Ačkoli Rodrigo de Arriaga (17. ledna 1592 – 7. června 1667) dosáhl ve své době jako filosof a teolog světového významu, patří nyní k pozapomenutým osobnostem, studován je ponejvíc pouze v Čechách, s nimiž spojil většinu svého života. 

Narodil se v kastliském Logroñu jako příslušník nižší šlechtické rodiny. Jako čtrnáctiletý v roce 1606 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Svá řádová studia zahájil ve Valladolidu, kde jej ovlivnil Pedro Hurtado de Mendoza a pozdější kardinál Juan de Lugo. V roce 1625 se stal jedním z mála Španělů, kteří reagovali na výzvu řádového generála, aby byla personálně posílena pražská univerzita.

Ta se v představách tehdejších jezuitů měla stát místem, odkud bude vycházet misie, jež způsobí obrácení celé protestantské Evropy. Takovým centrem se Praha nestala, nicméně právě Arriagovou zásluhou docházelo zde v průběhu následujících desetiletí k zajímavým výměnám mezi ním a jeho názorovými oponenty, k nimž patřili například Jan Marek Marci z Kronlandu, Jan Caramuel z Lobkovic, Valerián Magni a další.

Již v Praze v následujícím roce 1626 dokončil Arriaga svůj doktorát a začal zde vyučovat. S pražskou teologickou fakultou byl pak spjat celý zbytek svého života, od roku 1637 zastával funkci děkana, byl také kancléřem univerzity a studijním prefektem klementinské koleje.

Vedle toho Rodrigo de Arriaga vyučoval Ferdinanda III. španělštině, ze stejného důvodu se stýkal i s řadou českých šlechticů. Rezignoval však na možnost využít tyto kontakty k vlastnímu politickému působení, například odmítl návrh benediktina Jana Caramuela z Lobkovic zasazovat se proti uzavření vestfálského míru.

Arriaga ovšem byl bedlivým pozorovatelem české politické a společenské situace, naučil se dobře česky. Co se týče postojů k českým církevně-politickým záležitostem, zastával podobné přesvědčení jako kardinál Harrach, že šíření katolické víry by lépe pomohly mírnější formy rekatolizace.

Z Arriagova písemného díla je třeba zmínit Cursus philosopicus (Kurs filosofie; první vydání v Antverpách roku 1632) a Disputationes theologicae (Teologické disputace; osm svazků z let 1643–1655, závěrečný, devátý zůstal nedokončen). Tyto publikace získaly v soudobé Evropě velký ohlas.

Arriagovy filosofické a teologické názory byly založeny na scholastickém základu, přičemž se snažily integrovat nominalistický i realistický směr. Současně však reflektovaly aktuální vývoj zejména v přírodních vědách. Tak Cursus philosopicus, který vyšel ještě před uzavřením Gallileova procesu, mohl předkládat všechny teorie o uspořádání vesmíru jako rovnocenné. Podobně opatrně postupoval Arriaga tam, kde se střetával s jansenistickými názory, se kterými se sice neztotožňoval, ale současně ani plně nepřijímal argumenty proti nim.

Mnohem podstatnější je však to, že Arriaga zastával raně osvícenské pojetí metodiky vědy, nevyhýbal se ideji pokroku. V předmluvě svého filosofického kursu se tak hlásí k tomu, že své názory nevyčetl ze starých autorit, ale dospěl k nim svobodným myšlením, že za pravdou je možné vydávat se novými cestami.

Významným Arriagovým přínosem je jeho studium nekonečna, jako jeden z prvních se snažil vyjádřit a popsat jej matematicky a fyzikálně. Uvědomoval si, že je možné rozlišovat různé druhy nekonečna, jež byly později nazvané spočetné a nespočetné. Z filosofického pohledu pak rozlišoval nekonečno potenciální a aktuální.

Je možné vystopovat i teologickou motivaci těchto spekulací, kdy studuje nekonečno jako jednu z Božích vlastností. Vycházel sice z aristotelské a tomistické tradice popisu nekonečna, ale současně ji opouštěl. Nelze také zastřít kritickou inspiraci myšlenkami Giordana Bruna.

V zacházení s nimi i s jinými zakázanými názory se Rodrigo de Arriaga choval jako pravý jezuita: nepřijímal je vcelku, ale nevyhýbal se jejich podnětům a byl ochoten je využívat a zapracovat do „pravověrné“ teologie.

Pozor na údajná vyjádření papeže Benedikta

Řím (KAP) Španělská verze zpravodajské agentury Zenit přinesla zprávu anonymního informátora, který tvrdí, že hovořil s bývalým papežem Benediktem XVI. Benedikt mu prý řekl, že k odstoupení z papežského úřadu ho přiměla „mystická zkušenost“. Čím více prý pozoruje charisma svého nástupce Františka, tím lépe rozumí tomu, že jeho rozhodnutí bylo i vůlí boží.

O pravosti zprávy ovšem pochybují znalci osobnosti bývalého papeže. Vedoucí německojazyčného oddělení Rádia Vatikán P. Bernd Hagenkord řekl církevní rozhlasové stanici v Kolíně nad Rýnem domradio, že „ta záležitost s mystickou zkušeností je moc patetická, vůbec to nezní jako Benedikt.“ Naproti tomu důvěryhodně zní další věta, kterou Benedikt údajně řekl, že totiž jeho odstoupení nebylo útěkem před světem, ale „útěkem k Bohu a k životu z jeho lásky“.

Také Benediktův životopisec Peter Seewald označil zprávu agentury Zenit za „vybájený tlach“. Portálu kath.net řekl, že sám Benedikta nedávno navštívil. „Mluvili jsme i o jeho odstoupení. Rozhodně nic podobného nenaznačil.“

Sám Benedikt XVI. své odstoupení v únoru 2013 oznámil velmi střízlivě, odůvodnil je úbytkem tělesných i duševních sil vzhledem k pokročilému stáří.

Hrozí zánik křesťanského Východu

Vatikán (KAP) Maronitský patriarcha kardinál Béchara Butrus Raï se tváří v tvář vývoji v Egyptě, Sýrii a dalších zemích Blízkého Východu obává, že křesťanské dědictví v regionu definitivně zanikne. „Jsme teď svědky úplného zničení toho, co křesťané vybudovali za 1700 let,“ řekl kardinál v rozhovoru pro Radio Vatikán.

Kardinál v rozhovoru také kritizoval postoj Západu k tragédii regionu. Západ podle něj zdejší konflikty pro své hospodářské zájmy ještě posiluje; jako příklad patriarcha Raï uvedl, že Muslimské bratrstvo obdrželo ze Západu dvě miliardy dolarů. Příklady z Egypta, Sýrie i Iráku ukazují, že kdykoli upadne blízkovýchodní země do chaosu, jsou tam bezdůvodně napadáni místní křesťané. V Egyptě se tak křesťané stávají oběťmi konfliktu mezi fundamentalistickými a umírněnými muslimy, v Sýrii jsou zas oběťmi střetu mezi sunnity a šíity.

Skotský kardinál bránil vyšetřování pedofilie

Londýn (KAP) Emeritní glasgowský arcibiskup Mario Conti zaslal katolickému týdeníku The Tablet dopis, v němž uvádí, že kardinál Keith O'Brien, sám nyní podezřelý ze sexuálních zločinů, zabránil ještě jako předseda skotské biskupské konference projektu, který měl vyšetřit sexuální zneužívání nezletilých ve všech osmi skotských diecézích. Projekt schválila skotská biskupská konference roku 2011, O'Brien však krátce po jeho zahájení vyšetřování zastavil. Biskupská konference Contiho obvinění potvrdila a zavázala se, že bude pokračovat v řešení problémů se sexuálním zneužíváním.

Kardinál Keith O'Brien se po obvinění z osobního sexuálního selhání v únoru 2013 vzdal úřadu arcibiskupa Saint Andrews a Edinburghu a po veřejných protestech se ani neúčastnil letošní papežské volby.

Slovinská církev v krizi

Vídeň-Maribor (KAP) Slovinská katolická církev se ocitla v hluboké krizi. Riskantní podnikání, do něhož se zapojila, zkrachovalo, a církev se ocitla v platební neschopnosti. Za dvěma koncerny, v nichž měla 50% podíl mariborská arcidiecéze, zbyl dluh asi 800 milionů euro. Samotná arcidiecéze dluží 37 milionů euro. Ohroženo je tím velké množství pracovních míst.

Papež František v červnu 2013 sesadil oba vedoucí představitele slovinské církve, arcibiskupy Antona Strese (Lublaň) a Marjana Turnseka (Maribor).

Toto rozhodnutí ovšem řada představitelů slovinské církve kritizuje, protože je považuje za nespravedlivé. Například morální teolog Ivan Stuhec poukázal na to, že odvolaní arcibiskupové nemají na problémech vinu, protože rozhodnutí, která vedla ke krachu, byla učiněna už v letech 2006 až 2008, kdy ještě nebyli v úřadě. Vatikán byl o situaci informován již před několika lety a předchozí mariborský arcibiskup Franc Kramberger, který nese za situaci hlavní odpovědnost, rezignoval už roku 2011.

Slovinský kuriální kardinál Franc Rode, který byl arcibiskupem Lublaně do roku 2004, poukázal v rozhovoru pro lublaňský deník Delo na to, že přísné papežovo rozhodnutí je potřeba číst v širším kontextu. Slovinský případ totiž na Františkův pracovní stůl přišel právě v době, kdy se řešil finanční skandál vatikánské banky, zejména kauza Msgre. Nunzia Scarana, zatčeného policií při nelegálním převozu peněz. Papež považuje podle kardinála Rodeho veškeré machinace s církevními penězi za velké pohoršení a odvoláním obou arcibiskupů chtěl varovat představitele celé světové církve.

Biblická společnost žádá o doménu .bible

Washington (KAP) Americká biblická společnost (ABS) si u regulátora internetu, organizace ICANN, zažádala o internetovou doménu nejvyššího řádu .bible. Doug Birdsall, předseda Americké biblické společnosti, řekl, že je to „pro bibli přechod od Gutenberga ke Googlu“. ABS je ochotna se „o tento nový digitální prostor dělit, aby lidé všude věděli, kde mohou najít relevantní informace o biblických tématech“. Podmínkou je, aby ti, kdo budou novou doménu využívat, měli „zdravou úctu k bibli“, a tím se zabránilo zneužití. Proti žádosti ABS vznesla námitku IT komise Saúdské Arábie. Tvrdí totiž, že „neexistuje žádný jasný konsensus, kdo nebo co se považuje za bibli“.

Roku 2011 bylo rozhodnuto, že k národním doménám, jako je .cz, a 22 speciálním doménám, jako je .com nebo .org, přibudou další domény nejvyššího řádu. Žádosti se již mohou podávat a poplatek z jednu žádost činí 185 000 dolarů. Kromě biblické domény se z náboženské oblasti registrují žádosti o domény .faith (víra), .church (církev), .catholic (katolictví), .cbn (americká křesťanská televize CBN), .islam, .mormon a .christmas (Vánoce).

První encyklika papeže Františka

Vatikán (vlastní zpráva) Papež František datoval dnem 29. června 2013 svou první encykliku, nazvanou Lumen Fidei, Světlo víry. Text vychází z předlohy, kterou započal, ale nedokončil Františkův předchůdce Benedikt XVI.; dá se tak říci, že jde o první encykliku v dějinách, která vznikla ve spolupráci dvou papežů. Encyklika je věnována víře a jejím důsledkům pro lidský život. Má úvod a čtyři kapitoly, dělena je do 60 úseků. Papež Benedikt XVI. vyhlásil letošní rok – rok 50. výročí zahájení druhého vatikánského koncilu – rokem víry, a proto si zvolil toto téma. Encykliku lze najít v několika jazycích (zatím ne česky) na internetové adrese Svatého stolce: http://www.vatican.va/holy_father/francesco /encyclicals/index_it.htm.

Turecko: více práv a náboženské svobody

Ankara (KAP) Úřad tureckého ministerského předsedy Recepa Erdoğana připravil reformní balík zákonů, který má občanům Turecka zajistit více lidských, občanských a náboženských práv.

Mimo jiné se tak zlepší situace tamní syrskopravoslavné církve a muslimské sekty alevitů. Naopak řeckopravoslavní zřejmě nedosáhnou znovuotevření svého semináře, které jim bylo přislíbeno. Zdá se, že v tomto ohladu Ankara čeká na vstřícný krok Řecka, kde se v hluboké ekonomické a politické krizi zhoršila situace tamní muslimské menšiny.

Reforma také má opět povolit muslimský řád dervišů, jenž zrušil Mustafa Kemal Atatürk roku 1924. Toto bratrstvo repre-zentovalo niterný směr islámu a jeho členové byli tolerantní vůči křesťanům. V době geno-cidy, během které v letech 1915 až 1923 kemalisté a mladoturci vyvraždili statisíce Arménů a jiných křesťanů, dervišové pomohli zachránit mnoho z nich před smrtí.

Na jaře 2012 vydala Kongregace pro nauku víry „Sdělení“ (Notification) týkající se knihy Just Love. A Framework for Christian Sexual Moral od Margaret A. Farleyové (London/New York 2006). Toto Sdělení s datem 30. března 2012 bylo zveřejněno 4. června. Podle Kongregace obhajuje spis Farleyové „stanoviska … , která jsou v příkrém rozporu s katolickým učením v oblasti sexuální morálky“, a proto nemůže „být používán ani v poradenství a výuce, ani v ekumenickém a mezináboženském dialogu jako přípustný výklad katolického učení“. V reakci na Sdělení vydaly Catholic Theological Society of America (CTSA) a College Theology Society (CTS) prohlášení, v nichž postup Vatikánu, zvláště jeho názor na roli teologie, podrobily ostré kritice. Prodej knihy poté stoupl tak, že se dostala až na samý vrchol v seznamu bestsellerů internetového knihkupectví Amazon.

Farleyová, členka řádu Milosrdných sester, pohlíží ve své knize na otázky sexuální morálky jinou optikou, než je ta, kterou používá tradičně katolické morální učení a která sexuální chování posuzuje hlavně podle přirozeného práva. Farleyová se zabývá dějinami sexuality, praktikami, jež jsou mnoha kulturám společné, a rozmanitými významy, které sexualita dostala v posledních desetiletích. Avšak nejdůležitější je asi, že Farleyové jde především o posouzení sexuality z hlediska spravedlnosti. Vytyčuje normy „spravedlivého sexu“ (Just Love, 215–232) a otázkám souvisejícím s manželstvím, rozvodem a homosexualitou se věnuje právě z tohoto hlediska. K tradičním zákazům praktik jako masturbace a homosexuální vztahy (v souvislosti s masturbací) Farleyová pouze konstatuje, že „obvykle nemají s otázkami morálky vůbec nic společného“ (Just Love, 236).

Řada teologů a teoložek, včetně představenstev CTSA a CTS, vyjádřila své znepokojení nad názorem Vatikánu na roli teologie. „Vypadá to, jako kdyby teologická díla, která 1. vyjadřují zkušenosti a problémy normálních věřících, která 2. zkoumají nevyvratitelnost určitých oficiálních katolických stanovisek a 3. přinášejí odlišné teologické rámcové koncepty jako možné příspěvky k prospěšnému dalšímu vývoji učení církve, nesměla hrát v životě církve konstruktivní roli.“ Kardinál Donald Wuerl, někdejší předseda Výboru pro otázky nauky víry při katolické Biskupské konferenci USA, odpověděl nedávno: „…církev skutečně prohlašuje, že jedině oprávnění učitelé víry (tj. biskupové) nás nezavedou na scestí a neodvedou od Krista. Nikdo jiný si nemůže protiprávně osobovat jejich roli.“

Co je v sázce? Domnívám se, že předmětem sporu jsou přinejmenším tři věci – předně postavení teologů a úloha teologie ve vztahu k biskupskému úřadu, zadruhé hodnota toho, čemu se kdysi říkalo „hierarchie pravd“, a zatřetí role teologie v dnešním mediálně ovlivňovaném světě:

1. Až na pár výjimek je teprve v posledních padesáti letech běžné, že se laikové stávají katolickými teology a vyučují jako akademici na univerzitách po boku svých kolegů z jiných vědních disciplin. Zvláště v USA se přitom katoličtí teologové těší nezávislosti, kterou mnoho biskupů a Vatikán považují za problematickou, ba nežádoucí. V roce 2000 bylo proto rozhodnuto (podle can. 812 CIC), že je nutno vyžádat si povolení vyučovat (mandatum) u místního biskupa. Ale řada teologů odmítla o ně žádat. Sama Farleyová, která je mezitím v penzi, vyučovala mnoho let na teologické fakultě University Yale, což je soukromá světská instituce, tomuto nařízení nepodléhající. To znamená, že teologie se mezitím pěstuje i mimo někdejší tradiční pracoviště, církevní vysoké školy a semináře, které byly pod bedlivou kontrolou místních biskupů. Zároveň mladí katolíci stále méně navštěvují tradiční církevní školy (přinejmenším v USA) a mnozí nemají ani nejzákladnější znalosti katolické teologie. Proto si katoličtí biskupové dělají starosti o to, jakou výchovu poskytují instituce, které samy sebe nazývají katolickými; záleží jim na „pravověrném“ učení, chtějí tak katolickou teologii chránit.

2. „Katolické teologii“ hrozí, že bude redukována na to, čemu učí katechismus, a dokonce na to, co ani není provždy platnou katolickou naukou – a nadto se nerozlišuje mezi různými stupni důležitosti a závaznosti. Např. když měl v roce 2013 jáhen William Ditewig promluvit v arcidiecézi Philadelphia, bylo jeho pozvání odvoláno, protože je spoluautorem knihy, která hájí možnost svěcení jáhenek; přitom v této věci ještě nebylo nic rozhodnuto. Názor církve na masturbaci, pouhou jáhenskou ordinaci žen, absolutní spása v Ježíši Kristu – jako by tato témata měla stejnou váhu: spadají do „oficiálního učení“, a proto se o nich nesmí pochybovat. Ale jejich váha je úplně odlišná, mají různý smysl. Vypadá to ovšem, jako by se „cokoli, čemu učí církev“, bez ohledu na téma a souvislosti, automaticky stávalo „závaznou naukou“; jako by na položené otázce, historickém pozadí tématu či jeho relativní závažnosti vůbec nezáleželo.

3. Žijeme v době nediferencované bezprostřední komunikace. Dnes je jakékoli prohlášení Vatikánu okamžitě předloženo nejširší veřejnosti; dnes už není čas je zvažovat, jako tomu bylo v minulosti, kdy se odborníci zabývali otázkou, jaké pořadí v církevní hierarchii pravd konkrétnímu prohlášení přísluší. Je naprosto nesporné, že ne všechna učení církve jsou stejně důležitá, přesto se v současné chvíli zdá, že všechno, co vyjde z úst nějakého biskupa nebo vatikánského mluvčího, je automaticky považováno za neomylné. V důsledku toho jsou dnes představitelé církve přesvědčeni, že je jejich povinností neodkladně reagovat na jakoukoli teologickou kontroverzi a rozsuzovat v otázkách teologické pravdy. Když Výbor pro otázky nauky církve při Biskupské konferenci USA kritizoval knihu Elizabeth Johnsonové Quest for the Living God (2007), byla mu položena otázka, proč nedošlo k osobnímu setkání s autorkou. Výbor to vysvětlil mj. tím, že biskupové museli zakročit bez odkladu, aby se zabránilo zmatku v hlavách věřících.

Případ Margaret Farleyové, její knihy a reakce Vatikánu staví katolické teology před mnoho palčivých otázek. Na jedné straně je jasné, že Farleyová se v řadě bodů od církevního učení odchyluje, ale na druhé straně vatikánské Sdělení nevěnuje jejímu hlavnímu úsilí, tj. postavit otázku sexuální etiky pod heslem spravedlnosti do jiného rámce, jedinou zmínku. Zdá se tedy, že mnoho biskupů právě tak jako Vatikán nevidí (zejména v případě Margaret Farleyové) pro pár stromů celý teologický les.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Poprvé po 600 letech rezignoval papež na svůj úřad. Benedikt XVI. své odstoupení odůvodnil tím, že pro neduhy stáří a nedostatek duševní a tělesné energie nemůže náležitě vykonávat Petrovu službu.

My lidé máme všichni tutéž tělesnou konstrukci; zákony těla a jeho rytmus platí bez výjimky pro každého. Vědomí tělesné omezenosti by nás mělo činit moudrými a dopomoci nám k poznání, že nejsme nenahraditelní; hřbitovy jsou plné těch, kdo si to o sobě mysleli! To je naše lidská situace. Uvědomit si ji je zvláště důležité pro všechny, kdo mají v církvi nebo ve světě nějaké mocenské postavení. Věc, jíž pontifex maximus sloužil, věc církve a království Božího, je větší než jeho osoba. Sláva a nástrahy, provázející výkon nejvyšší moci a autority v církvi, byl mohly zatemnit ducha pokory a služby, jehož Ježíš ukládá svým učedníkům. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10,43n; srov. Mt 20, 25–28; L 22, 24–27) Revoluční krok, jejž papež Benedikt učinil tím, že svoji službu jakožto římský biskup a papež veškeré církve ukončil, vyvolal proto jedině obdiv, a to i u největších kritiků jeho pontifikátu. Papež Benedikt nám skutečně připomněl, že servus servorum Dei (služebník služebníků Božích) není pouhá formule. Zda jsou za tímto krokem jiné důvody, související s centrální správou církve a jejím fungováním, nevíme. To patří do oblasti domněnek a spekulací, do níž nechceme vstupovat.

Rezignace papeže by však neměla být považována za výjimku. Přáli bychom si, aby se v budoucnu stala běžnou praxí, a to právě proto, že jde o „blaho církve“, jak Benedikt uvedl. Odstoupení porušuje vžitou tradici, je to odvážný čin. Ale ještě významnější jsou jeho důsledky pro způsob vedení církve. Otevřel mj. mnoha biskupům a hodnostářům možnost dobrovolně odstoupit, pokud pro tělesný stav či z jiných důvodů nejsou schopni přiměřeně plnit nároky a úkoly svého úřadu. V zájmu blaha církve by se mohlo uvažovat o strukturálním opatření, např. stanovení maximálního počtu služebních let pro biskupy a jiné hodnostáře, a to i tehdy, když jsou ještě tělesně zdatní. To by církevní činovníky osvobodilo od pokušení vykonávat moc v přílišném rozsahu a příliš autoritářsky, proti čemuž nemají věřící zatím žádný obranný prostředek. Mohlo by to posílit vědomí odpovědnosti a přispět k transparenci církve a jejího vedení, a takto dosvědčit Boží moc v lidské slabosti. Kdyby byl tento nový přístup zaveden, stalo by se papežovo pokorné rozhodnutí vpravdě osvobozujícím aktem pro církev naší doby. „Ale on mi řekl: ‚Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2 K 12,9).

Mimořádné papežův krok, jak sám prohlásil, je výsledkem rozumné úvahy a zpytování svědomí před Bohem. Rádi bychom v papežově rozhodnutí a v jeho zpytování svědomí viděli vzor použitelný pro celou církev. Církev sama je povolána sloužit lidstvu, sdílet jeho radosti, starosti a naděje (Gaudium et Spes, 1). Zda křesťanské společenství tento Bohem uložený úkol plní, to by mělo být zkoumáno před tváří Boží. Výsledkem zpytování svědomí bude poznání, že dnes nemůže církev plnit tento úkol jinak než v dialogu – v dialogu se světem, s kulturami, náboženstvími, jinými křesťanskými církvemi a společenstvími a zvláště s chudými, kteří jsou nazýváni blahoslavenými a i jimž je zaslíbeno království Boží (L 6,20) Takový dialog umožní církvi pochopit realitu a uvědomit si vlastní meze, učiní ji pokornou a osvobodí ji ode všech forem triumfalismu. Má-li církev sloužit lidstvu, potřebuje posilu a podporu skrze dary, jež Bůh rozlil ve světě, v kulturách, náboženských tradicích a humanistických hnutích.

Tento tak potřebný dialog asi nebyl nejsilnější stránkou Benediktova pontifikátu. Proto se navršily četné problémy a mnoho otázek zůstalo bez odpovědi; vznikla situace, kterou mnozí vnímají jako krizi uvnitř církve. Ale, jak známo, krize znamená nejen nebezpečí, je to také příležitost. Proto pevně doufáme, že se na problémy a otázky, které papež Benedikt po sobě zanechává, bude pohlížet novýma očima a z nových hledisek; že obnovením církve v duchu II. vatikánského koncilu a podle jeho učení nastane nová éra dialogu a křesťanského svědectví.

Nové jaro dialogu a svědectví je skutečně to, co upřímně hledáme. Aby k tomu mohlo dojít, potřebuje církev inspiraci skrze antropologii a teologii stvoření. Nádherně ji formuluje dokument II. Vaticana Církev v dnešním světě. Za klíč k pastorační službě a k angažovanosti církve ve světě považuje respektování důstojnosti dané člověku při stvoření, úsilí o společenství a solidaritu všech lidí a přitakání duchu lidské podnikavosti v dějinách. Věc lidí je neoddělitelná od věci Boží, projevující se v tajemství Vtělení. (J 1,14b) „Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru.“ (Gaudium et Spes, 11) Z této perspektivy není svět zlo, proti němuž církev musí bojovat; naopak – boj proti zlu a démonům naší doby musí být veden společně se všemi konstruktivní silami tohoto světa. Zlo dnes dosahuje takových rozměrů, že mu církev není schopna čelit sama.

Naneštěstí se poslední léta vyznačovala rostoucí roztržkou, ne-li přímo protikladem mezi církví a světem, mezi řádem stvořeného světa a řádem vykoupení. Avšak na svět, který rozhodně není pouhým objektem učení a konání církve, je třeba pohlížet jako na partnera při uskutečňování Božího království, jež bylo ústředním bodem Ježíšova života a hlásání. Vtělení Boha v lidských dějinách – se všemi jejich dvojznačnostmi a nedostatky – je pro církev trvalým pozváním, aby se angažovala v životě světa, uprostřed jeho zvratů, rozporů a slabostí. Proto se nesluší, aby si církev vytvářela prostor stranou světa a jeho vývoje, který by ji izoloval od tepu života a od vnímání rozmanitých projevů Božího ducha ve světě. Izolace plodí tajnosti a způsobuje, že se často zanedbává transparentnost a povinnost skládat účty. Otevřeně se přiznat k „porušení důvěry“ v církvi v případě sexuálního zneužívání ze strany služebníků církve – vrcholně znepokojivý problém za pontifikátu Benedikta XVI. – by pomohlo překonat nedostatek věrohodnosti, jakým se vyznačují vztahy mezi církví a dnešním světem, jenž tak citlivě reaguje na poškozování lidských práv a vykořisťování žen.

Hlásat dnes dobrou zvěst předpokládá, že církev vstoupí do světa lidí stvořených Bohem jakožto subjekty, lidí s jejich svobodou a svědomím, aby jim pomohla objevovat morální pravdu ve světle evangelia. To vyžaduje novou, náročnou pedagogiku, kterou si církev musí osvojit a používat ji. Má-li se věnovat některým kritickým otázkám v oblasti lidské sexuality a genderové tématiky, nutně přitom musí učinit krok k uznání lidské schopnosti jednání, akceptovat existenci lidí a společenství jakožto subjektů. Řada lidí má dojem, že některé kritické otázky, které kladly ženy církvi a světu za pontifikátu Benedikta XVI., zůstaly nezodpovězeny. Bude-li se trvat na „daném stavu“ jako na normě bez ohledu na důstojnost lidské osoby, zvláště žen jakožto subjektů, bude to v neprospěch dobré zvěsti a jejího přijetí mezi lidmi.

Nepochybně má tradice a paměť v životě lidí, společenství a církve vysokou hodnotu. V uplynulých letech pontifikátu Benedikta XVI. byla však tradice v oblasti nauky víry, bohoslužby a morálky stavěna do popředí tak neústupně, že je podle našeho mínění naléhavě nutné, aby církev zaměřila a koncentrovala svou pozornost na budoucnost. Měla by otevřít oči a probouzet naději – spolu s celým lidstvem, které je konfrontováno s nejrůznějšími projevy moderny, jak je přináší stále rychlejší globalizace. Bez odpovědi zůstává bohužel také mnoho požadavků moderního vývoje a globalizace v církvi: v oblasti výkonu moci, způsobu vlády, podílu na činnosti a komunikace. Kdykoli je tradice povyšována na vrcholné kritérium, měli bychom si připomenout, že pravda evangelia a jeho nároky stojí výše než tradice. Dějiny jdou dál a situace minulosti se asi nebudou opakovat. Snaha přenést minulou epochu křesťanství do dnešních poměrů a tím čelit sekularismu vypadá proto jako úhybný manévr, jako neochota poctivě se vyrovnávat s konstelacemi současného života. A skutečně je tím znepokojeno mnoho lidí dobré vůle, kteří nechtějí žít minulém světě, ale očekávají slovo naděje pro svoji budoucnost.

Pluralismus a rozmanitost charakterizují církev od počátku, o čemž svědčí letniční událost (Sk 2, 1–13). Vývoj v dnešním světě ukazuje rostoucí důležitost plurality pro život člověka a celého lidstva, pro mír a svornost. Církev, která usiluje o větší centralizaci a unifikaci, ukazuje neblahé stránky své povahy a těžko může oslovit svět, jenž je ve všech svých aspektech stále mnohotvárnější. Právem se poukazovalo na to, že těžiště křesťanství se přesunulo ze Západu na Jih: do Latinské Ameriky, Afriky, Asie a Oceánie. Při pohledu na život lidí na těchto kontinentech je zřejmá hloubka a šířka katolicity. Církve v těchto částech světa podávají svědectví se značnou vitalitou; je třeba je povzbuzovat a podporovat jejich iniciativy, jimiž se vyrovnávají s místními životními podmínkami. Tím spíše, že chudí tohoto světa žijí a trpí především v těchto světadílech.

Druhý vatikánský koncil je teprve druhým koncilem v dějinách, který se zmínil o chudých – prvním byl koncil jeruzalémský se svou výzvou „myslet na chudé“ (Ga 2,10). Na konci jednoho pontifikátu a na začátku nového bychom chtěli zdůraznit, jak je důležité udržovat odkaz koncilu týkající se chudých, to znamená solidarizovat se s životem a zápasem církví na Jihu, naslouchat jedinečným zkušenostem „církví chudých“ a respektovat jejich legitimní svobodu jakožto místních církví.

Historické rozhodnutí Benedikta XIV. vítáme a ještě jednou chceme vyjádřit naději, že tento významný krok bude inspirovat katolická společenství a jejich vedení, že z něho vyvodí závěry pro život místních církví, pro vztahy mezi konfesemi a náboženstvími. Těm z věřících, kteří to s křesťanským životem myslí vážně, ale někdy se při pohledu na vývoj v církvi necítí dobře, by Benediktovo rozhodnutí mohlo dodat odvahu, mohlo by v nich vzbudit naději na změnu. Pro centrální vedení církve je to výzva a příležitost uvědomit si vlastní slabosti a zahájit obnovu ve světle evangelia. Přáli bychom si, aby toto odvážné rozhodnutí nebylo osamělou brázdou, kterou vyoral jeden pontifex, nýbrž počátkem bohaté žně smělých reforem.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Stručné zhrnutie k 2. 7. 2013

„Je dosť svetla pre tých, ktorí túžia po tom, aby videli, a dosť nejasna pre tých, ktorí sú pripravení pre opak.“

Blaise Pascal

1. Páter Bezák trnavským arcibiskupom

Dňa 6. júna 2009 bol Mons. ThLic. Róbert Bezák, CSsR. na základe pápežského dekrétu Svätého Otca Benedikta XVI. zo dňa 18. 4. 2009 vysvätený na Slovensku za trnavského arcibiskupa.1

Hlavný svätiteľ kardinál Jozef Tomko2 vo svojej homílii pri tejto príležitosti uviedol, že vysviacka arcibiskupa Bezáka je pokračovaním „v línii novej etapy v živote Katolíckej Cirkvi na Slovensku i v Trnave“, ktorá „značí aj nový elán, značí obrodu na duchu“.

Po vysviacke sa arcibiskup Bezák ujal pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy, ktoré sa snažil vykonávať v súlade s odkazom II. Vatikánskeho koncilu a napĺňaním vízie otvorenej Cirkvi, a to napríklad aj prostredníctvom nasledovných projektov:

• zriadil centrá pomoci človeku za účelom poskytnutia pomoci sociálne slabším ľuďom a ľuďom bez domova,

• zaviedol pravidelnú hodinu s arcibiskupom za účelom bližšieho kontaktu arcibiskupa s veriacimi, na ktorej sa ho mohli pýtať otvorene na akékoľvek otázky,

• otvoril priestory budovy arcibiskupského úradu pre ľudí – zriadil v nich galériu, reštauráciu a kolégium pre kresťanské formovanie študentov,

• zriadil arcidiecéznu internetovú televíziu,

• pravidelne informoval o svojich aktivitách veriacich prostredníctvom internetovej stránky,

• priniesol na Slovensko (vtedy v zahraničí známu akciu) „Noc kostolov“,

• zaviedol opatrenia napomáhajúce otvorenému, transparentnému a zodpovednému spravovaniu majetku arcidiecézy (elektronický obeh dokumentov, viacúrovňová kontrola nakladania s finančnými prostriedkami, vypracovávanie nezávislého auditu účtovnej závierky a podobne).

Zároveň v súlade so snahou Cirkvi o transparentnosť a rešpektovanie zákona pri nakladaní s majetkom Cirkvi viackrát informoval Svätú stolicu o závažných problémoch spojených so stavom a hospodárením Trnavskej arcidiecézy za pôsobenia jeho predchodcu ­arcibiskupa Jána Sokola. Arcibiskup Sokol je na Slovensku považovaný za kontroverznú (a tzv. „kompromisnú“) osobu. Okrem údajnej spolupráce s komunistickou proticirkevnou štátnou tajnou službou (Štátna bezpečnosť - ŠTB)3 na verejnosť vyšlo viacero závažných podozrení z netransparentnej správy majetkov Trnavskej arcidiecézy.

Počas pôsobenia arcibiskupa Sokola pôsobil na Arcibiskupskom úrade v Trnave pán Štefan Náhlik, evidovaný ako spolupracovník ŠTB4, ktorému arcibiskup Sokol zveril veľké kompetencie vo finančnej aj personálnej oblasti. Dôkazom toho, že na Arcibiskupskom úrade v Trnave mala táto osoba neprimerané kompetencie, je list Dominik Tótha, pomocného biskupa a generálneho vikára z roku 1999.5

Arcibiskup Bezák po nástupe do úradu narazil na nesprávne vedené účtovníctvo Trnavskej arcidiecézy a na viaceré pochybné finančné toky, v ktorých figurovala Trnavská arcidiecéza a mali oveľa širšie súvislosti (keďže neboli riadne evidované v účtovníctve arcidiecézy, viaceré z nich smerovali z rôznych subjektov zo zahraničia a z Istituto per le Opere di Religione ­ akoby vatikánskej banky).

Boli zistené desiatky tzv. „čiernych“ účtov, ktoré vôbec neboli riadne zaevidované v hlavnej účtovnej knihe arcidiecézy, na ktorých dochádzalo k finančným pohybom vo vysokých sumách (vrátane hotovostných výberov). Mnohé z „čiernych“ účtov boli v rokoch 2008 a 2009 zrušené. Na verejnosť sa dostali informácie o tom, že majetok získavaný v rámci reštitúcií nebol komplexne evidovaný, že sa nedal zistiť pôvod niektorých príjmov (dary, šeky a pod.). Tiež boli zistené prípady nevýhodne uzatvorených zmlúv. Rovnako bolo zistené, že významná suma financií bola presunutá na súkromný osobný účet arcibiskupa Sokola. Arcibiskup Sokol mal zároveň zriadený účet v Istituto per le Opere di Religione (akoby vatikánskej banke) tvrdiac, že je to jeho súkromný účet, hoci povolenie na jeho zriadenie získala arcidiecéza, a nie súkromná osoba jej arcibiskupa.

Arcibiskup Bezák upozorňoval na možné riziká pre Cirkev spojené s uvedenými skutočnosťami. Všetko sa pritom snažil zodpovedne riešiť vo vnútri Cirkvi hierarchickým spôsobom, t.j. informovaním príslušných autorít v Cirkvi. O všetkých skutočnostiach boli priamo opakovane informovaní apoštolský nuncius na Slovensku, bratislavský arcibiskup metropolita, Štátny sekretariát a prefekt Kongregácie pre biskupov. Arcibiskup Bezák žiadal uvedené autority o prešetrenie týchto skutočností. Dnes sú uvedené skutočnosti na Slovensku predmetom trestného vyšetrovania podľa noriem svetského práva.

2. Apoštolská vizitácia z Vatikánu

Dňa 22. 1. 2012 prišla do Trnavskej arcidiecézy apoštolská vizitácia z Vatikánu na čele s litoměřickým biskupom Janom Baxantom (Česká republika). Arcibiskup Bezák sa domnieval, že je to na jeho pozvanie za účelom preverenia nezrovnalostí v hospodárení arcidiecézy počas pôsobenia jeho predchodcu. Opak bol ale pravdou. Dozvedel sa, že vizitácia je zameraná na jeho pôsobenie z dôvodu údajného nezvládnutia riadenia arcidiecézy z jeho strany.

Vizitácia sa pritom ekonomických záležitostí vôbec netýkala. Biskup Baxant si počas vizitácie nevyžiadal žiadne dokumenty, nebol si overiť skutočnosti v priestoroch arcibiskupského úradu, na osobné pohovory si pozval ním dopredu vybrané osoby (pri vizitácii si napríklad nevyžiadal stanovisko zástupcov rehoľných spoločenstiev, predstaviteľov okolitých konferencií biskupov, nedal možnosť širšiemu okruhu osôb vyjadriť názor na pôsobenie arcibiskupa Bezáka prostredníctvom verejnej výzvy na vydanie svedectva a pod.).

Dňa 25. 1. 2012 si dekani a konzultori Trnavskej arcidiecézy, hoci pôvodne neboli pozvaní vypovedať v rámci vizitácie, vyžiadali stretnutie s biskupom Baxantom, na ktorom mu odovzdali spoločný list s pozitívnym svedectvom o arcibiskupovi Bezákovi.

O pochybnostiach spojených s priebehom a formou vizitácie vypovedá aj vyjadrenie nebohého predsedu Konferencie biskupov Slovenska (KBS) spišského biskupa Tondru pred kňazmi v sídle diecézy v Spišskej Kapitule, v zmysle ktorého sa ho biskup Baxant vraj hneď na začiatku výpovede spýtal, ako prijme slovenská cirkev, keď bude arcibiskup Bezák odvolaný z úradu.

Apoštolskú vizitáciu otvorene spochybňuje v liste zo dňa 13. 4. 2013 zaslanom biskupom Slovenska aj bývalý technicko­investičný manažér Trnavskej arcidiecézy Ing. Vladimír Balaj.6

Vizitácia sa skončila dňa 1. 2. 2012. Arcibiskup Bezák ako osoba „vyšetrovaná“ nemal možnosť vyjadriť sa k zisteniam a záverom apoštolskej vizitácie, tak ako je to pri apoštolských vizitáciách bežné (viď apoštolská vizitácia v Írsku, USA a iné). O výsledkoch vizitácie nebol arcibiskup Bezák informovaný, čo potvrdil aj samotný biskup Baxant.

V dňoch 31. 1. až 2. 2. 2012 laici urobili na podporu arcibiskupa Bezáka rýchlu petíciu s cca. 350 podpismi a poslali ju biskupovi Baxantovi do Litoměřic a na apoštolskú nunciatúru v Bratislave, nakoľko vizitácia skončila predčasne a osobné stretnutie s biskupom Baxantom už nebolo možné.

Dňa 8. 2. 2012 odoslalo cca. 60 kňazov Trnavskej arcidiecézy svoj list s pozitívnym svedectvom o arcibiskupovi Bezákovi apoštolskému vizitátorovi biskupovi Baxantovi.

3. Priebeh a spôsob „odvolania“ arcibiskupa Bezáka

Dňa 3. 5. 2012 dostal arcibiskup Bezák list, v ktorom mu apoštolský nuncius oznámil, že v súvislosti s apoštolskou vizitáciou ho prefekt Kongregácie pre biskupov poveril, aby mu predložil 11 otázok,7 na ktoré mal odpovedať a zároveň mu obmedzil ekonomické riadenie arcidiecézy. Mohol pokračovať len v bežnej administratíve. Arcibiskup Bezák na otázky, ktoré boli ponižujúce, odpovedal zdvorile, ale rozhodne.

Na osobnom stretnutí dňa 26. 6. 2012 odovzdal apoštolský nuncius arcibiskupovi Bezákovi ním podpísaný list, v ktorom mu oznámil, že Svätý Otec Benedikt XVI. ho vyzýva k písomnému predloženiu jeho zrieknutia sa úradu, a to do týždňa, počnúc dátumom 26. 6. 2012 (bez toho, aby bol arcibiskupovi Bezákovi udaný akýkoľvek dôvod).

Dňa 28. 6. 2012 ráno apoštolský nuncius osobne odovzdal arcibiskupovi Bezákovi ďalší list datovaný 27. 6. 2012, podpísaný apoštolským nunciom, v ktorom bolo uvedené, že dňa 2. 7. 2012 o 12,00 hod. bude zverejnené jeho pozbavenie úradu, keďže sa odmietol dobrovoľne zrieknuť úradu. Arcibiskup Bezák žiadal nuncia o zabezpečenie stretnutia so Svätým Otcom alebo s prefektom Kongregácie pre biskupov, ale nebolo mu to umožnené. Nebola dodržaná ani týždňová lehota na rozmyslenie, ktorá bola uvedená v liste z 26. 6. 2012 a hneď listom datovanom nasledujúceho dňa bol pozbavený pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy.

O tom, že by mal byť arcibiskup Bezák odvolaný z postu trnavského arcibiskupa, informoval verejnosť bývalý predseda zákonodarného (poslaneckého) zboru Slovenskej republiky František Mikloško.8

Konferencia biskupov Slovenska ústami svojho hovorcu Jozefa Kováčika sa vo svojej reakcii vyjadrila, že také informácie nemá a vyjadrila „prekvapenie z vyjadrení Františka Mikloška, ktorý podáva konštrukcie ako Dan Brown“.

V nedeľu 1. 7. 2012 arcibiskup Bezák prečítal oba listy apoštolského nuncia veriacim v katedrále Sv. Jána Krstiteľa v Trnave v úmysle sa s nimi rozlúčiť (keďže si bol vedomý, že je to jeho posledná verejná nedeľná svätá omša s veriacimi Trnavskej arcidiecézy). V ten istý deň večer o 22:00 hod. bol arcibiskupovi Bezákovi doručený tretí list apoštolského nuncia, v ktorom mu bolo oznámené, že ak 3. 7. 2012 pricestuje do Ríma na stretnutie s prefektom Kongregácie pre biskupov, jeho odvolanie nebude dňa 2. 7. 2012 zverejnené. Arcibiskup Bezák sa apoštolského nuncia telefonicky pýtal, či môže s prefektom Kongregácie pre biskupov vopred prekonzultovať, čo bude predmetom stretnutia, keďže mu už bol zo strany apoštolského nuncia odovzdaný list o odvolaní z úradu. Apoštolský nuncius mu odpovedal, že prefekt s ním nebude telefonicky hovoriť.

Listy apoštolského nuncia zo dňa 26. a 27. 6. 2012, ktoré prečítal arcibiskup Róbert Bezák veriacim v Trnave, nemali označenie, že ide o listy dôverné (označenie „SUB SECRETO“) alebo že ide o listy vo veci pápežského tajomstva (označenie „SUB SECRETO PONTIFICIO“) a preto ich prečítaním nemohol arcibiskup Bezák porušiť pápežské tajomstvo (tak ako sa to uvádza vo vyhlásení apoštolskej nunciatúry zo dňa 9. 7. 2012).

Dňa 2. 7. 2012 pred 13:00 hod. Vatikánsky informačný servis zverejnil nasledovnú jednoduchú správu: „Il Papa ha sollevato dalla cura pastorale dell´ arcidiocesi di Trnava (Slovacchia) S.E. Mons. Róbert Bezák, C.SS.R.“. Avšak Tlačová kancelária Konferencie biskupov Slovenska zverejnila zbavenie arcibiskupa Bezáka pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy v ten istý deň už o 12:00 hod. v nasledovnom „rozšírenom“ znení: „Na základe apoštolskej vizitácie, ktorá sa uskutočnila v dňoch 22. januára až 1. februára 2012, Svätý Otec odvolal J. E. Mons. Róberta Bezáka, CSsR z pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy. Rozhodnutie Svätého Otca prijímame v duchu viery a synovskej poslušnosti a prosíme Pána o požehnnie pre Cirkev na Slovensku. Až do vymenovania nového pastiera pre Trnavskú arcidiecézu bude jej pastoračným riadením poverený pomocný biskup J. E. Mons. Ján Orosch ako apoštolský administrátor „sede vacante“.

4. Udalosti po 2. 7. 2012

Hoci arcibiskupovi Bezákovi nebol doručený žiadny dekrét podpísaný Svätým Otcom alebo prefektom príslušnej kongregácie, ktorý by priamo v zmysle Kódexu kánonického práva legitímne potvrdzoval jeho právny stav, od momentu zverejnenia uvedenej správy, t.j. odo dňa 2. 7. 2012, prestal vykonávať akékoľvek úkony, ktoré by súviseli s pastoračným riadením Trnavskej arcidiecézy.

Až 4. 7. 2012 predložil biskup Mons. Ján Orosch na zasadnutie Zboru konzultorov dekrét o jeho menovaní za apoštolského administrátora zo dňa 2. 7. 2012 podpísaný prefektom Kongregácie pre biskupov. Samotný dekrét o zbavení arcibiskupa Bezáka pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy však dodnes nebol zverejnený a ani sám arcibiskup Bezák s ním nijakým verifikovateľným spôsobom dodnes nebol oboznámený (do dnešného dňa ho nevidel).

Arcibiskup Bezák sa na príkaz apoštolského nuncia musel vysťahovať z územia Trnavskej arcidiecézy a ukončiť pracovný pomer s Trnavskou arcidiecézou.

Vzhľadom k pochybnostiam ohľadne spôsobu zbavenia úradu trnavského arcibiskupa napísal arcibiskup Bezák dňa 6. 7. 2012 list Svätému Otcovi, dňa 11. 7. 2012 apoštolskému nunciovi na Slovensku a dňa 17. 11. 2012 Štátnemu sekretárovi. Vyvrátenie týchto pochybností považoval za dôležité pre svoj ďalší duchovný život katolíckeho biskupa. Avšak do dnešného dňa na žiadny z nich nedostal odpoveď. Rovnako nebol do dnešného dňa úspešný ani vo svojich žiadostiach o zabezpečenie osobného stretnutia so Svätým Otcom (či už predtým s Benediktom XVI. alebo s Františkom).

Arcibiskup Bezák vždy (pri akejkoľvek príležitosti verejne aj súkromne) uznával a uznáva autoritu Svätého Otca a vždy deklaroval poslušnosť voči nástupcovi sv. Petra a synovskú ochotu podriadiť sa jeho rozhodnutiam.

Po 2. 7. 2012 nastalo na Slovensku i vo svete verejné napätie v podobe tlaku na očakávanie vysvetlenia dôvodov rýchleho a nečakaného zbavenia arcibiskupa Bezáka pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy.

Konferencia vyšších rehoľných predstavených a Konferencia vyšších predstavených ženských reholí na Slovensku, ktoré neboli v rámci procesu apoštolskej vizitácie oslovené, sa listom zo dňa 4. 7. 2012 obrátili na apoštolského nuncia na Slovensku s nasledovným svedectvom: „Brata Róberta dlhodobo poznáme ako dobrého človeka, kňaza, rehoľníka i biskupa. Nedokážeme si spojiť tento obraz muža Cirkvi, muža hlbokej viery, pravdivosti a bezúhonnosti s jeho odvolaním z pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy.“

Rovnako mnohí kňazi, rehoľníci a laickí veriaci, vrátane verejne známych osobností cirkevného i občianskeho života, sa v podobe mnohých listov, mailov, osobných dopytov, či prostredníctvom médií, obracali na apoštolskú nunciatúru, Konferenciu biskupov Slovenska a Svätú stolicu s vyjadrením podpory arcibiskupovi Bezákovi a žiadosťou o vysvetlenie dôvodov jeho odvolania.

Zároveň sa na podporu arcibiskupa Bezáka konali na Slovensku viaceré verejné aktivity, napríklad dňa 10. 7. 2012 koncert v Bratislave, dňa 21. 10. 2012 diskusia v Hlohovci za účasti cca. 500 účastníkov, podpisovali sa podporné petície zo dňa 2. 7. 2012 s cca. 11.600 podpismi a zo dňa 17. 3. 2013 s cca. 15.000 podpismi a uskutočnila sa verejná modlitba sv. ruženca dňa 6. 6. 2013 v Trnave pri príležitosti štvrtého výročia biskupskej vysviacky arcibiskupa Bezáka (podrobný prehľad všetkých aktivít je uvedený na stránke www.robertbezak.eu9

Na 2. 7. 2013 ohlásil František Mikloško verejnú modlitbu sv. ruženca pred apoštolskou nunciatúrou v Bratislave s nasledovnými úmyslami: za Cirkev, za Svätého Otca Františka, za poradcov Svätého Otca Františka, za apoštolské nunciatúry na svete a za arcibiskupa Bezáka. „Kauza Bezák“ sa na Slovensku stala spolu s „kauzou Gorila“10 najsledovanejšou kauzou roka 2012.

Podľa apoštolskej nunciatúry sa apoštolská vizitácia konala „na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze“ (vyhlásenie zo dňa 9. 7. 2012). Ak takéto podnety boli, ich autori sú dodnes utajení a známi iba Svätej stolici. Avšak podnety, prejavy a vyhlásenia na podporu arcibiskupa Bezáka boli verejné a v oveľa väčšom rozsahu. Tieto prejavy potvrdzujú, že arcibiskup Bezák mal a má u väčšiny veriacich na Slovensku dobrú povesť.

Od 2. 7. 2012 v rozličných médiách aj na rozličných úrovniach vo vnútri Cirkvi zazneli na adresu arcibiskupa Bezáka rôzne nepravdivé a osočujúce informácie, ktoré poškodili jeho dobrú povesť biskupa, kňaza a človeka. Išlo o údajné „dôvody“ jeho odvolania – sprenevera finančných prostriedkov, posadnutie diablom, príslušnosť k homosexuálnej lobby, vieroučné pochybenia a pod. Arcibiskup Bezák všetky tieto skutočnosti rezolútne poprel, pričom žiadny z uvedených zverejnených „dôvodov“ nebol doteraz žiadnym spôsobom preukázaný.

Možnosť, že by arcibiskup Bezák bol zbavený pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy z dôvodu spáchania nejakého morálneho deliktu, vylúčil v aktuálnom rozhovore z júna 2013 pre portál christnet.cz aj český kardinál Duka, keď povedal: „Mohu říci zcela otevřeně, že pan arcibiskup Bezák nebyl odvolán na základě nějakého morálního deliktu. Celá kauza do jisté míry vypovídá o slovenské politicko­církevně­náboženské situaci.“

Hoci arcibiskup Bezák nedostal na svoje listy žiadnu odpoveď, dňa 8. 11. 2012 bol zverejnený list Svätého Otca Benedikta XVI., ktorý adresoval Mons. Stanislavovi Zvolenskému, predsedovi Konferencie biskupov Slovenska. V uvedenom liste Svätý Otec potvrdil, že sa dôkladne a vecne oboznámil so situáciou v jej ťažkých dopadoch, obnovil účinnú kolegialitu medzi slovenskými biskupmi a usporiadané pastoračné riadenie Trnavskej arcidiecéze a zároveň dal predsedovi Konferencie biskupov Slovenska a ostatným biskupom na Slovensku odporúčanie, ako vzniknutú situáciu riešiť. A hoci list povzbudzuje biskupov k účinnej kolegialite a k tomu, aby arcibiskupa Bezáka ďalej sprevádzali modlitbou, v pravde a so starostlivosťou, arcibiskupovi Bezákovi nebolo na Slovensku dovolené slúžiť verejné sväté omše s odôvodnením, že by to bolo pastoračne neužitočné (list metropolitu arcibiskupa Zvolenského adresovaný reholi Kapucínov z 10. 12. 2012). A tak v súčasnosti arcibiskup Bezák slúži sväté omše súkromne v prenajatom byte, v ktorom teraz býva. V polovici decembra 2012 sa arcibiskup Bezák rozhodol verejne prehovoriť o svojom zbavení pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy a o závažných skutočnostiach spojených s riadením Trnavskej arcidiecézy.

Od januára 2013 začal arcibiskup Bezák vystupovať s krátkymi duchovnými zamysleniami v televízii a v tlači, ktoré mali veľmi priaznivý ohlas.11

Dňa 27. 2. 2013 sa arcibiskup Bezák na žiadosť generálneho predstaveného redemptoristov dostavil do Ríma. Ten mu na stretnutí z poverenia zo strany prefekta Kongregácie pre biskupov kardinála Ouelleta oznámil, aby sa ihneď zdržal akýchkoľvek vyjadrení pre médiá, vrátane duchovných príhovorov, a to až do vyriešenia jeho ďalšieho pôsobenia. Arcibiskup Bezák túto skutočnosť rešpektoval a zrušil ďalšie pokračovanie uvedených duchovných zamyslení v televízii a tlači.

5. Aktuálny status arcibiskupa Bezáka

Po verejnom vystúpení arcibiskupa Bezáka v médiách vydala Konferencia biskupov Slovenska dňa 18. 12. 2012 list, v ktorom uviedla, že arcibiskup Bezák odmietol prijať výzvu Svätého Otca, aby sa vzdal úradu trnavského arcibiskupa, čím porušil prísahu vernosti a poslušnosti voči nemu. Arcibiskup Bezák sa však vzhľadom k vyššie popísanému spôsobu komunikácie zo strany apoštolského nuncia na konci júna 2012 (listy zo dňa 26. 6. 2012, 27. 6. 2012 a 1. 7. 2012) nemohol slobodne v súlade so svedomím platne zrieknuť úradu trnavského arcibiskupa, pretože takéto zrieknutie by bolo v rozpore s Kódexom kánonického práva (podľa kánonu 188 „zrieknutie sa vykonané z veľkého strachu, spôsobeného nespravodlivo, na základe podvodu alebo podstatného omylu, alebo podplatením je samým právom neplatné“) a dokonca príslušná autorita by takéto zrieknutie nemala ani prijať (podľa kánonu 189 § 2 „vrchnosť nemá prijať zrieknutie sa, ktoré nie je podložené oprávneným a primeraným dôvodom“). Nikoho nemožno nútiť vykonať niečo, čo je v rozpore s kánonickým právom a jeho vnútorným presvedčením a svedomím. Takýto jeho úkon by bol po morálnej i právnej stránke vadný. Navyše v prípade arcibiskupa Bezáka existovala možnosťodňatia úradu procesným postupom podľa noriem kánonického práva v zmysle kánonu 196 v spojení s kánonom 416 Kódexu kánonického práva (ako trest za delikt po riadnom predchádzajúcom procese).

Arcibiskupovi Bezákovi však nebol uložený žiadny trest za delikt. Svätá Stolica pri ňom zvolila cestu „zbavenia pastoračného riadenia“, čo samotný Kódex kánonického práva ako smerodajný a uznávaný inštitút nepozná. Keďže sa arcibiskup Bezák nezriekol úradu, nemožno ho zároveň v zmysle kánonu 402 § 1 Kódexu kánonického práva po formálno­právnej stránke považovať za emeritného trnavského arcibiskupa (pravdepodobne si to uvedomuje aj Konferencia biskupov Slovenska, ktorá arcibiskupa Bezáka na svojej internetovej stránke www.kbs.sk neoznačuje na rozdiel od iných emeritných biskupov Slovenska titulom „emeritný arcibiskup“ ale titulom „bývalý trnavský arcibiskup“). Arcibiskup Bezák bol za biskupa vysvätený ako rehoľník a tak v zmysle kánonu 705 Kódexu kánonického práva zostal naďalej členom rehole redemptoristov, avšak podliehajúc výlučne Rímskemu veľkňazovi (Svätému Otcovi). Po ukončení pracovného pomeru s Trnavskou arcidiecézou arcibiskup Bezák v zmysle kánonu 707 Kódexu kánonického práva (analogicky) poprosil o pomoc a podporu (zabezpečenie) viceprovinciála bratislavskej provincie Redemptoristov pátra Václava Hypiusa. V jeho zastúpení mu bratislavská viceprovincia poskytla dočasné domicílium, a to od 1. 8. 2012 v pôsobisku Redemptoristov v Banskej Bystrici. Následne ho aj diecéza Banská Bystrica prostredníctvom vtedajšieho diecézneho administrátora Mons. Mariána Bublinca prijala do stavu duchovných pôsobiacich v diecéze. Súčasne dostal možnosť čerpať sabatický rok, v rámci ktorého môže vykonávať inú ako pastoračnú činnosť, ktorý mu končí 1. 8. 2013.

Arcibiskup Bezák niekoľkokrát zdôraznil, že miluje Krista a Cirkev a naďalej chce žiť a pôsobiť v Cirkvi v súlade s Kristovým evanjeliom, učením Cirkvi a zámermi Svätého Otca.

V súčasnosti je teda potrebné, aby bol definovaný jeho aktuálny status v Cirkvi a zároveň jeho ďalšie pôsobenie po skončení sabatického roku, t.j. po 1. 8. 2013.

Nie je pravdou, tak ako to v súčasnosti verejne tvrdí hovorca Konferencie biskupov Slovenska, že budúce pôsobenie arcibiskupa Bezáka je vecou rehole Redemptoristov, tá mu totiž v zmysle kánonu 707 Kódexu kánonického práva (analogicky) môže na základe dohody s ním iba poskytnúť miesto bydliska a primerané a dôstojné materiálne zabezpečenie.

Vyriešenie jeho ďalšieho pôsobenia je v plnej kompetencii Svätého Otca Františka, ktorému arcibiskup Bezák ako katolícky biskup jedine podlieha. Za týmto účelom je preto v súčasnosti žiaduce a potrebné, aby sa arcibiskup Bezák osobne stretol so Svätým Otcom Františkom s možnosťou vysvetliť mu svoju kauzu a ten aby následne rozhodol o jeho ďalšom pôsobení v Cirkvi.

6. Závery

Z vyššie uvedeného popisu „kauzy Bezák“ vyplývajú okrem iného nasledovné závery:

• Arcibiskup Bezák mal a má na Slovensku u väčšiny veriacich i ostatnej verejnosti dlhoročnú dobrú povesť.

• Apoštolská vizitách v Trnavskej arcidiecéze nebola vykonaná v súlade so štandardnými postupmi a vykazuje znaky vícerých pochybností.

• Arcibiskup Bezák sa nemohol platným spôsobom dobrovoľne zriecť úradu trnavského arcibiskupa.

• Spôsob, akým bol arcibiskup Bezák zbavený pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy, je po právnej stránke pochybný.

• Arcibiskup Bezák nemohol porušiť papežské tajomstvo.

• Arcibiskup Bezák nemohol porušiť sľub poslušnosti Svätému Otcovi tým, že sa odmietol na jeho žiadosť zriecť úradu.

• Arcibiskup Bezák nie je v zmysle Kódexu kánonického práva po formálno-právnej stránke emeritným trnavským arcibiskupom.

• Arcibiskup Bezák nebol do dnešného dňa kánonicky potrestaný (ani samotné zbavenie pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy nie je možné považovať za formu kánonického trestu).

• Arcibiskup Bezák nebol zbavený pastoračného riadenia Trnavskej arcidecézy z dôvodu spáchania morálneho deliktu, nespreneveril finančné prostriedky Trnavskej arcidiecézy, nie je homosexuál a ani nepatrí k homosexuálnej lobby v Církvi a nie je posadnutý diablom.

• Apoštolský nuncius na Slovensku nezvládol spôsob a formu zbavenia Arcibiskupa Bezáka pastoračního riadenia Trnavskej arcidiecézy.

• Apoštolská nunciatúra na Slovensku a Konferencia biskupov Slovenska nezvládla komunikátu s veriacimi a verejnosťou v svislosti so zbavením arcibiskupa Bezáka pastoračného riadenia Trnavskej arcidiecézy.

• Arcibiskup v súčasnosti definovaný svoj aktuálny status v Církvi a vyriešené jeho ďalšie pôsobenie v Církvi (do dnešného dňa sa nestretol so Svätým Otcom Františkom).

• Je žiaduce a potrebné, aby sa arcibiskup Bezák osobne stretol so Svätým Otcom Františkom s možnosťou vysvětlit mu svoju kauzu a ten aby následne rozhodol o jeho ďalšom působení v Cirkvi, čomu by sa arcibiskup Bezák v synovskej úcte k hlave Církvi mal podriadiť.

 

„Mnohí kresťania aj nekresťania „strácajú svoj život“ kvôli pravde. Kristus povedal „ja som pravda“, preto, kto slúži pravde, slúži Kristovi. Koľko ľudí platí vysokú cenu za to, že zastávajú pravdu! Koľko priamych ľudí uprednostňuje ísť proti prúdu, aby tak nezapreli hlas svedomia, hlas pravdy! Priame osobnosti, ktoré sa neboja ísť proti prúdu! Nesmieme sa báť.“ (Svätý Otec František)

 

OZ KAMPANILA (http://pastorbonus.sk/analyza-oz-kampanilla-kauza-bezak/)

1Arcibiskup Róbert Bezák (53 rokov) sa narodil 1. 3. 1960 v Handlovej. Po základnej škole pokračoval v štúdiách na gymnáziu v Prievidzi, kde zmaturoval v roku 1979. Následne študoval na teologickej fakulte v Bratislave a počas štúdií prijal rehoľnú formáciu v Kongregácii najsvätejšieho Vykupiteľa – Redemptoristov, kde v roku 1983 zložil aj celoživotné rehoľné sľuby. Na Akadémii Alfonsiana v Ríme absolvoval postgraduálne štúdiá v morálnej teológii. V rokoch 1993 až 2005 pôsobil ako viceprovinciál rímskokatolíckej viceprovincie Redemptoristov na Slovensku a v rokoch 1996 až 2002 ako predseda Konferencie vyšších rehoľných predstavených na Slovensku. Vyučoval morálnu teológiu na teologickom inštitúte v Badíne (Banská Bystrica) a na Aloisiane, Teologickej fakulte Trnavskej univerzity. Pred vysvätením za trnavského arcibiskupa bol farským administrátorom vo farnosti Radvaň (Banská Bystrica).

2Ďalšími spolusvätiteľmi boli arcibiskup metropolita Stanislav Zvolenský a apoštolský nuncius na Slovensku Mario Giordana.

3V registračných zväzkoch ŠTB zverejnených Ústavom pamäti národa je meno Ján Sokol s dátumom narodenia 9. 10. 1933 uvedené pod registračným číslom 13007 vo zväzku dôverníkov s krycím menom „Špirituál“ a pod registračným číslom 40221 vo zväzku agentov s krycím menom „Svätopluk (viď www.upn.gov.sk).

4Štefan Náhlik ako bývalý člen tajne pôsobiaceho františkánskeho rádu podpísal spoluprácu s orgánmi bezpečnosti pri odhalení protizákonnej činnosti rehoľnej spoločnosti sv. Františka z Assisi a podľa existujúcich dokumentov podával ŠTB informácie o františkánoch, na základe ktorých došlo k domovým prehliadkam v kláštore a policajnému vyšetrovaniu rehoľníkov. Štefan Náhlik bol jedným zo svedkom svedčiaci proti obvineným františkánom pri tzv. akcii „Vír“ v roku 1983.

5V zverejnenom liste biskup Dominik Tóth upozorňuje Štefana Náhlika na to, že nerešpektuje cirkevný zákonník (konkrétne kánon 1375) o úrade generálneho vikára tým, že ho odstavuje od riadenia majetkových hodnôt a personálnych otázok. Doslova píše: „Azda niet v Cirkvi taký prípad, že by bol generálny vikár odstavený z majetkových hodnôt, ako ste to Vy urobili. Keby sa niečo stalo s Otcom arcibiskupom, kto bude zodpovedný? Veď ja nepoznám absolútne majetkový stav úradu, nepoznám ani jedno bankové konto... Takto zmariť moc generálneho vikára, ktorú dostáva od Cirkvi, je ťažkým previnením.“

 

6Z listu Ing. Vladimíra Balaja: „Dostavil som sa na dohodnuté miesto. Privítal ma pravdepodobne sekretár p. biskupa Baxanta a začalo sa vypočúvanie. Celá výpoveď mala začať prísahou na sv. Písmo. To som odmietol v zmysle Mt 5 33­37, no bolo mi povedané, že aj pred oltárom pri manželskom sľube som prisahal. Výpoveď sa napriek tomu začala. Stále som čakal na odborné otázky z mojej práce. No po prvých položených otázkach mi to celé došlo. Bolo mi do plaču. Tušil som čo sa deje a nemohol som uveriť, že sa to deje. Otázky od pána biskupa Baxanta nesmerovali k nejakej odbornej stránke, no nasmerované boli k nejakým zvláštnym domnienkam, dohadom typu A mohlo sa stať..., Je možné, že sa stalo... Uvedomil som si v tom momente, že všetko je už dávno rozhodnuté a že sa už len hľadajú ani nie dôvody, ale len hnusné klebety a konšpirácie... No najsmutnejší som bol z toho, že bol Mons. Róbert Bezák odvolaný údajne pre administratívne a ekonomické nezrovnalosti na základe Apoštolskej vizitácie. Apoštolskej vizitácie, ktorej súčasťou som bol aj ja a mohol som vidieť, ako prebehla. Ani jeden doklad, ani jedna zmluva. Nič, len snaha vytiahnuť klebety a intrigy. Dovolím si tvrdiť, že tam prišlo aj k zneucteniu sv. Písma – za takýmto cieľom zneužiť sv. Písmo sa mi zdá viac než úbohé. Taktiež musím spochybniť celú Apoštolskú vizitáciu na základe týchto skutočnosti akou formou bola vedená.“

7Niektoré otázky kardinála M. Ouelleta: „Vaša Excelencia akoby sa ukazovala iba v civile (rifle a košeľa, úbor na gymnastiku) zosmiešňujúc reverendu ako odev černokňažníkov“ alebo “Javí sa, že ste sa obklopili spolupracovníkmi s pochybnou povesťou, medzi ktorými sú kňazi s homosexuálnou náklonnosťou a takí, ktorí majú deti“, alebo „Navštevovali ste telocvične, sauny, kúpaliská, verejné sprchy s osobami pochybnej povesti“ alebo „Je pravda, že miestnosti kúrie, obnovené v roku 2008 so značnými nákladmi, boli transformované na elegantnú reštauráciu – telocvičňu a Vaša Excelencia sa presťahovala z arcibiskupského paláca do kanonického domu, kde bývajú osoby s pochybnou povesťou.“ a pod.

8František Mikloško je jednou z najvýraznejších osobností katolíckeho disentu v časoch komunizmu a prvým predsedom Slovenskej národnej rady (1990 až 1992), neskôr dlhoročným poslancom Národnej rady SR za Kresťanskodemokratické hnutie.

9Prevádzkovateľom webovej stránky www.robertbezak.eu je RNDr. Miloslav Müller, Ph.D., ktorý na nej uvádza: „Jak je uvedeno na titulní straně, tyto webové stránky nejsou aktivitou pana arcibiskupa Bezáka. Vznikly jako má soukromá reakce na jeho odvolání, které mě hluboce zasáhlo, protože v jeho osobě se spojuje formální autorita apoštola s neformální autoritou člověka oddaného Kristu.“

10Kauza Gorila je slovenská politická kauza, ktorá sa začala uniknutím tajného dokumentu s krycím názvom Gorila zo Slovenskej informačnej služby (SIS) na verejnosť v decembri 2011. Spis opisuje detaily údajných rozhovorov s politickou a ekonomickou špičkou o províziách a úplatkoch. Kauza Gorila je v súčasnosti vo vyšetrovaní.

11Témy posledných duchovných príhovorov arcibiskupa Bezáka: o zdieľaní nášho bohatstva a konečnom zmysle života zarezonovali nielen u katolíkov.

Dvě konference Mezinárodního ekumenického společenství

Pro Mezinárodní ekumenické společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) znamenal rok 2013 důležitý předěl. Namísto jedné mezinárodní konference uspořádané jedním z deseti evropských regionů IEF se konaly konference dvě. Jedna ve španělské Ávile, druhá ve vzdálené Ugandě, v malém a přece univerzitním městě Mbarara.

IEF bylo od svého vzniku v roce 1967 sdružením západoevropských křesťanů různých církví, zásadně ovlivněných ekumenickým předělem druhého vatikánského koncilu. Motto sdružení „Žít už dnes církev zítřka“ má především význam předjímání plné jednoty křesťanských církví, předjímání uskutečňovaného společným liturgickým slavením, poznáváním pokladu teologie a spirituality v doplňující se rozmanitosti jednotlivých tradic a dlouholetým, pevným vzájemným přátelstvím.

Mbarara (Uganda): Uzdravit rány minulosti

V tomto roce ale dostalo motto nový, nečekaný význam. Po letech snění a neurčitých plánů dostala konkrétní podobu africká odnož IEF. U jejího zrodu stála jedna ze zakládajících členek IEF, Britka Flora Glendonová-Hillová. Ta pro svůj sen nadchla keňského katolického kněze a člena řádu misionářů Afriky, tzv. Bílých otců, Martina Onyango. Postupně se podařilo zaangažovat další africké ekumenicky orientované křesťany, mezi nimi především ugandské anglikánské duchovní Freda Sheldona Mwesingwa, Aarona Mwesigye a Joshuu Kitakule. Výsledkem několika let příprav byla mezinárodní konference v Ugandě v lednu tohoto roku.

Jako téma bylo zvoleno Uzdravení ran minulosti. To se ukázalo být velice šťastné. Nedaleko od místa konání konference je hranice s Rwandou, kde se před dvěma desítkami let udála strašlivá genocida; na mnoha místech dnešní Afriky vznikají nové rány, způsobené etnickou nebo náboženskou nenávistí. Konference s tímto tématem přilákala dvě stovky účastníků. Vzhledem k africkým možnostem cestování byli ve velké většině z Ugandy, ale jednotlivci dorazili i z Rwandy, Burundi, Jižní Afriky či Keni. Také konfesně bylo složení účastníků pestré, kromě anglikánů a katolíků byli přítomni i pravoslavní či adventisté. Byli přítomni jak místní biskup katolický, tak i anglikánský (Fred Sheldon Mwesingwa). A nejen to, konference měla i důležitý mezináboženský rozměr. V Ugandě je zhruba 10 až 12 procent muslimů, a dva muslimští duchovní byli mezi hosty, stejně jako zástupce komunity bahá'í.

Jako hlavní přednášející byl pozván anglikánský duchovní a autor mnoha knih Russ Parker, který je k tématu Uzdravení ran minulosti zvláště kompetentní osobou. Dlouhodobě se totiž věnuje tématu spirituálního uzdravení, je ředitelem centra Acorn zaměřujícího se na křesťanské uzdravení a smíření, sám se věnoval například smíření mezi někdejšími protivníky v rozděleném Severním Irsku. Název jedné z nejdůležitějších Parkerových knih je stejný jako téma ugandské konference – Healing Wounded History.

Mezi dalšími tématy příspěvků se objevovaly psychologické aspekty překonávání traumat, usmiřování v rámci komunit, překonávání ran způsobených režimem apartheidu i sociální situace v afrických zemích. Diskuse byly velmi živé a otevřené a došlo i na tak závažná a v africkém kontextu zvláště aktuální témata jako je postavení žen nebo funkčnost demokracie. Překvapující byla organizační dovednost pořadatelů. Univerzita v Mbaraře se jako regulérní vysoká škola ustavila před pouhými sedmi lety; jako většina vzdělávacích i třeba zdravotních zařízení je provozována církví, v tomto případě ugandskou anglikánskou.

Z nemnoha věcí, které jsem před odjezdem na konferenci věděl o Ugandě, byla z evropského pohledu neuvěřitelně přísná zákonná opatření proti homosexualitě. V současnosti jsou stejnopohlavní vztahy v Ugandě stejně jako v řadě dalších afrických zemí trestné, s tresty vězení až do 14 let. Před několika lety se objevila snaha dosavadní legislativu ještě zpřísnit, včetně zavedení trestu smrti za homosexualitu. Iniciativa vzešla z evangelikálních kruhů, které v Ugandě i jinde v Africe razantně sílí díky agresivní misijní strategii a způsobují zavedeným církvím značné starosti. Trest smrti pro homosexuály zatím přes značnou podporu ugandských politiků neprošel, hlavně díky mezinárodnímu tlaku. Nicméně zákon je stále ve hře.

Lépe porozumět postoji (nejen) ugandské veřejnosti k homosexualitě mi pomohla návštěva poutního místa Namugongo nedaleko hlavního města Kampaly. V roce 1886 tu jeden z místních dosud pohanských králů nechal popravit několik desítek chlapců sloužících na svém dvoře. Přijali totiž křesťanství a odmítali sloužit jako doposud – konkrétně pracovat v neděli a být k dispozici k homosexuálnímu zneužívání. Ačkoli byli umučeni společně, jejich památku připomínají dvě oddělená pamětní místa, jedno pro anglikány, druhé pro katolíky. Africký nesmlouvavě odmítavý přístup k homosexualitě má vlastní hluboké kořeny, které si Evropan jen těžko dokáže představit. V současnosti pak otázka homosexuality (a duchovní služby žen) působí hluboké rozdělení například v rámci světového anglikánského společenství. Nové rány rozdělení, ale s kořeny tkvícími v minulosti.

Další pozoruhodnou zkušeností byla návštěva uprchlického tábora Nakivale blízko hranice s Rwandou. Oproti očekávání se nejedná o slum nahloučených přístřešků, ale o poklidně vyhlížející rozlehlou vesnici, kde na poměrně velké ploše žijí uprchlíci z osmi afrických zemí. Ugandská vláda jim poskytla půdu, smějí si k mezinárodní pomoci, kterou dostávají, ještě přilepšovat pěstováním banánů či jiných plodin a chovem dobytka. Součástí tábora jsou administrativní budovy postavené za peníze Evropské unie a velký kostel, kde nám taneční soubor chlapců a dívek zatančil tance typické pro země, odkud pocházejí.

Ekumenismus v Ugandě a Africe obecně zažívá zcela jiné výzvy než jaké známe v Evropě. Na rozdíl od české situace není problémem negativní či lhostejný vztah většinové společnosti k náboženství; v Africe je tomu stále spíš naopak. Ve vyostřenější podobě než u nás se tam projevuje střet s radikálními islamisty – byť v Ugandě je podle všeho situace poměrně klidná – stejně jako pronikání agresivních evangelikálních směrů. Zájem o ekumenické vztahy mezi tradičními církvemi, zejména mezi anglikány a katolíky, v Ugandě zhruba stejně početnými, je dosud poznamenán rivalitou přetrvávající z období misijní řevnivosti a spory o to, kdo „uloví“ víc nových duší. Díky zájmu a nadšení řady křesťanů různých konfesí se ale, zdá se, blýská na lepší časy.

Nakolik bude Africké ekumenické společenství životaschopné, závisí na tom, zda se najde dostatek nadšenců ze základní úrovně, kteří se budou mimo oficiální ekumenu církevních špiček pravidelně scházet, prožívat své křesťanství v ekumenickém i mezinárodním dialogu. Příští konference má být v keňském hlavním městě Nairobi na rok 2015. Nairobi je zárukou, že bude setkání zajímavé a skutečně ekumenické – v této neoficiální metropoli celé východní Afriky působí řada ekumenických skupin a v roce 1975 se tam konala konference Světové rady církví.

Ávila: živé kameny Božího chrámu

„Stará“ evropská IEF měla svou letošní mezinárodní konferenci na konci července ve městě mystiků, kastilské Ávile v centrálním Španělsku. Tématem byly „živé kameny Božího chrámu“ (1 Petrova 2,5). I v tomto případě bylo téma zvoleno velmi vhodně. Dominantou Ávily jsou mohutné hradby obklopující ze všech stran staré město, kameny jako symbol obrany před nepřítelem, vymezení se vůči ostatním, rozdílu mezi těmi uvnitř a těmi venku. Ale také jako symbol bezpečnosti, ochrany před zlou mocí, stability, která v nejistém světě umožňuje život a tvůrčí aktivitu...

Španělský ekumenismus má svou zvláštní historii. Připomněl ji program věnovaný průkopníkům ekumenických vztahů ve Španělsku. Náboženská svoboda se v tradičně vyhraněně katolické zemi prosazovala jen pomalu a postupně od druhé poloviny 20. století, Frankova diktatura pak v reakci na protináboženské násilnosti revolucionářů ve španělské občanské válce zavedla opět striktně katolicismus jako jediné povolené náboženství, nekatolické školy a sbory byly zavírány, nekatolíci pronásledováni, ekumenické kontakty trestány.

Po roce 1945 se zavedla jistá základní tolerance, ale ještě v polovině 60. let nesměli nekatolíci provozovat vlastní školy, měli zapovězený přístup do státních médií a zakázáno evangelizovat na veřejnosti, většina sborů fungovala bez oficiálního povolení v soukromí. Zákon o náboženské svobodě byl přijat v roce 1967 a teprve po Frankově smrti v roce 1975 se postupně uvolnila řada omezení pro nekatolické obyvatele Španělska. Pro zajímavost, výnos „katolických veličenstev“ Ferdinanda a Isabely z roku 1492, jímž byli ze Španělska vypovězeni židé a muslimové, byl oficiálně vládou zrušen teprve v roce 1990.

Přes obtíže nesrovnatelné s jinými evropskými zeměmi se ekumenismus ve Španělsku rozvíjel a rozvíjí dodnes. Nekatolické církve jsou silně menšinové, ale živé. Sjednocená španělská evangelická církev, která vznikla v roce 1869 po prvním uvolnění legislativy spojením luteránských, presbyteránských a metodistických sborů a po dlouhou dobu působila vlastně ilegálně, má dnes v celém Španělsku čtyři desítky sborů, je členem Světové rady církví a je ekumenicky velmi aktivní. Podobný osud měla španělská anglikánská církev, založená roku 1868 a navazující i na specifické tradice starobylého španělského, mozarabského křesťanství. Ve Španělsku je zastoupena řada národních pravoslavných církví (mj. řecká, rumunská), sdružených ve společném koordinačním tělese. Za pozornost stojí, že celošpanělská Národní rada církví (obdoba naší Ekumenické rady církví) je teprve ve stadiu zrodu, 14. května 2013 započaly přípravné diskuse k jejímu ustavení.

Jeden z průkopníků španělského ekumenismu, novinář a vydavatel několika ekumenicky zaměřených periodik José Luis Díez Moreno byl na konferenci také přítomen a byla prezentována jeho rozsáhlá kniha mapující dějiny španělského ekumenismu (Historia del ecumenismo en Espaňa, 2008).

Ávila je městem mystiky. Nedaleko kláštera Vtělení Páně (Monasterio de la Encarnación), kde 27 let přebývala v karmelitánské komunitě svatá Terezie a zpovídal Jan od Kříže, vznikla před několika lety moderní Univerzita mystiky (CITES), centrum mezinárodních konferencí i duchovních cvičení zaměřených na odkaz španělských mystiků Terezie od Ježíše a Jana od Kříže. Jejich spiritualita doprovázela v zajímavě nepravidelné budově Univerzity celou konferenci. Pro dnešní situaci ekumenismu přinášejí španělští mystikové poselství o tom, že bez modlitby, spirituální hloubky a oddanosti skončí ekumenické – stejně jako jakékoli jiné duchovní – snahy na mělčině a v beznaději. Smysluplnější než stěžovat si na zpozdilost a nereformovatelnost oficiálních struktur je usilovat o důslednou reformu, proměnu vlastního srdce, vlastního života.

Mezi dalšími tématy přednášek, seminářů a besed byl vztah katolické mystiky a prostantismu, spiritualita ekumenické komunity v Taizé, odkaz tří významných žen – křesťanek tří různých konfesí 20. století (Basilea Schlinková, Matka Marie Skobcovová, Edith Steinová), otázky primátu a synodality v církvích. Trojice hostů ze sousedního Portugalska – biskup lusitánské (portugalské) luterské církve, katolička a metodistka – podali svědectví o živé ekumeně v Portu. Představen byl také ekumenický institut Tantur mezi Jeruzalémem a Betlémem, centrum setkávání křesťanů všech konfesí a národností. Jedna z „minikonferencí“ IEF v příštím roce se bude konat právě tam.

Liturgický program konference, který postupně přinesl luteránskou a anglikánskou eucharistickou liturgii, pravoslavné nešpory, ranní modlitby s tématem obnovy křtu a liturgii smíření a uzdravení, byl završen římskokatolickou eucharistií v ávilské katedrále. V duchu společné modlitby všech křesťanů, pokory a společného očekávání příchodu Božího království a jeho spravedlnosti pozval místní biskup, Jesús García Burillo, všechny pokřtěné a věřící ve skutečnou přítomnost Kristovu ke stolu Páně. Pro všechny přítomné to bylo mocné znamení naděje a jednoty, která není povrchním opomíjením rozdílů, ale je odpovědí na společné pozvání hříšníků k jednomu stolu smíření a spásy.

Španělsko je dnes mimo jiné zemí s obrovskou nezaměstnaností, zvláště mladých lidí. Tiskové prohlášení IEF zveřejněné v den zahájení konference upozornilo rovněž na sociální rozměr křesťanské nauky, když citovalo jeden z nejvýznamnějších dokumentů ekumenického dialogu, Chartu Oecumenicu z roku 2007 (kap. 8), dnes zvláště aktuální nejen ve světle činů a výroků papeže Františka: „Ke smíření patří podpora sociální spravedlnosti ve všech národech a mezi nimi, zvláště pak překonání propasti mezi chudými a bohatými a řešení problému nezaměstnanosti.“ Mystika není odtržeností od problémů sociální reality a zavírání očí před nimi, právě naopak. S hloubkou zbožnosti se dobře snáší angažovanost ve věcech sociální spravedlnosti.

Obě konference obou „větví“ Mezinárodního ekumenického společenství, v mnohém tak odlišné, podaly silné svědectví o tom, jak potřebný je v současném světě skutečně ekumenický duch. Takový, který druhého v jeho odlišnostech jen pasivně netoleruje, ale přijímá a objímá, aniž přitom ztrácí ze zřetele bohatství, jedinečnost a vnitřní rozmanitost vlastní tradice. V dnešním světě, mimo hranice církví i v nich samých, je mnoho nezahojených ran minulosti, které potřebují uzdravení.

Příští konference Mezinárodního ekumenického společenství se bude konat v srpnu 2015 v Praze. Připomene 600 let od smrti Jana Husa a tématem bude Žít v pravdě. O dva roky později, v roce 2017, přivede do Wittenberku pětisetleté výročí vystoupení Martina Luthera vedle IEF řadu dalších ekumenických organizací.

Více informací o Mezinárodním ekumenickém společenství (IEF): http://www.ief-oecumenica.org/

Katecheze kard. W. Kaspera a její kritika prof. N. Schollem na eucharistickém kongresu 2013 v Kolíně nad Rýnem

Letošní německý eucharistický kongres se konal pod záštitou arcibiskupa kardinála Joachima Meisnera v Kolíně nad Rýnem. Od 5. do 9. června 2013 se měli účastníci věnovat tématu eucharistie. To je bezpochyby velmi důle­žité téma, protože – jak již bylo několikrát zdůrazněno – eucharistie je střed církevní činnosti a také její ne­vyčerpatelný zdroj. Nicméně by bylo při tom nutno brát ohled na současnou církevní situaci. Také by bylo nutno se ptát, jakou roli hraje eucharistie v životě církevního společenství reálně a konkrétně.

Současná situace církve se jeví jako krizová. Věrohodnost církve jako instituce se na veřejnosti přibližuje nulovým hodnotám. To má negativní vliv na zvěstování evangelia, radostné zvěsti. Mnozí radostnou zvěst nepovažují za věrohodnou. V církvi trpíme nedostatkem kněží, kteří jsou tradičně předsedajícími při eucharistické slavnosti. Aby nebyli (zbylí) kněží v neděli a zasvěcené svátky příliš přetěžováni slavením více mší, redukuje se systematicky počet bohoslužebných míst, spojují se farnosti dohromady a provádějí se další správní opatření. To vede k tomu, že eucharistická slavnost se nekoná stále na stejném místě, ve stále stejném církevním shromáždění. Farnosti se zvětšují. Označení „farnost“, které pochází z latinského paro­chia, což znamená sousedství – nejenom sousedství kolem určitého kostela, ale také sousedství lidí a jejich vzájemnost – ztrácí svůj význam. Na eucharistické bohoslužbě se shromažďují lidé, z nichž někteří se nikdy před tím neviděli a možná se už podruhé neuvidí. Místo společenství sester a bratří se schází anonymní houf lidí. Jaký smysl má potom přijímání z jednoho rozdělovaného chleba a z jednoho kalicha? Tím roste počet míst, kde se už lidé vůbec nescházejí a eucharistie se tam neslaví.

Přestože tento tematický komplex zaměstnává myšlení a rozhovory mnoha křesťanů, nenašli jsme k tomu v programu eucharistického kongresu žádný programový bod. Nechceme tím říct, že by se o těchto věcech na kongresu nemluvilo. Ale oficielně to nepřišlo na pořad jednání. Přesto některé příspěvky zasluhují pozor­nosti. Jedním z nich je příspěvek, o kterém zde budeme referovat. Jedná se o příspěvek, který se nazýval „Katechese“ a který byl dílem kardinála Waltera Kaspera, emeritovaného presidenta vatikánského Sekretariátu pro jednotu křesťanů1. Dlužno podotknout, že tato katechese se konala pouze pro 700 kleriků a těch, kteří se chtějí kleriky stát. Tedy ne pro veřejnost, nýbrž jenom pro kleriky. Můj referát se opírá o článek profesora Norberta Scholla, emeritovaného profesora katolické systematické teologie na vysoké škole pedagogické v Heidelbergu. Schollův článek vyšel v německém časopise „imprimatur“ začátkem července tohoto roku2. Norbert Scholl čte a komentuje Kasperovu „katechesi“ velmi kriticky.

Jako vstup do tématu katechese a jako motto si kardinál Kasper zvolil poslední dva odstavce navazující na „řeč o chlebu“ v šesté kapitole Janova evangelia (J 6,60-69). Zde čteme, že Ježíšovi učedníci byli jeho řečí velmi znejistěni a chtěli od něho odejít. To neznamená nic jiného, než že Ježíš se svou misií v Galileji prak­ticky ztroskotal. Téměř všichni od něho utekli a i jeho nejbližší byli znejistěni.

Kardinál Walter Kasper uvedl, že situace líčená v tomto úryvku z Janova evangelia obsahuje paralely k sou­časné situaci církve. Je zde značná podobnost. „Poslání církve, její poselství na jedné straně a očekávání většiny obyvatelstva na straně druhé se v současné době diametrálně rozcházejí. Lidé vnímatelně na církev nevraží. I v úzkém okruhu křesťanů, mezi klérem to začíná vřít“, tvrdí Kasper. A jmenuje také odůvodnění této situace: církevní skandály poslední doby. Některé z nich (Kasper je přikrášleně nazývá „velké pohor­šení“) prý způsobily „velkou škodu“. Vinu na tom prý nese „zlý nepřítel“, který prý zasel „do dobré sadby svůj plevel“. A samozřejmě také „ten zrádce, věrolomník“ je prý vinen. Ale není prý žádný důvod se rozči­lovat. „Tak to bylo vždycky,“ míní kardinál... A bude to i nadále – je možno si tuto větu domyslet do konce. A snad i klidně čekat na další skandály zneužívání atd., poznamenává profesor Scholl.

Ale kardinál Kasper u toho nezůstává. Jmenuje ještě jeden další skandál: „Pomalé zanikání svátosti pokání, dá se říct svátosti milosrdenství. A to je jedna z hlubokých, mokvavých ran na těle Kristově“. To znamená: ne skandály zneužívání dětí a mladistvých, ne biskupské manipulace s tím spojené, nýbrž prázdné zpovědnice jsou podle kardinála Kaspera tím nejhorším skandálem. A kardinál Kasper pokračuje, že vlastně už máme účinnou terapii proti všem skandálům: opět musíme „pravidelně přijímat svátost pokání“! Proč na to ještě dosud nikdo nepřišel? ptá se N. Scholl.

Kardinál Kasper pokračuje. Bohužel existují ještě další „scandala“, která vznikla a vznikají na základě „nepo­rozumění a neznalosti“ – pochopitelně u těch druhých. To se podle Kaspera týká „naší kněžské existence, zvláště pak celibátu. To všechno jsou skutečnosti, které se dají v mnoha případech jen těžko sdělovat; ... již sám Ježíš měl stejný problém“. Tudíž: jenom klidně dál stejným způsobem, hlavně nic neměnit!, pozname­nává profesor Scholl.

Mnohé skandály, praví Kasper, jsou prý „zbytečné“. A jmenuje: diskuse kolem „jmenování biskupů, přijímání na dlaň nebo do úst, celebrace tváří k lidu, jáhenky“. To všechno jsou podle pana kardinála mrzuté „vedlejší záležitosti“ a „místa, kde se vedou postranní bitvy“. Tím ale uráží velký počet hluboce znejistěných, ale církvi věrných věřících křesťanů. Je to skutečně nějaká „vedlejší záležitost“, když kvůli zachovávání jednoho církevního předpisu z 12. století se stále více a více farností mění na oblasti „osvobozené od eucharistie“ a když věřící křesťané jsou nuceni si v neděli sednout do auta a jet mnohé kilometry k eucharistické slavnosti? A to všechno s odůvodněním, že i nakupovat do supermarketu jezdí stejně daleko? Je to skutečně „místo, kde se vede postranní bitva“, když se církevní lid na základně stále důrazněji dožaduje, aby se laici (ne-kle­rici) významněji podíleli na vedoucích místech a úkolech církve, aby byla zavedena jáhenská služba žen, aby se milosrdněji zacházelo s rozvedenými a znovu sezdanými, nebo aby se našlo přijatelné řešení církevního pracovního práva?

Profesor Scholl uvádí příklad. Církevní lid na základně si v arcidiecézi Freiburg im Breisgau na diecézním shromáždění nedávno tyto otázky kladl. A předseda německé biskupské konference, arcibiskup Robert Zollitsch z Freiburgu si vzal 3 dny na to, aby – jak se k tomu vyjádřil – „uprostřed skupiny poutníků jako jeden z nich“ se vystavil těmto „vedlejším záležitostem“, které zaměstnávají 300 mužů a žen z arcidiecéze Freiburg. Norbert Scholl klade další otázky, které s tím souvisejí. Jak je to s těmi otázkami a záležitostmi, které jdou ještě trochu dál? Jak je to s požadavkem reformy katolické sexuální morálky, jak je to s požadav­kem, aby byl zmírněn rozbujelý římský (= vatikánský) centralismus v církvi, jak je to s požadavky na zrušení celibátní povinnosti, na zrušení zákazu laického kázání, na zrušení zákazu žen v kněžské službě a s požadav­kem na rozšíření a posílení synodálních struktur? Jestliže jsou to také „vedlejší záležitosti“, proč se v této oblasti nic neděje?, ptá se ve svém článku profesor Norbert Scholl.

Kardinál Kasper si v této souvislosti trpce stěžuje na mnohé „ideologické zátarasy v zákopech a mnoho zá­kopových bitev“3, což prý se teď děje v církvi. Kdo ale vlastně zřídil tyto „ideologické zátarasy“ a kdo vede „zákopové bitvy“? Je to snad australský biskup Morrison, který byl papežem Benediktem XVI. odvolán z bis­kupské služby jenom proto, že se vyslovil ve prospěch kněžské služby žen? A kdo se pouští do urputných „zákopových bitev“ s americkými řádovými sestrami, které se zaměřily na reformy a odvážně hájí své stanovisko?

Zde můžeme ještě připojit další otázku: vytvářel odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák „ideologické zátarasy“ nebo vedl snad „zákopové bitvy“, když se zajímal o život věřících křesťanů ve své diecézi a bral vážně jejich otázky, čímž se masivně odlišoval od ostatních slovenských biskupů? Jak známo, nevyslovil žádný s uvedených požadavků, ale snažil se biskupskou službu konat pro jemu svěřený Boží lid. Je něco takového „zákopová bitva“?

Poté se kardinál Kasper dostává ve své katechesi k tomu podstatnému. Důrazně říká: „Křesťanské bytí, křesťanská existence nespočívá v pevném držení se systému dogmat a systému morálky, byť i dogmata i morálka k tomu patří“. Co tedy vlastně platí? Jak je to tedy? Se pevně držet (jen) obsahu, nebo držet se i formy, držet se doslova těch dogmatických výpovědí, které jsou dnes částečně nesrozumitelné a vedou k mylným představám? Není nutno se některých výpovědí ze systému dogmat držet? Jestliže je tomu tak, které to jsou? Je to třeba papežská neomylnost, nanebevzetí Ježíšovy matky Marie? A jak je to s „hierarchií pravd“, kterou uvedl na scénu Druhý vatikánský koncil (Ekumenismus 11)? A co patří k „systému morálky“? Existuje vůbec něco takového? Čeho je třeba se při tom držet? Zákazu prezervativů (encyklika „Humanae vitae“)? Co z toho je postradatelné? A jak je to s církevní naukou, která není dogmatizovaná, na které se ale přesto tvrdošíjně a zarputile trvá, na příklad kněžský celibát v latinské církvi, nebo zákaz kněžské ordinace žen? ptá se profesor Scholl. A dodává: Na žádnou z těchto možných otázek kardinál Kasper neodpovídá.

A poté kardinál Kasper pokračuje a říká: „Křesťanská existence, být křesťanem, to je především ... zvláštní způsob následování Krista, přátelství s Kristem, život a společenství s Kristem a v Kristu, vposledku pak osudová pospolitost s Ježíšem Kristem. V tom vězí vše, s tím vše stojí a padá.“ Co to znamená přesně? Přátelství s „Kristem“ hlásaným oficiální christologií, nebo s Ježíšem nám zvěstovaným v Novém zákoně? A co je s těmi, kteří mají niterné spojení s Ježíšem, řemeslníkem z Nazareta, s jeho poselstvím, s jeho příklad­ným jednáním a s jeho bezpodmínečnou láskou, kteří ale už nemohou (dále) věřit na „Krista“, „jednoroze­ného syna Božího“, který neměl žádného genetického otce a který se narodil z panny (DH 18804)? Patří k „životu a společenství s Kristem a v Kristu“ také trvání na té celé dogmatizované christologické pojmové jazykové struktuře včetně jejího neoscholastického chápání?, zní další otázky Norberta Scholla. – Ani zde nenabízí kardinál Kasper žádnou odpověď.

Na závěr své „katechese“ kardinál vysvětluje: „Zde jde o otázku po Bohu a otázku po Kristu“. Profesor Scholl podotýká: Tomu je možno bezmezně přitakat, kdyby se už zase nevynořovaly nové otázky: Co se tím myslí přesně? Znamená to snad, že se máme přesně držet Božího obrazu z antiky, jak se odráží církevním krédu, ve vyznání víry? Máme se držte Krista, který „zplozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem..., sestoupil s nebes“? Již před 40 lety zdůrazňoval Karl Rahner, že Apoštolské vyznání víry (stejně jako Nicejsko-konstantinopolské) „ačkoliv to bude stále zůstávající povinná norma víry, přesto se dnes nemůže jednoduše v dostatečné míře používat ve funkci takového základního vyznání víry jako dříve, protože se přece jenom příliš málo bezprostředně týká naší současné duchovní situace“ (Grundkurs des Glaubens, Freiburg 1976).

Kardinál Walter Kasper pravděpodobně (s rukou před ústy) nezastává žádný jiný názor než tento. Proč to ale neřekne na veřejnosti a neřekne to tak, by to bylo jasné? A proč neudělá on sám jako uznávaný a (v mladých letech) kompetentní teolog pokus, přeložit tradovanou nauku o Bohu a christologii do „dnešní duchovní situace“? Proč se nesnaží, mnohé teologické pojmy, které měly částečně zcela jiný význam (osoba, podstata), přeložit do dnešní pojmové souvislosti a je v horizontu novodobých teologických, filosofických, historicko-kritických a přírodovědeckých poznatků nově založit a popsat? Proč se neodváží naplnit obsahem a podstatou svůj vlastní postulát „Zde jde o otázku po Bohu a otázku po Kristu“? Proč napadá takovým způsobem všechny ty na celém světě rozšířené a velmi oprávněné požadavky zásadní a rozsáhlé strukturní reformy římsko-katolické církve? Proč popírá stále ještě existující angažmá mnoha věrných ale stále kritič­tějších katoliček a katolíků? To jsou otázky profesora Scholla. K těmto otázkám nezbývá než se k nim připojit.

Norbert Scholl k tomu poznamenává a svůj článek uzavírá: „Očekával bych od kardinála Kaspera teologicky hlouběji fundovanou, současné situaci lépe odpovídající, méně o vlastní neomylnosti přesvědčenou a čestnější katechesi.“

Proč kardinál Walter Kasper tuto „katechesi“ uskutečnil pouze před kleriky, nám zůstává záhadou. Obsa­hově se to přece týká všech křesťanů jakékoliv konfese. V České republice panuje většinově představa, že „věřící“ křesťan je ten, kdo pravidelně „chodí do kostela“. To jsou věřící. Málo se přemýšlí o tom, co to zna­mená „být křesťanem“ a v čem spočívá křesťanská existence. Zde dává kardinál Walter Kasper významný impuls k zamyšlení.

Od tohoto zamyšlení je jenom krok k úvahám o eucharistii a eucharistických kongresech. Člověk, který chce nejenom být považován za „věřícího“, nýbrž usiluje o to „být křesťanem“, se – v kostele nebo někde jinde – eucharistie účastní. Účastní se „večeře Páně“, usiluje o spojení se s Ježíšem Kristem a spojení s jinými sestrami a bratry. To je smysl toho, že při eucharistické bohoslužbě společně s jinými jíme z jednoho chleba a pijeme z jednoho kalicha.

Navraťme se k začátku těchto úvah, k eucharistickému kongresu 2013 v Kolíně nad Rýnem. Nehledě k tomu, co se všechno v rámci tohoto kongresu dělo, je velice důležité si uvědomit, že eucharistie a eucharistické způsoby chléb a víno nejsou v první řadě pro uctívání, ale abychom jich požívali, jedli a pili. Společenství jídla a pití je to elementární lidské společenství. A to ustanovil Ježíš Kristus jako památku na něho a jako jeho přítomnost s námi a v nás.

1 Katechese zveřejněna na internetu: http://www.eucharistie2013.de/fileadmin/redaktion /bilder/Bildergalerien/news_ab050613/downloads/2013-06-07-K-Kasper-Katechese.pdf

2 Imprimatur na internetu: http://www.imprimatur-trier.de/

3 V originále je uvedeno: „ideologischer Drahtverhau mit vielen Grabenkämpfen“.

4 DH = „Denzinger-Hünermann“ – sbírka věroučných výroků pod názvem Enchiridion symbolorum. Výroky jsou číslovány. Tato sbírka byla vydána pod redakcí německého teologa Heinricha Denzingera a později teologa Petera Hünermanna.

Leták německého reformního hnutí Wir sind Kirche

Německé katolické reformní hnutí My jsme církev předložilo veřejnosti úryvky z projevů papeže Františka i o tomto papeži (viz www.wir-sind-kirche.de). Výběr se týká výroků pronesených mezi březnem do červnem letošního roku.

Papež František chápe svou papežskou službu jako činnost v těsné blízkosti lidu. Jeho způsob papežské služby je fascinující. Praktikuje duchovní způsob vedení naší církve. Již před padesáti lety se Druhý vatikánský koncil (1962–1965) zaměřil na spiritualitu a na obnovu církve, na církevní reformu. Koncil obnovil povědomí, že církev v následování Ježíše Krista musí být „ecclesia semper reformanda“ – stále se obnovující církev. Tak si totiž církev rozuměla již od samého začátku. Koncil nepřinesl vlastně nic nového, jenom znovu připomněl to, na co se téměř zapomnělo.

Reformní hnutí My jsme církev vyzývá k podpoře papeže Františka a jeho snahy o obnovu naší církve. Každý křesťan na svém místě a ve společenství s ostatními křesťany může impulzy papeže konkretně uskutečňovat a na ně upozorňovat.

Jestliže církev nevystoupí sama ze sebe...

Církev je povolána k tomu, aby vyšla ze sebe sama a šla do okrajových oblastí, na periferii, nejenom na tu zeměpisnou, nýbrž i na tu existenciální: na periferii tajemství hříchu, utrpení, nespravedlnosti, na periferii neznalosti víry resp. pohrdání vírou, na periferii myšlení a vší bídy. Jestliže církev nevyjde sama ze sebe, aby evangelizovala, zůstane jenom sama v sobě sebe až z toho onemocní (srovnej příběh ohnuté ženy v evangeliu). Nešvary, které se v průběhu času vytvořily v institučních částech církve, mají svůj původ v tomto soustředění se na sebe. Jedná se o zvláštní typ teologického narcismu. (Jorge Mario Bergoglio v generální konsistoři kardinálů v Římě 9. března 2013)

Pastýři s „vůní i pachem ovcí“ uprostřed jejich stáda

Lidé jsou rádi, ... když evangelium, které kážeme, se týká jejich každodenního života, když se prosvěcuje hraniční situace a „okrajové oblasti“, kde křesťanský lid je silněji vystaven vlivu těch, kteří chtějí víru lidu uloupit. Křesťanští lidé nám děkují, protože cítí, že jsme se modlili tak, že jsme zahrnuli situaci jejich každodenního života s jejími strastmi i radostmi, s jejími obavami i s její nadějí. (28. března 2013, na Zelený čtvrtek, při svěcení olejů s kněžími)

Duch Svatý naléhá na církev, aby šla dál

Aby to bylo jasné: Duch Svatý je pro nás něco velmi obtížného, zatěžujícího. Hýbe s námi, nechává nás vydat se na cestu, naléhá na církev, aby šla dál. ... Toto ‚jít kupředu‘ je pro nás velmi namáhavé. Daleko víc se nám líbí pohoda. ... Koncil byl velkolepé dílo Ducha Svatého. ... Ale dnes, 50 let poté, se musíme sami sebe ptát: udělali jsme skutečně všechno to, co nám Duch Svatý na koncilu řekl? ... Ne! Naopak! Slavíme koncilní jubileum a vypadá to, jako bychom stavěli koncilu památník, ale takový, který není nepohodlný, nýbrž takový, který nás nebude rušit. Nechceme se prostě změnit a dokonce existují také hlasy, které nechtějí jít kupředu, nýbrž nazpět. To je ale tvrdohlavost, to je pokus, si Ducha Svatého (pro vlastní potřebu) ochočit. (V homilii dne 16. dubna 2013)

Vysvětlete, kde si myslíte, že musíte vysvětlovat, ale pokračujte dál

Budete dělat chyby, budete ostatním šlapat na paty. To se může stát. Možná že vám přijde dopis od Kongregace pro nauku víry, ve kterém se píše, že jste řekli to či ono. ... Nedělejte si s tím žádné velké starosti. Vysvětlete, kde si myslíte, že musíte vysvětlovat, ale pokračujte dál. ... Otevřete dveře dokořán. Buďte činní tam, kde je slyšet křik života. Mně je milejší taková církev, která dělá něco nesprávně, protože něco dělá, než církev, která je nemocná z toho, jak se pořád točí jenom kolem sebe. (Rozhovor s vedením Svazku ženských a mužských řádů z latinské Ameriky a Karibiku (CLAR) dne 6. června 2013; dle z chilských novin Reflexión y Liberación)

Křesťan musí být revolucionář za boží milost

V průběhu dějin bylo tolik různých revolucionářů – ale žádný z nich neměl sílu k té revoluci, kterou nám přinesl Ježíš. To je totiž revoluce, která usiluje o změnu běhu dějin tím, že se srdce člověka změní zevnitř. Dějinné revoluce změnily politické, ekonomické systémy, ale žádná z nich skutečně nezměnila srdce člověka. Tu pravou revoluci, která skutečně radikálně přemění život, provedl Ježíš Kristus svým křížem a svým vzkříšením. Jsme revolucionáři tohoto převratu, neboť se nacházíme na cestě té největší přeměny v dějinách lidstva. Křesťan, který dnes není revolucionářem, ten není žádný křesťan! Musí být revolucionářem za boží milost. (Při zahájení pastorálního kongresu biskupství Řím dne 17. června 2013)

Navrhujte na biskupy dobré pastýře

Při delikátní úloze průzkumu k jmenování biskupem dbejte na to, aby kandidáti byli pastýři, kteří jsou blízko k věřícím křesťanům – to je první a přední kriterium. Pastýři blízcí lidu. ‚Ale ten je přece významný teolog, bystrá hlava...‘ Tak ať jde na univerzitu, tam může jistě udělat mnoho dobrého! Ale pastýře? Ty přece potřebujeme. ... Aby milovali chudobu, vnitřní chudobu jako osvobození pro Hospodina a vnější chudobu jako jednoduchost a skromnost života, aby neměli postoj ‚knížete‘. Dávejte pozor, aby nebyli ctižádostiví, aby o biskupský úřad neusilovali. (Při audienci apoštolských nunciů z celého světa 21. června 2013)

Všichni členové církve jsou stejně hodnotní

V církvi není nikdo neužitečný, my všichni jsme potřební a důležití při stavbě této budovy církve. Nikdo není jen podružný nebo nepodstatný. A jestliže někdo řekne: ‚Ale já, já jsem v církvi ten nejdůležitější!‘ – Kdepak! V Božích očích jsme všichni stejní, všichni, všichni! Někdo z vás může říct: ‚Ale poslyšte, pane papeži, vy přece nemáte stejnou hodnotu jako my?!‘ Ale ano, já jsem jako každý z vás, jsme všichni stejní, jsme všichni bratři (a sestry)! Nikdo není anonymní: My všichni tvoříme církev a budujeme ji. (Při generální audienci dne 26. června 2013)

Nové víno v nových sudech

V životě křesťanů a také v životě církve existují staré struktury, struktury minulosti. Je zapotřebí, abychom je obnovili! Církev kladla na to v dialogu s různými kulturami vždy velký důraz... Existuje obnova v souvislosti s místem, časem a konkretními lidmi. Tak to církev vždy dělala, už od samého začátku. Vzpomeňme si jenom na první teologický spor: Aby se člověk stal křesťanem, musí zachovávat všechny židovské předpisy, ano nebo ne? Ne! Řekli ne, to není nutné! Jinak věřící a nevěřící mohou přijít tak, jak jsou, mohou vstoupit do církve a přijmout křest. To byla ta první obnova struktur. A tak postupovala církev i dál v důvěře v to, že Duch Svatý určitě tyto struktury obnoví, struktury církve. Nemějte tedy před tím žádné obavy! Nemějte žádný strach z toho nového, co v nás Duch Svatý způsobuje! Nemějte žádný strach z novinek evangelia! Nemějte žádný strach z obnovy struktur! (V homilii dne 6. července 2013)

Leonardo Boff o papežovi: „Nemyslím, že by byl naivní.“

Jméno (které si dal) označuje nový program církve. Papež František ještě nezačal s reformou římské kurie, kterou všichni očekávali. Začal s reformou papežství. Žije jednoduše, protože chce církev chudých a pro chudé. Lidu se nepředstavil jako papež, ale jako římský biskup. To je revoluční postoj. ... Nemyslím, že by byl papež František naivní. Chce vědomě zavést něco nového. Mluví od srdce, nemluví s doktrinální opatrností. Neskrývá se za svým úřadem, ukazuje se jak on sám je jako osoba. A právě tento postoj mění papežský úřad. Po papeži Františkovi už nebude možno vykonávat papežský úřad stejně jako před tím. (Interview v deníku Süddeutsche Zeitung dne 21. června 2013)

Hans Küng: „Papež František je schopen se ještě víc změnit“

Již v prvních dnech je možno pozorovat radikální změnu. Proto doufáme, že nový papež je schopen ještě více změnit. ... Jestliže bude pokračovat tou cestou, na kterou se vydal v prvních dnech jako papež, bude muset se brzy vystavit obtížným otázkám, které jsou spojeny s tradiční morální teologií. ... Doufám, že se vyhne možnosti se hned úplně ztotožnit s tradiční morální teologií, jak to bohužel udělal jak Karol Wojtyla, tak Joseph Ratzinger. (Interview v časopise Publik-Forum dne 15. března 2013)

Adolfo Pérez Esquivel: „Argentinský papež je potěšení“

Při našem setkání šlo také o radost z toho, že poprvé pochází papež z latinské Ameriky a že je to dokonce Argentinec! To má pro katolickou církev hluboký význam, protože tím už v ní nepřevládá eurocentrický pohled. Mluvili jsme také o lidských právech. (Papež) zcela jasně řekl, že se máme zasazovat o pravdu, spravedlnost a vzájemné smíření. Lidská práva jsou vždy a všude platná. Člověk je nesmí obhajovat jenom tehdy, když jsou ohrožena, nýbrž také během relativního klidu. (Laureát Nobelovy ceny Adolfo Pérez Esquivel v Radio Vatikan 28. března 2013)

Z něm. originálu Erneuern wir unsere Kirche mit Franziskus! přeložil Jiří G. Kohl