Krize spirituality a renesance náboženství v Číně

Před třiceti lety, tedy v roce 1978, se konalo 3. plenární zasedání 11. ústředního výboru čínské komunistické strany. Tehdy nahradila „otevřená reformní politika" Teng Siao-pchinga původní Marxovy a Leninovy ideály, které předtím propagoval Mao Ce-tung. Od té doby udělalo čínské hospodářství obrovský pokrok a dnes je Čína považována za jednu z hospodářských velmocí světa. Čínská společnost je do značné míry sekularizována. K jaké spirituální krizi dojde v této společnosti? Co bude určovat duchovní život mas? Jaké postavení, jakou funkci a jaké typické rysy mají náboženství v současném spirituálním životě čínského obyvatelstva? To jsou témata tohoto příspěvku. V období 2003 - 2006 provedl Institut pro moderní čínskou ideologii a kulturu na East China Normal University široce založený sociologický průzkum současné spirituality Číňanů; jedním z jeho témat byl i náboženský život obyvatelstva. Průzkum zahrnul třicet měst a podchytil 4569 osob. Bylo získáno množství údajů, na něž se v tomto příspěvku odvolávám.

I. Hodnoty konzumismu

Po Teng Siao-pchingově návštěvě Jižní Číny v roce 1992 se tržní hospodářství rozšířilo po celé zemi. Vlna sekularismu zaplavila nejen hospodářskou a společenskou oblast, zasáhla destruktivně i spirituální život. Nově vzniklé tržní hospodářství učinilo logiku peněz páteří života vůbec. Konzumismus se stal silou ovládající každodenní život čínského obyvatelstva.

Na rozdíl od evropské kultury nezná čínská kultura přesnou hranici mezi sakrálním a profánním. I když konfuciánská kultura používá pojem „nebe" pro oblast nadpřirozena, je přesto zakotvena v praktické „cestě světa". Když se moderní Čína začala sekularizovat, spojila se konfuciánská cesta světa s tradicí benthamovského utilitarismu ve společné snaze učinit Čínu bohatou a propagovat individuální svobody; ty se od té doby staly pro společnost nejvyšší hodnotou a materialismus univerzálním východiskem. V Maově epoše byl životní styl lidí určován asketickým ideálem revoluční utopie. Avšak jakmile kulturní revoluce skončila, emocionální vakuum dané nedostatkem spirituálního života umožnilo prudký atak materialismu, jemuž nic nestálo v cestě. Tradiční hodnoty konfuciánského učení se jevily jako naprosto nepatřičné, revoluční utopie Maovy éry byly považovány za mrtvé. V důsledku nedostatku náboženských hodnot obnažilo nově zavedené tržní hospodářství v lidech jejich prvotní instinkty, což vedlo ke vzniku bezduchého, holého materialismu, který se šířil a prostoupil celou společnost, až se stal jejím určujícím činitelem.

V devadesátých letech vstoupila Čína do globální soutěže. Globální konzumismus způsobil mohutný růst konzumismu domácího. Tak začalo v Číně období nekonečné, v podstatě materialistické žádostivosti. Přehnaná žádostivost se stala hnací silou pro růst společenské výroby a vedla k nekonečnému konzumistickému úsilí. Tato žádostivost je něčím víc než subjektivní veličinou; roste, strukturuje se a šíří pomocí sdělovacích prostředků a díky obrovským možnostem reklamy.

Konzumismus ovládl každodenní život - avšak ve srovnání s náboženskými, filosofickými a etickými hodnotami vykazuje osudovou slabinu. Nemá rysy nadpřirozena či svatosti a nemůže poskytnout přesvědčivou názorovou soustavu, jíž by se mohla chopit ústava, vzdělávací systém, náboženská nebo občanská výchova. To znamená: Přestože byl materialismus veřejností akceptován a povýšen na etický standard doby, nemůže nikdy nahradit tradiční náboženství a etiku. Náboženství a etika přežívají, protože lidem je kromě materiálních potřeb a snahy po zisku vlastní také touha po naději, vycházející ze strachu před neočekávanými ranami osudu, a potřeba náboženského nebo emocionálně nosného společenství. Sociologický průzkum zmíněného institutu ukazuje: Z dnešních Číňanů si 27 % klade otázku po smyslu života často, 45,5 % o něm přemýšlí občas. Obě tyto kategorie představují dohromady 72,5 %, tedy prakticky tři čtvrtiny čínského obyvatelstva. Z toho plyne, že konzumismus navzdory svému dalekosáhlému vlivu nemůže dát lidskému životu smysl. To je psychologické východisko pro renesanci náboženství.

II. Ztráta ústředních hodnot

Po zavedení „otevřené reformní politiky" začala pro čínskou společnost doba mimořádné aktivity, avšak tato změna nepřinesla vyvážený pozitivní vývoj. Společnost se štěpila, zvětšil se rozdíl mezi velkými městy a venkovskými oblastmi, mezi regiony na pobřeží a ve vnitrozemí. Poměr materialistické žádostivosti, spirituálních tužeb a hluboké kultury je nevyvážený. Spirituální život dnešních Číňanů je vysoce rozvinutý a mnohostranný, a přesto lze v životopise každého jednotlivce zaznamenat tutéž trhlinu, která probíhá celou společností. Jednou z hlavních příčin je ztráta ústředních společenských hodnot. S pokračující sekularizací společnosti se ztrácí transcendentní zdroj hodnot. Čína se řítí do krize identity a společnost už se nehlásí ke společným hodnotám nebo společné etice. Dokonce i tam, kde přežívají zbytky morálního vědomí, dochází na základě nedostatku společných objektivních standardů ke konfliktům a panuje vnitřní ambivalence.

Institut položil účastníkům průzkumu také otázku, zda souhlasí s výrokem „Platí-li různá kritéria, pak není žádný rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi správným a špatným." Ukázalo se, že téměř 60 % dotázaných s tímto tvrzením souhlasí. To znamená: Ztratí-li se objektivní hodnotová základna a veřejná diskuse nevytvoří konsens, který by ji mohl nahradit, vzniká hodnotový relativismus a pragmatismus.

Hodnotový relativismus v každodenním životě znamená, že neexistují nepochybná fundamentální kritéria pro to, co je dobré, laskavé a slušné. Protože moderní společnost skoncovala se sférou duchů, dobro a slušnost se rozešly. Dobro patří do oblasti morálky, zatímco slušnost se týká standardní etiky. Dnešní Číňan smýšlí značně liberálně a zastává názor, že každý člověk má právo na vlastní ideály a vlastní způsob života. Problémem ovšem je, že je-li standardní etika v atmosféře nejistoty a postupně mizejících morálních hodnot postavena před otázku „Co jsou dobré mravy?", selhává. Co je dovoleno, a co ne, co je poctivé, a co ostudné, to jasně definují standardy zákonodárství či etiky. Avšak protože tyto standardy nejsou kryty žádným zdrojem morálky a neopírají se o žádný transcendentní nebo historicky osvědčený hodnotový systém, jsou pouze vnější a vykonávají nátlak zvenčí. Nemohou být integrovány do vědomí jednotlivce jako všeobecně platný názor na to, co se sluší a patří. Na druhé straně jejich uplatňování nevyvolává ve veřejnosti větší ohlas či diskusi. Přestože tedy tyto standardy vycházejí z představ o slušnosti, nemají charakter nevyhnutelnosti a nemohou se stát tím, čím by se řídili všichni občané. Může tedy docházet k následující situaci: Na jedné straně jsou zákony a etické standardy všudypřítomné a určují každodenní život do nejmenších podrobností, na druhé straně odrážejí jen málo z toho, o čem je veřejnost skutečně přesvědčena, a nemají tudíž žádný účinek; jakmile se ukáže jakákoli slabina potlačovatelské moci, lidé bez skrupulí zákon porušují a vyhýbají se jakékoli etické odpovědnosti či občanské povinnosti.

Všeobecné porušování veřejné etiky a veřejných standardů v denním životě rozhodně neznamená, že by veřejnost obecně ztratila veškeré etické povědomí; lidé pouze uplatňují na své hodnoty kritéria relativity a praktičnosti. V dnešní Číně se za etickým postojem hodnotového relativismu skrývá pragmatismus. Hodnota a etický standard se tak stávají pružnou výbavou pro účelové myšlení, jehož cílem je z každé situace vytěžit výhodu. Etický postoj hodnotového relativismu znamená, že celá společnost se stává utilitaristickou. Efektivita a morálnost politických opatření podléhají kritériu „největšího štěstí pro největší počet lidí". Pro jednotlivce uvnitř společnosti se stalo uznávanou každodenní praxí zacházet s hodnotovými standardy pragmaticky a pružně. Například mnoho rodičů je v rozpacích, jsou-li při výchově dětí postaveni před etická témata. Teoreticky se od nich očekává, že svým dětem předají tradiční etické standardy, avšak nevyhnutelně jim v praxi zprostředkovávají jiné, velmi flexibilní metody. Protože je takový hodnotový pragmatismus značně rozšířen, jsou lidé zvyklí žít minimálně s dvojími standardy, jež jsou podivným způsobem podvědomě propleteny různě modifikovaným pragmatickým uvažováním.

III. Renesance náboženství ve věku sekularismu

Hodnoty konzumismu nemohou dát odpověď na otázku po smyslu života, a zároveň zakoušejí mnozí Číňané v důsledku ztráty ústředních společenských hodnot nezdar, jsou-li postaveni před rozhodnutí. V dnešní Číně, jejíž společnost se stále rychleji sekularizuje, pozorujeme zdánlivě rozporuplný jev: Zároveň nadchází renesance [různých] náboženství.

Přestože Číně chybí tradice nějakého monoteistického náboženství, její náboženské tradice jsou jedinečné. Domácí náboženství jako taoismus a buddhismus a z ciziny importované [nekatolické] křesťanství, katolicismus a islám představují pět nejlépe organizovaných náboženství dnešní Číny. Udržují se mnoho zvyků lidových náboženství, jakými jsou např. uctívání předků a lidová víra v duchy. Také některé menšiny si zachovaly svá původní náboženství.

Celostátní průzkum institutu ukazuje významný jev: 31,4 % dotázaných nad 16 let se hlásí k nějaké náboženské víře. Převedeno na veškeré obyvatelstvo Číny to znamená, že se k nějaké formě náboženství hlásí 300 miliónů lidí. Před touto studií se jejich počet odhadoval cca na 100 miliónů. (Údaje získané jiným průzkumem tento výsledek potvrzují: 34 % dotázaných udávají, že „zdrojem poznání, jak žít" byla pro ně náboženská výchova, což je výsledek velice blízký oněm 31,4 % ze zmíněné studie.)

Z průzkumu rovněž vyplývá, že dotázaní, kteří se hlásí k víře, jsou spíše mladší. Z celkového počtu věřících respondentů (1435) bylo 62 % (899 osob) ve věku mezi 16 a 39 lety. Pouhých 9,6 % (137 osob) bylo starších 55 let.

Následující přehled znázorňuje podíl jednotlivých náboženství:

Náboženství         Kolikrát jmenováno           Příslušnost v %         Jmenováno v %

buddhismus                    756                                 33,1%                  12,7 %

kult předků                     345                                 15,1%                  24,0 %

křesťanství [nekat.]         274                                  12,0%                  19,1 %

lidová náboženství           263                                  11,5%                  18,3 %

islám                              223                                    9,8%                   15,5 %

taoismus                        147                                    6,4%                   10,2 %

katolicismus                   139                                     6,1%                    9,7 %

jiná                               137                                      6,0%                   9,5 %

celkem                       2284                                    100,0%             159,2 %

Tabulka ukazuje, že 1435 dotázaných věřících jmenovalo 2284 možností; to znamená, že mnozí Číňané vyznávají více než jedno náboženství. Z oněch pěti nejlépe organizovaných náboženství měl nejvíce stoupenců buddhismus s 33,1 %, následovaný [nekatolickým] křesťanstvím s 12 %. Islám byl s 9,8 % na třetím místě, taoismus s 6,4 % na čtvrtém a katolicismus s 6,1 % na pátém. Kult předků a lidová náboženství patří k neorganizovaným náboženstvím; k nim se přihlásilo 15,1 resp. 11,5 % věřících.

Když přihlédneme pouze k institucionalizovaným náboženstvím a oněch 26 % vyznavačů kultu předků a lidových náboženstvím necháme stranou, pak zůstane 67,4 % dotázaných věřících, kteří se hlásí k institucionalizovaným náboženstvím, tzn. 24 % respondentů starších 16 let, což odpovídá [přepočteno na obyvatelstvo Číny] cca 220 miliónům lidí.

Nejrychleji rostoucím náboženstvím od vyhlášení „otevřené reformní politiky" bylo křesťanství. Tento růst od roku 2000 nepolevuje. Během dvou desetiletí vzrostl počet křesťanů z 10 miliónů na 16 miliónů. To je číslo, které církev oficiálně uveřejnila; aktuální počet je vyšší. Podle našich výzkumů se 12 % těch, kdo se přihlásili jako věřící, hlásí ke křesťanství. Z toho lze vyvodit, že v Číně musí být cca 40 miliónů křesťanů, což je podstatně víc než oněch odhadovaných 16 miliónů.

Průzkum institutu se zaměřil i na důvody, proč se lidé obracejí k náboženství:

Důvod religiozity                                                  počet odpovědí           v %                    podíl respondentů

poznat cestu života, být dobrý k druhým                     614                      24,1%                               45,1%

duchovní naplnění a mír v srdci                                  517                      20,3%                               38,0%

být požehnán a mít snadný život                                411                      16,1%                               30,2%

vliv rodiny                                                                406                      15,9%                               29,8%

vyhnout se neštěstí                                                   205                       8,0%                               15,1%

náboženská kultura je úchvatná                                  125                      4,9%                                9,2%

žádný speciální důvod, prostě zájem                            125                      4,9%                                9,2%

uzdravení                                                                  113                      4,4%                                8,3%

jiný důvod                                                                   36                      1,4%                                2,6%

celkem                                                                   2552                    100,0%                         187,5%

24 % věřících udalo, že prostřednictvím náboženství chtějí „poznat cestu života a být dobrými vůči druhým lidem", 20,3 % odůvodňují svoji víru touhou po „duchovním naplnění a míru v srdci" a 4,9 % shledává, že „náboženská kultura je úchvatná". Z toho plyne, že téměř pro polovinu věřících je důvodem víry duchovní potřeba. „Zištné" důvody jako „abych se vyhnul neštěstí" udalo 8 % věřících, 16,1 % hledají „požehnání a snadný život" a 4,4 % očekává „uzdravení". Dohromady je to 28,5 %, což je signifikantní podíl.

Průzkum institutu je potvrzením názoru, rozšířeného mezi čínskými i zahraničními vědci, že v Číně nastává renesance náboženství. Jak to, že společnost, která všeobecně směřuje k sekularismu, zároveň vykazuje jednoznačné znaky náboženské renesance? Vidíme čtyři důvody:

1. Když Čína zahájila „otevřenou reformní politiku", uvolnila vláda dohled nad náboženstvími. Náboženská svoboda zaujímá důležité místo v úsilí významných bojovníků za lidská práva.

2. Po zhroucení kolektivistického socialismu, jak ho propagoval Mao Ce-tung, se čínská společnost stále více individualizovala. V důsledku životního stylu, jehož charakteristickými rysy je izolace a rozštěpení, se osobní vztahy odpojily od fundamentálních pocitů, kultury a spirituálních přesvědčení. V této stále se individualizující společnosti jsou proto náboženství důležitá pro vytváření nových společenských struktur.

3. Tržní hospodářství narušilo rodinný život s jeho vztahy k minulosti a budoucnosti; tvrdé konkurenční podmínky berou člověku možnost rozhodovat o vlastním osudu; tváří v tvář nejisté budoucnosti rostou obavy lidí, a ti se pak chytají nejrůznější božstev a duchů, od nichž si slibují ochranu.

4. Ztráta centrálních společenských hodnot vyvolala spirituální krizi. Lidé touží po jistotách, hledají pevné hodnoty jako oporu pro jednání. Nadpřirozený svět, popisovaný náboženstvími, poskytuje nejvyšší hodnoty a podává jasnou definici smyslu života a etických standardů.

Třebaže renesance náboženství postupuje stále rychleji, přináší s sebou zvýraznění typicky čínského etosu. Nutno přiznat, že renesancí náboženství byly posíleny tři kompenzující vlivy: klasické humanistické hnutí, polyteismus a náboženský pragmatismus a nacionalistický odpor proti importovaným náboženstvím.

I když v Číně došlo k vážné ztrátě centrálních hodnot, nehledá většina Číňanů řešení v nějakém náboženství, nýbrž v humanismu. To souvisí s dlouhou a v dějinách hluboce zakořeněnou tradicí humanismu. Buddhismus a taoismus, které se rozvinuly na půdě staré Číny, nebyly zdrojem určujících společenských hodnot. Historicky byl pramenem společenských hodnot a etických kritérií konfucianismus, do značné míry sekularizovaný a humanistický. Nahrazování náboženství humanismem má tedy dlouhou dějinnou tradici, která v moderní Číně pokračuje v aktuálním kontextu. Současně s náboženstvími prožívá renesanci i Konfucius a taoistické kultury. Ve sdělovacích prostředcích byli staří humanističtí klasikové jako Konfucius a Čuang-c' vždy populární a měli větší vliv než ona náboženství, která si mohla dělat nárok na legitimitu. Avšak v čínském myšlení není nakonec žádná propast mezi humanismem a náboženstvím. Křesťan může být zároveň nadšeným zastáncem klasického učení Konfuciova. Integrace humanismu a náboženství je v Číně dost možná stěžejním bodem, rozhodujícím, zda cizí náboženství může v Číně zapustit kořeny, nebo ne.

Na rozdíl od Evropy nebyla Čína nikdy monoteistická. Neexistuje nepřekonatelná hranice mezi sakrálním a profánním. Postoj Číňanů k náboženstvím je tolerantní a pragmatický. Mnozí dokáží zastávat velice odlišná náboženská přesvědčení zároveň. Tak např. jsou mnozí čínští buddhisté současně taoisty. Podle průzkumu, vedeného naším institutem, čínští křesťané uctívají také své předky a lidová božstva a nedrží se evropské monoteistické praxe. Číňané se na věci dívají velmi prakticky a pragmaticky. Chovají úctu ke spirituální sféře, která je velmi široká, plná dvojznačností a maximálně tolerantní. Číňan vidí vztah mezi Bohem a člověkem pravděpodobně daleko méně jako „ospravedlnění z víry" a spíše jako „vzájemný prospěch". Sakrální uprostřed profánního podporuje spiritualitu na bázi božské ochrany; to je logika, z níž vychází mnoho čínských věřících.

Na rozdíl od domácích náboženství byla náboženství přicházející z ciziny vystavena v Číně represáliím ze strany nacionalistů. Mladší dějiny Číny jsou plné příkladů sporů s misionáři, které vedly ke konfliktu mezi čínskou elitou a širokým obyvatelstvem. A vlády vždy zavedly proti náboženstvím restriktivní opatření. Křesťanství se v Číně rychle šíří, ale pro mnoho příslušníků vzdělané elity nemůže být žádný Bůh ze Západu zdrojem harmonie v citovém životě Číňana, ať je křesťanská kultura sebepřitažlivější. Malý počet radikálních patriotů považuje křesťanství za kulturního vetřelce. Dějiny ukazují: To, jestli bude nějaké zahraniční náboženství vítané a oblíbené, závisí na tom, dokáže-li v Číně zapustit kořeny. Buddhismus přišel z Indie; v průběhu několika generací dosáhl harmonické jednoty s učením Konfuciovým a taoistickým, a tak vznikl domácí zenbuddhismus, dnes považovaný za hlavní čínské náboženství, k němuž se dosud hlásí třetina všech věřících. Dokáže evropské křesťanství zopakovat tento úspěch buddhismu? Podle mého názoru o tom rozhodne rychlost, s níž bude křesťanství schopno přijmout lokální kolorit.

Xu Jilin je profesor moderních čínských dějin a zástupce ředitele Institutu pro moderní čínskou ideologii a kulturu na East China Normal University v Šanghaji. Je autorem četných děl o současných intelektuálních proudech v Číně. Adresa: Dept. of History, 3663 North Thongshan Rd, Shanghai 200062, China. E-mail: jl_xu@history.ecnu.edu.cn.