Redakce

Vážený triplehhh93, neviem za akým úmyslom ste kopírovali časť môjho príspevku a uverejnili ste ho pod svojim nickom, ale chcel by som Vás poprosiť, aby ste tak viac-krát nerobili. Okrem toho "plagiátorstvo" reakcií k internetovej podobe článkov theologického časopisu pôsobí trochu komicky.

Ďakujem Vám za pochopenie
S pozdravom,
Samuel Javornický

Mladý pane, musím Vám napsat, že máte naprostou pravdu. :-)
PPR je vhodné pouze v případě, že manželé vědí, že pokud tato metoda selže, tak dítě přijmout mohou. Jsem matka tří dětí, z toho 2 byla počata právě "spolehlivostí" PPR. A takových je nás mnoho.
Teď si vezměte situaci, kdy už 3 děti manželé mají a vědí, že tato metoda je spolehlivá tak z 50%. Jak píšete - manželství bez milování nemůže být plně funkční.
Naprosto souhlasím s tím, že člověk má svůj rozum a svoje svědomí, takže si takovéto věci musí se svým svědomím řešit sám. To bychom pak to svědomí vůbec nepotřebovali, kdybychom jako roboti dělali jen to, co nám někdo nalajnuje. Dále pak mi není jasné, proč nespolehlivé PPR povoleno je, ale spolehlivá HA ne.

V diskusích o vhodném způsobu milování, který by nevedl k početí dítěte, jsem se zatím nesetkal s jedním přístupem, který dle mne tento problém řeší (možná je to proto, že by se to diskutujícím zdálo nedostatečné či zavrženíhodné).

Když se zamyslíme, proč se sexuálně spojujeme, dojdeme k následujícím důvodům: početí dítěte a/nebo vyjádření lásky a/nebo uspokojení tělesné potřeby.

Když nechceme počít dítě, tak se milujeme, abychom si vyjádřili lásku (a přitom uspokojujeme tělesnou potřebu). Ale lásku si přece tělesně vyjadřujeme zejména polibky a hlazením, tedy ústy a rukou. Je špatné, když při tom dojde k vyvrcholení? Nebo je to nedostatečný prožitek?

Vždyť při sexuálním spojení jde i v manželství často jen o uspokojení tělesné potřeby, na "předehru" není čas nebo nejsou síly. Žena často nechá muže do sebe vstoupit, aby mu vyšla vstříc, ale sama by to nepotřebovala - není to pak od muže sobecké, tedy hříšné?

Myslím, že hříšnost je dána zejména vnitřním přístupem, nikoliv tolik vnější realizací. Myslím, že je hříšnější, když muž vstupuje do ženy v jejích neplodných dnech, aniž by ona o to zvlášť stála (třeba právě proto, že sex prožívá nejintenzivněji v období plodnosti), než když tak činí s preservativem v plodných dnech na její přání. Jde tu tedy především o vyjádření lásky, a jestliže sexuální spojení je fysiologicky jednoznačně určeno pro početí dítěte (předání mužova semene do ženského lůna), můžeme postupně přecházet k nekoitálnímu uspokojení. Sexuální spojení můžeme nechat na situace, kdy o něj oba intenzívně stojí, a postupně (z dlouhodobého hlediska) jeho četnost snižovat.

Křesťanská cesta spočívá obecně v osvobozování, tedy i od tělesných a duševních potřeb, v jejich produchovňování, v uspokojování potřeb v náležité míře, ale ne více, aby se z nich nestaly žádosti. To je postupný proces, na konci v Božím království jsou lidé jako andělé ("a proto se nežení, ani nevdávají ..."). Řeholníci (a římskokatoličtí kněží) volí radikální způsob, a proto již nyní zde žijí v celibátu. My ostatní jdeme pomaleji, dle našich možností.

Myslím, že chtít po začínajícím křesťanovi, aby omezil svůj sexuální život na krátké období měsíci (odečteme-li plodné období a menstruaci, příliš mnoho dní nezbývá), je příliš náročné. Je třeba na něj klást v tomto ohledu minimální požadavek, abychom nebyli jako Ježíšem kritizovaní farizejové. A spoléhat, a příp. inspirovat ho, že postupně duchovně poroste a vyzraje, a tedy že uspokojování potřeb bude postupně jemnější a duchovnější. To se samozřejmě netýká jen oblasti sexu, ale i jídla a zábavy apod. A v sexu to nakonec (napomoci tomu může i stárnutí organismu) může vést k onomu někdy vysmívanému "splynutí duší", když už tělesná potřeba se může přirozeně omezit na polibky a pohlazení.

Dokud žijeme v tomto těle, je tělesné vyjádření lásky velmi důležité, ale jde o to, jakou má podobu. A každý má jiné možnosti, a proto tu nelze stanovovat obecná pravidla, spíše určité směřování.

Sice nejsem katolička ani příslušník jiné církve a nemám v úmyslu se nechat pokřtít, ale v Boha věřím a sex beru jako dar,který by člověk neměl dávat každému na potkání, je to mnohem více záležitost duševní, takže je k tomu zapotřebí hlavně láska a důvěra, pokud ne, degradujeme ho pouze na fyzický úkon, který nemá zdaleka takovou intenzitu,jako když necháme zároveň promlouvat svoje nitro. Dokážu tedy pochopit,proč můj přítel,který je katolík, chce s tímhle nejvyšším stupněm vyjádření lásky počkat až po svatbě, plně to respektuji i z důvodu, že teď by to ztratilo ten vyšší rozměr, protože by si to potom vyčítal a to zase odporuje mému přesvědčení. S čím ale nesohlasím je právě postoj církvi k antikoncepci. PPR stejně jako HA nejsou pro každého - někdo nemůže brát hormonální antikoncepci třeba kvůli trombóze nebo jiným potížím, jiný (jako např. já ) má velice nepravidelný cyklus, je náchylný k nachlazení či jiným faktorům, které snižují účinnost počítání plodných a neplodných dnů - žádná antikoncepce není 100%. A také se domnívám, že není dobré ničit si zdraví, jestliže mi HA působí potíže s žílami, zároveň není zodpovědné riskovat s PPR, pokud vím, že na děti nejsem hlavně psychicky vyzrálá nebo jsem v takový situaci,že by strádaly, apod. Vždyť je přece lepší, aby se děti rodily s tím, že byly chtěné a rodiče si je přáli mít, než aby se staly jakýmsi omylem a jsou brány jako něco,co se stalo a nedá se s tím nic dělat. K čemu je pak dítěti to, že se jeho rodiče jeden druhému plně darovali,když zjištění, že se má narodit,bylo spíše nemilým překvapením??!! Myslím, že by Bůh nechtěl, aby lidi omezovali sex jako projev skutečné lásky k druhému (tím nemyslím případy,kdy je chápán jen jako rutinní záležitost k uspokojení pouze fyzických potřeb), kvůli obavám z nechtěného těhotenství. Proč by si neměli vyjadřovat sílu pouta,které je k sobě váže, ve chvíli,kdy to tak cítí, a měli čekat až "to půjde," když děti zatím nechtějí nebo si je zrovna nemohou dovolit??

Takže kdybych chtěl být dobrým katolíkem, neměl bych nosit brýle a smířit se s očima, jakými mne Pán Bůh obdařil? A neměl bych užívat dopravvních prostředků, neboť mne přeci obdařil nohama? Také trpívám chronickými bolestmi zad, je tedy hříchem, zmírním-li svou bolest nějakým lékem, jenž, jsa vyvinut uměle, na rozdíl od bolesti rovněž nepatří k přirozenému životu?
Což mi připomíná: Křesťanství jako takové nepatří k "přirozenému životu", neboť vyzdvihuje takové druhy jednání, jež jsou z hlediska přírozeného života jednoznačně naprosto nepřirozené (třeba celibát a pomoc i lidem, kteří nám to neoplatí). Tím nechci říci, že křesťanství tím, že odporuje přirozenému životu, je snad zavrženíhodné. Je naopak významným krokem na duchovní cestě lidstva, ale ne, nastavení druhé tváře je bezpochyby vznešené, ale NENÍ to přirozené. Proto pokládám za hloupost hlásat současně křesťanství a argumentovat "přirozeností".