V době anglické revoluce a následné občanské války značně poklesla prestiž anglikánské církve. Po Anglii se vyrojilo mnoho různých, většinou putujících, nonkonform-ních kazatelů, myslitelů i teologů, kteří působili nezávisle na církevní hierarchii a jejichž věroučné názory i liturgická praxe překračovaly hranice toho, co považovala anglikánská církev za pravověrné. Vzhledem k tomu, že jednotlivé politické proudy v anglické společnosti se vyjadřovaly i svou konfesní orientací, byl jakýkoli náboženský nonkon-formismus chápán i jako politické ohrožení.

Jedním z kazatelů, který v tomto období vstoupil do obecného povědomí, byl i zakladatel kvakerství George Fox (1624–1691). Pocházel z rodiny bohatšího tkalce v Leicestershire, vyučil se ševcem, naučil se také číst a psát, ale žádné formální vzdělání nezískal. Z domova měl také slušný náboženský základ, mírně ovlivněný puritanismem.

V roce 1643, ve věku 19 let, se rozhodl pro svou náboženskou cestu založenou na skromném životním stylu, s nímž se pojilo odmítání luxusu a alkoholu. Boha začal vnímat prostřednictvím vnitřních zjevení, jež považoval za srovnatelně důležitá s čtením Písma. Opustil domov a vydal se nejprve do Londýna, pak putoval po anglickém venkově. Byl otřesen válečnou zkušeností, jež se projevila i depresívními stavy, s nimiž se vyrovnával meditací nad Kristovými pokušeními.

V roce 1647 začal Fox veřejně kázat, stal se záhy populárním mezi skupinami „hledajících pravdy“, jež také putovaly po venkově. Získával své první příznivce a zakládal i místní komunity. Vedle skromnosti ve světských požitcích a v řeči převedl střídmost i do roviny duchovní, odmítal jakékoli rituály, jakékoli teologické konstrukce, jakoukoli církevní organizaci. Byl přesvědčen, že boží slovo může kázat kdokoli, bez ohledu na vzdělání a společenské postavení.

Oficiálně se Foxem založené hnutí jmenuje Společnost přátel, anglicky Religious Society of Friends, všeobecně se však ujala původně posměšná přezdívka kvakeři (Quakers) z anglického to quake, třásti se, podle extatického chvění modlících se členů hnutí. Kvakeři se stali již v průběhu padesátých let největší nonkonformistickou skupinou a do jisté míry „subkulturou“: vytvořili si vlastní terminologii, danou požadavkem střídmosti v řeči. Proto zavrhovali veškeré světské tituly včetně oslovení pane, paní, sami se oslovovali pouze jménem či slovem přítel. Od počátku uskutečňovali požadavek všeobecného kněžství, také role žen a dokonce i dětí byla velmi silná.

Odmítání desátků, přísahy či vojenské služby přivedlo Foxe do konfliktu se zákonem. Během svého života byl celkem osmkrát uvězněn. V letech 1656–1658 se Fox třikrát setkal s Oliverem Cromwellem, snad jej oslovil svými myšlenkami, ale k zastavení pronásledování jej nepohnul. Postavení kvakerů se nezměnilo ani po Cromwellově smrti a po pádu jeho režimu. V šedesátých letech dokonce vznikly zákony namířené proti nim. V té době cestoval Fox do Irska, do anglických kolonií v Severní Americe, do Nizozemska a severního Německa.

Mnoho zásluh na rozvoji kvakerského hnutí i na formulaci jeho důrazů si vydobyla Knoxova manželka Margareth, s níž se oženil roku 1669. Byla vdovou po advokátovi, o deset let starší než George Knox, měla osm dětí. Hnutí zajistila nejen materiálně, ale stala se sama kazatelkou. Zasáhla aktivně i do několika sporů, které štěpily hnutí po smrti jejího manžela. Dožila se věku 88 let a zemřela až v roce 1702.

Foxova písemná činnost zahrnovala tehdy obvyklé polemické traktáty, v nichž se ohrazoval proti názorům svých odpůrců; dále dopisy, pomocí kterých řešil různé pastorační otázky uvnitř vznikajících kvakerských komunit a které byly určeny širšímu publiku. Také je třeba zmínit jeho posmrtně vydané deníky.

Vláda krále Jakuba II. v letech 1685–1688 přinesla omilostnění a propuštění vězněných kvakerů. Slavná revoluce, jež krále Jakuba sesadila, znamenala sice jisté omezení kvakerského vlivu, George Fox se však ještě dožil vydání zákona o toleranci v roce 1689, jenž definitivně ukončil většinu omezení ve společenském životě, s nimiž se museli potýkat kvakeři a ostatní neanglikánští protestanti.

Jezuité požadují zrušení vazby pro uprchlíky

Řím (KAP) Jezuitský řád požaduje zrušení vydávací vazby pro uchazeče o azyl. Podmínky ve vazbě jsou často nedůstojné, říká se v prohlášení, které podepsali řádoví představení z Evropy, Blízkého Východu a Afriky, shromáždění na výroční konferenci v Římě. Navíc existují alternativy, s nimiž už některé vlády udělaly dobrou zkušenost. Současně jezuité požadují, aby se bojovalo proti příčinám uprchlictví, za což je Evropa spoluodpovědná. Například je potřeba zastavit dodávky zbraní do Afriky, jež tam pomáhají rozdmýchávat konflikty, a tím způsobují vlny uprchlictví.

Solidaritu při přijímání uprchlíků také musí podle jezuitů projevit celá Evropa. Proto řád kritizuje pravidlo, podle něhož se o uprchlíky má postarat ta země Evropské unie, na jejímž území se po vstupu do EU ocitli. To totiž nepřispívá ke spravedlivému rozdělení proudu migrantů. Jezuité rovněž projevili starost nad vlivem pravicového extremismu na všechny politické tábory. Po zkušenostech 20. století by politici měli zajistit, aby jejich diskurs neovládly „extrémní formy populismu“.

Půl roku od únosu biskupů: žádné zprávy

Bejrút (KAP) Již půl roku uplynulo od únosu dvou pravoslavných biskupů a zavraždění jejich řidiče na cestě z humanitární mise na turecko-syrské hranici do Aleppa. Oba biskupové, syrsko-pravoslavný metropolita Mar Gregorios Ibrahim a řecko-pravoslavný metropolita Paul Yazici, jsou od té doby nezvěstní. Není ani známo, zda jsou naživu. K propuštění obou duchovních únosce vyzvali jak vůdci všech v zemi působících křesťanských církví, tak i Vatikán a syrská vláda.

Útok na kostel v Káhiře, pět mrtvých

Káhira (KAP) V severní části Káhiry byl spáchán atentát na svatbu v koptském kostele. Čtyři lidé včetně dvou dětí přišli o život na místě, pátý podlehl svým zraněním později. Zraněno bylo 18 lidí. Útok spáchali střelci na motocyklu. Mluvčí farnosti kritizoval policejní bezpečnostní síly, které měly kostel chránit, ale nebyly přítomné. Policie tvrdí, že musela ochrany kostela zanechat pro nedostatek zbraní.

Několik dní po útoku bylo v této souvislosti zatčeno 25 osob, členů doposud neznámé teroristické skupiny, která je podezřelá i z nedávného bombového útoku na egyptského ministra vnitra. Bylo také zajištěno množství zbraní a výbušnin.

Ne přijímání pro rozvedené a znovu sezdané

Vatikán (KAP) Prefekt Kongregace pro nauku víry arcibiskup Gerhard Ludwig Müller potvrdil v novinách Osservatore Romano, že stále platí bezvýjimečný zákaz udělovat svátost přijímání rozvedeným katolíkům, kteří vstoupili do druhého sňatku. Výslovně arcibiskup Müller v článku vyvrací názor, že by se mělo takové přijímání umožnit z důvodů milosrdenství. Papež František totiž na konci července ohledně rozvedených a znovu sezdaných řekl, že je „čas milosrdenství“, čímž vznikly spekulace, že mu jde o zmírnění dosavadního postoje katolické církve vůči této skupině věřících. Arcibiskup Müller dále naznačil, že možným řešením v některých případech by mohlo být rozšíření možností, kdy by církev mohla manželství prohlásit za neplatné.

Na říjen 2014 papež František svolal mimořádnou biskupskou synodu, jež by se měla zabývat mimo jiné i situací rozvedených.

Limburský biskup postaven mimo službu

Limburg (KAP) V německé diecézi Limburg se rozhořel skandál kolem místního biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta. Ten je obviňován z příliš luxusní rekonstrukce svého sídla, ze zatajování stavebních nákladů před orgány diecéze a z toho, že lživě popíral fakt, že nedávno letěl do Indie první třídou. Za posledně jmenovaný delikt mu hrozí i soudní trest. Vyšetřením celé záležitosti se zabývá církevní komise. Papež František až do uveřejnění jejích závěrů postavil limburského biskupa mimo službu a nařídil mu pobyt mimo diecézi. Vedením diecéze dočasně pověřil nově jmenovaného generálního vikáře, kněze Wolfganga Rösche. (K případu přinášíme v tomto čísle také článek Limburg: Víc než spor o luxus).

Útoky hinduistických extremistů v Indii

Bombaj (KAP) V indickém městě Bombaji došlo k několika útokům extremistických hinduistů na náboženské menšiny. Například byla napadena křesťanská letniční obec Assembly of God a těžce zraněn pastor; o několik týdnů později zřejmě stejní útočníci násilím dovlékli jiného pastora stejného sboru na policejní stanici a obvinilo ho z používání nedovolených metod misie. Po vyjasnění záležitosti ovšem policisté místo křesťana zadrželi pět hinduistických podezřelých.

Katolická lidskoprávní organizace Catholic Secular Forum označila policejní ochranu náboženských menšin za nedostatečnou a vyslovila domněnku, že nárůst nábožensky motivovaného násilí souvisí s tím, že se napřesrok v Indii budou konat volby. Útočníci se proto snaží lidi polarizovat.

Zvažuje se vznik nové kongregace pro laiky

Vatikán (La Stampa) Honduraský kardinál Oscar Andres Rodriguez Maradiaga, koordinátor papežovy poradní skupiny osmi kardinálů, hovořil o plánované reformě kurie. Naznačil, že se uvažuje o vytvoření nové kongregace (tj. jakéhosi ministerstva) pro záležitosti laiků. „Existují zvláštní kongregace pro biskupy, pro kněží, pro řeholníky, ale není žádná pro laiky, kteří tvoří většinu církve,“ řekl kardinál. Do nové kongregace by se mohly začlenit různé stávající papežské rady (pro laiky, pro rodinu a pro zdravotníky), které se situací laiků z různých hledisek zabývají.

Ratzingerovu cenu dostal první nekatolík

Vatikán (KAP) Papež František předal letošní Ratzingerovy ceny, jež od roku 2011 každoročně uděluje Ratzingerova nadace za teologický výzkum tematicky napojený na dílo předchozího papeže. Laureáti kromě ceny obdrží také částku 50 tisíc euro. Letos byli oceněni dva teologové, řezenský dogmatik Christian Schaller a první nekatolík, britský novozákonník Richard A. Burridge.

Setkání českých a slovenských biskupů

Praha (KAP) Poprvé po 15 letech se na společném plenárním zasedání setkali čeští a slovenští katoličtí biskupové. Po rozpadu Československa roku 1993 se taková setkání konala každý rok, ale od roku 1999 se již setkávali jen zástupci obou biskupských konferencí. Ve Vranově u Brna se letos kromě téměř všech členů obou biskupských konferencí sešli také papežští nunciové z obou zemí, arcibiskupové Giovanni Leanz (Praha) a Mario Giordana (Bratislava). Tématem jednání byl vývoj obou církví, vztahy se státem a sekularizace. Naplánována byla také společná pouť členů náboženských hnutí z obou zemí ve dnech 11. až 16. února do Říma k hrobu sv. Cyrila.

Malajsie šikanuje časopis kvůli slovu Alláh

Kuala Lumpur (KAP) Malajské ministerstvo vnitra zastavilo distribuci asi 2000 výtisků katolického arcidiecézního časopisu Herald. Důvodem je to, Herald že údajně porušil nedávný soudní zákaz používat arabské slovo Alláh pro označení křesťanského Boha. Šéfredaktor P. Lawrence Andrew k případu řekl: „Stejně jako ostatní média v Malajsii jsme pouze informovali o soudním sporu o Alláha“. Biskup Cornelius Piong v článku ovšem také místní katolíky vybídl, ať slovo Alláh pro Boha používají i nadále, jako to dělali po generace. Odvolací soud v Kuala Lumpuru v říjnu potvrdil, že křesťané nesmějí používat slovo Alláh, jelikož prý „není podstatnou součástí víry a praxe křesťanů“. Na Alláha tak získali monopol muslimové.

Proč si asi kardinál Bergoglio vybral jméno František? Nejspíš si všiml, že církev 21. století je ve stejně katastrofálním stavu, jako byla církev 13. století v době svatého Františka. Vnitřní demoralizace a různé skandály narušily její nejcennější statek: morálku a věrohodnost.

František není jen jméno. Je to vize církve, která je chudá, prostá, nemá velkou moc, je blízká chudým a má zásadní význam pro evangelizaci. Tři dny po svém zvolení římským biskupem František prohlásil: „Velmi bych si přál chudou církev pro chudé.“

Být takovou církví znamenalo pro sv. Františka doprovázet ubohé a slabé. Ve jménu takové církve vyvolal František v život první společenství bratří a sester; modlili se breviář pod korunami stromů spolu s ptactvem nebeským. Živila je práce vlastních rukou nebo almužny.

Františkova církev byla ekologická církev – všechny bytosti byly v ní nazývány „bratřími a sestrami“. Církvi papežů zachovával František poslušnost, zvláště papeži Inocenci III. (1198–1216), nejmocnějšímu ze všech papežů celých církevních dějin. Zároveň šel vlastní cestou –s evangeliem chudých v ruce.

Teolog Joseph Ratzinger kdysi napsal: „Františkovo NE na adresu existujících forem církve – řečeno dnešními slovy jeho prorocký protest – nemohlo být radikálnější.“ František nejen kázal, nýbrž i jednal a vykročil novou cestou.

Domnívám se, že papež František má dnes na mysli právě takovou církev, jejíž místo je mimo paláce a církevní symboliku moci. Když poprvé předstoupil před veřejnost, bylo to zvlášť zřetelné. Papežové (zejména Ratzinger) běžně nosili přes ramena mozettu, roucho poseté výšivkami a zlatem, původně vyhrazené panovníkům. František, římský biskup, měl na sobě prostě a jednoduše bílý šat a biskupský kříž – železný, nikoli zlatý či stříbrný.

Krátce po svém prvním vystoupení pak František řekl, že bych chtěl vést církev „v lásce“. Takový výrok odpovídá tomu, po čem se volá od reformace a co dnes žádají nejlepší teologové současného ekumenismu. Papež má být představitelem církve nikoli jako absolutní monarcha vybavený posvátnou mocí, jak stanoví církevní právo (can. 331), nýbrž v lásce ve smyslu Ježíše Krista a má posilovat víru bratří a sester.

Vzhledem k tomu, že nově zvolený římský biskup přijal jako papež jméno František, nutně ho budeme srovnávat s oním Františkem z Assisi. Jejich úmysly stran církve se zdají být podobné. A nadto se římský František na Františka z Assisi výslovně odvolává. Zjevně ho nechce jen napodobovat, nýbrž se k němu hlásí jako ke zdroji inspirace. Ukazuje tím směr, jímž chce vést katolickou církev.

Podle filosofa Maxe Schelera je František z Assisi prototypem západního empatického a emocionálního uvažování. Takový přístup nás činí vnímavými pro utrpení strádajících a křik Země. Na rozdíl od Benedikta XVI., prototypu intelektuálního uvažování, je František Římský jasným příkladem srdečné inteligence. Má rád obyčejný lid, objímá se s lidmi, líbá děti, láskyplně naslouchá masám a sedí s druhými u stolu v domě, kde jsou ubytován i kardinálové, biskupové a duchovní.

Nedokážeme-li spojit moderní rozum s vnímavostí srdce, těžko se budeme moci postarat o svět, který nám byl všem společně svěřen jako dům Boží, a pečovat o pohrdané syny a dcery tak, jak odpovídá františkánskému přesvědčení, že objímáme-li plni náklonnosti svět, objímáme Boha.

Mám naději, že František Římský dovede církev do třetího tisíciletí.

Určujícím paradigmatem prvního křesťanského tisíciletí bylo společenství. Církve – koptská, ambroziánská v Miláně, mozarabská ve Španělsku aj. – byly relativně svobodné při používání vlastních rituálů. Uctívaly své vlastní mučedníky a vyznavače a vyvinuly vlastní teologie, jak vidíme na příkladu kvetoucího křesťanství v severní Africe a na osobnostech jako sv. Augustin, sv. Cyprián či laický teolog Tertullianus. Tehdy byly vzájemné bratrské vztahy důležitější než vztahy právní. Z počátku převládal vzájemný respekt; v Římě se však postupně rodil jiný, právnický přístup, a ten byl v následujících desetiletích nadiktován všeobecně.

V druhém tisíciletí se uplatňuje církevní paradigma hierarchické absolutní monarchie (societas perfekta), zaměřené na osobu papeže jako hlavu organismu (proces cefalizace = evoluční tendence v živočišné říši umisťovat nejdůležitější orgány v hlavě, resp. v její blízkosti). Papež je vybaven neomezenou mocí a nakonec rozhodne i o své neomylnosti v záležitostech víry či morálky. Vzniká papežský stát s vojskem, finančním systémem a zákonodárstvím, jež zná i trest smrti. Je vytvořena odborná instituce, římská kurie, spravující církev po celém světě. Tato centralizace vede nakonec k „pořímštění“ celého křesťanstva.

Evangelizace Latinské Ameriky, Asie a Afriky postupovala ruku v ruce s koloniálním dobýváním světa. To znamenalo, že byl prostě transplantován římský model, což prakticky znemožnilo jakoukoli inkulturaci v místním prostředí. Klérus byl úředním nařízením striktně oddělen od laiků. Ti tudíž ztratili veškerou rozhodovací moc, zatímco v prvním tisíciletí se ještě směli účastnil volby biskupů a dokonce i papeže. Laici tak byli degradováni a stali se závislými nejen právně, ale i fakticky.

V prostředí kněží, biskupů, kardinálů a papežů se vytvořily dvorské tradice. Výsostné tituly římských vládců – papež, pontifex – se přenesly na římského biskupa. Kardinálové, církevní šlechta, se oblékali jako společenská renesanční smetánka, což je dodnes pro mnohé křesťany, věřící v chudého Ježíše z lidu, který byl pronásledován, mučen a zavražděn na kříži, prostě pobuřující.

Vše nasvědčuje tomu, že odstoupením papeže Benedikta XVI. je tomuto typu církve odzvoněno, že on bude posledním papežem tohoto monarchistického modelu, nakonec tragicky spojeného se skandály, které hluboce zasáhly věrohodnost křesťanského poselství.

Volba papeže Františka (který – jak sám řekl – „přichází z konce světa“, tj. z periferie křesťanstva, z onoho Jihu, kde jen v Latinské Americe žije 42% všech katolíků) ohlašuje nové církevní paradigma pro třetí tisíciletí: církev jako rozsáhlou síť křesťanských společenství, vyrůstajících z různých civilizací, z nichž některé (jako např. čínská, indická, japonská či kmenové kultury africké a národy Latinské Ameriky) jsou starší než západní kultura.

Církev prochází procesem inkulturace a svoji živou víru předává i v moderních civilizacích technicky vyspělých zemí prostřednictvím malých křesťanských společenství a obcí, na jejichž životě se věřící aktivně podílejí. Tyto různé inkulturace mají jeden společný znak: lidstvo se urbanizuje. Více než 80% obyvatelstva Země žije dnes v miliónových centrech.

V této situaci je takřka nemožné mluvit o teritoriálních obcích. Místo toho je zapotřebí sousedských, komunálních společenství. O takovém křesťanství smíme snít. protagonisty takového křesťanství budou laici, vedení presbytery (kteří mohou být ženatí nebo ne), kněžími (muži nebo ženami) a biskupy, kteří se budou starat o duchovní záležitosti víc než o administrativu. Církve budou vypadat jinak.

Reforma se neomezí jen na římskou kurii, která je v katastrofálním stavu, rozšíří se na celou církev a všechny její instituce. Snad by mohl nový koncil, jehož by se účastnili zástupci celého křesťanstva (laikové, muži i ženy, i jiní, vybraní na základě svého vědění a příkladného charakteru, a to i z jiných křesťanských církví), dát papeži jistotu a formulovat směrnice pro církve třetího tisíciletí.

Kéž by Františkovi nechyběla ani odvaha, ani silné vanutí Ducha svatého.

Z Concilia přeložila Helena Medková

„Ciao, Stefano. Tady papež František. Můžeš mi tykat.“ Devatenáctiletý student Stefano Cabizza v obci Camin u Padovy, jemuž se papež takto telefonicky ohlásil, si nejprve myslel, že je to hloupý vtip. Ale byla to papežova reakce na dopis, který Stefano týden předtím poslal do Vatikánu. Komunikační strategie argentinské hlavy církve ruší zažité vatikánské tradice jednu po druhé. Jorge Mario Begoglio zcela opouští vznešenou zdrženlivost svého předchůdce Josepha Ratzingera. Má co říci a způsob sdělení volí s jistotou náměsíčníka. Kritickým otázkám se nevyhýbá, provokuje k nim. V úterý (10. 9.) už zase projížděl František Římem ve své fordce – bez eskorty. Cíl: Astalli, jezuitské centrum pro emigranty v blízkosti Kapitolu. „Integrace je právo uprchlíků“, řekl papež a přišel s dalším překvapujícím prohlášením: prázdné kláštery mají v budoucnu sloužit jako ubytovny pro uprchlíky.

Jen o dva dny dříve (8. 9.) nevěřili konzervativní představitelé kurie svým očím, když při četbě suchého vatikánského listu Osservatore Romano narazili hned na několik příspěvků peruánského teologa osvobození Gustava Gutiéreze. Ve středu (11. 9.) přišla do redakce levicově liberálního římského deníku La Repubblica neočekávaná pošta z Vatikánu. V osobním dopise šéfredaktorovi Eugeniovi Scalfarimu zodpověděl papež osm otázek týkajících se morální odpovědnosti agnostiků. A překvapení neberou konce. Další rozruch vyvolal Pietro Parolin (jehož papež jmenoval 31. 8. vatikánským státním tajemníkem), když prohlásil, že celibát není ani dogma, ani zákon božského původu, takže o něm lze diskutovat. Osmapadesátiletý církevní diplomat tím otevřel téma, které římská kurie za Josepha Ratzingera považovala za vyřízené.

Je velmi pravděpodobné, že nastávající státní tajemník tento krok s Františkem předem projednal. Zda Parolinova neočekávaná iniciativa naznačuje, že by bylo možno dosud povinný celibát změnit, to je ovšem otázka. Budoucí vatikánský muž číslo dvě mluví úplně jiným tónem než jeho kontroverzní předchůdce Tarcisio Bertone: „Kromě věrnosti Boží vůli a dějinám církve je nutná rovněž otevřenost vůči znamením doby.“ K těmto znamením Parolin zjevně počítá i rostoucí nedostatek kněží.

Soudě podle davů věřících na náměstí sv. Petra, nový papež už vyhrál. Po středeční generální audienci (11. 9.) strávil Bergoglio více než hodinu mezi tísnícími se lidmi, tiskl si s nimi ruce a nechal se objímat – není nedotknutelný, je to člověk z masa a kostí. S napětím se očekává jeho řeč 4. 10. v Assisi. František chce promluvit o svém oblíbeném tématu: církev se má zbavit hmotných statků. Pouhých deset dní na to současně se státní tajemníkem Bertonem odstoupí dva vedoucí vatikánské majetkové správy Apsa, která má na starosti tisíce nemovitostí a vatikánské cenné papíry. To uvolní cestu pro reformu, jejíž cíl už papež – jako obvykle obrazně – formuloval slovy: „Sv. Petr také neměl konto.“

Der Standard 13. 9. 2013; přeložil Jiří Kohl

Německá média přinášejí stále nové zprávy a komentáře k případu biskupského sídla v Limburgu, které si dal za 31 miliónů euro – místo původních 5,5 miliónů – postavit biskup Franz-Peter Tebarzt van Elst. Škody způsobené v nejbližším okolí nové rezidence, které musí biskupství zaplatit městu, zvyšují celkové náklady stavby na 40 miliónů eur, jak píše deník Die Welt (12. 10.).

K tématu se vrací i článek Thomase Assheuera (Die Zeit, 24. 10.). Říká se v něm: „Limburský biskup samozřejmě ‚pochybil‘. Ignoroval církevní právo, mrhal penězi, klamal příslušná grémia a také lhal. Ale jeho případ sahá hlouběji, otvírá otázku luxus, nebo askeze? Tady zuří konflikt vyššího druhu, tady je vidět ostrou schizmatickou linii, která dělí římskokatolickou církev na dva nepřátelské tábory: Má se církev odvrátit od moderního světa, shromáždit své ovce a stáhnout se s nimi za Petrovu skálu? Nebo má nadále působit v tomto světě a snažit se slovem a činem zachránit, co se zachránit dá? (…) Smí být církev bohatá, nebo se musí v ostentativní chudobě zříci veškerého vnějšího lesku?

Biskup Tebarzt van Elst se vyjádřil jasně: dal svou odpověď ulít z betonu. Jeho nové sídlo je teologie v architektonické podobě, je to z kamene vytesaný symbol odvrácení od světa. V Limburgu se církev zazdila a světu ukazuje neprostupnou stěnu s ostrými hranami. Je to architektura určená k přezimovaní. (…) Se vztyčenou hlavou, bohatá a nezávislá, ve světské kráse a dokonalé eleganci odchází římskokatolická církev do tohoto exilu. Bylo by omylem, vytýkat limburské biskupské rezidenci nádheru a pompu. Naopak, je dráždivě strohá a navenek nijak reprezentativní, je vysloveně mlčenlivá, masivní, odmítavá a uzavřená. Teprve uvnitř, v podzemí, za metrovými zdmi je místo pro církevní reprezentaci, ale církev se zde prezentuje sama sobě. Jak ukazují fotografie, zhlíží se v zrcadle a vzpomíná, jaké krvavé oběti musela přinášet ďábelskému světu.“ Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (20. 10.) si v této souvislosti neodpustil poznámku, že kámen, jímž je obložena kaple, se jmenuje nero assoluto, absolutní čerň.

„I ta biskupova hříšně drahá, extravagantní a vysoce výkonná designová koupací vana,“ říká o něco dále redaktor týdeníku Die Zeit, „patří do tohoto obrazu narcistické církve zabarikádované před světem. Jako by biskup v této Noemově arše hledal útočiště, zatímco venku, nad oceánem moderny, právě nastává Boží soud. To není nějaká soukromá teologie (…), to je – navzdory Františkovi – stále ještě mocný směr v církvi. Jeho intelektuální hlavou je předchozí papež Benedikt XVI., který již ve funkci nejvyššího strážce víry položil základy této touhy po odvrácení církve od společnosti neboli, jak říkají kritikové: pro útěk do katakomb mocí vyzbrojeného odmítání světa. Roma aeterna. Ovšem, a to je Ratzingerův argument, chce-li církev v chladné moderně přezimovat a čekat na nový příchod Páně, musí být k tomu vybavena i materiálně. Řím musí zářit, neboť je jediným světlem ve tmách moderního světa, papežská církev se musí pozvednout nad šedou a jednotvárnou společnost, nad profánní unifikovanost konzumu a nad všechen ten beztvarý libertinismus. Bezbožné společnosti se církev nepředvádí v sandálech, nýbrž jako ecclesia triumphans, v nádherných obřadech, zlatém brokátu, s drahokamy, purpurem a byzantskými ornáty, s davy vyšňořených ministrantů a latinskou mší. Jenomže v pohanském kapitalismu tohle všechno stojí peníze, moc peněz. Ale tohle materiálno je zasvěceno Bohu, a proto, podle Benedikta, se s požehnáním církve proměňuje ve slavnostní liturgickou formu, která křesťanskou pravdu zároveň zjevuje i zahaluje. Neboť pravda není pro všechny; ta je jen pro některé.

Ratzinger soudí, že církev před padesáti lety padla do léčky, že požadavek „otevřít okna“ byl trik osvícenců, kteří se od francouzské revoluce snaží církev zdeptat a ožebračit. Beztak prý jde od francouzské revoluce všechno s kopce, a dnes na to doplácíme: klimatické katastrofy, abstraktní umění, atonální hudba, prázdná individualita a kapitalistický tanec okolo zlatého telete. Podle Ratzingera a konzervativních katolíků se splňuje předpověď Romana Guardiniho: nastává konec novověku. A církev teď musí dávat pozor, aby ji vír tohoto zániku nestrhl – proto se odvrací od hříšného světa a pomalu se vrací domů: na Petrovu skálu, k církevnímu monopolu na moc a pravdu.

Tento antimodernismus je papeži Františkovi (…) cizí, a to je důvod, proč se ho Vatikán tak bojí. (…) Církev tají dech, když Bergoglio opouští římskou enklávu a místo dvorských ceremonií volí jednoduchá gesta. (…) Jsou to velkolepá gesta a mnozí už věří, že éře Benedikta bude brzy odzvoněno. A přesto by bylo chybou mávnout rukou nad Ratzingerovými obavami rukou. (…) Benedikt se totiž nemýlí, když říká, že mediálně ovládaná společnost si vše podrobuje, že její vše pohlcující mechanismus rozdrtí každý odpor a rozdrtí a zneškodní jakýkoli protest.

A to je nebezpečí, které hrozí Františkovi. Paradoxně právě ten muž, který před očima celého světa spěchá do Lampedusy a obviňuje Evropu z nemilosrdného sobectví, právě on nás osvobozuje od našeho pekelně špatného svědomí. František bere bídu světa na svá ramena, a tak uklidňuje vzpouru morálního cítění. Za to ho všude oslavují – takže zatím zůstane všechno při starém.“

Liturgie pro děti, mládež a rodiny

Je to problém estetiky. Estetikou nemyslím „krásu“ (to bychom se hned začali zbytečně hádat), nýbrž o smyslový účinek. Konkrétně jde jednak o „vyjadřovací jednání“ ze strany osob vedoucích liturgickou slavnost, jednak o to, jak bude působit na účastníky bohoslužby: „výraz“ vyvolává odpovídající „odraz“, „hlásání“ evokuje „ohlas“ u shromážděných. Ti reagují na to, co se jim předkládá a co prožívají – i kdyby jen tím, že už víckrát nepřijdou.

V jistém středně velkém městě, které v minulých desetiletích nebylo známo žádnými církevními experimenty, napsal místní tisk v létě 2012 pochvalně: „V době, kdy to jde s církví s kopce, vymyslel mladý kaplan mladistvý, svěží koncept přitažlivých mší. Co začalo nenápadně, už dávno není tajným tipem: mladí i ti, kdo zůstali mladí, přicházejí na tyto mše ze široka daleka.“ Bezprostředně poté se ozvaly na adresu vynalézavého kaplana nadávky a vyhrůžky. A prakticky ve stejnou dobu byla na toto téma napsána i teologická disertace.

V ní se chtěl mladý autor vypořádat s fenoménem bohoslužby pro mladé – z hlediska historického a z hlediska liturgicko-teologického. Pokus promovaného začínajícího kněze je nezdar na slušné úrovni. Totiž: Pisatel snaživě shromáždil pozoruhodné množství materiálu, avšak nikde si nepoložil otázku po jeho duchovním potenciálu. Materiál prezentoval převážně zvnějšku pouze jako jev.

To, co tehdy zřejmě hrálo pro účastníky bohoslužeb roli, působí právě ze zpětného pohledu jako kuriozita či anachronismus. „Odraz“, „ohlas“ nestojí autorovi za zmínku. Ten, kdo vnitřní stránku liturgie takto zanedbává, kdo její intrapersonální dopad opomíjí, snadno ovšem bude příslušná gesta, písně, úkony hodnotit jako správné či nesprávné.

V dnešní společnosti (odborníci jí říkají „zážitková společnost“) je však stále důležitější vidět věc ze širší perspektivy, zaměřit se na spirituální, vnitřní stránku bohoslužebné slavnosti. Estetika a její účinek jsou nicméně křehké zboží, o něž je nutno pečovat, má-li být liturgie náležitým „Boha-plným, silným prožitkem“ (Paul Zulehner).

Jasné struktury usnadňují společné slavení

Bohoslužebný výjev jako příklad: V neděli odpoledne jsou do kostela pozvány děti. Čeká tam na ně „kostelní myš“. Jsou to děti z místních školek a přicházejí v doprovodu rodičů. Oltářní stůl je odsunut stranou. Pracuje se „s využitím prostoru“. Děti (je jich nejméně 25) se usazují na koberci. Rodiče zůstávají v předních lavicích. Objeví se „myš“ – maňásek. Za loutku mluví a vodí ji vychovatelka. Musí se soustředit na text, na což za pár minut doplácí loutka. Hlavní postava (myš) klesá stále hlouběji, až skončí skoro zapomenuta na koleně vedoucí bohoslužby.

V textu (reprodukovaném s potížemi) jde o to, že myš dnes slaví narozeniny. Ale slavnostní nálada se nějak nedostavuje. Není vůbec jasné, o co jde. Kdo slaví? Proč slaví? Přítomní také vůbec neslaví. A bohoslužba to také není, chybějí patřičná znamení a texty. Žádný kříž, žádná úvodní modlitba. Ani náznak nějaké předliturgické formy. Je pouze cítit, že děti by měly něco slavit. Mělo by jim být předáno nějaké katechetické poselství. Ale jeho pointa není jasná. Takže „dojem“ dělá na účastníky hlavně špatné loutkoherectví. Byli jsme přítomni formálně velmi volnému tvaru bohoslužby s prvky školní výuky.

Pomohla by jevištní kompetence (nehraj, když to neumíš – na to jsou kursy!), prostá, srozumitelná sdělení, ke konci pointa jako vrchol. Jasná struktura, usnadňující sledování a chápání.

Jiná výmluvná scéna: „bohoslužba na koberci“ (samozřejmě!), tentokrát na téma „Můj největší poklad“. Minutu před začátkem staví kostelní hudebník ještě rychle před stupně k oltáři rozviklaný keyboard. Pastorální referent drží po straně velkou loutku, což mu vadí při zpěvu. Zahajovací písničku, vlastně prostinkou (ke které bychom měli také občas zadupat) neumí totiž zpaměti. Ale jinak se vážně snaží. Za chvíli se už třicet dětí nadšeně řítí kostelem, hledají ohlášený poklad. Ten se nakonec najde v lepenkové krabici – je to Bible.

Tvrzení, že toto je nejdůležitější kniha v životě, děti sice nijak moc nechápou, ale nemohou popadnout dech a říkají, že k pravé truhle s pokladem patří přece také gumoví medvídci. Otčenáš, požehnání, poslední píseň. Keyboard se nebezpečně naklání, zpívá se nekonečný hit ze sedmdesátých let. Pak se ještě rozdávají „Dětské kostelní noviny“ – omalovánka. Ta nemá s Biblí jakožto pokladem nic společného, ale v abonovaném schématu bohoslužeb je to tak na dnešní neděli naplánováno. Zůstává uznání z dětských úst: „To hledání pokladu bylo super!“ Na otázku, co že byl ten poklad, ovšem žádná odpověď.

Pomohlo by, kdyby se vedení bohoslužby a muzikant jasně domluvili. A měli by brát sebe a svou práci vážně – pak by je brali vážně i jejich posluchači. To by ovšem také katechetické sdělení muselo vyznět jako pointa, aby z něho vůbec něco zbylo.

Bohoslužebná scéna na Velký pátek dopoledne: bohoslužba pro rodiny, zejména pro děti mladšího školního věku. Nejprve znamení kříže a vážná píseň s jednoduchým varhanním doprovodem, poté úvod – na co se tento den vzpomíná a co se slaví: Velký pátek jako nejtěžší a zároveň nejdůležitější den Kristova života. Potom vyzve vedoucí bohoslužby děti, aby s ním hledaly v kostele zobrazení Ježíše. Procházejí společně chrámem (s mikrofonem, aby i rodiče v lavicích slyšeli, o čem se mluví), všímají si vyřezávaných oltářů, obrazů Ježíšova obřezání, Ježíšova křtu, sledují křížovou cestu, vidí středověký „triumfální kříž“. Jedno dítě dokonce objeví křížek na knězově štole.

Pastor shrne události a význam Velkého pátku – krátce, ale výstižně. Z rozhovoru s dětmi vyplyne: Kříž přinesl změnu, která platí až dodnes. A je to dokonce znamení naděje na život. Následuje jasná modlitba: prosba za nemocné, chudé, za naše zemřelé; potom Otčenáš a požehnání. Na závěr klidná píseň. Hluboký zážitek.

Často si stěžujeme, že liturgické (i liturgicko-pedagogické) vzdělání duchovních je nedostatečné. „Kdo probouzí a tříbí jejich smysly?“, ptal se náboženský pedagog Ralph Sauer už před 25 lety ve sborníku, který sestavil Klemens Richter, ve své době velmi aktivní odborník na liturgii z Münsteru. Richter chtěl, aby teologie liturgie a liturgická reforma byly zpřístupněny „běžnému spotřebiteli“. Náboženský pedagog Dieter Emeis si v téže publikaci všímá „závažných překážek při aplikaci zásadních závěrů liturgické reformy“. Žádá, aby se ještě intenzivněji „hledaly souvislosti a předpoklady symbolického vnímání a konání“.

Kdo uvažuje o souvislosti mezi člověkem a bohoslužbou, pohybuje se v prostoru, mezi jehož čtyřmi body probíhají dvě dráhy silového napětí. Jde tu jednak o konfrontaci řádu a svobody: na jedné straně stojí řád stanovených liturgických forem a textů, na druhé straně svoboda, bez níž nemůže „dialog mezi Bohem a člověkem“ (Emil Josef Lengeling/Klemens Richter) fungovat. V neposlední řadě jde o svobodu přislíbenou všem dětem Božím, které Pán stále znovu kolem sebe shromažďuje k bohoslužbě. Druhým faktorem je silové napětí mezi „naším“ a „oním“ světem: mezi situací konkrétního shromážděného lidu Božího, který nemůže (a také nemusí) být ničím jiným než dítětem své doby, a mezi tou „jinakostí“, jíž nemůžeme disponovat, která je v liturgii legitimně cizí a která nám vychází vstříc.

Tato dvě pole napětí ovlivňují liturgickou praxi. Podle konkrétního místa budou při ní kladeny různé akcenty, různá bude i míra tolerance a nutně budou vyvstávat překážky dialogu (i mezi „profesionály“). Vztah mezi řádem a svobodou je napjatý. Kdy se má mládež seznámit s normální formou bohoslužby? Odkdy už nepotřebuje žádné zvláštní formy? Kolik „světského“ je namístě? Světelné efekty vždycky, nebo to jde i bez nich? Rituální ghetto by bylo předstupněm liturgického muzea: hodně sentimentu, málo obsahu.

Je tedy samozřejmě třeba zapojit „náš svět“, ale je nutno jej duchovně vykládat a prohlubovat. Cílem je přece objevit něco víc než každodennost. Vzpomeňme na slova pastorálního teologa o liturgii, jež má přinést „Boha-plný, silný prožitek“. Trápíte-li se na lhostejně „odcelebrovaných“ mších, jestli si kvůli nim lámete hlavu, určitě za toto Zulehnerovo heslo doplníte vykřičník.

Zároveň ovšem takový apel zvyšuje hladinu adrenalinu u osob odpovědných za liturgii. Kdo si není jist arzenálem liturgických textů a gest, ba co víc: kdo si není jist svou vlastní rolí a úřadem při vedení bohoslužby, rychle sahá po příručkách; ty jsou často plné všelijakých přísad, které mají ono nejisté menu ochutit. Ovšem nezřídka se servíruje samá povrchnost. Bude to asi také tím, že se nevychází z dostatečné hloubky. Při přípravě bohoslužby je třeba mít jasno o motivech a potenciálu výrazových prostředků. To chrání před bezradným ulpíváním na povrchu, před pouhým okrášlováním formy.

Vynaložená námaha je obrovská

Děti, rodiny, mladiství – tato klientela nahání odpovědným činitelům husí kůži. Jejich bezradnost je veliká, jinak by neexistoval takový trh s pomocnou literaturou. Tyto materiály se však nezabývají podstatou. „Roztomilé“ texty, „vtipné“ nápady, různé „vychytávky“ se často tváří, jako by mohly nejistotu odstranit. Úsilí a náklady, které jejich uskutečnění vyžaduje, jsou ovšem mnohdy obrovské.

Například bohoslužba pro mládež: Umožnit mladým při bohoslužbě setkání s Ježíšem a jeho poselstvím, dát jim něco, co jim pomůže v jejich životě, to jsou pohnutky svaté a silné. Jeden duchovní, věnující se mládeži, referuje ve své správě o činnosti téměř s pýchou, že investovali „2000 pracovních hodin“ do přípravy mládežnické mše včetně „světelných efektů“. Výsledek („church-party“) byl asi přitažlivý a dojem z něho obrovský. Napodobit tohle bude na jiném místě těžké, většinou se nedostává času. A za osm týdnů další party – co budeme dělat do té doby?

Chybí-li pevný základ, jímž je důvěra v elementární prvky liturgie, pak se liturgické kroužky ve farnostech dostávají pod tlak, cítí nutnost stálých inovací, a to je časem únavné. Také by se toho možná nemuselo dělat tolik, i méně efektů může působit. O tom svědčí např. přitažlivost bohoslužeb, které se slaví se stylu Taizé: tichá, soustředěná a prostá hudba, zároveň co nejkvalitněji provedená (v Taizé zkouší místní sbor na nedělní liturgii pětkrát v týdnu!), krátké, zato jasné promluvy, většinou osobní svědectví (tedy původní výpovědi, které mají ohlas) nebo výklad Písma.

Scénář z Taizé se nedá jednoduše okopírovat. Ale může nám otevřít oči a zodpovědným činitelům pomoci, aby se trochu uvolnili. Jde o liturgii, nikoli o entertainment.

Zásadní rozhodnutí musí učinit představenstvo obce, respektive přípravná skupina, a učitelé a učitelky náboženství. Loni v listopadu se v týdeníku Christ in der Gegenwart (Křesťan v současnosti) objevila stížnost, že většina dětí se kvůli samým speciálním „rodinným GoDi“ (zkratka slova GOttesDIenst, která ovšem připomíná slovo Gaudi = legrace, zábava; pozn. překl.) nemůže seznámit s normálním průběhem mše.

Prakticky v tutéž dobu potvrdil v naléhavě formulovaném příspěvku do časopisu Praxis Gottesdienst (Bohoslužba v praxi) liturgik Eduard Nagel, že normální průběh mše rozhodně může být dětem přístupný, že se jí mohou aktivně účastnit. Podle tohoto doyena liturgické výchovy v Německu je jen zapotřebí vědomě, uváženě volit formu. „Nic dětinského, žádné dětské hopsání“, říká Nagel; děti a jejich touhu učit se je nutno brát vážně. A také na ně lze klást určité nároky.

Jak hluboký může být přístup takové zodpovědné (rodičovské) skupiny k přípravě, popisuje Walter Krieger v příspěvku pro časopis Gottesdienst (10/2003). Říká zde, že místo lákavého reklamního dárku, optických triků nebo nepostradatelné úvodní scénky jde o to, aby si odpovědní činitelé přiznali, že sami potřebují leccos vyjasnit, aby si uvědomili, co budou tady a teď před Bohem dělat, komu bude patřit jejich chvála, dík, prosba, co je nutno zdůraznit. Pak lze s minimálními prostředky dosáhnout maxima.

Nepovedené příklady z bohoslužebného života jsou dost často esteticky nedbalé, odbyté, což by se dalo odstranit dodržováním jednoduché zásady. Bohoslužbu by měl například vést jen ten, kdo má správný přístup k obsahu i podání; kdo má skutečnou liturgicko-teologickou kvalifikaci i schopnosti interpreta. To první se dá nastudovat, to druhé nacvičit.

Má-li být vytvořena „atmosféra“, kterou účastníci bohoslužby vnímají jako věrohodnost, jako charisma vyzařující z vedoucí osoby, je třeba střízlivě vidět silné a slabé stránky dotyčného aktéra a jeho schopnosti cíleně rozvíjet. Žádoucí autentičnosti dosáhne totiž skoro každý, jedná-li uvědoměle. Nepotřebujeme baviče, nýbrž skutečné originály.

Jistěže i shromážděný lid Boží musí přispět dávkou shovívavosti, neboť ne každý je schopen podat umělecký výkon. Částečným úspěchem by bylo, kdyby se při školení osob určených k  liturgické službě přistupovalo k těmto otázkám citlivěji. Nejpozději v praxi se každý začátečník octne v situaci, kdy estetické požadavky přesahují jeho možnosti. Bohužel se to málokdy říká nahlas. Adept pastorace se ve chvíli upřímnosti pouze diví, proč je kolem něho tak třeskuté ticho.

Techno-bohoslužby z přelomu tisíciletí jsou dávno zapomenuty

Bohoslužby „šité na míru“ jednotlivým skupinám – je to opravdu ideální cesta? Liturgie se v takových případech „přistřihne“ v domnění, že zákazníkovi padne. Dobrým příkladem byly techno-bohoslužby z přelomu tisíciletí. Tyto experimenty, kterých tehdy bylo jako hub po dešti, jsou dneska už dávno zapomenuty. Že se neujaly, má asi více důvodů. Především zůstala většina těchto mší esteticky na půli cesty: nebylo to žádné skutečné techno, spíše techno v oblečku k prvnímu svatému přijímání.

Na druhé straně ambiciózní aktivisté nerozpoznali, že přesně se přizpůsobit cílové skupině není možné. Z empirických výzkumů vysvítá, že mladý člověk například právě při bohoslužbě neočekává, že uslyší svůj oblíbený druh hudby. Mladí jsou dneska v hudbě „vícejazyční“. Dobrá nová duchovní píseň a klasické kostelní písně vlastně úplně stačí. Estetickou překážkou není ten či onen styl, ta či ona kultura teenagerů. Estetickým kritériem mladých je jedině: „Přece nebudu vypadat jak idiot.“ Lidé jsou v liturgickém kontextu ochotni přijmout ledacos, ale stále hůře přijímají nedbalost.

Zaměříme-li se kriticky na „vyjadřovací jednání“ osob vedoucích liturgickou slavnost a na intrapersonální, spirituální účinek jejich jednání, zjistíme nejspíš, že už dávno je v sázce to nejdůležitější. Špatným přítelem věrnosti je otupělost. Nejde jen o liturgii. Především lidé, s nimiž ji slavíme, by nám měli stát za to, vydat se novým směrem.

Z Herder Korrespondenz Special, duben 2013 přeložila Helena Medková

 Eugen Daigler, Jugendliturgie. Příspěvek k recepci II. vatikána v německé oblasti, Regensburg 2012.

Vyplenění jiného světa

Velšská báseň Preiddeu Annwn („Vyplenění jiného světa“), která je připisována bardu Taliesinovi1 ze 6. století, zřejmě vnikla až mezi 9. – 12. stoletím. Obsahem hlavní části textu (I.-VI.) je výprava krále Artuše do zásvětí, s cílem ukořistit zázračný kotel (peir) inspirace a znovuzrození. Poslední části básně (VII a VIII) stíhají výsměchem mnichy jako nevzdělané a nedostatečně duchovní bytosti, podobné chóru vyjících psů, smečce vlčat.

Text Preiddeu Annwn ukazuje Artuše jako archetyp krále, který vychází z dávné předkřesťanské tradice. Možná obsahuje i zmínku o historické osobě, s bájným Artušem spřízněné. Pozornost si zaslouží i úloha básníka-vypravěče Taliesina. Některé části básně jsou těžko srozumitelné, obtížně přeložitelné, navíc obsahují odkazy na nedochované příběhy. Proto vývody této práce jsou nutně více či méně hypotetické a rozhodně si nekladou nárok na jedinou správnou interpretaci.

2.1. Postava krále Artuše – rozdělení

Než se začneme zaobírat textem Taliesinovy básně o Artušovi, musíme si ujasnit, že postava krále Artuše, tak jak ji známe z klasických děl Geoffreye z Monmouthu a Thomase Malloryho, vznikla splynutím tří odlišných proudů:

1. Archaický mýtus o bohu Medvědovi (bohatě podložený archeologickými nálezy)2.

2. Historické podání o (římském?) vítězi od Badonu (cca 500 po Kr.), doložené u Gildase (O pádu a zničení Británie) a – druhotně – u Bedy Venerabilis (Církevní dějiny národa Anglů), které Artuše časově „zakotvilo“.

3. Události a charaktery převzaté ze životů různých britonských náčelníků v 5. – 7. st. po. Kr. Zde nám jsou zdrojem královské genealogie, životopisy svatých, stará velšská poezie a především Nennius3, mnich z 9. století, který připisuje Artušovi dvanáct vítězných bitev, obtížně lokalizovatelných, vybojovaných však zřejmě několika rozdílnými jedinci.

2.2. Artuš a kořist annwnu

30. tra chaer wydyr ny welsynt

wrhyt arthur

31. Tri vgeint canwhr

aseui ar y mur

32. oed anhawd

ymadrawd

aegwylyadur

33. tri lloneit prytwen

yd aeth gan arthur

 

30. Do Skleněné Pevnosti

zvěst o Artušově statečnosti (dosud) nedospěla.

31. Šest tisíc mužů

na hradbách stálo.

32. Nesnadná

domluva

se strážným byla.

33. Třikrát plně obsazená Prydwen

se vydala na cestu s Artušem.4

 

Se skleněnou věží (pevností) v moři se setkáváme už u Nennia5, nikoli ovšem ve spojitosti s Artušem, nýbrž s dobrodružstvím Milesianů, druhé, polo-mýtické vlny vystěhovalců (z Pyrenejského poloostrova) do Irska. Nennius psal své záznamy zhruba v té době, kdy vznikal i Preiddeu Annwn a jde určitě o obvyklou keltskou představu Jiného Světa.V Nenniově vyprávění stojí na hradbách mlčící muži a právě tak se strážným v naší básni je těžko komunikovat. Mrtví nemluví. Oddělenost chaer wydyr6 od „našeho“ světa ozřejmuje Taliesin i zjištěním, že tam nikdy neslyšeli o Artušově statečnosti.

Artuš připlouvá ke skleněným hradbám na lodi Prydwen. Tu známe i z pohádkového cyklu Mabinogi, které jsou pro nás velmi důležité. Budeme-li předpokládat, že prvotními pohádkami - za pohádku však právě v tomto případě můžeme dosadit mýtus - byly pohádky o zvířatech, nebo přesněji lido-zvířatech (teriomorfních lidech či antropomorfních zvířatech)7 pak pochopíme oblibu artušovského mýtu od velmi raných dob lidstva až po současnost. Medvěd je zvíře člověku podobné, ochranitelské, respekt vzbuzující. Srozumitelný archetyp kmenového náčelníka, později krále.8 Artuš, plenící Jiný Svět, je prastará bytost, kterou fantazie vypravěčů pohádek začala formovat u táborových ohnišť dřív, než byla budována první oppida.

Nebudu se přednostně zabývat kouzelným kotlem, který je často a důkladně vykládán, chci se dotknout i jiné možné Artušovy kořisti. Protože výraz preideu9, překládaný jako „vyplenění“10, můžeme přeložit i jako „stádo dobytka“. Dobytek, a to ještě i v raném středověku, kdy byla tato báseň složena, byl ospravedlnitelným důvodem nájezdů, plenění.11 To nás dovádí k řeckému hrdinovi Héraklovi. Přinejmenším jedno jeho dobrodružství, totiž plavba na Západ s cílem ukořistit dobytek obra Géryona12 se třemi – v pase srostlými – těly, k vyplenění zásvětí ukazuje. V dochovaných klasických verzích nemá Hérakles s medvědy žádnou spojitost, oblečený chodí do kůže nemeiského lva, kterého vlastnoručně zardousil. Ale to mnoho neznamená. Byl-li v „královským“ zvířetem v Galii a Hispanii medvěd, v Řecku jím mohl být lev. Oba mýty i oba hrdinové však mají společný původ.

2. 3. Pán Annwnu a Bard Taliesin

15. Neu peir pen annwfyn

pwy y vynut

15. Kotel patří Pánu Jiného Světa:

Jaký je v tom záměr?

Kdo je tím Pánem Jiného Světa? Vraťme se ještě k řeckému mýtu. Hrdina Hérakles obludného trojitého obra Géryona na ostrově Erytheia zabije a jeho stáda uloupí. Dobytí dobytka bylo významným hrdinským počinem, zvláště, pokud bylo získáno od protivníka – nějakým způsobem – božského či obludného, protože obojím Géryones skutečně byl.13

Obrem je i irský Diwrnach (Prchlivý?), od kterého Artuš získá kotel v příběhu „Culhwch a Olwen“, i když jeho tělesné zrůdnosti nejsou připomínány, ani mnohohlavost, kterou bychom očekávali. Je polidštěn, vystupuje v roli správce irského krále Odgara, ale za civilizovanou maskou můžeme tušit podobu původnější. Že v Preiddeu Annwn jde také o Diwrnacha, vyplývá z následujících veršů:

18. cledyf lluch lleawc

idaw rydychit

19. Ac yn llaw leminawc

yd edewit

 

18. Meč bleskové záhuby

je pozdvižen.14

19. V ruce Lleminawcově,

v jeho levici.

Hrdinou, který - podle příběhu „Culhwch a Olwen“ - usmrtí obra Diwrnacha, je totiž Llwch Llenlleawc15 a zdá se pravděpodobné, že v Preiddeu Annwn máme zkomolenou nebo možná starší variantu téhož jména.16 Taliesinova báseň ve zkratce odkazuje k epickému vyprávění. Zásvětí, jehož tajemství střeží božský netvor, označuje křesťanský básník jako vffern,17 peklo. Ale je mnohem víc, než jen místem posmrtných trestů, když je jinde nazýváno i „Pevností Božího Pahorku“. Je to samo nejhlubší „nevědomí“ člověka18.

Bard Taliesin – s nímž se autor identifikuje - je s Jiným Světem tajemně spjat, jako by patřil oběma světům zároveň. Je totiž archetypem vypravěče příběhů, je mužem, „který ví“.19 Podle „Písně před syny Llyrovými“20 je jeho trůn právě v Caer Sidi, a v Preiddeu Annwn říká:

13. yg kenneir

or peir

pan leferit

14. Oanadyl naw morwyn

gochyneuit

13. Moje básnické umění

z kotle

pochází.

14. Ten je dechem devíti dívek

zahříván.

 

Devět strážkyň kouzelného kotle souvisí nejen s devíti sestrami-kouzelnicemi, které sídlí na artušovském Jablečném ostrově (Insula Pomorum)21, ale i s devíti řeckými Músami22, patronkami posvátné inspirace. Kolegium devíti kněžek (bohyň) je ovšem podstatně starší, dokládá ho už pravěká malba v cogulské jeskyni.23

Pokud si položíme otázku, zda skutečným cílem útoku na Jiný Svět bylo získat tento kotel nebo stáda, musíme si poctivě přiznat, že to nelze rozhodnout. Prvotní mi připadá strakatý dobytek24 Jiného světa, ale snad i kotel měl v původním příběhu své místo. V jedné řecké verzi se totiž Hérakles plaví za Géryonovými stády ve velké zlaté číši, daru slunečního božstva,25 jiná hovoří o bronzové či mosazné nádobě26, což mohl být kotel inspirace (jde o výpravu do nevědomí) a znovuzrození (jde o výpravu do „světa za světem“).

2. 4. Ukrytý světcův hrob

58. Bet sant

yn diuant

abet allawr

58. Hrob světcův

je ukrytý

v oltářní tumbě (nebo: hrob a bojovník?)

O hrobu kterého světce to básník mluví? Nejvýznamnějším velšským svatým byl opat-biskup Dewi (6. st.), jehož hrob je jako vrcholně posvátné místo Velšanů zmiňován i v básni XVIII Černé knihy carmarthenské27. Dewiho hrob však nebyl ukrytý, natož ztracený (i tento překlad slova diuant je možný). Neznámý měl zůstat hrob Artušův28a nezapomínejme, že tato báseň je artušovská. Pokud tedy Taliesin míní oním světcem Artuše, pak to jistě nemůže být archetypální Medvěd, ale některý z hrdinů, do kterého byly artušovské rysy promítnuty.

Má-li splňovat zároveň i podmínky křesťanské svatosti, pak je s velkou pravděpodobností míněn Cadwalladyr Blahoslavený.

Syn gwyneddského krále-válečníka Cadwallona ap Cadvan se narodil asi v roce otcovy smrti na bitevním poli u Hefenfelthu (633/4) a po dvaceti letech strávených v zámoří se vrátil, aby svrhl uzurpátora Cadfaela a získal královský trůn. Stal se posledním významným panovníkem britských Keltů a jeho osoba byla hojně opěvována ve velšských prorockých básních.29 Velšské triády hovoří o neblahé ráně, kterou mu zasadil jakýsi Golydan Fardd30, podle podání Nenniova31 Cadwalladyr (Catgualart) zemřel během morové epidemie, snad už roku 664.

Pokud posvátný Bardsey u gwynnedského pobřeží („Ostrov dvaceti tisíc světců“) sloužil jako pohřebiště (aspoň některých) velšských králů, podobně jako byli na mnišské Ioně pohřbíváni i králové Skotska, pak mohl být mrtvý (umírající?) Cadwalladyr odvezen právě tam a důstojně pochován pod oltářem.

Jiným možným místem jeho posledního odpočinku je ostrov Anglesey (Ynys Mona).

Závěr

Taliesinova báseň Preiddeu Annwn je středověkou variantou na velmi staré téma, ve kterém kulturní a kultovní hrdina (ještě částečně zvířecího typu) vede výpravu do zásvětí, do „nevědomí“, podstoupí tam boj s příšerou-zasvětitelem, zvítězí a získá kořist, kterou si přivede do „svého“ světa. Jedná se nesporně o základní mytologické schéma. Autorovo křesťanské vyznání archaický příběh nijak zásadně neovlivnilo, on sám se ztotožňuje s archetypem vypravěče (původce) příběhů.

K příběhu mýtického Artuše je připojen nejasný verš (58), který – podle mého názoru – poukazuje na ukryté (či ztracené) ostatky hrdiny historického, snad Cadwalladyra ap Cadwallona (633/4 – 664). I když připustíme nejstarší možnou dobu vzniku básně už v 9. století, pak uplynulo dostatečné množství času k napojení cadwalladyrského charakteru na artušovský archetyp.

Literatura

Black Book of Carmarthen, in: http://vvv.maryjones.us/ctexts/index.html

Eliade, Mircea, Obrazy a symboly, Brno: Computer Press, 2004

Farmer, David Hugh, Oxfordský lexikón svätcov, Bratislava: Kaligram 1996

von Franz, Marie-Luise, Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998

Geoffrey of Monmouth, Vita Merlini (J.J. Parry, University of Illinois 1925) in: http://www.secret-text.com/neu/eng/vm/vmtitle.htm

Graves, Robert, Řecké mýty, Praha, Československý spisovatel, 2010

Kenenyi, Karl, Mytologie Řeků I., Praha: OIKYMENH, 1996

Mabinogi (překlad z velštiny Jan Vilikovský), Brno: zvláštní vydání, 1995

Nennius, Historia Brittonum, Fordham University, in: http://www.fordham.edu/halsall/basis/nennius-full.asp

Pastoureau, Michel, Medvěd: Dějiny padlého krále, Praha: Argo, 2011

Preiddeu Annwn (překlad z velštiny do angličtiny a poznámky Sarah Higley), in: http://www. lib.rochester.edu/camelot/annwn.htm

Red Book of Hergest, in: http://www.maryjones.us/ctexts/index.html

The Song before the Sons of Llyr, in: Skene´s Four Antient Book´s of Wales, http://www. celtic-twilight.com/camelot/skene/book_taliesin_xiv.htm

1 Kvůli zjednodušení budu ovšem autora nazývat Taliesinem.

2 Ke králi Artušovi jako medvědímu božstvu viz.: Pastoureau, M., Medvěd: Dějiny padlého krále, Praha: Argo, 2011, str. 63 – 67.

3 Viz Nennius, Historia Brittonum 49 in: http://www.maryjones.us/ctexts/index.html.Navštíveno 31.7. 2013.

 

4 Vycházím z anglického překladu Sarah Higley (a přihlížím k jejímu poznámkovému aparátu) Preiddeu Annwn in: http://www.lib.rochester.edu/camelot/anwn.htm. Navštíveno 30.7.2013.

5 Nennius 13. Ovšem věž (skleněnou?) na „nejzazším konci světa“ známe i z řecké mytologie, tam žije v exilu titánský bůh Kronos. Viz. Kerenyi, Karl, Mytologie Řeků I., Praha: OIKYMENH, 1996, str. 27-28.

6 V Preiddeu Annwn má Jiný Svět ještě jiná jména: ogaer sidi – Pevnost Polobohů (3;10), gaer pedryuan – Pevnost Čtyř pahorků (12), gaer vedwit – Pevnost Pijáků Medoviny (22), ogaer rigor – Pevnost Tvrdosti (28), ogaer golud – Pevnost Překážek (34), gaer vandwy – Pevnost Božího Pahorku (42), gaer ochren – Pevnost Uzavřená (48). Překlady některých těchto názvů jsou nejisté, překlady se rozcházejí.

7 Srv. von Franz, M.-L., Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998, str. 27.

8 Připomínám, že geatský hrdina Beowulf nese také medvědí jméno (Béo – „včela“, wulf – „vlk“, tedy „včelí vlk“ neboli „medvěd“). Jeho sestup za Grendelovou matkou do vřesovišť můžeme přirovnat k cestě do Jiného Světa. Stejně jako Artuš je i on řazen do 6. století.

9 Preiddeu Annwn 7.

10 Srv. Higley, S., Preiddeu Annwn, poznámky.

11 Podobně české slovo „dobytek“ znamená prostě „to, co bylo dobyto“.

12 Jméno „Géryones“ lze snad dát do souvislosti s galským božstvem „Tarvos Trigaranus“. Viz. Graves, R., Řecké mýty, str. 509.

13 Géryon je po otci potomkem Gorgony Medusy, po matce Titána Ókeana.

14 Zde se poněkud odchyluji od překladu Sarah Higley.

15 Meč Caledfwlch, kterým hrdina obra zabije, patří Artušovi, proto se nabízí otázka, není-li Llwch Llenlleawc jiným jménem Artuše samého. Pravděpodobnější ale je, že irský bůh Lugh (Llwch) byl zařazen do Artušovy mytologické družiny. K tomu srv. poznámky Sarah Higley k Preiddeu Annwn.

16 V Englynion y beddau se uvádí jeho jméno jako „Llwch Llawengin“.

17 Preiddeu Annwn 20. Slovo je zjevně odvozeno z latiny.

18 „Neboť nevědomí není pronásledováno pouze příšerami, sídlo tam naleznou i bohové, bohyně, hrdinové a víly; a ostatně příšery z nevědomí jsou samy mytologické, neboť i nadále plní stejné funkce, jaké měly ve všech mytologiích – pomoci nakonec člověku, aby se osvobodil a dosáhl zasvěcení.“ Eliade, M., Obrazy a symboly, Brno: Computer Press, 2004, str. 12.

19 Tedy zhruba táž funkce, jakou plní „Pán jeskyně“ v „Dračím doupěti“.

20 Viz.: Poem 14, Skene´s Four Ancient Book´s of Wales in: http://www.celtic twilight.com/camelot/skene/book_taliesin_XIV.htm. Navštíveno 1.8. 2013.

21 Geoffrey of Monmouth, Vita Merlini 47 – 49 in: http://www.secret-text.com/neu/eng/vm/vmtitle.htm. Navštíveno 16. 7. 2013.

22 Kerényi, K., Mytologie Řeků, str. 82 – 84.

23 Srv. Graves, R., Řecké mýty, str. 53.

24 Srv. Preiddeu Annwn 39: ny wdant wy yrych brych/ bras y penrwy (Neznají strakatý dobytek, jeho silný diadém.) Dobytek, ukořistěný Héraklem na Erytheii, byl však červený. Viz. R. Graves, Řecké mýty, str. 499.

25 Kerenyi, K., Mytologie Řeků, str. 147.

26 Graves, R, Řecké mýty, str. 499 a 507.

27 Prorocká skladba je vložena do úst šíleného barda z 6. st. Myrddina (Merlinus Silvestris). Není-li celá dílem pozdějšího autora, pak přinejmenším obsahuje četné interpolace.

28 „Anoeth bid bet Arthur“ („Nesnadno nalézt je Artušův hrob“) čteme v Englynion y beddau z přibližně stejné doby jako Preiddeu Annwn.

29 Srv. např.: Gwenddyd

„Váhám, když vidím pohnutí ve tvé tváři,

jsem však nucena dál se tě ptát:

Kdo přijde po Cadwallonovi?“

Myrddin

„Vysoký muž se podělí o vládu s ostatními,

Prydain (míněna celá Británie?) sjednotí pod žezlem jediným

nejlepší ze synů Walesu, Cadwalladyr.“

In: The Dialogue Between Myrddin and His Sister Gwenddyd in: Red Book of Hergest (vlastní překlad z angličtiny).

30 Viz.: The Welsh Triads, in: Red Book of Hergest. Navštíveno 22.7. 2013. Kontext neznáme, není vůbec jisté, zda byla rána smrtelná, vzhledem ke Golydanově přízvisku (Fardd znamená „básník“), mohlo jít i o „ránu“ satirickou básní nebo kletbou.

31 Historia Brittonum 64.

V kanadském katolickém týdeníku Western Catholic Reporter vyšel sloupek „Atheism reveals religion's blind spots, hypocrisy“ od Rona Rolheisera. Jeho myšlenky stojí za pozornost, a proto je zde reprodukuji.

Ateizmus si lze představit jako parazita, cizopasníka, který je dobře vyživován špatným náboženstvím. Můžeme si sem rovnou dosadit špatné křesťanství. S touto myšlenkou přišel Michael Buckley.

Dá se říct, že ateizmus se zaměří na špatné náboženství, napojí se na něj, je jím dobře vyživován a postupně ho rozkládá. Je-li to pravda, tak vlastně ateisté nám dělají velikou laskavost. Poukazují na naše slepé skvrny v myšlení, vedou nás ke zdůvodnění našich postojů, ukazují na naší nekonzistentnost, na dvojí standard, pokrytectví, morální výběrovost, touhu po moci, nezdravé obavy a skrytou aroganci.

Ježíš důrazně varuje před slepotou a pokrytectvím. Ateizmus nám ukazuje na břevno v našem oku (pozn. o slepotě Církve je podrobně pojednáno v Teofóru, viz. http://www.teoforum.sk/?id=47&view_more=1221). Upřímně řečeno, můžeme dokonce říct, že je pro nás potřebnou výzvou. Ideálně bychom měli být zdravě sebevědomí a také sebekritičtí, abychom všechny tyto věci uviděli.

Nekvalitní náboženství vždy ateismus posilovalo. Filosoficky se to nejvíce projevilo u L. Feuerbacha a F. Nietzscheho. Jejich kritika náboženství a nás, kteří ho praktikují, ani tak netvrdí, že víra v Boha je opium lidí, ale že zaměření na budoucí život nás drží v zajetí v tomto pozemském životě. Jejich hlubší kritika má co do činění s naším jednáním, když využíváme Boha a náboženství ke zdůvodnění našich vlastních přání. Podle Feuerbacha a Nietzscheho Bůh neudělal člověka ke svému obrazu, ale my jsme udělali Boha k našemu obrazu.

V nedávné době hodně kritiky církev sklidila a nadále sklízí v souvislosti se sexuálními skandály, kde se projevila naše nekonzistentnost, zametání pod koberec, zavírání očí až slepota apod. Přitom představitelé církve, kteří se dopustili těch odsouzeníhodných činů, chodili zřejmě ke zpovědi. A žádný zpovědník jim nejspíše neřekl: „Člověče, vždyť ty vlastně nevěříš. Ty nemůžeš být pastýřem. Vždyť Bůh se na tebe pořád dívá. Ty chceš jednoduše odpuštění, ale co důsledky tvých činů?“ Naše odpověď ateizmu a jiným kritikům, kteří jsou vydatně krmeni náboženskými chybami, je jejich přiznání tam, kde se skutečně staly. Nevymlouvejme se na media, která jsou často neférová. Oni nezpůsobují naše hříchy a nedostatky.

Takže naše odpověď na ateizmus a kritiku naší víry a náboženství může být:

1. Měli bychom být vděčni této výzvě. Musíme si poctivě přiznat, že nikdy jsme nebyli pořádní věřící. Musíme otevřít oči a uši, abychom reagovali na to, co si o nás okolí myslí a o nás mluví.

2. Musíme přiznat bez zbytečného obranářství, co je pravda, a odolat pokušení se vymluvit za každou cenu způsobem, který škodí náboženství. Když jsme přehnaně obranní před našimi kritiky, tak tím ukazujeme církev ve špatném světle, dokonce ve špatném světle ukazujeme také Boha. Negativní situace se bude dále prohlubovat, pokud si nepřiznáme, že nerozumíme dobře evangeliu a nedodržujeme jej. Konstatování kardinála Martiniho, že církev je 200 let pozadu, je víc než varovné (viz také článek na adrese http://www.teoforum.sk/?id=47&view_more=1171).

3. Správnou odpovědí na špatné náboženství není ateizmus ani sekulární společnost, ale podstatně lepší náboženství. Musíme být více konsistentní v soukromí a také v církevní praxi.

Položme si otázky: „Co znamená lepší náboženství? Jak poznáme, co je lepší náboženství?“ Opravdové náboženství poznáme podobně jako opravdovou krásu a dobrotu. Kde jsou, tam jsou evidentní a nikdo nám to nemusí říkat. Projeví se samy. A stejné je to i v případě dobrého náboženství. Jenže platí to i obráceně. Špatné náboženství se také projeví samo.

Závěrem můžeme říct, že ateizmus parazituje na špatném náboženství a je jím dobře živen. Když nyní pozorujeme, že ateizmus se stává stále více a více agresivním, asi se potřebujeme lépe podívat, co zrcadlí zevnitř náboženství.

„Křesťanská sociální etika a etika ekonomiky, podnikání a politiky“

8.-9. listopadu 2013 v prostorách VOŠ Jabok, Salmovská 8, Praha 2 pořádá Institut ekumenických studií v Praze

Pátek 8.11. 2013
16.45 káva, čaj
17.00 Jakub Trojan: Vztah víry a ekonomiky
17.50 Lubomír Mlčoch: Etika v ekonomii- plané moralizování nebo podmínka existence?
18.40 Pavel Chalupníček: Proč se ekonomové bojí etiky?
19.00 diskuse
19.30 přestávka
19.45 liturgie
20.45 večeře

Sobota 9.11. 2013
8.30 ranní modlitba
9.00 Ivan Štampach: Vývoj sociálního učení Římskokatolické církve
9.35: Filip Outrata: Současná sociálně-společensko-politická situace v ČR v pohledu ekumenické křesťanské sociální etiky
10.00 Petr Kratochvíl: Zájmy, moc nebo principy? (Ne)etická podstata politiky
10.25 panelová diskuse
11.25 přestávka
11.45 – 13.15 seminární skupiny I
13.15 – 14.45 oběd
14.45 – 16.15 seminární skupiny II
16.15 závěr semináře

Seminární skupiny:
Ivan Štampach, Filip Outrata: Křesťanské sociální učení a současné sociálně-politické otázky
Dušan Špiner: Etická výchova/vzdělávání ve školách v pluralitní společnosti
Pavel Chalupníček: „Neznám špinavé peníze.“ Problémy vztahu ekonomie a etiky.
Roman Juriga: Trvale udržitelný rozvoj jako téma křesťanské sociální etiky