby do rámce eucharistické slavnosti⁸ přemisťuje velkou eulogii ze „skrytého" místa po Otčenáši na závěr bloku svátosti. Souhlas snoubenců a žehnání Bohu nad nimi (velká eulogie) se tak stávají vrcholnými okamžiky slavnosti. Žehnání prstenů by bylo možné přesunout do úvodních obřadů, které by tak mohly obsahovat pozdrav, skrutinium, žehnání prstenů, průvod a oraci.

Tam, kde chybí víra, ale snoubenci žádají „svatbu v kostele" je snad možné užít „prekatechumenálního žehnání"⁹ Příklad takové formy, který schválila Japonská biskupská konference v r. 1973, připravil pro tzv. Sněm katolické církve Zdeněk Demel¹⁰:

- Úvod: vstupní průvod, pozdravení, zpěv, modlitba

- Bohoslužba slova: biblická čtení, zpěvy, homilie

- Prohlášení manželské vůle

- Žehnání prstenů, navlékání prstenů a požehnání páru

- Zpěv, přečtení zakládací listiny vystavené k uzavření tohoto manželství (je též vedena sňatková kniha) a blahopřání novomanželům

- Děkovný hymnus

Tam, kde alespoň jeden ze snoubenců věří, nebo věří oba, ale každý v jiné církvi, je možné doporučit ekumenickou svatbu¹¹ sestavenou v rámci CCT (Consultation on Common Texts) podobně jako ekumenický lekcionář a další liturgické texty. Účast obce se předpokládá, neboť má při svatbě nezastupitelnou liturgickou roli. Eulogie je samozřejmostí. Struktura je následující:

1. Úvodní obřady

Pozdrav

(Otázky obci a dvojici)

Veřejné prohlášení úmyslu

Přijetí rodinami a obcí

Modlitba dne

1. Blok slova

2. Svatba

Svatební slib

Předání prstenů

Prohlášení manželství

1. Modlitby

Přímluvy

Požehnání (velká eulogie)

Otče náš

1. Závěrečné obřady

Pozdrav pokoje

Propuštění

1 Srovnej SC 42

2 Srovnej OCM 8

3 OCM 20

4 pouze při svatbě se tedy katolíci modlí Otčenáš podobně jako ostatní církve, tj. s připojenou doxologií: „Neboť tvé je království..."

5 Kunetka, František. „Benedictio nuptialis." Studia theologica 23 (2006) 1-21

6 Řekové svíce neužívají, nevěsta drží při obřadu kytici

7 Kunetka, František. „Benedictio nuptialis." Studia theologica 23 (2006) 1-21

8 což je standardní forma svatby, samostatný obřad bez eucharistie je pro nouzové případy

9 http://www.teologicketexty.cz/casopis/1998-5/Prekatechumenalni-slavnosti.html

10 http://snem.cirkev.cz/index1a5f.html?menu=54&id=1271

11 A Christian Celebration of Marriage: An Ecumenical Liturgy, Augsburg Fortress, 1995

Následující úryvek pochází ze vzpomínkové knihy Jana Konzala Duch a nevěsta - Z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století, kterou právě vydalo nakladatelství CDK Brno. Text je krácen a bez poznámkového aparátu.

Formace školou

Gymnázium jsem studoval hned od primy v juvenátě redemptoristů. Církevní gymnázium redemptoristů mělo statut soukromé církevní školy. Komunistický režim však během mého studia zrušil církevní školy, a museli jsme tedy navštěvovat státní školu ve Vodňanech; my z kláštera jsme byli ostatním spolužákům i učitelům pro smích jako „fláterníci". Byla to dobrá příležitost k morálnímu otužování a musím přiznat, že mne ještě dnes zvou tehdejší spolužáci na třídní srazy, nebylo to tedy míněno tak zle, jak se nám tehdy zdálo. Už na počátku dalšího školního roku 1949/1950 byl zrušen juvenát i jako internát a studenti všech ročníků rozehnáni do jejich domovů. Já s několika dalšími jsme chtěli přesto nadále pokračovat v přípravách na řeholní kněžství. Kongregace mne tedy spolu s několika dalšími studenty ubytovala na Svaté Hoře jako „staršího ministranta". Také svatohorský klášter však byl pár měsíců na to v noci 14. 4. 1950 přepaden policií veřejnou i tajnou a téměř všichni dospělí byli hned v noci eskortováni do různých koncentračních táborů pro řeholníky. Mně tehdy nebylo ještě ani 15 let, proto jsem nebyl do transportu zařazen a po několika týdnech jsem směl dokonce odjet ze Svaté Hory domů. Do Vančurova gymnasia v Praze jsem potom nastoupil v roce 1950 s pověstí „náboženského fanatika", už od raného dětství vychovávaného v klášterech.

V Praze jsem se brzy seznámil i s tehdejšími laickými vedoucími Studentské katolické akce (SKA) pro Prahu, ustavené ještě arcibiskupem Beranem. V roce 1950 ovšem už pracovala jen v podzemí. Spolu se Stanislavem Hráchem přibližně o dva roky starším než já jsme tehdy dostali oficiální, nicméně utajené pověření zastupovat podzemní SKA v Praze, já dostal na starost školy všude na levém břehu Vltavy, Standa na pravém břehu. Po zatčení jednoho z posledních laických katechetů v Praze právě na našem gymnáziu už skončilo i nouzové vyučování náboženství ve škole. Museli jsme se tedy naučit konspirovat. Inspirovaly nás metody francouzského hnutí JOC a také drobty zkušeností, které jsme porůznu získali ze zpráv o lidech kolem tehdejší šeptané a také samizdatem šířené legendy podzemí, Chorvata otce Kolakoviče. Začala tak léta náboženské svépomoci: utajované náboženské výchovy, tajných laických exercicií, a brzy i tajných studií teologie.

Potřebné studijní podklady jsme museli rozmnožovat samizdatem. Zdaleka ne všichni byli schopni studovat jen sami, proto bylo nutno umožnit tajné setkávání zájemců a také těm, kdo studovat nedokázali vůbec, umožnit společné pravidelné a přitom utajené schůzky, kryté nějakou veřejně přípustnou činností. Nám dlouho sloužil jako krycí stan chrámový sbor, který provozoval chrámovou hudbu v řadě pražských kostelů.

Žádná konspirace se nemohla prosadit dost důsledně, pokud jsme chtěli vedle této činnosti také umožnit příchod dalších mladých lidí mezi nás. Bylo proto otázkou času, kdy se mezi nás dostane nastrčený konfident StB. V roce 1960 proto StB vyšetřovalo asi padesát členů našeho pražského podzemí. Asi čtyřicet potom dostalo prokurátorskou důtku a sedm z nás bylo odsouzeno k trestům vězení na jeden a půl až tři roky. Jako jeden z posledních jsem byl zatčen v říjnu 1960, několik měsíců po návratu z vojenské služby. Rovnou jsem dostal označení „vedoucí skupin protistátní činnosti". Skutečný důvod zatykač kamufloval obviněním z „maření dozoru státu nad církevními záležitostmi"

Po půlroční vyšetřovací vazbě v Ruzyni vyšetřovatel změnil zčistajasna důvod procesu s tím, že prý šlo o rozvracení republiky, konkrétně špionáž ve prospěch Vatikánu. Stát se "špiónem Vatikánu" nebylo vůbec obtížné. Namítal jsem, že jsem se politickou činností nikdy nezabýval a nemám žádné spojení s cizinou. Vyšetřovatel s úsměvem potvrdil, že si to také už ověřili. Prý však jistě pochopím, že když už mne mají pod zámkem, tak mne nepustí. Soud ani vyšetřovatel nemuseli nic dokazovat, stačilo, že mi při prohlídce doma nalezli a zabavili jako „předmět použitý k trestné činnosti" Nový zákon a jednu z encyklik papeže Lva XIII. Kvalifikaci zločinu zdůvodnil senát Dra. Podčepického v rozsudku: "Obžalovaný totiž musel při své inteligenci vědět, že není v zájmu lidově demokratického státu ideologicky ovlivňovat současnou mládež nábožensky". Sedmi z nás tehdy uložil nepodmíněný trest vězení. Dalším přibližně čtyřiceti uložil prokurátor aspoň důtku (což mj. znamenalo citelnou ostrakizaci: výpověď z práce, zákaz zaměstnání v některých oborech, nestydatý dozor nad soukromím atd).

Formace civilním zaměstnáním a tajným studiem

Svobodu jsem opět získal po třech letech vězení v pankrácké věznici jako osmadvacetiletý, stále ještě plánující kněžství, a tedy i celibát, ale se zákazem studovat i živit se jinak než manuálně.

Už od dob studia na pražské technice (1953-1958) jsem totiž souběžně tajně studoval spolu se svým bratrem Václavem filosofii a teologii. Takové tajné studium bylo ovšem trestné jak pro učitele, tak pro žáka i svědka jejich examen.

Někdy v polovině šedesátých let jsem se odhodlal požádat o přijetí do litoměřického semináře, který už mezi tím získal pro své kanonické nedostatky pardon Jana XXIII.. Naléhal na mne v tom směru ze zahraničí velký přítel naší rodiny pater Ladislav Pavelka. Naštěstí mne do Litoměřic tehdejší děkan Jan Merell nepřijal. Odhodlal jsem se tedy dokončit dosavadní soukromá studia teologie v zahraničí.

Na radu přátel a s jejich vydatnou pomocí jsem se obrátil s prosbou o dálkové studium teologie na katolický biskupský seminář v Erfurtě a byl jsem díky velkorysosti erfurtského ordináře Hugo Aufderbecka přijat. Erfurtský ordinář pro mne vypracoval speciální studijní plán. Jako "turista" jsem měl (za několik měsíců podle osobního uvážení) složit dílčí zkoušku nebo spíš pohovor před akademiky tamního semináře. Studia v Erfurtě jsem ukončil až na jaře v r. 1968, protože jsem se tehdy rozhodl pro manželství^.

Formace manželstvím

Zamilovat se platonicky jsem stihl od vysokoškolských let do roku 1968 víckrát, ale od dětství mi připadalo jako samozřejmá povinnost zůstat v celibátu a víckrát jsem si ověřil, že to není pro mne žádný neřešitelný problém. Svou budoucí manželku jsem přitom důvěrně znal dávno a vlastně jsme se celou dobu osmnácti let až do svatby ani neodloučili. Na druhé straně Magda vždy zcela respektovala moje proklamace, že míním být knězem, jakmile to podmínky dovolí. Rozhodnutí oženit se padlo na jaře roku 1968. Znamenalo tehdy zcela radikální změnu celkového zaměření; bylo pro mne nesmírně obtížné. Od té doby už vím, co znamená „změnit smýšlení": S plným vědomím souvislostí a definitivně jsem se tehdy vzdal jakékoli účasti na presbyterátu církve. Byl jsem přesvědčen, že kapitola mého řeholního povolání je pro mne uzavřena. Rozhodl jsem se tak po rozhovoru s erfurtským ordinářem, spirituálem jeho semináře a po mnoha diskusích s tehdy nejbližšími přáteli.

Moje budoucí žena sympatie ke mně nikdy neskrývala, ale také se nikdy nepokusila dát jim nějaký viditelný tvar, natož aby pomyslela na společný život se mnou. Manželství jsem nabídl své budoucí ženě já, nikoli ona mně. Později se přiznala, že v prvé chvíli měla dojem, že jsem se zbláznil a že tedy musí manévrovat, než přijdu k rozumu. Ženil jsem se v květnu 1968.

Svěcení

V divné a nebezpečné době začátků Husákovy normalizace mne navštívili dva muži s velmi zvláštní nabídkou. Přivedl je ke mně můj bratr Pavel, přesto jsem si nemohl být úplně jist, že sám se nestal obětí provokace. Trvalo několik měsíců, než jsem k jejich návrhu vůbec získal důvěru a začal o nabídce klidně uvažovat. Návštěvníci mi nabídli zprostředkovat jáhenské svěcení, pokud ovšem bych souhlasil s prací potřebnou v podzemní pastoraci. Namítl jsem vyhýbavě, že k tomu je třeba teologického vzdělání. Přesvědčili mne, že jsou o mně a mé dosavadní přípravě dobře informovaní.

Podobnou nabídku mi dal nedlouho předtím tehdejší přítel Oto Mádr, v té době ještě pracující v duchovní správě v Modřanech. Mádrovi jsem odmítl, považoval jsem za svoji povinnost pracovat pro církev nadále jako laik.

O ženatých jáhnech se u nás v české církvi dosud jen teoretizovalo, neznal jsem jediný případ nesporného jáhenského svěcení ženatých latiníků. Službu diákona pro řeckokatolíky rozptýlené v českém pohraničí jsem si vůbec nedovedl v tehdejších podmínkách nijak představit. „Vyslanci" mne museli především přesvědčit, že všechno toto podnikání je s hlediska církve legální. Vyžádal jsem si proto čas na rozmyšlenou. Nic jsem tehdy netušil o mexických fakultách ani o projektu Felixe Davídka Ostatně nepadlo o tom ani slovo. Byl jsem ochoten riskovat politické obtíže. Neměl jsem však nejmenší chuť podnikat něco, co by mohlo být církevně nedovolené

Vážné a svobodné slovo k věci musela přidat moje manželka, bez jejího souhlasu nelze něco takového rozhodnout.

Souhlas k jáhenskému svěcení jsem vyslovil až další rok. Vyslanci mi také dosvědčili, že přijmu-li řeckokatolický ritus, přijme mne do svých služeb prešovský ordinář. Představili mne světiteli a zaručili se za mne a mojí základní připravenost. Protože však podmínky naší pastorace budou netypické a koncil se v praxi teprve začínal uplatňovat, musel jsem se světiteli zavázat, že budu i nadále pokračovat v průběžném odborném teologickém vzdělávání. Potvrdil jsem ochotu spolupracovat s ostatními v "societě" a zavázal se kanonickou poslušností neznámému ordináři, kterého světitel a jeho asistent při svěcení zastupovali. Slíbil jsem naprostou mlčenlivost o okolnostech těchto klíčových událostí.

Svěcení proběhlo v pražském bytě mého bratra Pavla na Vinohradech, kanonickými svědky byl bratr Pavel a S. Pavlík, přítomny byly i obě manželky svědků Zdenky a moje žena Magda a někteří další. Svěcení probíhalo podle východního ritu s liturgickými rouchy běžnými v byzantské liturgii. Přijal jsem tehdy všechna nižší svěcení a svěcení jáhenské.

Přijmout východní liturgii za svou jsem dokázal snáz než jiní, od dětských let na Svaté Hoře a později i v juvenátě jsem v byzantském ritu ministroval. Celý můj předchozí směr přípravy byl ovšem západní. Až později jsem v praxi zjistil, že slovenští grekokatolíci zvyklí už na podmínky diaspory mezi latiníky nedělají v pastoraci žádné obtíže.

Při tomto svěcení i při všech dalších, při kterých jsem byl já přítomen ať jako příjemce, udělující nebo kanonický svědek, byly a jsou zcela nepochybné jak látka a forma svátosti, tak svobodná vůle obou stran a konečně úmysl a habilitace světitelů podle katolických tradic.

Neznal jsem tehdy pravé jméno světitele a ordináře, ovšem opíral jsem se o věrohodná svědectví o identitě aktérů jako biskupů. Podobně garantovali důvěryhodní svědkové mému světiteli moji totožnost a požadovanou připravenost. Tyto objektivně i subjektivně jisté události rozumnou pochybnost ve smyslu CIC nepřipouštějí.

Kněžské svěcení mi bylo nabídnuto několik měsíců po svěcení jáhenském. Můj světitel mi dosvědčil, že akt je plně legitimní, opírá se o souhlas prešovského grekokatolického ordináře, který zároveň souhlasil s naší biritualitou. Svěcení se událo tentokrát na Kladně v bytě Stanislava Pavlíka. Svěcení jsem přijal výslovně s jurisdikcí pro službu "církve umlčené" (ES) na celém území republiky s tím, že jméno ordináře této lokální církve zůstane skryté, že i moje svátostná služba je v zásadě skrytá, bez dalšího výslovného souhlasu představeného není určena pro církevní veřejnost

Začátky pastorační praxe

Prvé pastorační úkoly jsem dostal v tajné pražské komunitě třetího řádu dominikánek; běžně k nim dojížděl bývalý seminární spirituál dominikán Josef Tomáš Knődl, se kterým jsem se během několika let pak seznámil velmi důvěrně. Měl jsem posloužit slavením eucharistie, pokud bude jejich duchovní rádce nemocen, a pomáhat s náboženskou přípravou mládeže z terciářských rodin v některém z bytů. Příležitostně jsem docházel svátostně posloužit v pražských nemocnicích, později i v nemocnicích mimo Prahu. Všechny svátostné úkony se musely dít naprosto skrytě. Kněz v duchovní správě směl do nemocnice právě tak málo jako já: jen jako soukromá osoba jakoby na návštěvu.

Kořeny pražské obce

V polovině sedmdesátých let pozval Fridolína Zahradníka do Prahy salezián Václav Komárek. Požádal Frida o jáhenská svěcení některých ze svého kruhu mladých. Jak se ukázalo, některé z nich jsem dokonce už osobně znal, ovšem o jejich spojení s Komárkem jsem dosud nic netušil. Všichni Václavovi lidé už léta intenzivně studovali teologii, muži i ženy. Nakonec z nich byl v r. 1977 vysvěcen jediný jáhen, někteří další dostali pověření k ministeriím. Pro mne z toho tehdy vyplynul trvalý úkol zajistit, aby jejich teoretické teologické vzdělání mohli uplatnit v praxi podzemí, případně vzdělání k tomu nutné vhodným způsobem kompletovat. Sbližování mezi skupinou V. Komárka a society ES trvalo dlouho. Významný pokrok v tom nastal až poté, co byl Frido ochoten tajně oddat jednu dvojici z tohoto okruhu.

13. listopadu 2010 zemřel ve věku 88 let a dvou dnů biskup skryté církve a jeden z jejích mluvčích Stanislav Krátký. Posledních 11 let života byl farářem a proboštem význačné kolegiální kapituly u sv. Václava v Mikulově. Nejvíce informací o životě a pos­lání biskupa Stanislava lze vyčíst v obsáhlých rozhovorech, které s ním vedli Petr Fiala¹ a Jan Mazanec².

Poznal jsem jej jako člověka překlenujícího předkoncilní a pokoncilní paradigma církve³, jako učitele, pastýře, jako přirozenou autoritu, která nepotřebuje získávat respekt.

Nejvíce jsem tyto vlastnosti ocenil během setkání biskupů skryté církve a jejich spolupracovníků v roce 1995 v Praze. Bylo to první setkání po dlouhých letech, během kterých se někteří účastníci neviděli, neboť se předtím rozešli v konfliktu⁴. Setkání připravovala rada pražské obce ES. I když jsme se v měsících před setkáním sešli předem s účastníky, u kterých jsme čekali „problémy", nevěděli jsme, jak setkání dopadne. Připravili jsme program, který účastníkům dával poměrně úzký prostor pro manévrování. Dopoledne jsme zařadili dvě přednášky a po obědě měl každý z biskupů 10 minut, aby vyjádřil svůj postoj k budoucnosti odpověďmi na čtyři otázky. Přesto jsme určité obavy měli. V polední přestávce však Stanislav Krátký svolal neplánovaně všechny biskupy k separátnímu jednání. Výsledek, který nám za pár minut Stanislav přednesl, byl nad očekávání dobrý. Osm přítomných biskupů se dohodlo, že budou postupovat nadále společně a v jednotě. Ozval se potlesk sedmnácti dalších účastníků a jednání mohlo v klidu začít...

V kostele sv. Václava v Mikulově probíhá archeologický výzkum, tak se pohřeb v sobotu 20. 11. 2010 konal v menším kostele sv. Jana v jižní části města. Přišli jsme asi půl hodiny před začátkem a prostor byl již zaplněn. Předsedal biskup Václav Malý, který o Stanislavovi mluvil jako o biskupovi, v úvodu zmínil přítomné biskupy ES atd.⁵ To kontrastovalo s tím, co bylo uvedeno na parte - o biskupské službě zemřelého ani zmínka.

Připravil ho IT pracovník brněnského biskupství pouhým přepisem osobních údajů na některé předchozí parte. Jeden ze spolupracovníků Stanislava vedl několik rozhovorů s pracovníky biskupství a žádal nápravu. Až sám biskup Cikrle tam dodal větu: „Probošt Stanislav Krátký patřil k významným osobnostem skryté církve". Tato věta byla doplněna až na poslední chvíli, v tiskárně. Tím „proboštem" se vyhnul titulu P. či biskup. I Ježíšovi nechal Pilát napsat na kříž, čím je, i přesto že představitelé náboženského vedení protestovali...

Homilie generálního vikáře Mikuláška byla recyklovaná podobně jako parte (určená pro obecný pohřeb kněze), zcela nezávislá na biblických textech. (Ty byly zvoleny příhodně: cesta do Emauz z Lukáše a „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám..." z listu Římanům.) Pochvalu si ovšem zaslouží Mikulášek při přijímání - prodíral se davem a ke každému s eucharistií přišel. Naproti tomu na jiných místech jiní služebníci si stoupli jako pašové pod sloup a čekali, až se lidé k nim prorvou.

Liturgii přenášela v přímém přenosu televize Noe a radio Proglas. Na závěr promluvili: Jan Blaha za ES, Vendelín Laca za ES na Slovensku, František Xaver Halas za překladatele Jeruzalémské bible, Květoslav Šipr za Stanislavovy žáky, zástupce farnosti v Kunštátu, zástupce města Mikulova, Milan Norbert Badal za arcibiskupa Duku, Jiří Mikulášek za brněnskou diecézi.

Již pouhá přítomnost asi pěti set lidí (z toho asi sta kněží) byla mimořádná. Stejně jako byl a je mimořádný dobrý bratr Stanislav, kterého jsme doprovodili na cestě k Pánu.

1 Rozhovor Petra Fialy se Stanislavem Krátkým „O skryté církvi", který původně vyšel v časopisu Proglas 4/92; viz http://www.getsemany.cz/node/1450

2 Krátký Stanislav: K plnosti, rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve. Cesta, Brno, 2004, 239 s.; viz ukázka na http://www.getsemany.cz/node/908; recenze je na http://www.getsemany.cz/node/1312

3 V předkoncilním byl vychován a prožil polovinu života, pokoncilní se poctivě snažil přijmout otevřeností k sekulárnímu světu i příkladem uvnitř církve.

4 Kobeřický sněm

5Václavu Malému předložili orace pro pohřeb kněze. První předsednickou modlitbu přečetl tak, jak mu ji předložili. Ve druhé, nad dary, již řekl „kněze a biskupa" a ve třetí, postcommuniu, již vyměnil slovo kněz za slovo biskup (obsah ovšem zůstal „kněžský").

Nedávná synoda německé Starokatolické církve se v jedenácti malých skupinách zabývala dokumentem římskokatolicko-starokatolického dialogu.

Vyjmenovávat papeže v eucharistické modlitbě starokatolických bohoslužeb? Nejde to trochu daleko? A zakázat udělování svátostí římskokatolickým věřícím, pokud jsou udělovány starokatolickými kněžkami? Musíme něco takového bez odporu přijímat?

Takové otázky zazněly v oněch jedenácti skupinách, ve kterých se v druhý den synody projednával tzv. „dokument IRAD", tedy zpráva Mezinárodní komise římskokatolicko-starokatolické pro dialog z roku 2009 zveřejněná pod názvem „Církev a církevní společenství" V rámci současného procesu recepce k tomu měla synoda podat stanovisko. Složitá záležitost, když uvážíme, že dvě třetiny synodálů nejsou teologové. Proto nejen že byla synoda vyzvána, aby zaujala stanovisko k 89 článkům zmíněného dokumentu, ale kromě toho byl zkoumán úsudek Mezinárodní starokatolické teologické konference, který je k dispozici již více než jeden rok. Také měly své mínění vyjádřit pastorační konference na národní i regionální úrovni.

Aby se 130 synodálům 57. řádné synody biskupství ulehčilo rozhodování, předložil biskup Matthias svůj vlastní návrh, který se ztotožňuje s již předloženými stanovisky celocírkevní pastorální konference, případně je jen doplňuje. Ale ani přesto průběh nebyl hladký. Tu a tam docházelo k rozhořčení. Text celocírkevní konference se totiž zdál být příliš krotký, protože podle mínění oslovených ponechává částečně mnohé zraňující myšlenky dokumentu dialogu nezodpovězené. A proto byly ve většině skupin formulovány doplňující návrhy, které se pokoušely objasnit, co podle mínění autorů v dokumentu pastorální konference zůstalo nejasné. To co však ve skupinách vyvolávalo poněkud bojového ducha, později vedlo v aule synody k vystřízlivění, protože se ukázalo, že kritizované myšlenky jsou z největší části pozice Římskokatolické církve, které byly adresovány na vlastní, nikoliv na Starokatolickou církev.

Výsledek: Z mnoha návrhů na změny jich bylo přijato jenom málo a sice jako doplňující stanovisko 57. řádné synody, které pak bylo předloženo na vědomí IBK (mezinárodní biskupské konferenci). Velká část synodálů přitom zažila zkušenost, která je pro mezicírkevní dialog podstatná. Že totiž k určitým otázkám existují různé teologické pozice a že je důležité tyto pozice v jejich rozdílnostech i z nich vyplývajících důsledcích pro každou církev prezentovat. Jakkoliv paradoxně to zní: I tím lze uskutečňovat přiblížení.

Z Christen heute 11/2010 přeložil Josef König

Kardinál Tomášek na sklonku 70. let začal v důvěrném kruhu přátel hovořit o tom, že Svatý otec je znepokojen činností sdružení Pacem in terris a že uvažuje o způsobu, jak proti němu zakročit.¹ Na počátku března 1982 zahájilo všech pět československých biskupů svou prvou návštěvu ad limina apostolorum² u Jana Pavla II. 8. března návštěva začala a nebylo náhodou, že právě v tento den seznámil prefekt Posvátné kongregace pro klérus kardinál Silvio Oddi veřejnost s textem, potvrzeným 6. března papežem. Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru, poté známé jako dekret Quidam episcopi.³ Ve stejný den byl dekret publikován ve vatikánském deníku L´ Osservatore Romano současně s rozsáhlejším nepodepsaným komentářem K identitě katolického kněžství.⁴ Diplomacie ustoupila vyšším zájmům a Vatikán se konečně odhodlal ke kroku, na který českoslovenští věřící čekali 11 let. Tento dekret zakazoval všechna kněžská sdružení zabývající se politickými cíli. Mimo jiné se v něm píše: ,,S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím zakázána kněžská sdružení, i když byla zřízena jen občanským způsobem, která přímo či nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok. Takováto sdružení ve skutečnosti působí roztržky a nesvornost v Božím lidu, a to jak mezi věřícími, tak i mezi kněžími ve vzájemných vztazích a v jejich stycích s vlastními biskupy, a tím nepochybně též odsunují do pozadí kněžské poslání a narušují církevní společenství. Tyto dvě složky, kněžské poslání a církevní společenství, jsou základními prvky kněžského života a služby."⁵

Dle výše zmíněného komentáře, jenž byl k dekretu vydán, vztahoval se zákaz na ta ,,hnutí nebo sdružení v řadách kléru, která se všeobecně představují pod pláštíkem cílů samo o sobě vznešených: láska k vlasti, péče o mír a povznesení utlačovaných. Taková sdružení (...) prakticky vytvářejí a prohlubují rozdělení v živém organismu církve. Obzvlášť tam, kde v jejich vnitřním uspořádání dochází až ke zřízení jakési ,protihierarchie‘. Často jim bývá svěřen monopol na to, co ještě zbývá z katolického tisku i jeho cenzura. Jsou známy případy, že takové týdeníky jsou prakticky zúženy na orgány těchto sdružení a ideologickou propagandu. Některé sdružení došlo tak daleko, že chce psát vodítka pro pastýřské listy, jež by měli biskupové předložit věřícím. Ani mír, který tato sdružení hlásají, není vždy mírem evangelia, který církev a kněz mohou a mají podporovat ze všech sil. Vedoucí těchto sdružení jsou často používáni, aby vytvářeli zejména v cizině i falešnou představu o místní církvi."⁶

,,Kdo aspoň trochu znal činnost SKD PIT v Československu, nemohl pochybovat o tom, že komentář k papežskému dekretu byl šit na jeho míru. Sdružení PIT rozdělilo církev, vnášelo neklid do jejího společenství, osobovalo si práva hierarchie, chtělo být jediným mluvčím církve, jemu byl svěřen monopol katolického tisku, Katolické noviny se staly jeho orgánem a hlasatelem do zbožného roucha zabalené státní ideologie."⁷ Několik dnů po vydání dekretu kardinál Oddi v rozhovoru pro La Reppublica již otevřeně uvedl první příklady takových sdružení. Vedle některých hnutí působících v Latinské Americe či USA jmenoval ještě jednu organizaci, a to SKD PIT, na jehož adresu poznamenal: (...) ,,Všichni víme, jakou neblahou činnost vyvíjí toto sdružení, které vtrhlo na církevní pole přímo brutálně."

Při následujících setkáních biskupů s papežem i představiteli Svatého stolce jim byl dekret předán s pokynem uplatnit jej v diecézích a předat kapitulním vikářům ve vakantních biskupstvích.

K dotvrzení jednoznačného vztažení dekretu na SKD a též na naléhání státních orgánů, jež naopak tvrdily, že se dekret sdružení netýká,⁸ se kardinál Tomášek obrátil na Posvátnou kongregaci pro klérus dopisem, v němž položil dvě otázky, totiž zda se dekret na SKD PIT vztahuje a zda současně povinnost biskupů-ordinářů prosazovat uplatnění dekretu je přenesena i na provizorní církevní úřady neobsazených diecézí (apoštolští administrátoři, kapitulní vikáři a generální vikáři). Prefekt kongregace Oddi odpověděl 18. března dvěma jednoznačnými Ano.⁹ Do roku 1982 neexistovalo jasné stanovisko Vatikánu ke sdružení, zřejmě i proto, že si uvědomoval složitost církevní poměrů v Československu, které nechtěl ještě dále komplikovat. Pokud se tedy Vatikán k takovému kroku odhodlal, přišla zřejmě ta historická chvíle, na kterou čekal.

Už dva dny po vydání dekretu Quidam episcopi odmítlo předsednictvo SKD PIT připustit, že by se dekret vztahoval i na jejich sdružení.¹⁰ Státní správa dokonce pohrozila: ,,Útoky proti Sdružení jsou vlastně útoky proti socialistickému zřízení v ČSSR." Mohlo být větší potvrzení oprávněnosti zákazu? Zároveň dala příslušná stranická a vládní místa příkaz oběma ministerstvům kultury zajistit konání všech dříve plánovaných akcí SKD PIT, zapojit teology z jeho řad, kteří zdůvodní, že dekret se sdružení nemůže týkat, sledovat mezi kněžími ohlasy na Prohlášení a ,,čelit negativním papežským názorům," neboť ,,pro klerikalismus není v ČSSR místa."¹¹ Státní orgány rovněž zdůraznily, že ,,vydání zákazu na činnost PIT československý stát nepřipustí."¹² 19. března se delegace biskupů vracela do Prahy, ale v důsledku mlhy byli nuceni přistát na bratislavském letišti. Zde je už očekával ředitel Hrůza a na místě je varoval, aby o dekretu nehovořili a sdružení nebránili v činnosti. O několik dní poté se uskutečnily na českém i slovenském ministerstvu kultury individuální pohovory se všemi biskupy i kapitulními vikáři. Po ordinářích se zejména požadovalo vysvětlení, jak k vydání zákazu SKD PIT došlo a jaký postoj k němu zaujímají. Dle zápisů z těchto pohovorů proběhla některá jednání v napjaté atmosféře.

Ministru Klusákovi se nelíbily četné aktivity kardinála Tomáška, namířené proti sdružení. Kardinál na svou obhajobu řekl: ,,Máme právo přijímat direktivy od papeže a také je realizovat. Nejsme v Číně, kde kontakty s papežem jsou trestné."¹³ Na otázku, jak bude uplatňovat dodržování Prohlášení, kardinál odpověděl: ,,Pokud jde o kněze v terénu, je to ponecháno na nich, na jejich svědomí." Na závěr ministr ,,znovu potvrdil, že SKD PIT má plnou morální i politickou podporu a ochranu státu... Zdůraznil, že ,,bude-li on (kardinál) i kdokoliv další pokračovat v této praxi, to znamená vyvolávání konfliktů mezi církví a státem, příjme stát potřebná opatření."¹⁴

Postoje biskupů a ordinářů k dekretu byly značně diferencované. V průběhu jednání ministra s biskupem Josefem Vranou se opětovně projevila Vranova dlouholetá averze ke kardinálu Tomáškovi. Vrana doporučil Klusákovi, aby státní orgány svolaly poradu ordinářů na federální úrovni, na které by se usneslo ,,odmítnout názory Tomáška a Gábriše a potvrdit oprávněnost další činnosti SKD." Vrana dále navrhl vysvětlit Římu, ,,co pro církev může znamenat neústupnost Vatikánu." Hlavní překážku ,,pro další projednání důležitých církevních otázek se státem vidí v Tomáškovi. Charakterizuje ho jako sveřepého, nepřístupného diskusi, který všude rozhoduje sám. Vrana je přesvědčen, že Tomáškova činnost by měla být omezena minimálně jmenováním pomocného biskupa."

Brněnský kapitulní vikář Ludvík Horký souhlasil s tím, že ,,SKD se stalo záminkou k vyvolání politických nepokojů mezi římskokatolickou církví a ČSSR." K práci některých představitelů SKD PIT měl výhrady pro jejich ,,nemorální způsob života a touhu po slávě prostřednictvím SKD" (po zákazu ze sdružení na rozdíl od mnoha jiných vystoupil). Avšak i on doporučil v rozhovoru s ministrem ,,eliminovat činnost kardinála Tomáška, který pro své stáří a nemoc posuzuje věci subjektivně, nereálně a neuvědomuje si, jaké negativní důsledky pro celou církev by měl případný konflikt se státem."¹⁵

Josef Hendrich, kapitulní vikář litoměřický, doporučil ,,vhodně se distancovat od Tomáška" a sám údajně neměl, jakožto předseda SKD PIT ČSR, ,,strach z případných sankcí Vatikánu vůči své osobě."¹⁶ Královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš, jeden ze značně servilních ordinářů, navrhl svolat, podobně jako Vrana, k podpoře činnosti PIT společnou poradu ordinářů ČSSR. Je totiž přesvědčen, že na ,,takovém fóru dojde k převaze pozitivních stanovisek biskupů (Vrana, Feranec, Pásztor) i kapitulních vikářů." Nakonec obvinil kardinála Tomáška, že ,,vědomě podporuje tajného biskupa Otčenáška." Toto bylo Jonášovo nejcitlivější místo, protože Otčenášek byl Piem XII. řádně ustanoveným královéhradeckým biskupem, i když tajně vysvěceným, a Jonáš řídil neoprávněně, v rozporu s církevním právem, diecézi s nuceně uprázdněným biskupským stolcem."¹⁷

Pokud jde o slovenské ordináře a jejich postoj k dekretu, biskup-apoštolský administrátor trnavské arcidiecéze Július Gábriš stejně jako kardinál Tomášek dekret jednoznačně prosazoval a také on byl značně šikanován státními orgány. Některá opatření proti jeho osobě, jež se zvažovala, se svou povahou vracela až do 50. let. Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury SSR vyhrožoval: ,,Pakliže biskup Gábriš spolu s kardinálem Tomáškem budou usilovat o realizaci současných stanovisek Vatikánu vůči ČSSR a SKD PIT, což je velmi pravděpodobné, nevyhnutelně vyvolají politický konflikt se státem. Pokud by došlo k takovému vývoji, bude potřebné zvážit politickou vhodnost pro ustanovení státního zmocněnce na Arcibiskupský úřad v Trnavě." Gábrišův názor sdílel ze slovenských ordinářů už jen spišský kapitulní vikář Štefan Garaj, jehož komunisté marně přesvědčovali, aby podpořil sdružení. Naopak se velmi kriticky vyjadřoval vůči těm členům Sboru ordinářů Slovenska, kteří zastávali opačné stanovisko.¹⁸ Velice vstřícný k SKD byl biskup Jozef Feranec, předseda ZOS, o něco málo zdrženlivější byl biskup Ján Pásztor. První z jmenovaných podpořil stanovisko vedení SKD PIT SSR o tom, že sdružení nevyvíjí ,,politickou a rozkolnickou činnost" mezi duchovenstvem a poslal jej oficiální poštou do Vatikánu. Bezpečnostní orgány Ferance sledovaly a současně oceňovaly jeho ,,prozíravost a nedůvěru vůči kardinálu Tomáškovi." V souvislosti se svou prorežimní orientací byl Feranec velmi ostře kritizován např. představiteli církevní emigrace, a to zvláště ze strany arcibiskupa Jozefa Tomka a hlasatele Rádia Svobodná Evropa (RSE) Antona Hlinky.¹⁹ Jednoznačně ve prospěch ,,pokračující aktivní práce v SKD PIT" se vyslovovali kapitulní vikáři Štefan Onderko a Zoltán Jozef Belák.

Většina slovenských ordinářů se tedy přiklonila k další existenci organizace, což také dokládá jejich společné prohlášení: ,,Kněží, kteří patří ke kněžskému sdružení PIT, (...) jsou velkým povzbuzením a prospěchem sv. Matce Církvi, věřícímu lidu i vlasti... Neexistuje žádný důvod pro pochybnosti o pravo­věrnosti kněží, kteří pracují ve sdružení..."²⁰

U nižšího duchovenstva byly též postoje k dekretu a SKD diferencované. Jen část, a to čím dál menší, projevovala ochotu aktivně se ve sdružení angažovat. Tento proces měl logické zdůvodnění, poněvadž autorita papeže, zcela jednoznačně vystupujícího proti SKD, byla nezpochybnitelná.²¹ Navíc kardinál Tomášek a biskup Gábriš se po vydání dekretu obrátili na státní moc s požadavkem na likvidaci Pacem in terris. Jejich žádosti samozřejmě vyhověno nebylo, avšak postavení ,,vlasteneckých kněží" i nadále postupně sláblo. Za této situace zorganizovala Státní bezpečnost proti vzdorujícím duchovním nevídanou nátlakovou kampaň, která neměla od 50. let obdoby. Měla v úmyslu vydíráním a hrozbami udržet jednotu organizace. Největšímu tlaku byli vystaveni mladí kněží, kterým bylo vyhrožováno, že jim bude odebrán souhlas s výkonem duchovenské činnosti a že nastoupí ,,do výroby". Ale komunisté se nerozpakovali vyhrožovat ani kardinálu Tomáškovi. V projevu Karla Hrůzy k třiaosmdesátiletému primasi českému mj. zaznělo i toto: ,,Nechme těch intrik, není to prospěšné, a nezapříčiňme to, aby se dělnická třída rozmáchla."²² Po zbytek projevu se jako červená nit proplétala jednoznačná varování... Ministr kultury Klusák na kardinála zaútočil takto: ,,Pacem in terris nerozbijete, (...) může to pro Vás a církev dopadnout velmi nedobře. I vy osobně můžete v historii skončit hůře než Beran..."²³ SKD Pacem in terris se tak po vydání dekretu stalo rozbuškou mnohem většího dění, než by si státní a stranické orgány přály, přičemž nyní už nešly věci jen dle jejich diktátu. Jak je rovněž patrno, bylo Klusákovo hodnocení osudu a historického významu kardinála Josefa Berana velmi krátkozraké.²⁴ Na Slovensku např. kolovaly nelegální letáky vyzývající k půstu a modlitbám, aby se všichni duchovní podřídili rozhodnutí papeže.²⁵

Představitelům sdružení bylo však lhostejné, jak se Hrůza, Klusák a další chovají ke kardinálovi i všem těm, kteří měli odvahu nekolaborovat. Ovšem jejich postoj nezůstal u lhostejnosti, oni těmto pánům vytrvale na pravidelných zasedáních tleskali, blahopřáli k narozeninám... A stále obhajovali neobhajitelné. Míra jejich zatvrzelosti byla neskutečná. Vedení SKD PIT i nadále tvrdilo, že Prohlášení kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru se na jejich sdružení nevztahuje, že se jedná o omyl zaviněný špatnými informacemi danými Vatikánu, přestože jej kardinál Tomášek podrobně informoval ve svém dopise z června 1982, kde mj. napsal: ,,Prohlášení bylo vydáno z iniciativy Svatého otce, a to pro celou církev a jeho autoritou bylo schváleno a promulgováno. Proto nelze říci, že Vatikánu chyběla informovanost. Opakuji: Toto prohlášení není nějaké běžné prohlášení pro klérus v řadě jiných prohlášení, ale je zde přímá iniciativa Svatého otce, který za svého kněžského života vícekrát navštívil různé oblasti světa, zvláště jako arcibiskup, a všude sledoval nejen život církve, ale i život kněží. A kromě toho nám může být zcela jasné, že jako náš víceletý soused v Krakově měl k tomu zvláštní příležitost, aby v tomto směru získal informace i o nás."²⁶

Federální předseda sdružení a olomoucký generální vikář Antonín Veselý pak na zasedání předsednictva federálního výboru v září 1982 mj. řekl: ,,Od března, kdy vyšel známý dekret kongregace (...), od té doby setkávám se u našich spolubratří s otázkou, jak je to se Sdružením. Tehdy zahraniční rozhlas vytušil příležitost, které využil proti nám... Z úst olomouckého biskupa jsme ale slyšeli ,,Scházejte se klidně dál!" (...) Slovenští ordináři sešli se před několika týdny a všichni svorně a jednomyslně přijali stanovisko, že SKD uznávají a v jeho činnosti mu nechtějí nijak bránit... Mnohokrát na našich shromážděních jsme vysvětlovali naši činnost a naše cíle. Ukazovali jsme, že ideová koncepce Sdružení přímo vyvěrá z dokumentů II. vat. koncilu, že chceme vždy stát na půdě církve, ale chceme také našim věřícím napomáhat ve všech ušlechtilých snahách, i když se jedná o oblasti mimocírkevní... Prezident republiky, místopředseda federální vlády Matej Lúčan (...), státní správa na všech stupních vysoce ocenili naši práci, kterou my kněží děláme jako občané státu především v mírové oblasti. 17. září sejde se v Litoměřicích sbor českých ordinářů. Jsem přesvědčen, že z tohoto zasedání zazní totéž, co zaznělo z porady slovenských ordinářů. Ono ,,ano" pro naše Sdružení a tím budou mít jasno i ti, kteří se stále ptají, jak je to s Pacem in terris. 30 let mírové práce katolického duchovenstva mohlo za tu dobu všechny přesvědčit, že chceme být dobrými kněžími... Sešli jsme se, abychom dobře připravili naše další letošní akce."²⁷

Jeho nástupce ve funkci federálního předsedy SKD PIT a rovněž olomoucký generální vikář František Vymětal, který byl zároveň poslancem ČNR, dokonce na její schůzi obhajoval SKD PIT s tím, že myšlenka zakázat tuto organizaci patrně pochází od samotného amerického prezidenta: ,,V minulém roce tato naše angažovanost, kterou konáme v našem sdružení, byla vystavena tlaku některých církevních míst s jasným úmyslem činnost sdružení v tomto směru zastavit a když ne zastavit, tak alespoň utlumit. Bylo to snad na přímý zásah amerického prezidenta (Ronalda Reagana, pozn. aut.), který požádal hlavu katolické církve (Jana Pavla II., pozn. aut.), aby všechna tato sdružení v jejím středu byla zakázána. Ale výsledek byl opačný, než se čekalo. Sdružení tento tlak neuškodil, naopak je více sjednotil, potvrdil jeho správnost a oprávněnost a tak rozšířil znalost o něm i tam, kde ji před tím neměli. Mír je pro nás tak velkou hodnotou, že jsme za něj ochotni i přinášet oběti."²⁸

Oprávněnost své existence vedení SKD také dokazovalo na stránkách Katolických novin, jediného periodika, určeného katolické veřejnosti. Tyto noviny byly sdružením po celou dobu jeho existence systematicky zneužívány a kardinál Tomášek na to velmi často důrazně upozorňoval, ovšem bezvýsledně. Rozhodl se tedy pro rázný postup a udělil v červenci 1982 důtku vedení PIT za hrubý přestupek proti církevní kázni a v září pak sdružení zakázal posílat zprávy o činnosti do Katolických novin. Na tuto skutečnost současně upozornil i šéfredaktora novin Františka Hochmanna. Ovšem opět se nic nezměnilo a v říjnu se v novinách dokonce objevilo plné znění projevu ministra kultury Klusáka, který pronesl na zasedání rozšířeného výboru federálního SKD PIT. V tomto projevu mj. zaznělo, že jednání s Vatikánem budou pokračovat, ,,pokud nebudou dotčeny zájmy státu a napadáni jeho občané - členové SKD."²⁹ Po tomto excesu kardinál ztratil trpělivost, odvolal církevního cenzora kanovníka Jana Lebedu a současně novinám odebral církevní schválení.³⁰ I po tomto kroku zůstalo vše při starém. Zprávy ze schůzí a informace o dalších ,,aktivitách" sdružení stále zaplňovaly podstatnou část tohoto periodika.³¹

Nekompromisní postoj vůči slovenské verzi tohoto periodika v této souvislosti zaujal aktivista tajné církve František Mikloško, který se po sametové revoluci stal předsedou Slovenské národní rady. Podobně jako Tomášek se také on písemně obrátil na šéfredaktora Ladislava Beláse se žádostí, aby se přestaly uveřejňovat články o činnosti SKD PIT. V opačném případě, jak je rovněž uvedeno v dopise, jej bude žalovat, poněvadž se šéfredaktor dostává do konfliktu s církevním právem. Belás na dopis věcně nereagoval a Mikloško tedy podal žalobu, a to nejprve na trnavský a posléze na nitranský církevní soud. A když ten ji jakožto ,,nepodloženou a neoprávněnou" zamítl, Mikloško se ještě rozhodl obrátit se na nejvyšší církevní soud Svatého stolce, Svatou rotu římskou. Tento orgán případ postoupil Kongregaci pro klérus, jež poslala Katolíckym novinám napomenutí Svatého stolce. Ovšem obsah ,,neposlušného" periodika se samozřejmě nikterak nezměnil.³² Nebyl vskutku sebemenší důvod, jelikož na rozdíl od českých zemí neprotestoval ani přední ordinář, ba naopak. Biskup Feranec v otevřeném dopise plně rehabilitoval jak Katolícke noviny, tak i jejich šéfredaktora a současně v něm vyjádřil spokojenost s jejich úrovní a významem pro věřící.³³

StB začala dělat vše proto, aby sdružení po těžkém zásahu ,,resuscitovala". Navštěvovala jednotlivé duchovní, zejména mladé a usilovala prostřednictvím hrozeb i slibů (např. státní příspěvek na opravu církevních objektů apod.) získat je pro SKD PIT. Plánovala a organizovala okresní a krajské schůze, na nichž museli v přítomnosti církevních tajemníků jednotliví kněží zaujímat stanovisko ke sdružení. Kromě toho také došlo i k výslechům některých duchovních.

Ovšem sebevětší úsilí státních orgánů a vedení SKD o zachování předešlého vlivu sdružení se míjelo účinkem, jelikož existovalo obecné povědomí o dekretu. Tento fakt byl přes veškerou mocenskou manipulaci determinující. SKD se postupně ocitalo ve fázi agónie, již jen živořilo. ,,Listopadového (1982) zasedání Ústředního výboru SKD PIT ČSR se zúčastnila jen polovina pozvaných. Z ordinářů přišel pouze královéhradecký Jonáš. Útěchou přítomným bylo, že dosud vystoupil ze sdružení málokdo, i když aktivita členské základny rapidně klesá, prudce narostla skupina vyčkávajících, kteří se akcí SKD nezúčastňují."³⁴ Státní bezpečnost v září 1983 konstatovala: ,,Pacem in terris se v podstatě rozpadá, 70 % členů je starších šedesáti let, členem není žádný duchovní mladší třiceti let, od roku 1980 do sdružení vstoupilo 18 duchovních."^{35 *}

Ano, zejména mladí kněží i bohoslovci měli ke sdružení po značnou část jeho existence vskutku negativní postoj.³⁶ Morální tlak na členy sdružení rovněž vynakládali duchovní, kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti³⁷ (bylo jich podstatně více než aktivních členů PIT) i laici, ale marně. Obavy značné části kněží činných v pastoraci z perzekuce a možných neblahých následků pro církev současně s vytrvalou pomocí státní správy zachránily sdružení před rozpadem ještě před pádem komunismu. Zaktivizovat jeho členskou základnu se ale přes veškeré sliby, zvýhodňování členů i hrozby již nepodařilo.³⁸ Zřetelnou činnost organizace vyvíjela už jen na svých vyšších úrovních.

(pokračování z předchozího čísla Getseman)

1Jeden z jeho přátel, Václav Vaško, v této souvislosti vypověděl: ,,Krátce poté, co se kardinál Tomášek vrátil po intronizaci Jana Pavla II. z Říma, jsem ho navštívil. Neskrýval radost, že papežem se stal Slovan, jeho osobní přítel... Zeptal jsem se: ,Nedalo by se nyní konečně něco udělat s kolaboranty v kněžském sdružení Pacem in terris?‘ ,Totéž se mě zeptal Svatý otec,‘ odpověděl pan arcibiskup a pokračoval: ,Popravdě jsem mu řekl, že, přestože o tom uvažuji od založení Sdružení, nevím, co s tím.‘ Na to mi Svatý otec řekl: ,Něco vymyslíme.‘" HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Generál bez vojska. In: Kardinál Tomášek, s. 93.

2,,K prahům apoštolů" = kanonická návštěva papeže, kterou mají vykonat každých pět let biskupové určité země a podat zprávu o stavu církve ve svých diecézích.

3Podle prvých slov textu ,,Někteří biskupové".

4Cf. CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 170.

5ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 118.

6ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 87-88.

7VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

8Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 64.

9Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, schůze (bod 10) z 29. 4. 1982, Odpověď prefekta Kongregace pro klérus kardinála Oddiho kardinálu Tomáškovi, která zakazuje Pacem in terris.

10Na rozšířené zasedání předsednictva dorazil i ředitel SPVC ÚPV ČSSR Karel Hrůza. Zjevně překvapeným funkcionářům sdělil, že mají plnou podporu státní správy. Stát dle něj neustoupí a současně je vyzval k pokračování v činnosti.

11VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

12Státní orgány konstatovaly, že dekret ,,sleduje utužení pošramocené autority papeže, především pak likvidaci těch kněžských hnutí, která jsou z vlasteneckých, politických, sociálních a často i teologických pozic v nesouladu s proimperialistickým (i proamerickým) kurzem vatikánské diplomacie, realizované současným papežem." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, K prohlášení vatikánské kongregace pro klérus ,,o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kněžím," 1982.

13,,Tomáškův až nesmiřitelný odpor proti sdružení Pacem in terris, a to od samého ustavení v roce 1971, byl motivován i jinak, než že jej nejvyšší církevní autorita zakázala. Znal představitele Sdružení, znal jejich touhu po moci a prebendách, věděl o denunciantství některých z nich. Na každém kroku pociťoval, jak mu ztěžují práci, jak chtějí řídit církev a vnutit jemu a ostatním biskupům a ordinářům úlohu pasivních přisluhovačů režimu. Nesdílel ani jejich demagogickou ,mírovou‘ rétoriku." HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Zákaz sdružení Pacem in terris. In: Kardinál Tomášek, s. 102.

14VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].

15Cf. ibid.

16Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Informace o rozhovorech ministra kultury ČSR s. Klusáka s biskupy a kapitulními vikáři ŘKC ČSR (V dokumentu se nenachází informace o rozhovoru s Josefem Kavalem, kapitulním vikářem českobudějovickým), 1982. V jiném materiálu je však uvedeno, že ,,kapitulní vikář Kavale projevil zřejmé známky poslušnosti vůči Tomáškovi, tak i Vatikánu. Dekret se rozhodl směrem ke své osobě plně respektovat, trestat však nikoho nebude." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Současná situace v SKD PIT (březen - listopad 1982), 1982.

17VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-01].

18BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 118-119. V průběhu přijetí u předsedy Východoslovenského KNV dne 6. 12. 1982, když zástupci státní správy sondovali postoje ordinářů k SKD PIT, Š. Garaj prohlásil, že ,,uznává platnost Prohlášení kongregace, že ZOS nemá kompetenci rozhodovat o jeho platnosti a že ve světě zbrojí dva tábory. Prohlásil, že on je pro mír, ale další činnost duchovních je věcí osobního svědomí každého duchovního. Ordinář Garaj jako jediný na Slovensku četl Prohlášení na rekolekcích svého duchovenstva a pozitivně jej komentoval v D. Smokovci, kde napadnul ZOS a biskupa Ferance." Ibid., s. 119.

19 Feranec se této kritice bránil a ,,zaslal Tomkovi dopis, v němž jej a církevní emigraci viní z toho, že napjatá situace mezi ČSSR a Vatikánem je zapříčiněna nežádoucí politickou činností emigrace a jejich spojenců v RSE." Ibid., s. 119-120.

20 HLINKA, Anton, op. cit., s. 144.

21 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 120.

22 CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 176.

23 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Informace o rozhovoru ministra kultury ČSR s. M. Klusáka s arcibiskupem pražským - kardinálem Františkem Tomáškem, 11. 11. 1982.

24 SVOBODA, Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965-1989), s. 143.

25 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 64.

26 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Dopis Františka kardinála Tomáška SKD PIT ČSSR, 18. 6. 1982.

27 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, Projev předsedy SKD PIT ČSSR preláta Antonína Veselého na zasedání předsednictva federálního výboru v Dolném Smokovci, 7. 9. 1982.

28 Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna [online]. Dostupné z http://www.psp.cz/ cgi-bin/win/archiv2/1981cnr/stenprot/008schuz/s008010.htm [cit. 2008-06-11].

29 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-03].

30 Vedení novin ovšem několik let odebrání církevního souhlasu nerespektovalo a až do roku 1985 se informace, že vycházejí s církevním schválením, v tiráži objevovala, přestože kardinál Tomášek opakovaně s rozhořčením redakci upozorňoval, že jde o vědomou nepravdu.

31 Neprotestoval jen kardinál. Např. čtenáři Katolických novin v roce 1984, při oznámení úmrtí a publikování fotografie sovětského vůdce Jurije Andropova, vraceli výstřižky s jeho portrétem zpět redakci. Prorežimním vedením bratislavské teologické fakulty to bylo kvalifikováno jako ,,postoj těžko pochopitelný - vyjadřuje se jím negativní postoj k celosvětovým událostem a jednostranný tendenční protisocialistický postoj." Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 21.

32 Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 158.

33 V této souvislosti je vhodné se krátce zmínit o otázce přístupu řadových věřících ke zmíněné tiskovině. Faktem je, že nezanedbatelná část věřících Katolické noviny kupovala i četla. Na základě archivního výzkumu i osobních svědectví jsem ale dospěl k názoru, že převážná většina katolíků nebyla s obsahovou náplní tohoto periodika spokojena. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o jediné katolické periodikum přístupné širší veřejnosti, na rozdíl od Duchovního pastýře či samizdatových a exilových tiskovin, byly tyto noviny věřícími navzdory mnoha výhradám čteny. Závěrem je možno konstatovat, že již v průběhu druhé poloviny 80. let se úroveň KN začala postupně zvyšovat, což se např. projevilo větší frekvencí zpráv ze zahraničí či relativně kvalitně napsanými náboženskými fejetony. Vzhledem k těmto skutečnostem se okruh čtenářů začal pozvolna rozšiřovat.

34 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-03].

35 Archiv Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní bezpečnosti, i. j. 792.

* Zde vynecháváme podrobné demografické tabulky demonstrující vývoj věkové struktury SKD PiT. Pozn. redakce.

36 Existovaly však i výjimky. Zřejmě nejagilnějším členem SKD PIT z řad mladých kněží byl současný příbramský farář P. Pavel Dvořák (narozen 1951). Do sdružení vstoupil ihned po vysvěcení (v litoměřickém kněžském semináři byl vzhledem ke kladnému postoji k SKD přezdíván ,,generálem bez vojska") a velmi brzy zastával přední funkce (např. člen českého i federálního výboru sdružení, člen ústřední rady České katolické charity). Dle kádrového posudku církevního sekretariátu se ,,jedná o mladého pozitivního duchovního, který ochotně spolupracuje se státní správou v duchu státní církevní politiky, velmi ctižádostivého, avšak ovladatelného." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Charakteristika kandidátů předsednictva severomoravského krajského výboru, nedatováno. Dvořák se také velmi brzy (1975) stal spolupracovníkem StB (krycí jméno Vyškovský). Archiv Ministerstva vnitra České republiky, sbírka registračních protokolů, zápis k r. č. 18204 Ostrava. Na Slovensku aktivně působil v SKD PIT P. ThDr. Pavol Čech (narozen 1943), v současnosti farář v Hažíně (okres Michalovce). Stal se zakládajícím členem sdružení, v němž mj. vykonával funkce člena federálního výboru i jeho tiskové komise a současně tajemníka východoslovenského krajského výboru. V letech 1981-1990 zastával post tajemníka Biskupského úřadu v Košicích. V souvislosti s nástupem do vyšších funkcí byla zahájena jeho spolupráce s StB, kde od r. 1975 působil jako agent s krycím jménem Pavel (správa StB Košice, r. č. 10410). Po roce 1989 mj. několik let přednášel církevní dějiny na prešovské řeckokatolické teologické fakultě. Cf. Lexikón katolíckych kňazských osobností Slovenska. Bratislava: LÚČ 2000, s. 203; Ústav pamäti národa [online]. Dostupné z http://www.upn.gov.sk/regpro/zobraz.php?typ=kraj&kniha=8& strana=60&zaznam=4972 [cit. 19.06.2008].

37 Odpor vůči SKD PIT ze strany skryté církve byl samozřejmostí, poněvadž celé její působení souviselo s odporem vůči poměrům, jež v podmínkách komunistického režimu existovaly, a sdružení bylo součástí těchto poměrů. Např. tajný biskup J. Ch. Korec na adresu členů PIT prohlásil: ,,Je to nejhorší pohoršení, které dala část kněží na Slovensku věřícím a Církvi za dlouhá staletí - neuposlechnout výslovný příkaz Církve a nástupce sv. Petra" (dekret Quidam episcopi, pozn. aut.). KOREC, Ján Chryzostom. Od barbarskej noci. Na slobode. Bratislava: LÚČ 2005, s. 355.

38 Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-04]. Např. v průběhu 1. poloviny 80. let byla mnoha členům sdružení církevními sekretariáty udělena mimořádná finanční odměna, a to od tří do šesti tisíc Kčs. Ovšem organizátoři korupce si počínali korupčně sami a na federálním církevním sekretariátě putovalo část odměn do jejich kapes. Když to vyšlo najevo, byl v r. 1983 donucen k rezignaci jeho dlouholetý ředitel Karel Hrůza.

Editorialy Jana Spousty

Umírající hudba 1/1

Po průtazích zase nic 2/29

Máme arcibiskupa 3/61

Odejdi v pokoji, uzdravena z trápení 4/89

Základní obec budoucnosti 5/113

Poslední šance 6/141

Blednoucí detaily minulosti 7-8/169

Dialog mezi křesťany jako vztah lásky 9/225

Hlásání morálky, selhání ducha 10/253

Jih proti Severu 11/281

Nové světlo 12/309

Knihovnička Getseman

1/27; 2/55; 4/112; 6/167; 7-8/224; 9/252; 10/280

Liturgie

Hudba v křesťanských liturgiích 1/2

Slavení jedním srdcem, jedním hlasem (B. Mráčková) 1/5; 2/41

Česká liturgie (D. Holeton) 1/25

Dům Boží a brána nebe ve 20. století (J. Klípa) 3/88

Od „kostela-cesty" k prostoru křesťanského společenství 4/92 (K. Richter)

Přijímání nemluvňat (D. Holeton) 4/110

Stojíme před Bohem jako Kristovo tělo (K. Hůlka) 5/116

Žehnání svatého myra (P. Hradilek) 6/166

Liturgická hudba v římskokatolické církvi (P. Hradilek) 7-8/170

Žehnání (M. Talpová) 9/246

Svatební liturgie (P. Hradilek) 12/315

Církev a společnost

Křesťanští skauti a oddíly očima skautů nekřesťanských oddílů (P. Vondráček) 1/20

Křesťanský vztah k soukromému vlastnictví (J. Piškula) 2/51

Člověk s handicapem a vírou zaslíbené uzdravení (H. Gottwaldová) 4/101

Svatá válka v Koránu a Bibli (J. Piškula) 4/108

Lepšie veľa humoru jako trocha tumoru? (V. Gregor) 6/161

Daniel Herman ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (P. Hradilek) 9/226

Věřící a nevěřící (J. G. Kohl) 12/310

Církev v minulosti

Doba ponížení (K. Hůlka) 3/78

Sexuální zneužívání mládeže kněžími (P. Hradilek) 4/90

Bude katolická církev rehabilitovat Husa? (I. Macháčková) 5/133

Vzít na sebe odpovědnost (J. Spousta) 5/140

Církevní dějiny v nadkonfesní perspektivě (J. Vybíral) 6/168

Husův list pražanům 7-8/172

Boží spolupracovníci: Pražské jaro 1968, srpnová okupace a české církve (J. Piškula) 7 8/173

Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (T. B. Zbranek) 10/254; 11/290

Dekret Quidam episcopi a úpadek kněžského sdružení Pacem in Terris (T. B. Zbranek) 12/325

Hledání v dnešní církvi

Boží spolupracovníci 1/28

Hans Küng: Žil jsem sedm životů . Teď jsem připraven na smrt 2/35

Dominik Duka: nejlepší volba (P. Hradilek) 3/62

Základní obce z Vídně (P. Hradilek) 5/114

Henri Boulad píše Benediktovi XVI.: SOS pre dnešnú cirkev (H. Boulad) 6/142

Pomůže římské církvi zdobrovolnění celibátu? (P. Hradilek) 6/146

Abyste měli živou naději (J. G. Kohl) 6/147

Pokřtění křesťané patří k sobě! 6/150

„Starokatolické" dilema v Severní Americe (R.W. Caruso) 7-8/196

Duchovní ekumenismus ve zkoušce globalizace (Y-M. Blanchard) 9/230

Teologie

„Víra bez náboženství" Otakara Fundy a nová religiozita (Š. Grauová) 2/30

Ježíš a mýtus o Kristu Otakara Fundy (J. Novák) 3/86

Cesta k obnově morální teologie (B. Häring) 2/56

Východiska apoštola Petra (L. Hanuš) 3/63

Rehabilitace Trojice u Jürgena Moltmanna (I. Macháčková) 3/69

Ako pomohli pohania kresťanstvu (I.M. Szaniszló) 5/128

Boží a lidská nekonečnost - srovnání Origena a Řehoře z Nyssy (I. Macháčková) 6/152

Víra dle Ježíšovy katecheze (P. Mikula) 6/162

Laická služba v církvi: teologické monstrum? (P. Lakeland) 9/238

Křest jako zdroj úřadu křesťanské služby (M. C. L. Bingemer) 10/271

Základ každého úřadu (J. Sobrino) 11/282