Papež Lev XIV. o koncilu a liturgii

Od začátku letošního roku věnuje papež Lev XIV. středeční katecheze dokumentům II. vatikánského koncilu. V úvodní promluvě 7. ledna připomněl, že generace biskupů, teologů a věřících, která koncil bezprostředně zažila, už odchází. Proto je podle něj třeba koncil znovu poznávat, nikoli jen z doslechu nebo na základě pozdějších interpretací, ale novou četbou jeho dokumentů. Koncilní magisterium přitom označil za orientační bod na cestě církve (přirovnal ho k Polárce, italsky stella polare).

Po pěti katechezích o věroučné konstituci o Božím zjevení Dei Verbum následovalo devět promluv o věroučné konstituci o církvi Lumen gentium. Od 20. května do 26. srpna se papež v osmi katechezích věnoval konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. Od 2. září cyklus pokračuje katechezemi o pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes.

Při výkladu Sacrosanctum Concilium Lev XIV. zdůraznil, že koncil neusiloval pouze o změnu obřadů. Liturgie podle něj patří k samotnému středu života církve, v ní Kristus působí a církev přijímá svůj život. Obřady nejsou pouhým „vnějším obalem“ svátostného tajemství ani nahodile zvolenými úkony. Skrze slova, gesta, znamení a symboly liturgie člověka formuje a uvádí jej do slaveného tajemství. Proto papež, v návaznosti na Františkův apoštolský list o liturgické formaci Božího lidu Desiderio desideravi (2022), který cituje Romana Guardiniho, připomněl potřebu, aby se člověk znovu stal schopným vnímat a chápat symboly.

Pro současné liturgické diskuse je zvlášť zajímavá katecheze z 27. května o tradici a rozvoji. Lev s odkazem na Benedikta XVI. odmítá stavět tradici a pokrok proti sobě: oba pojmy se podle něj doplňují a tradice sama v sobě určitým způsobem zahrnuje pokrok. V této souvislosti koncil rozlišuje mezi neměnnou, Bohem ustanovenou složkou liturgie a částmi podléhajícími změnám; ty se podle Sacrosanctum Concilium postupem času „mohou nebo dokonce musí měnit“, pokud přestaly odpovídat vnitřní povaze liturgie nebo zastaraly (SC 21). Nové formy přitom mají organicky vyrůstat z dosavadních a každé reformě má předcházet teologické, historické a pastorační zkoumání. Papež zároveň připomíná, že nikdo nemá v liturgii z vlastní iniciativy něco přidávat, odnímat nebo měnit.

K reformě se Lev vrátil v závěrečné katechezi 26. srpna. Připomněl koncilní požadavek, aby věřící při liturgii nebyli „stranou stojící a němí diváci“, ale měli na slavení „uvědomělou, zbožnou a aktivní účast“. Liturgie podle něj jako „živá skutečnost“ v průběhu staletí vždy podléhala vývoji a změnám a učitelský úřad přizpůsoboval její formy potřebám různých dob. Liturgickou reformu II. vatikánského koncilu proto výslovně staví do linie živé tradice církve. Současně připomněl nešvary v pokoncilním období, které v některých oblastech vznikaly – a někdy vznikají i dnes – v důsledku absolutizace či špatného pochopení některých principů reformy. Za prvořadou odpovědnost pastýřů označil péči o liturgii, která zachovává liturgické normy a vyznačuje se „vznešenou jednoduchostí“.

Tato slova zaznívají na pozadí dlouhodobého sporu o používání misálu z roku 1962, tedy o tzv. starou či předkoncilní liturgii. Benedikt XVI. její používání roku 2007 výrazně uvolnil. František naopak roku 2021 v Traditionis custodes stanovil, že liturgické knihy vydané Pavlem VI. a Janem Pavlem II. podle rozhodnutí koncilu představují jediný výraz lex orandi římského ritu, a užívání misálu z roku 1962 znovu omezil. V doprovodném dopise biskupům upozornil mimo jiné na případy, kdy se používání misálu z roku 1962 pojí s odmítáním liturgické reformy a samotného koncilu. Současně připomněl nešvary při slavení pokoncilní liturgie, především nedodržování předpisů nového misálu a svévolnou kreativitu při slavení.

Lev XIV. se k budoucímu právnímu režimu předreformní liturgie v těchto katechezích nevyslovil. Jeho výklad reformy však do této debaty vstoupil. Manuel Uder, liturgista a šéfredaktor německého časopisu Gottesdienst, upozornil, že pozoruhodné není samotné papežovo přijetí reformy, ale jednoznačnost, s níž ji zařazuje do kontinuity živé tradice. Kdo tradici a reformu staví proti sobě, podle Udera u Lva oporu nenajde. Italský liturgista Andrea Grillo četl závěrečnou katechezi ještě výrazněji jako argument proti stavení předkoncilní a pokoncilní liturgie na stejnou úroveň. Opačně reagoval oficiální zpravodajský portál Kněžského bratrstva sv. Pia X., který Lva kritizoval právě za to, že vidí reformu v kontinuitě živé tradice a příčinu liturgické krize nehledá v reformě samotné.

Středeční katecheze tak nejsou jen připomínkou šedesát let starých dokumentů. Ukazují také, jak Lev XIV. II. vatikánský koncil čte. V případě liturgie je jeho přístup poměrně zřetelný: tradice nevylučuje vývoj, koncilní reforma do této tradice patří a kritika pokoncilních nešvarů neznamená odmítnutí samotné reformy. Považuji za dobré, že se tím debata o liturgii nezužuje na spor o používání předkoncilní liturgie, ale otevírá širší otázku dalšího rozvíjení liturgické obnovy zahájené II. vatikánským koncilem jako součásti živé tradice, která má odpovídat proměňujícím se potřebám církve i konkrétních místních společenství.