Kléméns (kolem 150 - před 215) patří mezi nejvýznamnější myslitele své doby, a to nejen mezi křesťany. Navíc vyjádřil specifickou podobu křesťanství, která pak byla sice zdrojem řecké theologie, ale současně byla i záměrně retušována a opomíjena jako neshodná s pozdější církevní orthodoxií.

Kléméns pocházel z řecké nekřesťanské rodiny usazené nově v Athénách; studoval u různých filosofů, byl zasvěcen do několika mystérií, až potkal v Egyptě Pantaina a stal se jeho žákem. Pantainos původně patřil k sicilské novostoické škole, ale opustil ji a odešel na Východ „hledat moudrost“. Byl především kazatel a charismatický exegeta. Stal se učitelem církevní obce v Alexandrii, ale pro neshody s novým církevním vedením opustil město a odešel na dalekou misijní výpravu.

V Alexandrii Kléméns rychle přerostl svého učitele. Hledal vztah filosofie (v užším, tradičně řeckém smyslu slova), víry a gnóse. Filosofie a víra jsou pro něj dvěma přípravnými cestami ke gnósi. Filosofie přivádí k Božímu Logu Řeky, víra byla dána jako cesta nejprve Židům a pak i ostatním národům.

Kléméns je mimořádně erudován. Cituje asi 400 antických autorů (například Hérakleita známe nejvíce právě z něj). Z jeho mimořádně rozsáhlého díla se v úplnosti zachovala jen trilogie o působení Logu a několik drobných textů. Velká Klémentova trilogie začíná Pobídkou k Řekům. V krásném stylu vybízející řeči zve Řeky ke křesťanské víře tím, že ukazuje morální i filosofické hodnoty víry a její analogie s řeckými tradicemi. V tomto spise Logos zve a vybízí. Ve druhém díle trilogie Logos vychovává. Je to Vychovatel, první monografie křesťanské etiky. Klémentova umírněná askeze spojená s řeckou kalokagathií připomíná silně Plutarcha a takto uměřená je celá duchovní nálada Klémentova myšlení. Kléméns není moralista. V jeho etice má Logos vychovávat lidi k filosofii a gnósi. Člověk se má naučit sledovat stránky jednotlivých věcí, rozumně jich užívat a podílet se na jejich vytváření. Zakazuje pouze, co od toho odvádí, např. závody v pití. Výrazem jeho téměř klasicky uměřeného postoje je např. i to, že nedoporučuje celibát. Spis končí básní, která je nádhernou ukázkou moderně působící hellénistické poezie.

Vrcholem působení Logu na člověka je poznání pravdy, odkrytí bytí, filosofický vstup do gnóse. O tom však nelze napsat monografii ve stylu učebnice, neboť “Logos se skrývá“, přebývá pod povrchem všech věcí a pojmů. Výrazovým prostředkem je zde pro Klémenta literární styl strómateis čili pestré tkanivo („text“) příběhů, citátů, poznámek, příprav k přednáškám, volných úvah, mysterijních náznaků a mystických metafor. Skrze toto vše promlouvá Logos v pestré škále výrazu od logicky precizovaných rozprav po metaforické příběhy. V tom všem má člověk „jako lovec stopovat zrnka gnóse“, neboť „pravdu nelze prostě napsat“.

Právě ve Stromateis je filosofie pochopena jako „vyvolení Řeků“ (analogicky k „vyvolení Židů“, Strom. I,28). Filosofie i víra uschopňují ke „křesťanské gnósi“. Ta skrze lásku uskutečňuje spásu už nyní a staví člověka „mezi syny boží“ (Strom. VII).

Kléméns přináší i mnoho gnostických motivů a je přesvědčen, že spojením víry, filosofie a gnóse otevřel cestu k nejlepšímu pochopení křesťanství, cestu, která není ztotožnitelná s žádnou naukou. Je přítelem biskupů Melitona ze Sard a Narkise i Alexandra z Jerusaléma a současně si váží starých mystérií i filosofů, zvlášť Hérakleita, Platóna, Attika a Númenia. Roku 203, který je výrazným předělem jak pro tvrdé mocenské zásahy Říma, tak pro zkostnatění církevní instituční struktury, odchází Kléméns z Alexandrie, kde 20 let vedl jak školu křesťanské obce, tak soukromou filosofickou školu. Klémentova alexandrijská theologie ovlivní mnoho křesťanů, zvláště prostřednictvím jeho žáka Órigena. Jeho filosofie upadne v zapomenutí, ale ozve se u řeckých křesťanů (Řehoř z Nyssy, Eusébios z Kaisareie, Maximos Vyznavač) a pak na počátku západní renesance (M. Ficino). V moderní době se k ní přihlásí Carl Gustav Jung.

A nakonec cituji první třetinu hymnu Kristus Spasitel ze závěru III. knihy Vychovatele v překladu Zdeňka Kratochvíla: „Stopy Kristovy cesta nebeská slovo trvalé, co nevysychá Světlosti věčná soucitu zřídlo jsi pastýř síly vznešenost žití – těm, kdo Boha chválí hymny. Ježíši Kriste! Nebeské mléko, co z ňader sladkých snoubenky darů moudrosti Tvojí prýští pro všechny my Tvoje děti svěžími ústy pijeme Slovo rosou ducha syceni.“

Vybráno ze skript Zdeňka Kratochvíla Mýtus, filosofie, věda

ČCE oslavila 70 let  ordinované služby žen

(MV) V sobotu 21. října 2023 se v Poděbradech konala oslava 70. výročí od první ordinace žen v Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Program začal společnou bohoslužbou s večeří Páně, kterou vedla farářka z Ostravy Ewa Jelinek. Součástí celodenního programu byl také rozhovor s několik ženami v církevní službě z různých generací nebo předčítání některých vyjádření z jednotlivých sborů z dobové diskuse o ordinované službě žen v církvi.

Historický vývoj diskuse o ordinované službě žen v ČCE přehledně zpracoval Adam Csukás v textu „Od předsudků k tabulkám. Vývoj právního postavení žen v evangelické církvi“, který je k dispozici na webvé stránce: https://e-cirkev.cz/ordinacezen Článek mimo jiné obsahuje interaktivní mapu sborů s jejich vyjádřeními k ordinované službě žen (většinou z roku 1951). Z 247 dotázaných sborů odpovědělo 154 kladně, z nichž 35 souhlasilo podmíněně, proti bylo 54 vyjádření, 16 bylo nejasných a 23 sborů neodpovědělo vůbec. O ordinované službě žen rozhodl XI. synod ČCE dne 30. října 1953 formou jednoduchého usnesení: „Synod se usnáší přiznati ordinaci ženám.“ Pro bylo 79 synodálů, proti 1 a 1 se zdržel.

Slavnost se konala symbolicky v Poděbradech, protože zde se konala první ordinace kazatelek ČCE dne 13. prosince 1953.

U příležitosti výročí uspořádala Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy a ČCE sympozium s názvem „Hotovo? Cesty a odbočky k ordinaci/svěcení žen do duchovenské služby“, které se uskutečnilo v pondělí 23. října 2023 v prostorách Husova domu v Praze. Sympozium se nevěnovalo pouze ordinaci žen v ČCE, ale zazněly i příspěvky z jiných církví. Např. Mireia Ryšková mluvila o diskusi o svěcení žen v katolické církvi, Noemi Kosourová o cestě Starokatolické církve ke kněžskému svěcení žen nebo Martin Vaňáč o diskusi o ordinaci žen v rámci oficiálního ekumenického dialogu v Komisi pro víru a řád Světové rady církví.

Výročí ordinované služby je také věnován Evangelický kalendář 2023, který obsahuje rozhovory s ordinovanými ženami z ČCE.

Konzultace k revidovanému návrhu seniorátů ČCE

(MV) V pondělí 16. října 2023 se konala on-line konzultace k revidovanému návrhu reformy seniorátů v Českobratrské církvi evangelické (ČCE), který schválila synodní rada na svém zasedání 3. října 2023. Setkání bylo určeno zejména představitelům seniorátů, členům seniorátních výborů a konventuálům, zúčastnit se ale mohl každý, kdo má o téma zájem.

Rozhovor o reformě zahájil synod v r. 2022, mimo jiné na základě podnětů vzešlých z rozhovorů zástupců synodní rady a komise pro reformu správy církve s představiteli všech 14 seniorátů, které se uskutečnily v dubnu a květnu 2021. Problémem je skutečnost, že stávající senioráty jsou různě velké a silné, a to co do počtu členů, počtu farních sborů, počtu farářů a jáhnů, výpomocných kazatelů či pastoračních pracovníků, ale i co do průměrné účasti na bohoslužbách či obětavosti. Orgány některých menších a slabších seniorátů již nezvládají plnit své úkoly stanovené církevním zřízením a řády. Určitá inventura církevní správy ČCE souvisí s požadavky Strategického plánu z roku 2019. Jedním z argumentů je skutečnost, že nové senioráty mají vycházet z představy, jak bude církev vypadat v roce 2030, ne z toho, jak vypadala v roce 1952. Naopak se uvádí, že úspora nákladů není důvodem, proč se o reformě seniorátů diskutuje. ČCE nechybí peníze, ale lidé – i v seniorátních funkcích. Nezávisle na reformě seniorátů vznikla v souladu se strategickým plánem v Ústřední církevní kanceláři ČCE pozice samostatného referenta podpory seniorátů.

V září 2022 zveřejnila Ústřední církevní kancelář ČCE interaktivní mapu navrhovaného uspořádání seniorátů, ke které se vyjádřily senioráty (konventy či seniorátní výbory) i některé sbory. Na základě připomínek vypracovala komise pro reformu správy církve revidovaný návrh územního členění seniorátů. Představuje 10 seniorátů, oproti dosavadním 13, resp. 14. Kromě 13 územních seniorátů existuje v rámci ČCE ještě tzv. ochranovský seniorát, který vznikl v roce 2000 ze sborů Jednoty bratrské, když se česká Jednota bratrská vlivem určitého proudu charismatického hnutí rozštěpila na dvě části. Předložený návrh počítá se začleněním sborů ochranovského seniorátu do územních seniorátů. Kromě změny územního členění seniorátů přibude právní zakotvení menších celků (okrsků).

Revidovaný návrh reformy seniorátů byl nyní předložen k rozhovoru a připomínkám. Na jejich základě bude dopracován a ve své konečné podobě předložen synodu v roce 2024 k projednání. Podle harmonogramu by mělo nové rozčlenění seniorátů vstoupit v platnost dne 1. ledna 1927.

Zpráva o sexuálním zneužívání v katolické církvi ve Španělsku

(MV) Veřejný ochránce práv ve Španělsku. Ángel Gabilondo, předložil dne 27. října 2023 dolní komoře španělského parlamentu (Kongresu poslanců) obsáhlou zprávu o sexuálním zneužívání v katolické církvi ve Španělsku. Zpráva s názvem „Nutná odpověď“ (Una respuesta necesaria) vznikla na základě průzkumu mezi 8.013 osobami, z nichž 11,7 % uvedlo, že byly sexuálně zneužity před dosažením věku 18 let. 0,6 % respondentů uvedlo, že byli zneužiti katolickým knězem nebo řeholníkem, což je podle zprávy podobný údaj jako ve studiích provedených v jiných zemích. Po zahrnutí vzdělávacích institucích, které patřily katolické církvi, se podíl zvýšil na 1,13 %. Nejvyšší počet zneužití se týkal rodinného prostředí (34,1 %).

Podle zprávy byl vyšší výskyt obětí s rostoucím věkem obětí: 3 % zneužití spáchaných příslušníky duchovenstva nebo řeholí jsou ve výpovědích osob ve věku 18-29 let, zatímco ve věkové skupině nad 65 let je to 10 %; v oblasti církevního školství jsou 2 % obětí ve věku 18-29 let, zatímco ve věkové skupině nad 65 let je to 11 %. Podle zprávy tento výsledek naznačuje, že se tento jev snižuje. Veřejný ochránce práv Ángel Gabilondo kritizoval mlčení těch, kteří mohli udělat více pro to, aby zabránili případům zneužívání v církvi. Podle zprávy reagovala katolická církev ve Španělsku často popíráním nebo bagatelizací problému. Více se mu začala věnovat až v souvislosti se směrnicemi Vatikánu. Nadále se však více zaměřuje na prevenci než na odškodnění obětí. Zpráva zdůraznila, že některé oběti musely čelit nejen popírání a zatajování, ale dokonce i nátlaku ze strany církevních představitelů. Zpráva doporučila uspořádání veřejné akce k uznání obětí a navrhla zřízení státního fondu pro odškodnění obětí. Oběti si podle ombudsmana zaslouží, aby byly vyslyšeny, aby o ně bylo postaráno a aby jim byla poskytnuta pomoc.

Přestože se Gabilondo při svém vystoupení na tiskové konferenci vyhnul extrapolaci údajů z průzkumu, média (např. zpráva v El País) s ohledem na uvedená procenta (tj. 1,13 %) spočítala, že by se mohlo jednat o přibližně 440.000 tisíc obětí z 38,9 milionů dospělých. Podle úřadujícího premiéra Pedra Sáncheze zpráva ombudsmana vrhá světlo na realitu, o které všichni věděli, ale nikdo o ní nemluvil.

Španělská biskupská konference svolala na 30. října 2023 mimořádné zasedání, aby se věnovala výsledkům zprávy ombudsmana. Již začátkem června 2023 biskupská konference zveřejnila první zprávu o sexuálním zneužívání v církvi, ve kterém uvedla, že na základě svědectví 927 obětí nalezla důkazy o 728 případech sexuálního zneužívání v církvi od roku 1945. Více než 50 % pachatelů byli kněží, zbytek tvořili další představitelé nebo zaměstnanci církve. 75 % uvedených případů pocházelo z doby před rokem 1990. Jednalo se o případy na základě svědectví shromážděných na úřadech, které katolická církev ve Španělsku zřídila v roce 2019. Už tehdy komentáře uváděly, že skutečná čísla zneužívání jsou pravděpodobně mnohem vyšší a pohybují se v řádech tisíců.

Dne 13. října 2023 se v Senátu ČR konala diskuse (tzv. kulatý stůl) na téma „Jak zlepšit systém pomoci obětem násilí. Cílem byla diskuse o tom, jak Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (zkráceně nazývána podle místa, kde došlo k jejímu schválení, Istanbulská úmluva) přispěje k lepší pomoci zranitelným skupinám v české společnosti, jako jsou ženy, děti a senioři. Akce se konala pod záštitou 1. místopředsedy Senátu Jiřího Drahoše a s podporou předsedy Miloše Vystrčila. Jedním z řečníků byl farář Českobratrské církve evangelické Jakub Helebrant.

Vážené dámy, vážení pánové, děkuji za možnost zde promluvit. Velmi si této příležitosti vážím.

Kdo jsem

Jsem Jakub Helebrant a jsem farářem Českobratrské církve evangelické a jako takový i teolog, absolvent Evangelické teologické fakulty UK.

Proč tu mluvím já, na půdě sekulární instituce?

Protože v diskuzi o Úmluvě proti násilí se často mluví v souvislosti s křesťanstvím a sice s negativním pohledem křesťanského náboženství na tuto úmluvu. Jsem přesvědčen, že křesťanská víra ve svém základu nemá nic proti obsahu Úmluvy proti násilí. Ba naopak. A toto své přesvědčení bych zde rád přednesl a pozval vás k němu.

Z jakého pohledu vycházím?

Pro evangelické křesťany je východiskem přemýšlení o Bohu především Bible. K Bibli přistupujeme exegeticky. Pomocí výkladu biblických textů se snažíme najít hlavně jejich pointu (message), která je přenositelná do různých kontextů a kultur. Ovšem kontext a kultura, ve kterých biblické texty vznikaly, jsou zpravidla nepřenositelné. Budu se to snažit demonstrovat na následujících příkladech.

Násilí v Bibli (Sd 19, Lv 18, Ježíš, Pavel)

Příkladů násilí v Bibli je hodně, včetně sexuálního násilí. Jako první zmíním příběh knihy Sd 19. V příběhu figuruje pocestný a jeho konkubína (tedy ne manželka, spíše sexuální otrokyně). První případ nepřenositelného kontextu. V rovnoprávné společnosti nelze mít sex. otrokyni. V patriarchálním starověku to šlo. Pocestnému byl jedním knězem nabídnut nocleh. Večer přišli mužové ničemní, kteří se hosta v knězově domě dožadovali, že ho chtějí poznat, což je eufemismus pro sex. Chtěli hosta znásilnit. A tehdy platilo „host do domu, Bůh do domu”. Kněz mužům ke znásilnění nabídl svou dceru a onu konkubínu, hlavně aby neublížili hostu. Další nepřenositelný kontext. Host však vzal svou konkubínu a vyvedl ji těm násilníkům ven. Ti ji znásilňovali celou noc, až zemřela. Následoval přísný trest, totiž válka nejen vůči těm ničemům, ale i vůči mužům, kteří tento hřích dovolili. Pointou příběhu je, že Bůh v žádném případě netoleruje sexuální násilí, a to ani vůči tak tehdy společensky bezvýznamné osobě, jako byla konkubína. Pointa příběhu je přenositelná do současnosti.

Další text, který bych rád zmínil, je Lv 18,6-20. Nebudu to číst celé. Uvedu jen dva verše. Šestý verš: „Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin.” Odkrýt něčí nahotu je opět eufemismus pro sex. Zde konkrétně pro sexuální zneužití v rodině a blízké komunitě. Nepřenositelný kontext lze ukázat na verši 9 „Neodkryješ nahotu žádné své sestry, dcery svého otce nebo své matky, ať zplozené v manželství nebo mimo. Neodkryješ jejich nahotu.” Sexualita žen patřila mužům. U dcer otcům, kteří je měli chránit. U manželek manželům, kteří na ni měli výsadní nárok. Dnes sexualita žen patří ženám a ostatní ji mají respektovat. Ovšem přenositelnou pointou textu, který zakazuje sexuální zneužívaní žen (tchyní, dcer, švagrových, vdaných, tet, sestřenic a to i nevlastních) je, že Bůh nenávidí sexuální násilí či zneužívání a nabádá muže, aby učili ostatní muže, že nemají zneužívat své výsadní společenské postavení k tomu, aby znásilňovali či sexuálně obtěžovali ženy ve svém okolí. Pochybuji, že muži tehdejší doby říkali, že si takové jednání vyřeší mezi sebou a nepotřebují k tomu zvláštní přikázání od Boha. Naopak, s takovým chováním byla reálná zkušenost, a tedy i potřeba jejího pojmenování a řešení.

Ještě zmíním dva případy. Nejprve Ježíše. Ježíš je ústřední postavou naší víry, její střed, základ, východisko. Byl zavražděn v nábožensko- politickém procesu kvůli svým názorům. Křesťané by měli tím pádem být první, kdo budou prosazovat myšlenku, že násilí nemá v naší společnosti místo, první, kdo bude prosazovat myšlenku obrany oběti. Poslední případ bych zmínil apoštola Pavla, který vykázal násilí, sexuální násilí a zneužívání z Božího království v listu do Korintu 6,9-10: „9 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, 10 ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.” Jinými slovy násilí, sexuální násilí a zneužívání k Bohu nepatří a jakýkoliv dokument, který nám pomůže v prevenci takového jednání či jeho případném řešení, je ryze křesťanský.

Gender v Bibli

V souvislosti s Úmluvou proti násilí se často skloňuje slovo gender, jako nekřesťanský termín, o kterém bychom měli zakázat vůbec mluvit, protože Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak jaký pak gender. Navíc se slovo gender v Bibli nikde nevyskytuje, takže pryč s ním. Ano, nevyskytuje. Stejně tak se v Bibli nevyskytuje slovo internet a televize, které denně používáme. Nebo se v ní nevyskytují kočky, které křesťané také chovají.¹ Důležité je vyjasnit si pojmy. Gender označuje společenskou roli, která je člověku přisuzována vzhledem k jeho pohlaví, věku a společenskému postavení. A je od něj očekáváno, že tuto roli bude naplňovat. Pohlaví jsou pouze dvě, mužské a ženské. Chcete-li chromozom XX a chromozom XY a lékaři by vám jistě potvrdili, že se občas narodí intersexuální lidé s různou kombinací těchto chromozomů. Asi vás nepřekvapí, že kromě intersexuality Bible o člověku mluví přesně takto. Zmíním dva příklady. První jsou příběhy o stvoření. Jsou dva. Jedná se o biblickou mytologii stvoření člověka. V prvním příběhu Bůh tvoří člověka jako samce a samici (hebr. zakar a nekeva), tedy XX a XY, jejichž spojením vzniká nový jedinec. Konstatování faktu. V druhém příběhu Bůh tvoří člověka jako muže a ženu (hebr. íš a íššá). Hebrejština akcentuje stejným etymologickým základem těchto slov rovnost mezi pohlavími. Muž a žena jsou si rovni. Konstatování faktu. Nevyvozuje se z toho žádná typická společenská role, kterou by měli muži či ženy plnit, např. že muži by měli být sexuální dravci a ženy by to měly pokorně snášet. Po vyhnání z ráje se pouze opět konstatuje fakt, že pro člověka je práce namáhavá, porod bolí a lidé mají narušené vztahy.

Mnohé ostatní biblické příběhy jsou často ukázkou porušování genderových představ. Uvedu 3 postavy. První je prorokyně a soudkyně Debora. Slyšíte dobře. Prorokyně a soudkyně. Ryze mužská role. Člověk, se kterým mluví Bůh a který je znalcem zákona. Žena. Pak král David. Ten genderových rolí vystřídal mnoho. Nejmladší syn, zpěvák, básník a muzikant, voják, vojevůdce, zrádce, dobyvatel, král, polygamista. A jako král narušil genderovou představu o svém kralování, když nahý tančil před spodinou lidu a jeho exmanželka mu to vyčetla. To se přece u krále nesluší. David odpověděl, že vyjadřoval radost před Bohem. Posledním příkladem je Ježíš sám, který rozhodně nenaplňoval genderové představy své doby. Už to, že byl mužem, třicátníkem, který žil v celibátu, bylo v jeho společnosti nepatřičné. Správně měl být ženatý. Ale dobře. Byl vnímán jako kazatel a prorok. Nemusel být ženatý. Ale rozhodně měl žít v askezi a měl se vyhýbat hříšníkům. A zrovna ne. Navštěvoval hostiny, pil a jedl právě s hříšníky (lidmi na okraji společnosti), kterým zvěstoval Boží blízkost a mluvil s nimi o všem, nic nebylo tabu. A ještě poslední věc k genderu a pohlaví. Apoštol Pavel napsal v listu Galatským 3, 28 „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.” Jinými slovy, před Bohem jsou všechny možné i nemožné rozdíly, které si mezi sebou dovedeme vymyslet, zcela irelevantní.

Závěr

Na závěr bych rád shrnul dosud řečené.

1) Křesťanství je proti (aktivnímu) násilí.

2) Křesťanství se vždy zastává oběti proti agresorovi (tudíž je jednoznačně pro obranu vůči agresi).

3) Křesťanství rozhodně není proti genderu (v Bibli se objevuje mnoho společenských rolí, a ty klasické jsou mnohdy překračovány).

4) Křesťanství je otevřené diskuzi o čemkoliv (včetně témat jako je gender).

5) Křesťanství je nebo by mělo být na straně těch, kteří jsou na okraji společnosti.

Proto si myslím, že z křesťanské pozice lze Úmluvu proti násilí s čistým svědomím schválit.

Děkuji Vám za pozornost.

Ve dnech 13. - 19. září 2023 se v polském Krakově konalo XIII. valné shromáždění Světového luterského svazu (LWF). Tématem shromáždění bylo vyjádřeno mottem: „Jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje (více viz zpráva v řijnových Getsemanech). Jedním z řady prohlášení, které bylo na valném shromáždění přijato, se vyjadřovalo k válce na Ukrajině. Na jeho vzniku a formulaci se výrazně podílela delegátka Českobratrské církve evangelické Olga Navrátilová.

Třinácté setkání Světového luterského svazu (Lutheran World Federation; LWF) se odehrává v Krakově, v Polsku. Jsme si dobře vědomi, že v sousední zemi, na Ukrajině, zatím probíhá válka.

Shromáždění LWF odsuzuje brutální útok Ruské federace na Ukrajinu. Jde o čin, který je v rozporu s mezinárodním právem a jsme zděšeni ničivou silou, kterou agresor vyvíjí k dosažení svých imperiálních cílů.

Tisíce mužů, žen i dětí přišly o životy, mnozí další trpí fyzicky i psychicky v důsledku válečných hrůz. Z mnoha měst i vesnic se stala neobyvatelná místa, škody na životním prostředí jsou nevyčíslitelné, obnova bude trvat desítky let. Sexuální násilí na ženách, dětech i mužích se opět stalo válečnou zbraní. Tato válka navíc není jen místní záležitostí, ale má i globální rozměr, neboť je vedena jadernou velmocí a má nedozírné ekonomické následky týkající se mimo jiné potravinové bezpečnosti mnoha lidí po celém světě.

Důrazně odsuzujeme imperialistickou ideologii, kterou agresor používá k ospravedlnění svého útoku. Stavíme se proti jakémukoli postoji, podle kterého mají některé státy údajný nárok na zahrnování jiných do své „sféry vlivu“, ať už je to v Africe, Jižní či Střední Americe, v Asii nebo ve Východní Evropě. Jsme šokováni skutečností, že některé křesťanské církve tuto ideologii přejímají a zneužívají své autority k ospravedlňování agrese.

Existenční hrozba jaderného konfliktu je opět aktuální. Jsme velice znepokojeni zastrašováním, které přichází od vládních představitelů Ruské federace. Je třeba mít na paměti, že v tomto případě neexistují "dvě strany eskalující konflikt", ale pouze agresor, který vyhrožuje, a oběť.

Vyzýváme proto členské církve LWF, aby se i nadále modlily za mír – nejen za příměří, ale za mír, který by byl spravedlivý. Připomínáme zde Prohlášení o míru a spravedlnosti ze setkání LWF v roce 1984 v Budapešti v Maďarsku. Žádáme členské církve LWF, aby do svých modliteb zahrnuly také ty, kteří žijí v Rusku a Bělorusku a jsou pronásledováni za své protiválečné a protiimperialistické postoje. Mír může nastat pouze tehdy, budou-li všechny sousední země, Ukrajina, Bělorusko i Rusko, svobodné a demokratické a budou-li respektovat lidská práva.

Vyjadřujeme svoji solidaritu se všemi, kdo trpí válkou, včetně našich sester a bratrů z Německé evangelické luterské církve na Ukrajině. Podporujeme členské církve LWF, jež pomáhají lidem na Ukrajině a otevřely svou náruč těm, kteří museli před válkou uprchnout, přičemž nezapomínají ani na uprchlíky z jiných částí světa.

V této situaci zároveň nezapomínáme na obrovské utrpení způsobené dalšími válkami a konflikty, které ve světě probíhají. Působí v nich stejné mechanismy zla jako v případě války na Ukrajině. Jako setkání Světové luterské federace vyjadřujeme solidaritu a modlíme se za oběti veškerých ozbrojených konfliktů po celém světě.

Setkání Světové luterské federace vyzývá:

1. -Rusko, aby ukončilo válku proti Ukrajině a přestalo využívat potravinové řetězce jako zbraň, zejména v zemích globálního jihu;

2. -Mezinárodní společenství, aby více investovalo do rozvoje a podpory spravedlivých a mírových prostředků, včetně mediace, s cílem předcházení a překonávání konfliktů;

3. -Mezinárodní společenství, aby činilo odvážnější kroky v úsilí o řešení konfliktů a krizí v dalších částech světa, včetně společné humanitární pomoci a procesů budování míru;

4. -Členské církve LWF, aby se modlily a pracovaly pro mír a spravedlnost ve všech společenstvích, regionech, i na celém světě.

Letošní setkání Sítě pastorálních teologů a teoložek ze střední a východní Evropy (PosT-Netzwerk) se konalo v Erfurtu. Úvodní přednášku symposia přednesl církevní historik Prof. Dr. Jörg Seller, děkan zdejší teologické fakulty. Tématem jeho přednášky byl význam Erfurtu pro podzemní církev ve východním bloku, fakticky se však přednáška týkala skoro výhradně Československa, a sice tajného studia českých teologů v Erfurtu a jáhenských, popř. kněžských svěcení, realizovaných také většinou v Erfurtu.

Úvodem přednášející představil celkem věrně situaci římskokatolické církve v Československu po r. 1948. Tato situace vedla k potřebě tajných svěcení a tajného vzdělávání, které se rozvinulo v Československu a propojilo s církví v mnohem nábožensky svobodnější NDR. Hlavní linie uvedl přednášející tři – Davídkovo společenství Koinotés a jeho tajné studium, následně obnovu řádů v r. 1968 a společenství kněží kolem Václava Dvořáka (1921–2008) , které také organizovalo studium teologie. Význam Erfurtu pro podzemní církev vzrostl významně po vyhlášení stanného práva v Polsku a uzavření hranic, předtím se svěcení realizovala převážně v Polsku (17 polských biskupů doloženě světilo české kněze), třebaže i v NDR se svěcení českým kandidátům udělovala už před r. 1981 (9 v Magdeburku, 11 ve Zhořelci a nezjištěný počet kněží vysvětil kardinál Alfred Bengsch /1921–1979/ v Berlíně). Jan Konzal (1935–2021) absolvoval tajné studium v Erfurtu v letech 1965–1968. Biskup Hugo Aufderbeck (1909–1981) vysvětil několik františkánů z okruhu Jana Bárty (1921–1982) a několik kněží z okruhu Václava Dvořáka, prvním z nich byl už v roce 1972 františkán Radim Jáchym (vlastním jménem Miloslav Jáchym, 1927–2013). Asi deset františkánů vysvětil i biskup Wanke. Joachim Meisner (1933–2017) světil kněze jako světící biskup v Erfurtu (1975–1980) a následně jako berlínský biskup (1980–1988). Podle Meisnerova vyprávění mu tyto kandidáty doporučil kardinál Tomášek s prosbou, aby našel nějaké řešení, ale aby mu o tom neříkal. Právní problém byl se svěcením kněží z Dvořákova okruhu, protože Tomášek je formálně nemohl doporučit a nebyli to ani řeholníci, jejichž svěcením by ho mohli pověřit řádoví představení. Kanonista a teolog kardinál Paul Augustin Mayer (1911–2010) v Římě vymyslel právně dosti problematickou konstrukci, že se Dvořákovi kněží ustaví jako zbožné společenství (Pia unio), pro něž budou kandidáti svěceni. Zbožná společenství ovšem nemohou udělovat pověření ke svěcení, ale kardinál Mayer jakožto prefekt kongregace pro řeholníky¹ udělil Dvořákovu společenství výjimku a Meisnera vyzval, aby byl jejich ordinářem ve smyslu kanonického práva.² Počet Meisnerových svěcení je nezjištěn, ale je možné, že dosáhl počtu šedesáti.³ Záznamy o svěceních zapisoval Meisner do knihy, uložené u přátel v Západním Berlíně. Většina svěcenců pocházela z Dvořákova společenství, druhou největší skupinou byli salesiáni.

Salesiáni jsou s Erfurtem spojeni i studiem, a sice nástavbovým studiem, které mělo vychovat odborníky, kteří by sami mohli učit druhé. Formálně nebyli imatrikulováni, ale každý studoval soukromě u profesora dané discipliny – s pobytem v jeho bytě o dovolené a ještě několikrát během roku. I zde se jednalo o Meisnerovu iniciativu (z podnětu provinciála salesiánů Ladislava Vika /1923–2011/, poté co padla možnost realizovat studium v Polsku) – Meisner oslovil starozákoníka Josefa Reindla, a ten pro plán získal kolegy z ostatních potřebných disciplin. Cílem bylo připravit odborníky do r. 1988 – vcelku prorocký plán... Vikem vybraní studenti licenciátního studia byli Josef Dolista pro systematickou teologii, Petr Chalupa pro biblistiku, František Kunetka pro liturgiku, Libor Ovečka pro morální teologii, Mireia Ryšková pro Nový zákon a Rudolf Smahel pro pastorální teologii. Všichni jmenovaní se skutečně po r. 1990 stali vyučujícími teologických fakult. Autor v přednášce citoval Libora Ovečku, že studium v Erfurtu bylo něco jiného než v Krakově: „Otevřelo nám dveře ke skutečné teologii.“

¹

I. Úvod: Rozmanitý svět zvířat ve Starém zákoně

Se zvířaty se ve Starém zákoně setkáváme na každém kroku – ve vyprávěních, v poezii, v textech zákonů. Svědčí to jejich významu v reálném světě Izraele, ve starověké civilizaci. Divoká i užitková zvířata patřila ke každodennímu životu, ale jsou přítomna i v představách o Bohu, v metaforách, ve filosofii nebo v teologii tehdejší kultury.

Na rozdíl od současného světa byli ve starém Izraeli všichni lidé, a to i obyvatelé měst, ve stálém kontaktu se zvířaty. Ovce, kozy, krávy a osli žili se svými majiteli často pod jednou střechou, patřili takříkajíc k rodině. O zvlášť blízkém vztahu k domácímu zvířeti vypráví Nátanovo podobenství (2S 12,3). Především stáda drobného dobytka sloužila jako zdroj potravy i surovin. Mléko a vlna, posléze i rohy, kůže, maso a tuk – všecko se zužitkovalo. O blaho zvířat a jejich rozmnožování pečovala každá rodina, každý kmen. Dobytek bylo nutno ve dne vyhánět na pastvu, chránit před dravou zvěří, dojit a stříhat, zajišťovat mu dostatek vody a v noci bezpečné ustájení. Práce okolo stáda určovala průběh dne a celého roku, byly s ní spojeny i svátky, např. oslava stříže (1S 25). Není tedy divu, že role pastýře byla tak symbolická. Stádo bez pastýře je obraz zanedbanosti, opuštěnosti. Na Blízkém Východě se božstva a panovníci popisují a zobrazují jako pastýři zvířat i lidí. David pasoucí ovce je povolán, aby byl pomazán na krále (1S 16,11). Požehnání stádům dobytka pochází od bohyň drobného zvířectva („Aštart“) (Dt 7,13).² Žalmista oslovuje Boha jako pastýře (Ž 23; 79,13; 95,7; 100,3). Proroci kritizují knížata a krále Izraele jako špatné pastýře (Ez 34,1-31), kteří opustili své stádo; místo nich se zvířat ujímá sám Bůh.

Maso ovcí a koz představovalo důležitou rezervu. Jíst maso jehňat bez nutnosti byl luxus, který si mohla dovolit jen zhýčkaná vyšší vrstva (Am 6,4). Zvíře vedené na porážku vyvolávalo soucit, stalo se symbolem bezbrannosti a nevinnosti Jeremjáše (Jr 11,19) nebo Božího služebníka (Iz 53,7). Ovce byla svému majiteli drahá, a proto byla také cennou obětí Bohu, např. o pesachu. Požívání masa bylo ve starém Izraeli a jiných kulturách Středomoří často vázáno na obětní úkony a místní nebo i centrální svatyně. Tam bylo obětní zvíře zabito proříznutím hrdla a jeho maso snědli ti, kdo je přivedli; část připadla i kněžím.

Kromě užitkových zvířat byli tehdy lidé v úzkém kontaktu i s divoce žijící zvěří. Když se vydali do sousední osady, pronásledovali gazelu a či hnali stádo na pastvu, snadno narazili na lva, pantera či medvěda. Řev lva naháněl strach i těm, kdo byli v úkrytu domova (Am 3,8; Př 22,13; 26,13). Hadi a štíři znamenali nebezpečí na poli i v domě, kobylky ohrožovaly úrodu. Lidé pozorně sledovali život zvířat a často obdivovali jejich nadlidské schopnosti. Starý zákon zachycuje domácí i divoce žijící zvířata rozmanitými způsoby. Staletá či tisíciletá tradice dává mnoha živočichům symbolický nebo mystický význam. Holubice jako průvodkyně bohyň lásky a symbol v jejich chrámech se stala obrazem erotické lásky, osel jako mírumilovné, tvrdě pracující zvíře zase opakem imperiální moci, se kterou byl spojován kůň. Lev byl jednak hrdým průvodcem a symbolickým zvířetem králů, ale představoval i nebezpečí a chaos, jimž bylo nutno čelit. Býk měl kromě své role v každodenním životě tradičně souvislost s božstvy počasí. Hadi a sfingy, hebrejští serafíni a cherubíni, hráli významnou roli jako hlídači chrámu (1Kr 6) a v představách o bozích (Iz 6,1-7).

Ne všechna zvířata sloužila za pokrm. Dnes nám připadá dělení zvířecích druhů na čisté a nečisté zvláštní, těžko pochopitelné (Lv 11; Dt 14). Tento systém spíše „systematizuje“ a legitimuje velmi staré stravovací zvyky domorodců. Zákaz požívat maso mrchožroutů je logický. Kobylky, které se jedly odedávna, nebylo možno zahrnout mezi „nečistý“ hmyz, ale ani mezi ptactvo (mají více než dvě nohy); aby bylo dovoleno je požívat, musela se vytvořit speciální kategorie (Lv 11,21). Zákaz vepřového masa souvisí pravděpodobně s tím, že chov zvířat poskytujících pouze maso nebyl v mnoha oblastech východního Středomoří atraktivní a nestal se tradicí. Při posledních vykopávkách v Izraeli se ovšem díky přesnějším možnostem analýzy stále častěji objevují i stopy konzumace vepřového masa.

Kultura starého Izraele, založená na zemědělství, do značné míry připomíná způsob života a výrobní formy v dnešních odlehlých, nerozvinutých oblastech nebo v zemích současného industrializovaného severu ještě na počátku minulého století. Chov koz, ovcí, hovězího dobytka či oslů i využívání jejich produktů nebo jejich síly – to vše se prakticky nezměnilo. Biblické texty se proto týkají témat, která zůstávají aktuální, např. kdy smí být tele odebráno krávě. Na mnoho dnešních otázek však v Bibli odpověď nenajdeme, neboť mocenský vztah lidí ke zvířatům je dnes na celém světě zcela jiný než v biblických dobách na Blízkém Východě. Přestože Boží výzva „podmaňte si zemi“ v době vzniku biblických textů neznamenala, že lidé smějí zacházet se zvířaty svévolně, přesně to se stalo: Vláda lidí nad zvířaty se rovná vykořisťování až na samu hranici vyhubení. Genese (1,28) přitom nebyla motorem tohoto vývoje, ale nebyla ani jeho brzdou. Dnes stojíme na konci dějin podrobování zvířat, nikoli na jejich začátku. Zároveň ještě nikdy nebyly naše vědomosti o zvířatech tak hluboké. Etologie, zabývající se chováním živočichů, od 60. let odhaluje větší podobnost mezi chováním člověka a zvířete, než bylo kdy myslitelné. Na rozdíl od ještě nepříliš dávných desetiletí není dnes chování zvířat vykládáno jako prostě „instinktivní“. Homo sapiens není v mnoha směrech tak jedinečný, jak si dlouho myslel. Těmito zásadními posuny jsou ovlivněny filosofické a teologické debaty právě tak jako témata vědeckého bádání o starověku.

I otázky, které nás napadají při četbě biblických textů, jsou dnes jiné než před sto lety. Co mají člověk a zvíře společného, čím se od sebe liší? Jak si Bůh původně představoval jejich vztah a jak se tento vztah od stvoření světa změnil? Jakou odpovědnost má člověk vůči zvířeti, je-li v jejich vzájemném vztahu nadřazeným partnerem? V následující úvaze se budu zabývat známými i méně známými texty Starého zákona.

II. Vztah mezi pozemšťanem a zvířetem (Gn 2,18-25)

Druhé vyprávění o stvoření světa (Gn 2) se na rozdíl od prvního (Gn 1) soustřeďuje na stvoření pozemšťana Adama a na jeho potřeby. Adam je předmětem Boží péče a starosti. Bůh mu zajišťuje potravu – plody stromů ve velké zahradě. Ale jídlo samo nestačí, neboť pozemšťan je tvor společenský. Bůh vidí, že samota Adamovi nesvědčí. Tady mají pomoci zvířata, dobytek, ptáci, divá zvěř. Bůh je stvoří, Adam je pojmenuje, a tím si je přivlastní. Ale nejsou pro něho tím pravým protějškem, neposkytují mu podporu na jeho vlastní úrovni, nemohou zahnat pocit osamění. Úspěšný je teprve druhý pokus, stvoření lidské partnerky – muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého, jsou si rovni (hebr. kenegdo).

V tomto vyprávění hrají zvířata významnou roli. Jsou stvořena hned po pozemšťanovi (adamá znamená země, půda) a pro něho, z téže země. Ale rozdíl přetrvává a rovněž nedostatečnost, neboť sociálního cíle není dosaženo. V tomto příběhu člověk a zvíře spolu nekomunikují, a i Bůh komunikuje výhradně s pozemšťanem.³ Zvířata, jak řečeno, nezaženou samotu. Žádný z biblických textů tento fakt nevyvrací. Jakkoli blízcí si mohou člověk a zvíře být, jakkoli silný může být jejich vztah, pozemšťanovi společnost zvířete nestačí, nepřináší mu jako společenskému tvoru pravé naplnění.

III. Člověk a zvíře jsou blízcí příbuzní (Gn 1,24-31)

Zatímco druhý popis stvoření světa zasazuje pozemšťana Adama do jasně pochopitelného světa rostlin a zvířat, stvořeného speciálně pro něho, první popis (což je spíše mýtické vyprávění než hymnus) se zaměřuje na „celý svět“ od jeho prapočátku. V jeho středu nestojí společenský tvor člověk, nýbrž člověk jakožto druh, species, součást kosmu a regenerace života. Stvoření světa rostlin a zvířat se odehrává před stvořením lidí. Bůh sám označuje své dílo za dobré. A sám zvířata ve vzduchu a ve vodě oslovuje a vybízí je, aby se rozmnožovali (Gn 1,22). Po nich tvoří šestého dne všechna zvířata na zemi. A téhož dne, hodně dlouhého dne, tvoří Bůh lidi, kteří se budou muset se všemi těmito pozemskými zvířaty dělit o zemi i o potravu. Lidé se mají živit plody, zvířata „veškerou zelenou bylinou“, všichni jsou tedy vegetariáni. Bytosti stvořené šestého dne jsou blízce příbuzné. Izraelská tradice nedefinuje lidské bytí jako od prvopočátku bytostně odlišné od zvířat. Lidé i zvířata jsou si coby stvořené bytosti rovni, což se týká i smrti, jak zdůrazňuje ještě Kazatel (3,19-21), navracejí se v prach, neboť má-li pokračovat život druhu, je smrt jedince nutná. Člověk a zvíře jsou podrobeni zákonu trvalého plození a rození (toledot, Gn 2,4).

IV. Člověk, podobný Bohu, má vládnout nad zvířaty (Gn 1,28 a Ž 8,5-9)

Nicméně i první vyprávění o stvoření zmiňuje rozdíly mezi člověkem a zvířetem navzdory jejich biologické příbuznosti. Pouze lidem, nikoli zvířatům, Bůh požehná a vyzve je, aby se rozmnožovali (Gn 1,28):

„Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji (kibbešuha)⁴ a panujte (uredu) nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

O násilí a vykořisťování se tady ani v obsahově příbuzném Žalmu 8,7-9 nemluví, panováním je asi míněno spíše paternalistické, zodpovědné vládnutí. Příkaz „učinit zemi plodnou“ dává nicméně právo vyhánět a zabíjet divokou zvěř a „panování“ zahrnuje využívání zvířecích produktů a zvířecí síly. Po potopě k tomu přibude právo jíst maso (Gn 9,3); v tu chvíli se člověk stává pro zvířata hrozbou. Jeho vládu nad světem zvířat opravňuje podle textu jeho podobnost Bohu, kterou zvířata nemají. Kauzalita této souvislosti není zcela jasná, ale zdá se, že jde o „biologii“: Člověk je příbuzný nejen se zvířaty, nýbrž i s Bohem; „jen maličko [...] není roven Bohu“ (Ž 8,6). I když člověk není v prvním příběhu o stvoření světa představen jako jeho vrchol – korunou Božího díla je totiž ustanovení a posvěcení sabatu (Gn 2,2-3) –, nadřazenost člověka nad zvířetem vyplývá z příbuznosti Boha a člověka. Obvyklá formulace, že člověk je obrazem Božím (imago Dei), je vzhledem k dějinám náboženství udivující: dávný Orient a starý Egypt dávaly totiž tradičně bohům kromě lidské podoby často i podobu zvířat. I v biblických textech najdeme četné zmínky o blízkosti mezi zvířetem (lev, býk, had, sup, holubice) a božstvem. Celkově však starozákonní tradice podobnost zvířete a Boha nezdůrazňuje.

V následujícím textu chci ukázat, kde jsou ve starozákonní tradici záchytné body umožňující vidět svět zvířat méně antropocentricky.

V. Respekt ke zvířatům

Genese 1-2 je shrnutím zkušeností a představ, se kterými se setkáváme ve všech spisech Starého zákona. Je důležité nečíst je současnýma očima, neměřit dnešním metrem. Civilizační pokrok ve starověku vyžadoval mj. boj s divou zvěří, která ohrožovala dobytek, základ existence lidí. Stáda ovcí a koz jim poskytovala mléko, maso a materiál na teplý oděv. Hovězí dobytek byl pracovní silou, zejména při orbě. Osli byli nepostradatelní pro převoz těžkého zboží a také jako jízdní zvířata. Kráva a osel byli tudíž takříkajíc členy širší domácnosti. Podle zákona měli nárok na jeden volný den týdně (Ex 20,10; 23,10; Dt 5,14). Jiné předpisy se snaží omezit týrání zvířat, jistě hlavně proto, že je nesmyslné zanedbávat nebo nechat hynout zvíře, které je cenným majetkem. Nicméně ne vždy je důvodem těchto zákonů pouze racionální starost o majetek. Je rovněž zapovězeno ohrozit život zvířete nebo jeho reprodukční schopnost. Ať je zvíře nebezpečným nepřítelem nebo každodenním společníkem, ve styku s ním je nutno zachovávat respekt. To je dáno mj. tím, že mnoha živočišným druhům se připisovala nadpřirozená moc. Proto také rodiče ve starém Izraeli rádi dávali dětem zvířecí jména, např. Ráchel (ovce) nebo Šáfan (daman). Žádné zvířecí jméno se nepoužívalo jako nadávka, poněkud horší pověst měl jedině pes.

VI. Námitka proti antropocentrismu pradávných pověstí – Bůh jako pán divokých zvířat

S opačným modelem, než je antropocentrický pohled příběhů o stvoření světa nebo Žalmu 8, se setkáme v Žalmu 104 nebo v Božích slovech v knize Jób (38-39). Tyto texty prohlašují, že divokým zvířatům náleží v řádu stvoření místo na člověku nezávislé (Ž 104,18), že mají právo na existenci bez ohledu na svoji užitečnost pro člověka, že žijí a mají žít podle vlastních, nikoli lidských pravidel. Zvláště zřetelné je to v případě divokého osla a pratura⁵ (Jób 39,5-12), jejichž způsob života je vylíčen jako přímý protiklad života domácího osla nebo tura, kteří pracují pro člověka. Jestli jsou poetické obrazy v druhé části Boží řeči (Jób 38,39-39,30), líčící Boha jako pána (divoké) zvěře, přímou kritikou Geneze 1,28, protože popisují a obhajují omezené panování člověka nad zvířaty, to je těžko doložit. Jisté je, že mudroslovné knihy kladou při líčení vztahu mezi člověkem a zvířetem jiné akcenty než příběhy o stvoření. V knize Přísloví najdeme dokonce text o stvoření světa (Př. 8,22-31), který stvoření člověka zcela vynechává.

V Božích promluvách v knize Jób je svět divokých zvířat popsán jako lidem nepřístupný. Bůh, pán těchto zvířat, je jejich pastýřem a zároveň živitelem. Středověké miniatury jej zobrazují jako nadpřirozenou bytost, která dominantním gestem obou paží pozvedává dvě zvířata. Na židovských pečetidlech vidíme zobrazení vládce divokých koz a pštrosů, ale ikonografická tradice je ještě mnohem starší a zachycuje široké spektrum zvířat. Aspekt zkrocení, ve výtvarném umění převažující, je v J 38 a 39 méně zřetelný, o to více jej zdůrazňují následující kapitoly 40 a 41, zpodobující Boha v návaznosti na egyptskou tradici jako Hóra a bojovníka proti hrochovi (behemot J 40,15) a krokodýlovi (leviatan J 40,25).⁶

VII. Schopnost zvířat rozpoznat Boha

V knize Numeri (22,22-35) se vypráví o Bileámovi a jeho jasnovidné oslici, která má k Bohu lepší kontakt než věštec a snaží se svému majiteli zachránit život; ten jí však zpočátku odplácí jen ranami. Starý zákon často předpokládá (podobně jako mnohé egyptské hymny na slunce a četná zobrazení), že zvířata znají svého Stvořitele, že mají nadání poznat Boha (Jób 12,7-10):

„Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“

Pozorováním zvířecího světa mohou lidé získávat moudrost a vhled do Božího řádu (Ž 104,21; 147,9). Zvířata – na rozdíl od lidí – respektují pravidla stvoření, daná Bohem a životu prospěšná. Nezapomínají, že Bůh je živí, a chválí ho za to (Iz 43,20; Ž 104,21; 147.9; 148,10; Jób 38,41). „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja!“ (Ž 150,6) – tak končí žaltář.

Jsou zvířata zbožná? Moderní odpověď závisí na definicích – co je náboženství, co znamená být zbožný? V biblické tradici to znamená respektovat nadpřirozenou moc, která stvořila svět, a v životě se k ní vztahovat jako k orientačnímu bodu. A biblické texty dosvědčují, že v tomto smyslu jsou zvířata zbožná. Jejich vztah k Bohu se zdá být (jako v případě Bileámovy oslice) méně zastíněn nebo zatemněn jejich vlastními zájmy, než je tomu v případě lidí.

VIII. Shrnutí

Antropocentrismus významných biblických textů, v nichž jsou zmínky o světě zvířat, nelze popřít. I to je mimo jiné důvodem, že v ježíšovském a raně křesťanském poselství není svět zvířat speciálně tematizován. Jak se k této skutečnosti staví křesťané? Je člověk, jak na začátku Tóry udává Gn 1,28, skutečně jediná bytost, která si smí dělat nárok na to, být obrazem Božím? A pokud ano, jaká práva a povinnosti lze z toho dnes – na rozdíl od doby vzniku biblických textů – vyvozovat? Hledáme-li odpověď na tuto významnou otázku, měli bychom si při nejmenším všimnout i méně antropocentrických textů Starého zákona.

Z časopisu Concilium 2022/4 přeložila Helena Medková

Poděkování úvodem

Petra Kolčavová, nyní již bývalá poradkyně pro pozůstalé při Perinatálním hospici Dítě v srdci, z.s., věrna nejen svému mottu na webových stránkách Dítěte v srdci, že prožívá pocit smysluplnosti a naplnění z toho, že to, co se jí a její rodině stalo, bylo pro něco dobré, že její příběh může někomu pomoct a že ona sama se takto dostala k smysluplné činnosti, poskytla písemně svědectví svého příběhu, resp. příběhů, které bude představeno a z něhož se zde budeme chtít učit. Sluší se jí za takový přístup, počin a souhlas hned na počátku poděkovat a vyjádřit vděčnost.

Nejprve se s celkovým příběhem - na způsob výtahu z kazuistiky, jak ji spoluautorka zpracovala a poslala, - seznámíme a následně na něj bude dle zadání zaměřen pohled z hlediska spirituality, spirituální péče a spirituálního provázení.

Spirituální aspekty a péče v perinatální paliativní péči

Pro určité zasazení a zarámování budiž krátce zmíněno, že a jak jsou součástí definic perinatální paliativní péče pojmy související se spiritualitou a spirituální péčí.

Paliativní péče je prezentována například Perinatálním centrem při Univerzitní nemocnici Charité v Berlíně jako souhrnný pojem pro všechny oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a umírající. Jejím cílem je primárně zlepšení kvality života pacientů a jejich rodin, a to prevencí a zmírňováním utrpení, včasným rozpoznáním, vyhodnocením a léčbou bolesti a dalších zatěžujících potíží. Přitom jsou zohledněny medicínské, psychické, sociální, spirituální a kulturní aspekty. Německý Spolkový svaz Dříve narozené dítě ve svých směrnicích pro paliativní péči a provázení zármutkem v peri- a neonatologii určených pro odbornou veřejnost konstatuje, že „nevyléčitelně nemocní a umírající novorozenci mají stejně jako jejich rodiče a blízcí právo na komplexní lékařskou, ošetřovatelskou, psychosociální a spirituální péči a provázení, která zohledňuje jejich individuální životní situaci".

Ještě lze poznamenat, že Mezinárodní akreditační standardy pro nemocnice (Standard Joint Commission International) zmiňují v rámci práv pacientů a jejich blízkých potřebu mít vytvořený postup pro poskytování spirituálních služeb, které vyplynou ze spirituálních potřeb a náboženského přesvědčení pacienta a jeho blízkých. I přiměřené posouzení psychosociálního stavu a spirituálních potřeb pacienta a popřípadě jeho blízkých (včetně příslušnosti k nějaké církvi či náboženské společnosti, duchovních problémů pacienta - např. pocit zoufalství, utrpení, viny či potřeba odpuštění) je zde zahrnuto do hodnocení zdravotního stavu pacienta a přiměřené péče o něho.

Pojetí spirituality jsou pestrá a je možno se setkat s rozmanitým výčtem spirituálních potřeb. Přesto se poukazuje na heterogenní znaky či atributy pojmu spirituality a spirituálních potřeb a shrnují se jejich čtyři společné rysy: sounáležitost/spojitost (př. cítit se spojen s rodinou); transcendence (př. ponořit se do přírody, modlit se); mír/pokoj (př. nalézt vnitřní klid/pokoj, relaxovat v klidném prostředí); smysl života (př. předávat životní zkušenosti; být si jist, že má vlastní život smysl). Pojem spiritualita je nadkonfesijně a mezinábožensky otevřen a chápán široce jako to, co dává životu člověka smysl a co slouží jako osobní zdroj. Zahrnuje tedy více než náboženství. Z heterogenních prvků jsou vypočteny touha po osobní harmonii; autenticita/ryzost; opravdovost; mírumilovnost/šiřitelé pokoje; hloubka a všímavost/pozornost; jednání se sebou samým, s ostatními a se stvořením; otevřenost vůči zážitkům transcendence a „tajemství" života“.

U výčtů spirituálních potřeb je možno se konkrétně setkat s výrazy odpuštění, smíření; nechat jít/propustit; přijetí; přehled života a práce s pamětí; hledání a hodnocení významu minulosti, přítomnosti a budoucnosti; angažovanost a zapojení; mít kontrolu, resp. věci pod kontrolou; pozitivní pohled na věc, mluvit o "normálních" věcech; mluvit o smrti a umírání; touha po normálnosti a každodenním životě; postoj vůči diagnóze život limitujícího nebo ohrožujícího onemocnění; vnímat, promýšlet smysluplnost situace, naplnění života; přání mít někoho u sebe, nebýt sám, blízkost, porozumění, soucítění, touha být empaticky přijat, potvrzen, ceněn, milován; mít k dispozici prostředí bezpečí, úcty, respektu, lásky; otázka přijetí vlastních hranic; uspořádání vztahů; vyrovnávání se se strachy; řešení křivd života, zármutku, napětí, úzkosti, pocitů viny, vztahu k Bohu, možností nového začátku, odpuštění, smíření, naděje.

Mezi spirituální bolesti se řadí bolest, že se srozumitelný koncept smyslu nyní dostává v náročné situaci do chaosu; celoživotně zachovávaná víra se nejeví teď jako nosná a převládají pochybnosti a beznaděj; strachy, úzkosti, frustrace, nejistoty, pocity bezmoci, viny, neschopnosti, nerespektování druhými, opuštěnosti Bohem; stud; zklamání, zrada, opuštěnost; odmítání světa i sebe; přání spirituálních zdrojů, aniž by věděl/a, jak si je lze osvojit; celý život je náhle radikálně ohrožen a otřesen ve své existenci; hledání výkladů a konceptu smyslu; zármutek, truchlení; naděje?

Kromě role krátkého představení uváděných spirituálních potřeb a bolestí má sloužit výše předložený výčet i možnosti si jej propojit s následujícím příběhem a jeho aspekty.

První miminko Ondrášek

Petra se svým manželem po svatbě otěhotněla a čekali první miminko. Začali se těšit na miminko a na to, že budou rodina. „Byl to napoprvé hrozně hezký a intenzivní pocit, že uvnitř mě roste další člověk – to každá těhotná maminka zná, ale napoprvé je to prostě jiné.“ Sdělila své nejmladší sestře tento pocit výjimečnosti a určité zranitelnosti, protože byla doma první, kdo čekal miminko. Těhotenství hned ze začátku provázely drobné problémy a „o miminko přišla při lektorské práci v klášteře v Králíkách.“ Zavalena stresem musela být místním knězem odvezena na pohotovost. S manželem byli moc smutní, překvapení, ona šokována a s pocitem selhání. „Cítila jsem se poskvrněná, pošpiněná, neschopná.“ Několik obeznámených ji vyvádělo z omylu tím, že ztrátu označovali za „nějaký výjimečný zážitek“, protože manželova maminka, tak i některé kolegyně v práci měly tu zkušenost za sebou. Uzavřeli společně konstatováním, že „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal a asi to tak mělo být.“

Podruhé Efraim

Dostali doporučení od své gynekoložky, že by se měli pokusit o další těhotenství, dokud je tělo připravené. Do dvou měsíců byla Petra těhotná znovu, přičemž se jednalo o zamlklé těhotenství. Prožívala „pocit neskutečnosti, že se vznáší mimo své tělo, jako by se to všecko dělo někomu jinému.“ Ztráta druhého miminka ji sebrala o poznání víc a z dosud nepojmenovaného důvodu nechtěla, aby to někdo věděl. Utajila vše přede všemi, věděl to jen manžel a sestra. „Prostě jsem nechtěla, aby mě někdo litoval a aby si lidé o mně mysleli, že jsem smolař.“ Byli hrozně smutní a Petry se začala zmocňovat panika, začaly ji napadat otázky typu „Proč já? Proč na mně Bůh tohle dopouští?“ Ale rovnou je „odpalovala z jamkoviště“, protože takové otázky „se přece Bohu nekladou!“ Pokusila se promluvit s přítelem knězem. Když se jí podařilo vyslovit „přišli jsme o miminko“, řekl, že to se přece stává. Na to neuměla nic říct. Zeptal se jí, jestli by byla ochotná uvažovat o adopci. Zamyslela jsem se a řekla, že asi ne, protože by to dítě měla jen kvůli sobě, aby naplnila svoji potřebu mateřství. On odpověděl „a jaký je rozdíl mezi adopcí a tvým vlastním dítětem, to není naplněním tvé potřeby mateřství?“ Od té chvíle začala o mateřství uvažovat jinak. „Na dítě neexistuje právo, dítě je dar, vzácný dar… Jak moc, to jsem měla ještě teprve poznat.“ Napadlo ji říct si o „modlitbu za uzdravení“ a připadalo jí, že tím vše ošetřila.

Eliášek

Poté si dali s manželem pár měsíců pauzu, během níž obcházeli lékaře a hledali důvod „potratů“. A čekali Eliáška. První velký ultrazvuk, první kopnutí, první výbavička, odchod na mateřskou. Ze začátku se Petra bála, aby to nedopadlo špatně, ale postupně se s manželem uvolňovali, těhotenství si užívali, manžel se těšil, což pak už při žádném těhotenství nedělal. „Teď už se nemůže nic stát!“, říkala si. Eliášek umřel týden na to. To ticho po větě lékaře „nenašli jsme srdeční akci“… Na porodním sále, když čekali, než porod začne, se modlili „růženec“. Říkala si, že „třeba má Bůh v plánu skrze nás udělat zázrak“, silně se upínala na myšlenku, že se Eliášek narodí, a přece jen bude živý. „Porod se nám paradoxně nakonec moc líbil, bylo to naše setkání s Eliáškem.“ Přišel za nimi i spřátelený kněz, jenž se tak stal jediným člověkem kromě manželů, který si Eliáška pochoval. V noci po porodu Petra nemohla spát a stále se modlila: „Udělej zázrak, Ty můžeš. Bože, udělej zázrak.“

Za pár dní byl pohřeb, kdy se s Eliáškem loučili. Teprve, když věděla, že je její „syn zasypán v hrobě“, si konečně připustila, že „Bůh nemá v plánu udělat zázrak.“ Tady se opravdu ve vztahu k Bohu propadla na dno. Nechápala, proč se to muselo stát, zlobila se na Něho… „Celé hodiny jsem s bolestí a se vztekem hleděla na kříž a jen jsem mlčela nebo jsem kladla Bohu otázky, na které nepřicházela žádná odpověď.“ Snažila se taky hledat pomoc, ale většinou narážela jen na ,„že by se neměla rouhat a snažit víc věřit a být zbožnější. Tyhle dobře míněné výtky zbožných věřících tehdy i teď hodnotí jako velice zraňující. Měla ale i přátele, kteří ji podrželi a povzbuzovali, že „Bůh stojí o to, co je v mém srdci, a pokud je tam jenom bolest, co jiného bych mu měla dát?“ Pak jela do jedné církevní komunity na kurz „Anamnéza“ a zkoumala svou minulost, hledala všechny hříchy a chyby, které neodčinila a snažila se je odčinit, omluvit se lidem, kterým ublížila. Hledala v rodových kořenech a všechno předkládala v modlitbě k uzdravení. „Byla jsem nesmírně frustrovaná, protože jsem si uvědomila, že pokud se mi tohle děje kvůli hříchu, mému nebo někoho z mých předků, nebudu nikdy schopná to dostatečně odčinit“ (právě křesťanská cesta odmítla chápání onemocnění jako trest za hřích a tím pohled na nemocného či s hendikepem jako na hříšníka: dle Jan 9,2-3: „Jeho učedníci se ho zeptali: Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Ježíš odpověděl: Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče…“ – pozn. autora). Uvědomila si, že je „na milost a nemilost vydaná na pospas Boží vůli.“ „Po Eliáškovi jsme dostali kontakt na Alenu Peremskou a perinatální hospic Dítě v srdci,“ jehož se stala klientkou. S rodinou pro hospic pořádali benefiční koncert, který byl především skvělou terapií pro ně samotné.

Honzík

„A pak jsme čekali Honzíka. Moc jsem se bála prakticky celou dobu.“ Nastoupila na neschopenku, „aby se nemohlo nic stát.“ Z těhotenství si pamatuje hlavně strach a stres. „Honzík nám umřel 18.7.2017.“ Hned jak se dozvěděla, že už srdíčko nebije, zavolala Aleně (Peremské, ředitelce Dítěte v srdci – pozn. autora), že potřebuje pomoc. „A sama na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak funguje dobrá perinatální paliativní péče v praxi.“ Honzíkovi bylo jen 19 týdnů a až v roce 2017 bylo uzákoněno, že má rodina právo pohřbít tělo, jakkoliv starého dítěte. Měla proto strach, aby jim „Honzíka vydali.“ Hospic pomohl, v nemocnici se předem domluvili, že se chtějí s Honzíkem rozloučit a jeho tělíčko pohřbít. Měli k dispozici mini prototyp současného memoryboxu, kde byla malinká čepička a dečka, kterou Alena pletla večer před porodem, a sada na otisky nožiček a ručiček. Alena tam byla s Petrou v den porodu, protože manžel nemohl. Když se Honzík narodil, ujistila je, že je v pořádku se s ním vyfotit a udělat všechno, na co s Eliáškem neměli dost odvahy a ujištění. Všechno proběhlo moc krásně, v klidu, „až bych řekla s radostí.“ „Z těhotenství s Honzíkem nemám nic, čeho bych litovala, všechno proběhlo tak, jak jsem chtěla. Jediný problém, který jsme měli, byla velikost rakve, Honzík byl menší než dlaň a nejmenší rakev měla délku 60 cm.“ Bylo jí z toho špatně, že tak malý človíček je „sám“ v tak obrovském prostoru, a tak uháčkovala malou lodičku, do které ho pohřební služba vložila do rakve jako do postýlky. Nápad pak předala Aleně a dnes se Honzíkovy lodičky distribuují do mnoha porodnic a pohřebních služeb.

„Setkání s Honzíkem a události, které popisuji výše, byly řekněme radostné. Co se se mnou dělo na psychické a duchovní rovině bylo ale úplně jiné. Dno se probořilo a zjistila jsem, že je ještě jedno mnohem hlubší dno a měla jsem tušení, že pod tímhle dnem je ještě mnoho dalších horších den.“ Cítila se ohrožená Bohem, vystavená napospas jeho zvrácené vůli, která si s ní dělá úplně, co chce. Pociťovala potřebu se nějak ochránit před mocí Boha a věděla, že to nejde. Kladla si spoustu otázek: „Zajímám Boha aspoň v nejmenším? Stojí Bůh jen o ty slušné, zbožné děti? Ty nešťastné hází přes palubu? Prosila jsem o sílu, ale kde ji mám? Jak to mám vůbec unést? Testuje Bůh, kolik toho vydržím? Co když to už nechci vydržet? Zajímá Boha, co chci? Zajímá ho, že trpím? Jak zajistit, že už se to znovu nestane? Kde mám vzít sílu, abych Bohu zase uvěřila? “ Cítila se naprosto duchovně opuštěná. Hledala cestu, jak to pochopit, jak udělat ten krok ze sebe, ze své bolesti. Četla různé knihy o utrpení a bolesti, o Boží vůli a připadalo jí, že to, co se tam píše, je snůška nesmyslů, které může žít jedině blázen, a to, jak ona to prožívá, je asi úplně špatně. Hrozně se zlobila, nejvíc asi na to, že s ní Bůh vůbec nijak nekomunikuje. A tak si řekla, že s Ním taky nebude komunikovat. Tenhle stav nějakou dobu trval. A pak se dostala na setkání s manželem Chiary Petrillo (této italské křesťance zemřely krátce po porodu dvě děti a při třetím těhotenství u ní byly zjištěny příznaky nádorového onemocnění; chemoterapii odložila ve prospěch života očekávaného syna Francesca, jemuž zanechala dopis se vzkazem, že jde do nebe, aby tam byla s jeho sourozenci Marií a Davidem, a on že má zůstat s tatínkem a ona se za něj bude modlit [5] – pozn. autora), „kde se to všecko ráz naráz změnilo.“ Setkání s ním jí přineslo pokoj (dle Nového zákona Flp 4,6b-7: „O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ – pozn. autora).

Stále neměla odpovědi, stále nic nechápala, ale nějak ji to přestalo tížit. Tam začala cesta smíření s Bohem. „Zvláštní ale je, že dodnes nemám vůbec pocit, že bych se Bohu měla za to období omlouvat. Myslím spíš, že chtěl, abych si tím prošla. Protože kdo neprošel tohle duchovní peklo, dno, propast, bolest a temnoty bez světla, těžko to může chápat, když to prožívá někdo vedle něj.“ A těch lidí „vedle mě“ mělo začít přibývat.

Dotkni se nebe

Petra se stala dobrovolnicí pro hospic, účastnila se různých kurzů na téma perinatální paliativní péče. I „mně samotné to pomáhalo, protože jsem tam o svých dětech mohla hodně mluvit.“ S rodinou pořádali pro Dítě v srdci benefiční koncerty, kde rovněž o svých zkušenostech mohli mluvit, což jí „pomáhalo se zahojit.“ S manželem si začali uvědomovat, že budou možná bezdětní manželé. Petra měla velkou potřebu se s tím vyrovnat. V osudových Králíkách si postěžovala příteli knězi, že církev pro lidi po ztrátě a pro bezdětné nedělá dost. On jí odvětil: „tady máš k dispozici celý klášter, tak něco dělej ty.“ Zahájili tam tedy Poutě pro rodiče, kteří prožili ztrátu miminka. Dále zde pořádají tzv. První soboty pro rodiče po ztrátě, Víkendy pro bezdětné, poutě Dotkni se nebe, v místě stojí pietní socha pro rodiče po ztrátě. Petra vidí, žasne i je vděčna, jak se dílo daří a rozvíjí. Petra říká: „Chválím Tě, Pane, že jednáš tak podivuhodně.“

Vyznává, že si uvědomila, že Honzíka potřebovala, aby porozuměla, že „Bůh nemá v plánu nás ušetřit utrpení“, „má v plánu nás jím provést a udělat nás silnějšími“, že je důležité umět žít tady a teď a že jí napočtvrté došlo, že „člověk opravdově miluje jenom tehdy, je-li ochotný nechat ty, s nimiž touží být, odejít, když přijde čas.“ Přiznává, jak je hrozné poslouchat od jiných, že má všechno smysl, i když ho nevidíme, že ti, kdo odešli, se mají dobře, i když s nimi nemůžeme být. Dodává, že k tomu musí člověk sám dozrát.

Sárinka

Po roce a půl čekali Sárinku, a to v rámci tzv. duhového těhotenství neboli těhotenství po ztrátě. „Věděla jsem, že to celé podstupuji pro naději, že budeme mít dítě. Zároveň jsem ale věděla, že je velice pravděpodobné, že to dobře nedopadne.“ V těhotenství si psala deník, do něhož si poznamenala, že „naděje je hnusná věc.“ Toto těhotenství provázel neustávající strach a zápas se aspoň na chvíli strachu zbavit. „Moc jsem si přála nepropadnout zase do duchovní beznaděje.“ „Měla jsem tendence s Bohem smlouvat, snažit se ho nějak uplatit, aby mi tentokrát dal, co chci.“ Modlila se a odevzdávala Bohu věci, které člověk nemůže ovlivnit: „Moc mi to nešlo, a když jsem měla odevzdat Bohu do péče život svojí dcery, přepadaly mě strach a zlost.“ Velmi jí pomáhalo zůstat v přítomnosti, nezabývat se minulostí a nehledět do budoucna. Existovat a přežívat. Ve chvílích největšího strachu jí dodávala sílu tzv. střelná modlitba „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným“ (tzv. modlitba srdce či Ježíšova modlitba, oblíbená křesťany pro svou jednoduchost, možnost ji kdekoliv a při jakékoli činnosti opakovat a pro očekávané důsledky: proměna vlastního nitra, vztahu k okolí a událostem, naplnění nejhlubšího bytostného já pokojem – pozn. autora). Deník, jejž si v té době psala, posloužil k vytvoření podpůrného materiálu pro ženy těhotné po ztrátě a připravuje se k vydání.

„Sára se nám narodila 18. 7. 2019 přesně na druhé výročí smrti Honzíka. Byli jsme nevýslovně šťastní. Tolik jsme si uvědomovali, jakou hodnotu má její život a s velikou vděčností vychutnávali každou vteřinu s ní.“ Sárinka se narodila se srdeční vadou, o které věděli již v době těhotenství a mohli se připravit. Ve věku půl roku prodělala Sárinka operaci, při níž byla napojena na mimotělní oběh. Oslovili řadu lidí s prosbou, aby se za zdar operace modlili. „V den operace jsme byli naprosto klidní a celá pooperační rekonvalescence proběhla úplně bez komplikací.“

Esterka

Esterka se narodila zdravá. „Těhotenství s ní i celé její bytí je doslova za odměnu“, v pokoji, píše Petra. Vyjadřuje za to vděčnost Ježíši Kristu a síle modlitby od začátku do konce těhotenství. „Důvodem toho klidu byl nepochybně také fakt, že už jsme měli plnou náruč. Uvědomovali jsme se, že Esterka může umřít, ale jakkoliv to zní na první poslech cynicky, nezůstali bychom zase sami.“

Závěr kazuistiky s pohledem zpět: bolest a vděčnost

Při práci pro Dítě v srdci si uvědomuje, že nic z toho, co dělá a co ji naplňuje velkým pocitem smysluplnosti, by nemohla dělat, kdyby nebyly její děti, kdyby neprožila všechno, co má za sebou. „Bolest, kterou jsem prošla, jako by ve mně vytvořila prasklinu do hloubky duše a Bůh ji naplnil milostí, udělal z ní studánku živé vody, ze které nejsem živá jenom já, ale mnoho lidí kolem mě“ (tím cituje a zpřítomňuje slova Nového zákona Jan 7,37-39: „Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mě, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho…“ – pozn. autora).

Přesto že si uvědomuje, že bolest patří k životu, učí, proměňuje a prohlubuje člověka, si nepřeje, aby se jí „děly hrozné věci.“ Přeje si být šťastná, zdravá a obklopená milovanými. Čerpá pokorný přístup z důvěry, že na to, co ji může potkat, nebude sama, že „Bůh bude se mnou vždycky, obzvlášť v těch chvílích, kdy Ho nemůžu najít.“ Píše, že je vděčná za pozitivní zpětné vazby, kterých se jí v této službě dostává, i za to, že takto může být Božím nástrojem, a proto pak může ze srdce a v srdci zvolat „Velebí má duše Hospodina, neboť se mnou učinil podivuhodné věci” (úvodní slova tzv. Mariina chvalozpěvu, jež zvolala těhotná Ježíšova matka při setkání s její těhotnou příbuznou dle Lk 1,46-55 – pozn. autora).

Komentář-diskuse ke kazuistice

Spiritualita v užším smyslu slova

S úctou a citlivostí k svěřenému svědectví maminky Petry můžeme nahlédnout spiritualitu vázanou na náboženskou tradici, jež se hlásí ke křesťanské cestě, a tedy ke spiritualitě v užším smyslu slova. Současně platí, že určité vyslovené spirituální bolesti a potřeby by se mohly týkat i někoho, kdo se hlásí ke spiritualitě v širším smyslu slova, tj. nespojené s náboženskou tradicí. Pro někoho, kdo si myslí, že „ti věřící to mají snazší, že mají víru jako berličku“, může být překvapením a novým zjištěním, že někdy naopak takový člověk trpí a má spirituální bolest ve a ze vztahu s tím, koho nazývá Bohem, protože prožívá, že není slyšen, že nepřichází odpovědi, že je opuštěn právě v situacích, v níž by takovou odezvu nejvíce potřeboval. Tuto spirituální bolest nemusí znát někdo, kdo nemá navázán vztah se Stvořitelem Bohem. Zároveň bylo patrné, jak osobní vztah se Stvořitelem a jeho zmocněncem a interpretem Ježíšem z Nazaretu přijatým křesťany jako Kristem může být uzdravující, zdrojem pokoje, síly a naděje pro ně samotné i pro druhé.

Potvrdila se zkušenost těch, kteří zažili ztrátu a sdělují, že podobné věty „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal a asi to tak mělo být“ v takových situacích neříkat, neboť nejen že nepomohou, neutěší, nepodpoří, neodstraní velkou bolest ze ztráty miminka, na které se rodiče těšili a jež mělo být součástí jejich budoucnosti, nýbrž i zraňují a ubližují. Současně prezentují pojetí Boha, jemuž je člověk vydán napospas a který má být dokonce zodpovědný za smrt, když „bere“ někomu dítě. Dochází tím k falešnému obrazu Boha a nebezpečí, že pozůstalí a jim blízcí s takovým bohem nebudou chtít mít nic společného a ubude jim pro ně jinak důležitý spirituální zdroj pro zvládání situace a jejího vývoje a zpracovávání ztráty někoho blízkého. Stejně tak neozdravně a ba naopak působí v pastorační práci umlčující a poučující reakce na svěření bolesti o ztrátě vlastního miminka, že „se to přece stává.“ V této souvislosti můžeme doporučit Komunikační karty z dílny Dítěte v srdci, které uvádějí, co neříkat a říkat rodičům, jimž zemřelo miminko.

Někdy si někteří myslí či jsou vedeni, že musí v sobě potlačovat, zahánět a nevyslovovat otázky typu „Proč já? Proč na mně Bůh tohle dopouští? Testuje, kolik toho vydržím? Co když to už nechci vydržet? Zajímá ho, co chci a že trpím? Kde mám vzít sílu, abych mu zase uvěřila? “, protože se prostě nekladou, mohou být označeny za hříšné, rouhavé a za projev slabé víry a nedostatečné zbožnosti. Rovněž vylučování pocitu zloby na Boha, výčitek směrem k němu a přerušení komunikace s ním může někdo hodnotit a odsuzovat za hříšné. U člověka trpícího ztrátou toho nejdražšího může vše vést dále, a ještě navíc dokonce k tomu, že hledá vinu a hřích u sebe či svých předků a cítí se být „poskvrněná, pošpiněná, neschopná.“ Tyto odsudky a předsudky ale odporují biblickým svědectvím a příkladům, které naopak zpravují o napřímo autentickém a upřímném vylévání srdcí (plných bolesti, otázek, námitek) svědků víry před svým Stvořitelem Bohem (např. žalmisté, Ježíšova modlitba v Getsemanech či na kříži při umírání dle Mt 27,43: „Bože můj, Bože můj, k čemu jsi mě opustil“ – pozn. autora), což bylo výrazem živého vztahu, zdrojem síly, vyrovnávání se, zvládání, překonávání, naděje i třeba tam, kde už lidsky viděno naděje nebyla, chuti jít dál a působilo u nich uzdravováním nitra a stalo se znamením, že i v té nejhlubší bezedné propasti, bolesti, pocitu opuštěnosti a údolí smrti Někdo (pro někoho možná paradoxně) byl stále věrně a spásně přítomen, i když to vypadalo, že mlčí a není tam či je lhostejný. Bezpečný a důvěrný prostor pro vyslovování či vykřičení takových otázek, námitek a bolestí nabízí a umožňuje jako spirituální zdroj proces vnitřního uzdravování nitra a podporu při nadmíru náročné životní situaci. Snad až potom někdy mohou přicházet vysvětlení, že ten Stvořitel Bůh vlastně takové rány života nedopouští, ale že mají příčiny jinde. Násobenou stresovou zátěží a spirituální bolestí může být i naučená „víra v přírodovědecké zázraky“ ve stylu fundamentalistického výkladu Bible, která – samozřejmě s porozuměním těm v závažné situace – čeká vyléčení i z infaustních diagnóz a prognóz nebo dokonce z již konstatované smrti. Vůbec tento názor nezpochybňuje význam, sílu a radostné plody modliteb z reálných situací.

Spirituální potřeby, aspekty obecně a pak konkrétně, situačně

Ukázalo se, že existují setkání, jež mohou přinést naplnění nitra lahodným a nepopsatelným pokojem. I když se v nich nemluví o Bohu, mohou být těhotná Jeho přítomností, jež podrží a nese. Ani komunikace s Ním někdy nepotřebuje slova, stačí mlčení, slzy, zakoušení, spočinutí v Jeho přítomnosti, což může tišit vnitřní bolest a poskytovat zdroj s ní žít, i když ji neodstraní.

Potvrdila se i další zkušenost a skutečnost, a sice i když důležité téma smyslu patří obecně a celkově k aspektům spiritualit, je něco jiného v provázení či jiné komunikaci s těmi, kteří prožívají ztrátu, konstatovat, že vše má přece smysl. To zraňovalo. Bude lepší, aby si smysl konkrétních existenciálních životních situací případně zpětně hledali nebo pojmenovali ti, kteří je zažili a již k tomu potřebují čas a proces. Podobně nelze automaticky a obecně aplikovat ani aspekt spirituality či spirituální potřebu „hodnocení minulosti a budoucnosti“, protože existují situace a stavy, které vyžadují a více nedovolují než žít jen v přítomnosti. Platí to i o chápání a načasování tematizování naděje.

Proto lze zohlednit i stejné zahraniční zkušenosti specializované spirituální péče v podobě pastorační práce na novorozeneckém oddělení, resp. v kontextu perinatální paliativní péče, kde se pastorační služba chápe jako „advokátka reality a naděje“ s tím, že upozorňuje na to, že chce a má být pravdivá, takže „nedávat naději tam, kde žádná není“, když medicínská diagnóza a prognóza u dětí s život ohrožujícím onemocněním a umírajících či dokonce zemřelých plodů mluví jasně jinak. Naděje zde již nemůže být zaměřena na vyléčení [7]. Nastane-li pravý čas v provázení a otevřenost rodičů tímto směrem smýšlet a slyšet, může zaznít naděje, že může být děťátko v prostředí, kde již netrpí, ale může zažívat pokoj, porozumění, lásku a myslet na své blízké. Mohli bychom v perspektivě křesťanské spirituality a mravnosti nazvat pokornou nadějí věčného života.

Je vidět, že předkládané aspekty spiritualit a spirituálního provázení mohou vykazovat i rysy nezdravé, patogenní, které mohou vyvolat spirituální krizi, psychospirituální a psychonáboženský problém. Bylo také patrné, jak blízko k sobě mají aspekty spirituality a etiky (např. pojetí člověka, konkrétního nenarozeného, narozeného i zemřelého miminka, sebe sama, Stvořitele), a že pojetí spirituality a spirituálního provázení potřebuje etickou reflexi.

Místo závěru

Ještě jednou děkujeme mamince a kolegyni Petře za poskytnuté svědectví zahrnující bolest i vděčnost a za její službu, která z prožitého vychází pro druhé. Rádi bychom ještě podotkli, aby nevzniklo nedorozumění, že poradce pro pozůstalé nemusí projít mnoha ztrátami, aby dokázal těmto ženám pomoci. Jsme si vědomi toho, že vlastní zkušenost může být výhodou, ale také nevýhodou. Určitý, prostorem daný komentář k některým vybraným spirituálním aspektům příběhu byl míněn jen jako rozvinutí sděleného a přispění k tématu spirituality a spirituální péče v kontextu perinatální paliativní péče.

Přirozenost, spravedlnost a služba

Mdr 2, 23.3,9; L 17, 7-10

První text jako by potvrzoval ten model kosmických vztahů, na který jsme zvyklí: Když budeš, člověče, hrát s Hospodinem při našem ctihodném obchodování fair play, Pán Bůh to musí ocenit a na věčnosti pak dokonce i vyrovná ty účty, které se nějak nezdařilo na tomto světě vyrovnat. Musí to udělat, protože absolutní boží spravedlnost prostě nedovolí jinak a konec konců je tu Bůh právě proto, aby všem těm nespravedlnostem učinil konec. Tak nějak věci rozuměl asi i autor Knihy moudrosti a dodnes na to leckdo rád slyší, dodnes je tohle jeden z kořenů náboženské zbožnosti.

Spolu s poselstvím Lukášovým však vyzní boží slovo přece jen zásadně jinak. Ve službě totiž rozhoduje všechno jiné než spravedlnost. A každý milující rodič dobře ví, že ve svém vztahu k dítěti (a ten vztah je službou, odpovídající hlubinám lidské přirozenosti!) spravedlnost ani nepostrádá, třebaže ten, kdo slouží, je právě ten mocnější, schopnější, mohl by si leccos zařídit. Lidská přirozenost totiž neprahne jen po spravedlnosti, lidskost potřebuje neméně také milování. Člověk je ten, kdo radikálně potřebuje nejen být milován (tuhle potřebu zjišťujeme i u zvířat), neméně potřebuje někoho milovat, tedy někoho, kdo o jeho lásku stojí. A láska se, jak známo, v praxi se spravedlností příliš nesnáší, aspoň zde na světě. Láska ostatně také nebývá rozumná. A díváme-li se pozorně na Ježíšův osud, může dokonce láska i pohoršovat. Tyhle rysy stojí na opačném pólu lidského než rozumnost a spravedlnost. A mezi oběma póly musí panovat v člověku moudré napětí. (Snad i proto se lidé všeho věku raději rozešli i rozcházejí s každým náboženstvím - prý by je o lásku připravovalo. Prý je málo rozumné. Prý straní těm druhým atd. Ztratili tu požehnanou rovnováhu napětí.)

Tyhle rozpory mezi logickými a etickými ideály nejsou na světě teprve od včerejška, nesouvisí s bolševikem ani s konzumismem, na který si začínáme hrát i my tady ve východní Evropě. Do tohoto zápolení o nosné postoje humanity kdysi vstoupil i nazaretský Ježíš, protože už tenkrát byli učitelé, kteří obětovali humanitu vztahů ideálům filozofů nebo teologů, anebo naopak. Ježíš se tedy snaží na své životní praxi ukázat, jak on sám hledá, oč skutečně jde Bohu a oč skutečně jde člověku. Ukazuje to sám na sobě. Nejen vysvětluje v podobenstvích, ale především demonstruje vším, proč žije on sám.

Všimněte si třeba, jak se Lukášův Ježíš odvážně noří do mezilidských vztahů. Navazuje vztahy, které by mu svatopisec Knihy moudrosti nemohl schválit, jsou totiž povážlivě nebezpečné pro neposkvrněnou pověst. Ale Ježíš to přesto dělá. Ne proto, že on si prý může jako synáček Nejvyššího všechno dovolit; tak by mohl argumentovat jen náboženský propagandista, ne však Ježíš našich evangelií, protože všichni svědkové jeho slávy i pádu moc dobře věděli, že tomuto milovanému synu leccos neprojde. Ježíš jde odvážnými cestami proto, že to lidské roste a zraje také díky naději a díky motivaci z prožitku sebepřekonání. Následovat jej znamená pokoušet se o totéž i dnes: spravedlnost milovat, nikoli vymáhat. Láska dokáže vzdát se, je-li to ve prospěch věci.

Myslím, že takhle to zakoušel i Lukáš, když koncipoval záznam svého porozumění euangelion. Vždyť to dnešní Ježíšovo logion je ve skutečnosti ohavně nespravedlivé! Poprávu se můžeme pohoršovat, že ten pán, který se celý den vlastně povaloval, nechá se ještě večer obsloužit někým, kdo celý den dřel. V etickém systému Knihy moudrosti by to samozřejmě nešlo obhájit. Lukášův Ježíš se od té nespravedlnosti vůbec nedistancuje, Ježíš to nepranýřuje, naopak.

Život se v praxi odvíjí naštěstí spíš podle Lukáše než podle řeckého pojetí spravedlnosti. To není nedopatření. Ideálně spravedlivý život se může snít, ale žije se lukášovsky, anebo hůř. I to je zjevením: Ježíš neméně moudře než starozákonní svatopisec tu do očí bijící nerovnost práv a povinností pána a služebníka NEnapadá - to ostatně dokážeme brilantně sami. Ježíš místo toho ukazuje, že pokud své lidské a jen lidské sny chceme přenést i do pravidel soužití v božím království, mýlíme se; kdo to dělá, bude v Království zklamán. V Království platí ta „zvrácená" logika požehnaného pláče, blahoslavené chudoby, oceněné tichosti i ryzosti (čistoty).

Ježíš tím podobenstvím neinstaluje nějakou svévoli karikující ideály; říká svým postojem i praxí, že tyhle prý pohoršující rozdíly mezi lidmi jsou, ale jsou nedůležité. Bylo by proto osudnou chybou, kdyby služebník považoval za jisté, že se karta jednou obrátí a on sám jednou svému dosavadnímu pánu hodí svou službu na hlavu a všechnu tu námaho i trpkost mu naservíruje i s úrokem. Kdo potřebuje tohle, zcela určitě kormidluje své životní umění jinam než do Království Krista Ježíše. Ježíš tu dnes vysvětluje, že blaženost toho služebníka tkví v umění být dobrým (věrným, spolehlivým) služebníkem. Tohle umění je totiž uměním ne méně výsostným než umění být dobrým pánem.

Dokud kdo nedokáže přijmout svou reálnou pozici na světě, pokud potřebuje být stále jen někým jiným, než je či smí být, pak hledá chiméry, hledá pevnou půdu pro základy domu v tekoucích píscích. Jen pokud sám sebe přijmu takového, jaký jsem, sám se smířím se sebou, mohu zakusit to závratné, že mne někdo miluje už dnes, kdy jsem nepůvabným služebníkem šťastnějších pánů. Toto je boží strategie s člověkem ukázaná na Ježíši a jeho nejbližších.

Všimněte si: o Ježíši vyznáváme, že je spásou, záchranou smysluplnosti lidské existence i ve světě tak nespravedlivém, jaký známe. Vyznáváme to přesto, že on sám nebyl v životě příliš úspěšný, dokonce ani v těch oblastech, pro které vědomě žil. Nestihl nic dokončit, například výuku svých učedníků; tím méně by stihl zajistit svému započatému dílu ve světě trvalost, např. založením církve. Pak tedy ani v jeho životě nešlo především o dílo, ale o kvalitu vztahů. Bylo například třeba ukázat, že má-li být vzkříšený člověk jednou blažený, musí zde pro někoho žít, to nové stvoření potřebuje staré kořeny, potřebuje vztahy k ostatnímu stvoření. Bylo například třeba ukázat, že všechny dílčí nezdary v budování mezilidských lásek mohou být v posledku zhojeny, pokud tu funguje vztah důvěry k Otci všech těch lásek.

Proč tedy vůbec čteme ještě i my to prvé sapienciální čtení? Dík starému modelu pochopíme lépe ten nový. Napětí mezi zvěstí jednoho a téhož Ducha svatého (jak věříme) z různých koutů lidské skutečnosti nám pomůže vyhnout se ideologickým zkratům, mělčinám náboženských systémů, vyrábění model podle vlastního vkusu, anebo výrobě kýčů božího království podle svých infantilních představ. Má pravdu Petr: cokoli bylo napsáno, bylo napsáno pro naše poučení.

Vládnout nebo sloužit; vděčnost Boží slávou

L 17, 11-19

Škoda, že se tento Lukášův úryvek téměř napořád vykládá jako svědectví Samaritána o chalkedonsky chápaném božím synovství Krista Ježíše. Tak neuvažuje víra, ale ideologie. Ti, kteří usilují vládnout aspoň na farní úrovni, měli by naslouchat božímu slovu dvojnásob pozorně. Kdyby s dobrou vůlí anebo aspoň se zvědavostí naslouchali, nepřeslechli by v celém tom dnešním svým způsobem napínavém čtení veledůležitou zvěst: Kdo je malý, toho čeká milosrdenství. Jenže místo toho jsme svědky, že staronoví páni a leckdy vůbec ne šlechtici ducha se přesto perou o to, aby mohli vládnout, aby mohli být větší než druzí, nebo hlavně mocnější než ti druzí. Inu, boží slovo nemá moc posluchačů. Ani mezi svými vlastními profesionály. Kdekdo tak vzkazuje milému pánubohu: lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Tohle pokušení - místo Kristem doporučované služby raději vládnout - najde ucho u každého z nás, nejen u těch, kteří jsou nebo před časem byli pozváni do církevních postů. Kdokoli panuje, panuje z Božího pověření, anebo panuje svévolně; jiná varianta není. Obojí ovšem spadá pod boží soud, velice přísný a nikoli nestranný soud. Náš Bůh se totiž solidarizoval s těmi ovládanými.

Toužíme-li po milosrdenství (a každý máme dost důvodů proč se utíkat právě k milosrdenství, a ne k boží spravedlnosti), berme to boží slovo vážně. Dobrovolně se zařaďme mezi ty malé. A jestliže nás postihne nějaká úloha v církvi, zůstaňme služebníky, je to bezpečnější. Jsou ovšem i tací, kteří přesto raději zůstanou u kormidla, protože by neradi o něco přišli.

Všech 10 malomocných v našem úryvku Ježíše poslechlo, všech deset si šlo ke knězi o potvrzení, že smí zpátky do společnosti. Všichni ti malomocní a tím i dosud ze společnosti vyloučení tedy poslechli; jenže devět z deseti z nich, zaujati sami sebou a svou změněnou situací, už se vrhají do nově otevřeného života. Jen jeden poslechl jinak: nepovažoval se za nejdůležitější událost roku, a proto nezapomněl při tom na jednu velice důležitou věc: poděkoval.

Jde opravdu o tak důležitou věc? Ježíš ji sám klasifikuje jako Boží slávu. Je třeba se ještě znovu ptát?

Aby nebylo mýlky: Ten uzdravený nepřichází vyznat svou víru v božství Kristovo, o takovém Kristu nemohl mít ani tušení; a kdyby i měl, jistě by takovou představu považoval sám za rouhání, Hospodinu ohnivého keře nemohl konkurovat člověk z Nazareta. Tvrdí-li Ježíš, že jde přesto o slávu Boží, rozuměli mu jeho posluchači tak: uzdravený oslavil Boha vděčnou vírou, že Bůh je natolik dobrý, že jedná i skrze tohoto Nazaretského.

Všimněte si: všichni malomocní volali: „Smiluj se nad námi! Uzdrav nás!" Ale možná to jen tak zkoušeli; nechtěli vynechat žádnou příležitost včetně magických zaříkadel. Jakmile dosáhli svého, už mysleli jen na sebe. (Ježíš je poslal ke kněžím ne z jakési zbožnosti, ale proto, že kněz byl v Izraeli tou úřední osobou, která směla uzdraveného malomocného vrátit do národního společenství; o tom, jestli někdo je nebo není malomocným, o tom rozhodoval v Izraeli s konečnou platností „z moci úřední" kněz.) Také ten poslední se jistě těšil, že bude nadále plnoprávným, že už nebude bílou vránou. Ale kdosi byl k němu laskav, proto se ještě honem vrátil poděkovat. Ten někdo byl jinověrcem, byl pro věřícího Samaritána tabu. A tak svou prostou vděčností vzdal chválu také Bohu toho jinověrce.

Také my se můžeme stát boží slávou. Nemyslím tím, že někoho uzdravíme, ale tím, že podobně jako ten jediný z deseti budeme nahlas vděční nejen nástroji boží uzdravující dobroty, ale i samotné boží starostlivosti o nás. Jednou z vážných věcí, které Ježíš potřeboval naučit své učedníky, je právě to, že za vpravdě lidskými vztahy lze zhlédnout neviditelného Boha. Kdo umí s vděčností děkovat, potkává svého neviditelného dobrodince často, mnohem častěji než ostatní.

Tím však div ještě nekončil. Ten Samaritán zakusil, že v cizozemci (tedy podle tehdy platných pravidel ne-bližním) z Nazareta potkává cosi nezaměnitelně božího. Významný rys boží slávy je přece v tom, že náš Bůh je ten, který se stává zjevným v lidech dobře činících svým bližním. Dokonce i jinak nebo vůbec nevěřících. A tak se děje smiřování, které je snad největší boží slávou.

(2008)

RCL: Ez 34, 11-16.20-24; 1 K 15, 23-28; Mt 25, 31-46

Během uzrávání lidských dějin stáli v čele sociálních skupin vůdcové s různými názvy a s různými soubory práv a odpovědnosti. Nejen král, ale také hlava klanu, hospodář, pastýř. Ti všichni se lišili vzájemně spoustou znaků, ale všichni měli pověření být správcem. Správce nese odpovědnost za smysluplnost existence jednotlivce i svěřeného celku.

Je pochopitelné, že se teologové všech dob ptali, jak se realizovala odpovědnost stvořitele za celek i jednotlivé větve stvoření. Odpověď Nového zákona známe: vložil ji na svého syna Ježíše, Krista našich evangelií. Právě ten se stal zachráncem – podle naší víry - smysluplnosti našich někdy i velmi dramatických existencí i nad smyslem našeho MY. Slyšeli jsme: „Musí totiž kralovat, dokud nepoloží k nohám Stvořitele všechno.

Pavel pochopitelně nehovoří v té souvislosti o kořisti, Ježíš není válečníkem, který dobývá svět a stává se bohatcem. Ježíš to prostě musí, má to uloženo a jak říká list k Židům, tuhle poslušnost i Ježíš dokáže jen s pláčem.

A proč vlastně je třeba položit Hospodinu, pánu všehomíra, všechno stvoření k nohám? Otec od Ježíše vyžaduje, aby se tak realizovalo něco, co kosmos od počátku dobře stvořený ještě čímsi zušlechtil. To, co Ježíše čekalo a dodnes ještě jeho přítomnost a úsilí vyžaduje, je nová kvalita jednoty už konečné, nezpochybnitelné, eschalologické.

Jsme přitom svědky a často i spolupodílníky dění právě opačného. Stvořený svět se v jednotlivcích i v částech, v mnoha svých švech vzájemně odcizuje, nerozumí si, působí si utrpení a smrt. Funguje to nejen mezi nepřáteli, odcizení zakoušíme tu a tam dokonce i tam, kde už dobře zakořenila vzájemná láska a přináší plody, například v rodinách nebo v jiném společném díle.

Na druhé straně mnohý z nás rozumí, že zážitek jednoty tu a tam předchutnaný na našich láskách k blízkým lidem i k přírodě nebo k dílu patří ke konečné slávě naplněné existence, tedy ke spáse. Všichni si při tom uvědomujeme, že ať jsou naše příspěvky ke vztahům krásně rozkvetlým jakkoli velkomyslné, zůstává i to předchutnané štěstí DAREM.

Věříme, že to rozhodující pro nás je darem našeho Pána Ježíše. Jistě, právě on byl povolán, aby přemohl marnost a smrt, které jsou odvěkým nepřítelem lidského štěstí. Ale lidské štěstí vyžaduje aktivní účast těch obdarovaných, dokonce i takové štěstí, které jako by spadlo do klína. Proto Ježíš takový úkol přijímá s tím, že od samého počátku jeho veřejné realizace k tomu hledí přimět i další spolupracovníky.

Právě tak se stává slovo sjednocování tělem, když se děje. Dějiny člověka i společnost vyučují mnohými omyly i úspěchy.

Není tu řeč o zvláštních vyvolencích ani o zvláštních smolařích. Je tu řeč o každém z nás. Pozván a vyzván je každý, každá, dokonce i veškeré stvoření se má postupně začlenit do té jediné řeky, která sjednocuje mnohé praménky a potůčky, deštíky i monzunové lijáky. Podtrženo, sečteno:

Jeden druhému jste stádem a jeden druhému jste pastýřem, pokud chcete, aby vaše služba, vaše diakonie a vaše liturgie souzněla s životním dílem vašeho krále či pastýře a Pána Ježíše. A právě dnešní Matoušův příběh či vize posledního soudu k tomu nabízí důležité rady.

Všimněte si: Ti dnes v evangelním příběhu odsouzení nebyli tvrdého srdce, zřejmě byli zvyklí pomáhat, tedy odívat potřebné, hojit nemocné, těšit osamělé. A zřejmě to také běžně dělali. Diví se tedy upřímně: Že by odepřeli svoji pomoc právě Kristu, kterého mají rádi?! Snažíme se. Církev žádá, abych chodil na mší, tedy chodím i ty neděle, kdy se mi vůbec nechce. Církev chce, abych se denně modlila a modlil, abychom řádně vychovávali děti, abychom řádně vydělávali, platili daně, přispívali diakonii… Co tedy děláme špatně?

Tohle jsou námitky, resp. otázky zavádějící do bludiště slepých uliček. Slyšeli jsme: soud podle proroka probíhá jinak: „Budu je pást a soudit. Pokud jde o vás, mé ovce, toto praví Panovník Hospodin: Hle, já vykonám soud mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“ Nejde o kvantitu; ani Ježíš neuzdravoval všechny slepé a hluché, které potkal. nejde ani o naši logiku. A nejde o šerm naší logikou.

Příběhy Ježíšem vyprávěné na téma posledního božího posouzení smysluplnosti našich jednotlivých životů vypovídají nečekané věci. Třeba o nešťastném osudu těch, kteří NIC ŠPATNÉHO NEPRO­VEDLI, o osudu těch se srstí černou oproti bílé.

Ti odvržení vnímali a budou vnímat takové soudy jako nespravedlnost, ačkoli pozvání do života pod tímhle pastýřem mnohokrát v životě vnímali jako dar, jako úžasné obdarování zcela bez zásluh.

A ještě něco: Když nasloucháme Ezechielovi, uklidňuje to, nabízí pocit bezpečí. Máme svého pastýře, každý z nás jej má. Kompetentního, radost poslouchat. Ovšem má to i svůj rub a ten si připustíme většinou příliš pozdě: I každý z nás je někomu pastýřem, má být pastýřem. Nejen tehdy, kdy na to máme dost nadšení, a proto rádi a s pocitem svobody posloužíme. To evangelium vyžaduje sloužit tehdy, kdy to potřebuje náš bližní. Jinými slovy:

Kristus Ježíš Matoušova podobenství od nás chce, abychom i my, každý a každá jednotlivě sloužili druhým spolehlivě, anebo starým výrazem: abychom sloužili věrně. To se musí každý učit dlouho, a běda těm, kdo k tomu nemají vhodná hřiště, tedy vhodné prostředí.

Být věrným nevyžaduje od nás to nebo ono v dokonalé kvalitě. Vyžaduje budit a permanentně sílit pocit jistoty těch, kdo jsou nám bližními. Ten pocit jistoty zakládá tu rozhodující důvěru k lidem i k Bohu. Tohle dal ochut­­nat svým bližním Ježíš evangelií a leckoho tím uzdravil. Ale dokáže to podobně spolehlivě třeba i matka, která má k charakterové dokonalosti i k víře evangeliu moc daleko. ale svoje povolání k mateřství přijala a své dítě miluje.

Být lidem Hospodinovým, lidem Kristova království chce víru dospělejší než tu, která dokáže přimět katolíka poctivě absolvovat předepsané církevní rituály. Chce to umět důvěřovat v tajemnou tu a tam se dějící identitu potřebného bližního a Krista

(ono: …MNĚ jste učinili, mně jste neučinili) a také v tu a tam se dějící identitu tvého já v roli pastýře s hloučkem tvých bližních shodou okolností na tebe odkázaných.

Soudce dělícího kozly a ovce, družičky moudré a nemoudré, služebníky s hřivnami dobře hospodařící a ty, kteří je pro jistotu zakopali – toho Soudce známe. Známe jeho doporučení, jak před ním a před veškerým stvořením uhájit vlastní existenci jako smysluplnou. Víme, že správných cest je mnoho, ale pro každého z nás, kdo už byl při křtu Ježíšem pověřen, je správná jen ta cesta, kterou Kristus jako pastýř prošlápl před námi.

Ježíš má „kralovat“ tak, aby všechno stvoření, všechnu tu půvabnou i obtížnou různost položil k nohám Stvořitele. Mohl tak činit metodou křížových válek, ale jeho kralování vede jinudy. Ježíš jde za naplněním svého pastýřství tím, že usiluje sjednotit stvoření hříchem rozptylované a rozháněné.

Je významné, že takovou jednotu nepovažoval za svoji kořist, ale za službu všemu a všem. Ani pro nás není - zdá se – jiná cesta za smysluplností našich poslání než stejné či podobné úsilí o jednotu, a to jednotu u nohou Stvořitelových.

 

OLM: Ez 34, 11-12.15-17; Mt 25, 31-46;

Soud připravujeme my sami (1996)

Když člověk s dnešním povědomím elementárních práv člověka poslouchá toto evangelium, možná mu bleskne hlavou: co je to za divnou spravedlnost? Může snad někdo za to, že se narodí ovcí a někdo že patří mezi kozly? Nestvořil obojí týž Pán a Bůh? Jak to tedy přijde, že někdo je souzen za cosi jako barvu kůže, a že potom na levici přijdou an bloc jedni a na levici ti druzí?! Ale vzápětí okřikneme sami sebe, že tak se přece s Hospodinem nemluví, tedy vychovaný člověk tak nemluví. Je to škoda, protože ovzduší pravdy patří k potřebám dneška ne méně než rovnost práv. Možná bychom potom poslouchali to čtení s jinýma ušima. A nejen dnes; už pro Jóba bylo požehnáním, že se odvážil nehasit námitky svého rozumu. Dozvěděl se pak pro žíznivé srdce mnohem víc, než kdyby se tak říkajíc Hospodinu nepostavil. Skutečně: musíme se naučit dívat kolem sebe, abychom správně slyšeli.

Ezechiel hovoří na téma král v exilu, kde byl král Judy už jen vzpomínkou. Poslední vrstvy božího lidu byly kvůli násilné asimilaci už přesídleny do jiné kultury, do jiného náboženství, žili tam bez chrámu, bez obětí, bez národních hrdinů a bez krále. Zdálo by se, že potřebuje tento zkomírající zbytek božího lidu především pevnou mocenskou oporu v králi, v králi mocnějším než byl ten poslední, který byl nepřítelem zajat a potupen. Politologové by tvrdili, že ten lid potřebuje někoho, kdo by jej konečně representoval. Ezechiel mluví o pastýři: boží slovo volá pastýře, ne krále. To už ostatně tvrdil před staletími jiný prorok, Samuel.

Dodnes je v církvi málo pastýřů a mnoho nápadníků pro královský trůn, anebo aspoň stoličky v jeho blízkosti. Nechme tedy promluvit Ezechiela o tom, co vlastně potřebuje lid v nouzi, lid sice spokojeně obsluhovaný co do civilní spotřeby (v Babylónii nebylo zle po této stránce ani bývalým cizincům), ale lid bez vůdců. Ať už se takové pozici říká královská anebo pastýřská, vyžaduje boží slovo od nositele jednoduchý a zároveň obtížný úkol: aby přivedl zpět k ostatním ovce, které se v pošmourném čase, jak se tam říká, snad zatoulaly a nakonec ztratily orientaci.

Jde tedy opravdu spíš o funkci pastýře než o kralování: Ten v čele má přivést zbloudilé zpátky, nikoli jim vládnout. Pastýř je ten, který vrací zpět ke stádu, bez ohledu na to, kdo vlastně ten rozptyl zavinil, zda svéhlavost kozlů či tupost ovcí. A dělá to nejen proto, že je takovou službou pověřen kýmsi kompetentním, dělá to proto, že ty ovce i kozly má skutečně rád. Kdyby ten Ezechielův pastýř kázal svému stádu o spravedlnosti a mravnosti, neřkuli o dokonalosti, dávno by neměl co pást. Kdyby sám žil jen ze spravedlnosti a spravedlnost vymáhal, dávno by už tak nevděčného řemesla nechal.

Matoušův text zajímavým způsobem nechává prorůstat kralování a pastýřství. Ten takzvaný král Ježíšova podobenství prozrazuje, že uvažuje jaksi postaru, uvažuje pastýřsky: Rozdělí stádo například. Ač titulován jako král, ten král vidí pastýřsky, nikoli mocensky.

Také náš Kristus Král je naštěstí v hloubi srdce pastýřem. Zůstane jím naštěstí i tehdy, kdy dosedne na trůn. Ten pastýř se vždycky napřed postará o ty slabší, tak to patří k tomu řemeslu, k pravému pastýřství. (Pokud takové tendence člověk nemá, je podle slov evangelia v nejlepším případě pouhý nájemník, někdo hospodářem pouze za výdělek najatý, ten ručí jen za případné škody, nikoli za budoucnost stáda; v horším případě může jít - opět slovy evangelia - o zloděje, který jen klame kostýmem a iluzemi.) Pravý pastýř má oči právě pro ty slabé a ty toulavé; na ty tučné a spořádané dává také pozor, ale pro ty slabé, pro ty se exponuje, pro ty sám sebe riskuje.

Ten náš král, kterého dnes máme liturgicky slavit, je naštěstí svým založením pastýř, dobrý pastýř, sám se k tomu zaměření svého srdce nahlas hlásí. Jeho kralování se natolik liší od zvyklostí světa, že rovnou říká: není z tohoto světa. Marně proto oživují jeho reprezentanti to nebo ono ze světského kralování, třeba i nakrásně spravedlivého kralování.

A také pro nás nikoli krále je tu cosi z radostné zvěsti: ani my nemusíme být dvořanstvem s nějakou umělou dvorní etiketou, my naštěstí smíme být stádem, o které se stará jeho pastýř.

Starost, zda jsme se nenarodili kozly, zda nejsme předurčeni na levici už dnes, to je starost falešná. Podobenství říká naprosto nedvojsmyslně: Nezáleží, kdo se jak narodil, na jaké předky se může odvolat. O tom, zda patří na levici nebo na pravici, o tom si rozhodujeme během celého života my sami, každý za sebe. Tohle naznačuje i sama forma podobenství, znovu a znovu jmenující celé řetězce všedních příležitostí buď zahazovaných nebo přijímaných. Poslední třídění stáda není žádným svévolným rozhodnutím všemocného krále, který může trestat stejně okamžité zakolísání jako odměňovat licoměrné úsměvy. Tříbení stád se děje po celý život jednotlivce, každý se svými afinitami a svou necitelností či povýšeností sám rozhoduje o tom, kam tíhne jeho srdce. Děje se to naším soucítěním, naším uměním identifikovat se s tím, s čím se identifikuje pastýř. To právě on určuje, která ze stran se považuje za pravou a která za levou. Ale my sami rozhodujeme, kde se nám chce žít.

Toto jsou jeho kritéria předem oznamovaná všem: Mně jste učinili to, co jste dokázali nebo nemínili dokázat učinit těm zatoulaným navzdory pošmournosti času.

Každá doba církevních dějin má i takové, kterým taková obyčejná pastýřská čest nestačí, potřebují víc, potřebují panovat. Myslím, že takoví by si raději neměli začínat právě s Kristem Ježíšem. Jsou přece jiní spasitelé lidstva, někdo zachraňuje moudrostí, někdo jógou, někdo zachraňuje mocí duchovní nebo světskou. Náš Pán je ten, který pastýřskou hůl neodkládá ani na královském trůně, a my se do blízkosti toho trůnu dostaneme jen tak, že mu jeho přesvědčení nebudeme vyvracet, ani poopravovat, ale naplňovat.