Bohuslav Balbín (1621–1688) patřil k silné generaci českých jezuitů dospívající za třicetileté války. Vestfálského míru se dožili na vrcholu životních sil a podíleli se na poválečné obnově a utváření nových, katolických Čech. Chtěli změnit obraz země, která v očích katolického světa platila za kacířskou, rehabilitovat ji zdůrazňováním její „pravověrné“ minulosti i přítomnosti. Tak se zrodil český barokní katolický patriotismus, jehož se Bohuslav Balbín stal čelným představitelem.

Na svět přišel 3. prosince 1621 v královéhradecké rodině erbovních měšťanů. Latinskou školu začal u benediktinů v Broumově, ale záhy přešel do jezuitských škol v Jičíně, Praze a v Olomouci. Již roku 1636 vstoupil do noviciátu v Brně, pokračoval pak řádovými studiem v Kladsku a univerzitními v Praze. V roce 1642 provázel filozofa Roderiga Arriagu při cestě po Čechách a coby milovník historie využil příležitost k studiím knihoven a archivů v městech, kterými procházel.

V roce 1648 se jako člen Klementinské koleje podílel na obraně Starého Města v praporu Jiřího Plachého a byl zraněn. Krátce působil jako misionář ve východních Čechách. Patrně se neprojevil jako dobrý kazatel, a tak se roku 1653 vrátil k pedagogické činnosti. Za třináct let vystřídal koleje v Kladsku, Českém Krumlově, Praze, Brně, Jičíně, Klatovech a v Jindřichově Hradci. Zde psal knihy, jež měly charakter učebnic, byly však vydány až poté, co pedagogickou činnost ukončil, např. Versimilia humaniorum disciplinarum (Nástin humanitních disciplín, 1666), Questia oratoria (Otázky řečnické, 1677).

V 60. letech Balbínův život poznamenaly spory, byl i vyšetřován řádovým generálním vikářem. Příčinou asi bylo, že v Rukověti básnictví (1658) kritizoval dílo svého řádového spolubratra Jana Bucelia. Také sbírkou epigramů Examen mellissaeum (Včelí roj, 1663) popudil mnoho lidí. Přesun do klatovské koleje r. 1663 chápal jako vyhnanství.

Již předtím byl Balbín pověřen úkoly dějepisce české provincie jezuitského řádu. Úkol nepřijal s nadšením, stěžoval si na jeho obtížnost a nedostatek materiálu. Místo toho se pustil do starších českých dějin, k nimž si našel cestu oklikou přes hagiografii. Jeho prvními historickými pracemi byly spisy věnované mariánským poutním místům: Diva vartensis, Diva turzanensis a Diva Montis Sancti. Životopis Arnošta z Pardubic z roku 1664 (Vita venerabilis Ernesti) je pak již plnohodnotným historickým dílem.

Vrcholné Balbínovo dílo, Epitome rerum bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z českých dějin aneb historie boleslavská, vypracováno v průběhu 60. let), vzniklo na půdorysu dějin staroboleslavského poutního místa a rozrostlo se na monumentální, sedmidílné zpracování české historie. Publikace nebyla pro návrhy různých cenzurních zásahů jednoduchá. Autor narazil jak ve vlastním řádu, tak u nejvyššího pražského purkrabí hraběte z Martinic, s nímž měl spory již dříve. Naopak na vídeňském dvoře bylo dílo hodnoceno kladně, přestože v něm autor nešetřil kritikou panovnického rodu.

Mezitím však musel Balbín v 70. letech podruhé do vyhnanství do Klatov. Po krátkém opavském pobytu směl od roku 1776 žít v Praze. Mezitím sepsal anonymně Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, a pustil se do zpracování díla Miscellanea historica Regni Bohemiae, jakéhosi encyklopedického zpracování, jež vedle historie české země mělo představit i její geografii a bohatství živé i neživé přírody, což v tehdejším třídění věd spadalo také pod historii. Byl to projekt tak rozsáhlý, že jej nemohl dokončit (zemřel 29. listopadu 1688 v Praze), z plánovaných 20 dílů bylo dokončeno 12, přičemž část Bohemia docta vyšla až na konci 18. století.

Bohuslav Balbín byl jedním z největších učenců, jaké Čechy v 17. století měly. Přesto je však třeba zmínit i kontrast vůči intelektuálnímu dění v západní Evropě, jenž vynikl, když Balbín přispěl do projektu belgických jezuitů, bollandistů, Acta sanctorum, určeného ke kritickým edicím pramenů o životech světců (projekt mimochodem pokračuje dodnes). Tam Bohuslav Balbín zaslal vlastní zpracování legendy o svatém Janu Nepomuckém, jež se nedrželo osvícenských principů vědecké práce. Nicméně z úcty k autorovi tam byl spis zařazen.

Vatikánská banka poprvé uveřejnila report

Vatikán (VIS) Vatikánská banka IOR poprvé ve své historii uveřejnila výroční zprávu. Dokument má přes 100 stan a uvádí, že za rok 2012 banka zaznamenala zisk 86,6 milionů euro, z čehož 54,7 milionů přispěla do rozpočtu Svatého stolce. Doposud byly výroční zprávy IOR důvěrné; uveřejnění tohoto reportu je podle prezidenta banky Ernsta von Freyberga výsledkem tlaku na větší transparentnost banky. Zpráva je uveřejněna na webových stránkách IOR www.ior.va.

Prezident von Freyberg při představení zprávy ujistil, že banka je vedena konzervativně, má dostatečnou finanční rezervu, je řádně auditována a od května zde probíhá pečlivé vyšetřování externími poradci a zároveň revize vnitřních procesů, aby se zabránilo případným pokusům o praní špinavých peněz přes ni.

Jan XXIII. a Jan Pavel II.: svatořečení je v dubnu

Vatikán (KAP) Papež František rozhodl, že 27. dubna 2014 se bude konat svatořečení jeho dvou nedávných předchůdců Jana XXIII. (Angelo Roncalli, papežem 1958–1963) a Jana Pavla II. (Karol Wojtyła, 1978–2005). Jan XXIII., který svolal II. vatikánský koncil, bude svatořečen výjimečně bez toho, aby byl uznán druhý zázrak, způsobený na jeho přímluvu. Svatořečení polského papeže Jana Pavla II. je zase výjimečné v tom, že od jeho smrti uplynula mimořádně krátká doba.

Egypt: atentát na koptského biskupa

Káhira (KAP) Ozbrojení extremisté v centrálním Egyptě ostřelovali automobil koptského biskupa Anbu Makariose a poté i dům, kam se se svým řidičem uchýlil. Podle tamní diecéze Minjá žijí křesťané v oblasti již dlouhá léta pod hrozbou zbraní a útlaku a z regionu utíkají obyvatelé včetně muslimů. Zároveň diecéze ocenila chování těch muslimů, kteří křesťany chrání.

Po atentátu provedla egyptská policie razii ve vesnici, kde ke střelbě došlo. Bylo přitom zatčeno několik podezřelých. Biskup sem přijel navštívit rodinu jistého křesťana, který byl zavražděn poté, co odprodal svou nemovitost církvi. Násilí přitom bylo vyvoláno pověstí, že koptská církev koupený dům tajně využívá pro bohoslužby a že biskup chce opět zprovoznit místní kostel, který je již deset let zavřený.

Koptská organizace za lidská práva Maspero vzhledem k podobným útokům mluví o partyzánské válce muslimského bratrstva proti křesťanům.

Ekumenická návštěva mešity al-Aksá

Jeruzalém (KAP) Místní představitelé několika křesťanských církví – řeckopravoslavné, anglikánské, katolické a arménské – navštívili jeruzalémskou mešitu al-Aksá, stojící na Chrámové hoře, kde byli přijati velkým muftím Mohamedem Husajnem a dalšími muslimskými představiteli.

Křesťané tak demonstrovali solidaritu s muslimy u příležitosti opakujících se konfliktů s židovskými nacionalisty a náboženskými extremisty, kteří pronikají do komplexu mešity, třetího nejposvátnějšího místa islámu. Velký muftí označil návštěvu za historickou. Duchovní obou náboženství se shodli na významu mírové koexistence a odsoudili pokusy extremistů Jeruzalém judaizovat.

Židovští radikálové také nedávno v Jeruzalémě poškodili křesťanský hřbitov a nedaleko stojící auta a v minulosti spáchali řadu podobných útoků proti křesťanským a muslimským cílům. Protestují tím proti omezování osídlovacích aktivit na Izraelem obsazených územích. Zároveň ztěžují nalezení politického kompromisu s Palestinci.

Pedofilní skandály v polské církvi

Varšava (KAP) V Polsku se nyní hovoří o sexuálním zneužívání mládeže duchovními. Policie z toho důvodu nedaleko Krakova zadržela Wojciecha Gila (36) z kongregace michaelitů, který byl z těchto důvodů obviněn v Dominikánské republice, kde působil jako farář. Kongregace michaelitů je přitom podezřelá, že trestnou činnost svého člena ignorovala a bagatelizovala. Z podobných zločinů byl obviněn rovněž vatikánský nuncius v Dominikánské republice, polský arcibiskup Józef Wesołowski (65), který údajně platil nezletilým za sex. Ten byl ovšem odvolán do Vatikánu, kde ho vyšetřují tamní úřady, jelikož ho chrání diplomatická imunita.

Další pozdvižení u Poláků vyvolal postup vedení diecéze Varšava-Praga, která ponechala kněze odsouzeného za pedofilii nadále ve službě, kde pečuje i o ministranty. Podle diecéze totiž rozsudek není ještě pravomocný.

Němečtí evangelíci: neshoda o manželství

Berlín (KAP) V Berlíně se konalo sympozium německých evangelických teologů na téma manželství. Pod vedením předsedy teologické komory Evangelické církve Německa prof. Christopha Markschiese účastníci diskutovali nad nedávným pozičním dokumentem církve, který otevírá pojem manželství i pro homosexuální páry a navrhuje zrovnoprávnění nových rodin složených z bývalých členů různých dřívějších rozpadlých svazků (tzv. patchwork families). Dokument někteří účastníci kritizovali, jelikož podle nich postrádá dostatečné teologické odůvodnění. K celkové shodě nad sporným tématem však sympozium nedošlo. Pozice německých luteránů tak zůstává nadále nejasná a církev je v této otázce rozdělená.

Další útoky islamistů z Boko Haram v Nigérii

Abuja (KAP) Ozbrojenci z islamistického hnutí Boko Haram zaútočili na severovýchodě Nigérie na státní zemědělskou školu v obci Gujba a zavraždili přinejmenším 50 studentů. Přepad se odehrál v noci a teroristé stříleli studenty spící v internátě školy. Skupina, která v minulosti napadla dlouhou řadu křesťanských a státních cílů, je podezřelá také z nedávného útoku na protestantskou faru v obci Dorowa, kde teroristé zabili kazatele, jeho syna a dalšího věřícího. Poté kostel a pět domů v okolí podpálili.

Podle odhadů se od května stalo oběťmi útoků Boko Haram nejméně 900 lidí. Skupina Boko Haram vznikla roku 2002, byla však až do roku 2011 považována za lokální fenomén, jelikož řádila pouze na severovýchodě Nigérie. Po zabití jejího zakladatele Mohammeda Yusufa nigerijskými ozbrojenými silami (2009) se však skupina ještě radikalizovala a rozšířila svůj záběr.

Hans Küng nevylučuje, že podstoupí eutanazii

Freiburg (KAP) V právě uveřejněném třetím a posledním díle svých pamětí napsal švýcarský teolog a kritik církve Hans Küng (85) větu: „Nechci přežívat jako stín sebe sama.“ V knize autor vzpomíná na posledních třicet let svého života a nezakrývá, že trpí Parkinsonovou nemocí a zakrátko oslepne. „Jsem ochoten ještě chvíli dál žít, dál pracovat, ale jsem také připraven se kdykoli rozloučit,“ píše Küng. „Byl mi darován v každém ohledu bohatý život. Nejsem unaven životem, ale přesto jsem syt života.“ „V žádném případě bych nechtěl, tak jako mnozí jiní, propást pravý okamžik svého rozloučení.“ Podle Künga má každý člověk právo zemřít, „pokud už podle svého nejvlastnějšího úsudku nevidí žádnou naději na další humánní život, pokud naplnil smysl svého života a přeje si smrt.“

Na závěr knihy také Küng zdůrazňuje, že i když se nadále možná bude veřejně vyjadřovat k různým otázkám, považuje své dílo za uzavřené. „Myslím si, že své velké úkoly jsem splnil.“

Pozvání liturgické iniciativy Coena: téma Křest

Evangelická liturgická iniciativa Coena zve všechny zájemce na 21.–23. listopadu 2013 do Chrástu u Plzně. Na faře ČCE (Železniční 477, vedle mateřské školy) proběhne studijní setkání s tématem Svátost křtu. Kontakt: Karel Šimr (karel.simr(at)evangnet.cz). Webové stránky www.coena.cz. Program začíná ve čtvrtek večer, končí se v sobotu obědem.

Nejpozději od dokončení zprávy o výsledcích vyšetřování případu „VatiLeaks“, vypracované na příkaz papeže Benedikta XVI., kolují v katolické církvi zvěsti o „sítích homosexuálů“ v kurii a ve vedení církve. Papež František se k tomuto problému vyjádřil v rozhovoru s představenými ženských a mužských řádů v Latinské Americe (Vatikán obsah rozhovoru dosud nedementoval). Řekl, že se mluví o „lobby gayů“ v kurii, a zdůraznil, že ta skutečně existuje. Tím se z nejvyššího místa potvrzuje, co je v posledních letech stálým tématem zpravodajství o církvi: církev má zcela zvláštní problém s mužskými „spolky“ v řadách duchovenstva – a není vyloučeno, že jsou propojeny také s laickými kruhy.

Debata o zneužívání a homosexualita

Není náhodou, že se debata o „sítích homosexuálů“ v prostředí katolického kléru a jeho okolí znovu rozpoutala v roce 2010. Velkou část odpovědnosti za to nese samo církevní vedení. Ještě na jaře onoho roku navázal kardinál Tarcisio Bertone svými tezemi o souvislosti mezi homosexualitou a sexuálním zneužíváním na strategickou argumentaci, kterou vedení katolické církve po dlouhá léta používalo jako odpověď na skandály okolo zneužívání: „Odstraňte z kléru gaye, pak už nebudou žádné sexuální prohřešky“ nebo (řečeno s Johannesem Dybou, zesnulým arcibiskupem z Fuldy, který takto definoval dva jemu známé důvody pro laicizaci) „Jedni skončí na radnici, druzí před prokurátorem.“

Odtud nebylo a není daleko k podezření, že si homosexuální duchovní ve svých sítích vzájemně přihrávají oběti – že tudíž sítě gayů jsou sítěmi pachatelů. Je pravda, že z některých výpovědí obětí vysvítá, že skutečně existují klerikální sítě, které si oběti vzájemně přihrávají. Ale z toho nelze dělat zásadní závěry. I kdyby všichni pachatelé zneužívání z řad kleriků byli homosexuální (což samozřejmě nejsou), nevyplývalo by z toho, že všichni homosexuální klerikové jsou pachateli nebo musejí být z pachatelství podezírání. (Z faktu, že všichni členové Ku-klux-klanu jsou běloši, také přece nelze vyvozovat, že všichni běloši – nebo skoro všichni – jsou členy Ku-klux-klanu.)

Na kongresu „Cestou k léčení a obnově“, pořádaném z iniciativy Benedikta XVI. papežskou univerzitou Gregoriana, byla tato souvislost mezi homosexualitou a sexuálním zneužívání vyvrácena pomocí střízlivých čísel. Ve velké studii americké biskupské konference k příčinám a kontextu sexuálního zneužívání ze strany katolických kněží, která byla na kongresu citována, se konstatuje výslovně: „Klinické údaje nepodporují hypotézu, že u homosexuálně orientovaných kněží je pravděpodobnost zneužívání dětí vyšší než u kněží orientovaných heterosexuálně“.1 I čísla, která v této souvislosti prezentoval Stephen Rosetti, mluví jasně: většina obětí sexuálního násilí jsou ženy a dívky; většina pachatelů jsou heterosexuálové; v případě pachatelů z řad kněží tvoří největší skupinu obětí chlapci postpubertálního věku.

Z posledního zjištění nelze vyvozovat, že by homosexuálové jevili mimořádný sklon k sexuálnímu násilí. Nanejvýš z něho vyplývá, že v katolickém kléru je významný počet homosexuálních mužů. To ale není žádná novinka – jenomže vyslovit ji bylo dosud spojeno s rizikem. Když augsburský pastorální teolog Hanspeter Heinz roku 1996 poprvé před německou veřejností odhadl podíl homosexuálních kněží v katolické církvi na 20 %, sklidil nadávky za urážku duchovenstva. Dnešní odhady jsou mnohem vyšší. Když se teď mluví o „síti homosexuálů“ či o „lobby gayů“, jen to nepřímo potvrzuje skutečný stav a přispívá to k odstranění tabuizace tématu.

A i kdyby bylo sexuální násilí páchané duchovními ve srovnání s jinými profesními skupinami mnohem častější, ani to by ještě nedokazovalo, že homosexualita a sexuální zneužívání spolu speciálně souvisejí. Spíše by to opravňovalo k závěru, že mezi homosexuálními duchovními je výrazný počet těch, kdo nemají ke své sexualitě zdravý vztah.

Homosexuální klerici nemohou o své sexuální orientaci mluvit

Že tomu tak pravděpodobně je, souvisí ale zase s církevnímu strukturami. Církevní vedení v posledních letech opakovaně zdůrazňovalo neslučitelnost homosexuality a kněžství, naposledy znovu sám Benedikt XVI. ve své knize rozhovorů Světlo světa: „Homosexualita je s kněžským povoláním neslučitelná“ (181). Sexuální zralosti lze o všem – i v celibátu, a zejména tam – dosáhnout jedině tehdy, může-li člověk o svých snech, přáních a touhách mluvit v první osobě jednotného čísla. V případě homosexuálních kandidátů kněžství to prostě nejde už jen proto, že by tím dotyčný ohrozil svoje připuštění ke svěcení.

Narážíme zde tedy na strukturální příčinu toho, proč je právě pro homosexuální kleriky tak obtížné sexuálně dozrát – což má ostatně škodlivé vedlejší účinky i na kleriky heterosexuální a na jejich psychosexuální dozrávání. Příkaz mlčet má za následek jednak nespravedlivé postavení homosexuálů uvnitř kléru, což opět přispívá k mlčení o sexualitě obecně, jednak heterosexuálním klerikům znemožňuje poznat homosexuální spolubratry jako takové a zbavit se vlastních obav, které v nich jiná sexuální orientace většinou vyvolává. I zde totiž panuje nevyváženost: homosexuálové jako menšina mají zpravidla lepší představu o tom, co to znamená být heterosexuální, než heterosexuálové o tom, co je to být homosexuální.

Zákaz kněžského svěcení homosexuálů svůj účel neplní, nedovolenému svěcení homosexuálních mužů ve skutečnosti nezabraňuje. Naopak. Homosexuální muži jsou svěceni. To už dnes nikdo nepopírá. Někdy biskupové nevědí, že někteří z kandidátů jsou gayové. Někdy to v okamžiku svěcení nevědí ani kandidáti sami. Rozhodně je řada otázek, jimiž by bylo nutno se před svěcením zabývat, jenomže struktura připouštění ke kněžskému studiu o nich nedovoluje mluvit otevřeně.

Mnoho homosexuálních mužů se právě proto – ať vědomě či nevědomě – cítí ke kněžství přitahována; povinnost mlčet o vlastní sexualitě dokonce vítají, protože své sexuální cítění spojují s pocitem hluboké viny a celibát jim tudíž připadá jako žádoucí životní forma, která jim umožní vyhnout se konstruktivnímu, vědomému vypořádání se s vlastní sexualitou. Mimochodem: Je docela možné, že kdyby byli homosexuálové ke kněžskému svěcení připuštěni oficiálně, toužilo by pak po kněžství méně homosexuálních mužů – právě proto, že by o své orientaci mluvit mohli a museli!

Takoví si přístup k celibátu jakožto útočišti nebudou chtít upřímnými slovy zablokovat. Jiní vědomě homosexuální kandidáti lžou, mají-li před kněžským svěcením odpovědět na otázku po své sexuální orientaci, protože musejí počítat s tím, že vyslovením pravdy by se sami vyloučili; ti pak žijí po celou svou kněžskou existenci s ochromujícím pocitem, že svého kněžství dosáhli lstí. Další rozpoznají svoji orientaci teprve po svěcení a podrobují se příkazu mlčet: nechají si to temné tajemství pro sebe a malý soukromý okruh přátel, nebo akceptují „řešení“, které má pro tyto případy autorita církve. Ta jim pak dovolí zůstat kněžími, pokud o své sexualitě nebudou mluvit veřejně (forum externum).

Kdo jednou zažil, co se stane s katolickými homosexuálními kněžími, překročí-li forum internum a promluví-li v první osobě jednotného čísla, ten pochopí, proč je možná skutečně lépe doporučovat jim v zájmu jejich vlastního bezpečí, aby mlčeli. Homofobní násilníci nevynechají jedinou možnost, jak takového kněze osobně znemožnit a morálně zničit. To je ovšem o důvod více se domnívat, že existence skrytých „homosexuálních sítí“ v katolickém duchovenstvu má i strukturální příčinu: chce-li homosexuální klerik mluvit pravdu, ohrožuje sám sebe.

Ještě slovo k tématice zneužívání. Zákaz svěcení homosexuálních kleriků a skutečnost, že o své orientaci nesmějí mluvit, má – jak ukázaly nedávné vyšetřovací zprávy – také dramatické důsledky pro průběh vyšetřování. Pokud se homosexuální klerikové z toho či onoho důvodu podrobí příkazu mlčet, jsou vydíratelní. Přiměřená reakce církevního vedení ztroskotala mnohdy také na tom, že odpovědné osoby neměly dost vnitřní svobody volat pachatele k odpovědnosti, eventuálně je udat. Dotyční totiž museli počítat s tím, že pachatelé mohou i je „obvinit“ či „odhalit“ jako homosexuály, a drželi se tudíž zpátky. Proto by bylo jedním z nejdůležitějších strukturálních preventivních opatřeních proti ututlávání podobných případů prostě příkaz mlčení zrušit.

Mužské spolky zužují homosociální strukturu duchovenstva

Papež František dosvědčuje, že „lobby gayů“ ve Vatikánu existuje – a existuje-li v nejvyšším patře církve, nebude asi jenom tam, neboť nejvyšší patro přiděluje úřady, umožňuje přístup, rozhoduje o příslušnosti, a to po celém světě. Papežovo otevřené slovo umožňuje jasnější pohled na realitu. Tady už se snad dokonce ukazuje, jakým směrem se bude ubírat reforma kurie, kterou si František přeje.

Pojem „lobby gayů“ pochází z homofobního bojového slovníku. Bojová rétorika se neobejde bez obrazů nepřátel: pojem „lobby gayů“ naznačuje organizovanou, neformálně fungující skupinu s jasnými strategickými cíli a taktickým plánem. Bojový jazyk znamená také významové zúžení: „lobby gayů“ implikuje, že všichni, kdo se zasazují za práva homosexuálů, jsou sami gayové a lesby – což očividně není pravda. Abychom pochopili tomu, co měl papež na mysli, musíme tento pojem zbavit agresivních asociací.

Předně je nutno konstatovat, že opravdu existují zájmové skupiny, které aktivně hájí zájmy a politické cíle homosexuálních žen a mužů ve společnosti i v církvi. Diskuse probíhající v posledních letech ukázala, že jejich úsilí bylo také mnohdy úspěšné. Některé jejich zájmy a cíle mohou někoho pohoršovat. Ale lobbování není samo o sobě nic zavrženíhodného. Lobbování, tedy zastupování zájmů, je jedním ze způsobů, jak se společnost vypořádává s problémy; i jiné skupiny vnášejí do veřejné debaty své zájmy a cíle, a mohou je tak prosazovat. Ovšem nelze z toho vyvozovat dvě věci. Zaprvé že by všichni, kdo se zasazují za práva gayů a leseb, byli sami gayové nebo lesby. Jde přece o lidská práva, a ta se týkají všech (vzpomeňme jen na diskusi o paragrafu 175 trestního zákona v Německu). Zadruhé že by šlo o spiknutí a tajné aktivity temných spolků. V kontextu katolické reality je ovšem pojem „homosexuální lobby“ spojován s oběma omyly: tvrdí se, že je to lobby samých homosexuálů a že je to systematicky organizovaná podzemní klika spiklenců. Toto druhé tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit už jen proto, že homosexuální duchovní nesmějí říct, že jsou homosexuální, a že „síť homosexuálů“ kolem nich si dá dobrý pozor, aby nešla s pravdou ven.

Mimo bojovou rétoriku máme k dispozici sociologický termín „homosocialita“, jenž označuje vztahy osob stejného pohlaví bez jakéhokoli romantického či sexuálního podtextu. V mužských řádech jsou samí muži, v ženských řádech samé ženy, v chlapeckých školách pouze chlapci, v dívčích pouze dívky, v kostele sedávaly nalevo ženy, napravo muži atd. Nikoho by nenapadlo soudit z toho na jejich sexuální orientaci. Homosocialita nejrůznějšího druhu existuje ve všech kulturách a ve všech fázích lidského života. K soužití pohlaví patří stála hra blízkosti a odstupu, a to i ve skupinových konstelacích.

Homosocialita se ovšem stává problémem, jestliže se spojuje s mocí, uzavírá přístup k moci a opačné pohlaví vytlačuje na okraj. Hnutí za práva žen razí pojem „mužské spojenectví“. Homosocialita mužů se stává takovým „mužským spojenectvím“, pokud se vůči druhému pohlaví uzavírá a je samoúčelná. Homosociální skupiny jsou náchylné k takovému „spojenectví“, pokud jejich atraktivita spočívá právě v jejich homosociální struktuře. V případě katolické církve to znamená: Je-li kněžské povolání atraktivní především tím, že tam muži mohou být mezi sebou, pak se homosociální struktura duchovenstva zužuje na „mužské spojenectví“.

„Mužské spojenectví“ duchovních má také svoji vnější stránku: vůči ženám vyzařuje atmosféru exkluzivity, je k nim nepřátelské. Exkluzivita způsobuje, že klérus je pro některé atraktivní, pro jiné, zejména pro ženy, problematický. Ve vedení církve se zřejmě stále více prosazuje názor, že mužské spojenectví v kléru představuje problém pro celou církev. Jinými slovy: těžko lze v církvi mluvit o nějakých „sítích homosexuálů“ (zůstaneme-li u tohoto pojmu) a nedotknout se přitom zároveň ženské otázky.

David Berger uveřejnil v létě 2010 knihu s názvem Der Heilige Schein („Svaté zdání“, slovní hříčka: Heiligenschein = svatozář), okolo které panuje dodnes třeskuté mlčení, možná právě proto, že v ní katolický a zároveň otevřeně homosexuální teolog popisuje, jak konkrétně prožíval mužské spojenectví v církvi (srov. Herderkorrespondenz, 7/2011, 323). Není nutno souhlasit se všemi autorovými závěry, ale je třeba uznat, že jeho pozorování nesporně platí – i na pozadí zkušeností, které v mužských společenstvích církve udělali jiní.

Jde mimo jiné o banální poznatek: Polemizuje-li někdo zvláště energicky proti homosexualitě a homosexuálům, nelze z toho usuzovat, že je sám heterosexuální. Naopak, s nejtvrdší homofobií se setkáváme u těch, kdo svoji vlastní homosexualitu před druhými či dokonce sami před sebou zapírají. Jestli je k tomu vede naivita, nebo nestydatost, záleží na konkrétním případu. Když bojovníci z mužských společenství vyzývají k boji proti „sítím homosexuálů“, zpravidla je nutno „rozlišovat duchy“ (k pojmu „rozlišování duchů“ srov. Ignác z Loyoly, Exercicie, č. 313nn).

Mnozí bystří pozorovatele mají v posledních letech při pohledu na Vatikán stále silnější dojem, že v boji církevního vedení proti „sítím homosexuálů“ je „mužské spojenectví“ uzavíráno (nejen, ale také) mezi dvěma typy odpadlých homosexuálů: těmi, kteří si své sexuální orientace nejsou vědomi, a těmi, kteří si jí vědomi jsou. Ti druzí se nechají nést těmi prvními. Jinak si nelze vysvětlit, jak je možné, že se pravicovým katolickým internetovým portálům s jejich ubohou homofobní rétorikou stále ještě dostává takové pozornosti a podpory dokonce i z nejvyšších kruhů církevního vedení.

Většinou velmi zbožný slovník

Pojem „lobby gayů“, jejž papež František použil, neoznačuje nějaké organizované spiknutí temných homosexuálních subjektů, které přesně vědí, co chtějí. Problém je palčivější: v duchovenstvu existují spolky, které se mezi sebou cítí velmi dobře, jejich charakteristicky mužský způsob vzájemného zacházejí jim vyhovuje a jdou si vzájemně na ruku. Mezi sebou si rozdělují tituly, pozice a kontakty. V jejich řadách mohou být i takoví, kteří vědí, co činí; kteří vedou jasně dvojí život; kteří hrají cílené mocenské hry – avšak nejde jim přitom o tytéž cíle, jako oné jimi pranýřované „síti homosexuálů“. To vše činí s hlubokým nepochopením skutečnosti, že v téže církvi existují i jiní, jimž tato forma spojenectví a prosazování zájmů, vyznačující se nadto většinou velice zbožným slovníkem, vadí.

Papež František umyl na Zelený čtvrtek nohy dvanácti odsouzeným, z toho dvěma ženám. Pobouření, které se od té doby proti tomuto papeži zvedá, vychází přesně z toho ducha, který vane v klerikálních mužských spolcích. Toto papežovo prosté gesto se zjevně dotklo především „homosexuální sítě“ či lépe řečeno „mužských spolků“ v církvi. Doufejme, že se papež František nedá zastrašit. Mužské spolky lze zbavit jejich moci nejsnáze tak, že budeme jednoduše dělat to, z čeho mají největší strach: že se otevřeme, vydáme se na okraj a nadechneme se pachu, jaký je v ovčincích. Ignaciánská tradice to nazývá velmi prostě – agere contra.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Dr. Klaus Mertens SJ (nar. 1954) je ředitelem německého jezuitského gymnázia Kolleg St. Blasien, v letech 2000–2011 byl rektorem jezuitského gymnázia Canisius-Kolleg v Berlíně.

1www.usccb.org/issues-and-action/child-and-youth-protection/upload/The-Ca...

S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.1

Všech osm kardinálů se věnuje především intenzivnímu sběru informací a podnětů od co největšího okruhu biskupů, to je momentálně jejich hlavní úkol. Předpokládám, že po zasedání poradní skupiny a navazující společné pouti do Assisi budou k dispozici další informace. Již v průběhu záři se ukázal, že papež František zahájil prozatím alespoň personální revizi římské kurie a dává dohromady tým svých spolupracovníků. Myslím si, že papežovo vystupování na veřejnosti, jeho gesta a slova jsou důležitější a pro mnohé zajímavější. Přesto se s čtenáři rád podělím o pokus o vhled do římské kurie na základě veřejně dostupných zpráv. Jsem si vědom, že některé informace se pohybují spíše na úrovni drbů a jsou jen pro zajímavost. Navíc reforma kurie teprve začíná. Jenže v případě tak specifické instituce jako je římská kurie nám mnohdy nic jiného nezbývá.

Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana

Nejočekávanější personální změna v římské kurii se týkala postu státního sekretáře, tedy pomyslného muže číslo dvě ve Vatikánu. Dne 31. srpna 2013 bylo oznámeno, že papež přijal rezignaci Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) a jmenoval nového Pietra Paroliniho s účinností od 15. října. Zároveň potvrdil v úřadu ostatní vrchní úředníky tohoto orgánu. Pro lepší představu je třeba připomenout, že Státní sekretariát se skládá ze dvou sekcí nebo oddělení. První je oddělení obecných záležitostí vedené zástupcem (substitut, od roku jím je 2006 italský arcibiskup Giovanni Angelo Becciu, nar. 1948), jemuž pomáhá přísedící (assessor, od roku 2009 americký mons. Peter Brian Wells, nar. 1963) Druhým je oddělení mezinárodních vztahů vedené státním tajemníkem resp. sekretářem (od roku 2006 marocký arcibiskup Dominique Mamberti, nar. 1952) za pomoci vedlejšího tajemníka resp. podsekretáře (od roku 2013 maltský mons. Antoine Camilleri, nar. 1965). Stručně by se dalo říct, že zatímco první oddělení má na starosti interní církevní agendu, druhé má za úkol věnovat se vztahům k jednotlivým státům (tj. patří sem agenda diplomatických vztahů a nunciatur). Státní sekretář bývá přirovnáván k premiérovi vlády, vedoucí druhého oddělení pak k ministru zahraničních věcí.

Některá média hovořila o „vyhození“ Bertoneho, což mi v případě nemocného a téměř 79letého (tj. 4 roky přesluhujícího) státního sekretáře připadalo přece jen přitažené za vlasy. Každopádně nespokojenost s jeho působením je zřejmá již delší dobu. Nic na tom nezměnilo neobvyklé a opakované vyjádření podpory ze strany papeže Benedikta XVI.2 I když by nebylo spravedlivé svádět na něj všechny problémy římské kurie v posledních letech, jeho spoluzodpovědnost z pozice šéfa ústředního administrativního orgánu kurie je zřejmá. Vatikánolog John L. Allen Jr. poukázal na to, že v případě státního sekretáře Bertoneho se jednalo o experiment, který se neosvědčil. Na rozdíl od svých předchůdců neměl Bertone zkušenost s fungováním Státního sekretariátu. Benedikt XVI. si ho zvolil pro jeho loajalitu, neboť Bertone s papežem v minulosti opakovaně spolupracoval např. jako člen skupiny expertů pro vyjednávání s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v roce 1988 nebo jako sekretář Kongregace pro nauku víry (v letech 1995–2002), jejímž byl kardinál Josef Ratzinger prefektem. Vatikánoložka Andrea Gagliarducciová na dokumentu z ledna 2012 dokládá, že Tarcisio Bertone usiloval o reformu kurie a některé z jeho plánů rezonují s návrhy kardinálů během konsistoře před letošním konkláve i s návrhy papeže Františka.3 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Ratzingerově Kongregaci pro nauku víry. I když to může mnohé překvapit a i jiné zdroje to potvrzují, kardinál Ratzinger nevládl v kongregaci pevnou rukou, konal pravidelné porady a neprosazoval pouze své názory, přestože její působení navenek nemá příliš dobrou pověst. Gagliarducciová uvádí, že si papež Benedikt XVI. vědomě vybral dobrého právníka a nikoliv diplomata. Byl to pokus o nalezení nového způsobu práce, který se setkal se silnou opozicí. Každopádně je třeba být opatrný při posuzování úsilí o reformu kurie v době papeže Benedikta a papeže Františka. Nepochybně je zde větší kontinuita než by se na první pohled mohlo zdát, což dosvědčují debaty kardinálů před konkláve i poměrně rychlá volba a silný mandát, který od nich nový papež získal.

Když se vrátíme ještě dále do minulosti, zjistíme, že hledání nových způsobů fungování Státního sekretariátu po nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 bylo způsobeno problematickým dědictvím z doby Jana Pavla II. Státní sekretariát v čele s Angelem Sodanem (nar. 1927, státní sekretář 1991–2006) představoval vůči snahám papeže Benedikta XVI. o „očistu církve“ poměrně silnou opozici už v době jeho působení ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry. Sodanův Státní sekretariát se s Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry střetl např. v kauze vyšetřování obvinění ze sexuálního zneužívání ze strany zakladatele legionářů Kristových Marciala Maciela Degollada (1920–2008). Zřejmě i díky Sodanově podpoře odolával Maciel obviněním, kterými se od roku 1998 zabývala Kongregace pro nauku víry, a odstoupil teprve začátkem roku 2005 z důvodu stáří. Sodano se měl zastávat rovněž vídeňského arcibiskupa Hanse Hermanna Groëra (1919–2003, arcibiskupem 1986–1995, kardinálem od 1988, v roce 1998 se vzdal svých hodností), který byl také obviněn ze sexuálního zneužívání. Když v květnu 2010 tuto kauzu v médiích zmínil Groërův nástupce Christoph Schönborn (nar. 1945, vídeňský arcibiskup od roku 1995, kardinál od roku 1998), vysloužil si pozvání „na kobereček“ k papeži, který podle oficiální tiskové zprávy „urovnal nedorozumění mezi kardinály“4 Ve skutečnosti šlo o jeden z řady sporů, který mezi nejvyššími představiteli katolické církve probíhal na pozadí hledání vhodného přístupu k vyšetřovaným sexuálním skandálům a jejich utajování v nedávné minulosti. Kardinál Schönborn totiž vystoupil na obranu papeže Benedikta XVI. v jeho úsilí na „očistu církve“ s odkazem na údajná tehdejší slova kardinála Ratzingera, že ve Vatikánu „zvítězila druhá strana“. Je to jen další kamínek do mozaiky, která ukazuje, že ačkoliv Ratzinger působil ve Vatikánu v čele mocné Kongregace pro nauku víry od konce roku 1981 až do roku 2005, jeho pozice v římské kurii nebyla tak pevná, jak by se mohlo zdát. Poslední desetiletí pontifikátu Jana Pavla II. ukazuje, že se jednotlivé úřady římské kurie mohou stát nástroji mocenských bojů různých skupin v katolické církvi. Na tom pozadí snad lépe pochopíme intenzivní diskuse kardinálů před letošní volbou papeže i nesnadný úkol, kterým reforma římské kurie nepochybně je. Jak skloubit potřebné a podle některých radikální kroky s důležitým udržením kontinuity a fungování rozsáhlého a celosvětového aparátu církve?

Nový státní sekretář Pietro Parolini

Jmenování Pietra Paroliniho (nar. 1955) státním sekretářem se zdá být zajímavou volbou. O jeho jmenování se spekulovalo již v červnu.5 Tento mladý a talentovaný diplomat v sobě spojuje dlouholetou zkušenost v diplomatických službách Vatikánu (od roku 1986) a zároveň není spojován s aférami uplynulých let (s ohledem na svoji nepřítomnost ve Vatikánu v letech 2009–2013). Někteří komentátoři, např. Gianni Valente, navíc připomínají, že se Parolini osvědčil jako spolehlivý a loajální úředník sloužící pod nadřízenými z různých názorových směrů.6 Za zmínku stojí rovněž to, že ve svých 58 letech je nejmladším státním sekretářem od doby Eugena Pacelliho (tj. pozdějšího papeže Pia XII. v letech 1939-1958), který se stal státním sekretářem v roce 1930 v 54 letech. Pietro Parolini není jen řadovým diplomatem. Během tří let na nunciatuře v Nigérii se zblízka seznámil s problematikou křesťansko-muslimských vztahů, na nunciatuře v Mexiku (v letech 1989–1992) se podílel na závěrečné fázi jednání katolické církve se státem, završené oficiálním navázáním diplomatických styků s Vatikánem. V letech 2002–2009 byl podsekretářem druhého oddělení Státního sekretariátu, tj. oddělení mezinárodních vztahů. Zároveň byl pověřován nelehkými úkoly, např .se účastnil jednání s čínskými státními úřady, cestoval do Vietnamu nebo do Severní Koreje. Časopis Inside the Vatican jej ve své pravidelné anketě zařadil mezi desítku nejvýraznějších postav katolické církve v roce 2006.7 Vyslání do Venezuely s problematickým prezidentem Hugo Chávezem (1954–2013, prezident v letech 1999–2013) v srpnu roku 2009 bylo zřejmě dalším z nelehkých úkolů pro vatikánského diplomata, i když John L. Allen toto vyslání interpretuje jako výraz ztráty přízně ze strany Tarcisia Bertoneho.8 Domnívám se, že tento postup byl spíše standardním kariérním postupem těchto podsekretářů, navíc spojený s biskupským svěcením a s udělením titulárního arcibiskupství. Každopádně absence ve Vatikánu v následujících letech a zřejmě i zkušenost s Latinskou Amerikou byla Parolinimu při výběru nového státního sekretáře připočtena k dobru.

Mimochodem Parolinův nástupce na pozici podsekretáře, Ettore Balestrero (nar. 1966), byl dne 22. února 2013, tj. těsně před odstoupením papeže Benedikta XVI., rovněž jmenován nunciem (v Kolumbii) a titulárním arcibiskupem. Zda se jednalo o jeho odsunutí z Vatikánu nebo zda svojí roli hrála snaha státního sekretáře druhého oddělení Státního sekretariátu Dominique Mambertiho zajistit místo pro svého osobního tajemníka Antoine Camilleriho, který nastoupil na místo podsekretáře po Balestrerovi, zůstává skryto. Každopádně stojí za pozornost sledovat osudy těchto prominentních vatikánských diplomatů, neboť jejich bohaté zkušenosti, kontakty po celém světě a velmi dobré jazykové schopnosti je většinou předurčují pro poměrně slibnou kariéru v římské kurii.

Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů

Zatímco někteří zřejmě touží po kariéře ve vatikánských strukturách, může být pro jiné vatikánská zkušenost odrazovým můstkem pro pomyslnou kariéru v diecézních strukturách. Mám pocit, že někdy takové personální rošády připomínají nerudovské dilema „Kam s ním?“ (v Nerudově povídce šlo o starou slámu ze slamníku). Mám například na mysli osobního sekretáře papeže Benedikta XVI., od 7. prosince 2012 prefekta Papežského domu a titulárního arcibiskupa Georga Gänsweina (nar. 1956). Připomínám, že prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie. Propojení osobního sekretáře papeže s touto funkcí bylo něco nového, resp. šlo ještě dále než bylo jmenování dlouholetého osobního sekretáře (od roku 1966) papeže Jana Pavla II., Stanisława Dziwisze (nar. 1939), prefektem-adjunktem Papežského domu v letech 1998–2005. Dziwisz fungoval paralelně vedle prefekta Američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949, prefektem v letech 1998–2012, od listopadu 2012 kardinálem), i když ve skutečnosti byl Dziwiszův na papeže velmi silný a s postupující nemocí papeže rostl. Po smrti Jana Pavla II. si Dziwisz za svou dlouholetou službu papeži „vysloužil“ krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. června 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první „várce“ kardinálů nového papeže 24. března 2006). I když to nebyl moc dobrý příklad „duchovního nepotismu“ (vztah Dziwisze s papežem byl skutečně přirovnáván ke vztahu otce se synem), pro Benedikta XVI. to byla ideální příležitost, jak se vypořádat s jedním z nejvlivnějších mužů ve Vatikánu.

Georg Gänswein (nar. 1956), pro svůj vždy upravený vzhled přezdívaný „Bel Giorgio“ neboli „Krásný Georg“ (u příležitosti svého biskupského svěcení se v lednu 2013 dostal na obálku italské verze populárního časopisu Vanity Fair s titulkem „Být krásný není hřích“ a „George Clooney sv. Petra“), se stal osobním sekretářem kardinála Ratzingera v roce 2003, kdy vystřídal Josefa Clemense (nar. 1947, od roku 2003 sekretář papežské rady pro laiky a titulární biskup). Spolupráce s Ratzingerem se však datuje již od roku 1996, kdy Gänsweina přivzal ke spolupráci v rámci Kongregace pro nauku víry. Jmenování osvědčeného Georga Gänsweina prefektem Papežského domu bylo nepochybně důsledkem aféry s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks) a zároveň měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání jeho úřadu. I když se propojení funkce osobního sekretáře emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, tj. ve službách úřadujícího papeže, zdá dlouhodobě neudržitelné, byl tento stav 31. srpna 2013 znovu potvrzen papežem Františkem. Domnívám se, že ve hře může být hledání nějakého elegantního řešení. Bezprostředně po volbě nového papeže se objevily spekulace o tom, že by se Georg Gänswein mohl stát nástupcem kolínského arcibiskupa a kardinála Joachima Meisnera (nar. 1933, kardinálem od 1983, arcibiskupem od 1988), který v prosinci oslaví již 80 narozeniny, tudíž patří k jedněm z nejstarších přesluhujících diecézních arcibiskupů. Je však otázkou, zda je jeho případná kandidatura na tento post reálná. Zatím je jeho osud spojen s emeritním papežem.

Zatímco Georg Gänswein je poměrně známou osobností, jméno druhého sekretáře papeže Benedikta XVI. je mnohem méně známé. V září 2007 se jím stal Alfred Xuereb (nar. 1958), původem z Malty. Tehdy vystřídal Poláka Mieczyslawa Mokrzyckého, kterého Benedikt XVI. „zdědil“ po svém předchůdci.9 Xuereb byl od roku 1991 sekretářem rektora Lateránské univerzity, od roku 1995 pracoval ve Státním sekretariátu a v roce 2000 vstoupil do služeb prefektury Papežského domu. Papež František si Xuereba ponechal a povýšil ho na svého prvního osobního sekretáře. Větší spekulace doprovází papežova druhého sekretáře, kterým se stal 49letý Argentinec Fabian Pedacchio Leaniz. Poprvé se po boku papeže Františka na veřejnosti objevil údajně 12. května, ale do papežova bydliště, tj. do Domu svaté Marty, se přestěhoval již po jeho zvolení v březnu.10 Nejprve pracoval pro papeže souběžně se svým zaměstnáním v Kongregaci pro biskupy, na přelomu června a července se stal papežovým druhým sekretářem na plný úvazek. Významné místo v důležité Kongregaci pro biskupy prý Fabian Leaniz získal v roce 2007 právě díky doporučení současného papeže (tehdy ještě kardinála Bergoglia). V prosinci 2011 se v médiích objevilo anonymní udání, že Fabian Leaniz je Bergogliův špión v této kongregaci, který ho pravidelně informuje o všem důležitém. Každopádně v tomto muži získal papež František zřejmě dalšího spolehlivého člověka s vhledem do dění ve Vatikánu. Kruh nejbližších papežových spolupracovníků doplnil nový komorník neboli majordomus, Piergiorgio Zanetti, bývalý četník městského státu Vatikán, který v polovině září 2013 nahradil Sandra Mariottiho (ten se stal majordomem v květnu 2012 po zatčení svého předchůdce Paola Gabrieliho, jenž byl obviněn z vynášení utajovaných dokumentů).

Finanční komise a Kongregace pro nauku víry

Oznámení o jmenování nového státního sekretáře zřejmě předznamenalo začátek výraznějších personálních změn v římské kurii. Do začátku září se řešila především problematika Institutu náboženských děl (IOR), tedy tzv. Vatikánské banky, která patří k nejkritizovanějším vatikánským institucím a není vyloučeno, že bude zrušena. Již 24. června 2013 byla zřízena nová papežská komise, jejímž úkolem má byt shromažďování informací o situaci a činnosti IOR. Komise má přístup k veškerým tajným údajům a informacím. Předsedou komise byl jmenován italský kardinál Rafaele Farina (nar. 1933), bývalý knihovník a archivář. Koordinátorem komise se stal španělský titulární biskup a současně sekretář papežské rady pro výklad legislativních textů Juan Ignacio Arrieta Ochoa de Chinchetru (nar. 1951). Sekretářem se stal mons. Peter Bryen Wells, o kterém už byla řeč coby přísedícím prvního oddělení Státního sekretariátu. Wells byl později, 8. srpna, jmenován ještě do čela nového Výboru pro finanční bezpečnost, což je další instituce, která by měla přispět k větší prevenci a zamezení praní špinavých peněz. Že jsou tato opatření skutečně na místě, ukázal např. případ mons. Nunzia Scarana (některými médii mylně považovaného za biskupa), který byl koncem června zadržen italskou policií a obviněn z praní špinavých peněz.

Dne 21. září 2013 byla zveřejněna další várka nových jmenování nebo potvrzení stávajících osob ve svých úřadech. Ve své funkci byl potvrzen prefekt kongregace pro nauku víry německý arcibiskup Gerhard Ludwig Müller (nar. 1947, prefektem od 2. července 2012) a také sekretář této komise španělský arcibiskup Ladaria Ferrer (nar. 1944, sekretářem od 2008). Potvrzeni byli rovněž všichni stávající členové a konzultoři kongregace. Jedinou změnu v této kongregaci zažil pouze titulární arcibiskup Joseph Augustine Di Noia (nar. 1943), který byl jmenován přísedícím sekretářem kongregace. Tento Američan s italskými kořeny působil v kongregaci pro nauku víry již jako její podsekretář v letech 2002–2009, poté byl sekretářem Kongregace pro bohoslužbu. Před rokem, konkrétně dne 26. června 2012, byl jmenován zástupcem předsedy papežské komise Ecclesia Dei. Tato komise, která se věnuje dialogu s tzv. tradicionalisty, byla v té době již začleněna do Kongregace pro nauku víry. Důvodem jmenování v roce 2012 bylo zřejmě personální posílení této komise v souvislosti s probíhajícím vyjednáváním s představiteli Bratrstva sv. Pia X., které papež Benedikt XVI. toužil dotáhnout do úspěšného konce ještě před svým odstoupením. Pokud by se mu to podařilo, stál by jak u počátku schizmatu Marcela Lefebvra (bez schválení Vatikánu a přes výslovné varování vysvětil 30. června 1988 čtyři nové biskupy, v důsledku čehož byl exkomunikován), tak u jeho konce (zrušení exkomunikací čtyř biskupů zveřejněné v lednu 2009 ještě neumožnilo jejich dovolené působení v rámci katolické církve).11 K dohodě nakonec nedošlo a uvnitř Bratrstva sv. Pia X. navíc došlo kvůli jednání s Římem k napětí.

Je zřejmé, že na rozdíl od svého předchůdce si papež František o tzv. tradicionalistech nedělá příliš velké iluze a jednání s nimi nepovažuje za prioritu svého pontifikátu. Rozšířením kompetencí se Di Noia může věnovat dalším otázkám v rámci agendy Kongregace pro nauku víry. Nabízí se např. problematika v souvislosti s Konferencí ženských řeholních představených v USA.12 Po loňské výměně v čele kongregace, kdy Němec Müller vystřídal Američana Levadu, tak může být agenda svěřena v rámci kongregace opět do rukou Američana. V souvislosti s papežskou komisí Ecclesia Dei zůstal téměř bez povšimnutí dřívější návrat jejího sekretáře Guido Pozza (nar. 1951). Stal se jím poprvé 8. července 2009 po začlenění komise do kongregace. Dne 3. listopadu 2012 byl jmenován vrchním almužníkem papeže a titulárním arcibiskupem. Dne 3. srpna 2013 se opět vrátil na pozici sekretáře komise. Důvody mi nejsou známy. Bylo odstavení Pozza vstřícným krokem vůči tradicionalistům? Nebo dotyčný ztratil důvěru papeže Benedikta (což mi s ohledem na jeho návrat do úřadu připadá nepravděpodobné)?

Změna ve vedení Kongregace pro klérus

Zatímco v Kongregaci pro evangelizaci národů papež František potvrdil stávající personál, tj. prefekta (italského kardinála Fernanda Filoniho, nar. 1946, ve funkci od roku 2011), sekretáře (hongkongského titulárního arcibiskupa Savia Hon Tai-Faie, nar. 1950, od 23. prosince 2012) a přísedícího sekretáře (mons. Protase Rugambwu z Tanzanie, nar. 1960, od 26. června 2012), na čele Kongregace pro klérus došlo ke změně. Dosavadního prefekta, italského kardinála Mauro Piacenzu, vystřídal italský titulární arcibiskup Beniamino Stella. Janovan Mauro Piacenza (nar. 1944, kardinálem od 2010, prefektem v letech 2010–2013) je považován za konzervativního muže, který byl formován legendárním kardinálem a janovským arcibiskupem Guiseppem Sirim (1906–1989, kard. 1953).13 V kongregaci pro klérus Piacenza pracoval od roku 1990, od roku 2000 byl podsekretářem a od roku 2007 sekretářem. V říjnu 2010 nahradil v čele kongregace penzionovaného kardinála Brazilce Claudia Hummese (nar. 1934, prefektem 2006–2010), což vzbudilo pozornost, neboť nebývá zvykem, aby se sekretář stal prefektem stejné kongregace. Zvěsti o Piacenzově odstoupení se objevily již po jeho audienci u papeže dne 2. července 2013, stejně jako zpráva o jeho špatném zdravotním stavu. Konzervativní kruhy naopak bijí na poplach a tvrdí, že papež František sesazuje konzervativní členy kurie. Piacenza byl jmenován do úřadu Apoštolského penitenciáře, což je nepochybně méně důležitý post v rámci kurie. Za zmínku stojí, že se Piacenza proslavil svým listem „matkám kněží a seminaristů a těm ženám, které mají vůči kněžím a seminaristům dar duchovního mateřství“ z ledna 2013. V něm zvláštním způsobem představil účast matky na kněžském povolání svého syna: Matka každého kněze se tajemným způsobem stává dcerou svého syna.14

Novým prefektem Kongregace pro klérus se stal zkušený diplomat arcibiskup Beniamino Stella (nar. 1941), dosavadní předseda Papežské církevní akademie (Pontificia Ecclesiastica Academia, v letech 2007–2013, jeho nástupcem se stal Giampiero Gloder, nar. 1958, ze Státního sekretariátu), tj. prominentní školy pro vzdělání a formaci vatikánských diplomatů. Podobně jako v případě nového státního sekretáře jde o diplomata se zkušeností s Latinskou Amerikou (v letech 1987–1999 působil na nunciaturách v Africe, v letech 1999–2007 byl nunciem v Kolumbii), který není spjatý s římskou kurií. Toto propojení diplomatické zkušenosti s kněžskou službou se mi zdá zajímavé hned z několika důvodů. Mám pocit, že jsem před časem četl jeden z komentářů, ve kterém byla uvedena papežova představa o formaci budoucích kněží, jež by měla v ideálním případě zahrnovat minimálně roční pobyt v zahraničí, nejlépe v prostředí odlišné kultury. Taková zkušenost by vedla k rozšíření obzorů, novým zkušenostem s jiným prostředím a byla by dobrou přípravou ke kněžské službě. Nepochybně je to také zkušenost jezuity, tj. člena řádu, který je pověstný svojí dlouhou a důkladnou formací (minimálně deset let). Její potřeba je dána tím, že život jezuity je poznamenán cestováním a častou změnou místa. Požadavek příslušnosti k jednomu klášteru, typický pro starší řády (tzv. stabilitas loci), byl u jezuitů nahrazen slibem poslušnosti, resp. připravenosti k poslání, k misii. Vstup do jezuitského řádu neznamená vstup do konkrétního kláštera, nýbrž vstup do celosvětové instituce, jejímž principem je pohyblivost a poslání kamkoliv, kde to bude podle představených potřeba. Velmi často mluví papež František o potřebě neustálé misie. V jeho pojetí nejde jen o úzké pojetí misie coby „hlásání evangelia pohanům“, nýbrž o ochotu církve a křesťanů vyjít ze sebe, „ze zahrádky svých představ“, mezi lidi „na ulici“.

Může být překvapivé, že papež z Latinské Ameriky si své spolupracovníky vybírá mezi diplomaty. Vždyť to byly právě nunciatury, Hansem Küngem ironicky nazývané „denunciaturami“, které katolické církvi v Latinské Americe mnohdy komplikovaly život svými úzkými vazbami na tamní pravicové vojenské režimy. Kromě již výše zmíněného Angela Sodana nechvalně proslul také italský kardinál Pio Laghi (1922–2009, kard. od 1991), v letech 1974–1980 nuncius v Argentině a blízký přítel námořního admirála Emilia Eduarda Massery (1925–2010), který měl podíl na krvavém pronásledování opozice v době Videlova režimu (1976–1980). Např. se spolu pravidelně scházeli na tenisových kurtech, Langhi se účastnil svatby jeho syna a pokřtil jeho vnuka. Ostatně podle některých neověřených zpráv neměl současný papež coby metropolita v Buenos Aires (1998–2013) příliš srdečné vztahy s tehdejším nunciem v Argentině Adrianem Bernardinim (nar. 1942, nuncius v Argentině 2003–2011, v současnosti nuncius v Itálii a San Marinu), který měl blokovat jeho návrhy na nové biskupy. Bez ohledu na pravdivost tohoto tvrzení si papež z Latinské Ameriky jistě nedělá iluze o potřebě reformy způsobu práce papežských nunciatur. V té souvislosti zasluhuje pozornost projev, který měl papež František při setkání s papežskými diplomaty dne 21. června 2013.15 V něm připomněl důležitost práce velvyslanců, „neboť při ní utváříte církev“ (což je nepochybně narážka na jejich rozhodné slovo při výběru nových biskupů) a také zdůraznil potřebu soustředit se na lidi a osobní vztahy: „Jako prostředníci musíte nejenom znát spisy a dokumenty, nýbrž zejména lidi. Považuji tedy za podstatné, abyste měli osobní vztah k římskému biskupovi. Pomáhá nám sice státní sekretariát, avšak osobní vztah je důležitý – a musíme o něj oboustranně usilovat.“ Papež nunciům připomněl, že ačkoliv jim není svěřena konkrétní část božího lidu a nevedou místní církve, nepřestávají být pastýři: „Dělejte vždy všechno s hlubokou láskou. Jste pastýři také ve vztazích se státními úřady a svými kolegy. Hledejte neustále dobro – dobro každého člověka a dobro církve... Z vaší strany je nezbytné, abyste pracovali s profesionalitou. To je, abych tak řekl, vaše žíněné roucho, vaše pokání. Musíte pracovat profesionálně – církev to tak po vás chce. Pokud papežský vyslanec není profesionální, ztratí také svou autoritu.“ V závěru papež naznačil základní linie pro výběr vhodných kandidátů biskupského úřadu, na němž se nunciové podílejí významnou měrou: „Dbejte na to, aby kandidáty byli takoví pastýři, kteří jsou blízcí lidem. To je první kritérium. Kéž mají blízko k lidem. Když je někdo velký teolog a myslitel, ať jde na univerzitu, tam udělá jistě mnoho dobrého. My však potřebujeme pastýře! Ať jsou to otcové a bratři, ať jsou mírní, trpěliví a milosrdní, ať milují chudobu – tu vnitřní, která je osvobozuje pro Pána, i tu vnější, jejímž znamením je prostý a strohý životní styl. Ať nemají smýšlení knížat, nejsou ctižádostiví, netouží po biskupském úřadě... A nechť jsou snoubenci jedné jediné církve a stále nehledají nějakou jinou.“

Nové vedení sekretariátu synody biskupů

Hlubší souvislosti má nepochybně také změna na postu generálního sekretáře synody biskupů. Dosavadní sekretář titulární arcibiskup Chorvat Nikola Eterovič (nar. 1951, sekretářem byl v letech 2004–2013) byl jmenován novým nunciem v Německu. Sekretariát má na starosti agendu synody biskupů, jejíž založení papežem Pavlem VI. v roce 1965 je považováno za plod II. vatikánského koncilu a znovuobjevené myšlenky kolegiality biskupů. Jen připomínám, že existují tři různé druhy zasedání biskupské synody: řádné, mimořádné a speciální. Řádná synodní shromáždění se týkají důležitých záležitostí univerzální církve, které vyžadují pozornost celého episkopátu. Mimořádná synodní shromáždění se týkají otázek, které vyžadují okamžitou pozornost pro dobro celé církve. Zatímco zvláštní shromáždění se věnují důležitým otázkám církve v určitém regionu. Dosud se konalo 13 řádných shromáždění biskupských synod (naposledy na podzim roku 2012 na téma Nová evangelizace), 2 mimořádná shromáždění (v letech 1969 a 1985) a 10 speciálních shromáždění (naposledy v roce 2010 pro Blízký Východ). Od roku 1974 bývají výsledky synodního jednání shrnuty papežem v posynodálních exhortacích, které více či méně navazuj na propozice schválené na závěr synodního shromáždění. V období mezi jednotlivými shromážděními má agendu na starosti generální sekretariát synody biskupů. Radu generálního sekretariátu synody biskupů tvoří kromě generálního sekretáře, jmenovaného papežem, 12 zástupců zvolených synodou z jednotlivých regionů (po třech ze čtyř regionů: 1. Afrika, 2. Asie + Austrálie a Oceánie, 3. Evropa a 4. Severní a Jižní Amerika) a tři další jmenovaní papežem, většinou se jedná o lidi z římské kurie. Plenární zasedání koná generální sekretariát zhruba dvakrát až třikrát do roka. Naposledy se zasedání konalo ve dnech 13.–14. června 2013 a při setkání s novým papežem probíhal improvizovaný dialog o možných tématech příští synody.16 Ohledně posynodální exhortace ze synodu o nové evangelizaci papež řekl, že její jednání zamýšlí shrnout „šířeji“, totiž v „rámci evangelizace vůbec“. V publikovaném oficiálním projevu ocenil práci synody a učinil jen letmou zmínku o možném rozvoji synody s cílem posílit hlubší dialog a spolupráci mezi biskupy navzájem a mezi biskupy a biskupem římským.17 Z dalších vyjádření papeže je zřejmé, že papež bere vážně dosavadní kritické výhrady vůči organizaci synody biskupů a zřejmě uvažuje o hlubších změnách. Např. v zářijovém rozhovoru, publikovaném jezuitskými periodiky, uvedl se zjevným odkazem na etymologii výrazu synoda (SYN-HODOS, společná cesta): „Musí se jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas na změnu metodologie synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se lze naučit více o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality.“18 Ostatně na etymologii společné cesty odkázal rovněž honduraský kardinál Óscar Rodríguez Maradiaga, jeden z osmi členů poradního sboru kardinálů, v nedávném rozhovoru. Zmínil námitku východních církví, že v katolické církvi existuje kolegialita, nikoliv synodalita. Považuje za vhodné pokusit se vykročit směrem k větší synodalitě.19

Téma synody a synodality bude nepochybně na programu jednání chystané schůzky této poradní skupiny s papežem. Krátce po ní, ve dnech 7.–8. října, je naplánováno další plenární zasedání generálního sekretariátu synodu biskupů, poprvé s novým generálním sekretářem. Dne 21. září 2013 se jím stal italský titulární arcibiskup Lorenzo Baldisseri (nar. 1940), opět dlouholetý diplomat se zkušeností z Latinské Ameriky (v letech 2002–2012 byl nunciem v Brazílii), od ledna 2012 působil ve funkci sekretáře vlivné Kongregace pro biskupy, od března 2012 je zároveň sekretářem kardinálského kolegia. Zatímco ve funkci sekretáře Kongregace pro biskupy nyní skončil (a místo zůstalo zatím neobsazeno), ve funkci sekretáře kardinálského kolegia prozatím zůstal. Personální spojení těchto dvou funkcí, tj. sekretáře synodu biskupů a kardinálského kolegia, je rovněž zajímavé a mělo by svojí logiku. V listopadu 1979 totiž nastartoval papež Jan Pavel II. další experiment v řízení církve, když poprvé po dlouhé době svolal kardinálské kolegium jako poradní orgán papeže. Tato setkání se stala pravidlem a do jisté míry znamenají určitou konkurenci vůči biskupské synodě, přestože jsou mnozí účastníci členy obou grémií. Navíc je tu ještě teologický aspekt, který už na II. vatikánském koncilu připomněl melchitský patriarcha Maximos IV. Saight. „Římský dvůr“ (tj. římská kurie s kardinály) nemůže nahradit společnou zodpovědnost za celou církev, která byla svěřena sboru apoštolů a pokračuje v biskupech.

K Baldisserimu se váže ještě jedna drobná historka. Nově zvolený papež František mu jako sekretáři konkláve vložil na hlavu svou červenou kardinálskou pokrývku hlavy (tzv. solideo), což bývá považováno za oznámení o budoucím jmenování kardinálem. Jedná se o starší tradici; naposledy to udělal po svém zvolení v roce 1958 Jan XXIII. a tehdejšího sekretáře kardinálského kolegia jmenoval kardinálem hned při první příležitosti o necelé dva měsíce později (15. prosince 1958). Vatikánolog Sandro Magister na příkladu sekretářů konkláve v letech 1903–2005 ukázal, že v podstatě dříve či později obdrželi kardinálský titul.20 Jedinou výjimkou byl sekretář konkláve v roce 1939, mons. Vinzenzo Santoro, který zemřel v roce 1943, tedy dříve, než se konala první konsistoř se jmenováním nových kardinálů (1946). Magister dále upozornil na to, že za posledních padesát let se všichni sekretáři kardinálského kolegia stejně jako sekretáři Kongregace pro biskupy stali dříve nebo později kardinály. Nepochybně tím naznačuje, že Baldisseriho s největší pravděpodobností kardinálský titul nemine. I když na druhou stranu v závěru upozornil na to, že se dá očekávat, že současný pontifikát se nebude vždy držet zavedených pravidel.

Noví liturgičtí poradci

Zatím poslední dostupná zpráva o změnách v kurii se sice netýká ústředních postav kurie, ale možná více než výše uvedené případy naznačuje změnu oproti předchozímu pontifikátu. Dne 26. září 2013 bylo oznámeno jmenování pěti nových poradců (konzultorů) úřadu pro papežské bohoslužby (Officium de Liturgicis Celebrationibus Summi Pontificis), vedeného papežským vrchním ceremoniářem, kterým je od roku 2007 Ital Guido Marini (nar. 1965).21 Novými poradci se stali: Silvano Maria Maggiani, Corrado Maggioni, Giuseppe Midili, Angelo Lameri a Manuel Nin. Jména osob z římských univerzit, která téměř nikomu nic neříkají. I když s hesly melchitského archimandrity španělského původu, rektora papežské řecké koleje v Římě (Pontificio Collegio Greco) Manuela Nina (nar. 1956) se může český čtenář setkat v Encyklopedickém slovníku křesťanského Východu (vydalo Refugium v roce 2010). Došlo ke standardní změně, neboť dosavadním poradcům vypršelo jejich pětileté období.

Před pěti lety se někteří tradicionalisté těšili, že se blíží revize pokoncilní reformy liturgie a sledovali, jak časem došlo k některým změnám v papežských liturgiích. Současnou změnu považují za další doklad „čištění kurie“ od tradicionalistů. Hned několik z dosavadních poradců totiž sdílelo s papežem Benediktem XVI. myšlenku „reformy reformy“ (myšleno jako revize pokoncilní reformy) a angažovali se v úsilí o větší uplatnění slavení tzv. tridentské liturgie. Např. Uwe Michael Lang se proslavil svojí knihou o orientaci modlitby směrem na Východ, která je v podstatě kritikou pokoncilní praxe „versus populum“, tj. že kněz je při liturgii obrácen směrem k lidem. Kniha poprvé vyšla v němčině v roce 2003 s předmluvou kardinála Ratzingera a dočkala se několika vydání a řady překladů včetně českého. Ještě známější a populárnější byl další liturgický poradce Nicola Bux (byl zároveň poradcem Kongregace pro nauku víry), který v roce 2008 vydal knihu o (liturgické) reformě Benedikta XVI. (v roce 2012 vyšel její anglický překlad) nebo knihu Jak jít na mši a neztratit víru (italsky 2011) či byl spoluautorem knihy s názvem Klíče Benedikta XVI. k interpretaci II. Vatikánského koncilu (italsky 2012).

Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Je zřejmé, že personální změny v římské kurii jsou v plném proudu a další úřady teprve čekají, zda jejich šéfové budou potvrzeni nebo vyměněni. Považuji za sympatické, že z dosavadních informací se zdá, že personální politika papeže Františka je založena na delších úvahách a určité koncepci, navíc je výsledkem širších konzultací. V nedávném rozhovoru se k tomuto tématu vyjádřil následovně, s odkazem na důležitý aspekt ignaciánské spirituality, kterým je rozlišování: „Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na řadu pak. To se stalo v těchto měsících také mně. Rozlišování se uskutečňuje vždycky v Pánově přítomnosti, při pohledu na znamení, vnímání toho, co se děje, a cítění lidí, zvláště chudých. Moje rozhodnutí, včetně těch, která souvisejí s normálním životem, jako užívání obyčejného automobilu, se pojí k duchovnímu rozlišování, jež odpovídá na požadavky, které vycházejí z věcí, od lidí, z četby znamení doby. Rozlišování v Pánu mne řídí v mém způsobu řízení.

Naproti tomu nedůvěřuji rozhodnutím přijatým nečekaně. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy první věci, která mi přichází na mysl, když mám přijmout rozhodnutí. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování rozvazuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, jimiž nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“

Při řízení církve papeži Františkovi pomáhá reflexe chyb učiněných v minulosti a opět jeho zkušenost s jezuitským řádem, který při rozhodování představeného vyžaduje konzultace: „Ve své zkušenosti představeného v Tovaryšstvu jsem si, popravdě řečeno, nepočínal vždycky takto, tedy pokud jde o konání nezbytných konzultací. A to nebylo dobré... Můj autoritativní a rychlý způsob rozhodování mi způsobil vážné problémy... Postupem času jsem se mnoho naučil. Pán dopustil tuto pedagogiku řízení i prostřednictvím mých defektů a hříchů. Jako arcibiskup Buenos Aires jsem každých patnáct dnů pořádal setkání šesti pomocných biskupů a několikrát do roka kněžskou radu. Kladly se otázky a byl otevřen prostor k diskusi. Moc mi to pomohlo k lepšímu rozhodování. Nyní slyším, jak mi někteří říkají: neraď se příliš a rozhodni. Myslím si však, že konzultace jsou velmi důležité. Je ovšem třeba, aby byly méně rigidní co do formy. Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzultace osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzultace byla reálná, nikoli formální.“22

1 Stručná charakteristika jednotlivých členů poradní skupiny viz Vaňáč, Martin: Možnosti papežovy politiky. Getsemany 2013, květen: http://www.getsemany.cz/node/3025

2 Dne 2. 7. 2012 po období zřejmě největší krize ve Vatikánu vyjádřil papež Benedikt XVI. v osobním listu Bertonemu hluboké uznání za jeho diskrétní blízkost a prozíravé rady. Glaser, Milan: Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

3 Gagliarducci, Andrea: Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10. 9. 2013: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

4 Papež k jednání pozval také Angela Sodana a Tarcisia Bertoneho viz Glaser, Milan: Benedikt XVI. urovnal nedorozumění mezi kardinály. Radio Vaticana, 28.6.2010: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13004

5 Např. Gagliarducci, Andrea: New Vatican Secretary of State may be appointed soon. Catholic News Agency, 28.6.2013: http://www.catholicnewsagency.com/news/new-vatican-secretary-of-state-ma...

6 Parolini působil pod státními sekretáři Agostinem Casarolim (1979–1990), Angelo Sodanem (1990–2006) a Tarcisiem Bertonem (2006–2013). Jeho přímými nadřízenými byli státní sekretáři druhého oddělení Státního sekretariátu: Achille Silvestrini (1979–1988), Angelo Sodano (1986–1990, poté státní sekretář), Jean-Louis Tauran (1990–2003), Giovanni Lajolo (2003–2006) a Dominique Mamberti (od roku 2006) viz Valente, Gianni: The talents of the priest and diplomat Fr. Pietro Parolini. Vatican Insider, 30.8.2013: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/curia-c...

7 Moynihan, Robert: Pietro Parolin Nr. 3. Inside the Vatican: http://vatican.server101.com/newsflash/2007/newsflash-jan25-07.htm

8 Allen, John L. Jr.: Francis reboots Vatican system with new Secretary of State. National Catholic Reporter, 31.8.2013: http://ncronline.org/blogs/ncr-today/francis-reboots-vatican-system-new-...

9 Mokrzycki, ve Vatikánu známý jako „Don Mietek“, byl 2. osobním sekretářem papeže od roku 1996, v roce 2007 se stal koadjutorem arcibiskupa a od roku 2008 je arcibiskupem ve Lvově a předsedou ukrajinské biskupské konference.

10 Gagliarducci, Andrea: Pope Francis' shadow: Monsignor Pedacchio Leaniz. Catholic News Agency, 19.7.2013: http://www.catholicnewsagency.com/news/pope-francis-shadow-monsignor-ped...

11 V listu papeže Benedikta XVI. z 10.3.2009 se mimo jiné uvádí: „Zrušení exkomunikace bylo krokem na poli církevní disciplíny. (...) dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně.“ Pozitivní význam a meze zrušení exkomunikace čtyř biskupů FSSPX, Radio Vaticana, 12.3.2009: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10960

12 Ke kauze viz Vaňáč, Martin: Americké řeholnice a hledání nových cest v církvi. Getsemany 2012, léto: http://www.getsemany.cz/node/2938

13 Guiseppe Siri byl velkým kritikem změn v katolické církvi v souvislosti s II. vatikánským koncilem. Někteří věří tomu, že v konkláve roku 1958 byl zvolen papežem a vybral si jméno Řehoř XVII. Pod tlakem (zednářů nebo Sovětů) byl nahrazen Janem XXIII. Někteří tzv. sedesvakantisté s odvoláním na tuto skutečnost považují za posledního legitimního papeže Pia XII.

14 Gruberová, Jana: Kardinál Piacenza: matka každého kněze dcerou svého syna. Radio Vaticana, 4.1.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17652

15 Gruberová, Jana: Svatý stolec ke svým vyslancům: Vybírejte za biskupy pastýře blízké lidem. Radio Vaticana, 21.6.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18448

16 Glaser, Milan: Papež František se setkal s generálním sekretariátem biskupského synodu. Radio Vaticana, 13.6.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18415

17Anglická verze projevu viz http://www.vatican.va/holy_father/francesco/speeches/2013 /june/documents/papa-francesco_20130613_xiii-consiglio-sinodo-vescovi_en.html

18 Český překlad viz Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

19 McElwee, Joshua J.: Key cardinal: Pope asking church to „walk together“. National Catholic Reporter, 26.9.2013: http://ncronline.org/blogs/francis-chronicles/key-cardinal-pope-asking-c...

20 Magister, Sandro: Vatican Diary. The strange case of the „half-cardinal“. 26.3.2013: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350482?eng=y

21 Ve funkci nahradil svého jmenovce italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho (nar. 1942), dlouholetého papežského ceremoniáře (1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Viz Marini, Piero: A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal. Liturgical Press 2007.

22 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory. Úkolu se ujal Ital Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica, časopisu vycházejícího nepřetržitě od roku 1850. Souběžně text vydal např. americký magazín America, německý Stimmen der Zeit nebo francouzská revue Études. Zdá se, že simultánní český překlad nebyl připravován. Pohotový překlad Milana Glasera, zveřejněný 22. září na stránkách Rádia Vatikán, by potřeboval doladit.1

Spadaro se sešel s papežem třikrát (19., 23. a 29. srpna) a rozmlouvali spolu více než 6 hodin. Výsledkem není zcela standardní interview s jednoduchými otázkami a odpovědmi. Text je věcně rozčleněn, občas Spadaro vkládá svoje poznámky nebo shrnuje papežova slova. Sám uvádí, že papež vícekrát během rozhovoru přerušil svoji odpověď, aby ještě něco doplnil k předešlé otázce: „Ve skutečnosti jsme spíše vedli konverzaci než dělali interview.“ Pro srovnání uvádím, že stejný čas údajně stačil Peteru Seewaldovi v červenci 2010 k vydání knižního interview s papežem Benediktem XVI., které se stalo bestsellerem. 2

Právě připomenutím okolností kolem vydání této Seewaldovy knihy poukazuje vatikánolog John L. Allen Jr. na obtíže spojené s vydáním takových trháků jako jsou rozhovory s papežem.3 Tehdy tři dni před oficiální prezentací knihy vatikánské noviny porušily embargo a publikovaly ukázky, včetně zmínky o kondomu. To mimo jiné vyvolalo vlnu spekulací o případné změně postoje Vatikánu k této problematice a pozornost se zaměřila jen na tuto nevýznamnou zmínku. Ponechme stranou, zda v tom nemohl být šikovný reklamní tah. Nicméně Kongregace pro nauku víry považovala za důležité se k některým interpretacím vycházejícím z této papežovy zmínky v knize vyjádřit.4

Zdá se, že disciplinovaným jezuitům se podařilo připravované interview dobře utajit. Podle Allena je ironií, že rozhovor s papežem Františkem byl zveřejněn v době, kdy probíhalo jedno z plenárních zasedání Papežské rady pro sdělovací prostředky (členem je rovněž kardinál Miloslav Vlk), tedy orgánu, který promýšlí komunikační strategii Vatikánu. V průběhu jednání prý začaly jednotlivým členům vyzvánět či vibrovat jejich mobilní telefony, to když se šířila zpráva o vydaném rozhovoru. Přítomnému Antoniu Spadarovi mnozí gratulovali. Na druhou stranu někteří kritizovali skutečnost, že o chystaném rozhovoru nevěděli. Sekulární média se začala obracet na církevní představitele s dotazy ohledně rozhovoru dříve, než o něm mnozí z nich vůbec věděli. Allen v podstatě hájí postup zvolený jezuit­skými periodiky, neboť si myslí, že rozeslání zhruba 5000 kopií papežským nunciům a biskupům by nepochybně vedlo k úniku informací do médií. Chaos vzniklý publikováním útržků z rozhovoru dříve než by bylo k dispozici celé znění, by byl podle něj větší. Ostatně k přehnaným spekulacím stačila již jen tisková chyba, díky níž z anglického překladu rozhovoru v magazínu America vypadla papežova věta o roli žen v církvi: „Je nezbytné rozšířit prostor k pronikavější účasti žen v církvi.“

Domnívám se, že tentokrát rozhovor s papežem neobsahoval podobnou pasáž, které by se mohla chytnout senzacechtivá sekulární média. Respektive pozorný čtenář a posluchač dosavadních papežových textů si uvědomí, že mnoho zajímavých pasáží je v podstatě zopakováním nebo rozvedením myšlenek, které již zazněly. To však nijak nezmenšuje význam rozhovoru, který vidím v tom, že papežovy myšlenky najdeme na jednom místě. Pro mne byla zajímavá právě spolupráce jezuitů s novým papežem. Zajímavé jsou komentáře jezuitských spolubratří (za všechny jmenuji Jamese Martina z magazínu America a Thomase Reese z National Catholic Reporteru), kteří měli oproti jiným výhodu, že se díky procesu přípravy a překladu textem důkladně zabývali už delší dobu. Mimo jiné upozorňují, jak hodně je styl nového papeže, jeho způsob rozhodování a uvažování, ovlivněn zkušenosti a spiritualitou jezuitského řádu.

Zřejmě největší pozornost sekulárních médií, jak již bývá zvykem, vzbudila pasáž, v níž se papež opět vyjádřil k homosexualitě. Vrátil se ke svému vyjádření z tiskové konference během zpátečního letu z Buenos Aires v červenci. Tehdy pronesl slova, které nepochybně vstoupila do historie: „Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem já, abych ho soudil?“ Zajímavý může být detail, že tehdy se tak vyjádřil v souvislosti s dotazem na existenci homosexuální lobby ve Vatikánu. V rozhovoru uvedl trochu jiný kontext. Zmínil stížnosti některých homosexuálů, že se cítí být zraňováni neustálými odsudky církve. „To však církev dělat nechce,“ zdůraznil papež. Na jednu stranu má náboženství podle papeže právo vyjádřit svůj vlastní názor, na druhou stranu odmítl „duchovní vměšování do osobního života.“ Pro zajímavost uvádím, že tomuto nevměšování do života druhých se papež věnoval třeba už v homilii při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty 18. května s odkazem na slova zmrtvýchvstalého Ježíše Petrovi, který se zajímal, co bude s učedníkem, kterého Ježíš miloval. „To není tvá věc,“ napomenul Petra a řekl mu: „Ty mne následuj!“ (J 21, 22).

V rozhovoru vzápětí odpovídá na otázku, která by mohl někoho v této souvislosti napadnout: „Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou anebo jej odmítne a odsoudí? Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka.“ Po tomto důležitém zdůraznění, že není možné v těchto případech nějak paušalizovat a je třeba vždy vnímat konkrétního člověka, papež pokračoval: „Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“ Řada komentátorů už dříve vyjádřila názor, že kdyby se měl pontifikát papeže Františka shrnout jedním slovem, tak by jím bylo právě „milosrdenství“.

Mnoho kritiků uvnitř nebo i na pomezí církve papeže Františka často obviňuje, že veřejně nevystupuje více kriticky a neodsuzuje „zlořády“ současnosti. Papež si je této kritiky vědom a opakovaně se k ní vyjádřil, v rozhovoru mimo jiné uvedl: „Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“ Tento svůj postup odůvodnil naléhavou potřebou, aby se církev při hlásání evangelia soustředila na to, co je podstatné: „Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“

Někteří kritici upozornili na to, že tato pasáž se zdá být v rozporu s přístupem papeže Jana Pavla II. Např. v encyklice Evangelium vitae o životě, který je nedotknutelné dobro z 25. března 1995, se v souvislosti s hlásání radostné zvěsti uvádí: „Musíme hlásat především vlastní podstatu tohoto evangelia... Současně je třeba vyjmenovat důsledky tohoto evangelia, které mohou být souhrnně vyjádřeny takto: lidský život, drahocenný dar Boží, je posvátný a nedotknutelný, což konkrétně znamená, že jsou absolutně nepřípustné jak úmyslný potrat, tak eutanazie... Abychom byli skutečně lidem sloužícím životu, musíme stále a odvážně hlásat toto učení již od samých počátků evangelizace a potom i při katechezi a dalších rozlišných formách hlásání, v osobním dialogu a při všech výchovných aktivitách.“ (čl. 81 a 82)

Osobně nevidím problém v tom, že důrazy papeže Františka jsou prostě odlišné než jeho předchůdců (mnoho mých přátel by nepochybně dodalo: A díky Bohu za to). Z historie víme, že církev je putující Boží lid a jeho poznání pravdy se proměňuje. Věříme a vyznáváme, že Bůh církev zcela neopouští, což však nevylučuje, že synové a dcery církve mnohdy trochu bloudí, podobně jako starozákonní Boží lid na poušti nešel zcela přímou cestou. Ostatně i k tomuto tématu se papež ve svém rozhovoru na jiném místě vyjádřil: „Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždycky zůstává zóna nejistoty. Musí být.“ A nyní následují slova, která mě zvlášť z úst papeže zaujala (opět v nich promlouvá jezuitská zkušenost s „rozlišováním“): „Pokud někdo říká, že potkal Boha s totální jistotou, které se nedotkl ani lem nejistoty, pak to není dobré. Pro mne je to důležitý klíč. Pokud někdo má odpovědi na všechny otázky, pak je to důkaz, že Bůh není s ním. Znamená to, že je falešný prorok, který používá náboženství pro sebe. Velcí vůdci Božího lidu, jako Mojžíš, vždycky nechávali prostor pochybnosti. Je třeba nechávat prostor Pánu, nikoli našim jistotám; je zapotřebí být pokornými. Nejistota je v každém pravém rozlišování, které je otevřeno k potvrzení duchovní útěchy.“

V textu rozhovoru s papežem je mnoho dalších zajímavých míst a je pochopitelné, že se nesetkávají vždy s pochopení a sympatiemi. Konkrétně třeba na reakcích z USA je zřejmá určitá polarizace v katolické církvi, především v souvislosti s politikou. Nejsem politologem, ale mám pocit, že agenda ochrany života a tzv. tradičních hodnot je vlajkovou lodí pravicově zaměřených katolíků. Ostatně ty papež František jistě nepotěšil jiným citátem z rozhovoru: „Určitě jsem nebyl žádný svatoušek, ale nikdy jsem nebyl pravičák. Můj autoritativní způsob rozhodování mi způsobil problémy.“ A není to jen specialitou Spojených států, i když tam je to zřejmě mnohem víc vidět. Jenže jednoduchá nálepka, že papež je liberál nebo dokonce levičák, jen brání lepšímu pochopení. A to bez ohledu na to, zda se vůči němu vymezují jeho odpůrci nebo si jej pomyslně přivlastňuje jeho příznivci.

Na papeži Františkovi je sympatické, že hovoří o některých dlouhodobě diskutovaných tématech (potraty, homosexualita, role žen v církvi atd.) odlišným způsobem než řada jeho předchůdců. Zdá se, že dokáže skloubit tradiční prvky církevního učení a zároveň vnímat konkrétního člověka. Rozhovor s ním by nepůsobil přesvědčivě, pokud by v běžném životě byl zatrpklým nebo zamračeným staříkem uzavřeným ve Vatikánu, který před lidi předstupuje s pompou úřadu. Na papeži se mi naopak velmi libí jeho srdečnost, jeho gesta a city, které se nebojí projevit na veřejnosti. Velkou pozornost věnuje osobnímu a fyzickému kontakt s lidmi, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když třeba odsuzoval válku a vyzýval k modlitbám za mír v Sýrii.

1 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

2 Kniha vyšla v listopadu 2010 v 8 jazycích, další překlady (např. včetně arabského) následovaly. Český překlad vyšel v roce 2011: Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Brno, Barrister & Principal 2011.

3 Allen, John L. Jr.: From Benedict to Francis, the perils of papal interviews. National Catholic Reporter, 23.9.2013: http://ncronline.org/blogs/ncr-today/benedict-francis-perils-papal-inter...

4 např. anglická verze Note on the banalization of sexuality Regarding certain interpretations of "Light of the World" z 21.12.2010: http://www.vatican.va/roman_curia /congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20101221_luce-del-mondo_en.html

Některé pasáže Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevních dějin národa Anglů), které se zmiňují o northumbijském králi Oswaldovi, ukazují, jakým způsobem autor, benediktinský mnich Beda Ctihodný (673–735), líčí muže, který je už v jeho době předmětem zbožného uctívání. Bedovým záměrem bylo vykreslit Oswalda jako „pravého krále“, vítězícího a umírajícího za své království, jako hrdinu staré germánské tradice s novými křesťanskými rysy, aby tak mohl být vytvořen model světce „moderního typu“. Pozornost si zaslouží i mercijský vladař Penda, důležitý pro krále-mučedníka jeho nepřítel. Poodkrýt tradiční šablony, které Beda používal, může být zajímavé už proto, že právě jeho líčení je základem všech pozdějších legend o populárním středověkém světci Oswaldovi.1

Stručný život svatého Oswalda

Prostřední syn bernicijského krále Aethelfritha, Oswald, prožil se svými dvěma bratry a sestrou dětství a dospívání v dobrovolném vyhnanství na území irského království Dalriady na západě Skotska. Tam také, v mnišské komunitě na Ioně, založené opatem Columbou o půl století dříve, přijali sourozenci křest.

Oswald se stal králem spojeného království Deiry a Bernicie – Northumbrie – poté, co v roce 633 porazil a zabil v bitvě na Hefenfelthu gwyneddského krále Cadwallona. Na jeho pozvání přišli z Iony mniši v čele s biskupem Aidanem. Oswald jim daroval ostrov Lindisfarne, odkud pak šířili v Northumbrii křesťanství keltského ritu2. Po osmi letech, během nichž rozšířil svůj vliv i na jiná království v Británii, zahynul Oswald roku 642 u Maserfelthu v bitvě s mercijským králem Pendou. Na northumbrijský trůn po něm nastoupil jeho bratr Oswy.

Král vítězný

Dodnes se ukazuje místo, kde král Oswald na svém tažení do bitvy vztyčil znamení svatého kříže, a je chováno ve velké úctě. Král zde padl na kolena a úpěnlivě prosil Pána, aby svým vyznavačům v tak velké nouzi přispěl nebeskou pomocí. Vypravuje se rovněž, že kříž zhotovili narychlo a spěšně vykopali jámu, do které měl být postaven, avšak sám král, pln planoucí víry jej uchopil, postavil do jámy a oběma rukama přidržoval, dokud vojáci vztyčený kříž nezasypali hlínou a neupevnili v  zemi. (...) Poté na úsvitě vyrazili proti nepříteli a za svou víru po zásluze dobyli vítězství. (HE III, 2)3 Vítězství ve znamení kříže upomíná na podobné vítězství Konstantina Velikého u Milvijského mostu na podzim roku 312 na pohanem Maxentiem. Konstantin před bitvou „kolem poledne, trochu více po poledni spatřil totiž na obloze sloup světla v podobě jasně zářícího kříže a na něm slova: V tomto znamení zvítěz.“4 A jeho vojsko vyšlo do bitvy se symbolem kříže na štítech. Nadešla doba, kdy mělo římské imperium dostat „křesťanskou tvář“.

Beda nepoužil – snad proto, že jí neznal (srv. HE III,4)5 – pasáž z knihy svého přítele Adamnana Vita sancti Columbae. V té se uvádí, jak se v noci před střetnutím zjeví spícímu Oswaldovi opat Columba, povzbuzuje ho a předpovídá mu vítězství.6 Přidáním tohoto motivu by se podobnost mezi oběma „bojovníky kříže“ ještě podstatně zvýraznila.

Důležitá jsou slova, kterými vyzývá Oswald k modlitbě svoje vojáky: „Sám (Bůh) přece ví, že spravedlivou válku jsme podstoupili pro spásu našeho národa!“ (HE III, 2)7 Je tu zdůrazněno, že tato válka je morálně ospravedlněná, vedena „národním“ křesťanským hrdinou za „jeho“ lid, ve kterém se má znovu rozšířit Kristovo učení. Proto je svěřena do ochrany Boží. Můžeme předpokládat, že křesťanským Bohem se zaštiťoval i gwyneddský8 král Cadwallon, ale to Bedu sotva zajímalo. On – a anglosaská tradice po něm následující – přidělili Cadwallonovi úlohu zlého nepřítele9. Kříž vztyčený na „Nebeských planinách“ (Hefenfelth) ukazuje k novému začátku křesťanské Northumbrie. Na její trůn nastupuje „pravý dědic“, vracející se z vyhnanství.10

Vypravuje se také, že od ranních děkovných hodinek až do bílého dne často setrvával na modlitbách. Ze zvyku stále se modlit či vzdávat díky Pánu, sedával prý s rukama na kolenou sepjatýma, ať to bylo kdekoli. (HE III, 12)11

Nemusíme pochybovat o tom, že hluboká zbožnost irských mnichů na Ioně, v jejichž komunitě se Oswald vzdělával v křesťanském učení, poznamenala jeho osobní život. To, co zde Beda zapisuje na základě tradice, nese punc věrohodnosti.

Nakonec dostal pod svou pravomoc všechna království a národy Británie, které jsou rozděleny užíváním čtyř jazyků, to znamená Britů, Piktů, Irů a Anglů. Kupodivu, i když ovládl celé království, zůstal vždy pokorný, vlídný a štědrý k chudým a cizincům. (HE III, 6)12

Do jaké míry nadvláda nad ostatními královstvími odpovídá skutečnosti, nevíme, ale možná není příliš nadsazená, když jí dosvědčuje ji i Adamnan13. Beda se sice nezmiňuje o žádných dobyvačných válkách, vedených za účelem rozšíření nebo udržení moci, ale to nemusí znamenat, že k nim nedocházelo. Asi jen plně nezapadaly do jeho hagiografického schématu. Zato nám Beda častěji připomíná, že právě takový mocný král jako Oswald, se vykazuje skutky křesťanského milosrdenství. (Barvitý je především příběh o velikonoční almužně a Aidanově prorockém požehnání v HE II,6.)

Překvapivě ovšem Beda také uvádí, že vdova po Oswaldově padlém bratranci, králi Edwinovi, která se s částí své rodiny uchýlila do Kentu, odeslala svého syna Uscrefreu a nevlastního vnuka Yffiho k merovejskému dvoru „ze strachu před králem Eadbaldem a králem Oswaldem“ (HE II, 20)14. Nešťastná Aethelburh si zřejmě uvědomovala, že Oswald by v chlapcích (zemřeli oba v dětském věku) mohl vidět oprávněnější „dědice“ než byl on sám.

Král poražený

...byl v těžké bitvě Oswald zabit tímtéž pohanským národem Merciů a tímtéž jejich pohanským králem, který zahubil také Oswaldova předchůdce Edwina. Stalo se to pátého dne měsíce srpna, když bylo králi osmatřicet let, a to na místě, kterému se v jazyce Anglů říká Maserfelth. (HE III, 9)15

Králova smrt v bitevní vřavě vyhovovala dobovému cítění Anglů, kteří pěstovali kult hrdinů.16 Středověký člověk potřeboval na nebesích přímluvce, ale středověký lid (národ) tam vyžadoval navíc bojovníka, který před ním povede jeho bitvy na duchovní úrovni.17 Mezi lidem se povídá, a stalo se z toho během času přísloví, že se slovy modlitby na rtech skončil i svůj život. Vida totiž, že je ze všech stran tísněn vojsky a nepřáteli, již již modlil se k Pánu za duše svých bojovníků. Proto také pořekadlo říká: „Bože, smiluj se nad jejich duší, volal Oswald, padaje k zemi.“ (HEIII, 12)18

Beda uvádí tradovanou „střelnou“ modlitbu („Deus miserere animabus.“) umírajícího krále a vysvětluje, že Oswald se v ní modlí za své vlastní decimované vojsko. Může být. Ale protože je nám Oswald prezentován jako skutečný „alter Christus“, raději bychom tu asi viděli mučedníka prosícího Boha za své nepřátele. Sehrál ve výkladu nějakou roli Bedův northumbrijský patriotismus? Nebo autor jen poctivě zaznamenal, jak se „mezi lidem“ Oswaldova modlitba vykládala? To nelze rozhodnout. Ani nekomentovaný překlad modlitby ve Starém anglickém martyrologiu z 10. století („God, miltsa th saulum.“)19 neprozrazuje, za které duše se to král modlí.20 Za vlastní lidi? Za Pendovo vojsko? A nebo za všechny padlé toho dne u Maserfelthu? Širšímu a velkorysejšímu výkladu bych dal přednost.

Svatý přímluvce, usmiřující ve smrti obě království, mi dává lepší smysl.

Oswaldovu hlavu a ruce však král, který jej zabil, poručil odříznout od těla a rozvěsit po kůlech. Když tam ale po roce přišel s vojskem jeho následník, král Oswy, odnesl je pryč: hlavu uložil na hřbitově kostela v Lindisfarne, avšak ruce v královském městě. (III, 12)21 Pendovo nařízení osekat údy Oswaldova těla a vystavit je na kůlech, představuje určitě formu oběti běsnícímu božstvu Wodenovi (Odinovi), ne jen nějaké rafinované potupení poraženého nepřítele. Woden měl zálibu v obětech králů, a to o to větší, pokud obětovaní králové pocházeli z jeho rodu.22 A Oswald byl Wodenův přímý potomek ve dvanácté generaci.23 Možná chtěl Penda nabídnutím takové obětí prodloužit dobu své vlády, nebyl by to pokus ojedinělý.24 Oswald, který dobyl své northumbrijské království jako „Boží dítě“, jímž se stal ve křtu, zde totéž království ztrácí, a na jeho mrtvole je drasticky připomenuto, že tělesně byl původu spíše démonského.

V poražených Northumbrijcích muselo Oswaldovo posmrtné zohavení vyvolat emotivně silný zážitek, spojený s mytologickými reminescencemi.25 Ve skutečnosti ovšem Oswald jen vyměnil pozemské království za nebeské, kde se stal „věčným dědicem“ národa Anglů, jak dokládá Beda četnými zázraky, uskutečněnými na jeho přímluvu (II 2, 9-13; III 14).

Přenesením Oswaldovy hlavy a rukou do mocenského (Bamburgh) a duchovního (Lindisfarne) centra Northumbrie je pak umožněn regulerní kult krále – mučedníka.

Král zrádný

Je-li Oswald vzorem dobrého křesťanského krále, musí nést jeho nepřítel Penda, „velmi zdatný a bojovný muž z mercijského královského rodu“ (HE II,20)26 rysy zcela opačné. Beda o něm nepíše s takovou záští jako o Cadwallonovi. Je to možná proto, že Penda sice bojoval proti křesťanským králům (a někdy je i zabíjel), ale pronásledovatelem křesťanů nebyl: Ani král Penda nebránil, aby se mezi jeho lidem, to znamená v národě Merciů, hlásalo slovo Boží těm, kteří je chtěli poslouchat. Ba spíše nenáviděl a s pohrdáním hleděl na ty, o nichž věděl, že přijali víru v Krista, ale jako věřící nejednají. Říkal, že ti, kdo odmítají poslouchat boha, v něhož věří, zaslouží opovržení a jsou to ubožáci. (HE III,21)27

Proto je důležité, že na dvou místech (HE III, 24)28, je Penda Bedou označen za „věrolomného“. To by, samo o sobě, nemuselo znamenat víc, než že mercijský král si jen velmi volně vykládal mírové smlouvy a vazalské sliby. Navíc se tato pasáž dotýká vztahů mezi Pendou a Oswym řadu let po Oswaldově smrti. Ale protože protikladem Krista (na určité rovině) je věrolomný Jidáš, který svou zradou uvede do pohybu pašijový příběh, můžeme se domnívat, že Penda tu vystupuje v jeho úloze. Jako se zpronevěřilý apoštol postavil proti svému Mistrovi, tak mercijský král povstal proti nadvládě „britského císaře“. A stal se zrádcem.

Nakonec nás Beda se zadostiučiněním informuje o Pendově smrti roku 655 v bitvě u řeky Winwaed29: „(Oswy)... věrolomnému králi srazil hlavu, obrátil národ Merciů a lid přilehlých krajů k milosti křesťanské víry.“ (HE III,24)30 Oswald je tedy pomstěn svým bratrem a nástupcem, který zahajuje christianizaci posledního pohanského království Anglů.

Závěr

Z rozboru vybraných pasáží z Církevních dějin národa Anglů vyplývá, že osoba svatého Oswalda byla Bedou stylizována do ideálu svatého krále – mučedníka, jakkoli máme důvody se domnívat, že tento panovník měl i své temnější stránky. Ty však souvisely z jeho vůdčího postavení a odpovědnosti za lid v neklidné době rodícího se středověku. Byl totiž nejen rex christianissimus (HE III,9)31, podporující mnichy a trávící čas na modlitbách a skutky křesťanského milosrdenství, ale také bretwalda, udržující v jednotě politicky roztříštěnou a válkami zmítanou Británii, kde dosud významnou subkulturní roli hrálo pohanské náboženství. Beda nám ve svém díle vytvořil obraz, který možná částečně křiví historii, ale náhradou nám dává mnohem víc. Je to obraz zrazeného heroického válečníka se zdůrazněnými křesťanskými rysy, který dojímal a inspiroval středověkého člověka.

Dnes by, myslím, mohl svatý Oswald oslovit nejsnáz mladého Evropana, hráče RPG (např. Dungeons & Dragons), a snad ho nasměrovat ke Kristu.

1 Ostatky svatého Oswalda získal v roce 1372 Karel IV. pro katedrálu sv. Víta v Praze. Viz. Ekert F., Církev vítězná, svazek třetí, Praha: Dědictví svatojánské, 1896, str. 383.

2 Lišilo se od římského některými zvláštnostmi – jiným způsobem výpočtu pro slavení velikonoc, tvarem mnišské tonzury a nespecifikovanými odlišnostmi při křestním obřadu. Keltské zvyklosti byly zavrženy na synodě ve Whitby roku 664 ve prospěch římských a na Ioně byly přijaty roku 716. Dodržování keltských zvyklostí je také to jediné, co Beda na svatém Aidanovi odsuzuje (HE III, 17). Srv. Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, Praha: Argo 2008, str. 159.

3 Beda, Církevní dějiny, str. 133.

4 Socrates Scholastikus, Církevní dějiny, Praha, ČKCH, I,2, str. 12.

5 Beda, Církevní dějiny, str. 137.

6 Srv. Adam, D., Flamen in my Heart. St Aidan for Today, London: Triangle, 1997, str. 5; podobně Vopatrný, G., Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, Brno: L-Marek, 2002, str.54.

7 Beda, Církevní dějiny, str. 133.

8 Z gwyneddského kláštera v Bangoru pocházelo dvanáct set neozbrojených mnichů, které nechal Oswaldův otec Aethelfrith roku 616 povraždit. Beda to bez lítosti vysvětluje jako „dopuštění Božího soudu“. (HE II, 2 Beda, Církevní dějiny, str. 96.)

9 „Caduuala nefandus“, nazývá ho Alcuin z Yorku (De pontificibus et sanctis Ecclesiae Eboracensiss II, 262) cit. in Damon, J. E., The King´s fragmented Body: A Girardian Reading of the Origin´s of St Oswald´s Cult in A Journal of Early Medieval Northwestern Europe, Issue 9, Oct 2006: http://heroicage.org/issue/9/ziegler.html (navštíveno 2.5. 20013).

10 V evropské literatuře je takových „pravých dědiců“ celá řada – počínaje už Iasonem z Iolku a konče Tolkienovým Aragornem. Podobně také Cadwallonův syn Cadwaladr Blahoslavený (633 – 682) se vrací po dvaceti letech ze zámoří, aby svrhl Cadfaela, vetřelce na gwyneddském trůnu, a sám se pak jako „pravý dědic“ stal jedním z předobrazů Artuše, „krále minulého a budoucího“.

11 Beda, Církevní dějiny, str. 151.

12 Beda, Církevní dějiny, str. 140.

13 „totius Bratanniae imperator“, nazývá ho ve Vitae sancti Columbae, viz. Beda, Církevní dějiny, pozn. 37, str. 345.

14 Beda, Církevní dějiny, str. 130.

15 Beda, Církevní dějiny, str. 146.

16 Tím se také vysvětluje, proč neměl šanci takové popularity dosáhnout Siegeberth, král Východních Anglů. Ten se vzdal trůnu, odešel do kláštera a když byl donucen se později účastnit bitvy s týmiž pohanskými Merciji, zůstal věrný nově nabytému duchovnímu stavu a vyjel ozbrojen pouhým proutkem. Byl zabit a jeho vojsko poraženo. (HE III, 18, Beda, Církevní dějiny, str. 160) Kultu se mu nedostalo.

17 Příkladů by se v evropských dějinách našlo mnoho, namátkou připomenu kult českého patrona svatého Václava, vzývaného v časech válečného nebezpečí. Srv. Ekert, F. Církev vítězná, svazek třetí, str. 836.

18 Beda, Církevní dějiny, str. 150.

19 Cit. in Damon, J. E., The King´s (navštíveno 2.5. 2013).

20 Srv. Damon, J.E., The King´s (navštíveno 2.5. 2023).

21 Beda, Církevní dějiny, str. 150.

22 „Tyto monarchie (tj. germánské) jsou svým způsobem obrazem Odinova vlastního království a jejich panovníci představují nejoblíbenější kořist tohoto boha, dychtícího po lidských obětech.“ Roux, J.-P. Král. Mýty a symboly, Praha: Argo, 2009, str. 29.

23 Adam, D., Flame in my Heart, str.xiii.

24 Mám na mysli krále Auna, periodicky obětujícího Odinovi své syny za týmž účelem. Srv. Sturluson, S., Sága o Ynglinzích 25, Praha: Odeon, 1988, str.155.

25 „Hodovní síň zůstává tento večer opuštěná. Ustalo rozdávání prstenů, skončilo dělení pokladů. Už žádné popíjení medoviny, nijaké hodokvasy. Král odešel a nevrátí se. Náš vznešený visí ze stromu. (…) Mlha, rubáše smrti, ho obklíčily. (…) Na šibenici visí náš král.“ Tuto pochmurnou anglosaskou elegii přináší celou David Adam in Flame in my Heart, str. 100-101. Uvádím vlastní volnější překlad z moderní angličtiny a připomínám ji v souvislosti s hodováním einherjů v síních Walhaly, jejímž pánem je Odin (Woden), oběšený na Yggdrasilu. Srv. Gylfiho oblouzení 39. in Sturluson, S., Sága, str. 155. Že se do osoby Oswalda mohly prolnout v lidové tradici i rysy wodenovské není nemožné už jen proto, že svým jménem („vládce Asů“) se tento král identifikuje se samotným Wodenem.

26 Beda, Církevní dějiny, str. 129.

27 Beda, Církevní dějiny, str. 166.

28 Beda, Církevní dějiny, str. 172 a 174.

29 V tomto střetnutí stál Oswaldův syn Oethelwald na Pendově straně proti strýci Oswymu (HE III, 24 Beda, Církevní dějiny, str. 173). Nepochybně i on se cítil být „pravým dědicem“ Northumbrie.

30 Beda, Církevní dějiny, str. 174.

31 Beda, Církevní dějiny, str. 146.