Martin Bucer (1491-1551) patří mezi první z těch, kteří se museli ve svém veřejném působení vyrovnávat s rozpadem jednoty reformačního proudu. Pocházel z alsaského Schlettstadu (Sélestatu), vstoupil do dominikánského řádu a začal studovat univerzitu v Heidelbergu, odkud se na krátký čas přesunul do Mohuče. Počátek reformace jej zastihl opět v Heidelbergu, kde se v roce 1518 setkal při jedné disputaci s Martinem Lutherem. V roce 1521 opustil dominikánský řád, pod ochranou šlechticů Ulricha von Hutten a Hanse von Sickingen se stal kazatelem na falckém dvoře. Odtud přešel do města Wissembourg, kde setrval až do roku 1524, kdy byl exkomunikován a vyhnán. Útočiště mu poskytl Štrasburk, kde se stal hlavním farářem.

Bucerova činnost v následujících letech je spojena se zaváděním reformace do praxe a překonáváním vznikajících rozporů uvnitř reformačního tábora. Pokoušel se prosadit kompromisní stanovisko ve sporu o podstatu večeře Páně, kdy ve shodě s Zwinglim popíral fyzickou přítomnost Krista v této svátosti, zatímco Lutherovy názory reinterpretoval tak, aby nenastal rozpor, přesto se s ním názorově rozešel. Tuto učení vtělil do Štrasburského vyznání, které formuloval v roce 1530 jako revizi Augustany, a posléze i do Prvního helvetského vyznání, na němž se také podílel.

Současně se také věnoval uspořádání církevní organizace v městech a regionech, které přijaly reformaci. Sepsal například církevní řád pro říšské město Ulm, jež se rozhodlo pro reformaci po hlasování všech měšťanů. Podobné dokumenty připravil i pro Württembersko a Hesensko. V reakci na anabaptistické hnutí postuloval nutnost konfirmace, i když její zavedení do praxe je záležitostí až mladší.

Ve Štrasburku inicioval odstranění obrazů i politické spojenectví se švýcarskými městy. Současně však v tomto městě, jež se potýkalo s přílivem náboženských uprchlíků z okolí, zavedl způsob, jak vyšetřovat, zda se nově příchozí v jednotlivých věroučných otázkách neodchylují od víry zastávané městem. V otázkách přinucení k víře vedl zajímavou výměnu názorů v korespondenci s českými bratřími, kteří jakékoli nucení odmítali. K Bucerovu štrasburskému působením se také váže jeho přátelství s Jeanem Calvinem, který zde od roku 1538 vedl komunitu francouzských reformovaných.

V polovině třicátých let se Bucer stal jednou z klíčových osob reformace, jeho iniciativa o sjednocení reformačního tábora měla celoříšský dosah. Výsledkem tohoto snažení byla Wittenberská konkordie uzavřená v květnu 1536, v níž luterští a reformovaní teologové formulovali společné prohlášení v otázce reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Konec třicátých let je také okamžikem vážné krize reformace, způsobené aférou, kdy Bucer s Melanchtonem vydali stanoviska pro Filipa I. Hesenského ve věci jeho bigamie, kterou považovali za určitých, byť vzácných okolností za přípustnou. Stejnému lankraběti také Bucer doporučoval zpřísnit jeho politiku vůči Židům.

Počátek čtyřicátých let zastihl Bucera v Bonnu, kam byl pozván reformně naladěným kolínským arcibiskupem Hermannem z Wiedu, aby provedl v diecézi reformaci. Toto angažmá nepřečkalo Wiedův pád. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce se Bucer stavěl do čela odpůrců augšpurského interim, a město Štrasburk, kam se vrátil, se proto obávalo, že jeho přítomnost obrátí na město přílišnou pozornost císaře, takže v dubnu 1549 je Bucer definitivně opustil.

Z nabízených možností exilu mu nejvíce vyhovovalo pozvání Thomase Cranmera do Anglie, kde nastoupil jako profesor na univerzitu v Cambridge, kde také v únoru 1551 zemřel. Před smrtí ještě stihl vydat komentář prvního vydání anglikánské bohoslužebné knihy The Book of Common Prayer, které vyčítá přílišnou obřadnost. Jeho názory byly pak zohledněny při její revizi. Bucerovy ostatky nedošly klidu, za vlády Marie I. byl posmrtně odsouzen jako heretik a jeho hrob byl zničen. Rehabilitován byl pak královnou Alžbětou.

Neshoda kardinálů o výklad koncilu

Řím (KAP) Církevní historik kardinál Walter Brandmüller odmítl tvrzení jiného kardinála, Kurta Kocha, o „naprosté závaznosti" prohlášení druhého vatikánského koncilu o vztahu k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate. Během prezentace knihy Klíče Benedikta XVI. k interpretaci druhého vatikánského koncilu, jíž je spoluautorem, Brandmüller podle tiskové agentury APIC řekl, že koncilové prohlášení z roku 1965 nemá charakter naukové autority závazné pro každého věřícího.

Spor je důležitý v kontextu rozhovorů Vatikánu s lefebvristickým bratrstvem sv. Pia X. Tradicionalisté z tohoto společenství, jež se oddělilo od Říma roku 1988, totiž většinou deklaraci Nostra Aetate odmítají pro její poměrně vstřícný postoj k židům a dalším nekřesťanům. Kardinál Koch, který je ve Vatikánu odpovědný za ekumenický dialog, přitom již dříve jasně prohlásil, že lefebvristé v případě smíření s Římem musejí akceptovat dialog se židovstvím: „Rozhodnutí učitelského úřadu církve jsou pro každého katolíka závazná. Včetně druhého vatikánského koncilu a všech jeho textů."

Kardinál Brandmüller naopak zdůraznil, že doufá v úspěšný výsledek pokusu o sjednocení s bratrstvem sv. Pia X. a že východiskem „plodného dialogu" s tradicionalisty musí být „historická podmíněnost" každého koncilu.

43 katolických institucí žaluje vládu USA

Washington (KAP) 43 katolických institucí a diecézí v USA podává žalobu proti některým z reformních opatření prezidenta Baracka Obamy v oblasti zdravotní péče. Jejich uplatnění by totiž znamenalo, že tito zaměstnavatelé by museli svým zaměstnancům nabízet a spolufinancovat zdravotní pojištění, které kryje rovněž zákroky odmítané katolickou církví, jako je antikoncepce, sterilizace anebo hormonální přípravky k zamezení otěhotnění po pohlavním styku.

Spor o reformu zdravotního pojištění se táhne již o začátku roku. Vyjednávání mezi církví a Kongresem o této otázce jsou doposud bez výsledků a katolická církev v plánované reformě spatřuje ohrožení náboženské svobody. Církevní zařízení v úzkém smyslu sice antikoncepci financovat nemusí, ale zákon se vztahuje na instituce zřizované církví, jako jsou nemocnice a univerzity. Biskupská konference v USA proto zřídila „ad hoc komisi pro náboženskou svobodu" a mezi 21. červnem a 4. červencem plánuje celonárodní kampaň, která má Američany upozornit na náboženská práva.

„Vatileaks":

Zatčen papežův komorník

Vatikán (ČTK) Ve Vatikánu byl zatčen a obviněn Paolo Gabriele (46), od roku 2006 komorník papeže Benedikta XVI. V jeho bytě byly údajně nalezeny četné důvěrné vatikánské dokumenty. Komorník je podezřelý, že stojí za vynášením informací z papežova prostředí do světových médií; kauza se nazývá „Vatileaks". V případě odsouzení Gabrielemu hrozí až 30 let vězení.

Německé církve vyzývají k boji proti rasismu

Bonn (KAP) Křesťanské církve Německa vyzvaly vzhledem k současným extremistickým rejdům k občanské odvaze. Společné prohlášení uveřejněné v Bonnu a Hannoveru u příležitosti „Týdne vztahů mezi kulturami" (www.interkulturellewoche.de) apeluje na politiky, aby nevnímali přistěhovalce pouze z hlediska jejich užitečnosti, ale aby se orientovali také podle humanitárních standardů. Církve požadují, aby předpisy upravující povolení k pobytu v Německu byly důkladně přepracovány v duchu humanity tak, aby „také staří, slabí, nemocní a rodiče-samoživitelé měli šanci." Je také důležité „odhalovat otevřený i skrytý rasismus a zkoušet protistrategie, umožňující Německu, aby se i dále vyvíjelo jako otevřená, svobodná a demokratická společnost." Vedoucí představitelé německých evangelických, katolických i pravoslavných křesťanů pak vyzvali své krajany, aby „proti každému projevu nepřátelství k člověku vystupovali s občanskou odvahou." V otázce přistěhovalectví do EU také Německo musí převzít více odpovědnosti: „Velké státy ve středu Evropy nesmí svou odpovědnost za ochranu uprchlíků přesouvat na hraniční státy nebo dokonce na země sousedící s Evropskou unií."

Situace církve v Turecku se zlepšuje

Benátky-Istanbul (KAP) Istanbulský apoštolský vikář, biskup Louis Pelatre, se v rozhovoru pro agenturu Oasis vyjádřil o situaci katolické církve v Turecku s mírným optimismem. „Musíme mít trpělivost, ale pozitivní znamení nechybí," řekl mimo jiné. Například byli katoličtí biskupové přizváni k diskusím o podobě nové turecké ústavy. Národní shromáždění v Ankaře se nejdříve v této věci obrátilo na vůdce řeckopravoslavné, arménské apoštolské a syrskopravoslavné církve, na podnět apoštolského nuncia však byli pak ke konzultacím pozváni i katolíci.

Za ústřední problém katolické církve v Turecku označil biskup Pelatre to, že v zemi není právně uznána: „Oficiálně neexistujeme, ale jsme zde." Pravděpodobně turecká církev časem přijme podobný status jako ve Francii, kde po odluce z roku 1905 není katolická církev jako taková rovněž uznávána, existují však diecézní náboženská sdružení („associations cultuelles"), jež mají schopnost vstupovat do právních vztahů, jako jsou koupě, prodeje a pronájmy. V současnosti si však apoštolský vikář dokonce ani nemůže pro své oficiální aktivity otevřít účet v bance, protože ani jeho církev, ani jeho úřad z právního hlediska neexistují, takže je nucen používat svůj soukromý bankovní účet, což je velmi nepohodlné.

Podobně neřešená je situace v oblasti pozemků a nemovitostí. Katolické kláštery a kostely v Turecku vesměs existovaly už v dobách Osmanské říše, tedy před rokem 1923, Jejich nároky na vlastní majetek však jsou neustále zpochybňovány.

Během konzultací o ústavě v Ankaře se ukázalo, že situaci církví nebude možné řešit v ústavě, mluví se proto o obyčejném zákoně. Biskup Pelatre je však skeptický, že se podaří takový zákon přijmout. Jako základní příčinu překážek cítí obavu muslimů z křesťanského proselytismu. Proto také podporuje přistoupení Turecka k EU; od toho očekává, že „ulehčí řešení našich problémů".

Slovensko: společná modlitba poslanců

Bratislava (KAP) V budově slovenského parlamentu se v prostorách křesťanskodemokratického klubu (KDH) konala první společná modlitba poslanců. Účastnilo se jí osm lidí, sedm z opozice a jeden z vládní sociálnědemokratické strany. Krátká pobožnost se má během zasedání parlamentu konat vždy o polední přestávce. Josef Mikloško, poslanec za KDH k tomu řekl, že taková modlitba není žádná senzace, ale koná se v téměř všech parlamentech světa. Křesťané jsou v každé z parlamentních stran a vítání jsou i buddhisté a ateisté. Iniciátorem setkání je strana Obyčajní ľudia.

Brno: založena škola církevního práva

Brno V moravské metropoli Brně byla založena Akademie kanonického práva, jejímž posláním je „poskytovat odbornou pomoc věřícím, kteří pracují na církevních soudech nebo vykonávají činnost v jiných oborech kanonického práva", zprostředkovávat „studium ve studijních programech kanonického práva" a poskytovat „duchovní podporu pracovníkům církevních soudů v rozvoji a ve zvyšování úrovně jejich vzdělanosti v oblasti kanonického práva". Prezidentem nové akademie se stal soudní vikář Diecézního církevního soudu v v Brně Mons. Karel Orlita. Podle něho projekt vznikl „z přesvědčení, že kanonické právo má nezastupitelné postavení v životě církve a zaujímá v ní úlohu, kterou papež Pavel VI. označil jako diakonii práva." Právo je „nástrojem růstu církevního společenství ke svatosti ... v konkrétních dimenzích každodenního života."

Teologické aspekty

Koncem roku 2011 byla v Nizozemí předložena dlouho očekávaná souhrnná zpráva o sexuálním zneužívání nezletilých ze strany představitelů katolické církve. Zatímco v mnoha jiných zemích světa se o zneužívání v katolické církvi dávno živě diskutovalo, v Nizozemí panoval v této věci dlouho relativní klid. Teprve v roce 2009 se vynořilo množství různých zpráv o sexuálním zneužívání nezletilých zástupci nizozemské katolické církve, k němuž často docházelo v internátních školách a seminářích. Pod tlakem veřejného mínění iniciovaly hlavní katolické instance - Nizozemská biskupská konference a Nizozemská konference pro řeholníky - vznik nezávislé komise, která měla vyšetřit, co se stalo, jak se to mohlo stát, jak by se mělo s touto skutečností zodpovědně zacházet, a co by se dalo dělat, aby se zabránilo dalšímu opakování.

Na začátku to vyvolalo značnou nedůvěru. Vždyť komise byla pověřena církví, aby vyšetřila poměry v církvi. Někteří vyžadovali parlamentární vyšetřování. Ale především předseda komise Wim Deetman (protestant, někdejší politik, bývalý ministr a bývalý starosta Den Haagu) dokázal přesvědčit o tom, že komise pracovala nezávisle a mohla bez překážek rozhodovat o celém postupu. Sestavila vlastní plán, mohla dělat všechno, co bylo nutné, dostala veškeré informace, které potřebovala, a neváhala činit závěry, které poškodily pověst církve. Několik dní před zveřejněním Deetmanovy zprávy navštívil Nizozemí Thomas P. Doyle, dominikán z USA. Doyle je odborník na zacházení římskokatolické církve s případy sexuálního zneužívání a obhájce obětí. V rozhovoru pro tisk řekl, že považuje za velmi nepravděpodobné, že zpráva Deetmanovy komise bude objektivní a že nebude ovlivněna cenzurou. Ale když Deetman na tiskové konferenci prezentující výsledky vyšetřování přiznal, jak byl otřesen tím, co oběti vyprávěly, ti, kdo stáli na straně poškozených, ho zahrnuli chválou a dokonce žádali, aby realizaci navržených opatření sám vedl, což on nicméně odmítl.

Co se stalo v Nizozemí, jistě částečně vyplývá z dějinných specifik nizozemské církve. Podrobnostmi se zde nebudu zabývat. Ale některé věci jsou typické a souvisejí se sebechápáním římskokatolické církve.

I. Oběti a pachatelé

Ohromujícím aspektem této „Deetmanovy zprávy", jak se jí teď v Nizozemí říká, je skutečnost, že zodpovědní činitelé, tj. biskupové a přestavení řádů, o případech zneužívání věděli. Dokonce o nich diskutovali, i když velmi primitivním a moralizujícím způsobem. Ale nikdy přitom nešlo o oběti, nýbrž o pachatele a jejich morální resp. spirituální kvality. To je přirozeně velmi vážný nález. V obětech viděli pachatelé pouze příležitost k ukájení sexuální potřeby. A když vyšlo najevo, co bylo obětem způsobeno, bylo to považováno za „kolaterální (průvodní) škodu" jejich „hříšného jednání" - zneužívaní přece zavdali pachatelům příležitost k porušování slibu čistoty.

Vzato do důsledků je za tím chybná teologie. Proč by mělo být pro církev tak těžké řídit se tím, co je očividně srozumitelný výrok samotného Ježíše? „Učedníci začali uvažovat, kdo z nich je největší. Ale Ježíš věděl, čím se v mysli obírají. Vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: ‚Kdo přijme takové dítě v mém jménu, mne přijímá, a kdo přijme mne, přijímá toho, který mne poslal. Neboť kdo je nejmenší mezi vámi, ten je největší‘" (L 9,46-48).

Podle této evangelijní perikopy by mělo být zacházení s dětmi jedním z ústředních témat církve: na něm je vidět, jak církev zachází se samotným Ježíšem a skrze něj s Bohem. Proto je scestné považovat sexuální zneužívání prostě za projev individuálního chybného chování zástupců církve. Jak na tom církev je, to se pozná podle toho, jak zachází s dětmi. Právě z tohoto vědomí vycházela vždy její zvláštní péče o sirotky nebo jinak ohrožené a postižené mladistvé.

Římskokatolická církev kromě toho proklamuje, že si je vědoma hlubokých důsledků sexuálního chování - v Katechismu katolické církve se k tomu říká: „Sexualita se dotýká všech aspektů člověka v jednotě těla a duše. Platí to zejména o citovém životě, schopnosti milovat a plodit děti a - viděno všeobecněji - o schopnosti navazovat vztahy sounáležitosti s druhými [...]"(KKC 2332).

Skutečnost, že sexuální násilí může člověka poškodit na duši i na těle, o čemž svědčí životní příběhy mnoha obětí sexuálního zneužívání, bude proto pro katolickou církev sotva překvapující. Proč se tedy nestará (a skutečně se stále ještě většinou nestará) především o oběti sexuálního násilí? Jak je možné, že porušit přikázání se považuje za podstatnější než páchat násilí na lidech, s nimiž se Pán církve výslovně identifikuje?

Myslím, že problém je v římskokatolické eklesiologii, která považuje církev v zásadě za představitelku Božího vykoupení. V 19. století církev prezentovala sama sebe jako vykupující sílu uprostřed hříšné společnosti. Podle jejího názoru vládne v moderní době zlo, které chybně vykládá pojmy svoboda a autonomie. Ona sama naproti tomu se považuje za stále ohrožený záchranný člun na rozbouřeném moři. Výmluvný je v tomto směru obraz Neposkvrněného početí P. Marie, i když za ním je ještě leccos jiného. Maria, která v rámci římskokatolické teologie vždycky představovala typos, praobraz církve, byla dogmatem z roku 1854 prezentována jako prostá dědičného hříchu. Tím se stala - a skrze ni i církev - daleko spíše zástupkyní nebe a Boha než země a lidstva, usilujícího o záchranu.

Druhý Vatikánský koncil přirozeně proklamoval solidaritu „Kristových učedníků" s "radostí a nadějí, smutkem a úzkostí lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí" (Gaudium et spes, 1). Obraz církve, která stojí zásadně v protikladu k tomu, co se děje ve světě, tím však nebyl s konečnou platností odstraněn. V této souvislosti je příznačné, co napsal papež Benedikt XVI. ve svém Pastýřském listu irským katolíkům ke krizi okolo sexuálního zneužívání: „V posledních letech se nicméně církev ve vaší zemi musela potýkat s novými vážnými výzvami, které víře vznikly z prudké transformace a sekularizace irské společnosti. Došlo k velmi rychlým sociálním změnám, které svými často škodlivými účinky zasáhly tradiční oddanost katolickému učení a hodnotám. Velmi mnoho svátostných úkonů a projevů zbožnosti, které živí víru a umožňují jí růst, jako např. častá zpověď, denní modlitba a každoroční duchovní obnova, bylo opomíjeno." (Č. 4)

Tady se hlásá, že kořenem krize kolem sexuálního zneužívání je odvrácení od tradičního katolicismu a jeho praktik a že ji způsobilo (resp. je za ni částečně odpovědno) obrácení k moderním hodnotám v církvi a společnosti. Otázka, zda snad např. sama hierarchická struktura církve nepodporuje tendenci vidět v lidech níže postavených použitelné objekty a nikoli respektované bližní, se vůbec neobjevuje a sotva může být v tomto kontextu položena.

Deetmanova komise sestavila speciální přehled, který na základě příslušného výzkumu vyvrací domněnku, že by uvnitř nizozemských katolických zařízeních docházelo k sexuálnímu zneužívání častěji než v jiných srovnatelných zařízeních. Ale skutečnost, že církev není horší než jiné instituce, je sotva argumentem pro to, abychom se přestali zabývat otázkou, proč se jí nepodařilo být lepší. Vždyť přece církvi bylo uloženo, aby „se nedala přemoci zlem, ale přemáhala zlo dobrem" (Ř 12,21).

II. Sebechápání církve

Problém způsobený tím, že se církev považuje za nedotčenou zlem a hříchem, se v posledních letech nezmenšil. Hned v prvním roce svého pontifikátu zdůraznil papež Benedikt XVI., že církev by měla být chápána jako něco, co „roste a vyvíjí se v průběhu času, ale přitom stále zůstává stejné - jediný subjekt putujícího lidu Božího". Podle jeho názoru má církev svoji pravou identitu a měla by se jí držet tím, že ji bude hájit proti vnějším silám, které ji znepokojují.

Tento pohled je ve značně napjatém vztahu dokonce i k tomu, co napsal Pavel VI. v tzv. Credu lidu Božího, v němž se v roce 1968 bezprostředně po Druhém Vatikánském koncilu pokusil shrnout katolickou víru. Nazývá zde církev „svatou, i když jsou v jejích řadách hříšníci; neboť [církev] nemá jiný život než život z milosti. Kde mají členové církve podíl na tomto životě, jsou posvěcováni, kde se od něho odvracejí, propadají hříchu a zlořádu. To pak ovšem tlumí vyzařování svatosti církve". Toto je obraz církve, která přijímá Boží milost, která svoji pravou identitu stále znovu utváří, a proto je schopna své členy posvěcovat skrze tuto propůjčenou milost. Tady lze alespoň položit otázku, zda si je církev dostatečně vědoma skutečnosti, že jí milost musí být propůjčena, a zda se skutečně milosti otevřela. Zatímco z pohledu Benedikta XVI. církev nutnou milost má, protože je církví, tj. „jediným subjektem putujícího lidu Božího". Vše, co přichází z vnějšku, se pak automaticky jeví jako ohrožení její nutné kontinuity.

To je myslím také námět pro „progresivnější" pohledy na církev. V řadě pokoncilových eklesiologií je církev interpretována jako strážkyně Ježíšova učení. Má být tomuto dědictví věrna („ještě věrnější", říká se zpravidla); má se navrátit k tomuto odkazu, jemuž se odcizila (tak zní někdy kritika), a pak se může skutečně stát tou obnovující a osvobozující silou uvnitř současné kultury, jíž se cítí a chce být. Třebaže leccos z této kritiky je velmi oprávněné a věrnost Ježíšově zvěsti je samozřejmě mimořádně důležitým kritériem pro učení církve, způsob argumentace znepokojivě silně připomíná argumentační vzorec eklesiologií 19. století. Podle něho církev takříkajíc disponuje pokladem víry (depositum fidei) jako svým majetkem, díky čemuž je prosta hříchu a zla, jimiž jsou jiné instituce poskvrněny. A o návrat k této čistotě by měla usilovat - to je konečný smysl téhle argumentace. Ale taková čistota nikdy neexistovala. Už Pavel si stěžuje, že mezi křesťany v Korintu panuje sexuální nevázanost, jaká se nevidí ani u pohanů (1 K 5,1). Ani Nový zákon není pramenem čisté, životadárné vody. Podle křesťanské tradice je bible Božím slovem jen analogicky. Pravým Slovem Božím je Ježíš Kristus a on zůstává tím, kdo musí církev v Duchu svatém obnovit.

Není důvod se domnívat, že sexuální zneužívání uvnitř církve zesílilo v důsledku uvolněnosti šedesátých let, jak se tvrdilo. Ale právě tak není důvod se domnívat, že by progresivní, méně hierarchicky uvažující kněží a biskupové byli méně náchylní k sexuálnímu chování tohoto druhu. Tady vpravdě narážíme na mystérium iniquitatis, tajemství zla v řadách katolické církve samé. Odpovědí na ně nemůže být jen požadavek reformy, i když jistě by bylo co reformovat - např. způsob zacházení jak se zlem v církevních řadách, tak se zlem páchaným ve jménu církve. Odpovědí je podle mého názoru obnova skrze jedinou skutečně obnovující sílu, kterou církev může uznávat, totiž skrze živého Krista, který jedná překvapivě a nepředvídatelně a „všecko tvoří nové" (Zj 21,5). Kristus ostatně jedná např. skrze nářky, bolestná a rozjitřující svědectví nebo resignované mlčení obětí sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi. Kristus ostatně jedná i prostřednictvím nových způsobů uzdravování, které obhájci obětí nalézají společně se zástupci pachatelů. Kristus ostatně jedná také skrze nové chápání vykupující moci církve ve světě plném hříchu, na němž se ona sama skutečně masivně podílí.

III. Situace hříšnosti

Nelze popřít, že církev je hříšná. Na frankfurtské diskusi o důsledcích této věty pro roli církve při vykoupení, které jsem se zúčastnil, byl vysloven návrh, že by církev měla začít brát vážně Pavlův výrok: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti." (2 K 5,21) Je očividné, že to v žádném případě nemá být obhajoba morálního relativismu, jako by hřích nebyl špatný, protože Ježíš se stal hříchem. Je to prohlášení, že Bůh se bezpodmínečně solidarizuje s hříšníky, neboť to je jediný způsob, jak přemoci hřích a odřeknout se ho.

To bude třeba ještě dlouho usilovně promýšlet. Ale představitelé církve by podle mého názoru měli začít tím, že se budou považovat za představitele hříšné instituce. Jestliže tím začneme, pak můžeme začít také uvažovat o tom, co to znamená, že je sexuální zneužívání nezletilých tak rozšířeno v tolika oblastech naší společnosti - v církvi a v institucích s ní spojených, ale i na mnoha jiných místech. Podle statistického přehledu Deetmanovy komise byl z dnešních pětačtyřicetiletých do dovršení 18. roku sexuálně zneužit někým mimo vlastní rodinu přibližně každý desátý.

Z Concilia 1/2012 přeložila Helena Medková

Liturgická reforma římskokatolické církve v českých zemích

Paradoxně jediným výrazným výsledkem reforem II. vatikánského koncilu, který se podařil uvést do praxe, je liturgická obnova. Nicméně v našich podmínkách se zdráhám označit tento proces obnovou a raději používám termín reforma.¹ Byl reformován pouze vnější způsob slavení církve, která však zůstala uvnitř koncilem téměř nedotčená, neobnovená. Po téměř tisíci letech se v římské církvi podařilo znovu zavést mateřštinu jako liturgický jazyk. Byl dán daleko větší důraz na boží slovo v liturgii (včetně čtení z hebrejské bible). Některé liturgické role (lektorů, kantorů aj.) převzali neordinovaní služebníci. Obnova by však vyžadovala uplatnění práv a povinností vyplývajících z obecného kněžství. Vyžadovala by obnovu obcí, kde není úlohou předsedajícího liturgii „provádět", ale sloužit tomu, aby ji mohli slavit jiní; kde není cílem se jednou týdně „usebrat", či dokonce „splnit náboženskou povinnost", ale slavit Ježíšovu vydanost pro druhé a činit tak na jeho památku ve prospěch druhých.

Kořeny novodobé liturgické reformy římskokatolické církve, která díky úsilí několika jednotlivců² započala v 2. polovině 19. století a zejména ve 20 stol. dostala oficiální impuls liturgickou konstitucí Sacrosanctum concilium II. vatikánského koncilu (1962-65), přijatou již na závěr 2. zasedání v roce 1963.

Počátky liturgické obnovy u nás jsou spojeny se dvěma centry: Velehradem a Emauzským klášterem. I když zaměření velehradských sjezdů bylo primárně unionistické,³ nemohlo se liturgickým otázkám vyhnout - není možné hledat společnou řeč s křesťanským Východem, aniž bychom pominuli liturgii. Ta tyto konference navazovalo ustanovení mezinárodní vědecké společnosti Akademie velehradské a rozsáhlá odborná ediční činnost. Sjezdy zaštiťovali představitelé církve, kteří byli sami erudovými odborníky: pozdější olomoucký arcibiskup Josef Matocha (1888-1961; zemřel v domácím vězení pod dozorem StB) a pražský pomocný biskup Antonín Podlaha (1865-1932).

Emauzský benediktinský klášter se rovněž věnoval staroslověnské liturgii, jak ostatně dostal do vínku od svého zakladatele Karla IV. Novodobé působení je spojeno se jménem mimořádné osobnosti opata Arnošta Vykoukala (1879-1942; zemřel v nacistickém koncentračním táboře v Dachau). Převor kláštera Marián Schaller (roku 1955 umučen v komunistickém žaláři) přeložil poprvé římský misál do češtiny. Jiný emauzský benediktin Metoděj Klement založil ministrantské hnutí Legio angelica a přivedl ke kněžství stovky talentovaných jinochů. V klášteře se konaly liturgické konference, vycházel časopis PAX.

Po koncilu

Necelý rok po vydání liturgické konstituce, ještě během koncilního jednání vydala Kongregace pro bohoslužbu 26. září 1964 dokument Inter oecumenici - první instrukci k uskutečňování konstituce Sacrosanctum concilium. Směrnice v ní obsažené měly být závazné k 7. březnu 1965. Liturgická reforma však probíhala v různých oblastech s rozdílnou intenzitou a odlišnými důrazy. Zatímco např. v Německu se k datu 7. března 1965 (1. neděle postní) započalo se zaváděním němčiny coby liturgického jazyka, byla u nás 25. února 1965 teprve ustavena celostátní liturgická komise. V prvních letech po koncilu jsme propásli dobu, kdy byl Řím otevřený, kdy schvaloval návrhy národních biskupských konferencí bez problémů. Římská kurie byla ještě natolik koncilem ochromena, že trvalo několik let, než se začala vracet do pozic, na které byla před koncilem zvyklá. Papež Pavel VI. měl liturgický talent. V počátku jeho pontifikátu se římská liturgie začala vracet k „vznešené jednoduchosti",⁴ oproštěné od vlivů byzantského dvorního ceremoniálu a zejména od galikánských středověkých nánosů.⁵

Situaci v české římskokatolické církvi v době počátků liturgické reformy II. vatikánského koncilu lze kromě řady jevů zmíněných v předchozích kapitolách (jako byl tlak komunistického režimu, uzavřené hranice, chybějící teologové, chybějící biskupové, feudální podoba církve) charakterizovat především následujícím znakem důležitým pro průběh reformy: Setrváním v mentalitě Tridentského koncilu - uchopením obnovy jako reformy rubrik. Katolík, odkojený tridentskou liturgií, byl zvyklý, že všechno je do posledního detailu předepsáno. Jmenovitě v chování kněze, který podle tridentského pojetí liturgii slouží, ostatní nejsou tak důležití. Co má kněz říkat, co dělat, kam se dívat, co je platné a co už ne atd. Tato mentalita zcela překryje obsah obnovy. V této mentalitě byla vychována většina současných kněží i biskupů, v této mentalitě vyučoval donedávna na KTF v Praze prof. Jan Matějka.

Obsah liturgické obnovy

Obsah liturgické obnovy a dokonce i obsah liturgické reformy bývá redukován na několik příkladů jako např. „obrácení oltáře čelem k lidu", či zavedení mateřského jazyka. Hlavním zdrojem principů, kterými se obnova řídí, je liturgická konstituce II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé tři kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto koncilu je reformní duch skryt v řadě formulací publikovaných již jen jako kompromis; někdy proto nestačí znát jen oficiální výsledný koncilní text, ale nutno pátrat v komentářích, o jaké intence autorům původně šlo.

Znovuobjevení role křesťanské obce při slavení jakékoli liturgie

Slavení každé liturgie (vč. liturgie hodinek, liturgie smíření, pomazání nemocných atd.) není individuální záležitostí několika jedinců, ale patří do středu křesťanské obce. Každý z jejích členů se na slavení aktivně podílí. Je vážným úkolem předsedajícího objevovat a uplatňovat charismata jednotlivých členů obce.

Tím, že u nás dosud obnova církve proběhla velmi nedostatečně, nedostatečný je i její liturgický projev. Liturgie má sice schopnost napomoci církev vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.

Rozšíření žánrové pestrosti liturgií

Před reformou byla prakticky jedinou veřejnou formou liturgie eucharistie (tzv. „mše"). Ta je po reformě slavena zejména v neděli a o svátcích. „Všedních" forem je celá řada: denní modlitba církve, liturgie slova, liturgie smíření, celá paleta liturgií katechumenátu atd.

Příčina tohoto stavu může být dvojí. Jednak si řada katolíků dodnes myslí, že každá mše je „obětí nedozírné ceny, které si nic na světě nevyrovná". Proč potom dělat něco méně hodnotného, když můžeme mít účast na tom nejhodnotnějším. Koncil ovšem učí o každé liturgii, nejen eucharistické:

„Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti." (SC 7)

Druhým důvodem je pohodlí těch, kteří liturgie připravují i těch, kteří je slaví. Dát prostor více liturgickým typům vyžaduje nápaditost, schopnost improvizace, nasazení.

Obnovení důrazu na obecné (křestní) kněžství

Do reformy se s jiným než svátostným kněžstvím téměř nepočítalo. Nyní se počítá s „aktivní účastí" celého shromáždění. Uchopení obecného kněžství se projevilo mnoha způsoby, např.:

Přijímání eucharistických darů je nabídnuto všem, nikoli jen kléru. Je umožněno přijímání pod obojí způsobou při každé slavnostnější příležitosti (prakticky každou neděli).

Liturgické dialogy předsedajícího (kněze či jáhna) se shromážděním modelují dialog, který vede Hospodin se svým lidem.

Liturgické zpěvy tvoří integrální součást liturgie. Patří shromáždění a jsou podporovány kantorem či scholou. U nás je bohužel stále velmi často provozován útvar zvaný lidová píseň (skladba o více slokách, které se zařazují jako vsuvky v jednotlivých částech liturgie) nebo je podporován gregoriánský chorál, který je cennou duchovní hudbou, ovšem pro většinu lidí již ztratil schopnost být hudbou liturgickou. Přímo úpadkové je provozování tzv. „mší" - polyfonních skladeb určených profesionálním sborům. Takovéto skladby patří na koncerty duchovní hudby a nikoli do liturgie.

Obnovení obecných modliteb (přímluv) je jedním z nejvýraznějších projevů obecného kněžství. Jsou v režii shromážděné obce. Spolu s modlitbou Páně a Symbolem patří mezi klíčové modlitby liturgie svěřené celému shromáždění. Jsou ovšem u nás stále nejzanedbanější částí liturgie a vystihují neuspokojivý stav liturgické obnovy.

Znovuzavedení ministérií

Obec vybírá za svého středu, podle individuálních charismat, jednotlivé služebníky. Ti pak, pokud určitou službu přijmou, jsou k ní autoritou zmocněni a na základě svého obecného kněžství ji vykonávají.

Ačkoli se po koncilu očekávalo, že tomuto nástroji, sloužícímu jak k užitku obce, tak uplatnění křestní odpovědnosti, bude věnována rozsáhlejší pozornost, jsou všeobecně využívána pouze dvě ministeria - lektora a akolyty a to ještě jako služby mimořádné. Minister znamená služebník. Ministerium je totéž co pověření konkrétního jednotlivce, aby svým dostatečně prokázaným charismatem sloužil slavící obci jako znamení, že všichni pokřtění jsou Bohem povoláni a tedy i vyvoleni ke službě slavící obce (obce, nikoli jen její právě probíhající slavnosti!).

Obnovení církvetvorných principů v liturgii

Princip kolegiality (sborového uspořádání církve) se v liturgii uplatňuje na úrovních různých kolegií, např.:

- v celém shromáždění všichni přijímají;

- v kolegiu „laiků" nemá nikdo vyhrazená privilegovaná místa (pokud ovšem nekoná nějakou specifickou službu, jako např. ve schole);

- v kolegiu biskupů pronáší požehnání všichni společně;

- v kolegiu kněží všichni současně koncelebrují;

- v kolegiu jáhnů si vzájemně rozdělí liturgické úlohy.

Princip subsidiarity stanoví, že každý má konat tu a právě tu liturgickou roli, ke které je určen, např.:

- je-li přítomen lektor, kantor, jáhen, pak nemá číst čtení, zpívat žalm či číst evangelium předsedající kněz, ale jáhen, resp minister obce.

- pokud kněz křtí dospělého (s povolením biskupa), pak jej také zároveň vždy biřmuje (k tomu už žádné povolení nepotřebuje);

- přímluvy patří shromáždění, které nemůže tuto roli automaticky svěřit např. předsedajícímu.

Důraz na bibli

Byla obnovena liturgie slova. Je to svébytný útvar se svojí hodnotou. (Byť mnohý katolík dodnes řekne: „Byla jen bohoslužba slova."). Řádná forma žádné liturgie nemůže být nadále bez bloku slova. (Byť se dodnes masově praktikuje řada svévolných výjimek.)

Byl vytvořen nový lekcionář, který o nedělích zavedl tři čtení, z nichž první je vždy (mimo dobu velikonoční) ze SZ. Nedělní lekcionář je rozvržen do tří let, podle tří synoptiků. Janovo evangelium se čte hlavně ve svátečních obdobích. Lekcionář byl vybrán velmi kvalitně, proto mohl sloužit za základ lekcionáři ekumenickému (RCL).⁶

Kázání či spíše homilie (kázání na biblický či liturgický text) se stalo povinnou částí nedělních bohoslužeb. (Do reformy nebylo považováno za součást liturgie a kněz si na kázání odkládal vrchní liturgický oděv - kázuli.)

Mateřský jazyk

Bylo nutné pořídit překlady množství liturgických textů. Nebyl to jen problém lingvistický, ale především teologický. Pražská překladatelská skupina strávila stovky hodin nejen samotnou prací, ale jejím obhajováním před vnitřními (převážně moravskými) a kuriálními kritiky.

V následujících letech po II. vatikánském koncilu byly zpracovány desítky nových liturgických knih vč. teologických úvodů, které pak byly překládány a upravovány v podmínkách jednotlivých regionů (např. států, jazykových oblastí či kontinentů).

Kromě starobylého římského kánonu přibyly tři nové anafory. Liturgové se museli naučit je přednášet v rodné řeči jako dobrořečení Hospodinu, ne jako doprovod magických slov a úkonů jak byli dosud zvyklí. Ne všem se to dosud podařilo.

Tím, že se prakticky všechny texty začaly přednášet nahlas, bylo zapotřebí si osvojit způsob přednesu respektující charakter biblického (liturgického) textu. Hymny a žalmy jsou určeny ke zpěvu, epištoly ke čtení atd.

Kroky reformy

Celostátní liturgická komise

Pokoncilní reforma probíhala „shora". Směrnice Inter oecumenici předpokládala vytváření diecézních liturgických komisí (odst. 47) i možnost liturgických komisí pro větší oblasti (odst. 44-46). Komunistický režim chtěl mít všechny církevní aktivity pod kontrolou, proto preferoval vytvoření jedné komise pro celé tehdejší Československo. Ustavující setkání se uskutečnilo 25. února 1965 v Bratislavě. Předsedou byl Ambróz Lazík, biskup, apoštolský administrátor trnavský, místopředsedou nově ustanovený apoštolský administrátor pražský, biskup František Tomášek. S ohledem na dva dominantní jazyky byla komise rozčleněna na dvě sekce: českomoravskou a slovenskou. Každá diecéze vyslala dva delegáty, takže celkem měla komise přes 30 členů. Personální složení bylo velmi pestré. Ze 14 zástupců českých a moravských diecézí bylo 6 agentů StB. Na několik dalších byl vyvíjen dlouhodobý tlak, aby se ke spolupráci upsali. Dva členové byli vysocí funkcionáři později vniklého kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris: Antonín Veselý (1918-1983, který se prohlašoval za českotěšínského ordináře, a kanovník Josef Vrana (1905-1987), pozdější kontroverzní biskup v Olomouci. Odborníky v liturgice byli Josef Bradáč (1920-1986), Ladislav Simajchl (1922-2010), oba za brněnskou diecézi a Jaroslav Kouřil (1913-1981), profesor pastorální teologie CMBF v Litoměřicích za pražskou arcidiecézi. Kuriózní bylo, že se jednání zúčastňoval i zástupce státní správy.

Komise se sešla v průběhu let 1965-67 šestkrát. Poté se těžiště práce přesunulo do národních komisí. Zápisy celostátní liturgické komise ukazují, jak obtíženou pozici měli reformě naklonění členové (Ladislav Simajchl, částečně biskup Tomášek), jak nesamozřejmé bylo prosazování jednotlivých kroků reformy, jak se jednotliví členové, předsedy nevyjímaje, míjeli s podstatou reformy. Několik příkladů:

25. února 1965, Bratislava

Lazík „...vyzdvihol prednosť ľudového spevu na našich bohoslužbách, ktorý je vo veľkej miere vlastne už uskutočnením toho, čo žiada Koncil, totiž činnej účasti ľudu na bohoslužbách. Preto sa ľudový spev počas bohoslužieb i naďalej u nás plne zachová."

Simajchl „...žiadal, aby sa novozavedené zmeny kňazom i ľudu patrične zdôvodnili, aby sa aj u nás zaviedlo všetko, čo predpisuje Snem a Inštrukcia a aby sa do obradov zaviedla živá reč v maximálnej miere".

„Predseda dáva hlasovať, pokiaľ ide o reč pri Stupňových modlitbách. Za reč ľudu sa vyslovilo 13 prítomných, za latinčinu 12. Jeden nehlasoval."

„CLK sa jednomyseľne uznáša, aby Gloria kňaz intonoval latinsky a latinsky potichu pokračoval. Ľud spieva. Kde bolo už zavedene recitovanie Gloria v reči ľudu, nech sa ponechá. V tom prípade však kňaz začína Glorie tiež v reči ľudu."

Simajchl „...podáva niekoľko praktických rád: 1. Nech se prevedie praktická inštruktáž kňazov o liturgii v jednotlivých diecézach. 2. Požiadal Česku charitu v Prahe o zhotovenie praktických patén na kalichy podľa návodu sekcie pre umenie CLK. Hostie nech vyrábajú tlstejšie. 3. Nech sa do Direktória, ako príloha, vsunú liturgické smernice s praktickými vysvetlivkami. 4. Nech sú osobitne vydané Spoločné modlitby. Vydanie majú pripraviť jednotlivé subkomisie CLK."

 

22. dubna 1965 Praha

F. Tomášek „...připomíná, že my máme speciální důvod, abychom co nejvíce využili možnosti zavedení lidového jazyka; vzpomeňme na veliké zápolení o slovanskou liturgii u nás v minulosti; proto musíme být v prvních řadách těch, kteří chtějí uplatňovat lidový jazyk". Zavádění mateřského jazyka komunistickému režimu vadilo mnohem méně, než vnitrocírkevní opozici.

 

22. června 1965 Brno - diskuse o publikaci „jazykového" dekretu, zajištění jednoty a přesnosti zejména dialogů.

Gavlas: „Němci začali už 7. března 1965, kněží, kteří k nám přicházejí z ciziny se ptají, jak jsme daleko s liturgickou a jazykovou reformou, opoždění možno dostihnout, ale nutno začít!"

P. Mára jako zástupce České katolické charity připomíná, že v tiskových věcech vše záleží na kanovníku Benešovi, který je toho času pryč.

Simajchl: „Situace je taková, že někde se ještě neudělalo ve farnostech nic, jinde jsou zase dále, není proto možno nařizovat, že se musí začít všude stejným stupněm, ale naznačit různé stupně, aby kněží měli jasný program."

Rudolf (pozorovatel pražské arcidiecéze): nabízí, že zůstane do zítřka v Brně a zpracují s P. Simajchlem a F. Bradáčem pastýřský list a text přiveze zítra do Prahy, aby mohl být předložen ke schválení.

Simajchl navrhuje, aby pro oblast liturgického umění byli přizváni zainteresovaní laici (např. prof. Ludvík Kolek z Brna).

 

17. srpna 1965 Trnava - Směrnice biskupů a ordinářů ČSSR pro uskutečnění činné účasti věřících na mši svaté (úvod k direktáři pro rok 1966).

6. „Bylo by žalostným nedorozuměním úsilí Koncilu, kdyby někdo chápal obnovu liturgie jen jako změnu vnější formy a ne celého ducha zbožnosti a kdyby neviděl vrcholný pastorační cíl všech těchto změn, totiž umožnění, oživení a povzbuzení činné účasti věřících na liturgii, hlavně Mše svaté."

8. „Aby se tak stalo, je předně třeba, aby sám duchovní správce si osvojil, nebo doplnil chybějící liturgické vzdělání, hlavně po stránce dogmatické a historické, aby byl schopen vysvětlit nejen smysl změn, ale aby dovedl věřící vnitřně připravit na úkoly, které jim ukládá obnovená liturgie."

 

15. dubna 1966 Olomouc - organizační zásady pro liturgickou obnovu na československém území.

„J.Ex. Dr. Tomášek nakoniec zdôrazňuje, že prvá podmienka obnovenej pokoncilnej liturgie je vnútorná obnova kňazov. Inakšie sa všetko stane formalismom."

9. listopadu 1967 Praha - preklad a uživanie omšového Kánonu.

Onderko (kapitulní vikář v Košicích): „V liturgickej obnove treba hľadieť aj na susedne krajiny, ako to hovorí Konštitucia o posv. Liturgii, držať s nimi krok, a nepredbiehať. Pokiaľ ide o zavedenie omšového Kánonu v reči ľudu u nás, necht o tom rozhodnú nd. ordinári 2/3 väčšinou. Ponosuje sa na nejednotnosť postupu u nás."

Tomášek: „V liturgickej obnove kráčame s veľkou väčšinou katolíckeho sveta. Nemôžeme predsa brať ohľad na tých, ktorí zaostávajú!"

Diskuse pokračovala, byla národnostně polarizovaná.

Liturgická komise pro Čechy a Moravu - Česká liturgická komise

Komise byla tvořena členy českomoravské sekce Celostátní liturgické komise. Ustavující schůze se konala za předsednictví biskupa Františka Tomáška 10. března 1965 v Olomouci. Brzy došlo ke změně názvu na Česká liturgická komise. Komise měla tři sekce: pro liturgii překlad textů do lidové řeči; pro liturgický a lidový zpěv; pro církevní umění. Ne všichni jmenovaní členové se do práce aktivně zapojili.

Do roku 1967 se komise sešla čtyřikrát. V roce 1968 se komise nesešla. Nové společenské poměry umožnily se věnovat důležitějším aktivitám, které byly desetiletí zanedbávány. Bylo založeno Dílo koncilové obnovy, které mělo v plánu činnosti, jako jednu z mnoha oblastí, zařazenu též obnovu liturgie. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se však Dílo koncilové obnovy ocitlo mezi „kontrarevolučními" organizacemi a bylo rozpuštěno. Česká liturgická komise se sešla až 19. srpna 1969 v Praze. Další setkání 8. října 1969 již probíhalo v režii sekretáře Jana Matějky, který pak dlouhodobě komisi fakticky vedl, byť předsedou zůstal biskup František Tomášek. V letech 1970 a 1971 se komise scházela vždy šestkrát ročně.

Komise navrhovala a personálně zajišťovala akce zaměřené na reformní osvětu - exercicie, přednášky, liturgické dny. Prostřednictvím zpráv z jednotlivých diecézních komisí (později jen písemnou formou) a vydáváním oběžníků koordinovala průběh reformy na celém území Čech a Moravy. Často byli přítomni ordináři, kteří činili zásadnější rozhodnutí.

Komise stále pracovala pod dozorem státní moci - tajemníci dbali, aby se práce komise zúčastňovali jen schválení členové, či nahlášení hosté - účast laiků či dokonce kněží mimo službu (bez státního souhlasu) byla zapovězena. Byly to reakce na řadu spontánních setkání zájemců o reformu, které se kontrole státu vymykaly.

S ohledem na rozsáhlost agendy, kterou komise řešila, vybíráme pouze tři oblasti, kterými se dlouhodobě zabývala a které významně ovlivnily, ať již pozitivně, či negativně úspěch reformy.

Vydávání liturgických textů

Jedním z nejdůležitějších úkolů komise bylo vydávání liturgických textů. Bylo nutno přeložit, připravit k tisku, sehnat finance a vyrobit desítky nových liturgických knih, některé i ve velkém nákladu. Práce probíhaly postupně přes různá provizoria až po definitivnější knižní vydání.⁷ Práce přinesla vcelku dobré plody. Hlavní zásluhu na tom má sekretář komise Jan Matějka a zejména tzv. pražská překladatelská skupina (Bonaventura Bouše, Miloslav Máša a Václav Konzal), kteří většinu textů přeložili. Neobešlo se to však bez problémů. Překladatelé naráželi na výhrady jednak ze strany moravských kolegů, později i kuriálních úředníků. To vedlo Bonaventuru Bouše, po deseti letech práce, v roce 1976 k rezignaci. Své důvody vysvětlil v Dopise sekretáři liturgické komise.⁸ Boušeho oponenty, o kterých se v dopise anonymně zmiňuje, byli např. Ladislav Simajchl (1922-2010)⁹, či Vladimír Nováček (1918-1999)¹⁰. Dopis obsahuje tragikomické pasáže:

„Nesměli jsme užít slova ‚spasení‘, protože u některých členů LK vyvolávalo záhadnou asociací představu louky, na níž se pasou krávy. Bylo nutno odstranit imperativ slovesa ‚říditi‘ (rege ecclesiam tuam), protože jim na poslech připomínal jisté substantivum, běžné zejména na Moravě. Rovněž slovo ‚nádoba‘ mělo být škrtnuto, protože je pro ně synonymem pro předmět s vyhraněným účelem, který si prý dávají lidé na noc pod postel. Kromě svatebního obřadu nebylo žádoucí slovo ‚láska‘ a vůbec bylo vyloučeno slovo „milování" (např. v parafrázi J 17,26); vyvolává prý představu koitu. Také bylo původně exkomunikováno slovo ‚rodička‘ (vždyť souvisí s ‚roditi - porod‘!): proto svátek 1. ledna Dei genetricis se v našem liturgickém kalendáři dosud jmenuje ‚svátek Matky Boží‘, a nikoliv Rodičky Boží. Uvádím tyto příklady jako drobný příspěvek ke studiu psychopatologie celibátu, který je podle Pavla VI. ‚perlou západní církve‘. (...)

Myslím, že není divu, když mne smýšlení a jednání těchto mně osobně neznámých ‚spolupracovníků‘ z LK už dokonale znechutilo. A to se ještě raději nešířím o autoritářských zásazích do naší práce anonymními cenzory v Římě, kterým svěřila papežská kongregace kultu revizi překladů před konečnou aprobací. Proti nim nebyla už vůbec možná žádná obrana. Tady platilo, že Roma locuta, causa finita. ...Sebeubožejší text, jakmile je v Římě schválen, považuje za posvátný, takřka inspirovaný a nedotknutelný..."

V další části obsáhlého dopisu si stěžuje na požadované změny v překladu Římského kánonu. Změny jsou žádány bez jakékoli argumentace, zatímco Bouše překlad sporných míst důkladně vysvětlil.¹¹ Bonaventura dále konstatuje, že liturgická reforma u nás selhala a vinu vidí jak ve vedení církve, tak u řadových kněží, tak u věřících. Kritizuje i překlad nového lekcionáře:

„Každému i laickému posluchači je zřejmé, že jeho texty nesnesou ani sebeshovívavější kritiku. Po stránce formální mají špatnou češtinu, primitivní, dokonce vadnou skladbu, naprostou absenci poezie, např. v žalmech. Mnohem horší je to po stránce obsahové: Všude se prosazuje krotká, zastaralá a primitivní interpretace posvátného textu a na mnoha místech je biblické slovo rozředěno k nepoznání. Např. parenetické části Pavlových epištol se někdy poslouchají jako nezávazný pobožný žvást. S drzostí a svévolí jsou zpovrchňována a zeslabována i některá logia Páně až do té míry, že zcela ztrácejí svou jedinečnou naléhavost. Pro tento převod, který je často pouhou parafrází, je typické, že ve Skutcích apoštolských se řecké slovo hodos - ‚cesta (Boží, za Ježíšem)‘ zásadně nahrazuje českým ‚nauka‘. Jako by pro ‚překladatele‘ bylo křesťanství jen jakousi etikou, jednou z mnohých; jako by Pán Ježíš pro nás nebyl cestou, pravdou a životem, ale jen učitelem jakési slušnosti, jejíž odměnou je individuální spása."

Přímluvy

Specifickou oblastí, která dodnes (!) není uspokojivě řešena bylo zpracování sbírek přímluv, reformou koncilu znovu zavedených. Komise se přímluvami zabývala již na 2. zasedání 17. srpna 1965 v Olomouci. Bylo konstatováno, že diecéze si vytvářejí přímluvy podle vlastního uvážení. Praha nabídla ostatním své přímluvy, které jsou schválené biskupem. Naproti tomu kanovník Vrana z Olomouce navrhl zřídit subkomisi pro jednotné přímluvy, které byla hned ustavena a domluveno datum prvního setkání. Zda se setkání uskutečnilo není jasné, nicméně komise se znovu přímluvami zabývala až po čtyřech letech 19. srpna 1969. Bylo konstatováno, že přímluvy schvaluje biskupský sbor. Rozhodnuto poslat sekretariátu všechny dosud užívané a připravované. Pastoralisté pak vyberou vhodné texty, případně doplní vlastními návrhy. Jazykové zpracování bude svěřeno odborné skupině. Do další schůzky 8. října 1969 však dosud žádné návrhy přímluv zaslány nebyly. Nicméně 29. dubna 1970 referuje tajemník komise, že 24. února proběhla schůzka zástupců jednotlivých diecézí, kteří svěřili vypracování konceptu Josefu Myslivcovi z Prahy a Vincencovi Majarovi z Ostravy. Návrh projde připomínkovým řízením jednotlivých diecézních komisí. Doporučuje se pak vydat jako oficiální liturgický text.

Dne 16. června 1970 je oznámeno, že sbírka je již vypracována. 25. listopadu 1970 je hotov i překlad přímluv z nového misálu, celý sborník bude rozeslán k připomínkám. 21. dubna 1971 členové komise nepovažují předložený návrh přímluv za dostatečný - „zdá se být příliš archaický". Konstatují, že by přímluvy byly velmi potřeba, ale jiné...

Bohužel i po 22 letech vyšla oficiální sbírka¹², která zaplevelila české a moravské bohoslužby a zatemnila smysl této důležité modlitby svěřené slavící obci. Právem byla podrobena ostré kritice.¹³ Ani ti, kterým přímluvy náleží, nejsou spokojeni. Např. v Katolickém týdeníku 11/2006 odpovídal Pavel Kuneš na tento čtenářský dotaz: Kdo je autorem přímluv? Jsou předepsané přímluvy povinné? Přiznám se, že někdy raději mlčím, protože nejsem schopen zodpovědně říci: „Prosíme tě, vyslyš nás." Nebylo by lepší, aby si přímluvy - buď předem, nebo spontánně během mše - připravil kněz či samotní farníci?

Kuneš doporučuje, aby přímluvy improvizovala slavící obec. Zdařilou sbírku přímluv sestavil Jan Rückl.¹⁴

Liturgická hudba

Třetí oblast, které si všimneme, je dodnes diskutovaná problematika liturgické hudby. Komise, již na svém prvním zasedání 10. března 1965 ustavila mj. „sekci pro liturgický a lidový zpěv" pod vedením Jaroslava Kouřila (1913-1981), učitele pastorální teologie na CMBF v Litoměřicích. Ten však již na dalším zasedání 17. srpna 1965 rezignoval pro zaneprázdnění a vedení sekce se ujal Josef Olejník (1914-2009)¹⁵. Ovšem již 12. května 1966 Olejník odstoupil - nesouhlasil s některými násilnými převody gregoriánského chorálu na české texty. Na práci komise se však později podílel. Spory týkající se gregoriánského chorálu a jeho místa v liturgii jsou v naší zemi trvalkou. Přitom chorál, přes svoji nespornou krásu, liturgickou hudbou (s výjimkou několika komunit) není. A dokonce, pokud bychom použili dnešní kritéria, už v době vzniku nebyl.

Problematické v obnovené liturgii je rovněž užití tzv. mešních písní. Vzniklý bohoslužebný útvar je pak průnikem dvou střídajících se dějů - vlastní liturgie a lidové písně. (pokud, pro „zvýšení slavnostnosti" ještě zpívá chrámový sbor, může jít o průnik tří dějů). Přesto velkou pozornost komise věnovala jednotnému kancionálu, jehož hlavním obsahem jsou mešní písně. Každá diecéze měla dosud svojí sbírku lidových zpěvů. Ordináři přítomní na jednání komise 12. května 1966 o přestávce rozhodli, že bude jeden kancionál pro české a moravské diecéze. Vedoucím sekce pro přípravu jednotného kancionálu byl ustanoven Miroslav Venhoda (1915-1987). Pracovní zásady sekce a popis návrhu, který komise zpracovala, byl publikován¹⁶ včetně obsáhlé kritické reakce¹⁷. Ta je shrnuta v pěti oddílech, které lze charakterizovat následovně:

1. Hudba má sloužit slovu, parafráze nejsou žádoucí; zpěv není vycpávka, je součástí liturgie; překrývat recitovaný liturgický text zpěvem je absurdní.

2. Procesními zpěvy v římské liturgii jsou responsoriální žalmy; role duchovní písně v liturgii je okrajová a omezená.

3. Problematičnost osvícenské mešní písně; tuto pseudoliturgickou formu s plytkým teologickým obsahem těžko obnovit redukcí počtu slok či přepracováním textu.

Oddíly „svatý", „před proměňováním", po proměňování" naštěstí vymizely; v návrzích se ještě objevila např. sloka z písně „Bože před tvou velebností", kde stálo „nám pak v těle aspoň přáno vzhlížet k tobě na oltář, velebit tě ve svátosti v sněhobílé hostii, která duši temna zprostí, dá ji bělost lilií".

4. Ve výběru písní je ustupováno špatnému vkusu; odborníci se shodnou na tom, že je některá píseň špatná, ale nechají ji ve výběru jen proto, že je rozšířená.

Diecézní kancionály jsou silně zasaženy úpadkovými tendencemi posledních dvou století a těžko je brát jako základ jednotného kancionálu; staré písně jsou neúměrně kráceny.

5. V návrhu jsou zanedbány možnosti ekumenického sbližování.

Některé z těchto připomínek byly nakonec přijaty, ovšem cesta k vydání kancionálu byla trnitá. Josef Bradáč se jménem „kancionálové sekce" zeptal na jednání komise 19. srpna 1969 jaký vliv bude mít nové Ordo missae na kancionál. Zda bude možno při něm užít naši mešní píseň. Bylo konstatováno, že je nutno upravit rozdělení slok mešních písní k jednotlivým částem mše v souladu s Ordo. Které části to budou, rozhodnou biskupové. O necelé dva měsíce později, 8. října 1969 Ladislav Simajchl referuje, že biskupové rozhodli nevydávat žádny jiný než jednotný; dále stanovili místa, kde se zpívá z kancionálu: vstup, aleluja, příprava darů, přijímání, po přijímání, závěr. Zůstala sporná místa: Gloria - rozhodnuto, že lidový zpěv nebude Gloria překrývat; naproti tomu části před proměňováním a po proměňování v kancionálu zůstanou, je třeba je ale graficky odlišit a upravit obsah zpěvů.

Z jednání 29. dubna 1970 se dozvídáme, že kancionál bude opožděn z důvodu nedostatku papíru, doporučeno aby Ladislav Simajchl vybral několik písní, které budou vydány na lístcích.

16. června 1970 vydání kancionálu stále vázne na tisku, nutno vydávat po sešitcích. 7. října 1970 je oznámeno, že Charita vydat kancionál nemůže. Doporučeno jej vydat v malém nákladu bez modliteb. Nicméně nakonec se vydávání jednotného kancionálu podařilo. Některé diecéze používají společný základ písní, který je doplněn vlastním specifickým obsahem. Prosazení jednotného kancionálu sice odstranilo největší excesy, ovšem liturgickou reformu spíše paralyzovalo. Paradoxní je, že ještě v 80. letech vznikaly nové mešní písně. Např. Josef Hrdlička (nar. 1942) jich má v kancionálu několik. Kromě toho však kancionál např. obsahuje i vynikající Hrdličkův text „Jeden Pán, jedna víra" který zhudebnil Petr Eben. Tento zpěv byl převzat do několika zpěvníků sesterských církví a je užíván v ekumeně.

Duchu liturgické reformy bližší bylo vydání Mešních zpěvů.¹⁸ Zásluhu na vydání mají František Šmíd (nar. 1940), který vytvořil obsáhlou sbírku písní, Václav Plocek (1923-2005), který posuzoval a upravoval hudbu, Václav Konzal, který provedl výběr písní a Jan Matějka, který vybíral jednotlivé sloky. Překvapivé a římské liturgii cizí je nahrazení alelujového zpěvu před evangeliem jiným zpěvem.

Část kapitoly věnované liturgické reformě z monografie Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše Letnice dvacátého století - Druhý vatikánský koncil a české země; CDK Brno 2012

1Reformou se rozumí změna formy; je možno ji uložit a provést shora jednorázovým zavedením nových rubrik; obnova se dotýká uchopení podstaty dění, jde o dlouhodobý proces, který vyrůstá zdola uvnitř obce.

2Je dobré jmenovitě vzpomenout alespoň na prof. Romana Guardiniho (1885-1968) experimentujícího mezi akademickou mládeží na severoněmeckém hradě Rothenfels a olomouckého rodáka kanovníka Pia Parsche (1884-1954) působícího mezi rakouskými lidovými vrstvami.

3Proběhly 3 „malé" sjezdy v letech 1907, 1909, 1911 a 4 „velké" v letech 1924, 1927, 1932, 1936.

4SC 34.

5Např. v roce 1968 předsedal Pavel VI. v Římě liturgii „Božího těla". Vynechal průvod s monstrancí. V homilii mj. řekl: „... procesí Božího těla je sice krásný, lidový zvyk, který však poněkud zastíral hluboké tajemství eucharistie." KN č. 29, ročník XX. z 21.7.1968.

6The Revised Common Lectionary,The Consultation on Common Texts, Abingdon Press, 1982

7Přehled vydaných knih, zpracovaný Václavem Konzalem, je uveden např.: Berger R., Liturgický slovník, Vyšehrad 2008, str. 198-200.

8Bouše Z. B., Epilegomena, OIKOYMENH, Praha, 2000, str. 51-61.

9Aktivní člen celostátní, české i brněnské diecézní liturgické komise, jedna z hlavních osobností liturgické reformy u nás.

10Za války voják v Anglii, potom v 50. letech vězněn, po propuštění dělník, v r. 1969 brněnský generální vikář, v roce 1971 na nátlak režimu rezignoval a až do smrti byl proboštem Význačné kolegiální kapituly v Mikulově

11Návrh českého překladu římského kánonu, Via I/1, 1968, str. 7.

12Přímluvy, Biskupská konference ČR v Matici cyrilometodějské, Olomouc, 1993.

13Bugel V., Přímluvy pod drobnohledem, in: Teologické texty 7 (1996), č. 2, s. 58-60.

14http://brevnov.cz/CS/primluvy 22.7.2011.

15Přijal kněžskou službu v roce 1938, v letech 1939-45 studoval církevní hudbu a zpěv na Pontificio Istituto di Musica sacra v Římě. Za války voják v Anglii. Působit jako učitel liturgického zpěvu v semináři a na fakultě v Olomouci mohl jen ve třech kratších obdobích, kdy útlak režimu nebyl tak silný, resp. po pádu komunismu nebyl vůbec: v letech 1945-50; několik let po roce 1968 a potom po roce 1989. Jeho dílo obsahuje téměř tisíc liturgických skladeb. Vycházel z gregoriánského chorálu, který přizpůsoboval specifikům českého jazyka a umožňoval zpěv shromáždění. Dostupné jsou např. nahrávky kompletního souboru nedělních responsoriálních žalmů - http://www.tv-mis.cz/titul.php?id=651 22.7.2011.

16Z redakce nového kancionálu, Via I/5, 1968 str. 94-96; článek podepsali za hudební, textovou a mezidiecézní redakci sekce ČLK pro jednotný kancionál: Karel Cikrle, Litoměřice; Jaroslav Elšák, Český Těšín; František Holík, Brno; Pavel Janeček, České Budějovice; Vilém Müller, Hradec Králové; Václav Renč, Brno; Ladislav Simajchl, Brno; Miroslav Venhoda, Praha; Jan Veselka, Olomouc.

17Bouše B., Konzal V., Několik poznámek k novému jednotnému kancionálu, Via I/5, 1968 str. 96-99.

18Mešní zpěvy, Česká liturgická komise, Praha, 1990.

Se zájmem sleduji iniciativy a aktivity hnutí ve prospěch obnovy církve, které můžeme sledovat v posledních létech. Jako přírodovědec, praktikující křesťan a člen modlitební skupinky vítám všechny poctivé aktivity a rád bych věřil, že přispějí k rehabilitaci křesťanství a k nastartování nové éry. Touto poznámkou bych rád přispěl do diskuse a k zamýšlení se nad určitými problémy, o kterých se moc nemluví a které pokládám za důležité, dokonce klíčové.

Mluví se o obnově církve, myslím si ale, že je nutná náprava církve, což není totéž jako obnova. Ježíš nápravu předpovídá v Mt 17,11 a Mk 9,12. Proč náprava? Degradace křesťanství už trvá téměř 2000 let. Ze Skutků apoštolských lze vyčíst, že ta degradace začala už u apoštolů. V historii byly pokusy o obnovu, ale ne o nápravu. Náprava může začít až tehdy, provedeme-li analýzu chyb a nalezneme příčiny jejich vzniku. Analýzou příčin se dojde nakonec k tomu, že nebyla dodržena Ježíšova katecheze v plném rozsahu a také jeho instrukce. Někdy více, někdy méně. Nejsou-li vytvořené kontrolní mechanismy, jako je zpětná vazba, otvírá se prostor pro degradaci. Víme, že i apoštolům se stávalo, že Ježíšovy nerozuměli a bohužel, některé prvky nečistoty v nauce si „ponechali" i po zmrtvýchvstání Ježíše. S tím souvisí problematika Metanoia. Metanoia se hlásá po celou dobu křesťanství, ale prakticky se neprovádí. Metanoia je změna smýšlení a problém je, že se neví jak na to. Nahrazuje se často půsty a množením modliteb. Ale to není změna smýšlení. Půst v optimálním případě může být k tomu prostředkem. Ježíš vyzývá k Metanoia a neříká nikde, abychom prosili o dar Metanoia. To znamená, že je to problém, který si lidé musí vyřešit sami. Je to v jejich kompetenci; nebo alespoň někoho z lidí, kdo to musí vyřešit.

Chceme dělat evangelizaci. Jistě, je to potřebné. Ale jak, na jaké bázi? Mluví se o evangelizaci a lidem se nabízí katechismus. My potřebujeme pro křesťany (týká se to nás všech, mne nevyjímaje) kvalitní Ježíšovu katechezi. Mají-li rodiče předat dětem plnohodnotnou víru a ne nějaký paskvil, tak rodiče sami musí být kvalitně vyučeni. Vzhledem k tomu, že máme hodně křesťanských denominací s různými interpretacemi evangelia, je nutné, aby byl zahájen ekumenismus nového typu. Zástupci jednotlivých denominací si sednou ke kulatému stolu s jednou židlí volnou pro Ježíše a budou tvrdě diskutovat o tom, kdo a jak se odchyluje od evangelia ve smyslu „padni, komu padni" a řešení problému musí být potvrzeno Ježíšem. Vyžaduje to ale poctivé a spravedlivé a ne zaslepené lidi, kteří jsou schopni přijímat kritiku. Je zřejmé, že účastníci takové diskuse musí předtím projít metanoizačním procesem, opravou myšlení. Ať si nikdo nedělá iluze, pokud by si myslel, že se ho to netýká. Kdo si troufne říct, že je na tom lépe než sv. Petr? A ten si svá selhání poctivě přiznal. S tím také souvisí nutnost provedení kvalitního překladu Bible bez nečistot znemožňujících pochopení Ježíše a pak provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze. Dovedu si představit, že mnoho lidí se nad tímto požadavkem usměje. Evangelia jsou stručná a neposkytují celou Ježíšovu katechezi. Ten, kdo se chce zabývat Ježíšovou naukou, musí mít možnost pochopit Ježíšovu katechezi takovou, jaká byla. Proč bychom měli být omezováni? Ovšem, že rekonstrukce musí být provedena s pomocí Ducha Svatého a potvrzena Ježíšem. Myslím si, že vzhledem k tomu, že to je také Ježíšova touha, dojde přitom také k „erupci" charismat. Evangelizace totiž nutně musí být doprovázená skutky. Zde platí Ježíšovo (J 10,37): „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi". V dnešní době se lze už poměrně často setkat s darem jazyků, který může být důležitý pro jednotlivce, ale není to doklad pro jiné, že dotyčný má kvalitní víru, rozumí evangeliu a správně ho vykládá. To je moje zkušenost. V této souvislosti je nutné připomenout, že ve věcech, které můžeme sami od sebe rozeznat, tak na to doklad nepotřebujeme a ani nedostaneme (Mt 16, 1-4).

Připomenu ještě jednu důležitou věc a to, že víra dle Ježíšovy katecheze (viz setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Syrofeničanka, kteří byli Ježíšem chváleni za víru) je něco jiného, než co jsme zvyklí říkat my. Víra je proces, který se týká nejen Ježíšovy nauky, kterou předkládá, ale i toho, co člověk vidí na vlastní oči (viz. Jan 10,38: „Nechcete-li věřit mně (mým výrokům), věřte skutkům (které vidíte a neprovádějte redefinici, že je to z moci Belzebubovy nebo nechtějte jasnou skutečnost umlčet násilím), abyste poznali a uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně". To je ale problém, který vyřeší metanoizace.

Těch problémů, ve kterých máme nejasnosti je hodně, jako např. proč byl Ježíš ukřižován, znalost funkce Eucharistie (přijímání pod obojím), v otázce Božího království, v otázce klíčového hříchu proti Duchu svatému, proč nejsou vyslyšeny modlitby, mohou-li se křesťané vyhnout utrpení (případně za jakých podmínek), co je kompetence člověka a kompetence Boha, problematika jednoho ovčince, nečistota v Nové Smlouvě atd. Je zřejmé, že tyto problémy se vyřeší, podstoupíme-li metanoizaci, opravíme si myšlení, provedeme rekonstrukci Ježíšovy katecheze a porozumíme Ježíši. Velkým pomocníkem na této cestě nám mohou být přírodní vědy. Bůh stvořil hmotu a zkoumání hmoty a jejích vlastností nám může významně pomoci při opravě myšlení, při odstraňování psychické slepoty, bezproblémového uznání chyby a hledání příčin neúspěchu a tedy natrénování si zpětných vazeb (viz. L 16,9, ale se správným překladem). S hmotou nelze hrát pokryteckou hru. Proces s Galileem a následnou dvojkolejnost náboženství a přírodních věd, která trvá více méně až do dnešní doby, pokládám za velkou tragédii. Myslím si, že výuka přírodních věd by měla být povinná na teologických fakultách.

Všichni jsme psychicky slepí. Pokud si to připustíme, vykročili jsme správným směrem a Duch svatý nás rád bude provázet. Ježíš na slepotu několikrát důrazně upozorňoval. Žít v iluzi, že se mne slepota netýká, je nebezpečné. Hrozí za to běda. Proč tyto věci tak zdůrazňuji? Nepůjde-li se po příčinách degradace církve, tak jsem přesvědčen, že veškeré snahy o obnovu resp. opravu církve skončí jejími kosmetickými úpravami. Metanoizace se týká nás všech, počínaje papežem a konče řadovým věřícím. Doba je kritická. Kéž bychom ji nepromarnili a neodsunuli nápravu křesťanství o mnoho a mnoho dalších let tím, že se spokojíme s několika kosmetickými úpravami.

Začiatky cirkevnej organizácie evanjelikov augsburského vyznania v Hornom Uhorsku

Čoskoro po vystúpení Martina Luthera v roku 1517 sa reformačné myšlienky začali šíriť aj do Uhorska. Prispeli k tomu najmä čulé obchodné a kultúrne styky. Postupne na toto územie prenikali aj reformné myšlienky kalvinizmu, zwinglianizmu, antitrinitarizmu a anabaptizmu. V druhej polovici 16. storočia získala prevahu v Hornom Uhorsku umiernená Lutherova reformácia, opierajúca sa o Augsburské vyznanie z roku 1530. S rozmachom reformačného hnutia úzko súvisela aj potreba zriadenia cirkevnej organizácie. Zlomovou udalosťou pri položení základov cirkevnej organizácie evanjelikov augsburského vyznania je Žilinská synoda z roku 1610, ktorú si bližšie predstavíme v tejto práci. Najskôr sa stručne oboznámime so situáciou, ktorá predchádzala zvolaniu synody do Žiliny. Následne si predstavíme priebeh synody a dokumenty, ktoré boli na nej prijaté. Zamyslíme sa aj nad jej významom a odkazom pre súčasnú Evanjelickú cirkev a. v. na Slovensku a pre celú spoločnosť.

Situácia pred rokom 1610

Od začiatku 16. storočia sa aj na území Uhorska šírili myšlienky reformácie. Predstavitelia reformácie svojím konaním sledovali vnútornú obnovu cirkvi, odmietali autoritu koncilov a pápeža a za zdroj viery považovali Bibliu. Zjednodušili cirkevné obrady a dôraz položili na kázeň. Rozvinuté obchodné kontakty výrazne prispeli k šíreniu reformácie. Postupne na územie Uhorska prenikali reformné myšlienky luteranizmu, kalvinizmu, zwinglianizmu, antitrinitarizmu a anabaptizmu. Z jednotlivých reformných prúdov získala prevahu v Hornom Uhorsku Lutherova reformácia, opierajúca sa o Augsburské vyznanie z roku 1530.

Vývin reformačného hnutia na území Horného Uhorska bol zložitý. Šľachta sa najskôr bránila reformačnému hnutiu ako cudziemu nemeckému importu. Poddaní sa pridŕžali vôle zemepána. Spočiatku len mešťania, prevažne nemeckých - stredoslovenských banských miest a východoslovenských obchodných miest otvorene sympatizovali s reformáciou.

Postupne sa k reformácii pridali mocné šľachtické rody. Uplatňovaním zásady „cuius regio, eius religio" k novému učeniu prechádzali aj ich poddaní. Možno povedať, že v posledných desaťročiach l6. storočia väčšina obyvateľov Horného Uhorska prijalo Lutherovu reformáciu.

Prijímanie a udomácňovanie reformačných myšlienok a náboženských obradov sa prejavilo najprv vznikom evanjelických zborov. V stredoslovenských a východoslovenských kráľovských mestách prvé evanjelické zbory vznikajú po roku 1530, keď bolo prijaté Augsburské vyznanie. Čoskoro sa cirkevné zbory, ktoré vyznávali reformačné učenie, začali oddeľovať od katolíckej cirkvi a vytvárať si vlastný organizačný poriadok. Od polovice l6. storočia vznikali kontuberniá (budúce senioráty) po celom Horného Uhorska.

Rýchle šírenie evanjelického náboženstva v krajine umožnili chaotické politické pomery po bitke pri Moháči, dynastické zápasy, obsadenie centrálnej časti Uhorska Turkami a následné rozdelenie štátu.

V roku 1572 bol za uhorského panovníka korunovaný Rudolf II. V roku 1593 sa začala nová vojna s Turkami a cisár Rudolf II. využil žoldnierske posádky umiestnené na území Uhorska na reštauráciu katolíckej cirkvi v Uhorsku. Napätie medzi panovníkom a šľachtou vyvrcholilo v Bočkaiovom povstaní, ktoré bolo ukončené viedenským mierom v roku 1606. Dôležitým bodom mierových rokovaní bola náboženská otázka. Nastolená a akceptovaná bola zásada slobodného vyznávania náboženstva pre uhorské stavy a zrušené boli všetky predchádzajúce protireformačné zákony.

Na korunovačnom sneme, ktorý sa zišiel v roku 1608 v Bratislave, si protestanti od kráľa Mateja v predkorunovačnom dekréte vymohli potvrdenie článkov viedenského mieru o náboženskej slobode. Zákonom z roku 1608 sa dosiahla náboženská sloboda nielen pre slobodných obyvateľov, ale aj pre obyvateľstvo zemepanských miest a poddaných, bez ohľadu na vierovyznanie zemepána. Ďalšou zmenou oproti viedenskému mieru bolo, že každá cirkev, ktorú zákon uznal, si mohla vytvárať vlastnú cirkevnú organizáciu a mať svojich superintendentov. Zákon vyslovene prikazoval predchádzať nenávisti a roztržkám medzi stavmi a určoval, aby každé náboženstvo malo starších, či superintendentov svojho vyznania. Zákon teda odňal katolíckym biskupom dozornú a súdnu právomoc nad evanjelikmi, takisto povinnosť evanjelických cirkevných zborov odvádzať im poplatky (kathedratikum) a umožnil evanjelickej cirkvi na území Slovenska samostatne sa organizovať vrátane najvyššieho stupňa cirkevnej správy.

K realizácii snemového zákona o náboženskej slobode pristúpil gróf Juraj Turzo (1567-1616), dedičný župan Oravy a zemepán Bytče, ktorý bol v roku 1609, po smrti Štefana Ilešháziho, zvolený za palatína. Významne mu pri tom pomáhal jeho dvorský kazateľ Eliáš Láni (1570-1618). V rokoch 1602-1608 pôsobil Eliáš Láni ako farár v Mošovciach a zároveň bol zvolený aj za turčianskeho seniora. V tomto postavení významne prispel k vývoju úvah o vytvorení integrovanej evanjelickej cirkvi v Uhorsku. V marci roku 1608 na kongregácii turčianskeho kontubernia v Martine vyzval turčianske bratstvo a evanjelictvo v Uhorsku na prijatie Knihy svornosti. Práve na jej základe malo dôjsť k zjednoteniu evanjelikov augsburského vyznania v Uhorsku. V tom istom roku ho pozval Juraj Turzo do Bytče za svojho dvorského kazateľa. V roku 1609 sa Láni stal aj seniorom hornotrečianskeho kontubernia. Eliáš Láni energicky nastoľoval integračné ciele, ako aj význam zriadenia tretieho stupňa správy evanjelickej cirkvi na úrovni superintendencie či superintendencií. K prerokovaniu tejto otázky a voľby evanjelických superintendentov zvolal už v roku 1609 poradu do Považskej Bystrice. Naliehavosť voľby superintendentov sa pociťovala hlavne vo veci ordinovania nových kňazov, ktorí museli na vysvätenie stále chodiť do zahraničia. Myšlienky sa ujal budúci palatín Juraj Turzo, ktorý sa usiloval zvolať evanjelickú synodu do Žiliny už v roku 1609. Práce s jej prípravou a zvolaním sa však v tomto roku nepodarilo zavŕšiť. Nasledovali ďalšie prípravné porady v Sučanoch, na ktorých boli vykonané prípravné práce na zvolanie Žilinskej synody v roku 1610.¹

Priebeh Žilinskej synody a prijaté dokumenty

Palatín Juraj Turzo 13. marca 1610 rozposlal z Bytče pozvánky šľachte, mestám a seniorátom. Pozval ich na 28. marca 1610 do Žiliny, kde sa mala konať prvá synoda integrovanej Evanjelickejcirkvi a. v. v Uhorsku. Synoda zasadala v Žiline 28. až 30. marca 1610. Výsledkom jej rokovania bolo vynesenie prvých synodálnych zákonov evanjelickej cirkvi a voľba prvých troch evanjelických superintendentov - biskupov. Zúčastnilo sa na nej 51 delegovaných vyslancov z 10 preddunajských stolíc Uhorska, slobodných kráľovských miest a 11 seniorátov. Zišlo sa tu 20 zástupcov šľachty, traja zástupcovia miest (Bratislava, Modra) a 28 zástupcov cirkvi (seniori a farári). Už 27. marca prišiel so slávnostným sprievodom z Bytče do Žiliny palatín Juraj Turzo. Uvítalo ho desať magnátov a v mene duchovných palatína pozdravil hlohovecký farár Ján Fabricius.

Synodálne zhromaždenie sa začalo v kostole spevom a modlitbou. Úvodnú reč predniesol predsedajúci Juraj Turzo. Uviedol dôvody, pre ktoré zvolal synodu do Žiliny, a úlohy, ktoré má synoda splniť. Keďže v tento deň ešte neboli prítomní všetci účastníci synody, rokovanie sa odročilo na ďalší deň. Nasledujúci deň, 28. marca, sa rokovanie začalo hneď ráno v žilinskom mestskom chráme a po speve a modlitbe, ktorú odriekal Eliáš Láni, predsedajúci palatín otvoril synodu. Pripomenul dôvody jej zvolania, a to osamostatnenie evanjelickej cirkvi, jej novú organizáciu, voľbu vlastných superintendentov a ustálenie vhodných poriadkov potrebných pre vnútorný život evanjelickej cirkvi.Pozorne bolo vypočuté aj vystúpenie Eliáša Lániho, Jána Fabricia a Jána Abrahamidesa Ponického. Potom synoda pristúpila k práci na vlastných synodálnych zákonoch, ktorých návrh (ako sa predpokladá) vypracoval Eliáš Láni. Rokovalo sa o nich 28. marca do večera a nasledujúci deň, teda 29. marca, predpoludním. Popoludní návrh žilinských zákonov dostala na redakciu a konečnú úpravu komisia, ktorej členmi boli Eliáš Láni a Alexander Socovinus, farár z Prievidze, za duchovný stav a právnici Juraj Lehotský a Jaroslav Zmeškal z Trenčianskej stolice za stav svetský. Táto komisiazostavila definitívny text zákonov i formulu biskupskej prísahy.

Zatiaľ ostatní účastníci synody rokovali o právach a povinnostiach superintendentov a o ich plate. V posledný deň synody, 30. marca, prikročilo sa k voľbe prvých evanjelických superintendentov. Mali sa nimi stať osoby vynikajúce učenosťou, zbožnosťou, vážnosťou a bezúhonným životom. Najprv bol určený počet superintendencií. Ako uviedol Juraj Turzo vo svojej predsynodálnej reči, územie 10 stolíc bolo príliš rozsiahle na to, aby ho mohol administrovať jeden superintendent. Navrhol vytvorenie troch superintendencií. Na ich vedenie boli volení traja superintendenti. Jednotlivé superintendencie boli ohraničené takto: do superintendencie Trenčianskej (Bytčianskej) mali patriť stolice Liptovská, Trenčianska, Oravská, do superintendencie Banskej (Breznianskej) stolice Hontianska, Novohradská, Turčianska, Zvolenská a do superintendencie Nitrianskej boli zahrnuté stolice Nitrianska, Bratislavská a Tekovská. Na voľbu boli pre každú superintendenciu navrhnutí traja kandidáti. Pre Trenčiansku superintendenciu to boli Eliáš Láni, Ján Lazicius a Mikuláš Baticius, pre Banskú superintendenciu Samuel Melík, Matej Lochman a delegát z Novohradu, pre Nitriansku superintendenciu boli kandidátmi Izák Abrahamides (nebol na synode prítomný), Ján Fabriciusa Ján Ponický. Synodáli v neprítomnosti navrhnutých písomne odovzdali svoje hlasy pre jednotlivých kandidátov. Výsledok hlasovania oznámil palatín.

Za superintendentov boli zvolení Eliáš Láni, Izák Abrahamides a Samuel Melík. Všetci traja superintendenti boli Slováci, čo je dôkazom prevahy slovenskej národnosti v utváranej evanjelickej cirkvi vo vtedajšom Uhorsku. Slávnostná inštalácia prvých evanjelických superintendentov prítomných na synode sa uskutočnila hneď po ich vyvolení v žilinskom chráme za prítomnosti palatína, účastníkov synody a ostatných veriacich. Slávnostný akt inštalácie vykonal Ján Fabricius a zbor seniorov podľa obradov wittenberskej cirkvi a ukončený bol spevom starokresťanskej hymny Te Deum laudamus.

Na Žilinskej synode sa pamätalo aj na evanjelikov nemeckej a maďarskej národnosti. Pre evanjelikov nemeckej národnosti boli zvolení inšpektori - bratislavský kazateľ Štefan Heuchelin a pre banské mestá banskoštiavnický farár Pavol Lentz. Pre evanjelikov maďarskej národnosti Štefan Kürti. Inšpektori boli v podstate zástupcami biskupov - superintendentov, preto boli volení z radov kňazov. Inšpektorov pre nemeckých a maďarských evanjelikov navrhol ustanoviť palatín.

Žilinská synoda uzákonila 16 cirkevných zákonov, ktoré dali evanjelickej cirkvi samostatnú právnu organizáciu. Vlastné zákony a ustanovenia Žilinskej synody sú súčasťou širšie koncipovaného dokumentu, ktorý sa označuje pojmom Acta et conclusiones - Aktá a uzávery Žilinskej synody. Aktá obsahujú nielen vlastné zákony a ustanovenia, ktoré sú štylizované prostredníctvom šestnástich zákonných článkov legislatívnej povahy, ale i rad ďalších dôležitých pasáží vieroučnej a organizačnej - deklaratórnej a zápisničnej povahy o účastníkoch, konaní a rozhodnutiach Žilinskej synody.

Text 16 zákonov v skrátenom slovenskom preklade od Daniela Veselého znie:

1. Superintendenti, dozorcovia a seniori si majú všemožne dať záležať, aby čistým pravoverným učením a bezúhonnosťou života i mravov mohli svietiť svetlom ostatným pastierom a stádu.

2. Majú každoročne sami navštevovať cirkvi, a to ako len budú môcť alebo prostredníctvom svojich seniorov. Majú byť prítomní každoročne na kňazských zhromaždeniach.

3. Na vizitáciách majú zisťovať, ako kazatelia vyučujú, či vedú ľud k modlitbám a katechizáciám. Majú skúmať mravno-náboženský život kazateľov a ich vzťahy s cirkevníkmi.

4. Všetky dôchodky kostolov, fár, škôl a nehnuteľností majú evidovať a chrániť.

5. Kazateľov a učiteľov majú brániť proti každému bezpráviu a pohaneniu.

6. Majú ustáliť jednotné obrady a agendu. Maďarských kazateľov netreba nútiť, aby nosili kamže.

7. Kandidátov súcich vekom a bezúhonnosťou života majú komisionálne skúšať a vysvätiť podľa poriadku wittenberskej cirkvi. V záujme prehlbovania vedomostí môžu ísť do zahraničia, a to s odporúčaním superintendentov. Pred vysvätením musia bezvýhradne podpísať Knihu svornosti.

8. V prípade zákonného vyšetrovania nech si superintendenti prizvú práva znalé, ale nezainteresované osoby.

9. Pri súdení nepravého učenia, cudzoložstva a iných mimoriadnych hriechov niektorého kňaza nech si superintendent zvolá mužov znalých práva, ktorí preskúmajú vinu a usvedčeného zbavia hodnosti, vylúčia, odnímu mu plat a odovzdajú politickej vrchnosti na potrestanie. Menšie prečiny nech odovzdajú seniorom a inšpektorom.

10. Kňaz na faru povolaný má sa najprv predstaviť superintendentovi, inšpektorovi a seniorovi, aby preukázal, že má zákonné povolanie a osvedčil svoj súhlas v živote a v učení.

11. Kto je vo svojom bratstve nespokojný s rozsudkom seniora a jeho dekanov, môže sa odvolať k superintendentovi, ktorý ho posúdi a môže dať preskúmať v tom istom alebo inom bratstve.

12. Superintendent má spravovať a súdiť nie podľa privátnej chúťky a osobnej mienky, ale podľa zákonov. Zatvrdilých po jednom alebo druhom napomenutí nech vyobcuje a o svojom rozhodnutí informuje vrchnosť, seniorov a inšpektorov.

13. Predvolanie kňaza má superintendentovi vybaviť senior alebo inšpektor prostredníctvom iného kňaza.

14. Politická vrchnosť má na požiadanie superintendenta alebo inšpektora zastať sa a chrániť superintendentov, inšpektorov alebo farárov pred urážkami.

15. Výsady, predpráva a slobody niektorých bratstiev, ak sa neprotivia ustanoveniam synody, nech ostanú v úžitku.

16. Na zachovanie predneseného bola superintendentom predpísaná prísaha.²

Text superintendentskej prísahy bol pričlenený k šestnástemu zákonu (kánonu, článku) Žilinskej synody. Jej vieroučný základ je principiálne ukotvený v Písme svätom, Augsburskom vyznaní a Formule svornosti. Text prísahy, ktorý superintendenti Eliáš Láni, Samuel Melík a Izák Abrahamides skladali v slovenskom preklade Juraja Janošku znie nasledovne:

Ja N. N., slova Božieho kazateľov superintendent, prisahám pred tvárou večného Boha, Otca, Syna a Ducha svätého a sľubujem, že v živote svojom, verejne i súkromne, nijaké iné učenie nebudem učiť a napomáhať, jedine to, ktoré je obsiahnuté v Písmach prorockých a apoštolských a ktoré je ukotvené vo vyznaní augsburskom, v Augsburgu cisárovi Karolovi V. roku 1530 predloženom, a ktoré sa vo Formule svornosti obsiahnuté nachádza. Starostlivo a prísne budem dbať na to, aby toto vyznanie i páni seniori i páni slova Božieho kazatelia do mojej starostlivosti zverení vyznávali a učili. Pánom farárom cirkvi i celému stádu, mne podriadenému, budem sa usilovať s pomocou milosti Ducha Svätého byť takým predstaveným, ako sa svedčí na dobrého a verného pastiera duší a slova Božieho kazateľa. Usilovať sa ďalej budem zachovávať zákony, ktoré predpísané sú duchovným jednotlivých kontubernií, stolíc a dištriktov i mne v úrade superintendenta. Budem sa starať, aby všetkými i jednotlivcami pod môj dozor patriacimi boli zachovávané a nasledované. Toto všetko chcem zo všetkých síl svojich plniť. Pri tom nech mi pomáha Boh Otec, Syn i Duch Svätý a moja kresťanská viera. Amen.³

Po skončení synody, 30. marca 1610, bolo vyhotovených 25 rukopisných exemplárov Aktov a záverov - Zákonov a ustanovení Žilinskej synody. Rozposlané boli desiatim stoliciam, na území ktorých boli ustanovené superintendencie.

Platnosť Žilinskej synody bola založená na krajinskom zákone o náboženskej slobode. Za Zákony Žilinskej synody za zaručil palatín Juraj Turzo a potvrdil ich v roku 1620 v Banskej Bystrici aj Uhorský snem.

Význam a odkaz Žilinskej synody

Žilinská synoda položila právne základy osamostatnenia sa evanjelickej cirkvi a. v. v Hornom Uhorsku a dovŕšila jej trojstupňovú organizáciu. Pre organizáciu evanjelickej cirkvi bolo po založení seniorátov najdôležitejším činom ustanovenie superintendencií (diecéz alebo dištriktov). To znamenalo osamostatnenie sa evanjelikov spod právomoci katolíckej cirkvi a jej hierarchie v každom ohľade. Predovšetkým definitívne vymanenie sa z vplyvu a jurisdikcie katolíckych biskupov ako aj možnosť ordinovania evanjelických kňazov, ktorý už nemuseli na vysvätenie chodiť do zahraničia. Negatívny ohlas zo strany katolíckej hierarchie bol pochopiteľný, keď okrem vplyvu prišli aj o značný zdroj prímov z cirkevných daní.

Veľký dôraz bol položený na vieroučnú čistotu evanjelickej cirkvi. Už desaťročia pred Žilinskou synodou sa evanjelici v Uhorsku pridržiavali Augsburského vyznania a Melanchtonových Loci communes, ale z dôvodu obrany pred rekatolizačnými snahami panovníka a katolíckejhierarachie si vytvárali aj vlastné vyznania viery, ako boli Confessio Pentapolitana (r. 1549), Confessio Montana (r. 1559) či Confessio Scepusiana (r. 1569). Až do konca 16. storočia vieroučnú jednotu evanjelickej cirkvi ohrozoval vplyv kalvinizmu. Luteranizmus zvíťazil aj vďaka Knihe svornosti (Liber Concordiae), ktorá bola vydaná vo Wittenbergu v roku 1580. V Hornom Uhorsku bola Kniha svornosti uznaná práve na Žilinskej synode.

V oblasti cirkevno-právnej Žilinská synoda prejudikovala vzťah moci svetskej a cirkevnej. V jednotlivých zákonoch dala cirkevnej vrchnosti právomoc hlavne v oblasti súdnej a ustálila aj paritu duchovných a svetských zástupcov pri rozhodovaniach na vyšších stupňoch cirkevnej správy. Svedčí o tom aj pomerné zastúpenie svetských a cirkevných činiteľov na Žilinskej synode.

Vo všetkých náboženských zápasoch, vedených proti evanjelickej cirkvi, v časoch prajných i nežičlivých sa evanjelici opierali o Akty a závery - Zákony a ustanovenia Žilinskej synody v oblasti vieroučnej i cirkevno-správnej. Z tohto dôvodu ich vydávali - v latinskom i slovenskom, ale i v nemeckom, maďarskom a anglickom jazyku, zotrvávali na ich zásadách, argumentovali nimi a dávali ich na vedomie. Vyznačovali nimi svoju historickú cestu a zdôrazňovali kontinuitu v dejinách Evanjelickej a. v. cirkvi v Uhorsku.⁴

Podľa súčasného biskupa Evanjelickej cirkvi a.v. na Slovensku Miloša Klátika bola Žilinská synoda bola prvou zákonodarnou synodou Evanjelickej cirkvi na Slovensku.⁵ Cirkevný historik Ján Mocko ju hodnotil ako dôležitý medzník v procese zriadenia a osamostatnenia evanjelickej cirkvi: „Slávnejšieho a pamätnejšieho dňa ťažko by bolo preukázať z minulosti cirkvi našej nad deň jej zriadenia a osamostatnenia."⁶

Ďalším dôležitým aspektom synody, na ktorý nemožno zabúdať je nesmierny význam pre život slovenského etnika. Podstatná väčšina signatárov reprezentovala hornouhorské (etnicky slovenské) stolice. To predznamenalo nielen smerovanie konfesionálneho vývoja na Slovensku, ale malo aj závažné dôsledky na vývoj a uplatňovanie biblickej češtiny, resp. predspisovnej slovenčiny v bohoslužobnom jazyku evanjelických kresťanov na Slovensku. Prostredníctvom evanjelických katechizmov, kancionálov, modlitebníkov, agend, kázňových textov, biblických výkladov, ale i duchovnej poézie, prózy a drámy písanej a komunikovanej v domácom zrozumiteľnom jazyku upevňovalo sa v evanjeliovej zvesti kresťanstvo a postupne sa - prostredníctvom duchovne kultivovaného jazyka - formovalo a prehlbovalo slovenské národné vedomie. Obrazne povedané: v bývalom Uhorsku začala zakresľovať budúcu mapu Slovenska. Preto - nad akúkoľvek pochybnosť - patrí ku kľúčovým udalostiam novodobých slovenských dejín. ⁷

Účasť prezidenta Slovenskej republiky Ivana Gašparoviča na oslavách 400 výročia Žilinskej synody potvrdzuje, že aj súčasný predstavitelia štátu uznávajú a hlásia sa k odkazu tejto významnej udalosti pre slovenský národ.

Rešpektovanie iných národností je ďalším podstatným odkazom Žilinskej synody. Rozhodnutia účastníkov synody sú dôkazom toho, že sa v nich pamätalo aj na duchovné potreby iných národností - Nemcov a Maďarov. V lokalitách s národnostne zmiešaným obyvateľstvom často pôsobili naraz viacerí duchovní rôznych národností: maďarskí, nemeckí a slovenskí kazatelia. V banských mestách (napr. Banská Bystrica, Banská Štiavnica) pôsobili už v prvej polovici 16. storočia nemeckí a slovenskí farári. Poddanské mestečko Hlohovec za Turzovcov malo na prelome 16. a 17. storočia až troch duchvných - slovenského, nemeckého a maďarského.

Podľa Igora Kišša⁸ Žilinská synoda nemala obrovský význam len pre evanjelické cirkevné zbory a kľúčový význam v dejinách slovenského národa, ale bola tiež svojím spôsobom významným projektom pre politické dejiny Európy, v zápase ľudstva o vytvorenie otvorenej tolerantnej spoločnosti v Európe. Poukazuje predovšetkým na to, že to bola snaha v praxi realizovať náboženská sloboda v Uhorsku zaručenú na základe Viedenského mieru z roku 1606 a potvrdenú Bratislavským snemom z roku 1608. Slobodu nielen pre šľachtu, ale aj pre poddaných.

Záver

Žilinská synoda z roku 1610 mala podstatný význam pri položení základov cirkevnej organizácie evanjelikov augsburského vyznania v Hornom Uhorsku. Bol položený základ vlastnej legislatívy a právneho poriadku na najvyššom stupni cirkevnej správy.

Najskôr sme sa oboznámili so situáciou pred zvolaním synody do Žiliny. Na začiatku l7. storočia väčšina obyvateľov Horného Uhorska prijalo Lutherovu reformáciu. Priaznivá situácia na usporiadanie cirkevnej správy pre evanjelikov v Hornom Uhorsku nastala po podpise Viedenského mieru v roku 1606 a potvrdení náboženskej slobody Uhorským snemom v roku 1608.

Následne sme si predstavili priebeh synody a stručne sme sa oboznámili s textom prijatých zákonov. Kľúčovou postavou synody bol jej zvolávateľ palatín Juraj Thurzo a jeho dvorný kazateľ a synodou zvolený superintendent Eliáš Láni. Synoda uzákonila 16 cirkevných zákonov, ktoré dali evanjelickej cirkvi samostatnú právnu organizáciu.

Význam a odkaz Žilinskej synody možno vnímať vo viacerých rovinách. V prvom rade je to položenie právnych základov osamostatnenia sa evanjelickej cirkvi a. v. v Hornom Uhorsku a dovŕšenie jej trojstupňovej organizácie. K tomuto odkazu sa hrdo hlásia aj súčasný predstavitelia Evanjelickej cirkvi a.v. na Slovensku.

Ďalšou dôležitou skutočnosťou je význam Žilinskej synody v  dejinách slovenského národa. Určite ju možno zaradiť ku kľúčovým udalostiam novodobých slovenských dejín. Väčšina signatárov reprezentovala etnicky slovenské stolice. Obrazne môžeme povedať, že v Hornom Uhorsku sa začala zakresľovať budúca mapa Slovenska.

Rešpektovanie a tolerancia k iným národnostiam je aj v súčasnej Európe 21. storočia aktuálnym odkazom. Rovnako tak garantovanie náboženskej slobody, ktorá umožnilo konanie Žilinskej synody. Možno len s ľútosťou konštatovať, že protireformácia v Uhorsku znemožnila, aby sa v praxi naplnili závery Žilinskej synody.

Literatúra

BODNÁROVÁ Miroslava: Žilinská synoda a jej význam pre Evanjlejickú a. v. cirkev na Slovensku In: Akty a závery zákony a ustanovenia Žilinskej synody. Martin, 2010, s. 53 - 59

JANOŠKA, Jur. O synode Žilinskej. Liptovský Mikuláš : Tranoscius, 1910

KLÁTIK Miloš, Prvá zákonodarná synoda ECAV 400. výročie Žilinskej synody in: Postavy a udalosti doby Žilinskej synody Zborník k 400. výročiu Žilinskej synody v roku 1610. Liptovský Mikuláš 2010, s. 10 -15

KOVAĆKA, Miloš, Akty a závery - Zákony a ustanovenia Žilinskej synody z roku 1610. in: in: Postavy a udalosti doby Žilinskej synody Zborník k 400. výročiu Žilinskej synody v roku 1610. Liptovský Mikuláš 2010, s.126 - 132

KIŠS, Igor, Žilinská synoda a jej humánny odkaz. In: Zborník z Teologickej vedecko-historickej konferencie ECAV na Slovensku a Združenia duchovných ECAV na tému Žilinská synoda 1610, Liptovský Mikuláš 2010, s. 32 - 49

PETRÍK, Ján: 350 rokov od Synody Žilinskej. In: Evanjelický posol spod Tatier č. 6, Liptovský Mikuláš 1962, s. 4.

VESELÝ, Daniel, Dejiny kresťanstva a reformácie na Slovensku. Liptovský Mikuláš 2004

1 Bodnárová M.: Žilinská synoda a jej význam pre Evanjlejickú a. v. cirkev na Slovensku s. 53-55

2 VESELÝ, D. Dejiny kresťanstva a reformácie na Slovensku. s. 384

3 JANOŠKA, J. O synode Žilinskej. s. 32

4 Bodnárová M.: Žilinská synoda a jej význam pre Evanjlejickú a. v. cirkev na Slovensku s. 58

5 KLÁTIK M.: Prvá zákonodarná synoda ECAV 400. výročie Žilinskej synody, s. 11

6 PETRÍK, J.: 350 rokov od Synody Žilinskej. In: Evanjelický posol spod Tatier, č. 6, s. 4.

7 KOVAČKA, M.: Akty a závery - Zákony a ustanovenia Žilinskej synody z roku 1610, s. 13

8 KIŠS, I.: Žilinská synoda a jej humánny odkaz, s. 48

Jiří Mrázek: Evangelium podle Matouše 1 - Český ekumenický komentář k Novému zákonu, vydavatel: Česká biblická společnost, Praha 2012

V komentářové řadě k českému ekumenickému překladu Písma se objevil na počátku letošního roku další svazek: komentář k evangeliu podle Matouše. Tato kniha má snad všechny myslitelné plusy - komentář se vyznačuje vysokou odbornou úrovní, zároveň je však čtivý. Autor glosuje humorné pasáže evangelia s osobitým vtipem, zároveň se však nesnaží příliš snadno odvysvětlit ty části evangelia, které nesou napětí či paradox. Tam, kde je to nutné, zmiňuje dějiny výkladu příslušných perikop. Ukazuje vnitřní souvislosti jak v rámci evangelia samého, tak reminiscence ke starozákonním textům. S textem evangelia pracuje kriticky, zároveň se mu však daří vyvarovat se úzce denominačních závěrů. V tom komentář splňuje inzerovanou ekumenicitu. Jediný okruh věřících, kteří ho neshledají přijatelným, budou fundamentalisté (jedno jaké denominační příslušnosti). Čtenáře vede k tomu, aby sám formuloval otázky, které v něm text vyvolává, nepřichází s jedinými správnými odpověďmi na vše. V tom je jeho síla. Kniha je doplněna bohatým rejstříkem literatury k tématu, který zahrnuje jak klasická díla, tak nejmodernější práce zahraničních badatelů. Rozhodně by neměl chybět v knihovničce nikoho, kdo se o výklad Písma zajímá na jakékoli odborné úrovni.

Jaroslav Vokoun: Číst bibli zase jako bibli, vydavatel: Česká biblická společnost, Praha 2011

V edičním plánu České biblické společnosti se před Vánoci objevila další zajímavá kniha, kterou lze využít jak serióznímu teologickému bádání, tak k  rozšíření laických obzorů v oblasti hermeneutiky Písma. Úvodní část ukazuje pomocí krátkých textů, jaký přístup si Písmo zasluhuje. Tato část znovu akcentuje úhel pohledu, který se mnoha profesionálům někam vytratil. Přitom ani tato část není plytká či podbízivá. V další části, již více odborně zaměřené, pak text formuluje hermeneutická pravidla četby Písma spolu s přehledem přístupu různých konfesí a důležitých vykladačských škol. Na příkladech ukazuje dějiny výkladu některých biblických míst s přesahem k jejich uměleckému ztvárnění. Jako inspirace k tomu, jak s Písmem pracovat, je zařazena sbírka kázání na Skutky apoštolské. Závěr knihy je čítankou základních textů hermeneutiky od nejstarších dob po současnost (tj. od patristiky přes Bonhoeffera až k Pokornému).

Darina Bártová

Jiří Hanuš (ed.): Křesťané a socialismus 1945-1989, vydavatel: CDK, Brno 2012

Čítanka textů československých teologů a církevních představitelů z dob, kdy v naší politice bez konkurence vládl socialismus (či „socialismus"). „Cílem je ukázat pestrost křesťanských postojů, základní pilíře teologické a filozofické argumentace pro socialismus či proti němu a též vývoj křesťanského myšlení v rámci poválečného vývoje," uvádí vydavatelé. Kniha zahrnuje skutečně širokou škálu postojů od prorežimní podpory v boji proti Chartě 77 z pera metropolity Doroteje až po ostrý antikomunismus např. Rio Preisnera. V celku tak ukazuje pozoruhodnou šíři českého (Slovensko zůstalo prakticky mimo) křesťanského politického myšlení napříč konfesemi. Každý text je navíc doplněn i otázkami a náměty k přemýšlení; kniha je tak připravena pro využití i ve školním provozu.

Jiří Hanuš (ed.): Eseje o povaze církevních dějin, vydavatel: CDK, Brno 2012

Sborník textů dvanácti autorů vznikl zajímavým způsobem, a sice na základě souboru otázek o povaze a metodologii církevních dějin, které jim editor rozeslal (samotné otázky bohužel ve sborníku citovány nejsou). Odpovědi využívají široký žánrový prostor eseje a sahají od obecných úvah nad předmětem církevních dějin a jejich vztahu k teologii a obecné historii přes rozbor církevních dokumentů (klíčová encyklika Saepenumero considerantes papeže Lva XIII. z roku 1883) až například k poměrně konkrétním technickým otázkám sociologie náboženství. Sborník lze rozhodně doporučit církevním historikům, ale nejen jim, zejména teolog zde pro sebe najde řadu podnětných myšlenek.

JaS