Za biskupem Janem Blahou

Biskup skryté církve Jan Blaha (12. 3. 1938 – 13. 12. 2012) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích a až do důchodu pracoval v civilních povoláních. Patřil mezi blízké spolupracovníky představitele skryté církve u nás Felixe Maria Davídka (1921–1988). Kněz brněnské diecéze Davídek, který strávil 14 let v komunistických žalářích, se již ve vězení a zejména po propuštění věnoval organizaci církevního života v utajení a výchově nových kleriků. Pro tuto činnost usiloval získat církevní samostatnost spojenou s biskupským svěcením. Využil k tomu mladého Jana Blahu, který měl v chemii dobré vědecké výsledky. Komunistickému režimu se jevil jako bezproblémový a mohl vycestovat a výsledky přednést na konferenci v západním Německu. S doporučením od Davídka a s pomocí v emigraci působícího kněze Pavla Kučery se Blaha setkal se slovenským exilovým biskupem Pavlem Hnilicou S.J. Ten se záležitosti ujal. Jednak Blahovi předal mimořádné fakulty od Pavla VI. opravňující budovat v Československu skrytou církev. Dále zařídil, že augsburský arcibiskup Josef Stimpfle vysvětil Blahu na jáhna a krátce na to 12. července 1967 na kněze. Biskupské svěcení udělit nemohl, neboť fakulta opravňující světit biskupa bez předchozího souhlasu vatikánské kurie se vztahovala pouze na území Československa. K tomu Hnilica pověřil tajného slovenského biskupa žijícího v Praze Petera Dubovského S.J., který 28. října 1967 Jana Blahu konsekroval. Blaha pak hned následující den konsekroval Felixe Maria Davídka.

Protože legitimita těchto kroků bývá zpochybňována, je nutno uvést několik skutečností. Jednak arcibiskup Bertone (v té době sekretář Kongregace pro nauku víry) potvrdil před shromážděnými biskupy a kněžími skryté církve 14. února 2000 na pražské nunciatuře, že zmíněná fakulta pro Československo existovala, byla využita a to oprávněně. Pavel Kučera tvrdí, že nic podobného Hnilica nedomlouval. To nepřekvapuje. Hnilica by byl špatný jezuita, pokud by o svých delikátních záměrech Kučeru informoval. Autor stanoviska na stránce Arcibiskupství pražské dokonce tvrdí1, že si snad Blaha domluvil s Dubovským svěcení sám. Ovšem velmi opatrný Dubovský by nepřistoupil k takovému kroku, za který hrozí exkomunikace svěcence i světitele, aniž by dostal jasné zadání a důvěryhodné pověření.

Objevil se názor2, že se Blaha po konsekraci Davídka stáhl do ústraní. To neodpovídá skutečnosti. Nadále v církvi sloužil i jako biskup3, ovšem na prvním místě byl Davídek. Po Davídkově smrti a sametové revoluci byl Blaha dvakrát ve Vatikánu, aby novou situaci skryté církve řešil. Podařilo se mu se setkat s kardinálem Ratzingerem, prefektem Kongregace na nauku víry, k papeži Janu Pavlovi II. se však nedostal. Kromě Blahy jednali ve věci skryté církve v Římě, bohužel na vlastní pěst, biskup Stanislav Krátký a v Praze na nunciatuře Ludmila Javorová. Určitá roztříštěnost snah i to, že se Davídkovi výběr některých spolupracovníků příliš nepovedl, skryté církvi v této nové situaci nepomohlo.

Vatikán vydal v r. 1992 tzv. Normae, které nebyly pro skrytou církev příznivé. Svěcení služebníků bylo označeno jako „pochybně platné“ a bylo vyžadováno přesvěcení oficiálními biskupy. Nikdo nebyl k přesvěcení nucen, ovšem ten, kdo to podstoupil, sám de facto přiznal pochybnosti o svém svěcení a přešel pod jinou jurisdikci. A o to šlo zejména.

Normae nás postavily do reality. Po sametové revoluci jsme měli naivní představy o Vatikánu, který stojí na straně církve v útlaku. Až postupně vycházelo najevo, jak je prošpikován agenty KGB, jak tam soupeří různé mocenské skupiny. Východní politiku vytvářel kardinál Casaroli, který dopustil jmenování problematických biskupů, jako byli Vrana v Olomouci či Sokol v Trnavě.

Mezi nově ustanovenými biskupy po r. 1989 měl nejdůležitější slovo Miloslav Vlk, člověk, který neměl úmyslu vystupovat proti skryté církvi, ale nedokázal vyřešit žádný složitější problém (kromě skryté církve ani situaci na pražské katolické teologické fakultě, církevní restituce atd.). Zvláště, když ve věci skryté by měl vzdorovat slovenské části biskupské konference reprezentované arcibiskupem Sokolem či nunciovi Coppovi. Jan Blaha, který usiloval o samostatnou církevní existenci, aby se skrytá církev mohla nadále věnovat misii v sekulárním prostředí, v této konstelaci neuspěl. Nejprve spoléhal na kardinála Ratzingera, potom na nuncia Coppu či arcibiskupa Vlka, ale bez výsledku.

Samotnému Blahovi nabídli místo pomocného biskupa v Litoměřicích. To odmítl hlavně ze dvou důvodů. Jednak se v té době věnoval výzkumu léčiv ve vývojovém oddělení firmy Rico ve Veverské Bitýšce a chtěl práci dokončit. K tomu potřeboval univerzitní knihovnu, která v Litoměřicích není. Ale zejména považoval civilní práci služebníků skryté církve za konstituující pro jejich existenci v této společnosti. Oslovují lidi jinak, než z kazatelen, nepotřebují k tomu statut faráře. Po privatizaci firmy a změně jejího zaměření vypracovával odborné rešerše z oblasti přírodních věd a medicíny v Moravské zemské knihovně v Brně. Odtud odešel na Konciánku jako statutární zástupce ředitele tamních škol pro mládež s fyzickým postižením. Mezitím již působil v duchovní správě v Hradci Králové, kam každý víkend dojížděl. Zpočátku si sám platil cesty. Od r. 1999 až do své smrti působil jako pomocný duchovní ve farnosti v Brně na Křenové. (Jeho zařazení bylo podobné současnému zařazení arcibiskupa Bezáka, i když na rozdíl od Bezáka mohl působit veřejně.)

V říjnu 1992 byl pozván na jednání biskupské konference do Olomouce. Jednalo se o léčku. Bohužel tam jel sám. Nebyl ovšem přizván do pléna, dlouho jej nechali čekat v předsálí a pak jen několik hodnostářů4 nutilo podepsat v podstatě rezignační dopis. Nepodepsání interpretovali jako nevěrnost papeži, což Jan Blaha nikdy nezamýšlel, a proto podepsal. (Zároveň však tím česká hierarchie nechtěně potvrdila, že jurisdikce Jana Blahy jsou reálné: Nelze se vzdát něčeho, co jsem nevlastnil.) Krátce nato tento krok odvolal, neboť jej učinil pod nátlakem. Byl to však moment, který řadu ordinovaných služebníků skryté církve odradil od další spolupráce a nechali se podmínečně znovu vysvětit do viditelných struktur.

Jan Blaha však svojí vizi nevzdával. Psal pastýřské listy, ve kterých vybízel k pokračování mise skryté církve, dosvědčoval její legitimitu i sounáležitost s všeobecnou církví.5 Navštěvoval skupiny křesťanů skryté církve. Setkával se s ostatními biskupy skryté církve a jejich spolupracovníky. Na setkání ve Zdobnici v Orlických horách byl v r. 1996 zvolen jedním ze tří mluvčích skryté církve. I když biskupové postupovali v zásadní jednotě, problémy se ale vyskytly. Např. jeden z biskupů – Bedřich Provazník6 – aniž by to kolegům sdělil, opustil službu ve skryté církvi a působil jako farář v Ostrovačicích. Zápisy z jednání, ještě nehotové včetně chyb, zaslané účastníkům ke kontrole, předával ihned „druhé straně“ – biskupské konferenci. Příslušníci biskupské konference pak poukazovali na nejednotu biskupů skryté církve. Skutečnost však byla taková, že při přípravě vlastní prelatury velká většina služebníků skryté církve stála za Janem Blahou, pouze biskup Stanislav Krátký7 řekl doslova (v přátelské atmosféře): „Mikulovský probošt je připraven převzít odpovědnost.“

Janu Blahovi se dosáhnout samostatnou církevní existenci (prelaturu či jinou formu) nepodařilo pro odpor ze strany české biskupské konference. Když už přestali zpochybňovat jeho biskupské svěcení, tak zpochybňovali jeho jurisdikce. A to přesto, že církve v Česku patří už delší čas ve společnosti mezi nejméně důvěryhodné instituce a je naléhavě potřebné hledat nové formy pastorace.

Zvláštní okolnosti, které jej provázely celý život, byly patrné i na pohřbu v brněnské katedrále 20. prosince 2012. Byl důstojný s hojnou účastí. Přišli jej pohřbívat i čtyři z oficiálních biskupů, kteří mu za jeho života příliš nepomohli.

Velikost Jana Blahy je v tom, že přes všechny neúspěchy zůstal svému poslání věrný, že kromě své služby se nevyhýbal ani službě veřejné ve farnosti a ukazoval tak jednotu celé církve.