Bernard pocházel z Toursu, kde se zdržoval téměř po celý život. Díky kosmologickým tématům, která ho zajímala, měl blízko k okruhu učenců spojovaných se školou v Chartres, aniž by zde kdy působil. Vzdělání získal na tourské katedrální škole, na níž později sám vyučoval a sepsal většinu svých prací. Nejvíce se věnoval filosofii a přírodovědě. Nejstarší z jeho dochovaných spisů je zřejmě komentář k prvním šesti knihám Aeneidy, jehož autorství není zcela jisté, ale je dnes obecně přijímáno. Totéž platí pro komentář ke spisu Martiana Capelly De nuptiis Mercurii et Philologiae, který snad Bernard rovněž komentoval pro didaktické účely.

Hlavním Bernardovým dílem je prozimetrický spis Cosmographia, v němž se střídá devět oddílů v rytmické próze a devíti oddíly v různých básnických rozměrech. Bernard ji rozdělil na dvě knihy, Megacosmus a Microcosmus, v nichž alegoricky popisuje, jak byl vytvořen svět a člověk. Vychází z Platónova dialogu Timaios, který se věnuje stejnému tématu, a proto bývá někdy Cosmographia označována jako „nový Timaios“. Bernard čerpal jako jeden z prvních také z arabských lékařských a astronomických traktátů (některé z nich vycházely z Aristotela), dále z Macrobia (komentář k Somnium Scipionis), z Martaiana Capelly, Jana Scota Eriugeny a jiných.

V knize Megacosmus naříká personifikovaná Příroda před svou dcerou Božskou prozřetelností, že pralátka se nachází v chaotickém stavu, a slibuje, že svět bude daleko hezčí, když se tato látka harmonicky uspořádá a vymezí. Božská prozřetelnost se tím dá přesvědčit a oddělí navzájem čtyři základní prvky. Potom stanoví devět stupňů v hierarchii andělů, upevní na nebi hvězdy, uspořádá je do znamení zvěrokruhu a pod nimi vytvoří sedm oběžných drah pro planety. Vytvoří také čtyři hlavní větry, každý pro jiný směr. Potom je stvořena živá příroda. V první knize se tedy popisuje, jak byly uspořádány čtyři základní elementy, z nichž se skládá celé universum. V druhé knize (Microcosmus) Božská prozřetelnost promlouvá k Přírodě, vychloubá se, jak úžasně uspořádala svět a slibuje, že bude stvořen také člověk, kterým bude celé stvořitelské dílo zakončeno. Nařídí Přírodě, aby našla svoje sestry Uranii (královnu hvězd) a Přirozenost, která se vyzná v pozemských věcech. Příroda poslechne, projde všechny sféry a nakonec Uranii najde, společně potom po dlouhém putování vyhledají i Přirozenost. Ta leží v samotném lůně země, mezi voňavými bylinkami, a jsou s ní obě její dcery Teorie a Praxe. Najednou se zde objeví Božská prozřetelnost a společně potom vytvoří člověka.

Novost tohoto díla spočívá zvláště ve využití alegorie pro pojednání o metafyzickém tématu. Cosmographia byla velice oblíbená a ovlivnila řadu dalších tvůrců, například Hildegardu z Bingenu (Cestyvěz) nebo Alana z Lille, který si zvolil za hlavní hrdinku svého prozimetra De planctu naturae právě Přírodu a po formální stránce se snažil Bernarda překonat. Z pozdějších autorů je třeba jmenovat především Boccaccia (dochoval se dokonce exemplář s jeho vlastními poznámkami) a Chaucera.

Z filosofického hlediska zde k výkladu universa slouží zvláštní mystika číselných poměrů, rytmů a symbolů, ale i arabské pojetí „nutnosti“. V dialogu Přírody a Božské prozřetelnosti se ukazuje posun středověkého hermetismu. Je zesílena role astrologie i atomistické nauky. Atomy jsou principem řádu v jinak „nečisté“ látce.

Dalším důležitým Bernardovým dílem je báseň Mathematicus (tj. „Astrolog“), která vychází z jedné z Pseudoquintilianových Declamationes (IV) a z tragických motivů oidipovského mýtu. Děj se odehrává v antickém Římě. Rodičům novorozeného dítěte předpoví astrolog, že se jejich syn stane králem a že zabije vlastního otce. Dítě má zemřít, aby se tento osud nemohl naplnit, ale matka je tajně zachrání. Dítě vyrůstá v cizí rodině daleko od domova. Vyroste z něj schopný mladý muž, silný bojovník, který oplývá ctnostmi a vypracuje se až ke královské hodnosti. O tom se dozví matka, prozradí otci, co se stalo, a syna společně vyhledají, aby jej informovali o jeho osudu. Mladík se chce takovému údělu vyhnout a požádá římský senát a lid o svolení k abdikaci a k sebevraždě.

Bernard tak řeší otázku předurčenosti lidského osudu, otázku svobody člověka a jeho zodpovědnosti. Podobný námět má i spis Experimentarius, který býval Bernardovi připisován, ale jeho autorství není dnes jednoznačně přijímáno.

Nový generální sekretář Konference evropských církví

(MV) Řídící výbor Konference evropských církví (CEC) na svém zasedání v Hannoveru dne 14. března 2024 oznámil jmenování nového generálního sekretáře. Stal se jím Frank Dieter Fischbach z Evangelické církve v Německu (EKD), který se funkce ujme v létě. Nahradí předchozího generálního sekretáře, dánského luterána Jørgena Skova Sørensena, který tuto funkci zastával od ledna 2020 do prosince 2023, kdy podal rezignaci z osobních důvodů, aby mohl být se svou rodinou v Kodani a věnovat jí více času.

Frank Dieter Fischbach studoval evangelickou teologii na univerzitách v Heidelbergu, Tübingenu a Bonnu, působil jako duchovní v evangelickém sboru v Troisdorf (1996-2011) a v Bad Münstereifelu (2019). V letech 2011-2018 byl delegován do Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE), které jej pověřilo činností výkonného sekretáře pro politiku zaměstnanosti a evropské sociální otázky Konference evropských církví v Bruselu. V této pozici úzce spolupracoval s institucemi Evropské unie a s Radou Evropy. Od roku 2019 byl v rámci Evangelické církve v Německu vrchním církevním radou a referentem pro zahraniční službu v Severní a Západní Evropě. Zároveň byl pověřeným zástupcem EKD v tzv. Míšeňském dialogu, tj. ekumenickém dialogu mezi Evangelickou církví v Německu a Anglikánskou církví, nazvaném podle Míšeňského prohlášení z roku 1988.

Nově jmenovaný generální sekretář vyjádřil svoji vděčnost za svěřenou důvěru a mimo jiné uvedl: „Pevně věřím v Konferenci evropských církví jako společenství různých evropských církví a v její zvláštní úlohu při utváření lepší budoucnosti Evropy, uskutečňování míru, smíření a prosazování hlasu pro společné křesťanské hodnoty v politické sféře.“

Konference evropských církví je společenstvím 114 církví z pravoslavné, protestantské a anglikánské tradice z celé Evropy a spolu se svými ekumenickými partnery zastupuje více než 380 milionů evropských občanů. Dvacetičlenný řídící výbor byl zvolen na loňském valném shromáždění, které se konalo v červnu 2023 v estonském Tallinnu. Valné shromáždění zvolilo nové vedení CEC: předsedou se stal arcibiskup thyateirský a britský ekumenického patriarchátu Nikitas; místopředsedy anglikánská biskupka Huntingdonu Dagmar Winter a Frank Kopania z Evangelické církve v Německu. Do řídícího výboru byl opětovně zvolen také Petr Kratochvíl, delegát Českobratrské církve evangelické a bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů.

Z církví, působících v České republice, je členskými církvemi CEC šest církví: Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, Slezská církev evangelická augsburského vyznání a Starokatolická církev.

Nový generální sekretář/ka Ekumenické rady církví v ČR od listopadu 2024

(MV) Dosavadní generální sekretář Ekumenické rady církví v České republice (ERC), starokatolický duchovní Petr Jan Vinš, oznámil, že na Valném shromáždění ERC v listopadu 2024, kdy skončí jeho druhé čtyřleté funkční období, již nebude na funkci znovu kandidovat a vrátí se zpět k akademické, církevní a charitativní práci. Očekává se, že Ekumenická rada církví v ČR vypíše výběrové řízení na nového generálního sekretáře nebo sekretářku.

Petr Jan Vinš byl generálním sekretářem zvolen Valným shromážděním ERC poprvé v roce 2016, podruhé v roce 2020. Úkolem generálního sekretáře ERC je řídit práci sekretariátu a koordinovat činnost jednotlivých komisí, vyřizuje běžnou agendu a zastupuje ERC v rozsahu určeném Valným shromážděním a Řídícím výborem.

Valné shromáždění je vrcholným orgánem ERC, které tvoří zástupci delegovaní členskými církvemi, nejvíce tři za každou církev, z nichž alespoň jeden musí být laik. Ze svého středu volí předsedu a dva místopředsedy na dvouleté období. Na posledním valném shromáždění, které se konalo 21. listopadu 2023 v Praze, byl předsedou ERC znovu zvolen Tomáš Tyrlík, biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání. Opětovně byla zvolena také 1. místopředsedkyně Ivana Procházková, superintendentka Evangelické církve metodistické. 2. místopředsedou byl nově zvolen Bronislav Matulík, místopředseda Rady Církve bratrské. Náhradníkem předsednictva zůstává Pavel Pokorný, synodní senior Českobratrské církve evangelické.

Ekumenická rada církví v České republice v současnosti sdružuje 13 členských církví. Několik dalších církví a zástupce Federace židovských obcí v České republice mají status pozorovatele. Začátkem roku 2024 požádala o status pozorovatele Náboženská společnost českých unitářů. Delegát České biskupské konference (zastupující Římskokatolickou a Řeckokatolickou církev) se zasedání účastní se statusem přidruženého člena.

Texty Týdne modliteb za jednotu křesťanů pro rok 2025 s mottem: „Věříš tomu?“ (J 11, 26)

(MV) Pro rok 2025 připravili modlitby a zamyšlení pro Týden modliteb za jednotu křesťanů bratři a sestry z mnišské komunity Bose v severní Itálii. Materiály, připravené vybraným místním společenstvím, společně vydávají vatikánské Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů a Komise pro víru a řád Světové rady církví. Výsledný materiál je zasílán členským církvím Světové rady církví a římskokatolickým biskupským konferencím. Křesťané v jednotlivých zemích jsou vyzváni, aby texty přeložili a případně si je upravili pro vlastní potřebu.

Na rok 2025 připadá 1700. výročí prvního křesťanského ekumenického koncilu, který se konal v roce 325 v Nikáji nedaleko Konstantinopole. Tato vzpomínka poskytuje jedinečnou příležitost zamyslet se nad společnou vírou křesťanů, jak je vyjádřena ve vyznání víry formulovaném na tomto koncilu, a oslavit ji. Týden modliteb za jednotu křesťanů 2025 nabízí pozvání čerpat z tohoto společného dědictví a hlouběji proniknout do víry, která všechny křesťany spojuje.

Hlavní biblický text pochází z Janova evangelia 11, 17-27. Téma týdne "Věříš tomu?" (L 11, 26) vychází z dialogu mezi Ježíšem a Martou, když Ježíš navštívil dům Marty a Marie v Betánii po smrti jejich bratra Lazara. Týden modliteb za jednotu křesťanů se na severní polokouli tradičně koná od 18. do 25. ledna. Na jižní polokouli si církve často najdou jiné dny pro oslavu Týdne modliteb, například kolem Letnic, které jsou rovněž symbolickým datem pro jednotu církve.

Seminář zájemců o teologii na téma „Moc v církvi a její zneužívání“

Institut ekumenických studií ve spolupráci s Ekumenickým institutem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a Jabokem, Vyšší odbornou školou sociálně pedagogickou a teologickou, zve na 57. víkendový seminář pro zájemce o teologii na téma „Moc v církvi a její zneužívání“, který proběhne ve dnech 26. - 27. dubna 2024 na Jaboku (Salmovská 8, Praha 2). Více informací naleznete na webu Institutu ekumenických studií v Praze v sekci Aktuality: https://www.iespraha.cz

Dne 27. února 2024 navštívila Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů Tara Curlewis, ekumenická pracovnice Světového společenství reformovaných církví (WCRC) a farářka sboru Skotské církve u kostela sv. Ondřeje v Římě, kterou doprovázel Hanns Lessing, úřadující tajemník WCRC. Setkání, kterého se zúčastnil sekretář dikasteria biskup Brian Farrell, nový sekretář Flavio Pace,¹ a také další pracovníci dikasteria, bylo zaměřeno na možnosti nové fáze dialogu mezi katolickou církví a reformovanými církvemi.²

Světové společenství reformovaných církví na podzim 2022 informovalo, že hodlá ve spolupráci s Valdenskou reformovanou církví a Skotskou církví otevřít v roce 2023 ekumenickou kancelář v Římě. Najla Kassab, předsedkyně WCRC, v té souvislosti uvedla, že se jedná o výraz snahy o oživení ducha ekumenismu a povolání spolupracovat na zviditelnění jednoty, kterou Kristus církvím daroval. Podle dohody Valdenská reformovaná církev poskytne prostory pro kancelář, Skotská církev zajistí (a zaplatí) pracovníka, který bude mít poloviční úvazek rozdělený mezi ekumenickou kanceláří a pastorační prací ve sboru u kostela svatého Ondřeje v Římě. Kostel a sídlo sboru se nachází na Via XX Settembre 7 a byl otevřen v roce 1885. Je to čtyřpatrová budova postavená ve stylu florentského paláce, se svatostánkem v přízemí. Je to jednoduchý kostel, do kterého se pohodlně vejde asi 100 osob. Pohyblivé lavice umožňují flexibilní využití bohoslužebného prostoru, a to i pro koncerty. Od počátku existence reformovaného sboru v Římě je jeho složení mezinárodní, původně se skládal hlavně ze Skotů a Američanů, nyní je jeho složení ještě rozmanitější a multikulturní. V roce 2022 sbor oslavil 160 výročí příchodu prvního reformovaného duchovního do Říma v roce 1862, kde slavil bohoslužby kvůli inkvizici nejprve tajně.

Tara Curlewis byla vybrána na základě konkursu vyhlášeného WCRC v únoru 2023. Začátkem listopadu 2023 bylo oznámeno její jméno a při slavnostní bohoslužbě dne 5. listopadu 2023 byla instalována na místo farářky sboru. Tara Curlewis je od roku 1994 ordinovanou duchovní Sjednocené církve v Austrálii (Uniting Church in Australia), sloužila ve sborech Nového Jižního Walesu a v administrativní oblasti australského hlavního města. Podle vlastních slov má ekumenismus ve svém DNA. Ekumenické zkušenosti získala v roli předsedkyně Ekumenické rady Nového Jižního Walesu (2007-2009) a především na postu generální sekretářky/tajemnice Národní rady církví v Austrálii (2009-2014). Na základě čtyřleté smlouvy bude jejím úkolem podpora spolupráce mezi WCRC a jejími členskými církvemi, tj. Valdenskou a Skotskou církví, s římskokatolickou církví, konkrétně s Dikasteriem pro podporu jednoty křesťanů a Dikasteriem pro mezináboženský dialog. Dále bude spolupracovat také se Společenstvím evangelických církví v Evropě, Konferencí evropských církví a Světovou radou církví, v neposlední řadě i s britským a australským velvyslancem u Svatého stolce a dalšími členy diplomatického sboru. V její práci jí bude podporovat poradní sbor jmenovaný WCRC, Valdenskou a Skotskou církví.

Světového společenství reformovaných církví má 233 členských církví ve více než 105 zemích a zahrnuje zhruba 100 milionů křesťanů. Jeho historie sahá do 19. století, kdy byla v roce 1875 v Londýně založena Aliance reformovaných církví světa s presbyterním uspořádáním, která zahrnovala především reformované církve z Evropy a Severní Ameriky (včetně Evangelické církve helvetského vyznání v Rakousko-Uhersku). Po spojení s Mezinárodní radou kongregačních církví v roce 1970 byla přejmenována na Světovou alianci reformovaných církví (WARC). V roce 2010 došlo k přijetí současného názvu po dalšímu spojení, tentokrát s Reformovanou ekumenickou radou. Z českých církví je členskou církví už pouze Českobratrská církev evangelická. Církev bratrská své členství v roce 2003 ukončila, protože nesouhlasila s politickou orientací společenství.

Bohoslužba a kázání tváří v tvář hromadné smrti (text z roku 2005)

¹

Vzpomínka

Třináctého února 1945 pozdě odpoledne přeletělo nad mým rodištěm v pohoří Schwäbische Alb² několik stíhacích bombardérů. Lidé sotva stačili doběhnout do krytu a už padaly bomby. Zasáhly železniční most a různá jiná místa, mezi nimi i dům mých prarodičů. Dvě bomby dopadly napravo a nalevo od něho a tlak vzduchu vyzvedl hrázděnou stavbu do výšky. V nedostatečně chráněném krytu bylo sedmnáct lidí. V příštích hodinách se je podařilo vyprostit živé až na dva – jednoho kojence a moji matku. Ve městě tehdy zahynulo hodně lidí. Maminka byla uložena do rodinného hrobu. Obyvatelé města se sešli v hojném počtu. Pohřeb proběhl téměř bez pláče, jak kázal dobrý mrav. Farářovým úkolem bylo utěšit. Jistě to udělal. Dnes už jsou všechny hroby naší rodiny na hřbitově v Ebingen srovnány se zemí. Protože maminka byla jednou z obětí války, její hrob zůstal.

Je v tom nějaký rozdíl, jestli má člověk promluvit v případě jedné, náhodné smrti, nebo v případě tragédie, jež postihla celé město?

Onoho třináctého února 1945 zničil spojenecký nálet také Drážďany. V jediné noci zahynuly během několika hodin desetitisíce lidí. Jde-li o smrt, nezáleží vlastně na množství, jedna mrtvá stačí. Jenže mnohonásobná smrt semkne ty, kdo přežili, ke společnému nářku nebo i ke společnému mlčení, pokud se slov nedostává. I faráři by raději mlčeli, ale kdo už by měl vyjádřit společný smutek, když ne oni?

Dávno předtím, než se lidé modlili starozákonní žalozpěvy, existovaly nářky nad zničeným městem, nářky nad zničenými svatyněmi a nářky nad zabitými lidmi. Asi vůbec nejstarší žalozpěvy, pocházející od Sumerů, jsou ze 3. tisíciletí př. Kr. I ty se zpívaly při smutečních bohoslužbách, někdy tak dlouho, dokud nebyly svatyně obnoveny. Zbořený drážďanský kostel Frauenkirche byl znovu postaven. Ale vzpomínka na zničené město a jeho mrtvé obyvatele hned tak nezmizí.

I. Přírodní katastrofy a teror, genocida a šílení střelci, neštěstí

Kdo nemá štěstí, má smůlu, slovo nešťastník znamená v banálním případě prostě smolař. Ale tak jednoduché to zase není.

Slovo neštěstí dostalo speciální význam. Znamená nehodu, katastrofu – na silnici, na moři, ve vzduchu. Lidé umírají při autobusovém neštěstí, při neštěstí lanovky, při neštěstí v metru (Daegu, Jižní Korea, duben 1995), při leteckém neštěstí (pád Concordu, Francie, červenec 2000), při vlakovém neštěstí (Eschede, Německo, červen 1998).

V případech masových tragédií je nutno co nejdřív přijít s vysvětlením, jak k tomu mohlo dojít. Reportéři jsou pod časovým tlakem. To odpovídá dnešnímu většinovému pohledu na svět: Všechno lze vysvětlit. Skutečnost je následkem příčiny. Je nutno objevit příčinu, abychom pochopili skutečnost. Vysvětlení činí nepochopitelné pochopitelným, omezuje kontingenci,³ oslabuje to, čemu nerozumíme, čeho se bojíme, před čím stojíme němí.

Kdo hledá příčiny neštěstí, dospěje většinou k technickým problémům, často k „lidskému selhání“. Stroje mohou být sebedokonalejší – vymysleli a řídí je ovšem lidé. A právě tito lidé jako by na své vlastní vynálezy nestačili. Při jejich řízení selhávají. A pak se hledají viníci. V některých případech existují. Ale dost často jde o to, najít „obětního kozla“. Toho můžeme vyhnat před hradby. A tím je znovu nastolen pořádek.

Potíže nastanou, pokud viníky neštěstí nelze pohnat k zodpovědnosti. Požár v korejském metru zavinil podle tiskové zprávy duševně nemocný člověk. Nebo chtěli tím novináři jen vysvětlit čin, který nemůže být beze zbytku vysvětlen? Snažili se zařadit nepochopitelné hnutí lidské duše do oblasti anomálií, aby princip rozumného vysvětlení zůstal nedotčen?

Jak chatrná jsou taková vysvětlení, to se ukazuje v případech hromadných vražd způsobených zběsilým střelcem. Masakr na erfurtském gymnáziu⁴ máme dosud v živé paměti, bolest ještě nezmizela. Kdo je tady vinen? Právě jde-li o mladistvého pachatele, není odpověď jednoznačná. Jen on sám asi ne. Způsobilo to okolí, ať už tím slovem myslíme cokoli. I v Erfurtu se cítili reportéři povinni přispěchat s vysvětlením. Dotazovali se odborníků. A málokdy byly hypotézy expertů tak nepřesvědčivé jako v tomto případě. Nemám nic proti snaze pochopit a vysvětlit. Ale všechno má svůj čas.

Je přímo děsivé, jak dlouho bývají trpěny genocidy. Ani holocaust nebyl zastaven naráz.

Přírodní katastrofy dnes jen málokdy vyvolají otřes společnosti v národním nebo globálním měřítku. Výjimkou bylo tsunami v Jihovýchodní Asii 26. prosince 2004. Jinak zůstávají zemřelí a pozůstalí spíše sami, např. po záplavách, k jakým v Číně dochází pravidelně, nebo po tajfunech. Tyhle přírodní události mohou vzbudit kolektivní pobouření nanejvýš proto, že se výkyvy počasí vykládají jako důsledek globální klimatické proměny způsobené člověkem. Argumenty tohoto druhu jsou často pouhé spekulace, ale bývají ideologizovány a využívány při protestech proti celosvětovému hospodářskému vývoji.

Na smutečním oznámení mé maminky v únoru 1945 stálo, že byla obětí angloamerického teroristického útoku. Tak se tomu tehdy říkalo. Stejnými slovy se mluvilo i o bombardování Drážďan. Teroristickým útokům na německá města předcházely ovšem německé nálety na anglická města. To se předtím vyzkoušelo už v Guernice, Němci to tam vyzkoušeli.⁵ Teroristický útok je vynález křesťanských národů. A Japoncům se moc dobře hodil ve třicátých letech za japonsko-čínské války.

Na teroristické útoky v Německu 70. let jsme už skoro zapomněli.⁶ Jejich oběťmi byli „jen“ jednotlivci.

A pak přišlo 11. září 2001 a tisíce mrtvých v řítících se věžích Světového obchodního centra v New Yorku. Teď byli teroristy lidé úplně jiného druhu, dokonce to nebyli ani „normální“ muslimové, nýbrž islamističtí fundamentalisté, od nichž bylo možno se distancovat. Výkřik hrůzy nevyvolaly jen oběti, nejen obrovský počet mrtvých je důvodem, že se každoročně ve výroční den znovu otevírají rány zarmoucených. Cítíme, že se tehdy v New Yorku zhroutily symboly západní kultury a ekonomie. Také proto byl nářek a smutek kolektivní – na celém světě byli hluboce zasaženi ti, kdo se považují za součást Západu.

Od onoho 11. září už nás teror neopouští. Stal se prostředkem vedení války. Teror je řečí slabých, stávají se jím silnými.

Začátkem září 2004 byl postižen Beslan, do té doby neznámé místo na severu Kavkazu.⁷ Čtrnáct dní na to se oficiálně mluvilo o 330 mrtvých. Taková brutalita, něco nepopsatelného. Začátek školního roku je přece velký svátek, v Beslanu i v Německu. Záměrně a nemilosrdně byla škola přepadena právě v tento den. Nezměrná bolest ochromila celé město. Lidem zbyl jen pláč na hrobech. Zažili nevýslovnou brutalitu lidského srdce, brutalitu, která je posledním prostředkem politického boje.

II. Slovo na neděli pronesené 4. září 2004

Že v současném Německu, ostatně jako téměř ve všech západoevropských společnostech, hraje náboženství v životě lidí zcela podřízenou roli, není třeba připomínat. O to nápadnější je, že v situacích, kdy slova váznou, se společnost uchyluje k jazyku křesťanských církví. Tento jazyk neformulovaly církve samy, používají řeč rituálů. A křesťanský jazyk vychází z jazyka Židů a izraelského národa. Nikdo se nenaučil jazyku nářku tak jako židovský národ.

Nářky nad oběťmi v korejském Daegu probíhaly v náboženské tradici katolíků a protestantů, buddhistů a konfuciánů, a také muslimů. Rozhodně vzpomínková bohoslužba konaná rok po neštěstí byla společnou, státem podporovanou slavností korejských náboženství – což je vlastně velmi překvapivé vzhledem situaci v zemi, kde jednotlivá náboženství sice mezi sebou neválčí, ani nikdy neválčila, ale udržují si vzájemný odstup. Tváří v tvář tolika obětem všechny místní konfese spojily svoje projevy, přinejmenším nechaly je zaznít jeden vedle druhého. Jako by se vzájemně potřebovaly.⁸ V Německu se sejdou alespoň katolíci a protestanti, když jde o veřejné truchlení.

Několik dnů po beslanském masakru, 4. září 2004, pronesla pravidelné televizní Slovo na neděli Mechthild Werner.⁹ Autoři a autorky tohoto pořadu nesmějí opomenout žádnou významnou aktuální událost. Kdo by tedy mohl přehlédnout Beslan? Nezáviděl jsem Mechthild Werner její úkol. Že jsem ji v sobotu večer 4. září slyšel, byla vlastně náhoda. Její projev mě dojal a byl jsem jí opravdu vděčný, že jej zakončila modlitbou, čímž porušila obvyklou formu.

Kvůli tomuto svému článku jsem si její Slovo na neděli vyhledal na internetu. Chtěl jsem si je přečíst, abych o něm mohl i teoreticky uvažovat. Zde uvádím celý text:

Srdce krvácí…

Ze školy v Beslanu vybíhají děti. Polonahé, žíznivé, zakrvácené. Matky zoufale volají. Kdo své dítě najde, popadne je do náruče, jako tenhle otec, a prchá s ním. Pláč, křik, výstřely. Hrůza. Ale tohle byla včera první pozitivní reportáž. Konečně se něco hnulo. Dny a noci předtím byly nekonečné.

Vydržet, zkamenělí hrůzou. Mělo by se na ně zaútočit! Copak tam všichni zahynou? Jak to bylo tehdy v tom divadle v Moskvě? To skončí krveprolitím. To se dalo čekat. Jenže kolik krve bude prolito… 300 nebo 500 mrtvých, 700 zraněných, a je tam tolik dětí. Příbuzní se děsí Putinovy tvrdé pěsti stejně jako krutosti teroristů.

„Co je to za lidi, nemají srdce…“ vzlyká jakási matka. Ano, nemají srdce. První školní den. Tisíce lidí na něj nikdy nezapomenou. Učitelé, rodiče, děti, batolata – všichni byli zadrženi jako rukojmí. Co ty děti musely prožít, ta hrůza. Oni na ně stříleli. Ty lidi to roztrhalo. A všude bomby. I na břiše ozbrojených mužů a žen.

„Co je to za lidi, přece mají taky děti,“ pláče ruská matka. Ano, někteří měli dítě, ženu, muže nebo bratra. Jenže byli vystaveni mučení, zažili vraždění. Třináct let války mezi Rusy a Čečenci. Děti, které neumějí nic než nenávidět. Černé vdovy, které už nemají co ztratit. Byli naverbováni a podněcováni k nenávisti. Jejich srdce zkameněla.

„Co je to za lidi…“ nechápavě vrtí hlavou matka. Ale kdo se takhle ptá, ten se nakonec snaží porozumět. Snaží se vidět i v nepříteli člověka. „Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa.“¹⁰ To slibuje Bůh a já v to doufám.

Je to jediná naděje. Obměkčit srdce, zbavit je nenávisti, naučit soucitu. Mnoho Čečenců vyšlo na ulici demonstrovat proti násilí, trpí s ruskými dětmi. A stále více Rusů volá po řešení situace, odmítají politiku bez srdce. A na obou stranách se lidé modlí. Nechcete se pomodlit se mnou?

Bože, naše srdce jsou jako zkamenělá – a přece…

Děkujeme Ti za všechny zachráněné,

zahoj jejich rány na duši i na těle,

pošli pomocníky,

pošli oporu dětem i rodičům.

Modlíme se za všechny zabité,

děti, ženy i muže,

vezmi je do své náruče

a obejmi a utěš všechny, kdo pro ně pláčí.

Prosíme za všechny, kdo šíří hrůzu,

kdo zabíjejí a dávají zabíjet,

obměkči je, dej jim pocítit jejich vinu,

dej jim pocítit vlastní srdce,

pošli anděla míru mezi nesmiřitelné.

Bože, dej nám všem srdce z masa a krve…

Nadpis, jímž je opatřena pouze písemná verze promluvy, se vztahuje k Ezechielovu motivu srdce z masa a krve, k němuž nakonec směřuje celý text. Jde o naději na Boží království pokoje, kde je teror definitivně překonán, a tvrdá srdce jsou proměněna v srdce soucítící. Autorka konfrontuje eschatologickou naději se současnou hrůznou skutečností. Tím zároveň staví most mezi těmi, kdo stojí proti sobě jako nepřátelé. Není to snad také most mezi pachateli a oběťmi?

Z jednotlivých aspektů tohoto Slova na neděli jsem si toho mnoho nezapamatoval. Jsem dost nepozorný posluchač. Ale co mi rozhodně zůstalo v paměti, je změna partnerů komunikace. V první části byl autorčiným partnerem posluchač, tedy i já. V druhé části oslovila někoho jiného. Modlila se k Bohu. Nejsem si jist, zda to diváci méně srostlí s křesťanským prostředím vnímali podobně. Skoro bych řekl, že ano. Přesně to bylo v oné chvíli potřebné a správné: vzdát se všech forem reflexe a jakékoli akce a obrátit se tam, kde jedině je přece jen snad pomoc. Snad přece jen. Domnívám se, že existují příležitosti, kdy jsou nevěřící lidé uchváceni Bohem, protože v tu chvíli v něm poznávají „jedinou perspektivu“. Právě proto jsem přesvědčen, že toto Slovo na neděli bylo pravým slovem v pravou chvíli…

Přesto bych rád věděl jednu důležitou věc. Mechthild Werner se snaží rozšířit své pochopení i na pachatele útoku. Proto mluví o „Putinově tvrdé pěsti“. Proto odkazuje na „třináct let války mezi Rusy a Čečenci“, na „děti, které neumějí nic než nenávidět“ a na „černé vdovy, které už nemají co ztratit“. Takto potom může zahrnout do své modlitby i ty, „kdo šíří hrůzu, kdo zabíjejí a dávají zabíjet“.

I tohle mi při předchozím poslechu před televizorem uniklo. Možná proto, že je to křesťansky tak samozřejmé a že se to od křesťanské kazatelky očekává. Ale při čtení textu jsem to cítil úplně jinak. Nemohl jsem se ubránit pocitu nekonečné vzdálenosti od skutečného smutku těch lidí: Není snad člověk schopen takto mluvit jen proto, že je od těch událostí daleko? Tak strašně daleko od hrobů dětí, strašně daleko od života přeživších a zachráněných lidí. Jeden lépe informovaný člověk říkal, že někteří ze zachráněných nedokáží svůj traumatický zážitek nikdy v životě překonat. Proto si kladu otázku, zda snad tohle přílišné pochopení pro ty, kdo ze sobeckého zájmu a z fanatismu obsadili školu, neovlivňuje naši schopnost úsudku a dokonce modlitbu našeho srdce. Já křesťanku Mechthild Werner naprosto chápu, a právě proto bych také rád věděl, jestli je skutečně nutno tváří v tvář nevyslovitelnému volit právě tato slova.

III. Žalmy jako učebnice postoje vůči teroru

Řekl bych, že jsme v posledních letech znovu objevili význam žalmů, jejichž tématem jsou nepřátelé a pomsta. Anneliese Hecht¹¹ říká ve svém kázání na téma modlitba: „Je správné mluvit s Bohem o vší své zlobě, o nepochopení druhých, i o své nenávisti – tak, jak nám to ukazují autoři žalmů. Oni se své nenávisti neoddávají, nýbrž ji v modlitbě vrhají před Boha, který ji může proměnit.“

Anneliese Hecht vychází ze svého chápání modlitby: Modlit se znamená hovořit s Bohem o svém životě. Je-li to řečeno obecně, nezní to nijak nebezpečně, ale v konkrétním případě je to provokativní: Smí člověk vrhnout před Boží tvář svoji nenávist? Smí dělat z Boha anděla pomsty, jak to naznačuje Carola Moosbach?¹² Jenže copak mohou lidé vůbec Boha „něčím udělat“? Tato formulace pochází ode mne. Carola Moosbach totiž říká: „Buď mým andělem pomsty, Bože.“ To je řečeno jako naléhavá žádost. A přesto je to modlitba. To je právě to specifické na žalmech, že pomstu transformují, že modlící se člověk pomstu sám neuskutečňuje nebo nemůže uskutečnit. Ale kdyby najednou mohl, začal by se mstít? Jednoznačně to nelze vyloučit. Proto také zůstává řeč žalmů nebezpečná.

V této souvislosti je důležité všimnout si hebrejského slova „neqama“. Do němčiny se překládá jako pomsta, v hebrejštině souvisí spíše s „právem“, s „nastolením práva“. Jde o právo bezprávných. Je nutno dodat, že žalmy o pomstě se zrodily z trpkých zkušeností s bezprávím. Tím jsou také dány jejich meze: Takový rozhovor srdce s Bohem je možný jen ve chvílích hořkého smutku, je krátký a vhodný spíše při individuálním nářku než v rámci veřejného projevu. Tam je namístě tehdy, pokud je prosba o pomstu vyslovena v rámci přemítavé reflexe. Anebo když trpká zkušenost vyústí do nářku, který nastolení práva nechává na Bohu. Naším tématem jsou situace, kdy mnohonásobná smrt postihne kolektiv nebo vytvoří kolektiv ze svědků a truchlících. Speciálně nářky lidu z knihy Žalmů vznikaly za okolností tohoto druhu. Vyjadřují žal nad Jeruzalémem, nad zkázou města, nad jeho dočasným zánikem v r. 587 př. Kr. Působivě a konkrétně popisují činy nepřátel (Žalm 74). Situace je tísnivá, protože Židé cítí, jak je jim Bůh vzdálen. Jejich nářek se stává prosbou, vyjadřuje touhu znovu pocítit Boží přítomnost. Bůh Izraele, skrytý ve svém jednání, není Bohem, v němž a skrze něhož se zjevuje zlo. Je to „vzdálený Bůh“. Prosebníci jsou přesvědčeni, že se rozpomene na svou smlouvu. Proto se k němu modlí.

Tato naděje určuje podobu naříkavých žalmů – obsahují vzývání, nářek a prosbu. I tam, kde se Bůh jeví jako nepřítel, zůstává základním tónem modlitby naděje na obrat. Oswald Beyer to ve svém souhrnném přehledu formuluje takto: „Není nářku, v němž by chyběla vzpomínka na někdejší důvěru a naděje v konečné vyslyšení.“¹³

Nářek se ozývá tam, kde se život projevuje nepřátelsky. Nepřátelé mohou být konkrétně pojmenovatelní. Pak jsou jako takoví identifikováni a určitým způsobem označováni. Dnes jsou to teroristé. Zároveň však existují životní situace, které vnímáme jako elementárně nepřátelské, aniž by bylo možno jmenovat konkrétního nepřítele. Žháře z Daegu nebo šíleného vraha z Erfurtu lze těžko označit pojmem „nepřítel“, na to je takový člověk příliš svým vlastním nepřítelem. K podobným případům hromadného umírání je obtížné zaujmout postoj, protože pachatele těchhle hrůz, včetně čečenských teroristek z Beslanu, chceme a musíme také litovat. Temnota, která halí život a vyvolává hromadnou smrt, není čistě duálním pohledem „dobro–zlo“ postižitelná.

A co když za hromadnou smrt vůbec nelze činit zodpovědnými jednotlivce ani lidské skupiny ani státy, když zbývá jedině banální „technické selhání“ nebo „lidské selhání“, které lze obtížně někomu přisoudit, když jako jediné rozumné vysvětlení zůstává přírodní katastrofa – nezmizí pak také vnímání vzdáleného Boha? Nezůstane pak jeho místo prostě prázdné, prázdné, i když se k prohlášení „Bůh je mrtev“ nedáme svést? Nezbývá pak jako terapeutický prostředek nic jiného než popisovat útrapy, plakat a bědovat? To je málo. Ale jsou situace, kdy je málo lepší než nic: Možnost naříkat je dar vzdáleného Boha.

IV. Vysvětlovat, nebo naříkat

Bohoslužebná promluva tváří v tvář hromadné smrti by měla být nářkem, naříkavou modlitbou, měla by se navzdory duchu doby držet Boha jako toho, s nímž člověk může mluvit. Právě to a nic jiného očekávají od křesťanů a příslušníků jiných náboženství i lidé nevěřící. A vůbec ne proto, aby je snad vystavili posměchu, nýbrž prostě proto, že jiná řeč neexistuje.

Bohoslužebná promluva tváří v tvář hromadné smrti, zejména při bezprostředním pohledu na smrt, by se neměla snažit o nějaké racionální vysvětlení, ostatně ani ne o náboženské vysvětlení. Právem ztratily náboženské interpretace okolností viny účinnost – často jsou ovšem nahrazovány pokusy o racionální vysvětlení. Nyní se ještě jednou vrátím k tomu, co bylo řečeno na začátku, a také k Luhmannovým pokusům o porozumění:¹⁴

Otřesné události bývají zařazovány do vysvětlitelných nebo pochopitelných souvislostí. To činí naši principiální bezradnost (kontingenci) snesitelnou. Hledáme výchozí body akce – technické, pedagogické, psychologické, sociální a v neposlední řadě politické. Za nimi jsou skryty zájmy: Beslan slouží Putinovi k posílení centrální moci. Podle něho je příčinou teroristických akcí slabost místní správy.

S tím zpravidla souvisí širší problematika. Kontingence je totiž v naprostém rozporu s moderním chápáním světa. Rovněž nutnost otřesnou situaci pasivně přijmout a nemožnost aktivně jednat odporuje současnému pojetí světa.

Tato nemožnost jednání tváří v tvář děsivé události je nicméně bolestně pociťována. Takže hledáme jiný jazyk, jinou řeč, jež by obstála i ve chvílích nevýslovného utrpení.

Ze všech těchto důvodů považuji za nutné, aby se bohoslužby a kázání při zmíněných tragických událostech vzdaly veškerých pokusů o vysvětlení a daly prostor nářku. V kulturách ovlivněných protestantismem je dnes prakticky nepředstavitelné vyjadřovat němý žal hlasitým pláčem, proto lidé v takových situacích potřebují nářek vyjádřený slovy. Podobnou roli jako slova plní i symboly. Takovým symbolickým vyjádřením jsou už samotné bohoslužebné rituály, v neposlední řadě proto, že připomínají Kristovo utrpení.

Kdo naříká, neuhýbá před Boží vzdáleností, snaží se ji vydržet – naříkavá modlitba už totiž obsahuje prosbu o novou zkušenost Boží blízkosti. Temnota zůstává temná. Rána zůstává otevřená, ale může se i začít hojit, zevnitř.

To je všechno, co může církev dělat? V tuto chvíli ano. Vysvětlování a akce jsou záležitostí jiných. Ti nechť jednají podle svých možností. I nám naše zodpovědnost a víra dříve či později zavelí, abychom se ptali pro příčinách a následcích neštěstí a hledali možnosti prevence. Dříve či později – až začne utichat nářek.

Z Gemeinsame Arbeitsstelle für gottesdienstliche Fragen der EKD 2005/1 přeložila

Helena Medková

V roce 2023 se po celé Evropě konaly různé akce v souvislosti s oslavami 50. výročí podpisu Leuenberské konkordie. V úterý 21. listopadu 2023 se v Husově sboru CČSH v Praze – Dejvicích konala bohoslužba s připomínkou křtu a se společným slavením večeře Páně u příležitosti tohoto výročí. Na úvod bohoslužby promluvil generální sekretář Společenství evangelických církví v Evropě Mario Fischer, který připomenul unikátní ekumenickou situaci v ČR, kde v jako jediné zemi existuje Synod leuenberských církví.

Drahé sestry a bratři,

jsem nesmírně vděčný, že dnes společně slavíme tuto bohoslužbu. Před padesáti lety by to nebylo možné. Těžko bych mohl cestovat přes hranice na několik hodin. Evropu stále oddělovala železná opona. A dokonce i my, církve, které následují Ježíše Krista, bychom byli od sebe odděleni a nemohli bychom mít společenství u stolu Páně.

Leuenberská konkordie

Toto vnitřní rozdělení protestantů bylo překonáno Leuenberskou konkordií z roku 1973, která sjednotila protestantské církve s cílem vytvořit církevní společenství.

V Leuenberské konkordii evropské reformační církve prohlásily, že se shodují v chápání evangelia a že společně mají podíl na jedné církvi Ježíše Krista. Prohlásily, že věroučná odsouzení z doby reformace již neovlivňují učení dnešních partnerů a že si navzájem udělují společenství Slova a svátostí a zároveň uznávají ordinovanou službu.

Tak bylo společenství církví uvedeno v platnost – manželství bylo uzavřeno. Každá církev mohla nadále žít svými vlastními tradicemi; sjednocení forem bohoslužeb nebo církevních organizací nebylo vědomě zamýšleno. Cílem bylo společenství, smíření existujících rozdílů.

Letos slavíme 50 let od uzavření Leuenberské konkordie - tedy zlatou svatbu - a mezitím se k církevnímu společenství připojilo 112 církví, včetně metodistických, tedy téměř všechny reformační církve v Evropě.

Čtyři rozměry společenství církví

Dnes prožíváme společenství církví jako společenství bohoslužebné – ve společném slavení Večeře Páně - ve společenství Slova a svátostí. Společenství církví prožíváme jako společenství učící ve společné teologické reflexi v našich příslušných kontextech. Žijeme společenství církví jako společenství ve svědectví a službě - ve společném jednání a odpovědném vydávání svědectví o tom, jak máme žít pro dobro naší společnosti. A žijeme společenství církví jako společenství, které hledá vhodné způsoby organizace našeho společenství církví a našich církví.

Dnes rádi mluvíme o jednotě ve smířené rozmanitosti. Rozdíly zůstávají, ale jsou vnímány jako bohatství a jako rozmanitost naší jednoty.

Leuenberská konkordie a české církve

Na konferenci v Leuenbergu v roce 1973 byli pozváni tři zástupci protestantských církví z Československa: generální biskup Ján Michalko ze Slovenské církve a. v. v ČSSR, biskup Emerich Varga ze Slovenské reformované církve a farář Jan Dvořáček z Českobratrské církve evangelické. Do Švýcarska bohužel mohl odcestovat pouze generální biskup Ján Michalko. Církve dnešní České republiky tedy nebyly v Leuenbergu zastoupeny osobně, ale předložily svá prohlášení a Emerich Varga a Jan Dvořáček byli zvoleni do komise pro pokračování, která měla rozhodnout o dalším osudu budoucího společenství církví.¹

V říjnu 1973 schválila Leuenberskou dohodu Rada Církve bratrské v ČSSR, v prosinci 1973 Synodní rada Českobratrské církve evangelické a v říjnu 1978 Slezská církev evangelická a. v. Poté, co Evropské shromáždění v Budapešti v roce 1992 vyzvalo k otevření Leuenberského církevního společenství i mimo původní reformační církve, připojila se v květnu 1994 Církev československá husitská a v roce 1997 také metodistické církve v Evropě - a s nimi i čeští metodisté.

V České republice tak vznikla zvláštní ekumenická situace, která byla v Evropě ojedinělá. Zatímco v zemích, jako je Norsko, kde je pouze jedna většinová protestantská církev, bylo církevní společenství spíše otázkou zahraničních vztahů a v zemích, jako je Francie a Nizozemsko, bylo církevní společenství pro protestantské církve laboratoří pro chystané unie mezi luterány a reformovanými, v České republice jsme měli co do činění s pěti různými členskými církvemi se zcela odlišnou historií a odlišnými tradicemi.

Leuenberská synoda v České republice

Církve na tuto zvláštní situaci reagovaly tím, že na návrh profesora praktické teologie Dr. Pavla Filipiho v Praze založily společnou Leuenberskou synodu v České republice - ojedinělou událost v protestantských církvích v Evropě.

Považuji za pozoruhodné, jak vaše církve berou vážně zájmy společenství církví a realizují všechny čtyři rozměry působení církevního společenství:

Bohoslužebné společenství: Každý synod začíná bohoslužbou s večeří Páně, dosáhli jste dohody o vzájemném zastoupení členských církví v diaspoře a vypracovali jste společnou liturgii pro ekumenickou bohoslužbu s připomínku křtu.

Společenství učící: Pracujete společně na různých teologických tématech, která jsou ve vašich církvích důležitá, a společně diskutujete o tom, co dokumenty Společenství evangelických církví v Evropě znamenají ve vašem kontextu.

Společenství ve svědectví a službě: Shodujete se na praktických tématech, jako je diakonie, práce církve s dětmi, mládeží a rodinami, a diskutujete o postavení církve ve společnosti.

Společenství v rostoucím rozvoji jeho formy, případně s organizačními důsledky: Zde je třeba považovat za nejlepší nástroj samotný synod: Dohodli jste se, že se budete scházet každý rok,² že každá církev vyšle čtyři delegáty a že usnesení synody mají prohloubit spolupráci mezi církvemi.

Můžeme se od vás hodně naučit a myslím, že je skvělé, že jste se společně vydali na tak napínavou cestu. Abychom zůstali u obrazu zlaté svatby, můžeme říci, že ne každé manželství je manželstvím z lásky. Důležité však je, aby bylo manželství naplněno životem. Společenství církví se nevyhlašuje jen jednou, ale uskutečňuje se v každodenním životě.

Výzvy pro naše společenství církví

Výzvy pro naše společenství církví v příštích letech jsou různorodé: Jak se budeme vzájemně vypořádávat s různými etickými a politickými postoji v Evropě? Jak můžeme jako církve adekvátně svědčit o své víře a vzájemně se podporovat ve stále více sekularizované společnosti?

Teologie diaspory, jak byla představena jako studijní text na posledním valném shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě,³ má v tomto ohledu zvláštní význam. Studijní text představuje možnosti teologie diaspory pro církve, na jedné straně zvláště výraznou strukturu vztahů mezi církvemi a na druhé straně rozvoj veřejné teologie.⁴ Menšinové církve - ať už se samy označují za diasporu nebo ne - nejsou nikdy soběstačné. Jsou závislé na společenství a sdílení s jinými církvemi, a proto pečují o své mezinárodní kontakty. Kromě toho vždy potřebují občanskou společnost a ekumenické partnery, aby se mohly zapojit do života své společnosti. Protože nemají právní výsady ani finanční či politický vliv, musí menšinové církve při pozvednutí svého hlasu používat přesvědčivé argumenty. Tímto způsobem se podílejí na formování veřejného mínění, vyjadřují hlas evangelia a v rámci svých možností se zaměřují na potřeby lidí ve společnosti.

Tyto poznatky se neomezují pouze na menšinové církve. Stejně tak se vztahují i na církve, které se (zatím) nacházejí v situaci většiny. Ekleziologie diaspory je proto důležitá i pro tzv. lidové nebo národní církve a pomáhá jim uvažovat o tom, jak se v jejich existenci projevuje „povolání a zaslíbení jejich rozptýleného bytí v lidském světě.“

Pro nás jako evropské církve je dnes otázkou, jak máme jednat s církvemi, jejichž kořeny leží na jiných kontinentech a které se nyní usazují zde v Evropě. Myslím si, že naším úkolem jako Společenství evangelických církví v Evropě je vést dialog o společenství církví. Přitom si musíme uvědomit, že tyto rozhovory jsou pro nás jako společenství v mnoha ohledech výzvou v našem sebepochopení a že témata těchto diskusí přesahují výsledky našich dosavadních věroučných diskusí. Jedním z témat je otázka Letnic: jak dnes působí Duch svatý, jak jsou lidé jeho prostřednictvím uzdravováni a uzdraveni.

Valné shromáždění 2024 v Sibiu

Příští valné shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě se bude konat za devět měsíců v Sibiu v Rumunsku.⁵ Rada Společenství evangelických církví v Evropě rozhodla o mottu valného shromáždění: „Ve světle Kristově - povoláni k naději“.

Je pro nás novinka, že máme takto explicitní biblické motto. Předchozí valná shromáždění měla střízlivá motta jako např. „Svědectví a služba reformačních církví v současné Evropě“⁶ nebo „Utváření společenství – evangelický profil v Evropě.“⁷

Padesát let po Leuenberské konkordii nám tak Rada Společenství evangelických církví v Evropě připomíná naše křesťanské poslání - uprostřed krizí tohoto světa. Je to povolání k naději. Povolání, které nám umožňuje vidět svět a naše bližní ve světle Kristově, které nám umožňuje vyjít ze dveří, abychom společně hlásali osvobozující poselství Ježíše Krista a jednali ve světě. Kéž nás k tomu posílí i tato bohoslužba.

Překlad ekumenický odbor ÚR CČSH, úpravy a poznámky Martin Vaňáč

Kongres Katoliczek i Katolików (https://kongreskk.pl/) je polská, před několika lety spontánně vzniklá iniciativa, snažící se o obnovu římskokatolické církve. Iniciativa propojuje velmi různorodé osobnosti, které spojuje zkušenost neudržitelného stavu církve v Polsku. S jistým zjednodušením lze říci, že se jedná o jakousi masovou „vzpouru laiků proti episkopátu“.

Příčiny vzniku Kongresu

Osm let vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského (2015-2023) vedlo k úzkému provázání strany a episkopátu. Podle biskupů by měl každý katolík volit PiS. Téměř jediné společenské téma, kterým se biskupové věnovali, byly potraty. Prosadili jejich zákaz prakticky ve všech případech. K jiným společenským problémům mlčeli. Přispívali tak k polarizaci církve a společnosti. Mnozí např. koketovali s extrémními nacionalistickými kruhy. Arcibiskup Jędraszewski, lodžský metropolita, mlčel, když ultranacionalistické bojůvky z bohoslužby, které předsedal, pochodovaly a křičely „Na stromech budou místo listí viset komunisté". Podobné excesy se udály v Bialystoku, na Jasné Hoře v Čenstochové, ve Vratislavi.

Sexuální zločiny duchovních byly stále zametány pod koberec. Tato „metoda“ prosazovaná v celé církvi Janem Pavlem II. vedla i ke kritickému pohledu na papeže těšícího se do té doby v rodném Polsku velké popularitě. Na jedné straně, když byl prohlášen za svatého, nesmí na něm ulpět asi stín podezření. Na druhé straně je vykreslován jako cynický gangster, který zavíral oči a podporoval sexuální predátory.¹

Situace, kdy církev, ve své většině, není místem hlásání evangelia, ale stojí na jedné straně polarizované společnosti, má kořeny již po r. 1989. Vláda PiS pouze tyto procesy akcelerovala. Po r. 1989 ti, kdo chtěli církev obnovit, modernizovat, prohráli nad proroky polského nacionalismu, který chrání Polsko před „zlou Evropou a celým západním světem“.

Napojení církve na vládnoucí státostranu vedlo k obrovskému poklesu jejích členů, lidé se přestávají k církvi hlásit. Zejména v řadách mládeže je to markantní.

Kdo iniciativu tvoří

K iniciativě se může připojit kdokoli. Zaznívá v ní pestrost názorů. Tím, že vznikla mezi intelektuály, často akademiky, může existovat. Akademici jsou připraveni akceptovat různé názory vedle sebe a racionálně o nich diskutovat. Iniciativa je poměrně masová. Odhadem na ní participují stovky, možná menší tisíce mužů, žen, různého věku, různých spiritualit, lidí napojených na církev s různou intenzitou, lidí s různou sexuální orientací, laiků i kněží (biskupové k iniciativě mlčí), lidí nejrůznějších oborů lidské činnosti, atd.

Způsob práce kongresu

V převážné míře se aktivity Kongresu odehrávají na internetu. Téměř denně se uskuteční některé regionální setkání, či setkání některé odborné skupiny. Řadu video či audio nahrávek lze najít na webové stránce Kongresu.

Pro podporu činnosti bylo vytvořeno jakési desatero. K jednotlivým bodům jsou k disposici instruktážní texty, videa či audia.

1. V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle druhého po stejné cestě.

2. Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a otevřené srdce, bez předsudků.

3. Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.

4. „Společné putování“ je možné pouze tehdy, pokud vychází ze společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie.

5. Synodalita slouží misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm podíleli.

6. Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné porozumění.

7. Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem, má při synodální cestě zvláštní místo.

8. Synodální církev je církev, ve které je uplatňována spoluúčast a spoluodpovědnost.

9. V synodálním stylu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch svatý říká prostřednictvím celého našeho společenství.

10. Synodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.

Právní rámec kongresu

Jako hnutí vzniklé odspodu Kongres Katoliczek i Katolików žádný právní rámec neměl a v podstatě nemá dodnes. Webovská stránka kongresu www.kongreskk.pl byla ale 15. 6. 2021 registrována u polského správního orgánu. Aby bylo průhledné hospodaření s financemi, byla 25. 3. 2022 registrována Nadace kongresu.

Druhé fórum kongresu

Poslední víkend v listopadu loňského roku se uskutečnilo již druhé fórum pod heslem „Současnost církve“, tentokrát v prostorách Baltské filharmonie v Gdaňsku. Fórum se věnovalo několika tématům.

Dr. Piotr Ciacek z varšavského Klubu katolické inteligence přednesl výsledky sociologického výzkumu vnímání obrazu církve v očích věřících. Probíhá a bude dále probíhat postupná destrukce církve. Během vlády PiS se k církvi přestalo hlásit 24% obyvatel. Zejména církev ztratila mladé lidi. Výzkum doložil i významné „vměšování“ církve do politiky.

K tématu sexuálního zneužívání, hovořila Marta Titaniec, spoluautorka iniciativy „Ublížení v církvi", která představila dosavadní aktivity Nadace svatého Josefa v této oblasti. Kromě vystoupení domácích odborníků - P. Jacka Prusaka SJ a prof. Błažeje Kmieciaka - se o zkušenosti ze svých zemí podělili např: Jean-Marc Sauvé, předseda francouzské nezávislé komise pro sexuální zneužívání v církvi, a americká psycholožka přednášející na Harvardově univerzitě, světová odbornice na sexuální predátory, Dr. Anna Selterová. Diskuse se týkala využití zahraničních zkušeností v Komisi pro sexuální delikty v církvi v Polsku, které by ale musela mít pravomoci, být nezávislá na episkopátu a nestranná.

Dalším tématem byla polská synodální cesta. Jak vypadá, jaké scénáře jsou zde možné, jak bojovat s hromadícími se obtížemi, čím se liší od cesty v jiných zemích? Zajímá polské věřící vůbec, co je to synodalita a kam směřuje? Nebo chtějí setrvat ve statu quo? Základem pro debatu byly zkušenosti z jiných zemí - Irska, Německa, Latinské Ameriky. Doplnila je Marta Abramowiczová, autorka reportážní publikace „Irsko vstává z kolen".

Pracovní skupiny

Obtížné otázky víry a nevíry

Mezináboženský dialog

Ekumenické vztahy

Moc v církvi

Péče o stvoření

Vztahy státu a církve

Sociální řád

Manželství a partnerské svazky

Ženy v církvi

Pastorace mládeže

Vztahy mezi duchovními a laiky

Během psaní tohoto příspěvku vznikla nová skupina zabývající se bioetikou

Budoucnost?

Aktivisté Kongresu Katoliczek i Katolików jezdí po celém Polsku a snaží se, aby Kongres nepůsobil jen na internetu, ale aby vznikaly lokální skupiny, které budou apelovat na odpovědnost i práva vycházející z obecného kněžství všech pokřtěných, podporující synodální proces, kolegialitu, dialog s hierarchií. Biskupové ovšem k tomu nemají důvěru a raději mlčí. Několik málo z nich je schopno projevit sympatie, ovšem zcela anonymně, tak aby o tom ostatní kolegové nevěděli. Představa, že lze většinu biskupů „dotlačit“ k provádění reforem v církvi, k přizvání laiků k řízení církve, je, podle mého názoru, utopická. Kapři si sami svůj rybník nevypustí. Biskupové ovšem nepředstavují hlavní problém, tím jsou laici sami. Být církví vyžaduje nejen odvahu, ale i nasazení, které si velká část laiků nedokáže představit či k němu nemá podmínky. Aktivita Kongresu je podmínkou nutnou, ale nikoli dostačující. Je zapotřebí těch, kteří budou vize Kongresu naplňovat a budou církví biskupům a mnohým kněžím navzdory. To není tak jednoduché, jak se zdá. V únorovém čísle Getseman² jsem referoval o aktivitě manželského páru, který s pomocí jednoho dominikána dokázal obejít jak nefunkční „výuku náboženství“ ve škole, tak biskupy a zorganizovat přípravu na 1. sv. přijímání a vlastní slavení mimo farnosti, ve skupinách rodin. To považuji za zdařilé uplatnění subsidiarity v církvi s využitím obecného kněžství.

Stručné představení Jany Poláškové: Byla jsem pokřtěna u Tomáše Halíka v roce 1990, s manželem chodíme do Terezičky (v Praze - Kobylisích) přes 20 let. V současné době jsme ve společenství Farní evangelizační buňka a asi 7 let sloužíme jako přímluvci (služba přímluvné modlitby např. na Charismatické konferenci v Brně). Věnuji se také práci v charitativní organizaci Mary's Meals. Jinak jsem vystudovala FF UK a dlouho jsem učila na gymnáziu estetickou výchovu a dějiny umění. V současné době pracuji jako lektor v Centru současného umění DOX.

Znala jsi pojem synoda dříve, než byl vyhlášen synodální proces v katolické církvi a co sis pod ním představovala?

Pojem jsem vnímala jako shromáždění biskupů, víc jsem o tom nevěděla.

Jak ses dozvěděla o synodálním procesu katolické církve a proč ses rozhodla do něj aktivně zapojit?

Dozvěděla jsem se o něm díky Michalu Němečkovi, který byl pro mě a mého manžela určitou zárukou, že to má smysl a že se výstupy dostanou k biskupům.

Proč ses rozhodla v aktivitách pokračovat i po skončení diecézní fáze a jaký v tom vidíš smysl?

Vážila jsem si práce našich farníků, kteří se věnovali probírání témat synodální metodou a byli ochotní sepsat a odevzdat své výstupy. Protože jsem věděla, že naše farnost byla v tomto procesu hodně aktivní, chtěla jsem práci tolika lidí ještě nějak využít a zúročit. Smysl zatím vidím v několika věcech. Samotná synodální metoda naslouchání velmi dobře funguje a začala se využívat i na jiných úrovních komunikace uvnitř církve např. při sdílení ve společenství či v diskuzi nad konkrétním tématem či problémem.

Zároveň si uvědomuji, že synodalita nás vede k přijetí většího dílu zodpovědnosti nejen za to, jak to vypadá uvnitř našeho církevního společenství, ale hlavně za to, jak nás vnímají lidé stojící mimo církev. Jsme tu pro ně a s nimi…

Vnímáš podporu ze strany církevních představitelů/struktur (např. pastorační rada farnosti, kněz, biskup)?

Myslím si, že se v naší farnosti synodalita už dávno žije. Platí to pro mnoho aktivních farníků, kteří se věnují nejrůznějším službám. Pastorační rada funguje velmi dobře a synodního procesu se aktivně účastnila. Podpořila i vznik nové rubriky Synodalita v naší farnosti ve farním časopise.¹ Od podzimu v něm každý měsíc vychází na pokračování syntéza z výstupů farních synodálních skupinek.

Čtení jednotlivých výstupů pro mě byla velká radost a měla jsem touhu se o ni podělit i s ostatními. Vytvořili jsme si tříčlenný tým, který všechny farní výstupy několikrát přečetl a vytvořil shrnující syntézu včetně statistických údajů a grafů. K tomu nás hodně povzbudila skvěle vytvořená syntéza diecézní, a tak jsme se do toho pustili také.²

Jak konkrétně vypadá aktivita v rámci synodálního procesu (u vás ve farnosti/skupince)?

V současné době u nás probíhá jednou za měsíc setkání pro zájemce o synodální témata. Pracujeme už zmíněnou metodou naslouchání a je to skvělý způsob, jak se učit navzájem přijímat a mít k sobě úctu a respekt. Přestože máme na některé věci odlišné názory, můžeme se i nadále přátelit a mít se rádi. Považuji to za krásnou zkušenost zvlášť v dnešní době, kdy tak často pociťujeme, že žijeme v rozdělené společnosti.

Co tě na této aktivitě, které věnuješ svůj volný čas, těší a co naopak zklamává?

Těší mě, když vidím, kolika lidem leží na srdci budoucnost církve a jejího poslání. Vnímám, že patříme do živého organismu, který se vyvíjí a má v sobě velkou rozmanitost a pestrost. Je pochopitelné, že mnoho různých názorů, pohledů, zkušeností, tužeb atd. s sebou nutně nese i napětí a neporozumění. Napětí ale vnímám jako něco pozitivního. Myslím, že nás vede k dialogu a díky synodální metodě také k větší otevřenosti a naslouchání.

Společná cesta v tak různorodém společenství jako je církev, pro mě představuje velkou školu trpělivosti a tolerance. Máme různé tempo a někdo se ani hýbat nechce a je rád, že má své bezpečné prostředí. Společenství církve mu může nabízet jistotu ve velmi nejistém světě právě tím, že je to uvnitř stále stejné a nic se nemění. Otázkou ale je, jestli je tam pak ještě místo pro Toho, který je opravdu živý a nazývá se Pravdou a Cestou…

Společné setkání proběhlo v sobotu 2. 3. 2024 v kobyliské farnosti a bylo pro nás velkou radostí a povzbuzením. Potěšilo nás i to, že většina z účastníků vyjádřila vděčnost za nápad a organizaci, ale hlavně chuť se dál scházet a ve společné práci pokračovat.

Sešlo se nás 24 a v úvodu nás pozdravil Tomáš Halík z Kolína, kde právě dával duchovní cvičení katechumenům. V online vystoupení krátce shrnul své podněty k synodální cestě a povzbudil nás, ať se nedáme odradit, když některé změny budou trvat delší dobu a že se nemáme bát „jít na vlně Ducha, i když třeba narážíme“. Hlavní část programu pak představovala práce synodální metodou ve třech skupinách, a to nad otázkou Jak můžeme posílit diferencovanou spoluodpovědnost všech členů božího lidu za misijní poslání? Konkrétně: Co máme dělat na úrovni naší diecéze? Co má být naším dalším krokem po tomto setkání?

Průběh synodální skupinky byl následující:

Práce synodální metodou naslouchání

Pozitivní zkušenost se synodalitou v naší farnosti (krátký vstup každého účastníka během představování na 3 minuty)

Modlitba k Duchu svatému:

„Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý,

shromážděni ve tvém jménu.

Provázej nás ty sám,

vstup do našich srdcí

a vytvoř si v nich domov.

Ukaž nám cestu, kterou se máme vydat,

uč nás, jak na ní vytrvat.

Jsme zde s přetěžkým břemenem svých slabostí a hříchů.

Nedopusť, abychom propadli zmatku,

nedopusť, aby nás nevědomost svedla na scestí,

nedopusť, aby předpojatost ovlivnila naše činy.

Dej, ať v tobě nalezneme naši jednotu,

abychom věčnému životu kráčeli vstříc společně,

abychom nesešli z cesty pravdy

a neodchýlili se od toho, co je správné.

To vše žádáme od tebe,

jenž jsi při díle na každém místě a v každém čase,

a ve společenství s Otcem i Synem

na věky věků.

Amen.“

Úryvek z Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům (1 Kor 12,4-7): „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.“

První kolo:

Otázka: Jak můžeme posílit diferencovanou spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu za misijní poslání?

Konkrétně: Co máme dělat na úrovni naší diecéze? Co má být naším dalším krokem po tomto setkání?

Chvíle ticha pro uspořádání odpovědi (2-3 minuty)

Sdílení v naslouchání (každý má 3 minuty), ostatní si mohou dělat poznámky

Druhé kolo: Co mne oslovilo z toho, co říkali druzí?

Otčenáš

Shrnutí výstupů ze skupinek:

Za každou skupinu následně vystoupil jeden mluvčí, aby ostatní seznámil s tím, co ve skupince zaznělo a k čemu jsme došli.

Některé z podnětů:

1. Role kněží a biskupů v synodálním procesu

Kněz má dnes naloženo (odpovědnost ekonomická, právní, pastorační…), můžeme jim ulehčit, když jsou zavaleni spoustou práce, která není jejich posláním.

Kněží jsou první obětí systému. Toužíme víc zapojit kněze a biskupy do synody a získat je pro ni, podporovat zvláště kněze, kteří mají nového komunitárního ducha.

Vychovávat v církvi lídry, kteří se ujmou některých rolí, vyškolit je tak, aby stáli v čele menších i větších skupin a směřovali církev. Nečekat jen na to, až to přijde shora. Církev by měla spíš hledat cesty k tomu, jak se stát hnutím než nějakou centrálně řízenou institucí.

Podporovat žijící buňky, podporovat se navzájem, sdílet obsahové a metodické náměty pro živou církev 21. století.

2. Komunikace a média

Je potřeba zamýšlet se nad tím, jak synodální témata prezentovat. Nedostávají se ani na stránky Katolického týdeníku, zřídit zde pravidelnou rubriku (např. i pro názorové střety). Chceme být schopni prodat do médií také obraz církve, jaký chceme my. Máme pocit, že synodální proces zatím není shora podpořen dostatečným způsobem a mnoho lidí zůstává stranou. Postrádáme něco ve smyslu pastýřského listu, který by ujistil křesťany, že setkáváním synodálních skupin nevytváříme herezi či snahu bourat dosavadní struktury.

Na pastýřské listy můžeme např. posílat ovčí listy.

3. Synodální metoda komunikace – užitečný nástroj

Hodně se nám líbí rozhovor v Duchu. Metoda není omezena jen na setkání skupinek, ale je pro setkávání společenství, pastorační rady, dá se použít manažersky. Vhodný způsob komunikace pro hlásání Evangelia i pro konzultaci s těmi, kdo „jsou nahoře“.

Je to užitečný nástroj, který bychom rádi nesli dál v životě církve a který by nám měl po synodálním procesu v církvi zůstat.

Myšlenka: Když má např. biskupství nějakou spornou otázku, nějaký problém, proč se neobrátí na jednotlivé farnosti a nenechá si poradit formou tohoto synodálního dialogu.

4. Církev jako dům služeb

- místo, kam přijdete a dostanete službu, kterou potřebujete

- můžeme se scházet jako lidé s různými charismaty a dávat se k dispozici

5. Podíl na liturgii

V některých farnostech se laici aktivně podílejí na přípravě nedělní liturgie, ale existuje i jiná forma liturgie: bohoslužba smíření, žehnací bohoslužba (žehnání farnosti, různým skupinám ve farnosti, různým povoláním, žehnání městu, nebo těm, kdo k nám nepatří atd.)

- můžeme my sami hledat, jak připravit liturgii

- svědectví, že je z toho pak úplně jiný prožitek, něco, do čeho vkládám své srdce…

6. Srozumitelnost

Pokud chceme komunikovat jako církev se světem, tak ne takovým způsobem, jakým byla formulována např. poslední otázka do synodálních skupinek.

7. Radost z toho, že se toto setkání děje a naše spoluzodpovědnost

Vděčnost za organizaci a touha, aby to setkání nebylo poslední, abychom pokračovali dál.

Synodální proces – pokud ho vnímáme jako souboj o novou tvář církve, jsme přesvědčení, že se to děje, ten proces běží a vnímáme svoji spoluodpovědnost v tomto procesu. Jsme k ní autorizováni skrze svůj křest úplně všichni. Tuto spoluzodpovědnost přijímáme. Důkazem je, že jsme zde dneska přítomni.

8. Co dál?

Volit koordinovaný postup

Chceme se setkávat jako koordinátoři a pokračovat i na půdě jiné farnosti.

Příští setkání se uskuteční v sobotu 18. 5. v Krči (farnost Michle a Habrovka)

Synodální skupinka v rámci „Chlapi Kobylisy“¹

Komunikovat všemi směry a srozumitelným jazykem

Zaskočila nás nesrozumitelnost dosavadních výstupů synodálního procesu. Považujeme za důležité komunikovat jazykem, kterému budou rozumět i nevěřící (mnohdy mu nerozumíme ani my věřící).

V rámci synodálního procesu je prostor otevřeně komunikovat a za to jsme vděční. Měli bychom v tom pokračovat i po skončení synody, otevřená komunikace o všem a se všemi jako běžná praxe církve.

Je třeba hledat nové vhodné formy komunikace: v rámci jednotlivých farností, mezi farnostmi i s církevní hierarchií - jak shora dolů, tak i zdola nahoru.

Sami za sebe vnímáme, že můžeme udělat pro komunikaci víc, “nést kůži na trh”, překonat lenost (srdce) a projevit odvahu otevřeně mluvit s kněžími a to i o kontroverzních tématech. Naše společenství může svědčit o tom, že atmosféra vzájemného otevřeného sdílení vede k většímu porozumění.

S důvěrou a beze strachu přijímat pestrost

Pro důvěryhodnost církve i nás samotných jako věřících považujeme za nezbytné bezpodmínečně přijmout pestrost, kterou jsme obklopeni - každého člověka s jeho jedinečným obdarováním a zároveň s jeho nenahraditelnými možnostmi obohacení celého společenství.

Bolestně vnímáme jakékoliv formy diskriminace žen, rozvedených, gayů a dalších skupin v církvi. Nejsme schopni stát jednoznačně za naší církví, pokud nedokážeme vysvětlit našim bratrům a sestrám, proč odmítáme požehnání stejnopohlavním párům nebo pro jakoukoliv z uvedených skupin stanovujeme speciální podmínky.

Působíme jako otevřené mužské společenství, jsme z různých farností, různých církví, mnozí z nás mají přesah do dalších farních skupin nebo společenských organizací. Jsou mezi námi gayové i ti, kteří z různých důvodů odpadli od oficiální církve, ale stále se považují za křesťany, přichází mezi nás i nevěřící. Máme zkušenost, že tato otevřenost neoslabuje naši víru, naopak vede k jejímu pevnějšímu ukotvení.

Synodní proces jako trvalý proces v životě církve

Vnímáme, že řada věřících synodální cestě nerozumí, jsou jí zmateni, nebo ji přímo odmítají jako snahu o rozbití církve. Pro mnohé je důležitý postoj duchovních. Není podle nás nutné čekat na pokyny shora, ale přesto vítáme jakoukoliv snahu o zapojení do synodálního procesu z řad kněží (například prezentace výstupů synodálních skupin nebo polemika ve farním časopise ve farnosti Kobylisy) i biskupů (synoda v rámci plzeňské diecéze).

Nechceme se zaobírat jen vnitřními problémy církve. V synodální cestě vidíme příležitost pro církev, aby se ujala role hnací síly společnosti, představila vlastní vizi a naději pro budoucnost ve světě plném výzev: klimatických, společenských, ekonomických. Chceme na tom spolupracovat. Věříme přitom, že je možné nalézt vzájemnou shodu.

V naší mužské skupině se učíme překonávat strach ze ztráty jistot a postavení. Je to cesta, která jde mnohdy proti zažitým vzorcům našeho chování. Proto si navzájem pomáháme (trpělivým nasloucháním), abychom ji nevzdali.

Lidé na okraji církve

„Podporujme možnosti zapojit se do společenství a vytvářejme prostor, aby lidé, kteří se cítí na okraji farnosti, zde našli přijetí a svoje místo.“

Naslouchání vyžaduje zajímat se také o lidi, kteří jsou nám něčím cizí, o lidi v nouzi či v situacích, které odporují církevním předpisům. Pod pojmem „lidé na okraji“ vidíme především lidi nepraktikující, nově příchozí, rozvedené, rozvedené a znovu sezdané, homosexuály a osamělé. 

Raději méně nařízení a více přijetí, vlídnosti, pochopení, přátelství a vzájemné úcty. Církev by se neměla bát říci, že na něco nemá jasnou odpověď a že sama také hledá. 

Církev by měla být přístupná i lidem, kteří jsou ostýchaví nebo kteří v ní nevyrůstali (nevěřící, nově příchozí, migranti). I do naší farnosti chodí pravidelně lidi, kteří se tu ale necítí úplně doma, nenašli odvahu, nikdo je neoslovil, nedoprovodil na konkrétní setkání. Vnímáme jako problém, že se do farních aktivit zapojuje jen určitý okruh lidí. Měli bychom se každý jeden zamyslet, jak tyto lidi oslovit, pozvat. Prospěl by nám též prostor typu „cafeterie“ a více setkání farníků ohledně nasměrování našeho farního společenství a k naslouchání mezi sebou navzájem.

Další z opomíjených skupin jsou lidé nežijící v manželství/páru, tzv. singles. Tento stav často není brán jako plnohodnotný životní postoj. V církvi se na ně málo myslí a chybí pro ně místo, přestože se tito lidé často mohou cítit osamoceně a společenství (církve) potřebují…

Rozvedení a znovu sezdaní

„Cítíme bolest z pravidel, která od společného stolu vyhánějí ty, kteří jim nemohli dostát.“

Jako „lidi na okraji církve“ vnímáme též rozvedené a rozvedené znovu sezdané. I pokud najdou lidi v církvi či kněze, kteří je pochopí a přijmou, už nemají církev, která je chápe a přijímá a kde mají své místo.

Mrzí nás, že tito lidé nemají přístup k eucharistii. Eucharistie by měla zůstat chlebem na cestu, povzbuzením, které právě tito lidé tak potřebují – vždyť mají za sebou často bolestné a rozbité vztahy. To, že s nimi nesdílíme večeři Páně, působí určité vyloučení ze společenství. Bůh přitom na mnoha místech bible zdůrazňuje, že nechce ztratit nikoho. Uvědomujeme si, že manželství je svátost a nesmíme z něj dělat banalitu. Přesto se nabízí otázka, zda by církev neměla změnit alespoň pastorační praxi. V našem farním společenství vnímáme jako důležité tyto lidi neodsuzovat.

Mladí lidé

„Mladí jsou budoucnost církve.“

Církev je nesrozumitelná a uzavřená, klade příliš důraz na dodržování pravidel místo přijetí, odpuštění a lásky. Mladí lidé mají pocit, že církev jako instituci nepotřebují a opouštějí ji. 

Buďme mladým lidem láskyplnými vzory a přitahujme je svým stylem života. Buďme k nim citliví, zejména při rozhovorech o víře. Mladí mají často jiný pohled na církev, nedostávají však prostor, který by si zasloužili. Nebojme se dát jim větší důvěru. Nepřekážejme.

Vytváření intergeneračních společenství jiného typu (ne rodinné, biblické apod.) by v naší farnosti mohlo vést k hlubšímu naslouchání i mezi generacemi. Mohlo by to též otevřít prostor pro mladé mluvit o svých problémech a své víře jinde než v rodině. Mladí lidé mají často (a po covidu zvlášť) problémy se zpovědí a svátostí smíření. Hodně jim může pomoci příklad nás dospělých (rodičů, vedoucích kroužků, starších kamarádů). 

V příštím čísle Kobylístku si budete moci přečíst pokračování syntézy na téma Autorita a spoluúčast v církvi. 

Autorita a spoluúčast v církvi

V novém roce 2024 vám opět přinášíme další pokračování syntézy z výstupů našich farních skupinek (odevzdaných v březnu 2022). Po dvoudílném textu o naslouchání pokračujeme důležitým tématem, které se věnuje otázkám autority, vedení místní církve, spoluúčasti nás laiků a také našim zkušenostem se synodálním přístupem v církvi. Jaké podpory se dostává službám svěřovaným laikům a jak je podněcována naše spoluodpovědnost?

„Naše vize: Přechod od církve poslouchající k církvi naslouchající všem.“ Naše zkušenost s církví jako by zachycovala dvě různé skutečnosti. První jsou jednotliví lidé, kteří naslouchají, sdílíme s nimi život a jsou našimi často blízkými přáteli, a to i z řad kněží či řeholníků. To je i případ naší farnosti, kde kněží naslouchají a ptají se. Druhá skutečnost je církev jako instituce, která působí jako hierarchická patriarchální mocenská struktura. Je vysokoprahová, není snadné se s ní potkat, něco o ní vědět, dostat se k jasným informacím.

Na úrovni celé církve jsme nadšeni z papeže Františka a jeho zájmu o každého člověka.

Naproti tomu místní biskupové nám působí zármutek. Pro naše přátele stojící mimo křesťanství jsou překážkou pro přiblížení se církvi. I pro mnohé z našich společenství jsou obtíží víry v „jednu svatou katolickou…”

Biskup je obklopen lidmi, kteří jsou na něm finančně a existenčně závislí. Současně neexistuje institut zpětné vazby. To svádí ke zneužití moci a prosazování osobního názoru (např. povinné jednostranně zaměřené školení kněží v otázce Istanbulské úmluvy).

Církev je společností vnímána jako instituce, která má negativní postoje v mnoha oblastech života běžných lidí (potraty, homosexuální páry apod.). Stává se přežitkem běžícím v setrvačnosti a nepřináší aktivně nová témata pro společnost! Jsme pak součástí něčeho, co nám vytváří vizitku, a sami se na tom nemůžeme podílet.

Nechceme však, aby církev byla institucí, kde si každý najde svoji pravdu, svoji morálku, svého kněze… V naší vizi by proto církev poslouchající měla přejít k církvi naslouchající všem.

Církev by neměla jít cestou prosazování, ale nabízení s úctou a respektem, ať věci mohou vzejít zespodu. Základem pro naslouchání v církvi by měla být tolerance jinakosti. Přijetí lidí s jinakostí může přinést velké plody!

Církev by měla srozumitelně a věrohodně svědčit o tom, že Bůh odpouští a miluje bez podmínek. Měla by nacházet svatost ve všedním lidském životě. Být svatý znamená být především plně lidský při vědomí své nedokonalosti.

Toužíme po biskupech, kteří budou obrazem lásky Boha, jehož otevřená náruč přijímá každého. Potřebujeme duchovní povzbuzení, ne fráze. Nabízíme zpětnou vazbu a kritiku, ale i modlitbu a lásku.

Desatero pro nového arcibiskupa¹:

1. Uč se od papeže Františka.

2. Zajímej se o ty, jejichž hlas není slyšet, ale potřebují tvoji pomoc a zastání.

3. Neuzavírej se jen do jedné názorové skupiny, časem se může stát iluzí o skutečném světě. Setkávej se často s lidmi a s jejich obtížemi, čím pestřejší prostředí, tím lépe.

4. Neobklopuj se jen těmi, co jsou závislí na tvé přízni a o výši jejichž platu rozhoduješ. Ten, kdo tě kritizuje, nemusí být tvůj nepřítel.

5. Neupřednostňuj svoji moc před lidskostí a milosrdenstvím. Uvědom si, že podle toho, co vyzařuješ, si mnozí, včetně nevěřících, hledajících a pochybujících, vytvářejí obraz o Bohu a o církvi.

6. Vytvářej kulturu otevřenosti a zpětné vazby. I arcibiskup může být omylný.

7. Zvol si kvalitní mediální poradce a pečlivě zvažuj jejich rady. Pokud nevíš, jak odpovědět na konkrétní dotaz, raději to přiznej. Důraz na emoce většinou věcný obsah argumentu neposílí a sdělení pak může působit demagogicky.

8. Nejlepší pastýřský list je krátký a výstižný, protože stručnost je sestra talentu a je to k ostatním ohleduplné.

9. Žiješ sám a pod velkým tlakem, najdi si kvalitní duchovní doprovázení, modlitební přímluvnou skupinu a zvaž spolupráci s osobním terapeutem.

10. Jsi míň důležitý, než ti někteří dávají najevo. Občas odlož svoji funkci a hraj si jako dítě.

(2006)

RCL Sk 3, 12-19; Ž 4; 1 J 3, 1-7; L 24, 36b-48

Velikonoce znovu vyvolaly na scénu téma víry. Víra má příliš mnoho podob, a mezi nimi také podoby neplodné, prázdné, dokonce scestné. Třeba dost rozšířenou formou je snůška ideologií a jako takovou ji vášnivě hájí anebo neméně vášnivě zesměšňují. Anebo všichni už známe formy víry, které slouží jako alibi agrese.

Víra, kterou jsme si připomněli při oslavě křestního pramene, ta bývá ve středu zájmu málokdy. Je to škoda, protože právě ta spolurozhoduje o humanizaci našeho vlastního já, o našem sebenalezení a skrze smíření a komunio trpělivém sebenacházení v rámci celku stvoření.

Je to víra zasetá velikonočními událostmi v Jeruzalémě. A Nový zákon nám dosvědčuje, že taková víra dovede dát jinou chuť snad všemu v životě člověka významnému: Jinou chuť i význam dostaly jásot i slzy, deprese i euforie.

Dnes slyšíme o víře, která přinesla ochrnulému prolomení okovů a svobodný pohyb. Ale také svými důsledky přemohla dosavadní vyděděnost z náboženské obce, zařazení mezi ostatní obec svých současníků. Uzdravení totiž vyškrtlo ochrnulého ze seznamů veřejně známých hříšníků, nemoc byla tehdy chápána jako cejch hříchu.

Dnes byla prostě řeč o té víře, která umožňuje komunikovat s Bohem, Stvořitelem a Zachráncem smyslu našich životů, kdykoli si to situace vyžaduje.

Mesiáš byl chápán – a jistě právem - jako ten, kdo přišel zachránit ubohé a ponížit zpupné. Hluší slyší, chromí chodí, dokonce i chudí stojí vyslancům za zvěstování dobrých zpráv. V tomhle tónu zahájil i Ježíš svou činnost v Galileji. Proto zní Lukášova připomínka: „Mesiáš musel trpět“ dost nečekaně.

Kdysi si mi posteskl misionář z Afriky, že musí zacházet s evangeliem opatrně, jinak by se stalo pro tamní domorodce nedůvěryhodným dřív, než okusí jeho osvobozující moc. Stalo se mu, že po perikopě o blahoslavenstvích místní náčelník nahlas protestoval proti prý dovozu další posvátné chudoby a těžkých situací – těch prý už mají v Africe dostatek a od Boha bohaté Evropy očekávají něco lepšího než dosavadní africkou životní zkušenost.

Myslím, že Lukášovi se to obtížné téma docela dobře podařilo vkloubit do celku dynamicky lidskému. Nejprve naléhavě připomíná, že podstatou víry uzdravující byla důvěra postiženého ve jméno Ježíšovo. Jméno, nezapomeňme, znamenalo identitu, životní program a styl. Pak evangelista doloží, proč on ani další přátelé tuhle důvěru přece jen neodložili, třebaže pod nárazem Getseman a Golgoty hodně zakolísala.

Ten africký náčelník byl s potřebou spásy hotov příliš brzy. Představoval si budoucnost zajištěnou dobrým obchodem s Bohem mocnějším než jsou bohové dosavadní, kteří nedokáží anebo nechtějí zabránit ohavným stránkám všedního života. Pro takový názor ostatně nemusíme ani do Afriky, slýcháme to v souvislosti s katastrofami i v Česku. Možná vrtá červ podobného znechucení nad božím nejednáním i v někom z vás.

Myslím, že je to spor založený docela chybně. Člověk nepotřebuje nebe na zemi. Potřebuje, aby na zemi, jaká je a bude, mohl po tom všem ještě doufat, důvěřovat, věřit v spásnou moc bezmocného ukřižovaného. Celý Jeruzalém byl svědkem Ježíšovy prohry tváří v tvář násilí vrchnosti náboženské i světské. Ale tento ochrnulý se dočkal záchrany ze své neřešitelné situace paraplegika právě tím, že důvěru v takového Ježíše pronesl všemi požáry svých ideálů.

Lukášův Petr vysvětluje: „A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví - a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.“ Lukášův Ježíš zase vysvětluje příběh svého vlastního vzkříšení jako příběh naděje obhájené proti veškeré logice beznaděje tváří v tvář přesile velerady a vladařů. Je to důležité proto, že nad Ježíšovou vírou v Dobrou správu o Abba nehrozila pěstí jen přesila vladařů, ale také přesila správců náboženských hodnot, dokonce elita z těch, kdo mají moc klíčů od nebeského i pozemského.

V obojím je cosi z naší vlastní historie, z našich osobních dějin spásy naší konkrétní bezmocnosti. Naší spásou bude, dokáže-li neumřít naše osobní důvěra v Mesiáše - ukřižovaného a vzkříšeného tváří v tvář drsným okolnostem našeho života občanského, církevního, rodinného.

Písmo neotvíráme proto, abychom na tom nebo onom citátu dokázali, že pravdu má ideologický systém ten a nikoli onen. Porozumět Písmu znamená porozumět svému vlastnímu osudu jako osudu už vykoupenému a osudu, v jehož spásu doufáme skrze Krista v Duchu svatém.

Jakmile jsou dějiny každého z nás naroubovanými na dějiny Krista Ježíše, jsou už dějinami spásy. Strach i smrt jsou už přemoženy, třebaže se s nimi ještě potýkáme. Jde pak už jen o to, zda v nás přicházející Syn člověka nalezne důvěru v evangelium, anebo se o důvěru v Mesiáše necháme obrat logikou světa.