310 - prosinec 2018

autor: 

Satan jako výmluva

I když toto číslo Getseman vychází již první adventní neděli, obsahem obou hlavních studií patří ještě k závěru církevního roku předchozího – k apokalyptické připomínce cíle, konce, zúčtování a Ježíšova panování nad světem.

Článek Martina Šályho Po pravici Boží a současně s námi se z pohledu Nového zákona zabývá ústřední a definující vírou křesťanů: vírou v Krista zmrtvýchvstalého. Ukazuje, jak svatopisci s myšlenkou zmrtvýchvstání Páně zápasí, jak se jí chápou z různých stran a s různými důrazy („překvapivě různorodě“, říká Martin), jak se téma vrací a rezonuje právě z hlediska parusie, druhého příchodu Páně – a jak přitom uniká jednoduché a hladké definici, jednoznačnému pochopení. Je to skutečné a vlastní tajemství naší víry, tajemství jak v tom, že ho plně nechápeme, tak v tom, že se do něj neustále můžeme nořit a vždy ještě zůstává prostor k objevování. Že Nový zákon „nabízí různé možnosti“ pro náš život víry s Ježíšem a také nás učí „být tolerantnější v situacích, kdy někdo žije ,s Ježíšem jinak, než je to vlastní nám samotným“.

Jiné hluboké tajemství víry je otázka zla. Stephan Langer v článku o zlu a satanovi zdůrazňuje, že problém zla, otázka teodiceje, se klade pouze v monoteismu: pro polyteistu prostě existují bohové dobří a zlí, a ti druzí jsou odpovědní za zlo na světě. Víra v jednoho Boha však znamená, že neexistuje žádný proti-bůh, na kterého by bylo možné zlo „svést“: i hurikány, epidemie a zlá hnutí naší mysli musel chtít stejný Tvůrce, který do nás vložil touhu po pokoji a dobru. Křesťanství se zrodilo ze židovství ve chvíli, kdy se židovskou odpovědí na otázku původu zla stal satan – ďábel – Pokušitel, tedy zlý skoro-bůh, původně snad stvořený jako dobrý, který však Boha díky své svobodě mohl zradit. I když se židé sami od představy satana později odkláněli, v křesťanství zůstala zachována a pevně zakotvena v Novém zákoně. I když teologie radí v tomto směru k opatrnosti: satan se například může stát výmluvou, proč za nějaké zlo není odpovědný člověk, ale jakási cizí moc.

Papež František často o satanovi mluví. Stephan Langer vysvětluje pozadí jeho postojů v tomto směru jeho spiritualitou a latinskoamerickým původem, ale dodává varování, že podobný jazyk může být špatně pochopen. A nakonec i tak podstata zla zůstává nezbadatelná...

Miroslav Zvelebil se ve své studii vrací ke svému oblíbenému tématu, německé mystičce Hildegardě z Bingenu. Tentokrát jde o historický či kronikářský přehled, který se snaží život Hildegardin zasadit do dobového kontextu – co se tehdy ve 12. století v Evropě po politické i duchovní stránce odehrávalo a co na pozadí tehdejších událostí Hildegarda dělala.

Další díl liturgického seriálu Pavla Hradilka se zabývá ekumenickými rituály. „Zatímco ještě v polovině 20. století byly rozdílné rituály jednotlivých církví a jejich interpretace jednou z hlavních překážek sjednocení křesťanů, dnes bohoslužby představují jeden z hlavních prostředků sjednocení,“ píše se v úvodu článku, a je tedy dobré si bohatství možných ekumenických forem liturgie prohlédnout podrobněji.

Přejeme vám, milí čtenáři, radostný advent a požehnané Vánoce.

Svatá Lucie

Lucie (asi 284–asi 304) je církevní tradicí připomínána od 5. století jako panna a mučednice. Je jedinou z katolických a pravo-slavných světic, kterou uctívají i luteránští Švédi a Norové. Je patronkou slepých a pomocnicí při očních nemocech. Její jméno je nesprávnou etymologií spojováno se světlem.

Legenda o umučení (Passio) světice začíná okamžikem, kdy Lucie se svou matkou Eutychií navštěvují hrob svaté Agáty v Katánii. Vydaly se tam na pouť, aby si vyprosily uzdravení pro matku trpící nezastavitelným krvotokem. Lucie i Eutychie se zúčastnily eucharistické slavnosti, při které slyšely právě čtení z evangelia o uzdravení ženy s krvotokem. Lucie tehdy nabádala matku, aby přistoupila k hrobu svaté Agáty a s odhodlanou vírou a plnou důvěrou v zázračné uzdravení na přímluvu mocné panny a mučednice se ho dotkla. Lucie pak upadla do hlubokého spánku, v němž měla vidění, kde se jí zjevila svatá Agáta. Oznámila jí uzdravení matky a předpověděla jí také její vlastní mučednickou smrt, která proslaví Syrakusy, odkud Lucie pocházela. Při návratu z pouti domů oznámila Lucie matce své rozhodnutí zasvětit se Kristu. Z toho důvodu ji požádala, aby mohla volně naložit se svým dědictvím a rozdat ho v almužnách, v čemž jí matka po Luciině naléhání vyhověla. Jakmile se vrátily do Syrakus, Lucie začala uskutečňovat své rozhodnutí. Zpráva o ztrátě otcovského majetku se okamžitě dostala ke sluchu Luciina aristokratického snoubence, který se nakonec rozhodl říct správci Paschasiovi, že jeho snoubenka je křesťanka.

Když Lucii přivedli před Paschasia, byla podrobena procesu a vyslýchána. Lucie vyznala víru v Krista a dala najevo své pohrdání smrtí. Proto byla mučena, aby se zbavila „posedlosti“ Duchem svatým. Nakonec ji správce odsoudil k prostituci. Lucie mu řekla, že jelikož její mysl nepodlehne žádostivosti těla, tak ať její tělo podstoupí proti její vůli jakékoliv násilí. Paschasius nechal rozsudek okamžitě provést. V tu chvíli se stal zázrak: Lucie se stala pevnou a nepohnutelnou, takže se nikomu nepodařilo přenést ji do nevěstince, dokonce ani profesionálním mágům, které za tím účelem Paschasius povolal. Rozčílený správce ve své krutosti nařídil, aby Lucii upálili, ale plameny se jí ani nedotkly. Nakonec Lucie poklekla a prorokovala pád římského císaře Diokleciána a Maximiána. Poté byla sťata. V legendě zaznívá několik obecných hagiografických motivů: konflikt s pohanským správcem, vyznání víry, obětování vlastního těla Bohu, zázračná událost a smrt.

Lucie podstoupila mučednickou smrt pravděpodobně za Diokleciána v roce 304, ale někteří badatelé dávají přednost jiným datacím: 303, 307 a 310. Odůvodňují je tím, že Luciino proroctví obsahuje chronologické prvky, které se mezi sebou neshodují: zmínka o konci pronásledování církve se v proroctví může týkat prvního tolerančního ediktu ve prospěch křesťanství (tzv. milánského ediktu císaře Konstantina z roku 313). Dioklecián abdikoval okolo roku 305; Maximián zemřel v roce 310. Většina pramenů se naopak shoduje v určení Luciina data narození, kterým je 13. prosinec. Toto datum se objevuje ve všech byzantských a západních liturgických textech. V záhadném latinském kalendáři ze Sinaje připadají narozeniny svaté Lucie na 8. únor. Tento kalendář vznikl v severní Africe a jedná se o prastarý dokument místní liturgie nezávislé jak na konstantinopolské, tak na římské církvi, byť ukazuje na společné prameny s kalendářem Jeronýmovým (Martylologium Hieronymianum). Přítomnost sv. Agáty a Lucie asi pochází z některého z těchto pramenů, snad z liturgického kalendáře sicilského původu. Jeho případné zapracování do sinajského kalendáře by proto mohlo dosvědčovat přímé liturgické vztahy mezi sicilskými a africkými církvemi.

Celá řada prvků (Eutychiina a Luciina cesta do Katánie, Luciin sen, opakující se shoda kultu svaté Lucie s kultem již spojeným se svatou Agátou) ukazuje, že záměrem autora legendy bylo navázat na Passio svaté Agáty a dodat syrakuské mučednici tentýž význam, jaký měla v Katánii svatá Agáta. Svátek svaté Lucie se objevuje i 6. února, snad právě ve spojení s Agátou, která se připomíná následujícího dne. 6. února se v syrakuské liturgické tradici připomínalo přenesení Luciiných ostatků z Konstantinopole do Benátek v roce 1204.

Zprávy

Katolíci v Německu požadují reformu církve

Bonn (KAP/KNA) V německém Bonnu probíhá plenární zasedání Ústředního výboru německých katolíků (ZdK). Nejvyšší grémium katolických laiků Německa hned první den jednání 23. října schválilo velkou většinou prohlášení, požadující reformy v církvi. K požadavkům patří umožnit ženám přístup ke všem církevním úřadům, zrušit povinný celibát kněží a reformovat církevní nauku o sexuální morálce.

Co se týče probíhajícího skandálu kolem sexuálního zneužívání duchovními, vyslovil se předseda ZdK Thomas Sternberg za ustavení nezávislé komise, která by měla kontrolovat a sjednotit prevenci ve všech německých diecézích a jejíž členové by neměli být zaměstnanci církve.

Kromě řady jiných témat se účastníci na podnět bavorské organice ZdK zabývali také možností zavést po vzoru německého Katolického sjezdu (Katholikentag) celoevropské setkání katolíků anebo dokonce na ekumenické základně setkání evropských křesťanů. S podobnou iniciativou již předtím přišel německý europoslanec za Zelené Sven Giegold.

Nová pravoslavná katedrála v Bukurešti

Bukurešť (KAP) V hlavním městě Rumunska bude 25. listopadu vysvěcen jeden z největších pravoslavných chrámů světa. Na slavnost dorazí i konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. a delegace řecké pravoslavné církve, jež přinese darem relikviář s ostatky ruky sv. Ondřeje, patrona Rumunska. Se stavbou chrámu se začalo před více než sedmi lety a stála doposud asi 110 milionů eur, z čehož asi tři čtvrtiny uhradil stát a město Bukurešť.

Nová Národní katedrála je 120 metrů dlouhá, 70 m široká a 120 m vysoká a jejích 600 oken osvětluje podlahovou plochu 7200 čtverečních metrů. Kromě toho jsou zde ještě dva víceúčelové sály pro 1000 lidí, dvě ubytovny pro poutníky a polévková kuchyně. Katedrála nabízí místo pro 5000 věřících a bude zasvěcena Kristovu zmrtvýchvstání a sv. Ondřeji. Kromě toho bude připomínkou všech, kteří položili život za „svobodu, jednotu a důstojnost rumunského lidu“.

Dosavadní katedrála sv. Konstantina a Heleny ze 17. století svými 500 místy již dávno nedostačuje svému účelu. Když roku 1925 vznikl rumunský patriarchát, stal se původem klášterní kostel katedrálou, byl však od počátku vnímán jako provizorium. Politický vývoj však dlouho neumožnil sny o větší katedrále realizovat. Teprve roku 2005 se tehdejší patriarcha Teoctist mohl pustit do prosazování novostavby a téhož roku mu parlament pro tento účel přidělil rozsáhlý pozemek v centru Bukurešti poblíž budovy parlamentu. Práce začaly roku 2011. Záměr má i oponenty, ale podle loňského průzkumu veřejného mínění 61 % obyvatelstva se stavbou impozantního chrámu souhlasí.

Každý sedmý křesťan je diskriminován

Řím (KAP) Z nové studie mezinárodní charitativní organizace Kirche in Not vyplývá, že přes 60 % všech lidí žije v zemích, které nerespektují svobodu náboženství. V každém pátém státě dochází k jejímu těžkému nebo extrémnímu porušování: Věřící jsou otevřeně pronásledování ve 21 zemích, k nimž patří Severní Korea, Saúdská Arábie, Nigérie nebo Afghánistán. Nejvíce jsou postiženi křesťané, fakticky každý sedmý, tedy asi 300 milionů věřících.

Zpráva je již 14. dvouletou analýzou náboženské svobody v řadě a týká se období od června 2016 do června 2018. Jako důležitý rizikový faktor studie označuje rostoucí ultranacionalismus, který považuje některou náboženskou menšinu za hrozbu pro stát; příklady jsou z Indie, Číny, Severní Koreje, Pákistánu a Myanmaru (Barmy). Ohrožení radikálními islamisty se v některých zemích snížilo, v jiných naopak zvýšilo. Dramatická je situace křesťanů také v Palestině; v Pásmu Gaza jejich počet klesl za 6 let na čtvrtinu. V Evropě především roste antisemitismus a problémem je také lhostejnost „sekulárního Západu“ k této lidskoprávní problematice, takže západní vlády dostatečně nepomohly například iráckým křesťanům a jezídům pronásledovaným islamisty. Rovněž předseda italské větve Kirche in Not Alessandro Monteduro při římské prezentaci uvedené zprávy kritizoval Západ, že k náboženské svobodě nepřistupuje jako k důležité oblasti lidských práv.

Na znamení solidarity s pronásledovanými věřícími všech vyznání bylo mnoho významných veřejných budov osvětleno krvavě červeným světlem, v Paříži například bazilika Sacre Coeur na Montmartru, pravoslavná katedrála Nejsv. Trojice, velká synagoga La Victoire i Velká mešita.

Kardinál Cen odchází do ústraní

Paříž-Hongkong (KAP/KNA) Hongkongský kardinál Joseph Cen (86), který byl doposud předním kritikem sbližování Vatikánu s Čínskou lidovou republikou, odchází do kláštera. „Nemohu bojovat proti papeži,“ řekl Cen v rozhovoru pro francouzský deník La Croix. Ačkoli v minulosti smlouvu s Čínou nazval „neuvěřitelnou zradou“ na katolících věrných papeži, nyní se rozhodl, že již nebude nadále poskytovat rozhovory médiím.

Dohoda s komunistickým režimem znamenala uznání všech čínských biskupů Římem, včetně těch, kteří byli vysvěceni proti vůli papežů. Status těchto mužů byl jednou z překážek vztahů, když mezi Vatikánem a ČLR neexistují diplomatické vztahy již od roku 1951 a většina z asi 13 milionů čínských katolíků se organizuje ve státem uznaném „Vlasteneckém sdružení“.

Zemřela Cecylia Roszaková, zachránkyně Židů

Varšava (KAP/KNA) Ve věku 110 let zemřela polská dominikánská řeholnice Cecylia (Maria) Roszaková. Za druhé světové války se podílela na skrývání pronásledovaných Poláků židovského původu v krakovském klášteře svého řádu. Mezi zachráněnými byl i spisovatel Aba Kovner, který později vypovídal v procesu proti nacistickému zločinci Adolfovi Eichmannovi. Sestra Roszaková za svou statečnost získala čestný titul Spravedlivý mezi národy.

Tři hrozby svobodě

Vatikán (KAP) V italské Veroně se 22. až 25. listopadu konal sedmý ročník Festivalu sociální nauky církve. Kongres letos měl motto Riziko svobody. Účastníkům zaslal video s poselstvím papež František. Hovořil o tom, že lidskou svobodu dnes ohrožují zejména tři věci: chudoba, nadvláda technologií a redukce člověka na pouhého spotřebitele. „Musíme se všichni zasazovat za odstranění toho, co muže a ženy obírá o poklad svobody,“ řekl František. Chudí lidé trpí nepříznivými důsledky svobody jiných lidí a zároveň jsou připravováni o možnost rozvinout svoji vlastní svobodu. Technologická nadvláda vede k nesvobodě, pokud rozvoj technologií nedoprovází „odpovídající rozvoj odpovědnosti, hodnot a svědomí“. A redukujeme-li člověka na pouhého konzumenta, vzniká „riziko, že svoboda zůstane jen iluzí“.

Sjednocovací koncil na Ukrajině v prosinci

Istanbul-Kyjev-Moskva (KAP) Pravoslavný ekumenický patriarchát v Konstantinopoli potvrdil že usiluje o konání sjednocovacího koncilu (soboru) ukrajinských pravoslavných církví v letošním prosinci, konkrétní datum má být ještě určeno. Patriarchát rovněž potvrdil, že při té příležitosti poskytne nově zvolené hlavě celého ukrajinského pravoslaví slavnostním dekretem (tomosem) nezávislost (autokefalii). O postavení prvního patriarchy sjednocené církve se zřejmě chtěl ucházet kyjevský Filaret, kontroverzní patriarcha jedné z dosavadních odštěpeneckých ukrajinských církví. Jeho poslední prohlášení však naznačilo ochotu se kandidatury vzdát.

Moskevský patriarchát, který se odtržení Ukrajiny brání, mezitím podniká širokou církevně-diplomatickou ofenzívu a metropolita Hilarion navštívili mimo jiné koptského papeže Tawadrose II. a pravoslavné církevní vůdce v Damašku a na Kypru.

 

Po pravici Boží a současně s námi

Novozákonní hledání, jak žít v přítomnosti vzkříšeného Ježíše z Nazareta

Úvod

Všechny texty Nového zákona vycházejí z přesvědčení, že ukřižovaný Ježíš z Nazareta byl vzkříšen a žije. Vyjádření důležitosti takové víry najdeme třeba v 1K 15,14: „Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra“. Vzkříšení Ježíše z Nazareta ovšem přineslo jeho stoupencům také nečekané potíže. Ti jeho učedníci, kteří ve vzkříšení uvěřili, čekali, že se nyní naplní Ježíšův životní program, totiž že Boží království, které zasliboval, se nyní stane naplněnou skutečností. Součástí proudu přicházejícího Království bude jistě návrat Vzkříšeného, nyní už jako nebeského Syna člověka. Vzkříšení se pak už nebude týkat pouze jeho, on je jen první z těch, kteří vstali (srv. Mt 27,53; 1Te 4,15n aj.). Taková očekávání reflektuje třeba prvních pět kapitol Sk, kde učedníci zůstávají v Jeruzalémě a denně se chodí modlit do chrámu, kde zřejmě návrat Ježíše začne. Očekávání blízkého konce času bylo tak velké, že to umožnilo i mimořádné modely lidského soužití, viz Sk 2,44 – 47; 4,32 (zde ovšem spojeno s Letnicemi, což okomentujeme níže). Ježíšův průlomový návrat na zem ovšem stále nenastával a toto „prodlužování času“ se stalo velkým křesťanským problémem, se kterým se museli - a dodnes musejí - křesťané vyrovnávat.

Zřejmě nejsystematičtějším „teologem prodlužujícího se času“ je v Novém zákoně Lukáš. Ve Sk 1,6-7 (“Když se tedy sešli, tázali se ho: ‚Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?‘ Řekl jim: ‚Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci…‘“) reflektuje Lukáš nejen původní očekávání učedníků, ale i to, co tito museli po čase přijmout: Ježíš se nevrátil a čas jeho druhého příchodu je tajemstvím.

Očekávání parusie, onoho druhého příchodu Ježíše Krista, zůstává nosnou součástí křesťanské víry (srv. třeba Zj 22,20), ovšem nyní musí být doplněno také nějakou další spiritualitou pro čas přítomný. Novozákonní autoři se přitom stále upínají k Ježíši z Nazareta, nyní viděného už také jako Krista sedícího po Boží pravici (Mk 16,19 aj.). Otázkou ovšem zůstávalo, jak uchopit a žít vztah s někým, koho nevidíme, kdo už zde není „fyzicky“ přítomný. Ježíš sice jako vzkříšený ve víře svých učedníků „žije“, ale - lukášovským jazykem řečeno - byl od nás „vzat vzhůru do nebe“ (srv. Sk 1,11) a „tady“ prostě není. Pokusím se ukázat, jak se NZ autoři k tomuto problému staví, nejdříve se ale chci chvíli pozdržet u samotného pojmu vzkříšení.

Tradice vzkříšení v Novém Zákoně

Novozákonní záznamy tradic týkajících se vzkříšení byly již podrobně analyzovány a zájemce o tento rozbor lze proto odkázat na literaturu1. Jedná se o tradice dvě (tradice prázdného hrobu a tradice setkání se Vzkříšeným), které míří stejným směrem. Jak můžeme s jejich využitím uvažovat o vzkříšení samém?

Zmiňme nejprve „přirozenou“ představu vzkříšení jako resuscitace. Ta v zásadě odpovídá v NZ návratu Lazara do života (srv. J 12,1). Člověk, který zemřel, znovu žije tak, jak žil před svou smrtí. Pro Ježíše takovou představu zachycuje dobře třeba evangelista Jan. Dvacátá kapitola evangelia se zaměřuje na příběh setkání vzkříšeného Ježíše s Marií Magdalskou a vyprávění je zde překvapivě „neteologické“: Marie neuvažuje o žádných „nebeských“ charakteristikách Ježíše, oslovuje Ježíše stejně, jak byla zvyklá předtím, vztahuje se k němu stejným způsobem. Jan tuto „lidskou“ polohu ve svém vyprávění ponechává, ale současně se proti ní i vymezuje (J 20, 17). Ježíš je skutečně člověkem, jakým byl před smrtí, ale už nejen to: je současně tím, kdo „vystupuje k Otci“, kdo tedy bude – vlastně už je – součástí ne-zemského, nebeského prostoru a ne-zemského, nebeského života.

Ona „resuscitační“ poloha Ježíšova vzkříšení je tedy přirozená, ale skutečně nám nepostačí. Také jiné novozákonní tradice líčí vzkříšeného Ježíše „lidským“ způsobem a přidávají současně „nebeské charakteristiky“. Vzkříšený člověk Ježíš z Nazareta tedy s učedníky třeba jí, ale současně ne-pozemsky přichází skrze zavřené dveře, nečekaně mizí atd. Nakonec se tedy vzkříšený Ježíš už přestává ukazovat na zemi, protože už „žije v nebi“.

Zde narážíme, stejně jako novozákonní autoři, na meze lidské představivosti. Uvažujeme, stejně jako oni, o Ježíšově „nebeském životě“, ale nemáme ve skutečnosti k dispozici nic jiného, než představy z života pozemského. Abychom se pokusili bránit zúžení naší představy o Ježíšově vzkříšení na resuscitaci, můžeme chápat pojem vzkříšení jako metaforu vstupu do onoho „nebeského života“. Uvažujeme tedy o metaforickém „vtažení“ lidského života (a smrti!) do života zcela jiného, který probíhá v jiném, nepředstavitelném, prostoru a času, řekněme v jakémsi „paralelním vesmíru“. Že přitom „život Ježíše z Nazareta po jeho vzkříšení“ (život nebeský, věčný, atp.) umíme popsat jen v našem omezení představami času, prostoru, pohybu, ale také zkušenostmi mezilidské vztahovosti, je daností metafory samé. Můžeme si také představovat, co z omezení bude „v nebi“ jiné, pravděpodobně se ovšem naše časoprostorové představy úplně zhroutí a „v nebi“ bude (a tedy už je) jiné zcela vše. V každém případě nelze vzkříšení (na rozdíl od Ježíšovy smrti) dobře považovat za jednu z událostí lidské historie, ale za jakési prolnutí dvou životů, toho našeho a toho „shůry“. V Novém zákoně metaforu „dvou životů“, resp. života a smrti, využívá třeba Pavel, pro něj vlastně život není život a smrt není smrt, vše se spolu prolíná i zápasí, viz např. 2K 4,10-11: „Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život. Neboť my, kteří žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby i život Ježíšův byl zjeven na našem smrtelném těle.“

Jinou možností je uvažovat o vzkříšení jako o „paradigmatu naší naděje“ (J. Dunn). Vzkříšení je v této představě jakoby světlo, které necháme dopadat na náš život: věříme a doufáme, že smrt a vše temné, co se s ní spojuje, dostává ve světle Ježíšova vzkříšení smysl – a pokud ne snad nyní, jistě ho dostane v budoucnu.

Nyní již přejděme k novozákonním návrhům řešení naší otázky: Jak Ježíš z Nazareta, nyní vzkříšený a „žijící v nebi“, může být součástí křesťanského „pozemského“ vztahového prostoru? Jak „žít s Ježíšem“ tady a teď? Různorodost novozákonních odpovědí překvapuje, níže nabízím výčet několika odlišných přístupů, které v NZ nalézám.

Ježíš je vlastně stále s námi

Už jsme zmiňovali představu vzkříšení jako resuscitace a zmínili i Lukášovo časování: Ježíš žil, zemřel, byl vzkříšen, zjevoval se nejprve „fyzicky“ zde a poté byl „vzat do nebe“. Nebylo by ale možné si představit, že Ježíš nejen byl s námi (před i po svém vzkříšení), ale vlastně je nějak „s námi“ stále? Pokud ale Ježíše nyní nevidíme, musíme patrně takovou představu nějak vysvětlit. NZ autoři nehledají nějakou „mysticko-fyzickou“ přítomnost Ježíše, ale řeší ono „já jsem stále s vámi“ poukazem na nějakou Ježíšovu „živoucí charakteristiku“, která stále přetrvává.

Klasickým příkladem tohoto pojetí je Mt 28,20b: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Co pro autora Matoušova evangelia znamená „s vámi“ lze najít hned v předcházejícím textu, Mt 28,18-20a: „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Přítomnost Ježíše zde je chápaná v činnosti jeho učedníků: autor Matoušova evangelia svým čtenářům předtím ve svém textu předkládá „Ježíšovo učení“. A v takovém učení svých učedníků je Ježíš vlastně mocně přítomen, jako by zde byl vlastně on sám. Jeho přítomnost se děje tam, kde je jeho (zde matoušovsky interpretované) slovo podpořené mocí činů hlásáno a kde noví učedníci tohoto učení potvrdí svou víru křtem. Ježíš je u Matouše přítomný v ortodoxii a ortopraxi jeho učedníků.

Zřejmě nejvýraznějším proponentem Ježíšovy „živé přítomnosti tady a teď“ je ovšem evangelista Jan. Používá řecké sloveso menein (zůstávat, spočívat, přebývat), například v připodobnění révě a ratolestem v J 15,5: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Evangelista tuto svou představu ještě dále konkretizuje, typicky ve spojení s láskou: Otec z lásky poslal Syna na svět, Syn se sice k Otci vrátil, ale „prostředí lásky“ zde jakoby nechal a to do sebe nějak magneticky vtahuje všechny, kdo uvěří. Křesťané jsou tedy vtaženi do silového pole lásky, které je ježíšovské, a tímto způsobem zůstávají stále s ním: „Jako Otec miluje mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v mé lásce.“ (J 15,9 - na toto navazuje výzva k udržování a rozšiřování tohoto Ježíšem přineseného prostředí lásky mezi jeho učedníky). V evangeliu najdeme i formulaci onoho zůstávání ve „slově“ chápaném v širším významu s odkazem na J 1,1 (srv. J 8,31: „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: ‚Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky‘“), vždy jde však o metafory zůstávání s živým Ježíšem samotným. Takové zůstávání s Ježíšem (v Ježíšovi, při Ježíšovi) je přitom zcela nutné pro jakoukoli plodnost, srv. J 15,4: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.“ A tato možnost je i velkým zaslíbením: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ (J 15,7).

Ježíš je přítomný skrze Božího Ducha

Lukášovskou systematizaci času jsme již opakovaně nastiňovali a nyní ji můžeme dokončit: Ježíš je v ní vzat na nebesa, ale poté „posílá“ svým učedníkům Ducha.

Duch Boží působil při Ježíšově veřejném působení, Ježíš jím byl naplněn už od svého křtu: tuto víru sdílejí autoři všech čtyř evangelií (Mk 1,10; Lk 3,22; Mt 3,16; J 1,32). V prvních kapitolách Sk pak Lukáš nastiňuje velkolepou modifikaci původních očekávání brzkého Ježíšova návratu: není důležité, že se Ježíš (zatím) nevrací. Zní totiž nové letniční zaslíbení: „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde“ (Sk 1,8). Tedy: stejný Boží Duch, který naplňoval Ježíše, nyní naplní i Ježíšovy učedníky, kteří tak mohou hovořit a jednat stejně jako Ježíš, v Ježíšově duchu, který je Duchem Božím. Lukáš přebírá a systematizuje starší představu, kterou zná například Pavel, u kterého je Duch Boží totožný s Duchem povýšeného Ježíše Krista (srv. např. Ř 8,9: „Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.“). Tato představa měla tak velkou váhu, že ji zachoval přes svou „přítomnostní eschatologii“, kterou jsme zmínili v předchozím odstavci, i evangelista Jan (srv. J 15,26: „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, ten o mně vydá svědectví.“). Zde Ježíš dokonce jakoby Duchem disponuje – posílá ho. Lukáš tak nabízí křesťanům: pokud my Ducha přijímáme, jednáme tak v duchu Ježíšově. Nepotřebujeme tak nutně Ježíše fyzicky přítomného, ale tímto způsobem jsme přeci jen s ním, plně ve vztahu k němu.

Ježíš je přítomen v dějinách světa, které se odvíjejí podle zcela nového paradigmatu – „kulticko-etická reflexe“.

Zde se podržíme Pavla, který ovšem – podobně jako Lukáš – také pracuje se starší tradicí. Pavel samozřejmě ví, že Ježíš zde není (Lukášův popis způsobu, jak se mu Ježíš zjevil, se navíc zajímavým způsobem vymyká z ostatních novozákonních tradic zjevení Vzkříšeného). Pro Pavla se nicméně Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním proměnil celý svět. Navenek vše vypadá, jako předtím, ale kola světových dějin se nyní točí zcela jinak: chrámový kult, dříve klíčový, je vlastně už nesmyslný, protože jediná oběť, ta Ježíšova, definitivně stačí, aby svět byl s Bohem smířen (srv. Ř 8,3 aj.). Svět a lidi můžeme vidět v tomto zcela novém světle přijetí Bohem. Koncentrátem, ve kterém lze tuto změnu vyjádřit možná nejlépe, je Večeře Páně, která připomíná a zpřítomňuje tento vírou přijímaný fakt, že Ježíš se svou službou „obětoval“ za druhé. Ježíšovo vzkříšení pak znamenalo pečeť smysluplnosti takového počínání a stalo se v běhu světa kamenem úhelným. Kdo nyní nechce zůstat mimo hlavní proud světového dění, ten se do tohoto proudu Kristova vydání za svět a za nás musí sám položit svými slovy a činy, svou etikou. Toto je nový „kult“, který nyní máme slavit: ve Večeři Páně přijímáme vírou tento scénář běhu světa za svůj a také my se pak vydáváme, „obětujeme“ za druhé, žijeme nebo alespoň chceme žít ve stejném „obětním“ pohybu vůči druhým. A právě tak žijeme s ním. Tedy znovu ne v Ježíšově fyzické přítomnosti, ale v jím nastoleném prostředí, paradigmatu, „smlouvě“, v prostředí osvobození, které bylo jeho vydáním se za druhé nastoleno (srv. 1K 11,23–25).

Ježíš je přítomen v žité lidské historii, v životním stylu „chození s pozemským Ježíšem“

Zde míříme k Markovu evangeliu. Jeho autor asi nebyl spokojen s dosavadním zpracováním ježíšovských tradic, měl nejspíše obavu, že třeba Pavlovo pojetí není dostatečně odolné vůči nastupujícím gnostickým proudům. Autor evangelia nemění hlavní důrazy Pavlovy teologie, ale ježíšovskou tradici prezentuje jinak: představuje lidskou historii Ježíše z Nazareta a jen velmi skrytě a zdrženlivě vyjadřuje víru v to, že tento člověk je současně Syn Boží. Ježíš je především člověk, který žije svůj lidský příběh, jehož podstatnou součástí je hlásání blízkého příchodu Božího království. Součástí tohoto příběhu jsou Ježíšovy mocné činy, kterými vlastně hlásané Království už zpřítomňuje. A do Ježíšova života nedílně patří také utrpení, snad překvapivě a nepohodlně, ale jednoznačně. Takto žil a zemřel Ježíš z Nazaretu, a takoví mají být – učí Markovo evangelium – i jeho učedníci. Mají se vlastně stát jakýmisi „charismatickými poutníky“, kteří chodí po Ježíšově stylu krajinou od vesnice k vesnici a hlásají dobrou zprávu o odpouštějícím příchodu Božího království, přitom uzdravují a vymítají démony. Právě takoví žijí s Ježíšem, jdou s ním, srv. Mk 1,17: Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním, že se stanete rybáři lidí.“ nebo Mk 8,34: „A zavolal si zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ Tato představa se v křesťanství – alespoň nějakou dobu – udrží (srv. L 10, Mt 10).

Ježíš je přítomný „v nebi“, tam k se němu můžeme a máme vztahovat ze země

V předchozích odstavcích jsme spolu s novozákonními autory hledali cesty, jak vnímat Ježíše přítomného tady na zemi, v naší žité lidské zkušenosti víry. Ale co kdybychom se od země odpoutali? Nemůžeme nějak dosáhnout k Ježíšovi do samotného nebe, „žít“ s ním tam?

Vraťme se k úvaze o metafoře „nebeského života“ a doplňme ji ještě obvyklou představu tehdejšího člověka o nebi. Nebe pro novozákonní dobu není nějakým jiným časoprostorem nebo paralelním vesmírem, kterými se pokoušíme uvažovat my dnes. Tehdejší představa nebe prostor zahrnovala: nebe byla sféra „svatého“ Božího života nad nebeskou bání a vodami, které tato nebeská báně (kopule), od stvoření světa nahoře udržuje (srv. Gen 1,7). V prostoru nebe nad vodami tedy žije Bůh, nyní i Ježíš, a s nimi – v židovském myšlení relativně nově – i zástupy andělů a „svatých“. Do takového nebe v budoucnu budou přijati všichni živí spravedliví, také ti, kteří vstanou z mrtvých, jako už vstal Ježíš.

Není tedy možné prostě zvednout oči a srdce „nahoru“ a tím se – alespoň v představě – do nebe k Ježíšovi nějak „přesunout“? Tímto způsobem míří v NZ zejména listy Efezským a Koloským. Tak v Ko 3,3 je přímo řečeno: “Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu“. Toto je jistě také metafora života a smrti, podobně jako jsme to zmínili u Pavla, nicméně v Ko se představivost celkově posouvá: my už „jsme“ v nebi: „On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky“ (Ko 1,13). Vlastně jsme už vstali z mrtvých, viz Ko 2,12: „Když jste byli spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.“ Náš život tady na zemi vlastně není skutečným životem, je to život nějakého našeho vlastního stínu. My už „žijeme“ v nebi, kam z našeho stínového pobývání na zemi mohou a mají mířit naše pohledy a naše vztahy. A z takového pohledu do nebe se má odvíjet i naše etika, viz například Ko 2,20-21: „Jestliže jste s Kristem zemřeli živlům světa, proč si dáváte předpisovat, jako byste žili ve světě: toho se nedotýkej, to neochutnávej, na to ani nesáhni?“ Nyní dokonce my a Duch už nepřemáhají zlo zde na zemi a naše pozemské pomíjivé tělo (sarx), jak o tom psal Pavel např. v Ga 5,17. Naše zápasy jsou nyní jakoby celé „duchovní“, odehrávající se v nebeské sféře, jak míní Ef 6,12: „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ Už jsme se vlastně do přítomnosti nebeského Krista přesunuli a jsme „tam“ s ním.

Ježíš je přítomný v apokalyptickém příběhu světa, jehož jsme i my součástí

Kniha Zjevení nabízí překvapivě jiný výklad dějin světa než třeba Pavel nebo Lukáš. Nejprve se na začátku Zj zdá, že svět i církev žijí „svým životem“, svět je zlý, ale církev také nestojí za mnoho: podle dopisů sedmi církvím se ve sborech vyskytují různé zlořády a pokud snad ne, taková církev je malá a bezvýznamná.

Ale tento příběh není celý příběh! Příběh církve, jak ho vidíme v prvních kapitolách Zj, se náhle rozšiřuje do velkého mytologického vyprávění, ve kterém vystupují Bůh, Beránek, andělé a nebeské zástupy, draci a ohnivé jezero a mnoho dalších aktérů. Všední historie světa a církve jsou vyprávěny jako součást jiné a mnohem bohatší skutečnosti, popisované mýtem ústícím do příchodu světa nového. Ježíšovo vzkříšení je jistě součástí tohoto příběhu, je katalyzátorem, který umožňuje, aby se tento příběh vůbec odehrál – ale současně se toto vzkříšení v široké mýtické apokalyptice jakoby nenápadně ztrácí (Zj 12,4–5). My jsme vyzváni, abychom vstoupili do stejného příběhu – vlastně ať chceme, či ne, už jsme součástí tohoto mýtu dějin světa, se vzkříšeným Ježíšem „žijeme ve stejném příběhu“. A samozřejmě, jako v každém dobrém mýtu, se i zde prolíná minulost, přítomnost a budoucnost, to, co bude, už vlastně je, voda života teče už pro nás tady a teď. V příběhu naděje na nový svět je možné žít s Ježíšem už nyní (srv. Zj 22,17).

Závěr

Výše nabízené kategorie způsobů uvažování, jak je vzkříšený Ježíš „s námi“, si jistě nečiní nárok na úplnost. Snad ale bylo možné ukázat, že Ježíšovo vzkříšení a cesty hledání jeho přítomnosti pro nás NZ chápe překvapivě různorodě. Věřím proto, že tak NZ nabízí různé možnosti pro naši osobní i společnou křesťanskou spiritualitu „života víry s Ježíšem“. Současně nás NZ může naučit být tolerantnější v situacích, kdy někdo žije „s Ježíšem“ jinak, než je to vlastní nám samotným.

1Viz např. DUNN, James D. G., Christianity in the Making I – Jesus Remembered. Eerdmans Publishing, Grand Rapids / Cambridge, 2003. Str. 825 – 876.

ˇ

Zlo nebo přece jen ten Zlý?

Jedná se o ďáblovo dílo? Ptají se lidé. A je to právě papež František, který často mluví o ďáblu jako o zosobnění zla, naposledy u příležitosti líčení masových případů sexuálního násilí v církvi. Přirovnání je to sice velmi názorné, ale nabízí se zamyšlení, zda spojení ďábla se zlem je jednoznačné.

„Ze všech stran na nás volá nouze války a brutálního násilí; nouze sociální nerovnosti, chudoby a hladu, nouze nemoci, nouze pochyb, nepřátelství a zklamání. Ale v základu vší této bídy se nachází jediná nouze: nouze zla, všeho zlého ve světě a zla v našem vlastním srdci.“ Padesát let je tomu, co tato slova napsal německý liberální starozákoník Herbert Haag (19152001). Stojí v úvodu do jeho malého, ale důležitého spisku „Rozloučení s ďáblem. O křesťanském zacházení se zlem“1.

Půl století poté co Haag vydal svoji knihu, nevypadá náš svět v podstatě jinak. Místa válek a katastrof mohou být různá, ale nouze, zlo je přítomno všude. Ano, pocitově připadá člověku současnost dokonce ještě horší než dřív, všude kolem můžeme pozorovat stále přibývající hrubnutí společnosti. I církev je otřásána novými informacemi o nesčetném sexuálním zneužívání způsobené kleriky.

Kdo zkoumá své svědomí, musí ve svém osobním životě rovněž až příliš často střízlivě konstatovat: člověk chce sice jen dobré – přinejmenším pro většinu z nás to platí, a přesto to skončí příliš často jako něco zlého. Nábožensky řečeno – hřešíme proti svému přesvědčení. Každému „normálně založenému člověku“ je zlo odporné, má naopak radost z dobrého. Herbert Haag kdysi potvrdil: „O to nepochopitelnější je, že se přesto necháme přimět k hnusnému, odpornému chování: k nelaskavému slovu, které může v srdci bližního celá léta hlodat, necháme se přimět ke krvavému, bezohlednému egoismu, ke strašné žárlivosti, k bezmezné nevěrnosti. A potom se nechápavě ptáme: ‚Jak to bylo možné?‘“ Je to pradávná, hořká zkušenost člověka, „že sami před sebou si nejsme nikdy jisti, nejsme si jisti před zlem, kterého jsme sami schopni“.

Odkud pochází to všechno? Vzhledem k nouzi a ke zlu na široké frontě je logické se tázat, zda to celé není nějaký „systém“. Existuje snad nějaký zlý princip, který stále cílevědomě postupuje, naprogramovaný na cíl udělat největší možnou škodu? A jestliže tedy má tato temná stránka takovou metodu, nestojí za tím nějaký konkrétní zloduch, zlo jako takové, zosobněné zlo jako „osoba“? Herbert Haag to vyjádřil takto: „Není překvapující, že nám tváří v tvář k této přitažlivé síle hříchu musí napadnout myšlenka, že zde se nemůže jednat o situaci, ve které se do hry míchají nějaké nekalé, cizí síly.“

Stres při službě bohům

Skutečně pachuť zlého nechala člověka téměř vždy přemýšlet tímto směrem. A v kulturách s nebem hustě bohy obydleným bylo možno fenomén zla vysvětlit poměrně jednoduše. „Pro takové náboženství jako třeba babylonské s mnoha božskými postavami nebyl se zlem a dobrem žádný vážný problém“, píše exegeta Christian Brüning v aktuální tematické brožuře k Neue Echter Bibel2 pod nadpisem „Otázka zla“. V kosmu s mnoha bohy, jako tomu bylo u Egypťanů a Řeků, přicházejí dobré skutky od dobrých bohů, zatím co zlí bohové jsou zodpovědni za všechno špatné.

Takové nebeské rozdělení úloh „odpovídá“ na otázku po původu dobra i zla. V tomto případě se člověk nedostane do nesnází, že by musel obhajovat dobrého boha kvůli utrpení ve světě. Problematika tak zvané theodiceie se zde neobjeví. Za to se objevují jiné problémy. „Stejně jako lidé nežijí ani bohové spolu ve svornosti, nýbrž jeden omezuje vliv druhého a bojuje proti němu“, vysvětluje benediktin Christian Brüning. „Pro člověka záleží tedy na tom, aby v případě potřeby přivolal na pomoc toho boha, který má větší vliv, nebo bohy proti sobě rozeštvat.“ Takové „obsluhování bohů či boho-služba“ je ale čirý stres: běda, když na nějakého boha zapomenu!

Židovstvo si našlo každopádně jinou cestu. Zastávalo totiž – možná že v nejstarších textech ještě ne, ale velmi brzy – přesvědčení, že je jenom jeden jediný Bůh. „‚Jahve, náš Bůh, je ten jediný Jahve‘ (Dt 6,4), tak zní základní dogma židovské víry až do dnes“, připomíná Herbert Haag. „Proto se nemohli Židé nikdy spřátelit s myšlenkou, že by vedle dobrého Boha existovat nějaký druhý, totiž zlý bůh.“

Toto přesvědčení byl rozhodující a osvobozující krok ve vývoji náboženství. Lidé se nemuseli od té doby stále strachovat, že nějakého „boha“ rozzlobí a přivolají na sebe jeho zlobu ve formě pohromy. Ale pro teologii vznikla, jak bylo již naznačeno, nová problematika. Christian Brüning to koncentruje ve své nové knize (Die Frage des Bösen3, Otázka zla) do otázky: „Jestliže ... máme uctívat jenom jednoho Boha a jenom jeden existuje – odkud pochází zlo?“ To nazývá autor právem základní otázkou monotheismu, víry v jednoho a jediného Boha. „Odpověď může být pouze: je to ten jeden a jediný Bůh. Jestliže jenom jeden Bůh přichází v úvahu, potom musí tento stejný Bůh být – bezpochyby – zodpovědný také za nemoci i uzdravení, za negativní i pozitivní, za dobro i zlo.“

Který přináší blaho – i pohromu

Ve Starém – v tak zvaném Prvním – zákoně jsou verše, které tento závěr zaostřeně zdůrazňují: „Toto praví Hospodin ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není, kromě mě není žádný Bůh. ... Já jsem Hospodin a žádný jiný není! Já formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím pohromu, já Hospodin to všechno působím.“4 Tato slova zapsal prorok, který je známý jako Deutero-Izaiáš a který působil koncem exilu v židovské obci v Babylonu (Iz 45).

Bůh přináší i pohromu. To je výpověď, kterou je možné přijmout jako logicky rozumnou. Ale je velmi obtížné s ní „souhlasit srdcem“, přiznává Herbert Haag. I nejnovější diskuse o prosbě proti pokušení v Otčenáši ukazuje, jak těžké je pro nás se vyrovnat s protikladnými, temnými aspekty našeho obrazu Boha. Neboť tak je to skutečně: Bůh chce blaho celého světa a všech lidí. Tento příslib se nachází i všude v bibli na předním místě. Přesto není možno oddiskutovat jisté napětí v obrazu Boha. Izrael byl „tak přesvědčen o působení Boha Jahve úplně všude ve světě, že se nerozpakoval také zlé jednání lidí tak nějak uvést do spojení s působením Boha ... Ano, raní izraelští teologové neměli žádné zábrany Bohu přisuzovat dokonce i svádění k hříchu,“ vysvětluje Haag.

U toho však jak známo nezůstalo. Pozdější náboženské cítění „tuto představu vůbec nesneslo,“ říká Haag. Počínaje knihou Job, to znamená od pátého nebo čtvrtého předkřesťanského století, se zlo už nespojuje bezprostředně s Bohem, „nýbrž je spojováno s jemu podřízeným tvorem,“ se Satanem. Bůh ho může používat, aby člověka zkoušel. K tomu poznamenává Haag kriticky: „Co se tím mění ..., zda Bůh sám zlo dělá, nebo zda si k tomu poslouží nějakým tvorem?“

Epizoda – víra v Satana

Protože tento pohled na skutečnost nemohl natrvalo uspokojit, stal se ďábel tradičně stále více samostatně činnou postavou a opět mocným protihráčem Boha. Satan byl teď jedním ze zlých duchů, jedním z těch mezitvorů, které Bůh kdysi stvořil jako dobré, ti ale pak zhřešili, a tím se stali tvory zlými. Bůh má v těchto představách zosobněného, osobního protivníka – sice ne na stejné úrovni, ale přesto takového, jež má vlivnou, svůdnou moc nad člověkem, že může i boží vliv zřejmě „vychytrale“ paralyzovat. I Nový zákon je prostoupen tímto chápáním světa, které musíme při snaze o porozumění respektovat. Lucernský novozákoník a přispěvatel do tohoto týdeníku5 Robert Vorhold v komentáři k Neue Echter Bibel píše: „Mnohé hovoří pro to, že Ježíš počítal s existencí ďábla a démonů stejně jako jeho současníci, kteří se stali jeho učednicemi a učedníky a následovali ho.“

Tato výrazná víra v satana a démony zůstala však v židovství „jenom krátkou epizodou“, vykládá Herbert Haag. Píše, jistě trochu polemicky, protože kvůli tomuto názoru sám zažil ze strany církevního úřadu dost nevraživosti: „O to horlivěji se křesťanství o toto pochybné dědictví staralo a je opečovávalo. A udělalo z učení o satanovi ústřední téma svého zvěstování. Tím se ale dalekosáhle radostná zvěst o božím království přeměnila v hrozebnou zvěst o ďáblu.“

Ďábel a mluvení o něm není však „ústředním tématem“ v církvi; jistě že ne. To platí zcela určitě pro období po druhém vatikánském koncilu, který víru v ďábla velmi silně potlačil, jak přiznává i Herbert Haag. Přesto je to pozoruhodné, jak často se o satanovi mluví. Už na samém začátku každého křesťanského života se to vyskytuje, při křtu. Rodiče a kmotr dostanou předloženu otázku, zda se odříkají satana „a všeho, co činí ... a všeho, čím působí“. Za křtěnce se všichni modlí, aby byl ochráněn před všemi „nástrahami ďábla“. A stále ještě patří rituální vyhánění zlého ducha, tak zvaný velký exorcismus, do církevní agendy.

Rozlišování duchů

Nápadně často se setkáme s mluvením o ďáblu u současného papeže. Právě ve svém nejnovějším velkém dokumentu „Radujte se a jásejte“6 o „povolání ke svatosti v dnešním světě“ se papež František zabývá podrobně zlem, věnuje tomuto tématu celou kapitolu. „Život křesťana je neustálý boj ... proti ďáblu, který je vládce zlého“. Nelze se nechat svést k tomu, „skutečnost tak zjednodušit, že prohlásíme, že všechny případy, které jsou popisovány v evangeliích, jednají o psychických poruchách a že tedy vlastně ďábel neexistuje nebo není aktivně činný“. Je to „personální tvor ..., který na nás dotírá“. Lidé si nesmí myslet, že ďábel „je mýtus, představa, symbol, obraz nebo nějaká idea“.

Mnohdy zní papežův způsob vyjádření daleko odcizeněji. Třeba když papež František napomíná věřící, aby „s ďáblem nemluvili“, protože se jedná o velmi inteligentní osobu s řečnickou převahou. Tak řekl papež koncem minulého roku v rozhovoru jedním italským televizním programem: „Když začneš se satanem hovořit, jsi již ztracen. Zamotá ti hlavu.“ Je lepší odejít.

Zcela konkrétně uvedl papež satana také v souvislosti se skandálem sexuálního zneužívání v církvi. Vypadá to prý tak, že „v této době“ vystupuje „velký žalobce proti biskupům na veřejnosti“. Chce „odhalit skryté hříchy, aby je každý viděl, ale především aby lid šokoval skandály“, řekl papež při homilii v úzkém kroužku ve Vatikánu.

Jistě hraje při tom papežovo latinskoamerické pozadí důležitou roli, když papež František tak často a tak plasticky mluví o ďáblu. Jezuita Klaus Mertes nabízí ještě jiný důvod: „Je to jezuitské zdůraznění, přesněji ražba ignaciánskými exerciciemi“. V centru duchovní cesty se nalézá jak známo rozlišování duchů, rozlišení „dobrého ducha“ od „zlého ducha“, říká Mertes v „Stimmen der Zeit“7. Tento metodický postup nazývá „mystická teologie“. Papež bere působení pokušitele na život lidí a v jejich srdci vážně. „Pro něho není žádné duchovní vnímání bez odvahy k rozlišování duchů“, říká ředitel koleje Sankt Blasien, Klaus Mertes: „Z tohoto důvodu není drastická mluva současného papeže, jakkoliv může znít v mnoha uších sekularizovaného Západu dost cize, v žádném případě žádný osobní vrtoch a také žádný rozpor s odbornou teologií.“

Dortmundský teolog Thomas Ruster to považuje dokonce za velmi správné, že papež mluví tak často o ďáblu. „Mluví nejen o lásce a dobru, nýbrž také o zlu – neboť to tvoří dohromady naši skutečnost.“

Nabízí se zde samozřejmě otázka, zda člověk musí právě tak mluvit o skutečném nebezpečí. Je přece možné, že to vrhá divné světlo na křesťanství, které je už stejně mnohými současníky považováno za zpátečnické. K tomu přistupuje ještě další nebezpečí, když totiž člověk své zlé skutky odsune na zlého svůdce, podvádí sám sebe, protože odmítá svou vlastní odpovědnost. Tak to „bylo“ už v ráji: Adam přesunul svoji vinu za hřích na Evu a ta ji převedla na svedení hadem (v hadu byl později viděn ďábel). „Člověk se brání proti tomu, sám převzít odpovědnost za své zlé jednání“, podtrhuje také Herbert Haag. Ne že by papež František zamýšlel zbavení se odpovědnosti, když mluví o ďáblovi. Ale jako kolaterální škoda8 je takový podvodný závěr naprosto představitelný. A to by bylo samozřejmě zhoubné, právě v případě skandálu se sexuálním zneužíváním.

Naproti tomu je třeba si ještě jednou vzpomenout na svědectví bible. V učeném rozhovoru s farizeji a zákoníky o rituální čistotě prohlašuje Ježíš: „Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra“ (Mk 7,21n). Daleko lehčí by ale bylo, kdyby tyto pohnutky neexistovaly, pomyslí si někdo s povzdechnutím! Ale takový je člověk, tak jej Bůh stvořil: je svobodný, může volit a zároveň se z toho musí zodpovídat. Herbert Haag k tomu dodává: „V tom spočívá důstojnost člověka – ale také jeho nouze – že je totiž stále stojí před nutností volit mezi dobrem a zlem.“

To sice v posledku nevysvětluje, odkud zlo pochází, protože člověk chce být vlastně dobrý. Pochází z jeho genů, z osudového vývoje, z boje o přežití, ze strachu před – vlastní – smrtí? Tak zůstává otázka zla i nadále hádankou – nevyřešená nebo neřešitelná.

Český překlad článku „Das – oder doch der? – Böse“ od Stephana Langera, který vyšel v týdeníku Christ in der Gegenwart Nr. 39/2018, strana 423 a 424, pořídil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl.

1Haag, Herbert, Abschied vom Teufel. Vom christlichen Umgang mit dem Bösen. Benziger, Einsiedeln 1969; Neuauflage: Benziger, Zürich 2000, ISBN 3-545-70016-X

2„Neue Echter Bibel“ je ediční řada komentářů k bibli v naklatelství Echter ve Würzburgu.

3 Christian Brüning, Robert Vorholt, Die Frage des Bösen. Die Neue Echter Bibel – Themen Band 6. Würzburg: Echter Verlag. 2018. ISBN 978-3-429-04426-8

4Všechny biblické citáty byly převedeny do češtiny podle: Bible, překlad 21. století. BIBLION, o. s., 2009

5Týdeník „Christ in der Gegenwart“, Herder-Verlag, Freiburg

6„Gaudete et exsultate“ – apoštolský list papeže Františka z 19.března 2018 o povolání ke svatosti v současném světě.

7Měsíčník „Stimmen der Zeit“ německých jezuitů.

8pozn. red. Kolaterální škodou se ve vojenské terminologii myslí vedlejší škody, zejména na civilistech a nevojenských objektech.

Život a dílo Hildegardy z Bingenu v kulturně-historickém kontextu Evropy 12. století

Hildegarda z Bingenu se narodila v roce 1098, na sklonku vlády německého krále a římského císaře Jindřicha IV. (vládl v letech 1056–1106), v nižší šlechtické rodině Hildeberta z Bermersheimu (zemřel r. 1127) a jeho ženy Mechtildy (původně z Merxheimu). Ves Bermersheim se dodnes nachází severně od městečka Alzey v Porýnském Hesensku mezi řekami Rýn a Nahe. Hildegardini předkové, franští šlechtici a ministeriálové, mezi nimi jistý pan Vermer, se v 6. či 7. století usadili v tamní kopcovité krajině a na úrodné půdě zřídili svůj dvůr, který přitáhl ostatní osadníky. Kolem „Vermers Heimu“ vyrostla osada, která se ve středohornoněmčině konce 11. století nazývala „Bermersheim“. Hildegarda byla desátým a posledním dítětem svých rodičů, měla bratry Drutwina (zemřel r. 1127), Huga (zemřel r. 1177), Roricha a sestry Irmengarthu, Odilii, Juddu, Clementii a další dva jménem neznámé sourozence, kteří pravděpodobně zemřeli v raném věku na nějakou nemoc či nákazu.

Hildegarda přišla na svět do dynamické, ale i smrtonosné doby. V roce 1095 papež Urban II. (1040–1099) v Clermontu vyhlásil první křížovou výpravu a vypukl velký hladomor v Belgii. V Akvitánii přicházejí do módy dvory lásky a v Benátkách se začíná stavět katedrála svatého Marka. V letech 1096–1197 křížová výprava chudého lidu do Svaté země způsobila vlnu antisemitismu v Evropě a Seldžukovci tuto výpravu zničili u Nikaie. V roce Hildegardina narození bylo úspěšně založeno knížectví Edeské a Antiošské a Robert z Molesme (1028–1111) založil cisterciácký řád. Následující rok křižáci dobyli Jeruzalém a založili francké království Jeruzalémské.

Rok 1100 s sebou přinesl obchodní dohodu mezi Benátkami a Jeruzalémským královstvím a snad právě i v důsledku této dohody a v důsledku úspěchu křížové výpravy se v Itálii a v jižní Francii rozšířilo katarské učení. Zároveň začal rozkvět trhů v Champagni a objevily se první traktáty o feudálním právu v Anglii. Vznikl soupis vazalských smluv na jihu Francie a v krajích kolem Rhóny. Nastalo rozhodující období pro získávání nové zemědělské půdy, jež přineslo pokrok v pěstování obilnin. V kulturní sféře vzniklo světské studium medicíny v Montpellier a Hildebert z Le Mans (1055-1132) psal latinskou poezii v duchu básnické renesance 12. století. Anselm z Laonu (zemřel r. 1117) píše Knihu sentencí a tak je mezi prvními, kteří do teologické literatury zavádějí její scholastický žánr. Začínají vznikat trubadúrské písně akvitánského vévody Viléma IX. z Poitiers (1071–1127), psané v provensálštině. V roce 1103 Guillaume ze Champeaux (1070–1121) vede episkopální školu v Paříži a vzniká spor o univerzálie.

V roce 1104 se dvanáctiletá Jutta (1092–1136), dcera hraběte Štěpána II. ze Sponheimu (zemřel r. 1095), rozhodla zasvětit svůj život Bohu, pokud se uzdraví z vážné nemoci. (Juttina matka Sofie z Formbachu (zemřela r. 1110) byla první sestřenicí Hedwigy, matky saského vévody Lothara (1075–1137), který od roku 1125 vládl jako německý král Lothar III.) Po svém uzdravení koncem roku 1105 nebo začátkem roku dalšího Jutta utekla z domova pod ochranu mohučského arcibiskupa Rutharda, jenž jí daroval řádový šat a poskytl jí biskupskou ochranu jejího celibátu.

K roku 1106 spadá tradiční datování Juttina a Hildegardina usídlení v poustevně benediktinského opatství Disibodenberg (nad soutokem řek Nahe a Glan), ale podle nových teorií rodiče svěřili Hildegardu do výchovy na hradě Sponheim, kde zbožná vdova Uda z Göllheimu po tři roky vyučovala Juttu a Hildegardu.

Jutta během studia plánovala vypravit se na pouť, ale její bratr Meinhard a ovdovělá matka zmařili „každou vhodnou příležitost k vycestování“. Po smrti Sofie někdy mezi lety 1110 a 1111 zabránil Meinhard Juttině odchodu na pouť tím, že se obrátil na příbuzného biskupa Ottu z Bambergu (1103–1139). Biskup Otto přesvědčil Juttu, aby se připojila ke klášteru mnichů jako „inclusa“, čili poustevnice. Juttina rodina pro ni nechala zřídit ženskou klauzuru na Disibodenbergu, kde od roku 1108 benediktini stále rozšiřovali klášter. 1. listopadu 1112 Jutta, Hildegarda a ještě jedna dívka jménem Jutta vstoupily do klášterní klauzury pod vedením opata Burcharda. Tentýž den všechny tři dívky složily řádový slib před biskupem Ottou.

V roce 1104 píše Guibert z Nogentu (1053–1125) Dějiny první křížové výpravy (Gesta Dei per Francos), svou Autobiografii (De vita sua) a kritický traktát O ostatcích. V Katalánsku se objevuje první zmínka o huti v západní Evropě. V roce 1106 se vlády ujímá římský král (od roku 1111 císař) Jindřich V. (1085–1125), který se záhy dostane do sporu s papežem. V roce 1108 bylo založeno opatství Svatého Viktora v Paříži, ohnisko rané scholastiky. Do let 1110–1140 je datována první technická příručka v západní Evropě, De diversis artibus německého mnicha Theofila.

V roce 1112 se vzbouří městská komuna v Laonu, přičemž je zabit biskup. Bernard (asi 1090–1153), později zvaný z Clairvaux, vstupuje do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. V následujícím roce vzniká Listina o křesťanské lásce, první statut Cîteaux. V letech 1114–1126 působil Bernard z Chartres (zemřel r. 1126) jako scholastik a kancléř ve škole v Chartres. V roce 1116 se obyvatelstvo v Santiagu de Compostela vzbouřilo proti biskupu Gelmirezovi (1069–1149), staviteli románské katedrály. Následující rok opat v alsaském Marmoutier nahradil robotu peněžními dávkami. V roce 1118 Aragonci dobyli Zaragozu a od téhož roku do roku 1122 probíhal milostný vztah Petra Abélarda (1079–1142) a Heloisy. V roce 1119 byl založen řád templářů. V témže roce byla založena univerzita v Boloni, první vysoká evropská vysoká škola, kde probíhalo především právnické studium.

Roku 1120 svatý Norbert (1082–1134) zakládá řád premonstrátů a benediktin Rupert z Deutzu (1075–1129) hájí tradiční mnišství. Guillaume z Conches (zemřel r. 1154) v Chartres učí, že „studium moudrosti si pro sebe vyžaduje celého člověka“. Do roku 1150 se objevují první statuty řemesel v západní Evropě. V následujícím roce začíná vznikat latinský překlad Aristotelovy (384–322 př. n. l.) Nové logiky (v protikladu k „Staré logice“, známé prostřednictvím Boëthia, 480–535 n. l.). V roce 1122 konkordát ve Wormsu ukončil spor papeže a císaře o investituru. Suger (1081–1151) se stal opatem v Saint-Denis a Petr Ctihodný (1092–1156) zase opatem v Cluny. Abélard píše Sic et non, výklad neshod mezi „autoritami“, neboli první rozpravu o scholastické metodě. V roce 1124 propukl dvouletý hladomor v západní Evropě, hlavně v Belgii, proti kterému se snažil bojovat hrabě Flanderský. Umírá kacíř Pierre z Bruys.

V roce 1125 umřel Kosmas (narozen r. 1045), „český Herodotos“, autor Kroniky české. Hugo od Svatého Viktora (1096–1141) píše teologický spis O svátostech. Arcibiskup Ramón z Toleda dává do latiny překládat arabské spisy. Anselm (1099–1158), biskup z Havelbergu, zahajuje misionářskou ofenzívu teologickými rozhovory s Byzantinci. Vzniká vývojová teorie církevních států. „Liber de diversis ordinibus konstatuje katolický pluralismus.“

V roce 1126 vítězí vojska českého knížete Soběslava I. (1125–1140) nad německým králem a římským císařem Lotharem III. v bitvě u Chlumce. Narodil se Ibn Rušd (latinsky Averroes, zemřel r. 1198), nejvýznačnější islámský myslitel středověku, autor komentářů k Aristotelovým spisům a původce teorie „dvojí pravdy“, tj. filosofické a teologické. V roce 1127 Foulques ze Chartres píše Dějiny Jeruzaléma o křesťanských osadnících ve Svaté zemi. V roce 1130 Bernard z Clairvaux píše Chválu řádu templářů. O dva roky později Suger začíná rekonstruovat Saint-Denis, což je považováno za počátek gotiky, vrchol dekorativního umění a obnovy ikonografie. V roce 1134 generální kapitula cisterciáckého řádu upravuje zaměstnávání placených zemědělských dělníků. V následujícím roce píše Hugo od Svatého Viktora Didascalion, rozšířený program svobodných umění. Geoffrey z Monmouthu (1090–1156) píše spis o národních dějinách Historia regum Brittaniae. Narodil se Maimonides (zemřel r. 1204), židovský teolog působící v Káhiře.

22. 12. 1136, po dvaceti čtyřech letech asketického života v ženském konventu, na který se mezitím rozrostla skupinka tří poustevnic na Disibodenbergu, umírá Jutta ze Sponheimu. Řeholnice zvolily její nástupkyní Hildegardu z Bermersheimu, aby je vedla a učila. Ta podnítí sepsání legendy o Juttině životě, Vita domnae Juttae inclusae (Život paní Jutty, poustevnice). Pravděpodobně to byl mnich Volmar (zemřel r. 1173), který koncem roku 1139 začal tuto legendu psát. Legenda obsahuje vůbec první písemný záznam Hildegardiny vize, která popisuje cestu Juttiny duše do ráje.

V roce 1137 nastoupil na francouzský trůn Ludvík VII. (1120–1180), který se hned nato oženil s Eleonorou Akvitánskou (1122–1204). O rok později na římsko-německý trůn nastoupil císař Konrád III., zakladatel dynastie Šlaufů, jenž vládl do roku 1152. V Itálii začíná soupeření mezi procísařskými guelfy a jim odporujícími ghibelliny. Je doložena bezpečná zmínka o koželužně poblíž Chelles. Gerhoh z Reichersbergu (1092–1169) píše spis De aedificio Dei, v němž tvrdí, že všechna zaměstnání vedou k Bohu. V roce 1139 vzniká Průvodce poutníka k Svatému Jakubu v Compostele. V roce 1140 je Portugugalsko vyhlášeno královstvím. Vzniká Píseň o Cidovi, hrdinský zpěv o španělském bohatýrovi z období bojů proti Maurům. Na koncilu v Sens Bernard z Clairvaux dává odsoudit Abélarda. Bernard dále pronáší kázání De conversione (O obrácení), mající odvést kleriky z městských škol do klášterů. Vzniká Gratianův Dekret, základ korpusu církevního práva. V Porýní se objevují kataři.

V roce 1141 začíná Hildegarda z Bermersheimu na Boží podnět zapisovat své vize do teologického díla nazvaného Scivias (Scito vias Domini, česky Poznej cesty Páně). Mnich Volmar z Disibodenbergu a řeholnice Richarda ze Stade (zemřela r. 1151) se stávají Hildegardinými sekretáři a pomocníky. „Hildegarda píše na voskové tabulky, Volmar její texty přepisuje s gramatickými korekturami na pergamen.“ Na konci knihy Scivias, dokončeném v roce 1151, je uveden text zpěvohry Ordo Virtutum (Řád Ctností) ve své první podobě.

V roce 1141 Petr Ctihodný dává do latiny přeložit Korán. O rok později Ordericus Vitalis (1075–1142) píše Církevní dějiny, dějiny viděné Normanem. V roce 1143 vzniká překlad Ptolemaiovy Planisféry. V roce 1144 vypukl v západní Evropě dvouletý hladomor. Zenghi (zemřel r. 1146) dobývá Edessu. O rok později je Eugenius III. (zemřel r. 1153), cisterciácký mnich, zvolen papežem. Bernard z Clairvaux káže proti katarství v Albi a ve Vézelay vyhlašuje druhou křížovou výpravu. V Chartres jsou tesány skulptury královského portálu, které poprvé zpodobují Pannu Marii s dítětem. V roce 1146 „Arnold z Brescie, kacířský žák Abélardův, způsobí, že v Římě zvítězí povstání proti papeži“. Vzniká „francouzská liturgická hra o Adamovi, první středověké drama v národním jazyce“.

V roce 1147 Hildegarda píše Bernardovi z Clairvaux dopis, v němž ho prosí o radu, jak má naložit se svými vizemi. Bernard jejímu daru požehnal. Papež Eugenius III. čte vize ze Scivias na synodě v Trevíru. Vybízí Hildegardu, aby dokončila své dílo. Začala druhá křížová výprava za účasti francouzského krále Ludvíka VII., císaře Konráda III. a českého krále Vladislava II. (1110–1174). Je doložen první písemný záznam o Moskvě.

Dopis pařížského mistra Oda ze Soisson Hildegardě z roku 1148 dosvědčuje proslulost Hildegardiných liturgických zpěvů z pozdější sbírky Harmonická symfonie nebeských zjevení (Symphonia armonie celestium revelationum). Hildegarda je inspirována Bohem, aby se přestěhovala na Rupertsberg u Bingenu, což se setká s počátečním odporem mnichů na Disibodenbergu. Před Damaškem ztroskotává druhá křížová výprava. Koncil v Remeši odsuzuje Gilberta z La Porée (1075–1154). Obliba pythagorejských a platónských témat v Chartres se projevuje spisem Bernarda Silvestris (zemřel po r. 1159) Cosmographia. V roce 1149 hrabě Flanderský přináší do Brugg ostatek Svaté krve. Vzniká bazilika Svatého hrobu v Jeruzalémě.

V roce 1150 Hildegarda po vlekoucích se různicích a těžké nemoci opouští Disibodenberg a usazuje se vedle rozpadlého kostela sv. Ruperta u Bingenu. „Otto z Freisingu (1111–1158) je svědkem toho, jak jsou v italských městech ctěni řemeslníci a obchodníci. Vzniká první univerzitní organizace v Paříži.“

V roce 1151 vypukl v Německu velký hladomor. Hildegarda, nyní řečená „z Bingenu“, dokončila knihu Scivias. Richarda ze Stade přijímá volbu za abatyši kláštera v Bassum u Brém, kam ji povolal její bratr, brémský arcibiskup Hartwig. „Hildegarda se v četných dopisech brání odvolání své pomocnice a přítelkyně.“ Začíná psát Bohem inspirovaný glosář Lingua ignota (Neznámý jazyk) a abecedu Litterae ignota (Neznámé písmo). Do roku 1158 vznikají Hildegardiny lékařské a přírodovědné spisy Physica (Přírodopis) a Causae et curae (Příčiny a léčby). V těchto spisech Hildegarda shrnuje výsledky svého pozorování přírody, vědomosti zprostředkované benediktinskou tradicí i lidové představy.

V roce 1152 vysvěcuje mohučský arcibiskup Jindřich klášterní kostel na Rupertsbergu a věnuje klášteru mlýn na Rýnu. „Richarda ze Stade obdržela povolení vrátit se do Bingenu, ale umírá těsně před svým odjezdem z Bassumu.“ „Hildegarda dokončuje finální verzi Ordo Virtutum.“ Petr Lombardský (1095–1164) píše Knihu sentencí, čítanku scholastiky. „Eleonora Akvitánská, zapuzená Ludvíkem VII., se bere za manžela Jindřicha II. Plantagenêta (1133–1189).“ Fridrich I. Barbarossa (1122–1190) se stává německým králem. „Hildegarda píše Fridrichovi dopis k jeho poctě.“ V roce 1153 je postaveno 353 cisterciáckých klášterů a Jindřich II. Plantagenêt se stává anglickým králem. V roce 1154 Fridrich Barbarossa uděluje privilegia mistrům a studentům v Boloni. „Núreddín (1116–1174) dobývá Damašek.“

Pravděpodobně v roce 1155 se Hildegarda setkala s Fridrichem Barbarossou na jeho dvoře v Ingelheimu a předpověděla mu událost, která se později stala. „Hildegardě se podařilo přesvědčit mnichy na Disibodenbergu, aby se vzdali pozemků daných jako věno řeholnic z Rupertsbergu.“ Umírá disibodenberský opat Kuno a jeho nástupcem se stává Helenger, jenž potvrzuje dohodu o pozemcích Hildegardiných řeholnic. Fridrich Barbarossa se stává římským císařem a papež Hadrián IV. (pontifikát 1154–1159) vyhlašuje právo nevolníků svobodně se ženit. Francouzský král Ludvík VII. se vydává na pouť k Svatému Jakubu v Compostele. Thomas zpracovává starší keltskou látku o Tristanovi a Isoldě. V roce 1156 se Fridrich Barbarossa oženil s Beatricí Burgundskou (1143–1184), která se cítila být Hildegardě a jejímu společenství mimořádně zavázána.

V roce 1158 Hildegarda podnikla svou první kazatelskou výpravu podél řeky Mohan. Navštívila města Mohuč, Wertheim, Würzburg a Bamberg. Začíná pronášet první homilie na evangelia (Expositiones evangeliorum), které až do roku 1170 budou zaznamenávat její řeholnice. Rovněž začíná pracovat na morálně-psychologickém vizionářském díle, Liber vitae meritorum (Kniha o zásluhách života), které dokončí v roce 1163. Mohučský arcibiskup Arnold potvrdil hospodářskou a duchovní nezávislost Rupertsbergu na Disibodenbergu. Fridrich Barbarossa dobyl Milán za účinné pomoci vojsk českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172), jenž za účast na tomto tažení získal pro sebe i své potomky královský titul. V roce 1159 začíná „osmnáctileté období schizmatu mezi papežem Alexandrem III. (1105–1181) a císařem Fridrichem. Prvním vzdoropapežem je Victor IV.“ John ze Salisbury (1115–1180) píše traktát o politické ekonomii Polycraticus. Na přelomu padesátých a šedesátých let Hildegarda píše Výklad Řehole svatého Benedikta (Explanatio Regulae S. Benedicti).

V roce 1160 Hildegarda podniká druhou kazatelskou výpravu. „Veřejně káže v Kolíně nad Rýnem, potom pokračuje z Metz a Krauftalu do Hördtu.“ O svatodušních svátcích v Trevíru na „veřejnosti mluví před arcibiskupem Hilinem a jeho kleriky“. V Montpeliér působí Bratrstvo svatého Ducha. Vzniká Román o Aeneovi a Píseň o Nibelunzích. Marie de France tvoří Lais, veršované novely na témata keltských legend.

V roce 1161 Hildegarda jede na dvouletou třetí kazatelskou výpravu po rýnských městech a potom až do Werdenu. Navštěvuje Boppard, Andernach, Siegburg a veřejně káže kolínskému kléru. V Kolíně nad Rýnem tou dobou (1161–1167) působí Archipoeta, kníže goliardských básníků. V roce 1162 Fridrich Barbarossa znovu dobyl a zničil Milán. V západní Evropě vypukl velký hladomor.

V roce 1163 Hildegarda začíná psát kosmologicko-antropologické vizionářské dílo Liber divinorum operum (Kniha o Božím díle), které bude psát do roku 1174. „Znovu píše císaři Fridrichovi dopis a zdá se, že zaujímá neutrální postoj ke schizmatu.“ Na dvorním sněmu v Mohuči se Hildegarda podruhé setkala s císařem a vymohla si od něho edikt o císařské ochraně Rupertsbergu. Papež Alexandr III. zakázal mnichům studium medicíny a práva. V Paříži se začíná stavět katedrála Notre-Dame.

„V roce 1164 přišel k moci druhý vzdoropapež Paschal III. (zemřel r. 1168). Hildegarda píše třetí dopis císaři a tentokrát ho kritizuje.“ Napomíná Barbarossu, aby uznal právoplatně zvoleného papeže Alexandra III. Císařské vojsko pronásleduje duchovní věrné papežovi a v Porýní vypaluje jejich kláštery. Rupertsberg zůstal nedotčen. „V Dánsku byl založen klášter pověřený psaním letopisů království.“ Clarendonská konstituce omezila pravomoci církevních soudů v Anglii, což vedlo k prohloubení konfliktu mezi králem Jindřichem II. a arcibiskupem Thomasem Becketem (1118–1170).

V roce 1165 Hildegarda zakládá dceřiný klášter v Eibingenu u Rüdesheimu na protilehlém pobřeží Rýna, který dvakrát týdně navštěvuje. Existuje nedoložená domněnka, že do Eibingenu Hildegarda přijímala ženy bez šlechtického původu. Fridrich Barbarossa dobyl Řím a prohlásil Karla Velikého (747–814) za svatého. V Lombers se konala konference katolíků a katarů.

Od roku 1167 po tři další roky je Hildegarda těžce nemocná. V témže roce se v Saint-Félix-de-Caraman konal katarský koncil. V Oxfordu byla založena univerzita a vznikla Lombardská liga, svaz severoitalských měst založený proti útočné politice císaře Fridricha I. Barbarossy.

„V roce 1168 je vysvěcen třetí vzdoropapež Callistus III. (pontifikát 1168–1178). Hildegarda kvůli tomu píše císaři a vyhrožuje mu Božím soudem.“ Hildegarda začíná psát (do roku 1170) spisy později sebrané pod názvem Výklad Atanášova vyznání víry (Explanatio Symboli s. Athanasii). Rovněž píše legendu o sv. Rupertovi (Vita sancti Rupperti confessoris). Chrétien de Troyes (1130–1183) píše veršované dvorské romány ve francouzštině. V roce 1169 „Hildegarda exorcismem uzdravuje posedlou ženu Sigewizu z Kolína nad Rýnem a přijímá ji do své komunity na Rupertsbergu“.

V roce 1170 na žádost opata Disibodenbergu Helengera Hildegarda píše legendu o sv. Disibodovi (Vita sancti Dysibodi episcopi) a podniká čtvrtou kazatelskou výpravu do Zwiefaltenu. Navštěvuje švábská města Maulbronn a Hirsau. V Canterbury je zavražděn Thomas Becket. Etienne z Fougeres píše Knihu mravů, v níž kritizuje světské stavy. Guillaume z Tyru (1130–1186) píše Dějiny Svaté země. Začíná vznikat anonymní Román o Alexandrovi. V roce 1171 jsou v Konstantinopoli povražděni Benátčané a Saladin (1138–1193) ničí fátimovský chalífát. O rok později v Benátkách postavili loď s třemi plachtami a galéru s pětadvaceti vesly.

V roce 1173 umírá dlouholetý Hildegardin sekretář a zpovědník Volmar. „Vzniká konflikt s Disibodenbergem ohledně ustanovení Volmarova nástupce.“ Rodí se valdenské hnutí. „V roce 1174 na Rupertsberg přichází z Disibodenbergu mnich Gottfried a začíná psát Hildegardin životopis Vita sanctae Hildegardis. Dokončí první knihu.“ Papež Callistus III. uděluje privilegia mistrům a studentům v Paříži. Je kanonizován Bernard z Clairvaux. Jindřich II. putuje ke hrobu Thomase Becketa a Guernes z Pont-Sainte-Maxence píše Život svatého Thomase Becketa. V Pise se začíná stavět Campanila (Šikmá věž).

„V roce 1175 si Guibert z Gembloux začíná dopisovat s Hildegardou. Ta mu posílá Knihu o zásluhách života a sbírku písní Harmonická symfonie nebeských zjevení.“ Komuny Lombardské ligy porážejí Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Vzniká komunální škola v Gentu a Román o Lišákovi. V Janově se poprvé objevuje smluvní objednávka.

V roce 1176 na žádost Guiberta z Gembloux a mnichů z Villers Hildegarda začíná psát exegetický spis Solutiones triginta octo quaestionum (Řešení třiceti osmi otázek). Umírá Hildegardin sekretář a životopisec Gottfried z Disibodenbergu. Byzantinci jsou u Myriokefalu poraženi Turky, kteří se tak stávají pány Malé Asie. Ve Francii je zveřejněn první kabalistický text, kniha Bahir.

„V roce 1177 se Guibert z Gembloux stává posledním Hildegardiným sekretářem.“ V Benátkách se setkává Fridrich Barbarossa s Alexandrem III. Končí schizma mezi papežem a císařem. „Raymond V. z Toulouse (1134–1194) vysvětluje v dopise kapitule v Cîteaux katarské nebezpečí.“

V roce 1178 je na rubertsbergském hřbitově pochován exkomunikovaný, avšak kletby zproštěný šlechtic. O jeho původu se ví pouze to, že patřil k donátorské rodině. „Mohučský klérus (v nepřítomnosti arcibiskupa Christiana z Buchu) požadoval jeho exhumaci, protože celý postup prý neproběhl podle předpisů. Hildegarda odmítá poslušnost a vlastnoručně odstraňuje jakékoliv náznaky hrobu.“ Je vyhlášen interdikt nad klášterem na Rupertsbergu. Řeholnice mají zakázáno zpívat chvály a přijímat eucharistii. „Hildegarda však nachází podporu u kolínského arcibiskupa a přítele mrtvého, jenž vystupuje jako svědek.“ Interdikt je zrušen, ale na příkaz arcibiskupa Christiana je z Říma obnoven. Hildegarda píše dopis mohučským prelátům, ve kterých vyzdvihuje význam hudby.

Na jaře 1179 mohučský arcibiskup Christian zrušil interdikt nad Rupertsbergem a požádal Hildegardu o odpuštění. „Hildegarda umírá 17. září v noci z neděle na pondělí. V rozmezí let 1180–1190 Guibert z Gembloux opouští Rupertsberg a mnich Theodoric z Echternachu dokončuje Hildegardin životopis Život svaté Hildegardy (Kniha II a III) a přidává k němu části Hildegardiny autobiografie.“

V roce 1227 začalo řízení o Hildegardině kanonizaci. Papež Řehoř IX. (pontifikát 1221–1241) v lednu sestavil komisi, která měla za úkol sbírat materiály pro proces Hildegardina svatořečení. V komisi působili dómský probošt Gerbod a děkan Walther. Z roku 1233 pochází neúplný protokol o svatořečení, který papež vrátil k doplnění. I přes nové požadavky nedošlo k uzavření procesu kanonizace.

„V 16. století se Hildegardino jméno objevuje v Baroniově římském martylogiu. Hildegardina svatost zůstává kontroverzní. V roce 1916 je Hildegardinu svátku 17. září uděleno oficiální památeční místo (memoria) – nejnižší stupeň pamětní oslavy.“ V roce 1940 „římská kongregace pro bohoslužbu a svátosti povoluje oslavu Hildegardina svátku v Německu“.

U příležitosti 800. výročí Hildegardina skonu v roce 1979 němečtí biskupové požádali Vatikán, aby prohlásil Hildegardu za Učitelku církve. 10. května 2012 papež Benedikt XVI. (pontifikát 2005–2013) zařadil Hildegardu do seznamu svatých, a tak rozšířil její svatost do univerzálního liturgického kalendáře. 7. října téhož roku tentýž papež prohlásil Hildegardu z Bingenu Učitelkou univerzální církve.

POUŽITÁ LITERATURA

CLENDENEN, Avis: Experiencing Hildegard : Jungian perspectives. Wilmette: Chiron Publications, 2012.

FEISS, Hugh: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Explanation of the Rule of Benedict. Eugene: Wipf and Stock, 2005.

FEISS, Hugh: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Two Hagiographies: Vita sancti Rupperti confessoris – Vita sancti Dysibodi episcopi. Paris – Leuven – Walpole, MA : Peeters, 2010.

HROCH, Miroslav: Evropa. Historické události: datová příručka. Praha: Mladá fronta, 1980.

KERNEROVÁ, Charlotte: Všechna krása nebes: životní příběh Hildegardy z Bingenu. Praha: Academia, 2014.

KIENZLE, Beverly Mayne: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Homilies on the Gospels. Collegeville: Liturgical Press, 2011.

KIENZLE, Beverly Mayne: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Solutions to thirty-eight questions. Collegeville: Liturgical Press, 2014.

KOCH, Ursula: Hildegarda z Bingenu: zvěstovatelka lásky. Praha: Marek Světlík – M.E.S.S, 2013.

LE GOFF, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha: Vyšehrad, 2005.

MADDOCKS, Fiona: Hildegard of Bingen: The Woman of her Age. New York – London – Toronto – Sydney – Auckland: Image Books – Doubleday, 2003.

ZVELEBIL, Miroslav: „Rukopisná, ediční a překladová tradice Výkladu Atanášova vyznání víry“. In: Hildegarda z Bingen: Nebeská harmonie : Výklad Atanášova vyznání víry a výbor z liturgických zpěvů. Praha : Malvern, 2015.

ZVELEBIL, Miroslav: „Život a smrt Jutty ze Sponheimu“. In: Getsemany č. 7–8, 2014.

Ekumenické rituály

Zatímco ještě v polovině 20. století byly rozdílné rituály jednotlivých církví a jejich interpretace jednou z hlavních překážek sjednocení křesťanů, dnes bohoslužby představují jeden z hlavních prostředků sjednocení.
Kromě „ekumenické“ obnovy vlastních liturgií jednotlivých denominací církví vznikají, zejména v ekumenických komunitách či pro určité příležitosti, liturgie společné, ekumenické. V našich podmínkách představují společné bohoslužby určitý problém pro pravoslavné církve. V pravoslaví je termín „liturgie“ (bohoslužba) vyhrazen pro eucharistii/večeři Páně, takže se nehovoří o ekumenické liturgii, ale ekumenické slavnosti.
Nejvýznamnější ekumenickou liturgií je Eucharistická liturgie z Limy sestavená pro slavnostní zakončení zasedání Komise pro víru a řád SRC v Limě v r. 1982, na kterém byly přijaty dokumenty ekumenické konvergence1 týkající se křtu, eucharistie a pojetí úřadu.

V odstavci 27 druhého oddílu dokumentu Křest – večeře Páně – ordinace je napsáno:

Eucharistická liturgie je ve své podstatě jednotným celkem; historicky obsahuje tyto prvky různě uspořádané a s různým stupněm závažnosti:

písně chval;

akt pokání;

vyhlášení odpuštění;

zvěstování slova Božího (různým způsobem);

vyznání víry (Kredo)

přímluvy za celou církev a za svět;

přípravu chleba a vína;

díkůčinění Otci za div stvoření, vykoupení a posvěcení (odvozené od židovské

tradice berakah);

Kristova slova ustanovení svátosti podle novozákonní tradice;

památku (anamnésis) velkých činů vykoupení, utrpení, smrti, vzkříšení, nanebevstoupení

a letnic, jež daly vznik křesťanské církvi;

vzývání Ducha svatého (epiklésis) nad společenstvím a nad živly chleba a vína (buď před slovy ustanovení, nebo po nich, či na obou místech); nebo jakákoli jiná připomínka Ducha svatého, která by vhodným způsobem vyjádřila „epiklétický“ charakter eucharistie;

odevzdání věřících Bohu;

připomínku obecenství svatých;

modlitbu za návrat Páně a za konečné zjevení jeho království;

– „Amen“ celého shromáždění;

modlitbu Páně;

znamení smíření a pokoje;

lámání chleba;

jedení a pití ve společenství s Kristem a s každým členem církve;

závěrečný akt chvalořečení;

požehnání a poslání.

V duchu těchto domluvených principů byla sestavena liturgie2, která pravdivě vyjadřovala shodu a vděčnost účastníků různých tradic včetně pravoslavných a římskokatolických. Příprava liturgie byla svěřena ekumenické komunitě v Taizé, jmenovitě bratru Maxu Thurianovi. Bratři v Taizé měli již v té době bohaté zkušenosti z praktikovaného interkomunia.3 Liturgie vychází z této živé zkušenosti, navíc je odborně dobře připravená, je didaktická – dává nahlédnout do své struktury, každý kdo ji slaví, ví co slaví.
Významným momentem pro Limskou liturgii se stalo, když v roce 1983 arcibiskup z Canterbury, Robert Runcie, použil její text ke slavení eucharistie na valném shromáždění Světové rady církví (SRC) ve Vancouveru v r. 1983. Od té doby je slavena i na dalších valných shromážděních SRC.
Tím, že je určena pro mimořádnou slavnostní příležitost, přináší její běžné užívání jisté problémy. Jeví se jako přetížená, některé části má zdvojené. Je poplatná římskokatolické struktuře včetně jejích drobných nedomyšleností. Např. Dvě nezávislé řady přímluv (a další řada v rámci anafory) jsou ovlivněny spíše východními tradicemi; při přípravě darů jsou, podobně jako v současném římském misále, zařazeny dvě berachot, ačkoli funkci beraky v křesťanské liturgii má mít eucharistická modlitba; eucharistická modlitba věrně kopíruje římskou strukturu, která má původ v menšinovém alexandrijském liturgickém typu, ačkoli většina liturgií Východu i Západu vychází z antiochijského liturgického typu; pozice některých prvků je neobvyklá – vyskytuje se převážně jen v římské liturgii – např. umístění pozdravení pokoje až těsně před přijímání je výhradně římské.
Pro běžné užití v ekumenickém shromáždění chybí promyšlené zapojování dalších subjektů slavících liturgii, tedy nejen ordinovaných předsedajících. Přes tyto drobné nedostatky je Limská liturgie živá, je stále slavena a probíhají její úpravy a inkulturace v Třetím světě.
Méně rozšířená je liturgie obnovy křtu4 sestavená podle principů uvedených v odstavci 20 prvního oddílu dokumentu Křest – večeře Páně – ordinace:

V každém řádu křtu by měly mít své místo alespoň tyto prvky: čtení textů z Písma, které se týkají křtu; vzývání Ducha svatého; odřeknuti se zlého; vyznání víry v Krista a svatou Trojici; použití vody; vyhlášení, že pokřtěné osoby nabývají nové identity synů a dcer Božích, a že jsou jako údy církve povoláni k tomu, aby svědčili o evangeliu.

Podle principů limských dokumentů jsou sestavovány liturgie jak jednotlivých církví, které procházeny liturgickou obnovou, tak nové ekumenické liturgie. Příkladem je „Liturgie stvoření“ pocházející z anglikánského prostředí. Byla slavena např. 26.7.2015 v rámci 38. konference Mezinárodního ekumenického sdružení v Praze v kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích. Interkomunio se předpokládá, jak vyplývá z rubriky zařazené před přijímáním:
Všichni pokřtění členové shromáždění zakotvení v některé z trojičních církví jsou pozváni, aby přijímali. Ostatní, včetně těch, kterým brání svědomí nebo řády jejich vlastní církve od přijetí přijímání jsou zváni, aby přistoupili k některému z duchovních a získali požehnání.
Struktura liturgie odpovídá schematu, který je dnes v západních liturgiích obvyklý: bloku slova a eucharistickému bloku předchází stručný úvod a krátký závěr je zařazen na konec. Bohoslužba je sestavena pro slavnostní příležitost, pro „běžné“ užití je poněkud přetížená. Zbytné jsou např. modlitby pokání či vyznání víry (obojí se v liturgiích 1. tisíciletí nevyskytovalo. Nadbytečné jsou berachot nad chlebem a vínem neboť zdvojují eucharistickou modlitbu. Diskutabilní je umístění pozdravu pokoje a modlitby Páně. Obvyklejší je jejich umístění mezi blok slova a eucharistie.

Struktura Liturgie stvoření

Úvodní obřady

1. Úvodní hymnus All creatures of our God and King – dle Františka z Assisi, ukázka např. https://www.youtube.com/watch?v=XIsG6xLkhTU

2. Liturgický pozdrav

3. Modlitby pokání – viz ukázka níže

4. Gloria – ukázka např. https://www.youtube.com/watch?v=eVsbuMZP1Qg

5. Vstupní modlitba

Blok slova

6. Biblické čtení

7. Žalm

8. Alelujový zpěv – keltský,

ukázka např. https://www.youtube.com/watch?v=V47jBVz9LE4

9. Evangelium

10. Alelujový zpěv

11. Kázání

12. Vyznání víry

13. Přímluvné modlitby – viz ukázka níže

Blok eucharistie

14. Zpěv k přinášení darů

15. Berachot nad chlebem a vínem

16. Eucharistická modlitba vč. zpívaných aklamací

17. Pozdrav pokoje

18. Modlitba Páně

19. Lámání chleba provázené zpěvem

20. Přijímání provázené zpěvy

21. Modlitba po přijímání

Závěr

22. Chvalozpěv

23. Poslání

Modlitby pokání v Liturgii stvoření

Výzva k vyznání

Bratři a sestry, zkoumejme svoje srdce a mysl abychom si připomenuli, že Bůh nás volá v Ježíši Kristu.

  1. Bůh řekl: Jsem Pán tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha mimo mne.

Odpusť nám, pro Ježíše Krista, když jsme sami sebe pokládali za dobré a zneužívali stvořený svět.

  1. Nebudeš brát jméno Hospodina svého Boha nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by zneužil jeho jméno

Odpusť nám, když zapomínáme tvé jméno Láska a nevládneme nad tvým stvořením se soucitem a slitováním.

  1. Uchovej svatým sobotní den.

Odpusť nám, když zapomínáme na tvé volání k odpočinku a pokoji a naplňujeme tvé stvoření roztěkaným neklidem využívání, konzumu, obchodu a potěšení.

  1. Budeš ctít svého otce a matku aby se ti dobře vedlo a abys žil dlouho na zemi.

Odpusť nám, když srdcem nepřijímáme moudrost našich předků (praotců) ani rozumné rady našich starších.

  1. Nezabiješ. Nezcizoložíš.

Odpusť nám, když následujeme své ničivé instinkty a přinášíme válku a smrt do našeho životního prostředí a když zneužíváme jeden druhého a poklady stvoření.

  1. Nebudeš krást. Nevydáš proti bližnímu falešné svědectví.

Odpusť nám, když si bereme, co spravedlivě patří chudým a generacím, které přijdou po nás a když jsme nepoctiví v našich jednáních týkajících se mezinárodních financí a obchodu.

  1. Nebudeš prahnout po domu svého bližního. Nebudeš prahnout po ženě svého bližního, jeho služebníku, otrokyni, dobytku, po čemkoli co patří tvému bližnímu

Odpusť nám, když svá srdce upínáme na něco, co není naše a ničíme přirozenou harmonii a pořádek světa.

Výzva předsedajícího

Ptám se každého z vás osobně i jako společenství: Otevřeli jste svá srdce Bohu, abyste před ním přiznali všechny cesty, kdy jste nežili podle jeho vůle pro jeho stvoření?

Všichni:

Otevíráme naše srdce Bohu a toužíme znát jeho vůli,

abychom mohli žít v souladu s láskou

kterou vložil do srdce svého stvoření.

Následuje chvíle ticha

Pane náš, stvořiteli, dej nám schopnost nově vidět tvou lásku,

aby náš svět mohl být znovu postaven

Pane, smiluj se

Zpěv: Kyrie eleison

Kriste, živé Slovo, skrze něž všechny věci přišly, aby přinesly tvé světlo do temnot našeho světa.

Kriste, smiluj se

Zpěv: Christe eleison

Pane náš Spasiteli, kéž tvá vykupující milost otevře naše srdce, abychom viděli krásu tvé přítomnosti ve všech našich bratřích a sestrách.

Pane, smiluj se

Zpěv: Kyrie eleison

Předsedající říká

Kéž nám Bůh náš Otec, základ lásky a milosrdenství,

odpustí a osvobodí nás od našich hříchů

uzdraví a posílí nás svým Duchem,

a pozvedne nás k životu nového stvoření v Kristu,

našem Pánu.

Všichni Amen

Přímluvné modlitby v Liturgii stvoření

V síle Ducha a sjednoceni s Kristem modleme se k Otci

Modleme se za zachování světa

Ticho

Pane, děkujeme ti za krásu a bohatství tvého světa. Dáváš nám a všem lidem milost být přáteli země, abychom žili v harmonii s tvým stvořením a s moudrostí a šlechetností užívali její přízně.

Všichni zpěv: Through our lives and by our prayers your Kingdom come. Skrze naše životy a prostřednictvím našich modliteb přijde Tvé království

Modleme se za mír a sdílenou prosperitu.

Ticho

Děkujeme za vůdce, kteří slouží společnému dobru. Dej moudrost těm, kdo mají odpovědnost a pravomoc v každé zemi, abychom mohli spravedlivě sdílet zdroje tvého světa, a pracovat společně s důvěrou ke cti a ochraně tvého stvoření.

Všichni zpěv: Through our lives

Modleme se každý za svůj vlastní národ.

Ticho

Děkujeme za země, ze kterých pocházíme a rozmanitost tvého lidu. Přiznáváme, že si můžeme natolik vážit jeden druhého, abychom všichni mohli být obohacováni tím, co máme společného. Kéž každý národ přinese svůj příspěvek k zachování života na naší planetě, k redukci globálního oteplování, a k úlevě potřebných, aby tak mohli být všichni lidé osvobozeni od zoufalství, chudoby a sociálního vyloučení.

Všichni zpěv: Through our lives

Modleme se za církev Boží, její poslání a jednotu

Ticho

Pane, děkujeme ti za dobrou zprávu o spasení pro všechny lidi. Posiluj každého z nás pro naši práci a posiluj svou církev k hlásání evangelia ve službě, slovu a svátostech. Sjednoť v pravdě a přátelství všechny, kdo vyznávají tvé jméno, tak abychom mohli být svědky jednoty všech lidí a jednoty celého stvoření.

Všichni zpěv: Through our lives

Modleme se za sebe

Ticho

Pane našeho života, děkujeme ti za přátelství, které obohacuje naše životy a naši práci. Odevzdáváme ti sami sebe a jeden druhého, naše rodiny, ty, se kterými pracujeme a vychutnáváme si volný čas, své příbuzné a naše přátele. Uschopni nás svým Duchem k životu v lásce k tobě a k sobě navzájem a k celému světu, který jsi nám dal.

Všichni zpěv: Through our lives

Modlíme se za ty, kteří mají potřeby kteréhokoli druhu.

Ticho

Pane, děkujeme ti za to, že jsi ten Bůh, který přináší milosrdenství a celistvost. Modlíme se za ty, kdo trpí naším nedostatkem péče o tvé stvoření. Zajisti a uzdrav všechny, kdo mají nějaký zármutek, potřebu, nemoc nebo jiný problém. A dej nám všechny dary moudrosti, trpělivosti a laskavosti abychom mohli pečovat o všechny, kdo trpí.

Všichni zpěv: Through our lives

Vzdáváme díky a modlíme se za ty, kteří nás ve víře opustili.

Ticho

Pane, vzdáváme ti díky za tvé služebníky a služebnice jakéhokoli věku a zvláště za ty, které máme privilegium nazývat svými přáteli. Dej ať my, se všemi tvými svatými smíme být přivedeni k radostnému vzkříšení a naplnění tvých záměrů s celým stvořením.

Všichni zpěv: Through our lives

Předsedající zakončuje modlitbou

Pane náš Stvořiteli a Vykupiteli,

Dáváš všechny zdroje světa

abys zachoval veškeré živé bytí.

A tak jsi uspořádal náš život,

že jsme závislí jeden na druhém.

Dej nám milost vážit si života všech lidí,

a pečovat o život zvířat, stromů, rostlin a minerálů

na zemi i na moři,

abychom mohli vzdávat slávu tvému Otci, Synu i Svatému Duchu.

Všichni Amen

Situace v Čechách

Vhodným vodítkem při sestavování ekumenických liturgií v našem prostředí je dílo prof. Pavla Filipiho (1936-2012) Po ekumenickém chodníku, Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi, Kalich, 2008. Filipi rozlišuje mezi pohostinskou bohoslužbou, kterou připravuje jedna církev a pozve na ni zástupce dalších církví a ekumenickou bohoslužbou ve vlastním slova smyslu, kterou připravují zástupci církví společně. Často se chybuje v tom, že části liturgie určené laikům (např. čtení biblických čtení, přednášení přímluvných modliteb) jsou svěřovány ordinovaným. Zřejmě proto, aby každý ordinovaný zástupce církve měl svou aktivní roli. Jiný problém vidím v určité zaostalosti české ekumény, kdy dosud nemáme ekumenický překlad základních liturgických textů jako je např. modlitba Páně či Apostolikum. Naproti tomu ekumenický překlad bible jsme měli jako jedni z prvních na světě.

Vyhodnocení ankety

Římskokatolička v Německu

V Německu je evangelicko-katolická ekuména téměř nutností. Ekleziopraxe je podstatně dál než ekleziologie. Samozřejmostí jsou "ekumenické" svatby, které jsou na papíře obvykle katolické, někdy ale také evangelické. V Německu je hodně katolických duchovních, kteří mají pochopení pro nutnost a důležitost společných znamení („Zeichen geben“) a jsou ochotni riskovat. Postihy pro zúčastněné v podstatě neexistují, resp. jsou neúčinné, tudíž se nikdo ze zúčastněných nebojí. Média a většina věřících stojí na straně otevřených a nebojácných křesťanů, kteří se snaží interpretovat evangelium do dnešní doby, tudíž se konzervativní biskupové musí spíš ještě bát o svou pověst, pokud by se snažili ekumenickým snahám házet klacky pod nohy. Obvykle tudíž radši dělají, že nic nevidí: "Was das Auge nicht sieht, das tut dem Herzen nicht weh." (Co oko nevidí, to srdce nebolí.)

Ekumenické bohoslužby se slaví někdy i v neděli dopoledne tj. v době, kdy se současně konají i bohoslužby katolické. To je teoreticky zakázané, v naší diecézi ale tak nějak biskupem dovolené resp. biskup oficiálně sdělil, že za to nikoho nebude postihovat. Myslím si, že se při nich občas praktikuje interkomunio. To jde v mnoha případech zcela oficiálně i z katolické strany, protože náš biskup N. vydal před několika týdny novou směrnici. Toto prohlášení jen zlegalizovalo stav, který panuje už mnoho let: Manželské páry, které jsou různého vyznání, mohou přistupovat společně ke Stolu Páně. To znamená, že evangelické manželky a manželé mohou zcela oficiálně přistupovat k eucharistii spolu se svými katolickými partnery resp. partnerkami. Doporučuje se, předtím pohovořit s duchovním. Kdo tak učinit nechce, tomu biskup v prohlášení vzkazuje, že to dělat nemusí.

Můj evangelický manžel čte v našem katolickém kostele biblická čtení. Ještě ke všemu je ten kostel poutní, spravovaný velmi zbožnými karmelitány z Indie... Místní lidé si mého muže nevybrali vědomě jako evangelíka (oni to o něm nevěděli), ale když jsem to onomu indickému knězi prozradila, tak to pro něj nebyl žádný důvod pro který by manžel musel službu opustit. Ba naopak, můj muž čte čím dál častěji a rád. Sedí celou mši pěkně privilegovaně vedle oltáře a poté samozřejmě jde „k přijímání“. Pokud vím, tak přímo v místním dómu je lektorem také jeden evangelík a to zcela oficiálně.

Všechny služby, které jde svěřit laikům, se laikům obvykle svěřují, ať je to bohoslužba katolická nebo ekumenická.

Společná ekumenická bohoslužba se v našem městě například koná 31. prosince na poděkování za uplynulý rok. Koná se na náměstí a je to velká tradice. Přichází spousta lidí, kteří jinak do kostela nechodí.

Husitka v Praze

Zažila jsem řadu ekumenických bohoslužeb v rámci aliančního týdne či týdne modliteb za jednotu křesťanů. Ty první obvykle ve sboru CB v Římské, ty druhé u františkánů, vždy bez eucharistie. Služby byly svěřeny jen ordinovaným - s výjimkou hudby.

Ekumenickou svatbu si pamatuji jednu v římskokatolickém kostele (i s eucharistií).

Dlouho jsme v naší obci slavili jednou měsíčně Limskou eucharistickou liturgii. Předsedal evangelický či husitský farář, laici byli husiti, evangelíci a někdy i katolíci. Čtení bylo svěřeno laikům, já jsem občas kázala.

Husitský jáhen v jižních Čechách

V poslední době jsem se účastnil ekumenického shromáždění u Husova pomníku v N. (jihočeské okresní město). Byli přítomni zástupci tří církví: řimskokatolické, CČSH, ČCE. Zazněly proslovy duchovních a starosty, modlitba husitského jáhna před otčenášem (uvedu nakonec), požehnání husitského faráře, zpěv „neproblematických“ písní z Husovy doby. Účastnilo se asi 40 lidí.

Modlitba o Husově svátku:

Věčný Otče, Ty vládneš z tajemných hlubin veškerenstva,

obklopen zářícími anděly.

S nimi stojí před Tvou Tváří i betlémský kazatel Jan,

který už zde na zemi planul nebeskou láskou k Tobě.

Prosíme, zažehni i v našich srdcích plamen Svatého Ducha,

abychom jako on dokázali následovat Beránka Božího

cestou kříže k plnému vítězství.

K Tobě se, Králi proroků a mučedníků,

obracíme modlitbou, kterou nám předal

Tvůj Syn a náš Bratr,

Ježíš z Nazareta, Kristus Vševládný: Otče náš...

Začátkem listopadu proběhla v N. (jihočeské okresní město) instalace nového evangelického faráře, které se účastnili krom mnoha evangelických duchovních i duchovní jiných církví (římskokatolický probošt se svým kaplanem, husitský jáhen a kazatel CB z N.), všichni seděli v presbytáři, krom obligátních zdravic rovněž na instalovaného vkládali ruce při modlitbě vysílání do služby.

Loni jsem se zúčastnil ekumenické bohoslužby slova v rámci Pride v N. (krajské město). Šlo však spíše o bohoslužbu husitskou, které se aktivně – tj. čtením evangelia - zúčastnil katolický kněz (dominikán) mimo službu. Obřad zahajoval a končil místní husitský farář, kázal husitský jáhen, modlitby a přímluvy četli laici. Požehnání dávali všichni tři duchovní současně.

Letošní obdobné bohoslužbě předsedal římskokatolický biskup. Byla to eucharistická slavnost, jinak vše podobné jako loni, kázal však biskup a husitský jáhen četl evangelium.

Římskokatolík v Praze

mám zkušenost z pravidelného slavení večeře Páně (vč. interkomunia) v prostorách, které využívá více církví: kostel sv. Václava v Bohnicích, kostel sv. Klimenta v Klimentské ulici, Kapli Milosrdného Samaritána ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Novoročních ekumenických bohoslužeb jsem se zúčastnil jen prostřednictvím televizní obrazovky - přímého přenosu z místa slavení do obývacího pokoje:-)

Starokatolička v Praze

Ekumenická bohoslužba jedné starokatolické obce v Praze a sboru ČCE ve středních Čechách

- pravidelná 1x do roka, letos 3. ročník

- včetně večeře Páně, zváni všichni, kdo chtějí (jednou se účastnili i ŘK Kralupy,

ale nepřijímali)

- místo se střídá po roce (zatím 2x evangelický sbor, 1x starokatolická katedrála (do vlastní rotundy bychom se nevešli)

- ritus a předsedání dle toho, kdo zve, káže ten druhý

- přímluvy přednáší spontánně laici, biblická čtení jsou svěřena většinou osvědčenějším laikům (u evangelíků členové staršovstva)

- symbolika u eucharistické liturgie obvyklá

- následuje sdílení s pohoštěním

Římskokatolička v severních Čechách

Při sázení lípy k výročí 100 let republiky s Církví bez hranic jsem byla svědkem modliteb. Zástupci obce četli jednotlivé vlastnoručně připravené delší přímluvy za vlast a pak je vkládali ke kořenům stromu, který jsme pak společně zasypávali hlínou. Sama jsem vedla dva společné zpěvy.

Při modlitbách Taizé 4 x ročně se střídá prostor jednotlivých denominací (římkokatolické a evangelické). Modlitbu vede místní autorita nebo laik, ostatní jsou přizváni k rovné účasti.

Evangelík v západních Čechách

Jednu ročně se slaví ekumenická bohoslužba za jednotu křesťanů, střídavě u katolíků, baptistů a evangelíků.

 

Děkuji všem absolventkám a absolventům IES, kteří během roku přispívali v anketě.

2 mírně zkrácený český překlad https://www.iespraha.cz/node/94

3Týká se pouze komunity bratří, nikoli návštěvníků