Hugo se narodil roku 1096 v saském Hartinghamu. K právě vzniklé komunitě řeholních kanovníků v pařížském opatství sv. Viktora se připojil roku 1115. Zde studoval, žil a od roku 1125 do své smrti v roce 1145 také vyučoval. Byl plodným autorem a mnoho jeho děl se rozšířilo už během středověku. Je autorem komentářů k biblickým knihám. Metodologicky pozoru-hodný je jeho spis Didascalion (O studiu potřebných vědomostí), mj. úvod do četby a exegeze Písma svatého. Významný je i komentář k Nebeské hierarchii Pseudo Dyonysia Areopagity a teologická summa O svátostech (De sacramentis), v nichž se věnuje dvěma velkým dílům Božím: stvoření a vykoupení. Napsal také celou řádku duchovních traktátů.

V jednom z těchto traktátů, Samomluvě o věnu duše (Soliloquium de arrha animae, z posledních let Hugonova života), se popisují mystické zkušenosti zjevně autobiografického rázu: „Co je ta sladkost, jež mnou tak často pohne, když na něj myslím? Dotýká se mě tak silně, ba slastně, že cítím odcizení vůči sobě samému […] Všechny minulé nepříjemnosti jsou rázem zapomenuty; můj duch jásá, mé poznání nebývale roste, mé srdce osvíceno, mé touhy naplněny. Kontempluji sám sebe nevím odkud a ve svém duchu tisknu cosi v objetí lásky. Je toto můj Milovaný?“ Toto místo je pro Hugona typické svým tradičním slovníkem a důrazem na přítomnost poznání a lásky v nej-silnějších okamžicích mystické zkušenosti.

Tato zkušenost se odehrává na pouti lásky, kterou Hugo opěvuje ve svých kratších textech (například O chvále duchovní lásky, De laude caritatis). Hugonovu teologii lásky výrazně ovlivnil Augustin. Láska se živí lectio divina a duchovními cvičeními, jako je meditace (meditatio) a modlitba (oratio). Meditatio je úsilí zaměřené na porozumění a dosažení kontemplace určitého předmětu. Oratio je ve své podstatě úkon upřímné zbožnosti (srov. O ctnosti modlitby, De virtute orandi). V Homiliích na knihu Kazatel Hugo rozlišuje mezi cogitatio, meditatio a contemplatio (uvažování, meditace, kontemplace). Kontemplaci popisuje jako „bdělost a pohotovost mysli, která vše jasně vnímá a chápe s hlubokým porozuměním“. Na počátečním stupni se contemplatio zaměřuje na stvoření, v zralejším stádiu na Stvořitele, na nejvyšším stupni, „když je pravda celá odhalena a láska dosahuje dokonalosti, hledá člověk jen jedno: v čistém ohni lásky, v nejvyšší míře pokoje a blaženosti, duše zakouší slastné odmítnutí. Poté se celým svým srdcem obrací k ohni lásky, kde je Bůh vnímán jako všechno ve všem. Bůh je přijímán s tak hlubokou láskou, že vedle něho už lidskému srdci nezbývá zhola nic, ba ani to ne“.

V díle O arše Noemově (De arca Noë) a v Knížce o stavbě archy (Libellus de formatione archae), jež prvně jmenované dílo doplňuje, archa pomáhá mysli zcela se zaměřit na Krista, středobod spásy. Oba traktáty dokládají, že mystická zkušenost obvykle vyžaduje, aby pěstováním ctností uvedl člověk do pořádku lásku k sobě, a nakonec se stal jedním s Duchem Božím. V díle O arše Noemově Hugo užívá zvláštní metafory ke znázornění postupného očišťování duše a zvnitřnění: duše je rozlámaná a rozptýlená, ale jednotlivé kusy jsou shromažďovány, ve výhni se opět slévají v jedno a nabývají pevnosti kovové slitiny. Duše je nově utvořena a dostává se jí pečeti Kristova obrazu.

Svět a život, jehož krásy jsou pomíjivé, rozkoše a radosti neuspokojující a přísliby šalebné, jsou pro člověka jakousi trvalou potopou, před jejímiž dravými a temnými vodami se může zachránit jen v Noemově arše svého nitra. V duchu augustinovské tradice chápe Hugo hlubinu lidského nitra jako místo, v němž se nám odhaluje pravda a jež je v cizině tohoto světa předzvěstí pravého domova, v němž nás očekává nás nebeský Otec.

I u Hugona si můžeme připomenout známý výrok Augustinův: „Vejdi do sebe, pravda bydlí v hlubině“ – totiž v hlubině lidské duše. Hugonovy dialogicky psané spisy jsou průvodci pravdou, skrytou v našem nitru, která je již pevninou nebeského světa, jež není zasažena ničivou „potopou“ proměnlivosti, nedokonalosti, zkla-mání a šalby všeho druhu.

Do češtiny byl Lenkou Karfíkovou přeložen Hugonův spis De tribus diebus, O třech dnech, který vydalo nakladatelství Oikúmené v roce 1997, dále pak část spisu O marnosti světa (De vanitate mundi, která byla Lenkou Karfíkovou též přeložena a publikována v knize Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, poprvé vydané v Praze roku 1993.

Synod Evangelické církve augsburského vyznání v ČR nezvolil biskupa ani na druhý pokus

(MV) Ani druhý pokus o volbu biskupa Evangelické církve augsburského vyznání v ČR (ECAV), kvůli kterému se poslední dubnový víkend v roce 2024 sešel mimořádný synod církve, se nezdařil. ECAV momentálně nemá ani biskupa ani kurátora. Jejich funkce prozatím zastupují předseda synodu ECAV Martin Damašek v případě biskupa a místopředseda synodu ECAV Ladislav H. D. Holík v případě kurátora.

Volba biskupa byla naplánovaná na zasedání synodu v listopadu 2023. Kandidáti byli dva: sborový farář slovenského sboru v Praze a dosavadní biskup (v roce 2012 se stal superintendentem ECAV; v roce 2018 byl úřad superintendenta přejmenován na úřad biskupa) Marián Čop a sborový farář českého sboru v Praze Tomáš Matouš Živný. Ještě před touto volbou došlo v ECAV ke složité situaci, když část církve vyjádřila nespokojenost s dosavadním vedením (tj. s biskupem Mariánem Čopem a kurátorem Vladimírem Kopáčikem). V tzv. Svatodušní výzvě označili kritici vedení církve jako hlavní problémy způsob financování, špatnou komunikaci a nedostatečnou pastoraci duchovních, přičemž uvedli návrhy na zlepšení. Na listopadovém zasedání synodu nakonec nebyl zvolen ani jeden z kandidátů, neboť nezískali potřebnou dvoutřetinovou většinu od duchovních a zároveň i od laiků (synod ECAV je tvořen dvěma komorami: duchovních a laiků, tj. Zvolených delegátů sborů). Termín mimořádného zasedání synodu s volbou biskupa byl stanoven za půl roku. Období mezi zasedáními bylo určeno k uk-lidnění a vyřešení situace, k čemuž nedošlo.

Na dubnovém zasedání synodu byl jediným kandidátem na biskupa Marián Čop, který potřebnou většinu ke zvolení opět nezískal.

Evangelická církev augsburského vyznání v ČR byla znovuobnovena po rozpadu Česko-slovenské federace roku 1993 transformací Slovenského evangelického sboru augsburského vyznání v Praze, jediného sboru Slovenské evangelické církve a. v. v bývalé Česko-slovenské federaci na území České republiky. Slovenský evangelický sbor v Praze byl založen po druhé světové válce v roce 1947, kdy do Čech směřoval silný proud Slováků. Pro nově založený sbor se podařilo získat prázdný kostel sv. Michala v Jirchářích, který do konce roku 1945 užívali němečtí evangelíci žijící v Praze.

Po roce 1989 začali do České republiky přicházet misionáři z různých zemí. Jedním z nich byl farář českého původu James Alton Krikava z Evangelical Lutheran Synod v USA, který stál u zrodu tří sborů ECAV: sboru anglicky mluvících v Praze, českého sboru v Plzni a českého sboru v Praze. V současnosti má ECAV pět sborů: český, slovenský a anglický v Praze, český sbor v Plzni a český sbor v Brně. České sbory ECAV navazují na tradici českých luterských sborů. ECAV deklaruje, že tyto sbory vyplňují prázdný prostor, který na území Čech vznikl roku 1918 unií mezi církví augsburského vyznání a církví helvetského vyznání, která v posledu vedla takřka k úplnému vytracení luterských sborů a luterství jako takového. České sbory ECAV silně akcentují nejen Lutherův věroučný, ale i liturgický odkaz: svátost večeře Páně je vysluhována při každých bohoslužbách, jako bohoslužebná kněžská roucha se používají alby, štoly a ornáty v liturgických barvách.

86. výroční konference Evangelické církve metodistické v ČR

(MV) Ve dnech 24. - 26. května 2024 se v Praze konalo zasedání 86. výroční konference Evangelické církve metodistické v ČR. Výroční konference je základním tělesem metodistické církve. Sešli se na ní duchovní a laičtí delegáti z celé republiky, poprvé pod vedením biskupa metodistické Centrální konference pro střední a jižní Evropu Stefana Zürchera (zvoleného v roce 2022, úřadu se ujal 1. 2. 2023). Zahraničním hostem byla sestra Barbara Oppliger z Frümsen ve Švýcarsku z Výroční konference Švýcarsko – Francie – Severní Afrika. Konferenci završila v neděli slavnostní bohoslužba, které se ve sboru v Ječné ulici společně účastnili členové a členky pěti pražských farností.

Výběrové řízení na pozici generální sekretář/generální sekretářka Ekumenické rady církví v ČR

(MV) Ekumenická rada církví v ČR vyhlásila výběrové řízení na pozici generální sekretář/generální sekretářka.

Požadavky:

-vysokoškolské vzdělání humanitního směru (teologie velkou výhodou);

-velmi dobrou orientaci v oblasti církevní problematiky (církve působící v ČR a zahraničí, ekumenické vztahy a spolupráce, církevní organizace, kaplanská služba, vztahy církví k necírkevním institucím);

-jazykové znalosti (angličtina, případně němčina na výborné úrovni – slovem i písmem, další jazyk/y výhodou);

-velmi dobré komunikační schopnosti, příjemné vystupování;

-kultivovaný písemný projev;

-časová flexibilita;

-znalosti práce na PC (MS office);

-aktivní členství v jedné z církví ERC;

-čistý trestní rejstřík;

-předpokládaný nástup od 1.10. 2024.

Nabídka:

-poloviční úvazek (20 hodin týdně);

-mzda v rozmezí 26.000-28.000 Kč;

-stravenky;

-služební telefon, notebook;

-zajímavé pracovní prostředí.

Náplň činnosti:

-reprezentace ERC navenek (účast na veřejných a společenských akcích) ve spolupráci s Předsednictvem ERC;

-příprava a realizace ekumenických bohoslužeb a veřejných akcí ERC ve spolupráci s Řídícím výborem (ŘV) ERC;

-koordinace, případně účast na komisích a pracovních skupinách ERC;

-jednání a kontakty se státními institucemi (ministerstvy) v rámci kategoriální pastorace;

-komunikace s generálním sekretářem České biskupské konference (ČBK);

-komunikace s médií (příprava tiskových zpráv…);

-administrativa ERC, příprava materiálů pro jednání ŘV ERC a Valné shromáždění ERC;

-monitoring dění v církvích v ČR i v zahraničí a informování ŘV ERC o událostech v této oblasti.

Zájemci mají zaslat následující dokumenty:

-strukturovaný životopis;

-motivační dopis;

-kopii dokladu o dosaženém vzdělání;

-potvrzení členství v církvi;

poštou na adresu sekretariátu ERC: Ekumenická rada církví v ČR, Donská 370/5, 101 00 Praha 10. Na obálku napsat hůlkových písmem VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ. A tyto dokumenty rovněž zaslat emailem na adresu: predseda@ekumenickarada.cz – nejpozději však do 15. června 2024. Kontaktní osoby: předseda ERC Tomáš Tyrlík (nebo Petr Jan Vinš – email: erc@ekumenickarada.cz).

Na základě posouzení zaslaných dokumentů budou vybraní uchazeči pozváni k výběrovému řízení, termín bude upřesněn (červen–září).

Úvod

Nadpis tohoto příspěvku se jeví provokativně. Víme leccos o zneužívání moci v historii i současnosti církve, ale přáli bychom si, aby „novozákonní“ církve (míníme tím církve, jejichž život se odráží v NZ textech) byly takových věcí ušetřeny. Kéž bychom mohli do bible nahlédnout jako do čisté studánky a inspirovat se životem křesťanů tehdejších časů jako ideálem!

Ti, kteří v toto doufají, budou zklamáni: ukážeme si, že zneužívání moci v církvích NZ bylo tak časté, že to někdy neradi vidí i sami bibličtí autoři. Tak třeba evangelista Lukáš ve Skutcích apoštolských se snaží kreslit obraz jiný: církev je společenstvím, ve kterém vládne moc Boží, moc Ducha, moc Kristova. Odpověď, která zazní na otázku ze Sk 4,7 („Jakou mocí jste to učinili?“) chce Lukáš považovat za směrodatnou pro všechny věřící a všechny církve: mezi křesťany se vše má dít „ve jménu (tj. v moci) Ježíše Krista“. Není to tedy přeci jen tak, že v člověku, který uvěří, skutečně působí Boží (Kristova) moc a on už nepotřebuje uplatňovat moc svou, moc „lidskou“?

O Boží moci není jistě mezi křesťany pochyb, už celý Starý zákon ji opakovaně připomíná (namátkou Ex 14,31; 1Pa 16,28; Ezd 8,22; Jb 37,23; Ž 63,3 atd.). Ve víře židů Boží moc stvořila svět a Bůh si svůj lid vedl na jeho cestě dějinami „skrze zkoušky, znamení, divy a boj, mocnou rukou a vztaženou paží, skrze velké činy vzbuzující bázeň“ (Dt 4,34). Nyní se tedy – říká Lukáš - Boží moc v plnosti projevila v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a je k dispozici skrze Božího Ducha všem, kdo uvěří. A Lukáš popisuje, jak boží moc skutečně „sestoupila“ do prvních apoštolů, kteří jsou pak schopni mluvit a žít (a případně i zemřít – srv. Štěpán) stejně jako Ježíš. Takže nejen Ježíš, ale i apoštolové nyní vymítají démony, uzdravují, křísí mrtvé atd.

Zaměřme se nyní na L 9,1: „(Ježíš si) svolal Dvanáct «apoštolů» a dal jim sílu a pravomoc (řec. „dynamin kai exúsian“) nad všemi démony i k léčení nemocí.“ Povšimněme si zde dvou řeckých slovíček: dynamis (tedy síla, moc - schopnost ovlivnit něčí myšlení a jednání, schopnost učinit někoho poslušným, apod.) a exúsia (pravomoc, autorita, pověření). V Lukášových očích křesťan má exúsia k tomu, aby se v jeho slovech a činech projevovala Boží dynamis, tedy moc Ducha, moc Kristova. Tato božská dynamis se projeví prostřednictvím lidské dynamis hmatatelně, lidsky srozumitelně (třeba v uzdravení nemocného).

Moc nebo bezmoc?

Při výše uvedených úvahách ovšem brzy narazíme na pochybnosti. Především: Ježíš zemřel bezmocně na kříži. O jeho exúsia (pověření) ze strany Boha bibličtí autoři nepochybují, stejně jako o tom, že se tato exúsia projevila jako dynamis (moc) v jeho životě. Ale jak to, že když přišlo na lámání chleba, Ježíš proti moci svých nepřátel neuspěl? Jistěže to Lukáš i další autoři interpretují: Ježíš zemřel bez-mocně za nás, na našem místě – a tedy všechny naše bezmoci a umírání takto vtáhl do Božího života. Nalézáme tak paradox: Ježíš byl plný exúsia i dynamis, ale přesto se vydal („vyprázdnil“, srv. Fp 2,6-7) pro druhé, stal se jejich otrokem a zakoušel v tom svou ne-sílu, slabost (řec. astheneia, srv. He 4,15 atp.). Boží dynamis se tedy může projevovat nejen skrze lidskou dynamis, ale i skrze lidskou astheneia!

Tento paradox moci a bezmoci mistrně reflektoval apoštol Pavel, srv. např. 2Kor 12, 9-10: “…ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť «má» moc (dynamis) se dokonává ve slabosti (astheneia).‘ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný (srv. také 1Kor 2,3-4, aj.).

Zde se tedy zpochybňuje kritérium moci, které bychom nazvali úspěch sám o sobě - kdy tedy lidská dynamis uspěje pro lidi srozumitelným způsobem. Křesťanovi má jít vždy o uplatnění jeho exúsia, ale zda se toto pověření v konkrétních situacích uplatní prostřednictvím „srozumitelné“ dynamis nebo naopak prostřednictvím astheneia, jejíž ovoce je vloženo do naděje v Kristovo vzkříšení (které každou „dobrou“ lidskou astheneia přeci jen nakonec přeznačí božskou dynamis) - to je součástí tajemství lidského života, ke kterému nemáme často předem k dispozici jasný klíč.

Jednu věc však bibličtí autoři považuji za jistou: uplatňuje-li člověk nějakou dynamis, má to být skutečně dynamis „od Boha“, nikoli dynamis motivovaná „lidskou“ touhou po moci. V této souvislosti zmiňme Ježíšova „pokušení na poušti“ (Lk 4,1-13; Mt 4,1-11; srv. Mk 1,13). Podle Lukáše nebo Matouše Ježíš odmítal právě ten typ moci, který my obvykle vnímáme jako opravdovou dynamis: Ježíš zde odmítá dynamis poskytnout lidem nadbytek chleba (tj. schopnost uspokojit touhu po stálé hojnosti a dostatku), dále pak v druhém pokušení odmítá „politickou“ dynamis, tedy možnost být lidem vládcem – a zajisté vládcem nejmoudřejším a nejlepším. Za zvláštní pozornost stojí třetí pokušení: Ježíš zde odmítá náboženskou moc, kterou je mu nabídnuto disponovat. Všechny tyto typy dynamis jsou zde tedy Ježíšem odmítány jako nepravé, démonické.

Je tedy zřejmé, ani církev, ač snad s plností exúsia, nemá jít cestou uplatnění moci, které z této exúsia nevyplývá: tedy nemá někoho ovládat tím, že bude člověka „zajišťovat“ na jeho cestě životem hojností náboženské jistoty jako odměny za klanění se při plnění náboženských povinností, za vykazování náboženské úcty vůči církvi a jejím představitelům. Pokud se takové mocenské chutě v církvi najdou, jsou démonické, ďábelské.

Zmiňme ještě jedno omezení božské dynamis v člověku, kterého si jsou bibličtí autoři dobře vědomi: je to naše neschopnost svému exúsia dostát, ač bychom sami chtěli. Připomeňme si v tomto směru Ř 7,22-24, ale také třeba Mt 6,13: byli bychom rádi, pokud by božská dynamis byla skrze naše exúsia zřetelná, zjevná a nezpochybnitelná. Ale my jsme opravdu slabí nejen „ježíšovskou“ slabostí, ale jsme především slabí vlastní hříšností. Proti božské exúsia k božské dynamis uplatněné v naší dynamis bojuje náš vnitřní nepřítel tím, že uplatňuje dynamis svou (třeba právě v naší touze po moci, prosazení se, úspěchu). Ještě že můžeme třeba s Pavlem (Ř 8) věřit, že boží dynamis překoná nejen onu astheneia kříže, ale i astheneia našeho hříchu.

Jaká má být moc křesťanů, moc církve?

Jak se tedy postavit k onomu paradoxu moci a bezmoci, k tomu, že exúsia křesťanů se někdy projevuje jako lidsky srozumitelná dynamis a někdy jako lidsky nesrozumitelná astheneia? Jak dosáhnout toho, aby dynamis křesťanů a dynamis církve nebyly ďábelské, ale ježíšovské? Pak tedy zkusme uchopit, jakou (bez)mocí se má naše pověření projevovat:

Jde o moc odolat zlu, tedy zlo nečinit, ale konat dobro, nebo alespoň zlo dále nešířit - třebaže na takové konání případně já sám doplatím: vlastní ctí nebo dokonce životem (ano, jak bláhové je „hájení dobrého jména církve“!). Jde o moc nalomenou třtinu nedolomit a hasnoucí knot neuhasit – tedy o moc hledat v každé situaci každého člověka naději na smysl jeho života, přestože ho nyní třeba vidím jako bloudícího na scestí. Jde o moc sebevydání se ve službě druhým (ona slavná kenosis ve zmíněném Fp 2,7), ať to stojí, co to stojí. Jde o moc milosrdenství, která drží lidské životy nad vodou. Jde o moc osvobozovat lidi k tomu, aby věřili a doufali – a naděje ve věci budoucí, která se projevuje důvěrou v přítomnosti, je tím hlavním motorem lidského života, který je třeba pomáhat bližním objevovat a znovuobjevovat. Jde zkrátka o moc milovat a učit milovat, o moc odpouštět, protože přijetí Božího odpuštění je úhelným kamenem křesťanské víry a dynamis odpouštět je jejím centrálním projevem (srv. Mt 6,12). Jde o moc zapřít sám sebe (třeba ty mocenské chutě každého druhu) a vydat se Ježíšovou cestou ochoty se nechat za druhé třeba i nespravedlivě popravit.

Zneužívání moci v církvi Nového zákona?

Výčet biblických míst, kde máme důvodné podezření, že ke zneužívání moci v „novozákonních“ časech docházelo, je poměrně rozsáhlý a ilustrace, které uvedeme níže, si jistě nečiní nárok na úplnost.

Lukáš líčí jako typický příběh Šimona mága (Sk 8,9-24), který je ohromen onou dynamis křesťanů natolik, že ji touží mít také, aniž se stará o to, aby jeho dynamis byla ona „Boží“ (tedy výsledek exúsia): chce mít dynamis (moc!) kvůli ní samotné.

Ve Sk 6,1-7 Lukáš hovoří o sporech mezi „hebraioi“ (aramejsky/hebrejsky hovořícími křesťany ze židů) a „helénistai“ (řecky mluvícími křesťany ze židů) v Jeruzalémě, kdy (odhlédneme-li od toho, co mohlo být ve skutečnosti za zmíněnými spory) každá ze stran chtěla jít svou cestou, bez ohledu na potřeby druhé strany.

Zřejmě nejznámější je snaha o uplatnění moci „mateřské církevní obce“ z Jeruzaléma směrem k církvím, ve kterých začali prim hrát nežidé (tyto události bývají označovány jako „Apoštolský koncil“ a „Incident v Antiochii“, srv. Sk 15,6-29; Ga 1,16-17; 2,1-10; 2,11-3.1; Sk 11,3; 15,39-41; 20,29-30). Kolik zla dopadlo z této strany především na apoštola Pavla, lze usuzovat z Pavlových hořkých poznámek v jeho dopisech (srv. např. Ga 2,4.12; 2K 11,13,26; Fp 3,2.19 aj. – vystupují zde v nich falešní bratři, vetřelci, falešní apoštolové, lstiví pracovníci, špatní dělníci, ...). To jsou vše křesťané, kteří touží po uplatnění své moci.

Známý je také příběh rozvratu v „janovských“ obcích, kdy „presbyter Jan“, pravděpodobný autor nebo inspirátor janovského okruhu textů v NZ (J, 1J, 2J, 3J), jen bezmocně pozoruje, jak „antikristé“, kteří „vyšli z nás, ale nebyli z nás“ svou chytrostí i dynamikou (vlivem, mocí) ony „janovské“ církevní obce významně rozrušili (srv. 1J 2,18-19; 2,22-23; 2J 1,7 atd.).

Obecně vzato se zdá, že velmi často v jednotlivých novozákonních sborech vystoupili „ti, kteří chtějí být první“ (srv. 3J 1,9-10 - Diotrefés) a svými řečmi i činy svedli některé či mnohé místní křesťany. Chtěli uplatnit moc přitáhnout jiné „na svou stranu“ (srv. 1K 1,10-13; 3,3-4; „Já jsem Pavlův, já Apollův“). Jiní snad přijali praktiky potulných filosofů kynické a dalších škol, kteří prodávali moudrost za úplatu (srv. 2K 2,17; „Ti, kdo kupčí s Božím slovem“), další pak zřejmě znovu nehleděli na exúsia, ale šlo jim právě o dynamis, ze které lze něco pro sebe vytěžit (viz oni hrabiví, nemorální, falešní proroci v Ju; 2Pt 2,1-3).

Svou moc učit a ovlivňovat chtěli projevit různí (pre)gnostizující učitelé, srv. (1Tm 1,3-7 – tu se zmiňují oni učitelé „odchylných nauk“, kteří učí „báje“ a „rodokmeny“ a jejich projevem je „prázdné mluvení“). V církvích se zkrátka vyskytovali i ti, kteří zde našli prostor pro své uplatnění, pro svou seberealizaci bez ohledu na obsah svých slov, srv. 1Tm 6,3-5, kde vystupují ti, kteří se „nedrží zdravých slov“ a žijí s „chorobným zájmem o potyčky“, jako dle 2Tm 2,16-18 Hymenaios a Filétos, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. V 2Tm 3,1-5 jsou pak zmíněni ti s „vnější fomou zbožnosti“, od kterých se máme odvracet – snad oni uplatňovatelé náboženské moci bez vnitřní exúsia? Zřejmě ano, v církevních sborech novozákonních časů je celkově „mnoho nepoddajných, prázdných mluvků a svůdců“ (Tt 1,10-16), pro které je uplatnění náboženské moci pokušením, kterému podlehli. Výsledek je bolestný, protože takoví mohou být úspěšní (podle kritérií jen lidské dynamis), ale pak (srv. 2Tm 3,3-4) pod jejich vlivem mnozí „nesnesou zdravé učení“, „obrátí se k bájím“, k tomu, co „je jim příjemné“. Takové zneužití moci v církvi autora pastorálních epištol opravdu bolí.

A tak církve Nového zákona stále a stále zápasí s těmi, kteří podlehli pokušení moci vládnout a ovlivňovat druhé, se všemi Jezábel a Nikolaity (srv. Zj 2,2.14-15.20-24), se všemi, kteří touží uspět (srv. např. 1K 11,17-22 atd.).

„Biblický návod“, jak se v církvi stavět ke zneužití moci

Pokud jsme se zabývali zneužitím moci v církvích Nového zákona, pokusme se nyní navrhnout jakousi „biblickou kuchařku“, která by byla pomůckou, jak se zneužití moci v církvích dneška vyhnout, respektive jak se stavět k situacím, kdy ke zneužití moci dojde. První dva body – a ty nejdůležitější – jsou spojeny s naší vírou, a nevyhneme se zde již výše nasvícenému paradoxu moci v bezmoci:

Věřit, že jsme pověřeni jednat z pověření Ducha v síle schopné vymítat démony.

Vidíme-li, že v církvích ke zneužívání moci dochází, máme se (jako součást onoho „věřím v církev“ – my jsme přece onou církví!) opřít o víru ve svou dynamis danou naší exúsia: ano, i my a právě my máme schopnost se postavit démonům moci v církvi, jak to činili ti bibličtí autoři, které jsme zmiňovali. My, členové našich církví, kteří jsme uvěřili, nejsme bezmocní, ale mocní mocí Kristovou, mocí jeho Ducha, mocí samého Boha: bezuzdné uplatnění démonické moci v našich církvích má na tuto Boží moc narazit a my máme být ti, kteří to umožní.

Věřit v moc Ježíšovy cesty „moci bezmocného“

V onom paradoxu moci a bezmoci, který opakovaně zmiňujeme, můžeme dojít k situaci, kdy naše moc je proti uplatněné ďábelské moci v církvi bezmocná. A třeba se i ocitneme v situaci, kdy moc církve dopadne na nás tak, že jsme třeba zbaveni cti v očích těch kolem nás a v očích nás samotných, že naše existence se ocitne v troskách. Kéž v takových situacích dokážeme přijmout ono pavlovské „když jsem slabý, tak jsem silný“, ač zdrojem naší bezmoci je to, co by nám mělo naopak pomáhat být mocnými – naše církev. „Věřit v církev“ je pak i zde doufat, že naše církve jako celek přeci jen umějí být nástrojem Ducha, že se i zde – navzdory ježíšovskému kříži položenému nyní církví na naše ramena - se nakonec (třeba i přes hranice lidského času a života, jako tomu bylo ve vzkříšení Ježíšově) přeci jen Boží moc prosadí.

Využít nástroje církve

Kromě víry, kterou jsme jako základní a výchozí zmiňovali v předešlých dvou bodech, hovořme také o „biblických nástrojích církve“, které můžeme a máme využít, pokud je to potřeba.

Jestliže pastorální epištoly (1Tm, 2Tm, Tt) lze na jedné straně považovat za jakýsi ústup od charismatického nadšení nejstarších církevních obcí, pak na straně druhé můžeme to, jak si tyto texty váží hodnověrných církevních autorit, považovat za směrodatné. Snad tedy platí dodnes, že alespoň některé naše církevní autority důvěryhodné jsou (ve smyslu Tit 1,7-9). Vyhledávejme proto v církvi bez naivity skutečné (formální i neformální!) autority, které nám mohou pomoci. Vyhledávejme ty, kteří jsou zralými lidmi a zralými, dospělými věřícími, leckdy proto, že sami zažili něco z utrpení, které umí člověku církev připravit, ale kteří přesto víru v Krista i jeho církev neztratili.

Kromě opory v hodnověrných bratrech a sestrách v církvi můžeme (třeba dle Mt 18,17) vzít v potaz důvěru ve svou církevní obec. Dochází-li v daném sboru k uplatnění moci „neježíšovským“ způsobem, ať je tato záležitost předložena celé této církevní obci.

A konečně, i v církvi má být uplatněno „zdravé právo“ (nejen právníci vědí, že „kde je společnost, tam je i právo“), z biblických textů můžeme zmínit ono „zdravé učení“ (srv. Tit 1,9), které patrně „církevní právo“ resp. „církevní řády“, nějak zahrnuje.

Využít nástroje společnosti

Zde uveďme ono „Odvolávám se k císaři“ ze Sk 25,11. Apoštola Pavla vlastně moc státu uchránila před dopadem moci církevní, před dopadem nenávistné moci těch, kteří v církvi byli proti němu (ano, z určitého pohledu se ve vztahu k mateřské jeruzalémské obci Pavel jeví jako jakýsi „církevní disident“).

Selže-li v církvi vše (jak tomu je až příliš často třeba při zneužívání dětí a mladistvých katolickými kněžími), pak je zcela namístě jít cestou využití „světského“ práva. Zdá se dokonce, že to může být leckdy cesta jediná k tomu, aby naděje do budoucnosti s cílem uzdravit oběti mohla být opravdu otevřena.

Mám-li psát o svých synodních zkušenostech, musím začít rozporuplným pocitem naděje i beznaděje, který jsem prožíval na podzim 2021. Papež nás vyzývá k otevřené diskusi. Ale jak zajistit, aby její výsledky nebyly smeteny ze stolu, stejně jako před dvaceti lety při českém církevním sněmu? Nechtěl jsem jen čekat, proto jsem se rozhodl aktivně do toho procesu vstoupit. Nabídl jsem našim diecézním koordinátorům spolupráci při zpracování syntézy z místních zápisů. Snažili jsme se, aby věrně odrážela všechno, co jsme přečetli. Biskup Baxant ji – k mému překvapení – bez výhrad schválil.

Pak přišel ten moment, který teď s časovým odstupem vidím jako zlomový: setkání koordinátorů synodních skupin z celé diecéze v červnu 2022. K ambonu vystoupil jeden z účastníků a řekl zhruba toto: „V našich diskusích padaly různé názory, často velmi kritické k vedení církve. Navrhovali jsme změny, o kterých jsme ani nevěřili, že by bylo možné je uskutečnit. Počítali jsme s tím, že když to dáme do zápisů, tak to nahoře zcenzurují a dál se to nedostane. Pak jsme si přečetli diecézní syntézu a byli jsme v šoku: ono to tam všechno je!“

Ano, to zjištění, že můžeme svobodně mluvit o tématech, která byla dosud tabuizována; že můžeme vznášet pochybnost a kritiku, za jakou ještě donedávna hrozily tresty; že můžeme navrhovat změny, které byly ještě před několika lety nemyslitelné; že to pak nikdo nezcenzuruje, ale dostane se to všemi patry církevní hierarchie až do Vatikánu; a že se to bere vážně i na tom nejvyšším synodním grémiu, jak jsme viděli loni na podzim: to je podle mého názoru jedna z nejcennějších zkušeností, kterou synodní proces zatím přinesl.

Uvědomil jsem si, v jaké církvi to vlastně žijeme: zcela samozřejmě jsme počítali s cenzurou, a překvapilo nás, že k ní nedošlo. A tak si postupně zvykáme na svobodu slova v církvi, podobně jako jsme si po roce 1989 zvykali na svobodu slova ve společnosti. Tu nesvobodu jsme ale v obou případech považovali za tak samozřejmou, že nás svoboda zastihla nepřipravené. Jak s ní teď naložit? Napadá mě několik kroků, před nimiž naše církev stojí. Většinu z nich můžeme realizovat už teď, na osobní, místní a diecézní úrovni.

1. Pokračovat v kultivovaném dialogu, do kterého budou zapojeny všechny složky a všechny stupně v církvi. Neexistují témata nebo otázky, které by měl řešit jen klérus, bez spoluúčasti laiků. V některých diecézích, farnostech i společenstvích už vznikají grémia s velmi pestrým zastoupením. Díky metodě rozhovoru v Duchu svatém si lidé ve skupinách naslouchají navzájem, sdílí svoje zkušenosti a hledají nejlepší řešení.

2. Být připraveni převzít odpovědnost. Často slyšíme povzdech, že všichni kritizují, ale pak nechtějí nic dělat. V nejbližších letech budou laici přebírat odpovědnost nejen za materiální hospodaření církve, ale často i za pastoraci a za vedení farností. Už neplatí zásada, že kněží pracují pro církev a laici se angažují ve světě. Mezi nemocničními a vězeňskými kaplany je už teď velká část laiků, mužů i žen. Někteří faráři připravují laiky na to, aby po jejich odchodu do důchodu převzali odpovědnost za vedení farnosti. Církev musí těmto lidem nabídnout kvalitní vzdělání a formaci, a taky důstojnou mzdu.

3. Rozšiřovat otevřenost vůči lidem na okraji církve, lidem jiných křesťanských konfesí a jiných náboženství, lidem bez víry, kteří hledají duchovní zakotvení. Cestou k této otevřenosti je společné duchovní hledání, které vychází z posvátnosti stvořeného světa, a Boha vnímá jako toho, kdo je v tomto světě přítomen, miluje ho a dává mu smysl. Nutným předpokladem k této cestě je rozlišení jádra naší víry, které nacházíme v osobě Ježíše Krista, od historického, často příliš lidského balastu.

4. Směřovat k institucionálním reformám jako nutnému důsledku tohoto procesu. Ty musí být realizovány shora, nelze se k nim však dopracovat jinak než tlakem zdola. Proto by měly na všech úrovních pokračovat diskuse i odborné výzkumy k otázkám rozdělení moci v církvi, rovnoprávného postavení ženy, nového pojetí kněžství, přehodnocení sexuální morálky, přizpůsobení manželského práva reálnému životu atd.

Ta cesta bude ještě dlouhá a budou ji provázet konflikty a slepé uličky. Přesto neztrácím naději. Čerpám ji z několika zdrojů.

Prvním jsou ti všichni, kteří vzali vážně výzvu papeže Františka k dialogu. V naprosté většině jsou to lidé, kteří nemají žádné svěcení. Ale díky nim se začíná v církvi něco dít, začíná se svobodně uvažovat, svobodně mluvit, začínají se hýbat ledy. A já věřím, doufám, že ten proces už se nedá zastavit. I když se o to někteří hodně snaží.

Taky začínám být mírným optimistou vzhledem k naší církevní hierarchii. Měl jsem možnost prožít tři synodní diskuse s novým litoměřickým biskupem Přibylem a potěšil mě jeho zájem, otevřenost, naslouchání. Myslím, že přibývá kněží i biskupů, kteří byli zpočátku opatrní nebo uzavření, ale postupně přicházejí synodnímu procesu na chuť.

Posledním zdrojem mé naděje je samozřejmě Bůh. I když mu to tady ten pozemský personál neustále kazí, on svou církev stále vede. Až ji provede tímto procesem, touto krizí, tak to bude jiná církev, než ve které většina z nás vyrostla. Ale věřím, že to bude taková církev, která má co dát nejenom nám, ale i ostatním lidem, i dnešnímu světu.

Znal/a jsi pojem synoda dříve, než byl vyhlášen synodální proces v katolické církvi a co sis pod ním představoval/a?

S tímto termínem jsem se vědomě setkal na druhém (závěrečném) jednání Plenárního sněmu katolické církve v ČR roku 2005. Tehdy se Miloslav Vlk za pražskou arcidiecézi, Dominik Duka za Hradeckou a František Radkovský za plzeňskou zavázali, že do pěti let od skončení plenárního sněmu vyhlásí ve své diecézi diecézní synodu. Představoval jsem si pod tím podobný proces, jako byl plenární sněm, ale přece jenom podařenější.

Znovu jsem se s tím termínem setkal v souvislosti se „synodami“ (biskupskými), které vyhlašoval papež František: O rodině, o mládeži, o Amazonii.

Jak ses dozvěděl/a o synodálním procesu katolické církve a proč ses rozhodl/a do něj aktivně zapojit?

Upozornil mě na něj kamarád ze sekulárního františkánského řádu Jirka Šenkýř, který dost pečlivě sleduje vatikánské zprávy. Bylo to před prázdninami roku 2021, kdy u nás bylo ještě hrobové ticho. Poslal mi k tomu i nějaké odkazy a přidal své přesvědčení, že to bude ohromná věc. A že máme začít osvětu k tomu, aby se u nás aspoň katolická média probrala.

Přečetl jsem si k tomu o prázdninách základní materiály, především Synodalita v životě a poslání církve, abych lépe rozuměl podstatě dění – a začal jsem jednat. Nejdřív s Katolickým týdeníkem, aby se tématu věnoval. Jednak jsem byl přesvědčený, že je to strategicky důležitá záležitost pro budoucnost katolické církve, jednak mě k tomu vedla i odpovědnost vůči těžce nemocnému kamarádovi Jirkovi Šenkýřovi.

Proč ses rozhodl/a v aktivitách pokračovat i po skončení diecézní fáze a jaký v tom vidíš smysl?

Protože smysl synody vidím především v proměně „kultury“ vnitřního života církve: probuzení laiků a převzetí aktivní zodpovědnosti za církev – a současně přijetí partnerského přístupu ze strany kléru. A to se v žádném případě nedalo uskutečnit během těch několika měsíců. To, aby synodní skupiny dál pokračovaly v činnosti, je mnohem důležitější než nějaké konkrétní „výstupy“. Bohužel většina těch, kteří se do procesu na začátku zapojili, to zjevně nechápe.

Vnímáš podporu ze strany církevních představitelů/struktur (např. pastorační rada farnosti, kněz, biskup)?

Mezi biskupy je vidět celé spektrum přístupů. Od nadšených podporovatelů (Tomáš Holub, Pavel Konzbul) k mírným podporovatelům (Martin David, Josef Nuzík), k lidem váhajícím (Jan Graubner, Jan Vokál) a až k jasným „brzdičům“ (Dominik Duka, Vlastimil Kročil). Podobně je tomu mezi kněžími.

V naší farnosti (Michle – Krč, Praha 4) máme to štěstí, že oba duchovní (Španěl Alberto a Čech Antonín) se do synodního dění sami aktivně zapojili – a to nikoliv jako „tahouni“, ale jako „řadoví účastníci“. Zjevně jim to prospělo i proto, že jejich přítomnost nesvazovala ostatní a skupinková sdílení i debaty probíhaly zcela svobodně a otevřeně.

Naše pastorační farní rada je vlastní „tahounem“ synodního procesu ve farnosti a někteří z členů jsou navíc zapojení na diecézní úrovni nebo v dalších synodních skupinkách. (zprávy některých členů o průběhu synodního procesu ve farnosti už Getsemany uveřejnily)

Jak konkrétně vypadá aktivita v rámci synodálního procesu (u vás ve farnosti/skupince)?

Ve farnosti zatím proběhlo šest synodních setkání. V jednom případě se zúčastnilo skoro 30 lidí, takže se rozdělili do tří skupinek, v ostatních případech se počet účastníků pohyboval od osmi do čtrnácti. Setkání trvalo tři až 4 hodiny podle toho, zda obsahovala jen jedno kolo, nebo kola dvě. V každém pak se uskutečnily tři kroky, jak je předepisuje synodní metoda. (Podrobnosti viz předchozí články o synodních setkáních v naší farnosti).

Já jsem kromě toho moderoval i čtyři setkání facebookové skupiny V Církvi navzdory církvi, které se účastnilo 8 až 12 členů videokonferenční metodou. Dále dvě synodní setkání s Pracovní skupinou pro sociální otázky při ČBK a jedno setkání v rámci Odboru duchovní výchovy Junáka – českého skauta. Od loňského podzimu se také účastním jednání synodní skupinky u kostela sv. Ignáce (abych měl srovnání z pozice účastníka, nikoliv moderátora)

Co tě na této aktivitě, které věnuješ svůj volný čas, těší a co naopak zklamává?

Těší mě jednak to, že můžu aktivně přispívat k rozběhu procesu, který nepochybně promění katolickou církev k tomu, aby byla víc společenstvím, které důvěryhodně svědčí o Ježíši. Dále pak vidím, že účastníkům (včetně kněží) to skutečně přináší důležité sebepoznání a poznání druhých, prohlubuje to vzájemnou důvěru i akceschopnost místní farní komunity.

Zklamáním pro mě je, že se nám zatím nedaří zapojit do synodního procesu mladé lidi. Také to, že většina skupinek se přestala setkávat, jakmile začátkem jara 2022 odevzdala svoje „výstupy“. A pak dosud vlažný přistup pražských biskupů.

V pátek 19. 4. 2024 zemřel po dlouhé nemoci David Čížkovský (74). Seznámil jsem se s ním před padesáti lety na nej­obtížnější sjezdovce v Peci pod Sněžkou. Jezdil jsem tam kvůli Marii (po roce jsme se vzali), která byla, na rozdíl ode mne, dobrá lyžařka. Po jednom z pádů jsem se stavěl na nohy, když se nade mnou ve vzduchu ve velké rychlosti objevil lyžař a srazil mne opět k zemi. Byl to výborný lyžař, ale v letu se lyže špatně ovládají. Brzy zastavil a stoupal se mi omluvit. Sjeli jsme na kraj sjezdovky a dali se do řeči. Představili jsme se a David brzy přiznal, že je věřící. Také jsem se přiznal, a tak začala naše ekumenická dráha…

David byl programátorem sá­lového počítače. I když bydlel na Vinohradech blízko nemocnice, patřil do sboru Církve bratrské na Smíchově. Díky němu jsem poprvé důkladněji poznal nekatolické prostředí. Koncem roku 1973 byl salezián Václav Komárek zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Naposledy působil rovněž na Smíchově, u sv. Václava. Někteří ze skupiny mládežníků, která na Smíchově vznikla, se začali scházet neveřejně.

David naše „podzemní“ aktivity navštěvoval, někteří z nás zase chodili do mládeže CB, což bylo, i v době komunistické diktatury, legální. Když mě David do mládeže poprvé zavedl, byl jsem tam anonymně, 20-25 účastníků nevědělo, že jsem katolík. Program probíhal tak, že bylo nejprve diskutováno téma bez přítomnosti kazatele, pak přišel kazatel ke shrnutí. Tématem byly symboly, které používají katolíci, jmenovitě „svěcená“ voda (dnes bychom řekli: voda, nad níž jsme dobrořečili Hospodinu) a kříž. Účastníci oba symboly zesměšňovali, považovali je za pohanské a dobře se bavili. Pak přišel kazatel dr. Karel Sita – muž vzdělaný, a jak se ukázalo, ekumenický. Názory na vodu nechal bez povšimnutí, ale s názory mládeže na kříž zásadně nesouhlasil. Říkal, že to je náš nedostatek, že jsme toto vzácné znamení Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání opustili, a měli bychom se k němu vrátit. Mládež byla zaražená, ale akceptovala to.

V mládeži CB jsem se naučil modlit vlastními slovy. Může to být stejně mimo, jako bezduché odříkávání Otčenášů a Zdrávasů, ale výhody převažují. Formulováním vlastní víry pomáháme víře druhých. David nám pomohl tento typ modlitby užívat i ve vlastních shromážděních.

S Davidem jsme se zúčastňovali často velmi bouřlivých student­ských ekumenických diskusí. Jednou se jeden bojovný katolík s Davidem přel. (Nevím už o čem, snad o očistci či něčem podobném.) Když mu už docházely argumenty, řekl Davidovi: „Je také napsáno: Neházejte perly sviním.“ Přičemž perlami myslel katolické učení, sviněmi protestanty. Kolegovi, tehdy studentu práv, dnes zasloužilému advokátovi, trvalo delší čas, než obě strany uklidnil…

V létě 1976 strávila naše skupina včetně Davida pod vedením Václava Komárka týden na chalupě Františka Krepse v Boubínské oboře. Zde, izolováni od civilizace, jsme byli připravováni pro podporu Václavovy pastorační činnosti. Václav se staral o několik skupin, nejenom v Praze. Nás, členy svého týmu, vodil do těchto skupin či nás do nich posílal. Měli jsme zpravidla připra­ven nějaký program (často partnerské vztahy, péče o děti, Písmo apod.), měli jsme s těmito skupinami navazovat kontakty s cílem vy­brat vždy nějaký pár, který se nám zdál perspektivní pro budoucnost a kterému bychom poskytli důkladnější formaci a vzdělání.

V roce 1977 jsme se na stejném místě sešli opět ve stejném složení. Připravovali jsme první velké setkání 30-40 účastníků, které následovalo za pár dnů ve východních Čechách. Toto setkání již bylo v režii naší skupiny. Václav byl přítomen, ale zdaleka ne vše vedl. David se sdílel o své zkušenosti a jeho přítomnost dávala naším aktivitám od počátku ekumenický charakter. Zúčastňovali se, i když v menšině, účastnili se i příslušníci jiných církví.

David Čížkovský mne vyškolil pro množení samizdatů fotografickou cestou. Nikdy jsem předtím nefotografoval, neměl jsem žádné vybavení. David s tím pomohl. Měl sestru provdanou za kazatele v Anglii. Jeden člen jejich sboru měl firmu na výrobu plastových fotografických pomůcek špičkové kvality. Daroval mám např. tank pro vyvolávání filmů, který bylo možno obsluhovat za denního světla, tank pro vyvolání pěti filmů najednou, na který bylo možné navinout filmy, i když byl mokrý, zařízení pro plnění kazet za denního světla filmem z metráže atd.

Koncem 70. let, po Davidově svatbě, naše kontakty začaly slábnout. Ovšem za těch minimálně pět let intenzívní spolupráce jsem vděčný. Získané zkušenosti se bohatě zúročily.

Křesťané z Černošic

Od r. 1987 jsme se s několika rodinami z různých církví setkávali jednou týdně po domech ke sdílení a modlitbě. Hledali jsme, co je naším posláním navenek. Listopad 89 nás tak zastihl připravené. Během čtyřhodinového setkání několika set lidí Občanského fóra v hotelu Kazín v polovině prosince 89 zaznělo, že na Vánoce bychom se měli setkat s křesťany. Po skončení jsem spěchal domů, neboť jsem měl velký hlad, a přemýšlel, jak s výzvou naložit. Řekl jsem si, že jakmile se najím, půjdu za Fandou Šimkem z CB, abychom společně zašli za farářem ČCE Miloslavem Heryánem. Ještě jsem nedojedl, a zvonil Fanda Šimek s totožným nápadem... Faráře Heryána jsme blíže neznali (naše setkání byla „laická“), ale ujal se nás a hned jsme začali tvořit vánoční program místního OF. Díky tomu vznikla ekumenická skupina „Křesťané z Černošic“.¹ Kromě seminářů pro veřejnost každý měsíc jsme se scházeli každou středu ve stanici CB na ekumenickou biblickou hodinu a stále každou neděli večer po domech k modlitbě, sdílení a organizaci našich aktivit. Nezapomenutelná byla, vždy na konci školního roku, slavení Večeře Páně. Slavili jsme Limskou liturgii za předsednictví Miroslava Heryána v úzkém okruhu skupiny na nádherném místě ve Všenorech, odkud jsme měli výhled na Černošice na druhém břehu údolí. Součástí liturgie bylo i smíření jednotlivých členů skupiny.

Holé stěny modlitebny CB mě přivedly k myšlence darovat místní stanici kříž. Místní truhlář, katolík, věděl, pro koho je určen, tak mi ho zhotovil za mírnou cenu. Dar byl přijat a umístěn hned vedle kazatelny (což bylo považováno za nejčestnější místo). Když si CB postavila později nový kostel, umístila do něj i tento kříž.

Přátelé z CB se chovali velmi vstřícně. Po vydání tzv. „Normae“ v r. 1992² mi nabídli místo kazatele. Výslovně nás, katolíky, pozvali k Večeři Páně, což byl v CB mimořádný počin. Při slavení jsem však musel řešit velké dilema. Předsedající (hostující) kazatel, poté co četl slova instituce, začal vysvětlovat: „Víte, ono to není ve skutečnosti tělo Kristovo…“ Řeč byla trapná. Říkal jsem si, kdo by už té Bibli měl věřit, když ani vy evangelikálové jí nevěříte. První reakce byla, že zde přijímat nemohu. Pak ale převážilo, že jsem byl pozván, že odmítnutí by přátelé interpretovali tak, že je považuji za méněcenné, že kalvíni věří ve skutečnou přítomnost Krista při Večeři Páně, že dílo Ducha svatého nemůže jeden zaostalý kazatel zvrátit. Tak jsem přijímal, ale bylo to na hraně...

Ekumenická komise Biskupské konference ČSFR

V létě 1990 jsem se po pohřbu Josefa Zvěřiny na Malostranském náměstí setkal s Františkem Radkovským. Znali jsme se od šedesátých let, kdy jsme společně ministrovali u sv. Havla a Panny Marie před Týnem. František byl čerstvě ordinován na biskupa, byl sekretářem federální biskupské konference a zakládal ekumenickou komisi této konference. Říkal jsem mu o svých ekumenických aktivitách a on mě do komise pozval.³ Scházeli jsme se jednou měsíčně na celý den. Mohl jsem předkládat různé materiály, které po projednání komisí a samotnou biskupskou konferencí byly zveřejňovány.⁴ Jednali jsme např. o vzájemném uznání křtu se Synodní radou ČCE. Synodní senior Pavel Smetana i synodní kurátor byli ekumenicky velmi vstřícní. Jako expert se jednání zúčastňoval prof. Pavel Filipi z ETF UK. Napovídal Františku Radkovskému, co to v těch našich katolických dokumentech vlastně stojí… Členem synodní rady byl i farář Jan Čapek. Rovný, poctivý chlap, ale měl vůči katolíkům řadu výhrad, často předsudků. Sedával jsem si vedle něj a vysvětloval, že to, co si myslí, katolíci již dávno neučí a mnohé ani nikdy neučili. Proti „prvoligové“ Synodní radě jsme hráli „druhou ligu“. Jinak tomu bylo při jednání s vedením CČSH. Vzpomínám si, že na prvním jednání na ústředí církve v Dejvicích jsem seděl vedle Františka Radkovského a ukazoval mu na seznamu, který jsem vytvořil, kdo z vedení byl pracovníkem či spolupracovníkem nedávno rozpuštěné StB.⁵ Byla to většina. S výjimkou prof. Kučery byli slabí i teologicky. Jeden z účastníků navrhl (bylo to oficiální jednání zástupců církví!), abychom praktikovali interkomunio tak, že by se při slavení Farského liturgie použily dříve římskokatolicky konsekrované hostie…

Jednali jsme i o svatořečení Jana Sarkandra. Ačkoli celá komise byla proti (kromě předsedy), bylo již rozhodnuto jinde… Bylo pro mne cenné vidět zevnitř, jako to v biskupské konferenci chodí. Získal jsem účinné protilátky, že s touto institucí nechci mít nic společného. Přesto, že Radkovský je slušný člověk a nebyl úplně sám. Mnohé biskupy jsem zažil lhát. U Radkovského bylo ale poznat na hlase, když vypouštěl takovou „milosrdnou“ lež.

Práci v komisi jsem po roce a půl opustil. Vyžadovala hodně času, musel jsem si každý měsíc brát den dovolené. Dal jsem přednost smysluplnějším činnostem.

Institut ekumenických studií

Začátkem ledna 1994 jsem dostal od svého biskupa Jana Konzala pokyn vytvořit veřejné studium teologie. To v podobě Institutu ekumenických studií zahájilo výuku v září 1995.⁶

Na přípravě veřejného studia se sešlo několik iniciativ. Jednak studium pořádané pražskou obcí ES,⁷ dále několik propuštěných asistentů z Husitské teologické fakulty⁸ a mladí katoličtí kněží,⁹ kteří měli problémy s bezkoncepčností církve. Podařilo se vytvořit representativní grémia patronů domácích i zahraničních. Místo ředitelky přijala mladá talentovaná husitská farářka Ivana Dolejšová, zpracovávající doktorát na jezuitské koleji Londýnské univerzity. Spolu s ní a Janem Kofroněm jsme začali institut připravovat. Zpočátku se zdálo, že bude mít jistou podporu či bude minimálně tolerován jak ze strany katolických kruhů, tak kruhů jiných církví. Jednání s ekumenickou komisí BK, které předsedal František Radkovský¹⁰ a které jsem byl těsně po revoluci členem, se ukázala jako vstřícná. Stejně tak jednání s Ekumenickou radou církví pod vedením Pavla Smetany.¹¹ Narazili jsme však na silný odpor husitské fakulty. Děkan Zdeněk Kučera,¹² který cítil konkurenci (zpočátku jsme se domnívali, že by bylo možné reformovat husitskou fakultu), byl pozván kardinálem Vlkem a vytvořili společnou opozici. Museli jsme začínat za ztížených podmínek. Zřizovatelem se nestala ERC,¹³ jak jsme se jeden čas domnívali, ale občanské sdružení, do kterého jednotliví podporovatelé vstoupili.¹⁴ V této fázi i v mnoha dalších odvedl velký kus práce právník našeho týmu Antonín Havlík.

Díky Dr. Liboru Ovečkovi¹⁵ jsme mohli začít učit v prostorách nově otevřeného Jaboku v Salmovské ul. Další zázemí nám poskytl Dušan Hejbal¹⁶ ve starokatolickém pastoračně-sociálním středisku Communio v ulici Karolíny Světlé. Peníze na první měsíce provozu obstaral prof. Radim Palouš¹⁷ od švýcarské sponzorky. Na ministerstvo školství jsme podali projekt zřízení vyšší odborné školy.

Kardinál Vlk se postaral, abychom museli odejít z Jaboku, kde jsme učili.¹⁸ Osobní intervencí u ministra školství dosáhl neschválení projektu vyšší odborné školy.¹⁹

Významné v této situaci bylo vstřícné stanovisko kardinála Edvarda Cassidy, prefekta Kongregace pro jednotu křesťanů, kterého navštívil předseda ekumenického fóra institutu prof. Palouš.

V druhém roce nám poskytl azyl ve Faustově domě na Karlově náměstí Dr. Jan Payne, přednosta Ústavu lékařské etiky 1LF UK. Poté, co jsme neuspěli s projektem vyšší odborné školy, jsme hledali školu vysokou, která by program převzala, a tím jej jednak finančně zajistila, jednak umožnila získat absolventům akademický titul. Nechtěli jsme být součástí žádné teologické fakulty. Nejperspektivnější se nám jevila Západočeská univerzita v Plzni. Studijní systém školy umožňuje kombinovat libovolné obory. Rektorem zde byl projektu vstřícný doc. Jiří Holenda,²⁰ osobnost havlovského typu. Připravoval se vznik Fakulty humanitních studií, jejíž součástí bychom se mohli stát. Pražské studium by bylo detašovaným pracovištěm, a kromě toho bychom učili v Plzni. Po dvouleté přípravě, po změnách na místech akademických funkcionářů jsme však od projektu ustoupili. Podle představ nového vedení bychom byli prakticky denně vázáni v Plzni a pražské studium bylo zcela na okraji zájmu.

Ačkoli nám Evangelická teologická fakulta nabízela už prakticky od vzniku Institutu přístřeší, vážně jednat jsme začali až po neúspěchu v Plzni. Prof. Pavel Filipi²¹ se od počátku podílel na výuce a sdílel všechny naše radosti a strasti a nešli bychom do neznáma. Osobně jsem stále váhal, zda studium včlenit do protestantské fakulty. Rozhodlo u mne doporučení Jana Sokola.²²

Fakulta nás přijala v době, kdy to pro ni nebylo jednoduché. Studentů měla relativně dost a navýšení mělo limity, při jejichž překročení hrozilo penále. Integrace probíhala postupně. Jistým problémům museli čelit akademičtí funkcionáři fakulty při akreditaci nového oboru v rámci Karlovy univerzity. Existovaly výhrady ze strany dvou ostatních teologických fakult. Tehdejší děkan prof. Petr Pokorný²³ si však vedl velmi obratně a jediný ústupek připustil v názvu oboru: namísto ekumenické teologie byla akreditována „teologie křesťanských tradic“.²⁴

 

Pohřeb Davida Čížkovského se uskutečnil 4. května 2024 v kostele ČCE v Praze – Braníku. Sešlo se nás hodně, včetně tří členů skupiny, kterou začal v r. 1974 David navštěvovat, včetně Pavla Chrástky (81), vedoucího mládeže CB na Smíchově, kam mne David přivedl, včetně řady známých napříč církvemi. Děkovali jsme za Davidův život. David měl pro ekumenu, pro jednotu v různosti, přirozené předpoklady. Jak zaznělo od nejmladšího z jeho čtyř dětí: Táta nás měl rád, a měl nás rád „každého jinak“, jak říkal, protože každý je jiný. Neměl rád někoho více a jiného méně. S každým se snažil mluvit „jeho jazykem“, nebylo znát, že by byl jeden mazánek a jiný neoblíbený.

Sloužil nejlépe, jak mohl. Věnoval se charitě, dobrovolnictví a také službě v církvi. Toto vše dělal s nejvyšší pečlivostí a charakterizovalo ho slovo „perfektní“.

Jan Konzal absolvoval řadu přednášek a besed na nejrůznější témata. Často byl žádán, aby hovořil o partnerských vztazích. V některých případech mu byly otázky zasílány předem e-mailem. Dvě takovéto besedy proběhly v r. 2001.

Odpovědím rozumějte v tom světle, že já považuji vztahy člověka za jeho největší bohatství.

Ke stáru přijdeme o sílu i krásu i chytrost, ale vztahy si poneseme na věčnost. Proto je třeba o ně pečovat, ošetřovat je, nehazardovat.

Sexuální vztahy patří k těm nejmocnějším pro každého, ať žije v celibátu nebo v manželství nebo s někým teprve začíná chodit. Měl by se znát, měl by vědět, co milovanému dokáže a co nedokáže nabídnout.

Nedívejte se na tuhle oblast vztahů tak, že něco se smí a něco se nesmí. Svatý Pavel říká, že dovoleno je vše, ale ne vše je nás důstojné a ne vše nám prospívá. Kdo chce druhému vyjádřit svoji náklonnost, měl by se ptát, co tomu druhému prospěje a co je pro něho důstojné.

Co znamená: „ti dva budou jedno tělo“? Do jaké míry má člověk ztrácet sebe, aby se mohl přiblížit druhému?

Tělo znamenalo v Bibli totéž, co jedna svébytná živá bytost. Jinými sovy: neříkáme už já a on, já a ona, ale my.

Přiblížit se druhému má smysl jen tehdy, kdy k němu přichází někdo, ne stín, ne cosi bývalého. Podstatou lásky lidí je vyznání vlastní nedostačivosti tomu, kdo mi k tomu něco důležitého nabízí. Člověk je sám sebou tím víc, čím vyjde vstříc bližnímu. Ale ani muž v ženě, ani žena v muži se nesmějí ztratit. Je to stejné jako v lásce s Bohem: Jsme šťastni, že v lásce člověka s Bohem Bůh je Bůh a člověk je člověkem.

Něco jiného je otevřít se, vzdát se přesily, agresivity, panovačnosti.

Patří pojem „spravedlnost“ do vztahu? Pokud ano, jak ve vztahu funguje?

Záleží na tom, co rozumíme spravedlností. Řecká spravedlnost, která dává každému to, co mu patří, ta se s láskou vylučuje. Biblická dává druhému, co on potřebuje. Ne to, co si myslí, že potřebuje. Ale co skutečně potřebuje, aby rostl, sílil, zrál.

Příklady: Bůh dal svému synu střechu nad hlavou. Ovšem v chlévě. Ježíšovi i Marii se to mockrát vyplatilo v pozdějším životě.

Má v dnešní době ještě smysl uzavírat manželství?

Samozřejmě má. Manželství je víc než smlouva, kterou lze pomocí právníka zesměšnit. Manželství dává pevnou půdu pod nohy. Lásce, společnému dílu. Kdyby vztah rodičů netrval „navždy“, nestojí za to do něho investovat „vše“.

To pravé umění milovat se člověk učí až v krizích a těm by se určitě vyhnul rozchodem.

 

Proč se považuje za špatné žít sexuálně před manželstvím?

Protože takoví manželé přeskakují důležitou fázi umění žít – kdy se mají učit trpělivě spolu, kdy se nesmějí brát moc vážně, kdy jsou k sobě velkorysí – on je „rytířem“ a ona je „dámou“.

Předmanželský sex podporuje v obou právě jejich nectnosti: mužský vnucuje svoji vůli a vydírá, ženská nedokáže správně čelit někomu, koho má ráda.

Kdo vydrží abstinenci, má větší šanci důvěřovat partnerovi, že jej neopustí v nemoci nebo v těžkostech. Ta vytrvalost a stálost má chuť, kterou ti uspěchaní neznají.

Díky abstinenci má o sobě každý mnohem pravdivější obraz – co dokáže a co nedokáže vydržet, co si smí a co nesmí dovolit později.

Jak chápat věrnost ve vztahu? Kde začíná nevěra?

Moje nevěra začíná tam, kde partner už se nedokáže opřít o důvěru ke mně. Ta důvěra se ztratí nejen sexuálním soužitím s někým dalším, ale mnoha jinými způsoby (buzerací, lhostejností, sebestředností, sobectvím, fundametalismem, lakotou atd.) Znám lidi, kteří jsou příliš líní na to, aby si s někým třetím sexuálně začali, přesto nejsou věrní.

Kde sebrat odvahu k rozchodu – když se nám rozchod zdá potřebným - a jak rozchod zvládnout?

Jsou situace, kdy všechna ostatní řešení jsou ještě horší. Když bolí zuby moc, pak dokáže i zbabělec být trochu statečným k  chirurgickému zákroku. Pokud ovšem jiné s evangeliem slučitelné řešení existuje, dal bych mu přednost, věřím, že se to vyplatí. Pro rozchod by měl mít každý důvod ještě vážnější než pro sblížení.

Nevěra, a jak na ni reagovat.

Netopit se v slzách, nedělat scény, pamatovat, že Bůh na naše nevěrnosti vůči němu také nereaguje nevím jak dramaticky. Jestli mne někdo nakonec opravdu nechá, škoda, ale doba dobrých námluv vůbec není zbytečnou ztrátou, leccos nám prozradí o nás samotných.

Věkový rozdíl ve vztahu

Ve studentských láskách bych to bral vážněji než v manželství. Ti dva hodně rozdílného věku mohou mít velmi rozdílné „horizonty“ a může se jim stát, že stejná slova znamenají pro každého něco docela jiného. Je to riziko dost významné.

Dva příklady: někdo starší si netroufá na vztah dvou rovnocenných, proto instinktivně vyhledá pozici shovívavého otce. Nebude ani partnerem, ani otcem. Nebo někdo mladší potřebuje nad sebou ochranu „matčiných sukní“. Taková láska by nebyla láskou, nesjednocuje, podporuje jen sny a iluze. Později ve zralém věku obou už rozdíly platí méně.

Rozdílná víra či nevíra

Zase se musí posuzovat z toho jediného hlediska: zda rozdíl ve víře může nebo nemůže pracovat proti smyslu lásky, proti sjednocení. Objektivní rozdíly v důležitých názorech (víra, vzdělání, majetek) se ve špatné chvíli „hodí“ k naschválům, ke mstám, k vydírání, zesměšňování. Nelze je vyloučit všechny, ale nemělo by jich být víc, než se pak dá spolykat.

"Slušná" forma rozchodu s partnerem, nebo odmítnutí partnera.

Určitě nepište dopisy na rozloučenou. Píše jen ten, kdo se rozejít nechce nebo neumí a chce být přemlouván, aby nechodil pryč.

Neznám jiné pravidlo než to, co platí pro slušné milování: Mluvit ohleduplnou pravdu. Pravda není kyj, kterým druhého bijeme. Pravdu člověk činí v pokoře, že to neumí lépe, ale udělat to musí. Nezapomenout, že dva milující se mají jeden (společný) systém prospěchu a jeden systém toho, co se sluší a co ne. Když už to přestalo platit, vždycky se sluší dát přednost právům a potřebám toho druhého, nevodit jej za nos a říci mu to jasně.

Zajímal by mě smysl pro humor v partnerských vztazích.

Bál bych se partnera, který nemá smysl pro humor. Někdy nemá na poctivý humor nikdo, ale to má být výjimka.

Kde jsou hranice, kdy se urazí on a kdy ona.

Nechápu, proč se někdo smí urazit. Žádné hranice si nedovedu představit. Může se naštvat, ale ne urazit. Kdykoli se já urazím, (naposledy to bylo včera), vždycky moc dobře vím, že jsem v tom momentě trapný blbec. Urážet se je neomluvitelné.

Jak rozpoznat žert od náznaku pravdy

Nevím, jestli je to nutné: obojí někdy člověka naštve, obojí máme každý umět i strávit bez nějakého válečného režimu.

Co je to vztahovačnost.

Neschopnost dívat se na svět reálně, protože si to (kvůli komplexu méněcennosti) postižený nemůže dovolit. Takový člověk je vážně nemocný a může dělat lidem kolem sebe peklo. Měl by své komplexy léčit.

Misionář Trobish moc hezky popisuje, proč by člověk neměl mít sexuální styk před svatbou. Nicméně pak jsem se dozvěděla, že postoj církve je v současnosti občas benevolentnější.

S prohlášením typu: „církev učí…“ musíme zacházet opatrně. Církev je boží lid. Ten má na věc mnoho názorů. Ale benevolenci u představitelů církve zrovna nevidím – a je to dobře. Spíš takto: Každému bych doporučoval, aby se sexuálními styky počkal(a) po svatbě. Ne proto, že „se“ něco zakazuje, ale že je to opravdu – podle mého přesvědčení – lepší. Na druhé straně není moudré někoho posuzovat jako údajného nemravu, jestli jedná jinak, než je – podle mého názoru – správné. Musím ale potvrdit, že byla dlouhá období v dějinách křesťanů, kdy taková omezení neplatila a nikomu to nepřipadalo zpustlé.

Jaký je prohřešek proti Bohu a jaký proti zákonům církve, v čem máme my mladí spatřovat vinu, když toho druhého už dlouhý čas milujeme a víme, že on miluje nás.

Proti Bohu jen to, co je buď proti Duchu svatému, nebo proti smyslu stvoření. Proti Duchu je třeba sexuální podnikání, které má jediný cíl, vlastní provokaci endorfinů. Láska má lidi sjednocovat a dát jim příležitost k plodnosti (obojí považujeme za dar Ducha). Tam lze mluvit o hříchu, kde z toho velmi důležitého vztahu Boha vypuzujeme, kde nám jakoby překáží, kde svým tělem lžeme. To je při smilstvu a cizoložství. Jenže ne vše sexuální je smilstvem nebo cizoložstvím. Hřích je cosi osobního, nestačí, že něco je zakázáno. Proti normě jedná vina, hřích je něco jiného. Hřích říká Bohu, že tahle kořist je moje, ať do toho nemluví. Hřích říká bližním kolem mne (církvi), že jim do toho nic není, jestli blbnu nebo miluji. Jednáním proti zákonům církve nebo jiným zákonům a normám vzniká vina.

Historicky byly interpretace přečinů a hříchů v téhle oblasti velmi různé. Slabinou posuzování situace mladým člověkem je to, že endorfiny poněkud kalí soudnost a člověk tak bývá se svojí odpovědností hotov příliš brzy (např. miluje se na účet někoho dalšího)

Témata pro kulatý stůl

Často slyšíme, že naše doba je „přesexualizovaná“. Prožívají dnes lidé svou sexualitu skutečně jinak než dříve? Jaká pozitiva a negativa má takový vývoj?

Sexuální revoluce je za námi už dávno. Domnívám se (objektivní měřítka mi chybí), že sex vymaněný z TABU dnes funguje naprosto shodně jako všechna ostatní dráždidla prožitku. Protože ovšem nikdo nepěstuje v mladé generaci svědomí, ztrácí jakoukoli váhu morálka. Nikdo nekultivuje étos, lidé se neumějí chovat a z rozpaků dělají cokoli. Klesá věk mládeže opilé, mládeže se sexuální zkušeností, mládeže se zkušeností drog.

Vývoj nic dobrého neslibuje – každá droga funguje podobně: stupňuje požadavky na frekvenci a intensitu. Všechny člověka vysilují. Všechny člověka devastují iluzemi o přesile a zážitkem absolutní bezmoci.

Romano Guardini se už v šedesátých letech minulého století odvážil konstatovat, že „věnuje-li se dnes sexu obecně větší pozornost a váha než dříve, pak tak rozšířený jev nemůže být jen zcestný. Snad otevírá lidštější přístup ke skutečnosti.“

Dá se říci, že jsou dnes vztahy mezi lidmi díky zvětšenému zájmu o sexualitu skutečně lidštější? V čem?

Kvalita mezilidských vztahů nezávisí zdaleka jen na kvalitě erotických a sexuálních vztahů, proto ani kladná ani záporná odpověď nevypovídá o vlivu sexuality na tomto poli. Přesto potlačování sexuality je z principu podobně nebezpečné jako potlačování svobody lidí nebo potlačování rozvoje rozumové sféry člověka. Všechny tři patří k podstatě člověka, je o nich implicitně nebo explicitně řeč ve zprávě o stvoření lidské podstaty a všechny tři zaslouží pečlivou kultivaci. Není náhodou, že některý diktátor odpírá svým poddaným vzdělání, ale každý odpírá svobodu a každý reglementuje sex.

Jestliže vezmeme jako fakt, že důraz na sexuální prožitek je jakýmsi znamením doby, kam toto znamení ukazuje? Co z toho konkrétně vyplývá pro můj život?

Neřekl bych, že lze mluvit o důrazu na sexuální prožitek. Zřetelný důraz je tu na svobodu, nezávislost takového prožitku, ostatně každého intensivního prožitku, jak ukazují třeba techno-party, jumping, sprejaři. Ukazuje to, že lidé se stále důkladněji vzdalují prožitku odpovědné svobody a žijí jen s náhražkami svobody svévolí. To účinně útočí na další z kořenů lidskosti, lidský smysl sociální. Člověk není stavěn jako bytost na druhých nezávislá. A ztrácí umění s druhými lidsky žít, supluje to shromažďováním do tlup. kde odkládá tvář a vydává se manipulaci fascinacemi všeho druhu.

Pro život z toho vyplývá dost impulsů: když dochází ve světě pitná voda, nebo dýchatelný vzduch, nezbývá než naučit se šetřit. Kdo nešetří už dnes, zažije nejen nedostatek, ale války se vším všudy. Samozřejmě zaviněné, několik poprav válečných zločinců z nás ostatních odpovědnost nesejme. Obávám se také, že další selhání velkých institucí jako je Společnost národů, supervelmoc, ale také světová náboženství bude znamenat konec důvěry lidstva v takové instituce. Málo pomůže, budou-li mít v jádru pravdu či ne, nebudou věrohodné.

Dříve byla sexualita jasným a někdy i hlavním měřítkem morálky člověka, bylo přesně určeno, co se smí a co už ne. Určuje i dnes sexualita nějak naši morálku, přestože už přesná vymezení většinou nefungují? Jak?

Kritériem pro morální jednání v sexu je často uváděna přirozenost. Jak se stanovuje to, co je pro člověka přirozené? Z biologického hlediska je například cizoložství zcela přirozené.

V mém dětství měl pan farář jen dvě témata všech nedělních kázání: Nesesmilníš a nepokradeš. Setkal jsem se s autory, kteří autoritativně učili, že v oblasti šestého přikázání existuje jen hřích těžký a ještě těžší... Neexistuje úspěšnější způsob, jak zničit zdraví vlastnímu svědomí než takový fanatismus. Tvrdím, že jakékoli přepjatosti morálku člověka ničí. Beletrie zná na toto téma spoustu příkladů. Všichni si mohou všimnout, jak mizí z povědomí lidí význam slova hřích – je to jistě také důsledek toho, že o hříchu se mluvilo jen v souvislosti se sexem a pro mnohé katolíky nebylo v tom smyslu valného rozdílu mezi sexuálním potěšením legitimním a nelegitimním. Nikdo neřekne, že nemít čas na popovídání si s vlastními dětmi nebo s vlastním partnerem je hřích.

Co je a co není přirozené, to lidé odkrývají jen obtížně. Veřejné zjevení bylo uzavřeno dávno před tím, než lidé tušili, čím je a čím není lidská přirozenost determinována. A není vyloučeno, že i přirozenost lidí se v čase mění. Proto můžeme na tyhle otázky vyslovovat jen víc nebo méně skromná mínění. Přirozenost nebo nepřirozenost nějakého aktu se s jistotou nedá objektivně poznat ani podle frekvence, ani podle účasti umělých prvků. Nedá se přenášet na člověka, co je nebo není vidět v přírodě. Například zubní protézu v přírodě těžko najdeš a ani operace prostaty se tam nevyskytuje a nepovažujeme je za nemravné ani za protipřirozené. Ačkoli učitelé mravnosti nešetří autoritativně znějícími výroky, křesťan se tu řídí disciplínou, nikoli přirozeným zákonem, pokud se vůbec něčím řídí.

Někteří křesťanští manželé se bojí blízkých vztahů ve společenství, aby nepřerostly ve vztahy erotické a sexuální a nenarušily tak jejich vztah. Je tato obava oprávněná? Měli by se raději blízkého společenství vzdát?

Odpovím otázkou: měli by se vzdát možnosti vysokoškolského vzdělání nebo špičkového sportu ti, kdo jsou náchylní k sebevědomí? Pýcha zbavuje člověka svobody a soudnosti stejně spolehlivě jako nával erotické chtivosti. Potlačovaná agresivita zakrývaná ctností není o nic menší pohromou než nelegitimní vztahy. A láska mimo manželství nemusí být nutně nebezpečná, to bychom museli přiznat působení Ducha svatého jen manželům, a to by asi mnozí zasloužilí nesouhlasili. Nemyslím, že nějaké společenství propadne nemravným praktikám tím, že se tam nekrotila vzájemná láska. Špatně dopadne to společenství, kde je lásky málo, ne moc. To přece platí i o nejpřirozenějším ze společenství, o manželství.

Co přináší naše sexualita do vztahů ve společenství? V Tabu společnostech neklid, podezřívání, paranoiu, závist, žárlivost – samé hořké věci. Ve společnostech nepotřebujících nic skrývat, pokud se nedějí pohoršlivé věci drtící někoho třetího. Ježíš neradí zbytečně, že pokud už se musíme nad něčím pohoršovat, máme vyloupnout oko sobě, ne těm, na které hledíme. Radí useknout vlastní ruku, ne tu, která dokáže někoho čistě potěšit pohlazením.

Je rozdíl mezi tím, co přináší sexualita mužská a ženská? Jak bychom s ní měli na tomto poli zacházet?

Zatím ty rozdíly jsou stále ještě zřetelné, ale nemusí to tak zůstat. Ženy i muži se svými charaktery mění a dokonce stále častěji zaměňují. Mezi muži je běžná zbabělost, mezi ženami charakteristicky mužské projevy – jako kdyby jedni druhým záviděli. Už Jung tvrdil, že v každém z nás je něco muže a něco ženy a že si vytváříme své duševní protějšky v anima nebo v animus – neskloňuji, aby byl vidět rod… Zdá se, že žena je šťastná jako přijímající, muž jako obdarovávající. Ovšem ani muž, ani žena nemohou milovat bez té druhé strany mince – i muž touží být obdarován a žena touží darovat. Samozřejmě provokují rozdíly lidskou vynalézavost, a to je dobře, protože tak se mohou dva milující stále mile překvapovat.

(2012)

Harmonie lidské nemohoucnosti, poslušnosti a vzájemné věrnosti s Hospodinem

1S 15, 34- 16, 13; Mk 4, 26 - 33

Když čteme v novozákonních spisech na různých místech: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“, málokdo to bere doslova. A některým to okřídlené souvětí dokonce vadí, pohoršují se. Zdá se jim to agitační mantrou, anebo aspoň tvrzením nespravedlivě a neuváženě laciným. Právě tak jako za dob Ježíšových. I tehdy a mnohokrát poté urazilo osvobozující slovo Ježíše některé z přítomných zbožných lidí a dodnes dokáže pohoršovat. Ti pohoršení totiž léta vkládali do budoucího spasení spoustu úsilí o ctnost i o dobrovolné odříkání – a někomu že padne spása rovnou do hříšného klína?! Podobně až podezřele zjednodušeně leckomu zní dnešní popis momentů rozhodujících o řádu v božím království. Ovšem problém tkví v tom, že ti pohoršující umí věřit jen nábožným ideologiím. O víře schopné uzdravit člověka nemají ani zdání.

Dnes slyšíme, že krále Saula i Davida povolá jen a jen Bůh sám podobně, jako jen Bůh, nikoli rozsévač přiměje zaseté zrno vydat klíček, stéblo a klas. Bůh nepočítá, že mu člověk pomůže k nastolení božího království jakýmkoli úsilím o přiblížení epifanie nebo parusie. Ovšem ani role člověka není při tom zanedbatelná. A to, co je třeba se dlouho a pozorně učit, je právě to, aby boží království se prosadilo v existenci nás pozvaných tou cestou, kterou optimalizoval Boží Duch. Konkrétně je třeba při činorodé součinnosti všech neopominutelných aktérů respektovat subsidiaritu. Valná většina věřících ovšem spoléhá raději na zkušenost náboženských systémů než na poslušnost nejistému božímu naléhání ve vlastním srdci.

Nevěřím, že příběh krále Saula byl v dějinách Hospodinem vyvoleného lidu jen slepou uličkou. Mnoho důležitého přineslo plody při formaci krále, proroka a kněze Davida. David musel absolvovat hodně složitou cestu od pasáka ovcí do odpovědnosti za celek božího lidu valícího se dějinami. I nás může leccos naučit. Dramatické příběhy Saula, Davida a především odpovědně poslušného Samuela učí důvěřovat Bohu tak nevypočitatelnému, jak jej uvedené příběhy deklarují. Bůh naší Bible je opravdu radikálně jiný než člověk. A také nás tyhle biblické příběhy učí třeba důvěřovat podílu relativně „maličkých“ na fungující koinonii a liturgii, které spoluvytvářejí duchovní život božího lidu. Že je taková pedagogika důležitá, to ukazují už celá tisíciletí dějin vyvoleného lidu. Jsou to dějiny boží věrnosti člověku a často i dějiny malověrnosti člověka. Ukázalo se mnohokrát, že boží věrnost je někdy srozumitelná jen obtížně, ovšem spásu podmiňující víra visí na boží věrnosti celou svou vahou. Lze to vidět nejen při vyvolení a odmítnutí Saula, ale také třeba při vyvolení a ukřižování Ježíše a při všech středověkých i novověkých pogromech a holocaustu.

Podobně nadčasově pozoruhodné se ukazují Ježíšovy úvahy, jak je to s božím královstvím. Nesou „Dobrou zprávu“ každému, komu připadá úkol „hledat boží království“ jen málo průhledný a málo konkrétní. Do stavu Pánovy vlády (božího království, basileia) je člověk povolán na dvojí způsob: Jednou je rozsévačem, jednou eschatologickým soudcem svého světa. Ale do některých kapitol toho důležitého díla úrody prostě nevidíme a vidět ani nemáme, nejsou v naší moci. Další podobenství nabízejí člověku i další role, ale neméně tajemné. Všem těm rolím je proto nutno přijít na chuť. Nic z toho umění není nijak laciné a chce to hodně trpělivosti.

Týž Samuel, který v našem úryvku pomazává krále Izraele, sám byl jako chlapec povolán Hopodinem, ale zpočátku neuměl hlas Jahveho rozpoznat od hlasu velekněze Héli. (Ostatně dodnes neumí mnoho z nábožensky vyspělých lidí rozpoznat významný rozdíl, když jejich svědomí osloví autorita nebo Hospodin.) A tak příběhy proroka Samuela i osud Saulův a Davidův deklarují, že hledat boží království nebo i jen boží vůli nemusí vždy být samozřejmé. Určitá nejasnost věcí uchopitelných právě jen vírou patří k věci. Takové úlohy nelze plnit bez chyb. O smysluplnosti takové chybující existence rozhodne, nakolik dokážeme důvěřovat (věřit) i tomu prapodivnému Bohu, jehož nezastupitelnou součinnost ani nelze kontrolovat. Boží věrnost prostě rozumí optimalitě nějakého procesu po svém a blahoslavený ten, kdo se jí naučí důvěřovat včas. Někdy musíme čekat dlouho a v nejistotě, zda dobrá setba vzklíčí a stihne i dozrát. Podobenství o zrnu pak deklaruje, že ani nejlepší rozsévač nemůže pro věc udělat víc než čekat. To bývá pro rodiče a vychovatele tvrdým požadavkem boží režie.

Srp v ruce žence ohlašuje Hospodářův soud nad úrodou. Ale jako SOUDCE je k tomu povolán kupodivu právě člověk, tvor nikoli vševědoucí. Naštěstí je režisérem ten Bůh, který je nám souzeným věrný. Všimněme si, Marek v té souvislosti připomíná optimistický příběh semena právě hořčičného.

20. výročí oficiálního dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi

Stejně jako v minulých letech zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů v lednu 2024 sérii článků o ekumenických vztazích, které připravilo Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů. Texty přinesly aktuální informace o ekumenické situaci a o iniciativách uskutečněných v roce 2023. Dne 18. ledna 2024 byl zveřejněn článek francouzského dominikánského teologa Hyacinta Destivelle z východní sekce dikasteria.¹

Mezinárodní smíšená komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi letos slaví 20. výročí svého vzniku. Při této příležitosti přijme 26. ledna papež František členy komise na soukromé audienci spolu s delegací mladých kněží a mnichů ze starobylých východních církví. Výročí bude rovněž připomenuto akademickým aktem na Institutu ekumenických studií na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského Angelicum 23. ledna, během něhož bude představena pamětní kniha vydaná Dikasteriem pro podporu jednoty křesťanů.²

Christologická prohlášení

Zahájení dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi – církvemi, které uznávají pouze první tři ekumenické koncily, a proto se jim také říká „předchalcedonské“ – bylo výsledkem četných oficiálních i neoficiálních setkání po II. vatikánském koncilu. Klíčovou roli sehrály neoficiální konzultace mezi katolickými a východními pravoslavnými teology, které se konaly z iniciativy nadace Pro Oriente ve Vídni v letech 1971–1978. Slavná „Vídeňská formule“, christologická dohoda, k níž teologové dospěli během první konzultace v roce 1971, připravila půdu pro překonání tisíciletého sporu, který vznikl kolem Chalcedonského koncilu (451).

Tato "formule" inspirovala christologické deklarace podepsané na historických setkáních mezi po sobě jdoucími papeži a hlavami různých starobylých východních církví: V roce 1971 se syrským pravoslavným patriarchou Ignácem Yacoubem III., v roce 1973 s koptským pravoslavným papežem Šenudou III., v roce 1984 se syrským pravoslavným patriarchou Ignácem Zakkou I. Iwasem, v roce 1990 s malankarským pravoslavným katolikosem Mathewsem I., v roce 1996 s arménským katolikosem Karekinem I z Etchmiadzinu a v roce 1997 s arménským katolikosem Aramem I z Kilíkie. Tato setkání někdy vedla také k vytvoření dvoustranných smíšených komisí pro teologický dialog. Tak byla v roce 1973 ustavena komise pro dialog mezi katolickou církví a koptskou pravoslavnou církví, která působila v letech 1974–1979 a 1988–1992. Podobně byla v roce 1988 zřízena komise mezi katolickou církví a malankarskou syrskou pravoslavnou církví, která je činná dodnes.

Dialog s "rodinou" církví

Na základě těchto dvoustranných dialogů a dohod bylo možné založit komisi s celou rodinou starobylých východních církví. Přípravný výbor se sešel v Římě ve dnech 27.-29. ledna 2003, předsedali mu společně kardinál Walter Kasper a koptský pravoslavný metropolita Anba Bishoy. Stanovil pravidla členství, pracovní plán, program, postupy, metodiku a časový harmonogram dialogu. Následujícího roku se v egyptské Káhiře ve dnech 27.-30. ledna 2004 konalo první zasedání komise, které bylo věnováno prozkoumání četných setkání a studií, jež se uskutečnily mezi zástupci katolické církve a starobylých východních církví v předchozích třiceti letech.

Od tohoto prvního zasedání se v letech 2005–2024 uskutečnilo devatenáct výročních plenárních zasedání, která střídavě (s jedinou výjimkou zasedání v roce 2021, které se kvůli pandemii konalo on-line) pořádala katolická církev v Římě (2005, 2007, 2009, 2011, 2013, 2015, 2017, 2019, 2022 a 2024) a jedna ze starobylých východních církví (koptská pravoslavná církev: 2004, 2016 a 2023; Arménská apoštolská církev - Ečmiadzin: 2006 a 2018; Syrská pravoslavná církev: 2008 a 2020; Arménská apoštolská církev - Antelias: 2010; Etiopská pravoslavná církev Tewahedo: 2012; Syrská malankarská pravoslavná církev: 2014; Eritrejská pravoslavná církev, jejíž účast je nepravidelná, zatím žádné setkání nepořádala). Každá ze sedmi starobylých východních církví, které se dialogu účastní, je zastoupena dvěma členy, včetně alespoň jednoho biskupa. Katolickou církev zastupuje stejný počet čtrnácti členů, včetně zástupců příslušných východních katolických církví a teologů se zkušenostmi s tradicemi starobylých východních církví.

Tři ekleziologické dokumenty

V rámci dialogu byly dosud přijaty tři důležité dokumenty ekleziologické povahy, které odrážejí bohatství křesťanských tradic zastoupených v komisi: koptské, syrské, arménské, malankarské, etiopské, eritrejské a latinské. První fáze dialogu vyvrcholila v roce 2009 schválením dokumentu s názvem Povaha, konstituce a poslání církve, který se týkal některých základních ekleziologických otázek: tajemství církve, biskupů v apoštolské posloupnosti, vztahu mezi synodalitou a primátem a poslání církve.³ V závěru členové komise s uspokojením konstatovali „široký základ shody v základních ekleziologických otázkách mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi“ (§ 67).

Druhá fáze dialogu byla ukončena v roce 2015 přijetím studie s názvem Uskutečňování společenství v životě prvotní církve a jeho dopad na naše dnešní hledání společenství.⁴ Tento dokument zkoumá různé projevy společenství mezi církvemi v prvních pěti staletích: vzájemnou výměnu dopisů a návštěv, synody a koncily, společnou modlitbu a výměnu liturgických zvyklostí, vzájemné uznávání mučednictví, mnišství, uctívání svatých a poutě. Členové komise dospěli k závěru, že „plné společenství, které existovalo mezi církvemi, se projevovalo mnoha různými způsoby v rozsáhlé síti vztahů založených na společném přesvědčení, že všechny církve sdílejí stejnou víru“ (§ 69), a konstatovali, že „v posledních letech se do značné míry obnovila komunikace, která existovala mezi jejich církvemi v prvních staletích“ (§ 73).

Třetí fáze dialogu vedla v roce 2022 k přijetí dokumentu nazvaného Svátosti v životě církve.⁵ Jedná se o první ekumenický konsensuální dokument o sedmi svátostech. Po kapitole věnované definici svátostí obecně dokument popisuje každou ze sedmi svátostí, analyzuje historický vývoj, současnou praxi v různých církvích a otázky, které je třeba ještě prozkoumat. V závěru dokumentu se konstatuje, že „mezi našimi církvemi panuje široká shoda jak v teologii, tak v praxi svátostí“ (§ 49).

Současná fáze dialogu se zaměřuje na mariologii, což je obzvláště slibné téma nejen proto, že je přinejmenším od Efezského koncilu (431) považována za prubířský kámen křesťanské ortodoxie, ale také proto, že se nachází na průsečíku christologie, ekleziologie, soteriologie a antropologie.

Průkopnická metodologie

Metodologie dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi je průkopnická ve třech ohledech. Její první charakteristikou je, že od samého počátku uplatňuje „hermeneutický“ přístup, který lze označit jako „diferencovaný konsenzus“ předtím, než tento termín existoval. Tento přístup umožnil vyřešit dlouholetý christologický spor tím, že uznal, že stejná víra může být vyjádřena různými způsoby. Jak jasně zdůrazňuje společné prohlášení s malankarskou syrskou pravoslavnou církví z roku 1990: obsah naší víry „je stejný“, i když „při formulaci tohoto obsahu v průběhu dějin vznikly rozdíly v terminologii a důrazech“, nicméně „tyto rozdíly jsou takové, že mohou koexistovat v témže společenství, a proto by nás neměly rozdělovat“ (§ 8). Tato schopnost pojímat jednotu v rozdílnosti se vysvětluje rozmanitostí samotné starobylé východní pravoslavné rodiny. Jak uvádí komise ve svém prvním dokumentu: „Církev, zakořeněná v rozmanitosti kulturních, sociálních a lidských kontextů, přijímá ve všech částech světa různá teologická vyjádření téže víry a různé formy církevních disciplín, liturgických obřadů a duchovního dědictví. Toto bohatství ještě nádherněji ukazuje katolicitu jediné církve" (§ 20).

Druhou charakteristikou dialogu se starobylými východními církvemi je jeho pastorační rozměr. Tento přístup vedl k podpisu pastoračních dohod, které nemají obdoby v jiných ekumenických vztazích katolické církve, a to jak na Východě, tak na Západě. Lze například zmínit dohodu podepsanou v roce 1984 mezi Janem Pavlem II. a syrským pravoslavným patriarchou Zakkou I. Iwasem, která opravňuje věřící přijímat za určitých okolností svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných v obou církvích, a také dohodu o smíšených manželstvích podepsanou v roce 1994 s malankarskou syrskou pravoslavnou církví. Tento pastorační rozměr je patrný z posledního dokumentu komise, jehož třetí část je věnována závěrům doporučujícím užší pastorační spolupráci mezi církvemi, a to i ve svátostné oblasti. Tento zájem dokládá i iniciativa komise organizovat vzájemné studijní pobyty pro mladé kněze s cílem zapojit do ekumenického přístupu pastýře působící v místních společenstvích.

„Komuniální“ model

Konečně třetím charakteristickým rysem tohoto dialogu je jeho otevřenost ekleziologickému modelu obnovy jednoty, který lze označit za „komuniální“. Dědicové církví, které vznikly před vznikem jasné hierarchie mezi jednotlivými stolci, se starobylé východní církve považují za „rodinu“ církví, rodinu ve společenství víry a svátostí, ale bez správního centra nebo dokonce symbolického primátu. Toto vnímání je zděděno ze zkušenosti prvotní církve: jak zdůrazňuje druhý dokument komise, v prvních pěti stoletích nebyly projevy společenství mezi církvemi „formální v tom smyslu, že se neodehrávaly v rámci jasných struktur“ a „měly tendenci odehrávat se především na regionální úrovni; neexistoval žádný jasný centrální referenční bod“ (§ 71). Tento postřeh je důležitý při současném hledání modelu obnovení plného společenství s těmito církvemi, modelu, který nelze vyjádřit pouze právně, ale na základě ekleziologie koinonie.

Hermeneutický přístup, pastorační rozměr, komuniální model (nebo model společenství): tři metodologické rysy dialogu se starobylými východními církvemi, které se vztahují ke třem úrovním, na nichž je třeba dosáhnout jednoty křesťanů: ve víře, ve svátostech a ve službě. Tři úrovně, které také odpovídají Kristově tria munera.⁶ Poté, co se křesťané rozdělili v otázce christologie, se nyní přibližují Kristu, prorokovi, knězi a králi, a tím se přibližují jeden druhému.

Přeložil a některými poznámkami doplnil Martin Vaňáč