Jana Františka (Jean-Francoise) Frémyotová de Chantal se narodila v Dijonu roku 1572. I když přišla v osmnácti měsíci o matku, dostalo se jí dobré křesťanské výchovy. Provdala se za Christopha de Chantal-Rabutin a porodila mu šest dětí, z nichž dvě zemřely v útlém věku. V devětadvaceti letech ovdověla, zasvětila se dobročinnosti a spolu se svým duchovním vůdcem Františkem Saleským založila Řád Navštívení Panny Marie (1610). Společenství se podivuhodným způsobem rozšířilo; během deseti let se počet řeholních domů zvýšil z třinácti na osmdesát šest. Jana zemřela 13. prosince 1641 v Moulins, kanonizována byla roku 1745.

„Jmenuji se Jana Františka Frémyotová, běžně mi ale říkají de Chantal.“ Takto skromně se představila, když byla povolána ke svědectví o ctihodném zakladateli její řeholní rodiny při kanonizačním procesu. Tím, že odhalovala spiritualitu a mystický život svatého biskupa ze Ženevy, vyjevovala zároveň i bohatství své duše, jež byla v naprostém souladu s „mistrem a otcem“. Na jednu z prvních otázek světce: „Chcete se se bezvýhradně zasvětit jemu? Chcete jedině Boha?“ odpověděla: „Jedině jeho v čase i na věčnosti!“ Prozřetelnost ji na to už dlouho připravovala, když se po ní žádala oběť nejdražších citů: její manžel zahynul náhle na lovu a přišla i o dvě děti. Jako by se v jejím životě naplňovalo přísloví virtus vulnere virescit (ctnost sílí utrpením). Následovalo dlouhé období očišťování. Modlitba a charitativní dílo otevřely Janě světlo milosti, která se stala základem její nové existence. Bůh jí přišel na pomoc a v jednom vidění jí ukázal jejího budoucího duchovního vůdce. František Saleský ihned pochopil, že díky Boží milosti kráčí Jana rychle na cestě duchovního života. Jana při svém vidění slyšela: „On je duchovní vůdce milý Bohu i lidem. Vlož do jeho rukou své svědomí!“ Viděla se s Františkem jen chvíli, jeho obraz jí ale nikdy nezmizel z mysli. K jejich prvnímu setkání ale došlo během postu roku 1604 v Bourges. Jejich vzájemná korespondence roste úměrně tomu, jak si porozuměli v oblasti askeze a zbožnosti. Jana si uvědomovala, že v jejím nitru dochází k hluboké proměně a že je v ní nyní vše zaměřeno k nejvyšším mystickým vrcholům. Od té doby prožívala vnitřní klid a zakoušela velkolepou svobodu ducha. Přitahovala ji modlitba srdce. Následovalo šest let duchovního usazování, kdy přijímala podněty duchovních proudů, mimo jiné karmelitánské spirituality. Tereziánská mystika pomáhala její duši v lepším soustředění při modlitbě. Tak se také zřetelněji projevovaly příznaky láskyplné kon- templace. Zakoušela i velký vnitřní pokoj, plod Ducha svatého.

Nejvíce jí ale záleželo na vnitřních pohnutkách pocházejících od Ženicha její duše. „Pane Ježíši, už nechci dále volit, ale ty sám rozezni strunu, kterou od věků upřednostňuješ, aby byla slyšet jedině tato harmonie!“ Jako potvrzení tohoto stavu vnitřního pokoje dostala dar síly, kterou tolik potřebovala, když 24. března 1610 překročila tělo svého syna, který se snažil zabránit tomu, aby se stala řeholnicí. Jana se bezvýhradně odevzdává Bohu: 10. června 1610 začíná v Annecy spolu se třemi dalšími družkami žít nový život, s touhou po trvalé přítomnosti Boží. Malé semínko řádu Navštívení Panny Marie bylo zaseto, aby z něho vyrostl mohutný strom. Mystika tohoto společenství spočívá ve vnitřním pokoji, v němž je místo pouze pro čirou lásku. Nejjednodušším způsobem, jak dosahovat vytčeného ideálu, bylo pro Janu a jí svěřené duše dát se vést samotným Bohem. František jim často opakoval „jak se líbit Bohu“ prostřednictvím praktikování malých ctností. Tato mystika všedního dne počítá s rozhodností i jemností (fortiter ac suaviter): „Duše činí pokroky v dobrém jen díky jemnosti, dobrotivosti, lásce a snášenlivosti.“

Jana odkázala svým duchovním dcerám hlubokou a stále platnou nauku, jež stojí na základech položených Františkem Saleským. Tato spiritualita dostala typicky mariánský rozměr díky kontemplaci tajemství Navštívení Panny Marie. Ten, kdo chce dospět k vrcholům dokonalosti, má jít cestou prostoty a plnění každodenních povinností po vzoru Panny Marie. Svým duchovním dcerám píše: „Mé dcery, řada svatých otců a sloupů církve netrpěla mučednictví krve. Je totiž i jiné mučednictví, mučednictví lásky, skrze něž Bůh činí ze svých služebníků a služebnic nejen mučedníky, ale i vyznavače, a podepírá je na cestě, kterou nastoupili.“

Vybráno ze slovníkového hesla A. Pedrinta

Před deseti lety zemřel biskup Jan Blaha

(pH) Před deseti lety dne 13. prosince 2012 zemřel biskup ES Jan Blaha. Nekrolog od P. Hradilka viz http://www.getsemany.cz/node/2991

ERC v ČR vydala prohlášení k válce na Ukrajině a přijala LECAV k plnému členství

(MV) Valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR (ERC) na svém jednání 22. listopadu 2022 přijala k plnému členství Luterskou evangelickou církev augsburského vyznání v České republice (LECAV). LECAV je luterskou církví v ČR působící na Těšínsku v Moravskoslezském kraji a v hlavním městě Praze. Vznikla roku 1995 odštěpením od Slezské církve evangelické augsburského vyznání (SCEAV). Hlásí se k dějinnému odkazu luterství na Těšínském Slezsku, kde evangelická církev existuje v různých organizačních formách nepřetržitě od první poloviny 16. století až dodnes. V rámci ERC měla LECAV statut pozorovatele. Nyní se stala 13. členskou církví ERC.

Valné shromáždění ERC rovněž přijalo Prohlášení k válce na Ukrajině a k situaci ukrajinských uprchlíků. V něm se mimo jiné uvádí: „Církve sdružené v Ekumenické radě církví s velkým znepokojením a s účastí sledují situaci na Ukrajině, která v letošním roce čelí neospravedlnitelné agresi Ruské federace. Odsuzujeme tuto agresi a vyjadřujeme svou blízkost lidu Ukrajiny... Naše zkušenost s totalitním režimem, který máme ještě v živé paměti, nás tím spíše vybízí k tomu, abychom se postavili proti novodobé totalitě putinovského režimu... I naše společenství a naši věřící jsou zasaženi ekonomickou krizí, krizí dostupnosti energií a zdražováním. Uvědomujeme si, že tyto problémy mají přímou souvislost i s ruskou agresí proti Ukrajině, za kterou morální odpovědnost nese agresor... Vnímáme potřeby ukrajinských uprchlíků, kteří k nám přišli a přicházejí. Zejména v zimním období je možné, že v důsledku ruských zločinných útoků proti civilní infrastruktuře budeme svědky další vlny příchozích. Chceme jako církve být připraveni pomáhat a vytvářet atmosféru otevřenosti a přijetí. Uvědomujeme si, že Ukrajinci, kteří v ČR pracují, jsou přínosem pro naši ekonomiku. Důrazně se ohrazujeme proti tvrzením, že by pomoc Ukrajincům byla na úkor našich občanů.“

Metodistická církev na Slovensku vystoupila ze svazku Evangelické metodistické církve

(MV) Oblastní konference Metodistické církve na Slovensku na svém zasedání dne 15. října 2022 rozhodla o svém vystoupení z celosvětového svazku Evangelické církve metodistické (The United Methodist Church, UMC) a oznámila začlenění do nově založené Globální metodistické církve (Global Methodist Church, GMC). Tím došlo k rozdělení českého a slovenského metodismu. Evangelická církev metodistická v ČR a SR měly samostatné oblastní konference, ale tvořily jednu společnou výroční konferenci, tj. základní jednotku v organizaci metodistické církve.

Krok slovenských metodistů souvisí s rozdělením, které řeší Evangelická církev metodistická celosvětově. Důvodem jsou diskuse o možné změně učení a řádu ohledně sexuální orientace ordinovaných služebníků církve. Rozhovor o změně byl zahájen na generální konferenci v roce 2016. Generální konference v roce 2019 se sice těsnou většinou rozhodla pro konzervativní pojetí manželství a změnu neschválila, ale velká část církve toto rozhodnutí odmítla respektovat. Důsledkem bylo ještě větší prohloubení sporu. Celosvětová pandemie odložila další jednání i konání pravidelné generální konference (byla odložena až na rok 2024).

Mezitím se řada sborů a farností rozhodla založit Globální metodistickou církev (v květnu 2022), která chce setrvat na stanovisku generální konference z roku 2019, tj. má konzervativní postoj k chápání sexuální orientace a k tradičnímu pojetí manželství jako jednoho muže a jedné ženy.

V rámci evropské centrální konference pro oblast střední a jižní Evropy byl v roce 2021 založen „kulatý stůl“, který byl pověřen hledáním řešení a vypracováním společné vize poslání církve. Výsledky intenzivních jednání byly předloženy na zasedání centrální konference v Basileji dne 17. listopadu 2022. Zpráva s názvem „Povoláni k jednotě“ mimo jiné konstatovala: „Chceme žít v jednotě, i když se neshodneme ve všech otázkách.“ Zpráva dále uvádí, že v otázkách lidské sexuality by se každá země měla řídit místním přesvědčením a zákony a neměl by být vyvíjen žádný vnější nátlak. To neplatí ani pro případ, že by se budoucí generální konference rozhodla pro liberálnější úpravu. Pro konkrétní provedení text doporučuje úpravy v té části církevního řádu, kterou může centrální konference změnit, a také poznámky pod čarou k textům, které nelze měnit. Po delších diskusích a snahách o úpravu textu byla nakonec zpráva schválena v původním znění (53 pro, 11 proti). Zástupci slovenských metodistů se už jednání kulatého stolu ani centrální konference neúčastnili.

Evangelická církev metodistická na Slovensku sdružuje v rámci 7 farností 12 církevních sborů a misijních stanic. Při sčítání lidu v roce 2021 se k ní přihlásilo 3.018 obyvatel.

Nový biskup metodistické Centrální konference pro střední a jižní Evropu

(MV) Na zasedání Centrální konference pro střední a jižní Evropu Evangelické církve metodistické, které se uskutečnilo ve dnech 16. - 20. listopadu 2022 v Basileji byl zvolen nový biskup centrální konference. Stal se jím Stefan Zürcher ze Švýcarska, který byl zvolen ve 4. kole hlasování 18. listopadu 2022 večer. Ve funkci vystřídá dosavadního biskupa Patricka Streiffa, který stál v čele centrální konference od roku 2006.

První kolo hlasování proběhlo bez předchozích nominací a kandidatur 17. listopadu večer. Hlasovalo 68 delegátů centrální konference a do dalšího kola postoupilo 11 kandidátů, kteří získali minimálně 2 hlasy (mezi nimi i superintendentka české oblasti Ivana Procházková se 2 hlasy). 6 kandidátů se hned poté vzdalo svojí kandidatury (včetně Ivany Procházkové). Další kola hlasování probíhala 18. listopadu večer. Druhého kola se zúčastnilo 5 kandidátů, ale žádný z nich nezískal požadovanou většinu 40 hlasů. To se opakovalo i při třetím kole hlasování. Nakonec při čtvrtém kole se rozhodovalo mezi Stefanem Zürcherem a Andreou Brunner-Wyss, přičemž zvolený biskup získal požadovaných 41 hlasů, zatímco jeho soupeřka pouze 27.

Novému biskupovi Stefanu Zürcherovi je 55 let. Po studiu agronomie na Švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu studoval na Vysoké škole teologické v německém Reutlingen, později získal doktorát na Teologické fakultě Univerzity v Curychu. V letech 2000-2015 působil jako sborový pastor v curyšském Oberlandu v metodistických farnostech Rüti, Wald a Hombrechtikon. Od roku 2015 je superintendentem Evangelické metodistické církve ve Švýcarsku. Stefan Zürcher také působí jako vojenský kaplan. Je ženatý a má čtyři dospělé děti. Říká o sobě, že není stratégem, ale někým, „kdo pomáhá věci uskutečňovat a vytváří prostor, v němž mohou lidé experimentovat“. Rád se přitom vydává netradičními cestami. „Kromě toho mě baví být učitelem a hlasatelem evangelia.“

Evropská oblast Evangelické církve metodistické je rozdělena do čtyř centrálních konferencí. Centrální konference pro střední a jižní Evropu je složena ze sedmi výročních konferencí a zahrnuje více než desítku zemí Evropy (včetně České republiky) a dvě země v severní Africe (Alžírsko, Tunisko).

Getsemany vznikly v r. 1990 jako interní občasník pražské obce ES. Když v r. 1993 začaly vycházet jako měsíčník s celostátní působností, pražská obec ES si začala vydávat interní časopis Ratolesti. Vycházely nepravidelně, celkem 14 čísel, až do r. 1998, kdy si obec zřídila interní webovou stránku.

V prvním čísle, o Velikonocích 1993 autor J.S. reflektoval situaci v obci příspěvkem „Společenství je úkol a dar“. Probíhala diskuse o vztahu obce k územním farnostem, na jejímž životě se mnozí podíleli. Jan Konzal reagoval textem, který zveřejňujeme. Domníváme se, že může sloužit i dnes jako příspěvek k současnému synodálnímu procesu.

- red-

Rozumím-li správně, chce článek J. S. shromáždit, vytřídit a přetlumočit názory, které zaznívají na diskusích při setkáních naší obce; přitom pochopitelně přidává  i výsledky své osobní reflexe, dosud jinak nezveřejněné. Tu a tam přitom zazněl až prorocký patos, který nebývá zcela práv skutečnostem často z vnějšího pohledu nedostupným. Považuji proto za svou povinnost některá stanoviska objektivizovat nebo precizovat z hlediska dalšího z účastníků, jak si v redakčním úvodu „JS“ přeje.

(1) Jsme farnost nebo obec?

Okolo pojmů farnost, společenství a obec se už dlouho vleče nedorozumění a jistě nejen u nás. V článku se třeba „farnost" považuje za ekvivalent „sboru", píše se: „...farnost/sbor". Jinde se píše o „farním společenství". Tím se dává najevo, že podstatná různost obou fenoménů dosud zhusta uniká i těm, kteří nejsou zrovna bez vlastní zkušenosti; je tedy třeba napomoci reflexi. Přitom rozdíly považuji za významné; především pojmy farnost a obec mají sice podobné znaky, ale zároveň se významně liší nejen „druhově", ale přímo „rodově" a není věcí pouhé naší libovůle, jak si je chceme či nechceme vykládat. Člověku bylo podle Gn 2, 19-22 svěřeno právo věci „pojmenovat", jejich přirozenost však je mimo jeho moc; přirozenost věci musí i pán tvorstva pokorně respektovat, jinak neporozumí.

Oba naše pojmy se vzájemně liší:

Genezí; farnost vznikne právním aktem ordináře, tedy shora; sbor i obec napřed vzniknou zdola a nezakládají se, ale rodí se (někdy i desetiletí) jako entita přirozená ze semen vzájemných sympatií, z důvěry, z respektu osvědčeného při společném díle, ze smíření, vždy však (aspoň implicitní) volbou každého z budoucích členů. V přirozenosti obce totiž je, že vyrostla ze společenství a ve společenství je sebeidentifikace každého se společným „dílem" (v nejširším smyslu slova dílem) podmínkou nutnou. Jestli získá společenství také uznání skrze formální autoritu, je pro společenství nedůležité; pro obec je takové uznání okolností velmi příjemnou (potvrzuje se tak explicitně jednota dosud jen toužená a budovaná), ale jak vidíme na příkladech obcí rané církve, nepatří takové potvrzení k podstatě věci; bez právního uznání farnost nemůže existovat;

Smyslem; dnešní farnost je podle CIC nástrojem racionální dělby práce. Je institutem založeným proto, aby povinnost duchovní správy kanonicky přisouzená ordináři pro celou diecési se mohla po částech efektivně realizovat. Sbor či obec vytvořené vlastně díky spontánně budovanému vztahovému poli a tím i sjednocované sobě přiměřeným duchovním životem (v širším smyslu slova) tu není pro uspokojování práv a výkon povinností z náboženské příslušnosti plynoucí (to je podstatou duchovní správy), ale jako jeviště specifického duchovního života, života nutně sociálně koncipovaného a reflektovaného ať už nábožensky nebo sekulárně;

Cestou k naplnění svého smyslu; dobrá  farnost je ta, která je sto učinit všem věřícím dostupné všechny církevní služby, na které mají právní nárok (nebo naopak mají právně formulovanou povinnost, např. účast na nedělní mši); jde o to, zajistit způsobem pro pastýře i stádo efektivním elementární náboženskou výuku, svátosti a aspoň společensky nejvýznamnější svátostiny.¹ Naproti tomu je dobrá obec až ta, která obcuje, která skutečně žije rozdíl mezi „já" a „my" ve všech rovinách existence (a v důsledku toho je schopna nejen množit své členstvo, ale plodit nové v širokém smyslu slova). Jde -li o obec církevní, pak církev zde funguje jako lid, jako putující lid, který byl vyvolen a vykoupen z existence „pronároda", byl takříkajíc znovu stvořen jakožto „lid". Z toho se teprve - v poslušnosti vnitřní logice věci - zakládá hlubina všech interpersonálních vztahů mezi lidským Já, božským Ty, blíženským Ty, světem, tedy i zákonitosti duchovního života.

Co nad to je, bylo by sice mnohými vítáno jak ve farnosti, tak v obci; často se to však příčí vlastní „přirozenosti" farnosti nebo obce, a proto nemůže takový roub nést i reprodukovatelné plody - podobně jako u biologických hybridů. Nemělo by se proto farnosti vyčítat, je-li právě farností a ne společenstvím dle Skutků; ani obci by se nemělo vyčítat, že není průchozím chrámem, který obejme anonymního příchozího stejně jako nejbližší bližní, že vztahy uvnitř obce jsou jiného charakteru než vně atd.

Vyžadovat od farnosti, aby plnila funkce přirozené právě společenství je podobným nedorozuměním jako žádat od městského sídliště, aby produkovalo humánní mezilidské vztahy, anebo aby sloužilo jako ozdravující letní byt. Sídliště někdo vymyslel a postavil pro něco docela jiného²: Na druhé straně obec nevznikne na prknech projektantů, vzniká opačně, totiž spontánně; vznikne dokonce i tam, kde všichni ještě nemají své bydlení, ale víc či méně společně je teprve budují. Tím, že spolu žijí jako sousedé, postupně vytvářejí duši obce. Zato má taková obec daleko k ekonomické efektivnosti, hýří redundancí a to pochopitelně nějak musí platit. Jenže ona „duše" je pro členy důležitější než ekonomický a technický komfort.

Struktura společnosti založená na úřadě (např. farním) je také dostatečně pružná: (duchovní) úředník je v případě potřeby snadno (a poprávu!) bez dalšího přeložen jinam, bez obtíží se zabydlí v každém dalším prostředí, vždyť ta se navzájem z hlediska pro tuto strukturu povinného liší jen stupněm opotřebení. Takzvané stádo je v obou farnostech ze sledovaných hledisek prakticky stejné, možná tu méně četné než onde, ale personální stránka je nedůležitá podobně zde i tam. Stěžovat si, že farář je překládán, má smysl jen jako výraz stesku nad tím, že v církvi už úředník zcela vytlačil člověka. To je sice smutné, ale nepříčí se to právu a právo je tím, co tvoří páteř farnosti. Právo je pochopitelně na straně úřadu a jeho efektivního výkonu. Věřící má právo na výkon služby, nikoli na nějaké Ty. Jakkoli je takové Ty lidsky důležité, blahodárné a nezastupitelné jiným dobrem, farnost jej nemůže dlužit prostě proto, že nebyla k tomuto účelu zřízena. Proto také může být výborným farářem i osobnost, která nedovede vytvářet ani dotvářet společenství. Postačí vrchovatě, když svědomitě plní své povinnosti a je farníkům (v zásadě každému farníkovi jako jednotlivci) k dispozici tak, jak to od něho žádá současný CIC (kan. 528, 529). Farář je totiž „oficiálem", má  své řádně vyjmenované povinnosti. Vyžadují-li na něm víc, je to snad proto, že se sami mylně domnívají, že farnost je cosi církvi přímo vlastního, přirozeného, co tu muselo být, a tudíž bylo již od počátku, co realizuje církev ve všech církevně významných dimensích; bez čeho se proto nelze obejít, co nutno stále trpělivě vylepšovat, protože ideální podoba prý někde existovala nebo existuje.

To, co označuje JS poněkud rozpačitě jako „pastorace skupin",³ má už ve skutečnosti své zákonné jméno; jde o tzv. personální farnost (kán. 518) anebo kvazi-farnost (kán. 516). Personální farnost má  všechny vlastnosti farnosti lokální s tím rozdílem, že její hranice není dána geograficky, ale společným sociálním znakem: povoláním, věkovou kategorií, společenským statutem, handicapem atd. Protože jde o farnost, i zde stojí v čele autorita formální, ustanovená shora. Je-li tento typ duchovní správy obvykle pružnější a efektivnější než farnost lokální, je to spíš tím, že tato forma je fakticky mladší, vznikla v době s větší sociální zkušeností. Proto zde lépe funguje výběr - jak na straně stáda, tak co do pastýře. Nicméně omezení diktovaná  přirozeností se uplatňují i zde.⁴

Kult osobnosti ve farnosti všech typů je ve skutečnosti relativně řídkým jevem; už z podstaty věci plyne, že autoritě formální (a často jen formální) hrozí fascinační vliv mnohem méně než autoritě neformální. Je to patrné i ze zkušenosti, že jen velice zřídka se stane sektou farnost. Společenství má k sektářství přirozeně blíž.

Snad už je teď také zřejmější, proč naše obec nemůže mít s farností něco společného přesto, že si to někteří přejí. Platilo by to i tehdy, kdyby místní ordináři nebyli tak žárlivě opatrní na zděděné etablované formy pastorace a neodmítli by obci formálně-právní statut. Farnost a (církevní) obec se prostě liší ve všech důležitějších charakteristikách. Obec má statut sociologický, farnost právní. A nemá žádný smysl vzájemně je porovnávat co do kvality.

Čím stručnější charakteristika fenoménu, tím naléhavěji si vyžaduje vycházet ze širší a důkladnější znalosti věci, o které chce referovat. V této souvislosti článkem JS zmiňované představy o řeholi, exempci a o smyslu Třetích řádů to názorně deklarují.⁵ Nepůsobí dobře, směšuje-li se pak „lehkonohým dusotem" klasický Třetí řád (vzniklý třeba už v 13. století) a sekulární institut (ty vznikají až ve století 20.), anebo poslání řádu s jeho spiritualitou. Tím méně by se dal obhájit názor, že cosi z řehole v sobě má i naše obec. Nikoli, i v tomto případě jde o entity dostatečně odlišné a svébytné. Snad autora mate fakt, že i v obci se vyžaduje spoluúčast opravdu uvážená  (se strany žadatele i se strany obce), že se v obci mlčky vyžaduje kázeň a že při rozhodování o věcech společných nemají hlas stejné váhy všichni z momentálně přítomných. To vše je přirozené povaze věci, jakmile uvážíme, že za budoucnost obce odpovídá právě jen obec, kdežto za přítomnou chvíli odpovídá obec i přítomní hosté rovnocenně.⁶

2) K eklesiologii a spiritualitě naší obce

Křesťanský život zahrnuje víc rovin než ty, které vypočítává CIC v souvislosti s definicí povinnosti faráře. Nestačí nám proto vybudovat centra pro hladké, efektivní odbavování nedělní, resp. velikonoční povinnosti a dalších řádně specifikovaných povinností při narození, náboženském vzdělání dětí, sňatku a pohřbu. To všechno je ovšem dodnes povinností biskupa - ordináře, duchovní správa to musí zajistit jeho jménem a je užitečné, když se to daří. Jenže tím se ještě nestalo pro život z víry nic nebo téměř nic rozhodujícího. Matečným louhem krystalů víry, naděje a lásky není atmosféra ideálně fungujících oficií, ale atmosféra společenství, stabilizovaného v lidské obci. Až seskupení vskutku obcující nabídne vše, co je nutné.

Zdálo by se, že společenství tedy zachrání vše. Nikoli. O tom referuje už zkušenost církve prvotní, zaznamenaná ve Skutcích. Ta začala ohnivým společenstvím, nicméně brzy musela korigovat toto přirozené nadšení institucionálně. Tak vznikla církevní obec: Na přirozeně vitálních základech fungujícího společenství se zkušeností postupně formovala instituční korekce ustanovením diferencovaných služeb včetně formální autority.

Pokud tedy dnes potřebujeme někde jakousi základnu, nějaký element, ze kterého by bylo možno složit postupně životaschopnou a životodárnou místní církev, potřebujeme k tomu nejen biskupa (sine episcopo nulla ecclesia) jako autoritu pokud možno formální i neformální, ale také fungující, obcující obce. Servisní středisko farnosti k tomu nestačí. Má-li elementární jednotka místní církve zpřítomňovat Vzkříšeného všem potřebným, musí také sama relativně autonomně žít, tvořit, plodit nové. Musí být církví (kyriaké), „obcí Pánovou"; byť církví jaksi v zárodku, přesto už církví živoucí a životodárnou. Otcové posledního koncilu vidí statut i roli církve Kristovy (resp. křesťanských církví) v jiném ideálu než církev potridentská. Podle tridentské reformy se měla církev stát fungující viditelnou a formálně dokonalou společností; cestu k tomu viděli v dobudování aparátu hierarchicky (a později už i monarchicky) diferencovaného.⁷ Pro takovou eklesiologii bylo farní a diecézní zřízení ideálně odpovědným činem.

Eklesiologie autentizovaná  na posledním ekumenickém sněmu s touto představou tak dlouho platnou nepolemizuje, ale nabízí radikálně odlišná východiska a nároky.⁸ Jinak řečeno: Krista do naší existence nezve už výlučný jen k tomu určený oficiál, delegát svatého kněžství pomocí předepsaného ritu, ale také - dokonce i nezávisle na ritu - sama pravda společenství založeného na Kristově jménu. Oběť už zase znovu úzce souvisí se sebevydáním celé bytosti, ale také se solidaritou.

Ex opere operato

Současný český katolík je vychováván tak, že Vzkříšený je reálně přítomen ve svátostných způsobách. Co by si počal bez kněze „proměňujícího" a „odpouštějícího hříchy"? Farnost, to je kněz a chrám. A v chrámě bezpečné ex opere operato rituály.⁹ Proto jsme svědky tolika poctivých pokusů farnost "oživit“. Odcizený člověk touží po zážitku společenství. Ale svěřit „spásu nesmrtelné duše“ jinam než do světa chrámových ritů?

Po II. vat. sněmu svátost neztratila svůj význam. Zůstává milostivým znamením účinné milosti, spolehlivou předchutí eschatologických obdarování budujících to, čemu se souhrnně říká  stav spasení anebo nové stvoření. A pokud bude svátost svátostí, musíme nejen na pojetí „ex opere operato" nadále trvat, musíme je ve vlastním zájmu vehementně hájit. Tato zásada totiž ve skutečnosti už po staletí čelí všem pokusům o vulgární degradaci svátostné události na svého druhu magické umění k tomu vysvěcených mágů. Neoblomně hájí právě to, oč jistě šlo i jde „JS“, když verbálně „ex opere operato" napadl.¹⁰ Tato zásada tvrdí, že svátost se děje nikoli činem udělujícího, ale činem Kristovým. Pak účinnost takové události nezávisí na momentální duchovní kvalitě udělujícího; pokud se čin opravdu vůbec děje, pak jeho (eschatologický) účinek koresponduje na lidské straně jen s pravdivostí samotného aktu víry, který přijímajícího spojuje s Kristem v Duchu svatém působícím. Personální kvalita spoluúčastného církevního oficiála může zasáhnout do účinnosti svátostného dění pouze okrajově, psychologicky, právě jen tak, jak nás ovlivňuje dobrý nebo zlý příklad. Někdo naši osobní víru lidsky podepře, jiný ji dělá obtížnější.

Společenství

Společenství nelze vyrábět. Ani ve velkovýrobě, ani řemeslně. Kdo by chtěl vnést život převýchovou farářů do struktur svým původem a celým určením správních, měl by zkusit převychovat sídliště na libovolný počet staročeských vesniček. Anebo léčit nemoci sídliště tím, že je rozdělíme na malé i větší bloky, kterým budeme říkat vesničky. Tady přece nejde ani jen o měřítko, ani to nezachrání módní názvosloví. Jde o zcela odlišný typ funkce sdružení určitého typu, odpovídající přirozenosti věci. Proto také problém „oživení" farnosti nevyřeší ani zdokonalená zpětná vazba mezi farníky a farářem, ani znásobení počtu kněží ve farnosti tak, aby už nebyli přetíženi. Problém není technické povahy, a proto jej nelze vyřešit ani aplikací technické kybernetiky (např. teorií obslužných systémů, front, zásob atd)

A v tom se také obnažuje ona základní diference v pojetí eklesiologie: Dřív byla církev ke spokojenosti všech definována jako (dokonalá) společnost. Nesmírným bohatstvím této společnosti byla schopnost monopolně udělovat svátosti. Proto také ona žárlivost vyžadující nejen reordinaci, ale především subordinaci! Poslední sněm jak známo tuto definici církve vědomě opustil ve prospěch řady obrazů vytěžených z biblických textů. Ve všech anebo téměř všech je přítomno cosi z tajemství života, ať už živého těla, anebo živého společenství. Zkušenost mladé církve ovšem učí, že společenství je nutno institučně korigovat. Všichni se totiž musíme učit poslušnosti, jako se jí (podle listu k Židům) učil Ježíš, ale Ducha přitom neuhášet. Jinak řečeno: duchovní správa bude požehnáním, pokud bude sloužit fungujícímu společenství. Zatím jista sama sebou a svou nepostradatelností usiluje o opak, vyzývá ke zdokonalování farních struktur skrze společenství, ale páteř každé lokální církve tvoří prý výlučně farnost.

Tvrdím, že o budoucnosti církve rozhodne umění plodit společenství. Nikoli spolek, nikoli společnost sebelépe právně a správně organisovaná kolem kamenného chrámu, ale společenství. Společenství samo je chrámem Ducha, chrámem z živých kamenů. To je jeho sláva, v tom je jeho moc i schopnost být slávou boží. Kde už se děje tento živý chrám, tam je i ten kamenný dobrým počinem, je pak totiž viditelným znamením naděje, že tu a tam ochabující vnitřní síly chrámu živého znovu zase vstanou v původní intensitě „lásky mládí", jak ji připomínal Jeremjáš a demonstrovaly Letnice.

(3) Ke svátostnému životu v obci.

Jako reakce na pustý formalismus v životě náboženských společností i celých církví se v dějinách permanentně vyskytuje tendence vynechat svátosti vůbec, anebo je radikálně zjednodušit tak, aby už nenesly v sobě rituální (a tím i „mechanizace" schopné) prvky. Jakkoli může být upadlá svátostná praxe pohoršovat svou údajnou nebo i faktickou magií nebo naopak bezduchou formalitou, bylo by vyškrtnutí svátostí z legitimních projevů života obce i jedince osudným omylem. Zpočátku se sice může taková reforma zdát jako větší opravdovost projevu, dřív nebo později však začne specificky svátostný čin mezi akty vskutku lidské víry citelně chybět. Pro katolickou tradici je svátostný život nejen čímsi charakteristickým, ale také bez nadsázky životodárným. To si může ověřit každý, kdo si sám z jakýchkoli důvodů uloží dočasnou abstinenci, anebo mu ji uloží životní okolnosti. Zakusí svého druhu hladovění. Jakkoli je pro předávání i formaci pravdivosti křesťanské víry, naděje a lásky užitečné společenství, život v obci je prostě nutností. Obec je ta, která vedle neformálních pout buduje sociální vztahy také formálně pečetěné. A významnou roli přitom hraje svátostná událost, protože vnese do lidských dějin skutečnosti eschatologické. Ať si tedy naše obecenství jakkoli váží střízlivé jednoduchosti, svátosti nejen neškrtá, ale velmi si jich váží.

Jako rozhodující se ukazuje možnost společně komunikovat při eucharistii a při svátosti smíření. Ostatní svátosti lze bez zjistitelné újmy pro život obce realisovat i mimo vlastní obec. Tím ovšem nechci tvrdit, že by každá slavnost eucharistie a každé smíření měly se dít právě jen v domovské obci. Tvrdím jen, že aspoň tyto dvě svátosti nezastupitelně pomáhají uskutečnit personálně-sociální existenci člena církve. To je důležité si uvědomit, má-li se porozumět další argumentaci níže.

Přežitek?

Prorocké nadšení tu a tam svádí k radikálním odsudkům symbolických gest a rituálně formalizovaného jednání vůbec. Namítá se, že rituální rubriky pohřbí vitální stránky skutečnosti.¹¹ To je neblahé nedorozumění. Ritus není nějakou zkamenělinou zvyků či symbolů, ale velkou pomocí při velice žádoucím přetlumočení skutečnosti v posledku tajemné do řeči všeobecně mnohem přístupnější. Řeč abstraktních pojmů je z největší části přístupná jen vzdělancům, řeč znamení je začasté srozumitelná i dětem. Jde o to, aby ritus svátostného činu nezrazoval tuto komunikační roli (jak se děje tam, kde se činy sakralizují a stanou se tak esotericky nedostupnými), aby se nestal svébytným a arogantním (jako nástroj v církvi tolik oblíbeného klerikálního triumfalismu), aby nepředstíral, co účastníci ve skutečnosti naznačovat nechtějí (tj. zůstal personálně pravdivým). Řečeno se svatým Pavlem, pravdu je nutno nejen mluvit, pravdu je třeba činit.

Pak se účastník opravdu dočká toho zázraku, že „pravda osvobozuje". Dočká  se i toho, co poněkud zastřeně nazýváme eschatologickou realitou svátosti: že svátost i milost v její podstatě nabízené  se „dějí“ (a to na zemi i „na nebi" souběžně), že zasazeny do půdy Duchem zúrodněné zpočátku vypadají, jako by zrno zemřelo, v příhodný čas však nese plody jako klas - třiceti či stonásobné, plody neméně tělesné jako duchovní, plody přirozené spolu s nadpřirozenými.

Svátost je od života církve neodmyslitelná, svátost i církev nese týž Duch, závisí na nich týž jedinečný lidský život božího dítěte v mnoha dimensích. Svátosti tedy netřeba minimalizovat nebo stavět do stínu. Je třeba chránit jejich sdělující charakter, jejich personálně-sociální účinnost, prostou funkčnost v procesu pravdivé seberealizace.

Jestliže se svátostmi příliš šetří, ztratí smysl podobně jako donutí-li se k inflaci. Jsou a musí zůstat projevem života, nikoli duchovního postu nebo náboženského obžerství. Také to vůbec neznamená, že se musí vymýšlet stále nové módní formy, naopak: vše zkoušejte (s vážností zkoumejte), dobrého (osvědčeného) se poslušně přidržujte, radí apoštol. Důležité přitom je, aby tento proces byl dílem celé obce, nejen jednoho jediného obřadníka - profesionála.

Personálně-sociální pravdivost

Tak třeba smíření bude smířením až tehdy, jestliže opravdu konfrontuje zúčastněné subjekty a vede dialog se všemi, kdo jsou na věci nějak účastni. Tedy nejen Boha, ale i vlastní já a bližní své církve je třeba pozvat a naslouchat jim. Ti všichni mají nejen k věci co říci, ale teprve jejich dialog (dialog srdcí) může sblížit stanoviska hříchem hodně rozrůzněná anebo aspoň vzdálená. Jestliže hříšník svou věc v pokoře vyznává, ostatní jsou do této věci vtaženi, mohou se stát Samaritánem a začnou nejen uvažovat, ale také jednat. Tak se z přečinu jednoho stane věc společného My nejen směrem do minulosti, ale také do budoucnosti. Bližní ovšem může zastoupit representant církve, ale dokonale jen ve smyslu právním; v ostatních směrech těžko. Proto také je bez přítomnosti přejných bližních i pro samotného kajícníka mnohem obtížnější smířit sebe se sebou - a bez tohoto kroku nemůže očekávat ani smíření s Bohem. A také naopak: ritus - pochopitelně jen ritus lidsky zralý - dokáže komunikovat uvnitř společenství daleko intensivněji, než pouhá sebepoctivější řeč vyznávající to nebo ono selhání. Ritus totiž spojuje jedince jakoby resonancí s onou tajemnou společnou bází, které G. C. Jung říká  „kolektivní duše". Snad právě to je prvním krůčkem ke společenství odpuštění a tím i k obcování ve smíření. Ne nadarmo připomíná Ježíš, že bližní má (v jistém smyslu) klíč od mé vlastní schopnosti či neschopnosti odpustit.

Motto

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami. (Druhý vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 1. odstavec)

Chápu toto tvrzení jako výzvu. V tomto smyslu je pak celý text vlastně hledáním odpovědi.

Úvodem

Text je zamyšlením nad církví ve světě dneška a zítřka. Vycházím z několika zásadních zdrojů, které reflektuji z pohledu situace světa a církve dnes. Právě tak se ale snažím integrovat zkušenosti a hledání dnešních křesťanů, které mám kolem sebe, a také výzvy současného světa, které vnímám jako znamení doby. V závěrečné části chci formulovat jedinou hlavní myšlenku. Abych se k ní dostal, potřebuji nejprve vyslovit dvě pomocná tvrzení. A k nim potřebuji nejprve vysvětlit několik pojmů (více či méně známých a zřejmých) a uvést je do souvislosti s učením církve. V tomto smyslu prosím pohlížejte na celý text a jeho strukturu. Je to podobně jako při matematické konstrukci: K podstatě se dostaneme až na konci. Myšlenkový oblouk textu. Heslovitě bych celý obsah vyjádřil takto: Církev jako svátost – Dynamické pojetí svátostí – Kde se děje církev.

Hlavní zdroje

Mezi hlavní zdroje patří především dva dokumenty o církvi Druhého vatikánského koncilu, a to Věroučná konstituce o církvi „Lumen gentium“ (nadále LG) a Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ (nadále GS). Zabývám se otázkami chápání a působení církve a svátostí, takže nutně vycházím z teologie svátostí a ekleziologie (nauky o církvi), jak o ní koncil hovoří – proto se také v textu nutně pracuje s některými teologickými pojmy.

Odkazuji se také na pokoncilní Katechismus katolické církve (KKC). Chápání církve, které před více než padesáti lety předložil koncil, je ovšem dnes konfrontováno s velkou proměnou světa a s mnoha výzvami dnešní doby. S podněty k proměně církve i jejího působení ve společnosti systematicky přichází papež František a další osobnosti církve. Zásadní analýzu situace církve v dnešním světě přináší kniha Tomáše Halíka „Odpoledne křesťanství“. Formuluje, uceleně shrnuje a inspiruje zkušenost mnoha dalších přemýšlivých lidí naší církve. Stala se pro mě jakýmsi prismatem, kterým na zvolené téma pohlížím. Nakonec bych chtěl ještě zmínit knihu Pavla Hoška „Evangelium podle Jaroslava Foglara“, jejíž reflexi vděčím za některé úvahy v závěrečné části.

Svátosti církve a církev jako svátost pro tento svět

Svátosti podle Katechismu katolické církve

O svátostech hovoří Katechismus katolické církve (KKC) takto: „Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život. V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.“ (odstavce 1131 a 1113 KKC) A dále toto téma rozvádí: „Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských Tradic a o jednomyslné smýšlení Otců vyznáváme, že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus. Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své Církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své Církve, protože to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství. Svátosti jsou ‚Boží veledíla‘ Nové a věčné smlouvy, síly, které vycházejí z Kristova Těla, stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho Těle, jímž je Církev.“ (odstavce 1114-1116 KKC).

Církev jako základní svátost

Chápání církve jako základní svátosti se objevuje v koncilní věroučné konstituci Lumen gentium. O svátostech v církvi hovoří v odstavci 11 „Uplatňování všeobecného kněžství ve svátostech“. Navíc ale upozorňuje na to, že i církev splňuje znaky svátosti a lze na ni pohlížet jako na „základní svátost“. Už v prvním odstavci uvádí, že „církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“.

V odstavci 48 pak hovoří o církvi jako o všeobecné svátosti spásy: „Kristus vyzdvižený od země, všechny k sobě přitáhl; když vstal z mrtvých, seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy.“ Chápání církve jako základní svátosti je pevnou součástí pokoncilní teologie. Výstižně to shrnuje slovníkové heslo „Svátost“ na Wikipedii v odstavci Církev jako svátost: „Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí (teologové jej označují jako prasvátost, něm. Ursakrament). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, to jest církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev, což se odborně označuje jako základní svátost, něm. Grundsakrament. Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle Druhého vatikánského koncilu ‚všeobecnou svátostí spásy‘.“

Církev jako svátost pro tento svět

Druhý vatikánský koncil ovšem s velkou vážností hovoří o působení církve ve světě. Věnuje jí celou Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě. Ocitujme z ní alespoň několik myšlenek:

- „Koncil neváhá hovořit nejen k synům církve a k těm, kdo vzývají Kristovo jméno, ale ke všem lidem. Všem chce vyložit, jak chápe přítomnost a působení církve v dnešním světě. Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkami a vítězstvími; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“ (GS 2)

- Ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby. (GS 10)

- Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru. Víra totiž osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka, a proto vede mysl k řešením plně lidským. (GS 11)

- Tak je církev zároveň viditelné shromáždění i duchovní společenství, jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. (GS 40)

- Křesťané pamatují na Pánova slova: „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), a proto nemohou mít vroucnější přání, než aby sloužili lidem dnešního světa stále velkodušněji a účinněji. Věrně se proto drží evangelia a využívají jeho síly, a tak se ujímají spolu se všemi, kdo milují a hledají spravedlnost, ohromného díla, které mají zde na zemi uskutečnit a z něhož budou skládat účty tomu, jenž bude posledního dne všechny soudit. Ne všichni, kdo říkají „Pane, Pane“, vejdou do království nebeského, ale ti, kdo plní Otcovu vůli (Srov. Mt 7,21) a zdatně přikládají ruku k dílu. Otec chce, abychom ve všech lidech viděli a účinně slovem i skutkem milovali bratra Krista, vydávali tak svědectví Pravdě a zprostředkovali tajemství lásky nebeského Otce druhým. Tím povzbudíme lidi na celé zemi k živé naději, která je darem Ducha svatého, aby nakonec byli přijati do míru a nejvyšší blaženosti, do vlasti, která se skví slávou Páně. (GS 93).
Všemi uvedenými výroky a celou konstitucí prostupují dvě hlavní myšlenky: Pevné přesvědčení, že církev je prostorem působení Zmrtvýchvstalého Krista a Božího Ducha, a důraz na její poslání být kvasem a duší lidské společnosti, kterou má v Kristu přetvořit. První závěr, ke kterému jsme došli, tedy zní: Církev je svátostí pro tento svět.

Dynamické pojetí svátostí

Svátosti v učení církve

Nyní bych se chtěl vrátit k sedmi svátostem a zamyslet se nad jejich působením. Rozvržení Katechismu katolické církve vychází z velké tradice katechismů, které usoustavňují katechezi kolem následujících čtyř pilířů: křestní vyznání víry (tzv. symbolum), svátosti víry, život podle víry (přikázání) a modlitba věřícího („Otčenáš“). (KKC 13) Svátostmi se zabývá celá druhá část „Slavení křesťanského tajemství“. V prvním oddílu „Svátostná ekonomie“ (už jsme z něj citovali) hovoří o svátostech obecně a v druhém oddílu „Sedm svátostí církve“ se detailně věnuje jedné po druhé. Jde o obsáhlé, propracované učení církve, vycházející z Božího slova i tradice církve a podložené autoritou církve. Zájemce o hlubší poznání odkazuji na celý druhý oddíl KKC, tj. odstavce 1076 – 1666.

Pokud jde o koncilové dokumenty, objevíme téma svátostí ve větší či menší míře v každém z nich. Zásadním způsobem o nich hovoří především Lumen gentium v odstavci 11 „Uplatňování všeobecného kněžství ve svátostech“.

Ve svátostech jsme svědky a účastníky působení Božího Ducha

Rád bych nyní zdůraznil jeden aspekt svátostí, o kterém hovoří učení církve zřetelně na mnoha místech, a to dynamiku svátostí. Svátosti jsou znamením působení Božího Ducha a podílem na Kristově životě. Jak o tom hovoří například odstavec 11 LG, svátosti představují mnohem víc než jednorázový akt nebo slavnostní okamžik a už vůbec nejsou předmětem či magickým úkonem. Připomeňme znovu tvrzení, že „svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život“. Tato věta nás upozorňuje na to, že jsme svědky Božího působení a aktivity církve. Působí tu Boží Duch, zve nás do Kristova života, přijímá nás za dcery a syny Boží, zve do společenství církve, povzbuzuje a uschopňuje nás k životu ve svobodě a odpovědnosti Božích dětí. Poznamenejme, že i ze strany církve jde o aktivní činnost, kterou se církev podílí na svém úkolu, zprostředkovává svátosti věřícím a slaví je společně s nimi. Při svátostech prostě Ducha svatého při práci a jeho působení často velmi silně pociťujeme. Máme zkušenost z okamžiků přijetí vlastních svátostí a právě tak i z účasti na slavení svátosti druhých. Vzpomeňme si, jak na nás působí účast na křtu dospělého člověka nebo dítěte, na biřmování, na slavení svátosti manželství nebo kněžství – zejména pokud jsou tyto svátosti udělovány někomu, kdo je nám blízký – co pro nás znamená eucharistie a svátost smíření a jakou posilou pro naše blízké je pomazání nemocných. Jak jsme si právě ukázali, nejde jen o náš pocit, ale o autentický prožitek Boží blízkosti, o kterém hovoří učení církve.

Svátosti působí dlouhodobě

Působení svátostí se neomezuje na okamžik udělení svátosti. Svátosti proměňují náš život a působí v nás dlouhodobě. Týká se to všech svátostí, a jakmile se nad tím trochu zamyslíme, je to zcela zřejmé. U některých nám to církev výslovně připomíná. Mám na mysli především svátost křtu, biřmování, manželství a kněžství. Víme, že během čtyřicetidenní doby přípravy na Velikonoce (označované v českém prostředí nepřesně jako „postní doba“) se máme připravit na obnovu křestního vyznání, které pak slavnostně obnovujeme při velikonoční vigilii. Nejde samozřejmě jen o obnovu vyznání, ale o to, abychom se znovu otevřeli působení Boží milosti, které se nám skrze svátost křtu dostalo a dostává stále. Podobně při obnově manželského slibu na svátek Svaté rodiny nejde jen o obnovu slibu, ale o to, abychom byli stále otevřeni působení Božího Ducha v našem manželství. A tak je tomu i u svátosti biřmování a kněžství. Jak víme, kněží obnovují své kněžské sliby ve čtvrtek Svatého týdne při mši zvané Missa Chrismatis, svatodušní svátky jsou zase příležitostí k obnově svátosti biřmování. Ve všech těchto případech jsou formulace o obnovení vyznání nebo slibu nepřesné a nedostatečné – jde přece o to, abychom obnovili a prohloubili možnost působení Božího Ducha v nás.

Uveďme alespoň jeden příklad pro působení křtu. Jak víme, církev křtí nejraději o Velikonocích. Příprava katechumenů vrcholí v týdnech před Velikonocemi. Proto má pro třetí, čtvrtou a pátou neděli postní připraven formulář liturgického roku A, který je speciálně připraven pro katechumeny, a tam, kde se liturgie účastní katechumeni, je doporučeno jej použít i v jiných letech. Pro třetí neděli církev předkládá úryvek z Janova evangelia o setkání Ježíše se samařskou ženou (Jan 4, 5-42). Klíčovou myšlenkou je věta, kterou říká Ježíš samařské ženě: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ A takto církev chápe křest. Má se stát pramenem, z kterého člověk může čerpat celý život.

Jen pro úplnost doplním, že stejně je tomu samozřejmě i se slavením eucharistie a svátosti smíření. Jejich působení v našem životě okamžikem, kdy se za námi zavřou dveře kostela, nekončí, ale spíše začíná. Věřím tomu, že podobně je tomu pro nemocného nebo starého člověka se svátostí pomazání nemocných.

Svátostí se dějí a působí, že se něco děje s námi

Došli jsme tedy k tomu, že svátosti jsou prostorem působení Božího ducha v nás. Představují živý a dlouhodobý dynamický proces. Jde o děj, v němž je Bůh činný v našem životě. Řečeno formulací, která je jazykově dost kostrbatá, ale obsahově velice přesná: Svátosti se dějí. A také působí, že se něco děje s námi. A toto je druhá hlavní myšlenka, kterou dále použiji.

Dynamické pojetí církve jako svátosti pro tento svět

Připomeňme tedy znovu dvě hlavní myšlenky, k nimž jsme došli. Církev je svátost pro tento svět. Svátosti se dějí a působí, že se něco děje s námi. Složíme-li tyto dvě myšlenky dohromady, velice rychle se už dostáváme k hlavní myšlence našich úvah.

Církev se děje

Církev se děje. Církev jako základní svátost se má dít v tomto světě a má působit, že se bude něco dít s ním. Církev je prostorem, jímž v tomto světě působí Bůh. Podobně, jako jsou svátosti darem pro člověka, je církev darem pro svět. Podobně, jako ve svátostech Duch svatý na člověka působí a proměňuje jej, tak skrze církev působí Boží duch na svět. Církev je svátost, nabízená Bohem tomuto světu. Děje se všude tam, kde se naplňují slova úvodního odstavce pastorální konstituce Gaudium et spes, uvedená jako motto v záhlaví tohoto textu.

Kde působí Bůh, tam se děje církev

Zkusme na závěr ještě tuto hlavní myšlenku dovést ještě o krok dál. „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh“, zpíváme při liturgii Zeleného čtvrtku. Jistě máme každý mnoho zkušeností s tím, že „Duch vane, kam chce“ a že se s působením Božího ducha často můžeme setkat mimo tradiční prostředí církve. Logicky proto tuto myšlenku můžeme rozšířit i na samotnou církev. Tedy církev ve světle těchto úvah: církev jako dynamickou svátost pro tento svět. Troufám si tvrdit, že kde se v tomto světě setkáváme s Božím působením, tam se děje církev. A to i na místech, kde bychom to nečekali, a díky lidem, kteří třeba ani nejsou věřící. Musí to tak být, protože Bůh je láska, a každý, kdo udělal cokoliv pro jednoho z nejmenších, udělal něco pro Krista. Protože Kristus je Cesta, Pravda a Život a každý, kdo hledá dobré cesty pro druhé a pro svět, kdo usiluje o pravdu a žije v ní, kdo pomáhá životu, se stává darem pro druhé a prostorem, ve kterém může Bůh působit v tomto světě. Bůh je větší než naše srdce (to je titul knihy J. B. Brantschena), překračuje naše představy, pravidla a hranice. Také hranice církve. Všude tam, kde působí Bůh, tam se děje církev.

Kde se děje církev?

Poté, co jsem vás provedl úvahami o chápání církve jako svátosti pro tento svět a jejím dynamickém působení ve světě, bych vás rád přivedl k otázce, na kterou si už musí každý hledat odpověď sám. Kde se tedy v mém okolí děje církev? Mám s tím osobní zkušenost? A kde se neděje? A proč?

Chcete znát mou odpověď?

Stále více se dívám na svět a církev očima v duchu této úvahy. Přivádí mě to k radosti i smutku, ale především k širšímu pohledu, určité velkorysosti a vyrovnanosti. Radosti z toho, že nacházím mnoho míst, kde se děje církev i mimo kostelní zdi a modlitební společenství. Smutku z toho, že mi někdy připadá, že se neděje tam, kde by se měla dít především. Za sebe totiž nevěřím, že se církev může dít tam, kde chybí vnitřní pravdivost, upřímnost a skutečný zájem o druhé. Kde neplatí, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je i naší radostí a nadějí, naším smutkem a úzkostí“. Kde chybí odpovědnost za „lidstvo a jeho dějiny“, s nimiž jsme „opravdu těsně spjati“ (citace podle GS 1).

Zato čím dál víc zjišťuji, že se děje církev tam, kde bych to ani nečekal. Každý z nás zná tu zkušenost, že mu někde „hořelo srdce“ jako emauzským učedníkům. Nejspíše proto, že šlo o setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, často nepoznaným. Tohle poznání rozšiřuje naše srdce, zbavuje nás strachu, obav a malomyslnosti. A v neposlední řadě také zve k dobrodružství účasti na tom, kde se děje církev.

1 J 1, 1-4; J 20, 2-8;

Jan uvěřil; boží slovo i víra se dějí

Zdá se to tak samozřejmé: Vstoupil do hrobu ukřižovaného Nazaretského a uvěřil; jenže čemu nebo komu vlastně uvěřil ten učedník? Nemylme se, tam není řeč o víře v zmrtvýchvstání. Musíme se ptát textu, co to zde text o apoštolovi prozrazuje, když zmiňuje, že Petr jej předběhl.

Oba přiběhli, oba chtěli vědět, co se děje. Ale asi se lišili v očekávání. Do hrobu se nesmělo vejít, protože takový člověk by se kulticky znečistil. Jan přijde, ale do hrobu nevejde, jen nakoukne.

Zdá se tedy, že Ježíšova věc byla Petrovi v té chvíli bližší. Snad i tím, že se cítil velmi provinile, snad i ta událost ve velekněžském nádvoří jej nutila víc promýšlet, co to vlastně znamenalo, když řekl, že o Ježíšových aktivitách nic ani neví. Snad musel Petr mnoho přemýšlet, mnoho pokorně posoudit a odsoudit, získal však čistší hlavu: Petrovi už záleželo na té věci Ježíšově přece jen víc, než na osobních důsledcích: čistý-nečistý, na to jaksi nebyla v tom spádu dějin ta správná doba. Je to petrovsky odvážné, možná že petrovsky neodpovědné, ale tentokrát už neodpovědné výlučně k vlastnímu osudu; vůči nám všem v mnoha generacích už se dokázal ten Petr zachovat opravdu odpovědně: na trh nesl svou vlastní kůži.

Janovo evangelium ovšem nemíní tou perikopou moralizovat, ani provozovat sebemrskání. Spíš se mi zdá, že připomíná čtenářům důležitou zkušenost: nikdo nebude jednat petrovsky, kdo se napřed neobrátí. Každý musí napřed uvěřit, aby uměl být odpovědný i tak, jak si to přeje Vzkříšený.

Právě to totiž podtrhuje Jan v perikopě dnešního prvého čtení: Boží slovo se děje. To se musí prožít, musíme se do věci namočit, pak mu teprve člověk rozumí natolik, aby o něm mohl svědčit, aby mohl něco takového i sám vyznávat.

Všichni začínáme tím, že Božímu slovu prostě nasloucháme. Jenomže tím dochází v nejlepším případě jen k indoktrinaci, jsme poučeni. Protože slovo Boha není nauka, ale cosi živého, co se nás dotýká životem, nebudeme právi tomu životu tím, že se jen necháme poučit. Jana dnešní epištoly se to slovo už dotýkalo, ne že ho pouze slyšel. On ho viděl, on ho prožíval, komunikoval s ním.

Také v nás se Boží slovo děje nebo neděje; buď se odhodláme kvůli němu vstoupit i do hrobu jako Petr (a přijmeme na sebe samé v zájmu druhých ty komplikace s tím spojené), anebo tomu Božímu slovu stále ještě nevěříme. Věříme pak nějaké doktríně, ale živé Boží slovo s tím má málo společného. To, co člověka zachraňuje, to je právě živé Boží slovo, ne ta doktrína.

Věřícímu a podle zákona disciplinovanému Izraelitovi Janovi se přece jen podařilo nad tím hrobem uvěřit. Zdůrazňuje to, protože sám dobře rozumí tomu rozdílu mezi pouhým souhlasem rozumu a vírou plodící nejen důvěru, ale i naději. Tak se zařadil mezi ty, kteří na sebe dokáží vzít i to, před čím by jiné rádi uchránili. Nejen Petr, ale také Josef už v tomto motivujícím smyslu uvěřili, jak si právě teď o vánocích připomínáme. A teď tedy uvěřil i Jan.

Můžeme se jen domýšlet, jak se taková událost rodí. Snad se nad tím prázdným hrobem „dalo dohromady" všechno to, co Jan prožil dosud jen jako útržky, jako jednotlivé paprsky toho, co zakoušel v Ježíšově přítomnosti. Snad teprve teď pochopil, že Ježíš byl nejen fascinující rabi samouk, ale že v jeho blízkosti lze zakusit to, čemu Izrael říkal „spása": život i tam, kde býval králem hřích, vítězství nad přesilou zbraní i náboženských autorit, vítězství nad neúprosností zákonů přírody (nad definitivností hrobu například) a také nad zákony typu čistý-nečistý. Jan stěží tenkrát mohl tušit, co to znamená vzkříšení (ostatně my to asi „víme" příliš snadno a rychle, pravda bývá tajemnější než naše dětské představy o ní), ale Ježíš prostě nebyl ještě vyřízen, jeho slovo žilo. Jeho slovo nebylo tím křížem ani smeteno, ani ubito. Něco takového Jan v tom okamžiku pochopil a byl svoboden; najednou mohl i on vejít do hrobu.

Možná, že i nám vadí to, co stínilo tak dlouho Jana: naše náboženské systémy nám tu a tam brání v bezprostřední životodárné zkušenosti. Možná, že i ty velice rozumné a správné zásady našich náboženství nás někdy oddělují od živého Božího slova. Rozhodně aspoň někdy - vždyť apoštol Pavel udělal podobnou zkušenost.

Všichni říkáme, že Jan miloval svého Mistra vůbec nejvíc; nu, a právě Janovo evangelium dosvědčuje, že tenhle favorit mezi Ježíšovými přáteli v plném smyslu slova uvěřil až nad tím prázdným hrobem. Snad nekřivdím textu, čtu-li, že uvěřil díky tomu, že vešel do hrobu, do kterého vejít vlastně nesměl. Přesto jej k tomu nevedla svévole, naopak, Jan byl očividně přemožen, bylo to vítězství toho živého, který už v hrobě nebyl, ale který jednal v Janově srdci.

Zápas o Janovo uvěření nebyl snadný. Ten Nazaretský zřejmě velice přitahoval Jana mnoha rysy, ale Jan nebyl žádný náboženský primitiv jako někteří z jeho současníků ve sboru Dvanácti. Jan patřil k učedníkům Křtitele, jistě si tedy k Ježíšovi přinesl i svoje dosavadní doktríny a možná i předsudky. A zdá se dokonce, že Jan měl tehdy také moc dobré mínění o svých domnělých přednostech, vždyť neváhal aspirovat mezi Dvanácti na místo po Ježíšově pravici, se samozřejmostí je také ještě při poslední večeři obsazuje. Někdy je cesta k víře opravdu snazší pro ty, kdo nejsou „tak kvalitně vyzbrojeni" jako tenhle učedník.

Je dobré, že se ten svátek apoštola Jana slaví právě v těsném závěsu se svátkem vtělení neviditelného slova. Ten náš Bůh to má s námi těžké. Také býváme předem hluboko indoktrinovaní, když se stane, že se octneme v tváří v tvář Vtělenému. Není pak divu, že kvůli tomu nemáme oči pro to, co je životodárné, ani pro milostnost našeho údělu uprostřed chlívku světa. A tak rok co rok posloucháme o Slově, které přišlo do vlastního, ale nebylo přijato právě těmi nejbližšími; kdo z nás se cítí zařazen právě sem?

Rozumějte, nemyslím, že by kdokoli z nás chtěl boží slovo nepřijmout. Přesto se nám to daří, díváme se a nevidíme, nasloucháme a neslyšíme. Brání nám ve výhledu všelijaké modlitební třepení, právě tak jako kdysi Ježíšovým současníkům farizejům: pro samou zbožnost neměli čas na život s mesiášem.

V roku 1935 sa v Československu narodil Fridolín Zahradník. Teológiu študoval počas totality v podzemnej univerzite tajného biskupa Felixa Mariu Davídka na Morave. Ako 34-ročný bol v roku 1969 vysvätený tajným biskupom Eugenom Kočišom v Prešove za gréckokatolíckeho kňaza. O rok neskôr bol vybraný na prísne tajnú misiu aktívneho biskupa podľa pápežskej inštrukcie mexických fakúlt, komunikovanej cez jezuitov: Ut sint semper duo episcopi: unus activus et alter passivus. Tajný biskup Bedřich Provazník ho v roku 1970 preto konsekroval za svojho nástupcu a zveril mu starostlivosť o ženatých birituálnych kňazov. Fridolín Zahradník bol ženatý a mal 3 deti, z ktorých jedno tragicky zahynulo. Od svojej biskupskej konsekrácie žil plne oddaný prežitiu viery a cirkvi v Československu. Svoju biskupskú podzemnú misiu vykonával nesmierne horlivo a bol mimoriadne aktívny, najmä vďaka svojej práci ako reštaurátor a opravár sakrálnych objektov a pamiatok. Cestoval služobne po celom Československu a zakladal popri tom podzemné spoločenstvá tajnej cirkvi a jeho činnosť siahala nielen od Východného Slovenska po Prahu, ale aj do cudziny. Vysvätil aj niekoľkých svojich nástupcov za biskupov miestnych komunít a mnoho kňazov. V roku 1980 sa stretol vo Viedni s emigrovaným biskupom Hnilicom a získal si jeho priazeň a podporu. Avšak nie u všetkých kňazov a biskupov v „oficiálnej“ – štátom uznanej a tolerovanej cirkvi ba aj v podzemnej cirkvi našiel pochopenie. Niektorí ho neuznávali a spochybňovali právoplatnosť nielen jeho činnosti, ale aj jeho samotnej biskupskej konsekrácie. Koncom roku 1980 sa dokonca objavil a v podzemí koloval aj nepodpísaný list z Ríma, ktorý mal znemožniť biskupovi Zahradníkovi ďalšie sviatostné pôsobenie. List mal pochádzať od samého biskupa Hnilicu, i keď na ňom nebol jeho podpis. Viedlo to k viacerým nejasnostiam a konfliktom. Toto rozštiepenie napokon v osemdesiatych rokoch doviedlo k obvineniu biskupa Zahradníka časťou aktivistov z katolíckeho disentu – najmä z okruhu biskupa Korca cez rádio Slobodná Európa, označením Zahradníka za podvodníka, a jeho následnému zatknutiu a uväzneniu na takmer šesť rokov. V snahe ospravedlniť svoju účasť na nezákonnom väznení a prenasledovaní biskupa Zahradníka znepriatelená časť disentu ospravedlňovala svoje konanie a satisfakciu aj spomenutým „Listom Zahradníkovi“. Tento list mal priniesť z Ríma v roku 1980 vtedajší seredský dekan: Ján Sokol. Pôvod aj okolnosti vzniku tohto listu neboli doposiaľ preskúmané a list sa používal posledných 40 rokov na spochybnenie legitímnosti celej vetvy biskupa Zahradníka a jeho nástupcov. V cirkevnej praxi to znamenalo, že všetky ním udelené vysviacky (biskupské, kňazské i diakonské) označili miestni biskupi a potom i pracovníci vatikánskej Kongregácie pre náuku viery za dubie validum – pochybne platné.¹ Rekonštrukcia udalostí a súvislostí so vznikom listu nám ale dnes, po viac než 40-tich rokoch od jeho napísania, hovorí trochu iný príbeh.

Situácia v podzemí v 70-tych rokoch

Podzemná, t.j. skrytá cirkev sa v Československu sformovala ešte na prelome 40-tych a 50-tych rokov, keď sa nastupujúci totalitný režim rozhodol skoncovať s vierou, ako prežitkom socialistického človeka a pokúšal sa násilím dosiahnuť národnú, od Ríma nezávislú cirkevnú štruktúru (tzv. Mierové hnutie). Po vlne štátom zorganizovaných represálií, ako bolo zrušenie kláštorov a reholí, zrušenie Gréckokatolíckej cirkvi či uväznenie a odsúdenie čelných cirkekvných predstaviteľov, začala vlna tajných vysviacok kňazov i biskupov a vytvorilo sa niekoľko svätiteľských línií. No aj tie spočiatku neodolali dohľadu štátnych orgánov, boli vyzradené a prví tajní biskupi ako Anton Richter, Miron Podhájecký či Štefan Barnáš – boli zatknutí.² Najúspešnejšou tajnou líniou, ktorá odolala prenasledovaniu, bola biskupská línia jezuitov (Hnilica, Korec, Kaľata, Dubovský),³ ktorá v roku 1967 po súhlase pápeža Pavla VI. odovzdala apoštolskú sukcesiu aj moravskej a českej nejezuitskej línií, tzv. Koinotés (Blaha, Davídek, Formánek, Krpálek a i.).⁴ Táto skupina mala delegované fakulty ordinára zrušenej Gréckokatolíckej cirkvi Pavla Gojdiča, ktorý delegoval fakulty najprv biskupovi Vasiľovi Hopkovi, a ten zasa svojmu generálnemu vikárovi Ivanovi Ljavincovi, ktorý ich odovzdal Felixovi Davídkovi.⁵ V rámci tejto tajnej línie hneď v roku 1967 biskup Davídek sformoval gréckokatolícku vetvu vysvätením prvých tajných gréckokatolíckych biskupov (Kočiš a Ljavinec), ktorí neskôr svätili svojich nástupcov (Provazník, Krajňák), a tí ďalej pri vyzradení či ohrození svojich nástupcov, medzi ktorými zohral podstatnú úlohu biskup Fridolín Zahradník.

V roku 1970 sa na Morave v Koběřiciach konala biskupom Davídkom zvolaná synoda, kde sa pôvodná jednota moravskej (Koinotés) a gréckokatolíckej vetvy skrytej cirkvi rozišla na dva tábory, ktoré spolu ďalej už v zásade nespolupracovali, ba dokonca biskup Davídek svojich oponentov suspendoval. Predstavitelia tejto opozície, najmä gréckokatolíckej vetvy sa následne skontaktovali s tajným jezuitským biskupom Petrom Dubovským, aby si u neho legitimizovali svoje ďalšie pôsobenie v podzemnej cirkvi. Biskup Peter Dubovský vtedy zrušil ich suspenziu a povzbudil ich naďalej pokračovať v podzemnej činnosti.⁶

Situáciu podzemnej cirkvi zásadne zmenilo vyjednávanie vatikánskeho legáta, arcibiskupa Casaroliho, s predstaviteľmi Československa, ktorí žiadali od Vatikánu vydať plošný zákaz tajných vysviacok. V rámci jeho Ostpolitik sa preto v domnení, že komunisti dovolia vymenovať nových biskupov podľa vôle sv. Otca na uprázdnené stolce v celom Československu, 24. augusta 1976 zo strany Vatikánu vyhovelo. Po dvoch rokoch neúspešných jednaní však Vatikán tento svoj zákaz tajných vysviacok opäť stiahol. Podzemná cirkev reagovala na zákaz rôzne: jezuitskí biskupi Korec a Dubovský sa zákazu podriadili na celý čas, (Hnilica a Kaľata už pracovali v emigrácii). Koinotés a gréckokatolícka vetva sa zdržiavali činnosti len na určitú dobu a neskôr, keď videli, že zákaz tajných vysviacok neprináša žiadne pozitívne výsledky miestnej cirkvi, naďalej pokračovali v budovaní tzv. druhej linky tajnými vysviackami.

Stretnutie biskupa Zahradníka s biskupom Hnilicom vo Viedni

Biskup Zahradník bol počas totality na slobodnom Západe len raz, avšak aj túto svoju cestu využil v prospech svojej misie. V roku 1980 navštívil vo Viedni „Institut Pater Ciks “, kde sa tajne stretol s biskupom Hnilicom a počas niekoľkohodinových rozhovorov a odovzdávania informácií nahrali spolu desať magnetofónových kaziet svedectva o problémoch cirkvi v Československu a o tajných aktivitách podzemnej cirkvi. Pri stretnutí prevesil biskup Hnilica svoj vlastný biskupský pektorál na krk biskupovi Zahradníkovi.⁷ Toto veľavravné a silné gesto posmelilo biskupa Zahradníka, aby sa naň viackrát v nasledovných rokoch odvolal.

Magnetofónové pásky si vzal biskup Hnilica so sebou do Ríma, kde ich dal prepisovať svojim dvom sekretárom: Šebastiánovi Labovi a Šebastiánovi Košútovi. Správy pravdepodobne chystal pre samého pápeža Jána Pavla II., s ktorým sa pravidelne súkromne stretával a komunikoval mu problémy skrytej cirkvi v Československu. Podobne sa stýkal aj s jeho predchodcami, ktorých taktiež osobne a dôverne informoval o situácii.

Archív bezpečnostných zložiek

V roku 1983 je biskup Zahradník zatknutý a držaný vo vyšetrovacej väzbe celé roky. Návštevy má zakázané, manželku vyhodia z práce učiteľky. Na pohreb tragicky zosnulého vlastného syna sa Zahradník nemôže z väzenia dostaviť. ŠtB zachytáva pri jeho domovej prehliadke aj dva listy. Oba sú mu na prvý pohľad adresované od biskupa Hnilicu z Ríma.

List z 20.12.1980

Milý pán Zahradník!

Po návrate som si v pokoji a odpočinutý vypočul náš rozhovor nahratý na páskach. Potom som o tom rozprával so zodpovednými ľuďmi a prišli sme k uzáveru, že je to zlé, že to nie je zhodné s výslovnými úpravami Cirkvi.

Od tohto okamihu nikoho nekonsekrujte, nesväťte ani neudeľujte diakonát a iné svätenia, kým svätý Otec nerozhodne inak.

Toto totiž zakázal už pápež Pavol VI. asi pred troma-štyrmi rokmi a to veľmi prísne.

Evanjelizujte, vychovávajte presvedčených kresťanov a kandidátov seriózne pripravujte. Keď budú seriózne pripravení, potom nech čakajú aj keď niekoľko rokov, o nich sa postaráme.

O tomto zákaze ste vo svedomí povinný informovať všetkých, ktorých poznáte že pracovali a pracujú Vašou formou a na nich naliehať, aby sa tým prísne riadili.

V problémoch sa obracajte na otca Petra, biskupa, ktorý má skúsenosti a ktorého ja s týmto listom, ktorý posielam Vám, o tom informujem.

Verím, že pochopíte a poslúchnete. Inak hrozí schizma, alebo heréza, čo si v nijakom prípade nemôžete vziať na svedomie.

Pozdravuje Vás a žehná Vám

20.12.1980 + Pavol⁸ (bez podpisu – pozn. autora)

List z júla 1981

Milý Pán Frídl

Zasielam pozdrav lásky a modlitbu.

Zároveň chcel by som sa vyjadriť o našom stretnutí vo Viedni. Trvám na tom, že očakávam od Vás písomnú reláciu o situácii Cirkvi, o Vašich požiadavkách a potrebách pre vyššie autority. Tak sme sa dohodli. A prízvukoval som, že nie som kompetentný, nakoľko žijem vonku, riešiť Vaše problémy. Môžem len byť sprostredkovateľom. Kým nepríde odpoveď na predložené písomné problémy, dovtedy musíte čakať. Riešenie Vašich problémov musí prísť z kompetentných miest.

A preto bolo by nesprávne, aby ste sa odvolávali na stretnutie sa so mňou, ako by som Vám schválil, alebo dal poverenie na riešenie týchto problémov.

Kým je možný styk s kompetentnými úradmi, vždycky sa treba obracať na tieto miesta.

Pozdravuje Vás a žehná

Júl, 1981 r.⁹ + Pavol (vlastnoručný podpis – pozn. autora)

Už na prvý pohľad je zrejmé, že sa jedná o dvoch rozličných autorov: oslovenie, sloh, pravopis, priamosť pomenovávania problémov a napokon – podpis.

Je evidentné, že jeden i druhý list sa odvolávajú na rovnaké stretnutie Hnilicu a Zahradníka (vo Viedni), ale každý je písaný v inom duchu a každý má rozličné ciele: prvý zakazuje a zabraňuje riešiť problémy, t.j. vytvárať klandestinnú klerickú štruktúru, druhý vyzýva na písomnú odpoveď a ponúka sprostredkovanie riešenia problémov, t.j. informovanie a súhlas pápeža či vatikánskych úradov.

Z memoárov arcibiskupa Jána Sokola

V roku 2020 vydal emeritný trnavský arcibiskup svoje memoáre „Je čas mlčať a čas hovoriť“. V nich sa okrem iného vyjadruje aj k listu biskupovi Zahradníkovi:

„…odletel som do Ríma...Na letisku som hneď zavolal do ústavu sv. Cyrila a Metoda. Prihlásil sa mi páter Xavér Čík a povedal mi: „Do ústavu nemôžeš prísť, lebo je tu mnoho ľudí, ktorí by mohli tvoju prítomnosť prezradiť.“ ... Nemohol som prespať v Ústave sv. Cyrila a Metoda, keďže tam boli ubytovaní zahraniční Slováci, ktorí prichádzali každý rok sláviť sviatok sv. Cyrila a Metoda do Vatikánu okolo 14. februára. ... V sobotu som sa dozvedel, že u biskupa Hnilicu sa už uvoľnilo miesto a tak som sa presťahoval k nemu. ... Tu bývali aj Šebastián Labo a Šebastián Košút, ktorý mu robil sekretára. ... Večer ... sme sa rozprávali so Šebastiánom Labom a potom sme spolu išli do miestnosti, kde prepisoval magnetofónové pásky Šebastián Košút. Spolu ... sme vstúpili do tejto miestnosti. A ja, počujúc hlas, hovorím: „To je hlas Fridolína Zahradníka z Čiech. Vraj bol tajne vysväteným biskupom.“ Obaja Šebastiánovia stŕpli. Znovu som zopakoval: „To je Frído.“ Tu zrazu dp. Košút hovorí Labovi: „Čo povieme?“ Labo odpovedal: „No jednoducho, že ho spoznal podľa hlasu a už to nie je utajené.“ Od týchto dvoch som sa dozvedal, že biskup Hnilica bol pred niekoľkými dňami vo Viedni, kde sa stretol s Fridolínom Zahradníkom a tri dni tam nahrávali rozhovor o situácii tajnej cirkvi... Potom prišiel do miestnosti aj pán biskup a do rána sme prehrávali pásky, kde som komentoval správy, ktoré Frído zreferoval. Boli prekvapení mojimi odpoveďami, lebo som povedal, že tieto správy nie sú celkom presné a pravdivé, ba niektoré sú až zavádzajúce. Uvediem aspoň jeden príklad. Frído povedal, že slúžime sväté omše len po kolejích – internátoch, lebo študenti nemôžu chodiť do kostola... Na to som odpovedal: „To nie je celkom tak, ...“ Pán biskup... sa ma spýtal, či by som Frídovi bol ochotný doručiť list. Súhlasil som. ... Z Ríma som odchádzal s odkazom pre Frída Zahradníka s nariadením, aby v tejto činnosti nepokračoval. Keď som sa vrátil na Slovensko, pokúšal som sa mu tento dokument doručiť. ... Bola sobota pred Vianocami. ... Zavolal som si Marienku Sojkovú a Paľa Kurbela. Tým som odovzdal list, ktorý som priniesol z Ríma a v ktorom bol napísaný zákaz pokračovať vo vysväcovaní kňazov a v biskupskej činnosti. Poslal som ich so zapečateným listom na faru do Ludaníc k miestnemu farárovi dp. Augustínovi Držkovi... pán farár im povedal, že ešte dnes prídu.

Frído sa u mňa zastavoval dosť často... Zastavil sa aj potom, čo už v Ludaniciach dostal list. Hneď ako sme si sadli, hovorím mu: „Frído, nerobte v svätej Cirkvi čóro-móro.“ Na to mi povedal: „Buď spokojen, všechno v pořádku. Tady to mám.“ Vytiahol list, ktorý som mu nechal doručiť, a roztvoril ho. Ten list som hneď spoznal, ale v tom prekvapení a šoku, že sa to tak zohralo a stalo, som nemal síl vziať mu ho z rúk a povedať mu: „Veď ty ma klameš.“¹⁰

Osobné svedectvo Hnilicovho sekretára Šebastiána Košúta

„Keď prišiel biskup Hnilica z Viedne a rozprával sa (tam) s biskupom Zahradníkom, dal mi desať kaziet, nahratých, aby som ich opísal na stroji... a potom, po istom čase, neviem za koľko to bolo mesiacov, či týždňov, prišiel pán dekan Sokol zo Serede, ešte nebol biskupom. A keď sa o tom dozvedel, dopočul, tak povedal: „Tak to nie je, ja to musím sprostovať, jak sa to povie, musím to dať na poriadok.“ A preto ja som potom opisoval pána dekana Sokola – jeho nahrávky – ako protiklad tomu, čo nahovoril...“ „To asi nebolo vo februári 1980, lebo ja som prišiel v auguste a vo februári som ešte v Ríme nebol... to mohlo byť až v roku 1981. Ja som prišiel až v roku 1980 v auguste do Ríma... ale ten rozhovor biskupa Hnilicu s biskupom Zahradníkom – to bolo trošku neskoršie. A potom prišiel zo Serede pán dekan Sokol. ... Ja mám dokument, že som prekročil poľské hranice až 10. augusta.“¹¹

Po prečítaní prvého listu (z r. 1980) sa Šebastián Košút vyjadril:

„Mohol mu to aj niekto iný napísať,... ale je možné, že (keď tam chýba jeho podpis) mu to napísal nejaký dobrý kňaz, alebo aj biskup...“¹²

Po prečítaní druhého listu (z r. 1981) sa Šebastián Košút vyjadril:

„To by som povedal, že je ešte vierohodnejšie. Je to jeho štýl. Lebo on sa tiež tak aj vyjadroval, takýmto štýlom. ... takže to je pravdepodobné, že to patrí jemu. ... Biskup (Hnilica) nerád veci zakazoval, alebo nejak negatívne sa vyjadroval. On mal skôr náchylnosť k pozitívnym záležitostiam. A preto by som skôr ten druhý (list) pokladal za viac prístupnejší jeho zmýšľaniu. ... Pretože tie zákazy prísne (v prvom liste – pozn. autora) – on by sa takto nechcel vyjadriť. Skôr takým štýlom, jak ten druhý (list – pozn. autora): urobme všetko, aby sa to dalo nejako vyriešiť. Takže ten druhý list je vierohodnejší.“¹³

Zmienka z rozhovoru s biskupom Janom Konzalom, spolupracovníkom biskupa Zahradníka

„Já jsem četl pozitivní dopisy z té doby, které psal Hnilica Zahradníkovi. Ten ... jsem však nikdy neviděl. Vím, že přišel jeden negativní dopis, ale ten původně nepřišel jemu, ale někomu úplně jinému a k Zahradníkovi pak putoval neuvěřitelnými cestami. Kdekdo ho četl, nebudu raději říkat jména.

Byl to Ján Sokol?

Jednalo se o celou západoslovenskou větev, která později dosáhla toho, že Pavol Hnilica úplně otočil a přestal s námi komunikovat. Ten dopis, o kterém mluvíte, Frídu pěkně rozladil. Říkal mi, podívej se, jací to jsou darebáci, mně ten dopis nepřijde, po několika měsících dostanu do ruky kopii a mám věřit, že je to pravé. Mohou tvrdit, že originál takového dopisu od Hnilici, o jakém mluvíte, skutečně přišel, ale já ho neviděl. Viděl jsem naopak velice přátelské dopisy, ve kterých Hnilica Zahradníkovi tyká – autentické dopisy, ne kopie bez hlavičky.“¹⁴

Zmienka z rozhovoru s Františkom Mikloškom, spolupracovníkom biskupa Korca

„Osobne som sa stretol raz s biskupom Fridolínom Zahradníkom v Nitre, v spoločnosti tajného kňaza Vendelína Lacu zo Šurian a ešte jednej panej. Priniesol som mu vtedy kópiu krátkeho listu od biskupa Hnilicu, v ktorom mu písal, že po ich stretnutí si ešte raz prehral ich rozhovor a na základe dôkladného uváženia ho prosí, aby nepokračoval vo svojej činnosti.“¹⁵

Svojská verzia Jána Chryzostoma Korca - rozuzlenie

„Spolu s otcom Sokolom sme riešili aj prípad tajného biskupa Zahradníka, ktorý sa odvolával na jurisdikciu získanú od pána biskupa Hnilicu žijúceho v Ríme. ... Otec Sokol vybavil u biskupa Hnilicu, aby sa k danému prípadu vyjadril. List biskupa Hnilicu bol tajne dopravený otcovi Sokolovi a spolu sme ho čítali. V ňom biskup Hnilica okrem iného na adresu pána Zahradníka písal: „V ničom sa na mňa neodvolávajte, odo mňa ste žiadnu jurisdikciu nedostali, tajnú Cirkev na Slovensku vedie biskup Korec.“¹⁶

Rekonštrukcia

Sereďský dekan Ján Sokol bol v kontakte s tajnou cirkvou na Slovensku, hoci osobne nesúhlasil s podzemným pôsobením tajnej cirkvi. Preto, keď sa dopočul o podpore biskupa Hnilicu tajnému biskupovi Zahradníkovi, ktorú mu tento prejavil vo Viedni (darovaním pektorálu), začiatkom roku 1981 nadviazal kontakt so slovenskou emigráciou v Ríme a s biskupom Hnilicom. Nešťastnou náhodou tu práve natrafil na nahrávky biskupa Zahradníka a snažil sa ich ihneď spochybniť, tvrdiac, že náboženská sloboda vo vlasti je zabezpečená a podzemná misia – najmä tajnými vysviackami – už nie je potrebná. Z Ríma odchádzal podľa vlastných slov iba „s odkazom“, nie s listom a po príchode domov antedatujúc list spísal vlastnými slovami podľa svojho uváženia, bez skutočného poverenia biskupom Hnilicom, ktorý – ako vraví Košút – „nerád veci zakazoval“. Po napísaní tohto falošného listu ho rozmnožil. Následne tento nepodpísaný „zapečatený list“ poslal viacerými poslami biskupovi Zahradníkovi, aby diskreditácia biskupa Zahradníka bola zaručená. Je zrejmé, že zapečatený list by si nemohol prečítať ani dekan Sokol ani František Mikloško. List z roku 1980 bol podľa slov J.Ch.Korca Sokolovi „doručený“ – avšak ešte s iným znením, ktoré je kompiláciou skutočného listu z roku 1981 a ambície biskupa Korca, ktorý spätne sám seba považoval za hlavu tajnej cirkvi na Slovensku. Veď aj falošný list od Sokola napokon menuje za hlavného aktéra a rozhodcu tajnej cirkvi na Slovensku tajného biskupa Dubovského, nie Korca. A práve od biskupa Dubovského mal po suspenzii biskup Provazník a neskôr Zahradník osobne obdržať svoju jurisdikciu. Zahradník teda postupoval v danej dobe, skúpej na bohatosť a hĺbku informácií, podľa najlepšieho vedomia a svedomia, keď svoju činnosť odvíjal od rozhodnutí a odporúčaní biskupa Petra Dubovského, ktorý o ich misii rozhodol okolo roku 1972.¹⁷ Biskup Hnilica poslal list až po dôkladnom uvážení situácie, v júli 1981, kde biskupovi Zahradníkovi nič nezakazuje, ku nikomu ho neposiela (ani za Dubovským, ani za Korcom), ale ho prosí o písomnú správu, trpezlivosť a nespomína ani slovom žiaden list z roku 1980. Odvoláva sa len na posledné spoločné stretnutie vo Viedni, ako bezprostredná reakcia naň – a na spoločnú dohodu. Napokon aj dlhoročný spolupracovník, svedok a pamätník biskupa Hnilicu, Šebastián Košút označil pri porovnaní na základe štýlu za pravdepodobnejší až list z roku 1981. List z roku 1980 teda pochádzal z dielne alebo Jána Sokola, alebo prípadne zo spolupráce Jána Sokola s biskupom Korcom, no určite nie od biskupa Pavla Hnilicu. Nakoľko Fridolín Zahradník dobre poznal spôsob vyjadrovania biskupa Hnilicu a strávili spolu vo Viedni tri dni rozhovorov, bolo mu jasné, že za napísaním listu v roku 1980 nestál biskup Hnilica, ale ktosi iný. Možnože aj vedel, kto. Práve z tohto dôvodu list pred jeho utajeným skutočným autorom použil ako predstieraný dôkaz svojej jurisdikcie, aby sa autor sám prezradil, čo sa aj stalo, keď autor stŕpol a „nemal síl vziať mu ho z rúk a povedať mu“ čokoľvek.

Dôsledky

Hoci list z roku 1980 biskup Zahradník neuposlúchol, pretože vedel, že nie je autentický, celá záležitosť sa pre neho vyvíjala odteraz veľmi nepriaznivo. V podzemí, najmä na Slovensku, začali spochybňovať jeho pôsobenie a šíriť proti nemu ostrú antikampaň, ktorá vyvrcholila v roku 1982 vo vysielaní Slobodnej Európy. Tam ho Anton Hlinka na pokyn Františka Mikloška a Jána Čarnogurského priamo označil za falošného biskupa (spolu s ním aj biskupa Felixa Davídka a biskupa Dušana Špinera). Viedlo to k zatknutiu biskupa Zahradníka, ktorý bol takmer na šesť rokov uväznený. Ako mu vraveli vyšetrovatelia: „My by jsme vás nechali (jít), ale když už to o vás píšou, že jste biskupem, no tak uznejte, že vás zavřít musíme...“¹⁸ Jeho misiu aktívneho biskupa (unus activus) prevzal ním vysvätený biskup Jan Konzal a pasívneho biskupa (alter passivus) Pavel Hájek. Mnoho veriacich, ktorí boli napojení na činnosť gréckokatolíckej vetvy skrytej církvi, však pre tieto udalosti už verzii biskupa Zahradníka nikdy celkom nedôverovalo. Napokon, aj po politickom prevrate v roku 1989 boli všetky diakonské, kňazské aj biskupské svätenia v gréckokatolíckej vetve skrytej cirkvi spochybnené predstaviteľmi domácej hierarchie a následne i komisie pre skúmanie tajných svätení (Tomko, Zlatňanský, Hrušovský) v Kongregácii pre náuku viery a vysviacky boli označené ako dubiózne, t.j. pochybné.¹⁹ A to napriek tomu, že žiadna rozumná pochybnosť o ich validite nebola ani zistená, ani dokázaná.²⁰ Na zoznamy apoštolskej postupnosti, svedkov vysviacok ani miestoprísažné vyhlásenia nebolo prihliadané, svedkov a aktérov nikdy nik nevypočul. Tak sa malo skoncovať s nebezpečnými spomienkami skrytej cirkvi, kde boli ženatí kňazi i biskupi, kde muži a ženy mali rovnaké postavenie, keď šlo o všetko.

Záver

Verba volant scripta manent - znie stará latinská zásada, ktorá vo svojej podstate zabraňuje, aby sa klebety a zlomyseľné ohováranie stávali historickou pravdou. Práve tieto zápisy a dva listy chránia dnes pamäť cirkvi v bývalom Československu od povedačiek neprajníkov biskupa Zahradníka. Jasne ukazujú, kto klamal a kto pre pravdu šiel i do väzenia a lágrov. Ako spomína biskup Konzal, nástupca biskupa Zahradníka:

„My jsme byli vlastně němou výčitkou... ti, kteří kolaborovali, se hájili tím, že chtěli pracovat pro církev, že hájili tím zájmy církve. A bylo jim pochopitelně ukazováno: Hele, oni taky! Podívej se, oni všichni seděli. – A to nám nikdo neodpustil. Že jsme vlastně bourali tuto legendu, aniž jsme se o to snažili. ... Tahle věc se musí v zájmu všech říct nahlas a pokorně. Nikdo nechce mít své představitele anděly, každý chápe, že se udělá chyba, ale ta chyba se musí pojmenovat. A musí se přiznat. ²¹

Toto „priznanie sa“ v knihe arcibiskupa Sokola naozaj chýba. Miesto pokory buduje mýtus a hovorí legendu – no nepravdivú a veľmi nečestnú. Zdalo sa, že svedkovia pomreli, alebo čoskoro pomrú. Miesto nich sa po roku 1989 pamäť skrytej cirkvi odovzdávala ďalej a napriek reštrikciám a perzekúcii akože vatikánskych úradov skrytá cirkev prežila až doposiaľ. Ako sa ukázalo, „konečné riešenie“²² so skrytou cirkvou, ktoré vymyslela generácia predrevolučných biskupov, sa nevydarilo. A pamäť i kontinuita od svedkov viery, ktorí pre jej zachovanie trpeli, ktorí tu trpeli pre nás, nevyhasla.

3. neděle adventní - Účast na božím království

4. neděle adventní - Umění důvěřovat

O tom, co se vskutku stalo

Vánoce - Nebát se přijít blíže

 

Naděje v beznaději (1989)

Gn 49, 2.8-10; Mt 1, 1-17;

Ježíšův rodokmen má prý význam jen symbolický; jiní zase hájí, že cosi historického v něm je. Ať už má jakýkoli význam, historický nebo čistě symbolický, musím přiznat, že mne vždycky potěší. Je hodně dlouhý. A člověk má chuť ztratit trpělivost nad tím, jak dlouho to trvá, než se přes spleť těch jmen, které mu nic neříkají, nebo skoro nic neříkají, dostane k nějakému jádru. Ale je to moudré prodlévání a požehnané zdržování. Právě tak přece probíhají dějiny spásy.

Kdybychom chtěli z prvého čtení uhádnout budoucnost Izraele, dost bychom se mýlili; z textu se zdá, že vláda Judova bude sláva na slávu. Celá dlouhá etapa dějin novozákonní církve, prakticky celé druhé tisíciletí ovšem chtělo rozumět smlouvě s Judou právě tak: máme nárok na slávu, máme nárok na moc. Mocní církevní hodnostáři v tom četli povzbuzení, aby usilovali o moc ještě větší, pokud možno totální. Ve skutečnosti byly dějiny toho božího miláčka Izraele tehdy i dnes neseny postavami hodně problematickými a byly proto víc než dramatické; plné selhání, plné zvratů a plné nevěrností. Přesto nic z toho nemohlo zabránit, aby se neprojevila láska Boží, o které už bylo rozhodnuto. Ježíš prostě přišel - navzdory svému rodokmenu.

Někdy se zdá i nám, že člověk je příliš slabý na svou genetickou nebo historickou zátěž; narodili jsme se v určité době, v určitých státních, politických poměrech, máme určité přátele, ale také konkrétní předky. To všechno nás velice zřetelně determinuje a člověk by měl někdy chuť rezignovat: s touto zátěží prostě nelze dělat dobré dílo, zdává se mi. A pak si připomenu ten předlouhý rodokmen Ježíšův, kde figurují všelijací lidé. S jakou poctivostí evangelista konstatuje, že Šalamoun se narodil Davidovi právě ze vztahu, který začal neomluvitelně špatně. Také neopomine zdůraznit, že prababičkou Davida krále, nejslavnějšího a asi nejzbožnějšího, rozhodně však krále v dějinách spásy Izraele přímo klíčového, byla právě Rut, která se do Božího lidu doslova vetřela svou ženskou lstí a půvabem Moabitek. Hospodinův zákon mnozí z Ježíšových předků obešli; ale Hospodin nebyl uražen, neodepřel požehnání, neodvolal dějiny spásy.

Těch kontroverzních postav je v Ježíšově rodokmenu víc. To jsem si musel připomínat, když jsem cestou sem četl v novinách list našich biskupů; přiznám se, že jejich postoj k minulosti mne pohoršuje a také plní obavami. Pán si s nimi poradí, jako si poradil se svým vlastním rodokmenem. Náš milý Bůh si už poradil s horšími nedostatky, s horším nedorozuměním i s horší svévolí; poradil si i se zradou, není tedy překvapen ani dnes. Horší je to s naší trpělivostí, s naší frustrační tolerancí.

Je to však konec konců také naděje pro nás, pro ty chvíle, kdy už si sami nedokážeme poradit, kdy máme dojem, že jeho Syn je už přespříliš před námi a že nároky následování prostě neuneseme. Rodokmen Nazaretského je takovým pohlazením, že co člověku možné není, Bohu zajisté možné je. Ten rodokmen zároveň k tomu ovšem dodává něco pro nás nesmírně důležitého: Bůh už se pro nás rozhodl. A on svou lásku dovede do konce. On ji prosadí. I proti naší malosti, proti naší svázanosti, proti naší zapletenosti do světa zla. On ji prosadí. K radosti naší a ke své slávě.

Věřte znamení času

Iz 7, 10-14; Mt 1, 18-24

Říkáme si, že přece jen svého Pána očekáváme. Prý se těšíme, až přijde. Těšíme se opravdu? Není to spíš podobné uhýbání nebo i útěk před milostí, jaký volil Achaz?

Jahve se nabízel podepřít odvahu svého Pomazaného, krále svého vyvoleného lidu, krále z milosti Boží. Achaz měl totiž velkou starost; cítil odpovědnost za království, jenže mezinárodní politická situace byla velmi nepříznivá a nebezpečná. Potřeboval tedy podporu. Hospodin ji Achazovi chce dát. Proto je ochoten dát mu libovolné znamení, aby si Achaz mohl být jist, že Hospodin nad situací bdí. Jenže král měl raději vrabce v hrsti než holuba na střeše, proto si zjednal pomoc proti mocnému sousedovi u dalšího souseda. A snad aby se Hospodin neurazil, předstíral Achaz zbožnost: nebude prý žádat znamení, aby Hospodina nepokoušel.

Je v tom postoji hned dvojí lež: Králi přece neleželo na srdci, zda bude nebo nebude Hospodin pokoušen: smlouvu s mocným sousedem král v každém případě uzavřel s vědomím, že Hospodin už výslovně varoval před takovými spolky. Královo rozhodování tedy nevedla zbožnost, ale svévole. Tím nestydatější ovšem je, když odmítá Hospodinovu oporu pod takovou nábožnou záminkou.

Něco podobného se stává nejen našim představeným v církvi, ale i nám osobně: Boží vůle naléhá skrze znamení času, je jich pomalu už nepřeberně, ale my raději vyhlížíme ještě jakási jiná. My přece nebudeme pokoušet svého Pána Boha a odečítat jeho vůli z bídy světa; my máme své podrobné instrukce z nejvyšších míst...

Všimněte si, co se děje, když člověk nelpí na svém a dá si Bohem poradit; svědčí o tom druhý úryvek, který jsme dnes četli. Josef tehdy patřil už několik měsíců mezi nejnešťastnější lidi. Měl svou manželku Marii velice rád; a musel se dočkat takového zklamání z cizího děcka. Tomuto člověku, zasaženému v hlubinách svého vlastního srdce, jako by nebylo pomoci. Také to, co vnese do toho zmatku Hospodin (a navíc jen ve snu, jaképak je na to spolehnutí!?) Josefovy starosti nesmaže. Přesto Josef neopakuje Achazovu chybu a Hospodinovou minipomocí aspoň nepohrdá. Jen díky tomu mohl s úžasem zjistit, že ta pomoc nebyla tak malá, žádné těšínské jablíčko. Všichni víme, jak to ovlivnilo dějiny spásy. Ta nabídka byla neuvěřitelně křehká. Josef ji však zachytil, nedovolí, aby spadla pod stůl.

To teprve je skutečná a pravá zbožnost: srdce musí zůstat Bohu otevřeno, i kdyby díky okolnostem krvácelo. Josef dokonce dokázal přijmout tu neprůhlednou boží iniciativu jako milost, jako osvobození. Nemohla by se stát osvobozením, kdyby ji nepřijal srdcem. A srdce se nedá zlákat, pokud nemá s dárcem dobrou zkušenost. Josef svému Jahve důvěřuje, a proto přijímá i to, čemu vůbec nelze rozumět.

Lze namítnout, že to není rozumné. Zajisté právem; Hospodin nebývá vázán naší logikou a oportunitou; tím dramatičtější je pak taková důvěra nebo dokonce i naděje. Lze také namítnout, že ne každé srdce je Pánu tak otevřené i potom, co utrpělo takový šok. Jenže to je právě jádro věci: to srdce musí mít dobrou zkušenost; aby ji mělo, musí se kolem sebe dívat a být vděčno. Aby mohlo být vděčno i v tomhle všedním světě, nesmí být bohaté, musí být chudé. A je -li navíc čisté, má velkou výhodu, ta vidí i do hlubin jinak neviditelných.

Nepřehlédněte, že touto Josefovou odvážnou důvěrou v boží pokyn tak málo ověřitelný se stanou šťastnými hned tři: Josef nalézá konečně pokoj srdce, Maria se konečně smí těšit na svoje děťátko a malý Ježíš smí mít oba rodiče.

Takhle tedy přichází Bůh jako zachránce. Není to nijak laciné, milostivost neznamená, že netečou slzy. Ta situace totiž vůbec nebyla košer. Ale Bůh přichází i do situací, které nejsou košer. Jde o to, sehnat ve všech koutech svého srdce aspoň tolik důvěry, aby Hospodinova nabídka nepadla pod stůl.

Chceme-li tedy, aby do našich životů přišel jednou i se svou mocí a ohněm Ducha, berme ho, jaký ten Hospodin je. Učme se nepohrdat znameními času, učme se ta znamení činit pro nás směrodatnými. Příchod Páně zůstane pro nás překvapením i tak, ale kéž je to překvapení vyvolávající podobné stereotypy, jaké v srdci nalezl Josef. Jeho současníci si jistě mysleli, že je bláhovec, kdoví čemu naletěl. Podobně Achazovi současníci měli dojem, jakého to chytrého krále mají; nevšimli si, že je slepý. Izajáš se musí králi vnucovat, ale už je pozdě: král nemíní stavět na tak pofiderních znameních, jako jsou porody rodiček v jeho království - jsou jich přece stovky. Je k nim slepý.

Někdy nás Bůh musí velice nutit, abychom aspoň zakopli o milost, kterou nám trpělivě nastražuje. Snad bychom měli prosit, aby ten advent nás naučil méně si vybírat a více důvěřovat tomu, kdo nás miluje. Tak jsme přece uvěřili. Ježíšovou vírou bylo, že Otec je ten Bůh, který chce být s námi. A proto přichází na mnoho způsobů: nejen v chlebě, nejen ve slově, ale dokonce i v těle.

Vánoce dospělých, znamení

Iz 7, 10-14; L 1, 26-38

Právě jsme slyšeli opravdu vánoční slovo. Nic o jesličkách, přesto jsou zde celé vánoce. Křesťanské vánoce jsou totiž svátky dospělých.

Je mi vždycky trochu smutno, když slyším padat od oltáře jako komentář k evangelnímu textu tu pseudopoezii, evokující neexistující folklór: tlachá se o dětských rozzářených očičkách a tak. Ve skutečnosti jsou vánoce krásné i pro děti, ale právě proto jsou krásné pro děti, že děti smějí tu a tam někde zakusit, že jejich dospělí se setkali s Bohem, který jim nemohoucím vyšel vstříc. Nejen na půl cesty. To je podstata vánoční radosti.

Ne světla, troubení andělů, oslík - ne folklór, ale znovu a znovu připomínaný úžas, že Bůh přichází, protože my jsme za ním nedovedli dojít.

My jsme se snažili za Bohem putovat; mnohokrát jsme začali, mnohokrát jsme udělali i pár kroků, ale přece jen jsme zůstávali osamělí; pak se rozhodl On a přišel za námi, dokonce se Bůh rozhodl zůstat zde. Ne všichni jsou čistí, ne všichni mohou toho neviditelného vidět. To on dobře ví, proto je pro nás zpřítomňován na zcela všedně lidský způsob. Proto je oprávněné o vánocích dělat dětem - malým budoucím lidem - radost z přicházející, zůstávající a především "hmatatelné" lásky, z onoho "mít rád" na universálně srozumitelný způsob. Proto je nejen povoleno, ale líbezné, že si lidé dělají radost, že dostanou ponožky, že dostanou penál a že dostanou knížku, na kterou se těšili. To není vzdálení se Bohu, bytosti duchovní. Náš Bůh je Bůh, který se vtělil a který působí pokoj a radost i v tom malém srdci.

Toto jádro zná už starozákonní lid, už prvé čtení o tom mluví. Achaz byl králem, tedy právoplatně pomazaným mesiášem, zachráncem lidu jaksi z profese. Jeho zemi hrozí válka a vyhlíží tedy svého mesiáše dvojnásob žíznivě. Jenže tomu se do riskantní bitvy nechce a není divu, situace není dobrá. V téhle kritické chvíli chce Hospodin mesiáše podepřít svou autoritou i mocí, a proto vyzval krále, aby sám určil nějaké znamení, podle kterého pozná, že Hospodin míní dostát svým slibům a lidu se ujme. Král nemá chuť k žádným dobrodružstvím, proto se začíná rádoby zbožně vymlouvat; prý nebude pokoušet Pána Boha. To proroka popudilo, prorok zná jiného Hospodina než svéhlavý král: Nežádá -li o znamení král, jde mu se znamením vstříc Hospodin.

A prorok připomíná králi, že znamení volající, křičící, naléhající vidí král běžně; je to znamení čitelné, srozumitelné prostým i vzdělaným; znamení, které vídáme vlastně mnohokrát kolem sebe: mladá dívka se zamiluje a bude mít dítě. Událost řekněme běžná. Ale zároveň díky dobovému kontextu velmi neobyčejná: Ta budoucí matka se nebojí mít bezbranné dítě, věří Hospodinu, že se postará o matku i dítě i navzdory válce.

Všimněte si také: ta událost je plodná. Nebylo by nic divného, kdyby potěšení mladých z onoho "má mne rád" zase po čase beze zbytku vyprchalo. Tady nastává cosi jiného: jejich radost se vtělila, bude jim ji připomínat jejich společné dílo - dítě. Pokud se do nějaké události zamíchá Bůh, pak ta radost nejen těší, ale je plodná.

V našem úryvku je znamením boží solidarity s roztouženou dívkou synáček. Ale nejen dítě je plodem lásky, nejen potomstvo svědčí o boží přítomnosti v našich událostech. Té dívce se narodí právě syn - ten se o ni po ovdovění postará, ten je dvojnásobnou nadějí pro její budoucnost.

Jsou lidé, kteří se bojí, že toho nebo onoho prý mají rádi příliš, víc, než je prý žádoucí; buď se to (prý) nesmí, anebo aspoň to není dost dokonalé. Takoví Achazové zavírají oči před znamením vánoční doby. Poté, co Bůh vstoupil do tohoto světa na tak nepochybně lidský způsob, měli bychom si dělat starost jinou, totiž nemáme-li lidi rádi příliš málo. Od té doby, kdy Bůh přišel tak, že se vtělil, že se zjevil ve svém milujícím božství na zcela lidský způsob, který pochopí i malé dítě; od té doby už bychom my, aspoň my křesťané, neměli hledat Boha jiného, než se nám rozhodl zjevit. A ten se zjevuje v milování. Zato bychom si měli častěji připustit otázku, zda je plodné naše milování (ať Boha, ať člověka).

Maria v našem úryvku z evangelia reaguje přelíbezně. Pochopitelně se bála, zbožně bála, a také se bála jako se bojíme my. Jenže ona je ochotna svou zbožnost okamžitě odložit, tváří v tvář Bohu má Bůh a jeho vůle přednost před veškerým náboženstvím. A tak milovala Maria svého Hospodina: sleví ze svých ideálů, nejsou pro ni modlou. Ideály dá prostě Bohu, protože ty své ideály si pěstovala právě pro něho. A přijde-li On v jakékoli jiné podobě, je to pořád On, Pán její víry a jemu patří Mariiny ideály.

Jak víme od téhož autora - Lukáše, Maria se v životě mnohokrát mýlila; přesto už nikdy nebe neodvolalo tu pochvalu nazaretské dívky jako dívky milosti- plné. Podle toho můžeme soudit, že ani naše omyly neprotiřečí milosti, ba zdá se, že naopak: čím víc víme o svých nedostatečnostech a selháních, tím víc si umíme vážit toho, že přichází Duch, který je milování, který je odevzdání se, který je plodností našich vztahů. Teprve ten, kdo chybuje a kdo chybuje hodně, ten dovede být pokorně vděčný.

Toto jsou vánoce; jsou to svátky chudých v Duchu, svátky nepochybných znamení, že Bůh je milostivý zdarma.

Vánoce jsou pokorná vděčnost, vděčnost chudých vesničanů, kteří opravdu měli proč být pokorní. Vděčnost Marie, která byla nevinná, ale i ona se musela teprve učit setkání s Bohem tolik jiným než je Bůh vykreslený náboženstvím.

To jsou vánoce už už klepající na dveře. To je jejich světlo. To je jejich radost. Bylo by dobře, kdybychom už konečně uvěřili andělům jejich betlémské poselství: Ať se nám život jakkoli zauzlil, není jen zpackaný, protože do něho přichází Pán, přichází, aby zůstal. Toužili jsme snad po čemsi dokonalejším? Ten náš život možná nakonec jaksi uvízl v chlévě, mezi ostatními spíš překážíme, neradi se na nás dívají, uklidili nás kamsi za humna; i v tom už nás kdosi předešel, abychom si z toho nezoufali. Andělé nás brzy najdou a pozvou.

2002

Iz 9, 2-7; Sk 13,16-25; L 2, 1-14

Tentokrát jsem se pokoušel reflektovat prazvláštní detail, který mi v souvislostí s vánocemi až do letošních vánoc docela úspěšně unikal. Je to kontrast zprávy jednoho a téhož autora – Lukáše – o příběhu Jana řečeného Křtitel a Ježíše řečeného Kristus. Myslím, že Lukáš je porovnat chtěl, proto příběhy jejich vstupu do světa plné symbolických významů řadí bezprostředně po sobě.

Janův příběh je příběh vzorně náboženský. Janovým otcem je zbožný kněz, zvěstování proběhne v chrámě uprostřed obětního rituálu a setkání se zvěstující boží mocí se projeví tím, že Zacharjáš oněmí. (To se v Izraeli čekalo, setkání s živým Bohem tváří v tvář bylo pro člověka vždycky pohromou, zažil to Mojžíš i Elijáš.) Všechno ovšem dobře dopadne, Jan se narodí v kruhu široké rodiny, Zacharjáš opět mluví, vše je jak být má. Žádný exces.

Ježíšovo zvěstování proběhne hodně světsky - v soukromém vesnickém domku (madonna mia, v místnosti sloužící dokonce jako nectihodná ložnice, zalomil by rukama nad tou mravní spouští jistý monsignore, kdyby si ten detail někdy v životě uvědomil). Strastiplné těhotenství, kolize budoucího otce se Zákonem, není divu, že porod proběhne ve chlévě. Nedostatek řádu ani nemůže být větší.

Hranice mezi positivní rolí náboženství a positivní rolí víry získává na váze právě náhradou Staré Smlouvy Smlouvu Novou. Ty smlouvy se liší, i když obě činí člověka blaženým. Je ohromný a dalekosáhlý rozdíl mezi investicí lidské lásky do systému posvátných idejí, například do věrnosti Zákonu, a investicí do lidí, byť hříšných, jak lidé bývají.

Náboženství a víra se k sobě mají jako perlorodka a perla. Perlu víry lze získat i jinak než lovem perlorodek a perlorodky mají smysl i tehdy, kdy nehostí perlu. Malér ovšem nastane neodvratně, jakmile někdo obé ztotožní a obé se zaměňuje.

Dějiny spásy procházejí v Betlémě ohromným zlomem. Tak třeba: Zbožní lidé Staré smlouvy chodí dnes (ne už v sobotu, ale v neděli, ale v zásadě postaru) takzvaně načerpat do chrámu, aby si pak to požehnání z božího příbytku donesli do svých všedních domácností. Betlémský příběh nabádá k radikálně jiné strategii: hledat a nalézat stopy Království nikoli v posvátnu, ale jeden v druhém, v životních okolnostech, v přátelství, v nenávistích, ve smrti i v životu bližních. Mladému páru putujícím u z Nazareta do Betléma, z Betléma do Egypta a pak do Nazareta se právě tohle osvědčilo. Nikde tam nebyl přístup do chrámu, ale k Bohu byl vždy.

A teď něco právě vánočního: Andělé zpěvem učili pastýře věřit, že Bůh je na jejich straně. Pastýři tomu naštěstí uvěřili i bez chytráckých konkluzí, že tím pádem jsou i oni zaměnitelní za toho Boha, který se s nimi identifikuje. To je ohromná přednost pastýřů věřících dobré zprávě oproti odborníkům na náboženství, velekněžím a zákoníkům, důvěřujícím svojí logice kombinující boží zjevení a lidskou moudrost. Prý je obojí od Boha. Chrámovému personálu Staré i nové Smlouvy dělá stále tytéž obtíže pokušení nabídnout místo boží vůle vůli svoji. Dřív nebo později zachraňují sami sebou, svojí vlastní autoritou, svojí vlastnoručně utkanou pravdou. Bůh se stává nadbytečným. To je třeba mít na paměti, když se učíme rozpoznávat rozdíly mezi vírou dobré zprávě a vírou náboženství o Kristu, o Královně nebe, o morálce. Jsou to dalekosáhlé diference. Náboženství lze zneužít mnohem snáze než víry.

Pro mnohé ovšem Starou smlouvu žádná Nová ještě nevystřídala, ta Stará připouštěla takovou zbožnou směs víry a náboženství o Bohu spravedlivém a trestajícím, ale také přístupném zásluhám a přímluvám. To připadá leckomu přece jen bezpečnější než řekněme pro dobrotu na žebrotu a rodit ve chlévě. Něco na tom je. Já za sebe musím přiznat, že raději riskuji s Josefem a Marií než s velekněžími a zákoníky. Byl ten mladý pár šťasten i v tom chlívku. To si o vyznění životního díla Jana Křtitele říci netroufám. Být šťasten navzdory chlévu kolem je ohromné umění a moc se hodí i v dnešní době.

Beránek, novozákonní spravedlnost a ospravedlnění božím dětstvím (1994)

1J 2, 29-3, 6; J 1, 29-34

Je to provokující čtení; kdo mu pozorně naslouchá, musí dřív nebo později měnit svůj pojem spravedlnosti. Je tu řeč o tom, jak se děje spravedlnost na světě poté, co do něho vstoupil Bůh.

Napřed sv. Jan konstatuje snadno a rychle, jak se stane, že člověk už je shledán spravedlivým; zjistíme ovšem brzy, že se do takové definice nevejde nikdo z nás. Ale hned druhá věta úplně obrací kartu. Je i jiná cesta do království. Ta vzácná věta naší naděje říká: jsme Boží děti. Pro nás je - naštěstí - problém té běžně nedosažitelné spravedlnosti vyřešen tím, že jsme Boží děti.

Je opravdu vyřešen? Je to hrozně odvážné důvěřování, boží slovo to však doopravdy nabízí. Je to odvážné i jinak: vyžaduje to opravdu dospělou víru. Vůbec není laciné uvěřit, že jsem Boží dítě, vždyť se na mne podívejte: jsem takový, jaký jsem. To vyžaduje pořádnou dávku důvěry Kristu Ježíši.

V Janově listu slyšíme ještě mnohem odvážnější tvrzení. Tam se říká, že kdo je v Kristu, ten prý nehřeší. A aby nebylo mýlky ve výkladu, hned také naopak: kdo hřeší, nikdy prý nepoznal, kdo je Bůh. Chápete to napětí: my jsme přece poznali svého Pána; nebylo by však od nás drzé spolehnout na toto prazvláštní ospravedlnění?

Ovšemže není, pokud ovšem jsme svého Pána opravdu "poznali". V biblickém smyslu. V bibli se tímto slovem běžně označuje stav zcela intimního bytostného sblížení a sjednocení.

Ano, Kristus Ježíš nás pozval. A aby to bylo pro nás schůdné, pozval nás právě do betlémského chléva. Tam se vejdeme a netřeba se zout jako před hořícím keřem. Do chléva se vejde i dobytčátko. Toto je Boží spravedlnost.

Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok, nad kterého Izrael neměl, pokřtil mnohé z Izraele, od prostých hříšníků až po "plemeno zmijí"; sám však nikým tak autentisovaným pokřtěn nebyl. Přesto křtí, uvěřil totiž svému povolání. Uvěřil, žádné důkazy pro to neměl. A že Jan nebyl snílkem nebo svévolníkem, to dokázalo ovoce jeho díla.

Jan křtí i Nazaretského, neméně autenticky povolaného; křtí jej, přestože se mu to jaksi nezdá (a to nemohl ještě tušit, že v Ježíšovi není hříchu); křtí jej dokonce proto, aby se dostalo průchodu spravedlnosti, jak říká Ježíš.

Paradox stíhá paradox, to tušili i ostatní evangelisté, třebaže už byli poučeni paradoxem všech paradoxů - velikonocemi s křížem i vzkříšením.

Jan křtil řekli bychom rutinně, asi tak, jako průměrný český farář slouží mši: mnoho mší, mnoho upřímných sebenasazení, a pochopitelně proto i mnoho únavy a nakonec i rutiny. Stovky a možná opravdu i tisíce vstupovaly do Jordánu. Přesto - to je úžasné! - Křtitel nepřehlédl sestupujícího Ducha. (Kdo z našich celebrantů se může poctivě přihlásit, že ani on při třetí, desáté, tisící eucharistii, rozhřešení, křtu či svatbě nepřehlédl jednajícího Ducha?) Nám běžně tahle událost uniká, protože mlčky předpokládáme, že Ježíš šel životem jako Boží Syn a andělé nejen ohlašovali jeho početí a narození, ale jako heroldi jej doporučovali i lidu; a ne -li andělé, tedy aspoň zázraky, na které by nikdo neměl. Jenže Janovo evangelium to líčí dočista jinak.

Ježíš se postaví do fronty a nechává se pokřtít. Jan dosvědčuje, že viděl setkání tohoto historického Ježíše s Duchem svatým. Dosvědčuje to těm, kteří stáli kolem - a nic neviděli, jak deklarují další biblické popisy této události. (Ježíš to později pomůže vysvětlit jedním ze svých blahoslavenství: Boha vidí jen ti, kteří hledí čistým srdcem.)

K tomuto setkání s Duchem svatým je podle téhož Jana pozván každý z nás. Každý pokřtěný je pozván jaksi do rodiny, je povýšen na Božího syna či dceru, Boží dítě prostě. Jsme povoláni k tomu, aby každého z nás naplnil Duch svatý se všemi důsledky. Toto je Boží spravedlnost: milosrdenství, jakého je schopen právě jen milující. To je tedy ona podivná spravedlnost, kterou třeba nechat jednat, jak tvrdí Ježíš Janovi.

A ještě jednu věc bych chtěl nepřeslechnout v tom dnešním čtení. Jan upozorňuje, že Bohu budeme podobni. Co to do podrobností znamená, to zatím nevíme. Jak se to děje, to také ještě nevíme. Rozumíme však smyslu takové milosti: vposledku už jsme přijati do života Trojice.

Ale je také jiná sláva Boží a jiná podoba než ta, kterou dokáží rozpoznat aspoň ti osvícení. "Kdo vidí mne, vidí Otce," říká Janův Ježíš, ten Ježíš, který bul ukřižován a pohřben. Nejen Boží sláva Hory proměnění, je také sláva kříže, o které zas uměl mluvit tak dobře Pavel. I tohle je boží spravedlnost, protože i tohle je akt milostivého milujícího. Mimo areál dětí božích platí už jiná spravedlnost, spravedlnost lidí a zákona, spravedlnost, na kterou prostě nemáme.

Ti, kteří se honí za všelijakou poctou, za všelijakou mocí, za společenským vlivem, ti uvěřili jinému evangeliu, a proto dnes patří buď mezi velekněze radící Herodovi cestu k betlémským dětem, anebo přímo mezi hodnostáře herodovského paláce. Ti všichni věděli, jak na věc vyzrát, jak se protlačit do těch řad, kde stojí jen ti úspěšnější. Naštěstí znám i takové, kteří se cítí dobře i v betlémském chlévě, pokud tam ovšem mrznou právě s Ježíšem a jeho rodiči.

Každá doba si pěstuje své obětní beránky. Božího beránka lze snadno poznat, nejen snímá hříchy jiných, ale jedná tak s uvážením a dobrovolně. Totéž by Křtitel zcela určitě rád svědčil i o nás. Nemusíme být záchranou hned celému světu; měli bychom být beránky aspoň někomu a měli bychom být aspoň pro někoho svědectvím, že Duch svatý přichází. Pak bude zřejmé, že jsme skutečně Boží děti; pak o nás bude na zemi i na nebi platit i to, že v nás hřích není. Není však jiné cesty k ospravedlnění než tato: že budeme a zůstaneme božími dětmi.

Zjevení nejen zviditelňuje a motivuje, ale plodí činy (2004)

RCL Iz 60, 1-6; Ef 3, 1-12; Mt 2, 1-12

Slavíme, že se neviditelný Pán zjevuje. Stává se zjevným. Opravdu se to děje? A o jakou zjevnost jde?

Není zjevnost jako zjevnost. Herodovi stačilo zaslechnout kdesi svérázně fabulovanou šuškandu, že se narodil král a rovnou dokázal jednat. Velekněží zase měli studnice i cisterny pravého posvátného vědění, ale ač věděli, jednat nepotřebovali. Podobně možná i pastýři. Informace byla jasná, ale nepudila nikoho nikam.

Mágové čerpali z horoskopů a ze snů, ze studnic leckterými křesťany zapovídaných jako prameny pekel. Zato Ježíše nejen neminuli, nejen rozpoznali mezi jinými novorozenci Betléma, ale také uznali za hodného jejich putování a darů.

Podobně tvořivě se zjevuje i krása umělci, naděje rodičce nebo jejímu ochránci a záštitě v partnerském vztahu. Zjevení zjevuje tvořivě, je projevem svatodušním .

List Efezským připomíná klidnými slovy vzrušující zázrak, se kterým se historie Lurd nebo Compostely těžko může měřit: Na poutních místech odkládají lidé své berle a své kříže. Pavel díky zjevení božího království v Kristu Ježíši odložil všechno, co si dosud sám cenil: vzdělání, kariéru, náboženství, a sloužil takovému zjevování naděje v Kristu.

Provozovat martyrii křesťana na samotné ideologické školení náboženských pravd ex catedra, ve školách, v chrámech, na ulicích znamená Ježíšovu životní zkušenost odzbrojit a kanalizovat. K tomu netřeba svátku.

O zjevená ve vlastním slova smyslu hovoříme až tam, kde informace zapálí víru a tím i schopnost jednat, kde odvalí hrobový kámen naději a osvobodí tvořivé umění mít rád.

Když bude třeba, otevře zjevení cestu zázrakům. O jaké zázraky půjde? Třeba o jednotu víry v různosti vyznávání. O jednotu lidstva při různosti kultur. O jednotu mezi partnery, kteří se lásce musí učit dlouho a ještě déle musí učit jednotě svoje děti.

Poselství vánoc a jmenovitě dnešního svátku se může interpretovat také tak, že

mágy dovedla do bezprostřední Ježíšovy blízkosti i to, co dnes zčásti tolerujeme, zčásti ideově popíráme: do smíření s božím královstvím je dovedla jejich astrologie.

i dnešní pohané, naši souputníci, kolegové, sousedi, političtí protivníci jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.

Naše církev a my sami tu nejsme proto, abychom pod jakoukoli záminkou vyháněli jinak věřící nebo vůbec nevěřící od sdílení božího milosrdenství - od zázraku jednoty v eucharistii například - ale ani od jiných slavností křesťanské spásy. Nebudeme se přít o právu. Jsme tu pro martyrii o reálné možnosti smiřování těch růzností.

Takové k akci uschopňující zjevení pravdy nebo líbeznosti evangelia ještě mnohé z nás teprve čeká. Čeká také valnou část naší církve, na autority i vyvolený lid této naší obce.

Neviditelný se zjevuje (1994)

Mt 2, 1-12

Písmo nám dnes nabízí dobrý test: tušíme, Jak vlastně vstupuje Bůh do individuálních "dějin člověka"? Jak jsme se setkali s ním my, moje já a jeho ty? Zná mne právě v té hliněné nádobě, jak říká svatý Pavel? Jak se zjevuje člověku pravda? Jak Bůh?

Skutečnou historii Ježíšova narození asi neznáme; není to také nijak důležité. Příběh (nebo možná i podobenství) o návštěvě mágů v Betlémě dodá dost materiálu k přemýšlení o božím zjevování se i tehdy, kdy by šlo o příběh smyšlený. Musíme si však k tomu všimnout spektra postojů lidí, jak je líčí Matoušovo vyprávění.

Zjistíme především, že Bůh dovede být velmi vynalézavý, když se někomu chce zjevit: vždy respektuje danosti každého.

Maria: Její "ctižádostí" bylo být služebnicí Jahve. Ne tou, která si říká služebnice, ale ve skutečnosti zastává "úřad", umožňující vládnout. Služebnice v bezelstném a čistém smyslu slova, jak se na čistou bytost sluší. Taková služebnice se prostě dává k dispozici bez předběžných podmínek a představ. Proto ani Maria neměla promyšlený recept, jak se taková věc dělá. Maria spoléhá na svého Hospodina, Hospodin je jejím pánem.

Tím větší je její prožitek boží blízkosti, milostnosti, milostiplnosti: nikdy nebyla Bohu blíž než právě teď, kdy chová své bezmocné a nezajištěné děťátko. Ono ji potřebuje. Někdo ji potřebuje. Blahoslavení, které tvrdý osud učinil tichými: takové Bůh nevolá, k takovým přichází sám.

Josefovi jistě záleželo na tom, aby byl vpravdě spravedlivý; chudý člověk má stěží víc než svou poctivost - a možná lásku někoho drahého. Jenomže nedávno zdá se Josef přišel i o to málo. Zákon mu nedával jinou počestnou možnost než těhotnou manželku vydat v rodné obci veřejné hanbě a smrti ukamenováním. Jenže to nelze očekávat od toho, kdo ji přes to všechno miluje, stále ještě miluje. A tak Josef volil raději svou nepočestnost, stal se před zákonem spoluviníkem, obešel Zákon. Jeho já ustoupilo tomu nesrozumitelnému dítěti. Lituje, že nebyl minulé měsíce ráznější? Anebo láska vydržela a teď se také v pozadí všeho dění tiše raduje, když vidí štěstí rodičky? V každém případě se už nadále bude setkávat s Neviditelným do té míry, do jaké dokáže přijímat toho synka a jeho matku. Josef to ještě netuší. My už dnes víme, že tehdy se neodvolatelně a naposledy stalo Slovo tělem; Josef to buď prožíval, aniž mohl porozumět, anebo se potácel v temnotách. Moc záleží na tom, jaké máme srdce - zda vnímavé k potřebám druhých, anebo skalně spravedlivé. Spravedlnost je dáma slepá, jak známo.

Kdo vlastně přiměl chaldejské mágy k daleké cestě: zvídavost astrologů, či neodbytná "abrahámovská" vnitřní výzva? Nevíme a netřeba to vědět. I tak má perikopa v sobě mnoho potěšujícího o tom, jak se Bůh zjevuje těm, kdo jsou neschopni pohledu pravověrného Žida. Závěr jejich dlouhé pouti by je měl správně šokovat: mladý manželský pár bezdomovců a jejich novorozeně. Stejně chudých a nevýrazných vesničanů mohli vidět stovky ve své vlasti; tito mladí bezdomovci jim nemohou nic vysvětlit; betlémské jeviště je také naprosto neprůhledné.

Mágové museli být připraveni, že jako cizozemci na území mimo moc svých domácích bohů budou mít obtíže. Místo toho s nimi jednal anděl... Odevzdané dary naznačují, že naši astrologové nejsou zklamáni, hvězdy je nezklamaly, cosi nepojmenovatelně božského zde přece nacházejí přesto, že jsou poddanými jiných bohů. Proto spokojeně "odevzdali dary". A hle, odešli s radostí. A moudrým směrem. Zdá se to málo? Pro skutečně hledající nikoli.

Někdy se zjevuje Bůh prazvláštními způsoby, přesto úspěšně. A nemusí to být nutně teologicky reflektované.

Nikdo ze zúčastněných neměl důkazy, že se setkal s Bohem. Rozhodně jej nemohli rozpoznat v tom nemluvněti. Mnozí ostatně viděli či slyšeli totéž, přesto jen někteří "porozuměli". Boha hledají mnozí rozumem. Rozumem jej také od sebe zahánějí. Ti moudřejší hledají srdcem. Třeba se tak nedozví boží jméno, nevědí nic o odpustcích, neznají zaručený efekt pěti prvých sobot. Zato potkali živého Boha a on se jim odkryl, on našel způsob, jak se dotknout srdcí. Takoví pak vidí Neviditelného.

O devadesáti devíti ze sta platí i dnes: "do vlastního přišel a tito vlastní jej nepřijali". Nejen Herodes byl mrtev za živa; mrtev byl i zbožný Jeruzalém, který poslal mágy do Betléma, sám však zůstal doma. Život je tam, kde je ochota vidět i nečekané, uznat v nečekaném to vytoužené. Pro mnohé dnes jako tehdy chybí ochota uznat v obyčejném Židu Ježíši zjevení samého jedinečného Boha.

Víra ovšem není lehkověrností, vyžívající se v senzacích. Skutečná víra však bere vážně, že i můj všední a banální život je dějištěm božího tvoření, jevištěm lásky silnější než zákon a spravedlnost. Taková víra umožňuje zahlédnout i v nejvšednějších událostech děje tak vesmírné a nesmírné.

Napadlo vás kdesi potichu, že věřící potom mohou být docela dobře blázny? Správně; svatý Pavel to říká docela otevřeně. Konečně viděl-li někdo z náhodných zvědavců příchod mágů k tak obyčejným rodičům, musel to všechno považovat za absurdní divadlo. Jenže těm, kteří naopak "viděli Boha", těm musela připadat směšná ta rozumnost jeruzalémské smetánky.

Víra totiž není věcí "selského rozumu" ani výsledkem logiky věcí; logicky se zachoval právě Herodes. Víra je uměním více vidět a více prožívat, odvaha vidět dál za povrch dění; to se ovšem někdy také nevyplácí, jak zakusil třeba Josef.

Otec našeho Pána Krista Ježíše je podivný Bůh. Ale vytrvale vyhledává lidská srdce a dotýká se jich dodnes na způsob, kterým ta srdce rozumí. I kdyby to bylo skrze astrologii. I kdyby ti omilostnění odešli zpět ke svým chaldejským bohům. Koho se dotkne Bůh, je už proměněn, tvrdil prý už Plato. Já to slýchal vyznávat faráře svého rodného místa a jsem přesvědčen, že i tuhle naději zvěstuje dnešní evangelium.

Mesiáš v těle, lidské chyby a dokonalost

1 J 3, 22-4,6;   Mt 4, 11-17.23-25

Z prvého úryvku zní pro někoho možná překvapivé kritérium pravdy křesťanského postoje. Odjakživa byli mezi křesťany i ti, kdo věřili přece jen víc gnózi než evangeliu o vtělení. Gnóze totiž nabízí iluzi jakési vyšší duchovnosti, nadřazenosti nad všedním hemžením obyčejných lidí. I dnes jsou takoví, kteří se cítí takto vznešení. Proto musí znít nahlas janovo svědectví dodnes. To kritérium v Písmu zní tak: kdo nevyznává, že Ježíš je mesiáš (přišlý) v těle, není z Boha.

Zdálo by se, že dnes už hrozí křesťanské víře jiná nebezpečí, třeba materialismus, konzumismus. Jenže gnóze je zákeřná tím, že svým vyznavačům poskytne všechny výhody materialismu i poživačnosti, ale přidá ještě dokonalou iluzi produchovnělého světového názoru. A tahle praktika se nás může týkat i tehdy, kdy s gnózí domněle vůbec nemíníme koketovat.

Mesiáš našich evangelií přišel v těle, tedy prodíral se světem nejistot a nemocí, světem depresí i euforií, světem lákadel a smlouvání s nimi, prostě se vším, co je přirozené člověku. Člověk totiž nemá tělo tak, jako má nebo může mít plášť, cosi odložitelného. Člověk existuje v těle, tělesnost patří k jeho přirozenosti. Ti, kdo malují Krista Ježíše jako etérický skvost, moudrost vtělenou jen proto, aby nám mohla lidským jazykem kázat, moudrost nedělající chybná rozhodnutí, berou nám v těle existujícím naději ve spásu takových jen v těle existujích lidí. Tak si to představovali gnostici: není prý spásy pro člověka neduchovního. Sv. Jan naopak velmi zdůrazňuje, co zažil: ten Mesiáš, který přišel k nám, ten se netvářil podobným člověku a jeho bytostným nejistotám, omezením i nespolehlivosti, o člověkem byl. A proto také má smysl, aby jej následovali ti, kdo nejen jaksi vlečou sebou tělo, ale ti, kdo byli v těle stvořeni a své tělo také chtějí dovést před boží tvář k boží slávě.

Jan to myslí velmi vážně: podmiňuje milou sounáležitost s Bohem nikoli odložením těla v jakési šatně před plesem duchů, ale "naplněním zákona". Všichni už víme, co to pro Ježíše znamenalo, naplnit zákon: mít rád. Nejen někoho, ale i něco. Nejen ty, které si sami vybereme, ale ty, které mi Pán tohoto světa posílá jako bližní.

I to patří k dobré zvěsti pro nás: Ježíš ani jeho svědek Jan nepožadují, aby to "mít rád" mělo nevím jaké přívlastky. Ježíš svou praxí zřetelně ukázal, že nepohrdá žádnou formou milování, dokonce ani láskou k sobě samému. Co je "v těle", nemůže být dokonalé a rozhodně ne hned; patří k přirozenosti takových bytostí, že k lepšímu zrají jen postupně, krizemi růstu i krizemi selhávání, povstáváním i pády. Ten Mesiáš-zachránce naší tělesněduchovní existence, ten přichází zachránit vše, vždyť sám přichází v těle; je Mesiášem, který roste, roste i v moudrosti, jak dosvědčuje jinde sv. Lukáš. Také naše umění "mít rád" v nejlepším případě teprve roste z malého hořčičného semínka. To není nedostatek, je to legitimní proces všeho, co je v těle.

Růst chce od každého "hospodáře" trpělivost. Jak s dílem, tak se sebou samým; chce umění smiřovat se, chce pokoru. My si totiž občas myslíme, že už to umíme; pak se ukáže, že to umění byla jen duhová bublina, která po chvilce praskla... Věřit Ježíšovi existujícímu v těle ovšem znamená, že i splasklé bubliny patří do života a do slávy boží podobně, jako tam patřilo oslavené i zmučené tělo Nazaretského; konkrétně taková pokora také znamená pokračovat dál v tom úsilí směřujícímu k umění milovat i poté, co se zase znovu ukázalo, že jsme stále ještě naivní, selhávající, spíš zamilovaní než milující, spíš tvrdošíjní než věrní. Následování Krista je následováním člověka, jaký je a jaký je schopen být.

V dnešním úryvku evangelia slyšíme od Matouše další pozoruhodné kritérium, tentokrát kritérium typicky ježíšovské zbožnosti. "Když Ježíš uslyšel, že je Jan uvězněn, odebral se do Galileje. A začal kázat." Zdá se, že s Křtitelovou svobodou skončila také ta etapa Ježíšovy klasické a osvědčené zbožnosti, která vytrvale učesává sebe sama. To dospívání a zrání má svou korunu v tom, že takový uzrálý tu není sám pro sebe a pro svou kvalitní budoucnost, je tu pro druhé.

Jan sám byl nesporně radikál, ale nenařizuje nic tak zvláštního ani třeba vojákům, kteří byli všechno jiné než neviňátka: neutiskujte, nezneužívejte své přesily. Neříká: přestaňte vojančit, tohle řemeslo z vás dělá arogantní gorily. Tak by to řekl leckterý z proroků před Janem. Ale s Janem zdá se tohle všechno končí. Jestliže dosud platilo, že být zbožným bylo totéž co být moudrým, pak nadále bude platit něco jiného, Pavel to vystihl svým sloganem o bláznovství kříže. Jako by se uzavírala jedna z etap dějin spásy, jako by se dosud platné postupy relativizovaly, už se nelze spolehnout na rozum, orientace je v následování. Jinak řečeno: Co si Bůh přeje od lidského rodu, to zvěstuje ne už abstraktní vybroušená myšlenka, idea, ideál, ale živoucí příklad, dostupný nadále na osudu Ježíše existujícího právě v těle a dokonce i po nanebevstoupení stále obcujícího se svými právě v těle.

Ježíšovo hlásání začíná nikoli na stadiónech, ale ucho od ucha, on si dokonce ty své vybírá a osobně je oslovuje: Pojď. Jistěže také kázal zástupům, ale všimněte si: ke kazateli se lidé hrnuli, ale také zase všichni nebo téměř všichni odešli slovem nedotknutí. Zůstali mu posléze právě jen ti, které oslovil osobně, jejich osobnost nalezla jeho osobnost a chtěli vytvořit ono My. Ježíš se zjevuje především svou osobností.

Také zbožnost, kterou Ježíš od svých nejbližších přátel chce, je jiného typu než ta chrámová, ale také jiná než kumránská. Ježíšova zbožnost už nesčítá jednotlivosti, co se smí nebo nesmí, co se má co se musí, zda se postit, zda platit chrámovou daň, zda poslouchat vrchnost atd. Nová zbožnost včerejších rybářů je v odevzdání se dílu, ke kterému povolává ten, který je větší, než jsem já. Tak vidí vztahy osobnost, ne filosofie. Ježíš není pochodující učitel, Ježíš sám sebe definuje jako cestu. To je radikálně jiné oslovení lidské budoucnosti než bývalo dobrým zvykem.

Tak se děje to, co se nazývá božím královstvím: je to setkání s takovým Ježíšem, který přichází říci, ale nejvíc sděluje tím, co na sobě samém demonstruje: Boží království se přiblížilo a klade na nás nároky; od tebe to království nepožaduje, abys byl jiný, třeba jako anděl. Zato chce od tebe, abys změnil smýšlení a měnil je kdykoli, kdy najdeš ještě vzácnější perlu.

Tento Ježíš přichází do každého života osobně, v těle. Nevzkazuje po prorocích, zve osobně. Tím se také stává, že mu někdo uvěří natolik, že najednou zjistí, že je zdráv ze svých prastarých nevyléčitelných nemocí.

Teprve ten, kdo takto uvěřil, porozuměl i tomu nejdůležitějšímu: být v Božím království znamená být zajedno s Ježíšem. To už není věc rozumu nebo věc vůle, ale věc celé osobnosti. To tělo není kádrová kaňka, kterou možná nebe promine. To tělo spolu konstituuje osobnost i samu lidskost. To tělo musí být vzkříšeno, má-li být vzkříšen člověk, má-li být do království pozván jako dědic. To tělo je třeba pro takovou budoucnost získat, nikoli utýrat jej všemi možnými hladověními.