Liturgie „na prahu“

Bohoslužby pro vzdálené blízké

Liturgie „na prahu“? To znamená tam, kde jsou ti, kdo už do našich kostelů, na naše bohoslužby nechodí. Ale stojí tak blízko dveří, že je vidíme, že s nimi můžeme mluvit a můžeme je pozvat.

Slavnosti, na které se zve především ve městech, ale i jinde, jsou rozmanité: žehnání dvojicím na sv. Valentina, pobožnosti s literaturou, závěrečné bohoslužby pro absolventy kursu anatomie, Popelec umělců, hudební pobožnosti v průběhu vánočního trhu, bohoslužby „na hromadě střepů“ (pro ty, kdo se rozvádějí), liturgie pro ženy o Svatojakubské noci, filmové bohoslužby, ve Vídni mají mše „Find-Fight-Follow“ pro mládež, pořádají se bohoslužby pro noční sovy – dalo by se pokračovat.

Tak pestrá jako tenhle seznam je i realita, v níž žijí lidé moderní a postmoderní doby. Otázka je, kdo jsou ti lidé stojící před kostelními dveřmi a co je motivuje, aby udělali krok dovnitř, protože všichni tam cestu nenajdou. Jinak řečeno: jak daleko stojí ti vzdálení, jak blízko ti, co mají k církvi odstup? A komu otvíráme dveře, když zveme k těmto obřadům?

Slavnosti, o nichž mluvíme, vycházejí z potřeb účastníků, z toho, co hledají. Tyto nové obřady se zrodily v Erfurtu koncem osmdesátých let z poznání, že existují příležitosti, k nimž se běžné bohoslužby jaksi méně hodí.1 Byl to pokus najít pro lidi bez křesťanských kořenů, kteří přesto chodí o Vánocích na půlnoční, nějakou přiměřenou formu slavení. Tak vznikly tzv. erfurtské „vánoční chvály“ (Weihnachtslob).

Při „oslavě životního vykročení“ šlo tehdy zase o to, poskytnout mladým z jedné erfurtské katolické školy, kteří se už nechtěli účastnit vžité „Jugendweihe“2 a kterým ani biřmování nic neříkalo, rituální formu, která by se mohla konat v kostele a přitom by mladistvé nijak nábožensky nezavazovala a zároveň by se nezpronevěřovala křesťanskému poselství. Další takovou příležitostí se stal den sv. Valentina 14. února (připomínali ho nejdřív hlavně květináři), kdy se žehná zamilovaným; poprvé se taková slavnost konala opět v Erfurtu a organizována byla ekumenicky.

Novými liturgiemi „na prahu“ reagovali erfurtský biskup Joachim Wanke a farář erfurtského dómu a nynější světící biskup Reinhard Hauke na situace, do nichž byli postaveni. Lidem, které v těchto situacích potkávali, otevřeli dveře svých kostelů.

Pobožnosti pro „náboženské kolemjdoucí“

Na tyto pobožnosti se nechávají pozvat zpravidla ti, kteří Boha a některou církev ještě nehodili úplně přes palubu, i když už svoji blízkost neprožívají prostřednictvím normálních nedělních bohoslužeb. Hledají zážitek nebo něco transcendentního, chybí jim rituál jako životní opora, možná potřebují náboženskou potravu nebo by chtěli nějak oslavit život. Tyhle akce jsou pro účastníky formou vnitrocírkevní komunikace, umožňují opakované setkání s dogmatickými nebo morálními poselstvími – ať už teologicky odůvodněnými (což bývá pravidlem), nebo ne.

Kdo takové pozvání přijme a vstoupí dovnitř, činí tak vědomě a svobodně; sám rozhoduje, co si odtud odnese; odejde a možná zase dlouho nepřijde. Je to náboženský „kolemjdoucí“.3 Věkový průměr kolísá. Obecně záleží na tématu: na žehnání párům na sv. Valentina chodí všechny generace, k uctění památky dětí zemřelých před porodem či při porodu přijdou především mladí rodiče, na bohoslužbách za nemocné (na svátek Kosmy a Damiána) a za ty, kdo o ně pečují, která se koná v erfurtské dómě, bývají i starší lidé.

Podobně jako v těchto případech jde i u mnoha dalších tzv. „nízkoprahových“ pobožností o otázky života a smrti. Ale k těmto problémům se přistupuje jinak, než když se při nedělní eucharistii slaví přechod ze smrti do života připomínkou mystéria paschy, jinak než v oné bohaté a hluboké liturgické formě používané o velikonočním triduu: totiž biograficky. Jde o život a smrt, jimiž se tito lidé cítí aktuálně a existenciálně zasaženi, možná ohroženi. „Radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby“ (Gaudium et spes, 1) sdílejí křesťané na tomto místě při pobožnosti, která se týká jejich života, která není zevšeobecňující, nýbrž osobní, a přitom se odehrává ve společenství.

Životopisný prvek je nejen u těchto nových, otevřených forem slavení, nýbrž i u křtu, prvního přijímání, biřmování, sňatku a pohřbu hlavním důvodem poptávky po rituálech, jež církev nabízí. Zatímco empirické výzkumy nových forem bohoslužeb pro „kolemjdoucí“ ještě neexistují, v případě právě vyjmenovaných obřadů pro „příležitostné zbožné“ je máme k dispozici.4 Skupina církvi vzdálených návštěvníků nízkoprahových akcí se může částečně krýt se skupinou mladých rodičů, kteří se církvi vzdálili, ale (přesto ještě) žádají o křest dítěte.

Ze studie vyplývá, že v případě křtu hrají hlavní roli životopisné důvody: novorozenému dítěti má být především zajištěno Boží požehnání a ochrana, protože – toho jsou si tito (převážně) nepraktikující rodiče vědomi – oni sami mu život a blaho stoprocentně garantovat nemohou. V převážné většině předpokládají, že církev je schopna poskytnout Boží záštitu nad tímto novým životem.

Úkony žehnání, rituálně doprovázející okamžiky na hranici života a smrti, hrají také ústřední roli při slavnostech s lidmi „od kostelních dveří“, a to nejen na sv. Valentina, ale i při požehnáních pro nastávající rodiče v rámci akce Otevřené kostely nebo při bohoslužbách s pomazáním nemocných. Požehnání je osobní záležitost, v centru stojí jednotlivec, avšak nikoli sám, nýbrž společně s ostatními, kteří jsou v podobné životní situaci.

Cílené rozhovory, které se uskutečnily před několika lety v arcibiskupství Bamberg (analýzu provedl Johannes Först), ukazují životopisné pozadí, které lze předpokládat i u těch, jimž jsou určeny nízkoprahové slavnosti: dotazovaní měli většinou nějakou vazbu k církvi; často říkali, že jako děti chodili pravidelně do kostela. Na církev svého dětství a mládí vzpomínali většinou v dobrém.

Po obvyklé fázi v dospívání, kdy se od církve distancovali, se pro ně náboženství „nevypařilo“ úplně, ale ztratilo pevnou souvislost s křesťanskou církví. Církev vnímají respondenti především prostřednictvím médií (většinou negativně), místní obec prakticky vůbec neznají. U příležitosti sňatku a křtu dítěte znovu navazují kontakt, a to v životně důležitém okamžiku. Skutečnost, že rodiče, kteří se církvi vzdálili, žádají o křest dítěte, vysvětluje Först mj. tím, že se v tomto klíčovém bodě aktivuje pozitivní zkušenost s církví získaná v dětství.

Pokud to platí i pro kolemjdoucí, kteří se nechají oslovit zmíněnými slavnostmi, pak v tom smyslu, že i u nich v určitých životních situacích znovu působí zkušenosti z dětství a mládí – jakožto pozitivní očekávání, ale přirozeně také jako obavy.

To potvrzují i rozhovory, které jsem sama vedla s účastníky některých literárních pobožností. Setkala jsem se např. s hudebníkem, který vystoupil z církve, ale neodmítá ji a v kostele se cítí vítán, protože v tomto prostoru může uplatnit své hudební vyjadřovací možnosti. Jiní, pocházející z venkovské katolické oblasti, kteří navštívili pobožnost po letech „abstinence“, říkali, že by zase přišli, kdyby taková pobožnost (s literaturou) byla častěji. Byli tu i manželé odlišného vyznání, oba srostlí se svou tradicí, ale hledající místo, kde by svoji víru mohli žít oba: odlišně, ale společně – tak jako při této literární pobožnosti.

Všichni jmenovaní po skončení večera bez vyzvání vyprávěli o svém církevním životopise a mluvili o tom, že jim chybí místo, kam by mohli přijít se svým náboženským hledáním, s hledáním Boha. Církev a bohoslužbu vnímali tito lidé jako „jinou“ (jinou než dřív? jinou než v médiích?), jevila se jim otevřená, nevylučující, dnešní. O podobných zkušenostech mluvili i „příležitostně zbožní“ křesťané.

Jak vzdálení jsou tedy tito „vzdálení“? Na území bývalé NDR jsou to lidé nábožensky nesocializovaní, vůči novým bohoslužebným formám nemají předsudky. Ve starých německých spolkových zemích, v Rakousku a ve Švýcarsku je zřejmě velký počet těch, kdo kdysi chodili do kostela a modlili se tam, ale přestali. Možná, že Boha hledají. Ve zvláštních životních okamžicích nebo při podobných příležitostech, jako jsou jmenované bohoslužby, ožívá pravděpodobně zkušenost z vlastního mládí a oni se stávají vnímavými. Tato jednorázová, příležitostná, osobní forma liturgické slavnosti nicméně zřídka otvírá cestu k normálním nedělním bohoslužbám. Tito „vzdálení“ sami rozhodují, jak daleko od kostelních dveří budou stát, ale někteří přijdou opět, budou-li pozváni na otevřenou, liturgicky volnější bohoslužbu.

Oslavovat Boha, nebo stupňovat úsilí a náklady?

Život a smrt, životopis, literatura, film, opera, blues jako chuťovky, světelné inscenace (intimní večer se svíčkami nebo vzrušující laserová show), emocionální představení místo střízlivých katolických či evangelických bohoslužeb, jedinečné události místo nudných stále stejných liturgií: je tohle oslava Boha, nebo se tu oslavuje všechno lidské? Investovaná námaha i výdaje jsou velké.

Mnohé bohoslužby nelze doslovně kopírovat. Schéma, které se jednou osvědčilo, se může udržet aspoň jako rámec, základní prvky jistě také, ale aby odpovídaly příležitosti a adresátům, je třeba stále znovu hledat. Při požehnání na sv. Valentina v Erfurtu patří k oněm opakovaným prvkům např. meditace nad obrazem a svědectví dvojic. Najít pokaždé nový obraz není těžké, protože téma láska prochází celými dějinami umění. Najít každý rok nové páry, které žijí ve zdařilém vztahu a umějí o tom vyprávět, je už těžší.

Uspořádat rozhovor o biblických textech a literárních ukázkách, což se dělá nejen na literárních pobožnostech, také není problém – mnoho literárních textů naráží na pasáže z Bible nebo hledá odpověď v Bibli. Ale nejdřív je nutno najít taková literární svědectví, která by mluvila k posluchačům s respektem vůči jejich vlastním otázkám a emocionálním problémům nebo je dokonce formulovala.

A jakou hudbu? Spirituály jsou v pořádku. Zato kostelní písně jsou „vzdáleným“ vzdálené – ti znají jen „Tichá noc, svatá noc“, tohle křesťanské dědictví, které se hrává i na vánočních trzích. Na erfurtské vánoční chvály se hodí, tam patří i dechová kapela s vánočním pastorale. Na slavnostech se studenty kursu anatomie a rodinnými příslušníky pitvaných osob se zase mnozí cítí osloveni Bachovou hudbou.

Jinak je spektrum prostředků velké – a právě tak velké jsou obtíže podobných akcí. Jaké modlitby? Římské liturgické modlitby se nehodí. Sbírky modliteb by snad pomohly, ale modlitby se často musejí nově formulovat – to také není snadné. Nebo raději úplně bez modliteb(?), protože ty nejsou tak docela nízkoprahové a ještě by to mohlo vypadat jako náboženská indoktrinace. Požehnání smí být určitě, Boží požehnání rozhodně neuškodí, požehnání od Boha si rádi odnesou domů i lidé hledající a vzdálení. Ale jaká žehnání? Irská? Žalmy? Žalmy se skutečně používají při liturgiích „na prahu“ často. Je to logické, právě pro nářek se v nich najdou vhodná slova a právě tak pro naději: „Můj nářek jsi proměnil v tanec.“(Ž 30,12).

Šedé zóny a hranice

Tím se konečně dostáváme k Bohu – po vší té vynaložené námaze, bez níž to při slavnostech s lidmi hledajícími Boha prostě nejde. Oslavovat Boha znamená odpovídat mu. To neznamená, že se tak vždycky děje s jásotem a zpěvem, naše odpověď může být i tišší, například při pohřební slavnosti – tam budeme děkovat za tento život, plni důvěry odevzdáme zemřelého Bohu, jistě tu a tam i s otázkou proč nebo s prosbou za odpuštění. Oslavovat Boha předpokládá, že jsme ho v životě zaslechli; liturgicky k nám mluví ve čteních, v požehnání či ve svátostech. Nízkoprahové slavnosti otevírají prostor, v němž se Bůh může projevit: prostřednictvím biblického slova, hudby, světla, společenství a mnoha jiných forem. Liturgie těchto slavností by měla Boží projev, předcházející všechno ostatní, umožnit. „Vyrobit“ se to nedá – navzdory veškerému vynaloženému úsilí, navzdory vší snaze zorganizovat „zážitkovou akci“. Bůh je ten, kdo jedná – při všech křesťanských bohoslužbách a jistě i při bohoslužbách tohoto druhu. Kdo to zažije, nalezne způsob odpovědi, bude svým vlastním jednání také slavit Boha.

Bůh jedná; to hlavní je tedy neviditelné. Tohle platí nejen pro bohoslužbu – ale neuklidňuje to, když si položíme si otázku, jaká je liturgická a teologická úroveň nízkoprahových slavností. „Mně jsou všechny koncepty ‚nízkoprahovosti‘ jazyka, gest nebo architektonického prostoru podezřelé. Sekulární společnost nepotřebuje, aby se církve přizpůsobovaly, potřebuje jejich jinakost, jejich zvláštnost a jejich zřetelnost. Tato těžko definovatelná společnost potřebuje od církve, aby ona sama byla jasně rozpoznatelná.“ Fulbert Steffensky má pravdu.5

Nízkoprahové pobožnosti jsou náročné. Nabízet křesťanskou zvěst ve výprodeji, to nepomůže ani lidem před kostelními dveřmi, ani evangeliu. To, co tito lidé stále ještě (nebo už zase) očekávají, je to, co si sami dát nemohou a co jim jiní „poskytovatelé smyslu“ těžko mohou dát (třeba křest dítěte).

„Jiné“ to smí být a „jiné“ to také má být, jak ukazují ohlasy, ale „jiné“ asi spíše po stránce formy, komunikační formy (ta by neměla být dogmatická, moralizující, nýbrž moudrá a kvalitní) a vnější formy. Obsah slavností, jejich poselství nesmí být „jiné“ než to, co církev říká o Bohu i jindy: jde o jeho věrnost k lidem, když už všechno ostatní selhává, o toho Ježíše, který říká Bohu „Ty“, jde o inspiraci Duchem svatým. Proto nesmějí nízkoprahové slavnosti Bibli zatajovat, musejí ji naopak uvádět na scénu jako vědění o Bohu získané životní zkušeností. Mluvit o lásce slovy Písně písní je „jiné“, než se „normálně“ od církve očekává, je to poetické, erotické, ale v jejím pokladu víry to není žádný novátorský prvek. Zápasit s Bohem jako Jákob u potoka Jabok, hádat se s Bohem, křičet na něj jako někteří žalmisté, nebo mu odporovat jako Mojžíš a jiní proroci, také není to nové.

Církev hlásající biblická poselství neztratí svoji jinakost, zvláštnost ani zřetelnost. Pokud by s jejich hlásáním přestala, blíží se hranici sebe samé – také a zvláště při pobožnostech, které mají vést přes práh. Co se děje v liturgickém prostoru, nelze dostat se slevou, protože tam se Bůh činí poznatelným. Křesťanskou zvěst nelze rozměnit na drobné – to bychom zacházeli nebezpečně daleko; celá šíře jejích neznámých pokladů má být k dispozici pro liturgický dialog mezi Bohem a lidmi. Vzdálení zbožní hledají právě to, a to i beze slov. Proto přicházejí ke dveřím.

Tam čekají i další: například rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek, nebo lidé žijící v homosexuálním partnerství. Pozvání na požehnání dvojicím na sv. Valentina „všem, kdo kráčejí životem v partnerství“ jistě nelze zaměňovat s církevním sňatkem. Přesto s ním nebudou asi všichni srozuměni, jak ukazují směrnice Rakouské biskupské konference: „Kdo nežije ve svátostném manželství ani se na ně nepřipravuje, má být posílen pečlivě formulovanou modlitbou a individuálním požehnáním. (…) Způsob pozvání, ohlášení a liturgický průběh má vyjadřovat, že cílem každé partnerské lásky je manželství.“6 Napětí mezi otevřeným pozváním pro každého a takovýmto vytyčováním hranic poukazuje na problém, před nímž stojí liturgické slavnosti ve 21. století, na problém, který ovšem není řešitelný liturgickými prostředky.

Jsou i jiní, jimž církev musí – a bude – otvírat svůj prostor bez ohledu na to, hledají-li Boha či jsou-li jiného náboženství. Děje se tak při bohoslužbách konaných v souvislosti s přírodními katastrofami i tragickými událostmi, jako byly např. incidenty se šílenými střelci, a při dalších veřejných, civilně-náboženských, případně mediálně inscenovaných liturgických obřadech. Svou formou a vztahem k životním mezníkům mají takové akce leccos společného se slavnostmi, na něž jsme se zde zaměřili. Poskytují člověku osobně zasaženému místo před Bohem. Osobně zasaženi bývají však v podobných případech nejen oběti, příbuzní, přátelé a jiné blízké osoby, nýbrž potenciálně všichni, jimiž otřásla hrůzná událost – i diváci před televizními obrazovkami. Bohoslužby v případě katastrof jsou často nepředvídaným podnětem pro společnou modlitbu různých náboženství. To jsou tzv. „riskantní liturgie“.7

A ještě další „církvi vzdálení“ se objevují v prostoru kostela při tradičních bohoslužbách jako křtu nebo prvním přijímání: liturgicky nezkušení lidé, kteří si podobně jako jiní kolemjdoucí z liturgického obsahu něco vyberou, nebo jimž zůstanou církevní slavnosti víceméně cizí („příležitostní zbožní“). Ti, kdo předsedají pobožnostem, jsou někdy frustrováni, když jejich radostné biblicko-teologické poselství jaksi nezabírá. Nízkoprahové slavnosti přesto nejsou žádnou alternativou k náročným, pro mnohé nestravitelným sakramentálním obřadům. I tady se ukazuje problém, který je nutno řešit jinak.

Úspěšný model?

Liturgie na prahu, tedy slavnosti s lidmi, kteří Boha hledají, ale církvi jsou vzdáleni, se od svých počátků v Erfurtu rozšířily po celé německé jazykové oblasti. Nejčastější je asi žehnáním dvojicím na sv. Valentina. Vzpomínkové bohoslužby pro účastníky kursů anatomie, které pořádá většinou vysokoškolská duchovní služba, jsou mnohem tišší, ale vžily se také. Nové věci dále vznikají, mnohé zůstanou ojedinělým pokusem nebo zmizí za několik let.

Je docela možné, že nízkoprahové pobožnosti příštích pár desetiletí nepřežijí. Jejich zánik také nebude žádné neštěstí, jestliže se jim do té doby podařilo a podaří zprostředkovat mnoha lidem, kteří jinak do kostela nechodí, dobrou zkušenost s Bohem a jeho církví. Předpokládá to ovšem, aby křesťané 21. století čerpali při eucharistické slavnosti a na bohoslužbách slova z pramene liturgie. Potom budou schopni díky svému vlastnímu pokladu spirituálních zkušeností pozvat lidi stojící mimo církev zase k novým otevřeným slavnostem.

Z Herder Korrespondenz Special, duben 2013 přeložila Helena Medková

1 Srov. Reinhard Hauke, Herzlich eingeladen zum Fest des Glaubens [Vítejte na slavnosti víry. Projekty pro křesťany a nekřesťany], Leipzig 2009.

2 „Jugendweihe“, sekulární iniciační obřad pro čtrnáctileté (jehož tradice sahá až do 19. století!), byl v 50. letech na pokyn z SSSR zaveden v NDR povinně jako konkurence k biřmování.

3 Hans-Joachim Höhn, Flüchtige Bekannte?! [Povrchní známí?! Teze k pastoraci kolemjdoucích], in: Lebendige Seelsorge 51/2000, 229–233.

4 Srov. zvláště Johannes Först, Die unbekannte Mehrheit [Neznámá většina. Příležitostní křesťané, jejich hledání smyslu a motivy jednání], in: Först/Kugler (eds.), Die unbekannte Mehrheit [Křest, sňatek a pohřeb pro život stačí? Empirický výzkum katolické „příležitostné zbožnosti“], Münster 2006, 13–53.

5 In: Der Seele Raum geben. [Prostor pro duši. Kostel jako místo usebrání a povzbuzení], EKD, Hannover 2003, 12.

6 Orientierung für die Gestaltung von Segensfeiern am Valentinstag [Rady pro přípravu požehnání na sv. Valentina], Gottesdienst 39/2005, 190.

7 Kristian Fechtner/Thomas Klie (eds.), Riskante Liturgie. [Riskantní liturgie. Veřejné bohoslužby pro celou společnost], Stuttgart 2011.