Západní pravoslaví na postupu

Heilerovská myšlenka západního pravoslaví, zbaveného orientálních forem, není mrtva. Britská pravoslavná církev, jedno ze seskupení s .nezávislými biskupy", se připojila ke Koptskému pravoslavnému patriarchátu. Koptská církev, zažívající už po desetiletí skutečné pronásledování a skutečnou obnovu a spojující harmonicky masové mnišství s manželstvím kněží, zřejmě usiluje o misii i v západní Evropě. Britská pravoslavná církev si ponechává gregoriánský kalendář a zavazuje se slavit liturgii sv. Jakuba. Její představitel byl uznán jako metropolita a přiřazen k syrskému klášteru. Deset koptských obcí, tvořených vystěhovalci, zůstává nadále podřízeno přímo papeži Šenudovi III. Nový metropolita bude spravovat jen devět obcí tvořených Brity, očekává se však příliv duchovních a věřících z anglikánské církve. V současnosti vede koptská církev obdobná jednání s Celtic Orthodox Church.

MDKI Bensheim 3/95 s. 64

Biskup Wilskens o úctě svatých

Emeritní hannoverský luterský biskup Ulrich Wilskens, u nás známý spíše jako novozákonník a překladatel Písma, odpověděl na dotaz KNA týkající se úcty ke svatým v evangelictví následovně:

Věříme-li skutečně ve vzkříšeného Krista a říkáme-li tedy s apoštolem Pavlem:

.Žijeme-li, žijeme v Pánu, a umíráme-li, umíráme v Pánu: Patříme tedy Pánu, když žijeme i když umíráme" (Ř 14,8) - pak by mělo být vlastně jasné, že v každé modlitbě ke vzkříšenému Pánu a v každé slavnosti večeře Páně, v níž je přítomen, jsou u něho spolupřítomni i naši zemřelí! Proč by pak nemělo být možné, že jedni prosí za druhé - jsme přece zvyklí dělat to v době našeho pozemského života?! Smí-li mne spolubratr prosit: .Modli se za mne" - proč pak já nesmím - v rámci modlitby ke Kristu, v němž přece zůstávají spojeni mrtví i živí - prosit i Matku Boží Marii: .Pros za mne!"?

Hranice mezi životem a smrtí je přece v Kristu zrušena - a v něm i pro naše vzájemné vztahy! My evangelíci sice právem říkáme, že stačí modlitba ke Kristu - není zapotřebí vzývat svaté. Je tomu však tak, že je to pro nás zcela vyloučeno? Neodmítáme přece ani přímluvy jedněch za druhé, ačkoli jedině v Kristu je pomoc!

Institut ekumenických studií v Praze

otevřel první tříletý kurz ekumenické teologie. Úvodní soustředění studentů se konalo ve dnech 15. - 24. 9. 1995 v evangelickém sborovém domě ve Hvozdnici. Blok přednášek na téma .Církev v dnešní společnosti" přednesli Jan Jandourek a Pavel Zach, druhého bloku .Úvod do teologického myšlení" se ujali Ivana Dolejšová, Václav Ventura a Ivan O. Štampach.  Slavnostní zahájení akademického roku za účasti představitelů církví, řádů a kongregací se uskuteční 4. 10. 1995 v 17 hod v budově Jaboku, Salmovská 8, Praha 2.

Seznam našich omylů a naivních představ z r. 1990 by vydal na encyklopedii či humoristický román. Dnes se chci zastavit u dvou, které považuji za důležité pro pochopení dnešní situace. Jedním z často hlásaných a ochotně přijímaných omylů byla sama povaha změn. Tvrdilo se, že komunismus prohrál, protože měl falešné učení o člověku, ignoroval jeho metafyzickou stránku a duchovní potřeby, že to bylo budování babylonské věže bez Boha.  Budoucnost ukázala, že rozhodující počet občanů nebyl motivován ani tak duchovními hodnotami jako představou bavorské životní úrovně. Nešlo přitom o nějakou naši tuzemskou naivitu: jako vítězství duchovna nad materialismem interpretoval východoevropské změny např. i kardinál Ratzinger, srv. jeho nepředstavitelně naivní článek ve sborníku Naděje pro Evropu?  Ostatně nebuduje se babylonská věž bez Boha i dnes? Má konzumní společnost správnou antropologii? Nestačilo by nám dnes ke spokojenosti, kdybychom - jako společnost - měli aspoň tehdejší naši, nikoli bavorskou životní úroveň? V každém případě jsme museli vzít na vědomí, že to se zájmem o duchovní hodnoty jako šancí pro nás nebude moc slavné.  Druhý omyl se zřejmě mnohým čtenářům nebude zdát tak nesporný. Traduje se ještě stále, že v prvním polistopadovém období měla .církev" vysoký morální kredit. Spory se vedou jen o to, koho označit za viníka, že ho už nemá. Řada rozhovorů z poslední doby mě však donutila změnit názor i na tuto věc. Bohužel je tomu do značné míry tak, že se vysoké procento občanů domnívalo, že rudá totalita bude vystřídána černou a spěchali rychle vzdát hold nové totalitě, jak jim velel sebezáchovný reflex. Tito lidé brzy poznali, že se věci mají jinak, a nyní se za toto své krátké sebeponížení stydí nebo dokonce i mstí. Není důvod nikoho obviňovat ze ztráty kreditu, protože .církev" (pro většinu lidí mlhavá, nekonkretizovaná veličina) prostě žádný neměla, aspoň tedy u vysokého procenta občanů ne. Komu se nechce tomu věřit, ať se zeptá např. katechetek na jejich zkušenosti ze škol, protože ve školství zřejmě působily tyto sebezáchovné kolaborační reflexy nejnápadněji.  Místo vzájemného obviňování či zbytečného sebeobviňování se snažme hodnotit realisticky aspoň přítomnou dobu a její šance. Perspektivní organizace vidí šance, neperspektivní jen problémy!

1.       Souvislosti

Důvod, proč jsem zvolil právě téma o víře, je jednoduše v tom, že cítím, že schopnost člověka křesťansky věřit je teď ohrožena daleko intenzivněji než dosud. Je-li to tak, není tím ohrožen náš Bůh, ale naše lidství. To proto, že pro nás všechny znamená dosud víra velice mnoho, dokonce víc, než si sami obvykle uvědomujeme. Člověk vydrží obdivuhodně mnoho, ale jen pod podmínkou, že aspoň tuší smysl té rezistence.

Nemusím snad připomínat, že řeč o víře je vždy také nějak řečí o naději a o lásce, ať už tam ta slova výslovně padnou, anebo ne. Pokud víra neotevírá, nepodepírá a nekoriguje naději, není křesťanskou vírou. Pokud naděje neoplodňuje víru a neposiluje lásku, není nadějí na způsob Nazaretského Ježíše. Láska dává odvahu k radikalitě víry a činí z víry i naděje velké umění, tvořivou činnost. A tak se tyto postoje vzájemně podporují směrem ke zralosti. Pokud je některá - kterákoli - z nich nemocná, chřadnou i obě další.

S celým rozměrem smyslu existence v téhle zmatené době nás spojuje jen křehké pouto víry a naděje, pokud se obojí děje v aktivní i pasivní lásce, tedy na vztazích mezi já a ty, ty a my. Doba je zmatená, protože se neodvolatelně lomí souvislost evropských a možná nejen evropských dějin; to vidí kdekdo. Jde o to, jak čelit destruktivním tlakům takových zlomů, aby - slovy Lukáše 18,8 - nalezl Syn člověka ještě nějakou víru, až přijde naposled.

Od loňska si pamatujeme, že k znamením doby patří rozpad životního stylu. Životní styl se rozpadá, anebo se ani nevyvine, proto stereotypy osoby už nejsou tou pomocí při rozhodování v běhu všedních dní; život bez nich je namáhavější, pravděpodobnost chybného rozhodnutí je větší, než bývala kdysi. Svědomí je tím pochopitelně zmateno a člověk je tak dvojnásob zranitelný. Je to doba, které věnoval Ježíš zvláštní podobenství: o deseti družičkách. Jestliže se ženich příliš opozdí, všechno je jinak. Přestanou totiž platit stereotypy i pravidla, moudré jsou skoro k nerozeznání od nemoudrých. A nemoudrost se mstí strašlivě: nemoudré nejsou až druhé, nemoudré nejsou vůbec vpuštěny na hostinu, pro kterou dosud žily. Maličkost rozhodla, že jejich existence najednou ztratila vůbec smysl.  Ta maličkost, která rozhodla, je toto: v době let relativně tučných pamatovat na léta relativně hubená. A jak se zdá, ta hubená už klepají na dveře.  Je nejvyšší čas obstarat si olej do zásoby, jinak přijde ženich a víru u nás nenalezne.

Veřejnost už nemyslí a necítí křesťansky, kultura Evropy už není křesťanská, naši přátelé ze zaměstnání nebo z domu, kde bydlíme, ti všichni jsou křesťanstvím fakticky nedotčeni a už dotčeni patrně nebudou. Lidová církev, pověstná Volkskirche, žijící ze slavností Božího těla a z poutí na posvátná místa mariánských zjevení, lidová církev pěstující folklór a plnící náboženské povinnosti v pátek, v neděli a jednou do roka, církev několika zaklínadel o věčné spáse a nekonečné ceně toho nebo onoho úkonu ve prospěch duší v očistci - tahle církev vymírá před očima.

Víru v boží království, ve smysluplnost hledání takového království i dnes a teď, tu nelze nahradit ani slovem kouzelníka, ani počestně zakoupeným charismatem Šimona Mága. Nelze ji nahradit ideologickými surogáty, skandováním zbožných hesel a dojetím při návštěvě papeže. Ale také nelze takovou víru ani vymyslet a pěstovat si ji v soukromí. Už starověk rozuměl křesťanství jako nálezu vzácné perly; nepřeháněl. Její krásu i cenu vytvořili jiní, my jsme milostivě přizváni a smíme ji opět jiným připravovat. Potud má přirovnání pravdu. Ale lze-li smysluplně žít i bez krásy perel, nelze se při křesťanské víře obejít bez takové nebo onaké formy církve.  Nesmí nás mýlit, že doba je očividně nakloněna uctívat cosi, vyznávat cosi, blouznit o .duchovnu" a účastnit se okultních obřadů. To nijak nesouvisí s vírou v kříž a vzkříšení, s vírou v milost a smíření, o kterou šlo Nazaretskému a o kterou jde nám. Taková .víra v cosi" získaná na tržištích světa je pak jen tenkým ledem, který lidskou existenci neunese. Už Ježíšovi současníci se museli učit střízlivosti: i Petr podle bible slavnostně vyznal, že Ježíš je mesiáš, a zanedlouho se mu to samotnému už zdálo trapným pochybením, pouhou euforií, která se pod tvrdou realitou nádvoří velekněžského paláce prostě rozplynula a nechala Petra na holičkách.

Bude dnes opět řeč také o církvi. Ne proto, abych si stěžoval. Proto, abych naznačil, jak bude už brzy velice chybět. Možná i nám.

My všichni jsme také už v životě leccos slibovali druhým či sobě v přesvědčení, že je to naprosto nezvratné: naše láska k partnerovi, naše oddanost přátelům, naše chuť pracovat pro dobrou věc, naše odvaha čelit přesile, odvaha k pravdě. . . I naše jakoby na skále založená prohlášení ať nahlas nebo jen v srdci - to všechno bylo svého času naprosto upřímné. Přesto už také někdy zešedlo, ztratilo chuť a sílu, jako by to ztratilo nejen glanc, ale i opravdovou závaznost. . . A svědomí ani moc neječí. . .  Umění věřit, plodně věřit, je - zdá se mi - nebezpečně ohroženo. Nemohu to ohrožení anulovat, mohu jej jen cílevědomě zmírňovat kompenzací těch tlaků, které nás ohrožují. A o tom chci dnes mluvit. Loni jsme se dotkli faktorů, které problematizují životní styl osobnosti. Letos si všimneme, co víru jedince problematizuje se strany společenské.

2.       Ohrožení osobní víry se strany instituce

Křesťan podobně jako žid věří, doufá a miluje v božím lidu, dnes říkáme v církvi. Proto zdraví nebo nemoc naší církve se dalekosáhle uplatní v zdraví nebo nemocnosti osobní víry, osobního vztahu. A právě nad tím se pokusíme zamýšlet letos.

Velice mne nedávno znepokojily televizní šoty z návštěvy papeže v Čechách a na Slovensku. V obou případech se děje totéž, nejde tedy o nějaké nedopatření, ale o indikátor stavu. Za neslýchaný peníz těch sociálně nejslabších, totiž starých lidí a mnohočetných rodin, se pořídí přírodní amfiteátr, na kterém se pak předvádí prazvláštní divadlo. Jeho středem není Kristus, dokonce ani jiná památka. Centrem dění je proslov toho nebo onoho úředníka establišmentu; řeč bývá o tom, co by se prý mělo konat, ovšem každý ví moc dobře, že z toho mraku pršet nebude a ani nemá pršet. (Tak se třeba mluví o podpoře ekumenismu tam, kde akt sám bije ekumenismus do tváře.  Mluví se o boží lásce a o těžké urážce boží, vynechá-li se nedělní mše; mluví se o moci klíčů a ty klíče se používají k výrobě dalších přestupků. . .) Prostě cílem těchto boho-služeb není svědčit o božím slově a o vydanosti božího těla za hříšné mnohé, ale o skutečném nebo domnělém charismatu řečníka, o jeho prý závratné kariéře. Řečník je dojat, kam až to vlastně sám dotáhl. Já, váš biskup, arcibiskup, já papež, já člověk z chudých poměrů, jsem to dotáhl až tak vysoko, že mne tu vidíte. . . Vy všichni jste přece šťastni, že mne tu vidíte, musíte být šťastni, neříkejte mi, že nikoli. . .  Jenže pod pódiem silážovaný lid také nevysílal pro televizní diváky žádnou dobrou zprávu: Ti lidé zažívají jakýsi podivný svátek, který je fascinuje.  Někomu k tomu dojetí postačí defilé podivně krojovaných mužů, jiné zapálí až přítomnost vzácné honorace. Skanzen lidové zbožnosti, kde se Getsemany číslo 55 - 7. strana demonstruje znovu a znovu jakýsi prvý máj, při kterém se mravenečku trpělivě čekajícímu hodiny a hodiny na srazištích dovolí zahlédnout aspoň na chvilku skutečné tváře těch nejlepších z nejlepších, jak se tehdy říkávalo.  Kdysi v mládí jsem něco podobného zažil na jednom z povinných školních filmů: prostý kolchozník byl vyvolen, aby soudruhovi Stalinovi odevzdal jménem kolchozu kytičku klasů z nové úrody. Ten kolchozník tak ochutnal nebe; iluze byla dokonalá, byl doopravdy šťasten. Tak, jako byli šťastni Bulgakovovi Moskvané, když jim kouzelník a iluzionista Woland vsugeroval představu zdarma rozdávaných šatů, bot, voňavek, šperků. Iluze plodí jen iluzivní štěstí. Iluzivní štěstí pak plodí neodvratně už jen pravý opak: rozčarování, kocovinu, opuštěnost, odcizení všem hodnotám, prostě bankrot lidského srdce - pravý opak spásy.

Ovšemže nechci odsuzovat ty důvěřivce, jsou biti životem dost i sami. Je mi úzko z toho, k čemu je moje církev vychovává, o čem jim svědčí, když takzvaně evangelizuje. Unese tahle prapodivná zbožnost tíži všedního dne a horka na konci našeho století? A co dotěrnějšího: unese moje křehká víra takovou církev?

Obávám se, že role církve degeneruje: Měla být jevištěm setkání s jednajícím živým Bohem. Místem či situací, kde se každý po záchraně toužící může s takovým aktivním Bohem setkat, ať už je svým přirozeným založením přístupný spíše slovu nebo prožitku společenství anebo už jen docela civilně toužící po domově. Dnes tam slyší mnohohlasé poučování o Bohu a ještě více o mravnosti, kterou prý ten Bůh neoblomně vyžaduje, ale nemá příležitost zakusit, že tenhle otec našeho Pána Ježíše se rozhodl být pro nás. Jako by ono pověstné magisterium nevědělo, že milosrdnou, vpravdě milostnou lásku Boží musíme okoušet napřed na znameních, abychom vůbec mohli uvěřit v její inkarnaci; jako kdyby nečetlo magisterium v Písmu, že tento Jahve se rozhodl radikálně podpořit i tu naši upadlou humanitu, že Bůh prostě chce sloužit lidské integritě, dospělosti, zralosti už teď, kdy není nijak slibná, už teď, aniž si klade předběžné podmínky: .Už jste čisti pro moje slovo, ale ještě potřebujete umýt nohy," říká Janův Ježíš jménem takového pečujícího Boha.

Ne že by naše církev lenošila, nikoli. Horečně pracuje. Usiluje konkurovat světu svými školami, politickým vlivem v obcích a stranách, státech, nadstátních grémiích. Trumfuje svět hrdinů socialistické práce kanonizací Sarkandrů a košických mučedníků. Jenže přirozeně podpůrný vliv takové instituce na osobní víru křesťana už nefunguje vůbec, anebo se jako iluze ukáže neplodný co nevidět.

Rozsah i intenzita drtivých tlaků na současného člověka stoupá, kdekdo doopravdy trpí zklamáním, mezní únavou, deprivací, nevděkem, nevěrou, frustrací svých potencí. A svět se díky masivnímu egoismu stává jen obtížně obyvatelným. Nebude divu, když brzy utichne i ten křik, vyčítající Bohu osamělost ukřižovaných; kdo by v té existenciální tísni sázel na Jahve, Hospodina jsoucího pro nás, když slyšel nanejvýš jen tlachat cosi o jeho abstraktních vlastnostech, ale nikoli ani svědčit, ani vyznávat jeho program, jeho .jsem tu pro vás"? Tak nějak to vyjadřuje odsouzenec v románu A. Camuse tváří v tvář knězi: .Nemám čas. Vidíte přece, že za chvilku budu popraven; nemám dost času na nějakého vašeho boha." Také ti, kdo dnes chtějí zachránit víru restaurací minulého katolictví, nabízí jen službu medvědí. Místo služby bohulibé, podpírající zrání humanity všech, věřících i nevěřících podobně jako déšť darující plodnost polím spravedlivého i hříšníka, vyrábějí v potu tváře takoví zástupci církve právě jen albíny, bílé vrány určené k uklování, ale hrdé na své zbytečné a nesmyslné mučednictví. Taková generace nepoučitelných musí pak už jen vymřít blouděním pouští, do země zaslíbení se prostě nehodí ani lidem, ani Bohu, co by si tam s nimi počali. . .

Rozpad životního stylu křesťana evropského střihu nedokážeme zastavit.  Jenže Evropan se také nedokáže tak snadno identifikovat třeba s jihoamerickým bojem teologů osvobození pod poněkud marxisticky znějícími hesly; podobně se nedokážeme snadno identifikovat ani s lidmi pod praporem evropských, natož asijských basisgemeinde. Jejich cesta nám zůstává v posledku cizí natolik, že mizející podpůrnou a spásně odlehčující funkci stereotypů v osobní víře nám nemohou nahradit.

Nemluvím o tom všem, abych si vylil hořkost a opatrně ji kanalizoval na ty druhé. Ta církev, která degeneruje, to jsme také my. Také my.  Naštěstí máme oproti jiným ještě několik nezanedbatelných výhod a rád bych, aby nezůstaly ladem. Brzy bude třeba každé podpory.

3.       Šance kompenzace

Mezi námi by se těžko hledal někdo, kdo tak či onak ještě nezažil na vlastní kůži to, že Otec našeho Pána Ježíše je Pánem milostivě vstřícným, jaksi osobně zainteresovaným na každém z našich individuálních osudů. Možná, že to vyžaduje ještě určitou reflexi, že tyhle zkušenosti milosti potřebují ještě dozrát, ale v zásadě ví každý nebo skoro každý, o čem je řeč. Jde tedy o to, aby se tyto jistě osobní a často intimní zážitky staly faktickou oporou těm, kteří mohou pak v .síle toho pokrmu" přejít kus pouště podobně jako Eliáš až tam, kde budou zase schopni zaslechnout Hospodina i ve vánku. Jde o to, aby se i tentokrát mohlo stát slovo tělem dřív, než naše schopnost věřit uhyne pod všemi těmi nepříznivými tlaky, kterých jsme svědky. Takový prožitek je jistě dar. A Duch dává dary jednotlivci proto, aby pomohl společenství.

Ukáži na příkladě, jak se takové vtělení pravdy v dar může přihodit.

Okouzlila mne svého času formulace, kterou jsem četl u doktora Schillinga:

V souvislosti s jeho exegetickými úvahami nad Dekalogem jsem poprvé pochopil, že Dekalog lze chápat nejen jako normu, ale také jako eschatologicky významný příslib. Možná jsem autora nepochopil dost korektně, ale pro mne to bylo v každém případě cosi zjevujícího, jedno z velkých zjevujících znamení spásy lidské bezmocnosti.

Zjednodušeně řečeno: Zvěsti Písma o Staré smlouvě mezi Jahve a božím lidem lze legitimně rozumět i jinak, než bývá obvyklé. Hospodin se svým lidem uzavírá smlouvu, ne však proto, aby jej tak či onak zkoušel, ne aby jej tak či onak chytil na švestkách a odsoudil jej v pokoře prosit a přijmout milostivé odpuštění. Svrchovaný tu se zotročeným uzavírá smlouvu, aby podepřel tomu lidu odvahu žít to, co na něj dějiny navalily. Uzavírá smlouvu proto, že jej naučí, aby nemusel a nechtěl lhát, krást, cizoložit, zneužívat boží autority k vlastnímu sobeckému prospěchu atd. . .  Pochopil-li jsem správně, je pak událost Sínaje nikoli především normativní, ale především milostivá, chce demonstrovat boží solidaritu s člověkem.  Jako by nás tím Hospodin ujišťoval, že existující mezilidské normy nám Jahve nejen pomůže přijmout, ale také naplnit životem, darovat těm původně pragmatickým normám hlubší smysl třeba tím, že je spojí s lidskou potřebou milovat a být milován. Nikoli jen s jakýmsi nadpřirozeným milováním, ale s milováním zrale lidským, tedy s dimenzí psychosomatickou i duchovní v plnosti a dynamice pravdy činu.

Za takového předpokladu se pak mnoho z dějin spásy nejen vyjasní, ale ztratí svůj osten také mnohé frustrující situace. Dekalog tak není třeba odkládat ani do starého železa, ani jej sakralizovat jako nebeskou normu.  Netřeba také hledat krkolomné jinotaje za Ježíšovým: .sobota je tu pro člověka, ne člověk pro sobotu." Netřeba pak doprovázet opatrnými dovětky Pavlovo odvážné: .Kdo miluje, naplnil zákon." Zjevuje se tak nejen pravda, ale i její radikální milostnost. Může se tak opět stávat ten svatodušní div, kdy všichni rozumí .ve svém jazyku" k chvále boží přesto, že jazyky zůstanou velmi odlišné, tak odlišné, jako jsou kulturní světy těch naslouchajících. Pro poctivé dnešní farizeje i pro zákoníky, ale i pro charismaticky osvobozené je pak Dekalog čímsi vonícím právě jim, je dobrou zprávou o tom, jak se Hospodin stará o své stvoření:

Hospodin tak činí inkarnací do poměrů panujících v tomto světě, do zákonů a vztahů, které sice vymyslel nebo zplodil kdosi až hrůza lidský, nicméně našly u Stvořitele milost, přijal je za své a nikoli jako kořist, jako nástroj k zviditelnění svých práv, ale skrze kenosis. Jinak řečeno: Ty zákony, které formuloval kdysi Chamurappi, ty mu diktovala pochopitelně oportunita, snaha učinit společný život snesitelným, nikoli jakási snaha po mravní výši nebo dokonce dokonalosti. A tento Mojžíšův Hospodin se nejen neštítí takové přízemnosti vládce Chamurappiho, ale hledí jí zachraňovat smysl i staletí poté, vlastně dodnes, pokud ovšem ještě dnes slouží humanitě. Tak se také bez křiku naplňuje i slovo proroka: ten zákon se konečně už stěhuje z kamenných desek do našich srdcí.

Je to jen jeden příklad, ale naznačuje, že i z kamenů mnoha staviteli zavržených je možno v milostivé atmosféře těžit tolik potřebná znamení milosti. A právě to potřebuje naše víra, nemá-li zahynout podvýživou. Tady je místo církve, Kristova těla a nevěsty, svědčící o Milém se zaníceností a s jistotou. Pokud nesvědčí, to svědectví nám chybí. Dřív nebo později bude chybět tragicky.

4.       Shrnutí

Pokusím se nakonec stručně připomenout nit, kterou jsem chtěl sledovat a zároveň stručně připomenu klíčové pojmy, na nichž je argumentace vystavena. To proto, že každý a každá z vás má svou vlastní jedinečnou víru a naději, a ta jedinečnost působí, že i ohrožení nebo kompenzace ohrožujících tlaků se mohou osoba od osoby v posledku významně lišit. Moje dnešní nabídka chtěla na některé faktory upozornit a umožnit tak osobité postoje všem, kteří snad se mnou sdílejí naznačené obavy nebo dokonce traumata spojená s instituční stránkou tajemství církve.

• Nenechme se mýlit lacinou důvěrou, že jsme vpravé církvi Kristově. I za dob Noema se ženili a vdávali, zatímco byl nejvyšší čas stavět loď spásy. Jistě, věříme, že ta naše církev je církví Kristovou. Ale kéž to není víra infantilně zjednodušená do absurdit, kéž je a zůstane ta víra realistická, pravdě oddaná: ta církev se musí Kristovou znovu a znovu stávat, jinak ji před smutným osudem heretiků nebo sektářů nic magicky neochrání. Dějiny už snesly mnoho argumentů, jak snadno něco pravého poklesne vherezi, jak snadno se živoucí společenství stane sektou. Všechny dnes existující křesťanské církve i denominace vznikly jakýmsi přerodem, re-formací toho těla Kristova, kterému byl Kristův příslib dán.
• Hereze má mezi křesťany ohavný zvuk, a právem. Je vní cosi lživého.

Ovšem hereze není to, co se může přihodit právě jen těm druhým. Vznikne i na místě svatém: jakmile se něco z celosti pravdy svévolně pomíjí, vznikne polopravda. K integritě pravdy ovšem patří nejen výrok, nejen nauka, ale také čin. Pavel žádá, abychom pravdu činili.

Pokud ta polopravda přesto předstírá plnost, je už na scéně také lež. Každá polopravda i svévolná manipulace s pravdou kandiduje na herezi.  Katolíci jsou, myslím, mistry ve výrobě polopravd; prý pro dobro církve; a mnozí se za nic na světě nechtějí vzdát pokušení manipulovat pravdou i tam, kde ji mají.

• Sekta vznikne ztakového seskupení věřících, které sjednocuje společně vyznávaná idea, reprezentovaná fascinující osobností. Dojde ktomu, pokud ta fascinující osobnost má u všech dostatečnou neformální autoritu. Patří kfascinaci, že zcelosti libovolně vybírá, aniž kdokoli protestuje, svědomí jakoby nebylo. Jsou známy sekty malé i velké. Není naprosto nemožné, aby některá dříve dobrá církev - kterákoli včetně katolické - navzdory svému dobrému původu zdegenerovala vsektu. Brány pekelné Kristovu církev definitivně nepřemohou, ale tenhle příslib má právě jen ta Kristova. Ovládne-li ji autoritativní fascinace kýmkoli nebo dokonce čímkoli (moc, úspěch, sláva), osud takové společnosti se neomylně naplní. Tak totiž fungují objektivní zákony dynamiky stvořeného světa. Taková nešťastnice bude sektou až do chvíle, kdy opravdu změní smýšlení a vrátí se kjedinému Pánu jako opravdu pánu. Každý sám si může ujasnit, nakolik současné katolictví tančí na hraně propasti. Každý si však může ujasnit, co jako katolík může a má dělat, aby sám přispíval kcharakteru právě své církve jakožto církve vpravdě Kristovy.
• Všichni potřebujeme instituční podporu své křehké a zranitelné osobní víry. Právě proto se moje katolická církev bude muset vzdát své prý nepostradatelné úlohy hlídače dogmatizovaných slovních řetězců, ve kterých prý ukrývá poklad víry, depositum fidei. Téměř celé prvé tisíciletí své existence coby instituce sloužila církev víře jinak než leštěním dogmat. Dokonce i koncilům tehdy leželo na srdci víc faktické sjednocování divergujících škol než jakási abstraktní bezbludnost. Církve třetího tisíciletí budou muset přistoupit na roli už důsledně služebnou a sloužit nejen lidem, ale i pravdě. Taková služebná role je zprincipu mnohem méně skvělá, lidská potřeba panovat vní přijde zcela zkrátka. Svět potřebuje jako sůl svědčit a vyznávat. Ovšem nikoli výroky, ale paradigmata. Potřebujeme to všichni.
• Mnoho znás je zděšeno skutečností, že po světových válkách motivovaných zvrhlými ideologiemi se čím dál častěji a úporněji válčí pro motivaci náboženskou. To mimořádně problematizuje spásnou roli církve i její schopnost být oporou jednotlivci jinak než formou náboženského fanatismu nebo davového šílenství.
• Má-li se tento dramatický trend současných dějin zvrátit, musí dojít na mimořádně poctivou změnu smýšlení vmnoha institucích. Taková změna smýšlení církve je něčím zcela radikálním. Je to krok příliš těžký, abychom směli doufat, že se udá samovolně, jen tak jako krok přirozeného vývoje anebo důsledek logiky dějin. Katolíci dnes, jak se zdá, bohužel vdějinách nepátrají a o přirozeném vývoji si nemyslí nic lichotivého. Proto je otázka vzáhlaví dnešního večera, myslím, na místě. Nemá ovšem navádět kmalomyslnosti. Okolnosti doby nás prostě vyzývají podobně jako kdysi svatý Petr kbdělosti a kvčasné podpoře imunitního systému naší schopnosti věřit a doufat. Naštěstí je vírou církve i naše osobní víra; změnou smýšlení církve je i naše změna smýšlení. Nebo naneštěstí? Potřebujeme to nejen my všichni jednotlivě, ale potřebují to i ti, které máme rádi; ti, jejichž osudy jsou tak nebo onak spojeny sosudem naším a stali se nám tak bližními. Na nás také trochu záleží, budou-li oni schopni věřit ještě po pěti letech. Na nich také trochu záleží, dokážeme-li obhájit umění věřit i my sami.

Alfred Schilling, Erbach Bullau

Dvěstěpadesát let před Kristem v Číně žil a učil filozof a básník Čuang-c‘.  Část jeho textů přeložil před lety (1965) do angličtiny známý americký trapistický mnich Thomas Merton. Nejprve se nám zdá, že moudrost básníka Čuang-c‘ nás zavádí do nějakého zcela cizího světa; otevírá se však jen těm, kdo se dokáží ztišit a naslouchat.

Nejprve bych vás chtěl seznámit s jedním z textů tohoto čínského mudrce.  Pak bych se pokusil o jistý výklad - s ohledem na Ježíšovu smrt, ale též s ohledem na dalekosáhlé ztroskotání reformních snah po posledním koncilu v naší římské církvi. Nejprve si přečtěme text:

SYMFONIE PRO MOŘSKÉHO PTÁKA

Text má zřetelně dvě části; přibližuje nám také dvě zkušenosti, a to způsobem řeči, který veskrze upomíná mluvu biblickou. První zkušenost se tu líčí jako sapienciální řeč, druhá je ve formě podobenství. Na začátku stojí:

.Těžké břímě nevtěsnáš do kapsičky", a pak .krátkým lanem nenavážíš vody z hluboké studnice". Němčina má pro to podobné rčení: .Kameny, které jsou příliš těžké, nechme ležet." Těžkým břemenem a hlubokou studnicí se míní lidé - lidé, kteří mají moc, moc vykonávají a moc jako svůj majetek též drží a hájí. Chtít je přimět k obrácení nemá smysl. Oni nemyslí jako lidé moudří, znají jen tu moc; nemluví jako lidé moudří, jejich mluvou je moc. Protože ti nemohou rozumět, nelze je ani změnit. Lano je pro tuto studnu příliš krátké, kapsička je na takové břemeno příliš malá. Pokus takové lidi změnit je nejen marný, ale je také nebezpečný. Kdo nějaké řeči nerozumí, neví, co se říká a rychle se stává nedůvěřivým. Ano, on se cítí ve svém postavení napaden a reaguje svou mocí, to jest jazykem, jehož je mocen on sám, a odstraňuje tohoto cizince. Kdo se stává nedůvěřivým, stává se vrahem.

Ptám se vás: nehodí se toto přesně na vraždu Ježíše z Nazareta? Pro mocné v politice a náboženství musel být tento muž hrozivým, neboť mu nemohli rozumět, protože namísto násilí kázal lásku a nenásilí kladl namísto vykonávání moci. Stali se nedůvěřivými, zdálo se jim, že jsou napadeni ve svých pozicích a ve svém myšlení, a proto se následně stali i jeho vrahy.  Vedle vykonávání moci však existuje ještě jiný způsob, jak nějakého člověka připravit o život.

Pojednává o tom podobenství o cizokrajném ptáku, který je ubit od lidí, kteří ho rovněž nechápou. Tito lidé nejsou nedůvěřiví, ani neprahnou po moci - mají naopak dobré úmysly, dělají vše proto, aby cizince udělali šťastným. Nekonají tak ovšem s ohledem na toho druhého, konají jen s ohledem na sebe samé. Mají svůj životní řád, své tradice, jedí své maso, dělají svou muziku a ani nepomyslí na to, že ti druzí žijí jinak. A tak vtlačují toho druhého do svého schématu a ubíjejí ho .hudbou", aniž by nejdříve cokoli pochopili z jeho života.

A ptám se vás opět: Není také toto podobenství podobenstvím o smrti Ježíšově? Vždyť na kříž nepřivedli Ježíše jen ti mocní; lid, široká masa ho nechala zabít. Žádný z mocných nezabije nikoho, za kým lid stojí. A tak dokonce ani nacističtí zločinci se v minulé válce neodvážili vztáhnout ruku na münsterského biskupa hraběte von Galena. Neodvážili se tak přes jeho kázání, která by mu jako .pobuřovateli lidu" a .zrádci" nevyhnutelně přinesla smrt, kdyby se mocní neobávali lidu z okolí Münsteru.  I židovští mocipáni se báli lidu a rozhodli se proto přivést Ježíše z Nazareta potichu a potají do své moci, aby kvůli němu nedošlo k nějakému povstání.  Tak o tom podávají zprávu evangelia.

Avšak tehdejší mocní se báli lidu neprávem. Masa lidu Ježíšovi nerozuměla.  Chodili za ním, aby je nasytil. . . Volali: .Hosana Synu Davidovu!", protože v něm spatřovali politického mesiáše a protože si od něho slibovali něco pro svůj vlastní život. . . a volali: .Na kříž s ním!" když už tuto naději neměli. . .  Ježíš měl pravdu: většina lidí byla jako .ovce bez pastýře", a tak šli za každým, kdo je uměl přilákat a nakrmit. . . To, co chtěl Ježíš, bylo pro ně od počátku těžké. .Kdo chce být mým učedníkem, vezmi na sebe svůj kříž a zapři sám sebe (což znamená: zapomeň sám na sebe) a následuj mě. . ." .Prodej všechno, co máš, budeš mít poklad v nebi. . ." .Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty mě ale následuj. . ." Toto a mnoho dalších slov, která se nám od Ježíše uchovala - co jiného myslíte že to je, než uvolnění se od světa, ve kterém žil člověk samozřejmě a bezmyšlenkovitě? Nač jiného pomyslet než na radikální rozchod se všemi tradicemi včetně rozchodu s posvátnými tradicemi vládnoucího náboženství?  Následovat Ježíše je možné, ale není to snadné; vyžaduje to od člověka velmi mnoho. Jen nemnozí tehdy vůbec pochopili jeho zcela jiný způsob života. Proto ho dali zabít. Ježíš umíral na kříži opuštěný. Je nadbytečné se ptát, co mu způsobilo větší utrpení: zda nenávist mocných nebo nepochopení mas. Když visel na kříži, vše mluvilo pro to, že jeho poslání ztroskotalo; jeho lano bylo příliš krátké, země, ze které přišel, byla příliš cizí. Tím lanem byla láska, tou zemí (nebo lépe spolu s naším podobenstvím tím mořem) byl Bůh. Obojí bylo lidem cizí. Řeči Boha, řeči lásky, nerozuměli.

Hovořili jsme dosud o minulosti, o něčem, co se odehrávalo asi kolem r.  30 v Jeruzalémě. Od té doby uplynulo téměř 2000 let. Asi před 20 lety (1974) vyšla u nás v Německu kniha pod názvem .Otevřená církev (Offene Kirche)". V tomto sborníku analyzoval holandský františkán a sociolog náboženství A. Schreuder pokoncilní situaci v církvi s ohledem na reformní snahy založené koncilem. Profesor Schreuder již tehdy došel k závěru, že tato reforma je mrtva. Ztroskotala na nerozhodnosti církevního vedení a na úzkostlivosti církevních autorit, které se neodvážily ve statečnosti a plnosti naděje vzít na sebe riziko, které se skrývá v každé reformě (vydavatel:

Walter Weymann-Weyhe, Düsseldorf 1974, s. 234 nn). Příčina ztrosoktání reformy ale spočívala podle Schreudera právě tak na mase církevního lidu, který - tak, jak to on viděl - je stále jen ochoten následovat danou vrchnost, přičemž je zcela jedno, zda tato vrchnost reformu podporuje nebo blokuje.  A. Schreuder došel k rezignujícímu závěru: Báze (tj. masa církevního lidu) sama ze sebe nedělá nic; chce být ponechána v klidu, a pokud má na životě církve vůbec zájem, naslouchá jen hlasu legitimní vrchnosti. Schreuder myslel, že je nadbytečné se s touto bází, tedy s tou masou lidí, vůbec trápit.  Je prý rovněž zbytečné ovlivňovat špičky nebo je chtít obracet. A Schreuder k tomu obzvlášť odkazoval na německý církevní systém - na způsob, jak jsou obsazována místa v církevním vedení, na obrovský byrokratický aparát a v neposlední řadě na obrovskou moc, kterou mají církevní úřady v rukou skrze centrální finanční správu - církevní daň.

Ptám se vás: Nejsou tu naléhavé paralely mezi ztroskotáním reformního pokoncilního hnutí a ztroskotáním Ježíšovým na kříži? A nemusíme přitom předně hovořit o vědomé vině. Dění tehdy jako dnes můžeme dostatečně vysvětlit z ne-porozumění.

Tradice a lidské řády váží příliš mnoho, studna je příliš hluboká, lano příliš krátké, jazyk reformy příliš cizí. Nejen mocní se díky nedůvěře stávají vrahy reformy Ježíšovy, ale též lid ho tak odedávna ubíjí symfoniemi a liturgiemi.  V žádném případě vás nechci nabádat k rezignaci. Měli bychom však přece vzít v úvahu fakta. Právě jako žáky Ježíšovy, kterými přece chceme být, jako žáky Ježíšovy nás z toho musí zachvátit smutek, že je tak těžké tomuto Ježíši - jeho slovům a jeho životu - porozumět. Sám Ježíš plačící blahoslavil.  Ano, my jsme blahoslavení, jestliže máme smutek, protože se nám zdá, že se za těch skoro dva tisíce let také vůbec nic nezměnilo. Chápeme také, proč nesmíme za smrt Ježíšovu na kříži činit zodpovědnými nějakou určitou dobu a jen ty lidi? Ježíšovi a jeho poselství se přece dnes i ve všech dobách nevede jinak - a to u mocných stejně jako u masy lidí. . .

Chápeme proto, že ve starých modlitbách a písních je vždy znovu řeč o tom, že my ho křižujeme svými hříchy, svým ne-pochopením, křižujeme ho našimi tradicemi a řády? Blahoslavení plačící, kteří jsou schopni plakat sami nad sebou!

Ve všech našich kostelích nám nepřehlédnutelně stojí před očima kříž Ježíšův.  Je to stále ještě znamení pro stále ještě nepochopenou blízkost Boha, pro stále ještě .cizí" lásku Boha - cizí ve světě lidí, bezbrannou a nadále vystavenou nepochopení, a proto vysmívanou a tupenou, nohama pošlapanou, na kříž přibitou.

A přece je kříž více než znamením ztroskotání; je to současně a navždy též znamení naděje! Že láska Boží - tehdy na kříži Ježíšově - nebyla nadarmo.  Že jeho láska se nedá zavraždit a zabít - ani mocí mocných, ani křikem nechápajících mas. Že jeho láska vždy znovu propuká, vždy znovu vstává z mrtvých, vždy znovu rozvíjí svou proměňující sílu. Právě toto nám dává uprostřed všeho nářku naději - pro tento svět, pro církev a také pro naši vlastní situaci v této církvi.

.Jestliže zrno nepadne do země," říká nám Ježíš v Janově evangeliu, .zůstává samo, jestliže ale padne do země a zemře, pak přinese mnohý užitek."

Hans Jorissen, Bonn

O tématu bych rád pojednal ve třech krocích:

1.  Vztaženost církve ke Kristu;

2.  Církev jako "svátost uskutečňující se vlády Boží";

3.  Communio jako struktura církve.

Obraz církve, který zde v krátkých liniích rozvinu, by se vám snad mohl jevit příliš ideální. My ale potřebujeme cílové představy (ideální obrazy), podle kterých bychom mohli směřovat a podle kterých bychom mohli svou realitu poměřovat a případně korigovat.

1.       Vztaženost církve ke Kristu

Na první pohled se zdá být pozoruhodným, že církev, která se na 2. vatikánském koncilu poprvé sama sobě učinila předmětem výslovné sebereflexe, již v prvním pohledu na sebe samu opět ihned od sebe samé odhlíží a vztahuje se na toho, komu vděčí za sebe samu. Neboť tak zní první programová věta Konstituce o církvi (Lumen Gentium - LG 1): "Kristus je světlo národů"

nikoli církev. Ona sama nemá žádné vlastní světlo. Vše, co je vní světlem, je jen odrazem "slávy" Kristovy. Jeho, Krista tedy, a to světlo, kterým Kristus je (srv. J 8,12; 9,5), má církev činit transparentním; to je její úloha ale i soud, pod kterým sama stojí. Jen vtéto transparenci světla Kristova dokáže splnit svůj úkol "osvětlovat všechny lidi" (LG 1). Tím je současně načrtnut trvalý reformní program: "aby znamení Kristovo ve tváři církve (stále) jasněji zářilo" (LG).

Co se tedy nejprve velice pozoruhodně vyjímá, je v podstatě hluboký (koncilem nově objevený a jako vůdčí myšlenka pro chápání církve nepřekonatelně formulovaný) vhled do podstaty, do tajemství církve: (Církev) může o sobě jen mluvit, může sebe sama reflektovat, a to tak, že sama od sebe odhlédne, směrem k tomu, kdo jako vyslanec Boha Otce je jejím počátkem a který si v ní skrze svého svatého Ducha vytvořil nový způsob své přítomnosti a působení ve světě.

Skrze tuto vztaženost ke Kristu funkce církve není sice "relativizována" ve smyslu nějakého plochého relativismu; může však svou úlohu splnit jen tak, že sama sebe postaví do relace, vztaženosti ke Kristu. Církev není sama absolutní veličinou. Její univerzální poslání a její nárok (často nazývaný a špatně chápaný jako .absolutní") jsou vztaženy na .absolutnost Ježíše Krista", což znamená na absolutnost věčného spásného úradku Božího.

Toto jádro věci nedávno trefně vyjádřil biskup Joachim Wanke (Erfurt - Meiningen). Řekl: "Církev dělá dobře, když sama sebe nečiní tématem. Poselstvím nejsme my sami, nýbrž království Boží, tj. Bůh se svými převratnými zaslíbeními... Východiskem všech snah o církev, jež by byla živoucí a oslovující dnešního člověka, není pohled na samotnou církev s jejími strukturami a úřady, akcemi a prohlášeními, strategiemi a možnostmi, nýbrž pohled na Boha, jak nám ho umožnil Ježíš. Naše církev musí být ukazatelem při hledání tajemství lidského života, abychom zde mohli přijít Bohu na stopu."

2.       Církev jako "Svátost uskutečňující se vlády Boží" (srv. LG 3; 5)

Byla to šťastná myšlenka koncilu, poslání a úkol církve: nechat světlo Ježíše Krista prozářit svět, spojit ho s centrálním obsahem poselství a působení Ježíšova - s jeho zvěstováním vlády Boží. Odtud dal koncil církev chápat jako společenství svědectví a cesty, které uchovává vyvýšení a nový příchod Pána, "památku a očekávání Ježíše Krista", zvláště pak poselství o Boží vládě, a v tomto nachází měřítko svého vlastního konání ve světě a vůči němu. Proto je třeba v několika heslech připomenout následující:

2.1.   Ježíšovo provokující poselství o Boží vládě

Dá se ve vší krátkosti shrnout takto: Ježíš zvěstuje Boha v dosud neznámé blízkosti - jako Boha svobodně se rozdávající, tvůrčím způsobem proměňující lásky, bezedné a bezpodmínečné dobroty. Ježíš žije tuto všem otevřenou a přivrácenou lásku Boží ve svých vztazích zvláště k notorickým hříšníkům.  Právě je přitahuje do své blízkosti, sdílí s nimi společenství stolu, přijímá je mezi své následovníky a slibuje jim (notorickým hříšníkům!) bez předchozí satisfakce (!) Boží odpuštění (Ježíšův požadavek obrácení, který nesmí být opominut, je odpovědí na přijetí Boží, které předcházelo napřed). Svým jednáním dává Ježíš zakoušet bezmeznou Boží lásku: Bůh jako Bůh pro všechny. Tímto rozbíjí falešné, blokující obrazy Boha, které váží Boží přízeň primárně na lidskou předchozí satisfakci. Boží vláda, kterou Ježíš zvěstuje, je vláda osvobozující a proměňující lásky, která v něm samém již vyrůstá.  Toto je současně spása darovaná v Ježíši. Za tímto poselstvím Ježíš pevně stál - až do své smrti. Spása Boží vlády není žádnou čistě spirituální veličinou, jež by přicházela čistě "z onoho světa", nýbrž vlamuje se již do světa přítomného. V Ježíšově životě toto příznačně zazáří v jeho uzdravováních.  Uzdravování jsou znamením toho, že tato spása se dotýká celého člověka (ve všech dimenzích jeho lidského bytí) a světa (salus totius hominis et totius mundi).

2.2.   Transpozice na církev

Církev má předně zvěstovat lidem radostné poselství osvobozující, zachraňující a spásné Boží lásky. Současně má dosvědčovat činem, že Boží spása zahrnuje člověka a jeho svět v celistvosti (ne jen "spásu duší"). V tomto smyslu je církev podle slov koncilu církví "mystéria", tj. skrytě zahalená, ale přece účinně působící "již přítomná Boží vláda" (LG 3), jinými slovy: "svátost uskutečňující se Boží vlády".

2.3.   Význam pojmu svátosti při jeho použití na církev

Při použití pojmu svátost na církev koncil znovu objevil plodnou patristickou perspektivu, aby zahrnul do pohledu skutečnost církve v napětíplné jednotě božského a lidského, neviditelného a viditelného, věčného a časného, přítomného a do budoucnosti obráceného, především ale také aby vyjádřil vztaženost církve a jejího poslání na Krista a na jeho otevřenost světu. V tomto smyslu rozvíjí pojem svátosti (při jeho použití na církev) svou plodnost v trojím ohledu:

a)        Kristus je jediným subjektem církve

Církev nemá žádnou od Krista (a jeho Ducha, který v ní působí) odloučenou nebo odlučitelnou samostatnost. Není proto žádným samostatným subjektem spásy. To, co církev je a spásně koná a konat může, je a koná v totální závislosti na Kristu (srv. LG 8). Církev je svátost (znamení a nástroj) Krista a jeho Ducha, tj. je co do svého bytí poukazem na Krista, který v ní žije a je přítomen, s kterým však ona není identická.

b)        Církev jako Kristův nástroj

Jestliže se služebná funkce církve neprožívá jen vědomě teoreticky, nýbrž především také ve víře, lze oprávněně hovořit o služebné spoluúčasti církve na uskutečňování Boží vlády. Kristus působí skrze církev, používá ji jako svého nástroje, skrze ni pokračuje ve svém poslání. Církev přitom není žádným mrtvým nástrojem, ale živým společenstvím věřících, je to Duchem naplněný lid Boží, v němž přede vší diferenciací co do úřadu a stavu platí rovná hodnost a povolání všech pokřtěných. S důrazem podtrhuje koncil "pravou společnou hodnost všech věřících a činnost směřující k budování Těla Kristova" (LG 32). Co se týká společného povolání, pak nemůže být pro křesťany žádné větší hodnosti než patřit k lidu Božímu, tedy být "laikos", "laik".

V tomto smyslu jsou pak také papež, biskupové, kněží a klerici "laiky".  Činnost při spolupráci na apoštolském úkolu církve, ke které je každý křesťan křtem a biřmováním povolán, není žádná pouze "delegovaná" nebo hierarchií "zprostředkovaná" účast, ale je to bezprostřední "účast na spásném poslání samotné církve" (LG 32) na základě účastenství celého Božího lidu a každého jednotlivce na trojím úřadě Kristově: kněžském, prorockém (učitelském) a pastýřském (vedení). Na základě tohoto má každý jednotlivý věřící svou vlastní kompetenci (příslušnost) - a není pouhým "příjemcem poslušnosti". Proto musí na všech (!) rovinách církevního poslání existovat "účastenství a spoluzodpovědnost". Toto nemá nic společného s .demokratizací" církve, které se tolik "hierarchů" obává! Církev není žádnou "demokracií" v politickém smyslu, v níž veškerá moc vychází z lidu. Církev je lid Boží naplněný Duchem svatým, který je jako celek nositelem apoštolského poslání. Apoštolská církev není jen papež a biskupové, nýbrž všichni věřící, kteří proto - každý svým vlastním způsobem - nesou spoluzodpovědnost!  (Toto původní právo na účastenství a spoluzodpovědnost spočívající na křtu a biřmování musí být případně také vyžadováno.)

Podstatné je, že koncil chápe církev jako svátost, tj. jako znamení a nástroj uskutečňující se Boží vlády, a nikoli primárně jako instituci. Chápe ji totiž jako lid Boží povolaný Bohem a společenství (communio) věřících, v němž je každý svým způsobem povolán k účasti na poslání církve. Tomuto společnému a jednomu poslání církve musí také sloužit (obzvláště) též úřad.

c)        Církev - "univerzální svátost spásy" (LG 48)

Služebnou spoluúčastí na spásném poslání Ježíše Krista je současně dáno otevření se církve světu a světská vztaženost církevního poslání, kterou koncil vyjadřuje označením "univerzální svátost spásy". Co to znamená?

Rád bych zde pojednal o třech aspektech:

_) Celistvost spásy

Spásná služba, tak jak se v Ježíšově životě jeví (jako měřítko konání církve), se prezentuje jako celistvá služba celistvé spáse (srv. 2.1). Spásná služba se původně popisuje jako služba slova, služba svátostmi a jako diakonie. Každá z těchto tří dimenzí jednání církve je pro její spásnou službu konstitutivní, takže žádná ze služeb se nemůže vymezovat vůči ostatním jako ta "vlastní" nebo "vlastnější". Brizance a aktuálnost tohoto koncilem nově objeveného a především v pastorální konstituci "Církev v dnešním světě" (Gaudium et spes - GS) široce rozvinutého celistvého pohledu je zcela zřejmá a vystoupila na povrch obzvláště v diskuzi kolem teologie osvobození. V tomto celistvém pohledu není diakonie (přiklonění ke světu, služba světu) něčím, co by k "vlastnímu" poslání církve bylo dodáváno navíc, co by tam mohlo i chybět, aniž by to "podstatné" zůstalo nedotčeno. Diakonie je naopak podstatným momentem evangelizace samé! Diakonie, křesťanské přivrácení se ke světu, není o nic menší než uskutečnění Ježíšova poslání, jeho úkolu na uskutečnění celistvé spásy.

Křesťanská víra zajisté očekává spásu od Boha, ale při uskutečnění spásy zahrnuje Bůh spolu i aktivitu člověka. Křesťanská víra také ví, že spása - právě proto, že je totální - nemůže být totálně realizována vnitrosvětsky.  "Ráj na zemi" neexistuje. Nicméně křesťanská víra spoléhá na to, že v tomto světě mohou být realizovány přinejmenším "fragmenty spásy", které - právě proto, že jsou jen fragmenty - nejsou bez souvztažnosti, nýbrž v předběžné a definitivnímu završení předbíhající podobě jsou právě znameními toho, že spása Bohem pro nás zamýšlená znamená spásu celého člověka a tohoto jeho světa.

_) Světskost spásy

Spása přicházející vlády Boží, které církev má "z památky a v očekávání Ježíše Krista" sloužit, se vztahuje konkrétně na tento svět. V Ježíšově vtělení Bůh neodvolatelně tento svět přijal. V Ježíši vstupuje .nové stvoření" (2 K 5,17) reálně, byť ještě z počátku skrytě, již do tohoto světa. Křesťanská víra v budoucnost je přiznáním se ke spáse tohoto světa.

) Svátostnost křesťanské služby světu

Přehlédneme-li ještě jednou dosavadní úvahy, stane se nám zřejmým, jak šťastný tah se podařil 2. Vaticanu tím, že celkové spásné poslání církve (tj.  celého Božího lidu) zahrnul pod pojem svátostného: kategorie svátostného nedává dohromady jen vnitřní souvislost různých dimenzí církevní spásné služby (zvěstování slova, svátosti, diakonie), nýbrž také vnitřní vztah k církvi jakožto celku a především na její trvalý a v ní, jakož i ve světě, přítomný základ - Ježíše Krista. Neboť ona je přece v Kristu (tj. jen v Kristu) svátostí spásy (srv. LG 1).

Jestliže se tak církev chápe jako "univerzální svátost spásy", pak i diakonické jednání církve (stejně jako slovo zvěstování a udělování svátostí v užším smyslu) stojí také v dimenzi svátostného; pak lze též pojetí křesťanské zodpovědnosti za svět a přiklonění ke světu chápat jako "svátost". Kdekoliv se uskuteční nějaký příspěvek k humanizaci lidských životních řádů v oblasti individuální, sociální, hospodářské a politické, ve službě podpory spravedlnosti, míru, svobody a zachování stvoření, tam se dějí "svátosti" spásy, které označují nejen budoucí naplnění, nýbrž dávají mu (jakkoliv jen v předběžné a předcházející podobě) přicházet. Křesťané přitom nemusejí mít žádný strach před ztrátou identity. Pro starostlivost o .civilizaci lásky" je "specificky křesťanské" (ve výlučném smyslu) vstupovat do životního způsobu Ježíšova. Naproti tomuto jsou obavy o identitu výrazem nejen malé víry, ale dokonce nevěry.

3.       Communio jako struktura církve

Svátostný pohled na církev, jak jsme ho dosud ve světle koncilu pozorovali, by však byl pojat jen neúplně, kdyby zůstala vyloučena jedna - pro nahlížení církve zevnitř podstatná - stránka: její svátostná struktura, která nachází svůj nejpregnantnější výraz v eklesiologii communia koncilu. Tak to stojí v závěrečném dokumentu mimořádné biskupské synody v Římě v r.  1985 svolané u příležitosti 20. výročí ukončení koncilu: "eklesiologie communia je ústřední a základní myšlenkou koncilových dokumentů". Samotný pojem lidu Božího je určován touto svátostnou skutečností: církev je přece lidem Božím, který je sveden dohromady skrze křest ve smrt a vzkříšení Ježíšovo a v eucharistickém dění se stále nově prezentuje a uskutečňuje jako společenství (communio) Těla Kristova, které žije ze svátosti Těla Kristova.  To, že se tento pohled dobře spojuje s dříve rozvinutou myšlenkou církve jako "univerzální svátosti spásy", lze snadno nahlédnout: Neboť v eucharistii se přece setkáváme s nepřekonatelnou vydaností Ježíše "za život světa" (J 6,51). Tak otevírá eucharistie duchovní prostor, který Ježíš založil svou životní drahou až k smrti a do kterého staví účastníky večeře. Je to skutečnost blížensko-sourozenecké vzájemnosti, respektive bytí pro druhé - opuštění sebestřednosti. Ten, kdo se účastní eucharistické večeře, staví se pod tento nárok. Ortopraxe je tu zkouškou ortodoxie.

Koncil znovu objevil návrat k Písmu a raně křesťanské tradici eucharistie jakožto fundamentu (nebo lépe: pramene) církevní založenosti a dal nahlédnout strukturu církve v základu jakožto síť eucharistických bohoslužebných (komuniálních) společenství, jakožto společnosti místních církví.

3.1.   Jedna církev v mnoha církvích

Podle Nového zákona, na který se koncil odvolává (srv. LG 26), je každá místní obec v plném smyslu "církví (ekklesia) Boží", resp. "církví Boží v Kristu" (1 Te 2,14). Tímto je již předem vyřazen vztah přiřazenosti místní církve a celé církve ve smyslu poměru nedokonalé části k celku. (Proto považuji výpověď Kongregace pro nauku víry v jejím "Dopise. . . o některých aspektech církve jako communia" z r. 1992 za věcně nepřípadnou: totiž že celková církev je .každé jednotlivé dílčí církvi ontologicky a časově nadřazenou skutečností".) Místní církev je spíše konkrétní místo církve, jak se v Korintě (v Praze, Hradci Králové, Kolíně, Římě atd.) uskutečňuje, a jako taková je manifestací a reprezentací jedné ekklésie Boží, takže se může (a musí) oprávněně mluvit o mnohých církvích, které jsou přesto církví, jedním lidem. Místní církev však není žádná statická veličina. Potřebuje nejen vždy novou realizaci, nýbrž vzniká jako církev Boží v konkrétním a tolik potřebném místním shromáždění, které nachází své nejintenzivnější vyjádření ve slavnosti Večeře Páně (srv. 1 K 11,18.20). Jako reálné uskutečnění zvěstování o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše (1K 11,26) je událostí církve založené na smrti a zmrtvýchvstání a současně jejím nejhlubším podstatným naplněním ve společenství Těla Kristova (1K 10,16f). V tomto smyslu realizuje každá místní obec celé "bytí církve", ovšem jen v otevřenosti pro všechny ostatní místní obce a ve společenství s nimi. Všechny nejsou dohromady ničím jiným než tím, co každá jednotlivá vždy pro sebe samu již znamená - jedním lidem Božím jakožto jedním Tělem Kristovým. Základní zřízení církve je tak církev jako společenství navzájem komunikujících místních církví.

Nemůžeme ovšem přehlédnout, že ve 2. Vaticanu tato tradice Písma a raného křesťanství není ještě plně propojena s dalším pozdějším univerzalistickým pohledem (který se vytvářel ve 2. tisíciletí), který odvíjí svou úvahu od celkové církve. (Viz též výše Dopis Kongregace pro nauku víry.)

3.2.   Vlastní právo místních církví spojených ve společenství

(communio) a služba univerzální jednotě

Z nastíněné základní podoby církve se odvíjí nezadatelné vlastní právo jednotlivých místních církví (srv. LG 23,4); neboť církev je primárně "církví v místě", místními církvemi, které ale na druhé straně existují a zůstávají jen skrze svou vevázanost do organické struktury Una Catholica. Spolu s touto základní podobou je podle katolického chápání postavena současně i biskupská struktura úřadu. Neboť v biskupovi má místní církev a spolu s tím i obec slavící eucharistii svůj jednotící bod tak, jak tento biskup místní církev (jako její reprezentant) otevírá communiu s ostatními místními církvemi. (To však nebrání, abychom jmenovali také každou farní obec, každou bazální obec, každou eucharistii slavící obec místní církve: v jejich sjednocenosti skrze jedno Slovo a jednu Večeři Páně a v jejich spjatosti s jedním biskupem; srv. LG 26.)

Do této církve je jako podstatná struktura communia zařazen také papežský úřad a s ním služba místní církve římské jako (nutná) služba univerzální jednotě (mnoha) místních obcí. Z této základní struktury církve jakožto horizontálního strukturního poměru vzájemně komunikujících místních církví ve slově a svátosti je již od počátku teologicky vyloučen pyramidální pohled na církev ve smyslu absolutisticko-monarchistického církevního modelu. Papež není žádným absolutním monarchou a není pramenem veškerého práva v církvi a nesmí se také tak chovat, jestliže ve svém vedení úřadu chce zůstat práv Písmu, tradici prvotní církve a nově získaným názorům ze zpětné reflexe Písma a staré tradice. Papež také není žádný "episcopus universalis" (terminologický teologický nonsens!), který smí dle libosti zasahovat do vlastních práv místních církví. To, že současné vedení církve se opět srovnává s absolutistickou monarchií, je politováníhodný skok zpět za ty nejlepší názory 2. Vaticana. Proti tomu je třeba důrazně trvat na tom, že 2. Vaticanum principiálně překonalo pyramidální, absolutisticko-centralistické chápání církve ve prospěch komuniálního, ačkoliv také v koncilových textech se vyrovnání mezi oběma modely církve ještě zcela nezdařilo (z čehož se vysvětluje řada současných problémů v církvi). Soudobé směřování je však nepřehlédnutelné a nelze ho zvrátit. V nahlédnutí do podstatné církevní struktury se zakládá proto také legitimita a případně i povinnost kritiky faktických způsobů vedení.

2. Vaticanum otevřelo spolu s vevázáním papežského úřadu do biskupské kolegiality současně možnost papežský (jurisdikční) primát reinterpretovat do církevní základní struktury komuniálního společenství místních církví (communio ecclesiarum). A tak může být srozumitelně zprostředkována jednak nutnost takového univerzálního služebného úřadu a s tím nutně spojené pravé autority, a jednak také vnitřní hranice tohoto úřadu, která je určena jeho funkcí (služba jednotě). Tímto způsobem se pak také může stát zřetelnějším, že princip subsidiarity je vnitrocírkevním principem řádu.  Takto chápaný papežský úřad jako služba univerzální jednotě, která nebrání legitimnímu vlastnímu právu místních církví (např. při ustanovování jejich biskupů nebo v otázkách inkulturace či liturgie) a legitimní mnohosti rozdílných tradic (i ve vztahu k církevní struktuře), nýbrž je respektuje a podporuje, by mohla mít v ekumenickém dialogu šance na uznání. Je to povzbuzující znamení na cestě k jednotě církví (nikoli jen křesťanů!), jestliže Jan Pavel II. ve své ekumenické encyklice "Ut unum sint" (1995) signalizuje ochotu vstoupit do ekumenického dialogu o přiměřené .formě vykonávání primátu... který se sice nikterak nevzdává toho podstatného na svém poslání, ale otevírá se nové situci" (srv. č. 88-97, zvl. 95n). Jako ekumenický princip by muselo také v této otázce platit: .In necessariis unitas, in dubiis libertas, super omnia autem caritas" (v nutném jednota, v pochybném, tj. nikoli nutném, svoboda, nade vším ale láska). To, co zde bylo řečeno v souvislosti s papežským úřadem, platí analogicky přirozeně o každém úřadu v církvi, o úřadu biskupském i farním, jakož i o kněžské službě vůbec: totiž vevázání úřadu (a jeho služební funkce) do communia lidu Božího, věřících - jako služba jednotě a probouzení a podporování rozmanitých charismat. Proto by termín "hierarchie" měl být umístěn na "černou listinu", neboť v církvi nesmí být žádné panství ani žádné "svaté panství" (srv. L 22, 24-27).

4.       Konec nebo začátek?

Tak se ptal Karl Rahner při oslavách 1500. výročí chalkedonského koncilu. V letošním roce oslavíme teprve 30. výročí 2. vatikánského koncilu. Otázku lze i pro tento dosud poslední koncil zodpovědět takto: každý koncil spolu se svým koncem ustavuje současně i začátek vnitřního osvojování, přijímání a plného uskutečňování. Druhé Vaticanum bylo průlomem, který nelze revidovat. Otevřelo cestu, na kterou se již dlouho nikdo nevydal. Jedním slovem o něm platí to, co řekl biskup Walter Kasper: "Cesta dovnitř a do hloubky, cesta zpět k pramenům, cesta k sobě navzájem a společně navzájem ústí v cestu kupředu do světa a do budoucnosti." (Budoucnost ze síly koncilu. Mimořádná biskupská synoda 1985. Dokumenty s komentářem W. Kaspera, Freiburg/Basilej/Vídeň 1986, str. 105 - Zukunft aus der Kraft des Konzils.)

Přeložil Jan Kofroň

Tiplerova Fyzika nesmrtelnosti (německy Mnichov 1994) se stala světovým bestsellerem, ačkoliv vcelku neříká nic nového - jen to, co teologové říkali už dávno: .Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho dílu, takže nemají výmluvu." (Řím 1,20). Nečiní tak však na základě zastaralé fyziky aristotelské, ale na základě fyziky nejmodernější, a to je pro nás, po všech konfliktech mezi moderní vědou a teologií, pozoruhodné. My jsme si zatím pohodlně oddělili vědu a náboženství - podle Tiplera k naší vlastní škodě, protože dnešní člověk chápe pojem reality fyzikálně, a teologie, která nemá nic společného s fyzikou, nemá pro našeho současníka nic společného s realitou.  (Ve středověku byla fyzika samozřejmou průpravou k teologii.) Myslím, že Tiplerovi nejlépe porozumíme jako Aristotelovi nové doby - a také námitky proti němu budou vcelku tytéž, které proti .bezbožnému Aristotelovi" vznášelo křesťanství až do Tomáše Akvinského. Na rozdíl od Aristotela má ovšem Tipler jasné stanovisko v otázce nesmrtelnosti duše - možná je v tom aristotelštější než Aristoteles, protože v Tiplerově inFORMAci je skryta duše jako forma těla; jenže Aristoteles neměl počítač. . .  Naproti tomu je jistě zahanbující, že když se Tipler pokoušel své fyzikální programy budoucnosti světa v Bohu konfrontovat se současnými teology, zjistil, že tito o eschatologii nedovedou (nebo se neodvažují) nic pořádného říci. Při vší tvrdé kritice moderní teologie v Tiplerově knize se však i v ní odrážejí moderní teologické nálady (skutečně jej k nim dovedla fyzika?) - Tipler má tendenci předpokládat spasení všech; smývat rozdíly mezi náboženstvími; spolu s moderními teology, na něž se odvolává, nevěří v Ježíšovo vzkříšení, Ježíšovy zázraky ani v Trojici (ačkoliv říká, že jeho model je případně otevřen i těmto skutečnostem). Z Teilharda přijal bod Omega, jinak je však na rozdíl od Teilharda přesvědčeným mechanistou a redukcionistou, tedy zcela novověkým vědcem.

Nejnovější fyzika mu ovšem umožňuje i v mechanickém modelu najít prostor pro svobodu a personalitu. Tipler se nemodlí, neuznává zjevený původ žádného náboženství. Je přesvědčeným deistou v tradici deistů - prvních amerických prezidentů, nikoli v pokleslé formě, jak je deismus popisován ve slovnících filosofie: Tipler ví, že od Boha nepotřebujeme spravedlnost, ale milost; je to ovšem, řečeno s Bonhoefferem, asi .laciná milost". Tipler říká, co v naší době může (ale nemusí) poznat ateista, když přemýšlí o Božím díle. Na tomto základě vynikne, co je naším křesťanským specifikem: Zvěstovat Kristovo vzkříšení a věřit v Trojjediného Boha. Na tyto dvě věci je třeba stále více koncentrovat zvěstování církve. Povzbuzení v naší slabé víře a netradiční pohledy na známé biblické výroky můžeme čerpat i z Tiplerovy (meta-)fyziky. Tak např. nám mohou pěkně znít Tiplerem citovaná slova jednoho z vůdců americké revoluce, Benjanina Franklina, která si navrhl jako epitaf: .Zde leží tělo B. Franklina, tiskaře, jako vazba staré knihy:

Zbavena svého obsahu, písma a pozlacení, pokrm červů. Dílo se však neztratí;

neboť, jak věřil, jednou opět vyjde v novém a elegantním, Autorem

přepracovaném a opraveném vydání."

Transplantace orgánu z pohledu blízkého člena rodiny

V následujícím, velmi osobně pojatém příspěvku popisuje Gerda Esserová, jak skličující mohou být zkušenosti s transplantací orgánu pro nemocného i jeho blízké. Autorka je právnička a žije v Hagenu.

Od roku 1988 musel můj manžel počítat s tím, že jeho cirhóza jater, způsobená hepatitidou, skončí transplantací. Museli jsme sice na transplantaci stále myslet a počítat s ní, ale chyběla nám informace o tom, jak se získává potřebný orgán. Informace, jež nám poskytli lékaři, byly značně mlhavé, takže jsme si vytvořili naprosto falešný obrázek.

Byli jsme pevně přesvědčeni, že tzv. dárce je samozřejmě mrtvý, nicméně k svému velkému zděšení jsem se teprve rok po manželově smrti dozvěděla, že náš dárce jakožto osoba se .smrtí mozku" vlastně mrtev nebyl. Den před transplantací se ovšem dostavily pochybnosti a já měla pocit, že něco s dárcem není v pořádku.

Tento dárce jednoho pondělního rána údajně zemřel v jedné nemocnici v Hamburku, a poněvadž zde v té době nebyl žádný volný operační sál, musel být dotyčný, jak mi manžel sdělil v telefonu, převezen k explantaci (vyjmutí orgánu) napříč celým městem na Univerzitní kliniku. Kdyby byl skutečně mrtev, musel by být transportován v rakvi a v pohřebním voze.  Protože však byl převážen v sanitce, nemohl ještě být mrtvý. Tato diskrepance mého muže v pochopitelném stavu rozčilení nenapadla, ale já si umínila, že po transplantaci o tom s ním promluvím. K tomuto rozhovoru však už nedošlo, protože můj manžel, dnes mohu říci naštěstí, dva týdny po transplantaci zemřel. Lékaři mu stále namlouvali, že se po transplantaci uzdraví, takže byl značně otřesen, když se během čekací doby, několik týdnů před transplantací dozvěděl, že i pak bude muset ještě užívat kortison.  To, že by musel užívat imunosupresiva, a v jakém množství a v jaké cenové relaci, se naštěstí nikdy nedozvěděl, stejně tak ani to, že by zůstal ještě dlouho po transplantaci závislý na klinice. Kdyby to jen tušil, nenechal by se operovat na tak vzdálené klinice, zvláště s ohledem na to, že nesměl z důvodu nebezpečí infekce použít žádný veřejný dopravní prostředek, ale to naštěstí také nevěděl. Už jsme se však ocitli na kolejích transplantace, stále popoháněni vpřed a lékaři pořád utvrzováni v tom, že transplantace je nutná, jinak že manžela čeká hrozné umírání. A kdo by chtěl takto zemřít?  Nemohli jsme tušit, že transplantace přinese mému muži nevýslovné utrpení, na jehož konci bude stát smrt.

Svoboda zemřít, kterou by měl vlastně disponovat každý člověk, byla mému

muži díky hrozivým předpovědím a nedostatečným informacícm značně

omezena. K rozhodnutí pro, nebo proti transplantaci by měl každý dojít

• za předpokladu, že je opravdu podrobně informován - vokamžiku, kdy je ještě pokud možno zdráv. Pod tlakem nemoci a obav členů rodiny lze ktakovému krajně obtížnému rozhodnutí dospět jen svelkou námahou.

1.  května roku 1992 začala čekací doba na transplantaci, pro naši rodinu mimořádně zatěžující, neboť kdykoli, ve dne či v noci, mohl být manžel povolán k operaci. Znamenalo to ale také, že se operace nemusí podařit a můj muž může být už další den mrtvý. Na druhé straně jsme se museli pořád obávat rovněž toho, že dárce nebude k dispozici včas a že smrt přijde dříve. V tomhle období jsem si vzpomněla na situace za války, na čekání na příští nálety, které mohly pokaždé přinést smrt, nebo na povolání mého otce na frontu.

Psycholog Univerzitní kliniky v Hamburku mi s velkou starostlivostí na začátku čekací doby sdělil, že bych se měla určitě svěřit psychologické péči, protože žádný ze zúčastněných nemůže toto období přestát bez podpory odborníků. Odpověděla jsem mu, že už jsem natolik stará a že už jsem přestála tolik hrůz, že i tuhle situaci zvládnu.

Když jsme se vrátili z Hamburku domů, prohlásil náš tehdy právě patnáctiletý syn, že už nechce žít dál. O tři roky později jsem se od psychologů dozvěděla, že je nutno počítat s tím, že členové rodiny jsou často ohroženi sebevražednými úmysly.

Kdyby můj muž věděl, že náš syn se během čekání na transplantaci dostal do takového stavu, že mu život bude připadal nesnesitelným, odhodlal by se transplantaci odříci, neboť co je člověku platné, že podstoupí (třeba i úspěšně) transplantaci, pokud jeho blízcí, nebo i pouze jeden, nepřežijí.  Podle zkušeností se v době čekání rozpadne také mnoho partnerských vztahů.  Já sama jsem byla v době, kdy se čekání chýlilo ke konci, v tak napjatém stavu, že mi bylo naprosto lhostejné, že údajně mám nemoc, na níž s jistotou zemřu. Ani jsem se nedokázala radovat z toho, že diagnóza byla chybná a já směla žít dál.

Dětský psycholog nám mimo jiné řekl, že neoperují svobodné, protože ti hned po operaci umírají a nikdo neví proč, a že musím počítat s tím, že můj muž, pokud by po transplantaci opět mohl mluvit, bude vůči mně zlý a bude mě obviňovat z toho, že jsem se ho pokusila zavraždit. Tato tvrzení mě velmi vystrašila, až jsem si kladla otázku, zda může být člověk vůbec poslán projít takovým peklem. Pro nás však tyto informace přišly bohužel příliš pozdě, neboť už jsem stáli na začátku čekací doby a v této situaci pro nás neexistovalo žádné zpátky, spíše jsme museli být rádi, že se vůbec nalezl lékař ochotný transplantovat a že mého muže ve věku 62 let přijali do seznamu čekatelů.

Protože manžel i já jsme se mylně domnívali, že nová játra pocházejí z mrtvého člověka, příliš nás přemýšlení o dárci nezatěžovalo, neboť jsme si říkali, že by přece tak jako tak zemřel. Kdyby manžel tušil, že dárce stižený smrtí mozku dosud žije a že zemře teprve při odběru jater na operačním stole, raději by podlehl své nemoci.

Během sedmiměsíční čekací doby jsme často ani nedoufali, že by můj muž mohl přežít, protože dlouho nebyl k dispozici žádný dárce. Skutečnost, že manžel měl vzácnější krevní skupinu 0, pravděpodobnost získat vhodný orgán ještě snižovala. Kromě toho játra dárce s .nulkou" mohou být přenesena i do těla s krevní skupinou A a B, takže tato játra se navíc používají v nouzových případech.

Játra k Vánocům

Po čtyřech měsících čekání nastal večerní poplach a za hodinu odjížděl manžel sanitkou do Düsseldorfu, aby odletěl do Hamburku. Nejbližší letiště v Dortmundu nebylo vzhledem k bouřkám použitelné. Když už byla sanita na rozjezdové dráze, přišla zpráva, že se budeme muset vrátit, protože játra nejsou vhodná. Jak jsem se později dozvěděla, byla příliš tlustá.  Při jednom pobytu na klinice v Hamburku nám jeden z lékařů řekl, že téměř s jistotou budou vhodná játra k dispozici o Vánocích. Na moji naivní otázku, zda o Vánocích dochází výrazně častěji k úrazům, nám odpověděl, že o Vánocích vždy transplantují jako pominutí, protože tou dobou je více sebevražd. Při pomyšlení, že nová játra získáme právě od .vánočního sebevraha", jsme se cítili opravdu bídně.

Transplantace jater mého muže 8. 12. 1992 trvala bez předoperační a pooperační přípravy 12 hodin. Protože došlo k silnému krvácení, bylo nutné na závěr této operace vycpat břišní dutinu rouškami. Ty musely být následujícího dne odstraněny druhou operací, trvající asi 6 hodin. I během této operace nastala krvácení ohrožující život. Když jsem manžela spatřila po druhé operaci, omdlela jsem. Můj muž s očima rozšířenýma hrůzou vypadal, jako by prošel peklem a jako by jej rozkouskovali a opět sešili.  Byl při vědomí, ale zcela ochrnutý. Byl napojen na umělé dýchání a mohl tedy odpovídat na otázky jen pohybem hlavy.

Na jednotce intenzivní péče ležela ještě mladá žena (28 let), matka tří malých dětí, která už potřetí během čtyř týdnů dostala nová játra. I ona dýchala pomocí přístrojů a byla ochrnutá. Za celé dva týdny, než zemřela, jsem u ní nezaznamenala žádný pohyb. Po pěti dnech se zhoršil stav mého muže. Chvílemi ztrácel vědomí a nemohl už hýbat hlavou. Čas od času však odpovídal na otázky alespoň pohyby očí.

Jedenáct dní po transplantaci byl z diagnostických důvodů znovu operován, protože se nevědělo, proč se jeho stav tolik zhoršil. Také mladá žena, jejíž stav se rovněž zhoršil, podstoupila poslední operaci. Přibližně za půl hodiny po jejím skončení zemřela. Její smrt mi připadala po velkém mučednictví, jež musela podstoupit, jako vysvobození.

Další den jsem zjistila, že místnost intenzivní péče je zamořena plísní. Když o den později manžel zemřel, musela být místnost dokonce zavřena. V sousedním pokoji ležel dvaapadesátiletý muž s transplantovanými játry; měl už druhá játra a po těžké infekci už sedmý týden ležel na infekčním oddělení.  Chytil infekci znovu, a ačkoliv tam ležel jako mrtvola, měl být ještě jednou operován.

Poté, co jsem dva týdny prožívala s těmito pacienty jejich trápení, důrazně zastávám stanovisko, že by lidé neměli být vydáváni takovému utrpení.  Kdyby takhle trpěla zvířata, svaz ochránců zvířat by protestoval. Bohužel neexistuje žádný .svaz ochránců lidí".

Pacienti jsou v hrozné situaci. Nemohou mluvit, někteří nemohou dokonce ani hlavou či očima odpovídat na otázky. Především se však nemohou bránit operacím. Já sama bych nechtěla prožívat takové utrpení ani jediný den.  Kdo přijme alternativu transplantace orgánu, ví, že podstoupí náročnou operaci; že se ale jedná o mučednictví, nemohl žádný z pacientů tušit. Mimoto žádný z lékařů mému muži neřekl, že mu i po transplantaci nastanou dlouhodobé pobyty v nemocnici, že bude v podstatě na klinice závislý, kolik léků bude muset užívat (za 12 - 15 tisíc DM měsíčně) a že bude muset žít v neustálém strachu z infekce a z toho, že tělo nový orgán nepřijme. Kdyby tohle všechno manžel věděl, transplantaci by si ještě jednou pořádně rozmyslel.  Teprve, když už umíral, řekl mi jeden lékař na jednotce intenzivní péče, že mám být ráda, že manžel zemře v nemocnici, neboť je to pro něj lepší, než žít denně se strachem z infekce. Tato slova, která mě opravdu vyděsila, jsem však uslyšela až poté, kdy klinika a lékaři získali z našeho zdravotního pojištění částku ve výši 330 tisíc marek. Do té doby bylo mému muži stále předpovídáno uzdravení. Dnes si také myslím, že smrt na JIPce byla pro mého muže lepší. Tak se alespoň nedozvěděl hroznou pravdu, že jeho nová játra nepocházejí z mrtvého, nýbrž že patřila člověku se smrtí mozku.

Všichni, kdo manžela znali, se domnívají, že jakmile by se dozvěděl pravdu o smrti mozku, došlo by v jeho těle k odmítnutí transplantátu. Už by nová játra nechtěl. Jsem velmi ráda, že naše rodina zůstala tohoto dramatu ušetřena.

Podle mých zkušeností je eticky nepřípustné vydávat pacienty a jejich blízké zátěži transplantace orgánu. Ještě před rokem jsem měla po dobu patnácti let průkaz dárce orgánu, ale díky mým dnešním zkušenostem už bych žádný orgán nedarovala, ani kdyby mi byl odebrán po srdeční zástavě, protože bych nechtěla způsobit, aby nějaký člověk musel projít utrpením transplantace.  Ani bych nechtěla žádný orgán přijmout, ani kdyby byl uměle vyroben, protože než projít peklem spojeným s transplantací, raději bych zemřela.  Správně mi připadá eticky naprosto nepřijatelné oloupit umírající za účelem transplantace o jejich orgány. Nevíme, co lidé prožívají a zakoušejí, když jsou jim orgány odebírány.

Zdá se mi nepochopitelné, že existují chirurgové, kteří během explantace nepodávají člověku se smrtí mozku žádný tišící prostředek, zvláště když naše vědění o lidském mozku je i přes veškerý pokrok vědy velmi omezené a diagnostické možnosti co se mozku týče jsou krajně nedostatečné. Chce-li se někdo stát dárcem orgánu, pak asi není s problémem podrobně obeznámen.  Těžko si představím člověka, který by se v plné duševní síle rozhodl jakožto umírající zemřít na operačním stole, navíc aniž by věděl, kdo dostane jeho orgány a zda je vůbec nové tělo přijme nebo zda budou muset být pro neupotřebitelnost vyhozeny. Pokud by se však přes veškeré informace rozhodl pro dárcovství orgánu, pak by se mělo z právního hlediska prozkoumat, zda členové jeho rodiny nejsou podle platného práva povinni podniknout vše pro to, aby explantaci zabránili, aby nemohli být obviněni z nepravého nedbalostního deliktu.

Vždyť ještě dýchá!

Když diagnóza zní: smrt mozku

Je 22:50. Lékaři z jednotky intenzivní péče nechali zavolat nemocničního faráře. Nejde o normální úmrtí. Pacient - kolem čtyřiceti let -, obchodník z Dálného východu, je napojen na umělé dýchání. Diagnóza: smrt mozku.  Jeho manželka je v šoku. Se vzlykáním se sklání nad svým mužem a pokouší se ho oslovit. On však nemůže reagovat. Jeho dýchání je pravidelné. Žena se zoufale snaží pochopit, že její muž má být mrtvý. Smrt mozku.  Lékaři pacienta prohlédli kvůli odběru orgánu. Specialisté už čekají, neboť odběr ledviny má proběhnout ještě v noci.

Pastor má lékaře podpořit. Žena nemluví německy a jen s obtížemi se dorozumí v angličtině. Je nutné jí vysvětlit, že lékaři žádají její souhlas s odběrem orgánu. Žena nakonec souhlasí a podepisuje. Potom se s pláčem vrhá svému muži kolem krku a promluvá k němu.

Lékaři mě prosí, abych ženě vysvětlil, že už se musí se svým mužem rozloučit.  Intenzivní lékařské přípravy explantace nestrpí přítomnost nikoho z členů rodiny. Mluvím se ženou o tom, čím musela v posledních hodinách projít. Stále znovu se chvěje pod návalem pláče. S nedůvěrou se ptá: "Je mrtvý?". Nemůže to pochopit. Vždyť ještě dýchá!

Připadá jí těžké rozloučit se s manželem. Znovu a znovu se k němu obrací, líbá ho, hladí ho, promlouvá k němu. Nakonec prosí kněze o modlitbu.  Děkujeme Bohu za všechno dobré, co se svým mužem prožila. Prosíme Boha, aby jej přijal do svých rukou i v hodině smrti: "Otče náš, jenž jsi na nebesích...". Modlíme se Otčenáš anglicky a prosíme Boha o požehnání.  Ještě jednou se manželka loučí se svým mužem. Pořád to nedokáže pochopit.  Doprovázím ji dolů do haly. Její známá, u níž zůstane přes noc, mě prosí o tabletky na uklidnění. Ještě pořád vzlyká, pláče a naříká.  Vracím se na jednotku intenzivní péče, prosím o tabletky a odnáším je té ženě. Příliš jí nepomohou. I já tuto noc spím špatně.

Z časopisu "Evangelische Kommentare" 7/95 přeložila Jana Růžičková

Už nám leze krkem, že se často zabýváme Janem Husem. Kdyby se lidé raději modlili za pokoj jeho duše. (. . .) Co chceme vylepšit na událostech ve středověku, za které my neneseme přece žádnou odpovědnost? (. . .) A nepřátelé spásy mezitím nezahálejí, ba pilně a vytrvale pracují. (. . .) Nežli mařit čas neplodnými spory, bylo by lepší modlitbou společnou, krásným osobním příkladem a šlechetnými slovy podle Písma pomáhat šířit Boží království lásky a pokoje.

(z dopisu čtenáře J. O.)

(. . .) Vytýkám-li svému bratru (v dobrém úmyslu) jeho nedostatečnost a chyby, znamená to, že ho mám rád, že mi na něm záleží a že od něho očekávám něco víc. K reakcím z katolické strany (především Perspektivy, červenec 95) bych rád jenom doplnil, že Josef Zvěřina není v české katolické církvi ojedinělý zjev, jak by se mohlo z článku bratra Rejchrta zdát. Patřím k té generaci, která pamatuje nejen Zvěřinu, ale i ty, od kterých mohl mnoho převzít. Jemu podobným tónem zněly v různých situacích a časech (.zapomenutá paradigmata"?) hlasy Metoda Klementa, Metoděje Habáně, Adolfa Kajpra, AntonínaMandla, Bonaventury Bouše, Míly Máši či Václava Malého - to jen namátkou. . . (. . .)

(K Rejchrtovu článku .Kde jste, Zvěřinovi žáci" a Sarkanderovské polemice čtenář J. A. D.)

Již po léta žiji na severoamerickém kontinentě po tom, co jsem získal určité církevní zkušenosti v Jižní Americe a jinde. Na tomto kontinentě, kde římskokatolická církev musí žít nejen bok po boku s mnoha protestantskými církvemi a sektami, s pravoslavnými a jinými Krista se dovolávajícími křesťany, kde děti ve veřejných školách nejednou poznávají, že jejich kamarádi z hinduistických, buddhistických a někdy i ateistických rodin jsou stejně dobří a někdy i lepší než jejich katoličtí přátelé, na tomto kontinentě dnes přístup k pastoraci musí být jiný, otevřenější a hlubší než třeba v Polsku nebo v Itálii.

Svou rodnou vlast jsem od r. 1990 navštívil asi pětkrát a určitě bych se do ní vrátil, kdybych nebyl dnes, po 45 letech exilu, vázán zde. A ten dojem, který mám, je, že ta naše malá (. . .) rodná zahrádečka se svými náboženskými těžkostmi se dnes dosti podobá severoamerickému kontinentu s tím rozdílem, že zde je dnes poměrně více praktikujících a obětavých křesťanů než u nás doma. I když naše křesťanské kořeny, národní tradice a kultura sahají mnohem dále do minulosti než tradice americké a kanadské, přece jen bychom se mohli ledasčemu od amerických a kanadských katolíků přiučit.

Při čtení řádků pisatele TOTUS-TUUS na str. 44, G 7-8, se mi vynořily vzpomínky zašlých časů, kdy před válkou jsme stáli pod vedením svých učitelů ve školní tělocvičně na stupínku a mávali praporečky a zpívali: .Tatíčku náš Masaryku. . ." O šest let později ve školních třídách visel obraz Hitlera s knírkem a my jsme byli většinou týchž učitelů cvičeni v tom, jak zvednout pravici a pozdravit .Heil Hitler", až do školy přijde německý inspektor. Já jsem se chvěl strachem, protože jsem byl odhodlán to neudělat. Německý inspektor nikdy nepřišel. A netrvalo dlouho a měli jsme Gottwalda a psaly se básně na Stalina, dělaly se průvody a ohnivě se řečnilo o jeho géniu a neomylnosti. . .

Co tím říkám? Jak snadno a běžně se člověk v teologii setkává s ideologiemi, které se za teologii vydávají. A jak tomu je s článkem .Psi ať štěkají, karavana jde dál," podobně tomu je i se sarkastickým fejetonem .Efektivní řízení na vysoké úrovni" na str. 35, i když je namířen opačným směrem.  Prozrazuje inteligenci, informovanost, vhled do vnější situace církve a s ním spojenou frustraci vrcholící v cynismu. Pisateli se nedivím (jako chápu i toho prvního), ale takto se daleko nedostaneme, nejdále do naprostého nihilismu. (. . .)

Dobře, že uveřejňujete upřímné dopisy čtenářů bez cenzurování. (. . .) Jsou hlasem církve zespodu, který je nutný (. . .) i když se to zdá být přiléváním oleje do ohně a mnoha dobrým lidem to je pochopitelně nepříjemné. Podobně se to dělá v mnohém katolickém tisku na tomto kontinentě a jinde ve světě. A ten tisk je přístupný v mnoha katolických kostelích, protože moderní katolík má určité vzdělání a je informovanější ze světského tisku, televize a rádia, než byl katolík před 40 lety a dále v minulosti. (. . .) Všem nám běží nejen o jednotu křesťanstva na celém světě a o úřad služebné lásky Petra v Římě, nýbrž také o pravdu a osvobození z fašistických a triumfalistických tendencí, které jsou jednou ze zábran jednoty a jednou z příčin tříštění církve a které mnoha lidem určitého psychologického typu velmi vyhovují.  Dnes je nutno na hlubiny a ty může, kdo chce, nalézt v Getsemanech také.  Getsemany nejsou pro děti. Dětem je třeba věnovat jinou pozornost, jak to často a správně dělají v Katolických novinách.

(z dopisu čtenáře J.)

"V jaké nesnázi očekáváte pomoc církve?" - Tato otázka byla v roce 1970 položena Rakušanům. 75 procent dotázaných se rozhodlo pro nouzi duševní, 19 procent pro materiální. Od církve je tedy očekávána .péče o duši". Touha po diakonské činnosti církve je zvlášť výrazná v našich materiálně bohatě zabezpečených společnostech, v nichž se stále ještě vyskytují tradiční a také nové formy chudoby. Evropská praxe osvobození se bude rozvíjet právě v okruhu lidí postižených nemocí nebo příkořím.

Taková pastorační praxe se může opírat o Ježíšův příklad. Mnoho jednotlivých příběhů a řada souborných zpráv (např. Mk 1,32-34; 7, 7-21) nám ukazuje uzdravujícího Ježíše. Těmito uzdraveními chtěl ukázat, že v něm Bůh začal vytvářet uprostřed světa spásný životní prostor pro poníženého, malomocného člověka, propadlého smrti: .Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak k vám již přišlo Boží království." (L 11,20) A ty, které rozeslal, nepověřil jen hlásáním božího království, nýbrž - jak to činil on sám - uzdravováním lidí (L 9,2.6).

Očekávání lidí a Ježíšovo pověření vysokou měrou konvergují. A přece .péče o duši" živoří dnes v církvi na okraji bytí. Je pro to několik důvodů:

1.  Péče o duši se zúžila na hlásání slova. .Pastorací" se rozumí povinné náboženské vzdělávání pro všechny, jehož ústředním bodem je znalost katechismu a teologicko- racionální zpracování věroučných témat.

2.  Péče o duše se stala výlučnou doménou kléru. Obec jako celek a .laici" v ní ztratili svou pastorační kompetenci. Kdekoli se pak pastorace, za kterou zodpovídá klérus, koncentrovala především na úřední úkony (jako liturgie, svátosti, hlásání slova), tam byla péče o jednotlivého člověka a jeho duši vytlačena na okraj. Tak se i pastorující klérus stal zvláštním způsobem .pastoračně" nekompetentní. .Péče o duši" se vystěhovala z kostela. Nekoná se dnes ve zpovědnici, nýbrž na pohovce. Profánní péče o duši (psychoterapie) se stala tragickou konkurencí církevního .therapeuein", které bylo u Ježíše a v prvokřesťanských obcích ústředním bodem církevního života. Během let se nedocenění průkopníci pokoušeli stavět mosty. Ve finančně dobře situovaných velkých obcích se podařilo vytvořit síť terapeutických služeb.  Tito laičtí .duchovní rádci" se tak ale nesměli nazývat - to bylo vyhrazeno pro nositele svátostného kněžství. Činnost terapeutů je v církevním prostoru oddělena od .vlastní pastorace", následkem čehož terapeutické služby v církvi jsou poskytovány jen mimochodem a církevní péče o duši je tragickým způsobe neterapeutická. Kněžská pastorace je proto kritizována jako hrozně nevěrohodná a nezkušená.

3.  Skutečnost, že .vlastní péče o duše", poskytovaná kněžími, je tak málo .pastoračně terapeutická", je způsobena také tím, že do kněžského úřadu se dnes dostávají i lidé bez příznivých předpokladů pro terapeutickou péči o duše. (Pastorální teolog a psycholog Isidor Baumgartner shledal a v jedné své studii uvedl tyto vlastnosti kandidátů kněžství: jsou spíše introvertní; s menší potřebou sociálního kontaktu; v přítomnosti druhých lidí prožívají značné úzkosti - strach z nezdaru, z kritiky; mají sklon k uzavřenosti, přeslušnosti a ústupnosti; je jim zatěžko říci .ne" nebo od druhých něco žádat; na sociální konflikty všedních dní reagují neosobně a odtažitě; jen s námahou přijímají a před druhými přiznávají své drobné slabosti a chyby; agresivní impulzy vůči druhým raději potlačují a obracejí proti vlastní osobě formou sebekritiky, pocitů viny a sklonu k depresím.) To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, kdyby tito lidé byli ochotni na své terapeutické kompetentnosti dostatečně pracovat. Často však jsou ve svých osobních nedostatcích utvrzování .koludujícím" (Jörg Willi nazývá .koluzí" souběh neurotizujících tendencí) převládajícím .obrazem kněze" i tím, co od nich církevní obec očekává. (Z vlastní životní historie vyplývající vazba na matku se může stát stísňující a nekritickou vazbou na Matku Církev; z diadického spojení matka - dítě může vzniknout vylučování všeho cizího, distancovaného, každého .outsidera", tedy .rušivého třetího". Zděděné komplexy méněcennosti mohou být kompenzovány fantaziemi o kněžské všemohoucnosti. Naučený smysl pro pořádek a disciplinu potlačuje obraz Boha, zprostředkovaný pastorační praxí. Introverze se může stupňovat představou .svatého outsidera". Z depresivního sebeobětování se nezřídka stane duchovní aktivismus, iluze .pomocníka", nevykoupená pracovní zběsilost a totální .vydanost".)

4.  Ztráta terapeutické dimenze pastorační praxe je zaviněna také přeceňováním ideje společenství. Výslovně mluvíme o .přeceňování" - nechceme snižovat cenu společenství (obce) pro křesťanskou existenci i pro terapeutickou dimenzi církevní praxe. Jde nám o to, aby teologové neobětovali .obci" jednotlivého a jedinečného člověka. (Toto vytýká Eugen Drewermann ve vědeckém sporu o vztah mezi hlubinnou psychologií a exegesí integrovaného společenství a v něm pěstované biblické vědy: Drewermann, An ihren Früchten, 119-172.) Šlo Ježíšovi skutečně o obec? Neměla by otázka .Jak si Ježíš představoval obec" být přeformulována a přiměřeně jeho terapeutické praxi znít: .Jak si Ježíš představoval člověka?" Ježíšovi šlo o to, aby se člověk stal subjektem. To se však děje stálým setkáváním s dalšími subjekty. Společenství a jednotlivé osoby jsou v nezrušitelném vzájemném napětí, které je obohacující, je-li společenství .úzdravným prostorem" pro jednotlivého člověka. Což opět předpokládá, že společenství je tvořeno dostatečným počtem uzdravených. Obojí se uskutečňuje v obci: být uzdraven a uzdravovat druhé. Neděje se to však v bezprostřední protilehlosti jednotlivce a společenství, nýbrž vstupem obojího do uzdravujícího okrsku Božího.

Přeložila Zdeňka Munzarová

Greg Caiazzo je kňaz z rehole paulínov a námornícky veliteľ v službe kaplána pre vojnové loďstvo Spojených štátov. Počas viac než 13 rokov aktívne slúžil v Okinawe v Japonsku, na ostrove Parris a na palube lietadlovej lode CV 66.

Hmlistý závoj okolo Norfolku v jedno včasné panenské ráno preťalo osamelé pískanie lodného ampliónu so správou oznamujúcou: .Zdvihnite kotvu, vymeňte zástavy." S veľkým dunením obrovská reťaz, ktorej každé ohnivko váži viac než sedemdesiat kilogramov, pomaly dvíhala kotvu z vody. Námornícka pechota pripravená v pozore vyťahovala na stožiar národnú zástavu a ďalšia námornícka jednotka zdvihla na kormidlo lode znak. Celých 1 087 stôp (331 m) dlhá lietadlová loď pomaly míňa prístav a pomocou niekoľkých remorkérov a loď so svojou posádkou, čo je takmer 3 000 ľudí, začína šesťmesačnú púť brázdiacu Atlantik až po Stredozemné more. Počet ľudí na palube narastie počas najbližších 24 hodín takmer na 5 000 ak ich vietor zaveje na palubu.  Vyše 90 lietadiel sa nalodí na 4,5 ha pristávaciu plochu a doplní posádku námorníkov a príslušníkov námornej pechoty.

Ďaleko od domova

Toto je skutočné mesto ľudí, ktorí bývajú a pracujú na palube. Lietadlová loď má izby na spanie, miestnosti na zábavu, pracovné priestory i lodné kuchyne na prípravu jedla a jedálne. Sú tu obchody, holičstvá, malá telocvičňa, televízne štúdio so štyrmi kanálmi a kaplnka. Táto dedina plná ľudí sa pokúša ísť svojou vlastnou cestou a pokračovať v existencii, ktorá je taká bežná na pevnine, ale taká zvláštna vo väzení, ktorým je malý priestor na vode.

Počas šiestich mesiacov ďaleko od domova námorníci a príslušníci vojenskej pechoty mnohokrát myslia na domov. Ich deti vyrastú o niekoľko centimetrov.  Ich manželky a rodiny majú určite mnoho práce s pokazenou pračkou, opravou auta, školou, jednoducho so životom a niekedy dokonca i so smrťou.  Títo muži a ženy vo vojenskej službe sa usilujú pracovať pre svojich doma, ale nemôžu byť doma ani na okamih. Preto hľadia rôznymi spôsobmi vyjadriť svoje pocity a vnútorné prežívanie na pohľadniciach, v listoch, video i magnetofónových páskach a len čo sa dotknú prístavu, hneď bežia domov telefonovať napriek tisíckam kilometrov, aby mohli počuť známy starostlivý hlas.

Čeliac ľudskému osudu

Uprostred všetkých týchto ľudí možno často odhaliť veľmi dôležité veci o nich samých, z ktorých jednou z najzákladnejších je otázka kto som ako indivíduum a kto je môj Boh. Znie to tak jednoducho. Tieto veci by sme mali hľadať ako prvé, ale kvôli nejakej príčine ich nehľadáme pokým nie sme nejakým spôsobom zbavení svojej doterajšej istoty. V priebehu času, ktorý na lodi trávime nie je dôležité či ste katolík, protestant, žid, alebo nakoniec bez vyznania. Potrebujete niekoho, kto je ochotný pomôcť a vypočuť.  Každá lietadlová loď má najmenej troch kaplánov, ktorí poskytujú pomoc v podobe ucha na vypočutie a uľavujú stonaniu srdca. Pred viac než dva a pol rokom som bol poverený slúžiť ako jeden z troch kaplánov na palube námornej lietadlovej lode USS Amerika /CV 66/, kotviacej v Norfolku.

Modlitba a podpora

Táto služba bola najväčšou odmenou a zároveň najväčšou záťažou akú som kedy zakúsil počas dlhých dní a mesiacov na mori.

Bez modlitby a podpory ďalších dvoch kaplánov, s ktorými slúžim, by som ju nemohol vykonávať. Každé ráno sa tu modlíme s metodistickým kazateľom z Dothanu z Božej cirkvi, z Clevelandu je tu teneský služobník z Roanoake Rapids, a nakoniec ja, dobrý katolícky chlapec z New Jersey.  Boli to kapitán Larry Horne a veliteľ Bobby Williams, ktorí ma naučili čo je to ekumenizmus. Je to niečo podobné ako keby vás dvíhali z najkrajnejšej línie pobrežia a mnoho povrazov vás potom ťahalo na pevninu. Teologické rozdiely sme položili na posledné miesto, zatiaľ čo dôležité veci, ktoré nás dávajú dohromady a oslavujú našu jednotu s Bohom stoja najvyššie.  Spoločná ranná modlitba udáva smer a kontext nielen nášmu dňu, ale predovšetkým našej službe. Je to príležitosť na vzájomné zdieľanie starostí, na rozhovor o tom, čo nás presahuje a predovšetkým na bohoslužbu. Tu sa buduje pevný základ na uľahčovanie príležitostí pre službu celej posádke.  Počas týždňa sa vytvorí priemerne štrnásť príležitostí pre službu posádke.  Nie je to iba čas na biblické štúdium alebo náboženské prednášky, ale predovšetkým neformálne situácie, kedy Duch volá ľudí bližšie k Bohu.  Každú nedeľu večer sa zídeme na stretnutí, ktoré sme nazvali .Nedeľný nočný život". Tu sa počúva každý druh hudby od spirituálov až po klasiku.  Bolo tu mnoho momentov svedectiev a oslavy, kedy ľudia prichádzajú, aby boli spolu a to nie podľa spoločenského zaradenia či pracovného začlenenia.  Mohlo by sa to nazvať možno stretnutím obnovy a nakoniec ním aj je, hoci nezáleží aká je tvoja viera - stretnutie je miestom, kde ju môžeš vyjadriť.  Nakoniec aj keby si bol bez viery; stretnutie je miestom na hľadanie otázok a spôsobu ako sa života dotknúť. Je to možno v danom okamihu najlepšie miesto, kde život môže znova začať.

Východ slnka a zmŕtvychvstanie Krista

Jedným z mojich nezabudnuteľných slávnostných okamihov bolo jedno veľkonočné ráno. Už tri dni sme boli mimo Stredozemného mora a mierili sme smerom domov. Keď vychádzalo slnko, kapitán otočil loď v smere vetra čelom k východu a vypol motory. Ticho bolo ohlušujúce. Hukot motorov vystriedal zvuk rýchleho pohybu po vode, zatiaľ čo trup lode mlčky narážal na jagavé vlny. Posádka počúvala správu o zmŕtvychvstaní z evanjelia práve keď sa prvé lúče dotkli horizontu a prenikli cez oblaky. Pre všetkých bolo toto svitanie naplnené nielen nádejou zmŕtvychvstalého Krista, ale aj návratom lásky medzi nás. O štyri dni by sme mali byť doma. My kapláni sme potom leteli helikoptérou z lode na loď, aby sme slúžili veľkonočné bohoslužby. Počas návštev sme zakúsili nádej obnovenú, oslávenú a živú.  V týchto dňoch, kedy je ekumenizmus blízko horiacich kahanov uprostred teologických kruhov, sa ukázalo, že jestvuje ekumenizmus aj každodenný a živý, napríklad v armádnych silách. Pokračujeme v učení a raste záujmu jeden o druhého podobne ako sa aj spoločne modlíme a chceme jeden druhému slúžiť.

Z kanadského časopisu Ecumenism No. 118, July 1995 preložila -kl

Vytrvale se v Getsemanech snažíme poukazovat na epochální charakter současné přechodné doby. Jde nám nejen o to, aby církev byla o těchto změnách informována, ale aby je sama mohla formovat - neboť odpovídá lepší minulosti křesťanství, že se nejen stavělo proti historickým změnám a pak dobíhalo ujíždějící vlaky, ale že samo bylo dějinotvornou silou a může a má jí být i dnes. Zatím jsme se věnovali spíše epochálním změnám signalizovaným vědou a duchovními proudy (Teilhard de Chardin, Fritjof Capra), což nám vyneslo podezření z propagace New Age popř. radu, abychom změny paradigmat přenechali panu Neubauerovi. Kupodivu se našim snahám dostalo potvrzení z oblasti, od níž bychom to nečekali, totiž vědy o managementu - v knize Petera Druckera Postkapitalistická společnost. (O předchozích Druckerových pracích viz Getsemany 5/1993, s. 11 - M. Šály).  Analýzou ekonomické a politické situace současnosti, což je téma většině lidí srozumitelnější než současná nenázorná fyzika či složité filozofie, dochází i Drucker k závěru, že žijeme v epoše zásadního zlomu. Takováto období trvají podle Druckera vždy asi padesát let, a naše datování počátku epochy přechodu zahájením Druhého Vaticana (viz Getsemany 1994, 7 - 8, s.  6) koresponduje s datací Druckerovou. Církev tak vstupuje do nové doby, jejíž podobu nikdo zatím nezná, a z níž zatím vnímáme především destabilizaci jistot, které se zdály nepochybné. Znamení doby neodvozuje Drucker z přírodních věd či myšlenkových proudů, ale věren své profesi z požadavku efektivního řízení, dochází však k závěrům opět velmi podobným tomu, co už jsme o charakteru nové epochy psali (srv. též G 5/94 s. 7). O efektivitě popř. neefektivitě církevní práce jsme už psali nejednou (srv. např. G 1/1994 s. 15), pokud o ní budeme psát i v dalším textu, pak nikoli proto, abychom poučovali o teorii řízení, ale proto, že ve fatální neefektivitě řízení církve je třeba vidět znamení času, neboť právě současné velké proměny vedou k neúčinnosti dosavadních metod.

Pro novou epochu je totiž charakteristické, že příkazový systém řízení přestal být efektivní, že v mnohém ohledu vůbec ztratily smysl pojmy jako nadřízenost a podřízenost, že formální řídící centra často nejsou skutečným zdrojem pohybu a rozvoje. Zatímco dříve byl typickým šéfem člověk, který vystoupil po hierarchii řízení, a v zásadě věcem rozuměl lépe než jeho podřízení, nyní se pyramida obrátila: největším odborníkem je dřívější podřízený, jedině on je specialistou na daný problém, jemuž šéf nemusí vůbec rozumět, protože jeho úkolem je zadávat rámcově úkol a koordinovat práci specialistů ke konečnému efektu. Je to nový vztah partnerství předpokládající velikou důvěru v .podřízené" a z jejich strany velmi tvůrčí přístup a činění rozhodnutí, za něž mohou nést odpovědnost jen oni sami, protože jim nikdo jiný nerozumí. Je to tedy úplný opak příkazového a kontrolního systému, kde podřízený plnil konkrétně vymezený úkol, aniž musel chápat jeho širší smysl, a samostatná iniciativa podřízených byla spíše rušivá. Takovýto .podřízený" ovšem musí mít všechny potřebné informace o cílech a prostředcích organizace. Není snad třeba dokazovat, že tradiční představa o řízení církve je téměř pravým opakem efektivního řízení: Informace se tutlají v centru. Podřízeným se nedůvěřuje, že by oni jakožto nejlepší znalci místní specifiky nejlépe věděli, co a jak je třeba udělat (zejména pro kněze je zřejmě těžké uznat, že v jejich farnosti je bohatství odborníků, kteří dohromady mohou udělat téměř cokoli lépe než on, přetrvává pocit nadřazenosti, který byl pochopitelný, dokud kněz mluvil k pologramotnému lidu); iniciativa je podezřelá, vítaní jsou poddajní jedinci, kteří dobře .fungují". Ti jsou povyšováni do vyšších funkcí - zde se však moderní management ptá, zda tyto řídící mezičlánky slouží i něčemu jinému než odměňování hodných podřízených. Ve skutečnosti zpravidla nic neřídí, pouze předávají informace shora dolů a naopak - a tok informací přes ně je vpodstatě zbytečný, pokud se vůbec daří (viz selekce, úprava, blokování informací - osnovy vyučování poslané biskupem katechetům skončí v šuplíku faráře, pozvánky k akcím jsou zamlčeny nebo komentovány tak, že se nikdo neúčastní - .bude tam německý řečník, nebudete nic rozumět".) Efektivní organizace takové mezičlánky odbourá - nejde v ní o to, jaké zaujímám postavení, ale jakým jsem přínosem - vzorem je symfonie s jed- ním dirigentem a jednotlivci-specialisty, kteří vědí, jaký je jejich úkol a jen tomu se věnují.

Obraz symfonie nebyl patristické teologii cizí, takže církev zde má nač navázat.  Zdá se též, že si odpovědní činitelé v církvi zčásti tento problém uvědomují - viz např. diecézní zpravodaje pro laiky vedle málo efektivních Acta curiae pro kněze, přímý kontakt biskupa s laiky v plzeňské diecézi či přenesení určitého úseku zodpovědnosti na schopné specialisty řídící další specialisty - např. práce s dětmi a mládeží v českobudějovické diecézi. Těžkým oříškem ovšem bude přijmout to, že v efektivní organizaci ztratil smysl církevně oblíbený pojem .moc" - aniž by tím zmizela nutnost řídícího pracovníka, pro něhož je však mnohem závažnější skutečností zodpovědnost za celek a sdílení této zodpovědnosti s těmi, jimž důvěřuje, že danou věc mohou udělat lépe. Musí však jít o skutečné předání kompetence, pouhé vzbuzování pocitu spoluzodpovědnosti, jak o ně usilovala harvardská škola mezilidských vztahů, je neúčinné. Přechod od organizace založené na moci k organizaci založené na zodpovědnosti je podmínkou přežití (chceme-li budovat církev a ne technické muzeum). Jde o problém práce s elitami, s nimiž si zatím církevní hodnostáři nevědí rady a neumějí je zužitkovat (viz případ Souvislostí aj.). Moderní řízení znamená právě .soutěžit o kvalifikované, inteligentní a nadšené lidi".

Efektivní organizace postkapitalistické epochy ovšem musí nejen být schopna adekvátně reagovat na změny, ale musí je i sama umět pozitivně vyvolávat.  To je něco, co jako křesťané momentálně neumíme asi vůbec, místo toho jen se strachem očekáváme, co zas budoucnost přinese či co proti nám kdo zorganizuje. Efektivní organizace musí umět změny nikoli brzdit, ale řídit. Musí umět fungovat nejen sama v sobě, ale v daném společenství (nikoli se na ně vymlouvat). Efektivní organizace se nesmí zpolitizovat natolik, aby získala přímý podíl na moci - autor to ukazuje na příkladu úpadku určitých amerických církví. Musíme se též zbavit představy, že .společensky prospěšná", totiž neplacená práce je přežitkem socialismu. Zatímco u nás máme po r. 1990 pocit, že bychom si měli nechat za každé hnutí malíčkem zaplatit, pracuje každý druhý dospělý Američan, celkem 90 milionů lidí, nejméně tři hodiny týdně jako neplacený zaměstnanec pro nevýdělečnou organizaci. Tento trend by měl být budoucností i pro církevní život u nás.  (Právě tak i samozřejmost, s jakou Američané nejrůznější nevýdělečné organizace podporují. Myšlenka, že by si církve, nemocnice, orchestry apod. na sebe měly vydělat, je čirou utopií.) Postkapitalistická efektivní organizace si nemůže získat ani udržet kvalitní zaměstnance tím, že je zaplatí: tito lidé hledají organizaci, která jim umožní realizovat jejich osobní kvality - které už v tomto typu společnosti jinak než partnerstvím schopného jedince se schopnou organizací (a místem v jejím pracovním týmu) realizovat nelze.  Celou problematiku lze snadno smést se stolu zbožným tvrzením, že církev je něco zásadně jiného a toto vše se jí přece nemůže týkat, a čekat na zázrak.  Podle Druckera se však uvedené skutečnosti týkají církví jakožto organizací (seskupení s určitým úkolem - církev je samozřejmě nejen organizací) a neziskových organizací vůbec ještě více než firem zaměřených na zisk, protože neziskové organizace jsou proti nim v mnohém handicapovány a nedbání základních pravidel (v řádu stvoření) pro ně má ještě katastrofálnější důsledky, jak ostatně už dnes, v přechodné době, vidíme kolem sebe. Avšak, jak bylo řečeno výše, nám v našem článku nejde o teorii řízení, které jiní rozumí lépe, ale o poukázání na znamení doby, v níž se Boží lid nachází.