Pár poznámek k situaci křesťanů v Číně

Na rozdíl od autora předchozího článku, který v Číně žije a má do problematiky vztahu Číny a Vatikánu hluboký vhled, jsem naprostý amatér, který informace o Číně sbírá pouze zprostředkovaně, z tisku, od lidí, kteří tam byli a o situaci tamních křesťanů se zajímali. Přesto ve mně (předběžná?, dosud nezveřejněná) dohoda mezi Vatikánem a Čínou vyvolává rozpaky.

Situací v Číně jsme se v Getsemanech v minulosti vícekrát zabývali jak soubornými články,¹ tak zprávami o pronásledování představitelů církví či přípravě zmíněné dohody.² O situaci informoval též magazín Christnet.³

Vztah „podzemní“ (věrné papeži) a „vlastenecké“církve (věrné komunistickému režimu) se liší v různých částech Číny. Někde se tolerují a dokonce částečně spolupracují, někde není mezi oběma skupinami žádný kontakt, někde stojí proti sobě, neboť představitelé „vlastenecké“ církve s pomocí komunistického režimu pronásledovali ty věrné. V těchto situacích je jakákoli dohoda velmi obtížná. Nejsem si jist, zda snaha vatikánských vyjednavačů o dosažení dohody (což je obecně cíl dobrý) nezpůsobí velké křivdy a v posledku se mine svým cílem. Nejsem si jist, zda lze něco vyjednat s režimem, který své vlastní občany hromadně posílá do pracovních táborů a používá je jako živé konzervy pro transplantace orgánů. Emeritní hongkongský arcibiskup kardinál Zen na to opakovaně upozorňoval, odjel v této záležitosti do Vatikánu, ale bez výsledku. Jednání s Čínou vede již řadu let Státní sekretariát. Nemyslím si, že by papež František neměl (na rozdíl o jiných kuriálních kardinálů) na státního sekretáře Parolina vliv. Přičítám to spíše tomu, že ani jeden z nich nemá s komunistickou totalitou osobní zkušenost.

Napadají mne analogie mezi situací v Číně a situací v Československu před r. 1989. Vatikán se snažil (prostřednictvím arcibiskupa Casaroliho) jednak eliminovat činnost podzemní církve (tlakem na F.M. Davídka, o ostatních biskupech naštěstí věděl málo), jednak jednat se státem o obsazení prázdných biskupských stolců. Jací kandidáti z toho vzešli, víme a podobné to může být v Číně. Směs všeho možného. V Praze v r. 1965 nastoupil jako apoštolský administrátor biskup Tomášek. Konsekrován byl tajně, komunisty perzekuován, ovšem začal působit v kolaborantském „Mírovém hnutí katolického duchovenstva“, čímž se stal pro režim přijatelný (rezignoval z členství ve výboru až v r. 1968). Jeho působení bylo zpočátku rozpačité, ale závěr (zejména díky J. Zvěřinovi) dobrý. Hůře to dopadlo v Olomouci, kde v letech 1973-1984 působil biskup Josef Vrana, funkcionář nového kolaborantského hnutí „Pacem in terris“, člověk s pochybným morálním profilem, který hodně pil. Na Slovensku byl r. 1988 ustanoven biskupem v Trnavě Ján Sokol. Předcházela jej poměrně dobrá pověst, ovšem StB jej získala ke spolupráci (po autonehodě, kterou zavinil a při které byla usmrcena jeho spolujezdkyně). Zavázal se k likvidaci skryté církve a toto poslání věrně plnil. Byl problém se jej zbavit i za nových poměrů. Spřátelil se kard. Korcem, disidentem a po revoluci nitranským biskupem, slovenským nacionalistou, který jej hájil. Sokol stál i za bezprecedentní likvidací svého nástupce arcibiskupa Bezáka (stačil k tomu jednotný hlas jeho kolegů – ani jeden z nich se ho nezastal, a tři úředníci na Kongragaci pro biskupy).

Mohl bych pokračovat, jací kandidáti z kompromisů mezi komunistickým režimem a Vatikánem vzejdou. V Číně tomu asi nebude jinak.

Biskupové „podzemní“ a „nadzemní“ církve jsou osobnostně jiné typy. Zatímco v podzemí není o biskupskou službu velký zájem, neboť je spojená s velkým rizikem (dlouhodobě věznění či fyzická likvidace) a ujímají se ji ti, kteří jsou ochotni tato rizika podstoupit, lidé s velkým morálním kreditem. V „nadzemí“ je kandidátů mnoho, jsou to často ti, kteří „chtějí něco být“ a jejich služba podle toho vypadá. Navíc jsou silně determinováni totalitním režimem.

Jinou nedomyšleností Vatikánu je představa, že obsazením biskupských stolců se situace začne řešit. Jakoby církev stála jen na biskupech a padala s nimi. Jako by hlavním problémem církve byl nedostatek kněží. Hlavním problémem je nedostatek těch, kteří nejen věří, ale jsou ochotni s touto vírou jednat. Ti to budou mít díky dohodě těžší, budou muset jednat jako křesťané biskupům navzdory.

Malé přiblížení, jak to asi v Číně vypadá, mi poskytlo osobní setkání. V lednu 2017 se sešlo 9 zástupců naší obce Společná cesta se skupinou 15 čínských křesťanů, kteří u nás žádali o azyl. Zvali jsme asi 10-15 lidí, přišlo 10 žen a 5 mužů ve věku od asi 20 do 48 let. Měli jsme k disposici kvalifikovaného překladatele, který v Číně studoval a později i přednášel na univerzitě.

Nejprve jsme se čínským hostům jednotlivě představili a řekli, oč nám jde. Byli zpočátku velmi pasívní, až se překladatel zeptal, zda mu rozumějí. Všichni přisvědčili, že ano. Ubezpečili jsme je, že náš zájem souvisí s tím, že jsme sami zažili totalitu a proto si myslíme, že bychom jim měli pomoci. Asi až po půl hodině se ozvala zřejmě nejstarší Číňanka se svým příběhem: Kvůli víře přišla o práci učitelky angličtiny, když odmítla zaměstnavateli podepsat, že je ateistka. Totéž hrozilo manželovi, který není věřící. Rozvedli se, ona opustila manžela, dceru, rodiče a utekla. Je to pro ni velmi těžké. Říkala, že čínská ambasáda ustanovila člověka, který je tady monitoruje.

Jiná žena říkala, že tam funguje systém udavačství. Že se mohou scházet jen v malých skupinách, aby nebyli odhaleni. Pokud by nedělali nic, tak by je režim nechal, ale když přijala Krista, tak to musí sdílet s ostatními křesťany a zvěstovat těm, kteří dosud nevěří. Utekla proto, že její známi byli vězněni i mučeni a bála se, aby nedopadla podobně.

Třetí žena mluvila obdobně. Říkala, že udávají sousedé, že za pouhé vlastnění bible hrozí 2 roky tábora.

Nikdo z přítomných vězněn nebyl, zažili „pouze“ výslechy a ztráty zaměstnání. Vesměs to byli evangelikálové, z různých provincií, kteří se navzájem většinou neznali. Na dotaz, proč zamířili právě do ČR, odpovídali, že se k nám dá lehce získat turistické vízum a cestovní kanceláře to doporučují.

Po dvou hodinách povídání jsme přešli k modlitbě. Volili jsme formu obvyklou u evangelikálů – zpěvy, text bible (nedělní evangelium), který jsme přečetli česky a čínsky, a řekl jsem pár slov – evangelium o povolání první čtveřice učedníků, kteří opustili všechno a následovali Ježíše, bylo snadné aplikovat na jejich situaci… Pak následovaly modlitby jednotlivců. Začali jsme my Češi, ale pak se začali přidávat Číňané. Ačkoli jsem se s překladatelem domlouval, aby modlitby nepřekládal, tak je překládal. Díky tomu jsme tomu mohli i slovně rozumět. Byl to asi nejsilnější moment celého setkání. I muži, kteří při diskusi mlčeli, se zapojovali – děkovali za to, že jsou v bezpečí, že jsme se sešli, prosili za Čínu atd. Musel jsem po hodinové modlitbě využít první chvilku ticha a vyzvat k závěrečné Modlitbě Páně. Při následujícím požehnání se většina nekřižovala, ale někteří ano. Možná byli katolíci.