351 - září 2022

autor: 

Druhá fáze synodální cesty katolické církve

V pátek 26. srpna se ve Vatikánu uskutečnila tisková konference u příležitosti zahájení druhé etapy synodálního procesu, tj. kontinentální fáze synody o synodalitě na téma „Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání“. Jedná se o novinku v rámci synodálního procesu, kdy je po diskusích v rámci diecézí a biskupských konferencí zařazena kontinentální fáze, která chce podpořit dialog a vztahy mezi místními církvemi navzájem. Jak v rámci prezentace zaznělo, situace na kontinentech je různá. Někde již na této úrovni existují osvědčené orgány, se kterými mají dobrou zkušenost (např. Rada latinskoamerických biskupských konferencí, zkratka CELAM). Jinde se setkávání a spolupráce teprve rozbíhá a synodální proces může být podnětem k dalšímu rozvoji. Ohledně Evropy je otázkou, zda může jít společně, neboť v jednotlivých zemích existují různé přístupy a různá citlivost k některým otázkám (tradičně je zmiňován rozdíl mezi místními církvemi v zemích východní a západní Evropy).

Během září by měl sekretariát synody biskupů s pomocí koordinačního výboru a asi dalších 25 vybraných osob (9 žen a 16 mužů) zpracovat synodální syntézy biskupských konferencí, východních katolických církví, představitelů řeholníků a řeholnic, vatikánských úřadů a další od tzv. pozorovatelů. Společnou prací vytvoří dokument pro kontinentální etapu, který bude zaslán všem diecézím a biskupským konferencím. Ty by se měly po prostudování dokumentu především vyjádřit, které poznatky je třeba více zdůraznit a které otázky je třeba řešit. V podstatě jde o stanovení priorit, přičemž by se mělo usilovat o pohled z perspektivy celého regionu, resp. kontinentu. K tomu by se měly konat na této úrovni vzájemné konzultace zástupců místních církví. Na základě takto vypracovaných syntéz bude sepsán dokument, tzv. Instrumentum laboris, který bude základem pro jednání řádného zasedání synody biskupů v říjnu 2023.

Během tiskové konference opakovaně zaznělo jednoznačně pozitivní hodnocení uplynulé první fáze synodálního procesu, který byl pro mnohé na úrovni farností a diecézí školou naslouchání a procesu rozlišování, praktickou školou synodality. Podle kardinála Hollericha, generálního zpravodaje synody, synodální proces znamená církevní dialog, který nemá v dějinách církve obdoby nejenom ohledně množství zapojených osob, ale i ohledně kvality účasti. Ujistil přítomné, že všechny došlé příspěvky budou pozorně přečteny a brány vážně.

Katolická církev stojí na začátku cesty k synodalitě, která podle vyjádření papeže Františka (18. září 2021) nemá být módním výstřelkem nebo heslem, kterým bychom se oháněli na našich setkáních: „Synodalita je výrazem povahy církve, její formy, stylu a poslání.“ Proto jejím cílem nejsou vypracované dokumenty, ale především změna způsobů myšlení a jednání v církvi.

Svatý Gorazd II.

Biskup Matěj Pavlík se narodil 26. 5. 1879 v Hrubé Vrbce na Moravě. Do roku 1920 byl římskokatolickým knězem, pak knězem a v letech 1921-1924 biskupem Církve československé pro Moravu a Slezsko. Vysvěcen byl v Bělehradě (1921). V roce 1924 se stal duchovním pro Moravu a Slezsko České náboženské obce pravoslavné (ČNOP). Od 22. 11. 1925 působil samostatně pod srbským patriarchátem jako biskup Českomoravské eparchie. Navštívil Kyjev (1900), USA (1923), jezdil do Jugoslávie.

Je znám především jako podporovatel samostatnosti a existence specifických národních liturgických prvků v duchovním a také každodenním životě eparchií, které spravoval (od roku 1929 byl správcem Moravskoslezské eparchie srbského patriarchátu). Vymohl pro eparchii státní uznání (22. 11. 1925), zasloužil se o její registraci, státní kongruu, zajištění duchovních po stránce sociálního, zdravotního a důchodového zabezpečení. 4. 9. 1942 byl popraven po atentátu na říšského protektora R. Heydricha.

V době okupace se účastnil národního odboje, poskytoval úkryt parašutistům, národ-ním hrdinům. Za to byl popraven společně se spolupracovníky, kaplanem katedrály dr. Vladimírem Petřekem, otcem Václavem Čiklem a laikem Janem Sonnevendem a dalšími.

Oficiální kanonizace, která proběhla již dříve v Srbské pravoslavné církvi, se uskutečnila za účasti oficiálních státních a církevních představitelů v roce 1987 v Olomouci, poté mu byla zasvěcena kaple (sv. Gorazda) pod katedrálním chrámem v Olomouci a v roce 1992 bylo v jeho rodišti (Hrubé Vrbce) vybudováno muzeum a kaple s monastýrem.

Působil jako editor a autor řady článků v periodikách Za Pravdou (1921-1930), Věstník české pravoslavné eparchie (1930-1942), mnoha biskupských cirkulářů, pamfletů a knih pro Československou církev (O úkolech a orientaci církve československé, Olomouc 1922 a další) i pro pravoslavné. Pod pseudonymem P. Malý napsal: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu, J. Wagner; Praha-Hlinsko 1936; Teorie o nerovnocennosti lidských ras. Co život přinášel. Po první světové válce. Nebezpečí, ed. P. Aleš, Pravoslavná akademie, Vilémov 1999, Pravidla pro duchovní osoby české pravoslavné eparchie, s. n., Praha 1941. Tradičně se mu připisuje autorství těchto titulů: Pamětní spis o právním postavení církve pravoslavné v RČS, Praha 1932, Pravoslavný katechismus, Praha 1940, 2. vyd. Praha 1951, 3. vyd. Soluň 1993, Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda, ed. P. Aleš z rukopisu z roku 1941. Olomouc 1987, Lidový sborník modliteb a zpěvů pravoslavné církve, 1. vyd. 1933, 2. vyd. 1951). V následujícím textu cituji ukázku z Gorazdovy knihy Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu podle nového vydání z roku 2013, 3. kapitoly, která se jmenuje „Příprava na misii moravskou“.

Císař Michal III. projevil hned ochotu vyhověti prosbě Rostislavově a pověřil misijní prací na Moravě bratry Konstantina a Metoděje, kteří už osvědčili své misionářské schopnosti a nad to jakožto Soluňané mluvili slovansky, což zaručovalo, že budou zdárně působit v zemi Rostislavově.

Konstantin vzal s radostí na sebe novou misii, třebas byl stále ještě churav. První, co ho zajímalo, byla otázka, zda moravští Slované mají písmo pro svůj jazyk. Dověděv se, že ne, sestavil společně s Metodějem podle řecké abecedy písmena pro slovanské hlásky a jal se hned převáděti pro slovanský jazyk čtení evangelií, potřebná ke konání služeb Božích, zvláště pak liturgie. Tento překlad byl první knihou napsanou v řeči slovanské, a byl jím učiněn počátek slovanského písemnictví.

Když překlad nejnutnějších bohoslužebných textů byl ukončen, vydali se bratři na dalekou cestu. Císař Michal III. odevzdal jim pro Rostislava list, v němž pravil: „Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tj. slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší a čestnější nad zlato a stříbro a drahé kamení. Přičiň se společně utvrdit dílo a hledej celým srdcem Boha.“

Připraveno podle P. Balcárka

Zprávy

Před 20 lety zemřel Karel Chytil, biskup ES

(pH) Před dvaceti lety, 15.9.2002, zemřel pražský biskup ES PhDr. Karel Chytil. (Getsemany říjen 2002 - http://www.getsemany.cz/node/456) Byl posledním biskupem, kterého F. M. Davídek v r. 1988 konsekroval. Vystudoval teologii v Římě a psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Koncem války působil v Anglii v Královském letectvu (RAF). Své povolání mohl začít vykonávat až v r. 1968 v manželské a předmanželské poradně. Po r. 1989 začalo být zpochybňováno duševní zdraví F. M. Davídka. Karel Chytil proto vydal o Davídkovi svědectví. (Getsemany prosinec 1991 - http://www.getsemany.cz/node/1393)

Zasedání 15. Lambethské konference anglikánského společenství

(MV) Anglikánští biskupové z celého světa se setkali na XV. Lambethské konferenci, která se uskutečnila od 26. července do 8. srpna 2022. Motto konference znělo "Boží církev pro Boží svět: společně kráčet, naslouchat a svědčit" (God’s Church for God’s World: walking, listening and witnessing together).

Na konferenci se v Canterbury sešlo přibližně 650 biskupů ze 165 zemí, aby se společně účastnili bohoslužeb, modliteb a diskusí o klíčových otázkách ovlivňujících život jejich společenství na celém světě.

V prvním ze tří hlavních projevů na konferenci arcibiskup z Canterbury Justin Welby zdůraznil význam řešení sociálních problémů a varoval, že nové „říše finanční, ekonomické, vědecké a technologické moci“ riskují další vykořisťování nejzranitelnějších lidí na světě. Arcibiskup vyzval anglikánské biskupy, aby se „dívali ven“, a vyzval společenství, aby zvážilo, jak může církev řešit výzvy 21. století.

„Pro ty, kteří sem přišli v roce 2008, jsme od té doby viděli dopady zhroucení západních bankovních systémů, konec globalizace obchodu, COVID-19, katastrofu ohledně světových cen a dostupnosti potravin, velkou válku s účastí jaderné mocnosti, stejně jako stovky dalších konfliktů, které mají dopad na mnoho lidí, a s rostoucí silou a rozšířením dopady klimatických změn.“ Dodal, že války, pronásledování, občanské nepokoje a chudoba tvrdě zasáhly ty nejslabší a nejchudší.

Před Lambethskou konferencí v roce 2022 Welby uvedl, že doufá ve sjednocení 85milionového společenství pod společnými projevy víry a sociální angažovanosti.

Během závěrečné bohoslužby biskupové, jejich manželky a širší konferenční společenství znovu potvrdili svou víru v Boha, sdíleli eucharistii a modlili se modlitbu Páně v mnoha různých jazycích. Konference nyní vstoupí do třetí fáze, kdy budou sdíleny výsledky rozhovorů biskupů a přijata další opatření v rámci celého anglikánského společenství.

Arcibiskup z Canterbury Justin Welby ve svém závěrečném projevu na univerzitě v Kentu, řekl: „Jak bychom měli jednat? Především ve vztahu. To je první a největší výzva - ta, kterou jsme neuvedli, ale je to největší výzva, protože je to výzva z Písma.“

Dále pak připomněl rozmanitost anglikánského společenství a přítomné vyzval: „ Vyjděme společně v poslušnosti - vysláni, jako Boží církev pro Boží svět.“

Tři fáze Lambethské konference

(MV) Nedávno skončené zasedání Lambethské konference anglikánského společenství má tři fáze. Aby byly diskuse a výsledky konference co nejplodnější, je letošní konference podpořena fází před a po skončení valného zasedání.

Fáze 1: Společné naslouchání (2021-2022): Rozhovory biskupů. Jednalo se o sérii nepovinných virtuálních setkání, která začala v červenci 2021. Skupiny uvažovaly o tématech z 1. kapitoly Petrova evangelia a zahrnovali čas na modlitbu a studium Bible, sdílení zkušeností a příběhů ze služby a diskusi o tom, co pro anglikánské společenství znamená reagovat na potřeby rychle se měnícího světa.

Fáze 2: Společné putování (srpen 2022). Fyzické setkání konference. Výstupy z fáze „naslouchání“ biskupů posloužily jako podklad pro podobu programu osobní konference. Prostřednictvím dalšího dialogu, modlitby a duchovního rozjímání se konferenční společenství snažilo rozpoznat Boží hlas pro církev a dohodnout se na některých společných závazcích, které bude sdílet s anglikánským společenstvím.

Fáze 3: Společné svědectví (2022 a dále). Jako společný akt „společného naslouchání, putování a svědectví“ budou dohodnuté společné závazky po konferenci „rozeslány“. Anglikánské společenství bude vyzváno, aby je v nadcházející generaci uskutečnilo ve svých společenstvích.

Lambethská konference vyzvala k jednotě církve uprostředekumenické nouze“

(MV) Devátý den Lambethské konference se věnoval jednotě křesťanů a mezináboženským vztahům, proběhlo plenární zasedání i diskuse v menších skupinách. Anglikánští biskupové vydali Lambethskou výzvu, v níž se zavázali k naléhavému hledání plné viditelné jednoty církve.

Will Adam, bývalý ředitel pro jednotu, víru a řád anglikánského společenství, ve svém projevu vysvětlil, že anglikáni nikdy netvrdili, že jsou „celou církví“, ale spíše „částí církve Ježíše Krista“. Jednota je něco, za co se Ježíš modlil a co nás Bible učí, že je důležité. Je to dokonce nedílnou součástí života církve. Když je církev rozdělená, Kristovo tělo je zraněné.

Arcibiskup Ian Ernest, osobní zástupce canterburského arcibiskupa u Svatého stolce, který předsedal plenárnímu zasedání, podrobně popsal historii snah o sblížení církví v posledních desetiletích.

Kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů v Římě, ve svém poselství, které v jeho nepřítomnosti přednesl otec Anthony Currer, uvedl, že v současné době je naléhavě nutné, aby se křesťané sjednotili. Mluvil o „ekumenické nouzi“. Tato ekumenická nouze znamená, že upřímné, a tedy společné ekumenické svědectví o Ježíši Kristu v současném světě je možné pouze tehdy, když křesťanské církve překonají svá rozdělení a budou moci žít v jednotě ve smířené různosti. Ekumenismus a misie patří neoddělitelně k sobě, protože jen tak je Boží církev skutečně pro Boží svět.

Marinez Bassotto, biskupka Amazonie v brazilské anglikánské biskupské církvi, popsala „ekumenickou karavanu“ podpory a pomoci, kterou zorganizovaly církve a sociální hnutí v reakci na násilí, jemuž čelí původní obyvatelé v západní Brazílii, kteří byli marginalizováni a vysídleni agresivním agrobyznysem. Karavana navštívila napadené vesnice, kde se dělila o potraviny, pořádala veřejné akce a tiskové konference, aby se o situaci dozvědělo více lidí. Zdůraznila, že je důležité, aby církve byly jako jeden celek, aby se zjevilo Boží království, a požádala delegáty, aby jako globální rodina tyto zločiny zviditelnili.

K delegátům promluvil také arcibiskup Nikitas, řecký pravoslavný arcibiskup, David Wells z letničního společenství v Kanadě a také generální tajemnice Světového luterského svazu Anne Burghardtová, která řekla, že se jako luteránka nebojí pluralismu ani postmodernismu. Když církve postaví Krista do středu svých teologických úvah a hledání jednoty a tento střed je obklopen soustřednými kruhy, kterými se církve začnou pohybovat směrem ke Kristu, jejich středu, tak se samozřejmě nepřibližují jen Kristu, ale také sobě navzájem.

Nové víno do nových měchů

Tento název mne napadl při čtení textu: Národní syntéza Synody o synodalitě - Za církev synodální: společenství, spoluúčast, poslání.1 Název, který použil pro svou stať Louis Evely,2 vychází ze synoptických evangelií: Nikdo nelije nové víno do starých měchů. Jinak to nové víno měchy roztrhne, víno se rozlije a nádoby se zničí. Nové víno se má lít do nových měchů. (L 5,37n., obdobně Mt 9,17n.) Národní syntéza vcelku věrně a odvážně popisuje situaci české katolické církve. Je třeba ocenit všechny, kteří se na synodálním procesu podílí. Národní syntézou je učiněn nezbytný první krok k nápravě, nikoli však dostačující. Dalšími kroky, jak tuto situaci řešit či kdo se na řešení bude podílet, se již Národní syntéza příliš nezabývá. Předpokládá, že se tak bude dít ve stávajícím systému farností, diecézí, seminářů, které se mají nějak „obnovit“. Jako bychom nové víno již měli, ale chystáme se je lít do starých měchů.

Papež František vícekrát zmínil, že velkým problémem dnešní církev je klerikalismus. Národní syntéza se na jedné straně k této myšlence hlásí, na druhé straně tvrdí že kněz „je jedním z konstitutivních prvků společenství věřících“.3 Domnívám se, že tomu tak není a že tato teze je projevem klerikalismu. Společenství věřících je konstituováno především pokřtěnými, kteří jej chtějí vytvářet, kteří jsou ochotni za něj nést odpovědnost, kteří jsou ochotni sdílet svou víru s ostatními. Ordinovaná služba není při vytváření společenství věřících nezbytná.

Pokud bude hlavním zájmem biskupů a většiny věřících mít dostatek dobrých kněží, tak se situace nepohne. Kněží se ve stávajících strukturách budou hledat těžko. Na zdobrovolnění celibátu, i kdyby přišlo hned, je podle mého názoru již pozdě a počet zájemců to příliš nezvýší.

Daleko větší důraz než na kněze, by měl být, soudím, kladen na „církvetvorné laiky“, kteří ke své víře potřebují druhé, kteří chtějí být církví (často biskupům a kněžím navzdory). Těm poskytovat formaci, vzdělání a pokud kolem sebe vytvoří společenství jim svěřit i nějakou službu. Není to ovšem jednoduchá cesta. Je málo lidí, pro které je církev takovou prioritou, aby se zavázali ji věnovat svůj čas a nezanedbávali svou rodinu, své zaměstnání.

Něco málo o tom vím. Žiji v křesťanské obci,4 kde velká většina tužeb obsažených v Národní syntéze je již dlouhá léta naplněna,5 a přesto není tento model všeobecně uplatnitelný pro nároky, které klade. Náš nedávno zemřelý biskup Jan Konzal6 ale říkával, že „levněji to nejde“.

Na synodálním procesu se nepodílíme, i když nám to bylo (z akademické sféry) nabídnuto. Narážíme na nekompatibilitu poznání, co je vlastně církev. V katolické církvi u nás zcela převládá klerikální či „semiklerikální“ předporozumění. Nedokážeme svou vizi sdělit slovy. Když Jan Konzal před 10 lety, podle mého názoru nejpregnantněji z toho, co jsem od něho slyšel, formuloval v příspěvku „Proč neuhýbat úvahám o nové vizi církve“7 základní teze obnovy církve, ohlas v sále byl nulový. Popsat, jak situaci řešit nevíme, jedině se pokoušet „nové měchy“ objevovat a zažít.

3odst. 2.2.2

5Např.: v obci je uplatňována osobní zodpovědnost členů, kteří vytváří bratrské (oproti Národní syntéze doplňuji i sesterské) společenství; je respektována autorita pléna obce; ordinovanou službu mohou přijmout ženatí; role žen je rovnocenná mužům – jsou pověřovány službami lektorky, akolytky a dalšími obdobnými, v čele obce je momentálně žena; všechny liturgie jsou připravovány v týmu; káží členové či členky obce; o děti a mládež je pečováno katechezemi, souběžnou liturgií pro děti během bloku slova, speciální liturgií určenou pro děti a mládež jednou měsíčně; ekumenismus je samozřejmostí – členy či stálými hosty obce jsou příslušníci sesterských církví; značná část obce má teologické vzdělání, přesto každoročně pořádáme cyklus vzdělávání; duchovní doprovázení mají ordinovaní „povinně“, ostatním je doporučeno; jsme vstřícní lidem na okraji – rozvedení, LGBT, ti kteří porušili závazek celibátu jsou členy či stálými hosty obce atd.

Setkání na Hope Street

Mezinárodní konference IEF v Liverpoolu

Konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) v Liverpoolu, od vzniku IEF v roce 1967 v pořadí již 46., nabídla jako obvykle pestrý a bohatý program liturgií různých křesťanských tradic, různě zaměřených tematických workshopů, vzájemného sdílení, setkávání a skvělé zábavy při mezinárodním večeru. Jinak to ale byla konference dosti neobvyklá. Už tím, že se konala celé tři roky po předchozí konferenci v polském Krakově. Důvodem posunutí byla pochopitelně covidová pandemie, ale svou roli sehrál i brexit a stav nejistoty až chaosu, který po něm zavládl ve Spojeném království. Všechny postupně se vršící překážky se ale organizačnímu týmu, který vynikal vysokým průměrným věkem, ale hlavně skvělou a efektivní spoluprací a atmosférou skutečného ostrovního gentle(wo)manství, podařilo překonat.

Ne úplně obvyklý byl i program konference. Namísto pravidelného celodenního výletu zahrnoval dva bloky „encounters“, setkání s místními komunitami ve městě. Na výběr bylo například kvakerské centrum, metodistický „Dům chleba“ (Bread Church), řecká pravoslavná komunita, anglikánský kostel St. Bride´s provozující potravinovou banku a otevřený pro LGBTQ+ komunitu, nebo Strawberry Field, středisko Armády spásy původně se sirotčincem, známé z písně liverpoolských hrdinů, kapely The Beatles, Strawberry Fields Forever. Nebo také působivé Mezinárodní muzeum otroctví umístěné v komplexu doků, odkud před dvěma sty lety vyplouvaly lodě za výnosných obchodem v trojúhelníku Evropa – africké země lidského „černého zlata“ – Amerika. Setkání, která si každý účastník mohl vybrat toliko dvě, tvořila akční a klíčový prvek programu.

Mottem konference byla slova z proroka Jeremjáše „Uzdravím svůj lid“ (Jr 33,6). Vzhledem ke konání konference v době stále ještě nepřekonané covidové pandemie bylo motto velmi případné, uzdravení ale mělo i mnohé další významy, od připomínky temného dědictví otrokářství a jeho moderních forem až po nezahojené rány způsobené rozdělením křesťanstva. Podtitulem pak bylo „Společně v naději, modlitbě a akci pro obnovený svět“. Modlitba, Hope, odkazovala k místu konání, liverpoolské Hope University, což je unikátní ekumenická univerzita vzniklá spojením anglikánské a katolické školy stojící původně proti sobě přes ulici.

Na vzniku ekumenické univerzity měli lví podíl dva liverpoolští biskupové a skuteční ekumeničtí „akční hrdinové“, kteří ve městě působili v 70. až 80. letech 20. století, anglikánský David Sheppard a katolický Derek Worlock. Jak uvádějí stránky univerzity, je to jediná instituce svého druhu v Evropě i Spojených státech. Liverpool je skutečně z ekumenického hlediska ve Velké Británii výjimečný, je to město s vysokým podílem katolíků. To je dáno blízkostí Irska, z nějž do anglického přístavního města proudili přistěhovalci a podíleli se mimo jiné na vzniku charakteristického a velmi výrazného místního nářečí angličtiny, zvaného scouse. Jinými slovy, když poprvé slyšíte někoho takto mluvit, je dost těžké vůbec rozpoznat, že jde o angličtinu.

Dominantou města jsou dvě moderní katedrály, které spojuje ulice zvaná Hope Street. Právě na ní se nachází pomník biskupů Shepparda a Worlocka, kteří se kromě založení ekumenické univerzity podíleli například na mnoha sociálních aktivitách v napjaté době vlády Margaret Thatcherové. A obě katedrály jsou jedinečná místa, která rozhodně stojí za návštěvu. Ta starší z nich, anglikánská Liverpool Cathedral, je dílem architekta Gilese Gilberta Scotta. V roce 1902, kdy se zapojil do výtvarné soutěže o novou městskou katedrálu, mu bylo pouhých 22 let, přesto se dokázal dostat do druhého kola. Ve vítězství mu kromě nízkého věku zabránila i jeho římskokatolická církevní příslušnost. Přesto se našlo řešení, a to spolupráce se starším architektem (a dobrým anglikánem) Georgem Frederickem Bodleym. Na nejstarší části katedrály, neogotické (a velmi půvabné) Lady Chapel vyzdobené galerií významných žen spojených především s Liverpoolem, je tato spolupráce znát, další části katedrály pak po Bodleyho smrti v roce 1907 vystavěl již Scott sám. Liverpool Cathedral je nejdelší katedrálou na světě a údajně osmou největší, je to opravdu majestátní stavba a z věže je působivý a daleký rozhled na deltu řeky Mersey.

Katolíci ve městě se nechtěli nechat zahanbit a jejich katedrála, metropolitní katedrála Krista Krále (obvykle nazývaná pouze Metropolitan Cathedral), se mohla stát největším chrámem v celém křesťanstvu, hned po svatopetrském chrámu v Římě. To se nestalo, protože původní návrh architekta Edwina Lutyense, mimo jiné autora koloniálních staveb v indickém Dillí, se vinou dvou světových válek nerealizoval. Z olbřímí budovy, před jejímž hlavním vchodem mělo být veliké zespodu vyhřívané prostranství pro potřeby bezdomovců, zbyla jen krypta. I to je úctyhodný a velice působivý prostor či komplex, v němž nechybí velká společenská síň, koncertní síň a kostel. Za války krypta, připomínající trochu stavby z byzantské éry, sloužila jako protiletecký kryt a v době, kdy Liverpool utrpěl jedny z největších škod mezi městy v Británii, zachránila mnoha lidem život. Metropolitní katedrála byla nakonec postavena v 60. letech podle skromnějšího, i když stále majestátního návrhu Fredericka Gibberda a dokončena v roce 1967.

Obě katedrály jsou pozoruhodné nejen svou architekturou a uměleckou výzdobou, ale také tím, že se na nich údajně do velké míry podíleli a podílejí jednotliví věřící. Platí to zejména pro katolickou katedrálu, která byla postavena hlavně z drobných příspěvků. Například na schodišti do Lutyensovy krypty má každý jeden schod na zvláštní pamětní tabulce uvedeno jméno svého sponzora… je otázka, zda je vůbec možné, aby takto obrovité stavby vznikly hlavně z peněz drobných dárců. Zní to ale každopádně dobře.

Na jednom z tematických workshopů zajímavě mluvil anglikánský kněz Crispin Pailing, toho času správce jediné fungující křesťanské obce v samém centru města, o svých ekumenických zkušenostech. Ty jsou pozoruhodné, protože jeho farnost se stala ekumenicky otevřenou – konají se tam střídavě bohoslužby anglikánské a katolické, přičemž na obou se postupně začalo používat stejné liturgické odění, ekumenické pohřby a další aktivity – tak trochu z nouze. Za ekonomické recese se z centra města odstěhovaly všechny ostatní církve, prodaly své budovy, zrušily školy… a po letech prý uznaly svůj omyl, na návrat však již bylo pozdě.

Liverpool je zkrátka, jak se vyjádřil slavný psycholog Carl Gustav Jung a lze se dočíst v hudební čtvrti okolo Cavern Clubu, častého místa koncertů Beatles a dalších slavných kapel a interpretů, „pool of life“, bazén kypící životem. Najdeme tu údajně nejstarší obchodní dům v Evropě postavený za tímto účelem již kolem poloviny 19. století, vedle míst prozrazujících dnešní a především minulé bohatství města se ale rozkládají čtvrtě chudé a zanedbané. V jedné z takových je umístěn řecký pravoslavný kostel svatého Mikuláše, který jsme rovněž navštívili. Dva kněží, starší a mladší (jak se nakonec ukázalo, byli to otec a syn) otevřeně hovořili o ekumenických kontaktech, které čas od času ve městě pěstují, a byli celkově vstřícní. Jeden z členů naší výpravy si ale povšiml ceníku za úkony (křty, svatby, pohřby, jmeniny a další), který visel v předsíni chrámu. Nebyly to malé částky. A když jsme se loučili, nasedli oba kněží do luxusního jaguára a kamsi odjeli.

Ekumenické konference, jakási Evropa v malém, toho vždy nabízejí mnohem víc, než se vejde do podobné reportáže. Tím asi nejcennějším byla možnost vůbec se vidět, být spolu a sdílet se, poznávat společně nová místa, lidi a tradice. Víc než kdy dřív jsme si letos s přáteli z Mezinárodního ekumenického společenství uvědomovali, jak je toto všechno nesamozřejmé a křehké. Ve vstupu do univerzitní kaple, kde se konala většina liturgií, společných modliteb a také působivá hlavní přednáška Susan Durber, bývalé moderátorky Světové rady církví, byla umístěna modlitba za Ukrajinu, na oltáři stála slavná ikona Trojice Andreje Rubleva. Myšlenky na konflikt a jeho oběti byly s námi stále. Finanční sbírka během konference, organizovaná polskými přáteli, byla na pomoc vnitřním uprchlíkům na Ukrajině a těm, kdo se o ně starají. Jedna z dalších mezinárodních konferencí, kterou jsme začali plánovat před několika lety, má být na Ukrajině, ve Lvově či Ivano-Frankivsku. Jestli se ale nakonec bude konat, v tuto chvíli nevíme.

 

Liverpoolská deklarace Mezinárodního ekumenického společenství

Mezinárodní ekumenické společenství je organizace křesťanů usilujících o smíření a viditelnou jednotu mezi církvemi. Již od svého vzniku v roce 1967 jsou centrem života našeho společenství mezinárodní konference, během nichž se členové vzájemně poznávají, sdílejí, modlí se a liturgicky slaví. Naposledy jsme se setkali v roce 2019 v Krakově s mottem „Kristova láska nás zavazuje“ (2 K 5,14). Naším cílem je církev, která pečuje o všechny lidi na okraji společnosti a dokáže rozeznávat znamení času.

Od našeho posledního společného setkání se mnoho věcí změnilo. Globální covidová pandemie a ruská invaze na Ukrajinu vzbudily hluboké obavy a otřásly optimistickou důvěrou v kulturní a technologický vývoj. V mnoha zemích světa lidé zažívají ničivé důsledky ozbrojených konfliktů, chudoby, environmentální krize a nesvobody. Mnozí těžce hledají smysl života. Klíčovým slovem k popisu dnešního stavu světa se stala krize – krize politická, sociální, ekologická, ekonomická, kulturní, morální i spirituální.

Nyní jsme se sešli ve městě, které dlouho sloužilo jako nejdůležitější přístav pro obchod s otroky. Od těch dob se mnohé změnilo, ale dokonce i dnes žije mnoho lidí fakticky v podmínkách blízkých otroctví, trpí nelidským zacházením, postrádají základní životní nezbytnosti, jako je osobní svoboda, dostatek jídla a pitné vody, zdravotní péče, vzdělání. Nejsou to jen uprchlíci, ale i mnohé další komunity a skupiny lidí. Na jejich bídu chceme poukázat a vznést křesťanský hlas protestu.

Křesťané věří, že církev je povolána k tomu být aktivním účastníkem dějin, má „uzdravovat lid“ a vyvádět ho ze sevření beznaděje a nesmyslnosti, přinášet světu poselství o naději, radosti a smyslu. Jako ti, kdo se angažují na poli ekumenických vztahů, vidíme svůj úkol v tom, přispívat k jednotě Kristových učedníků, tak aby církev mohla naplnit své poslání. Proto se znovu zavazujeme k tomu, usilovat o teologický dialog, sociální spravedlnost, mír a uchování stvoření, k tomu stavět mosty mezi kulturami, zvláště tam, kde panují konflikty. Chceme být znamením Kristovy přítomnosti ve světě, přinášet svědectví o jeho pokoji, spravedlnosti a naději a šířit jeho zaslíbení, že všechny rány budou jednou uzdraveny.

V Liverpoolu, 25. července 2022

Dvě bohoslužby Církve československé husitské

Velikonoční vigilie

Náhodou jsem na stránkách vinohradského sboru CČSH objevil videozáznam letošní velikonoční vigilie.1 To mne zaujalo, neboť slavení nejvýznamnější liturgie celého roku není paradoxně v CČSH (podobně jako v církvích vzešlých z reformace) u nás dosud příliš běžné. Se zájmem jsem 2 hodiny 22 minut trvající video shlédl a byl jsem příjemně překvapen. Nikoli kvalitou záznamu – ta je amatérská, statická kamera zabírá jen určitý výsek liturgického prostoru a zvuk je o několik sekund opožděn za obrazem. O to ale nešlo, důležitá je kvalita obsahu.

Na slavnosti participovalo asi 40 účastníků, zřejmě z různých sborů, neboť i ordinovaní služebníci pochází ze tří pražských obcí CČSH. Z místního vinohradského sboru to byli kněží Daniel Majer a Filip Sedlák, z nuselského sboru kněz Pavel Kolář a z břevnovského sboru jáhenka Kateřina Merglová. Na slavnosti se podílel i pěvecký sbor složený z členek sborů Verum a Zvoneček. Repertoár většinou podporoval zpěv celého shromáždění a byl citlivě volen pro danou chvíli. Zpěvy nebyly nějakou výplní, ale tvořili integrální součást liturgie. Musel jsem konstatovat, podobně jako poutnice Egerie, která komentovala slavení Velikonoc v Jeruzalémě v r. 384: „hymny a antifony byly voleny příhodně k tomu dni a místu“.

Liturgie byla členěna, jak je dnes v západních liturgiích obvyklé, na čtyři bloky: světla, slova, křtu a eucharistie.

1. Blok světla

Zatímco římská liturgie začíná rozděláním ohně, od kterého je zapálena velikonoční svíce, která je nesena do temného kostela, byl na Vinohradech zvolen obrácený - pravoslavný způsob hry se světlem, znázorňující Kristovo zmrtvýchvstání: do temného kostela je vneseno malé světlo, které postupně sílí a průvod vychází před kostel. Od malého světla byl zapálen paškál, od něj pak děti roznesly světlo po celém shromáždění. Následovat Exultet – dobrořečení Hospodinu nad hořící svící. Zpívala jej velmi dobře kantorka v češtině dle současného římského chorálního nápěvu. Tím blok světla končil, ovšem prolínal se i do dalších částí liturgie: Všechna biblická čtení se četla až do evangelia v temném kostele. Po křtu a jeho obnově vyšlo celé shromáždění s hořícími svícemi před kostel.

2. Blok slova

Sestával se sedmi starozákonních minibloků tvořených biblickým textem, souvisejícím žalmem a související orací. Bloku předsedal a orace přednášel Daniel Majer, četli dobře (až na výjimky) lektoři a lektorky, žalmy zpívaly velmi dobře kantorky. Byly vhodně zvoleny tyto texty:

1. stvoření světa – četla se Gn 2, podle jahvistického pramene, nikoli Gn 1 (dle kněžského kodexu) jak je zařazeno ve většině lekcionářů. Původnější verzi popisu stvoření dle Gn 2 obsahuje jako alternativu starokatolický lekcionář.

2. potopa – většina lekcionářů (vyjma římského) toto čtení, ke křtu příhodné, nabízí

3. obětování Izáka

4. průchod Rákosovým mořem

5. prameny spásy (Iz 55, 1-11)

6. nové srdce z masa (Ez)

7. raduj se dcero siónská (Sf)

epištola

zpěv Nebojte se, radujte se (Taizé)

evangelium (prázdný hrob) četla a kázala jáhenka

Jednotlivé části bloku slova by na sebe mohly pružněji navazovat bez časových prodlev. Je to patrné zvláště kdy kantor přečte „tehdy Miriam se ženami zazpívala tuto píseň“ a kantorka se teprve chystá překonat velkou vzdálenost k ambonu. Podobně předsedající by měl hned po odeznění žalmu či kantika vyzvat k modlitbě a pak nechat chvíli ticha, nikoli nechat ticho a pak vyzvat „modleme se“ - taková výzva ztrácí smysl.

3. Blok křtu

Uvedl jej zpěv Petra Ebena a Josefa Hrdličky „Jeden Pán, jedna víra“. Bloku předsedal Filip Sedlák. Křtěny byly katechumenky Markéta a Kateřina. V úvodním skrutiniu se jedna z otázek týkala i shromážděné obce, zda je připravena nově pokřtěné přijmout. Vyznání víry se dělo otázkami z Apostolika (což není v CČSH tak samozřejmé). Následovaly přímluvy – jediná část, kde bych polemizoval s umístěním – logické by bylo zařazení na konci bloku.

Klíčová část křtu – eulogie (dobrořečení Hospodinu nad vodou) se paradoxně v agendě CČSH nevyskytuje. Byla sestavena velmi dobře, střízlivým biblickým jazykem. V anamnetické části zmínila stvoření (duch Boží se vznášel nad vodami), témata, o kterých se četlo: potopu, průchod Rákosovým mořem, ale i Ježíšův křest v Jordánu, krev a vodu, které vytekly z Ježíšova boku na kříži, příkaz učedníkům křtít. Epikletická část odrážela myšlenky obsažené v úvodním zpěvu „Jeden Pán“, obsahovala prosby být solí a kvasem, světlem.

Křest „ve jméno Otce i Syna i Ducha sv.) se udál trojím politím. Ihned po křtu následovalo biřmování uskutečněné vkládáním rukou (individuálně) a mazáním křižmem. Iniciaci doplňovali vedlejší rity: předání hořící svíce a obléknutí bílého roucha. Škoda, že kandidátky křtu stály zády ke shromáždění. Uvědomil jsem si to, když jim kmotři zezadu vkládali na ramena bílá roucha. Kandidátky mohly stát čelem ke shromáždění, nebo alespoň bokem, tak jak si stouply při obnově křestních závazků shromáždění.

Lidé navenek obnovovali svůj křest tím, že si zapálili od paškálu svíci, namočili ruku ve vodě, pokřižovali se a přijali individuální požehnání spojené s vkládáním rukou. Následoval průvod před kostel (po 5 minut zabírá kamera prázdný prostor).

4. Blok eucharistie

Eucharistickému bloku předsedal Pavel Kolář. Nejlepší nakonec. Eucharistická modlitba mne nadchla. Kolář je mistr slova, mystagog s kultivovaným přednesem, který poetickými, biblickými slovy přednesl kristocentrickou anaforu. Ne nadarmo mu studenti IES přezdívají „božský hlas“. Přitom využil zpívané aklamace z Farského liturgie. Podobně zpívané instituce a lámání chleba po konci anafory bylo převzato z této liturgie. Pomalu bych začal věřit, že Farského liturgie, stoletý útvar, který již neodpovídá současnému poznání eucharistických modliteb, je reformovatelný.

Bohoslužba v Betlémské kapli

Zrovna to bylo pár dnů po svátku Jana Husa, takže jsem se pro srovnání podíval na záznam přenosu z Betlémské kaple.2 V minulosti jsem měl s touto liturgií špatné zkušenosti.3 Pod vedením patriarchy Tomáše Butty se jistě mnohé zlepšilo. Přesto, když jsem se ptal kolegy husity, zda přenos viděl, tak mi odpověděl, že takový masochista zase není… Po shlédnutí přenosu a porovnáním s liturgií vigilie si kladu otázku, proč CČSH nevyužije vysílací čas ČT pro nějaký jiný formát než Farského liturgií. Všiml jsem si několika problémů, které liturgie z 6. 7. 2022 měla:

1. Útvar je sestaven za tří prolínajících se dějů, které spolu jen vzdáleně souvisí. Vlastní Farského liturgie, lidový zpěv a vstupy profesionálního sboru. Za hranou liturgického vkusu bylo např. přerušení eucharistické modlitby po instituci vystoupením sboru.

2. Tím, že struktura Farského liturgie je archaická, působí neuspořádaně. Např. přímluvy (nazývané „tužby“) jsou umístěny mezi 1. a 2. biblické čtení. Dnes je na Západě obvyklé klást přímluvy na konec bloku slova, tak, jak tomu bylo např. u Justina v polovině 2. stol. Svěřit přímluvy zástupcům jednotlivých stavů a profesí považuji za nápadité (zástupce akademiků, ekumeny, nemocničních kaplanů, armádních kaplanů, diakonie).

3. Eucharistická modlitba svěřená pražskému biskupovi byla na můj vkus přednášena pateticky, teatrálně s přetaženými gesty. Ale přednášející to tak zřejmě cítí, nepodezírám jej z falše. Závažnější je obsah. Eucharistická modlitba je, zejména v anamnetické části, dobrořečením Hospodinu nad chlebem a vínem. Zde toto dobrořečení prolínaly během preface i postsanktus prosby, a to dokonce prosby za nás samé. Eucharistická modlitba a jakákoli předsednická modlitba se obrací k Otci. Zde byl také oslovován Otec, ale i tu Duch, tu Ježíš.

I když mnohé na liturgii oceňuji (např. jasné téma dané výročím mučednické smrti M. J. Husa a výročím narození J. A. Komenského, které se promítlo do sestavení liturgie) po shlédnutí u mne převážil smutek nad tím, kam se může dobře míněná snaha za sto let dostat…

Mystická skúsenosť u Otca Sofronija I.

Život a dielo Sofronija Sacharova

Archimandrita1 Sofronij Sacharov, vlastným menom Sergej Semjonovič Sacharov (22. 9. 1896 – 11. 7. 1993) je považovaný za významného pravoslávneho askétu a mystika 20. storočia.

Narodil sa v Moskve do bohatej obchodníckej rodiny, veľmi zbožným rodičom. V rodinnom prostredí dostal základy náboženstva a duchovného života. Jeho mladosť je spojená s búrlivým obdobím po revolúcií v r. 1905. Okrem filozofie, náboženstva a mystiky sa venoval výtvarnému umeniu, prevažne maľbe, ktorú v rokoch 1915 – 1921 študoval. Jeho prístup k maľbe mal mystický nádych. V roku 1921 odišiel z Ruska. Krátko žil v Taliansku a v Berlíne. Zakotvil v Paríži. Tam vystavoval svoje diela.2

Po mystickom zážitku na Veľkú noc v roku 1924 sa rozhodol najprv pre štúdium teológie na pravoslávnom teologickom inštitúte sv. Sergeja, ktoré však po niekoľkých mesiacoch zanechal a odišiel na svätú horu Athos. Tam vstúpil v roku 1925 do ruského kláštora sv. Panteleimona.3 Po piatich rokoch kláštorného života spoznal starca Silvána. Stal sa jeho duchovným synom a v jeho blízkosti prežil osem rokov, až do smrti Silvána. Toto obdobie malo na Sofronija najväčší vplyv. Po smrti starca Silvána sa Otec Sofronij uchýlil do pustovne. V roku 1941 bol vysvätený za kňaza. Rozhodnutie zachytiť múdrosť starca Silvána písomne a podlomené zdravie, zrejme v dôsledku prísneho asketického života viedli k tomu, že sa v roku 1947 presťahoval do Francúzska. Počas rekonvalescencie po náročnej operácií sa okolo neho zhromaždili muži a ženy, túžiaci žiť mníšskym životom. Ale až v roku 1958 sa spolu s nimi presťahoval do Anglicka, kde v malej dedine v hrabstve Essex založil stauropegický (spadá priamo pod Ekumenický patriarchát v Konstantinopoli, nie pod miestnu pravoslávnu hierarchiu)4 kláštor sv. Jána Krstiteľa. Sem preniesol dôrazy, ktoré si osvojil na hore Athos od starca Silvána, ako aj svoju skúsenosť so životom cirkvi na Západe. To dalo základ ekumenickej otvorenosti a pohostinnosti voči prichádzajúcim pútnikom, kedy cesta za skutočným kresťanstvom je dôležitejšia ako denominačná príslušnosť. Dôležitými znakmi tohto kláštora je prax Ježišovej modlitby a ikonopisectvo. Naďalej pokračovalo vydávanie Silvánových spisov, ktoré započal Otec Sofronij už v roku 1948. Otec Sofronij zomrel v kláštore v r. 1993.5

Dielo Sofronija Sacharova zahrňuje tak spisy sv. Silvána, ako aj jeho duchovnú autobiografiu Vidět Boha, jaký je. Teraz sa chcem bližšie pozrieť na dielo Otca Sofronija. Svojho učiteľa predstavil už v roku 1948 v diele Starec Silván, mních z hory Athos. Dielo sa však nestretlo s takým ohlasom u pravoslávnych teológov, ako očakával. Táto práca neskôr vyšla v rôznych vydaniach, jazykoch, úpravách, často pod Sofronijovým vedením. V niektorých bodoch je ťažké odlíšiť, kde končí vlastné učenie sv. Silvána, a čo už sú interpretácie tohto učenia Sofronijom. V každom prípade Sofronij usiloval o oficiálne prijatie jeho popisu života sv. Silvána ako autentickej formy athoskej spirituality, čo sa mu aj podarilo.6 Jeho dielo prispelo veľkou mierou k procesu svätorečenia starca Silvána dňa 26.12.1987 konštantinopolským patriarchátom.7

Vzhľadom na dôležitosť mnícha Silvána v Sofronijovom živote považujem za vhodné priblížiť niekoľkými vetami jeho život. Vlastným menom Simeon Ivanovič Antonov (1866 – 1938) pochádzal z chudobnej ruskej roľníckej rodiny, ktorá získala slobodu ešte pred zrušením nevoľníctva v r. 1861. Po ukončení šesťročnej vojenskej služby v armáde odišiel na horu Athos, kde sa v roku 1892 stal mníchom. Pracoval ťažkou fyzickou prácou v mlyne, neskôr mal na starosti vedenie stavebných prác. Nemal teologické vzdelanie, jeho výnimočnosť bola daná jeho duchovnou skúsenosťou a jej reflexiou. Po vstupe do kláštora mu bol daný dar ustavičnej modlitby. Navzdory hlbokej modlitbe, mystickým zážitkom stretnutia s Kristom a prijatím Ducha Svätého nebol ušetrený pochybností, útokov démonov, úzkosti a odlúčeniu od Boha. Toto obdobie trvalo pätnásť rokov. Výsledkom tohto jeho zápasu o dosiahnutie duchovnej čistoty, pokory a svätosti bola radikálna forma kenózie, keď v modlitbe starec počul Božie slová „Zanechaj svoju myseľ v pekle a nezúfaj“. Silván sa stal vyhľadávaným duchovným otcom. Neskôr presídlil do menšieho kláštora Starý Rusikon. V tom čase sa s ním zoznámil Sofronij a stal sa jeho žiakom. Silván zažil spory okolo dôležitosti Ježišovej modlitby, resp. o dôležitosti dychových cvičení na správnosť aplikovania Ježišovej modlitby, tiež dôsledky boľševickej revolúcie v Rusku a jej dopady na život na Athose – či už išlo o absenciu ruských pútnikov, odliv mníšských povolaní, či obmedzenie finančnej podpory ruských kláštorov z ich vlasti.8

Kniha Vidět Boha, jaký je je duchovnou autobiografiou Sofronija. Ako sám Otec Sofronij hovorí v Predhovore knihy, ešte na hore Athos v roli duchovného otca objasňoval otcom – askétom duchovné javy, ktoré zažil, aby im dal možnosť domýšľať skúsenosti, ktoré mu boli poslané zhora. V priebehu rokov svojej činnosti sa rozhodol svoje prežitky dať na papier v nádeji, že táto spoveď, či duchovná autobiografia pomôžu aspoň niekomu nájsť priaznivé riešenie ich vlastných životných skúšok.9

U Boha je všetko nečakané10 – hovorí už v úvode, keď spomína životné etapy a situácie, ktoré vnímal ako bolestné, ale neskôr sa mu stali zdrojom poznania a sily pre zvládnutie výziev, ktoré pred ním stáli. Jeho duchovná autobiografia zachytáva jeho cestu k dosiahnutiu duchovnej zrelosti, totiž proces vedúci k tomu, aby sa človek stal tým, kým bol od začiatku zamýšľaný Bohom – jedinečnou, unikátnou, s ničím a s nikým neporovnateľnou osobnosťou. Duchovný život neprebieha priamočiaro, ale má svoje kľučky, pády, návraty. Napriek tomu a práve preto sa od človeka očakáva jediné: zostať na tejto ceste, zostať v láske Kristovej. Len tak môže človek smerovať k slobode. Kráčať za Kristom vyžaduje odvahu a vytrvalosť. Myslenie a duchovná cesta Otca Sofronija boli zakotvené v tradícií svätých Otcov. Vernosť tradícií a otvorenosť mysle a srdca boli hlavnými črtami jeho cesty.11 Počas nášho života nie sme schopní dosiahnuť dokonalosť, ale musíme sa o ňu neustále usilovať. Uspokojiť sa s už dosiahnutým stupňom nie je žiaduce.12

Mystická cesta Otca Sofronija

Za najdôležitejšie východiská jeho života, na ktorých sa mohli formovať a dozrievať mystické dôrazy, považujem: rané detstvo, dospievanie, štúdium maľovania a teológie, život na hore Athos a stretnutie so starcom Silvánom a v neposlednom rade založenie kláštora v Essexe v Anglicku.

Rané detstvo

Sofronij bol už v detstve ovplyvnený kontextom svojej rodiny. Živá viera a skúsenosť s Bohom v živote jeho rodičov ho robili citlivým na prítomnosť Boha. Od detstva bol nosený, či vodený do chrámu, kde priestor, ale aj liturgia mali na neho mocný vplyv. V chráme aj pri modlitbách prežíval pokoj a tichú radosť, spojenú s vnímaním Boha ako svetla, iného ako bežné svetlo slnečného svitu, osvetľujúce mesto. Aj okolnosti svojho narodenia vnímal ako prejav Božej moci a priazne.13

Vojna a dospievanie

Toto obdobie detskej viery a v dôvery v Boha však netrvalo dlho. Tu môžem pripomenúť protestantského filozofa Paula Ricoeura, ktorý upozorňoval na to, že obdobie „prvej naivity“, či „prvej bezprostrednosti“, ako ho nazýva, je vystriedané pochybnosťami a prehodnocovaním dovtedy bezproblémového a priateľského sveta a to v miere tým väčšej, čím je väčší otras, ktorý mladý človek zažije. Násilie a smrť spojená s vojnou sú určite jedni z najväčších zneistení v živote.14 A Sofronij, ktorý vo veku sedemnásť rokov bol konfrontovaný s vojnou a všadeprítomnou smrťou a utrpením, začal uvažovať o smrti, o večnosti a zmysluplnosti života.15 Obrátil sa k mystickej filozofií nekresťanského Východu a v nej hľadal odpovede na svoje otázky. Táto mystická východná filozofia v ňom rezonovala aj počas jeho etapy života ako maliara.16

Štúdium maľby a teológie

Okrem východnej filozofie a mystiky mal na jeho tvorbu veľký vplyv aj maliar Vasilij Kandinskij s jeho abstraktnými maľbami. Až okolo roku 1920 si Sofronij uvedomil, že abstraktné umenie nedokáže zodpovedať jeho existenciálne otázky po Bohu ako najvyššom Bytí.17 Začal sa venovať maľovaniu prírody. Spolu s rovnako naladenými priateľmi – maliarmi po čase začali vystavovať najprv v Moskve, neskôr aj v Berlíne a v Paríži.18 Ale ani umelecká tvorba a úspechy ho plne nedokázali uspokojiť.19

V tom období sa v jeho kresťanskom prežívaní začínajú profilovať najmä dve témy: Ježišov príkaz milovať Boha celým srdcom, dušou a mysľou podľa Mt 22,37 a hľadanie skutočného významu Božieho zjavenia Mojžišovi „Som, ktorý som“ (Ex 3,14). Veľkú úlohu v jeho živote zohrali tiež Sergej Bulgakov a Nikolaj Berďajev, ktorí významnou mierou ovplyvnili jeho teologické myslenie a asketickú prax. Bulgakov svojim dôrazom na kenóziu, Berďajev dôrazom na slobodu a predstavou človeka ako mikrothea.20 Toto búrlivé obdobie vyvrcholilo mystickým zážitkom - videním nestvoreného svetla počas troch dní na Veľkú noc v roku 1924.21 Ovplyvnený mystickým zážitkom študoval v období rokov 1924 – 1925 teológiu na novozaloženom Pravoslávnom teologickom inštitúte sv. Sergeja, ale ani štúdium mu nedokázalo uspokojivo odpovedať na jeho otázky. Odišiel preto zo seminára a vstúpil do ruského kláštora sv. Panteleimona na hore Athos.22

Hora Athos a starec Silván

V kláštore na hore Athos pokračoval v úpornom hľadaní odpovedí na svoje existenciálne otázky. Zahĺbil sa do štúdia spisov Otcov Cirkvi a to mu otvorilo oči a vnieslo svetlo a porozumenie do mnohých udalostí z toho, čo dovtedy prežil.23 Kľúčovým a rozhodujúcim momentom, ktorý ovplyvnil celý jeho nasledovný život, bolo však stretnutie so starcom Silvánom. V jeho blízkosti ako jeho žiak strávil osem rokov, až do starcovej smrti v roku 1938. Bolo to obdobie duchovného zrenia a dospievania vo všetkých aspektoch spirituálneho a mystického života, počnúc modlitbou, cez pokánie a asketický život, až po vnímanie slobody, nestvoreného svetla a zbožštenia (theozie). Tam sa v jeho živote všetko akosi usporiadalo a zapadlo do seba. Nový smer zrelého umelca nadobudla aj jeho maliarska tvorba, keď od svetských motívov prešiel k ikonopisectvu.24 Po smrti starca Silvána sa uchýlil do pustovne. Až v roku 1947 sa vrátil do Paríža, hlavne, aby sa venoval spísaniu životopisu Silvána.

Založenie kláštora

Založenie kláštora predstavovalo pre Otca Sofronija akúsi konečnú stanicu jeho pôsobenia. Okrem šírenia spirituality starca Silvána, hesychastickej spirituality25 a praxe Ježišovej modlitby sa zameral tiež na ikonopisectvo. Tu dosiahla jeho umelecká tvorba vrchol, došlo k symbióze duchovnej a umeleckej zrelosti. V kláštore sa Sofronij usiloval o nastolenie priateľskej atmosféry a vzťahov v duchu vzťahov existujúcich v Najsvatejšej Trojici. Voči návštevníkom sa uplatňoval priateľský prístup, kde vzťahy sú doležitejšie ako denominácie. Takto vlastne začali do kláštora prenikať myšlienky ekumenizmu.

1 Archimandrita je predstavený kláštora, ktorý je zároveň kňazom. Pozri : SOFRONIJ (Sacharov), archimandrita. Ctihodný Siluan Atoský. Prešov: Misijné spoločenstvo svätého veľkomučeníka Juraja Víťaza, 2005. Slovník na s. 271.

2 SOFRONIJ, (Sacharov), archimandrita. Vidět Boha, jaký je. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017. S. 267 – 277. Životopis v doslove ku knihe, napísali Marina Luptáková a Michal Řoutil.

3 NOBLE, Ivana. NOBLE, Tim. BAUEROVÁ, Kateřina. PARUSHEV, Parush. Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě. Brno: CDK, 2016. S. 85 – 87.

4 NOBLE, tamtiež, s. 91, pozn. pod čiarou č. 110.

5 NOBLE, tamtiež, s. 87 – 92. Porovnaj tiež Životopis v doslove ku knihe: SOFRONIJ (Sacharov), archimandrita. Vidět Boha, jaký je, s. 267 – 277, autorov Luptáková, Řoutil.

6 NOBLE, tamtiež, s. 87 – 89 a pozn. pod čiarou č. 95, 98 a 99.

7 SOFRONIJ (Sacharov). Vidět Boha jaký je. Doslov, s. 272.

8 NOBLE, tamtiež, s. 82 – 85. Porovnaj tiež NOBLE, Cesty pravoslavné teologie ve 20. století na Západ. S. 250 – 251 a pozn. č. 229.

9 SOFRONIJ, tamtiež, s. 9 – 10.

10 SOFRONIJ, tamtiež, s. 19.

11 SOFRONIJ, tamtiež, s. 277 – 281, Doslov ku knihe. Marina Luptáková a Michal Řoutil.

12 SOFRONIJ, tamtiež, s. 131.

13 SOFRONIJ, tamtiež, s. 37 -38, 33. Mikell Hill vo svojom diele uvádza podrobnosť zo života Otca Sofronija. Pri jeho pôrode hrozila smrť jemu i jeho matke. Vyzeralo to, že bude zachránený len on alebo len jeho matka. Otec sa s ťažkým srdcom rozhodol, aby lekár prednostne zachránil život manželke. Lekárovi sa podarilo zachrániť oboch – rodičku i dieťa. Otec potom z vďačnosti dal novorodeniatku meno Sergej po lekárovi, HILL, Mikel. Elder Sophrony. The grace of godforsakennes & the dark night of the soul. s. 48 – 49. Dostupné z: academia.edu,

14 NOBLE, Ivana. Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno: CDK, 2004. S. 84 – 85.

15 SOFRONIJ, tamtiež, s. 12 – 15.

16 SOFRONIJ, tamtiež, s. 15 – 17, 28.

17 Bytie ako filozoficko – teologickú kategóriu chápe Sofronij existenciálne. Obsah pojmu sa u neho vyvíjal v čase. Sprvu ako dieťa chápal chrám pocitovo ako miesto, kde mu je dobre – kde ho obklopuje istota a svetlo, iné a jasnejšie ako svetlo slnečného svitu. V čase, kedy sa venoval východnej filozofií a náboženstvu, predstavovalo Bytie preňho neosobné Absolútno, v ktorom sa treba rozplynúť, zaniknúť do vesmíru, prípadne do ničoty. V čase štúdia maľby, najmä pod vplyvom filozofických názorov maliara Kandinského, sa Absolútno konkretizovalo v Abstraktnom. Bohatý vnútorný život maliara sa mal pretaviť do tvorby abstraktných diel, ktoré by sa od umelca osamostatnili a začali žiť vlastným životom. Až stretnutie s osobným Bohom Mojžiša „Ja som“ mu umožnilo uvedomiť si, že on ako umelec nemôže vytvoriť nič nové, čo by už neexistovalo. Všetko je už vytvorené, a ide len o to, ako prežívať vzťah s osobným Bohom v modlitbe, v askéze a iných atribútoch duchovného života, vedúcich k zbožšteniu ako pravoslávnemu výrazu spásy a ako tento vzťah zhmotńovať v umeleckej tvorbe. U Sofronija k zavŕšeniu tohto procesu dochádza v ikonopisectve ako výraze eschatológie. Jeho ikony sú zbožštená realita.

18 HILL, Mikel. Elder Sophrony. S. 50 – 56.

19 SOFRONIJ, tamtiež, s. 16 – 18.

20 Nikolaj Alexandrovič Berďajev, filozof, považoval slobodu za najvyšší princíp. Sloboda je tvorivosť, zároveń zodpovednosť. Len cez uplatňovanie tvorivej sily sa človek stáva osobou. Boh je najvyššia sloboda. BARNÍKOVÁ, Zuzana, Katedra filozofie FHTU, Trnava. Problém slobody u ruských exilových filozofov 20. storočia. In: Filozofia roč. 57,2002, č. 8. S. 605 – 611. [online]. [cit. 12.5.2021]. Dostupné z: .http://klemens.sav.sk/doc/filozofia/2002/8/605-611.pdf

Otec Sofronij sa k téme slobody vracia na niekoĺkých miestach v diele Vidět Boha, jaký je a prízvukuje, že sloboda znamená predovšetkým nechcieť nikoho ovládať a nedať sa nikým ovládať a zotročiť, a to ani vlastnou slobodnou vôľou. Témou sa zaoberá napr. na stranách 42, 106, 113 – 117 – 121. Viac než Sloboda, je však Boh pre neho Pokorou, ba kenóziou. Napr. strany 24, 30, 54, 110, 126, 131, 138 – 139, 141, 142, 147 – 151, 186 – 187. Tu súznie s teológiou Sergeja Bulgakova, u ktorého sloboda a láska Boha viedli ku kenózií celej Najsvatejšej Trojice, ktorá sa skončí vlastne až v uskutočnení Apokalypsy v Zj podľa Jána. BULGAKOV, Sergej. Beránek Boží. Olomouc: Refugium Velehrad – Roma, s.r.o., 2011. S. 270 – 382.

21 NOBLE, Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě. s. 86. Hill vo svojom diele Elder Sophrony polemizuje, či k mystickému zážitku došlo v r. 1924 alebo v r. 1925. HILL, tamtiež, s. 58, pozn. č. 231 pod čiarou.

22 NOBLE, Ivana. NOBLE, Tim. BAUEROVÁ, Kateřina. PARUSHEV, Parush. Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě. Brno: CDK, 2016. S. 85 – 87.

23 SOFRONIJ, tamtiež, s. 18.

24 Seeking Perfection in the World of Art: The Artistic Path of Father Sophrony. In: Orthodox Arts Journal. Recenzia Christabel Helena Anderson z 3.1.2019.[online.]. [cit. 10.2.2021]. Dostupné z: https:/orthodoxartsjournal.org/seeking-perfection-in-the-world-of-art-the-artistic-path-of-father-sophrony/.

25 O hesychazme, jeho vývoji, dôrazoch a súčasnosti podrobne NOBLE, I. a kol.. Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě, kapitola 2, s. 61 – 118. Pozri tiež MEYENDORFF, John. Svätý Gregor Palamas a pravoslávna mystika. Trnava: Tlačiareň svidnícka, s.r.o. 2010. Pozri tiež VOPATRNÝ, Gorazd. Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita: pohled na člověka a duchovní život z pravoslavné perspektivy a její spiritualita. Brno: L. Marek, 2003. Vopatrný sa odvoláva na grécky patristický slovník Lampeho a uvádza tri významy pojmu hesychia: 1.mlčanie Boha pred zjavením svojich tajomstiev, 2.mlčanie, pokoj, tichosť, kľud ako stav duše, 3. mlčanie, kľud ako stav odlúčenia od sveta. VOPATRNÝ, tamtiež, s. 10. NOBLE, I. a kol. Mnohohlas pravoslavné teologie ve 20. století na Západě sa odvoláva na J. Meyendorffa, a uvádza ešte 4. význam, a to politický hesychazmus ako ideologický systém. S. 62.

Od zpovědi ke smíření

autor: 

(2001)

Poslední koncil rozhodl, že některé svátosti třeba radikálně obnovit a slavit podle novelizovaných rituálů. Svátost pokání zažila rekonstrukci zásadní, protože dosavadní soudní řízení usilující o milost odpuštění se mělo přepracovat na slavnost smíření. Je to významná a podstatná změna, nikoli změna kosmetická, jak si myslí mnoho českých katolíků, kteří se spolu se svými kněžími domnívají, že se v podstatě měl změnit pouze název a jazyk vysluhování. Změnila se nejen struktura svátosti, ale i její teologie. Všechny změny důkladně popisuje rituál svátosti platný od sedmdesátých let. Bohužel jej málokdo užívá, dokonce málokdo zná.

Změny vztahů

Žijeme ve světě, který je pluralitní, je globální, ne však universální, je přehledný a zároveň bezbřehý, zahrnuje všechny extrémy. To účinně evokuje v mnoha jedincích pocity osamělosti, bezmocnosti a bezcennosti. V takovém světě má člověk z velké části odůvodněný pocit, že je ponechán sám sobě a napospas často anonymní přesile. Neříkáme už té přesile „Mocnosti“ jako za dob Pavlových, ale ani dnes není křesťan osvobozený vykupujícím Kristem v praxi svobodný.

Křesťana tiskne svět, ale také jej svazuje náboženská tradice. Nejen jeho hříšnost, ale také neurotizované nitro, pocity viny, slepé uličky marných pokusů o zdokonalení.

Vedle společenské kulturní nebo pseudokulturní konstelace budují hradby kolem osamělých také předsudky, viny a nejčastěji hřích. Hřích člověka osamocuje a frustruje marností. Trvá-li nedobrovolná osamělost nebo frustrace dlouho, rozkládá lidskou identitu.

Člověk je tvor společenský. Odcizení jej vzdaluje společnosti i Tvůrci. Ztrácíme schopnost živit se kořeny z minulosti (osvobození z Egypta), rozumět sobě samým, toužit a budovat budoucnost.

Nějak neutralizovat vlivy odcizování a ztráty naděje je člověku naprosto nutné, má-li mít jeho existence smysl trvalejší, než dokáží vzbudit iluze podporované emocemi nebo drogami. Musí se vypořádat s vinou, s pocitem viny, s hříchem.

Vina

Společnost musí upravovat společné soužití nějakými pravidly, resp. normami. Kdekoli existuje nějaký zákon, dřív nebo později dojde i ke kolizi s ním a k jeho prolomení.

Vina vznikne prolomením nějaké autenticky zavazující normy.

Provinit se lze proti zákonu o daních, proti silničnímu zákonu definujícímu dopravní značky, proti etickým nebo morálním pravidlům a konvencím - to vše generuje viny. Vina má objektivní rysy. Vznikne samotným porušením normy bez ohledu na stupeň faktické odpovědnosti za porušení právního stavu.

Neznalost zákona neomlouvá. Nerozhoduje, zda takovému narušení zákona nebo pravidla člověk přitaká nebo je do takové situace vržen nevědomky nebo i proti své vůli. Vinen je řidič, kterému na poslední chvíli před auto vběhlo dítě. (Není vinen trestně, ale vinen je.)

Pocit viny

Vina stojí a padá s právním nárokem zákona, který povinnost vymezil. Pocit viny vzniká díky svědomí. Je to subjektivní reakce na faktické nebo i jen domnělé provinění. Pokud viníka někdo věrohodný ujistí, že porušený zákon vlastně ve skutečnosti neexistuje nebo nezavazuje, vědomí viny mizí.

Pocit viny souvisí se subjektivním hodnocením situace, a s vědomím odpovědnosti za nastalý stav.

Právě pocit viny stimuluje skutečného provinilce, aby se s vinou nějak vyrovnal, aby se nějak vyvinil, zbavil odpovědnosti za vinu, stal se opět správným, „spravedlivým“. Pocit viny podložený mizí, pokud se vina objektivně nebo i jen subjektivně odstraní. Pocit viny však nemusí být vždy podložen reálnou osobní vinou. Jsou neurotici, které mučí pocit viny žádným osobním proviněním nepodložený, jako např. zločin dávných předků, anebo zločiny jen domnělé. Stále častěji jsme svědky také opačného defektu, kdy nesporný viník považuje sám sebe za „neviného“ prostě proto, že vinen být nechce nebo nechce nést následky viny.

Hřích

Povědomí hříchu ve společnosti obecně upadá, a to i u upřímně věřících. Není zvláštností, kdy hřích se považuje za synonymum sexuální rozkoše, ne –li už potěšení souvisejícího se sexem nebo erotem. Mnozí považují hřích za náboženské synonymum viny. Neprávem. Existují viny, které nejsou hříšné a hříchy, které nezačaly vinou.1 Vina mění právní statut provinilce. Pocit viny mění jeho personální stabilitu. Hřích mění existenciální statut člověka, ovlivňuje jeho schopnosti vidět, soudit, jednat. Svými následky a projevy (ovocem) připomíná hřích spíš nemoc. Proto je na místě rozlišovat podobně jako v nemoci případ těžký a lehčí.

Hřích je mysterium, tajemná událost, která mění - podobně jako nemoc - akceschopnost i šance budoucnosti člověka.

Hřích zasahuje a modifikuje vztahy člověka nejen k Bohu, ale všemi směry, i vůči vlastnímu já. V bibli najdeme řadu vzájemně různých interpretací toho pojmu; společným jmenovatelem těch událostí je nezralá nebo nepřiměřená (nemocná) reakce dospělého člověka na situace. Je to věc srdce, hřích sídlí v srdci, říká Ježíš.

Původně dobrý lidský vztah ochoří, zplaní, nenese plody, nekomunikuje. Hlavními důsledky hříšné situace je osamělost a zmarnění.

Ovoce hříchu

Jako každý chorobný novotvar jednak deformuje ostatní lidsky významné funkce, jednak žije na úkor energie potřebné jinde. Třeba touha po sjednocení, která je principem každé lásky, víc a víc ztrácí svou naléhavost, až je docela přehlušena oportunistickými "potřebami" seberealizace v současné chvíli. Ovoce hříchu nebývá jen nepříjemné nebo nežádoucí. Ovocem rajského hříchu je smrt, ale také „otevření očí“. Někteří novozákonní autoři mluví o jediném hříchu, neznají hříchy, jen hřích.

Člověk se díky hříchu pohybuje jakoby na nakloněné rovině: něco je obtížnější než normálně, něco se stane nebezpečně snadno dostupným.

Nedostatek soudnosti nebo i sil náležitě žít a prožívat žene člověka k náhražkám. Člověk se odcizí nejen Bohu, ale bližním, sobě, své práci, vztahům i věcem, které jej dřív nesly, protože díky jim miloval. Adam nejprve po Evě toužil a velmi se z ní radoval, pak na ni sváděl jejich společnou neposlušnost. Bible tomuto procesu říká (u Jeremjáše)2: opustit zdroje vody "živé" tj. pramenité a vyhledávat "cisterny rozpukané", ve kterých by se schraňovala jen náhodná dešťová voda, ale ani ta se v laciných cisternách díky puklinám neudrží.

Boj proti hříchu bude marný, jestli se v rámci pokání (změny postoje) nevzdáme i ovoce.

Ospravedlnění

Cestě ze  zakletí hříchu se říká různě: podat zadostiučinění, se slovy lítosti požádat o milost, začít nový život. Jenže ne každá z těch metod je účinná pro všechny hrozivé změny vztahů.

Evangelium například dává Ježíšovi do úst tvrzení, že „hříchy odpouští jen Bůh. Bible budí dojem, že z vin i hříchů může být člověk ospravedlněn. To slovo mnohé klame, budí dojem, že existuje nějaká finta nebo procedura, která udělá ze zločince člověka spravedlivého, tedy toho, který každému včetně Boha dává to, co mu právem patří. Tak tomu rozumí tradice kořenící v antickém Řecku. Bible ovšem slibuje něco radikálně jiného.

Podle Bible je Bůh spravedlivý tak, že zůstává věrný své smlouvě stranící člověku a vůbec stvoření. Člověk je spravedlivý v biblickém smyslu tím, že je zahrnut mezi ty Bohu bez výjimek milé, blízké, milované.

Podle Pavlova novozákonního přesvědčení je člověk ospravedlněn (sloveso je v pasivu), nestane se spravedlivým nějakým činem morálně kompenzujícím špatnou minulost, ale je přijat mezi ty omilostněné milostivým rozhodnutím Božím, a to díky vztahu víry (důvěry).

Nejasnosti vznikají právě smísením reality viny s realitou hříchu. Napravit lze jistě násilí vůči zákonu, vinu. Je-li hřích nemocí srdce, pak návrat takového zdraví není v lidské moci, uzdravovat mysterium dokáže právě jen Bůh. Ten vládne stvořitelské moci, on je Pánem života.

Vyvinění

Vinu lze vykoupit (zaplatit trestem případně vynahradit přiměřeným zadostučiněním uloženým tím, proti komu se vina "vzbouřila"), odpustit, zahladit milostí.

Vina vykoupená nebo odpuštěná legitimní autoritou je smazána „před lidmi i Bohem“. Taková napravená vina právně už neexistuje, jako kdyby se nikdy nestala. Funguje to natolik, nakolik je pravdivý čin nápravy.

Ospravedlnění hříšníka

Řecké pojetí spravedlnosti nebylo v době Ježíše a apoštolů v Palestině nijak neznámé. Proto Ježíš věnuje - podle Lukáše3 – vysvětlení problému odpuštění a vůbec nápravy hříchů a vin relativně složité podobenství (spíš mášal) o marnotratném synu. Prolíná se tu vina a hřích, proto i náprava je složitá a mnohovrstevnatá.

Nemoc srdce

Mladý muž už nechce doma dennodenně pracovat na poli, chce si užít. Vyžádá si od otce svůj dědický podíl a vyrazí do světa. Syn tam doslova promarnil otcovu přízeň. Nikoli nedorozuměním, nikoli neúspěchem v riskantním podnikání, nikoli ze slabosti rozházel výsledky celoživotní otcovy námahy.

Úpadek mládence byl dokonalý: v židovském společenství nemohl padnout nikdo hlouběji, než služebník vepřů - zvířat pro Semity neopravitelně nečistých; ten mládenec však těmto nečistým zvířatům ještě záviděl.

Když zchudne až na úroveň otroka, závidí i vepřům, že si žijí lépe. Začíná vidět svět jinýma očima. Dovede si např. zkalkulovat, že být otrokem u vlastního otce by mělo jisté výhody.

A tak se rozhodne vrátit. Ten návrat není snadný, mládenec lituje zatím jen sám sebe, svůj momentální hlad.

Vina či hřích

Syn žádný zákon neporušil, na dědictví měl právo. K otci nepřichází žebrat, ale vydělat si obživu prací. Těžko mu dokázat vinu.

Zato zmarnil nejen otcovu práci, ale i otcovu naději. Otec nese těžce marnost dosavadního svého i synova úsilí, nazývá to „smrtí“ své ratolesti. Tahle dramata zákon neupravuje, ale drama to nesporně je. Hýření a všechno ostatní už bylo jen trapným důsledkem (ovocem) té pýchy nezralého, se kterou zahodil cizí i své dosavadní úsilí o věci správné.

Ve známém podobenství o hřivnách je potrestán ten, kdo naprosto jistě byl nevinen. Neporušil žádný zákon, když svěřenou hřivnu pro jistotu zakopal, aby ji chránil před zloději. Ale hřích je tu evidentně: Hospodář a sluha se vzájemně nebezpečně odcizili, už si nerozumějí, jeden druhého obviňuje.

Kde nastává odcizení, je i hřích. Kde dojde k zmarnění, je tam hřích.

Hřích tentokrát spočívá v tom, že: „…ač jsi věděl, že sbírám, co jsem nerozsypal…“ Nedělal jsi to, co si přeji já, ale co sis přál ty sám – nemít problémy bylo důležitější než Hospodářova vůle. To smíš, ale není to služba ani víra Hospodářovi.

Změna osudu se nepodaří tomu, kdo svůj stav sám sobě zakrývá, lakuje na růžovo. Mládenec musí postupně ale opravdu změnit smýšlení.

Prvé kroky správným směrem mohou mít docela nenáboženskou motivaci: Mění smýšlení, protože tím získá přístup k jídlu.

Marnotratný ještě nelituje, ale změnu chce. Katolická morálka tomu říká „lítost nedokonalá“.

Proces změny smýšlení

Naše nábožné nebo slušné stereotypy by nás patrně vedly jinak než Ježíšův návod. Toho hocha v podobenství nevrací zpět na dobrou cestu probuzená ctnost, ale docela obyčejný hlad a hnus nad tím, že se ocitl na dně.

Ten původně hloupě zpupný mladík se vrací trochu jiný, než odcházel. Rozumí, že se nevrátí prostě zpět do pozice hýčkaného nejmladšího, na takovou pozici neměl právo, byla to milost. Zatím jsou to křehké rostlinky.

Pokání

Vinu může smazat, ale nevrací ani původní pozice, ani původní bytostnou nevinnost. Nelze už vstoupit podruhé do téže řeky.

Člověk se vrací nikoli jako nevinný, ale zralejší všemi trpkými zkušenostmi a také novým poznáním: synáček si možná poprvé v životě také připustil, že má otce.

Pokud je na scéně i vina, nové smýšlení hledá nová východiska, protože napřed nutno vypořádat se s vinou.

Hřích smazat nelze, ten lze jen vyléčit; k tomu potřebujeme moc ne menší než boží.

I pak už zůstane zdraví srdce křehké. Vyžaduje:

posílit imunitu (tomu se říká lítost)

posílit personální rovnováhu člověka, resp. jeho konkrétních postojů (tomu se v náboženství říká předsevzetí).

V podobenství léčí otec synáčka šokem: Prý se "Ztracený se nalezl", "mrtvý ožil". Žádné výčitky nebo dokonce soudy!

Celému léčivému procesu se říká smíření. Musí na něm aktivně spolupracovat všechny dotčené strany.

Důležitá poznámka: Podobenství nezakrývá, že otec jedná nespravedlivě, že riskuje ztrátu toho pracovitějšího ze synů. Jenže právě taková, a ne jiná pravidla dal procesu smiřování ten, koho považujeme za svého spasitele, zachránce ze všech zhoubných nemocí, ale také za posledního soudce.

Smíření vyžaduje změnu kursu na obou stranách „sporu“. Při každém vážném úsilí o smíření si musí obě strany:

- uvědomit rozdílnost svých životních stylů a tendencí

- ochotu upravit směr své cesty vstříc druhé straně

- navázat komunikaci.

I nejlepší rodič se musí změnit, má-li vyjít upřímně přivítat své nezdárné dítě.

Právě ta ne-vinná strana nabízí odpuštění, o které provinilá strana ještě nedokáže žádat anebo žádá hodně problematicky.

Může se stát, že jsme opravdové komunikace s odpůrcem dlouho neschopni a je pak třeba dost pokorné trpělivosti, aby se slovo stalo tělem; možná musíme trpělivě vyhlížet "kairos".

Žádný z důležitých prvků nelze nahradit atrapou. Bible se totiž nespokojí s tím, že pravdu mluvíme, vyžaduje pravdu činit.4

Pro biblického člověka byla pravda něčím víc než jen správnou ideou. Pravdu bylo nutno praxí prověřit jako něco osvědčeného.

Smíření bude pravdou, prokáže-li budoucnost, že cesty obou stran - Boha i člověka - už zase opravdu míří do téhož cíle, mají vzájemně srozumitelnou řeč. Ale mýlí se každý, kdo by chtěl komunikaci obejít předstíráním nebo magií.

O tohle se pokoušejí někteří věřící už od počátků církve.5

Svátostné formy ospravedlnění

Ježíšův koncept umění smíření

Právě proto je moudré nejen se smiřovat, ale smiřovat se dokonce před církví; té se všechny naše výhry i prohry týkají bezprostředně. Od křtu už žádný náš hřích není jen náš osobní, je také nějak hříchem naší církve.

Liturgie jako veřejná bohoslužba (hřích i smíření jsou akty sociální)

Málokdo vidí problém svých osobních hříchů jako problém smíření, kdekdo se spokojí s božím odpuštěním (a o odpuštění bližních ani nemíní nikoho požádat). Málokdo usiluje o smíření - leda o příměří s Bohem, který by jej mohl jednou odsoudit. Odcizování jako kdyby nikomu nevadilo, a tak se ani nezahrnuje do případné snahy po obrácení.

Měli bychom se vyhýbat zpovědím, ve kterých reálné smíření nahrazuje výčet nedokonalostí či vrozených povahových kazů. I zpovědi "ze zbožnosti" mají svůj smysl, ale jsou obecně ještě obtížnější než návraty od koryt prasat: musí být a zůstat po mnoho let činem pravdy, nejen zbožným předsevzetím - a to je u těch nedokonalostí zvlášť obtížné. Nesmí také nikoho dispenzovat od úsilí znovu poctivě korigovat své dosavadní směřování s nadhledem tak, aby se odcizování božímu lidu i Kristovu království přece jen překonávalo.

Ani stoické ctnosti nejsou k zahození. Jenže nezachraňují člověka ctnosti, ale smířenost s jeho Stvořitelem a vykupitelem. Ježíš dovedl jednat někdy i zřetelně proti ctnosti: dovedl se rozlítit nad kupectvím před svatyní, dovedl veřejně zostudit úctyhodné představitele náboženské obce. Ukáznění mu také předhazovali, že je "žráč a pijan vína". A přece jsme vykoupeni. Uvěřili jsme, že se tak stalo nikoli dokonalostí Sokrata, ale vírou, nadějí a láskou našeho Pána - Krista Ježíše, protože Kristus je dokázal učinit pravdou.

Prolomení práva se děje na úkor práva našich bližních. Viny (a ze stejného důvodu i hřích) důsledky sociální, dopadají na společenství. Ten odchod a ještě víc návrat marnotratného způsobil rodinné drama - starší syn dosud doma spokojený se najednou cítí otcem poškozen. Hřích se děje nejen v osobní rovině aktéra, zasahuje vždy i do okolí, mezi blízké aktéra. Každá pravdivá náprava proto musí směřovat nejen k uzdravení vlastního já, ale také k ostatním. A tak by mělo každé pokání vzít ohled i na ty společenské důsledky. To není snadné, někdy jsou velmi široké, někdy utrpí okolí škodu vůbec už nenapravitelnou. Teprve proměnu životního postoje včetně objevu společenské odpovědnosti jednotlivce lze považovat za křesťanské vyrovnání se s vinou.

Nesvátostné formy ospravedlnění

Jer 1, 4-10; L 15, 11-24; smíření s rolí proroka, pastýře a kněze

V den našeho křtu se stalo i každému z nás něco podobného, co tehdy mladíčkovi, pozdějšímu proroku Jeremjášovi. Křtem jsme přijali všichni povolání proroka, dokonce i povolání kněze a pastýře. Přijali jsme povolání; slávu i břemeno, úkol i ocenění. Jak to s touto hřivnou v nás vypadá dnes, po mnoha letech života v církvi?

Prorok naštěstí nemusí být bez povahových kazů, a přesto bude věrným božím nástrojem; mnoho proroků asi také nemělo dost ctnosti. Prorok by však měl v každém případě splňovat jinou podmínku: měl by rozumět Božímu slovu a zároveň rozumět i své době. Ani knězem či pastýřem (nebo chcete-li dnešním jazykem: hospodářem společenství) není člověk díky svým ctnostem, ale proto, že naši bližní takové služby občas potřebují. Všichni jsme k tomu tedy prostě pověřeni a pověřeny. Hospodin svůj lid pěstuje a stará se. Zato ukládá Pán toho lidu všem těm potenciálním i aktuálním služebníkům a služebnicím trpělivě měnit smýšlení. Tuhle výzvu adresoval Ježíš všem; kdo ji zapomíná, určitě se svému povolání časem odcizí. Právě to by tedy mělo stát kostrou našeho sebezpytování. Ne defekty slušného vychování, ale věrnost téhle boží vůli.

Praktická doporučení ke smiřování

Věříme, že nás bude soudit právě ten Syn člověka, který vypráví originál podobenství o Marnotratném. Míní při soudu postupovat zase jen podle těch divných názorů a nikoli podle našich tradičních zbožných představ. Takový proces smíření či uzdravení vztahů má svá pravidla, která odpovídají lidské přirozenosti, ale jejich výběr není v moci člověka, patří Bohu. A tak nezbývá než vzít vážně, že s-míření odcizeného synáčka a jeho domova začíná změnou životního kurzu, ne pouhou kosmetikou. Lid exodu šel pouští tak, aby cesta boží, cesta ohnivého sloupu před božím lidem se znovu a znovu stávala cestou toho lidu. V církvích prvních staletí bylo smíření hříšníka velikou událostí - slavil ji každý jen jednou za život, a to veřejně před biskupem a všemi věřícími. Na druhé straně není nejstarší praxe církve nutně i dnes praxí nejlepší: můžeme zajisté využít milostnosti svátosti smíření mnohem častěji než oni. Nikdy by však neměla být naše svátost smíření méně pravdivá než ta jejich neopakovatelná slavnost uprostřed Velikonoc. A nezapomeňme, že jejím smyslem není retuš charakterových kazů marnivců nebo neurotických pobožnůstkářů, ale smířit nás znovu s rolí našeho křestního povolání proroka, kněze a hospodáře.

1 Takový stav musíme přinejmenším předpokládat. O Ježíšovi dosvědčuje Nový zákon, že „byl bez hříchu“ (Žd 4, 15), ale evangelisté dosvědčují celou řadu případů, kdy Ježíš porušil platné náboženské zákony a učil tak i jiné.

2 Jr 2, 13

3 L 15, 11-32

4 J 3, 20-21; J4, 23-24; 2K 4,2

5 2Te 2, 9-12

Bílá Voda

Na pultech knihkupectví se objevil román Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Vzápětí se objevilo množství recenzí, protože kniha vyvolala velké ohlasy. Můj hlas se ve všem tom halasu a tartasu bude ztrácet a možná bude nadbytečný Možná také tato recenze bude mírným spoilerem, tj. může prozradit něco z finále knihy.

O čem že ta kniha vlastně je? A o čem není? Předně, jedná se o román, tedy o volné zpracování skutečnosti. Není to historická práce, ač z historickými materiály pracuje a v knize najdeme mimo jiné autentické přepisy různých dokumentů. Nejedná se ani o literaturu faktu. Už vůbec neaspiruje na to objasňovat teologické a disciplinární otázky římskokatolické církve. Jinak tam najdeme snad všechno ostatní. Trochu ve stylu Dana Browna je představena tajemná, byť skutečně existující, postava Vilemíny z Milána (+1281) a jejích neexistujících následovnic, v knize jmenovaných jako řád Anežčiných panen. Není to samoúčelné, postava Vilemíny zde funguje jako záruka toho, co by církevničtí puristé rádi viděli v kolonce quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est.

Najdeme tam dále lásku a zradu, odvahu a zbabělost, nečekané (a žel, někdy i očekávané) vztahy mezi jednotlivými postavami. Najdeme tam mnohé z toho, co už nám převyprávěly ostatní recenze. Jak tedy román aspoň z části charakterizovat?

Kniha je prolnutím dvou dějových linií – první zahrnuje období řádově měsíců přelomu let 2007 a 2008 a je základním časem děje. Druhá je dlouhou dobou od roku 1948 do románové přítomnosti (tedy do r. 2008). V té první se setkáváme s vybydleným kláštere v Bílé Vodě obývaným svéráznou komunitou řeholnic, které s sebou nesou celou minulost od internace v rámci akce Ř. Přes šrámy minulosti však stále nějak fungují jako útočiště pro ty, kdo na své životní pouti utržili také nějaké ty šrámy. Druhá je rozkrytím toho, jak se minulost propojuje se současností a jak si to jednotlivé postavy příběhu (a čtenář s nimi) postupně poskládají do smysluplného obrazu.

Je tedy román svědectvím o těžkém životě řeholnic v době komunistické totality, která se de facto neštítila ničeho, jen aby zlikvidovala ty, kdo se vymykali jejím ideologickým cílům? Ano i ne. Je román svědectvím o kolaboraci kněží z hnutí Pacem in terris? Ano i ne. Je svědectvím o tom, že absolutní moc korumpuje absolutně? O tom, že důsledky činů minulosti mají dopad na přítomnost a budoucnost? Ano i ne.

Je svědectvím o existenci umlčené církve a způsobu jejího fungování? Do jisté míry ano, byť osudy hlavních protagonistů jsou v románu pozměněny. Evidentně podle svědectví pamětníků je zpracován např. způsob vedení studia podzemní církve a její pastorační činnost. Do románových postav (a to včetně postavy biskupa Daniela Felixe, za nímž je možno vidět osobnost Felixe Maria Davídka) jsou vždy soustředěny osudy více jednotlivců (v případě Daniela Felixe lze najít reminiscenci také na osud Přemysla Coufala). Postava Evy Ralské není vylíčením životního příběhu Ludmily Javorové, spíše se do ní promítají části příběhů Vojtěchy Hasmandové a Elišky Pretschnerové.

Podobně sdružení rysů více reálných osob funguje u dalších hrdinů i antihrdinů.

Má být román senzačním odhalením o tom, že Felix Maria Davídek světil na presbytery ženy? Nikoli. Tato skutečnost je veřejně známá už víc jak 20 let a román ji představuje jako funkční rozhodnutí – pro duchovní péči o ženy v prostředí vězení či nucené internace řeholnic. Závěry Kobeřického synodu jsou pak zmíněny jako událost, která otevřela cestu ke svěcení žen v mimořádných podmínkách. Je ovšem pravdou, že většinová společnost si možná až při čtení této knihy všimne, že v rámci katolické církve došlo k diskusi jak o osudu podzemní církve, tak o osudu vysvěcených žen.

Je kniha svědectvím o tom, že se oficiální struktury římskokatolické církve po roce 1989 nevyrovnaly s minulostí? Do jisté míry ano. Rozhodně poukazuje a to, že mnozí, řekněme morálně sporní, jednotlivci mohli zastávat svá, často pohodlná, místa duchovních pastýřů i po r. 1989 a nikdo (až na čestné výjimky) z nich nepovažoval za nutné se nějak vyrovnávat s vlastním předchozím působením. To ovšem neplatí exkluzivně pro římskokatolickou církev, zde je to však ukázáno právě na ní.

Je kniha svědectvím o tom, že se v případě ordinovaných duchovních mužů podzemní církev po r. 1989 dočkala dalších represí a zákazů ze strany těch „správných“ a oficiálních? Do jisté míry ano. Papežské Normy jsou skutečností a biologické řešení „problému podzemní církve“ se také již z větší části naplnilo. Je faktem, že oficiální struktury nabídly mužům řešení svěcení sub conditione, na které jeden z hlavních hrdinů v románu nakonec přistoupí proto, aby mohl dále vykonávat duchovenskou službu pro ty, které vidí jako potřebné a kteří by proto, že jsou vyloučení, neměli naději na to, že by jim byl poslán někdo další.

Je kniha svědectvím o tom, že zkušenost ordinovaných žen hodila římskokatolická církev přes palubu? Ano. V románu je silný motiv toho, jak dokáží jednat správně motivovaní „správní katolíci“, jedno zda se jedná o příslušníky církevních špiček či tzv. prosté věřící.

Všechny tyto motivy v románu najdeme. Domnívám se, že to stále není vše, že jde o něco více. Na propletených osudech hlavních hrdinů – Leny Langerové, Evy Ralské a Jana Jezbery – autorka ukazuje, že stíny minulosti jsou dlouhé, že mohou fatálně zasáhnout do lidského života a mohou jej rozbít na kusy. Mohou dlouho lidský život ovlivňovat, ale je zde naděje na nový začátek, na cestu ke světlu. Každý z těchto hlavních hrdinů si nese kus něčeho strašně těžkého, fatální selhání. Je jedno, zda byl k němu dotlačen okolnostmi či druhými. To, že se stínům postavili, nikoli svou vlastní silou, ale tím, že dokázali rozeznat příhodný čas a Boží oslovení (v románu zobrazené vždy jako setkání se zázrakem spojeným s mariánskou soškou z již neexistujícího poutního místa Mariahilfe), je kvalifikuje k tomu, aby zde byli nikoli „pro druhé“ (jak bývalo v kruzích podzemí církve často citováno), ale spíše s druhými, na stejné úrovni, nabízející pomoc z pozice stejně selhavších, zraněných, vyloučených a umlčených.

Na osudech antihrdinů je pak ukázáno, že mohou získat vše, po čem touží – moc, majetek, respekt, strach, mafiánskou podporu stejně smýšlejících. A ač by si to nikdy nepřipustili, cena je vysoká. Platí svou vlastní duší a svým vlastním lidstvím. A často i dušemi a lidstvím svých blízkých.

Pro mne je román silným zamyšlením nad umlčenými a přehlíženými. Jedno, zda muži či ženami (přesto, že umlčenost žen je zde zdůrazněna více). Nad tím, jaká je jejich spiritualita, jaká je jejich naděje. Nad tím, jaké hodnoty a jistoty člověka udrží, když je v koncích. V neposlední řadě pak, myslím, román ukazuje, jaký by měl být kněz (nebo obecněji duchovní) 21. století. Nehraje se tu o statickou a bezchybnou dokonalost, strnulé škatulkování, bezduché plnění předpisů, touhu po liturgických divadlech bez účasti ostatních, ani laciné nadšené juchání. Naopak, jsou zde rozehrány takové motivy jako např. to, že by kněz měl vzejít ze společenství, které rozeznává jeho/její charisma, že formální autorita musí být vždy podložena autoritou neformální, že společenství či komunita musí fungovat (i když s oblibu skloňujeme teokracii) na synodálním principu, že přestavený společenství, ani kněz nejsou hierarchy a pány nad ostatními. Že radikalitu může druhým ukazovat na sobě samém, nikoli je do ní honit. Tyto motivy jsou však dobře známé. Navíc je výpovědí o tom, že mužské a ženské pojetí spirituality a duchovenské služby je (a má být) odlišné.

Kniha by byla určitě dobrým zrcadlem všem, kdo jako kněží či duchovní slouží či k dané službě směřují. To ovšem nelze nikomu nařídit „befelem“. Za mne snad malé perlička na závěr: knihu jsem si půjčovala od ženy, která se z klasického pohledu na věc dávno propadla za hranice církve. Přesto jsme při předání knihy měly hluboký duchovní rozhovor, jeho jednou částí bylo také to, jaký by měl být autentický kněz.

Slavnost sv. Václava – 28.9.

autor: 

Mdr 6,9-21; Mt 16,24-27

(2008)

Dějinami spásy, Písmem, dokonce samotným evangeliem se táhne spor, zda je „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A zůstane otevřeným problémem, protože pře se tu důvěra náboženské zkušenosti s důvěrou smyslu kříže.

Vzor naší dnešní slavnosti Václav vsadil na evangelium o kříži každodenním. A proto se stal bílou vránou – bílou tehdy jako dnes. A tak jeho příběh bílé vrány nepřekvapí: nejenže přišel o svůj knížecí stolec, přišel i o mladý život.

Moralisté připomínající páté přikázání by Václavovi rádi zdůraznili, že jeho poddaní potřebují spravedlivého vladaře živého a při síle. Dost možná mu to kladl na srdce i jeho kaplan na Levém Hradci. Jako vládce by přece mohl pevnou rukou vnutit polopohanským Čechům étos přece jen o kousek vyšší, pokud by ovšem vládl aspoň jeden lidský věk...

Místo toho vsadil Václav na smíření se s křížem každodenností tak, jak radí Matoušovo evangelium, které právě zaznělo. A vypil si ten pohár do dna. Nejen sám přišel o život, ale své okolí tím pohoršoval daleko účinněji než projevy zbožnosti, doloženými už ve starých legendách. Pohoršuje dodnes.

Dějiny spásy kladou každé generaci znovu otázku, jak vlastně se identifikovat s církví a jejími zájmy, co že to znamená být církví a co se rozumí budováním církve. Naše generace za bolševika znala jak ty, kdo vyznávali svoji víru v evangelium tím, že své spoluvěřící udávali a prodávali, tak znala takové, kteří raději sami čelili vězení a vlastním osudem chránili druhé. Ti prví zachraňovali církev spoluprací s nepřítelem z valné části ne proto, že by byli tak zkažení, ale že chtěli zachránit věřícím kněze, kteří žehnají, rozhřešují, slouží za nebožtíky mše. Ti druzí podobně jako Václav vsadili na pravdivost logionu o kříži každodenním a jeho smyslu pro záchranu živého člověka i živé víry, anebo jinými slovy: uvěřili v tu prazvláštní moudrost, která radí zachraňovat právě na způsob Krista Ježíše: kdo svojí chytrostí zachraňuje život svůj nebo život toho, co jemu drahé, dosáhne opaku.

Kříž je svojí podstatou ohavnost šibenice a naše zdravá přirozenost se té ohavnosti brání. Proto velí kříži se včas vyhnout a Boha raději uchlácholit nějakou jinou, méně drastickou zásluhou. Třeba dát v chrámu na mši – jedna každá má prý nekonečnou cenu, to prý ani Bůh neumí popřít. Ti vzdělanější si najdou k tomu i potřebný biblický citát, je jich tam dost, které ženou vodu i na tyhle mlýny.

„Vzít svůj každodenní kříž“ rozuměla doba Václavova i naše rozumí na mnoho způsobů. Třeba tak, že je to příležitost pro oběť. Bůh prý miluje oběti. Oběť jako metoda, jak jít na Boha vždycky silnějšího než člověk, je archetypická a dodnes se osvědčuje. Ovšem tu zkušenost máme jen ze zdejšího věku, nikoli z věku božího království. Ježíš razil jiné pojetí než prastará náboženská zkušenost. V horském kázání doporučoval čelit drtivým okolnostem života a umírání zvláštní svobodou ducha: Blahoslavení chudí, říká. Blahoslavení, tedy Bohem požehnaní jsou i ti, které životní okolnosti nutí plakat. Ježíšovi posluchači tomu rozuměli jako pozoruhodně dobré zprávě. Evangelium čelí zdrcujícím a smrtícím tlakům úplně jinak než uplácením božského majestátu obětí. Čelí neštěstí i smrti svobodou srdce, svobodou blahoslavených chudých a plačících. Tak to chápal autor listu Petrova, jak jsme dnes slyšeli: „Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě.“

Evangelium je o tom, že Ježíš se tváří v tvář kříži nepokoušel chlácholit Boha, důvěřoval mu celou duší. To jej nezachránilo před úzkostmi umírání, ale před smrtí jakožto posledním slovem lidské existence to chrání vzkříšením. Dnešní verše o kříži každodenním spolu s dnešním textem listu Petrova nezakrývají obludnost nespravedlností ani bezmocnost toho, kdo je drcen přesilou ani u těch, kdo se smiřují. Kříž Ježíše zničil, protože Hospodin jakoby prodléval, strašlivě mlčel. Ale to poslední slovo, slovo vzkříšení, to Hospodin nezůstal zemřelému Ježíšovi dlužen.

Kříž každodenní neústí hned do smrti, právě proto je každodenním, že jej lze potkat znovu a znovu. Smrt je v životě člověka slovem posledním, mezním. Existuje mnoho situací, které člověka deptají velmi vydatně, až nejsou posledním slovem. Třeba tak, že se člověk musí za zenitem svých sil dnes a denně smiřovat, se zkušeností, že síly ubývají a roste výčet těch životních úkolů, které už zůstanou nedokončeny, ač jsme do nich utopili mnoho sil. Bezmocnost a vědomí odpovědnosti jsou ve stále akutnějším sporu právě tím, že síly už jen ubývají.

Jenže budoucnost existuje jen pro smířené a trpělivě smiřované, ne pro ty, kdo resignovali, anebo zachraňují na svou pěst. Tenhle přirozený fakt člověka deprimuje, svazuje mu ruce i myšlení. a může jej i ruinovat a vůči mlčícímu Hospodinovi zatvrdit. Osvětimské pece zatvrdily mnohé z vyvoleného lidu – ti, kdo se vrátili od téhle pekelné brány, často už nedokáží důvěřovat náboženství svých otců.

Popravčí dřevo kříže bylo a dodnes pro mnohé je posledním slovem. Takový kříž musí znít jako slovo neopravitelně absurdní, antibožské. Evangeliem nepoučitelní stojí dnes tváří v tvář hurikánům, intifádě a hladomorům a náboženství oněmělí. Řeč globálních pohrom nebo pandemií naléhá neomluvitelnou absurditou. Lidské bezmocnosti se tu jeví mlčící Bůh podobně nesnesitelně jako otevřená tlama osvětimské pece věřícímu židovi. Tady se lidská svoboda hroutí, pokud nemá naději, hodně silnou naději v budoucnost jinačí.

Evangelium tu absurditu přeznačuje tím, že slovo smrt, slovo zdánlivě neodvolatelně poslední přesouvá do pozice předpo­sled­ní. Naše naděje pak nemíří a neústí do absurdity, ale za ni. Tady pramení veškerá síla smíření nabízených Kristem v Kristu a s Kristem. Slovo poslední na rozdíl od slova předposledního už zase voní lidsky i božsky a svoboda člověka není výsměchem nebes. Jen proto může zdevastovaný člověk smířit se i s absurdní realitou.

Právě umění přijmout kříž (smířit se, zamířit k němu a ještě dál za něj) dává smysl lidské velikosti i lidské malosti, smysl lidské bolesti i lidskému jásotu nad láskou, která přežila smrtící ukřižování bytosti. Právě tak se učí znovu a znovu mířit do cíle kdesi v budoucnosti ti, kdo moc dobře znají chuť i vůni čočovice přítomné reality na rozdíl od slávy teprve očekávající vzkříšení.

Tohle umění či neumění důvěřovat budoucnosti ještě neexistující jako budoucnosti božské, ta kreslí hranici mezi vyznavači vrabce v hrsti a holuba na střeše.

Příliš mnohým našim současníkům tohle zní jako svého druhu opium, proto si evangelium o kříži vyžaduje svědky, martyry. Naše osobní víra takové martyrium dluží. Dnešní církev martyry dluží. A to je právě jádro dilematu o budoucnosti církve. Vždy budou tací věřící, kteří ocitují evangelium o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou – co bychom se tedy do toho míchali, že?!

Václav se nezdráhal změnit ze syna vychovaného Drahomírou v toho, kdo vedle požadavků přítomnosti bere neméně vážně i nároky budoucnosti. Tam ovšem už čeká řada křížů každodenních na každého, nejen na ty starší s ubývajícími silami.

Je-li dnes v sekulárním Česku slyšet daleko víc jméno Václavovo než jméno kněžny Drahomíry, je to jistě i proto, že Václav svůj život rozprostřel nejen na výzvy přítomnosti, ale neméně vážně i na výzvy budoucnosti. O život přišel díky důvěře evangeliu, a proto se také dočkal onoho slova posledního, slova božího Ducha, který překoná každou smrt.