Prorazit cestu

Institut ekumenických studií v Praze má za sebou rok činnosti. Getsemany jeho práci sledují již od počátku, a pravidelní čtenáři tak znají smysl a obsah práce této ekumenické školy. U příležitosti zahájení školního roku jsme hovořili s ředitelkou institutu, Ivanou Dolejšovou. 

Ivano, jaký byl první školní rok?

Začínali jsme jako škola s 19 studenty, která usilovala o registraci jako vyšší odborná škola. Naše představa o tom, jak by práce v institutu měla vypadat, se blížila vysokoškolskému studiu, ale zároveň šlo o to zařadit víc praxe.  Tím myslím to, že od 2. ročníku začnou specializované semináře, které studenty dovedou jak do sociální oblasti, třeba co se týče práce s Romy nebo poradenství pro lidi, kteří se dostali do blízkosti nějakého sektářského hnutí, tak do práce ve sdělovacích prostředcích a tak dále. Od začátku jsme také chtěli, aby studenti měli možnost poznat život v různých denominacích a duchovních tradicích. Co mě během toho prvního roku velmi mile překvapilo, byla otevřenost studentů právě v této oblasti. Každý ze studentů je také nějakým způsobem aktivní ve své obci a podílí se na některé ze služeb, ať už je to práce s dětmi, vedení skautského oddílu nebo práce s mládeží.  Také je u nich velmi silné přesvědčení, že aby církev byla jedno, musí se pro to i něco dělat.

Jaké církve jsou mezi studenty zastoupeny?

Teď jsou to čtyři denominace, nejvíc římští katolíci, pak starokatolíci, evangelíci a husité. V novém v prvním ročníku budeme mít zas víc evangelíků a přibude Církev bratrská.

Snášejí se příslušníci různých církví mezi sebou dobře? 

Ano. To, že se snášejí, zahrnuje někdy i bouřlivé diskuse. Ale bez nich by to bylo smutné.

Jak jsou staří?

Od 19 do 52 let. Ve druháku třetina z nich pracuje, zbytek jsou studenti, v prvním ročníku to je půl na půl. Přihlásilo se víc lidí ve středním věku i víc lidí, kteří už mají své zaměstnání. Myslím si, že je to dobře. Ale naše činnost se netýkala jen lidí, kteří přímo patří k institutu. Na přednášky chodila asi čtvrtina lidí jako hosté, někteří pravidelně. 

Pořádá institut ještě něco jiného pro širší okruh lidí než jen řádné studenty? 

Ano. Když jsme na začátku tvrdili, že chceme reagovat na znamení doby, musíme brát v potaz, že je tady poměrně široký okruh lidí, kteří buď z časových nebo jiných důvodů nemohou být řádnými studenty institutu, a přesto mají zájem o nějaký typ ekumenického vzdělávání. Zatím dvakrát za rok pořádáme dvoudenní setkání pro zájemce o teologii, které zatím bylo hojně navštíveno. Mezi zájemci o studium se nám letos přihlásilo větší množství lidí ze vzdálenějších míst, i z Moravy, kteří se nedostanou do Prahy každý týden, takže vznikla otázka, co by se dalo pro tyhle lidi udělat. A pokud na to bude dostatek sil, chtěli bychom se pokusit otevřít příští rok ještě distanční studium, které by zahrnovalo společné víkendy jednou za měsíc a intenzívnější individuální vedení. Ještě jeden typ činnosti se otevřel, když se ozvali dva lidé z vězeňské duchovní služby, jeden z Plzně a jeden z Prahy, s tím, že je vězňové, za kterými již dlouhou dobu chodí na pastorační návštěvy, požádali, zda by bylo nějakým způsobem možné v jejich situaci studovat teologii. Tohle je oblast, kde se, pokud je mi známo, žádná z teologických škol neangažuje. Přitom se jedná o lidi, kteří podporu hodně potřebují. Minulý týden jsme byli s kolegou na návštěvě v Plzni na Borech, abychom vykonali zároveň pohovor a přijímací zkoušky s dotyčným vězněm.  Byli jsme velmi příjemně překvapeni. Předtím jsme si říkali, k čemu mu studium bude nebo jak to udělat, aby mu k něčemu bylo, a uvažovali jsme, co chce dělat, až za 15 let vyjde z kriminálu. Tam jsme přišli na to, že je to špatně položená otázka, protože on už svoji službu má právě v tom vězení, jak mezi vězni, tak dozorci.

Existuje také něco jako samostatný duchovní život institutu? 

Překvapilo mě, když za mnou přišla skupina studentů, že by rádi měli před přednáškou společné modlitby a meditace, a pak i společné exercicie. Na osobní i duchovní rovině se vztahy vyvinuly do mnohem bližší podoby, než bych během jednoho roku čekala.

Máte také kontakty se zahraničím?

Ano. To je další věc, kterou považujeme za důležitou. Na velikonoce a v létě byly skupinky studentů v benediktinském klášteře v Meschede, v létě další skupinka v ekumenické komunitě v Reichelsheimu, jeden student byl v Lovani na mezinárodním setkání IEF. Na příští rok se chystá hodně návštěv dalších míst, dva studenti by měli jet do křesťanského ašramu v Indii, jsme pozvaní na letní teologickou školu do Velké Británie, do saleziánské komunity, která pracuje s mládeží ve Skotsku. Kromě toho k nám jezdí hosté, mezi přednášejícími bylo několik britských jezuitů, navštívil nás metodistický sekretář pro Evropu a další. Při těchto příležitostech mohli studenti výrazně zažít, že církev je jedna po celé zemi. To pro ně myslím bylo nejdůležitější.  A také to, když mohli vidět, že jiná křesťanská tradice může být stejně dobrá, jako je ta jejich.

Jak to vypadá s financováním institutu?

To je jedna ze zkoušek důvěry. Zatím jsme mívali finance vždy jen na několik málo měsíců dopředu v naději, že se najdou možnosti, jak pokračovat v práci. Minulý rok jsme byli podporováni nejvíce ze Švýcarska a z Británie různými institucemi a jednotlivci, kteří si myslí, že projekt je důležitý, teď jednáme s dalšími nadacemi. Ale práce institutu by vůbec nemohla pokračovat, kdyby ji většina lidí nedělala ze svého volného času. 

Kolik máte placených zaměstnanců?

Jednoho a půl. Ale jak už jsem říkala většinu práce dělají lidé, kteří mají zároveň jiné zaměstnání. Někdy je náročné obojí skloubit. 

Proslýchá se o problémech s vaším vztahem k církevním představitelům. . .  Každá nová věc si musí prorazit svoji cestu. Díky tomu, že tady není škola podobného typu, nemohou s ní mít církevní přestavitelé odpovídající zkušenosti.  Také si myslím, že v naší zemi je velmi snadné mluvit o ekumenismu do té doby, než se člověk začne vážně zabývat tím, co je třeba ve stávajících strukturách změnit.

A jsou i pozitivní odezvy ze strany církví?

Určitě a je jich více než těch negativních. Starokatolická církev a Českobratrská církev evangelická nás podporovaly hned od začátku, ekumenická komise Biskupské konference ČR sleduje naši práci a měli jsme s jejími členy několik pěkných rozhovorů. Mezi studenty, pedagogy i podporovateli institutu jsou lidé, kterým na církvi záleží. Máme také velkou podporu zahraničních církevních institucí.

Děkuji za rozhovor.