298 - listopad 2017

autor: 

Reformy a reformátoři

„Katolická církev si už nemůže dovolit, aby její právo dále setrvávalo v ,ochromujícím vnitřním rozporu‘ mezi výroky o církvi a strukturami v církvi. Není možné stále mluvit o ,bratřích a sestrách‘, ,Božím lidu‘, ,církevním společenství‘ a ,podílu všech na poslání církve‘, když přitom spoluúčast, spolupráce a spolurozhodování v závažných momentech církevního života nejsou dostatečně právně zajištěny. Tento rozporuplný stav má za následek, že ochota angažovat se trvale klesá a členů církve ubývá.“ To napsala Sabine Demelová v článku o „přesunu těžiště církevní struktury z duchovních na laiky“. I když právní zajištění větší aktivity „laiků“ by jistě samo o sobě nestačilo řešit úbytek a znechucení členů církve, je to jeden z prvků, na kterých záleží. Klerikální církev má klerikální církevní právo. A pokud snaha současného papeže o potlačení klerikalismu má vůbec mít šanci na úspěch, musí se tomu i právo přizpůsobit.

Papež František však svou reformu zacílil ještě hlouběji. Martin Vaňáč v článku o jeho dosavadním snažení použil slovo „obrácení“. Je za tím hluboké poznání, že oprava struktur předpokládá nápravu smýšlení těch, kdo v těchto strukturách žijí. František přitom ví, že změna smýšlení potřebuje čas: „Mnozí se domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny,“ cituje ho článek.

František si svou reformností nedávno vysloužil „synovské napomenutí“ od ultrakonzervativců. Ti ho podezírají z hereze, jelikož papež už nelpí na důsledném vyloučení údajných hříšníků ze svátostí. Otevřený dopis na Františkovu podporu, který na obvinění z hereze reaguje plnou podporou papeže, už získal 30 tisíc podpisů; píšeme o tom ve zprávách na obálce. Já jsem však nepodepsal – vadí mi ta plná a bezvýhradná podpora v situaci, kdy je skutečných právních a strukturálních reforem ještě pomálu. Kdyby se text petice nesl v duchu „podporujeme Tě, Františku, a prosíme, jdi dál, nezastavuje se, reformuj a nehleď na to, jestli se bratři lefebvristé naštvou,“ tak bych svůj podpis připojil.

Další aspekt reforem církve – vztah k jinověrcům a k ekonomice – sleduje Ulrich Dulchrow s pohledem na Lutherovu reformaci, zahájenou před půl tisíciletím. Poněkud levičácký článek Radikalizovat reformaci také zmiňuje Františka, a ten ze srovnání s Lutherem nevychází špatně. (Mimochodem víte, že Luther inspiroval Karla Marxe i v technických otázkách ekonomie? Marx prý Luthera hodnotil jako „prvního německého národního ekonoma“ a často citoval.)

Od reformního zemětřesení k tomu skutečnému. Zkušenost se zemětřesením v Mexiku popsal Miroslav Nedorostek. Česká učitelka paní Klára ve městě Cuernavaca, která shání peníze na opravu zbořených domů, je ve spojení s autorem článku, a kdybyste jí chtěli na sbírku přispět, můžete využít náš účet 2300165017/2010. Rádi předáme dál. Nezapomeňte nás na účel peněz upozornit variabilním symbolem 900 a do zprávy pro příjemce napište Mexiko. Předem děkujeme!

Cadoc

Cadoc patří k největším velšským světcům vůbec. Podle legendy z jedenáctého století, jejímž autorem je Lifris z Llancarvanu, byl jeho otec Gundleus (Gwynllyw) vládcem malého jihovelšského království Glywysingu. Jako mnoho králů tehdejší doby i Gundleus žil životem bezohledného lupiče, který mimo jiné násilně ukořistil i svou nevěstu – a Cadocovu matku – princeznu Claudii (Gwladys) z Brycheiniogu. Po Cadocově narození uspořádal jeho otec lupičskou výpravu, během níž ukradl i krávu irského opata Tathywa (Tathana) z Caerwentu. Tathyw se dožadoval navrácení svého majetku a zapůsobil tak mocným dojmem na drsného krále, že mu svěřil na výchovu svého syna. Cadoc studoval v Tathywově monastýru – později také v Irsku – a časem přesvědčil své rodiče o nutnosti svatě žít, takže opustili svůj královský dvůr. Gundleus a Claudia se stali poustevníky napřed na Stow Hill, později se Claudia odstěhovala na Pen Carn. (Trochu komická – zcela však příznačná – je skutečnost, že Gundleus byl v novověku velšskými piráty a pašeráky vzývaný jako jejich patron.)

Na začátku svého poustevnického života byl – podle podání – Cadoc pronásledován nepřátelsky naladěným pasákem prasat. Protože takoví diví pasáci zavraždili i mnicha Caffa na Ynys Mon (a nově pokřtěného caledonského proroka Lailokena), můžeme v tom hledat hlubší důvody. Protože tajemný velšský kouzelník Coll ap Collfrewi je také strážcem bílé prasnice, je možné, že pasáci jsou upravenou či zkomolenou podobou představitelů staré víry, druidů. Během pronásledování se Cadocovi zjevil bílý – a tedy zjevně nadpřirozený – divočák, a on na tom místě později založil svůj monastýr Llancarvan.

Cadoc se dostal do konfliktu s králem Artušem, když poskytl azyl ve svém monastýru válečníkovi Ligessaucovi, který zabil tři Artušovy muže. Lifrisova legenda o Cadocovi je ostatně nejstarší z oněch sedmi legend, které zmiňují Artuše a nejsou závislé na monumentálním – a historicky téměř bezcenném – artušovském díle Geoffreye z Monmouthu. Artuš tu není právě ušlechtilým hrdinou, to ale není ani v jiných legendách – chce si přivlastnit Carannogův oltář (dar od samotného Krista), Padarnovu dalmatiku, Gundleovu unesenou nevěstu – tedy Cadocovu matku. Cadocovi samému pak krade dobytek – to koneckonců učiní i jeho mýtický obraz, když vyplení Jiný svět, podsvětí.

Celý svůj život Cadoc cestoval – studoval v Irsku, založil monastýr v Skotsku, zanechal po sobě stopy v Bretani, údajně navštívil i Řím a do Walesu přivezl vodu z Jordánu ve Svaté Zemi. Setkával se s nejvýznamnějšími muži své země – zdaleka nešlo jen o Artuše – a nebál se vstupovat s nimi do konfliktu. Předně proto, že si byl vždy vědom své podřízenosti jen Nejvyššímu Pánu, a pak – sám byl nejen opatem a biskupem, ale také dědicem královského trůnu. Světského kralování se dobrovolně zřekl, protože nechtěl vést vojsko do bitev, ale vládl jako duchovní kníže svým mnišským komunitám. Původ Cadocův – jak jej zaznamenává MS Cotton Vesp. A xiv – je velkolepý. Na jeho počátku stojí svatá Anna, sestřenice Matky Páně, a Beli, který je spíše pohanským bohem, než lidským králem. Od nich ostatně odvozovali svůj původ mnozí jiní světci a vladaři Walesu. Jiná genealogie, obzvláště nabubřelá a zmatená, odvozuje Cadocův původ přímo od prvního římského císaře Octaviana Augusta.

Konec Cadocova života je pozoruhodný – na Květnou neděli nejistého roku byl na bílém oblaku přenesen do Beneventa, kde se stal biskupem. Po episkopátu, naplněném zázraky, zemřel jako mučedník. Když totiž jakýsi nepřátelský král drancoval město, jeden z jeho vojáků proklál kopím Cadoca, předsedajícího eucharistické slavnosti. Mučednická smrt Cadocova není vyloučená, došlo k ní však mnohem pravděpodobněji v někdejší římské stanici Bannium v jižním Walesu, nebo v  – rovněž římském – Banaventu v Northamptonshiru, než v italském Beneventu. Útočníky by tak zřejmě byli pohanští Sasové.

Legenda dává Cadocovi jméno „Sophias“ („Moudrý“), ekvivalent velšského doeth. I to naznačuje, jak respektovanou osobností duchovního života v raně středověké Británii tento muž byl.

Zprávy

Dluhy brazilských církví

Brasilia (KAP/KNA) Církve a náboženské společnosti dluží brazilskému státu na daních a odvodech sumu v přepočtu kolem sedmi miliard korun. Týká se to všech v zemi rozšířených vyznání, katolických, evangelikálních i spiritistických organizací. V Brazílii jsou přitom církve částečně osvobozeny od daní.

Počátkem října sice dolní komora brazilského parlamentu hlasovala pro odpuštění těchto dluhů; senát však zákon zamítl a vláda je vzhledem k prázdné státní kase rovněž proti. Iniciativa k odpuštění dluhů vycházela hlavně od evangelikálních církví. Ty často posílají své zisky do zahraničí, a tím snižují své daně.

 

30 000 podpisů na podporu papeže

Vídeň (KAP) Iniciativa Pro Pope Francis, která brání papeže a jeho milosrdný pastorační styl, získala již přes 30 tisíc podporovatelů z mnoha zemí. Ti podepsali otevřený dopis adresovaný přímo papeži Františkovi, který je německy a anglicky vystaven na webové stránce www.pro-pope-francis.com. Iniciativu společně založili dva známí teologové, Rakušan Paul Zulehner a Čech Tomáš Halík.

 

Nevyužíváme stávající možnosti ekumeny

Klagenfurt (KAP) Profesor katolické liturgiky na paderbornské univerzitě Stefan Kopp poskytl rozhovor korutanským církev­ním novinám Sonntag. Na téma ekumenismu mimo jiné uvedl: „Vlastně v liturgii ani zdaleka neděláme vše, co bychom mohli. Místo toho diskutujeme o mnoha otázkách, ve kterých ještě nedokážeme pokročit dál, jako o plném eucharistickém společenství.“ I když je tento ekumenický cíl ještě daleko, cesta k němu podle Koppa vede přes „ekumenické nízkoprahové iniciativy typu bohoslužeb“. Má přitom na mysli především všechny formy liturgie hodin. Podle situace a životního rytmu lidí by bylo možné a žádoucí pořádat ráno, v poledne nebo večer společné modlitby „otevřené sestrám a bratřím z jiných církevních tradic“. Na každém místě a v každém městě by tak bylo potřeba mít aspoň jeden kostel, který by sloužil jako místo nejen osobní, ale i společné modlitby.

Profesor Kopp přitom papežský úřad nevnímá jako potíž, ale spíš jako katolický přínos. Zřetelným se to stalo po nástupu papeže Františka s jeho bratrským přístupem k nekatolickým křesťanům, jak ho ukázala například jeho účast na zahájení oslav 500. výročí reformace. Z toho podle Koppa plyne, „že vedle prohlášení o shodě a dogmatických sblížení může být ekumenický cíl jednoty křesťanstva ve 21. století podstatně prohlouben takovými osobními setkáními se společnými bohoslužebnými iniciativami“. V kontextu sekularizace a náboženského pluralismu může být stále důležitější jasná profilace toho, co je specificky křesťanské.

 

Diplomatická roztržka ohledně kříže

Varšava (KAP/KNA) Francouzskou justicí nařízené odstranění velkého kříže z pomníku papeže Jana Pavla II. (papežem v letech 1978–2005) způsobilo roztržku mezi Varšavou a Paříží. Polská premiérka Beata Szydłová chce pomník svého krajana „zachránit před cenzurou“ a převézt ze severofrancouzského Ploermel do Polska. „Diktát politické korektnosti – státní laicity – vytváří místo pro hodnoty, které jsou naší kultuře cizí a vedou k terorizování každodenního života Evropanů,“ řekla polské tiskové agentuře PAP. „Náš velký Polák a velký Evropan je symbolem křesťanství a sjednocené Evropy.“

Francouzský Nejvyšší správní soud v říjnu rozhodl, že více než metr vysoký kříž musí být z oblouku nad sochou papeže během šesti měsíců odstraněn. Kříž je podle něj v rozporu se zákonem o odluce státu a církve a náboženské symboly jsou ve veřejném prostoru zakázány. Žalobu proti kříži podal spolek volnomyšlenkářů. Případ vyvolal značnou pozornost jak ve Francii, tak i v Polsku.

Pomník vysoký 7,5 metru byl vztyčen na náměstí roku 2006 a byl darem Suraba Zereteliho, předsedy Ruské umělecké akademie. Jan Pavel II. navštívil roku 1996 nedaleké poutní místo Sainte-Anne-d'Auray.

Soud první instance rozhodl roku 2015, že je potřeba odstranit celý památník. Odvolací soud rozsudek zrušil. Nejvyšší správní soud nakonec přikázal odstranit pouze výrazný kříž. Starosta Ploermelu Patrick Le Diffon podle francouzského tisku zvažuje napadnout rozhodnutí u Evropského soudu pro lidská práva. „Pomník je už dvanáct let součástí obce a obyvatele neruší,“ řekl starosta. Pro obec je spíše „turistickým trumfem“.

Pomník byl však sporný již od svého vztyčení na konci roku 2006. Ve Francii jsou náboženské symboly předmětem neustálých diskusí. Roku 2004 byly na školách zakázány pokrývky hlavy a jiné náboženské symboly, roku 2016 rozhodl Nejvyšší správní soud, že ve veřejných budovách smějí být vystavovány jesličky jen za určitých podmínek.

 

Papež prý zvažuje svěcení ženatých mužů

Hamburk (KAP) Podle německého týdeníku Die Zeit z 26. října papež nyní zkoumá návrh, podle kterého by mohli v západní církvi vy­sluhovat mši i ženatí mužové. Takzvaní „viri probati“, osvědčení muži, by tak mohli zčásti převzít důležitou úlohu dosavadního celibátního kléru. To by mohlo řešit nedostatek kněží například v rozlehlé oblasti kolem jihoamerické řeky Amazonky. Bývalý dlouholetý biskup Amazonie Erwin Kräutler připravil příslušný návrh, který prý nyní „již leží na papežově psacím stole“.

V některých případech již ženatí katoličtí kněží fungují, a sice v uniatských církvích sjednocených s Římem anebo jako výjimka v případech, kdy ke katolicismu přestoupí ženatý duchovní jiné křesťanské církve. Možnost rozšíření na viri probati, osvědčené ženaté katolíky, se v katolické církvi již dlouho diskutuje. Z Rakouska pocházející biskup Kräutler již léta volá po zavedení alternativ k celibátu. Na rok 2019 se plánuje v Amazonii synoda. Ta se podle Kräutlera má vzhledem k „hrozivému nedostatku kněží“ a mnoha „farnostem bez eucharistie“ zabývat novými formami pastorace. „V první řadě se nemá diskutovat o celibátu, ale o farnostech, které nemohou v neděli slavit eucharistii.“ Proto je třeba se zabývat otázkou podmínek připuštění ke kněžství a „snad i svěcením jáhenek, protože malé církevní obce jsou většinou vedeny ženami,“ řekl Kräutler. „Snad bychom se dokonce mohli chopit návrhu emeritního biskupa Fritze Lobingera,“ poukázal Kräutler na návrh německého misijnho biskupa z jihoafrického Aliwalu. Lobinger navrhoval, aby obce bez kněze řídil „tým starších“, tedy zkušených a schopných křesťanů, kteří by byli i ordinováni, aby mohli se svými obcemi slavit eucharistii.

 

Ortodoxní židé se přou o brannou povinnost

Jeruzalém (KAP/KNA) V Izraeli se vyostřil spor o brannou povinnost mezi různými ortodoxními skupinami židů. Umírněnější hlavní proud židovské ortodoxie zahájil kampaň proti radikálním odpůrcům branné povinnosti z řad ultraortodoxní „jeruzalémské frakce“ a vyzval k bojkotu obchodů jejích příslušníků. Demonstrace jeruzalémské frakce proti službě v armádě předtím mívaly násilný průběh a docházelo k zatčením. Násilí ze strany ultraortodoxních židů odsoudilo také Sdružení ortodoxních rabínů Ameriky (TORA): „Ilegální veřejné protesty“ prý „v žádném případě nereprezentují velkou většinu studentů ješiv (židovských náboženských škol)“. Spor o osvobození studentů talmudu od branné služby v Izraeli probíhá již léta.

 

Olomouc: dva biskupové, jeden kněz

Praha (KAP) V olomoucké arcidiecézi vysvětili 14. října dva pomocné biskupy – ale jen jednoho kněze. Poukázal na to v kázání arcibiskup Jan Graubner a vyzval jednak k modlitbě za kněžská povolání a jednak rodiče k tomu, aby měli více dětí, aby z nich mohl Bůh někoho povolat.

Vysvěceni na biskupy byli kancléř olomoucké arcibiskupské kurie Antonín Basler (61) a generální vikář olomoucké arcidiecéze Josef Nuzík (51).

Papež František – velký reformátor?

Název mého příspěvku je inspirován titulem knihy, kterou napsal britský novinář Austen Ivereigh (nar. 1966).1 Podle mne se jedná o nejlepší knihu, která byla o papeži Františkovi napsána a nabídla určitý klíč pro pochopení jeho myšlení a jednání. Autor strávil v říjnu a listopadu 2013 v Buenos Aires pět týdnů, naplněných rozhovory a pátráním po papežových spisech a jeho působení (od května 1992 zde byl Jorge Mario Bergoglio pomocným biskupem, od února 1998 arcibiskupem). Knihu napsal během sedmi měsíců (od prosince 2013 do června 2014). Austen Ivereigh není obyčejným novinářem. Pro porozumění prostředí, z něhož pochází papež František, byl v podstatě předurčen, neboť v roce 1993 získal doktorát na univerzitě v Oxfordu na základě disertační práce na téma Katolicismus a politika v Argentině v letech 1930 až 1960.2 Takže zájemcům vřele doporučuji nejenom tuto knihu, ale i aktuální komentáře, které Austen Ivereigh pravidelně píše.

Kniha se v anglickém originále jmenuje „Velký reformátor“ /The Great Reformer/, navíc s provokativním podtitulem „Francis and the Making of Radical Pope“. Český překlad vyšel v roce 2016 s názvem „Papež Reformátor“ bez podtitulu.3 Pro některé lidi může být spojení slov papež a reformátor neobvyklé. Tohoto spojení se zřejmě obával i vydavatel italského překladu, který knihu vydal s názvem „Tempo di Misericordia“, tj. Čas milosrdenství. Možná jsou tyto rozpaky jen důsledkem nedostatku vhodných výrazů. Německý kardinál Walter Kasper ve své loňské přednášce o Martinu Lutherovi prohlásil: „Luther war ein Reformer, kein Reformator.“ Přemýšlel jsem, jak bych tuto větu srozumitelně přeložil do češtiny. Překladatelka knihy nakonec zvolila opis: „Lutherovi šlo o reformu, nikoli o reformaci.“ Spojení historické reformace s rozdělením západního křesťanství zřejmě nese vinu na negativním vnímání označení „reformátor“. S odkazem na německého evangelického Wolfganga Pannenberga však kardinál Kasper uvedl, že vznik samostatných církví nebyl úspěchem, nýbrž nezdarem reformace. Místo obnovy církve došlo k rozštěpení a vinu není možné klást pouze reformátorům.

V prostředí katolické církve není příliš oblíben ani termín reforma, neboť je spojený s určitými změnami. Většina členů katolické církve až do 19. století žila v určitém „ahistorickém snu“: Tedy s představou, že církev, tak jak jí zažívají nyní, je v podstatě pořád taková, jakou jí založil Ježíš. Na stále rostoucí námitky, že tomu tak nebylo a není, že dějiny dosvědčují neustálé reformy a změny, reagovali představitelé církve odmítáním a zákazy. Mluvíme o mentalitě tzv. „katolického ghetta“, do něhož se uzavírali a kritizovali různé „bludy moderní doby“. Tzv. modernisté, kteří v dobré víře usilovali o smíření víry a moderní vědy, byli za papeže Pia X. (1903-1914) obviněni z toho, že se snaží podlomit a zcela rozvrátit Kristovo království. Jejich nebezpečnost byla v tom, že se skrývali v samém středu církve, proto byli označeni jako nejškodlivější nepřátelé církve. Boj proti modernismu znamenal odsouzení a pronásledování řady slušných lidí, výrazně poškodil rozvoj teologického bádání a posílil mentalitu osobních útoků a udavačství v katolické církvi. Paradoxně to byl ten samý papež, Pius X., který byl prvním skutečně reformním papežem moderní doby. Zasloužil se o vznik prvního souhrnného kodexu církevního práva (vyšel až za jeho nástupce v roce 1917), výrazně podpořil časté a časné přijímání eucharistie a provedl důkladnou reformu římské kurie (v roce 1908), při které dosavadních 21 kongregací zredukoval na 11, lépe uspořádal jejich kompetence a úředníkům vyměřil pevný plat. Takže na jedné straně tvrdě bránil promítnutí myšlenky reformy a vývoje na oblast církevní struktury a nauky. Na druhé straně v podstatě inicioval různé reformy, které pokračovaly a rozvíjely se dále během 20. století. Díky tomu i tento protimodernistický papež přispěl k postupnému přijetí myšlenky potřebných církevních reforem, jak je například formuloval II. vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu v roce 1964:

Církev je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou.“ (Dekret o ekumenismu, čl. 6)

Osobně se vždy trochu divím, jak je u mnoha lidí v katolické církvi hluboce zakořeněna představa důležitosti udržovat stávající stav a na změny se dívat s nedůvěrou. Přitom je za zakladatele církve považován Ježíš Kristus, který neustále vybízel k obrácení a změně smýšlení i jednání... Tedy ke konverzi.

Čtyři roky pontifikátu papeže Františka jako doba obrácení

Možná si říkáte, že jsem se dostal hodně daleko od papeže Františka, ale já se k němu prostřednictvím termínu konverze, tj. obrácení, nyní vrátím. Byl to právě Austin Ivereigh, který ve svém článku z března letošního roku (2017) přirovnal čtyři roky pontifikátu papeže Františka k dlouhé postní době, která by měla být časem obrácení. Její hlavní náplní mělo být znovu se zaměřit na základní poslání církve, kterým je misijní poslání, tedy hlásání evangelia, radostné zvěsti. Ve svém základním programovém textu, v apoštolské exhortaci o hlásání evangelia v současném světě s názvem Evangelii gaudium z listopadu 2013, to papež František vyjádřil následovně:

Všichni mají právo zaslechnout evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali – nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu.“ (EG, 14)

Papež František v exhortaci citoval slova svého předchůdce Jana Pavla II., že „misijní činnost „představuje dnes pro církev velkou výzvu“ a „misijní zájmy musí stát na prvním místě““ (EG, 15)4 K tomu dodal potřebu uznat, že „misijní působení je paradigmatem každého díla církve“.

Poté papež František v exhortaci pro změnu citoval společné prohlášení latinskoamerických biskupů, shromážděných v brazilském mariánském poutním místě Aparecida v květnu 2007:5

Již nemůžeme zůstat klidní a pasivně čekat v našich kostelích“ a je nezbytné „přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. (EG, 15)

Papež František vyzval všechna společenství v katolické církvi ke konverzi neboli obrácení v pastoračním a misijním působení, „jež nemůže nechat věci takovými, jaké jsou.“ Opět s odkazem na latinskoamerické biskupy uvedl, že: „Nyní nestačí „pouhá administrativa“. Osvojme si ve všech částech světa „trvalý misijní stav““. (EG, 25)

Misijní poslání se podle papeže Františka má stát základem pro obnovu církevních struktur.

Program z Aparecidy programem pro celou církev

Tato silná misijní výzva vznikla v Latinské Americe. Papež František o jejím vzniku a základních principech detailně mluvil ještě před sepsáním exhortace Evangelii gaudium, během své první zahraniční cesty do Brazílie koncem července 2013, kdy se v Rio de Janeiru konaly Světové dni mládeže.6 Misijní výzva pro církev byla zformulována v závěrečném dokumentu, který vzniknul na již zmíněném 5. plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (zkratka CELAM) v Aparecidě v květnu 2007. Tato rada sdružující biskupské konference zemí Latinské Ameriky a Karibiku byla založena již v roce 1955 a stala se inspirací a vzorem pro myšlenku celosvětové synody biskupů, založené papežem Pavlem VI. (1963-1978) v roce 1965. Nakonec i její závěrečný dokument z roku 2007, který dal výrazný podnět ke kontinentální misii v Latinské Americe, se o šest let později (tj. roku 2013) stal pro prvního latinskoamerického papeže programem pro celou církev. Dokonce i způsob jednání rady a přípravy závěrečného dokumentu se stal inspirací k dalšímu rozvoji celosvětové synody biskupů. Tento dokument totiž oproti minulým textům z předchozích zasedání nevznikl pouhou úpravou přípravného materiálu vypracovaného v římské kurii. Jednalo se o dokument vyrůstající z místních církví, jehož náročnou závěrečnou redakci vedl právě kardinál Bergolio (tedy pozdější papež František). Opět se setkáváme s určitým paradoxem. Byl to papež Benedikt XVI. (2005-2013), který jako kardinál Joseph Ratzinger v 80. a 90. letech v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry prosazoval vatikánský centralismus, nyní v případě jednání v Aparecidě umožnil prostředí velké svobody a samostatnosti bez výrazných zásahů Vatikánu. Cestou do Aparecidy na slavnostní zahájení údajně uvedl: „Jsem si jistý, že tady se rozhodne o budoucnosti katolické církve. Možná jen o její části, ale bude to podstatná část. Vždy jsem o tom byl přesvědčen.“7

Zřejmě i on si byl vědom, že potenciál katolické církve pro potřebnou obnovu v Evropě a ve Spojených státech má klesající tendenci.8 Zatímco na bohatém Severu pozice katolické církve slábne a její věrohodnost je vážně otřesena nejen historickými aliancemi trůnu a oltáře v některých zemích, ale také nově zveřejňovanými skandály spojenými se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, církev v Latinské Americe se zdála být blíž obyčejným lidem. Kromě jiného si díky plodům teologie osvobození svým nasazením pro chudé získala určitou důvěryhodnost při hlásání radostné zvěsti, evangelia. Jedná se o velké zjednodušení, ale zřejmě vystihuje situaci, která vedla k volbě současného papeže.

Volba papeže Františka

Arcibiskup z Buenos Aires, kardinál Jorge Maria Bergoglio (nar. 1936), byl zvolen papežem (13. března 2013) v relativně rychlé volbě (druhý den konkláve po pěti volebních kolech) s poměrně silným mandátem: získal 95 hlasů ze 115 možných (k volbě mu stačila dvoutřetinová většina, tj. 77 hlasů). Pro srovnání jeho předchůdce, Benedikt XVI., byl v roce 2005 zvolen 84 hlasy (rovněž ze 115) ve čtvrté volbě. Tehdy k jeho zvolení údajně přispěl právě kardinál Bergoglio, který kardinály požádal, aby místo něho volili kardinála Ratzingera. Stalo se tak po třetím kole, kdy Ratzinger získal 72 hlasů a Bergoglio 40. Pokud by ani jedna strana neustoupila, volba nového papeže, který potřeboval získat dvou třtinovou většinu (tj. 77 hlasů), by se výrazně protáhla. Podle některých zpráv tato epizoda z minulého konkláve přispěla k tomu, že jeho jediný vážný protikandidát po třetí volbě v konkláve v roce 2013, milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola, na oplátku požádal své stoupence, aby podpořili zvolení Bergoglia.9

Současný papež před svým zvolením nebyl součástí římské kurie a patřil k reformně smýšlející skupině, která se od konce 90. let scházela v St. Gallenu v čele s milánským arcibiskupem kardinálem Carlo Maria Martinim (1927-2012). Předmětem kritiky skupiny byla přílišná centralizace církve, rostoucí moc římské kurie a poměry v ní, včetně korupce. Po smrti Jana Pavla II. vyplouvaly na povrch skandály z doby jeho dlouhého pontifikátu. Přes určité snahy o nápravu problémy v kurii neustávaly ani za papeže Benedikta XVI., naopak v letech 2011-2012 se ještě zintenzívnily.10 Z dosud umírněných kardinálů se tak stávali zastánci potřebných reforem. Odstoupení papeže Benedikta XVI. umožnilo důkladnější diskuse o směřování katolické církve, protože nebylo potřeba věnovat čas a energii záležitostem tradičně spojeným s pohřbem předchůdce. Kardinál Bergoglio si v přípravných jednáních získal sympatie mnoha kardinálů, neboť se nevěnoval kritice kurie, ale ve svém stručném příspěvku nabídl pozitivní program: Místo církve, která je nemocná, protože se příliš zabývá sama sebou, je třeba usilovat o církev vycházející ze sebe a soustředící se na evangelizaci. Ve svém vystoupení během konkláve spojil „politického génia charismatického vůdce a prorockou posvátnost poustevníka“, což údajně rozhodlo. Zbývalo jen překonat obavy z jeho vysokého věku (76 let) a zdravotního stavu, konkrétně s důsledky operace plic prodělané v mládí. Ve svých 76 letech se stal třetím nejstarším zvoleným papežem od poloviny 18. století. O rok starší byl Jan XXIII. (nar. 1881, papežem 1958-1963), o dva roky Benedikt XVI. (nar. 1927, papežem 2005-2013), všem ostatním papežům nebylo v době volby ani 70 let.

Změna stylu a reforma

Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítl používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu. Zprávy o vatikánských skandálech v médiích nahradily fotky papeže, který se nezdráhá projevovat city na veřejnosti, živě komunikuje s dětmi, objímá nemocné a žehná jim, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když odsoudil válku v Sýrii. Opakovaně odmítal mytologii, která se kolem papeže vytváří a dělá z něj Supermana nebo Superstar. „Papež je člověk, který se směje, pláče, klidně spí a má přátele, jako každý jiný. Je to normální člověk,“ uvedl v bilančním rozhovoru po roce pontifikátu. Ohledně změny důrazů na některá témata ve svém prvním rozhovoru v září 2013 uvedl: „Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci.“ Od začátku pontifikátu se snažil připomenout jiná důležitá témata, jakými jsou evangelizace, starost o chudé a migranty nebo zodpovědnost za životní stvoření.

Do reformy kurie se papež František pustil okamžitě. Měsíc po svém zvolení zveřejnil jména osmi kardinálů, reprezentativně vybraných z celého světa, kteří se stali poradním orgánem papeže a byli pověřeni přípravou reformy.11 Tím papež František splnil jeden z nejčastěji uváděných úkolů budoucího papeže. Velká očekávání okamžitých reforem v rozhovoru ze září 2013 však mírnil: „Mnozí se domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“

Ohledně uvažované decentralizace katolické církve v již zmíněné programové exhortaci Evangelii gaudium dal jasně najevo, že si nemyslí, „že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria konečné nebo kompletní slovo ke všem otázkám, které se týkají církve a světa. Není vhodné, aby papež nahrazoval místní episkopáty při rozlišování všech těchto otázek, které se vyskytují na jejich územích. V tomto smyslu vnímám potřebu pokračovat v blahodárné „decentralizaci“.“ (EG, 16)

Z mnoha vyjádření na adresu církevních představitelů ohledně jejich úkolů jsem pro ilustraci vybral výzvu z proslovu na světovém setkání rodin ve Filadelfii v září 2015, kde papež řekl: „My, pastýři máme ve stopách Pastýře hledat, provázet, pozvedat a ošetřovat rány své doby.“ V apoštolské exhortaci o lásce v rodině Amoris Laetitia z března 2016 papež uvedl, že coby představitelé církve: „Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne jej nahrazovat.“ (AL, 37)

Po čtyřech letech stále probíhají personální změny

Za čtyři roky pontifikátu toho papež František stihnul udělat více než dost, i když lidem očekávajícím skutečné změny to připadá žalostně málo. Například se zdá, že dělá podobnou chybu, která byla vyčítána papeži Janu XXIII. při přípravě II. vatikánského koncilu. Tedy že neprovádí personální změny v čele hlavních kongregací, čímž ponechává na důležitých místech lidi, kteří se jakýmkoliv reformám většinou brání, neboť ty směřují k eliminaci jejich moci a vlivu. Americký jezuita Thomas Reese při prvním jmenování kardinálů papežem Františkem v únoru 2014 označil za jeho „první velkou chybu“, že i nadále pokračuje v tradici jmenování představitelů kurie kardinály.12 Skutečná proměna „římského dvora“ ve správní orgán, který by neusiloval uzurpovat si moc, ale naopak by sloužil jak papeži tak místním církvím, se podle Reese těžko uskuteční, pokud budou i nadále kuriální úředníci jmenováni titulárními biskupy, arcibiskupy nebo kardinály.

Při detailnějším pohledu je vidět, že personální změny v římské kurii intenzívně probíhají. O jejich charakteru si můžeme udělat představu například z nedávno zveřejněných jmen nových členů Papežské rady pro život To je samostatná instituce v rámci Vatikánu, důležitý poradní orgán, který založil papež Jan Pavel II. v únoru 1994 s cílem „zkoumat základní bioemedicínské problémy související s podporou a ochranou života v souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou učitelského úřadu“. Ve skutečnosti se stala silnou lobby různých hnutí pro život. Austin Ivereigh tuto změnu okomentoval, že akademie pro život již nebude „enklávou ideologické čistoty“.13 Ostrá kritika bývalých členů akademie směřovala proti jmenování anglikánského kněze, morálního teologa a profesora Oxfordu Nigela Biggara, který se v minulosti vyjádřil, že by si dovedl představit provedení potratu do 18. týdne od početí (britské právo umožňuje potrat do 24. týdne). Kritici zapomínají, že to nebyl důvod, proč byl jmenován. Důvodem bylo doporučení arcibiskupa z Canterbury Justina Welbyho, který jej navrhl jako hlavního morálního teologa anglikánské církve. Jeho jmenování je dokladem úmyslu vytvořit reprezentativní sbor ve snaze nalézt co možná nejširší konsenzus v etických otázkách navzdory náboženskému rozdělení. Novými členy jsou mimo jiné i dva zástupci židovství a muslimský profesor z univerzity v Tunisku.

Jiným příkladem může být 1. července 2017 zveřejněná změna na pozici nejvýznamnějších z kongregací, prefekta Kongregace pro nauku víry. Německému kardinálu Gerhardovi Ludwigu Müllerovi nebyl prodloužen pětiletý mandát prefekta a jeho nástupcem byl jmenován dlouholetý sekretář kongregace španělský titulární arcibiskup Luis Francisco Ladaria Ferrer. Zprávy médií, že se „papež se zbavil stoupence tvrdé linie v církvi kardinála Müllera“, jsou přehnané a příliš zjednodušující.14 Přes existující napětí mezi některými vyjádřeními papeže Františka a kardinála Müllera, je zřejmě jedním z hlavních důvodů nedostatečná spolupráce kongregace s Komisí pro ochranu nezletilých ohledně programů prevence sexuálního zneužívání, kvůli které v březnu 2017 odstoupila její nejaktivnější členka Mary Collinsová. Tehdy v březnu došlo k veřejné výměně názorů mezi ní a kardinálem Müllerem. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již v dubnu došlo k výměně na pozici vedoucího disciplinární sekce Kongregace pro nauku víry, v květnu následovaly další změny. Papež František na tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Fatimy (13. května 2017) to komentoval slovy: „Mary Collins mi to vysvětlila dobře. Mluvil jsem s ní, je to velmi dobrá žena... Mary Collins měla v této věci pravdu, ale také my jsme na tom již pracovali. Existuje však dva tisíce nahromaděných případů!“15 Většina novinových komentářů nevnímala hlubší pozadí těchto změn. Spolu s kauzou australského kardinála George Pella, prefekta důležitého ekonomického sekretariátu Vatikánu, který byl kvůli obvinění ze sexuálních deliktů ze 70. let u australského soudu dočasně uvolněn ze svých funkcí, aby se mohl hájit, je i nadále zřejmé, jak problematika sexuálních skandálů minulosti výrazně ovlivňuje katolickou církev i dnes.

Myslím si, že jsme uprostřed probíhajících strukturálních změn v římské kurii. V loňském roce byl počet papežských rad z původních 13 redukován na 5, přičemž vznikly dva nové úřady, tzv. dikasteria (jeden pro laiky, rodiny a život, druhý pro službu integrálnímu lidskému rozvoji). Dva z devíti prefektů kongregací, tj. nejdůležitějších úřadů římské kurie, které bychom mohli s nadsázkou přirovnat k ministerstvům, již přesluhují, tj. dožili se věku 75 let, kdy je předepsán odchod prefektů do důchodu. Další čtyři dosáhnou důchodového věku (75 let) během dvou let. S největší pravděpodobností je tedy možné v dohledné době očekávat další změny. Někteří komentátoři oznámení dalších výrazných reforem očekávali již v červnu, v souvislosti se jmenováním pěti nových kardinálů. Nakonec se však očekávaná dvoudenní porada sboru kardinálů bez bližšího vysvětlení nekonala (podobně jako již v listopadu 2016).16 Budoucí výrazné změny signalizuje i nervozita v římské kurii, která se projevuje kampaněmi proti papežovi Františkovi (např. plakáty proti papežovi v ulicích Říma začátkem února).

Ke stále sílícím hlasům kritiků papeže bych jen uvedl citáty dvou historiků. V březnu 2014 italský historik Andrea Riccardi (nar. 1950) trefně charakterizoval přístup k papeži: „Je zvláštní, že pro některé je platná tato úvaha: pokud papež není takový, jak chci já, a pokud nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. Jenže katolictví není ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.“17 O rok později (v únoru 2015) italský historik působící ve Spojených státech Massimo Faggioli uvedl, že odpůrci papeže jsou nyní především ti, kteří desítky let prohlašovali, že pro katolíka je nejdůležitější být poslušný papeži. Když ale dostanou papeže, který se jim nelíbí, stanou se z nich jeho největší kritici.18

Budoucnost katolické církve nespočívá v reformách kurie

Klademe-li si otázku po budoucnosti katolické církve, je třeba si uvědomit, že zatímco změny v kurii jsou plně v kompetenci papeže Františka a jeho poradců, tak změny v životě katolické církve jsou mnohem složitější. Očekávat jejich provedení od papeže Františka by bylo projevem naivity a přecenění role papežů, jejichž kult je pěstován od poloviny 19. století. Papežovy výzvy k decentralizaci a k iniciativě jednotlivých biskupských konferencí leckdy vyvolávají zmatek, neboť jejich činnost byla v posledních desetiletích Vatikánem systematicky paralyzována jak centralizací rozhodování, tak výběrem biskupů, jejichž hlavní ctností byla poslušnost a loajalita. Stanoviska odlišná nebo kritická k těm oficiálním byla překážkou případného jmenování biskupem a často vedla k disciplinárnímu řízení a postihům. Taková atmosféra vedla k potlačování tvůrčího myšlení a k rigiditě nebo také k záměně teologie za pouhé papouškování papežských dokumentů a vatikánských instrukcí. Není náhodou, že biskupskou kariéru udělalo mnohem víc církevních právníků než teologů. Přitom církev kromě právníků dohlížejících na pořádek potřebuje také proroky hledající nové cesty. Papež František na toto téma kázal v kapli Domu sv. Marty 16. prosince 2013: „Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“ 19

Sledovat kuriální reformy může být mediálně zajímavé, ale pro budoucnost katolické církve je třeba více než na činy papeže zaměřit pozornost na jednání církve na místní a lokální úrovni, tedy na úrovni biskupství a farností. Je třeba se ptát, nakolik zde našla odezvu papežova výzva z exhortace Evangelii gaudium, aby každá místní církev „rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očišťování a reformy“ s cílem hlásat Ježíše Krista „na jiných potřebných místech, tak i v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí... snažit se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého“ (EG, 30). Papežova výzva k pastorační konverzi se týká všech. Její realizace a úspěch nezáleží ani tak na papeži samotném, ale na místních církvích a společenstvích, nakolik tuto naléhavou výzvu přijmou za důležitou pro svůj každodenní život a působení.

Papež František a ekumenismus

Na závěr se chci ještě stručně zmínit o předmětu mého zájmu, kterým je ekumenismus. Papežovým častým tématem je řeč o tzv. ekumenismu krve. V promluvě k účastníkům mezinárodní charismatické konference 31. října 2014 uvedl: „Ježíšova krev, prolitá mnoha jeho svědky v různých částech světa, nás volá a nutí k jednotě. Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije. Myslete na to: Hledejte jednotu, která je dílem Ducha svatého a nemějte strach z rozdílů“20

Ekumenismus krve zmínil také nedávno, během promluvy v rámci mezinárodní charismatické konference v Římě v předvečer svatodušní neděle 3. června 2017, kde přímo v Cirku Maximu řekl: „Dnes jsme se rozhodli shromáždit se tady, na tomto místě protože tady, byli během pronásledování mučeni křesťané pro zábavu těch, kdo se přišli podívat. Dnes je více mučedníků než včera! Dnes je více mučedníků. Křesťanů. Ti, kdo zabíjejí křesťany, se předtím neptají: „Jsi pravoslavný? Jsi katolík? Jsi evangelík? Jsi luterán? Kalvinista?“ Nikoli. „Jsi křesťan?“ a hned jej podříznou. Dnes je více mučedníků než v počátcích. Je to ekumenismus krve. Sjednocuje nás svědectví našich dnešních mučedníků. Na různých místech světa je prolévána krev křesťanů!“21

V souvislosti s ekumenismem papež František často mluví o své nedostatečnosti a o kompetenci teologů. Např. při návštěvě luterského kostela v Římě 15. listopadu 2015 řekl: „Na otázku o společné Večeři Páně pro mne není lehké odpovědět, zvláště pokud je tu s námi takový teolog jako kardinál Kasper! Bojím se!... Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci.“22

Na tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Gruzie a Ázerbájdžánu 2. října 2016 také řekl: „O tom, co nás spojuje a dělí, bych řekl – nediskutujme o doktrinálních problémech, přenechme to teologům, protože to umí lépe než my. Debatují o nich a jsou schopní, dobří, plní dobré vůle...“23

Pro papeže Františka to však neznamená, že bychom se neměli ekumenismu věnovat. Naopak. Při jiné tiskové konferenci na palubě letadla cestou z Istanbulu 30. listopadu 2014 v souvislosti s dialogem s pravoslavnými církvemi řekl: „Na co tedy máme čekat? Až se teologové dohodnou? Takový den nikdy nenastane, o tom vás ujišťuji, jsem tady dosti skeptický. Teologové pracují dobře, ale já si vzpomínám na to, co Athenagoras24 údajně řekl Pavlu VI.: „Pošleme všechny teology na ostrov, ať si tam přemýšlejí, a půjdeme dál sami.“ ... Nemůžeme čekat: jednota je pouť, společná cesta. To je duchovní ekumenismus – společná modlitba, práce, charitativní díla, výuka…“25

Úsilí o jednotu je podle papeže Františka úkolem pro všechny. Na již zmíněné tiskové konferenci cestou z Gruzie a Ázerbájdžánu dne 2. října 2016 si položil řečnickou otázku: „Co máme dělat my, jako lid?“, na kterou si vzápětí odpověděl: „Modlit se jedni za druhé. Modlitba je velice důležitá. A za druhé – pracovat společně. Je třeba pracovat pro chudé? – Udělejme to spolu. Vyskytne se nějaký problém? Můžeme-li ho vyřešit společně, učiňme to! Jsou tu migranti? Věnujme se jim společně. Prokazujme společně dobro druhým. Společně. To je možné dělat, a tak kráčet cestou ekumenismu. Nejenom cestou věrouky, což je poslední věc, ke které dospějeme až nakonec. Začněme společnou cestou, kterou se, v dobré vůli, můžeme a musíme ubírat.“26

To v závěru stručně shrnul slovy: „Ekumenismus dnes spočívá v tom, že kráčíme spolu a vzájemně se za sebe modlíme.“

Podobné shrnutí nabídl papež před svou loňskou návštěvou Švédska, když v jednom rozhovoru charakterizoval budoucnost ekumenismu slovy: „Mluvit, modlit se, společně pracovat a snažit se pochopit ekumenismus krve.“27

O důležitosti ekumenismu a potřebě nezůstat stát, nýbrž jít dál, mluvil papež v již zmíněné promluvě při svatodušní vigilii v Cirku Maximu 3. června 2017:

„Jednota křesťanů je dnes naléhavá jako nikdy předtím. Jednota působením Ducha svatého, v modlitbě a pomoci těm nejslabším. Jít společně, pracovat společně. Mít se rádi. Mít se rádi. A společně se snažit vysvětlovat rozdíly, usilovat o shodu a putovat. Pokud bychom zůstali nehnutě stát, nedojdeme shody, to je pravda. Duch totiž chce, abychom putovali.“28

Modlit se a jít dál

A v této výzvě, jít dál v síle Ducha svatého, vidím budoucnost katolické církve, nejen v oblasti ekumenismu. Při všem tom pochopitelném zájmu o postavu papeže Františka nezapomínejme, co on sám zdůraznil bezprostředně po svém zvolení při setkání se zástupci médií 16. března 2013, když řekl: „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem. Kristus je zásadním opěrným bodem, srdcem církve. Bez Něho by Petr a církev neexistovaly a neměli by ani proč existovat.“29

Tedy „Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci,“ jak zakončil papež František svoji odpověď v luterském kostele na otázku ohledně možnosti společného slavení večeře Páně.30 Myslím si, že tuto odpověď si můžeme přivlastnit všichni jako odpověď na otázku, co dělat pro budoucnost katolické církve: Mluvit s Pánem, tedy modlit se, a jít dál!

1 Text je příspěvkem na semináři s názvem "V ústrety budúcnosti - vychodiská, šance a výzvy pontifikátu pápeža Františka" pořádaném v Bratislavě dne 8. července 2017 nadací Antona Srholca ANTÓNIO.

2 Práce byla v roce 1995 publikována Catholicism and Politics in Argentina, 1810-1960. New York: St Martin's Press; Basingstoke: Macmillan in association with St Antony's College, Oxford, 1995.

3 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016.

4 Jedná se o citáty z encykliky Jana Pavla II. o stálé platnosti misijního poslání s názvem Redemptoris missio z prosince 1990.

5 Jednalo se o 5. plenárním zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM).

6 Především v promluvě k biskupům Brazílie dne 27. července 2013 a v promluvě k zástupcům episkopátů Latinské Ameriky dne 29. července 2013.

7 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016, s. 303.

8 Z papežova projevu v Evropském parlamentu (25. listopadu 2014):

-v úvodu: „Zdá se, že vedle širší a vlivnější Unie vyvstává obraz poněkud stárnoucí a stísněné Evropy, v níž roste pocit, že v důsledku odstupu, nedůvěry a někdy i podezření, s nimiž se na ni hledí, ztrácí svoje vůdčí postavení.“

-v závěru „Nadešla chvíle opustit ideu ustrašené, do sebe shrbené Evropy a probudit Evropu, která bude protagonistkou, nositelkou věd, umění, hudby, lidských hodnot a také víry. Evropu, která si hledí člověka, brání jej a chrání; Evropu, která kráčí po bezpečné a zdravé zemi a je cennou oporou pro celé lidstvo.“

Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií: Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk. Radio Vaticana, 25.11:2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21141 [cit. 2017-07-02]

9 IVEREIGH, Austen. Papež reformátor. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2016, s. 366.

10 Pravdou je, že v letech 2011–2012 panovala v římské kurii velmi neutěšená situace a docházelo k různým skandálním událostem. Např. odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka v červenci 2012 (již v lednu 2012 byla kauza Bezák rozhodnuta v jeho neprospěch a litoměřický biskup Jan Baxant při apoštolské vizitaci zjišťoval, jak Slovensko přijme jeho odvolání). Jiná kauza se týkala Institutu pro náboženská díla (tzv. Vatikánské banky), jejíž dozorčí rada vyslovila v květnu 2012 nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, který byl později soudně očištěn a z finančních manipulací byli naopak obviněni členové dozorčí rady. Rovněž v květnu 2012 byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, majordomus Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů (v říjnu byl odsouzen a v prosinci papežem omilostněn a propuštěn z vězení). Zároveň probíhalo intenzivní vyšetřování úniků tajných dokumentů, tzv. Vatileaks, v dubnu 2012 zahájila činnost tříčlenná vyšetřovací komise kardinálů. Podle některých zveřejněných informací tato neutěšená situace v kurii vedla papeže Benedikta XVI. již v polovině roku 2012 k rozhodnutí odejít z úřadu.

11 Od roku 2014 se jejich počet rozšířil na 9, když k nim přibyl nový státní sekretář/tajemník kardinál Pietro Parolin.

V červnu 2017 se tato rada, nyní složená z devíti kardinálů, sešla již na svém 20. zasedání a hlavním předmětem jejich diskuse byly změny v procesu výběru biskupů, které by měly umožnit větší zapojení laiků z místní církve.

12 REESE, Thomas. Francis makes his first mistake. National Catholic Reporter, 24. 1. 2014. Dostupné online: https://www.ncronline.org/blogs/faith-and-justice/francis-makes-his-firs... [cit. 2017-06-22]

13 IVEREIGH, Austen. Academy for Life no longer an ‘enclave of the ideologically pure’. Crux, 20.6.2017. Dostupné online: https://cruxnow.com/commentary/2017/06/20/academy-life-no-longer-enclave... [cit. 2017-06-22]

14 Tak o výměně informovala např. zpráva České televize. Papež se zbavil stoupence tvrdé linie v církvi kardinála Müllera. 1.7.2017. Dostupné online: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/2169346-papez-se-zbavil-stoupence-... [cit. 2017-07-02]

15 „Předevčírem byli přijati dva či tři noví lidé. Změnil se ředitel disciplinárního úřadu, který byl velmi dobrý, ale byl již vyčerpán. Vrátil se do vlasti, aby pokračoval v této své práci se svými biskupy.“ Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených: tisková konference papeže Františka na zpáteční cestě z Fatimy. Radio Vaticana, 13.5.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25710 [cit. 2017-07-02]

16 Jednalo se již o čtvrtou konsistoř se jmenováním nových kardinálů:

1) 22. února 2014: 16+3

2) 14. února 2015: 15+5

3) 19. listopadu 2016: 13+4

4) 28. června 2017: 5

Celkem tedy 49 kardinálů-volitelů a 12 kardinálů nad 80 let.

K 6. červenci 2017 je 121 kardinálů-volitelů a 103 nad 80 let.

17 Riccardi tvrdil, že žádný papež 20. století se nesetkal s takovým odporem uvnitř církve, z řad biskupů a kněží, jako papež František. To je podle něj známkou toho, že skutečně dochází ke změnám. Oproti tomu silná kritika během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) byla širšího charakteru, zaměřená na pokoncilní reformy, a kritika papeže Benedikta XVI. (2005-2013) zaznívala více vně církve. Viz Riccardi: “Here’s who’s standing up to Pope Francis”. Vatican Insider, 18.3.2013 Dostupné online: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/art... [cit. 2017-06-22]. Český překlad: Vnitřní odpor proti Františkovi. Dostupné online: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fvnitrni-odpor-proti... [cit. 2017-06-22].

18 Uvedená slova zazněla v rámci série přednášek, které měl Massimo Faggioli v rámci Anthony Jordan Lecture Series 27. a 28. února 2015 na Newman Theological College v kanadském Edmontonu. Pope faces strong opposition inside, outside the Church. Western Catholic Reporter, 9.3.2015. Dostupné online: http://www.wcr.ab.ca/This-Week/Stories/entryid/6452 [cit. 2017-06-22].

19 Papež František: Chybí-li v církvi proroctví, převládá klerikalismus. Radio Vaticana, 16.12.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19250 [cit. 2017-06-22].

20 Papež k účastníkům mezinárodní charismatické konference. Radio Vaticana, 31.10.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4? id=21021

Již dříve, 8. května 2014, při audienci patriarchy arménské pravoslavné církve Karekina II. papež řekl: „Ekumenismus utrpení a mučednictví, ekumenismus krve, je mocným voláním k tomu, abychom kráčeli cestou smíření mezi církvemi, s rozhodností a v důvěřivém spolehnutí na působení Ducha. Cítíme povinnost kráčet touto cestou bratrství také jako dluh vděčnosti, který máme vzhledem k utrpení tolika našich bratří, jež je spásné, protože je spojeno s utrpením Kristovým.“ Papež František: ekumenismus mučednictví je mocným voláním k jednotě. Radio Vaticana, 8.5.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20156 [cit. 2017-06-22]

Zřejmě poprvé papež František zmínil ekumenismus krve v rozhovoru pro deník La Stampa, který vedl s Andrea Tornellinim 10. prosince 2013: „Je pro vás prioritou jednota křesťanů?

Ano, ekumenismus je pro mne primární záležitostí. Dnes existuje ekumenismus krve. V některých zemích vraždí křesťany kvůli tomu, že nosí křížek nebo mají Bibli. Před tím, než je zavraždí se neptají, zda jsou anglikáni, luteráni, katolíci či pravoslavní. Krev se smísila. Pro ty, kdo zabíjejí, jsme křesťané. Jsme spojeni krví, i když mezi sebou nedokážeme ještě udělat nezbytné kroky k jednotě a snad k nim ještě nenadešel čas. Jednota je milost, o níž musíme prosit. V Hamburku jsem znal jednoho faráře, který měl na starosti beatifikační proces katolického kněze popraveného nacisty protože vyučoval děti katechismus. V řadě odsouzených za ním stál luteránský pastor, zabitý ze stejného důvodu. Jejich krev se smísila. Onen farář mi vyprávěl, že šel za biskupem a řekl mu: „Pokračuji v procesu, ale pro oba dva, nejen pro katolíka“. To je ekumenismus krve. Existuje dodnes, stačí číst noviny. Ti, kdo vraždí křesťany, po tobě nechtějí žádný průkaz, kde by se dozvěděli, ve které církvi jsi pokřtěný. Musíme tuhle skutečnost brát v potaz.“ Nebojte se něhy: říká papež František pro deník La Stampa. Radio Vaticana. 17.12.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19259 [cit. 2017-06-22]

21 Ducha svatého nelze zavřít do klece! Promluva papeže Františka na Mezinárodní charismatické konferenci, Řím – Circus Maximus. Radio Vaticana, 3.6.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25832 [cit. 2017-06-22]

22 Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 [cit. 2017-06-22]

23 Genderová indoktrinace je ničemnost, ale homosexuály je třeba přijímat a doprovázet: říká papež na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu. Radio Vaticana, 2.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24471 [cit. 2017-06-22]

24 Konstantinopolský patriarcha v letech 1948-1972.

25 Tisková konference papeže Františka na palubě letadla cestou z Istanbulu do Říma. Radio Vaticana, 1.12.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21162 [cit. 2017-06-22]

26 Genderová indoktrinace je ničemnost, ale homosexuály je třeba přijímat a doprovázet: říká papež na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu. Radio Vaticana, 2.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24471 [cit. 2017-06-22]

27 Papež František: Nikoli náboženství, nýbrž modloslužba je příčinou válek. Radio Vaticana, 28.10.2016. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24639 [cit. 2017-06-22]

28 Ducha svatého nelze zavřít do klece! Promluva papeže Františka na Mezinárodní charismatické konferenci, Řím – Circus Maximus. Radio Vaticana, 3.6.2017. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25832 [cit. 2017-06-22]

29 František: Církev nemá politickou, ale bytostně duchovní povahu. Radio Vaticana, 16.3.2013. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17968 [cit. 2017-06-22]

30 Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 [cit. 2017-06-22]

Od podřízenosti pomocníka k rovnému postavení spolupracovníka

Přesun těžiště církevní struktury z duchovních na laiky

 1

Ještě na počátku 20. století prohlásil v jedné encyklice papež Pius: „Jedině shromáždění pastýřů je nadáno právem a autoritou řídit a vládnout. Lid nemá jiné právo než nechat se vést jako poslušné stádo následující pastýře.“ (Vehementer nos, 1906) Naproti tomu Druhý vatikánský koncil přibližně o šedesát let později učí: Posvěcení pastýři si dobře uvědomují, jak velice laici pracují pro dobro celé církve. Pastýři vědí, že je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vůči světu, nýbrž že mají významný úkol tak vést věřící a uznávat jejich služby a charizmata, aby všichni svým způsobem svorně spolupracovali na společném díle.(LG 30)

To je přímo koperníkovský obrat! O laicích se už nemluví v trpném rodě, nýbrž v činném. Laici již nejsou považováni za prodlouženou ruku duchovních, nýbrž za samostatné členy církve. Povolání a poslání, jehož se jim dostalo skrze křest, je označováno jako „laický apoštolát“.

1. Speciální povolání a poslání laiků po Druhém vatikánském koncilu

Nový pohled na laiky se zásadním způsobem odráží v koncilovém učení o všeobecném a zvláštním kněžství a o smyslu pro víru všech věřících.

(1) V textu o společném a zvláštním kněžství (LG 10) se vysvětluje, že skrze křest byli všichni věřící – slovy koncilu – „posvěceni na svaté kněžstvo“, a tím uschopněni a také pověřeni přinášet poselství spásy všem lidem. Společné kněžství tedy znamená, že každý jednotlivý člen Božího lidu je ve křtu a skrze křest povolán ke spoluúčasti na poslání církve. To je první ústřední výpověď tohoto učení. Z tohoto základu se potom jako druhý prvek odvozuje výpověď o „posvěceném kněžství“ celého Božího lidu: Tak jako všichni věřící mají skrze křest podíl na společném kněžství, tak jsou nadto někteří určeni skrze svěcení ke zvláštnímu kněžství, nazývanému také služebné nebo hierarchické. Toto zvláštní kněžství má za úkol onomu společnému kněžství všech věřících reprezentovat a zpřítomňovat Krista – kněžskou hlavu Božího lidu a tedy pravého kněze. Tím se má všem věřícím stále znovu připomínat, že církev není dílem lidí ani přírody, nýbrž že je společenstvím zvláštního druhu, vzniklé ze zvláštního důvodu a ke zvláštnímu účelu. A podstatou, důvodem a účelem církve je pouze a jedině Ježíš Kristus se svým božským pověřením. Úkol a funkce úředního kněžství ukazují tedy jasně: Služebné kněžství slouží onomu společnému kněžství všech věřících, a nikoli obráceně; dokonce se dá říct: Kdyby neexistovalo společné kněžství, neexistovalo by ani služebné kněžství! Když se Augustin stal biskupem, vyjádřil tuto skutečnost výstižnými slovy: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup.“ Podobně to bezprostředně po II. vatikánském koncilu formuloval Joseph Ratzinger: „Sám o sobě je každý křesťan jen křesťanem, a ani nemůže být ničím víc. … Biskupem (a podobně presbyterem) je člověk vždy ‚pro vás‘ – nebo jím není vůbec.“2

(2) Učení o smyslu pro víru celého Božího lidu spočívá v tom, že dar nalézat pravdu mají nejen nositelé služebného kněžství, nýbrž každý a každá věřící. Koncil totiž říká jasně: „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře.“ (LG 12,1) Všichni věřící jsou tedy nadáni Duchem – nebo obráceně: Nikdo není bez nadání! Boží lid ovšem potřebuje také vedení ze strany posvátného úřadu, jak koncil vzápětí vyzvedává: „Tento smysl pro víru, probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Te 2,13), neúchylně lne k víře jednou provždy křesťanům svěřené (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“ (LG 12) Zdůrazňuje se tedy, že smysl pro víru vlastní celému Božímu lidu je odkázán na vedení posvátným úřadem, především biskupským úřadem. V čem má ale toto vedení spočívat, co má být jeho obsahem, to se neříká, ba ani nenaznačuje. Za dva opěrné body toho „vedení“ lze považovat, že posvátný učitelský úřad jednak nemusí onen smysl pro víru vytvářet, nýbrž spíše zprostředkovávat, a dále že má jakožto kritická instance za úkol zkoumat různé výroky o víře z hlediska identity a autenticity víry (srov. LG 12,2). To znamená, že smysl pro víru je jednak vedle posvátného učitelského úřadu a teologie další samostatnou instancí pro poznání víry a svědectví o víře, ale zároveň je odkázán na posvátný učitelský úřad a teologii, které zkoumají pravost tohoto poznání a svědectví.

2. Nutnost korektur v církevním zákoníku

Církevní právo se nepohybuje v prázdném prostotou bez teologie, nýbrž samo sebe považuje za praktickou aplikaci teologických obsahů. Proto se musí stále poměřovat konkrétními teologickými zadáními. Právě to se ovšem z hlediska postavení laiků v církvi dosud neděje dostatečně. Klíčové body církevního života jsou stále ještě převážně v rukou duchovních, resp. kněží – počínaje kompetencí rozhodovat v církevních grémiích přes většinové obsazení v církevních službách a úřadech až po výlučnou pravomoc při obsazování ústředních církevních úřadů. Naproti tomu povolání všech ostatních členů Božího lidu, tedy laiků, se v rozhodujících situacích a na klíčových postech prakticky neprojevuje, nanejvýš jen velmi omezeně. Má-li se praxe přiblížit teorii, bude nutno provést řadu právních reforem.

2.1 Výslovné přijetí všeobecného kněžství a smyslu pro víru všech věřících.

Protože obě učení – o všeobecném kněžství a o smyslu pro víru všech věřících –

mají „ontologicko-právní“ váhu, je třeba příslušné klíčové pojmy vtělit do základních ustanovení CIC 1983. Hned úvodní právní norma (can. 204 § 1) by proto měla být v budoucnu přeformulována přibližně takto:

Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem. Pokřtění jsou skrze nové zrození a pomazání Duchem svatým posvěceni k posvátnému kněžství a nadáni smyslem pro víru. Z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

Analogicky k tomu by měla být o tyto dva klíčové teologické pojmy rozšířena a příslušně přeformulována také úvodní norma „Povinností a práv všech křesťanů“ (can. 208223):

Na základě znovuzrození v Kristu, posvěcení k posvátnému kněžství a obdarování smyslem pro víru jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

Can. 207 § 1 nestačí jen doplnit o klíčové pojmy. Zaprvé by jeho nová verze měla zřetelněji než současná vyjadřovat, co je všem věřícím společné. Proto by neměly chybět oba ústřední ekleziologické pojmy „Boží lid“ a „communio“. Zadruhé je třeba korigovat jednostranně konstruované rozlišování mezi duchovními a laiky, tedy nemluvit jen o rozdílech, nýbrž také a především o vzájemném vztahu a spolupráci při budování společenství. Místo pojmu „laik“ sem patří učení všeobecném a služebném kněžství. Tím by bylo jednoznačně deklarováno, že to, co je všem věřícím zásadně společné, zůstává navzdory odlišnostem ve specifickém poslání duchovních a laiků zachováno, že tedy těmito odlišnostmi není zrušeno. Can. 207 § 1 („Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové čili křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení.“) by proto mohl v budoucnu znít takto:

Z kněžského lidu Božího se někteří věřící z Božího ustanovení stávají skrze svátost svěcení nositeli duchovního úřadu pro druhé; právo je nazývá duchovními. Společné kněžství všech věřících a úřední kněžství jsou přes svou odlišnost určeny k vzájemné službě při budování církevního společenství (communio).“

Proto by se pojem „laik“ měl objevit teprve na začátku seznamu „Povinnosti a práva laiků (can. 224231), a to nikoli už jako negativní vymezení, nýbrž rovněž v souvislosti s učením o společném kněžství. Can. 224 by mohl být doplněn o definici laika takto:

Laici jsou ti věřící, kteří se na základě svého všeobecného kněžství, nikoli však skrze služebné, ordinací propůjčené kněžství, svým vlastním způsobem podílejí na poslání církve. Kromě povinností a práv, jež podle kánonů příslušejí všem křesťanům, a těch, která jsou uvedena v jiných kánonech, mají ještě další povinnosti a práva, uvedená v kánonech této stati.“

Tyto doplňky a změny formulací v úvodních kánonech CIC 1983 by na jedné straně signalizovaly jejich soulad s odpovídajícím učením II. Vaticana a zároveň podporovaly uvědomělost; na druhé straně by tímto hlubším teologickým ukotvením zvýšily váhu základních ustanovení jakožto kritérií budoucí konkretizace. Symbolicky by vyjadřovaly teologický základ a základní názor katolicky církve, že také a zejména uvnitř církve jde o (institucionalizovaný) dialog a (institucionalizovanou) účast všech věřící na trojím úřadu Kristově.

2.2 Právní normování smyslu pro víru všech věřících

Přestože původní návrhy textů CIC 1983 počítaly i se stručnou zmínkou o smyslu pro víru všech věřících, do konečné verze nebyla nakonec přijata. Proč, to dokumenty o práci na reformě bohužel neříkají. Právě z dnešního hlediska by bylo třeba toto vypuštění napravit a tehdejší koncept textu vložit po úpravě na vhodné místo CIC. Už se objevilo i dobré řešení: Protože smysl pro víru je schopnost slyšet a dosvědčovat Boží slovo, bylo by logické rozšířit současné úvodní ustanovení (can. 747) ke knize III (Učitelský úřad církve) o paragraf, který by měl být zařazen před oba existující paragrafy tohoto can. 747. Jeho text by mohl znít takto:

Mocí křtu a biřmování jsou věřící jako celek nadáni neomylností ve víře. Tato zvláštní vlastnost se manifestuje skrze nadpřirozený smysl pro víru veškerého lidu tím, že ve věcech víry a mravů vyjadřuje všeobecný souhlas všech „od biskupů až k posledním laikům“. Skrze onen smysl pro víru věřících zůstává Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu – díky jehož věrné poslušnosti nepřijímá již slovo lidské, nýbrž skutečně slovo Boží – neochvějně věrný svěřenému pokladu víry. Takto proniká se správným úsudkem stále hlouběji do víry a plněji ji uplatňuje v životě.“

To by bylo vhodné předtaktí ke knize III (Učitelský úřad církve), které by jakožto teologická preambule mělo zásadní význam pro magisteriální právo. Aby to bylo naprosto jasné, nemělo by rovněž v can. 750 § 1 stát, že obecný a řádný učitelský úřad „se projevuje společným přijetím učení všemi věřícími pod vedením posvátného učitelského úřadu“. Čistě re-aktivně pasivní formulace „společným přijetím všemi věřícími“ by měla být nahrazena aktivní formulací „skrze smysl pro víru všech věřících“.

Dalším důsledkem pro církevní magisteriální právo vyplývajícím z nového can. 747 § 1 by byla nutnost doplnit i právní ustanovení o všeobecně povinné poslušnosti všech věřících v can. 212 § 1, a to takto:

Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista a respektující smysl věřících pro víru, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.“

2.3 Institucionální prostor pro rozvíjení společného kněžství, smyslu pro víru a svébytného apoštolátu

Zařadit pojmy „všeobecné kněžství“ a „smysl pro víru“ do zásadních a tudíž ústředních právních ustanovení je jedna věc. Něco jiného je konkretizace těchto nově zdůrazněných klíčových výroků v jednotlivých právních oblastech. Bez ní to rozhodně nejde, má-li se společné kněžství, smysl pro víru a svébytný apoštolát skutečně stát silou utvářející život církve. To konkrétně znamená: V budoucnu se laikové musejí obecně více podílet na všech církevních výkonech a utvářecích a rozhodovacích procesech, a to nejen proto, že to církevní autorita připouští, nýbrž i na právním podkladě – protože toto právo jim náleží na základě důstojnosti, autority a účasti na trojím kněžském úřadu (učit, posvěcovat a vést), udělené jim ve křtu od Boha. K tomu jsou nezbytné tři právní změny:

(1) Více výkonných práv pro laiky v oblasti církevní služeb a úřadů

Současné právo počítá téměř pro všechny služby a úřady s duchovními a jen ve výjimečných případech – zvláště v době nedostatku kněží – dovoluje, aby je vykonávali laici. Ti dnes mohou např. kázat při slavení eucharistie, vést pohřeb či nedělní bohoslužbu bez účasti kněze a podávat eucharistii nemocným; také smějí zastávat úřad církevního soudce, vyučovat teologii na universitě, řídit Caritas, úřad pro pastoraci nebo katolickou kancelář. Tuto strukturu církevních služeb a úřadů zaměřenou na duchovní osoby a na hierarchii je třeba nahradit strukturou orientovanou na laiky a na společenství Božího lidu. K tomu je u těchto a mnoha dalších služeb a úřadů nutno škrtnout klausuli o nouzové situaci a výjimečném případu. Všechny církevní služby a úřady, které nejsou přísně vázány na kněžské svěcení, musejí být právně přeformulovány tak, aby byly zásadně a nezávisle na početním stavu kněží přístupny také laikům, resp. mohly být na ně přeneseny.

(2) Rozšíření práva na spolurozhodování pro reprezentativní laická zastupitelská grémia

V návaznosti na Druhý vatikánský koncil byla zřízena tzv. grémia spoluodpovědnosti celého Božího lidu. Nejznámější z nich jsou grémia na úrovni far či biskupství, jako jsou farní pastorační rada (CIC can. 536), resp. rada farní obce podle koncepce würzburské synody, diecézní pastorační rada (CIC can. 511n) a diecézní synoda (CIC can. 460n). Vytvářejí institucionální prostor, v němž se má a může artikulovat účast celého Božího lidu – v tomto případě zvláště laiků – na poslání církve. Smyslem a účelem těchto grémií je slučovat příspěvky mnoha lidí a reprezentovat je. Nicméně právní ustanovení počítají v případě všech těchto reprezentačních zařízení výhradně s jejich poradní funkcí; spolurozhodovací kompetence, ba ani právo být vyslechnut nejsou právně zakotveny. To se zvláště nápadně projevuje při obsazování důležitých církevních pozic – úřadů faráře, biskupa, papeže. Rozhodovat o jejich obsazení mohou téměř výlučně vysvěcení nositelé úřadu, zatímco laici mají nanejvýš (pokud vůbec) poradní roli.

Tento právní stav není v souladu se základní myšlenkou teologie společenství (communio), resp. účasti celého Božího lidu na poslání církve. Proto je v budoucnu nutné těmto reprezentačním grémiím závazně zajistit minimálně právo spoluúčasti při zásadních rozhodnutích faráře nebo biskupe. To se týká všech důležitých personální rozhodnutí, podoby a organizace liturgického života, stanovení pastoračních cílů, ekumenické práce a všech finančních záležitostí. Toto zásadní právo spolurozhodovat by mělo být uskutečněno pomocí tzv. práva výhrady, které platnost úředního jednání závazně podmiňuje vyslechnutím nebo souhlasem určitých osob (CIC ca, 127). Konkrétně: Existujícím zastupitelským orgánům na různých rovinách církve, jako jsou farní pastorační rady (resp. rady farních obcí) a diecézní pastorační rady, musí být přiznáno právo vyslovit se, resp. právo souhlasu. Jen tak se může poslání laiků udělené jim skrze křest uplatňovat právě tak zřetelně jako finální odpovědnost duchovních.

(3) Rozšíření práva laiků spolurozhodovat při jednání synod

Reprezentační církevní shromáždění – jako např. ekumenický koncil (CIC can. 337n), plenární shromáždění národní biskupské konference (CIC can. 454n) nebo diecézní synoda – vynášejí důležitá rozhodnutí pro budoucnost církve. Tato shromáždění jsou ovšem často výhradně setkáními biskupů nebo duchovních. Laikové nejsou zpravidla řádnými účastníky, a pokud ano, nemají hlasovací právo, nanejvýš jen právo vstoupit do debaty, nebo dokonce pouze právo účasti. Taková struktura neodpovídá myšlence communia. Aby tento nárok splňovala, je nutno změnit právní ustanovení v následujících třech bodech:

a) Počet laiků účastnících se různých forem církevních shromáždění je třeba zvýšit tak, aby bylo zaručeno odpovídající zastoupení celého Božího lidu.

b) Všichni shromáždění účastníci – muži i ženy, duchovní i laici – se musejí účastnit rozhodovacího procesu stejným způsobem: už se nebude rozlišovat mezi právem hlasovacím, poradním a účastnickým, nýbrž každý z přítomných bude mít totéž právo hlasovat.

c) Finální odpovědnost příslušné církevní autority (papeže, biskupa) bude vyjádřena speciálním právem veta, jehož uplatnění musí být ovšem odůvodněno jako reakce na prokazatelný prohřešek proti víře a mravnosti nebo proti platnému právnímu řádu katolické církve.

3. Posunout těžiště struktur směrem k laikům je podmínkou budoucnosti církve

Katolická církev si už nemůže dovolit, aby její právo dále setrvávalo v „ochromujícím vnitřním rozporu“ mezi výroky o církvi a strukturami v církvi. Není možné stále mluvit o „bratřích a sestrách“, „Božím lidu“, „církevním společenství“ a „podílu všech na poslání církve“, když přitom spoluúčast, spolupráce a spolurozhodování v závažných momentech církevního života nejsou dostatečně právně zajištěny. Tento rozporuplný stav má za následek, že ochota angažovat se trvale klesá a členů církve ubývá. To je cena za to, že struktury katolické církve ani nevycházejí z tradice, ani neslouží praktickému životu církve. Proto je naléhavě nutno reformovat církevní struktury tak, aby odpovídaly tradicí rané církve a biblickému svědectví o rozmanitosti, sourozeneckých vztazích a partnerské spolupráci při následování Ježíše Krista. Rozhodujícím krokem tímto směrem je změna orientace struktur na laiky. Je třeba rozšířit prostor pro spolupráci, spoluurčení a spolurozhodování laiků, kteří jsou zatím pouhými pomocníky bez vlivu (přičemž se od nich na druhé straně vyžaduje, aby zaskakovali za chybějící kněze), a právně jim zajistit rovnoprávné postavení spolupracovníků. Posun těžiště církevních struktur na laiky vede k tomu, co se moderně označuje jako „empowerment“, tj. k zavádění takových forem výkonu moci, které neochromují, nýbrž povzbuzují, a takových mocenských struktur, které nevkládají moc do rukou jednoho člověka nebo několika málo lidí, nýbrž do maximálního počtu vzájemně propojených rukou. Takové přeorientování církevních struktur na laiky totiž v žádném případě nezpochybňuje kompetenci vedoucího úřadu činit poslední rozhodnutí v zásadních otázkách víry, mravů a církevního práva, nýbrž bere vážně společnou odpovědnost všech členů Božího lidu za poslání a identitu církve a vytváří právní předpoklady pro koordinované a efektivní spolupůsobení všech pro blaho církve.

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný

1Sabine Demelová (1962) je německá katolická teoložka. Vyučuje církevní právo na univerzitě v Řezně.

2Ratzinger J.: Zur Frage nach dem Sinn des priesterlichen Dienstes, in: Geist und Leben 41 (1968), s. 371


 

Radikalizovat reformaci

Snahy reformovat církev Kristovu, obnovovat ji vzhledem k neustálému vývoji reálné historie rozhodně nezačaly rokem 1517 (Luther přibíjí své téze na dveře kostela ve Wittenbergu), jenž se stal východiskem vzpomínkových akcí k 500. výročí reformace 2017. Pokusy o obnovu se objevovaly od samého počátku, zejména ale po konstantinovském obratu ve 4. století, který znamenal přizpůsobení církve Římskému impériu. Již tehdy protestovala mnišská hnutí proti zesvětštění církve. Ve středověku dochází k dalším pokusům, vznikají hnutí chudoby (františkáni aj.), vystupují valdenští a kataři, husité (v Čechách), viklefovci (v Anglii) a mnozí další. Všichni se odvolávají na Písmo, dosvědčující radikální postoj Ježíše a jeho hnutí. To znamená, že úsilí o obnovu nacházelo argumenty pro svou kritiku tradice v původních, biblických pramenech (sola skriptura). Všem těmto hnutím však trvale hrozilo, že se konstantinovskému modelu – tedy spojení církve se světskou mocí a s bohatými ekonomickými činiteli – sama připodobní. To je důvod, proč reformace jako stabilní kvalita neexistuje, proč lze o ní mluvit jen s odkazem na její kořen (lat. radix), tedy na Ježíšovu radikalitu, ale i na radikalitu jeho pramenů, tedy proroků a tóry starého Izraele. Což platí i pro náš dnešní postoj k Lutherovi.

Ale vyplatí se vůbec, aby se Lutherem a reformací zabýval ještě někdo kromě vyslovených odborníků? Všeobecnou krizi (finanční, klimatickou, ekologickou, migrační, sociální), která dnes ohrožuje lidstvo a Zemi, můžeme chápat jako krizi moderny. I když počátky naší civilizace leží ve středověku, její významný rozmach nastal v období reformace. Které výhybky vedoucí k naší současné krizi byly tenkrát nastaveny? Objevily se tehdy názory, které by dnes mohly přispět k jejímu řešení? Vyskytly se problémy, jejichž důsledky trvají dodnes? Chtěl bych vyzvednout dva hlavní aspekty této problematiky, které – náležitě radikalizovány – mohou dnes jednak zvýšit aktuální přínos církví k budoucímu vývoji, jednak tlumit negativní vliv předsudků tehdejší doby. Jsou to:

 Lutherova obsáhlá kritika raného kapitalismu a význam jeho kritiky dnes

 Lutherovy neblahé útoky na židy a muslimy, znamenající návrat ke konstantinovskému modelu církve

Z toho pak ve třetí části textu vyvodím, jak by dnes mohla náboženství ve vzájemné solidaritě usilovat o spravedlnost.

1. Co znamená radikalizovat dnes Lutherovu kritiku raného kapitalismu

Když Luther ve svých 95 tezích z roku 1517 napadl obchod s odpustky, tj. přijímání peněz výměnou za odpuštění trestů v očistci, nepranýřoval přitom pouze falešnou zbožnost jednotlivých lidí. Svou kritikou těch, kdo kupčí se spásou, a výzvou použít peníze raději k odstranění chudoby Luther zasáhl přímo jádro nového stádia peněžní civilizace, jemuž se říká kapitalismus. Tehdejší úsloví „Když peníze za odpustky v truhle zvoní, duše do nebe se vznáší“ parafrázuje Luther v tezi 28: „Když peníze v truhle zvoní, hamižnost a zisk roste.“ Tato civilizace postupně podřizuje všechny oblasti života akumulaci kapitálu. Až si peníze podrobí náboženství a církev, tehdejší rozhodující sílu, budou mít v moci všechno. Právě náboženství totiž dává všemu smysl. Luther to později výslovně reflektuje ve svém Velkém katechismus, když při výkladu prvního přikázání říká:

Mnohý si myslí, že má Boha a všechno, když má peníze a majetek; spoléhá se na to tak skálopevně, že na nikoho nedbá. Hle, i on má svého boha, který se jmenuje mamon, tj. peníze a majetek, na němž lpí celým svým srdcem. To je nejrozšířenější modla na zemi.

Nejrozšířenější modla na zemi“ – dnešními slovy: Veškerá civilizace je zaměřena na akumulaci kapitálu. V moderní době se rozmnožování financí stává funkčním mechanismem, jakýmsi „megastrojem“. Každý zisk se ihned znovu investuje, celý politicko-ekonomický systém, ale i úsilí jednotlivce je zaměřeno na rozmnožování peněz. Loajalita vůči penězům nezná mezí. Peníze vládnou. Karel Marx říká, že zboží, peníze, kapitál se stávají fetišem, a filosof Walter Benjamin píše text s názvem „Kapitalismus jako náboženství“.

Že Luther nemá v souvislosti v prvním přikázáním na mysli jen jednotlivé mimořádně nemorálně jednající lidi, nýbrž celý vznikající raně kapitalistický systém jako takový, je zřejmé z jeho výkladu sedmého přikázání („Nepokradeš“), v němž popisuje celospolečenský důsledek modlářství – peníze jako nástroj loupeže v hospodářství, politice i v církvi:

Krást totiž neznamená jen vybírat pokladny a kapsy, ale brát všude kolem sebe, na trhu, v každém obchodě, u řezníka, ve vinných sklepích a pivnicích, v dílnách, zkrátka všude, kde se obchoduje, kde se vyplácejí a přijímají peníze za zboží a práci. Jedním slovem, je to nejobvyklejší řemeslo a největší cech na zemi, a pohlédneme-li dnes na svět a všechny stavy, vidíme jen velký chlév plný zlodějů.“

Vrcholem celého lupičského systému kapitalistického trhu jsou podle Luthera „arcizloději“. Tak nazývá velké mezinárodní bankovní a obchodní společnosti, jako byl tehdy slavný rodinný podnik Fuggerů. Při hospodaření s kapitálem se modloslužba a zlodějství projevuje především deregulací trhu při tvorbě cen (Luther se tématu věnuje ve spise O kupectví a lichvě, 1524):

Předně mají kupci mezi sebou jedno všeobecné pravidlo, to je jejich heslo a základ celého finančnictví. Říkají: ‚Své zboží dám tak draho, jak jen bude možno.‘ Proto nemůže být obchodování ničím jiným než olupováním a okrádáním druhých.“

Je důležité vidět, že Lutherovi přitom nejde o kritiku individuálního nemorálního jednání. Na situaci totiž reaguje trojím způsobem:

(1) Křesťanským obchodníkům radí, aby při tvoření cen – po odečtení nákladů – osobně vynaložený čas vynásobili denní mzdou dělníka a výslednou sumu přijali jako vlastní odměnu:

Jak ale zjistit výši tvé odměny, kterou máš vydělat takovým obchodem a takovou prací? Nejlépe to vypočítáš, když odhadneš čas a rozsah práce a srovnáš s prostým nádeníkem a tím, co on vydělá za jeden den. Podle toho spočítej, kolik dní ses namáhal, abys zboží získal a přivezl, a kolik práce a nebezpečí jsi do toho vložil.“

Význam tohoto textu není jen teoretický, totiž že hodnotu zboží je třeba stanovit podle (společensky nutné průměrné) pracovní doby – tuto metodu rozvinuli později Adam Smith a Karl Marx do tzv. nauky o hodnotě práce (Marx přitom s výslovným odkazem na Luthera, jehož hodnotil jako „prvního německého národního ekonoma“ a často citoval). Lutherův přístup zároveň znamená, že obchodník si nesmí při oběhu zboží přivlastnit přidanou hodnotu jako zisk, nýbrž má obchodovat na základě pouhé výměny podle vzorce zboží–peníze–zboží. Má být tedy být jedním z mnoha dělníků, který pracuje, aby uživil rodinu, nikoli majitelem kapitálu, který získává přidanou hodnotu.

(2) Jako další opatření proti vykořisťování prostřednictvím kapitálu Luther doporučuje, aby vrchnost zasahovala do trhu (např. jmenováním komise pro ceny). Zajímavé však je, že do takových regulačních intervencí na trhu nevkládá velkou naději; jeho skepsi zvyšuje poznání, že vrchnost je systémově zkorumpovaná.

Může snad odpovídat Bohu a právu, že jeden člověk v krátké době tak zbohatne, že si může koupit krále i císaře? (…) Králové a knížata by na to měli dbát a přísným právem tomu bránit. Avšak slyším, že se toho sami účastní a že se děje, jak čteme u Izajáše (1,23): ‚Tvoji velmoži jsou spolčenci zlodějů.‘“

(3) Na základě tohoto poznatku Luther nakonec zavrhuje celý systém kapitalistických podniků, jejichž činnost přesahuje hranice země (dnes by se řeklo systém nadnárodních bank a koncernů):

K těm bankovním a obchodním společnostem by se toho jistě dalo mnoho říct. Ale všechno je to tak prolezlé lačností a bezprávím, že nelze najít nic, o čem by se dalo mluvit s čistým svědomím. Proto ať se nikdo neptá, jak by mohl být členem těchto společností s čistým svědomím. Není jiné rady než: Ruce pryč! – to se nedá změnit. Mají-li tyto společnosti zůstat, musí právo a poctivost zajít. Má-li právo a poctivost zůstat, musejí tyto společnosti zajít (Iz 12,28).“

Potvrzení, ba vystupňování tohoto odsudku nacházíme v Lutherově postoji k finančnímu kapitálu. Jako příklad citujme z jeho pozdního spisu Napomenutí farářům, aby kázali proti lichvě (1540):

Německo se i s knížaty, panstvem, zemí a lidmi stává nevolníkem lichvářů. Takový oficiální lupič může klidně sedět doma – a za deset let sežere celý svět.“

Důležité je, že Luther kritizuje samo jádro kapitalistické peněžní ekonomiky, totiž že peníze neslouží jako užitečný prostředek, nýbrž se stávají kapitálem, přičemž o vytvořenou „přidanou hodnotu“ jsou olupováni pracující lidé. Proto také Luther jasně říká, že „lichvář je vrah“, a pokračuje:

Pohané pouhým rozumem přišli na to, že lichvář je čtyřnásobný zloděj a vrah. Ten totiž, kdo potravu jiného vysává, krade a loupí, dopouští se vraždy stejně jako ten, kdo druhého nechává hynout a zemřít hlady.“

Podobně to formuluje současný švýcarský sociolog Jean Ziegler (2012): „Umře-li dnes nějaké dítě hlady, byla to vražda.“ Protože na světě je dost pro všechny.

Tím se dostáváme důsledkům vztahu mezi náboženstvím a dnešní kapitalistickou civilizací a k otázce, co by se na Lutherovi mělo ještě radikalizovat. V kapitalismu se každý zisk musí okamžitě znovu investovat. Říká se tomu přeměna peněz v kapitál. Peníze mohou plnit řadu účelů – jsou prostředkem platby, koupě, uchování hodnoty atd. Kapitál má naproti tomu jediný účel: musí růst. A proto je nepřetržitě znovu investován – jako obchodní kapitál, jako kapitál umožňující spekulaci a lichvu, později jako průmyslový kapitál. Dávné hromadění pokladů se tudíž v moderní době stává funkčním mechanismem, strojem na rozmnožování peněz, hlavní hnací silou nejen ekonomiky, nýbrž celé civilizace – včetně náboženství. Protože kapitál musí růst, musí růst spotřeba i hospodářství jako celek. Tato nutnost stálého růstu nejen rozevírá propast mezi chudými a bohatými, ničí také klima a Zemi. Znamená to, že teologie, církev a společnost musejí v zájmu přežití ve střednědobém a dlouhodobém horizontu kapitalismus porazit. Za Luthera nebyla situace ještě takto vyhrocená. Proto je nutno jeho radikální postoj v tomto směru dále radikalizovat.

V jiné oblasti se nicméně musíme od Luthera jasně distancovat, chceme-li odstranit blokády způsobené jeho postojem.

2. Lutherův návrat ke konstantinovskému modelu církve a jeho fatální následky pro židy a muslimy

Ve svých počátcích Luther odmítá středověkou představu, že i duchovní úřad náleží do kategorie „moci“ (potestas). Říká, že všechny církevní úřady a všechny činnosti křesťanů na všech společenských úrovních jsou služby, nikoli nástroje moci („… neb v Písmu není žádná duchovní vrchnost ani moc, nýbrž jen služba a poníženost“). Působí tudíž nenásilným slovem, nikoli mocí (non vi, sed verbo). A obráceně – světská moc nesmí vládnout nad dušemi: „…duše není pod mocí císaře. Císař ji nemůže poučovat ani vésti, zabít ani oživit, soudit ani odsuzovat, zadržet ani propustit, což by jistě bylo možné, kdyby měl moc jí poroučet nebo jí dávat zákony. Kdežto nad tělem, statkem či ctí právem vládne, neb ty jsou pod jeho mocí.“

Tento jasný základní postoj, jímž zásadně překonal konstantinovský středověký model církve přizpůsobující se typu vlády, Luther sám opouští a obrací naruby ve svých traktátech proti židům a muslimům. Ve svém raném spise Že Ježíš Kristus byl zrozen jako Žid (napsaném 1523, v době, kdy chtěl ještě židy misionovat) sice diskriminaci židů – tehdy zcela běžnou – kritizuje. Když však vidí, že se „neobracejí“, nýbrž sami vyvíjejí misijní činnost, požaduje v pozdním spise O Židech a jejich lžích (1543), aby se proti nim energicky a násilím zasahovalo. Formát článku mi nedovoluje věnovat se jeho teologickým argumentům podrobně. Avšak nelze zamlčovat nebo zlehčovat, jaký postup proti židům Luther doporučuje. Hitler se svými pohůnky se na jeho návrhy mohli klidně odvolávat:

Za prvé jejich synagogu nebo školu zapálit a co nehoří, zemí zasypat a udusat, aby už nikdy nikdo nespatřil jediný kámen ani popel Za druhé právě tak rozvalit a zničit jejich domy Za třetí vzít jim všechny jejich knížky modliteb a talmud, z nichž se učí takové modloslužbě, lžím, kletbám a rouhání Za čtvrté jejich rabínům zakázat pod hrozbou smrti další vyučování Za páté jim zcela zapovědět používání zemských silnic. Neboť tam nemají co dělat, protože nejsou ani páni ani úředníci ani obchodníci a nic podobného. Ať zůstanou doma. Za šesté zakázat jim lichvu a odebrat jim veškerou hotovost a cennosti ze stříbra a zlata, uložit to stranou a zajistit Za sedmé dát mladému silnému Židovi i Židovce do ruky cep, sekeru, motyku, rýč, přeslici, vřeteno, aby si vydělávali na chléb...

Lutherovy návrhy jsou zvláště hanebné proto, že židé přece obvyklá povolání nesměli vykonávat, takže byli nuceni zabývat se peněžnictvím. To jim umožňovala tóra, která vybírání úroku od příslušníků vlastního národa zakazovala, zatímco od cizinců dovolovala (Dtn 23,20n). Diskriminace židů byla tehdy zcela běžná, avšak nelidskost Lutherových požadavků zvyšuje jejich teologická argumentace. Na tu jsme se v našem výzkumném projektu „Radikalizovat reformaci“ důkladně zaměřili.

Domníváme se, že zásadní je Lutherovo pojetí „zákona“, vedoucí k závažným chybným názorům a rozhodnutím. Luther rozlišuje dvojí funkci, resp. dvojí aplikaci zákona: jednak teologickou, jednak politickou či „civilní“. Teologické uplatňování zákona slouží pouze tomu, aby byl člověk usvědčen z hříšného jednání vůči Bohu, které nikdy nemůže překonat vlastními činy, nýbrž jen vírou v Krista. K tomuto názoru Luther dospěl v opozici k římské církvi a teologii, avšak poté tento model přenesl na všechny své teologické nepřátele: židy, novokřtěnce, rebelující sedláky, muslimy. Ty všechny je schopen akceptovat či dokonce vidět pozitivně pouze v souvislosti s oním druhým uplatňováním zákona: pokud se totiž řídí předpisy civilního a politického práva. Takto viděno je pro něj tóra jakožto „židovský zákoník“ na téže úrovni jako např. římské právo.

Luther je přesvědčen, že přitom vychází z Pavla a jeho kritiky zákona, kterou považuje za kritiku tóry. Podle dnešního sociálněhistorického výkladu, založeného na detailní znalosti dobového kontextu, však právě tóra představovala alternativní právo ve srovnání s mimožidovskými paralelami v daném prostředí. Tak to vidí i Pavel, když tóru označuje za svatou, ale stěžuje si, že v poměrech římského impéria je podrobena nadvládě hříchu. Může být tudíž uskutečňována pouze s pomocí mesiášského ducha, který vytvoří z židů a lidí všech národů nové společenství, v němž už moc nebude dána příslušností k etniku, náboženství, sociální vrstvě či pohlaví (Ga 3,28). Pavlova kritika není namířena proti židovství, naopak, Pavel chce (v opozici k židovským současníkům, kteří se poměrům v Římské říši přizpůsobovali) pozvednout a prosadit pravý Izrael. Tuto antiimperialistickou pointu Pavlova dialektického chápání zákona Luther opomíjí.

Něco podobného lze říci o jeho spisech proti muslimům (Turkům). Je tu nicméně jeden podstatný rozdíl ve srovnání s tím, jak se staví k židům, které napadá jako stoupence špatného náboženství. V té době Turci vedli válku proti Svaté říši římské národa německého. Odhlédneme-li od předchozích křížových tažení a od antimuslimské reconquisty, mohli Luther a jeho současníci považovat válku proti Turkům za válku obrannou. Luther také vícekrát upozorňoval, že nejde o náboženskou válku (tu zásadně odmítal), nýbrž o „spravedlivou válku“ na obhajobu napadené společnosti. Přesto oponoval učení islámu i teologicky, třebaže sotva znal korán v originále. A jeho rozlišování války obranné od náboženské se rozostřuje, když argumentuje apokalypsou a ve válečném nepříteli vidí nepřítele duchovního. Právě v tomto bodě se dnes reformační církve musejí nejen kát za bezpráví spáchaná zejména na židech, ale i na muslimech (především v rámci „křesťanského“ kolonialismu a neokolonialismu), nýbrž také zpytovat svědomí a ptát se, zda a do jaké míry Luther dosud ovlivňuje jejich předsudky, projevující se např. aktuální islamofobií. Především by si ale měly znovu uvědomit, že tváří v tvář ohrožení celé Země je třeba, aby všechna náboženství spojila síly pro zachování života. Je to nejen naléhavě nutné, nýbrž – díky jejich nejhlubšímu zdroji – také možné.

3. Solidarita mezi náboženstvími je v zájmu spravedlnosti

Nové výzkumy ukázaly, že při vzniku a formování velkých světových náboženství a filosofií v tzv. osové době (něm. Achsenzeit, cca 800 př. Kr. – 200 po Kr., termín Karla Jasperse)byla společenská situace v Izraeli, Řecku, Indii, Číně a Arábii zásadně ovlivněna pronikáním peněz do každodenního života. Pravděpodobně to souviselo s profesionalizací vojenství, tj. s najímáním žoldnéřů. Vojáky bylo třeba odměňovat: loupili především drahé kovy, které se daly ve formě cenných předmětů snadno převážet. Monetarizace, zesílená zavedením mincí (cca 600 př. Kr.), měla značné sociální důsledky: zadlužování, vybírání úroků a zastavování selské půdy. Rolníci, kteří si po neúrodě vypůjčili na setbu a nemohli dluh vracet s úroky, přicházeli o zastavenou půdu a upadali s celou rodinou do otroctví pro dluhy. Zároveň se proměňovalo myšlení. Počtářské (i vyjadřovací) umění rostoucí v souvislosti peněžnictvím vedlo ke kalkulačnímu uvažování, k oslabení solidarity a k individualismu. Vrchol této první fáze peněžní civilizace představují helénistická římská impéria.

Tyto paralelně probíhající sociálně-ekonomické, politické a psychologicko-antropologické změny a jimi způsobené útrapy nezůstaly bez odezvy. V oblastech od Středozemí po Čínu na ně reagovala na ně všechna náboženství i filosofické směry „osové doby“:

 V Izraeli a Judeji požadují kritikové z řad proroků (počínaje Ámosem) a také tóra (zvl. Dt 15 a Lv 25) spravedlnost a právo. Cílem je zabránit chudobě (na Dt 15,4 přímo navazují Sk 4,34). Navrhované prostředky: zákaz vybírání úroku, promíjení dluhů a propouštění z otroctví pro dluhy každý sedmý rok, pravidelné rovné rozdělování země atd., ve Skutcích apoštolů dobrovolné dělení majetku.

 V Indii se Buddha snaží zvítězit nad hamižností, nenávistí a iluzí – třemi jedy ohrožujícími ego – skrze hluboké pochopení vzájemné souvislosti veškerého bytí, z níž vyvozuje představu nového společného bytí.

 V Číně prohlašuje Lao-c', že „měkké“ je důležitější než „tvrdé“ a mluví o nevyslovitelné a tudíž nemanipulovatelné cestě (Tao). Konfucius zdůrazňuje trvalou nutnost zařazovat se do společenského řádu a vyvozuje z toho dokonce právo lidu na revoluci proti nespravedlivé vrchnosti (obojí podle principu společenské rovnováhy).

 Sokrates akcentuje duševní „ctnost“, „dokonalost“ (řec. areté) proti bohatství a slávě, Platon se zaměřuje na spravedlnost v obci, Aristoteles se pokouší překonat hospodářství redukované na hromadění peněz (chremastika, lichva) etikou a politikou hospodářství založeného na přirozené směně.

 Ježíš vidí problém vyhroceně jako rozhodnutí mezi Bohem (Božím královstvím a jeho spravedlností) a mamonem (bohem hromadění pokladů) a vyzvedává důstojnost nepatrných (Mt 6,19n; 25,31n); jeho stoupenci se proto dělí o majetek, takže nikdo netrpí nedostatkem.

 Muhammad odsuzuje iluzi neomezeného hromadění bohatství a zakazuje vybírání úroku, prosazuje daň pro chudé a hospodářství poskytující podíl na zisku.

Ohledně Luthera to znamená dvojí: Při své systémové kritice raného kapitalismu se odvolává na Písmo z hlediska dějin společnosti zcela oprávněně, a to jak v případě Starého, tak Nového zákona. Ve své polemice proti židům a muslimům však přehlíží možnost přistupovat k ústředním hospodářským a sociálním problémům své doby ve spojenectví v těmito náboženstvími a hledat řešení i v jejich pramenech.

A právě v tom je dnešní situace jiná. Hnutí založená na teologii nebo filosofii osvobození vznikla ve všech náboženstvích. Existuje židovská, křesťanská i muslimská teologie osvobození, byla založena Mezinárodní síť angažovaných buddhistů (INEB, 1999) a v poslední době se podobné aktivity objevují dokonce v Číně. Ti všichni při hledání alternativ spolupracují se sociálními hnutími a navazují spojenectví proti globalizovanému finančnímu kapitalismu. Postoj křesťanů proti svět ohrožující imperialistické ekonomice je jednoznačně odmítavý: vyjádřili jej Světový luterský svaz, Světové společenství reformovaných církví, Ekumenická rada církví i papež František. Všichni také prohlašují, že jedině všechna náboženství a humanistická hnutí společně mohou vytvořit novou životní kulturu. Ironie osudu? Martin Luther by měl radost, že papež František v apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium (53-60) vyhroceně zdůrazňuje ekumenický, ba mezináboženský konsensus, a zároveň radikalizuje reformaci pro dnešek, když prohlašuje: „Tato ekonomika zabíjí!“

Z Concilia 2/2017 přeložila Helena Medková

Ničivá zemětřesení v Mexiku

Úterý 19. září 2017 nebylo zpočátku nijak výjimečným dnem. V 11:00 proběhl každoroční cvičný poplach připomínající ničivé zemětřesení, které postihlo mexickou metropoli v roce 1985. Okolo jedné jsem s mladším synem v kočárku vyrazil vyzvednout staršího syna z nedaleké školky. Při přecházení pětiproudé křižovatky jsem začal pociťovat otřesy, zpočátku jsem si toho nevšímal, protože nebyly slyšet sirény a slabé zemětřesení je v Mexico City poměrně časté. Po chvilce se ovšem přidaly známé zvuky a navíc jsem byl rád, že jsem se potácivě dostal přes křižovatku, kde jsem hledal, společně s dalšími vybíhajícími lidmi z okolních kanceláří, vhodné místo k úkrytu před možnými hrozbami, mj. před nebezpečně se kývajícími semafory a všudypřítomným elektrickým vedením. Kromě sirén se totiž ozvala i ohlušující rána oznamující pád sloupu a přetržení elektrického vedení. Sílu zemětřesení, které mělo 7,1 Richterovy škály, jsem si v tu chvíli neuvědomoval a lehce v šoku jsem po skončení sirén dorazil do školky, kde jsem čekal s několika postupně přibíhajícími vyděšenými rodiči na okamžik, až budou moci děti opustit dvorek, kde mají evakuační shromaždiště (tyto body shromažďování jsou vyznačeny u každé veřejné budovy). Evidentně otřesený personál nám postupně přiváděl naše ratolesti. Oproti intenzivně se sdílejícím Mexičanům jsem se se syny ihned vydal k domovu.

Po cestě jsme si všímali prvních škod, které byly o to patrnější na naší desetipodlažní budově. Společně s ostatními sousedy jsme byli odsouzeni k čekání, jednak z obavy z dozvuků zemětřesení (tzv. replik), jednak z nutnosti prověřit statiku objektu. Někteří sousedé zůstali uvězněni ve svých příbytcích a volali z balkónů o pomoc. Projíždějící policejní hlídka odkázala hlídače a ostatní na hasiče, kteří prý jediní mají oprávnění vyrazit zablokované dveře. Ulice byly plné lidí a silných emocí. Lidé plakali, objímali se a děkovali Bohu za život. Po pár minutách přiběhla manželka pracující na české ambasádě, kde jsme přijali krátkodobý azyl. Přítomní pracovníci zastupitelského úřadu se vyrovnávali se šokem „počesku“ alkoholem a vzájemným sdílením. Přitom se přes výpadek proudu i běžných komunikačních kanálů snažili spojit satelitním telefonem s ministerstvem, ale také se pokoušeli zjišťovat, zda jsou postiženi lidé z české komunity žijící v Mexiku atd.

Po několika hodinách a předběžné revizi objektu jsme byli vpuštěni do našeho domu. Vítaly nás popraskané stěny, okna, otevřené skříně a místy popadané věci. Protože byla školka následující den uzavřena (a pak ještě několik dní), šel jsem s dětmi na nedaleké dětské hřiště. Cestou jsme procházeli nejvíce poškozenou částí města. Provázely nás katastrofické obrazy zničených a poškozených budov, uzavřených ulic, ale také neuvěřitelná atmosféra plná odhodlání, naděje, solidarity a v podstatě i radosti, jež ovládala právě tato nejponičenější místa. Tisíce, zejména mladých, dobrovolníků vyrazily na postižená místa i z velmi vzdálených míst Mexika, aby se zapojily do potřebných prací. Lidé spontánně nabízeli svá vozidla a byty pro dobrovolníky, či pro zemětřesením postižené. Na ulicích v nejvíce poničených oblastech nebo v okolí zničených objektů prostí lidé, ale i okolní obchody, restaurace, firmy rozdávaly jídlo, desinfekce atd., přičemž lidé nijak nerozlišovali, zda ulicí pouze procházíte, či pomáháte. Spontánně na různých místech města vznikaly centra sbírek materiální a potravinové pomoci, která byla během několika málo dní zcela přesycena. Na chvilku, a jen na některých místech, jakoby ustal každodenní shon a honba za maximalizací výnosů. Na atmosféře nic neubírala obvyklá místní dezorganizovanost, přemíra dobrovolníků, policistů, vojáků a techniky (z nichž velká část marně čekala na „seberealizaci“), všudypřítomný unikající plyn a hrozba zřícení dalších budov a replik zemětřesení.

Symbolem zemětřesení se stala škola Enrique Rébsamen ve čtvrti Narvarte. Během několika vteřin se čtyřpatrová budova školy proměnila v ruiny, v nichž zahynulo minimálně 25 osob, převážně malých dětí. Celou Mexickou federací rezonovaly online přenášené dramatické záchranné práce, při nichž se specialisté pokoušeli ze tří stran proniknout k přeživším. Záběry na záchranná lehátka přibližující se k otvorům, střídaly informace o tom, že zachraňovaná osoba se nachází v jiném patře, tedy ve 40 cm proláklině pod dalšími 50 cm betonu. Byl to dramatický a ne vždy vítězný souboj s časem a počasím, kdy každý vydatný večerní tropický liják hrozil tím, že dosud živé utopí či dále poškodí dosud držící konstrukce objektu.

Člověk konfrontovaný s rozsahem katastrofy, jen v hlavním městě je k demolici na pět set škol a v sousedním velkoměstě Puebla,1 jež je známá množstvím historických kostelů, je jich cca stovka v havarijním stavu, se neubrání otázkám, proč takovou katastrofu seslal Bůh právě na tolika zkouškami zmítanou zemi. Zemi, kde život lidí ohrožuje válka s kartely, organizovaný zločin a každoročně i značné množství přírodních pohrom jako jsou třeba hurikány. Kde navíc nadpoloviční většina obyvatel žije v chudobě, byť sám stát rozhodně chudý není, spíše naopak. Spousta lidí, neměla, na rozdíl od nás, to štěstí, že si mohou platit pojistku a třeba přišli o domov i veškerý majetek. Na druhou stranu celonárodní solidarita a aktivita skupin i jednotlivců byla a dosud je neuvěřitelná a obdivuhodná, např. jedna Češka žijící v nedalekém městě Cuernavaca, pracující v místní státní škole, kde přišly desítky rodin o veškerý majetek, objíždí přispěvatele a stavebniny, aby sehnala finanční prostředky na stavební materiál či samotný materiál pro takto postižené, aby si mohli svépomocí znovuvybudovat domovy.

Člověk si v této situaci nutně uvědomí nejen absolutní nesamozřejmost své existence a vratkost lidské společnosti, která může být v jednom okamžiku zcela rozvrácena. Chápe, ale i nesamozřejmost následné pomoci, a hlavně jejího rozsahu, který byl z valné většiny spontánní a enormní. Právě tyto momenty činí z téhle katastrofy, která navíc proběhla ve třech vlnách, protože střed Mexika byl vystaven ničivým zemětřesením nad 6,5 stupňů Richterovy škály celkem třikrát během dvou týdnů,2 událost, která má přes svůj tragický rozměr i mnoho pozitivních aspektů, které naopak vyvolávají v lidech radost, vděčnost. Právě nesamozřejmé a velmi upřímné projevy vděčnosti Bohu se načas staly ještě výraznější součástí místního koloritu. Pro člověka ze střední Evropy je toto obtížně pochopitelné. V místních podmínkách, kde lidský život má zdánlivě nižší cenu, zainteresovanost státu a úřadů je obecně spíše předstíraná než opravdová, vítězí rodina, komunita, sounáležitost a vzájemnost a tedy lidskost a opravdová láska. Láska k Bohu i k bližním.

Česká učitelka paní Klára ve městě Cuernavaca, která shání peníze na opravu zbořených domů, je ve spojení s autorem článku, a kdybyste jí chtěli na sbírku přispět, můžete využít náš účet 2300165017/2010. Rádi předáme dál. Nezapomeňte nás na účel peněz upozornit variabilním symbolem 900 a do zprávy pro příjemce napište Mexiko. Předem děkujeme!

1 Město se nachází cca 100 km od metropole na druhé straně vrcholků, jimž vévodí sopka Popocatepetl.

2 První zemětřesení proběhlo devátého, poté devatenáctého a naposledy 23. září.