Důležité memorandum

Dne 2. června 2026 podepsala Česká biskupská konference memorandum o spolupráci se spolkem Někdo Ti uvěří. Tento spolek, založený v roce 2020, sdružuje lidi s osobní zkušeností se zneužíváním v církevním a náboženském prostředí i ty, kterým toto téma není lhostejné; usiluje o podporu obětí, otevřený dialog, prevenci zneužívání a vzdělávání v oblasti mocenské manipulace a zneužívání v náboženském prostředí. V preambuli společného memoranda se říká, že selhání církevních institucí při prevenci, pojmenování a řešení sexuálního zneužívání vede k prohlubování utrpení obětí a k erozi důvěry. Zároveň se uvádí, že obě strany sdílejí přesvědčení, že účinná prevence, transparentní postupy, naslouchání obětem a ochota ke kritické sebereflexi jsou nezbytnými podmínkami pro odpovědné zacházení s touto problematikou. Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl při podpisu memoranda řekl, že církev na všechno nestačí sama, připustil, že leccos neudělala dobře a že ztratila důvěru mnoha obětí. Memorandum vymezuje několik oblastí spolupráce. Spolek Někdo Ti uvěří může být zván ke konzultacím při tvorbě nebo revizi preventivních opatření. Strany mají vést dialog o systémových problémech. Počítá se se spoluprací při přípravě vzdělávacích materiálů, se sdílením zkušeností z práce s oběťmi a s podporou postupů, které respektují důstojnost obětí, jejich právo na informace, bezpečí a svobodné rozhodování. Důležitá je také otevřená diskuse o minulých i aktuálních selháních.

Za významnou považuji část o nerovnosti obou stran. Memorandum připouští rozdílné institucionální postavení, autoritu, přístup ke zdrojům i možnosti veřejného působení. Připouští také, že právě tato nerovnost může mít zásadní dopad na ochotu obětí ozvat se, na jejich pocit bezpečí i na důvěru v institucionální procesy. V církevním prostředí, kde se často mluví o společenství a poslušnosti, je pojmenování asymetrie moci velmi důležité. Proto je tak zásadní i pasáž, že spolupráce nesmí vést k oslabení kritického hlasu spolku Někdo Ti uvěří ani k tlaku na konformitu, mlčenlivost či loajalitu. Memorandum výslovně připouští veřejnou kritiku a uvádí, že medializace může být legitimním a nezbytným nástrojem ochrany obětí a prevence dalšího zneužívání. To je možná nejvýraznější posun. Církev zde nepředpokládá, že kritika je útokem na ni, ale připouští, že kritika může být službou pravdě. Tento přístup by mohl být inspirací i pro zacházení s kritikou v jiných oblastech církevního života.

Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl v souvislosti s memorandem uvedl další kroky, které se připravují: snaha sjednotit církevní tribunál v České republice, aby se postupy vůči obětem a pachatelům nelišily podle diecézí, a příprava metodiky předběžného šetření, které má být šetrné k obětem a kvalitní, aby lidé nemuseli znovu a znovu vypovídat o svém zranění. Teprve tyto konkrétní kroky a jejich praktické uskutečnění ukážou, zda jde ze strany katolické církve jen o změnu slovníku, nebo také o změnu způsobu jednání.

Papež Lev XIV. nedávno připomněl, že ochrana nezletilých a zranitelných osob není volitelný úkol, ale součást poslání církve. Zdůraznil také, že zkušenosti poškozených musejí být nezbytným referenčním bodem, protože odhalují pravdu a učí pokoře. Při setkání s oběťmi zneužívání v Madridu naslouchal jejich zkušenostem i návrhům, jak má církev lépe reagovat.

Memorandum proto není cílem, ale začátkem. Důvěra se neobnoví podpisem. Obnoví se jen tehdy, pokud oběti poznají, že nejsou vnímány jako ohrožení dobrého jména církve, ale jako lidé, kterým má církev naslouchat jako prvním. Myslím si, že se jedná o důležitý krok směrem k větší věrohodnosti katolické církve v ČR.