Český kněz a teolog Jan Valerián Jirsík se narodil 19. června 1798 v posázavském Kácově, kde však strávil jen svá raná dětská léta. Před završením deseti let věku se s rodiči přestěhoval do Německého Brodu (dnešního Havlíčkova), kde zůstal přibližně do roku 1810. Je uváděn v seznamu studentů německobrodského gymnázia v letech 1808–1810. Následovala studia v Hradci Králové, odkud přestoupil na filosofické učení v Litomyšli. Pravděpodobně v této době se rozhodl pro kněžské povolání. Roku 1816 vstoupil do arcibiskupského semináře a začal studovat na pražské teologické fakultě. Na kněze byl vysvěcen 28. prosince 1820 ve svatovítské katedrále. Jeho prvním působištěm v duchovní správě se stal Cítov u Mělníka, kam nastoupil jako kaplan 2. února 1821. V září 1822 získal kaplanské místo v Roudnici nad Labem, kde vznikala také jeho první literární díla Škola nedělní (1826) a Říp a jeho chrám (1826). Na podzim 1827 se uprázdnila lobkovická zámecká kaplanka v Jezeří (Eisenberg) v sever-ních Čechách a Jirsík si o místo zažádal. Kníže Ferdinand z Lobkovic žádosti vyhověl a mladý kněz v únoru 1828 nastoupil. Zde se poprvé ocitl v oblasti se silným zastoupením německého živlu. Doba jeho zdejšího působení nakonec přesáhla čtyři roky. Ve vysvědčení litoměřické konzistoře z února 1832 je zmíněno i Jirsíkovo studium teologie – pravděpodobně se už tehdy rozhodl, že z ní složí doktorát, jelikož zanechal všech dalších zájmů a omezil svou publikační činnost. V témže roce se stal farářem v Minicích u Kralup. Tvůrčí přestávka, jejíž příčinou bylo také řešení hmotných problémů jeho rodiny, netrvala dlouho, neboť již od roku 1835 začal zveřejňovat články v Časopise pro katolické duchovenstvo (dále ČKD) a vyšlo mu záhy velmi oceňované dílo Proč jsem Katolíkem? Roku 1837 složil dvě rigoróza na pražské teologické fakultě.

Díky svému dlouhodobému kladně hodnocenému kněžskému působení i vzhledem k tomu, že začal být díky své publikační činnosti značně proslulý, povýšil i v rámci církevní hierarchie. Dne 28. února 1846 se stal členem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, kde nahradil – mimo jiné i na postu českého kazatele – Josefa Ondřeje Lindauera, který byl jmenován českobudějovickým biskupem. Jirsík byl do své funkce instalován v chrámu sv. Víta 22. března téhož roku. V roce 1847 se stal redaktorem ČKD. Pražská teologická fakulta jej roku 1848 ocenila udělením čestného doktorátu. V témže roce se také zúčastnil jednání Slovanského sjezdu. Když 4. června 1850 nečekaně zemřel biskup Lindauer, stal se Jirsík kandidátem na obsazení uprázdněného biskupského stolce. Císař jej českobudějovickým biskupem jmeno-val 25. března 1851, v témže roce získal i papežské svolení, byl konsekrován a intronizován. Biskupem zůstal přes třicet let. Zemřel 23. února 1883 v Českých Budějovicích a byl pohřben na zdejším staroměstském hřbitově u kostela zasvěceného sv. Prokopovi a Janu Křtiteli.

První významná biografie věnovaná Jirsíkovi se nalézá v knize Franze Mardetschlägera, která byla vydaná krátce po jeho smrti při příležitosti stého výročí založení českobudějovického biskupství v roce 1885. V následujícím století byla Jirsíkovi věnována řada publikací, v nichž se kromě biskupské činnosti zdůrazňuje především jeho podpora českému školství a aktivní vlastenectví. Českobudějovický historik Karel Pletzer sestavil Jirsíkovu bibliografii a historiografický soupis děl o Jirsíkovi do roku 1993. V roce 1993 vyšla jediná závažnější vědecká monografie od církevního historika Jaroslava Kadlece, která se zaměřila na představení hlavních oblastí Jirsíkova kněžského a posléze biskupského působení. Z perspektivy ekumenické teologie psal o Jirsíkově díle Jaroslav Vokoun (1999), pastorální teologie Alois Křišťan (2006) a Tomáš Veber (2006), dogmatické teologie Ctirad Václav Pospíšil (2010, 2011), fundamentální teologie Eduard Krumpolc (2011). Studie Rudolfa Svobody se zabývají Jirsíkovou účastí na I. vatikánském koncilu (2010, 2011, 2013, 2016), ve spolupráci s Radkou Novotnou a Soňou Kamenovou autor představuje také dílčí souvislosti jeho přínosu do oblasti vzdělávání (2014). Naposledy pojednává o Jirsíkově teologickém díle v souvislostech s tzv. katolickým osvícenstvím, resp. s jeho pozdní fází v českém prostoru, Kamila Veverková (2015).

Vybráno ze studie Rudolfa Svobody

Trend, že se lidé stále méně hlásí k „tradičním církvím“, je zřejmý i ze zveřejněných výsledků ze sčítání v roce 2021. Podobně je možné pozorovat vzrůstající zdrženlivost k různým formám institucionalizovaného náboženství. Výsledky jsou však ovlivněny metodikou sčítání. Při srovnávání výsledků sčítání o náboženské víře je třeba vzít v úvahu celou řadu faktorů, které se do těchto výsledků promítají. Jednou z nich je způsob, jakým je položena otázka a zda jsou nabídnuty nějaké alternativy. Domnívám se, že výsledky může výrazně ovlivnit např. skutečnost, pokud je v elektronickém formuláři při vyplňování názvu církve k dispozici výběr z konkrétních církví (jako tomu bylo při sčítání na Slovensku) nebo když je vyplnění zcela volné. Podobnou situací v minulosti bylo, když byl v pokynech k vyplnění listinných formulářů k dispozici seznam církví (jako v roce 2001 nebo 2011).

V následujícím textu je uvedeno, jak byla položena otázka na náboženské sčítání, jaké byly možnosti vyplnění. Kromě je uvedeno, jaké subjekty statistici sledovali a zpracovali (tzv. kódování).

Formuláře sčítání v letech 1991–2021

1991

„Náboženské vyznání“ zjišťovala otázka č. 14 na sčítacím archu v části A – údaje o osobách. Návod k vyplnění obsahoval pokyn: „zapište náboženské vyznání, ke kterému se hlásíte nebo ,bez vyznání´“. Pro odpověď byl k dispozici volný prostor. Ve vzoru vyplnění bylo uvedeno „římskokatolické“. Vysvětlivky k vyplnění sčítacího archu obsahovaly následující informace: „rozumí se účast na náboženském životě některé církve (náboženské společnosti) nebo vztah k ní, a je každému ponecháno, aby se svobodně vyjádřil o svém náboženském vyznání nebo aby uvedl, že je bez vyznání. Náboženské vyznání, ke kterému se hlásíte, uveďte přesně (např. římskokatolické, pravoslavné, čs. husitské, českobratrské evangelické, metodistické, židovské, apod.). U dětí do 15 let uvedou rodiče náboženské vyznání podle svého uvážení.“

2001

Na údaj „náboženství, víra nebo bez vyznání“ se ptala otázka č. 14. K disposici byly na výběr dvě kolonky k zaškrtnutí: „bez vyznání“ a „věřící – uveďte co nejpřesněji k jaké církvi, náboženské společnosti nebo víře se hlásíte“. Následoval volný prostor pro vepsání údajů. Podrobné „Vysvětlivky k některým otázkám ve sčítacím listu osob a v bytovém listu“ k otázce č. 14 uváděly: „Údaj o náboženství, víře nebo bez vyznání vyplní každý podle svého rozhodnutí. U dětí do 15 let vyplní otázku rodiče podle svého uvážení. Uvedete-li církev nebo náboženskou společnost registrovanou v České republice, zapište, prosím, přesný název podle následujícího přehledu.“ K dispozici byl abecední seznam 21 církví a náboženských společností registrovaných v ČR s dodatkem: „Pokud uvedete jinou církev, náboženskou společnost nebo víru, prosíme rovněž uvést co nejpřesnější název.“

2011

Sčítání v roce 2011 přineslo celou řadu novinek. Jednou z nejvýznamnějších byla možnost vyplnění formulářů elektronicky. Podíl elektronicky vyplněných sčítacích formulářů byl nakonec 25,5 %. Další novinkou bylo, že u otázky na národnost (č. 11) a náboženskou víru (č. 12) bylo na sčítacím formuláři výslovně napsáno: „Uvedení údaje není povinné“. Stručný pokyn na formuláři u náboženské víry zněl: „Při uvádění církve nebo náboženské společnosti registrované v ČR uveďte název dle vysvětlivek“. K dispozici byly tři kolonky:

1) „věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti“ s následným místem pro vyplnění údaje podle pokynu „uveďte ke které“;

2) „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“. Přidání této kolonky bylo novinkou;

3) „bez náboženské víry“.

Přiložené vysvětlivky obsahovaly pokyn: „Údaj o náboženské víře vyplní podle svého rozhodnutí. Uvedení údaje není povinné. V případě uvedení registrované církve nebo náboženské společnosti zapište přesný nebo vhodně zkrácený název podle následujícího přehledu.“ Následoval přehled 32 církví a náboženských společností registrovaných k 2. 11. 2010 v ČR s doplňkem: „Pokud uvedete jinou církev, náboženskou společnost, vyznání nebo víru, zapište ji rovněž co nejpřesněji.“

2021

Při sčítání v roce 2021 už výrazně převažovaly elektronické formuláře, podle kterých se sečetlo 85 % obyvatel. Otázka, resp. zjišťovaný údaj B10 zněl: „Uveďte Vaši náboženskou víru (náboženský směr, hnutí, církev nebo společnost, ke které se hlásíte.“ Při elektronickém vyplňování formuláře měl uživatel k dispozici nápovědu: „Údaj o náboženské víře vyplní každý podle svého rozhodnutí. Uvedení údaje není povinné. Náboženský směr, hnutí, církev nebo společnost, ke které se hlásíte, zapište co nejpřesněji.“ Další pokyn zněl: „Vyplňte, nebo pokračujte. Nepovinný údaj.“ K dispozici byla tři tlačítka téměř shodných popisů (jen u první možnosti bylo doplněno „apod.“, tj. „Věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti apod.“) jako při sčítání v roce 2011 a prostor s pokynem „Uveďte název“. V listinné podobě se jednalo o tři kolonky s prostorem k vyplnění názvu. V Uživatelské příručce k elektronickému sčítacímu formuláři v rámci Sčítání 2021 byl jako příklad volný prostor vyplněn slovem „Křesťanství“.

„Kódování“ při sčítání v letech 1991–2021

1991

Číselník pro kódování výsledků sčítání v roce 1991 obsahoval 26 položek. Sledovaly se údaje o 22 církvích, náboženských společnostech nebo směrech. Navíc vedle dvou obecných kategorií „bez vyznání“ a „nezjištěno“ (tj. neuvedeno) byly ještě dvě kategorie: „Ostatní a nepřesně určené křesťanské církve a náboženské společnosti“ a „Ostatní církve a náboženské společnosti“, tj. určité rozdělení na církve a směry křesťanské a nekřesťanské. Mezi sledovanými subjekty bylo 18 tehdy registrovaných křesťanských církví a náboženských společností (včetně „Církve slovenské evangelické augsburského vyznání“ a „Církve reformované křesťanské na Slovensku“, které jsou v níže uvedené srovnávací tabulce zahrnuty v kategorii „jiné“). Dále pak 4 kategorie (při logice řazení považované za „nekřesťanské“): Svědkové Jehovovi, židovské náboženské obce, „Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů (mormoni)“ (tato církev byla registrována na základě usnesení vlády ČR ze dne 21. 2. 1990 k 1. 3. 1990), „vyznání muslimské“.

2001

Výsledky sčítání v roce 2001 již kategorii „jiné vyznání“ nerozdělují na křesťanské a nekřesťanské. Kromě tří obecných kategorií („jiné vyznání“, „bez vyznání“ a „nezjištěno“) obsahují údaje k 29 církvím, náboženským společnostem nebo směrům. Kromě všech 21 registrovaných církví a náboženských společností byly sledovány údaje k dalším osmi kategoriím: Církev sjednocení (moonisté), Scientologická církev, Křesťanská společenství, Anglikánská církev, islám, buddhismus, hinduismus a hnutí Hare Krišna.

2011

Při sčítání v roce 2011 kódovací pomůcka v případě náboženské víry obsahovala 53 položek. Kromě těch obecných („bez náboženské víry“, „jiné“, „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“, „nedefinováno“ a „neuvedeno“) obsahovala všech 29 kategorií ze sčítání v roce 2001, přičemž se z Církve Křesťanská společenství a z hnutí Hare Krišna staly registrované církve a náboženské společnosti (v roce 2002). Zákonem č. 3/2002 Sb. ze dne 27. listopadu 2001 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností došlo totiž k významnému snížení počtu členů, který se vyžaduje pro registraci nových církví a náboženských společností (z 10.000 na 300). Takže některé subjekty, které dosud působily jako spolky, se rozhodly pro získání registrace. To se promítlo i do počtu sledovaných subjektů. K 29 sledovaným kategoriím z roku 2001 přibylo jednak 9 nových církví a náboženských společností, ale i další kategorie, ať už více konkrétní (Hnutí Grálu, Hnutí Nového věku /New Age/) nebo naopak velmi obecné: katolická víra (katolík), protestantská/evangelická víra (protestant, evangelík), křesťanství, judaismus nebo esoterismus. V samém závěru kódování jsou pak ještě tři kategorie: Jedi, ateismus a pohanství. V původně zveřejněných výsledcích byl „ateismus“ započítán v souhrnné kategorii „věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti“. V některých později publikovaných výsledcích byl vyčleněn zvlášť.

2021

Zmínkou o pozdějším přesunu kategorie „ateismus“ se dostáváme k důležité poznámce o možným pozdějším úpravám aktuálně zveřejněných výsledků, které smysl dosavadního způsobu kódování ještě komplikují. Dá se očekávat, že zřejmě dojde k nějakým změnám. Byla totiž zveřejněna data všech 73 kódovaných subjektů, dokonce i ta s počty v řádu jednotek. Co se skrývá za údaji v rámci kategorie „jiné“ (21.308), nevíme nic víc, než že se jedná o „ostatní, samostatně nekódované církve, náboženské společnosti nebo směry“. Stejně tak zřejmě dojde k určité úpravě údajů v některých případech. Např. když byla ve sčítacím formuláři zvolena kategorie „Věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti apod.“, ale údaj o církvi zadán nebyl (65.567).

Náboženské vyznání v České republice podle sčítání v letech 1991–2021

Český statistický úřad (ČSÚ) tabulku se zveřejněnými detailními výsledky doprovodil komentářem: „V otázce na náboženskou víru respondenti mohli uvést svou náboženskou víru, která byla popsána jako náboženský směr, hnutí, církev nebo společnost, k níž se hlásí. Respondenti měli možnost církev zapsat v případě deklarace, že jsou věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti apod. Zvolit mohli také odpověď, že jsou věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti. Poslední možnou odpovědí bylo bez náboženské víry. Otázku mohli respondenti také nechat nevyplněnou, byla dobrovolná.

Tabulka obsahuje kompletní výčet všech samostatně kódovaných církví, náboženských společností nebo směrů, k nimž se přihlásil aspoň jeden obyvatel. Církve jsou řazeny podle četnosti (a následně podle abecedy) v České republice. Kategorie „jiné“ zahrnuje ostatní, samostatně nekódované církve, náboženské společnosti nebo směry.

V následující tabulce jsem za základ vzal zveřejněnou tabulku ze sčítání lidu v roce 2021 a doplnil jsem do ní údaje z předcházejících let, pokud jsou k dispozici. Všechny údaje jsou převzaty z dat ČSÚ. Zatímco pro léta 1991, 2001 a 2011 jsou vzata konečná a později mírně korigovaná data (pro rok 2011 jsou např. odlišná od těch, která byla zveřejněna jako první dne 16. 12. 2011), pro rok 2021 se jedná o první zveřejněná data, u kterých pravděpodobně může dojít k úpravě.

 

		1991	2001	2011	2021
	Obyvatelstvo ČR celkem	10 302 215	10 230 060	10 436 560	10 524 167
	údaj o náboženském vyznání neuveden	1 665 617	901 981	4 662 455	3 162 540
	bez náboženské víry	4 112 864	6 039 991	3 604 095	5 027 141
	věřící, nehlásící se k církvi, náboženské společnosti (nově od 2011, předtím zahrnuto v kategorii věřící – hlásící se k církvi „jiné“)	-	-	705 368	960 201
	z toho věřící – hlásící se k církvi, náboženské společnosti nebo směru	4 523 734	3 288 088	1 463 584	1 374 285
	v tom církev, náboženská společnost nebo směr:
1.	Církev římskokatolická	4 021 385	2 740 780	1 082 463	741 019
2.	katolická víra (katolík)	-	-	70 777	235 834
3.	křesťanství	-	-	12 959	71 089
4.	Pravoslavná církev v českých zemích	19 354	22 968	20 533	40 681
5.	Českobratrská církev evangelická	203 996	117 212	51 858	32 577
6.	protestantská/evangelická víra (protestant, evangelík)	-	-	8 158	27 149
7.	Církev československá husitská	178 036	99 103	39 229	23 610
8.	Jedi	-	-	15 055	21 023
9.	Náboženská společnost Svědkové Jehovovi	14 575	23 162	13 069	13 298
10.	Církev bratrská	2 759	9 931	10 865	10 762
11.	Církev řeckokatolická	7 030	7 675	9 883	8 309
12.	Církev adventistů sedmého dne	7 674	9 757	7 391	7 162
13.	Slezská církev evangelická augsburského vyznání	33 130	14 020	8 158	7 081
14.	islám	495	3 699	1 921	5 132
15.	buddhismus	-	6 817	2 617	5 049
16.	Apoštolská církev	1 485	4 565	4 930	4 958
17.	Bratrská jednota baptistů	2 544	3 622	3 208	3 112
18.	pohanství	-	-	860	2 764
19.	pastafariánství	-	-	-	2 696
20	Církev Křesťanská společenství	-	4 012	9 377	2 306
21.	Evangelická církev augsburského vyznání v ČR	-	14 885	6 632	2 048
22.	Luterská evangelická církev a. v. v ČR	-	5 412	2 589	1 918
23.	judaismus	-	-	345	1 427
24.	Jednota bratrská	2 269	3 426	2 152	1 257
25.	hinduismus	-	767	210	1 226
26.	Křesťanské sbory	3 017	6 927	3 450	1 224
27.	Společenství Josefa Zezulky	-	-	-	1 053
28.	satanismus	-	-	-	998
29.	Evangelická církev metodistická	2 855	2 694	1 949	896
30.	Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v ČR	549	1 366	923	713
31.	Starokatolická církev v ČR	2 725	1 605	1 730	672
32.	Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü	-	-	3 484	653
33.	Církev víry	-	-	-	608
34.	ateismus	-	-	1 058	555
35.	Sith	-	-	-	516
36.	Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v ČR	-	-	5 817	497
37.	Federace židovských obcí v ČR	1 292	1 515	1 129	474
38.	Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna	-	294	673	455
39.	Obec křesťanů v ČR	-	-	883	409
40	Scientologická církev	-	110	374	397
41.	Církev Slovo života	-	-	850	366
42.	Církev živého Boha	-	-	371	299
43.	Anglikánská církev	-	201	112	254
44.	Višva Nirmala Dharma	-	-	1 098	250
45.	Církev Nová naděje	-	-	430	232
46.	Církev Oáza	-	-	-	206
47.	Hnutí Grálu	-	-	232	196
48.	rastafariánství	-	-	-	190
49.	druidismus	-	-	-	189
50.	Náboženská společnost českých unitářů	365	302	155	186
51.	Kněžské bratrstvo svatého Pia X.	-	-	-	156
52.	baháismus	-	-	-	118
53.	taoismus	-	-	-	113
54.	Ústředí muslimských obcí	-	-	1 437	112
55.	šintoismus	-	-	-	111
56.	agnosticismus	-	-	-	98
57.	Armáda spásy - církev	-	-	-	96
58.	Česká hinduistická náboženská společnost	-	-	427	93
59.	sikhismus	-	-	-	86
60.	zoroastrismus	-	-	-	76
61.	Společenství baptistických sborů	-	-	-	60
62.	Théravádový buddhismus	-	-	-	54
63.	Novoapoštolská církev v ČR	427	449	96	53
64.	Církev sjednocení (moonisté)	-	43	65	51
65.	Církev Nový Život	-	-	-	49
66.	animismus	-	-	-	42
67.	Hnutí Nového věku (New Age)	-	-	22	20
68.	konfucianismus	-	-	-	13
69.	esoterismus	-	-	4	11
70.	Křesťanská církev essejská	-	-	-	11
71.	deismus	-	-	-	8
72.	Církev Svatého Řehoře Osvětitele	-	-	-	3
73.	Společenství buddhismu v ČR	-	-	-	1
	Jiné	17 772	180 769	52 634	21 308
	neuvedená církev, náboženská společnost nebo směr	-	-	-	65 567

Poznámky k tabulce:

V kategorii „jiné“ v roce 1991 je zahrnuta Církev slovenská evangelická augsburského vyznání (4.151), Církev reformovaná křesťanská na Slovensku (1.396), kategorie „ostatní křesťanské církve“ (8.790) a kategorie „ostatní církve a náboženské společnosti“, resp. „jiné vyznání“ (3.435).

22. 2. 2022 uplyne 41 let od zavraždění opata skryté církve Přemysla Coufala (nar. 9.1.1932). Vrahové Coufala mučili dva dny v jeho bytě v Bratislavě a pokoušeli se od něj získat požadované informace. Coufal podlehl, aniž by co vyzradil. Následné „vyšetřování“ dospělo k závěru, že se jednalo o sebevraždu… Přemysla Coufala jsem neznal, ale zprávu o vraždě jsme se dozvěděli. Museli jsme počítat s tím, že se může stát cokoli. Zejména když se v této době StB pokusila i o vraždu našeho biskupa Fridolína Zahradníka. Nařízli mu pneumatiku tak, aby explodovala při vysoké rychlosti. Nehoda se stala v zimě, kus za Brnem, při cestě na Slovensko. Vůz naštěstí skončil v měkké oranici, byť na střeše. Ani Zahradníkovi, ani dvěma spolucestujícím se nic nestalo a bez čelního skla a se zpožděním pokračovali, i když otřeseni, v pastorační cestě…

Řada cenných informací o Přemyslu Coufalovi je uvedena na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.¹ V 60. letech se StB podařilo jej donutit ke spolupráci. Když se tomu vzepřel, StB to s ním vyřídila po svém... Svědčí o tom i informace Ústavu pamäti národa². Hierarcha, o kterém se podle následujícího svědectví Eduarda Kožucha zmínila matka zavražděného, byl podle svědectví³ Ján Sokol.

Eduarda Kožucha⁴ jsem znal. Patřil mezi výrazné osobnosti slovenské větve Davídkovské ES. (pH)

 

Vec: svedectvo o duševnom zdraví FMD (1972)

svedectvo zo života Ing. Ing. Přemysla Coufala, CSc., rádového kňaza

Moje svedectvo o F. M. Davídkovi bude veľmi stručné: mal som šťastie stretnúť ho aspoň jedenkrát v živote. Stalo sa to na Rim. kat. fare v Báhoni, okr. Trnava, kde vtedy bol farárom dekan František Šimek, veľký sympatizant a podporovateľ všetkých akcií ES na Slovensku.

Na jar v r. 1972 sa tu zišlo viac ako 30 príslušníkov ES. Hlavným celebrantom eucharistie bol práve F. M. Davídek. Počas sv. omše mal veľmi povzbudivú duchovnú exhortáciu. Pamätám si, že vynikal vysokou inteligenciou, ale aj hlbokou spiritualitou. Vyžarovala z neho odvaha, nebojácnosť, ale i opatrnosť a rozvážnosť. Po stretnutí nás nabádal, aby sme sa v tichu rozišli po dvoch, troch v malých skupinkách všetkými smermi, a to postupne, aby v dedine nevzišlo seba menšie podozrenie o stretnutí… Ako lekár, psychiater prehlasujem, že u FMD som nepozoroval seba menšie známky patológie v správaní, v konaní, či v myslení…

S Přemkom Coufalom O. P. som sa spoznal na jeseň r. 1970. Bol mi nielen spolu bratrom v oltárnej službe, ale i priateľom mojej rodiny. Dosť pravidelne nás navštevoval v mojom rodinnom dome v Malackách. Zvyčajne, keď šiel navštíviť rodičov na rodnú Moravu, stavil sa aj u nás. Bol to veľmi nadaný človek v technických vedách, ale nie menej aj v teológii. Ovládal, pokiaľ viem, veľmi dobre nemecký, anglický a ruský jazyk. Obaja rodičia Pr. Coufala boli učitelia, ale aj hlboko nábožní ľudia. Zrejme tu sa mu dostalo širokého základu do života tak intelektuálneho ako i duchovného.

Bol generálnym vikárom F. M. Davídka pre záležitosti ES na Slovensku. Spojkou medzi FMD a cirkvou východného obradu na vých. Slovensku. Často navštevoval aj. p. biskupa Hirku.

Bol to nesmierne húževnatý, obetavý a pracovitý človek vo svojom svetskom obore, ale rovnako zanietený aj pre potreby bojujúcej a prenasledovanej cirkvi na Slovensku. Práve tejto venoval všetok svoj voľný čas. Či už to boli všetky soboty a nedele, či nočný čas uprostred týždňa… Preto bol neustále na cestách. Navštevoval kňazov ES, pripravoval nových kandidátov na svätenia, teologické skúšky, exercície a pod.

Rovnako to bolo aj vo svetskom, technickom obore. Bol vynikajúcim odborníkom drevárskeho priemyslu. Nakoľko však nebol členom KSČ (ani sympatizantom, či udavačom), nemohol zastávať žiadne vedúce či vedecké funkcie. Napriek tomu pre svoje rečové znalosti a nevedomosť vedúcich straníckych kádrov sprevádzal často zahraničné návštevy na svojich pracoviskách, ba vysielali ho aj na služobné cesty na Západ. Aj v tom možno vidieť riadenie Ducha sv., lebo na Západ sa vtedy dostal len málokto mimo straníckych prominentov. Preto mnohé tieto cesty využíval aj na zabezpečenie aktivít ES v zahraničí: odovzdával a prijímal správy o činnosti ES patričným autoritám cirkvi, ktoré mali priame prepojenia, či styky s pápežom.

„Vševediaci a všemohúci“ komunistický režim si začal postupne čoraz viac všímať pohyb nášho kňaza. Začal byť sledovaný prísl. ŠTB.

Viackrát ma o tom upovedomil pri svojich návštevách v mojom dome. Bol však aj zvýšene opatrný a prezieravý. Akonáhle len opustil Bratislavu, snažilo sa ho vždy sledovať aj auto prísl. ŠTB. Bol si toho vedomý. Bolo to najmä koncom 70-tych rokov. Spoznali v ňom nebezpečného človeka pre paranoidný režim. Snažili sa zvýšene sledovať všetky jeho kroky. Posledné roky pred smrťou ho nechceli pustiť ani na zahraničné cesty na Západ, i keď by to neraz jeho zamestnávateľ potreboval. Přemek nedostal povolenie na výjazd.

Až na jeseň r. 1980 mu opäť povolili cestu na Západ, to bola v poradí posledná. Premo se náležite pripravil, že navštíví kompetentné cirkevné miesta a autority na Západe, vrátane Vatikánu. Žiaľ, bola to pasca, nasadili mu cestou komplica, ktorý ho všade sledoval.

Po návrate domov začali intenzívne výsluchy na ŠTB, ktoré sa stupňovali a krátko pred zavraždením boli priam každodenné, po práci dlho do noci. Na výsluchoch ho konfrontovali s fotografickou dokumentáciou pri stretnutí s príslušníkmi cirkvi na Západe, vrátane stretnutia sa s biskupom Hnilicom. Nedalo sa nič popierať. Vyhrážali mu zabitím, likvidáciou bez stopy. O tomto všetkom vedeli dobre aj jeho najbližší, jeho spolupracovníci a vedel som o tom i ja so svojou manželkou. ŠTB v ňom spoznala veľkú osobnosť cirkvi, a to jej skrytej časti, ktorá komunistický režim najviac iritovala, lebo nepoznal jej štruktúru, osoby v nej začlenené a ani všetky jej aktivity. Oficiálna cirkev v ČSSR nemala už biskupov, resp. tých málo, čo mala, títo poväčšine boli lojálni voči režimu. ŠTB cítila a spoznávala, že v skrytej časti cirkvi existuje hierarchia, episkopát, a ten chcela spoznať, zlikvidovať. Intuitívne cítila, že aj Premo Coufal je dôležitou osobnosťou v tejto štruktúre, nevedela však akou, ani sa to od Pr. Coufala nedozvedela. Preto sa rozhodla zlikvidovať ho. Mala už v tom dlhú prax.

Neustále výsluchy na ŠTB, najmä v noci, boli nadmieru vyčerpávajúce pre Přemysla. Neustále vyhrážanie sa uväznením a likvidáciou podlamovali jeho fyzické sily. Duch bol však stále pevný. Niekedy koncom januára r. 1981 navštívil mňa i manželku v neskorých večerných hodinách. Spomínal, že ŠTB mu dala prísľub, že mu dajú pokoj, že prestanú s výsluchmi, ak im prinesie do stanoveného termínu 20 tisíc Kčs. Premo tieto peniaze nemal. Ale vypožičal si ich, resp. jeho priatelia mu ich zadovážili. Pokoj však nemal ani po zaplatení kaucie. Bolo to len hrubé vydieranie, resp. možno povedať, že za vopred vybrané peniaze ŠTB vyplatila najatých vrahov. Výsluchy na ŠTB pokračovali ďalej. Spolupracovníci viackrát videli, že len čo opúšťal pracovisko, už ho na ulici čakalo auto s prísl. ŠTB a tí ho hneď brali na výsluchy. Nevedno, čo od neho všetko chceli vedieť, bol pre nich jednoducho nebezpečný. Ale je isté, že Premo nič nevyzradil, resp. nikoho z radov ES.

Spolupracovníkov vždy upovedomil, kam ide a kedy sa vráti. V prípade výsluchov už to bola iná záležitosť. Preto dôverným dal aj kľúče od svojho bytu, aby ho hľadali, ak by sa stal nezvestným. Býval na činžiaku v 1-izbovom byte v Bratislave.

Asi 10 dní pred svojou smrťou ma navštívil v Malackách v neskorých nočných hodinách. Preniesol si do môjho domu ukryť niektoré veci, najmä, ktoré by prezrádzali jeho kňažstvo. Bol krajne rozrušený. Tvrdil, že ŠTB sa mu stále vyhráža likvidáciou, alebo uväznením. Želal si, aby to už malo svoj koniec. Javil sa aj psychicky veľmi exaltovaný, ale s odovzdanosťou do vôle Božej, so živou vierou i nádejou v duši. Len aby vydržal, aby nič nevyzradil.

A vydržal, nič nevyzradil!

Výsluchy ešte pokračovali… Dňa 22. 2.1981 sa vrátil večer domov z ŠTB. V byte mu nesvietilo elektrické svetlo. Šiel za domovníkom, aby sa spýtal, či nevie prečo. Domovník nič nevedel. Premo vošiel do svojho bytu a čo sa udialo je strašné a z časti neznáme!

Susedia počuli z jeho bytu len veľký buchot, údery… Najatí vrahovia čakali na svoju obeť. Po chvíli nastalo mŕtvolné ticho...

Ako som už spomenul, Premo vždy upozornil svojich najbližších spolupracovníkov, že odchádza na takú či onakú cestu a vráti se vtedy a vtedy. Tentoraz však už nebol dva dni na svojom pracovisku a nikomu nič neohlásil, kam odchádza… Bolo to zlovestne podozrivé. Dvaja zo spolupracovníkov sa vydali hľadať ho v jeho byte, čo azda neochorel. Keď otvorili byt, užasli hrôzou. V byte bol veľký neporiadok, zo stola v miestnosti chýbala jedna noha, bola pohodená opodiaľ. Všade zaschnutá krv, aj po stenách, s otlačenými dlaňami a prstami. Musel si svoje prežiť, než dokonal, zrejme sa bránil, ale v v úplnej tme sa brániť nijako nedalo, tam padali len údery… Dlho sa v byte nezabavili. Zbadali, že ešte v priľahlej kúpeľni ležalo celé zakrvácané, bezvládne telo nebohého kňaza… Keď v zápätí prišla ŠTB, vyhnala spolupracovníkov a svedkov z bytu, ten uzamkla a strážila…

Matka nebohého, p. Zděnka Coufalová, zaplatila niečo zriadencovi súdnej pitvy a ten jej potom na chvíľu ukázal dokaličené telo jej syna. Sotva ho mohla poznať. Samé podliatiny po celom tele, jedno oko vytlačené z jamky, pod druhým veľká podliatina. Na zápästí rezné rany. Keď priviezli mŕtve telo z Bratislavy do jeho rodiska na Morave, matka s dobrými ľuďmi vykonala dôkladnú obhliadku zmrzačeného tela svojho syna. Zlomený nos, telo samá podliatina. ŠTB vyhlásila celú záležitosť za sebe vraždu a tak ju publikovala v tlači.

Telesné pozostatky Přemka Coufala sú uložené v Hrubčicích na Hané v rodinnej hrobke. Na krásnom náhrobnom kameni sú už umiestnené aj votívne tabuľky… Ide zatiaľ o nekanonizovaného mučeníka, kňaza a rehoľníka katol. cirkvi, jej skrytej vetvy, ktorý svoj život, a to celý život, obetoval a položil pri obrane a šírení viery…

Matka nebohého p. Zd. Coufalová krátko pred svojou smrťou povedala: „Nech Boh odpustí hierarchovi na Slovensku, ktorý prezradil môjho syna komunistickým úradom.“

Záverom: Zatiaľ čo viacerí duchovní kolaborovali s komunistickou mocou, tak, ako predtým, aj dnes zastávajú na Slovensku vysoké cirkevné úrady, kým kňazi zo skrytej cirkvi, ale aj z radov oficiálnej cirkvi, sú vylúčení z vlastného vedenia cirkvi.

Dňa 7. 10. 1987 bol zavraždený na Slovensku aj ďalší kňaz: Vdp. Štefan Polák, správce fary v Borovciach pri Piešťanoch. Krátko predtým sa dostal do Ríma, aby bol prijatý na osobnej audiencii aj sv. Otcom. Po návrate z Ríma prestal chodiť na schôdze „Pacem in terris“. Bol podozrivý ŠTB, či azda nie je tajným biskupom. Preto sa ho rozhodla zlikvidovať. Zavraždenie bolo rovnako ukrutné ako u Prema Coufala. Je podozrenie, že ho vykonalo to isté popravné komando… Vrahovia behajú voľne na slobode, azda sú z nich veľkí podnikatelia, vydierači, so zaschnutou krvou na rukách…

P.S. Ešte krátko k prípadu F. M. Davídka: Je známa prax bývalej ŠTB, v tomto i v iných prípadoch, že jej nepohodlné osoby označila ako duševné choré, alebo iným puncom diskreditácie. V prípade FMD sa jej táto fáma mnohom vydarila. Osvojil si ju „Pacem in terris“ a žiaľ, svojim spôsobom osvojili si ju aj niektorí z radov Vatikánu. Mimochodom aj Krista vyhlásili za blázna, pre osobitosť jeho náuky i spôsobu života. Vymykal sa v mnohom konvenčnému spôsobu žitia farizejov a zákonníkov…

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v úterý 18. ledna 2022 konala v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze tradiční studentská ekumenická slavnost, při které se každoročně setkávají studenti z pražských teologických fakult a škol. Kázání na biblický text letošního týdne modliteb (Mt 2, 1-12) připravil a přednesl student Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. V závěru bohoslužby přítomné pozdravili zástupci teologických fakult a škol . (MV)

Milí přátelé, vyslechli jsme úryvek ze začátku Matoušova evangelia. Evangelista zde vypráví o narození Ježíše Krista. V předcházející 1. kapitole začal jeho rodokmenem a tím, jak Bůh Josefa ujistil, že se nemá bát přijmout svou těhotnou snoubenku Marii za manželku. Neměla by nám přitom uniknout zdánlivá drobnost – Josefovi bylo tehdy zjeveno i jméno dítěte: „Dáš mu jméno Ježíš, protože on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

Jak přesně se ale tento porod seběhl? Byly při tom porodní báby či němé tváře, peřiny či sláma? To se od Matouše nedozvíme. O to mu zjevně vůbec nejde. První momenty Kristova pozemského života zde odbývá tak trochu mimochodem – jedinou vedlejší větou, a detaily si nechává pro sebe.

Podstata je přece jinde, a tak Matouš rovnou pokračuje dalším vyprávěním. Tím, které jsme právě četli. Je to příběh s nádechem exotiky, tajemného Orientu. Náhle se tu připletou mudrci od Východu. Na rozdíl od našeho hlavního hrdiny se objevují zcela nečekaně. Z čista jasna. Přicházejí a hned zase odcházejí. Nevíme odkud ani kam. Bez rodokmenu, beze jména. Zdá se jako by měli jediný úkol: Dosvědčit či zjevit to, kým je tento podivně narozený syn.

Na jménech cestovatelů přece nezáleží – to o jméno novorozence tu běží. Matouš již nechal zaznít dvě jeho jména: Jehošua (Ježíš) – Immanuel. Hospodin zachraňuje – Bůh je s námi. A ptáme-li se dál na identitu tohoto chlapce, kým je ono malé dítě, vyvstávají nám na mysli slova dávného proroka Izajáše. Slova, která vzbuzují nemalá očekávání. Jaké jméno mu bude dáno? Podivuhodný rádce – mocný Bůh – věčný Otec – kníže pokoje. Ano, on je i světlem, které zazáří těm, kdo chodí v temnotách a žijí v zemi stínu smrti.

Nedá mi to, abych na tomto místě volně neodkázal i na slavnou historii sousedního kostela, kostela svatých parašutistů, jak ho v dětské prostotě nazývala moje malá sestra. Odpusťte mi proto neumělé, snad až příliš patetické přirovnání:

Do říše temnot se vlomilo světlo. Náš zachránce pronikl zcela nenápadně jako utajený výsadkář přímo do centra moci nepřítele. A začíná tu budovat něco neslýchaného, něco, čeho můžeme být i my součástí. Copak jste o tom neslyšeli? Copak to nevíte? „Hle, činím něco docela nového a už to raší,“ praví Hospodin. „Já povedu cestu pouští, pustou krajinou řeky… já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“

I my jsme voláni k tomu, abychom změnili stranu, abychom přestali kolaborovat s nepřítelem a přidali se na stranu osvoboditele. Přitom nás už nemusí tížit naše pošramocená minulost, naše zrady už nestojí v cestě. Je nám nabízena velkorysá milost. Máme se zapojit do odboje proti zlu v tomto světě i proti zlu v nás samotných, aby nás už ani nenapadlo užívat jeho praktiky a zbraně. Jsme voláni, abychom své temné a vyprahlé pustiny nechali projasnit a proměnit v prosvětlené oázy bez jakékoli nečistoty a špíny. To nám ostatně v epištole připomněl apoštol Pavel: „I vy jste byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla.“

Tajemní muži (nebo snad přece jen i nějaké ženy?) přicházejí, aby se poklonili nově narozenému králi. Nejsou to sice králové, ale o krále tu jde především. Nenarodil se totiž jen nějaký další prorok, nějaký další posel, další agent ve službách dobra. Ne. Narodil se král. Ale ne ledajaký král. Král úplně jiný než všichni staří známí potentáti. Jeho království není z tohoto světa. Je to království nebeské. Království, které nemůžeme snadno uchopit, které si nikdo nemůže vlastními silami přivlastnit. Je to království Boží.

A ten král je Dobro samo. Jeho jinakost vynikne ve srovnání se zlým králem Herodem. Stojí tu proti sobě dva králové, dvě království, dva mocenské systémy. Už v tomto střetu vidíme bezmoc mocných tohoto světa a vítězství zdánlivě bezmocných, se kterými ovšem přebývá Bůh sám.

Boží království je tady! Opravdu se přiblížilo a toto dítě je oním zaslíbeným králem. To je jádrem Matoušovy radostné zvěsti, Matoušova evangelia. To, že Ježíš je král ostatně Matouš nechá zaznít z úst mudrců hned, jakmile uvede novorozeného Mesiáše na scénu… „Kde je ten právě narozený král Židů?“ ptají se, a přitom tak nějak tuší, že jeho království tu bude i pro ně, ať už jsou odkudkoli.

Ježíš je král! To je rámcem Matoušova vyprávění. Znovu toto vyznání připomíná při jeho potupné korunovaci trním a při jeho ukřižování – Ježíšův královský titul hlásá dokonce i nápis na kříži. Nakonec vzkříšený Pán svou královskou autoritu potvrdí vlastními slovy: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a získávejte mi učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Tímto královským pověřením vysílá i nás – svou církev v celé její rozmanitosti, ale sjednocenou křtem v jeho jméno –, abychom proměněni a prozářeni jeho světlem byli světlem i pro tento svět.

Vraťme se ale k mudrcům. Nevíme, k jaké víře se hlásili. Zda to byli horliví pohané, zdrženliví filozofové, nebo přece jen ctitelé Hospodinova jména? Jedno je ale jisté: byli to – jak se dnes rádo říká – lidé hledající. Lidé, kteří hledali Boha. Pozorně hleděli do nebe a čekali na to, co pro ně Bůh má. Byli citliví na Boží volání a nepřeslechli ho, neignorovali ho. Když ho zaslechli, dokázali uposlechnout, třebaže to od nich vyžadovalo velkou osobní oběť. Zažili něco, co přijali jako znamení shůry, a neváhali se podle toho zařídit nehledíce na náklady a vlastní pohodlí. Podobně jako Abrahám opustili svůj domov, aby se vypravili na dalekou cestu do neznáma, na dlouhou pouť s nejistým výsledkem, od které si ani nemohli slibovat žádný osobní prospěch...

„Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Jak mohli tak naivně dát na nějakou hvězdu? Myslím, že svou vírou by zahanbili kdekoho z nás. Kdo z nás by se za ní vydal? Šel bych? Šla bych? Bůh jim dal zahlédnout něco ze svého plánu, ze svého plánu pro ně samotné i pro celý svět, a oni si to nenechali ujít. Kolik jiných mudrců asi nad tím úkazem mávlo rukou: Zas nějaká hvězda… Naši mudrci to ale neodbyli. Rozpoznali v tom Boha a nehodlali ho spustit z očí.

A co my? Hledáme ještě vůbec Boha? Vyhlížíme jeho hvězdu v našich životech? Je to opravdu Boží světlo, co řídí naše každodenní kroky? Následovat toto světlo není snadné. Pán Ježíš to přirovnává k nesení kříže i k úzké cestě. Cesta není nic jednorázového a kříž máme nést každého dne, říká. Naladit své přijímače na to tiché a ze všech stran rušené vysílání Božího království, vyžaduje trpělivost, věrnost, odvahu i pokoru. Kolaborace s temnotou bývá pohodlnější a přímočařejší. Ostatně, kdyby mudrci nezůstali ve střehu a nenaslouchali Božímu hlasu i nadále, mohla jejich výprava snadno skončit katastrofou. Jsou tu totiž i zlé mocnosti, které se jako Herodes snaží vloudit do námi nastoupené cesty a změnit její směr ve svůj prospěch. Pokud nebudeme vytrvale hledat Boží vedení, přestaneme naslouchat jeho hlasu a spokojíme se jen s prvními znameními či dojmy, snadno se naše kroky mohou stočit zpět do temnoty.

Tou dobrou zprávou ale je, že na boj s temnotou okolo nás i uvnitř nás nejsme sami. Na své straně máme toho, který přemohl svět. Není to Bůh vzdálený, ale je to Bůh, který je s námi. Už jen jeho jméno nám zvěstuje záchranu a vysvobození. Vysvobození z otroctví temnoty. Vysvobození z našich hříchů, vysvobození ze zajetí nás samých i ze zajetí všeho, co nás svazuje. On jednoho každého z nás zve a povolává ze tmy do svého podivuhodného světla a chce nás obživit svým svatým Duchem. Díky jemu za to. Amen.

V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se každoročně koná ekumenická bohoslužba v Praze 8 – Kobylisích, kterou střídavě hostí buď sbor Českobratrské církve evangelické v kostele U Jákobova žebříku nebo římskokatolická farnost sv. Terezie. Bohoslužbě předsedá domácí duchovní, kázání připravuje host. Účastní se jí nejen členové sboru a farnosti, ale i další místní křesťané, např. členové Církve Křesťanská společenství. V pátek 21. ledna 2022 se ekumenická bohoslužba konala v kostele sv. Terezie. Bohoslužbě předsedal místní farář František Blaha, kázání pronesl farář sboru ČCE Ondřej Kolář, který je zároveň odborným asistentem na katedře systematické teologie ETF UK. Základem pro kázání byl biblický text letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů (Mt 2, 1-12).

Milí přátelé, sestry a bratři v Kristu, už malé děti se v kostele učí, že tři králové ve skutečnosti nebyli králové. Dokonce ani nevíme, jestli vůbec byli tři. Jejich počet se obvykle odvozuje od jejich tří darů, ale podle některých tradic tito muži byli čtyři, jako světové strany; jinde se zas uvádí hezky biblický počet dvanáct. Jejich jména - Kašpar, Melichar a Baltazar – v bibli rovněž nenajdeme. Dobře, ale co o nich vlastně víme?

Jejich označení mágové, které český překlad cudně halí do slova mudrci, nám toho více skryje, než prozradí. Každopádně zní dost podezřele. Buď to byli kněží (samozřejmě pohanští), ovládající různé tajné, nadpřirozené nauky a praktiky. K těm se tehdy standardně řadil také výklad snů či hvězd. Nebo se skutečně jednalo o čarodějníky; to řecké slovo může označovat i ty zvlášť záludné a zlovolné.

Kdyby se jednalo jen o vykladače snů, nebylo by to s nimi až tak zlé. Tato dovednost se tehdy velice cenila, jak dokazuje třeba příběh o slavném vykladači snů Josefovi v Egyptě. Pro nově narozeného Ježíše byla tato okolnost přímo životně důležitá. Kdyby mudrcové neuměli ze snu vyčíst, co jim chce Bůh sdělit, patrně by se po návštěvě Ježíše vrátili zpátky za Herodem a nechtěně se tak stali jeho vyzvědači.

Za pozornost stojí také zmínka, že přišli od východu. Ať už byla jejich země původu jakákoli, východ tehdy neměl moc dobrou pověst. Z východu přicházelo obvykle nějaké ohrožení, tím směrem přece ležel i Babylon, kde Izraelci strávili mnoho let ve vyhnanství. Babylon byl přímo rejdištěm podobných mágů. Babylonský král Nebúkadnésar si prý u svého dvora vydržoval celou armádu věštců, zaklínačů, čarodějů a hvězdopravců.

Je zajímavé, že se biblický vypravěč nad pohanským věštěním nijak kriticky nepozastavuje. Byla to právě hvězda, která zkušené astrology přivedla do Jeruzaléma. Tehdy se věřilo, že každý člověk má svou hvězdu: na obloze se objeví při jeho narození a při jeho smrti zase zhasne.

Jak ale mudrci přišli na myšlenku, že ta nová hvězda má něco společného s právě narozeným králem Židů? Je docela možné, že to bylo právě díky jejich babylonskému původu. Na východě totiž zůstala poměrně početná skupina Židů, kteří se nevrátili domů ani poté, co jim to bylo umožněno. Právě od nich se mágové mohli dovědět, že Izrael po staletí očekává mesiáše z královského rodu. A že to nebude jen spasitel Židů, ale celého světa. Proto stojí za to za ním přijít a poklonit se mu. Ano, i protřelí náboženští odborníci, které hned tak nic nepřekvapí, musejí s úžasem uznat – narodil se král – i pro ně.

Ježíš se tak už na počátku svého života ocitá v pochybné společnosti. Kromě pastýřů, kteří se pohybovali u dna společenského žebříčku, se vedle něj objevují lidé sice bohatí a uznávaní, ovšem jsou to vlastně modláři. Jako by to předznamenalo Ježíšovu pozdější cestu. A jako by tu bylo předznamenáno i chování jeho okolí: jak se k Ježíšovi budou stavět, co si o něm budou myslet, jak přijmou či nepřijmou jeho poselství.

Ten protiklad je nepřehlédnutelný: pohanští mágové uznávají meze svého vědění i náboženství a jdou vzdát poctu spasiteli z cizího malého národa. Tak tomu bude i nadále: za Ježíšem budou přicházet právě ti, od kterých by člověk nic dobrého nečekal. Pohané, lidé na okraji, vyřazení z náboženského života, notoričtí hříšníci. Právě ty nejvíce zasáhne zvěst o Božím království, které se v Ježíši přiblížilo.

Čelní představitelé vyvoleného lidu se naproti tomu chovají přesně opačně. Sice i oni očekávají příchod mesiáše a dokonce na základě proroctví vědí, ve kterém městě se má narodit. Jenže místo aby se mu šli poklonit, stávají se nástrojem Herodova stihomamu.

Herodes se radí s velekněžími a zákoníky. Až příliš nám to připomíná scénu, která se odehraje o nějakých třicet let později u římského místodržitele Pontia Piláta. Dokonce i z toho označení král Židů, se kterým přišli mudrci, běhá trochu mráz po zádech – nebude právě takto jednou znít důvod Ježíšova odsouzení, přibitý spolu s Ježíšem na kříž? Nechejme ale tyto úvahy raději na jindy, vždyť Velikonoce jsou ještě daleko.

Tento příběh je spojován se svátkem Zjevením Páně. Již na počátku Ježíšovy cesty se zjevuje, že je světlem světa pro celý svět. Zároveň se nám ale bolestně připomíná, že byl takto poznán a vyznán jen některými. Nejen doma, uvnitř vlastního lidu, ale i mezi ostatními národy. Mnozí si té velké události ani nevšimli. Jiní se jí zase zděsili a přáli si, aby se raději vůbec nestala. Jen někteří přišli, aby se poklonili.

Nevíme přesně, kolik mudrců vlastně do Betléma dorazilo, ale žádný velký zástup to nebyl. U proroka Izajáše slyšíme mnohem velkolepější předpovědi. Celým národům mají spadnout šupiny z očí, v zástupech budou putovat na svatou horu Sión, aby vyznali Hospodina jako svého jediného Boha a přinesli mu ty nejskvělejší oběti. Nebudou samozřejmě chybět ani cizí králové – i ti se spolu s ostatními přijdou pokořit před tím jediným pánem světa.

Ve skutečnosti ale přicházejí jen tři králové, kteří navíc ani králové nejsou. Jiný král, ten oficiální, se naopak snaží Ježíše zlikvidovat. Není to důvod ke zklamání? Myslím si, že spíš k přemýšlení nad tím, v čem je nám tento příběh blízký.

Především musíme počítat s tím, že se Bůh dává poznat i lidem mimo církev. Také je zastavuje na jejich cestách, také jim otevírá oči pro pravdu, také je vede a opatruje. A  rozhodně se nejedná pouze o takzvané ateisty, protože těch kolem nás ve skutečnosti zas tak moc není. Bůh dokáže promluvit i k lidem, kteří v cosi věří, ale jejich spiritualitu považujeme za zmatenou a díváme se na ni s určitým pohrdáním. Bůh ale na rozdíl od nás nepohrdá nikým a dokáže použít ke svým záměrům i všelijak bizarní duchovní slepence. A tak i my máme lidi kolem sebe vnímat nikoli jako bloudící, ale jako ty, kdo už třeba mají nakročeno k Betlému. Není na nás, abychom je odsuzovali, ale abychom jim na té cestě pomohli, jakkoli se nám může jevit jako křivolaká a plná slepých uliček.

Tím to ale nekončí. Na tyto lidi totiž nemůžeme pohlížet jen jako na hledače plné otázek a ihned jim přispěchat s odpovědí. Připusťme, že také oni mohou a mají něco nabídnout nám. Mudrci přece přišli Ježíše obdarovat drahocennými dary. Proto nemáme své nevěřící či jinak věřící bližní pouze blahosklonně poučovat a vysvětlovat jim, v čem se mýlí a co je ta správná víra. Máme se s nimi setkávat jako rovní s rovnými. Máme být připraveni k dialogu, tedy také k tomu, abychom od nich přijali jejich obdarování, něco se naučili a nechali se v setkání s nimi proměnit.

Snad biblický text příliš nepřetížím, když přidám ještě jednu jeho výzvu pro dnešek. Kolem nás je mnoho lidí, kteří sice k církvi nepatří, ale bojují takříkajíc na naší straně. Nebo my na straně jejich, záleží na úhlu pohledu. Dokáží se vzepřít silám zkázy, postavit se mocným tohoto světa šířícím kolem sebe strach, neskočit na lep manipulátorům. Mudrci přijali Boží vedení a vydali se jinou cestou, než po nich žádal šílený a zbabělý Herodes, a tak zmařili jeho plány a naplnili plány Boží.

Jejich příběh je tak pro nás povzbuzením. Místo lamentování nad zkaženým světem se má církev pozorně rozhlížet kolem sebe, nacházet kolem sebe ty, kdo nevědomky pracují pro Boží království, a podpořit je, nebo se k nim přímo připojit. Vždyť všichni společně sloužíme Božímu světlu, zdroji života, síly a moudrosti. Sloužíme světlu, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Amen.

Evangelická církev metodistická v Karmelitánském nakladatelství, 2020, ISBN 978-80-7356-047-8, 614 str.

Kniha bohoslužeb je překladem celosvětově používané The United Methodist Book of Worship (UMBW) vydané v r. 1992. Metodismus vyšel z anglikánství – denominace mající původ v kalvínské reformaci, která však zachovala liturgii v tradiční podobě. Tím, že originál knihy vydala americká sjednocená metodistická církev, kniha dostala do vínku ekumenickou vstřícnost. Tím, že je celosvětově užívaná, přináší bohatství modliteb nejrůznějších kultur. Podle mého soudu je kniha tou nejlepší protestantskou agendou, která dosud v českém prostředí vyšla. Možná je mnohými protestanty považována za „příliš katolickou“, ale spíše je to dáno jen odrazem násilné protireformace v českých zemích, která je stále vryta do protestantské historické paměti, než faktickým obsahem knihy. Porovnání s originálem¹ ukazuje, že se jedná o poměrně věrný překlad do češtiny. Je vypuštěna kapitola obsahující zhudebnělé části liturgie vč. not. Byly by zřejmě těžko převoditelné do našich podmínek. Třicet let od vydání anglické předlohy je však poměrně dlouhá doba, liturgie se stále vyvíjí a změny v posledních letech (oddíl Konsekrace a ordinace) překlad již nezachytil. Oproti originálu obsahuje české vydání navíc vcelku zdařilý „Slovník pojmů obsažených v Knize bohoslužeb“. Celému týmu komise pro liturgii ECM pod vedením emeritního superintendanta Petra Procházky patří za rozsáhlé dílo velký dík.

Biblická čtení

UMBW je postavena na nedělním Revised Common Lectionary („ekumenickém lekcionáři“), který je široce používán v anglicky mluvících zemích a jeho vliv sahá i mimo tyto země. Metodisté i u nás lekcionář užívají, stejně tak i Starokatolická církev a Československá církev husitská. Je využívána původní verze ekumenického lekcionáře se semikontinuálním čtením SZ v liturgickém mezidobí po Letnicích. Alternativní verze, kde jsou SZ lekce po Letnicích vybírány komplementárně k evangeliu, není nabízena. Myslím, že je to dobře. Tato verze byla vypracována se záměrem se co nejvíce přiblížit římskokatolickému lekcionáři, avšak nebyla římskokatolickou církví přijata. Původní verze nahlíží na SZ jako na samostatnou, svébytnou část bible a nikoli jen jako překonaný doplněk NZ.

Pro liturgie, jejichž biblická čtení nejsou obsažena v ekumenickém lekcionáři (křestní, svatební, pohřební, pro nemocné, ordinace atd.) nabízí UMBW bohatou nabídku textů.

Eulogie

Eulogie (dosl. dobrá slova, dobrořečení) jsou centrální části každé liturgie. Přednáší je předsedající jménem shromážděné obce. Obec vyjadřuje svůj souhlas aklamacemi, zejména závěrečným Amen. Jedná se o modlitby adresované Otci s anamneticko-epikletickou strukturou, kde v anamnetické části vzpomínáme na Hospodina a na jeho činy, které pro svět a lidstvo vykonal. V epikletické části pak prosíme o Ducha, který působí, aby se tyto činy naplnily i na nás. Jedná se o eucharistickou modlitbu, tj. díkůčinění Hospodinu nad chlebem a vínem, žehnání křestní vody, tj. dobrořečení Hospodinu nad vodou, dobrořečení Hospodinu nad manželi, nad ordinovanými atd. Eulogie představují liturgicko-teologicky hodnotné texty, které vyjadřují podstatu dané slavnosti.

Eucharistická modlitba

UMBW používá tento útvar označení The Great Thanksgiving – Velké díkůvzdání. U nás se užívá označení eucharistická modlitba (tj. modlitba díkůvzdání), nebo anafora (tj. modlitba nad přinesenými dary). UMCW obsahuje pět variant eucharistické modlitby v rámci základní řady Bohoslužba slova a stolu I – V. Varianta III. nepředkládá celý text eucharistické modlitby, pouze její rámec, ve kterém předsedající jednotlivé části improvizuje. Varianta IV nabízí k výběru více embolismů (aktualizačních vsuvek) preface, v závislosti na období liturgického roku. V této variantě je celá epikletická část svěřena shromáždění. Varianta V je určena pro slavení v domácím prostředí (např. u nemocného). Je jednodušší a obsahuje pouze jedinou aklamaci - závěrečné Amen.

Další eucharistické modlitby jsou určený pro jednotlivá období liturgického roku: advent, Vánoce, Nový rok (+ Zjevení Páně, Křtu Páně, potvrzení smlouvy,² začátek doby postní, dobu postní,³ Zelený čtvrtek, Velikonoce, Letnice, dobu po Letnicích, neděle světového společenství,⁴ slavnost Všech svatých a vzpomínka na zemřelé, Díkůvzdání.⁵ Oddíl obsahuje ještě dvě eucharistické modlitby (z toho jednu krátkou).

Kromě toho UMBW nabízí na příslušných místech zvláštní eucharistické modlitby pro svatbu, pohřeb, ordinaci starších, konsekraci biskupa.

Eucharistickým modlitbám je v UMBW věnováno místo, které jim náleží. V církvích vzešlých z reformace to v ČR není dosud zcela běžné. Blok večeře Páně je dnes sestavován podle čtyř „eucharistických“ sloves, kterým odpovídají jednotlivé části: vzal chléb (příprava darů), vzdal díky (eucharistická modlitba), lámal (lámání chleba), dával (přijímání, vysluhování). Mezi tyto části není vloženo nic dalšího (jako např. modlitba Páně či pozdravení pokoje). UMBW tento biblický pořad respektuje. Měly by si z něj vzít příklad ostatní církve vzešlé z reformace, ale i např. katolíci.

Všechny eucharistické modlitby obsažené v UMBW jsou nově vytvořené - paleoanafory, jako např. anaforu Apoštolských tradic na rozdíl od řady obnovených agend sesterských církví neobsahují. Eucharistické modlitby mají unifikovanou strukturu, která, až na jednu výjimku, vychází ze západosyrských anafor (podle kterých se dnes nejčastěji současné anafory sestavují):

• Úvodní dialog (vyskytuje se již v nejstarší známé anafoře Apoštolských tradic datované do začátku 3. stol.)

• Preface (obsahuje připomínku SZ dějin spásy)

• Sanktus (aklamace která se objevuje v pol. 4. stol. v Alexandrii; k ní se později (4.-5. stol.) přidává Benedictus, které je dnes součástí aklamace.

• Postsanktus (obsahuje připomínku NZ dějin spásy). Všechny dosud uvedené oddíly tvoří anamnetickou část eucharistické modlitby. Zatímco v západosyrských anaforách je do rozpomínání na Ježíšův život chronologicky vsazena večeře na rozloučenou (instituce), po které následuje anamneze v užším slova smyslu obsahující připomínku smrti a zmrtvýchvstání (případně nanebevstoupení, druhý příchod) jsou v UMBW zmíněny celé NZ dějiny spásy a teprve poté následuje instituce.⁶

• Instituce (tj. slova ustanovení)

• Připomínka oběti - (Kristovy a naší oběti chvály a díků; zbytná část; měla by být propojena s anamnezí)⁷

• Anamnetická aklamace (bývá umístěna po aklamaci, UMBW nabízí vždy jedinou: „Kristus zemřel, Kristus byl vzkříšen, Kristus přijde zas!“, která je bohužel nahrazena jednou z aklamací, která se užívá v české katolické církvi: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“

• Epikleze („konsekrační“ a „komuniální“)

• Přímluvy s ekleziální tematikou (zbytná část, ale v některých případech má jako rozvedení epikleze smysl)

• Doxologie se závěrečným Amen.

Eucharistická modlitba I

Pán s vámi.

I s tebou.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.

Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé,

abychom ti vždy a všude vzdávali chválu, slávu a díky,

Otče všemohoucí, Stvořiteli nebe a země.

Stvořil jsi nás ke svému obrazu

a vdechl jsi nám život.

Když jsme se od tebe odvrátili a přestali tě milovat,

ty jsi ve své lásce zůstal věrný.

Vyvedl jsi svůj vyvolený lid z otroctví,

uzavřel jsi s ním smlouvu, stal ses jeho jediným Bohem

a mluvil jsi k němu ústy proroků.

Velebíme tě za tvé skutky, vzdáváme chválu tvému jménu

a se vším tvým lidem na zemi

a všemi nebeskými zástupy

zpíváme píseň o tvé slávě a voláme:

Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů.

Nebe i země jsou plny tvé slávy.

Hosana na výsostech.

Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

Hosana na výsostech.

Vpravdě jsi svatý, Bože, a požehnaný je tvůj Syn, Ježíš Kristus.

Tvůj Duch ho pomazal,

aby přinesl radostnou zvěst chudým,

aby vyhlásil zajatcům propuštění

a slepým navrácení zraku,

aby propustil zdeptané na svobodu

a aby vyhlásil léto tvé milosti.

On uzdravoval nemocné, sytil hladové a stoloval s hříšníky.

Křtem jeho utrpení, smrti a vzkříšení,

jsi dal povstat své církvi,

vysvobodil jsi nás z otroctví hříchu a smrti

a uzavřel jsi s námi novou smlouvu,

do níž vstupujeme skrze vodu a Ducha.

Při svém nanebevstoupení Pán Ježíš Kristu slíbil,

že v moci tvého slova a Ducha svatého

s námi bude po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Tu noc, kdy pro nás dal sám sebe,

vzal chléb, vzdal ti díky, lámal jej,

podával svým učedníkům a řekl:

„Vezměte, jezte; toto je mé tělo, které se za vás vydává.

To čiňte na mou památku.“

Stejně vzal po večeři i kalich,

vzdal ti díky, podal ho svým učedníkům a řekl:

„Pijte z něho všichni;

toto je má krev, která zpečeťuje novou smlouvu

a prolévá se za vás a za všechny

na odpuštění hříchů.

To čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku.“

A proto

na památku těchto tvých mocných skutků v Ježíši Kristu

přinášíme sami sebe ve chválu a díkůvzdání

jako svatou a živou oběť

v jednotě s Kristem, který přinesl sám sebe za nás.

Veliké je tajemství víry:

Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme,

Pane Ježíši Kriste.

Bože Otče všemohoucí, sešli svého svatého Ducha na nás

a na tyto dary chleba a vína.

Učiň, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista,

abychom, vykoupeni Kristovou krví,

mohli být světu tělem Kristovým.

Svým Duchem nás sjednoť

s Kristem

a spolu navzájem

a ve službě celému světu,

než přijde Kristus ve slávě

a budeme jíst a pít na jeho hostině v království nebeském.

Skrze Krista a s Kristem a v Kristu

je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí,

v jednotě Ducha svatého

po všechny věky věků. Amen.

Dobrořečení Hospodinu nad vodou

Eulogie nad vodou je kromě vlastního křtu klíčovou částí křestní liturgie. V „Obřadech křestní smlouvy“ je uvedena jako „Žehnání vody“. Obsahově i formálně je velmi dobře sestavena. Skládá se ze tří částí: SZ anamneze, NZ anamneze a epikleze. Po jednotlivých částech jsou zařazeny aklamace, po epiklezi doxologie svěřená celému shromáždění. Jedna verze je určena pro křest, druhá, s mírně rozšířenou epiklezí (s anamnetickými prvky) pro obnovu křtu - „potvrzení křestní smlouvy“. Tuto variantu používáme v IES v rámci obnovy křtu na začátku akademického roku.

Pán s vámi.

I s tebou.

Modleme se.

Věčný Otče,

Když ještě nebylo nic než chaos,

ty jsi vtáhl ruku nad temné vody

a učinil jsi světlo.

Za Noemových dnů

jsi provedl vodami ty, kdo byli v korábu.

Když vody potopy opadly, položil jsi nad oblak duhu.

Když jsi viděl svůj lid otročit v Egyptě,

provedl jsi ho vodami moře ke svobodě.

Jeho děti jsi provedl vodami Jordánu

do země, kterou jsi jim zaslíbil.

Zpívej Hospodinu celá země!

Zvěstujte den ze dne jeho spásu.

Když se naplnil čas, poslal jsi Ježíše,

rostl ve vodě matčina lůna.

Jan ho pokřtil a tvůj Duch pomazal.

Povolal své učedníky,

aby se podíleli na křtu jeho smrti a vzkříšení

a získávali mu následovníky ze všech národů.

Vypravujte mezi pronárody o jeho slávě,

mezi všemi národy o jeho divech.

Sešli svého svatého Ducha

aby požehnal tento dar vody a ty, kdo jej přijímají.

Sešli svého svatého Ducha, aby smyl jejich hřích

a oděl je spravedlností,

pro celý jejich život

aby umírali a vstávali s Kristem

a měli podíl na jeho konečném vítězství.

Tobě patří všechna chvála, věčný Otče,

skrze tvého Syna Ježíše Krista,

který s tebou a Duchem svatým

žije a kraluje na věky věků. Amen.

Dobrořečení Hospodinu nad manželi

Eulogie nad manželi - „požehnání manželství“ se zřejmě ještě nemusela potýkat s adaptací pro stejnopohlavní páry, neboť využívá pro manželství klíčové biblické místo, kdy je vztah muže a ženy přirovnáván ke vztahu Krista a jeho církve. Jinak je ovšem anamnetická část eulogie poměrně chudá vzhledem k rozvinutější epikletické části. Žehnání nejsou jen prosby, ale i díkůčinění Hospodinu.

Dobrořečení Hospodinu nad konsekrovanými a ordinovanými

Tato eulogie se nazývá „Vzkládání rukou a modlitba“. UMBW rozlišuje mezi ordinací (týká se jáhna a staršího, který slouží slovem a svátostmi) a konsekrací („posvěcením“), která se týká jednak pokřtěných, kterým je svěřena zvláštní služba nevyžadující ordinaci, jednak ordinovaných starších, kterým je svěřena biskupská služba. Ordinace je na rozdíl od konsekrace neopakovatelná. Označení aktu svěření služby je poněkud odlišné než v jiných církvích. Např. v římské církvi se pojem konsekrace užíval pro svěření biskupské služby, dnes se spíše užívá označení biskupská ordinace. Pro služby vycházející ze křtu, jako je lektor či akolyta se hovoří o svěření ministerií. Nový řád uvádění do služeb metodistické církve (2017-2020), který český překlad ještě nezohlednil, ponechává pro akt svěření služby biskupa pojem consecration, zatímco pro služby nevyžadující ordinaci je užito označení commissioning (uvedení, svěření). Tím se problematika stává přehlednější.

Velmi dobře sestavené eulogie nad kandidáty (či kandidátkami) služby, ať už se jedná o commisioning, ordination či consecration, jsou ovšem velmi podobné, v mnohých částech totožné. Liší se jen v zohlednění dané konkrétní služby.

Malé eulogie

UMBW obsahuje další „malé“ eulogie jako např. nad rakví zemřelého („Odevzdání zesnulého“), nad popelem o Popeleční středě („Díkůvzdání nad popelem“), nad olejem před pomazáním nemocných („Díkůvzdání nad olejem“).

Přímluvné modlitby

Tento typ modlitby, zmíněný již v pol. 2. stol. v Apologii mučedníka Justina, je svěřený shromáždění. Je nejvýraznějším liturgickým projevem nositelů obecného kněžství. Smyslem přímluvných modliteb je vytvářet solidaritu konkrétního shromáždění se světem, světovou církví, trpícími atd. UMBW se této formě nebrání, ale ani ji nikterak nerozvíjí. Kniha obsahuje velmi málo vzorů. V obecných poznámkách k nedělní bohoslužbě se s ní počítá, je zařazena i v denní modlitbě (ráno ve formě proseb, přes den, večer a před spaním formou díků). V ostatních liturgiích se vyskytuje velmi sporadicky.

Obecné poznámky budí jisté rozpaky: „Vedoucí bohoslužby či účastníci shromáždění přednesou krátké přímluvy, žádosti a díky. Na každou takovou modlitbu by měla zaznít společná odpověď, např. Prosíme tě, vyslyš nás...“ Je chvályhodné, že je možnost, aby modlitby přednášeli účastníci, ale svěřovat přednes předsedajícímu vede ke klerikalizaci bohoslužby. Aklamace Prosíme tě vyslyš nás (Te rogamus audi nos) pochází ze středověké litanie (v anglickém originálu je Lord, hear our prayer – Pane, slyš naši modlitbu). Mnohem vhodnější je starověká aklamace Kyrie eleison – Pane, smiluj se, kterou byl vzdáván hold císaři, odsouzenci takto prosili o milost. Pro křesťany, kteří aklamaci převzali, tím Kyriem – Pánem není císař, ale Bůh.

„Aby lid věděl, kdy má zazpívat či vyslovit své Amen, může farář pravidelně ukončovat modlitbu slovy ,skrze Ježíše Krista, našeho Pána´, ,ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána´ atp.“ Konkluze skrze Krista či ve jménu Krista, nemá jen praktický význam, ale vyjadřuje naši biblickou víru, že Ježíš je naším prostředníkem k Otci.

Modlitby a rity světových kultur

Tím, že je UMBW používána po celém světě, obsahuje ukázky modliteb a ritů velkého množství kultur. Jejich rozumným užíváním můžeme rozšířit své vnímání mnoharozměrného, těžko uchopitelného Hospodina, který se nám ovšem ve svém Synu stal velmi blízkým. V IES jsme v adventu užili paraliturgický útvar „Výzdoba vánoční zelení“, jehož biblické texty poukazují na symboliku několika stromů a keřů. Potřebovali jsme k tomu větvičky cedru, borovice, jedle, cesmíny a břečťanu, které zajistila studentka pracující v Botanickém ústavu AV ČR v Průhonicích.

Závěr

Není možné si všímat všech pestrých modlitebních forem obsažených v UMBW. Zmíním ještě formu lucernária ve více podobách (i když tyto liturgie tak nejsou nazývány). Jedná se o blok více čtení proložených zpěvy a modlitbami. Např. Slavnost devíti čtení a koled na Štědrý den. Obdobnou slavnost v průběhu adventu. Obřad Tenebrae (temné hodinky) na Zelený čtvrtek v noci. Sedm posledních slov na Velký pátek. Blok slova v rámci první velikonoční bohoslužby. Zjeveni Kristova vzkříšení (jehož základem je devět biblických čtení). Tyto formy předpokládají kreativitu: umožňují využít výzdobu, práci se světlem (jeho ubývání, či přibývání), zařadit hudbu, drama, liturgický tanec atd.

Cením si vyváženosti knihy k užívání pevných či improvizovaných forem. Mnoho modliteb je možné formulovat těmito, nebo podobnými slovy. To se týká i eucharistických modliteb v rámci Bohoslužby slova a stolu III, kde je eucharistická modlitba v pevném rámci improvizována.

Kniha je k dostání v ústředí Evangelické církve metodistické a stojí 1650,- Kč (což je výrobní cena)

Adresa: Ječná 19, 120 00 Praha 2; tel.: 224 919 608; e-mail: rada@umc.cz

Zj 2, 8-11; J 15, 18-21

Věrnost; kritérium pravdy utrpení v ovoci (1993)

Úryvek z Apokalypsy zvěstuje pronásledování. Někdy je velice obtížné člověku přijmout, že právě pronásledování a útisk může mít co společného s boží slávou, s poctou božího jména. A přece v tom je jeden ze zkušebních kamenů naší víry; kámen nikoli jediný a nikoli nejvýznamnější, přesto výmluvný.

Při pronásledování nejde o to, zda ten testovaný snese víc nebo méně útrap; jde o to, zda se ukáže jako věrný a komu. Víra ve jméno našeho Pána Ježíše se totiž velmi podobá víře v náboženství, ale i pověře nebo fanatické seberealizaci, autoexaltaci, sebeprosazování. Vyznání těch postojů mohou znít velmi podobně nebo dokonce shodně. Rozeznává se to obtížně; jedno kritérium nám k tomu nabízejí obě dnešní čtení. Člověk se s jistotou může opřít o toto rozpoznávací znamení božího původu: kdo miluje, je z Boha. Kdo nemiluje, může bojovat sice za spravedlnost, bojuje za to a za ono. Ale energii do toho boje mu dodává nenávist. Možná kultivovaná, ale přece jen opak milování. A tak je rozhodnuto: jde potom jistě o opak Boží, o službu pro Nepřítele. Věrnost jej však bezpečně usvědčí: Věrnost Ukřižovanému a Vzkříšenému je docela jiná než věrnost ideji, vůdci nebo vlastnímu egu.

Ne každá víra žádá od člověka i mučednictví. Některá žádá spíš být vždy na úspěšné straně barikád. Tak ctil Izrael v době soudců Jahveho, který vyvedl lid z otroctví; ale dovedl ctít neméně opravdově i Baala, když se ukázalo, že Hospodin to nebo ono nevyhrál: úroda se nezdařila, nebo když cizáci pod praporem jiného boha převálcovali zem.

Ale ani vlastní utrpení není cosi samospasitelného, automaticky bohumilého. Je možné trpět fanaticky; jistě byli takoví i mezi křesťanskými mučedníky. Fanatika se nic netýká, je příliš zaujat tím, co pokládá sám u sebe za nejvzácnější, totiž zásadovost. Takového mohou převálcovat, mohou ho vyhodit dveřmi a on vleze zpět oknem, jako by se nechumelilo. Má ohromující sílu, protože si věří. S Boží slávou to ovšem nemá nic společného.

Známe také mučedníky, jejichž víra je sice náboženská, ale není vírou v evangelium a kříž. Tihle lidé pak ve chvílích těžkostí vyměňují svou "víru" za nějakou snesitelnější ideologii podobně bez obtíží jako kabát. Tahle víra nehledá spasitele, ta potřebuje dostat se nějak mezi ty v posledku úspěšné, i kdyby k tomu měla Boha donutit. Každé slušné náboženství je tu od toho, aby člověka zaštítilo před prohrou. Náboženskou věrností si člověk hledí předplatit pokud možno bezbolestný průběh budoucnosti zítřkem počínaje a třeba věčností konče.

Ne tak evangelium. Těší nás na jiný způsob, docela nenábožensky: Podle Janova Ježíše musíme počítat s tím, že Otec miluje jinak, než bývá zvykem v božských pantheonech. Jestliže byl milovaný syn Ježíš dějinami převálcován, budeme zřejmě i my, pokud ovšem patříme mezi ty milované.

Ježíš v Janově úryvku nezamlouvá, kam míří víra v Ježíšovo jméno: není učedník větší než mistr. Proto i učedník míří až k té ohavné situaci s křížem, kdy člověk zůstane přáteli opuštěn v masivní nenávisti davu, poštvaného právě ctihodnou autoritou.

Apokalypsa k tomu slibuje, že kříž tu není na věčnost, jen „deset dní“. Ale říká bez vytáček, že ta „prvá smrt“ - ono konečné zúčtování s tímto světem, kterému jsme podle božího přání sloužili, nás nejen nemine, ale dopadne právě tak, jak se sluší na pravé učedníky Ukřižovaného. Tou druhou smrtí se rozumí soud; teprve o té druhé text naznačuje, že se při ní projeví naše víra - byla-li ovšem vírou v toho správného Krista. V té druhé smrti člověk obstojí tak, jak se sluší na učedníky Vzkříšeného, který už neumírá.

Je docela v pořádku, že se nám nechce na kříž. Není však v pořádku, hledáme-li u Ježíše prostě náboženské pojištění. Víra v evangelium není v tomto smyslu náboženstvím, ale vírou v „Ježíšovo jméno“ - v to přezvláštní jméno, v kterém prý musí pokleknout v posledku každý, nicméně které bylo napřed obrazně i fakticky ukřižováno a smeteno ze světa.

Nejde vůbec o úvahy jen teoretické. Ti, kteří nás honí před soudy, rádi se ohánějí nejen právem, ale dokonce autentickou a legitimní autoritou. Musíme se proto dřív nebo později s obavami ptát, jednají-li tak jménem světa, anebo opravdu hovoří jménem božím. Dnešní úryvek evangelia nabízí v tom znepokojivém tázání pomoc. Říká se tu: „Kdybyste by byli ze světa, svět by vás nemusel nenávidět“. To, co vyznačuje stranu Ježíšovi protivnou, je právě prý povinnost nenávidět, potřeba ničit plevel, potřeba zabránit zkáze dobrých mravů atd. Zní to nevinně a dokonce zbožně; také Kaifáš zdůvodňoval odstranění nežádoucí konkurence v Ježíši tak: aby netrpěl národ, pro dobro celku. Každého však usvědčí ovoce: Kaifáš národ nezachránil.

Ježíšův učedník je ten, který zlo, které potkal, přemáhá dobrem, anebo aspoň mlčí. Tak to čteme všichni.

Jak budeme reagovat, až s námi zatočí tento svět, ať už oblečený v jakékoli kostýmy? Není vůbec důležité, nosí-li ten svět v klopě hvězdu, nebo čepici do špice. Pokud nenávidí, je to svět; svět nenávidí každého, kdo je bílou vránou, kdo je jiný než ten svět.

Také naše duchovní autority se samy zařadí do světa, pokud se nemíní řídit jinými pravidly než těmi pro svět typickými. Nu a uvidí se, kam naše osobní víra zařadí každého z nás.

V covidové době se některé samozřejmé věci staly nesamozřejmými a vzácnými. Jednou z nich je to, že se vůbec může konat konference s víc než stovkou účastníků z různých zemí. Právě toto pravidelné setkávání je od počátku páteří Mezinárodního ekumenického společenství (IEF), a za pandemie se stalo nepravidelným. Konference připravovaná britským regionem IEF v severoanglickém Liverpoolu se měla konat už v roce 2021. Organizátoři, skupina asi deseti zapálených „ekumenických důchodců“, museli vyvinout opravdu heroické úsilí, aby se setkání navzdory nepřízni covidové i brexitové nakonec mohlo uskutečnit. A bude stát za to, jako ostatně všechny konference pořádané britským regionem, jak všichni účastníci jistě potvrdí.

Mottem setkání je biblický verš „I will heal my people“ (Jeremiáš 33,6). Uzdravení bylo důležitým tématem IEF vždy, ne až v době covidové pandemie. Součástí většiny konferencí bývá bohoslužba uzdravení (healing service), některé z nejzajímavějších mezinárodních setkání měly v tématu výslovně uzdravení zranění, která si křesťané, ale také národy mezi sebou, působili, například konference v německém Herrnhutu (Ochranově), v polské Krzyżowé (Kreisau, Křížová), v Corrymeele v Severním Irsku, ale také první africká konference v ugandské Mbaraře. I tentokrát půjde o uzdravení ve více významech. Jedním z ústředních motivů je památka na otroctví, jež se stalo základem bohatství Liverpoolu a jeho přístavu. I dnes jsou mnozí lidé uvrženi do novodobého otroctví nebo těžké životní nouze. I jim, a těm křesťanům, kteří se pomoci těmto lidem věnují, bude konference věnována. V programu je i návštěva unikátního Mezinárodního muzea otroctví, které sídlí v liverpoolském přístavu.

Liverpool je město známé v širším povědomí asi nejvíce místním fotbalovým klubem a také čtveřicí „brouků z Liverpoolu“, skupinou The Beatles. Město ale má i svou zajímavou ekumenickou historii. Není to klasické turistické město se zachovaným historickým centrem, ale přesto má hned dvě pozoruhodné katedrály. Obě jsou moderní, ta anglikánská je údajně nejdelší katedrální stavbou na světě a co do objemu je pátou největší. Se stavbou se začalo v roce 1908 podle plánů proslulého, tehdy ovšem ani ne třicetiletého architekta Gilese Gilberta Scotta, a dokončena byla až v roce 1978. Kdo tuto monumentální stavbu navštíví, může potvrdit, že je nejen obrovitá, ale také zajímavá. Totéž platí o katolické Metropolitní katedrále Krista Krále, která je ještě mladší, byla postavena v letech 1962-1967 a zaujme kruhovou dispozicí. Oba chrámy propojuje jedna z hlavních městských tepen – Hope Street, tedy Ulice Naděje.

Na této ulici, v polovině cesty mezi oběma katedrálami, narazí ekumenický poutník na zvláštní průchozí pomník dvou biskupů a nerozlučných přátel, kteří se zasloužili o rozvoj ekumenických vztahů ve městě. David Sheppard, anglikánský biskup (a bývalý profesionální hráč cricketu), a římskokatolický biskup Derek Worlock začali ve městě působit ve stejné době v polovině 70. let, a velmi aktivně se zapojovali třeba do sociálních i politických záležitostí, například v kritice sociálních dopadů politiky Margaret Thatcherové. Jejich odkaz je IEF blízký i v tom, že ukazuje význam přátelství v ekumenických vztazích.

Jádrem konferenčního programu bude den věnovaný „encounters“ – setkáním s jednotlivými křesťanskými komunitami ve městě. Ve výběru je mimo jiné kvakerská komunita, velmi aktivní v sociální práci, pomoci uprchlí- kům, usmíření v konfliktech, dále projekt Armády spásy nazvaný Strawbery Fields, který poskytuje pomoc ohroženým dětem a dětem se zvláštními potřebami. Johna Lennona toto místo inspirovalo k napsání písně Strawbery Fields Forever. Dále je v nabídce velmi živá anglikánská komunita, která se mimo jiné zaměřuje na pastoraci LGBTQIA+ komunity, ale provozuje mimo jiné také potravinovou banku, nebo metodistický Bread Church, malá, živá komunita v centru města, která kromě ostatních aktivit peče vlastní chleba. Setkání budou jistě intenzivní a obohacující.

Kromě toho nabídne konferenční program zajímavé workshopy mimo jiné na témata ekologie a křesťanství, biblická témata, dějiny otroctví či hudbu, tanec a výtvarné umění, například ikonopis v podání rumunských pravoslavných přátel z IEF. Třídenní navazující program po konferenci případné zájemce zavede na půvabná místa – do pohádkového starobylého Chesteru, půvabné přírodní krajiny národního parku Lake District nebo na sever Walesu.

Zájemci se mohou přihlásit na adresu českého regionu IEF Peteru Stephensovi, mail: p.stephens@volny.cz. Cena za pobyt (bez dopravy) je 340-440 EUR, bude ale organizátory ještě upřesněna. Termín pro přihlášení je 31. března.

RCL: Iz 6, 1-8.(9-13); Ž 138; 1K 15, 1-11; L 5, 1-11

(2016)

Od dětských let jsem se potýkal s pojmem „bázeň boží“. Měl jsem spíš jistotu, že Bůh je milosrdný, milost plnými hrstmi zasévající. Až jako dospělý jsem porozuměl, že Bůh je takový dobrý, ale k té dobrotě patří neoddělitelně i nárok na úctu a respekt k jeho velebnosti. Obě stránky božího bytí patří i k jeho nabídkám, vyžadují od nás vděčnost a respekt k nepřístupné velebnosti. V praxi lidové církve třeba křest hraje valnou většinou roli jakéhosi náboženského rituálu nebo už jen folklóru. Občanský obřad. Podle naší možná už nezmiňované, ale ani neodvolané víry je to nemluvně křtem povoláno mezi proroky, ale i mezi lidmi věřícími jen zcela výjimečně to bere některý z aktérů vážně. Podobně je to i s prvním přijímáním, biřmováním. Lidová církev je ráda slaví. Slaví totiž cokoli od nákupu nové hasičské stříkačky po hřebčín, protože účast na slavnosti povzbuzuje náboženské city.

Každé svátostné znamení je přitom přitom prameništěm několika charismat na straně přijímající i na straně obce, která směla být svědkem. Charisma se děje převážně tam, kde se děje živá víra. Ta rozpozná nabídku Ducha a člověk jí vyjde vstříc, promění svoji dobrou vůli v čin opravdovým a zavazujícím rozhodnutím. Charisma se děje tam, kde člověk tu nabídku spolupráce s božím Duchem zachytí a, rozhodne se dát mu své já k dispozici. Pak nastane to, co zkratkou vyjádřil už apoštol: Kdo je povolán, je pak týmž Duchem k dílu vyvolen.

Dnes čtený příběh povolání a vyvolení Izajáše nám může napovědět, jak se takový proces může odvíjet. Může a nemusí, ale je pozoruhodné že právě ty největší prorocké osobnosti naší bible – Izajáš, Jeremjáš, Ježíš – nevstupovali do svých svrchovaně charismatických rolí se zpěvy, tancem a s vlajícími korouhvemi. Brali Hospodina vážně ne méně než samým Stvořitelem stvořenou sebelásku, proto sami v sobě rozhodovali, než přitakali a stali se vyvolenými (srov. Iz 6,05-9; Jr 1, 4-9; L 22, 40-44). Ne každý má k vyvolení tak strmý sráz. Nicméně prosvítá z dnešního trojího čtení, že někdy velká díla dějin spásy uzrají jen poté, co se k tomu dění přidal svým činem člověk, který se rozhodl odpovědět na povolání pravdivým „tu jsem“.

Apoštol Petr nebývá počítán mezi proroky, ale i on se charismatu proroka občas vydal a proměnil je ve vyvolení. Proto bych bral dnešní příběh rybářského mistra a podnikatele Petra pozorně: Napřed aspoň o divné nabídce Nazaretského přemýšlel a nechal se svést, třebaže on je tesař a rybaření rozumím já.

Dnešní úryvky jsou vlastně velmi podobné svým vyzněním prologu Janova evangelia, o kterém jsme uvažovali nedávno. VŠECHNY, kteří Krista přijali a věří v jeho jméno (tedy: v jeho styl, v jeho metody součinnosti s povoláváním člověka), všechny povolal mezi kandidáty božích synů a dcer, dal moc stát se Božími dětmi se vším, co k tomu náleží, jak prosvítá z příběhu Nazaretského Ježíše. Ta moc dokáže povolat dítě původně lidských rodičů mezi děti nebes, děti zrozené z Boha, oznamuje text. Takové boží děti nemají celý život jen posvícení, to ví každý, kdo hledá radu v Bibli. Ovšem osudy stovek Ježíšových posluchačů ukazují názorně, že mnozí žasli nad Ježíšovými slovy i činy a chválili Nazaretského hlasitě, ale odpověď typu: ZDE JSEM, MNE POŠLI, tu nenabídli. Mnohdy jistě i ze spravedlivých důvodů. Ostatně nejsou jediní, právě naopak: jsou většinoví, je jich tak mnoho, že se řadí pod prapory a korouhve otců. Je ovšem otázka, zda pro takové zbožné je evangelium ještě zprávou dobrou a důvěryhodnou.

Případné čtenáře prosíme o zpětnou vazbu (mailem obchod@getsemany.cz), zda si přejete takto vydávat další homilie z pozůstalosti Jana Konzala.

 

MR: Mk 7, 1-13

Víra evangeliu; kdo je dokonalejší; Husákovo „smíření“ (1992)

Zdá se to trochu za vlasy přitažené; zdá se, že Ježíš musel mít proti farizejům a zákoníkům nějaké jiné nevyřízené účty a to dnešní je jen záminka: že by někdo tak poctivý a nábožensky horlivý typ, jakým byli farizeové nebo znalci Zákona, že by mohl sklouznout? Chybují galilejští rybáři, chybuje gój, ale v zákoně vzdělaný profesionál nechybuje! Opravdu, farizeové nechybovali proti Zákonu, tedy: zdaleka nechybovali tolik, jako rybáři. Zato dokázali hřešit proti Bohu na způsob, který rybář a gój neovládal: právě svým perfekcionistickým náboženstvím. Pěstovat místo víry náboženství, to je mocné a nebezpečné pokušení a podléhá mu mnohý z těch, kdo kdysi byli podobně bezelstně horliví jako bohatý mládenec známého příběhu z evangelia. Tak se i z abrahámovské víry, kterou dostal kdysi Izrael do vínku, a ke které se probojovával pod vedením proroků i pod vedením těch zákoníků, stalo náboženství a nakonec i judaistická ideologie.

V čem je to nebezpečí? Náboženství může víru podepírat, častěji však si stačí samo. I bez víry vydává nové květy, nová ustanovení, nové tradice. Ty tradice bývají velice hezké a často i užitečné, zdaleka ne vždy musí jít při tom o modloslužbu. Háček je jinde: S dobře vypracovaným náboženstvím si nakonec vystačí lidé sami, i bez boha vůbec, natož bez Otce našeho Pána Ježíše. I na spásu stačí, na všechno jsou postupy a grify. Pochopitelně něco za něco - musí přijmout k tomu vhodné profesionály, např. kněžstvo nebo jiný typ profesionálních autorit. A úřednictvo, hodně úřednictva. Ale pak už to náboženství funguje k bohorovné spokojenosti člověka, žádný bůh do toho nemá co mluvit.

To není zdaleka případ jenom starověku. Jsme toho svědky i dnes a zde. A nejen u New Age. Kdekdo z katolíků např. ví, že má povinnost chodit v neděli na mši. Jde se tedy. Příležitost žít společenství, dát mu vrchol setkáním s živým božím slovem a stolováním s Ježíšem uprostřed, to se kdysi dávno stalo přebytečným, důležitým se stal náboženský obřad. Věřící přicházejí do chrámu ne už žít, ale splnit svou náboženskou povinnost. Jejich farář uvažuje podobně: kdy naposled byl ze mše nebo ze zpovědi šťasten? Mše se stala výkonem povolání, je to rituál.

Nedávno jsem v našem tisku četl otřesný rozhovor jistého současného arcibiskupa s novinářem. Arcibiskup tam vysvětloval nevysvětlitelné, totiž jak prý dokázal "obrátit" na smrtelné posteli jistou veřejně známou osobu, ač příbuzní umírajícího diktátora tvrdili, že XY už byl dávno v bezvědomí. Novináři vadilo, že takové obrácení nelze nijak verifikovat, můžeme si je docela klidně vymyslet, zejména by-li umírající znám veřejnosti právě svou odpudivou a bezohlednou sebestředností. Pan arcibiskup ovšem proti námitce novináře trumfoval: "Kdo má v pořádku vztah k Bohu, nepotřebuje k tomu bližní." Ten novinář nechtěl také pochopit, co že to znamená podle onoho katolického arcibiskupa "mít v pořádku vztah k Bohu", když se umírající nechce nebo nemůže zpovídat - ani vyznat hříchy, ani projevit lítost. Byl arcibiskupem ujištěn, že pomazání to spraví, vždyť se prý při tom používá oleje řádně posvěceného biskupem...

Nechme mrtvé pochovávat mrtvým, ale nepřehlédněme, že ten mrtvý kdysi byl živě věřícím.

Do slepé uličky jej zavedlo právě náboženství, kterému dal přednost před poctivou křesťanskou vírou. Dnes už je nedotknutelným funkcionářem svého prapodivného náboženství, které profituje z povrchní podobnosti s křesťanskou vírou podobně, jako farizej doby Ježíšovy sbíral úctu svých současníků pod záminkou, že právě on je ideálním dědicem víry Abraháma, Izáka a Jákoba. Problém není v tom, že takoví lidé parazitují. Problém je v tom, že svádějí boží lid: Víra je v jejich příkladu správného života vposledku na obtíž. Myslím víru v evangelium, víru v blahoslavenství ovšem, nikoli víru v uspořádané a učesané ideologie establišmentu.

Kdyby historický Ježíš slyšel takové vyznání pseudovíry, jaké slyšel onen novinář od panujícího církevního knížete, určitě by protestoval. Vždyť celý Ježíšův osud svědčí o úplně jiném přístupu k věci, k principiálně jinému pojetí svátosti. Ježíš přece chce výslovně, abychom na jeho památku "vydali svou krev a rozlámali své tělo" za druhé. Tím se děje střed křesťanské liturgie obcování se Vzkříšeným v kruhu bratří a sester: faktickým činem vyznávajícím, že sebevydávající Ježíš je naším Pánem. Bůh je chválen tehdy, když žiji pro druhé. V tom je respekt a oslava Stvořitele těch druhých. Stvořitele beru vážně tím, že beru vážně člověka.

To je poselství vánoc, to je poselství Ježíšova života, jeho kázání, jeho poslední večeře, jeho kříže. Jak vidíme, snadno se z toho udělalo náboženství, udělají se na to paragrafy a rubriky a Ježíš evangelií se z toho vytratí přesně tak, jako se vytratil Jahve Mojžíše nebo Jóba z pečlivě propracovaných ustanovení farizejů.

Znovu říkám: tohle se podařilo nejen onomu arcibiskupovi, daří se to aspoň občas i nám samotným. Není totiž snadné ctít Boha přes náboženství. Právě proto se Ježíš odvážil bourat tradice, ovšem ne všechny tradice. Vážil si tradic víry, nezájem demonstroval o tradice čistě náboženské; tvrdil o nich, že lidi zbytečně svazují. Lidem zaclánějí v tom, co je jádrem jejich budoucnosti. Janovo evangelium to vyjadřuje tak: Bude den, kdy budete uctívat Boha v duchu a pravdě, nikoliv v chrámu.

To je samozřejmě ještě daleko před námi. My ještě chrámy potřebujeme. Ale nikdy by nám neměl chrám zastínit, co má připomínat, znamenat: Boží přítomnost. Tak jako je to smyslem kterékoli z našich církevních institucí; ať jsou úctyhodně staré či právě čerstvě uvedené na trh, mají smysl jen tehdy, zpřítomňují-li Kristovu diakonii. Instituce jsou vždycky něčím pomocným, podpůrným. Jakmile začne svébytně fungovat, je to bujení rakovinné, stane se pro člověka místo pomoci kamenem úrazu.

Patří snad k zvláštnímu lidskému nadání, že člověk dovede všechno obrátit proti sobě, proti smyslu věci. A tak se třeba dokáže horlivec modlitbou breviáře zatvrdit vůči živému Bohu. Může se zatvrdit tím, že chodí často do chrámu. Prostě cokoliv nás může odvádět od toho, proč jsme tady. Jsme tu přece proto, aby se děla živému Bohu sláva v té podobě, kterou on sám určí. Naše věrnost musí být věrností živému Bohu; jestliže se tento živý Bůh jednou pro vždy vtělil, nemůžeme v tom jeho konceptu něco škrtat a jiné svévolně a marnivě doplňovat. Jestliže škrtáme, vytváříme si svoje vlastní náboženství, jenom podobné tomu náboženství galilejských rybářů kolem Petra, ale bez jeho pravdy.

To je opravdu velké nebezpečí; člověk by měl znovu a znovu probírat všechny svoje zbožné úkony, jestli jsou pravdou, jeho osobní pravdou; a jestliže pravdou stále ještě jsou, musíme se vždy také neméně vážně ptát, zda nás nezaměstnávají na úkor života v boží přítomnosti, života z té přítomnosti. Jinak řečeno: aby se nám nestalo, že se z věcí, které nás měly s Bohem spojovat, vybudovala přehrada mezi mnou a živým Bohem. Farizejství to dokázalo. A nebyli to lidé ani hloupí, ani povrchní.

RLC: Jr 17, 5-10; 1 K 15, 12-20; L 6, 17-26

Jak dostát odpovědně roli proroka, pastýře a kněze (2004)

Prorok nás varuje, abychom nespoléhali na člověka. Ne že by člověk neuměl nebo nechtěl mít rád tak, že ho to třeba stojí i život. To proto, že pro budoucnost člověka je důležitější umět dospěle, tedy moudře spoléhat na Hospodina.

Lze spoléhat infantilně – a pak takového člověka Hospodin jakoby zklame. Pak se takový dětina časem stane na Hospodinu vůbec nezávislým, anebo mu hořce vyčítá. Jenže prorok říká, že spoléhat na Hospodina znamená mít kořeny na správném místě – u zdrojů životodárných.

Hospodin bere člověka vážně ne méně než moudrý otec: ten chce, aby jeho děti vrůstaly do samostatnosti a autonomie vyzbrojeni potřebnými zkušenostmi a potřebnými stabilizačními vztahy. Podle křesťanské tradice je tou stabilizující kytičkou vztahů dospělé umění vzájemné spolupráce víry, lásky a naděje.

Naše vykročení vstříc Duchu se stále ještě děje, nejsme nikdo v cíli – cílem je až boží náruč.

Dokud jsme na cestě, jen Duch v nás dokáže rovnat, co je zkřiveno, hřát, co vychladlo. Jen on je Pánem plodnosti našich úsilí.

Pokud by někdo z vás chtěl rozumět úryvku Pavlova listu jen jako teologické disputaci o tom, zda Ježíš byl nebo nebyl vzkříšen, zda vstal či nevstal svojí mocí, připraví se tak o boží slovo do vlastního osudu setkávání člověka s Duchem.

Pavel hovoří o vzkříšení Krista, nejen o vzkříšení Ježíše z Nazareta. Tím nevstalo k nové existenci snad jen Ježíšovo lidské já, vstalo i jeho poslání Krista tak, aby už nad ním ani nemoc, ani smrt nikdy nepanovala. Smíme důvěřovat nejen proměně našeho ubohého já na konci věků. Nový život získává také kristovské poslání kněze, pastýře a proroka. Ježíšovo i naše.

Nejde jen o záchranu ex post, sanaci se zpětnou platností. Nauč se spoléhat na toho divného Hospodina s jeho divnou matematikou úspěchu a prohry. Pak máš šanci, tvrdí Jeremjáš, obstát i ve nebezpečné době let ohavně vyschlých.

Jako mnozí s krásným srdcem před námi - i my můžeme při některé z krizí ztratit hlavu dík našeptávání Odpůrce, jako kdybychom právě my byli ten případ definitivního, nevratného zotročení či nevolnictví, o kterém mluví prorok: „Zůstal sám jako jalovec k půdě připoutaný, ovšem půda je najednou už přespříliš slaná…“ Na všechny Krista následující totiž musí přicházet podobné pochybnosti, není učedník nad mistra.

Takové Getsemany i Golgotu je třeba přežít, byť s pláčem a křikem jako křižovaný Ježíš. Ti z pokřtěných, kdo jsou Ježíši podobni ve svých existenciálních krizích, ti jsou mu naštěstí podobni i osudem vzkříšení, uzdravení ran, osvobození srdce v božím království. 

Proto je významné dbát, aby naším vzorem dospělosti našeho křtu byl Kristus Ježíš. Proto se křesťanova dospělost deklaruje především odvahou existovat tu pro druhé, i když taková strategie zákonitě zdevastuje každé úsilí o dokonalost. Na kosmetiku našeho já pochopitelně nezbude čas. Ale dnešní Lukáš nám klade na srdce:

Ano, jste dnes chudí a plačící, ale já vám pravím, že jste středem boží přízně. Rozuměj: Chudoba ani slzy nekončí, ale přestaly být rozhodujícím znamením údělu. Jste totiž blahoslavení, Bohem vyvýšení. Vaše kořeny už mají ten nevysychající potok na dosah, a proto nepochybujte o plodnosti svých zdánlivě ožebračených dní.

Tady ať koření i vaše naděje, že úkoly pastýře, kněze i proroka můžete navzdory všem realitám svého vlastního já přece jen plnit k slávě boží a k radosti druhých kolem tebe. Vzkříšení není jen krásná tečka za časným. Je to proces, který už začal, smíme-li tak parafrázovat známou pasáž Janova evangelia o soudu. Jde pak o uzdravování toho časného, co si svou povahou zaslouží věčnost, ale zatím se nám daří realizace ne dost dobře. Aspoň ne tak, jak bychom sobě i věci přáli.

Ten historický Ježíš, pomazaný týmž Duchem podobně jako ty dnes, umíral na kříž přibitý podobně jako kdysi měděný had zachraňující Izraele reptající v poušti. Ale Duchem byl s konečnou platností potvrzen jako skvělý a jako Pán.

Týž Duch zvládne naplnit znovu a znovu i naše pomazání. Pokud mu věnujeme aspoň těch několik svých chlebů a pár rybek, nasytí tím všechny, ke kterým nás posílá.

MR: Jk 1, 19-27; Mk 8, 22-26;

Zbožnost bez užitku a dokonalost (1992)

Když posloucháme Jakubova napomenutí, tak je při tom všem zbožným duším docela příjemně u srdce. Jakub s nimi mluví způsobem, kterému oni obvykle rozumějí: že je třeba držet jazyk za zuby, že se má dělat to, že se nemá dělat ono. Snadno se pak přeslechne věta, která je v témže listu o kousíček dál, totiž: vcelku však nejde o toto všechno, ale jde o věrnost zákonu svobody. Ta věta se snadno přeslechne. Přitom Jakub neváhá demonstrovat důsledky na něčem, co úplně převrací předchozí dojem; říká, jak vypadá nakonec zbožnost těch nevěrných.

Člověk by očekával, že po všech těch ctnostech (držet jazyk za zuby, nevztekat se, být tam, kde člověk být má) bude následovat seznam odsouzeníhodných neřestí, ale dočká se nakonec něčeho úplně jiného: "zbožnost ryzí a čistá je žít pro druhé". Žít pro ty, kteří podle mínění ostatního světa nemají ani cenu, pro sirotky a pro vdovy. Odtud by člověk ovšem marně čekal odplatu; pomáhá -li zde, pak svou zbožnou energii vyhazuje oknem; od vdov a sirotků se odplaty nedočká.

Takto tedy vidí pravou zbožnost dokonce i velice tradičně myslící Jakub: Ty proklamované ctnosti buď míří ve prospěch bližních, anebo jsou úplně k ničemu.

Na Jakubovo napomenutí lze reagovat dvojím způsobem: "Už mockrát jste to slyšeli, ale jste jako lidé, kteří se dívají do zrcadla a zase zapomenou, jak to vlastně vyhlíželi" - tak volá Jakub patrně dodnes. Jsou však i lidé, kterým se to boží slovo přece jen dostane pod kůži. Na takového pak může padnout i strach: vždyť já to ani neumím se sirotky, ani nemám na ty vdovy trpělivost. Takže já vlastně neumím být zbožný.

Pro takové je dnešní evangelium Markovo útěšným svědectvím: dokonce i sám Ježíš musí někdy uzdravovat na dvakrát! Jako by se mu to první nepovedlo... Po prvém zákroku sice uzdravuje slepotu a bývalý slepec se sice dostal z té své bídy o krůček dál , ale zdaleka ještě nebyl zdráv. Proto i Ježíš musí své úsilí opakovat.

Na tuhle příhodu bychom neměli zapomenout, máme-li někdy tísnivý dojem, že to nebo ono se už nenaučíme, že už něco nestihneme, že jsme se dozvěděli to pravé o svém Bohu až příliš pozdě, protože už máme ze zvyku železnou košili... Jestliže i Ježíš se musel učit Otcovu spásnou vůli realizovat a naučil se, i my se můžeme naučit. Tu dokonalost tomu naštěstí nedává naše umění. Tu dokonalost tomu dává moc a síla boží, která se ráda projevuje v naší nemohoucnosti. To říká sv. Pavel výslovně. Takže nebát se; Bůh je naštěstí silnější než naše nemohoucnost měnit zcela radikálně návyky, které máme. I Ježíš uzdravoval na dvakrát - a uzdravil do zdraví.

MR: L 6, 27-38

Nová evangelizace, anebo živoucí dobrá zpráva (1998)

Když chce vysvětlit Lukášův Ježíš, co od nás očekává vůle Páně, říká: dejte, co sami toužíte vlastnit, co potřebujete, a bude vám dáno (anebo také: buďte si jisti, že vám bude dáno, tedy odvážně dávejte). Je vám odpouštěno, tedy odpouštějte. Prostě Ježíš přišel zvěstovat, že to, co je potřeba udělat, není jakési pilné sebezdokonalení člověka, do světa kdysi vpuštěného jako polotovar buď jakýmsi nedopatřením Stvořitele, anebo jako kratochvíle olympských mocností sledujících s pobavením, jak si člověk se svou nedostatečností s takovým úkolem poradí. Ježíš sám na sobě i svých bližních demonstruje smysl docela jiného Božího stvořitelského procesu. Ježíš vstoupil kdysi do dějin zcela koherentním zvěstováním, které mělo překvapivě málo slov, zato mnoho výmluvných událostí. Ukazoval slovy i skutky, že co se vyvolenému lidu nepodařilo za celá staletí Starého zákona, to vyřešit lze, ale chce to správný nový začátek. Ta relativní novost ve světě zbožných zákoníků a farizejských doby Ježíšovy tvrdila: všechny vaše nedodělky i dluhy, to všechno beru na sebe. Začínáte jako nové stvoření. A od vás chci, aby lidé kolem vás tomu dokázali uvěřit díky osobní zkušenosti s vámi. Lidé vás musí zažít, že dáváte bez starostlivých vrásek, protože i vám bude dáno vše, co potřebujete. Že kupodivu vydržíte i ránu do tváře, světe div se. Samozřejmě vás bude bolet, ale neuniká vám smysl toho: konec bude dobrý, ba lepší, než byste si sami připravili. Ježíš chce, abyste byli milosrdní, protože právě vy si to opravdu můžete dovolit, i vám je milosrdně odpouštěno a taková svoboda od dluhů by neměla zůstat marným osvobozením. Evangelium naznačuje, že už netřeba bát se ani svého faktického otroctví, protože jsem vás koupil já, žádnému jinému pánu už nepodléháte.

To je ovšem radikálně jiná řeč, než jsme slýchali od náboženských horlitelů. Je to řeč osvobozující; osvobozující ovšem přiměřeně lidské dospělosti. Osvobozující do té míry, do jaké je věřící člověk schopen Bohu údajně milosrdnému doopravdy důvěřovat. Jsou totiž mezi námi také takoví, kterým jejich hrdost zakazuje přijímat cokoli zdarma, vše si prý člověk musí poctivě zasloužit, anebo tací, které opatrná nedůvěřivost našeptává, že co je zdarma, za nic nestojí a určitě to v kritické chvíli - třeba na soudu Božím - selže právě ve chvíli, kdy všechno visí na vlásku.

Je to řeč osvobozující, ale také významně inspirující k následování jisté zvláštní logiky. Ježíš osvobozuje od dluhů; také tebe osvobodí právě natolik, nakolik jsme kdo schopen vsadit na tuhle kristovskou logiku. Všichni přece víme, na co spoléhal Nazaretský a jak dopadl.

Ano, tak to chodí ve světě bezbožném i zbožném: Jen ten opravdu uvěřil evangeliu, kdo na takové podmínky hry přistoupí. A že na to přistoupilo i jeho srdce, celek jeho bytosti, nejen třeba vůle či okamžitý cit, to každý může dobře testovat sám právě tou nastavenou tváří: Facka bolí a ponižuje všechny bez rozdílu. Druhou tvář dokáže nastavit jen ten, koho jeho víra už integrovala, kdo má své já pokojně a pevně zasazeno do společnosti i do dějin spásy. Tenhle test znají přece i jiné víry: z podobného důvodu někteří dokážou projít bosou nohou žhavým popelem.

Tak tedy evangelizuje Ježíš: Jeho Otec nečeká, že se nám nějakými drezúrami podaří přebudovat nespolehlivou přirozenost člověka v přirozenost anděla (proč také, když anděla dokáže stvořit stejně snadno jako člověka!?). Ježíšův Otec očekává, tvrdí Bible, že se konečně odhodláme uvěřit to, co Ježíš z Nazareta nejen hlásal, ale také na vlastní kůži vyzkoušel jako ten, kdo předstupoval před Otce pokryt naším hříchem a navíc orazítkován kletbou velekněží a všech autorit.

A ovšem nejde jen o integritu jednoho každého z nás. Bůh od nás také očekává, že na základě své zkušenosti a svého bytostného svědectví dáme zakusit takovou šanci otroků těm druhým - těm, kteří ještě nemohli vést dialog s Biblí a pravděpodobně je už nikdy ani nenapadne po Bibli sáhnout.

Tak vypadá skutečná evangelizace: na vlastním osudu pokojně ukazovat jako město na hoře nebo světlo na svícnu všem, které jejich otroctví přece jen tlačí, že východiska existují a exody jsou docela reálné. Že Bůh je ochoten se angažovat znovu s každým, kdo je mu ochoten důvěřovat na Ježíšův způsob. Pokud místo takového svědectví osudem na ně chrlíme právě jen desatero božích a stovky církevních přikázání, instrukcí a rad, jsou ti lidé světa právě jen rádi, že s tím náboženstvím naštěstí nemají nic společného.

Jk 4, 1-10; Mk 9, 29-36

Místo poslední a boj o moc (1992)

My katolíci rádi používáme myšlenek z listu Jakubova. Přesto mu málokdo důvěřuje jako božímu slovu, tedy natolik, že by mu věřil přece jen víc než různým směrnicím moralistů, dogmatiků, kazatelů, machiavelistů. A tak se stává nezřídka, že by bylo namístě aplikovat varování dnešního úryvku na vnitrocírkevní poměry.

Skutečně: my se také potýkáme, také se zlobíme, také hledáme a tápeme; přitom příčina netkví ve složitosti světa nebo naší momentální situace. Spíš jsou naše srdce plná církevní pýchy a mocichtivosti. A platí to nejen o těch druhých, ale i o nás samotných. Jak velice záleželo Ježíšovi, aby se tyto běžné poměry v církvi změnily, ukazuje dnešní Markův úryvek.

Je dobře, že se dnes čte Jakubovo napomenutí spolu s Markovým úryvkem. Jestliže perikopu z epištoly Jakubovy lze ještě vykládat i jako pobídku k pěstování ctnosti mírnosti, oba texty dohromady už nenechají nikoho na pochybách, že Písmo není mravokárným kodexem stoické uměřenosti a ušlechtilosti mravů, ale slovem božím o nutných procesech dozrávání osobnosti aspirující na místo v království. Tam opravdu platí jiná pravidla, než ve světě.

Připomeneme si to třeba větou: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." To je poselství dunící jako výstřel; direktiva, jak to má mezi Ježíšovými přáteli fungovat. Nefunguje.

Místo toho se v církvi stejně jako ve světě usiluje především o kariéru. Necháme si říkat služebníci (nebo dokonce "služebník služebníků"), ale ve skutečnosti budujeme intenzivně totalitní režim a pevně držíme otěže totalitní vlády. Ježíš tady sice říká, že kdo chce být první, na prvním místě by být nikdy neměl, protože se tam nehodí a udělá tam jen škodu sobě i druhým; takový nezralý ctižádostivec musí napřed zvládnout pozici poslední a pozici sloužit všem; Možná, že se v ní osvědčí. A pak se teprve stane tím dítětem, které Ježíš objímá. Přesto málokdo stojí o to být tím posledním a ještě míň stojí o to posledním zůstat. Zato máme v církvi stále dost zájemců o tituly a výhody excelencí. Proto máme v církvi celé instituce, které organizují výchovu zcela opačného ideálu, než radí Markovo evangelium: pěstují ctižádost adeptů, pěstují agresivní životní styl, pěstují umění diplomatických polopravd či nepravd vyslovených bez začervenání, hlavně, že je to prý k dobru jakési církve. Jistě tzo prospívá, ale nikoli Kristově církvi.

Věří se, že budoucí excelence nevystačí se "zbožným návykem" (ctnost je podle definice asketiky "zbožný návyk")? Věří někdo, že nepomůže z cvičných důvodů předstírat, že jsem jako by poslední, ale potichu se deru vpřed? Je třeba drát se odvážně a bezohledně, spolupracovat s kýmkoli, kdo má zrovna víc moci než adept. To se pak jistě ocení...

Ježíš tady říká, že kdo chce být prvním, na prvých místech nemá co pohledávat; může tam být vyhnán, ale to je něco jiného než se tam probojovat lokty nebo mimikry. Takový vyhnanec tam obstojí, pokud unese nebýt prvý; je to proto, že takový ctibažný či tak o svých kvalitách přesvědčený se na odpovědná místa služby druhým nehodí, neumí se tam ani chovat, ani jednat tak, jak to Kristus svým maličkým v božím království slíbil. Je třeba vzít vážně, že tohle není názor nějakého učitele moudrosti, názor kanalizovatelný jiným názorem jiného mudrce. Tak to soudí o věci Kristus Ježíš.

Ježíš tady od povolaného vyžaduje, aby se každý představený nejprve naučil sedět ve stínu, sedět na místě posledním. Naučil; nestačí, aby si ozkoušel, jak to chutná. Na Petrovi žádal, aby se napřed obrátil, než začne těm druhým sloužit. Být bez trpkosti na místě posledním je skutečně umění, nikdo z nás se s tím nerodí. Kdo na takové umění nemá čas a chuť, nehodí se - podle Kristova přesvědčení - na místa jakkoli vyšší než to poslední. Možná, že se pak na tom místě posledním dokonce osvědčí jako někdo nezastupitelný, kdežto kdekoli výš by propadl. A kdo se ve službě osvědčí, osvědčil se dítětem, které Ježíš objímá.

Mnozí se diví, že vznikl problém s využitím některých charismat v církevní službě. Zapomínají, že i naše církev chápe problém spíš prakticky, tedy jako brzdění nebo napomáhání kariéry jedněch a druhých. Na boží slovo - zvlášť na "nepraktická" paradigmata dnešních úryvků není teď čas; mnohý se přece musel léta uskrovňovat v tiché sakristii; trpce polykal ponížení, jakým bylo předstírání spolupráce s režimem; teď má konečně šanci kariéry. Půjde-li napřed na místo poslední, ujede mu vlak. A tak se bojuje. Bojuje se ne už o přednost posloužit tomu nebo onomu chudákovi, ale o likvidaci konkurence. Bojuje se znovu o jurisdikce, ač už je CIC formuloval zřetelně. Bojuje se o příležitost slavnostně representovat v speciálních kostýmech, ale také o přední místa v diecézích a diecézních grémiích. Bojuje se na konferencích i v tisku, kdo smí a kdo nesmí přijímat dary a stipendia. Je to boj o vliv, o přístup k majetku, boj o moc. Boj, kde se vítězí i prohrává; kde vítězové okázale triumfují nad těmi, kdo prý nespěchali dost rychle.

Poslušnost božímu slovu je církvi problémem také proto, že je problémem každého z nás. Roztrpčuje nás, jsme -li i "na místě svatém" svědky nevybíravého mocenského boje. Jenže nebojuje se jen "nahoře". Jako bychom už nevěřili, že milosrdný je schopnější posloužit bližním než vítěz; že milosrdný není hlupák, ale následuje jistého Nazaretského. Jako bychom Ježíšovi nevěřili, co i bezvěrci vyzkoušeli na sobě samých a na svých osudech: že moc bezmocných je to, co moderuje dějiny spásy pod kralováním Ukřižovaného.

Koncil vyžaduje od každého v církvi, aby sloužil - každý ve své pozici, ale sloužil. Slyšíme ovšem i jiná hesla a jiné pokřiky. Skutečně je doba tříbení duchů a není zrovna snadné být v této době pokorný a naslouchat, co radí to nepraktické Písmo. Přesto vás spolu se slovem božím prosím i vyzývám, abyste se o to pokoušeli. Doba zřejmě prudce zraje. Duch odstraní plevy a shromáždí pšenici do božích stodol. Kdo se chce při tom krýt jen dosavadními ideologiemi, ten je hazardér. Ideologie fungují, ale nikoli v dobách soudu. Tam obstojí jen to, co už se na Ježíšovi osvědčilo jako pravda celku dějin, nejen jako jedna kariéra.