Marc Bogner se narodil 21. února 1881 v Épinalu (dnes severovýchod Francie) v alsaské protestantské rodině. Později se rodina přestěhovala do Orléans, kde se stal jeho otec prefektem, poté do Paříže, kde navštěvoval střední školu. Toužil se stát námořním důstojníkem, ale kvůli špatnému zraku nemohl. Studoval práva. Během pobytu u svého strýce, pastora Tommyho Fallota, prožil v roce 1898 obrácení, rozhodl se zasvětit život Kristu a studovat teologii. V roce 1905 obhájil na protestantské teologické fakultě v Paříži bakalářskou práci o Kalvínových katechismech, oženil se s Jeanne Bargeton, dcerou prefekta, stal se duchovním reformované církve a nastoupil na místo zesnulého strýce Fallota v malé alpské vesnici v Aouste-sur-Sye v departementu Drôme. V manželství se jim narodily 4 děti. Manželka Jeanne zemřela v roce 1933. Roku 1935 se oženil s Mary Thurneysen (+1951).

V roce 1911 přijal nabídku Pařížské evangelické misijní společnosti, aby se stal učitelem na misijní škole. Setkal se s Johnem R. Mottem, zakladatelem Světové federace křesťanských studentských asociací a jedním z hlavních organizátorů světové misijní konference v Edinburgu, která je považována za začátek moderního ekumenického hnutí. Roku 1914 obhájil na teologické fakultě licenciátní práci o svém strýci. V srpnu 1914 byl mobilizován do pomocné služby jako ošetřovatel. Po válce byl jmenován farářem pařížské farnosti Passy-Annonciation, kde působil 35 let (1918–1953, s přerušením 1940–1943). Práce ve sboru pro něj stála na prvním místě a věnoval se jí s velkým nasazením. Odmítal kvůli tomu i pozvání na ekumenické konference ve Stockholmu (1925) a v Lausanne (1927). Konferencí v Oxfordu (1937) a Edinburgu (1937) se zúčastnil.

V březnu 1928 zahájil postní přednášky o křesťanství a moderním světě, ke kterým pozval obyvatele čtvrti. Měly úspěch a Boegner byl pozván, aby pravidelně promlouval v rozhlase, díky tomu se stal známým po celé Francii. V letech 1929–1961 byl prezidentem Francouzské protestantské federace a byl považován za „národního vůdce protestantů“.

Na srdci mu ležela misie a jednota křesťanů, včetně roztříštění reformovaných ve Francii do tří skupin. Výrazně se zasloužil o to, že po pěti letech intenzivního jednání došlo v roce 1938 na synodě v Lyonu ke sjednocení a založení Reformované církve Francie. V té se spojily Union des Églises évangéliques (konzervativní proud), Union der Églises réformées (liberální proud), nezávislé reformované církve a většina metodistických církví. Jako uznání za výjimečný přínos k tomuto sjednocení se stal prezidentem její národní rady a zůstal jím až do roku 1950.

Během II. světové války apeloval na vichistickou vládu ve Francii ve prospěch internovaných v táborech, jménem reformované církve výrazně vystupoval proti antisemitismu. Jeho dopis z března 1941 odsuzující zavádění rasové legislativy je považován za první veřejné vyjádření solidarity francouzských křesťanů s pronásledovanými židy. V roce 1943 odsoudil odvod francouzských dělníků na nucené práce do Německa.

Po válce založil v roce 1947 Francouzskou biblickou společnost a stál v jejím čele do roku 1968. V letech 1949–1968 byl prezidentem správní rady Misijní společnosti. Kromě toho pokračoval ve funkci prezidenta Francouzské protestantské federace do roku 1961.

Na ustavujícím valném shromáždění Světové rady církví v roce 1948 v Amsterodamu byl vyzván, aby přednesl rezoluci prohlašující její vznik a uvedení do života. Stal se jedním ze šesti prezidentů Světové rady církví. Cestoval po celém světě, aby podporoval myšlenku jednoty křesťanů, podporoval místní církve a zasazoval se o pokojné soužití (např. pomáhal zprostředkovat mír na Madagaskaru, během alžírské války protestoval proti mučení a požadoval lepší zacházení s muslimskými zajatci).

V roce 1960 bránil před kritikou komunitu v Taizé, spřátelil se s bratrem Rogerem Schützem. Zastával se Armády spásy. Zúčastnil se 3. zasedání II. vatikánského koncilu (1964) jako osobní host. V roce 1962 byl zvolen členem Francouzské akademie jako první protestantský pastor.

Zemřel 18. prosince 1970 v Paříži a byl pohřben v Montparnassu

Valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR

(MV) V úterý 25. listopadu 2025 zasedalo valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR (ERC), které po dvou letech zvolilo nové předsednictvo: předseda Pavel Pokorný, synodní senior Českobratrské církve evangelické; místopředseda Bronislav Matulík, 1. místopředseda rady Církve bratrské; místopředseda Ladislav Devečka, biskup Luterské evangelické církve augsburského vyznání; náhradník: Martin Moldan, biskup Apoštolské církve.

Předsednictvo je voleno na dva roky. Dosavadní složení (2023–2025) bylo: předseda: Tomáš Tyrlík, biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání; místopředsedkyně: Ivana Procházková, superintendentka Evangelické církve metodistické; místopředseda: Bronislav Matulík; náhradník: Pavel Pokorný.

Po čtyřech letech se do role místopředsedy vrací představitel ČCE, který se od roku 2005 do roku 2021 střídal s představitelem CB.

Dosavadní předsedové ERC: Vladislav Volný (SCEAV) 1993–1995; Pavel Smetana (ČCE) 1995–2000; Vladislav Volný (SCEAV) 2000–2005; Pavel Černý (CB) 2005–2009; Joel Ruml (ČCE) 2009–2013; Daniel Fajfr (CB) 2013–2017, Daniel Ženatý (ČCE) 2017–2021; Tomáš Tyrlík (SCEAV) 2021–2025.

Změna na postu generálního sekretáře ERC proběhla v loňském roce, tj. 2024, kdy Petra Jana Vinše ze Starokatolické církve vystřídal Marián Čop, emeritní biskup Evangelické církve augsburského vyznání v ČR. Mandát generálního sekretáře je čtyřletý (tj. do roku 2028).

Valné shromáždění ERC přijalo usnesení o pozastavení členství Pravoslavné církve v českých zemích v Ekumenické radě církví v ČR na jeden rok. Upozornila tím na vážné narušení důvěry a spolupráce ERC s Pravoslavnou církví v českých zemích. ERC vyzvala její představitele k aktivnímu přístupu směrem k obnovení důvěry do příštího valného shromáždění ERC v roce 2026, přesněji do konce září 2026, pokud nemá být členství PCČZ v ERC ukončeno.

Ohrožení spolupráce v rámci ERC se týká zejména tří oblastí:

1. Pravoslavná církev v českých zemích dlouhodobě nevysílá své zástupce na pravidelná jednání Řídícího výboru ERC, neúčastní se práce ERC v komisích a výborech a jen velmi výjimečně se účastní dalších společných aktivit ERC.

2. Problematické a netransparentní hospodaření Pravoslavné církve v českých zemích, resp. Pražské eparchie. Neplnění finančních závazků vůči státu a svým zaměstnancům.

3. Valné shromáždění ERC se již v loňském roce seznámilo se zprávou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu parlamentu ČR o tuzemském ruském vlivu prostřednictvím pravoslavných církví v ČR. Valné shromáždění ERC vyslovuje svůj zásadní nesouhlas a odpor vůči agresi Ruské federace na Ukrajině a vůči jakémukoli zneužívání služby církve k proruské propagandě.

Všechny tři body vážně poškozuje službu Kristovy církve v naší zemi, dobré jméno ERC, a též již tak křehké vztahy mezi církvemi a občanskou společností v ČR. Ani na výslovnou a osobní prosbu Řídícího výboru ERC směrem k arcibiskupovi Michalovi se situace nezměnila.

Valné shromáždění zároveň uvedlo, že si váží pravoslavné duchovní tradice, řady členů i duchovních Pravoslavné církve v českých zemích.

V následujícím usnesení valné shromáždění ERC doplnilo, že i přes pozastavení členství Pravoslavné církve v českých zemích v ERC, se neruší platnost vyslání stávajících kaplanů této církve v rámci uzavřených Dohod o duchovní službě mezi ERC, Českou biskupskou konferencí a příslušnými orgány veřejné zprávy.

Synod leuenberských církví v ČR

(MV) Ve dnech 28. - 29. listopadu 2025 se ve sboru Evangelické církve metodistické v Praze - Horních Počernicích konalo 13. zasedání Synodu leuenberských církví v ČR, které se kromě běžné agendy (tj. vzájemných informacích o dění v církvích) věnovalo 25. výročí své existence. V pátek se konala společná bohoslužba s vysluhováním večeře Páně a poté přednáška a rozhovor k současným ekumenickým vztahům s Martinem Vaňáčem. Během sobotního jednání bylo na další dva roky znovuzvoleno stávající předsednictvo synodu: předsedkyně Jana Hofmanová (Českobratrská církev evangelická), dále Jana Křížová (Evangelická církev metodistická), Vladislav Blahut (Slezská církev evangelická augsburského vyznání) a Hana Tonzarová (Církev československá husitská).

Synod leuenberských církví v ČR poprvé zasedal v roce 2000. Zahrnuje církve působící v ČR, kteří se hlásí ke Společenství evangelických církví v Evropě (do roku 2003 se jmenovalo Leuenberské církevní společenství). Evropské společenství vzniklo v roce 1973 podpisem tzv. Leuenberské konkordie, dokumentu, který vyjadřuje základní shodu v učení mezi luterskými, reformovanými a unionovanými církvemi v Evropě. Vyjádřená shoda umožňuje vzájemné uznání církví nadále samostatných ve věrnosti svému vyznání a praxi. Dále pak uznání ordinace k duchovní službě, což je základem pro společenství kazatelny a stolu Páně.

Synod zasedá jednou za dva roky. Jednání pravidelně hostí jedna z církví. Členy synodu jsou zástupci pěti církví, zastoupené vždy čtyřmi delegáty (2 ordinovanými, 2 laiky). Na zasedání už podruhé scházeli zástupci Církve bratrské (CB).

Začaly přípravy valného shromáždění Světového luterského svazu v roce 2030

(MV) Delegace Světového luterského svazu (LWF) navštívila začátkem prosince 2025 město Augsburg v Bavorsku, kde se v roce 2030 bude konat XIV. valné shromáždění spojené s 500. výročím Augsburské konfese. Během slavnosti konané 2. prosince 2025 předal pomyslnou štafetu biskup Evangelické církve augsburského vyznání v Polsku Jerzy Samiec, hostitel XIII. valného shromáždění v Krakově v roce 2023, biskupu Christianu Koppovi z Evangelické luterské církve v Bavorsku, která bude hostitelem XIV. valného shromáždění. Biskupka Kristina Kühnbaum-Schmidt, viceprezidentka LWF pro střední a západní Evropu a předsedkyně Německého národního výboru LWF ve svém zamyšlení nad významem Augsburské konfese uvedla, že zůstává základem luterské identity dodnes a zároveň je výzvou k zodpovědné a otevřené ekumenické spolupráci. Valné shromáždění v Augsburguve bude příležitostí k pohledu do budoucnosti: „Jak my jako globální církev přebíráme odpovědnost, jak žijeme smíření a jak s důvěrou v Krista otevíráme cesty, které dávají odvahu.“

Konec vydávání Getseman v papírové podobě

(MV) Po 35 letech existence Getseman končí 387. číslem (prosinec 2025) jejich papírová podoba. Nadále plánujeme vydávat Getsemany v měsíčním intervalu pouze na webových stránkách. Důvodem je, že stále více čtenářů využívá elektronickou verzi, klesá počet předplatitelů a roste cena poštovného. Všem předplatitelům děkujeme a doufáme, že nám zachováte přízeň i nadále. Případné finanční příspěvky a dary budou využity na provoz a technické vylepšení webových stránek. (č. ú. 2300165017/2010) Veškerá redakční, překladatelská a korektorská práce je vykonávána jako dobrovolná a bezplatná činnost.

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Vyrostl jsem v Jednotě českobratrské, dnes Církvi bratrské. Tam mi bylo vštěpováno, že víra je záležitost povýtce osobní. Pán Ježíš je můj osobní spasitel, vyznávalo se, „můj Ježíš mé jest žití“, zpívalo se. Svět, ten ve zlém leží, poskvrnění jeho zlem se vyhýbejme. S lidmi nevěřícími ovšem komunikujeme, jinak to nejde, ale využijme toho k tomu, abychom jim o Pánu Ježíši jako osobním spasiteli svědčili. Stojí sice v Bibli, že Bůh miloval svět, ale to je jeho věc, ne naše. Politika jako oddechové konverzační téma mezi sestrami a bratry se tolerovala, takže jako dítě jsem se dověděl, že Stalin je šelma, stejně jako byl Hitler, a ty hrozné šelmy se podle Danielova proroctví perou a žerou, teprve příchod Syna člověka tomu učiní přítrž. Než se tak stane, byl jsem jako jinoch nabádán, hleďme se do něčeho politického nezaplést, však praví apoštol „Žádný, kdož rytěřuje, neplete se v obecné živnosti, aby se svému hejtmanu líbil“ (2Tm 2,4). Hleďme se líbit Pánu Ježíši, našemu hejtmanu, a nezapleťme se do nějaké politické šlamastyky.

Jako puberťák a postpuberťák jsem pochopitelně rebeloval proti tomu, v čem jsem vyrostl. Tolerantní rodiče, sami už trochu unavení exkluzivitou své církve, mi nebránili v objevování prostředí Českobratrské církve evangelické, kde si mé sympatie získala Nová orientace. Tato skupinka mladých farářů a laiků se snažila v návaznosti na J. L. Hromádku prosadit v církvi „odpovědnost za svět“. To bylo pro mne něco nového, docela jiného než izolacionismus pietisticko-probuzenecké zbožnosti. Výzva k starosti o svět na mne silně zapůsobila, zvláště když se k ní hlásili a svými postoji ji vykládali tak skvělí lidé jako Šimsa, Kocáb, Trojan, Dus. Ti dali „odpovědnosti za svět“ i trochu jiný výklad, než jaký předváděl Hromádka, jenž se tou dobou angažoval hlavně za světový mír. Nová orientace tím rozuměla odpovědnost za společnost, v níž je nám dáno žít, za poměry ve státě, jehož jsme občany.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem za studií na teologické fakultě zjistil, že sloganu „odpovědnost za svět“ by Ježíšovi učedníci nerozuměli a apoštol Pavel také ne. Něco takového by křesťany prvních generací až do r. 313 nemohlo ani napadnout. Určitě se jeden každý cítil před Bohem odpovědný za své skutky i slova, též odpovědný za to, zda se křesťané uvnitř svého společenství nekoušou a nežerou (Ga 5,15). S kým ale a kde právě se koušou a koho žerou římské legie, to nebyl jejich problém.

Pomalu jsem objevoval, že odtaženost od světských záležitostí, vyjádřená písní „ať svět se boří, nám srdce hoří“, není specifikum mé mateřské Církve bratrské, nýbrž do extrému dotažený novozákonní náhled na svět a na křesťanovo místo v něm. Však v Janově evangeliu (mně nejmilejším) je svět temná entita, plná nenávisti vůči světlu světa: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mne prvé než vás v nenávisti měl“ (J 15,18). Svět není Ježíšův oblíbenec, ale protivník. Rané křesťanství žádnou odpovědnost za svět neznalo a znát nemohlo.

Po roce 313 to najednou bylo jinak. Státní struktury už nešly po krku těm církevním a začala tzv. konstantinovská éra, hledání – většinou úspěšné – nějakého modu vivendi, až i kooperace mezi oltářem a trůnem. Církev se za dobré vládnutí vladařů modlí a spravedlivému vládnutí žehná. Za církev je odpovědná církev, za svět světská moc.

Po dlouhá staletí křesťané slýchali a pod kůži jim vlezlo, že vládnoucí struktury jsou od Boha. Na tom se unisono shodují i všechny protestantské konfese 16. století a vždycky se dovolávají apoštolské pareneze (Ř 13,1) “Každá duše vrchnostem poddána buď, neboť není vrchnosti, jedině od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou“. Je to text nejasný, slovem „vrchnosti“ je tu přeloženo původní řecké slovo „éxúsiai“, což by mohlo znamenat nějaké neviditelné mocnosti mezi nebem a zemí; ty ale žádný trestající meč spravedlnosti nenesou a žádnou „taxis“ nevykazují. Nicméně vžil se výklad, že éxúsiai jsou ti, kdo vládnou, přikazují a trestají, přičemž svoji mocenskou funkci mají od Boha.

Bratrská konfese z  r. 1535 jasně říká, že „vrchnosti náměstkové Boží jsou, což i pohanským vrchnostem Písmo dává“. Vládnoucí moc je prostě z Boží milosti, to máme v krvi, katolíci i protestanti, a těžko se toho zbavujeme. Ale zbavovat se toho musíme, neboť konstantinovská éra skončila a prazdrojem vládnoucí moci už není theos, ale démos.

O tom, kdo bude panovník, rozhodujeme spolu s jinými voliči i my křesťané, tím pádem spolurozhodujeme i o tom, jak se bude zacházet s oním příslovečným mečem, jenž býval vyhrazen vrchnosti, tedy s legitimním násilím. Jsme odpovědni i za to, kam pošleme naše legie, pozemní i vzdušné, bude-li aktivován čl. 5 Severoatlantické smlouvy.

Podřízenost vrchnosti, jak ji formuloval Pavel v Listu Římanům, se stala anachronismem. Chceme-li alespoň něco z tohoto apoštolského nabádání zachránit jako poselství pro nás platné, pak snad můžeme podržet sloveso hypotassein, tj. podřídit se, ne však vrchnosti, nýbrž výsledkům voleb. „Když jsou volby, každá duše ať jde volit “, tak by se dala převést do dnešních poměrů apoštolova pareneze.

Z odpovědnosti za úsek světa v našem dosahu se nelze vyvléct, neboť i kdybychom nikoho nevolili, náš hlas může propadnout ve prospěch někoho pro nás nepřijatelného. Proto raději k volbám chodíme, ačkoli víme, že na volebních výsledcích založená demokracie je riskantní podnik, velmi nebezpečný, neboť samožerný. Svobodnými volbami lze nakonec zrušit samy volby, však demokratickou procedurou se dostali k vládě v ČSR komunisté a 15 let před tím v Německu nacionální socialisté. Přitom ale nezbývá, než demokracii držet a hájit až do hrdel ztracení jako ten nejméně špatný režim ze všech ostatních.

Demokracie vyžaduje i jiné občanské ctnosti, než na kterých stály monarchie. Poslušnost, kterou vzorně předváděli Broučci, několik desetiletí formativní literatura evangelických dítek, přestává být v demokratickém státě ctností číslo jedna.

Autor Broučků, kalvinistický farář Jan Karafiát, vyzýval k poslušnosti nejen příkazů Pána našeho a zákona Božího, ale i politického uspořádání a zákonů c. k. mocnářství, neboť to vše je Boží řád, jemuž se věrný křesťan musí podřídit. Svět jako takový je řízen Boží prozřetelností, proto i poslušně zmrzneme, je-li to Boží vůle. Anebo poslušně bojujeme za císaře Pána, jako ten kanonýr Jabůrek v kdysi slavné písni, co u kanónu stál a pořád ládoval, až do roztrhání těla.

V demokratické republice – Karafiát se jejího vzniku dožil, ale šťastný v ní nebyl – se ctností číslo jedna stává nikoli poslušnost, nýbrž samostatné, kritické myšlení, které slepě neposlouchá, ale naslouchá.

To proto, že (cituji Václava Bělohradského) „jádrem demokracie nejsou volby, ale svobodný veřejný prostor, v němž si lidé formují názory a ty se stávají většinovými. Kvalita našich názorů závisí na kvalitě veřejného prostoru a na občanské společnosti, která musí být především společenstvím svobodné řeči, sdílených příběhů a zkušeností, plurality jazyků, v níž se mísí kultura elit a mas v jednu“.

Ideál demokracie jako polydialogu, rozhovoru všech se všemi, plně dosažitelný není, neboť ne všichni o rozhovor stojí a ne všichni umějí či chtějí dialog vést. Přesto ale tento ideál ze zřetele pustit nesmíme, chceme-li být demokraty, neboť dílnou demokracie je svobodný veřejný prostor.

Aktuální vsuvka: V odstřelovacím hledáčku nastupující mocenské garnitury jsou Česká televize a Český rozhlas, veřejnoprávní média. Pomalu a jistě, nejdříve přes finanční zaopatření ze státního rozpočtu, mají být podřizovány vládnoucí moci, která už teď hojně používá média vlastněná zbohatlými soukromníky. Také navztekaná agitace budoucí vlády proti tzv. politickým neziskovkám má vsugerovat veřejnosti, že neziskovky jsou fuj, zatímco na slunci je místo pouze pro ziskovky. Hleďme, ať ve veřejném prostoru neumlkne varování, že likvidace nevládních organizací a médií veřejné služby je atentátem na demokracii samu.

Četbou Bible jsme ponoukáni k novým výkladům jejího poselství, ale nikde tam nenajdeme žádné instrukce, jak s demokracií zacházet, jak a kdy a jestli vůbec demonstrovat na náměstích a v neposlední řadě koho volit. Na politice, na tom neutuchajícím zápolivém jednání o podobu i obsah správy veřejných věcí, se musíme dohadovat všichni se všemi, hledat průměty různých představ a programů, vystavit je soupeření a přitom dbát, aby to všechno něco stavělo, nejen bořilo. Jaké strany a hnutí podporovat a jakými prostředky to dělat, na tom se těžko nějak ekumenicky shodneme, a když, tak ne na dlouho. Dění ve veřejném prostoru bývá hektické, těžko ho stíháme, proto i aktuální politické myšlenky a postoje jsou z povahy věci vždycky spíše záležitostí autorskou než kolektivní. I papežské encykliky jsou hodně autorské, a když jsou chvíli aktuální, rychle zastarávají. Při svých rozhodováních, komu ve volbách svěřit moc a jak působit na žádoucí proměnu mravů v demokratické společnosti, je křesťan odkázán ponejvíce sám na sebe, na své svědomí, své porozumění evangeliu a na svůj politický vkus. Svědectví Písem svatých a učení církve si musí do svých volebních preferencí zapracovat na svou odpovědnost každý sám.

Ani osobní polické postoje uznávaných církevních představitelů nejsou spolehlivým kompasem při plavbě mezi úskalími politiky. Není to tak dávno, co jsme v jedné politické lapálii zaznamenali nesoulad mezi dvěma českými kardinály. To bylo, když prezident Zeman 28. října 2016 vyznamenával úřadujícího primase českého kardinála Duku Řádem bílého lva. Měl být tehdy vyznamenán i pan Jiří Brady, přeživší holokaustu. Jeho synovec Daniel Herman, tou dobou ministr kultury, shodou okolností krátce předtím přijal na svém pracovišti tibetského dalajlámu. To Zemana vytočilo, neboť se obával, že to naruší jeho přátelské vztahy s komunistickými čínskými pohlaváry. Potrestal proto Hermana tím, že dal jeho strýce na poslední chvíli, když už ten vzácný starý muž přiletěl na pozvání Hradu z Kanady do Prahy, ze seznamu vyznamenaných vyškrtnout. Kardinál Vlk o tom tehdy na svých stránkách napsal toto: „Když celá záležitost vyhřezla různými lživými prohlášeními ze strany Hradu, a já jsem byl dobře informován o jejím průběhu, musím se rozhodně postavit na stranu těch, kdo odsuzují takovéto kšeftaření s významnými symboly naší státnosti … Alespoň tímto vyjádřením se připojuji ke všem akcím, které se na protest proti nehoráznému a ponižujícímu jednání prezidenta Zemana konají… zaslouží si protest zdravě uvažujících občanů neúčastí na udělování státních vyznamenání“. Vlka poslechli biskupové Malý a Holub a šli mezi lidi na Staroměstské náměstí, kde démos vyjadřoval solidaritu s Jiřím Bradym, zatímco ostatní biskupové šli na Hrad. Z toho plyne poučení, že kdo chce být v politických otázkách loajální k viditelné církvi, musí počítat s tím, že jeho loajalita bude vždycky volbou mezi odlišnými, až antagonistickými názory uvnitř téže církve.

Je-li jádrem demokracie veřejný prostor, jsou jejím ochranným obalem instituce a procedury, volby především. Za komunistů jsem nikdy nevolil, neboť to nebyly volby, nýbrž rituál podrobenosti. Jen my starší si pamatujeme, jak ty tzv. volby probíhaly. Byla jedna jediná kandidátka, sestavená výborem Národní fronty, tj. v praxi KSČ. Voliči obdrželi lístek se jmény, na jejichž výběr neměli žádný vliv, až ve volební místnosti a očekávalo se, že jej neprodleně vhodí do volební urny. Někde neměli ani plentu, kde by volič mohl alespoň přeškrtnout nějaké jméno, a pokud měli, sotva kdo měl chuť jí využít a upozornit tak na sebe jako na podvratného živla. Navržení kandidáti bývali zvoleni minimálně 99% hlasů. Nevoliči byli pečlivě identifikováni a neúčast zaznamenána v tzv. kádrových materiálech absentéra. Jednou při výslechu na StB mi soudruzi neúčast na volbách připomněli jako přitěžující okolnost, ale postihnout mě nemohli – trestný čin to nebyl a klesnout kariérně hlouběji než do kotelny, to nešlo.

V r. 1986 vyzval synodní senior Českobratrské církve evangelické, výtečný biblista- novozákoník, svým pastýřským listem evangelíky, aby šli volit, neboť volby v socialismu jsou prý něco kvalitativně jiného než volby v buržoazní společnosti, u nás je to plebiscit pro režim, v němž žijeme. A my že musíme říci k socialismu jedno velké, zásadní ano, abychom pak mohli třeba něco drobně kritizovat. Pro nás jiná alternativa než socialismus není, říkal. A jiný vzácný bratr, také kdysi člen synodní rady, sice trapnost a ponížení spojené s volbami vnímal, jak mi přiznal v osobním rozhovoru, ale „to my musíme podstoupit, neb je to trest za naše hříchy a za hříchy otců – tak toto ponížení z ruky Boží přijměme a nešprajcujme se“.

Strašně mě tehdy rozčilovaly všechny tyhle zoufalé pokusy nějak teologicky okecat obyčejný strach a vyčuranost. Po letech si však více všímám toho, že neúčast na tzv. volbách nějak teologicky přesvědčivě zdůvodnit bylo rovněž obtížné, ne-li nemožné. Bylo ohromnou rozkoší potkat někoho, kdo taky nebyl volit, ale nejít tam bylo rozhodnutí na vlastní triko, osobně a osobitě zdůvodněné. J. S. Trojan, po r. 1989 děkan teologické fakulty, za normalizace minimálně jednou volit šel. Pak už ne, což zdůvodnil slovy „už ze sebe šaška dělat nebudu“. Prof. Komárková jim řekla, když k ní s urnou přišli až domů, „alespoň starým lidem už byste měli dát pokoj“. Kdo nešel volit, manifestoval svůj osobní postoj – zde stojím a nemohu jinak. Biblí se při tom ale ohánět nešlo, protože tam o volbách kandidátů Národní fronty za vlády komunistů není ani slovo. Je tam sice jasný pokyn, že se nemáme klanět falešným bohům, ale jestli takovou poklonou je či není účast na komunisty inscenovaném rituálu zvaném volby, to si musel rozhodnout každý sám.

Z novozákonního kánonu však můžeme vytěžit ledacos i pro naše vztahování se ke společnosti v demokratickém státě, např. pokyn „Všeho zkuste, co dobrého, toho se držte“ (1Te 5,21). Je tam v řečtině sloveso „dokimadzein“, tj. zkoumat, prubovat. Prubujme své kandidáty do voleb, abychom se pak mohli držet toho svého. Přiznávám se, že při parlamentních volbách programy stran a hnutí detailně nečtu, svěřuji se od voleb v r. 2017 tzv. volební kalkulačce – jistě víte, co to je. Byl jsem překvapen, že moje postoje a úmysly se shodovaly nejvíc s Piráty, ač mě tehdy štvali svou klackovitou agresivitou, když si za heslo zvolili pokřik „Pusťte nás na ně“. Ale volil jsem je a volím pořád, i když už dospěli a chovají se jako seriózní politická strana, čímž mi konvenují ještě víc než v r. 2017. Jako druzí mi pravidelně vycházejí lidovci.

Reformační princip „sola scriptura“, tedy řídit se pouze Písmem svatým, je pro politické rozhodování nepoužitelný. Z něčeho ovšem vycházet musíme, referencí nám budiž Písmo svaté, i když to nemůže být reference jediná.

Již jsem zmínil, že List Římanům 13 bychom museli hodně výkladově ohnout, abychom tam našli inspiraci pro naše chování v pluralitní demokracii. Oproti tomu se mi zdá, že jako poselství pro dnešní dobu lze bez velkého násilí lze vykládat verše 1Tm 2,1- 4. V překladu téměř doslovném tam čteme: Vyzývám vás ze všeho nejprve k činění proseb, přímluv a vděčných díků (eucharistia) za všechny lidi, za panovníky (hyper basileon), za všechny, kdo jsou v nadřízeném postavení, abychom (hina) nerušený a klidný život vedli ve vší zbožnosti a počestnosti (semnotés). To je dobré a příjemné před spasitelem naším Bohem, který chce všechny lidi učinit spasenými a přivést k seznámení s pravdou.

Nejprve jsou jako předmět našich proseb a díků zmíněni všichni lidé, pak teprve mocnáři. Politika je jen „skromnější část života duchovního“ (T. G. Masaryk), a pokud nejsme profesionálními politiky, věnujme se především „politice nepolitické“. Mnozí se tomuto slovními spojení vysmívali a vysmívají dodnes jako nesmyslnému vynálezu amatérského politika Václava Havla, ale vynalezl ho K. H. Borovský a používal T. G. Masaryk. Nepolitická politika je označení pro drobnou práci všedního dne na kultivaci veřejného prostoru v našem dosahu.

Máme se přimlouvat za lidi vůbec a též máme provozovat „eucharistii“, děkování za to, že něco se povedlo nebo že to není ještě horší. Nespokojenost je správná, nikdy to v politice, správě věcí obecních, není takové, jaké by to mělo být. Přesto je ale třeba všímat si, že se všem lidem, politiky v to počítaje, ledacos daří. Děkujme za vše dobré, čeho se nám skrze jiné lidi dostává.

Pak jsou tu basileové, králové a jiní lidé v nadřízeném postavení.

My si své basileje na dobu určitou volíme. Při volbách je pro nás to nejdůležitější, jaký mají navržení kandidáti program a jaké je jejich stranické zázemí. Hodně dejme na jejich životopis, vyžadujme bezúhonnost. Problém s jedinci ale je, že nikdo není svatý, i když na billboardech všichni vypadají jako svaté obrázky. To je velký malér dnešní demokracie, že prim hraje vizuál, do značné míry jsou volby soupeřením PR agentur.

A ještě větší nesnáz je, že politik čistý a ušlechtilý ještě neznamená schopný. Musí být lev, ale musí být i liška, jak věděl už Machiavelli. Lidé čistých úmyslů bez další výbavy mohou skončit zle, ba i mnoho zlého způsobit. Politika (ta politická či poslanecká, jak ji nazval TGM) je odborné řemeslo. V profesionální politice nestačí jen být odolný vůči tlakům a korupci, je tu třeba i jistého nadání pro politiku a polického vzdělání. V. I. Lenin se mýlil, když říkal, že naučit se řídit stát může každá ženská od plotny. Osidlo politických funkcí tkví v tom, že politik musí chtít dělat politiku, cítit se pro ni dělaný, politika ho takříkajíc musí bavit – ale jen do té míry, aby ho politická hra nezačala bavit natolik, že se stane závislým, stane se gamblerem. Mnohý příklad známe. Na úrovni komunální to moc nehrozí, ale čím vyšší patro politického rozhodování, tím je nebezpečí gamblerismu větší.

V citovaném textu se objevuje účelová spojka hina(aby): Modlitby za lidi i za všechny potentáty a papaláše vznášíme zcela zištně za tím účelem, abychom z toho něco měli, abychom my mohli nějak slušně žít. Politika ve státních strukturách je jen předběžné opatření pro aktivity významnější a ještě důsažnější, tedy pro politiku nepolitickou.

Účelem politiky je náš život ve zbožnosti a počestnosti. Termín semnotés si vykládám jako vážnost, úctu, jíž se nám dostává od jiných lidí. Máme vytvářet dobré důvody, aby si nás křesťanů společnost vážila. A to se také děje, křesťané mají kredit díky tomu, co dělají pro druhé ve všemožných institucích (v Charitě, Adře, Diakonii, v hospicích, sociálních službách, v církevních školách, ale i jinde) jako jedinci, kteří toho hodně umějí a přitom se nevytahují, jsou pravdomluvní a nadprůměrně laskaví, raději křivdu trpí, než by ji někomu působili, a raději si zpívají, než by nadávali. Demokracie je sázka na to, že lidé – sotva vždycky a sotva všichni, ale přece jen většinou ano – dokáží rozeznat, co je dobré, a ocenit to. Tento sociální optimismus sdílel i Ježíš, když vyzval své posluchače „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a chválí z toho Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“ (Mt 5,16).

Jsme zodpovědni za to, aby ve veřejném prostoru, který sdílíme i my křesťané, svítilo světlo a konaly se v něm skutky dobré.

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Pohled Nového zákona na antickou společnost lze sice souhrnně označit za kritický, ale realita byla mnohem složitější, což platí stejně např. i o Ježíšově vztahu k farizejům a farizejích v jeho době obecně. Nepůjde nám o společnost židovskou, jejíž součástí Ježíš a okruh jeho apoštolů (Dvanácti) a všech dalších přívrženců byli součástí. Přes kritické vymezování vůči židovskému establishmentu a nepravostem všeho druhu, legalizmu a nejrůznější dezinterpretace Zákona šlo Ježíšovi i jeho učedníkům o radikální reformu židovství ve smyslu nové Boží nabídky v osobě Ježíšově, blízkosti Božího království a naplnění příslibů.

Situace prvotní církve v rámci antické (pohanské) společnosti byla do značné míry odlišná. Jakýmsi „předvojem“ bylo helénistické Židovstvo v diaspoře, které také žilo svým způsobem na „okraji“ antické společnosti, i když diferencovaně – i podle svého společenského statusu. Jiná byla situace Filóna Alexandrijského a jeho rodiny (stačí připomenout jeho synovce Tiberia Alexandra, jenž se stal i prokurátorem provincie Judsko a Samařsko a přidal se na stranu Římanů) nebo posléze Josepha Flavia. Někteří se plně integrovali a do značné míry popřeli svou židovskou identitu, někteří se snažili při zachování vlastní náboženské identity najít adekvátní možnosti zapojení do společnosti, jiní za ni bojovali proti většinové společnosti různým způsobem (stačí připomenout 3 židovské války, přičemž ta druhá vletech 115-117 se odehrála v Egyptě). Židovské obce v rámci římské říše měly statut jakýchsi „polovičních“ občanských komunit (politeuma, nikoliv polis), římského občanství dosáhl málokdo z Židů. Nicméně Židé byli svým způsobem respektováni i zároveň nenáviděni. První rozsáhlý pogrom se odehrál již v 1. stol. n. l. v Alexandrii za Caliguly (39/40 n. l.), jak to popisuje Filón Alexandrijský. Židé se od dob Caesarových těšili jistým privilegiím v rámci římské říše (sabatu, samosprávě, odváděním peněz do Jeruzaléma, neúčasti na pohanských kultech, nesloužili v armádě), což trvalo až do r. 74. Na konci 1. století už byli křesťané vnímáni odděleně a nemuseli platit tzv. fiscus iudaicus.

Poměrně dlouho byli křesťané v 1. století vnímáni jako odnož židovství (židovská sekta). Zdá se, že zpočátku žili v jistém spojení s židovskými obcemi v diaspoře (viz konflikt v Antiochii, o němž mluví Pavel v Gal) a sdíleli jejich osud. Z líčení Pavlových útrap v 2Kor 11 plyne, že i on, ač se obracel na pohany, byl vnímán svými židovskými současníky jako Žid, a proto podroben židovským synagogálním trestům (musel tedy působit v rámci židovských obcí). K radikálnějšímu rozchodu minimálně v Judsku, ale nejspíš i v říši, se židovstvím došlo po vypuknutí židovské války v roce 66. Ke konci 1. století už byli křesťané v rámci říše chápáni samostatně a považování za „bezbožné“, ateisty, židovská privilegia (religio licita) se na ně už nevztahovala (viz dopis Plinia ml. císaři Trajánovi z roku 112., prefektem Bithynie 111-113). První masivnější pronásledování, avšak lokálního charakteru, je doloženo u Tacita (konec 1. stol.), a to z roku 64 v Římě za Nerona.

Křesťané na rozdíl od Židů zahájili „masivní“ a dlouhodobou misijní činnost, a to městskou. Tento typ misie se rozvinul v Antiochii a šířil se misionáři (apoštoly a kazateli) dál. Pokud jde o Pavla, tak k tomu přispěl jeho rozchod s Petrem, Barnabášem a antiochijskou obcí.

Pavel a jeho doba (40. a 50. léta)

Pavel vyrostl v helenistické kultuře, i když filtrované přes synagogu (Tarsos). Jeho postoj k pohanské společnosti byl tradičně židovsky kritický z hlediska mravnosti a zbožnosti. Na druhé straně, aby jeho misie k pohanům byla úspěšná, musel mít s nimi nějakou společnou platformu (viz Flp 4,8 – bonum commune). Klasickou ukázkou kritického postoje je Řím 1,18-32 nebo 1 Tes 5,3-9. Zároveň však nabádá své adresáty, aby se chovali tak, aby ve většinové společnosti obstáli (1 Tes 4,11-12; Flp 4,5). Pavlova kritika vůči pohanskému způsobu života, pohanské morálce (zejména sexuální) a modloslužbě má za cíl především povzbudit čerstvé konvertity, aby nepodléhali takovým způsobům života (jenž byl všeobecně rozšířen), tedy Pavel sleduje cíl parenetický, ale také zároveň jim chce ukázat velikost Boží milosti, tedy dar svobody od hříchu (cíl naukový). I Pavlovi bylo zřejmé, že nově pokřtění jsou svým způsobem zakotveni ve společnosti (socializováni v tehdejší kultuře) a nelze je z ní zcela vytrhnout, protože v ní musejí žít (viz 1 Kor 5, 9-12, zejména: 9-10. „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci.”). Pavlovi šlo o to, aby křesťanská obec-církev vytvářela alternativní svatý prostor, v němž platí bratrská láska, respekt, ohled jednoho na druhého, rovnost (Flp 2,1-4; Gal 3,26-28; 5,1-6,10; Řím 12 – zejména 12,1n: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“). Tento přístup je třeba aplikovat i na postavení žen a otroků (viz Flm i aktivní účast žen na misii, rovnoprávnost v manželských vztazích). Rodney Stark se domnívá, že právě aktivní účast žen na činnosti prvotní církve byla přitažlivá, takže rychleji konvertovaly ženy a skrze ně pak muži (sekundární konverze), zejména pak v 2. století. Významnou roli, jak ostatně plyne i ze Sk, mohli sehrát, či opravdu pro konverzi k církvi měli, tzv. bohabojní.

Vztah ke státu v Řím 13,1-7:

„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, 2takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. 3Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. 4Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. 5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. 6Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. 7Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“

I přes svůj velmi kritický vztah k pohanské společnosti a její morálce nabádá Pavel k respektování zákonů společnosti

Pavlovi následovníci (60. až 80. léta)

Kol a Ef, 1 Petr – domácí řády svědčí o snaze vytvářet alternativní prostor, ale zároveň se integrovat do společnosti, sdílet s ní to, co je slučitelné s křesťanským životním stylem. To znamenalo i patriarchální řád společnosti i otroctví jako integrální součást života.

1 Petr 2,11-18

„11Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, 12a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. 13Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, 14ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. 15Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. 16Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. 17Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte. 18Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým.“

Státní zřízení, vláda, už není chápáno jako Boží zřízení, nýbrž lidské, křesťané se mu mají podřizovat s ohledem na Pána, tedy kvůli tomu, aby Boží věc nebyla znehodnocena jednáním křesťanů proti (legitimní) autoritě. Zrovna tak služebníci/otroci se mají podřizovat pánům, a to ze stejného důvodu. Respektování nadřízených (dobré jednání) má být prostředkem apoštolátu.

Pastorální epištoly jdou v tomto ohledu ještě dál, jak ukazuje 1 Tim 2,1-4: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, 2za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. 3To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, 4aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ Respekt k většinové společnosti a vládě má sloužit k zajištění pokojného života pro křesťany a k vydávání svědectví, resp. k apoštolátu. Za vládu je třeba se dokonce modlit.

Stejně tak chování otroků má respektovat řád společnosti, aby křesťanská nauka (evangelium) nebylo znevažováno (1 Tim 6,1n): „Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti. 2Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným. Tomu všemu uč a to přikazuj.“ I příkazy pro vdovy (1 Tim 5) se shodují s požadavky tehdejší společnosti a s ideálem manželského života. To platí i o nároku na představeného (episkopa a diákona – univirus).

Konec 1. století

Na konci 1. století, jak o tom svědčí i list Plinia Ml. Trajánovi, dochází k ostrakizaci a marginalizaci křesťanů, k jejich udávání soudům a individuálnímu pronásledování. Důvodem, resp. záminkou, je jejich přesvědčení (víra), jež je označeno za superstitio /pověru, která na říši svolává hněv bohů, stává se tedy kriminálním činem (Suetonius i Tacitus).

O konfliktu se státem svědčí především List Židům a Zjevení Janovo. V Listu Židům se mluví v 10. kapitole o nucení křesťanů zapřít víru a o útrapách (Žid 10,29.32-34): „29Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.” … „32Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; 33někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. 34Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.”

90. léta: Zjevení Janovo

Zjevení Janovo reaguje nejspíš na konfrontaci křesťanů s většinovou společností v Malé Asii kolem poloviny posledního desetiletí 1. století (na konci vlády císaře Domitiana). Zde již není o integraci do většinové společnosti ani jedna pozitivní zmínka. Stát (Řím) je chápán jako protibožská síla, která bude zničena (zejm. kap. 18).

"Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. 5Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny. 6Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob jí odplaťte za její činy! V poháru, který připravovala, připravte pro ni dvojnásob; 7kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte teď trýzně a žalu. Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku – 8proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm. Neboť mocný je Hospodin, Bůh, který ji odsoudil." (Zj 18,4-8)

Na druhé straně se autor Lk a Sk (80. a 90. léta) snaží dokázat, že křesťanství je vůči státu loajální, že nepředstavuje hrozbu, nýbrž přínos, že je to státu mnohem otevřenější „pokračování“ židovství, pravé židovství. Posmívání Ježíše přesouvá autor od Piláta k Herodovi Antipovi, Pavel je pronásledován hlavně Židy, ale brán vážně městskými úřady/úředníky, respektován prokurátorem Portiem Festem, volně hlásá evangelium v Římě, i když je v domácím vězení, je římským občanem.

Ze všech těchto textů plyne, že vztah křesťanů ke státu a společnosti v 1. století se vyvíjel, byl podmíněn lokálními podmínkami a událostmi. Křesťané tvořili marginální skupinu, na konci 1. století jich mohlo být podle kvalifikovaného odhadu asi 10.000, zatímco např. Židů žilo v římské říši v té době 5-7 milionů, z toho převážná většina v diaspoře (v Palestině asi 1 milion). Ke konci 1. století začali být křesťané vnímáni jako samostatná náboženská skupina a jako takoví vystavováni lokálním nevolím římských úředníků. Byli ostrakizováni, marginalizováni, pomlouváni, udáváni, někdy i popraveni (Zj 2,13 – Antipas). O skutečně masivním pronásledování křesťanů lze hovořit až ve 3. a na počátku 4. století do Konstantinova ediktu.

Je evidentní, že s tím, jak se měnilo pojetí eschatologie ve smyslu 2. příchodu Kristova (paruzie), muselo docházet k proměnám začlenění do společnosti. Křesťané nežili a nemohli žít mimo společnost, v nejstarších dobách se však orientovali především na vytváření alternativního prostředí pro život z víry (podobně jako Židé), který přinášel leccos nového (Theissen to nazývá „Liebespatriarchalismus“). Tím, že neusilovali o změnu struktur ani mocenské pozice, nýbrž snažili se – se všemi problémy a možnými excesy – žít adekvátním způsobem života, jak to plynulo z jejich vztahu k Bohu skrze Krista, prospívat druhým (milovat i nepřátele), nasazovat svůj život pro druhé, zůstat věrnými svému přesvědčení i za cenu útrap až smrti, nakonec získali ve společnosti vliv. Vytvářeli alternativní prostor, který byl zřejmě přitažlivý, a to nejen pro nižší, ale posléze i pro vyšší vrstvy společnosti. Jejich apoštolát byl vedle hlásaného slova postaven na apoštolátu života. A to od samého počátku.

(absolvent IES 1998 – 2005)

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Nejprve bych chtěl poděkovat Filipovi za pozvání promluvit zde na téma "Křesťanství a věda". Můj příspěvek bude mít tři části. Jelikož mne toto téma provází takřka celý život, chtěl bych začít několika autobiografickými poznámkami. Poté bych chtěl nabídnout několik postřehů na téma vztahu teologie a přírodních věd (záměrně neříkám „teologie a vědy“, protože teologie je samozřejmě také věda, dokonce – jak by řekl Tomáš Akvinský – věda posvátná, scientia sacra). Tento krátký referát bych pak chtěl zakončit několika velmi osobními poznámkami o vědecké práce a její roli v celku našeho života a osobnostního růstu – neboli toho, čemu říkáme „duchovní život“ nebo „spiritualita“.

V IES jsem začal studovat v roce 1998 – studoval jsem zároveň chemii na VŠCHT – ale studium jsem oficiálně zakončil bakalářskou zkouškou až po sedmi letech, v roce 2005, kdy už jsem byl na doktorátu z chemie v německém Erlangen (trvalo mi hrozně dlouho, než jsem sepsal bakalářskou práci, ale nakonec všechno dobře dopadlo). Abych zde dnes své studium na IES mohl doložit vědeckými důkazy, podařilo se mi najít několik fotografií, možná na nich některé osoby i po letech poznáte.

To, že jsem začal studovat vedle chemie i teologii nebyla samozřejmě náhoda. Ve věku 15–16 let jsem konvertoval a začal chodit do kostela. Každá konverze je samozřejmě složitý a mnohovrstevnatý proces, který se těžko popisuje, ale zmíním alespoň jeden aspekt. Od počátku byla pro mne intelektuální stránka víry velmi důležitá a v tomto kontextu na mne tehdy velmi mocně zapůsobilo, když jsem si uvědomil, že křesťanská víra nemusí být v rozporu s vědeckým pohledem na svět. Pamatuji si, že když jsem se tehdy mého tatínka, který byl gymnaziálních profesorem chemie a biologie, zeptal, jak je to s otázkou stvoření a evoluce, tak mi – ač rodiče nechodili do kostela – ukázal knížku francouzského jezuity a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin „Vesmír a lidstvo“ a vysvětlil, že evoluce a stvoření se nevylučují. Zrovna tak na mne zapůsobilo, když jsem se dozvěděl, že můj učitel matematiky, mladý a velmi sympatický člověk, chodí do kostela a mně tak došlo, že víra nemusí být pouze něco pro staré nebo nevzdělané lidi. A vzpomínám si, že velmi důležitým momentem pak byla i četba knihy britského filozofa Anthony Kennyho o Tomáši Akvinském, kde jsem narazil na argument pro existenci Boha jako prvotní příčiny všeho, co existuje, což mne intelektuálně přesvědčilo nejen tehdy, ale považuji tento argument za naprosto platný i dnes: Bůh jako svým způsobem odpověď na metafyzickou otázku „Jak to že vůbec existuje něco a ne nic?“

Tohle intelektuální zaobírání vírou mělo u mne navíc od začátku silný apologetický náboj – snahu obhájit si víru před sebou a vlastními pochybnostmi i před druhými. Ono to nebylo tak, že bych neustále sám od sebe o víře hned mluvil, ale to, že jsem po maturitě nešel ihned na vysokou školu a místo toho absolvoval civilní službu v Římskokatolické farnosti v Rumburku, samozřejmě vyvolávalo u mnohých otázky a tak se stávalo, že spousta hovorů se známými se nevyhnula otázkám víry a teologie, což mělo občas celkem komické rysy. Vzpomínám si, například, jak jsem potkal známého na maturitním plese a on se jako obvykle se mnou dlouho bavil a pak, když se objevily dvě sympatické dívky, tak nás společně představil slovy: „Ahoj, já jsem Tomáš a studuju medicínu a tohle je Radim – a Radim … je podivín.“

Už jsem zmínil, že pro mne bylo – a dodneška je – naprosto zásadní přesvědčení, že mezi vírou nebo teologií a přírodními vědami nemůže být nějaký zásadní rozpor. To, že mezi teologií a přírodními vědami nemůže být žádný rozpor, má v zásadě dva principiální důvody. Zaprvé, teologie i přírodní vědy mluví o skutečnosti – o tom, co je; pokud o ní obě mluví správně a pravdivě, pak mezi nimi nemůže být rozpor. Zadruhé – a to je mnohem důležitější – teologie i přírodní vědy sice obě mluví o skutečnosti – o tom, co je, ale každá o tom mluví jiným způsobem. Trochu technickým jazykem můžeme říct, že jejich epistemologie – tedy způsoby, jak se dobíráme poznání – jsou v přírodních vědách a teologii rozdílné. Filosofie nás učí – a zde hlavně Wittgenstein – že hranice našeho myšlení jsou dány hranicemi našeho jazyka, přičemž náš jazyk může fungovat různými způsoby. Některé způsoby fungování jazyka – tak jak ho používáme v přírodních vědách – jsou převážně deskriptivní, popisné; např. věta „Tato molekula má maximum absorpce světla při 520 nm“ znamená, že víme, jak tuto molekulu a její vlastnosti kontrolovat a manipulovat (např. jak ji přivést elektromagnetickým zářením do excitovaného stavu, ve kterém bude mít jinou reaktivitu). Ale občas náš jazyk funguje i jinými způsoby: např. když říkáme věty jako „Miluji tě“ nebo „Důvěřuji ti“ – pak náš jazyk sice stále ještě může být označen jako informativní (tedy není bez smysluplného významu), ale oproti onomu deskriptivnímu jazyku, kde šlo o kontrolu a možnost manipulace, zde naopak vyjadřujeme – když říkáme věty jako „Miluji tě“ nebo „Důvěřuji ti“ – že jsme součástí nějakého vztahu – bez potřeby a možnosti kontroly a manipulace. Bůh je v křesťanské teologii neuchopitelné Tajemství, a když o něm mluvíme, tak se vlastně snažíme vyslovit nevyslovitelné. My nevíme, co nebo kdo Bůh přesně je, pouze víme, že Bůh je. Tomáš Akvinský říká: „[Ani] zjevením milosti v tomto životě nepoznáváme to, čím Bůh je, a jsme s ním sjednoceni jako s neznámým (ignoto).“ (Summa Theologiae I, q. 12, a. 13, ad 1.) Všechny dogmatické výpovědi a všechny články víry jsou tedy – pokud je chápeme správně – výpovědi tohoto druhého druhu. Jsou informativní ­ – říkají nám, např., že Kristus vstal z mrtvých, ale nejsou deskriptivní – neříkají, jak přesně se to stalo a jakým způsobem se skutečnost Kristova zmrtvýchvstání bude realizovat v našem životě. Jinými slovy, stát se křesťanem a nechat se formovat poselstvím evangelia neznamená snažit se za každou cenu napasovat do nějakého předem daného mustru, ale spíše se vydat na celoživotní cestu hledání, hledání naší jedinečné a neopakovatelné identity – toho co mystici jako Thomas Merton nazývají „true self“ – v procesu, který je často překvapivý a těžko předvídatelný, protože ten proces nemáme pod kontrolou my, ale Bůh sám. My víme, že to nakonec dobře dopadne, ale jak přesně – to nevíme. Slovy Prvního listu Janova: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; ale ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ (1 Jan 3,2).

Teologie se může občas poučit od přírodních věd (např. v otázkách biologie, antropologie apod.), ale epistemologie a modely pravdy jsou v přírodních vědách a v teologii rozdílné. Teologie nikdy nebude správně fungovat, pokud ji budeme chápat – po příkladu přírodních věd – jako snahu o jakési všeobsažné vysvětlení, umožňující kontrolu a manipulaci; snažit se vysvětlovat, kontrolovat a manipulovat Boží Tajemství by bylo absurdní. Dobrá teologie bude mít vedle katafatického (pozitivního) rozměru vždy i výrazný apofatický (negativní) rozměr. Dobrá teologie bude vždy fungovat tak trochu jako psychoterapie, proces, který nás osvobozuje od falešných iluzí o sobě, o světě a o Bohu, a otevírá nás proměně – proměně, která ale vždy přichází od Boha jako nezasloužený dar, kterým sami nemůžeme libovolně nakládat a nemáme ho pod kontrolou. Veškerá dobrá teologie, veškeré články víry jsou sice důležité, ale zároveň jsou v posledku sekundární, jsou pouze katalyzátorem (abych použil chemickou terminologii), katalyzátorem procesu naší proměny, procesu, jehož primární hnací silou je Bůh, který se dotýká našeho srdce, ať už si toho jsme vědomi nebo ne.

Dovolte mi na závěr dvě velmi osobní poznámky o vědecké práci a její roli v životě, potažmo v duchovním životě.

Zaprvé, vědecká práce je sice důležitá, ale je to pořád jenom práce jako každá jiná – a je tedy pouze prostředkem a ne cílem. Když někdo začne považovat vědeckou práci za to nejpodstatnější v životě, tak to většinou nedopadne dobře. Měl jsem kdysi kolegu, vynikajícího vědce, který mi jednou řekl, že už deset let nečetl žádný román – a neříkal to s lítostí, ale s určitým pocitem hrdosti, jako by říkal: „Hele, já fakt hodně pracuju, a proto jsem tak dobrej.“ Německý teolog Karl Rahner takový typ vědce kdysi přirovnal k člověku, který jede autem a neustále přidává plyn, ale ve skutečnosti už zapomněl, kam vlastně jede – Němci pro to mají nádherné slovní spojení: „Fachidiot“.

Jeden z mých oblíbených citátů je „Scientia longa, vita brevis“ (Hippokrates) – „Věda je dlouhá, ale život je krátký“. Vědecká práce není cílem sama o sobě, ale prostředkem. Cílem nejsou znalosti, ale to, že rosteme celkově ve svém lidství, ve vztazích, že se stáváme stále více tím, čím máme být – cílem nejsou znalosti (scientia), ale to, co nazýváme moudrost (sapientia). Současná vědecká práce je navíc hodně kompetitivní, žijeme v kultuře „publish or perish – publikuj nebo zemři“, neustále soutěžíme o granty a jsme často nuceni se tak porovnávat s jinými. Křesťanství ale hlásá, že to nejdůležitější – Boží láska a milost – jsou nevyčerpatelné a všeobjímající – o Boží lásku a milost nemusíme soupeřit. Bůh je trpělivý, Bůh v nás pracuje pomalu – a to nejdůležitější – ona životní moudrost (sapientia) není něco, co musíme sami vyprodukovat, ale je spíš něčím, co v nás – díky Bohu – roste samo a my se tomuto procesu můžeme pouze s důvěrou otevřít. A budeme přitom potřebovat především trpělivost – a jak říká Karl Rahner – i trpělivost s tím, že ještě nemáme trpělivost.

Na závěr bych chtěl zmínit, že v určitém smyslu přece jen existuje určitá podobnost mezi dobrou vědeckou prací a zdravou spiritualitou. Vzpomenu si na to vždycky, když vejdu do studentské laboratoře u nás na univerzitě v Ulmu, kde studenti absolvují praktika z fyzikální chemie. Nad každým laboratorním stolem tam je velký nápis, který mne fascinuje tím, že má na jednu stranu pravdu, ale zároveň je to pěkná blbost: „If you don´t know what you are doing, don´t do it! – Pokud nevíš, co děláš, tak to nedělej.“ Ano, já chápu, že studentům je potřeba nejprve vštípit správné zásady bezpečnosti práce v laboratoři, aby při experimentování nezranili sebe nebo druhé. Ale pokud by zůstalo pouze u tohoto, pak by studenti nikdy nezačali dělat vědu! Albert Einstein (který se mimochodem narodil v Ulmu) prý kdysi prohlásil: „If we knew what we were doing, we wouldn’t call it research. – Kdybychom věděli, co děláme, tak bychom to nenazývali vědeckým výzkumem.“ Slovo výzkum/research pochází od slova zkoumat/hledat, a nedává moc smysl hledat a zkoumat něco, co už předem víme, kde to je nebo jak to je. Věda je objevování něčeho nového! „If you don´t know what you are doing, don´t do it! – Pokud nevíš, co děláš, tak to nedělej.“ Tohle není dobrý návod pro vědeckou práci – a není to ani dobrý návod pro duchovní život. Bůh je neuchopitelné Tajemství, a když se Bůh dotýká našeho srdce, tak to nás i lidi kolem nás může občas zaskočit. Bůh nás totiž – tak jako Abraháma – často vede po neznámých cestách, poza naší komfortní zónu, vede nás tam, kde musíme opustit naše domnělé jistoty, abychom objevili něco nového a nechali se proměnit. A tak když se na tuto cestu vydáváme – např. když se necháváme křtít, když se ženíme či vdáváme, anebo obecně když každý den ráno vstaneme a snažíme se prostě s nadějí a upřímností žít z víry – tak nás nemusí znervózňovat, že ve skutečnosti nevíme, co děláme – protože stačí, že víme, že to má smysl a máme naději, že to nakonec – díky Bohu – všechno dobře dopadne. A už vůbec nám nemusí vadit, když přitom pro naše okolí budeme občas vypadat jako podivíni!

Písemná verze přednášky, která zazněla na 60. víkendovém semináři pro zájemce o teologii „Křesťané a společnost. 30 let Institutu ekumenických studií“, který pořádaly Institut ekumenických studií v Praze, Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická a Ekumenický institut Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 21. – 22. listopadu 2025 na Jaboku.

Děkuji za pozvání na tento seminář, i když se musím přiznat, že si zde připadám trochu nepatřičně. Nejsem vystudovaný ani profesionální novinář. Žurnalistice se věnuji spíše po večerech, dobrovolnicky a ve volném čase. Na druhou stranu právě to, že jsem se kdysi začal o práci médií a o svět médií zajímat, mě nakonec dovedlo až ke studiu teologie křesťanských tradic na Institutu ekumenických studií. Strávil jsem zde opravdu krásné roky, které mě obohatily nejen vědomostmi, ale také mnoha důležitými duchovními impulzy a hlubokými lidskými setkáními. Vnímejte prosím můj příspěvek tedy především jako poděkování za třicetiletou práci institutu a všem, kteří se na ní podíleli či podílejí.

Evangelium je dobrá zpráva o Božím díle v Ježíši Kristu. Je to síla, která proměňuje způsob, jak lidé žijí a jak se chovají k druhým, a tím také proměňuje to, jak společnost chápe pravdu, spravedlnost či hodnoty. Pokud jako křesťané bereme vážně Ježíšovu výzvu z konce Markova evangelia, kde říká: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“, pak evangelium nemůže být jen čistě soukromá zpráva. Je určeno k předávání dál. Křesťanství, které je zahleděné samo do sebe a nemá žádný pozitivní dopad na vztahy k druhým, je choré.

A právě zde vstupují na scénu média. Média jsou dnes hlavním jazykem společnosti. Jsou prostředkem, kterým si lidé předávají informace, zkušenosti a hodnoty, a také způsobem, jak rozumějí světu. Bez médií lidská společnost fungovat nemůže, jsou nezbytným předpokladem přežití a organizace každého společenství.

Hlavně správně fungující zpravodajská média jsou také jedním ze základních pilířů liberální demokracie. Umožňují kontrolu moci, informovanost občanů, pluralitu názorů a obranu proti lžím, manipulaci a zneužívání. Většina lidí dnes nevidí události přímo, ale prostřednictvím médií. A to, jak média realitu popíší, ovlivňuje to, co považujeme za důležité, čemu věříme, jaké problémy řešíme i jak posuzujeme dobro a zlo. Média tak spoluurčují veřejnou agendu.

Mluví se o nich jako o hlídacím psu demokracie, ne proto, že by byla dokonalá, ale proto, že bez nich by snadno veřejný prostor zaplavila pouze propaganda, mocenské zájmy a chaos protichůdných informací. Svobodná média dávají prostor kritice, debatě a pravdě, která není vždy pohodlná. Proto autoritářské režimy začínají vždy umlčováním svobodných médií. Například papež František to připomněl na setkání s novináři v roce 2019, když řekl: „Nezapomínejme, že jednou z prvních věcí, kterou diktatura dělá, je odstranění svobody sdělovacích prostředků nebo její předstírání.“ A dodal, že potřebujeme novináře, kteří „jsou na straně obětí, pronásledovaných, vyloučených a diskriminovaných“.

Současně ale žijeme v době, kdy jsou média a jejich hlavní poslání různě rozleptávána a oslabována. Ekonomický tlak, boj o pozornost na úkor kvality, algoritmy sociálních sítí a velký nárůst dezinformací vytvářejí prostředí, ve kterém je poctivá žurnalistika čím dál náročnější. Reklamní peníze odtekly na globální platformy, redakce mají méně času i lidí a jsou tlačeny k produkci rychlého a atraktivního obsahu místo k pečlivé práci. Sociální sítě zvýhodňují to, co vyvolává hněv nebo strach, a seriózní zpravodajství se dostává do nevýhody. Záplava záměrně šířených dezinformací navíc vytváří paralelní svět a názorové bubliny, ve kterých je těžké oddělit pravdu od lži.

Právě v takovém prostředí by křesťané neměli mlčet. Vědomí evangelia a orientace na službu druhým mohou křesťanům pomáhat být odolnějšími vůči těmto jevům, protože jejich motivace nemusí stát primárně na honbě za pozorností ani na senzaci, ale na hledání pravdy, tvorbě dialogu a odpovědnosti za druhé. Pokud mají média obstát a pokud se má společnost správně orientovat, musí v nich zaznívat hlas, který je profesionální a zároveň miluje pravdu, pomáhá dialogu a respektuje lidskou důstojnost.

Média a společnost formovaná evangeliem pak mohou zároveň poskytovat důležité zrcadlo křesťanům a církvím, zvláště tam, kde se tomu, co hlásají, sami zpronevěřují. Ukázal to například případ investigativní práce novinářů z The Boston Globe v roce 2002. Popsali systematické krytí případů zneužívání více než sedmdesáti římskokatolických kněží v okolí Bostonu. Až díky této medializaci se téma začalo v USA skutečně řešit a spustilo „lavinu zájmu“ i v dalších zemích. Ne proto, že by církev sama otevřela své selhání, ale proto, že média popsala pravdu, v duchu evangelia se zastala slabších.

A právě v tom by podle mého názoru měla spočívat také nezastupitelná role křesťanů v médiích. Ne jako propagandistů církve, ne jako nekritických apologetů a ne jako těch, kteří se snaží ohnout svět k obrazu svému, ale jako lidí, kteří do médií vnášejí a zároveň sami žijí hodnoty evangelia. Ježíš stál na straně chudých, slabých, přehlížených či zneužívaných. Jeho následovníci mají v médiích pomáhat dívat se na svět těmito očima.

(Malá meditace nad osobností Dominika Duky)

„Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou…, neboť mým soudcem je Pán; nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.“ Tahle věta apoštola Pavla se mi vracela, když jsem četl nenávistné komentáře, které se hned v prvních hodinách po smrti Dominika Duky vyrojily na webu, bohužel často od lidí, o nichž vím, že si zakládají na své slušnosti, vzdělanosti a morálnosti. Zřejmě už neplatí, že při smrti druhého člověka, třeba i velkého nepřítele, na chvíli zmlkneme před mystériem a upozadíme na chvíli konflikty tohoto času. Nepíšu tento text proto, abych bratra Dominika hájil. Ale jako člověk, který také už musí počítat s tím, že mu brzy Hospodin tváří v tvář položí několik nepříjemných otázek, bych rád poprosil o porozumění a shovívavost pro sebe i pro něj a pro další, kteří jsme žili své životy, jak jsme uměli. Aspoň to, že jsme se upřímně snažili sloužit Bohu a lidem, nám snad nikdo nebude upírat.

S Dominikem Dukou jsem se zřejmě setkal jen jedinkrát v životě – po skončení slavnosti profesorského jmenování v Karolinu mi přišel blahopřát a k přání přidal tašku tuším s vínem a dárkovou publikací pražského arcibiskupství. Kdyby nebylo průběžných útoků na něj v médiích a v jistých katolických kruzích, asi bych o jeho činnosti po r. 1989 ani moc nevěděl…

Napíšu hned to nejhorší, co o Dominiku Dukovi (a o sobě) mohu napsat: Byl to hříšný člověk, zcela odkázaný na odpuštění Boží. Ale také: Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.

Především bych chtěl připomenout, že my, kteří jsme prožili velkou část našeho života v reálsocialistické společnosti, máme život rozlomený v půli, a osvědčit jsme se museli takříkajíc ve dvou životech. Velmi mnozí, kdo se dobře osvědčili za komunistické vlády, se vůbec neosvědčili ve svém druhém životě, někteří jako by ztratili morální ostražitost a zapletli se i do dosti primitivní majetkové a jiné kriminality. Asi nikdo nezpochybňuje Dudkův život před r. 1989; nad tím druhým, polistopadovým, jsem míval rozpaky, především nad jeho blízkostí mocným tohoto světa či našeho malého českého koutku. Když jsem četl Dukovy paměti, cítil jsem zřetelný zlom: Myslím, že jako biskup a arcibiskup udělal asi v jednáních se státem tu práci, kterou bylo třeba vykonat a kterou asi nikdo jiný srovnatelně vykonat nemohl, ale měl jsem pocit, že ho na to vlastně byla škoda. To neříkám jen na jeho adresu, ale i na adresu nás ostatních křesťanů jako otázku, zda nás obnova našeho veřejného působení neodvedla od věcí, které bylo třeba vykonat primárně i za cenu, že instituční oblast zůstane zanedbána. Jeden můj známý, nonkonformní katolický kněz, označil brzy po listopadu současné období jako „normalizaci v církvi“. Myslím, že jsme měli zůstat v mnohém ohledu nenormální… Mezitím se v církvích rozvinula kaplanská a jiná služba mimo „normální“ tradiční struktury, tam myslím žije „podzemní církev“ užitečně i dnes, ale někteří lidé se zkušeností z netradičních forem pastorace byli staženi do té tradiční a nevím, zda byl užitek srovnatelný.

Útoky na Duku přicházely víceméně jen z jedné poloviny rozdělené společnosti. Tohle rozdělení myslím mnozí vnímají naivně, jako rozdělení světla a tmy, dobra a zla, Prahy (lásky) a venkova (nenávisti). My, co jsme ještě museli absolvovat různá ideologická školení, to ale tak nevnímáme – marxismus převzal z klasické anglické politické ekonomie vědění, že vznešené morální a jiné ideje obvykle jen maskují skryté ekonomické (a s nimi spojené politické) zájmy. Současnou západní společnost charakterizuje konflikt globálního a národního kapitálu, čemuž odpovídá i rozdělení společnosti na velkoměstské elity (a jejich zapadlé stoupence až po šumavské vísky) a zbytek obyvatelstva. Tomu odpovídají i ideje, které jistě mnozí hájí upřímně, nevědouce ani, čemu slouží. Nesděluji nějaký objev, to je sociologická banalita, ale zřejmě mnohým stále skrytá, případně vnímaná jako souboj mezi dobrem a zlem či mezi demokracií a čímsi zlým. V téhle situaci by samozřejmě mnozí byli bývali rádi, kdyby se církevní představitelé přiklonili na tu, nebo na onu stranu; druhá strana ovšem bude nespokojená, ne-li přímo naštvaná. Neupírám té „velkoměstské" půli, že je vcelku asi vzdělanější a morálnější, ale tak nějak mi tento spor souzní se sporem biblických farizejů a lidu země a v této interpretaci je mi ovšem bližší ten am ha-árec, lid země, jímž správný farizej důvodně pohrdá. Ve sporu mezi polovzdělanci a nevzdělanci nějak cítím (s Ratzingerem a dalšími) povinnost většího ohledu na ty pohrdané, kteří konec konců právě teď na mě dřou někde v továrně a v říjnu zase nesprávně volili… Církev nemůže být jen církví těch, kdo jsou dobří a stojí na správné straně.

Jak zmíněné dilema vyřešit, nevím, apolitický být nechci, ale v pastoraci apolitický (vzhledem k aktuálním otázkám) jsem, protože po otevření politických témat okamžitě vzplanou vášně. Jde o to, aby jednota v Kristu unesla i naše politické rozdíly, ale momentálně tíhnou obě skupiny křesťanstva více ke svým politickým druhům z globalistického či národního spektra než ke svým bratřím a sestrám v Kristu.

V kritice Dominika Duky občas někdo vytáhl téma „kulturních válek“. I zde bych poprosil za sebe a asi i za něj o shovívavost: Pro nás to nejsou jen dva konkurenční přístupy ke světu, ale v jednom jsme vyrostli a připadá nám normální, zatímco druhý je důsledkem postupného přehodnocování mnohých hodnot. Zažil jsem to v devadesátých letech jako vyučující filosofie na gymnáziu: Do sborovny vešel matematik, donedávna komunista, a oznamoval, že rádio zrovna hlásilo, že Evropská unie chce oddávat chlapa s chlapem. Všichni (a skoro nikdo nebyl křesťan a určitě nikdo fundamentalista) strnuli a hleděli na mě s výrazem: Vidíš a do takové Evropy vy nás chcete vést. Nehodnotím tu vůbec dané opatření EU, jen chci, aby bylo zřejmé, že dnes se od nás čeká, že budeme považovat za správné něco, co ještě před třiceti lety připadalo naprosté většině lidí absurdní. Sociologické výzkumy ukazují, že akceptace „nových evropských hodnot“ je tím větší, čím je nižší věk, tak nás starší prosím nechte dožít se starými představami. I my jsme už dětmi kulturní revoluce šedesátých let, jejímž je tohle vyústěním, ale pamatujeme ještě dobu, kdy vdané ženy chodily v šátcích, rodiny byly většinou úplné, galantnost k ženě nebyla obtěžováním, a kdo se vyhýbal práci, byl v obecném opovržení. Přehodnotili jsme toho za svůj život už dost.

U velkých osobností, kterou Duka jistě byl i pro většinu svých odpůrců, se obvykle hledá nějaký dlouhodobější odkaz. Já bych v situaci, ve které se společnost v době psaní tohoto textu nachází, dal přednost jednomu krátkodobějšímu odkazu – jedná se o citát ze zřejmě posledního Dukova rozhovoru:

„Když se podíváme, jak dopadly volby, tak mě především teda ne nepotěší, ale skutečně mě hluboce zneklidňuje, že celá řada našich bratří a sester nedokáže přijmout prohru. Namísto toho, aby reflektovali její příčiny, zahajují útok – a v tom útoku už neplatí ani Desatero.“

Je snadné sama sebe ztotožnit s demokracií a vlastní porážku vnímat jako porážku demokracie. Jenže cesta vpřed vede přes sebereflexi. Dominik Duka dělal jistě chyby a z některých se můžeme obecněji poučit, ale akutnější je zamyslet se nad vlastními chybami a poučit se z nich. Aby příští volby mohly být soubojem pozitivních programů, a ne strašením těmi druhými.

A jeden charakteristický obrázek k textu, možná jako dlouhodobější odkaz: Když Dominik Duka vystoupil v r. 1990 na veřejnost, zvolal překvapeně jeden můj známý: „Ale toho já znám od nás ze Škodovky!“ Pracujme pro církev, jejíž biskupové budou známi ze Škodovky a jiných takových míst!

Koncem 70. let jsme sháněli pro naše teologické kurzy starozákoníka. Josef Zvěřina mi doporučil, abych se obrátil na Jaroslava Duku. Ten sice bydlel v Plzni, ale čas od času jezdil do Prahy učit dominikánský dorost. Ochotně moji žádost přijal a v termínech, kdy byl v Praze, učil i nás. Vzdělaný třicátník jen o málo starší než my studenti. V noci se vracel do Plzně, ráno nastupoval do Škodovky, kde pracoval. Moc se ten den nevyspal. Do odjezdu nočního vlaku měl většinou dost času (vlaků tehdy jezdilo daleko méně než dnes), tak jsme chodili pěšky z centra přes železniční most na Smíchovské nádraží, odkud jsme oba jeli domů. Hovory o všem možném, hlavně o roli církve a její budoucnosti byly pro mne povzbuzením.

Jaroslav Duka se účastnil i koordinačního setkání našich učitelů (mj. se Zvěřinou, Mádrem, Liškou), kde se domlouvala studijní kurikula, návaznosti jednotlivých oborů atd. Jaroslava Duku jsem navštívil také doma v Revoluční 50. Provedl mě jednopatrovým domkem, který byl využíván i k dominikánské formaci. Překvapilo mě, že v suterénu domku byla zřízena komplet vybavená kaple – jako bychom byli v nějakém kostelíčku. Měli jsme v tomto ohledu oproti dominikánům daleko přísnější pravidla. Např. kalich byl částí sady nádobí uloženého ve skřínce, používání hostií bylo zakázáno atd. Salesiáni, které jsem poznal, měli na dolní Ohři v Hostěnicích také vybavenou kapli, ale vcházelo se do ní tajným vchodem skrze skříň v předsíni. Jaroslav Duka se ale nebál, kaple v jeho domě byla zcela přístupná. Dlouho ovšem na svobodě nevydržel. V r. 1981 byl zatčen a odsouzen. Kurs, který u nás vedl, nemohl dokončit.

Po r. 1989 se jakožto předseda Konference vyšších řeholních představených zúčastňoval jednání biskupské konference. Působil jako svěží vítr ve stojatých fokolarínských vodách. Od r. 1998 již s hlasovacím právem coby hradecký biskup. Jeho postoj k Ecclesia silentii byl a zůstal vstřícný. Podzemní kněží mohli být v jeho diecézi veřejně činní, podobně jako v časech biskupa Otčenáška. Ordináře ES Jana Blahu povolal Duka do Hradce Králové a umožnil mu působit o víkendech v katedrále, požehnal kapli v Emauzském domě v Rychnově nad Kněžnou, který vedl biskup Fridolín Zahradník atd. Jako pražský arcibiskup ignoroval vatikánské snahy dokončit „konečné řešení“ ES a nikterak ji neomezoval.

V r. 2010, když se stal pražským arcibiskupem, jsme jej pozvali na Evangelickou teologickou fakultu na zahájení akademického roku studia teologie křesťanských tradic. Hned jak vešel do posluchárny a uviděl biskupa Jana Konzala, šel jej pozdravit. Mluvil k věci, rozumně. V dalších letech jsem již pozvání raději nezkoušel. Ne, že by arcibiskup nebyl ochotný, ale neprošlo by to u kolegů…

Mé hodnocení Jaroslava Duky je víceméně pozitivní, v posledních letech jsem se s ním nesetkával. Většina současných kritiků soudí, že se před 10–15 lety výrazně proměnil. Nemyslím si, že to bylo tak výrazné. Již počátkem 90. let vycházelo najevo, že jeho ideálem společenského uspořádání jsou katolické vojenské diktatury jako Salazarova v Portugalsku, Francova ve Španělsku, Pinochetova v Chile… Podíl na tom zřejmě nese vzor jeho otce Františka, důstojníka protektorátního vojska. František Duka prokázal hrdinství, když s celou svou jednotkou přešel na stranu spojenců. V Anglii se pak stal zbrojířem československé 311. bombardovací perutě RAF. Díky tomu se dostal v 50. letech do vězení.

Jaroslav Duka dokázal vyjít s každým. Viděl v každém to lepší a negativní stránky osobností vytěsňoval. Nedovedl si zřejmě představit, že by spolubydlící v jeho klášteře byli schopni takových deliktů, jaké se děly v 90. letech. Účinně nezasáhl. (Výsledkem bylo, že v polovině 90. let během jednoho roku odešlo od dominikánů 11 řeholníků. Většinou nemohli poměry vydržet, někteří ale byli prostě nezralí jedinci, kteří se nikdy neměli řeholníky stát. Nábor nových členů řádu byl v porevolučních letech příliš překotný a na kvalitu se tolik nehledělo.)

Učebnicovým příkladem jsou dobré vztahy nejen s Václavem Havlem, ale i s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Blízkost s Václavem Klausem na jedné straně pomohla rychle vyřešit spory týkající se katedrály a připravit odluku církve od státu, na druhé straně připomínalo Dukovo jednání spíše praxi sbližování trůnu a oltáře. Žertem jsme si tenkrát říkali, že by se Duka s Klausem mohli navzájem zastupovat…

Protože Duka viděl v každém to lepší, nevadil mu ani tajemník Milan Badal, který své oblíbence zaměstnával na arcibiskupství, ačkoli k tomu neměli kompetence. Nevadili mu ani Ronald Němec či Romuald Štěpán Rob, právníci, kteří se domnívají, že pastorační problémy lze řešit žalobami…

I když byl Jaroslav Duka silnou, racionální osobností, nebyl vůči svému nejbližšímu okolí zcela imunní. Byl možná více imunní, než řada jiných osobností v politice i v církvi, ale přesto se nechal ovlivnit k některým iracionálním krokům. Přejme si, aby se novým pražským arcibiskupem nestal člověk, který se po tom třese a leští ve Vatikánu a na nunciatuře kliky, ale osobnost, která to pojme jako službu. Nebude to mít úplně lehké. Na arcibiskupství bude třeba začít výměnou některých lidí Dukovy éry.

O polské iniciativě jménem „Kongres katoliček a katolíků“ (KKiK)¹ se lze dočíst i z českých zdrojů². Ve dnech 21.–23. listopadu 2025 jsem se v polské Lodži zúčastnil 4. setkání KKiK jako jeden ze dvou účastníků z České republiky. Celkem přijelo na setkání asi 200 lidí ze všech koutů Polska i zahraničí.

Pro nás z ČR se stal hlavním průvodcem Tomasz, bývalý novinář periodika Tygodnik Powszechny³, což je nikoli masový, ale vlivný týdeník, ve kterém zaznívají liberální názory, včetně hlasů římskokatolických. Lidé, které jsme na setkání KKiK potkali, mohou být skutečně označeni (s pochopitelným zjednodušením) jako představitelé liberální části katolické církve. Zdá se ovšem, že většina polských katolíků podobně neuvažuje. Katolicismus je v Polsku do značné míry součástí národní identity i proto, že polské dějiny si pamatují mnohá potýkání se s „pravoslavným“ Ruskem a „protestantským“ Pruskem. Na tyto historické struny pak hrají třeba politici strany PiS, ale i mnozí polští biskupové a hlásají konzervativní, národovecky orientovanou verzi katolicismu, charakteristickou například antiekumenickým postojem, vymezováním se vůči sexuálním menšinám, imigrantům atd. Národně identitární charakteristiku polského křesťanství podporuje i nárůst amerického „MAGA“ křesťanství, ale třeba také odkazování se k osobnosti Jana Pavla II., který je v mnoha katolických kostelech velmi ctěn.

Lidé jako zmíněný Tomasz situaci nesou těžce. Díky své novinářské profesi sledoval Tomasz různé skandály představitelů římskokatolické církve, často sexuální povahy. Zmiňoval třeba široce organizované gay aktivity rektora kněžského semináře v diecézi Sosnowiec (seminář byl následně uzavřen) nebo gay party pořádanou na jedné faře, při které zkolaboval mužský prostitut a záchranka k němu byla vpuštěna až na zásah policie.

Zatímco kdysi bylo Polsko považováno za katolickou zemi, dnes se situace rychle mění: podle jednoho údaje poklesl za posledních 30 let počet „praktikujících křesťanů” ze 70% na 40% všech obyvatel. Tomasz sám může být ilustrativním příkladem. Zmíněné okolnosti vyvolávají u něj nejen nechuť k představitelům římskokatolické církve, ale bohužel i odvrat od náboženského života víry jako takového: nedělních slavení se účastní už jen občas, své děti ještě přihlásil do náboženské přípravy k prvnímu svatému přijímání, ale o širším sdílení života víry už patrně nelze příliš hovořit – pod náporem neuspokojivé náboženské reality tak trpí víra samotná.

V Polsku je obtížnější hledat alternativy k římskému katolicismu než třeba u nás. Mezi těmi, kdo se v Polsku hlásí ke křesťanství, tvoří římští katolíci absolutní většinu (udává se 98–99%). Ovšem na setkání KKiK bylo ekumenismu věnováno sobotní dopoledne, kde spolu přátelsky diskutovali i představitelé dalších, v Polsku minoritních církví: několika denominací starokatolických, Luterské Slezské církve, církve pravoslavné a dalších (blíže viz program http:// https://obecniwkosciele.pl/). Zaznívala zde hesla typu „dialog“ a „jednota v různosti“, prezentovaly se třeba různé modely ekumenismu a podobně. Menší denominace jsou v Polsku inspirativní kromě své existence třeba i tím, že jsou to církve bez majetku – nevlastní zpravidla žádné budovy, jejich představitelé pracují v civilních zaměstnáních a aktivity těchto církví jsou vesměs založeny na dobrovolnictví. Debata samotná nebyla snad pro českého ekumenicky orientovaného účastníka nějak objevná, na polské poměry se ovšem jednalo o záležitost sice nikoli výjimečnou, ale také ne zcela běžnou. Překvapilo mne však, že mezi přítomnými nebyli představitelé letničních a dalších evangelikálních církví, které jsou početně v Polsku na vzestupu. Ekumenická atmosféra celého setkání byla nicméně výborná („Hlavně spolu mluvit“, „Mé předsudky plynuly z nedostatku znalostí a kontaktů“): večerní modlitbu vedli místní bratři z Taizé a závěr setkání tvořila ekumenická bohoslužba. Jako návštěvníci z České republiky jsme byli vřele přijímáni, několik účastníků zmiňovalo a citovalo i Tomáše Halíka, jehož knihy byly na setkání dostupné v polském překladu.

Kromě ekumenismu se pořadatelé setkání věnovali i dalšímu již zmíněnému neuralgickému bodu: nepříliš výrazné podpoře migrantů ze strany římskokatolické církve jako celku. Na setkání KKiK byla ovšem přítomna celá řada těch, kteří se integraci a pomoci imigrantům věnují s velkým osobním nasazením. Možná nejsilnějším okamžikem celého setkání bylo osobní svědectví devatenáctiletého Mamadou Mounir Sylly, který uprchl z Guineje před politickým a etnickým násilím a byl nalákán k migraci přes Bělorusko. Poté, co si ho několikrát mezi sebou vyměnili polští a běloruští pohraničníci („vždy mne zbili“, „byl jsem pokousán jejich psem“), trpěl v lese hladem („bylo málo vody a nebyla dobrá“, „jedli jsme, co jsme našli, ale dávali jsme to hlavně dětem“) a zimou tak krutou, že mu omrzly nohy. Přežil jen zásluhou nějakých soucitných pohraničníků, kteří ho dopravili do nemocnice. Tam mu lékaři nohy amputovali. Díky síti polských pomocných organizací a jednotlivců se Mamadou dostal do Krakova, kde obdržel kvalitní protézy, takže se nyní může věnovat i své dlouhodobé zálibě – basketbalu, samozřejmě ve verzi na vozíku. Díky své plynné francouzštině a angličtině a pomoci dalších lidí se mu podařilo najít i práci.

Nechci zjednodušovat, ale zdá se mi, že aktivity ve prospěch imigrantů, kteří v očích přítomných reprezentují ty nejzranitelnější a nejpotřebnější, mohou být alespoň pro některé z KKiK cestou ven z pasti krize jejich katolictví. Katoličtí představitelé a církev jako taková byli vnímáni často tak negativně, že někteří lidé pocítili nutnost věnovat se dialogu a pomoci potřebným na základě takříkajíc všelidských, humanistických hodnot. Církev jim zde totiž – přinejlepším – nepomohla. Jedna z nejangažovanějších účastnic panelové diskuse řekla: „Ve věci pomoci imigrantům neočekávám od církve nic, já jsem (už) nevěřící.“ Možná se zde alespoň u některých přítomných opakovala a opakuje historie tak známá z poosvícenecké Evropy: pryč od (vlastně nelidsky se chovající) církve, která opustila ideály evangelia. Hledejme tedy – třeba pod heslem „nemůžeme být lhostejní k utrpení jiného člověka“ a už bez explicitního křesťanského slovníku – lepší hodnoty, které mohou spojovat všechny lidi dobré vůle.

Rozdělení mezi „liberální katolickou menšinu“ a „církevní většinu“ ovšem nelze brát úplně absolutně – na setkání vystoupil i jeden z polských biskupů, kardinál Rys, který coby historik sympatickým způsobem referoval o pozadí přijetí Nicejského symbolu (325), jehož výročí se nyní připomíná, a také upozornil na nově podepsanou aktualizovanou Ekumenickou chartu (5. listopadu 2025), v níž se signatářské církve včetně římskokatolické zavazují mj. „pokračovat v úsilí o vzájemnou eucharistickou pohostinnost a společenství“.

4. setkání KKiK v Lodži mělo celkově pokojnou, nekonfrontační a otevřenou atmosféru aktivního dialogu, směřovanou k přijímání menšinovosti a odlišnosti („aby církev mluvila o všem, co nás a společnosti bolí”, „otevřenost světu a připravenost k dialogu“). Slyšeli jsme zde ovšem i názor, že energie minulých let trochu opadla – pokud katolíci např. upozorňují na různé neřády ve své církvi a žádají o nápravu, jejich hlasy jsou pravidelně ignorovány (na své dopisy třeba nedostávají žádné odpovědi). Atmosféra polské katolické církve je ale různorodá, jak už to v katolicismu bývá – přespávali jsme například na okraji Lodže v „Rekolekčně-konferenčním středisku“ v Porszewicích, kde jsme zahlédli skupinky, které se zde setkávají v rámci aktivit neokatechumenátního hnutí. Je ovšem zřejmé, že polská katolická církev je celkově ve velkém a dramatickém přerodu. Dialogický a pokojně aktivní přístup, který jsme mohli vnímat na setkání KKiK („Být zticha je největší hřích”), může být ale přes odlišnou situaci inspirativní i pro nás.

Vánoce vznikly v Římě ve 4. stol. jako další křestní termín, když dosavadní slavnost křtu – Velikonoce – přestávala v době masívního růstu církve stačit. Římský biskup Lev I. zvaný Veliký (5. stol.) v kázání v tento den řekl: „Narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla“. Je to tedy svátek církve, Kristova těla.

Slavíme inkarnaci, boží vtělení. Bůh se tak stává s lidmi zcela solidární, svůj „osud“, dá-li se u něj o něčem takovém mluvit, propojil s osudem lidí. Je to úplně naopak, než třeba u faraónů, kteří se jako lidé stávali bohy.

Ještě před římskými Vánocemi se na Východě slavila Epifanie, zjevení Ježíšova božství, později tematizovaná křtem Páně či svatbou v Káni. Stejně jako Vánoce i Epifanie byla dnem křtu. Ještě ve starověku Řím převzal Epifanii a Východ převzal Vánoce.

Západní Epifanie je charakterizována tematikou mágů, kteří se přicházejí poklonit Ježíši. (Na Východě je toto téma součástí Vánoc.) Je tak naznačena univerzalita spásy – Ježíš přišel pro všechny.

Dnešní podoba Vánoc byla mnohokrát přeznačena a mám obavy, že křesťanský obsah Vánoc bude brzy ztracen, pokud se tak již nestalo… Lidé jsou v zajetí diktátu obchodníků, kteří slaví žně. „Vánoce sfoukneme do půlhoďky“ se dočteme v reklamě. Trochu za to může reformace, která odmítla Mikuláše, který nosil dětem malé dárky, a dárky začal nosit na Vánoce „Ježíšek“.

„Svátkem rodiny“ namísto svátku církve se Vánoce staly až v 19. století v Anglii a USA díky povídce Charlese Dickense Vánoční koleda. Takové pojetí se může jevit lepší, než „svátky obchodu“, ale s obsahem Vánoc se stejně míjí. Navíc vyvolává traumata u těch, kteří rodinu nemají.

Co s tím? „Pokřesťanštit“ všechny „tradice“ s Vánoci spojené je obtížné. Jan Sokol mi jednou řekl, že folklór je pro evangelizaci nepoužitelný. Pokud nám o Vánoce půjde, bude třeba se s těmi bramborovými saláty, stromky, koledami atd. rozejít a nechat tyto zvyky folkloristům.

Nabízí se využít půlnoční čas, kdy stále desítky procent obyvatel vyhledávají bohoslužbu. Křesťané v daném místě by se měli spojit a vytvořit takovou bohoslužbu ekumenicky. S ohledem na účastníky to nebude bohoslužba eucharistická.¹ Tu mohou jednotlivé denominace slavit ve dne. Je vhodné zapojit do přípravy i realizace co nejvíce lidí. Žijí u nás statisíce Ukrajinců, ať už pravoslavných či řeckokatolíků. Ačkoli užívají juliánský kalendář, Vánoce teď slaví s námi, podle gregoriánského. Máme zde statisíce Rómů, pro něž je většinou typická přirozená muzikalita.

Když Jakub Jan Ryba skládal před více než 200 lety „Hej, mistře“, také se snažil, aby se mohlo přidat co nejvíce třeba jen průměrných zpěváků. Dnes máme daleko větší možnosti zapojení „laiků“ než v rámci tridentské mše. Přípravy se může ujmout kdokoli, účast ordinovaných služebníků je vítaná, ale není nutná. Stejně tak není nutné, aby se slavnost odehrávala v sakrálních prostorách.

V přelomovém roce 1989 jsme měli na přípravu podobné liturgie pouhých 14 dnů. Slavnost byla akcí Občanského fóra a proběhla v sále hotelu. Sám fakt, že se na pódiu sešli křesťané z různých církví, zapůsobil. Svědectví místního muže (všichni ho znali jako pijana vysedávajícího denně v hospodě), který se stal křesťanem a přestal pít, působilo autenticky. Tohle setkání bylo začátkem každoměsíčních ekumenických seminářů, které se konaly následujících 10 let. Řada jejich účastníků uvěřila.

Jinou zkušenost mám se slavením dětské liturgie. Cítili jsme se přesyceni živými betlémy a podobným folklórem. Pomocí kostýmů dětí jsme chtěli demonstrovat univerzalitu spásy. Rodiče spolupracovali, a tak přišli zástupci různých ras, národů, povolání i náboženství – jako zahradnice, malířka, pirát, Angličan, muslim, muslimka, žid, terorista, černoška, Číňanka, kuchařka, lékařka, voják, fotografka, princezna, indiánka, šašek, pastýřka, pastýř. Přišel mezi ně anděl (matka šestinedělního děťátka), zazpíval „Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus, Pán“ a dal všem dětem děťátko pochovat.

Vymyslet a realizovat takovou slavnost zabere čas, možná na úkor pečení cukroví, ale za pokus to stojí.

V poslední neděli liturgického roku, nad ránem, zemřel Jan Olejník, hudební pedagog, muž příkladné víry. Dožil se požehnaného věku 95 let, podobně jako jeho starší bratr Josef (1914–2009). Na konci války zachránil život dětem, které si hrály s odjištěným granátem. Vytrhl jim jej z rukou, ale granát vybuchl. Jan přišel o zrak, jeho ruce se po několika operacích podařilo zachránit. Celý život učil v základní umělecké škole na Kladně hru na flétnu. Jeho žáci vydali Etudy a písničky pro příčnou flétnu,¹ které během dlouholetého působení složil. Po smrti ženy Olgy před 16 lety si jej vzal do péče syn, do Málkova, nedaleko Zdic.

V Málkově jsme jej pravidelně navštěvovali. Jeho reflexe biblických textů byly obohacující. Ač ze staré školy, byl přístupný novým teologickým pohledům. V posledních letech jsem s sebou brával vnuky bydlící nedaleko, aby Jendovi zahráli. Jako hodnotitel jejich výkonů byl laskavý, ale náročný. Když mu nejstarší vnuk zahrál na akordeon svou první skladbu, kterou pár dnů předtím složil, po chvíli mlčení mu řekl: „Štěpáne, už sis někdy něco přečetl o harmonizaci?“ Sám nám až do nedávna hrál své improvizace jak na klavír, tak na harmonium.

O jeho budoucnost není třeba mít obavy, i když měl své chyby, byl pro nás živým prototypem světce. Hodně nás naučil, nejen jak jednat s nevidomým, ale jak brát svou víru vážně a poctivě.