Zpráva o pedofilních skandálechirské církve

Dublin (vlastní zpráva) Irská vláda vydala zprávu komise vedené soudkyní Yvonne Murphy­ovou o sexuálním zneužívání dětí duchovními dublinské římskokatolické arcidiecéze. Zpráva navazuje na podobné vyšetřo­vání irských řeholních škol, jehož výsledek, takzvaná Ryanova zpráva, byl uveřejněn před několika měsíci.

Zpráva soudkyně Murphyové uvádí případy 320 lidí zneužívaných irskými kněžími mezi roky 1975 a 2004 a dalších 120 osob zneužívaných od května 2004. Navíc poukazuje na to, že církevní i veřejné orgány se v minulosti snažily tutlat podezření ze zneužívání dětí kněžími, což je podobný závěr jako v Ryanově zprávě o řeholnících.

Kardinál Glemp předává úřad polského primase

Varšava (KAP) Po 28 letech ve funkci kardinál Józef Glemp odstoupí v den svých 80. narozenin 18. prosince z úřadu římskokatolického primase Polska. Tradiční čestný úřad „Primas Poloniae" pak převezme hnězdenský arcibiskup Henryk Muszyński.

Útisk věřících je dnes hlavně útiskem křesťanů

Vídeň (KAP) 80 % lidí, kteří dnes jsou pronásledováni pro svou víru, jsou křesťané, řekl Werner Frühwirth, generální sekretář organizace Christian Solidarity International v Rakousku, na diskusním fóru politické akademie Rakouské lidové strany ve Vídni. Útisku je vystaveno mezi 200 a 250 miliony křesťanů v asi 50 zemích světa. Čísla dokazují, že „pronásledování pro víru je především pronásledování křesťanů".

Diskuse na fóru se soustředila na situaci křesťanů na Blízkém východě. Herbert Rech­berger z charitativní organizace Kirche in Not například poukázal na dramatickou situaci křesťanské menšiny v Iráku, Íránu a Saúdské Arábii. V Iránu se křesťané stávají oběťmi konfliktu mezi oběma znepřátelenými muslimskými stranami, sunnity a šíity, ale i v Íránu dochází k jejich ghetoisaci a přes možnost konat bohoslužby je přísně zakázána jakákoli misijní aktivita. Ještě horší je situace v Saúdské Arábii, kde žije asi 800 tisíc křesťanů, především gastarbeiterů z Filipín, Indie a Libanonu. Saúdský král sice již povolil soukromé konání bohoslužeb, ale jakékoli veřejné projevy nemuslimského náboženství jsou přísně zakázány a náboženská policie je brutálně pronásleduje.

Na konferenci se dále hovořilo o útlaku křesťanů v jihovýchodním Turecku, Egyptě a v jiných muslimských zemích.

Legie Kristova se omlouvá za svého zakladatele

Řím (KAP) Generální představený Legie Kristovy, P. Alvaro Corcuera Martinez del Rio, se omluvil obětem přečinů zakladatele svého řádu Marciala Maciela Degollada (1920-2008). Kongregace bere prohřešky svého zakladatele „s velkou bolestí" na vědomí a prosí o odpuštění všechny, jimž byla způsobena bolest, řekl generální představený novinářům v Římě.

Nyní probíhá apoštolská vizitace Legie, inspekcí je pověřeno pět biskupů. V pozadí jsou sexuální přečiny zakladatele. Měl prý homosexuální vztahy k mladým seminaristům, ale také zplodil několik dětí. Svým partnerům prý kromě toho také udílel rozhřešení za společné sexuální hříchy, což je samo o sobě v církvi trestný čin spojený s automatickou exkomunikací, již může prominout pouze sám papež. Sám Maciel Degollada však obvinění odmítal.

K budoucnosti kongregace se představený vyjádřil přesto s důvěrou. „Zůstáváme zcela v pokoji, protože jsme přesvědčeni, že nás provází boží milost," řekl. Na konci vyšetřování, který by mohl přijít ještě letos, bude podle Alvara Corcuery Martineze del Rio „pokornější kongregace," která bude moci „sloužit s větší čistotou úmyslů, větší dobrotou a milosrdenstvím".

Církevní jubilea v Asii

Hanoj, Tchaj-pej (KAP) Vietnam si letos připomíná 50 let od zřízení řádné katolické církevní hierarchie a 350 let od založení prvního apoštolského vikariátu. Zdejší církev proto vyhlásila jubilejní rok, který byl zahájen dvoudenní slavností za účasti vysokých církevních a státních představitelů.

Přes jisté tání jsou vztahy mezi vietnamskou církví a komunistickou vládou stále zatíženy zejména sporem o navrácení znárodněného majetku. V současnosti se však jedná o navázání diplomatických vztahů s Vatikánem a papež u příležitosti jubilejního roku plánuje napřesrok návštěvu země.

Katolictví má v dějinách Vietnamu důležitou roli, například jezuita Alexandre de Rhodes (1591-1660) je autorem dnes používaného způsobu zápisu vietnamštiny pomocí latinky.

Další výročí se slaví na Tchaj-wanu, kde si připomínají 150 let od evangelizace ostrova.

Zemřela teoložka Fairy von Lilienfeld

Berlín (KAP) Evangelická teoložka Fairy von Lilienfeld zemřela ve věku 92 let. Roku 1966 se stala první profesorkou teologie v tehdejším západním Německu, když na univerzitě v Erlangenu získala katedru dějin a teologie křesťanského Východu, kterou vedla až do odchodu na odpočinek roku 1984. Roku 1969 se stala také první děkankou teologické fakulty ve své zemi. Patřila k průkopníkům evangelicko-pravoslavného ekumenického dialogu.

40 let od zavedení katolické liturgické reformy

Trevír (KAP) 30. listopadu uplynulo 40 let od zavedení nového pokoncilního mešního ritu v římskokatolické církvi roku 1969. Nový misál mimo jiné odstranil středověký zvyk slavení liturgie zády k lidu a umožnil široké používání národních jazyků při bohoslužbách. Kladl si za cíl umožnit aktivní účast věřících na mešním dění a liturgii učinit středem a vrcholem všech aktivit církve. Nedávno povolené slavení mše podle latinského předkoncilního ritu z roku 1962 se podle odhadu německého liturgika Eberharda Amona příliš nerozšířilo. „Počet mší podle takzvaného mimořádného ritu nijak dramaticky nestoupl," řekl Amon, a uvedl, že nová pokoncilní forma se osvědčila. K výtkám konzervativců, že pokoncilní liturgie zapříčinila úbytek návštěvníků bohoslužeb, teolog řekl, že bez reforem by návštěvníků bylo ještě méně.

Církve USA za tradiční morální hodnoty

New York (KAP) Vysocí představitelé protestantství, katolicismu i pravoslaví v USA vydali společné prohlášení nazvané Manhattan­ská deklarace: Výzva křesťanského svědomí. Společně kritizují postoje současné vlády prezidenta Obamy k interrupcím i k dalším sporným otázkám jako jsou výzkum kmenových buněk získávaných z lidských zárodků anebo manželství lidí stejného pohlaví.

Bible v novém překladu je v Česku bestsellerem

Praha (KAP) Nový překlad bible do češtiny - Překlad 21. století - který byl uveřejněn letos o Velikonocích, má šanci stát se českým bestsellerem roku. Zatím se ho prodalo 70 tisíc výtisků, přičemž první padesátitisícové vydání se vyprodalo během jednoho měsíce. Vzhledem k poměrům na českém knižním trhu je to mimořádná prodejnost. Podle výzkumu agentury Sanep si však 79 % Čechů dosud nikdy Písmo svaté nepřečetlo, třebaže 70 % respondentů tvrdí, že bibli zná.

Evropský soud pro lidská práva proti křížům ve škole

Štrasburk (vlastní zpráva) Evropský soud pro lidská práva rozhodl na základě žaloby italské matky Soile Lautsiové, že vyvěšování křížů v italských školách je v rozporu se svobodou náboženského vyznání a výchovy. Kříže v italských školách mají dlouhou tradicí a dokonce byly uzákoněny v dobách fašistického italského státu. Rozsudek, který svými důsledky může zbavit náboženských symbolů všechny školy v Evropské unii, se v Itálii setkal s odporem z mnoha stran a protestuje proti němu katolická církev.

Tři hlavní témata má poslední letošní číslo Getseman.

První téma je aktuálně ekumenické. Hans Küng a Ivan O. Štampach se zamýšlejí nad novou situací vyvolanou návratem k novému konfesionalismu a starým modelům „unijního" ekumenismu. Nedávno oznámenému přechodu nejkonzervativnějšího křídla anglikanismu pod jurisdikci Vatikánu jsme se již v Getsemanech věnovali.

Některé tragikomické rysy tohoto vývoje jsou patrné na první pohled - například zákaz, aby na Římem schválené bohoslužby čerstvých anglo-katolíků docházeli ti katolíci, kteří anglikánstvím neprošli. U dveří kostela tak nejspíš bude stát bezpečnostní služba v uniformě švýcarské gardy, kontrolovat křestní listy návštěvníků a dbát, aby průměrný katolík nemohl navštívit katolickou bohoslužbu. Jestli má takto vypadat uskutečněná katolická jednota v praxi, pak mají odpůrci ekumenismu pravdu, vskutku není oč stát.

Věc má ovšem i hlubší a méně komické stránky; oba autoři upozorňují na to, jak tento podivný případ poškozuje ekumenické hnutí a vyvolává další napětí.

Druhé téma je aktuálně liturgické. Vánoce. Zařadili jsme předně text Pavla Hradilka, který vysvětluje, jak tento oblíbený a důležitý svátek vznikl. Poznamenejme v této souvislosti na okraj amerického protikřesťanského (a teorie spiknutí hlásajícího) filmu Zeitgeist The Movie, který se masově šíří mezi mládeží na internetu: Jestliže film vyvozuje dalekosáhlé astrologické teorie z toho, že Ježíšovo narození připadá na 25. pro­since, je dobré si v Hradilkově článku přečíst, že toto datum bylo stanoveno ke slavení narozenin Páně až po asi 300 letech od vzniku křesťanství, a tudíž nic podstatného v křesťanské víře na datu slunovratu nezávisí - Ježíš se možná narodil v květnu a jeho narozeniny bychom mohli klidně slavit v září, na naší víře by to nic neměnilo.

S vánočními svátky souvisí také obtížné, ale důležité téma příchodu božího království, který začal příchodem Krista. Zamýšlí se nad ním Pavol Mikula. Není to úvaha profesionálního teologa, ta by asi začala a skončila zkoumáním, co slova „boží království" znamenají u Ježíše, u jednotlivých svatopisců, v církevní tradici. Ale i zdánlivě naivnější přístup - zamyslet se, jak lze a jak nelze do království vstupovat - má svůj význam; vždyť co je nám platné vědět, když nedokážeme jednat.

A konečně třetí téma nevypadá vůbec aktuálně. Petr Vondráček napsal o protipapežské opozici a herezích v době avignonského papežství, což je zhruba doba našich Lucemburků. Aktuální ovšem je mnoho lidských - mravních, psychologických, náboženských - aspektů tehdejších bojů. Například popisovaný vývoj františkánského řádu. V něm na jedné straně stála snaha přizpůsobit se, jež řádu umožnila proniknout i na univerzity a vůbec do nejvyšších vrstev tehdejší společnosti, ale vedla zároveň ke ztrátě původního etického impulsu sv. Františka a hrozbě zesvětštění. Na druhé straně pak byli spirituálové, kteří se snažili udržet charismatický dar chudoby a nekonformního františkovského ducha, ale kteří zato mohli snadno podlehnout fantazírování, sektářství a fanatismu. Není to akutní mravní volba?

Přeji vám, milí čtenáři, radostné a požehnané svátky příchodu Kristova království.

Poté, co se papeži Benediktu XVI. postupně podařilo popudit Židy a muslimy, protestanty i reformně orientované katolíky, přišlo nyní na řadu anglikánské společenství, se svými 77 miliony členů třetí nejpočetnější křesťanská denominace, po římskokatolické církvi a církvích pravoslavných. Po extrémně konzervativní skupině tradicionalistického Bratrstva Pia X., kterému Benedikt XVI. pootevřel dveře zpět do jednoho ovčince, mají nyní doplnit ztenčující se řady katolické církve ti z anglikánů, kteří chovají sympatie k Římu. Jejich přestup ke katolické církvi má být usnadněn: anglikánští kněží a biskupové si mají zachovat své postavení, ačkoli jsou ženatí. Tradicionalisté všech církví, spojte se! Pod kupolí chrámu svatého Petra! Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice.

Tento krok ze strany Říma je dramatickou změnou dosavadního kurzu, od vyzkoušené ekumenické strategie otevřeného dialogu dvou partnerů a snahy o porozumění k neekumenickému odlákávání anglikánských kněží. Aby se tito kněží mohli vrátit zpět k Římu pod svrchovaností papeže, má být dokonce upuštěno od nutnosti řídit se středověkým právem celibátu. Arcibiskup z Canterbury Rowan Williams, upřímný stoupenec dialogu, přitom nepředstavoval pro protřelou vatikánskou diplomacii důstojného soupeře. Ve svém zaujetí pro rozvíjení vztahů s Římem si zjevně neuvědomil možné důsledky. Jinak by těžko připojil svůj podpis pod prohlášení katolického arcibiskupa z Westminsteru, které se snaží zakrýt závažnost věci. Copak si ti, kteří se nechávají lapit do římské sítě, neuvědomují, že v římské církvi budou vždy jen kněžími druhé kategorie a že ostatní katolíci nebudou mít příležitost účastnit se jejich liturgického slavení?

Je přitom ironií, že ono prohlášení bezostyšně zmiňuje skutečně ekumenické dokumenty mezinárodní anglikánsko-římskokatolické komise, které byly výsledkem dlouhé a obtížné spolupráce mezi vatikánskou Papežskou radou pro jednotu křesťanů a anglikánskou Lambethskou konferencí: dokument o eucharistii (1971), o církevním úřadu a ordinaci (1973) a o autoritě v církvi (1976/81). Lidé věci znalí však dobře vědí, že tyto tři dokumenty, podepsané zároveň oběma stranami, neměly za cíl verbování, ale spíše vzájemné smíření. Tyto dokumenty čestného usmíření současně představují základ pro uznání anglikánských svěcení, která v roce 1896, bez přesvědčivých argumentů, prohlásil za neplatná papež Lev XIII. Uznání platnosti kněžských svěcení by však nutně znamenalo také uznání platnosti anglikánského slavení eucharistie. A tedy by byla možná vzájemná eucharistická pohostinnost: ve skutečnosti by bylo možné interkomunio. Mohl by tak začít, jistě dlouhodobý, proces srůstání katolíků a anglikánů.

Římská kongregace pro nauku víry však nenechala nikoho dlouho na pochybách o tom, že všechny tyto dokumenty usmíření zmizely kdesi hluboko ve vatikánských kobkách. Říká se tomu také „uložit k ledu". Zároveň z Vatikánu proniklo dostatečně důvěryhodné sdělení konstatující, že v oněch dokumentech bylo „příliš mnoho Künga" - jinými slovy, obsahovaly teologický základ pro nápravu vztahů mezi církvemi Říma a Canterbury.

Jak jsem napsal v roce 1967, „znovunastolení eklesiálního společenství mezi katolickou církví a církví anglikánskou" by bylo možné, pokud by na jedné straně „bylo anglikánské církvi zaručeno, že si bude moci plně uchovat své stávající svébytné a autonomní církevní uspořádání pod primátem arcibiskupa z Canterbury", a pokud by na druhé straně „anglikánská církev uznala skutečnost pastoračního primátu Petrova úřadu jako nejvyšší autoritu při prostředkování sporných otázek mezi církvemi". Jak jsem tehdy doufal, „takto by se z římského impéria mohl stát katolický commonwealth".

Papež Benedikt si však vytkl za cíl obnovu římského impéria. Nehodlá anglikánskému společenství v ničem vyjít vstříc. Naopak, přeje si zachování středověkého, centralistického římského systému navždy - i kdyby to mělo znamenat, že nikdy nedojde ke smíření křesťanských církví v těch nejdůležitějších otázkách. Je zjevné, že papežský primát neslouží jako „skála jednoty" - naopak, jak připustil papež Pavel VI., je tou největší překážkou na cestě k jednotě mezi církvemi. Stará výzva k „návratu do Říma" opět zvedá svou nepěknou tvář, tentokrát s představou přestupu v první řadě kněží, a pokud možno v jednom šiku. V Římě se mluví o půl milionu anglikánských věřících a mezi 20 a 30 biskupů. Ale co zbývajících 76 milionů? Že podobná strategie nemůže vést k úspěchu, se dostatečně prokázalo v předcházejících staletích. V nejlepším případě může vyústit v založení uniatské anglikánské „minicírkve" ve formě osobní prelatury, ne územně vymezené diecéze. Jaké důsledky však taková strategie přináší již dnes?

Na prvním místě oslabení anglikánské církve. Ve Vatikánu odpůrci ekumenismu zajásají nad přílivem konzervativců. V anglikánské církvi se liberálové zaradují nad odchodem katolizujících potížistů. Pro anglikánské společenství církví to bude znamenat další nahlodání jednoty. Velice utrpěla již důsledky neuvážené a zbytečné volby otevřeně homosexuálního kněze biskupem ve Spojených státech, což rozdělilo jeho diecézi i celé anglikánské společenství. K závažnosti rozštěpení přispěl nejednoznačný postoj vedení církve k otázce homosexuálních partnerství; mnoho anglikánů nemá problém s civilní úpravou takového svazku s mnoha právními důsledky, například pokud jde o dědictví, a akceptovali by dokonce jistou formu církevního požehnání pro homosexuální dvojice. Ne však „manželství" v tradičním smyslu, vyhrazené pro svazek mezi mužem a ženou, ani právo na adopci dětí.

Zadruhé, hluboké znepokojení a znejistění anglikánských věřících. Odchod anglikánských kněží a jejich reordinace v římskokatolické církvi vzbuzuje vážné otázky pro mnoho anglikánů. Jsou anglikánští kněží vůbec platně vysvěcení? Měli by věřící přestoupit ke katolické církvi spolu se svými duchovními pastýři?

Zatřetí, pobouření katolického kléru i laiků. Nespokojenost nad trvalou neochotou k reformám se rozšiřuje dokonce i mezi nejvěrnějšími členy katolické církve. Od 2. vatikánského koncilu v polovině 60. let volají mnohé biskupské konference, kněží i věřící po zrušení středověkého zákazu manželství pro kněze, zákazu, který v posledních několika desetiletích zbavil téměř polovinu všech farností jejich duchovního. Znovu a znovu ti, kdo usilují o reformu, narážejí na neústupnost a nechápavost Ratzingerova postoje. A nyní by tito katoličtí kněží měli bez reptání přijmout ženaté „přeběhlíky" ve svých řadách. Chtějí-li oni sami být ženatými kněžími, mají se napřed stát anglikány, a teprve pak se vrátit do své církve?

Tak jak jsme tomu byli svědky po mnoho staletí - v době velkého schizmatu mezi východní a západní církví v polovině 11. století, za reformace 16. století i v době 1. vatikánského koncilu ve stoleté devatenáctém -, žízeň Říma po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje i svou vlastní církev. Je to skutečná tragédie.

The Guardian, 28. října 2009, přeložil Filip Outrata

O církvi se od počátku vyznává, že je jedna. Je to dar i úkol. Tímto směrem jde slavná pasáž z Pavlova listu křesťanům v Efezu: Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4, 2-6). Stejně tak od začátku je církev pluralitní. Pavel v listu Římanům pozdravuje všechny (tamní?) církve Kristovy (Ř 16,16). Křesťanům v Korintu zase vyřizuje pozdravy od církví v Asii (srov. 1 K 16,19). Tato pluralita je zároveň diversitou. Církvím vtiskují svou pečeť silné zakladatelské a vůdčí osobnosti a evangelium též vstupuje do různých kulturních kontextů.

Křesťané se již od 2. století těžce vyrovnávají s rozdíly mezi místními církvemi, popřípadě s rozdíly uvnitř církví. Je pro ně nesnadné stanovit, co určuje nepominutelnou křesťanskou identitu, už proto, že ta je v historickém pohybu, s pružnými a někdy i prostupnými hranicemi. Přirozená péče o čistotu a celistvost víry, tedy ortodoxie v původním smyslu, rychle přerůstá ve verbální ortodoxii, v povinné a sankcionované schvalování tezí předložených autoritou. Některé rozdíly, lépe řečeno zacházení s nimi, proto způsobily rozdělení, přesněji řečeno oslabení vnitřní jednoty a katolicity Kristovy církve. Od 5. století dochází k větvení trvajícímu dodnes: církve předefezské a předchalcedonské dnes souhrnně označované jako starobylé východní v kontrastu s hlavním proudem (který se měl historicky větvit později) jsou ukázkou, že při základní shodě víry šlo o nedostatek dobré vůle na všech stranách. V polovině dosavadních křesťanských dějin se rozejdou latinský Západ, který si přisvojí společné označení jako církev katolická a byzantský Východ, který zachoval původní ortodoxii, jíž se ve slovanském prostředí dostalo přetlumočení v podobě pravoslaví. Po dalších pěti stoletích se západní církev reformuje ve třech historických větvích, a vyděluje se část, která reformaci neakceptovala jako dnešní církev římskokatolická.¹

Odcizení se na všech stranách chápalo jako potíž a hledaly se cesty k obnovení jednoty ekumény, církve v celém známém obývaném prostoru, vytvoření společného církevního domova odpovídajícího politické domovině. Naivní a nerealizovatelnou podobou tohoto uvažování (a případně i úsilí) bylo cosi, čemu se s jistou ironií říká ekumenismus návratu. Jednotlivé větve předpokládaly o sobě, že jsou původní církví Kristovou a laskavě otevíraly náruč odpadlíkům. Umožňovaly jim znovu se zařadit. Katolíci to předpokládali o východních schizmaticích, pravoslavní o latinících upadlých do filioquistického bludu. Obě větve ve shodě očekávaly návrat luteránů, reformovaných a anglikánů, nemluvě o dalších reformačních denominacích.

Když se zjevně nikdo nehnal do náruče v níž měl být láskou rozdrcen, nastoupila u mohutné partikulární církve s vedením v Římě nová strategie označená tradičně jako uniatismus. Po neúspěšných nebo jen krátkodobě zdárných středověkých pokusech dochází od 16. století k postupnému oddrobování okrajových částí církví pravoslavných a ovládnutí částí církví údajně monofysitských a nestoriánských.² Za slíbenou poslušnost římskému pontifikovi jim byly učiněny ústupky v liturgii a vnitřním uspořádání. Mohly si ponechat ritus s tím, že po dávkách psychologicky přijatelných docházelo a dochází k jeho progresivní latinizaci, a mohli si též ponechat prvky starého synodálního uspořádání a ženaté duchovenstvo, i když rozmělňované latinskými celibátníky, kteří si nastudovali odlišné rity a praktikovali je v těchto církvích obvykle disciplinárně podřízeni (jakožto řeholníci) západním autoritám.

Až 20. století teprve přináší ekumenismus, který má-li být autentický, vykazuje se znaky odlišujícími tuto podobu úsilí o obnovu jednoty od východních unií. Ekumenický přístup lze charakterizovat především uznáním rovnosti zúčastněných stran. Zdvořilé rozhovory se vzdáleným misijním horizontem prostě nejsou ekumenickým dialogem a ani k němu obvykle nesměřují. Ekumenickým sbližováním rovněž není společné prosazování shodných pragmatických zájmů ve smyslu svaté aliance.³ Druhým znakem dialogu v užším smyslu (odlišného od pouhé konverzace, ale i od diskuse, disputace či polemiky) je ochota ke změně. Je přirozené, že v rozhovoru se zúčastněné strany hlásí k poznané pravdě a že v otázkách víry a jejího doktrinálního přetlumočení nejsou k užitku diplomatické kompromisy. Je však také pravda, že věrnost pravdě musí mít v ekumenických vztazích přednost před věrností organizaci nebo dokonce jen partikulárnímu koloritu. Předloží-li nám druhá strana cosi, co nás osloví jako živá, námi dosud zanedbaná pravda víry, je třeba uznat deficit a otevřít se plnějšímu poznání.

Pro římskokatolickou církev bylo nesnadné vstoupit do ekumenického dialogu, jemuž se již po pár předcházejících desetiletí učili pravoslavní, starokatolíci, anglikáni a reformační denominace. Přesto se o to v první polovině 60. let pokusila, když v dokumentech II. vatikánského koncilu⁴ udělala první vážné kroky. I když její dialog s pravoslavnými byl kontaminován politickými okolnostmi života většiny z nich, přece však nakonec došlo k pokroku a z římskokatolické strany zaznělo ujištění, že unie není cestou dialogu.⁵

Poslední mezicírkevní aktivity římského apoštolského stolce jsou jednoznačným krokem zpět od dialogu a zpět od ekumenismu k pokusům o nové unie. Tentokrát, ač se to terminologicky odlišuje, jde o snahu o dvě unie západní. Dvě z římského hlediska „církevní společenství" jsou žhavými kandidáty na to, být akceptovány jako svébytné církevní útvary uvnitř římskokatolické jednoty, i když pravděpodobně ne jako ecclesiae sui iuris.⁶ Tyto snahy se vyvíjejí směrem k některým, zejména africkým anglikánským církvím známým svým konzervativním, patriarchálním a autoritářským pojetím křesťanství. A dále ke starokatolickým církvím dosud stále ještě seskupeným v Utrechtské unii. Některé podobně, jako je tomu u anglikánů, rovněž nesouhlasí s reformními kroky sesterských církví jako je kněžské (popřípadě výhledově i biskupské) svěcení žen, pastýřská služba osob žijících ve stejnopohlavním partnerství a žehnání takovým dvojicím na společnou cestu životem.

Jednání Říma s částmi anglikánského communia je už daleko a má praktickou podobu. Jako ve východních uniích stačí podrobení Svatému stolci, a pak už záleží jen na shovívavosti údajného náměstka Kristova, který může dočasně akceptovat nedostačující připravenost tohoto společenství a zejména jeho služebníků podrobit se všem detailům římskokatolické církevní kázně. Zůstanou-li i se svým přijetím do jednoty bezpečně izolováni od zbytku církve, mohou po jistou dobu používat za předpokladu patřičného prověření anglikánskou liturgii a mohou za kněze (ne již za biskupy) světit ženaté muže. Někteří představitelé anglikánského společenství jsou k tomuto úsilí shovívaví a přízeň Říma jim je důležitější, než věrnost tradici otců.

Jednání se starokatolíky je v raném stadiu. Prohlášení 41. mezinárodní starokatolické teologické konference⁷ se sice výslovně distancuje od ekumenismu návratu, spěšně však konstatuje shodu v chápání církve, které také zahrnuje postavení této služby papeže uvnitř její struktury komunia. Je zajisté teologicky odpovědné pracovat na diferencovaném konsenzu, na pečlivém hodnocení shod a rozdílů. Je nepochybně teologicky odůvodněné nepokládat každý rozdíl za rozdělující. Na druhou stranu však podléhá starokatolickými teology akceptovaná myšlenka primátu římského biskupa v univerzálním společenství místních církví další recepci nebo modifikaci či dokonce odmítnutí ze strany synod, pastoračních konferencí a teologických pracovišť, jak ostatně dokument uznává.

Jak odlišit zamýšlené pohlcení anglikánských diecézí a do budoucna připouštěné plné společenství místních starokatolických církví s Římem od dosavadních východních unií? Unie jako cesta sbližování není v dějinách vztahů mezi denominacemi omezena na římské katolíky a jejich protějšky. Součástí pruské kulturní politiky již od roku 1817 bylo konstruování unionovaných zemských církví, popřípadě i církve říšské, v nichž se slučovaly, podobně jako r. 1918 v tehdejším Československu, luteráni a reformovaní do jedné organizace při (aspoň teoretickém) zachování odlišností na úrovni místních sborů.⁸ R. 1973 byly odvolány staré klatby a navázáno církevní spojení stejných partnerů (později s účastí dalších denominací).⁹ Známé jsou rovněž pokusy neřímských denominací západního křesťanství s apoštolskou posloupností vytvořit cosi jako unii. Již r. 1931 byla uzavřena taková dohoda mezi anglikány a starokatolíky.¹⁰ R. 1992 došlo v jihofinském městě Porvoo k aktu, který můžeme chápat nejen jako plné vzájemné uznání, ale i jako otevření plné zaměnitelnosti služeb mezi anglikány a luterány. Máme-li ovšem být přesní, museli bychom říct, že Společenství z Porvoo se týká některých anglikánů a některých luteránů. Reportážní články o slavnostním nastolení communia mluvily o skandinávských luterských a anglikánských biskupech v mitrách a brokátových pluviálech s pozlacenými berlami v rukou u oltáře a německých luterských reprezentantech pokorně v civilu sedících v lavicích v roli hostů.

Narážíme na obecnou potíž uniatské či unionistické církevní politiky. Je přirozené, že si církve všímají shody a diferencovaně oceňují rozdíly. Na základě shod ustavují míru uznávání a sdílení, jíž rozdíly neznemožňují. Na druhé straně však přiblížení partnerům v rámci takové unie samovolně s sebou nese vzdálení od jiných denominací, ba i od spoluúčastníků stejné konfesní tradice. Unie jsou možné a pochopitelné a jsou etapou na cestě obnovy oslabené jednoty křesťanů, ale nejsou cestou ekumenického dialogu.

Žijeme v paradoxní etapě mezicírkevních vztahů. Shodneme se v metodách ekumenické práce. Všichni by mohli podepsat praktické pokyny z V. kapitoly římskokatolického Ekumenického direktáře.¹¹ Není však souhlas o východisku a cíli ekumenické cesty. Můžeme se společně modlit, biblicky pracovat, ujasňovat věroučné, resp. teologické formulace, spolupracovat v diakonii či charitě, ale měla by se hledat shoda, kde již je jediná církev Kristova a k jakému cíli směřujeme.

Diskuse o církvi jako neviditelném společenství předurčených, viditelném společenství pokřtěných, resp. věřících jsou obsáhlé a můžeme pro tyto úvahy nechat stranou. Jisté je, že teologicky neobhajitelné je praktické ztotožnění církve Kristovy s jednou denominací, s jednou větví rozděleného křesťanstva. Z tohoto východiska není možno vést ekumenický dialog. Lze akceptovat, že Církev Kristova, Boží lid Nové smlouvy subsistuje v konkrétním společenství. Tento scholastický výraz však nemá jednotnou interpretaci. Božská přirozenost např. subsistuje v Otci, je v něm plně přítomna, nic nechybí, není to jen, kdyby to vůbec bylo možné, jakási „část" Boha, ale to přece nevylučuje její subsistování v Synu a v Duchu svatém. Když konstituce Lumen Gentium II. vatikánského koncilu diskrétně zvolil tento výraz pro vyjádření poměru církevní instituce a církve Kristovy, nevylučovalo to v podobném smyslu uznání její subsistence i v jiných církvích, byť by i bylo odstupňované. Jedni by byli ke Kristu přivtěleni (incorporati) a jiní připojeni (coniugati),¹² kdyby se účast jednotlivců nebo lokálních společenství na církvi Kristově považovala tu za dokonalou, tu za nedokonalou, neboť podle koncilní teologie jde vždy o účast aktuální. Tyto možnosti najít ekumenické východisko byly opuštěny, možnost, že církev Kristova je v římskokatolické církvi konkretizována, byla nahrazena formulací o ztotožnění obou entit.¹³

Pokud jde o cíl, zdá se, že výraznou většinu křesťanů reprezentují instituce a teologové v jejich službách, kteří jej vidí v obnově viditelné jednoty (přinejmenším římští katolíci a pravoslavní), v jednotné organizaci, který by případně připouštěla rozdíly lokálního vnitřního uspořádání v přesných mezích a rozdíly liturgie za předpokladu jejího schválení centrem. Významná část křesťanů, starokatolíci, anglikáni, luteráni, reformovaní a evangelikální církve, nevidí současnou pluralitu a diverzitu církevního života jako problém. Vnějším vyjádřením hlubinné jednoty církve má být plné vzájemné uznání, sdílení a spolupráce. Unie jsou spornou a dvojznačnou podobou mezicírkevních vztahů. Má-li navíc podobu pohlcování dílčích církví mohutným církevním a vlastně i politickým útvarem, jak se to připravuje v současnosti ve vztahu římských katolíků k anglikánům a starokatolíkům, spíše ekumenické vztahy zásadně narušuje.

1 Větvení popisuje stručně a historicky seriózně publikace Pavel Filipi: Křesťanstvo, Brno: CDK, 1996

2 Polooficiální římskokatolické informace o dosavadních východních uniích s jejich úplným soupisem poskytuje Papežská agentura pro humanitní a pastorační podporu (Papal agency for humanitarian and pastoral support) na webovém zdroji online http://web.archive.org/web/ 20050305015434/www.cnewa.org/default.htm. Společné zjištění, že šlo terminologické rozdíly, nikoli rozdíly ve víře souhrnně poskytuje za římskokatolickou stranu oficiálně encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint (Praha: Zvon, 1995) a z české pravoslavné strany jsme o tom zpraveni v publikaci metropolita Kryštof: Orientální pravoslavné církve, Prešov: Prešovská univerzita, 2004

3 Analogické označení podle historické události, totiž spojenectví katolického Rakouska, protestantského Pruska a pravoslavného Ruska proti Napoleonovi dohodnuté na Vídeňském kongresu v létech 1814 a 1915

4 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995; důležité pro toto téma jsou pasáže z konstituce O církvi, Lumen gentium a dekret O ekumenismu, Unitatis redintegratio

5 Tato formulace stručně shrnuje dokument Uniatismus - překonaná metoda sjednocení - a současné hledání plné jednoty přijatý na zasedání oficiálního dialogu mezi oběma společenstvími v Balamandu, 1993, o němž referuje článek Stav dialogu mezi pravoslavnými a katolíky, Getsemany 174 (7-8/2006)

6 Jako církve vlastního práva je označuje Codex canonum ecclesiarum orientalium, 1990; původní text k dispozici online na adrese http://www.intratext.com/X/LAT0758.HTM

7 Konala se 24. - 28. 8. 2009 a česká verze prohlášení je k dispozici v periodicích Getsemany 209 (10/2009), s. 272 a Communio, 4/09, s. 8 s doprovodným článkem Petr Jan Vinš: Zpět k Římu? s. 7

8 Např. pruským králem Friedrichem Wilhelmem III. R. 1817 uspořádaná Evangelische Kirche der altpreußischen Union

9 Původní dokument v českém překladu a další doprovodné texty jsou k dispozici online na adrese http://coena.edunix.cz/teologie/LK.doc/view

10 Bonnská dohoda, 1931; její stručný text v českém překladu k dispozici online na adrese http://www.starokatolici.cz/dohodabonn.html

11 kol.: Direktář k provádění ekumenických principů a norem, Praha: Česká biskupská konference, 1995

12 Toto rozlišení zavádí a podrobněji vykládá konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium, čl. 14 a 15 (Dokumenty, viz pozn. 4. s. 50 - 52)

13 Kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi, 2007, online jako http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=80

Úvod

V období avignonského papežství mezi lety 1309 a 1377 existovala celá řada heretických skupin a hnutí stejně tak jako mnohá ohniska protipapežské opozice (jak v politické, tak v dogmatické oblasti). V této práci se zaměřuji především na hnutí spirituálních františkánů a s tím spojený „boj" mezi papežem Janem XXII. a Ludvíkem IV. Bavorem. Oboje se pokouším zasadit do kontextu dějin a ukázat jako vývoj událostí započatých již ve staletích předchozích.

1. Dějinné souvislosti - od Bonifáce VIII. k Janovi XXII.

Roku 1294 na papežský stolec usedl Bonifác VIII. - prvotřídní znalec práva a schopný diplomat, zároveň však také velký nepotista a nelítostný mocenský politik. Snaha o rozšiřování papežské moci na úkor moci světské vyústila v otevřený konflikt s francouzským králem Filipem IV. Na počátku rozepří stála bula Clericis laicos¹ postupně následována dalšími jako Salvator Mundi (rušící privilegia francouzského krále) či Ausculta fili předvolávající francouzský episkopát i Filipa na koncil, který měl definitivně vyjasnit vztahy mezi světskou a církevní mocí. Výsledkem koncilu, na který se i přes Filipův zákaz dostavilo třicet devět francouzských biskupů (ty král následně potrestal konfiskací majetku), byla bula Unam Sanctam. V dogmatických termínech se v ní opakovalo, že „církevní moc zahrnuje dvojí meč - moc duchovní a světskou; první meč je veden církví, druhý pro církev, jeden rukou kněze, druhý rukou krále, ovšem na radu kněze", protože „duchovní moci přísluší dosazovat a soudit moc světskou". Proto „ten, kdo odporuje této svrchované duchovní moci, jíž sice vykonává člověk, ale která Petrovým prostřednictvím pochází od Boha, odporuje Bohu samému. Každý člověk, který chce dojít spásy, se proto musí podřídit římskému biskupovi."² V reakci na to Filip pověřil skupinu v čele s Guillaumem de Nogaretem, která měla papeže zatknout a dopravit do Paříže. Bonifác byl skutečně skupinou několik dní vězněn ve své rezidenci v Anagni, než ho osvobodil dav měšťanů. Následkem šoku však za nedlouho zemřel.

Po velice krátké vládě Bonifácova nástupce Benedikta XI. byl papežem zvolen, i díky domluvě s Filipem, Francouz Bertrand du Got, který přijal jméno Klement V. Papežské sídlo bylo přesunuto z Říma do Francie - nejprve do Lyonu, poté do Cluny, Bordeaux, Poitiers a nakonec do Avignonu, kde papežové setrvali s jednou krátkou přestávkou až do roku 1377. Hlavní Filipovou snahou nyní bylo zvrátit tendence započaté Bonifácem ve svůj prospěch. Obviňoval ho tedy z hereze a vyžadoval zahájení procesu proti němu. Klementovi se podařilo získat čas a vyhnout se oficiálnímu odsouzení bývalého papeže, ale za cenu velkých ústupků - Filipovi byly přenechány církevní desátky (které mu papež přislíbil ještě před svým zvolením), byla zrušena bula Clericis laicos. I tak byl Filip neústupný a žádal navíc zrušení řádu templářů, na jejichž majetek si dělal zálusk. Klement se nakonec opravdu nechal přesvědčit o jejich zcela imaginárních přestupcích a roku 1312 na koncilu ve Vienne řád zrušil.

Po více než dvou letech bezvládí byl roku 1316 následujícím papežem zvolen Jacques-Arnaud d'Euse - Jan XXII. Muž, který byl stejně rozhodný jako Kliment váhavý, ihned začal obnovovat význam papežské instituce. S využitím oslabení francouzské moci po smrti Filipa IV., postoupil na cestě k znovuobnovení nezávislosti velmi daleko. „Na místě, kde jeho předchůdce zanechal dluhy, on zanechal nebývalý zisk. Papežská kurie byla reorganizována a papežství opět zaujalo ústřední místo v mezinárodní diplomacii. Co se týče víry a hereze, vedl ho jeho instinkt k posílení autority, k vymezení a odsouzení hereze a k poskytnutí volné ruky inkvizici. Jeho pontifikát se stal charakteristický sérií omezení a procesů namířených proti podezřelým teologům a sektářům. Jeho autoritářské metody vyvolaly opozici. Neústupné rozhodnutí prosadit svou vůli a získat hlavní slovo při volbě císaře vedlo ke konfliktu s Ludvíkem Bavorem, jenž poskytoval ochranu františkánským rebelům a heretikům. Ludvíka, který používal heretiky jako zbraň proti papeži, se Janovi XXII. nepodařilo odstranit."³

2. Spirituální františkáni

2.1. Doba svatého Františka

Mottem života svatého Františka, zakladatele řádu františkánů, bylo: „Kažte všichni svým příkladem!" I proto můžeme v (legendárních) vyprávěních číst, jak sám sebe pranýřoval za jakékoli „přestoupení" postů (i když se tak stalo kvůli nemoci) apod. Příkladem šel i v chudobě, pro kterou velice horlil. Vyžebraný chléb byl pro něj „andělský chléb", bratr vracející se z žebroty měl proto přicházet nazpět s písní na rtech. Nejraději spával ve skalních jeskyních jako lišky z evangelia (Mt 8,20), nosil chudou naschvál svrchu záplatovanou kutnu.⁴ Jeho jednání dobře ilustruje následující příhoda:

„Jednou se přihodilo v klášteře u Greccia, že bratří na velikonoční pondělí prostřeli na počest tohoto svátku - a také na počest jednoho ministra, který u nich dlel jako host - stůl pěkným ubrusem a postavili na něj místo obvyklých číší sklenice. Chvíli před obědem přišel František a uviděl tu nádheru; opatrně se zase odplížil, vzal si na hlavu starý klobouk, který jakýsi žebrák již odložil, a vešel znovu do kláštera s žebráckou holí v ruce a zaklepal, právě když se bratří usadili ke stolu. Naříkavým hlasem zaprosil přede dveřmi: ‚Ubohý, nemocný poutník prosí pro lásku Boží o almužnu!‘

Na vlídné vyzvání bratří František vstoupil dovnitř. Všichni ho ihned poznali, ale musili se tvářit jakoby nic. František se posadil u ohniště na zem. Donesli mu tam misku polévky a skrojek chleba a František se pustil do jídla. Žádný z bratří nepromluvil a žádný nemohl do sebe dostat ani sousto - což je možno vydržet sedět u tak krásně prostřeného stolu, když František sedí zalezlý jako nějaký popeláček u ohniště s miskou v klíně? Také František brzy odložil lžíci a pronesl sám k sobě: ‚Sedím tu, jak má pravý menší bratr sedět. Ale když jsem sem před chvílí přišel a uviděl ten krásně prostřený stůl, ani jsem uvěřit nemohl, že jsem u chudých řádových bratří, kteří den co den musí chodit od dveří ke dveřím a vyžebrávat si, čím by se nasytili!‘ Bratří to již déle nevydrželi. Někteří se rozplakali a všichni vstali od stolu a běželi k Františkovi."⁵

František se pokoušel zbavit nejen individuálního, ale i společného majetku (např. raději než přijmout část majetku noviců k zajištění stravy pro bratry, nechal prý rozprodat oltářní výzdobu). S rostoucím významem františkánského řádu a zapojováním do pastoračních aktivit však mnozí začali v dodržování přísných regulí polevovat, což schvaloval i Řím. Po letech polopoustevnického života, kdy se František aktivně nevěnoval řízení řádu, nadiktoval svou poslední vůli, v níž v náznacích i v přímých výrocích odsoudil „úpadek" a mnohá opatření, která zmírnila původní chudobu a směřovala k zajištění privilegovaného postavení řádu v církvi.

2.2. Od svatého Františka ke spirituálům

V následujících letech tak bylo možné uvnitř řádu vypozorovat pnutí mezi zastánci přísné chudoby (jádro tvořil sbor starých se sklony k poustevnickému životu a udržující v paměti Františkův testament) a kleriky, kteří již zmírnili svou chudobu, získávali místa na univerzitách, osvojovali si nové techniky kázání a privilegia umožňující převzetí všech povinností světských kněží.⁶ Jako problém se toto pnutí začalo ve větší míře projevovat až na konci 13. století, kdy františkáni v některých provinciích již nezachovávali ani umírněný způsob života. „Více než hrubá neřest tu byla problémem světskost."⁷ Situace se ještě vyostřila díky schopnostem Petra Jana Oliviho, žebravého mnicha z kláštera Narbonne, a jeho učení Usus pauper. Toto učení se soustředilo na opravdové každodenní dodržování chudoby, jež stálo v opozici vůči pouze formálnímu zřeknutí se majetkových práv. Oliviho scholastické spisy však obsahovaly i některé problematické pasáže, díky kterým ho mnozí obviňovali z hereze. Podpořeni Olivim, začali se tak zastánci přísné chudoby stále více ozývat. Souhrnně se pro ně vžilo označení spirituálové. V obavách, že papežské buly a glosování řádových regulí podkopávají jejich dodržování, vraceli se k Františkovu testamentu a požadovali doslovné plnění řehole. Postupně odpor dospěl na hranici hereze, díky vlivu joachimismu a rozvojem myšlenek spirituálů o chudobě u prostších mnichů pak až za její hranice.

Velký vliv na Oliviho i další františkány měl kalábrijský prorok Jáchym z Fiore, který rozvíjel své učení kolem roku 1200. Celý život strávil přemítáním o plánu dějin prostřednictvím meditací nad Písmem. Pro členy náboženských řádů měly velký význam především Jáchymovy představy o příchodu třetího věku Ducha svatého, v předvečeru jehož příchodu se lidstvo údajně právě nachází. Posel třetího věku se měl objevit již v osobě Benedikta z Nursie, zakladatele monastismu, třetí věk pak bude charakterizovat nový mnišský řád, který zprostředkuje nové duchovní porozumění.⁸

Mnozí františkáni považovali právě svůj řád za ten Jáchymem předpověděný a ač Jáchym mluvil velmi málo o konkrétní podobě řádu, stala se pro ně jeho rozhodujícím poznávacím znamením chudoba, jakožto klíčový aspekt nového náboženského života. Mezi františkánskými autory byl běžně svatý František identifikován jako anděl šesté pečeti v apokalypse, který byl v proroctvích ohlašovatelem nového věku. Podle Jáchyma se též měl objevit antikrist spojený s perzekucí. To si zase mnozí spojovali s osobou papeže a jeho snahami o potlačení spirituálů.

Nadšenou adaptací Jáchymova díla na problémy a dobu spirituálů je Oliviho Lectura super Apocalipsim. Podle tohoto spisu se lidstvo nachází v předvečeru velkých událostí, iniciátorem nového věku byl svatý František a jeho řehole představuje jeho evangelium. Plného spirituálního porozumění se dostane opravdovým Františkovým žákům, tedy spirituálům, ale teprve po perzekucích ze strany tělesné církve.⁹

Jáchymovy myšlenky zavedl do krajnosti Gerard z Borgo San Donnino, který považoval tři hlavní Jáchymova díla za „evangelium nového věku" převyšující Starý a Nový zákon. I po Gerardově odsouzení spirituálové pevně lpěli na své nauce o chudobě propojené s Jáchymovými apokalyptickými vizemi. Ani Oliviho smrt roku 1298 ničemu nepomohla, den jeho úmrtí byl spirituály slaven jako svátek, hrob se stal cílem poutí a joachimistická interpretace z něj udělala anděla sedmé pečeti apokalypsy.

2.3. Snahy o potlačení spirituálního hnutí

Spirituálové bezpochyby i přes všechny své chyby upřímně horlili pro chudobu, což je spojovalo se svatým Františkem a získávalo mnohé na jejich stranu. Největší tragédií spirituálního hnutí bylo dlouhé odkládání jeho „likvidace". Jak se spory protahovaly, nejprve uvnitř řádu a posléze i na papežském dvoře, zabředávali spirituálové hluboko do joachimistických výstředností. Papeži Klimentu V. se nepodařilo více než odvolat nejhorší řádové představené a zastavit perzekuci. Ta však byla obnovena v období prázdného papežského stolce i místa františkánského generála v letech 1314 1316.

Situace se změnila s nástupem nového papeže Jana XXII. Již na počátku jeho pontifikátu byl zničen Oliviho hrob, vlastnictví jeho knih bylo bráno jako důkaz pro inkvizici. Promyšleným bylo zrušení buly Klimenta V. Exivi de Paradiso, objasňující františkánskou řeholi. Jediné dva články Jan zachoval a použil je ve své vlastní bule Quorundam exigit. Podle té měl představený právo rozhodnout, co je to chudoba v odívání a kdy je správné použít uskladňování potravin pomocí vinných sklepů a obilnic. I to však bylo pro mnohé spirituály v rozporu s Františkovým testamentem a jejich přesvědčením. Roku 1318 byli v Marseille upáleni čtyři mniši, kteří bulu odmítli. Ostatními spirituály byli ihned prohlášeni za mučedníky, a samotná událost byla pojímána jako součást pronásledování předcházejícího očekávanému začátku nové historické epochy a potvrzení identity papeže s mystickým antikristem. V následujících letech Jan vydal bulu Sancta Romana, kterou rozpustil a zakázal všechna sdružení spirituálům podobná, a Gloriosam ecclesiam odsuzující jejich anarchistický program.

Zásadní následky mělo vydání dogmatického rozhodnutí o chudobě Krista a apoštolů v antifrantiškánském duchu.¹⁰ Ke spirituálům tak přibyla další vlna rebelů z řad oficiálního řádu pod vedením bývalého generála Michaela z Ceseny, kteří s tímto výnosem nesouhlasili. Roku 1326 byla definitivně odsouzena Oliviho Lectura.

Během těchto událostí zvítězil Ludvík Bavor nad svým sokem Fridrichem I. Sličným v boji o německý trůn a považoval se tak za jediného kandidáta na císařskou korunu. Tomu se však papež postavil, odmítl Ludvíka korunovat a posléze jej navíc dokonce exkomunikoval s tím, že prosazuje svou autoritu bez svolení papeže. V reakci na to sáhl Ludvík po nařčení papeže z kacířství, a připojil se tak k odbojným spirituálům, kterým poskytl útočiště. Velkým Ludvíkovým spojencem se stal učenec Marsilius z Padovy se svým dílem Defensor pacis, ve kterém popíral prvenství svatého Petra a to, že by byl vůbec někdy v Římě. Papež prý neměl žádné právo volit či sesazovat císaře. Jan XXII. vydal 23. října 1327 bulu, kterou dílo odsoudil a autory označil za učitele kacířství.

Ludvík mezi tím vtrhl do Říma, kde 14. dubna 1328 zahájil proces proti papeži a čtyři dny na to vydal dekret, kterým Jana XXII. sesadil. Následovala volba vzdoropapeže, kterým se stal františkán Pietro Rainalducci - Mikuláš V. Jakožto v církevních kruzích nikterak významná osoba měl však Mikuláš V. podporu pouze u spirituálů a exkomunikovaných, což si brzo uvědomil a v srpnu 1330 se vydal pro odpuštění do Avignonu k Janovi XXII.

Dalším Ludvíkovým chráněncem byl Vilém Ockham. Původně františkánský učenec působící na Oxfordu, po zapletení do sporu o chudobu však spolu s Michaelem z Ceseny uprchl na Ludvíkův dvůr. Představoval pramen silného proudu myšlení někdy označovaného jako nominalismus. Tam kde Tomáš Akvinský předpokládal spolupráci víry a rozumu, poukazuje Ockham na nahodilou a omezenou povahu lidského myšlení. Vilémův vliv byl ale omezen pouze na intelektuály.

Problém s herezí měl ale i sám Jan XXII., kvůli svému kázání o blaženém vidění Boha, které bylo v rozporu s tradiční pravověrností, se proti němu postavili i kompetentní teologové z Janova okolí. Svůj názor musel na smrtelném loži odvolat.

3. Závěr

Ač chudoba byla vždy primárním zaměstnáním františkánů, byla součástí pouze jejich osobní spirituality. Spirituálové ji však proměnili v centrální otázku celé církve, což se od postoje svatého Františka silně odlišovalo. Dlouho trvající spory a nešetrná protiopatření ze strany papežů (především Jana XXII.), kteří mnohdy ztotožňovali jakýkoli odpor s herezí, vedly k postupnému zabředávání původně upřímně po Františkově chudobě toužících mnichů do joachimistické apokalyptické hereze, díky které představovali skutečnou hrozbu pro církev. Tvrdé, nekompromisní, ale někdy i nekompetentní kroky Jana XXII. poměrně úspěšně zmenšovaly řady extrémních spirituálů, zároveň však vedly ke vzniku dalších nespokojených k herezi blízkých skupin.

Seznam literatury

Lambert Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, ISBN 80-7203-291-7

Gemelli Agostino, Františkánské poselství světu, Ladislav Kuncíř, Praha 1948

Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi, Ladislav Kuncíř, Praha 1945

Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky Přerov, Přerov 1941

Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, ISBN 80-7207-574-8

1 V bule se můžeme mj. dočíst: „Dějiny nás poučují a denní zkušenost nám nejzřetelněji dokazuje, že laikové smýšlejí o duchovenstvu vždy nepřátelsky, snažíce se neposlušně a darebně překračovat stanovené meze, neuvažujíce, že všechna moc nad duchovními, nad statky i nad osobami církevními jim byla zapověděna. (...) Abychom krátce zamezili tyto zlozvyky, nařizujeme v souhlasu s kardinály a z moci své apoštolské autority: Všichni preláti a vůbec všechny církevní osoby, řeholní nebo světské, které bez dovolení apoštolské Stolice platí nebo slibují, že budou platit laickým osobám přirážky, dávky, desátek nebo polodesátek, procento nebo jakoukoliv část důchodů nebo majetků svých kostelů pod jménem podpory, půjčky, daru atd., a rovněž císařové, králové, knížata a baronové, rektorové (krajští správci) atd., kteří tyto pohledávky ukládají, jejich vymahatelé a přijímatelé, (...) propadají činem samým exkomunikaci. (...) A co více, od této exkomunikace a od tohoto interdiktu nesmí rozhřešit, kdo k tomu nedostal plnou moc od svaté Stolice, vyjma, že by viník umíral. Rozhodli jsme se totiž, že nebudeme již trpěti tohoto hrozného zlozvyku se strany civilní moci. Žádná výsada daná některému králi, jako např., že nikdy nebude exkomunikován, nechť nepřekáží provedení tohoto výnosu. (Citováno podle Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky Přerov, Přerov 1941, str. 15-16.)

2 Srov. Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, str. 387.

3 Lambert Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, str. 256.

4 Srov. Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi, Ladislav Kuncíř, Praha 1945, str. 321-325.

5 Johannes str. 326.

6 Srov. Lambert str. 280.

7 Lambert str. 281.

8 Ze shod mezi vzory událostí Starého a Nového odvozoval Jáchym shody mezi událostmi Nového zákona a těmi po jeho sepsání (tedy i těmi budoucími). Neúnavně pracoval s tradičními exegetickými metodami, až se odvážil stanovit datum příchodu třetího věku - rok 1260. Po nenaplnění očekávání určil nové datum - rok 1290.

9 Srov. Lambert str. 296.

10 Učenou disputaci o této otázce zařadil např. do děje svého románu „Jméno růže" Umberto Eco.

Velké křesťanské svátky (Velikonoční Triduum, Na­ne­bevstoupení Páně, Letnice, Zjevení Páně) vznikaly v prvních staletích na Východě. Vánoce jsou výjimkou. Pravděpodobně vznikly v raných desetiletích svobody církve v první polovině 4. století v Římě. Nejstarší záznam máme v Filokalově Chronografu z r. 354, kde je na dvou místech uveden 25. prosinec jako narození Ježíše Krista. Část Chronografu, ve které je jedna ze zmínek, pochází asi z r. 330.

Římané slavili tento den jako svátek „Solis invicti" - slunce nepřemoženého - tj. jako připomínku slunovratu. Bůh Hélios se opět ujímá vlády - přijíždí na triumfálním voze. Křesťané nazvali svátek toho dne „Natalis invicti" - narození nepřemoženého. Tato adaptace nebyla násilná - bible mluví o světlu spravedlnosti (Mal 4, 2), světlu světa (J 8, 12), Cyprián o pravém slunci, Ambrož o našem novém slunci.

Na stropě mauzolea Juliů pod sv. Petrem byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako Helios na triumfálním voze, snad z pol. 3. stol. O tom, zda je to první doklad slavení Vánoc, můžeme jen spekulovat. Naproti tomu je pravděpodobné, že smyslem Vánoc nebylo zatlačení bujných římských Saturnálií, jak se dříve uvádělo. Ty začínaly 17. a končily již 23. prosince.

Ve 4. stol. byla v Římě na Vánoce slavena pouze jedna liturgie, a to ve dne (dnešní třetí). Místem slavení se stala pravidelně basilika sv. Petra. Basilika byla budována Konstantinem částečně na místě cirku, kde zahynula řada křesťanů, částečně na místě pohřebiště. Byla dokončena v období 319-322. Neměla vlastní klérus a byla využívána zřejmě převážně pro světské oslavy zemřelých pohřbených v basilice a v okolí ve výroční den jejich smrti. Poloha na kopci mimo městské hradby ji zřejmě předurčila pro novou slavnost. Přítomnost baptistérií je jedním ze svědectví, že se jednalo o slavnost křestní, když už velikonoční termín křtu pro množství zájemců nedostačoval. (Proč byla baptistéria pravděpodobně dvě lze jen spekulovat: Kapacitní důvody? Rozdělení křtěnců podle pohlaví?) Křest jako zrození v Kristu je v homilii Lva Velikého přednesené na tomto místě (v pol 5. stol.) dáván do souvislosti s Kristovým narozením. (V tom lze vidět další doklad pro křestní charakter Vánoc.) Evangelijním textem pro tuto liturgii byl a dodnes je prolog Janova evangelia (J 1, 1-18).

Slavení tří vánočních liturgií bývá interpretováno jako pokus přiblížit význam Vánoc velikonočnímu Triduu. K rozšíření počtu liturgií došlo postupně. Jako druhá se objevuje noční slavnost v basilice P. Marie. Tato basilika byla postavena na pahorku Eskvilinu v sousedství (světské) ba­si­liky přeměněné v 5. stol. na kostel sv. Ondřeje. Podle legendy napadl v noci ze 4. na 5. srpna 358 na Eskvilinu sníh a císař Liberius osobně načrtl ve sněhu půdorys basiliky. Po Efeském koncilu v r. 431, kde Maria dostala titul Bohorodička, byla basilika přestavěna biskupem Sixtem III. na jeden z nejdůležitějších chrámů města. (Označení S. Maria Maggiore - P. Maria Větší je středověké, vzniklo v době, kdy bylo v Římě Marii dedikováno více chrámů.) Sixtova basilika již měla baptisterium a brzy převzala úlohu jakýchsi „římských jesliček" analogicky k basilice narození Páně v Betlémě.

Až jako poslední, v 6. stol., se objevuje slavnost za svítání (dnešní druhá). Slavnost se konala u sv. Anastasie na Palatinu, která sloužila v té době jako kaple císařského paláce (i když hlavní sídlo císaře bylo v té době již dávno v Konstantinopoli). Důvody pro zavedení třetí slavnosti byly zřejmě politické. V Konstantinopoli se 25. 12. slavil svátek jedné z prvních světic Východu sv. Anastasie a slušelo se, aby římský biskup tento den na „císařské půdě" předsedal liturgii. Ostatně i v Jeruzalémě, který sloužil za vzor všem městům, se v noci z Betléma odebral průvod do Anastase - rotundy postavené nad Ježíšovým hrobem.

Ve středověku pak bylo nejpůvodnější římské „vánoční" místo (sv. Petr), kvůli velké vzdálenosti nahrazeno dalším shromážděním u S. Maria Maggiore.

Nejstarší vánoční perikopa (J 1, 1-18)

Na počátku bylo Slovo / a to Slovo bylo u Boha / a to Slovo bylo Bůh. / To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze něj / a bez něj nepovstalo nic, co je. / V něm byl život a ten život byl světlem lidí. / A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.

Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:

Byl na světě / a svět povstal skrze něj, / ale svět ho nepoznal. / Přišel do svého vlastního, / ale jeho vlastní ho nepřijali.

Ale těm, kteří ho přijali, / dal právo být Božími dětmi - / všem těm, kdo věří v jeho jméno. / Takoví nejsou narozeni z krve, / ani z vůle těla, ani z vůle muže, / ale z Boha.

To Slovo se stalo tělem / a přišlo žít mezi nás. / Spatřili jsme jeho slávu, / slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, / plný milosti a pravdy.

Jan o něm vydával svědectví a volal: "Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já."

Z jeho plnosti jsme všichni přijali, / a sice milost za milost. / Zákon byl vydán skrze Mojžíše, / milost a pravda však přišla skrze Ježíše Krista. / Boha nikdy nikdo neviděl; / jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, / ten jej vylíčil.

Překlad Nové bible Kralické - zdroj: http://www.nbk.cz/index2.html

Pohled na reálnost uskutečnění pozemského božího království se liší nejen pro různé křesťanské denominace, ale také uvnitř jedné, např. katolické. V okruhu svých známých a přátel pozoruji určitou nechuť o tom diskutovat, přestože jsou to poctiví věřící lidé, kteří bibli čtou. Pokud se ale člověk problematikou nebude zabývat, tak se u něho snadno vyvine klamný postoj typu: „Já to mám vyřešené". K objasnění problematiky je nutné nejprve vyhledat všechny texty Starého a Nového zákona mající vztah k otázce božího království a zamýšlet se nad nimi v souvislostech. Na jedné přednášce našeho významného představitele charismatického hnutí jsem v souvislosti s textem Sk 1, 6-7 dokonce slyšel, že by nechtěl, aby se ve vztahu k Ježíši dopustil takového faux pas jako apoštolové. Když ale domyslím předchozí verš Sk 1,3, tak už to takové faux pas nemusí být. Nejsem teolog, ale přírodovědec a v tomto příspěvku se pokouším nabídnout pohled z jiného úhlu. Na základě zkušenosti z občasných neúspěšných experimentů jsem si položil otázku: „Proč tomu tak je, když hodně textů mluví o možnosti pozemského božího království?" Uvedu několik častých argumentů proti, které samozřejmě nemusí být vyčerpávající.

· Pokud se v minulosti vyskytly pokusy o uskutečnění božího království, tak byly neúspěšné. Problém ale je, že to, co se doposud nepodařilo, nemusí být ještě nesmysl, pokud to není jasně zdůvodněné, jako v případě perpetum mobile. To by neexistovaly žádné vynálezy.

· Je zřejmé, že mnohé modlitby volající po uskutečnění božího království nebyly vyslyšeny. Otázkou je, zda-li to byly modlitby dle Ježíšovy rady, jako např. modlitby ve jménu Ježíše Krista. Je také otázka, zda-li neúspěch takových modliteb byl analyzován. To je věc velice běžná, že příčiny nevyslyšení modlitby člověk neanalyzuje. V J 16, 23-24 Ježíš říká: „Amen, amen říkám vám, že o cokoli byste poprosili Otce v mém jménu, to vám dá. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili. Proste a přijměte, aby vaše radost byla úplná." V této souvislosti, při analýze nevyslyšených modliteb, ale také v případě jiných textů evangelia, lze ukázat, že jsou věci, které jsou výlučně v kompetenci člověka, a věci výlučně v kompetenci Boha. Modlíme-li se za věci, které jsou výlučně v kompetenci člověka, tak logicky vzato modlitba nebude vyslyšena. Pokud bude člověk poctivý, přizná si to. Nebo si bude nalhávat a může neúspěch zdůvodnit např. tím, že Pán Bůh potřebuje jeho modlitbu pro někoho jiného. Velice často lze takový přístup pozorovat v případě přímluv a proseb během mše svaté.

· Člověk převezme interpretaci nějaké autority a myslí si, že je problém vyřešen. Jenže autority oficiálně neříkají, že nerozumí pořádně Ježíšovi. Dokladem toho jsou stovky křesťanských církví. Ale pochopení Ježíšovy katecheze je jedna z podmínek, aby byl s námi Bůh spokojen. Ježíš řekl: „Miluje mne ten, kdo zachovává moje slovo" a logicky vzato ho mohu pořádně zachovávat tehdy, pokud mu dobře rozumím. V mnoha případech nerozuměl Ježíšovi ani apoštol Petr, nebo miláček Páně Jan. Která z autorit si však troufne říct, že je na tom lépe než apoštol Petr nebo Jan?

· Z různých důvodů (nevědomost, neochota se změnit apod.) se člověk o boží království nezajímá, nebo o něj neusiluje. Pak je jenom logické, že mu jej Bůh nedá, protože respektuje jeho svobodu.

· Častým argumentem je Ježíšův výrok: „Království boží je ve vás". Tento výrok je pravdivý, ale vzhledem k tomu, že v bibli máme i jiné výroky, nabízí se řešení, že boží království může mít určité úrovně a přitom jedna z forem právě je: „Království boží je ve vás". To znamená v duši člověka, člověk má posvěcující milost atd. Další formou by mohlo být slíbené boží království zde na zemi a pak také po smrti v nebi. Při důsledném čtení bible najdeme, že bible připouští např. různé úrovně víry, různé úrovně křesťanství. Víra je v obecném slova smyslu typ přesvědčení o určitém faktu. Dle evangelia vznik přesvědčení a potvrzení může mít několik forem a úrovní: „Vy jste byli poslali k Janovi a on svědectví vydal pravdě. Ale já nepřijímám svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni" (J 5, 33-34). Zde se jedná o víru kvůli autoritě potvrzené Bohem. Jenže tehdy byla jedna „církev" a dnes jich máme stovky. Další přesvědčení vychází z toho, že člověk může sám od sebe rozeznat dle Ježíšova výroku: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?" Je to zejména ve věcech, které platí tak jako tak. Jiný typ víry je ukázán na příkladě: „Otec ukazuje Synovi skutky..." (J 10, 37-38). Ježíš zase ukazuje skutky člověku. Člověk se naučí sám konat skutky a objeví nauku (dle schématu hypotéza - pokus - poznatek je ověřen). Také nebere bezmyšlenkovitě Ježíšovu nauku, ale uznává to, co sám vidí, sám začne hledat a dojde ke stejným poznatkům, jaké řekl Ježíš, nebo si je ověří. Další typ přesvědčení vidíme na případech, kdy Ježíš odpouští hříchy. Což není vidět, alespoň ne běžným pohledem. A tak jako důkaz, že má moc odpouštět, uzdravuje nemocného na lůžku (Mt 9, 1-6, Mk 2, 1-11, L 5, 18-25), čímž Ježíš legitimuje svou moc. Pak by mohlo být přesvědčení typu, které je vrozené, něco jako migrační pud ptáků. Tomu by odpovídalo známé rčení, že „víra je dar", které ovšem Ježíš vůbec neřekl. Naopak za vzor nám dává postoj setníka z Kafarnaum (Mt 8, 5 10), ženy s krvetokem (Mt 9, 20-22) a Kananejky (Mt 15,28). Dalo by se také ještě psát o přesvědčení vytvořeném, kam lze zařadit naději, strach z nepřijetí, např. přesvědčení ze strachu před „odchodem" ze světa.

· Další příčinou může být čtení bible „filtrovaně", s předporozuměním, bez reflexe jeho kvality. Čtení bible vyžaduje, aby měl člověk v pořádku myšlení, ale ne dle našich představ, ale dle Ježíšových. To je také důvod, proč hned v prvních kázáních Jan Křtitel, Ježíš a také jím vyslaní apoštolové vyzývali k obrácení (Metanoia). Problém ale je, že dnes po Metanoia voláme, ale nevíme pořádně, jak se dělá. Někdo to ztotožňuje s půstem, s množením modliteb, charitou apod., což má svůj smysl, ale není to změna smýšlení, není to Metanoia dle Ježíše. Zde bych jako pomocný příklad uvedl zkušenosti mnoha přírodovědců, kteří by v oblasti tvůrčí práce neudělali nic, kdyby si neprošli svým odborným Metanoia.

· Evangelista Matouš mluví o nebeském království, ostatní evangelisté o božím království, a přitom v mnoha případech se jedná původně o identické Ježíšovy výroky. Kdo si toho nevšimne, může mít tendenci vše odsunout na dobu po smrti. Zde se nabízí myšlenka mého duchovního průvodce B. Bílého, že je nutné s pomocí Ducha Svatého provést rekonstrukci Ježíšovy katecheze „orazítkovanou" Bohem. Někomu se to může zdát divné, ale pokud nemá osobní zkušenost s vedením pod vlivem Ducha Svatého, těžko to pochopí.

· Často se argumentuje tím, že chyba židů byla v čekání na pozemské království. Jejich chyba byla ale ve vynechání výstražných partií z Mojžíše a proroků (viz např. „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně" - J 5, 46). Kdyby si většina židů řekla: „Ježíš z Nazareta vyzývá, že čteme špatně Mojžíše a proroky, musíme se nad tím zamyslet", možná  by stál Jeruzalémský chrám dodnes (viz. Mt 23, 37-38, L 20, 41-44, Mt 24, 2, Mk 13, 2) . Proč mohou dodnes stát pyramidy a stále se ještě nacházejí poklady? Proč by nemohl zůstat stát Jeruzalémský chrám? Bylo předpovězeno, že bude Šalamounův chrám zničen a byl zničen. Bylo předpovězeno, že židé budou zavlečeni do zajetí a byli v zajetí. Bylo předpovězeno, že se dostanou ze zajetí ven a dostali se ven. Když se tedy v dějinách židovského národa uplatnily jak výhružky, tak radostné sliby, proč bychom my měli Ježíšovy sliby opomíjet? Tehdy ovšem byly vázány na změnu. A velmi pravděpodobnou naší chybou je to, že my se nechceme měnit, že nechceme zrevidovat svůj přístup. Chyba je v tom, že se považujeme za dobré, a proto se nám zdá, že Bůh neplní svoje sliby a že je splní až po smrti. Židé čekali boží království (v doslovném slova smyslu) s tím, že vypustili nepříjemné pasáže. Jsme ochotni si připustit, že podobných chyb jsme se mohli my také dopustit a že jsme si význam bible upravili? Existence stovky křesťanských církví by nám měla být výstrahou.

· Ježíšovy sliby člověk nebere vážně. Příčin může být několik. Problematika charizmat byla mnoho staletí opomíjená až zapomenutá. Čte se o nich v bibli, ale zůstávají nepovšimnuty (psychická slepota), aniž by se mohly stát výzvou. Nebo se důvěřuje nějaké autoritě, která je opomíjí. To vše ale souvisí s úrovní víry člověka.

Na druhé straně se pokusím uvést několik opačných argumentů (samozřejmě, že u proroků, zejména Izajáše, a v Novém zákoně jich najdeme daleko víc) ve prospěch možného uskutečnění božího království, o kterých se moc nemluví, i když se o nich ví.

· V první řadě je nutné si uvědomit, že problém uskutečnění božího království není žádná novota. Jiný název pro boží království je teokracie. K tomu je ale nutné získat přesnou představu o teokracii, která bývá často zaměňována s klerokracií nebo monarchií. Starý zákon není zákonem, jak jsme zvyklí si myslet, není ani závětí, ale byl uzavřen jako smlouva (např. L 22, 20). Dle Knihy soudců měli židé určitou formu božího království, kde Bůh byl jejich králem se všemi právy a povinnostmi. Prvotní politická forma Izraele je určena smlouvou. Bůh se nestýkal se všemi lidmi, ale vybíral si soudce, kteří „vládli" v zastoupení Boha. Ti řešili spory, řešili nezvyklé situace, vedli dokonce války. Jenže židé chtěli pozemského krále a dali Bohu tak říkajíc „padáka". (1 Sa 8, 1-22: „Neodmítají tebe, ale mne ... Řekni jim... budete úpět, nevyslyším. Máte krále".) Bůh jejich touhu přijal a snažil se jim pomoci výběrem kvalitního krále. Většinou totiž kralování lidí nedopadá dobře.

· Bůh nabízí v Dt 30 možnost klidu, spokojenosti a respektu u ostatních národů: „Když nebudeš plnit, rozptýlí tě Bůh. Když se obrátíš a začneš plnit, Bůh tě shromáždí, rozmnoží, zavede zpět atd." Nakonec „obřeže srdce" (Dt 28). S tím souvisí úspěšnost výrobní, ekonomická a vojenská, což je vlastně blahobyt, mír, politická svoboda. Izajáš mluví také o odstranění "závoje" (roušky) a dlouhověkosti. O božím království  jako státním útvaru hovoří už proroci. Všimněme si také, že mnoho slibů z Izajáše, dříve nemyslitelných, se v nedávné době začalo plnit. Začalo odzbrojování, jenže se zastavilo. Židé mají svůj stát Izrael (viz „podruhé shromáždím svůj lid..."), který ale stále není v bezpečí a je silně ohrožen. Je pravděpodobné, že se čeká na zkvalitnění křesťanství a na „Eliáše opravitele" (Mt 17, 11). V Ř 11 je psáno: „Až se pohané obrátí, obrátí se pak i židé." Zřejmě pohanokřesťané musí židům zprostředkovat pořádné křesťanství, a ne polovičaté.

· Problematika charismat byla po mnoho staletí jaksi opomíjená, dokud se neobjevilo letniční hnutí. Přitom charismata by měla být poměrně běžným vybavením pořádných křesťanů (viz prvotní církev ze Skutků apoštolských). Bohužel, dnes je slovo charisma devalvováno a kdekdo je nazýván charismatickým typem. Umíme si představit, jaká by to byla změna životního standardu, kdybychom dle Ježíšova příkazu uměli uzdravovat nemocné a křísit mrtvé? Je zapotřebí, aby lidé měli hlad, aby byli nemocní? Jenže my jsme se „vzdali" charismat, daru uzdravování, daru rozmnožování chlebů, jako bychom je nepotřebovali. Víme, že Ježíš apoštolům vynadal, když selhali. Kdybychom měli charismata, tak by situace vypadala zcela jinak. Přitom Ježíš říká, že je třeba jednat: „V tom je oslaven Otec, že přinášíte mnoho užitku" (J 15,8). „Kdo věří ve mne, bude dělat ještě větší skutky než já...". Nebo: „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné..." My jsme si zvykli věřit kvůli autoritě, ale Ježíš řekl: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi" (J 10, 37).

· Uskutečnění božího království může být podmíněno splněním podmínek, které nedodržujeme, nerespektujeme, nebo je zatím neznáme. Podobná je moje zkušenost z neúspěšných experimentů. Pokud jsou ve hře podmínky a nehledáme je, nemůžeme nic najít. Pokud nestojíme o boží království, je jenom přirozené, že nám ho Bůh nedá.

· Moje zkušenost je, že věřící sestry a bratři sice znají dopisy sedmi církvím ze Zj 2-3, ale nevěnují jim patřičnou pozornost. Při pozorném čtení lze nalézt hned několik zarážejících věcí. Např. Smyrně je předpovězeno, že bude trpět, a na druhé straně Filadelfia bude ušetřena „zkoušky, která má přijít na celý svět". Thyatíra (ti, kteří se nenechali strhnout Jezabel a nepoznali hlubokosti satanovy), pokud zvítězí a zachová skutky až do konce, dostane moc nad národy a bude je „pást" železným prutem. Efez, pokud zvítězí, může jíst ze stromu života, který je uprostřed ráje. Vidíme, že tyto církevní obce jsou chváleny, a když vytrvají a zvítězí, je jim předpovězen různý osud. Každý list končí výzvou „všem církvím". Tudíž každá z denominací a křesťanských společenství se může „najít", sama sebe identifikovat dle parametrů, najít svoji diagnózu nebo prognózu. Proč tomu tak je, jistě zaslouží kvalitní analýzu. Z porovnání těchto listů vyjde, že velkou roli hraje pochopení a dodržení Ježíšovy nauky, a v případě Filadelfie je zvlášť zdůrazněna potřeba rozpoznat falešné proroky a láska. Efezská obec je svými kvalitami na špičkové úrovni a kvůli nedostatku lásky jí hrozí degradace („posunu tvým svícnem"). Domnívám se, že pro vznik božího království musí být církevní společenství alespoň na úrovni Thyatíry; spíše Efezu.

· Jedna z věcí, kterou považuji ze své praxe a zkušenosti za klíčovou, je zacházení s nabídnutou informací. S tím také souvisí i Izajášova výstraha (Iz 6, 9-10). Výstižně je to Ježíšem podáno v podobenství o rozsévači. O jeho důležitosti svědčí i jeho odpověď učedníkům, kteří se jej ptají na výklad: „Vy to podobenství nechápete? Jak tedy porozumíte všem podobenstvím?" (Mk 4, 13). S pochopením textů bible úzce souvisí problematika psychické slepoty. V církvi a v teologii se na rozdíl od přírodních věd se slepotou prakticky nepočítá, a právě při interpretaci bible a pochopení Ježíše (a on sám důrazně na slepotu upozorňuje a za slepotu může být „běda") je nutné s ní počítat.

· O božím království se mluví také v Zj 20, 4-6 jako o tisíciletém království, kdy satan bude spoután. To znamená, že by mělo trvat dlouho. Pokud by jej někdo chtěl ztotožnit s dobou křesťanství, těžko by asi zdůvodnil, že satan je v dnešní době spoután. Když budou ale věřící mít víru jako zrno hořčičné a budou dostatečně vybaveni (viz „řeknete hoře/fíkovníku ´zvedni se a vrhni se do moře´....", „kdyby co jedovatého pili nic se jim nestane...", „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé...", „o cokoli budete prosit v mém jménu..." atd.), není pro ně problémem se spojit. I když jich bude málo, nikdo je nemůže přemoci, nikdo nemůže ublížit ani jednomu. Ježíš se také bránil. V Nazaretu jej chtěli shodit ze skály, a Ježíš nemusel utíkat. Když přišli Ježíše v Getsemanské zahradě zatknout (J 18), Ježíš jim odpovídá: „...já to jsem" a všichni padají na zem. Ježíš pak říká apoštolům, aby odešli. Pavlův oponent na jeho příkaz oslepl. Vzpomeňme si, jak se Eliáš dovedl bránit. Takže i málo lidí s dostatečnou vírou se může ubránit. A bylo by nesmyslné, kdyby se nespojili. Má-li boží království trvat dlouho a satan být spoután, musí být také vyřešená otázka jeho udržitelnosti, aby nedošlo k degradaci.

Je vidět, že otázek kolem možného božího království, které je nutné vyřešit a zodpovědět, je hodně. Závěrem bych chtěl dodat, že dar jazyků, dosud poměrně často dán členům modlitebních společenství, nestačí na řešení současného stavu ve světě. Sv. Pavel vyzývá, abychom usilovali o dary vyššího typu. Situace dnes je podobná tomu varování z Jan 5, 14: „Nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího". Nad otázkou nevyslyšených modliteb by se člověk měl zamýšlet bez výmluv a kličkování. Zpětné vazby, které jsou naprosto běžné v profánním životě, nejsou u křesťanů běžné ve vztahu vůči Bohu. Ježíš říká, že je třeba hledat na prvním místě boží království a ostatní nám bude přidáno (L 12, 31). Proto je nutné mít jasno, jak to vlastně s tím božím královstvím je, a pak případně vyhovět všem jeho podmínkám. Jinak, podobně tomu, co měl Samuel vyřídit lidu („Budete se modlit, nevyslyším. Máte krále.") může platit pro nás: „Neděláte pokání, neopravujete myšlení, nevyslyším". Vyloučit to nelze. Myslím, že těch nevyslyšených modliteb už bylo opravdu hodně.

O některých pravdách panuje docela široká shoda. Pramenem spásy je židovský národ a Spasitelem je Pán Ježíš z pokolení Juda. Apoštol Pavel přinášel pohanům zvěst o spáse často s nasazením života. Nové sbory z pohanů nosil v srdci a stále na ně pamatoval na svých modlitbách. Jednou si posteskl: „Ačkoli mnoho vás miluji, málo jsem milován." (2 Kor 12, 15)

Písmo nám v Ef 2, 11-19 připomíná, že jsme byli kdysi „bez Krista a bez společenství Izraele." K Izraeli jsme byli připojeni obětí Pána Ježíše, a od té chvíle mohou pohané čerpat z duchovních darů izraelského lidu, s nímž tvoříme jednu Boží rodinu. Jsme si toho vědomi?

J. L. Hromádka jednou poznamenal: „Vznik Izraele v květnu 1948 měl s námi hluboce zatřást. A s námi to ani nehnulo." Proč ne? Byla to neznalost, anebo nevděčnost? Přezíravost, neláska, lhostejnost a povýšený postoj křesťanů k Izraeli byly jednou z příčin vyvraždění šesti milionů Židů. Změnil se od holocaustu vztah křesťanů k Izraeli, který dnes čelí narůstajícímu antisemitismu v celém světě? Kdo by měl v tomto světě vyjádřit veřejnou podporu Izraeli víc, než my křesťané, tvořící s ním jedno společenství?

Skrze Písmo Bůh Izrael ubezpečil: věčnou láskou, že zůstane navždy Jeho vlastnictvím a nikdy na Izrael nezapomene. A my? Neměli bychom konat totéž? Jaké máme možnosti? Modlitby jsou velice důležité, ale naši lásku bychom měli vyjádřit i činem. V naši zemi se konají v různých městech Dny Izraele. Kromě toho existují minimálně dvě společnosti, kde můžeme naši podporu Izraeli veřejně a bez obav vyjádřit.

Od května 1990 existuje u nás Česká společnost Izraele a o něco mladší je Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. Obě společnosti rádi uvítají nové spolupracovníky i prosté členy. Před časem jsem oslovil e-maily několik sborů AC, neodpověděl ani jeden. Oslovil jsem společenství sboru jiné církve, zájem neprojevil nikdo. Úspěšný jsem byl ve sboru další církve, kde bych to čekal nejméně. Že se Izraeli nedostává větší podpory od sekulárních, to se dá snadno pochopit. Ale že se setkávám i po 20 letech svobody s nezájmem mezi křesťany, tak to moje „hlava nebere." Písmo vyzývá: „Rozšiřte své srdce..." Poslechneme?

Kniha britské socioložky Grace Davieové Výjimečný případ Evropa - podoby víry v dnešním světě (CDK Brno, 2009) je zajímavá i pro nesociology. Ukazuje totiž na řadě příkladů z celého světa, jaká různá je dnes situace víry a křesťanských církví v různých regionech a jak je naše známá evropská situace postupné sekularizace vlastně výjimečná. Rozmach letničního hnutí v Latinské Americe a Jižní Koreji, pulzující „náboženský trh" Spojených států nebo komplikovaná náboženská situace Afriky a Afričanů, včetně těch, kteří již žijí mimo kontinent svých předků - to je část obsahu knihy a ukazuje to, jak pestré je vlastně světové náboženství a jak mylné jsou předpoklady lidí, kteří se domnívají, že zbytek světa dříve či později musí jít evropskou cestou také v duchovních otázkách jen proto, že nastoupil evropskou cestu technologickou. A hlavně kniha může znamenat inspiraci pro nás evropské křesťany, ukázat, co může být jiné a co by šlo snad dělat jinak.

Sborník Antické křesťanství: Liturgie, rétorika, antropologie (CDK Brno, 2009) shrnuje tucet příspěvků z loňské listopadové patristické konference, která se konala v Olomouci. Jde většinou o práce, které jsou určeny spíše odborné veřejnosti historiků, filozofů a teologů, ale najdou se i texty a postřehy zajímavé pro běžného návštěvníka kostela. Víte například, že staří křesťané pořádali večerní průvody se světly, takzvaná lucernaria? Pokud ne a připadá vám, že by bylo zajímavé zkusit tradici obnovit, přečtěte si článek liturgika Františka Kunetky, který o těchto průvodech píše.

Další sborník ze stejného nakladatelství se jmenuje Sekularizace českých zemí v letech 1848-1914 (CDK Brno, 2009, edice Quaestiones quodlibetales sv. 3). Opět je to produkt setkání vědců, tentokrát ovšem na téma nám časově, místem i přímým dopadem na naše životy mnohem bližší - jak to vlastně přijde, že zrovna české země patří k nejsekularizovanějším regionům Evropy? „Křížení nacionálních, politických a církevních otázek" (J. Malíř) v tehdejší monarchii skutečně vytvořilo výbušnou směs, která při svém explozi rozbila nejen jednotu habsburského státu, ale zničila i stabilitu českého náboženství.

Nakladatelství Síť vydává Ekumenický diář 2010. Rozměry přibližně 80 x 180 mm. Měsíční členění. Pro každý den jsou uvedeny odkazy na biblická čtení z ekumenického lekcionáře pro všední dny. Čtení všedních dní ekumenického lekcionáře s souvisí nedělními. Perikopy čtvrtku, pátku a soboty vždy na neděli připravují, zatímco pondělky, úterky a středy neděli reflektují. Diář obsahuje také ekumenické kalendárium. Cena 30 Kč. Objednat si jej můžete na adresu redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice, nebo elektronickou poštou na adrese obchod@getsemany.cz. Platit můžete společně s předplatným Getseman (pokud uvedete ve zprávě pro příjemce slovo „DIAR", není třeba posílat jinou objednávku).