Jan Ruysbroeck se narodil roku 1293/94 v Ruisbrocku na předměstí Bruselu. Roku 1317 byl vysvěcen na kněze stal se kaplanem v kostele sv. Guduly v Bruselu. Zde také roku 1338 začal se svým strýcem Hinckaertem a přítelem Coudenbergem žít společným kněžským životem. Život tohoto společenství pokračoval od roku 1343 v Groenendaalu. Roku 1350 se z tohoto společenství stal institut řeholních kanovníků, řídící se Řeholí svatého Augustina. Převorem kláštera v Groenendaalu byl Ruysbroeck až do své smrti 2. prosince 1381.

První duchovní texty napsal během svého působení v Bruselu: Království těch, kdo milují Boha (kolem 1330), Okrasa duchovní svatby (1340?), Jiskřivý kámen (před rokem 1343), O čtyřech pokušeních a O Křesťanské víře (1343). S pastýřskou starostí popisuje úpadek kléru, uvolněnost řeholního života, nevzdělanost věřícího lidu. V Groenendaalu Ruysbroeck dokončil Duchovní svatostánek, započatý ještě v Bruselu. Dále napsal: Sedm klauzur (1346), Zrcadlo věčné blaženosti (1359); Sedm stupňů duchovní lásky (1360?), Samuel aneb O kontemplaci, jinak Knížka o nejvyšší pravdě / Kniha vysvětlení (1363); jistá část tohoto díla je zaměřená proti kvietistickým tendencím, O dvanácti bekyních (1381). Z groenendaalského období s zachovalo sedm Ruysbroeckových Listů. Někteří mu připisovali i Dvanáct ctností, ale ty napsal Godfried van Wevel (r. 1396).

Ruysbroeck psal středověkou holandštinou, aby oslovil čtenářskou obec, která neuměla latinsky. Významně tak přispěl k rozvoji holandské literatury a patří k zakladatelům holandské prózy. V základu jeho nauky stojí člověk povolaný k důvěrnému společenství s Bohem. Světlo na toto společenství vrhají tři setkání. K setkání dochází zprostředkovaně, bez zprostředkování a bez rozlišování – a při každém z nich se sjednocujeme s Bohem. V prvním případě prostřednictvím svátostí a ctnostného života. V druhém případě vstupuje do hry naše pasivita, a s pomocí Boží milosti tak člověk dospívá k „láskyplnému setkání“, které zakouší jako bezprostřední sjednocení. Třetí případ nastává tehdy, když se druhý stupeň sjednocení promění v mystickou účast na trojičním životě Boha a sdílení Boží lásky v duši nabývá tak proměňující síly, že člověk dospěje až k esenci Boží, a setkání se tak stává sjednocením bez rozlišení.

Každé z těchto „setkání“ patří ke křesťanské existenci. Je to něco, co člověk vlastní jakoby od počátku, co je však prozatím skryté, co lze uskutečnit jen díky radikálnímu obrácení, při kterém zakoušíme pomoc „Božích doteků“, jež v nás spalují každou nedokonalost a činí z nás jediný plamen s Bohem, „jeden duch“. Ruysbroeck staví tuto mystickou zkušenost na Janově evangeliu 17,9-19, nejde tedy o panteistické ztotožnění s Boží esencí. Ruysbroeck podtrhává, že člověk se nikdy nestane Bohem, naplňuje se však, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě (Gn 1,26). Pomocí novoplatónské terminologie Ruysbroeck rozvijí trojiční mystiku, jež lidskou duši uschopňuje podílet se na božském životě tří Osob. V lásce duše vlastní Boha a nachází se v náručí Trojice. Pro Ruysbroecka to znamená, že mystická zkušenost uvádí člověka do „nadpodstatné jednoty spočinutí a okoušení“ jediného Boha a do „plodné jednoty“ trojičního Boha, stále více člověka prostupuje a proměňuje. Takto obdařený člověk se neuzavírá do bohatství, jež obdržel, ale daruje se všem, a tak se otevírá lásce bez hranic.

To také tvoří skutečnost Ruysbroeckova klíčového pojmu: „život ve společenství“ se skládá ze dvou komplementárních prvků, aktivního a pasivního. Kdo dospěl k vrcholům kontemplace a mystické proměny, dospívá k novému chápání své existence, jež se zaměřuje také na lidské společenství. Setrváváme-li v Bohu, jsme zároveň nuceni lidem sloužit a darovat sebe samé. V tomto sebedarování se uskutečňuje naše věčné povolání, jež Ruysbroeck vnímá ve světle milosti udílené v Kristu. Tak se stáváme adoptivními Božími syny, určenými k proměně podle původnímu Božího obrazu: Krista. V Kristu člověk vystupuje k Bohu tak, že prochází trojí cestou, rozdělenou Ruysbroeckem na dalších sedm stupňů. Když dospějeme na nejvyšší stupeň, začne se mocně projevovat sedm darů Ducha svatého.

Do češtiny byly přeloženy spisy Sedm stupňů lásky, in Po cestách mystiků k lásce Boží. Krystal 1937; Zrcadlo věčné blaženosti čili vzestup duše k Bohu s Kristem, v něm a skrze něho. Krystal 1946; výbor z díla in Vavřinec Surius, Život Ruysbroecka Podivuhodného, Jakub Deml nákl. vl. 1915.

Jan Ruysbroeck se narodil roku 1293/94 v Ruisbrocku na předměstí Bruselu. Roku 1317 byl vysvěcen na kněze stal se kaplanem v kostele sv. Guduly v Bruselu. Zde také roku 1338 začal se svým strýcem Hinckaertem a přítelem Coudenbergem žít společným kněžským životem. Život tohoto společenství pokračoval od roku 1343 v Groenendaalu. Roku 1350 se z tohoto společenství stal institut řeholních kanovníků, řídící se Řeholí svatého Augustina. Převorem kláštera v Groenendaalu byl Ruysbroeck až do své smrti 2. prosince 1381.

První duchovní texty napsal během svého působení v Bruselu: Království těch, kdo milují Boha (kolem 1330), Okrasa duchovní svatby (1340?), Jiskřivý kámen (před rokem 1343), O čtyřech pokušeních a O Křesťanské víře (1343). S pastýřskou starostí popisuje úpadek kléru, uvolněnost řeholního života, nevzdělanost věřícího lidu. V Groenendaalu Ruysbroeck dokončil Duchovní svatostánek, započatý ještě v Bruselu. Dále napsal: Sedm klauzur (1346), Zrcadlo věčné blaženosti (1359); Sedm stupňů duchovní lásky (1360?), Samuel aneb O kontemplaci, jinak Knížka o nejvyšší pravdě / Kniha vysvětlení (1363); jistá část tohoto díla je zaměřená proti kvietistickým tendencím, O dvanácti bekyních (1381). Z groenendaalského období s zachovalo sedm Ruysbroeckových Listů. Někteří mu připisovali i Dvanáct ctností, ale ty napsal Godfried van Wevel (r. 1396).

Ruysbroeck psal středověkou holandštinou, aby oslovil čtenářskou obec, která neuměla latinsky. Významně tak přispěl k rozvoji holandské literatury a patří k zakladatelům holandské prózy. V základu jeho nauky stojí člověk povolaný k důvěrnému společenství s Bohem. Světlo na toto společenství vrhají tři setkání. K setkání dochází zprostředkovaně, bez zprostředkování a bez rozlišování – a při každém z nich se sjednocujeme s Bohem. V prvním případě prostřednictvím svátostí a ctnostného života. V druhém případě vstupuje do hry naše pasivita, a s pomocí Boží milosti tak člověk dospívá k „láskyplnému setkání“, které zakouší jako bezprostřední sjednocení. Třetí případ nastává tehdy, když se druhý stupeň sjednocení promění v mystickou účast na trojičním životě Boha a sdílení Boží lásky v duši nabývá tak proměňující síly, že člověk dospěje až k esenci Boží, a setkání se tak stává sjednocením bez rozlišení.

Každé z těchto „setkání“ patří ke křesťanské existenci. Je to něco, co člověk vlastní jakoby od počátku, co je však prozatím skryté, co lze uskutečnit jen díky radikálnímu obrácení, při kterém zakoušíme pomoc „Božích doteků“, jež v nás spalují každou nedokonalost a činí z nás jediný plamen s Bohem, „jeden duch“. Ruysbroeck staví tuto mystickou zkušenost na Janově evangeliu 17,9-19, nejde tedy o panteistické ztotožnění s Boží esencí. Ruysbroeck podtrhává, že člověk se nikdy nestane Bohem, naplňuje se však, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě (Gn 1,26). Pomocí novoplatónské terminologie Ruysbroeck rozvijí trojiční mystiku, jež lidskou duši uschopňuje podílet se na božském životě tří Osob. V lásce duše vlastní Boha a nachází se v náručí Trojice. Pro Ruysbroecka to znamená, že mystická zkušenost uvádí člověka do „nadpodstatné jednoty spočinutí a okoušení“ jediného Boha a do „plodné jednoty“ trojičního Boha, stále více člověka prostupuje a proměňuje. Takto obdařený člověk se neuzavírá do bohatství, jež obdržel, ale daruje se všem, a tak se otevírá lásce bez hranic.

To také tvoří skutečnost Ruysbroeckova klíčového pojmu: „život ve společenství“ se skládá ze dvou komplementárních prvků, aktivního a pasivního. Kdo dospěl k vrcholům kontemplace a mystické proměny, dospívá k novému chápání své existence, jež se zaměřuje také na lidské společenství. Setrváváme-li v Bohu, jsme zároveň nuceni lidem sloužit a darovat sebe samé. V tomto sebedarování se uskutečňuje naše věčné povolání, jež Ruysbroeck vnímá ve světle milosti udílené v Kristu. Tak se stáváme adoptivními Božími syny, určenými k proměně podle původnímu Božího obrazu: Krista. V Kristu člověk vystupuje k Bohu tak, že prochází trojí cestou, rozdělenou Ruysbroeckem na dalších sedm stupňů. Když dospějeme na nejvyšší stupeň, začne se mocně projevovat sedm darů Ducha svatého.

Do češtiny byly přeloženy spisy Sedm stupňů lásky, in Po cestách mystiků k lásce Boží. Krystal 1937; Zrcadlo věčné blaženosti čili vzestup duše k Bohu s Kristem, v něm a skrze něho. Krystal 1946; výbor z díla in Vavřinec Surius, Život Ruysbroecka Podivuhodného, Jakub Deml nákl. vl. 1915.

 

Vypsáno ze slovníkového hesla Giovanny della Croce

 

Nový varšavský arcibiskup

(MV) Dne 14. prosince 2024 byl uveden do úřadu nový varšavský arcibiskup Adrian Józef Galbas (nar. 1968), jehož jmenování bylo oznámeno 4. listopadu. Nahradil dosavadního arcibiskupa kardinála Kazimierza Nycze (nar. 1950), který podal rezignaci s ohledem na blížící se dosažení kanonického věku 75 let v únoru 2025.

Některá média mluví o velké změně případně o konci jedné éry v polské katolické církvi. Katolický časopis Więź napsal, že Galbas je nazýván biskupem lidí, kteří mají potíže s Bohem. Salesiánský kněz Michael Martinek upozornil na arcibiskupova slova z jeho promluvy při převzetí úřadu:

„I když mým prvním úkolem je posilovat věřící ve víře, přál bych si, aby se cítili vítáni varšavským biskupem i ti, kdo jsou nevěřící, nedůvěřující nebo jinak věřící. Také ti, kdo prchají z církve, jako dva učedníci jdoucí do Emauz. Lidé zklamaní církví, rozčarovaní z ní, lidé, kteří už nevkládají v církev žádnou naději, ukřivdění a vyloučení. Lidé, kteří očekávali a nedostali. Lidé, kteří ve svém hledání Boha opouštějí církev, protože, jak říkají, v církvi už Bůh není. Nejsem naivní: vím, že ve Varšavě a jejím okolí žije takových lidí mnoho.“

Nový varšavský arcibiskup v promluvě také poděkoval svému předchůdci za uplynulých téměř 18 let v úřadu a za jeho snahu stavět mosty, spíše než stavět obranné zdi a kopat příkopy. Zdá se, že to nebyla pouhá zdvořilostní fráze.

Arcibiskup (od roku 2010 kardinál) Kazimierz Nycz se ujal úřadu varšavského arcibiskupa v březnu 2007 ve složité situaci nedlouho poté, co arcibiskup Stanisław Wielgus (nar. 1939) v lednu 2007 opustil úřad měsíc po jmenování a dva dni po jeho převzetí kvůli prokázané spolupráci s tajnou komunistickou policií. Arcibiskup Nycz se věnoval především podpoře a rozvoji katecheze, mimo jiné také prosazoval spolupráci s laiky. V návaznosti na úsilí o novou evangelizaci např. arcibiskup Nycz prohlásil, že není možné spokojit se s těmi, kdo jsou v církvi, ale je třeba neustále oslovovat ty, kteří tam již nejsou. V říjnu 2013 kardinál Nycz v hlavním městě slavnostně otevřel „Nádvoří dialogu“, speciální akci zaměřenou na dialog mezi křesťany a nevěřícími. Šlo o polskou verzi „Nádvoří pohanů“, pořádaného v různých světových metropolích z iniciativy Benedikta XVI. Založil pastorační radu arcidiecéze, kterou v roce 2022 restrukturalizoval a pověřil ji úkolem podpory synodality na úrovni farností. Tvořilo ji 30 laiků a 6 kněží.

Nový arcibiskup Józef Galbas je členem kongregace Pallotinů, což je zkrácený název Společnosti katolického apoštolátu (Societas Apostolatus Catholici, zkratka SAC), kterou založil sv. Vincenc Pallotti v roce 1835 v Římě. Heslem Pallottiho a pallotinů jsou slova sv. Pavla: „Láska Kristova nás žene.“ V letech 2011–2019 byl provinciálem provincie Zvěstování Páně v Poznani. V roce 2012 získal doktorát ze spirituální teologie na Univerzitě kardinála Stefana Wyszynského ve Varšavě. V prosinci 2019 byl papežem Františkem jmenován pomocným biskupem diecéze Ełk. V prosinci 2021 byl papežem Františkem jmenován koadjutorem arcibiskupem v katovické arcidiecézi, kterou převzal jako arcibiskup metropolita v květnu 2023. Od října 2023 do května 2024 byl rovněž apoštolským administrátorem diecéze Sosnowiec. V říjnu 2023 byl součástí polské delegace na zasedání synody biskupů v Římě.

Nový rekord v počtu kardinálů-volitelů

(MV) Po konzistoři se jmenováním nových kardinálů, která se konala 7. prosince 2024, se zvýšil počet kardinálů-volitelů papeže na rekordní počet 140. Maximální počet 120 kardinálů-volitelů stanovil papež Pavel VI. v roce 1975 v apoštolské konstituci Romano Pontifici Eligendo a zopakoval jej papež Jan Pavel II. V roce 1996 v apoštolské konstituci Universi Dominici Gregis. Ve skutečnosti Jan Pavel II. ve čtyřech z devíti konzistoří tento počet překročil, stejně jako papež Benedikt XVI. ve třech z celkových pěti konzistoří. Za pontifikátu papeže Františka se stalo překračování tohoto limitu tradicí, neboť k němu došlo ve všech deseti konzistořích. V prosinci 2024 bylo jmenováno 21 nových kardinálů, z nichž 20 byli volitelé papeže, tj. kardinálové, kteří nedosáhli 80 let.

K 1. lednu 2025 je 139 kardinálů-volitelů (24. prosince 2024 se dožil 80 let indický kardinál Oswald Gracias), z nichž 6 jmenoval papež Jan Pavel II., 23 papež Benedikt XVI. a 110 papež František. V roce 2025 dosáhne věku 80 let 14. Dosud platný limit 120 kardinálů-volitelů bude dosažen až koncem dubna 2026. Mimo tyto statistiky je 76letý italský kardinál Giovanni Angelo Becciu, který se v roce 2020 vzdal svých kardinálských práv a v roce 2023 byl odsouzen za zpronevěru při správě majetku.

Evangelický farář a významný ekumenik Hans G. Link oslavil v Kolíně nad Rýnem 1. 12. 2024 50. let svého kněžství. Oslava se děla v rámci Limské liturgie za účasti desítek zástupců širokého spektra církví. Českou republiku zastupovali prezident českého regionu Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) Peter Stephens a mezinárodní sekretář IEF, ředitel Institutu ekumenických studií Filip Outrata.

Před téměř 43 lety, 12. ledna 1982, bylo v Oáze svatých apoštolů, ležící na úpatí And v nadmořské výšce cca 1000 m a vzdálené asi 30 km od Limy, vydáno tzv. Limské prohlášení ke křtu, eucharistii a ordinované službě. Na závěr konference Výboru pro víru a řád, jíž se účastnilo cca 250 osob z evangelických, katolických a ortodoxních církví, jsme 15. ledna 1982 poprvé slavili „eucharistickou limskou liturgii“. Text z různých církevních tradic sestavil a částečně sám formuloval bratr Max Thurian, zástupce představeného z Taizé.

Bohoslužba večeře Páně, které v kapli Oázy předsedal člen anglikánské církve, udělala na přítomné příslušníky různých církví hluboký dojem. Uprostřed slavnosti náhle zcela vypadlo elektrické osvětlení. Obřad pokračoval bez sebemenšího přerušení za svitu svíček postavených na oltář, takže jsme bohoslužbu prožili v atmosféře katakomb. Přijímání se účastnili nejen členové katolických a reformačních církví, nýbrž i někteří příslušníci ortodoxních církví. Vůbec poprvé se věřící z tolika různých církví spojili v jedno velké společenství večeře Páně. Někteří byli dojati k slzám. Účastnit se této bohoslužby byl pro nás dar, na nějž budeme vzpomínat do konce života. Mimochodem – tato kaple, o rok později zničená sesuvem půdy z And, už nikdy nebyla obnovena…

Co je zvláštností limské liturgie? Skládá se jako každá „správná“ bohoslužba Večeře Páně ze tří částí: vstupní liturgie, bohoslužby slova a Večeře Páně, resp. eucharistické slavnosti. V litanii na začátku (Kyrie) se připomíná křest, pak se modlíme za „viditelné společenství Těla Kristova“ a prosíme o vzájemné uznání úřadů. Střední část, bohoslužba slova, obsahuje tři čtení, pak jako odpověď na kázání následuje ekumenické nicejsko-cařihradské vyznání víry (jediné, které spojuje celé křesťanstvo) a závěr tohoto dílu tvoří konkrétní prosby, např. „za všechny, kdo jsou vystaveni útlaku nebo násilí“. Vlastní večeře Páně začíná žehnáním chleba a vína, které ústí do proslulé modlitby z Didaché (9,4): „Jako tyto úlomky rozptýlené po horách byly sebrány v jedno, tak nechť je tvá církev sebrána ze všech končin země ve tvém království.“ Jinými slovy – myšlenka církevního společenství prostupuje liturgii Večeře Páně od začátku až do konce. Modlitba večeře Páně je pojata trojičně: děkování Otci, zpřítomnění Syna (slova ustanovení) a vzývání Ducha (to bývá v evangelických liturgiích večeře Páně většinou opomíjeno). Součástí liturgie je přirozeně obvyklé pozdravení pokoje a slavnost uzavírá zvláště krásná děkovná modlitba po přijímání.

Rozhodující nejsou ovšem texty v liturgii použité, nýbrž Duch, v němž slavnost probíhá. „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2 K 3,6) Formulář limské liturgie není nějaký svatý text, který by měl vdechnout život bezduchým eucharistickým liturgiím. Jeho pravé místo je tam, kde příslušníci různých církví chtějí společně slavit večeři Páně. A nemusí se tak dít jen při velkých ekumenických shromážděních (Vancouver 1983, Canberra 1991), nýbrž i tam, kde např. místní evangelické, starokatolické, anglikánské, metodistické obce pozvou všechny z ostatních církví ke společnému stolu Páně...

Limská liturgie je dnes, po více než 40 letech, v mnoha církvích a obcích zapomenuta, ale svoji ekumenickou budoucnost má teprve před sebou.

Z němčiny přeložila Helena Medková

více o limské liturgii:

http://www.getsemany.cz/node/263#pozn_3

http://www.getsemany.cz/node/856

text limské liturgie:

https://old.iespraha.cz/content/limsk%C3%A1

https://ustredicce.e-cirkev.cz/res/archive/024/002515.pdf?seek=1637684335

file:///C:/Users/Dell/Downloads/Tri_liturgie_(vydani_pro_duchovni).pdf

Mírně upravená verze diskusního příspěvku předneseného na úvod panelové diskuse na téma „Synodalita jako cesta naslouchání a společného díla“ v rámci 10. ročníku cyklu Fórum dialogu s názvem „Synodální církev v demokratické společnosti“, který pořádala Česká křesťanská akademie v Praze dne 9. listopadu 2024.

Na úvod svého příspěvku uvádím, že jsem se synodálního procesu osobně nezúčastnil. Nebyl jsem členem žádné skupinky ani žádného synodálního grémia. Bylo to z různých důvodů, především kapacitních a osobních.

Synodě biskupů, jako jednomu z plodů II. vatikánského koncilu, jsem se v minulosti věnoval¹ a i nyní jsem dění kolem synody a synodálního procesu podle možností sledoval. Také jsem se snažil, abychom se tomuto tématu na stránkách křesťanského měsíčníku Getsemany věnovali, ať už se jednalo o překlady zahraničních textů² nebo komentáře a zkušenosti z českého prostředí, zvlášť v období mezi prvním a druhým zasedáním synody ve Vatikánu, kdy jsem měl pocit, že zájem o synodu v českém prostředí poněkud upadá.

Synodální proces jako historická událost

Synodální proces považuji za historickou událost srovnatelnou s II. vatikánským koncilem. Na jednu stranu je nesmírně zajímavé sledovat tento proces, především jeho vývoj. Na druhou stranu rozumím i frustraci lidí, že tento proces je příliš pomalý nebo zdlouhavý.

Když jsem o tom uvažoval, vzpomněl jsem si, jak svým studentkám a studentům při přednáškách z dějin křesťanství často říkám, že si dnes připomínáme různá přelomová data nebo události, které vnímáme jako historický zlom nebo změnu. Ale většina tehdy žijících lidí si žádný zlom ani změnu mnohdy vůbec neuvědomovala. Žili své životy a mnohem více prožívali své smutky a úzkosti nebo radosti a naděje.³

Jako historik chápu, že teprve s odstupem času bude možné konstatovat, jaké události znamenaly skutečné historické změny nebo zda k nějakým změnám vůbec dojde a jakou budou mít životnost.

Jak např. formuloval jeden z účastníků synodálních skupinek ve farnosti v článku pro Getsemany, když oceňoval výbornou metodiku setkání. Cituji: „Řada z účastníků se osmělila „ujmout se slova“ a mnozí pak s úžasem konstatovali: „Snad poprvé mi někdo naslouchal!“ Tento plod synody už nám nikdo nevezme.“⁴ … jako historik dodávám: Uvidíme!

Proměna důrazu na naslouchání

Důraz na naslouchání, myslím tím naslouchání jeden druhému, protože skrze druhého ke mně může promlouvat Duch svatý, je zřejmě tím nejdůležitějším na celém synodálním procesu. Proto může být velmi zajímavé sledovat postupnou proměnu důrazu z církve učící nebo chcete-li církve mluvící na církev naslouchající. Je možné sledovat, jak se v projevech posledních papežů mění podoba tohoto naslouchání. Jak v textech papeže Benedikta XVI., tak v textech ze začátku pontifikátu papeže Františka, najdeme především výzvy k naslouchání Božímu slovu nebo Kristu. Za dva a půl roku, v papežově projevu u příležitosti připomínky 50. výročí založení biskupské synody v říjnu 2015, se už klade důraz na toto naslouchání „druhým“. Tím samozřejmě není nahrazeno naslouchání Božímu slovu, ale je výrazně rozšířen a zdůrazněn aspekt naslouchání. Možná bychom mohli říct, že vertikála je doplněna horizontálou, jak ukazuje citát ze zmíněné papežovy promluvy: „Synodální církev je církví, která naslouchá… Věřící lid, biskupské kolegium, římský biskup: každá složka v naslouchání ostatním; a všichni v naslouchání Duchu svatému.“⁵

Znovuobjevená synodalita

Ostatně samotná myšlenka synodality a synodální církve, jak je v rámci současného synodálního procesu zdůrazňovaná, sice navazuje na starší tradice, ale v prostředí římskokatolické církve, přesněji řečeno v ústech papežů, je poměrně nová. Když si na starší verzi webových stránek české redakce Vatikánského rádia, které zahrnují zprávy od října 2003 do února 2021,⁶ zadáme do hledání termín synodalita, zjistíme, že před začátkem pontifikátu papeže Františka se objevuje v podstatě jen ve zprávách o katolicko-pravoslavném dialogu, který se zabýval vztahem synodality a primátu.⁷ Ale ani ze začátku pontifikátu papeže Františka nebyla synodalita jedním z ústředních témat v takové míře jako v pozdější době.

Například v papežově programovém dokumentu, apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z listopadu roku 2013, je o synodalitě jen okrajová zmínka v článku věnovaném ekumenickému dialogu (č. 246). Ekumenický dialog je představen nejenom jako zdroj informací a poznání druhých, ale jako „výměna darů“, tedy určitá výzva. Cituji: „abychom přijímali to, co v nich Duch zasel jako dar, který je určen také nám. Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci možnost přiučit se tomu, co to je biskupská kolegialita a jak prožívat synodalitu.“⁸

To ale neznamená, že bychom už v prvním roce Františkova pontifikátu nenašli náznaky budoucího důrazu na synodalitu, resp. potřebu konzultace, se kterou měl papež František bohaté zkušenosti, ať už jako provinciál jezuitů v Argentině, arcibiskup Buenos Aires, předseda argentinské biskupské konference a hlavně jako aktivní účastník (pátého) plenárního zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM) v brazilské Aparecidě (2007), kde byl předsedou komise zodpovědné za přípravu závěrečného dokumentu.⁹

V důležitém a obsáhlém rozhovoru pro jezuitské časopisy, vedeném v srpnu a publikovaném v září 2013, mluvil papež František o svém autoritativním způsobu rozhodování v pozici představeného jezuitů, který mu přinesl jenom problémy, takže si uvědomil velkou důležitost konzultací. Jako důležitá místa pro konzultace uvedl setkání kardinálů, tzv. konsistoře a synody (biskupů). Nepochybně si byl vědom nedostatků těchto setkání, proto dodal, že chce „konzultace reálné, nikoli formální“. Jasný zárodek pozdější synodality najdeme v rozhovoru ve slovech: „Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních.“ A dodal: „Možná je čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická.“¹⁰

Hned na prvním zasedání Rady kardinálů v říjnu 2013, což byl mimochodem nový nástroj konzultace, který vycházel z vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během porad před volbou papeže Františka, se kromě hlavního úkolu, tedy reformy římské kurie, mluvilo i o možné reformě synody biskupů. Vzhledem k tomu, že se synodalita po II. vatikánském koncilu příliš nerozvíjela, zamýšlel papež, podle slov honduraského kardinála Oscara Rodrígueze Maradiagy, ze synodu učinit nástroj permanentní, možná i každodenní konzultace, s tříletým pracovním programem.¹¹

Jak byla tato myšlenka synodality dále rozvíjena a uváděna postupně do praxe je možné sledovat na setkání kardinálů, na synodách o rodině (mimořádná /2014/; XVI. řádná /2015/), o mladých (2018) a o Amazonii (2019),¹² ale také na výsledku práce Mezinárodní teologické komise (z let 2014–2017), publikované v dokumentu z roku 2018 Synodalita v životě a poslání církve a v neposlední řadě v apoštolské konstituci Episcopalis communio, která po 53 letech nově upravila organizaci synody biskupů (publikována s datem 15. 9. 2018).¹³

Synodální proces jako novinka a výzva ke změně

A pak byla v roce 2021 oznámena nová podoba celocírkevního synodálního procesu, což církevní představitele v některých zemích, např. i u nás, velmi překvapilo. Vyžaduje se aktivita, leccos se mění za pochodu atd…

Proč toto vše uvádím? Snad to není jen libůstka církevního historika, ale uvědomění si toho, že je to vše poměrně hodně nové a vyžaduje to kroky, které v podstatě mohou být upřímně učiněny pouze na základě změny smýšlení. Změny, která se týká zažitých způsobů komunikace a jednání, byť leckdy pohoršlivého nebo skandálního, ale opravdu zažitého, někdy až zalezlého pod kůží… Tohle vůbec není snadný úkol…

Když se ještě vrátím ke srovnání s II. vatikánským koncilem, tak k přelomovým událostem koncilu patřila nejenom některá konkrétní prohlášení v dokumentech, ale především styl jednání a vyjadřování církve. Místo vymezování se vůči „druhým“ usilovali koncilní otcové a teologové o hledání toho, co nás spojuje a vyzývali k dialogu. Právě toto úsilí o změnu stylu ve vyjadřování a jednání církve, která je možná ještě důležitější než nějaké konkrétní vypracované dokumenty, je tím, co propojuje II. vatikánský koncil se současným synodálním procesem. Domnívám se, že synodální proces jde ještě dál než koncil, neboť počítá se zapojením laiků a usiluje o naslouchání i jejich hlasu. Zajímavé je, že papež František je prvním papežem, který se aktivně II. vatikánského koncilu nezúčastnil, ale zároveň nejvíc z pokoncilních papežů prosazuje jeho myšlenky v životě církve.

Několik subjektivních poznámek

Dovolte mi ještě pár snad už jen stručných subjektivních poznámek, většinou ke specificky naší situaci, které třeba mohou být podnětem pro další diskusi:

1) Oproti celocírkevnímu synodálnímu procesu byla německá synodální cesta, která byla z rozhodnutí biskupské konference zahájena zhruba o dva roky dříve, reakcí na poměrně jasně definované skutečnosti. Jednalo se o hlubokou krizi způsobenou zneužíváním moci a ututláváním sexualizovaného násilí v církvi. Jedná se o skandální skutečnosti, které se týkají celé církve, jak zdůraznil papež František v listu Božímu lidu v srpnu 2018. Způsob, jakým se lidé v církvi staví k obětem těchto činů, jak jim naslouchají a nabízejí pomoc, podle mne ukazuje, zda to s nasloucháním myslí skutečně vážně. Tedy jinak řečeno, nakolik to se skutečnou synodalitou myslí vážně.

2) V přístupu k synodalitě mi někteří naši církevní představitelé trochu připomínají komunistické vedení země ve druhé polovině 80. let 20. století, které se bránilo perestrojce a glasnosti, které se snažil prosazovat nový vůdce Sovětského svazu, tudíž celého východního bloku, generální tajemník Michail Gorbačov (1931–2022, generálním tajemníkem byl v letech 1985–1991). Já to ale nemyslím nijak zle, spíš bych to chtěl uvést možná jako určitou polehčující okolnost jejich zdráhavého přístupu. Výše jsem uváděl některé změny, ke kterým v církvi v souvislosti se synodalitou dochází. Když se snažíte skutečně žít podle toho, čemu jste se naučili a k čemu jste byli léta vedeni, jak s tím naložit nyní při poměrně výrazných změnách?

Když státní sekretář Angelo Sodano (1927–2022, státním sekretářem byl v letech 1990–2006) ve svém dopise z října 1996 českým a moravským biskupům napsal, že Svatý stolec schválil konání plenárního sněmu, zdůraznil, že je třeba věnovat velkou pozornost složení sněmu, „aby se nestalo, že se vymkne z rukou biskupů“. Proto je třeba zajistit „obezřetně vybrané lidi“, kterým bude poskytnuta potřebná svoboda projevu.¹⁴ Plenární sněm se nakonec biskupům z rukou nevymknul, ale mnozí účastníci „nebiskupové“ si odnesli frustrující zkušenost nezájmu a nenaslouchání.¹⁵

3) Už při letmém srovnání stojí za pozornost, že zatímco např. Českobratrská církev evangelická se nezdráhá pro svůj synod, tedy své nejvyšší zákonodárné a řídící shromáždění, použít jako určitý vysvětlující termín označení „parlament“, tak v katolickém prostředí se v souvislosti se synodálním procesem neustále dokola opakuje, že synoda není parlament.

Vyjádřil se tak např. papež František při zahájení prvního synodního zasedání v Římě 4. října 2023: „Mějme stále na paměti, že se nejedná o politické shromáždění, o parlament, ale o shromáždění v Duchu; nikoli o polarizovaný parlament, ale o místo milosti a společenství.“¹⁶

Vídeňský pastorální teolog Paul M. Zulehner v reakci na tato papežova slova konstatoval, že konfrontace „synoda kontra parlament“ je teologicky osudná. Podsouvá se tím, že v parlamentních jednáních hrají roli „jen“ lidské, osobní zájmy, nikoliv Duch svatý. Zvlášť v době, kdy svobodné demokracie a s nimi i parlamentarismus jsou potlačovány neliberálními, autoritářskými a diktátorskými vládami, stavět synodu a parlament proti sobě, je zřejmě nechtěná, ale fatální „démonizace“ demokratických prvků. Podle Zulehnera potřebuje katolická církev rozvinout „teologii světa“ a v rámci ní také „teologii parlamentarismu, teologii demokracie“.¹⁷

4) Snahy o synodalitu provází novodobé dějiny katolické církve a zatím moc úspěšné nebyly. Tridentský koncil požadoval konání provinčních synod alespoň každé tři roky, diecézní se měly slavit dokonce každoročně (dekret o reformě z roku 1563, XXIV., 2). Kodex církevního práva z roku 1917 předpokládal konání provinčních synod jednou za 20 let (k. 283), diecézních synod alespoň jednou za 10 let (k. 356). Kodex církevního práva z roku 1983 už žádný konkrétní údaj neobsahuje. Záleží pouze na biskupech, zda konání plenárního sněmu považují za nutné nebo užitečné (k. 439 § 1), v případě diecézního sněmu záleží na uvážení biskupa po projednání v kněžské radě (k. 461 § 1).

Tyto pokoncilní právní úpravy jsou pravděpodobně vedené obavou, aby nebyla biskupská autorita nějakým rozhodovacím procesem omezována nebo vázána na konsensus. Přitom biskupský úřad by měl být vykonáván „uprostřed“ Božího lidu a hledání konsensu, zaručující, že učiněná rozhodnutí budou výsledkem společného dialogu a vyjádřením spoluzodpovědnosti, by nemělo být považováno za pouhé omezení biskupské autority, ale za jiný způsob jejího výkonu.¹⁸

Hledání vztahu mezi synodalitou a biskupskou autoritou považuji za důležitou výzvu pro případné budoucí fungování synodální církve a jejích struktur. V rámci synodálního procesu se rozlišuje proces tvorby rozhodnutí (decision-making) a proces přijetí rozhodnutí (decision taking).¹⁹

5) A ať to nevyzní jen jako kritika „církevní vrchnosti a její neochoty k synodalitě“… Opět si vypomůžu citátem zkušenosti ze synodálních skupinek:

„Ti výřeční netrpělivě a nervózně poklepávali nohou, že nemohou reagovat, ač by ke každému výstupu měli co říct, ti nemluvní naopak formulovali ke zvolenému tématu možná poprvé v životě nějaká slova. První kolo prostě neskutečně „drhlo“. Bylo krásně vidět, jak nejsme přirozeně připraveni naslouchat druhým, skrze které může promluvit Duch svatý. Ukázalo se, že máme potřebu „věci řešit“.“²⁰

Tak taky trochu kritiky směrem k těm, kteří by byli nejradši, kdyby církev vypadala tak, jak si oni přejí nebo dokonce, aby nějaká církevní autorita přitakala nebo potvrdila jejich názory nebo způsob života. Synodální proces s důrazem na naslouchání může pomoci, abychom neusilovali jen o prosazení svých názorů a pohledů, ale naslouchali druhým.

6) A jaká synodální témata jsou pro mne stěžejní v rámci české katolické církve?

Podle mého názoru je stěžejním tématem pro katolickou církev v České republice samotná synodalita, tj. ochota vzájemně si naslouchat a vést dialog, ochota společně změnit zažité struktury a styly jednání na různých úrovních církevního života. Mezi staršími věřícími přetrvala frustrující zkušenost ze zmařené práce sněmovních kroužků z doby plenárního sněmu katolické církve v letech 1997–2005. Pravděpodobně charisma papeže Františka, jeho úsilí o proměnu církve a promyšlená metoda rozhovorů v synodálních skupinách znovu vzbudila novou energii a nadějný pocit, že někdo „nahoře“ se zajímá o hlasy těch „dole“. Nemá-li být tato energie aktérů synodálních skupin znovu zmařena, je třeba změnit přístup některých představitelů církve.

Mezi diecézemi a jejich biskupy v ČR jsou velké rozdíly. Pokud vím, tak dosud pouze v jediné diecézi z osmi byl v loňském roce vyhlášen proces rozlišování ohledně možnosti přijímání svátostí manžely žijícími v neregulérním svazku za doprovázení diecézního biskupa a misionářů milosrdenství.²¹ Ve stejné diecézi byla letos zahájena diecézní synoda. V této diecézi je tak možné nyní sledovat obdivuhodné úsilí, v rámci kterého se řada lidí společně se svým biskupem Tomášem Holubem snaží popsat realitu, formulovat cíl a navrhnout cesty (tj. tři etapy diecézní synody v plzeňské diecézi).²² V jiné diecézi slyším o příkopu mezi koordinátory a diecézním týmem na jedné straně a arcibiskupem na straně druhé, nepochopením rozdílu mezi kritikou a nepřátelstvím, obavách vedení církve z nereálných nadějí lidu a dalších třecích bodech. Věřím, že v tom není zlý úmysl, ale prostě jen setkání zcela odlišných světů a chápání církve.

Proto bych rád slyšel jasné společné vyjádření představitelů katolické církve v ČR, že berou výzvu k synodální církvi skutečně vážně. Proto bych rád viděl konkrétní kroky při její realizaci. Mohli by třeba začít nasloucháním obětem zneužívání v církvi.

Říjnovým zasedáním skončila synoda o synodalitě. Byl schválen a zveřejněn závěrečný dokument. Abych pravdu řekl, dosud jsem ho nečetl. Přestože je užitečné shrnout a interpretovat reflexi současného stavu celosvětové církve, cílem synodálního procesu nebyl dokument. Cílem synody o synodalitě také nebyla ani změna církevních struktur ani změna magisteria nebo církevního práva. I když si to mnozí účastníci velmi přáli. I když se toho mnozí účastníci velmi báli. Zbytečné frustrace na jedné straně, neoprávněný strach na straně druhé způsobily, alespoň v pražské arcidiecézi, ovzduší nedůvěry a příkopů.

Měl jsem příležitost být u toho, jak v naší farnosti Michle-Krč (Habrovka), tak v pražském arcidiecézním týmu, který vyhodnocoval výstupy do podoby syntéz, tak i v současných aktivitách koordinátorů synodálních skupin, kteří se v rámci arcidiecéze potkávají, „síťují“ a plánují pokračovat v šíření synodality jako způsobu života církve. Pokusím se proto o shrnutí mé osobní zkušenosti, co synodální proces přinesl a také co nepřinesl, a co je pro mě zklamáním.

Potíže na cestě

Tím zklamáním začnu. Papež již v úvodu této „společné cesty“ svěřil biskupům klíčovou roli při naslouchání Božímu lidu, aby usnadňoval synodální zkušenost, a biskupové byli vybídnuti k aktivnímu zapojení do procesu a k otevřenému dialogu (Vademecum, bod 4.2¹). Čekal jsem, že pražští biskupové budou tahouni synodálního procesu v diecézi, že budou objíždět farnosti, dotazovat se na zkušenosti, když ne farníků, tak alespoň kněží. Očekával jsem, že do farností budou vysílat signály o důležitosti celého procesu pro naši církev. Namísto toho tehdejší arcibiskup kardinál Duka ostentativně delegoval celou „záležitost“ na tehdejšího ředitele Pastoračního střediska P. Michala Němečka, aniž mu poskytl zázemí, lidi, a jak už to v církvi u důležitých věcí bývá, alespoň nějaký minimální rozpočet. Michal pak sháněl dobrovolníky do synodálního týmu ve stylu, jaký známe z filmu Sedm statečných (nakonec nás bylo deset). Myslím, že právě okázalý distanc pražských biskupů od synodálního procesu přispěl nakonec i k malému zapojení farností a farníků. Ale nezabránil zapojení těch, kteří nepotřebují pro své aktivity „imprimatur“ ordinovaných. Za vše mluví propagace synodálního procesu na webových stránkách pražského arcibiskupství. Poslední zmínka je z května 2023, přestože od té doby proběhlo generální shromáždění v Římě v říjnu 2023, druhé kolo synodálních aktivit v roce 2024, syntéza synodálního týmu z jara 2024, národní dokument i závěrečné shromáždění v říjnu 2024.

První syntéza² synodálního zjišťování proběhla arcibiskupstvím bez velkého vzrušení. Po výměně na pražském stolci byl diecézní tým pozván novým arcibiskupem Janem Graubnerem k synodálnímu rozjímání nad dokumentem celosvětové syntézy.³ Ta nás tehdy uklidnila, že radostné i bolestné výstupy z pražské arcidiecéze se vůbec neliší od výstupů z jakékoli části světa. A že vlastně ani není poznat, ze které země je ta či ona citace v dokumentu. Byla to příležitost k reflexi, ke zpětné vazbě a k novému začátku, minimálně na komunikační úrovni. Bohužel reflexe arcibiskupa se omezila na prohlášení „lidé nerozumí nauce církve, špatně jsme je to naučili, musíme se kát“, které pak ještě zopakoval v homilii při zahájení Evropského synodálního setkání v Praze v únoru 2023. Oponoval jsem tehdy, že „lidé učení církve znají, ale vidí, jak někdy devastuje jejich vztahy, jak ten ideál vylučuje jejich blízké. A proto odpověď, že se lidé v prostoru modlitby k Duchu svatému mýlí, navíc po celém světě úplně stejným způsobem, není uspokojivá. Církev musí přestat lidem nabízet vybroušené teologické a právní diamanty, a začít nabízet chleba“. Vlastně mě nemohlo tolik překvapit, že druhou syntézu zpracovanou z výstupů skupin na jaře 2024 arcibiskup Graubner nejprve odmítl a vrátil diecéznímu týmu k přepracování, protože „výstupy jsou negativní, nezohledňují učení římskokatolické církve a neodpovídají na otázku“. Těžko se vysvětlovalo, že volání po narovnání nespravedlností v církvi je pozitivní aktivita, a že se „pražské“ výstupy opět neliší od těch světových. Arcibiskup pražský nicméně nakonec syntézu v původní verzi zaslal do národního týmu se svým komentářem a Česká biskupská konference pak doplnila národní dokument biskupským příspěvkem tak trochu „z jiného světa“.⁴

Zde si dovolím malou odbočku, která by stála za samostatnou úvahu, avšak od někoho povolanějšího, zejména teologicky. Ti pozornější si, stejně jako arcibiskup, nemohli nevšimnout, že v synodálním procesu vede zásadní dialog současné magisterium církve a sensus fidei Božího lidu, onen neomylný smysl Božího lidu pro víru. Pro mě osobně je to plodný dialog. A proto by na synodální výstupy nemělo být magisterium přikládáno prvoplánově jako šablona, a co se do ní nevejde odřezávat. Konec odbočky.

V červnu 2024 se uskutečnilo setkání koordinátorů synodálních skupin s arcibiskupem Graubnerem a biskupem Wasserbauerem. I když jsem nebyl přítomný, byl jsem svědkem zdlouhavého zpracování zápisu, který se ohlazoval, ohlazoval a ohlazoval, aby v něm pro jistotu nebyl žádný kritický osten, ani náznakem. Výrazně pozitivní zápis zaslaný i biskupům ukazoval, že příkopy jsou zasypány, a že naděje na spolupráci do budoucna jsou nastaveny na 100 %. Bohužel, o pár týdnů později přišel dopis arcibiskupa koordinátorům, který opět zpochybnil výstupy ze synodálních skupin v celé arcidiecézi jako nepravdivé. Na svém osobním setkání s biskupy jsem se později dozvěděl, že ono červnové setkání bylo nepřátelské a nenávistné. Naprosto pravý opak, než zažili ti, se kterými jsem o něm mluvil. A pak mi to celé došlo. Kritiku si biskupové vykládají jako nepřátelství, zpětnou vazbu jako nenávist. Nemají onu podstatnou zkušenost pravidelných zpětnovazebních rozhovorů, které jsou dnes standardem v jakémkoli manažerském postavení či pomáhajících profesích. Nemají ani zkušenost manželky, která právě proto, že mě miluje, tak mi upřímně řekne, co dělám špatně. Namísto toho biskupové žijí ve strachu, že cílem synodality v Praze je změna (čehokoli) a kývají pouze na změny, které zmíní papež. Nevidí nebo si nepřipouštějí, že propásli šanci být sebevědomou tváří změny komunikace, změny klerikálního stylu jednání, změny, která mohla přinést v diecézi plody smíření a spolupráci do budoucnosti. Lidí k tomu připravených měli spoustu.

Naděje do budoucna

Díky aktivitě kobyliské farnosti se od března 2024 pravidelně setkávají koordinátoři a zástupci synodálních skupin z pražské arcidiecéze. Setkání se odehrávají zhruba po 3 měsících, každé setkání má své téma. Potkávají se účastníci různí, různých spiritualit, z různých farností s různou zkušeností synodality. Pro mě je to příklad živé církve složené z navzájem komunikujících obcí. Aktivní jádra farností se propojují na osobní bázi a chtějí jít i po oficiálním skončení synody dál společně synodální cestou v diecézi. Poznáváme, že naše radosti a problémy nejsou jen naše, že žijeme stejnými nadějemi i propady. V setkáváních probíráme synodální metodou praktická témata, která nás pálí. Naposledy to bylo téma „digitální misie a mladí v církvi“. Nejsou to konference ani semináře o synodalitě. Je to synodalita prakticky žitá.

Pravidelně zveme ke svým aktivitám své biskupy. Přes všechny výše uvedené zkušenosti s biskupskou vrstvou církve si totiž uvědomujeme, že bez proměny komunikace v rámci hierarchické struktury církve se do budoucna neobejdeme. Máme zkušenost z naší farnosti. Náš farář (přesněji administrátor farnosti) se po letech vrátil z Říma doslova načichlý a proměněný stylem papeže Františka. Od počátku se účastnil synodálních skupin a sdílel své radosti, zkušenosti i obavy. Za ty tři roky vidím i ve farnosti proměnu v komunikaci. Mezi aktivními farníky a kněžími je dnes, oproti minulosti, prostor důvěry. Navzájem si věříme. A i když občas někdo realizuje nápad, který části farnosti nekonvenuje, víme, že to není schválnost nebo zlý úmysl. Tuhle důvěru v lidi bych přál biskupům. Myslím, že jim chybí.

Přál bych si v církvi spoustu změn. Ale o nich tato synoda nebyla. Tématem synodálního procesu byla synodalita samotná. Pokud se máme v církvi někam posunout, musíme nejdříve proměnit kulturu setkávání, sdílení a komunikace. Ano, nejen v církvi, ale i ve společnosti, jsou vykopány hluboké příkopy. Těžko se zasypávají. Zatím se mi jeví, že i s těmi, se kterými nesouhlasím, a kteří si přejí naprosto odlišnou podobu církve, lze vytvářet spoustu v jádru dobrých věcí, pokud máme dobrou vůli. Máme bohatou zkušenost, že synodalita podporuje tuhle dobrou vůli a hledění jedním směrem. Přináší nám ujištění, že nakonec všichni pijeme z jednoho pramene.

Přál bych si v církvi změny. Ale nejdřív musí synodální styl prokvasit mezi lidmi. Aktivně se v arcidiecézi zapojil zlomek lidí, i v naší farnosti to bylo méně než 10 %. To odráží obecnou pasivitu a neúčast farníků na aktivitách a na společenství, jejich individualismus a ostych (někdy i obavy) sdílet své zkušenosti. Církev se mi zdá zanedbaná ve spiritualitě, nesebevědomá v používání darů, s přehnaným důrazem na formální stránku. Ale máme zkušenost, že synodální zkušenost obohacuje život, proměňuje vztahy ve farnosti a zvyšuje participaci neordinovaných na „věcech" církve. Tedy těch, co byli ochotni vyjít z ulity a do procesu se zapojili.

Církev projde změnami, o tom není pochyb. Ale představovat si, že to vyřeší nějaká synoda, papež nebo dokument shora, je vlastně projevem klerikalismu. Nejdřív musíme nechat proměnit zkušeností synodality naše osobní životy. Ve farnosti jsme záhy začali duchovní obnovy pořádat právě formou synodálních setkání. Namísto pasivního naslouchání pozvanému přednášejícímu pracujeme synodální trojkolovou metodou. Do tohoto duchovního procesu přinášíme témata, která hýbou našimi životy (strach, ženy v církvi, komunikace ve farnosti, odpuštění, naše křesťanské svědectví, rozdělení aj.). Do duchovní obnovy, aby byla účinnou, totiž musíme přinést sami sebe, otevřít se podnětům a nechat Ducha svatého pracovat. K tomu slouží bezpečný prostor synodální skupiny. Čím více měníme sebe, tím více měníme samotnou církev, minimálně tu místní. Samozřejmě, tou „církví“, o které zde píšu, jsme my.

A církev se mění už dnes. Když se ohlédnu za uplynulými roky, vidím ohromný posun. Témata, o kterých jsme se báli veřejně mluvit nejen my, ale hlavně kněží kvůli obavě z postihu (ordinace žen, eucharistie pro rozvedené apod.), byly najednou součástí textů syntézy putující z Vatikánu do biskupských konferencí a do farností ke studiu. V synodálních skupinách, ale i mimo ně se svobodně otevírají témata povahy autority, rovnoprávnosti či zneužívání moci a realizuje se subsidiarita, participace a zpětná vazba. Ti, kteří aktivně žijí ve svých společenstvích křesťanství, už nečekají na to, co řekne nebo schválí biskup. Jdou společnou cestou s Kristem, i když se zdá, že někdy vede jinudy než široká a pohodlná církevní dálnice.

¹

Setkání 25 zástupců synodních skupin z pražské diecéze, které se uskutečnilo 9. listopadu 2024, bylo už páté v tomto roce a ta vůle uvádět synodalitu do života církve je zřetelná a nadějná. Čtyři setkání využila synodní metodiku rozlišování a naslouchání v Duchu a každé setkání navíc přineslo nějaký nový prvek. Tentokrát to byl ranní vstup Ondřeje Havlíčka o pořadu Bez filtru podcast, hlavním tématem pak byla Digitální technologie a mladí v církvi. Odpolední dva workshopy, tvorba videa, resp. debata o využití technologií k pastoraci a informovanosti ve farnostech pak program uzavřela. Svůj význam měl i živý videovstup Roberta Svatoně, který přinesl informace o paralelně probíhající konferenci na pražském arcibiskupství a zároveň reprezentoval dlouhodobý postoj, že synodální skupiny nejsou partyzánský oddíl proti něčemu/někomu se vymezují21cí. Konference na pražském arcibiskupství se bohužel (podobně jako ta pořádaná Českou křesťanskou akademií v Emauzích) termínově „trefila” do stejného dne.

Synodální setkání přineslo i úlevu, že se protentokrát nezabýváme vztahem pražského arcibiskupa k synodalitě. Předchozí dvě setkání (červen a září) byla zatížena odmítnutím pražské synodní syntézy arcibiskupem, ale tentokrát nám podobné turbulence již nebraly čas, síly, energii ani emoce.

Stále však máme na paměti, že synodální setkání jsou v případě potřeby i platformou, která se snaží s pražským arcibiskupem spolupracovat, v případě potřeby např. přátelskou a kultivovanou zpětnou vazbou.

Uvědomujeme si, že zpětnou vazbu arcibiskupství pražské potřebuje a málokdo mu ji může poskytnout přátelsky a partnersky, zevnitř, a přitom nezatíženou podřízeným vztahem nebo ekonomickou závislostí (v případě kněží nebo zaměstnanců arcibiskupství).

Co přináší synodalita a série pražských setkání?

1. Setkání jsou vzájemným ujištěním, že synodalita opravdu má smysl („funguje"), což se pak promítá do našeho okolí. Mizí tabu a autocenzura, když se snažíme o synodalitu a deklerikalizaci v našich křesťanských komunitách, obcích, farnostech. A to se samozřejmě promítá do celkového klimatu diecéze (srov. podobenství o kvasu v těstě nebo o soli.)

2. Setkání jsou zážitkem sjednocování, vzniká synodální názorově celkem konzistentní platforma. Také synodální dvou až tříkolová metoda se účastníkům zvnitřňuje jako způsob jednání, při kterém nezabřednou do zbytečných sporů (a řada prvků se hodí i pro jednání mimo církev).

3. V části „jednací" pak sdílíme praktické rady a postupy i bolesti ze svých křesťanských obcí - farností (teď naposledy Digitální misie a mladí v církvi a také pastorační rady a využívání digitálních technologií v pastoraci - nejen mail a web)

4. Po setkání vždy vzniká konsensuální zápis, který poskytujeme biskupům, z některých setkání vyplyne přímá zpětná vazba (v červnu a v září to byly reakce na odmítnutí diecézní syntézy, na večírek na pražském arcibiskupství,² na biskupskou vlažnost v podpoře synodality aj.) Biskupové na ni zpravidla nereagují přímo, ale z různých reakcí většinou nepřímo vyplyne, že se jí zabývali.

5. Žijeme synodalitu, slavíme synodalitu. Nečekáme, co přijde shora, dáváme k dispozici své názory a nejsme závislí na tom, na co se hodnostáři usmějí a na co zamračí.

To všechno samozřejmě zatím nevede přímo ke strukturálním změnám ve světové ani v pražské církvi, ani k vyřešení palčivých problémů, které církev má a obtížně řeší. Ale to ani „nebylo v zadání” při začátku synodálního procesu, tím byla synodalita sama, jako nový způsob života v církvi. Synodalita přináší jiné velké klady: vede ke zralé dospělosti Božího lidu, mění klima v církvi, působí pozitivně na klérus a hierarchii. Se změnou klimatu v církvi pak mohou přijít i potřebné strukturální změny.

Potenciál, výzvy a na co dávat pozor?

V prvé řadě je třeba pečovat o proces samotný, aby se na synodální setkávání nevplížila únava, rutina nebo stereotyp. Nacházet konkrétní živá témata. Zatím to problém není, a příprava dalšího setkání je v plném proudu.

Podobně důležitá je péče o činnost jednotlivých skupin - zpravidla ve farnostech. Podle aktivity a vyjádření a energie zástupců jednotlivých synodálních skupin se zdá být synoda i v tomto směru na dobré cestě.

Rádi budeme i nadále poskytovat dospělou zpětnou vazbu hierarchům a jistě budeme hledat a nacházet rovnováhu mezi „vyjadřujeme se ke všemu” a „jsme neviditelný zajíček v své jamce”.

Možností je i strukturální podpora této středočeské a pražské synodality - pokud by se např. ukazovalo, že dosahovat opakovaně konsensu v plénu všech účastníků stojí příliš mnoho energie, lze zvolit zástupce, lze se případně i stát spolkem, skupinou České křesťanské akademie, možností je více. Do budoucna bude také dobré najít formu spolupráce a synergie s „misionáři synodality” jmenovanými papežem, tj. Tomášem Halíkem, Prokopem Brožem a Vladislavem Brokešem.

Byli nemocniční kaplani a pastorační pracovníci proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? 

V debatě o problematice zpovědního tajemství nám chyběl hlas těch, o kterých se v souvislosti s uzavřením možné smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem často mluví. Hlas nemocničních kaplanů a pastoračních asistentů/asistentek.

Oslovili jsme proto více než 80 nemocničních kaplanů a pastoračních asistentů/asistentek se třemi otázkami. 

1. Byli jste v posledních 5 letech proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? Pokud ano, kdo školení zajišťoval? 

2. Chápete důvěrnost informací, které Vám věřící/pacienti sdělují, jako chráněné zpovědním tajemstvím? Kdy ano a kdy ne? 

3. Pokud pracujete jako nemocniční kaplan/ka, vztahujete zpovědní tajemství na situace, kdy nejde o svátost smíření? 

4. Pokud pracujete jako pastorační asistent/ka, chápete sami sebe jako pastoračního pracovníka, který podle uzavírané smlouvy bude mít zaručenou možnost použít právo obdobné zpovědnímu tajemství? Jak určíte, kterou informaci zahrnout pod zpovědní tajemství a která není tímto tajemstvím vázána? 

8 odpovědí, které nám během několika dní přišlo, není mnoho. Možná s námi respondenti nechtěli mluvit, možná debatu nepovažují za důležitou, možná prostě neměli čas. Přesto nás několik věcí zarazilo:

• Nikdo nebyl v rámci své pozice proškolen v problematice oznamovací povinnosti. Ne v posledních 5 letech, ale prostě vůbec nikdy. Pokud někdo proškolen byl, bylo to v rámci jiného vzdělání (sociální pracovník). 

• Důvěrnost informací garantovali všichni, kteří odpověděli, ale s rozdíly. Z těch nemnoha odpovědí, které se sešly, je znát, že problematika zpovědního tajemství není vnímána všemi stejně. A to je potenciálně matoucí pro lidi, kteří se kaplanům a pastoračním asistentům/asistentkám svěřují. 

Budeme rádi, když nás vyvedete z omylu. Znáte kněze, který byl proškolen v oblasti oznamovací povinnosti v rámci své formace? Nemocničního kaplana? Pastorační asistentku? Jste to Vy? Ozvěte se!

Pokud nám přijdou ještě další odpovědi, do článku je rádi doplníme.

Přečtěte si odpovědi respondentů:

Ondřej Doskočil, nemocniční kaplan:

V problematice oznamovací povinnosti jsem systematicky proškolen nebyl. Problematiky povinné mlčenlivosti jsme se dotkli v rámci oblasti zdravotního práva v kurzu Nemocniční kaplan.

Pracuji jako nemocniční kaplan. Nejsem kněz, ale jáhen a nesloužím proto pacientům ve smyslu zpovědi (svátosti smíření), ale formou důvěrného rozhovoru. Důvěrnost svěřených informací nechápu jako zpovědní tajemství, ale jako analogii k povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, byť jako nemocniční kaplan nejsem zdravotnickým pracovníkem ve smyslu zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. K zachovávání mlčenlivosti jsem vázán pracovní smlouvou a etickým kodexem nemocničních kaplanů. Prolomení povinné mlčenlivosti je možné za stejných podmínek jako u jiných pracovníků ve zdravotnictví. Se situací, která by pro mě znamenala prolomení povinné mlčenlivosti např. ve smyslu oznamovací povinnosti, jsem se doposud v praxi nesetkal.  

František Klíč, nemocniční kaplan v Nemocnici Šumperk, a.s., Pavlína, nemocniční kaplanka:

Byli jste v posledních 5 letech proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? Pokud ano, kdo školení zajišťoval? 

Ne, proškoleni jsme nebyli. 

Chápete důvěrnost informací, které Vám věřící/pacienti sdělují, jako chráněné zpovědním tajemstvím? Kdy ano a kdy ne? 

 Informace sdělené v rámci kaplanské služby a osobního/duchovního rozhovoru považujeme za důvěrné, chráněné mlčenlivostí, ke které jsme jako kaplani profesně zavázáni. Nejedná se tedy o zpovědní tajemství (svátostné) v pravém slova smyslu. Nicméně v určitých případech nám pacient sdělí informace, které jsou určené přímo nám - potom s nimi nakládáme důvěrně a dál je bez jeho vědomí a souhlasu již nesdělujeme. Pokud pacient informace o sobě sděluje i dalším osobám, příp. ho sdělení informace nemůže nijak poškodit, potom využijeme získané informace např. k zajištění  dalších potřeb pacienta. 

Někdy pacient sám určuje hranici naší mlčenlivosti - viz. např. slova ujištění: „A Vy to nebudete už říkat nikomu dalšímu?" - a v tomto již spatřujeme určitý prvek zpovědního tajemství.

Pokud pracujete jako nemocniční kaplan/ka, vztahujete zpovědní tajemství na situace, kdy nejde o svátost smíření? 

Ano, viz výše.

Pokud pracujete jako pastorační asistent/ka, chápete sami sebe jako pastoračního pracovníka, který podle uzavírané smlouvy bude mít zaručeno právo použít zpovědní tajemství? Jak určíte, kterou informaci zahrnout pod zpovědní tajemství a která není tímto tajemstvím vázána? 

 Ano, chápeme sami sebe jako duchovní osoby, které jsou vázány zpovědním tajemstvím. 

Informace zahrnutá pod zpovědní tajemství: je informace důvěrná, pacient si nepřeje ji sdělovat dále, pokud sdělení informace by jej mohlo poškodit, informace se týká pouze něho, ne dalších osob.

Informace, která není tímto tajemstvím vázána: pacient ji sděluje více osobám a je zjistitelná i z jiných zdrojů. 

J.K.:

1. K žádnému školení ohledně ohlašovací povinnosti jsem nebyl pozván.

2. Důvěrnost sdělení od (mých většinou psychiatrických) pacientů považuji za samozřejmou, jakkoli některé causy by mě asi mohly vést k hlubšímu uvažování a relevantnější reakci. Spíše jsem causy takového druhu nepotkal. V případech složitějších než má běžná praxe přináší, bych se šel odpovídajícím způsobem poradit na kompetentní místa.

Zuzana a Jan Horákovi, pastorační asistenti:

Byli jste v posledních 5 letech proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? Pokud ano, kdo školení zajišťoval? 

Ne.

Chápete důvěrnost informací, které Vám věřící/pacienti sdělují, jako chráněné zpovědním tajemstvím? Kdy ano a kdy ne? 

Vnímáme je jako chráněné mlčenlivostí, která zajišťuje maximální možné bezpečí klienta, podobně jako např. v případě psychoterapie nebo jiných rozhovorů, kdy má člověk mít možnost dotknout se velmi křehkých osobních témat. Zpovědní tajemství chápeme výhradně v kontextu svátosti smíření. 

Pokud pracujete jako pastorační asistent/ka, chápete sami sebe jako pastoračního pracovníka, který podle uzavírané smlouvy bude mít zaručenou možnost použít právo obdobné zpovědnímu tajemství? Jak určíte, kterou informaci zahrnout pod zpovědní tajemství a která není tímto tajemstvím vázána? 

Nemyslím, že se pro nás prakticky něco mění. Podstatné nám přijde, že lidé za námi jako za pastoračními asistenty přicházejí zcela dobrovolně, neanonymně a sdílejí s námi jen to, co sdílet chtějí. Na rozdíl od zpovědi neexistuje požadavek vyznávat nám to nejhorší ze sebe. Můžeme proto z obou stran svobodně kontraktovat, o čem se budeme bavit a jak s tím budeme dál nakládat.  

Vlastimil, římskokatolický kněz, pedagog a sociální pracovník:

Byli jste v posledních 5 letech proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? Pokud ano, kdo školení zajišťoval? 

Žádný doklad o proškolení přímo na toto téma nemám, ale musím to znát, protože pracuji kvalifikovaně s dětmi a mládeží. 

Chápete důvěrnost informací, které Vám věřící/pacienti sdělují, jako chráněné zpovědním tajemstvím? Kdy ano a kdy ne? 

Snažím se rozlišovat, kdy hovor vedu jako kněz udělující svátost, jako kněz mimo svátost, jako učitel a jako sociální pracovník. Každý ten rozhovor, se liší, zpovědní tajemství dle mého názoru patří pouze do svátosti smíření, která začíná znamením kříže a končí rozhřešením.  Jako pedagog a sociální pracovník bych naopak měl upozornit, že mám oznamovací povinnost. Jako sociální pracovník to mám uvedeno i v metodice,  standardně klientům při prvokontaktu říkáme, že máme ohlašovací povinnost a specifikujeme ji.  

Pokud pracujete jako nemocniční kaplan/ka, vztahujete zpovědní tajemství na situace, kdy nejde o svátost smíření? 

Ne, zpovědní tajemství je pouze svátostné, to ostatní je otázka mlčenlivosti vyplývající z pracovní smlouvy nebo etického kodexu.

Juliana Hamariová, kaplanka vyslaná Českobratrskou církví evangelickou: 

K Vaší otázce tolik, že vnímám veškeré rozhovory, které vedu v roli kaplanky, jako důvěrné. V případě zjištění trestného činu necítím povinnost zachovat mlčenlivost. Instituci svátosti smíření protestantské církve nemají. 

Mgr. Jiří Štreit, jáhen, nemocniční kaplan:

Byli jste v posledních 5 letech proškoleni v problematice oznamovací povinnosti? Pokud ano, kdo školení zajišťoval?

Ne, v oznamovací povinnosti jsem proškolen nebyl. Zde kombinuji profesní tajemství se zdravým selským rozumem. :)

Chápete důvěrnost informací, které Vám věřící/pacienti sdělují, jako chráněné zpovědním tajemstvím? Kdy ano a kdy ne? 

Dle informací, které jsem získal během studií a následné jáhenské formace (1993 - 2002), vnímám zpovědní tajemství výhradně jako to, co je řečeno v rámci svátosti smíření, neboli zpovědi. Protože jsem jáhen a zpovídat nemohu, tuto otázku u pacientů neřeším. Pokud jdu ale já ke zpovědi, očekávám od zpovědníka, že vše, co mu v rámci zpovědi řeknu je přísně chráněno zpovědním tajemstvím.

 Pokud pracujete jako nemocniční kaplan/ka, vztahujete zpovědní tajemství na situace, kdy nejde o svátost smíření?

Ne, nevztahuji, protože se nejedná o svátost smíření. Vedle zpovědního tajemství v našem právním řádu existuje ale i profesní tajemství. To musí zachovávat právníci, lékaři, sestry, policisté a další obory. Proto i já, vše co v nemocnici od pacientů vyslechnu, vnímám jako profesní tajemství. Při nástupu do nemocnice jsem také podepisoval mlčenlivost, která mě k této diskrétnosti rovněž zavazuje. Nutno ovšem dodat, že ke zdravotnickým materiálům pacienta já nemám přístup. O jejich situaci mohu ovšem hovořit se sociální pracovnicí či lékařským personálem. V těchto případech rovněž považuji svoji mlčenlivost za profesní a o tom, co od pacientů vyslechnu, mlčím, pokud jsem se s pacientem nedohodl jinak - např. že jeho situaci budu konzultovat s knězem, pracovníkem Charity či jiným specialistou. 

V pastoraci pracuji od roku 1998 a jako nemocniční kaplan od roku 2014.

Asistent generálního sekretáře pro ekumenické vztahy Světového luterského svazu Dirk Lange píše z Říma, kde se účastnil synody biskupů římskokatolické církve.

Úvahy po druhém týdnu biskupské synody 2024 (15. 10. 2024)

Během tohoto druhého týdne na synodě biskupů v Římě - synodě o synodalitě - pokračovala tvrdá práce rozlišování v našich mnoha malých skupinách.¹ Diskuse u stolu byly intenzivní, když jsme studovali dvě kapitoly pracovního dokumentu známého jako Instrumentum laboris. Minulý týden jsme se zaměřili na téma Základy. Tento týden se jednalo o dvě kapitoly s názvy Vztahy a Cesty.

Zaprvé, jak je církev vztahová? Velký důraz byl kladen na trinitární charakter církve, což znamená, že všechny vztahy jsou založeny na rovnocenných vztazích Otce, Syna a Ducha svatého. Do této trinitární vztahovosti jsme ponořeni skrze křest. S použitím hluboce luterského jazyka jsme zkoumali, jak jsou pokřtění povoláni žít svůj křest ve všech vztazích. Ve Velkém katechismu Luther píše: „Ve křtu má tedy každý křesťan dost toho, co má celý život studovat a v čem se má cvičit. Křesťané mají vždy dost práce s tím, aby pevně věřili tomu, co křest slibuje a přináší: vítězství nad smrtí a ďáblem, odpuštění hříchů, Boží milost, celého Krista a Ducha svatého s jeho dary.“

Přehodnocení vztahů

Přehodnocení vztahů znamená také nové promýšlení autority, protože autorita definuje určitý typ vztahovosti. Jak je synodální autorita vykonávána s ohledem na povolání, charismata a služby?

Martin Luther samozřejmě vždy doufal v koncil, který by projednal otázky, jež nastolil. To se v jeho době nestalo, ale uvažoval o tom, co znamená konciliarita nebo synodalita, a napsal o tom ve svém pojednání O koncilech a církvi.

Především je to vyznávání evangelia! Jak uvedli luteráni a katolíci ve Společném prohlášení o nauce o ospravedlnění: „Učení o ospravedlnění je měřítkem či prubířským kamenem křesťanské víry. Žádné učení nesmí být v rozporu s tímto kritériem. V tomto smyslu je učení o ospravedlnění „nepostradatelným kritériem, které neustále slouží k tomu, aby veškeré učení a praxe našich církví směřovaly ke Kristu“ (18)“ (Příloha k oficiálnímu prohlášení, § 3). Synodalita předpokládá, že evangelium pronikne do všech aspektů života církve, včetně, a možná především, autority.

Synodální autorita není o moci, ale o službě, o poslušnosti Božímu slovu, která osvobozuje celé lidstvo a stvoření. Jak poznamenává Instrumentum laboris v odstavci 37: vysvěcení o sobě nemohou uvažovat jako o jednotlivcích, kterým byla udělena moc, ale jako o „účastnících se“ na darech.² Jak hluboké potvrzení zakotvené v evangeliu! Na tuto skutečnost poukázal také Dietrich Bonhoeffer, když napsal, že křest nám neuděluje privilegium, ale zcela nás zavazuje světu, vplétá nás do tkaniva vztahů s bližními, mezi kulturami, jsme podílníky na mnoha darech Ducha.

Rozlišování cest

V druhé polovině týdne jsme se zaměřili na kapitolu s názvem Cesty. Jak se praktikuje vztahovost? Pro římskokatolickou církev tato otázka vyžaduje revizi kanonického práva, která by otevřela možnosti větší účasti. Vyžaduje uvést do souvislostí a do praxe pojem Božího lidu a způsobilost pokřtěných sloužit v mnoha různých formách povolání v církvi.

Dialog se nesl v hlubokém respektu, s uznáním naléhavosti, ale i váhavosti. Diskutovalo se o rozhodovacím procesu, který je zjevně třeba rozšířit. Byla vyzdvižena role biskupa jako facilitátora, který vytváří prostor pro vzájemné rozlišování. Pokud bude církev pokračovat v tomto směru zkoumání a reflexe, nemůže si pomoci a musí znovu promyslet také struktury toho, co luteráni nazývají „dobro řádu“. Synodální hierarchie je převrácenou hierarchií.

Pátek byl zakončen krásnou ekumenickou vigilií. Ačkoli byl papež František velmi unavený a nebyl schopen pronést svou homilii, jedná se o silnou a vizionářskou úvahu o cestě k jednotě. Po skončení byla všem rozdána a je možné ji dohledat.³

Navzdory únavě se papež František v sobotu ráno opět zapojil do práce na synodě. Mezitím pro mě týden skončil (nebo začal) v neděli 13. října bohoslužbou v Christuskirche, luterské farnosti v Římě. Bylo pro mne velkou radostí, že jsem mohl být s tímto sborem a také být vřele přijat kazatelem Michaelem Jonasem.

Ze stránek Světového luterského svazu přeložil Martin Vaňáč

 

Nemáme mnoho liturgologických pramenů pocházejících z Říma prvních křesťanských století. Kromě Apologií Justina Mučedníka (pol. 2. stol.) byl považován za spis vzniklý v Římě Apoštolská tradice. Byl přisuzován římskému biskupovi Hippolytovi (3. stol.). Vznikal však ve 3.-5. stol. v Sýrii. O dopisu římského biskupa Inocence I. biskupu Decentiovi do Gubbia s jistotou víme, že v Římě vznikl a známe i přesné datum odeslání 19. března 416. Dopis je odpovědí na otázky, které předtím poslal Decentius do Říma. Otázky se však nezachovaly, pouze odpovědi. Týkají se několika liturgicko-právních okruhů jako

- kde má být umístěn pozdrav pokoje v rámci eucharistie,

- kde mají být umístěny tzv. diptychy - seznamy jmen osob, na které při liturgii vzpomínáme,

- komu je vyhrazeno biřmovat,

- zda je sobota postním dnem,

- kam posílat fermentum (kousek eucharistického chleba),

- praxe exorcismů,

- praxe pokání,

- praxe pomazání nemocných.

Z dopisu je patrná silná snaha hájit autoritu stolce římského biskupa nad okolními biskupy. Vychází z autority apoštola Petra a z ahistorické představy, že Řím hájí jedinou neporušenou tradici z Petrovy doby. Některé otázky se týkaly zřejmě eucharistické praxe, ale na ty Inocenc neodpovídá, ale odkazuje na osobní setkání. Na počátku 5. století ještě platí disciplina arcani i v písemném styku. Ty, kteří by se pravidly Říma neřídili, má Decentius nahlásit...

Dobové pozadí

V pátém století začíná Římu neklidná doba. Probíhá stěhování národů. Západořímská říše (vniklá rozdělením v r. 395) již není schopná hájit své území před nepřátelskými nájezdy. Řím přestal být hlavním městem již v r. 330, kdy Konstantin přenesl císařské sídlo do Konstantinopole. V době rozdělení říší byl hlavním městem západní části Milán. Protože je pro své umístění v rovině snadno napadnutelný, bylo hlavní město s císařským dvorem v r. 402 přemístěno do Ravenny, kterou obklopují močály poskytující přirozenou ochranu. Řím byl několikrát obléhán, až se v r. 410 podařilo Vizigótům pod vedením Alaricha město dobýt a vyplenit. Plenění bylo oproti dobytí Vandaly v r. 455 ještě mírné. Vizigóti byli ariánští křesťané, kteří měli zejména k chrámům respekt. Město nezapalovali, jen si odváželi kořist a otroky. Počet obyvatel klesl asi z 800 tis. na půl miliónu. (O sto let později žilo v Římě již jen asi 30 tis. lidí…).

Inocenc byl v době plenění Říma v Ravenně. Dokonce snad souhlasil s obětmi pohanským bohům za odvrácení pohromy. V Ravenně se pokoušel přimět císaře Honoria, aby zaplatil výkupné.

Pontifikátu se ujal v r. 401 po smrti Anastasia I., který byl, podle Jeronýma, jeho vlastním otcem. (Z dopisu vyplývá, že i Inocencův syn, a tedy Anastasiův vnuk Alexander, byl v Římě jáhnem.) Decentius zřejmě psal do Říma ještě Anastasiovi, takže dopis ležel 15 let nevyřízen…

Gubbio je malé město ve střední Itálii zhruba na půl cesty mezi Římem a Ravennou. Leželo na frekventované silnici směřující do hlavního města, takže se ocitalo pod vlivem různorodých praxí. Zřejmě proto se obrátil Decentius, první známý biskup tohoto města, s otázkami do Říma.

Pozdrav pokoje

Zatímco ve všech známých liturgických tradicích, vč. Říma, byl pozdrav pokoje umístěn mezi bloky slova a eucharistie,¹ v Římě se objevuje, právě v dopisu do Gubbia na zač. 5. stol., výjimka: „Pax by samozřejmě měl být dán po dokončení všech těch skrytých částí, které nemohu prozradit.“ Lidé tak, podle Inocence, projevují souhlas s tím, co se stalo. Pozdrav pokoje se tak dostal mezi eucharistickou modlitbu a přijímání. Podle Bonaventury Bouše „chtěl papež tímto obřadem donutit rozeštvanou římskou aristokracii, aby se alespoň před přijímáním smířila“.²

Domnívám se, že by Pax měl být umístěn tradičně mezi bloky slova a eucharistie zejména proto, že se dnešní eucharistické liturgie konstruují podle biblických „eucharistických“ sloves vzal, vzdal díky, lámal a dával. Tomu odpovídající části příprava darů, eucharistická modlitba, lámání a přijímání. Vše ostatní (jako modlitba Páně, pozdraveni pokoje) by mělo být umístěno jinam kvůli přehlednosti a srozumitelnosti eucharistického bloku.

Této zásadě však vyhovují i jiná řešení. Klemens Richter např. doporučuje umístit pozdrav pokoje a smíření do úvodní části liturgie.³

Pavel Filipi i když připouštěl, že umístění pozdravu mezi bloky slova a večeře Páně má svoji teo-logiku, navrhoval umístit pozdrav pokoje až po přijímání.⁴ Je tím vyjádřeno, že naše usmíření je darem Krista, který nás napřed usmířil. Návrh není v rozporu s literou listu do Gubbia. Jeho církev (ČCE) však převzala, na rozdíl od tradic církví prvních století, na rozdíl od jiných církví vzešlých z reformace, „římské“ umístění pozdravu pokoje před přijímáním.

František Kunetka uvažuje⁵ o více možnostech umístění, každé je však v jiném kontextu a tedy i akcentu:

- v úkonu kajícnosti - vyjádření jednoty smíření s Bohem, s bližním i se sebou.

- před přinášením darů - stvrzení smíření s druhými jako předpoklad jakéhokoliv úkonu vzhledem k Bohu.

- před přijímáním - vyjádření jednoty těch, kteří budou přijímat z jednoho chleba a kalicha.

Recitace jmen (dárců) při liturgii

Odstavec zřejmě reaguje na praxi přinášení darů (určených jak pro dané slavení, tak pro charitu) a následné oznamování dárců.

Inocenc v dopise stanovuje, že jména dárců mají být zmiňována až v rámci eucharistické modlitby, nikoli předtím. Argumentuje tím, že nejprve má být přinesena oběť Bohu a pak teprve čtena jména těch, kteří jsou v oběti zahrnuti.

Zda má eucharistie/večeře Páně charakter oběti, bylo spornou otázkou, kterou řešila reformace a protireformace. Dnes chápeme eucharistii jako aktualizaci Ježíšovy oběti na kříži a jeho následného zmrtvýchvstání.⁶ Z naší strany odpovídáme „obětí“ chvály a díků (např. Ž 50,14; Ž 107, 22).

Podle poutnice Egerie, která pobývala v r. 384 v Jeruzalémě, je čtení jmen součástí večerní modlitby (nešpor): „... jeden z jáhnů připomíná jednotlivé osoby, jak je zvykem. A když jáhen říká jména jednotlivců, přečetní chlapci, kteří tam stojí, vždy odpovídají: Kyrie eleison …“ V byzantské liturgii je vzpomínka na dobrodince chrámu součástí vroucí/úpěnlivé ektenie po evangeliu. Takovéto praxe mohly ovlivnit i slaveni v Gubbiu. V římském kánonu (eucharistické modlitbě), který v době 5. stol. vznikal, je vzpomínka na živé zařazena na začátku, takže to koresponduje s požadavky Inocence.

Označení dětí olejem na čele

Oddíl si všímá biřmování, které se v této době začíná oddělovat od křtu. Zatímco ve 4. století ještě převažovaly křty dospělých, v 5. již zřejmě převážily křty dětí. Těch se týká tato pasáž dopisu. Kněží, kteří křtí děti, mají přenechat mazání křižmem na čele biskupům. Je to kuriózně zdůvodněno příběhem Petra a Jana, kteří vkládáním rukou předávají Ducha sv. těm, kteří již byli pokřtěni (Sk 8, 14-17). Kněží mohou po křtu pomazávat pouze křižmem, které bylo požehnáno biskupem, ale nikoli na čele. V případě dospělých se tento problém neřeší, neboť zřejmě při křtu dospělých byl přítomen biskup, který závěrečné mazání vykonal.

Nemáme nikde doloženo, jak v Římě v této době probíhal křest, ale Ambrož popisuje jak to vypadalo v Miláně. Ritus obsahoval dokonce tři mazání: První olejem katechumenů ještě před vstupem do baptisteria, druhé po křtu křižmem po celém těle, a třetí, po oblečení na čele biskupem. Z tohoto někde druhého, někde třetího mazání na Západě vzniklo biřmování vyhrazené biskupovi. Na východě je myropomazání vždy součástí křtu a slouží jím kněz. Myro je ovšem požehnané biskupem, v některých církvích dokonce patriarchou.

V současnosti v římské církvi platí obdobná pravidla jako v 5. stol. Děti křtí jáhen nebo kněz (v nouzi každý) a biřmuje biskup. U dospělých je řádným služebníkem křtu biskup. Pokud toto právo deleguje na kněze, pak současně s tím jej zmocňuje biřmovat. Všechny iniciační svátosti (křest, biřmování a eucharistie) jsou slaveny v rámci jednoho obřadu, zpravidla o velikonoční vigilii.

Křižmo je žehnáno („konsekrováno“) biskupem spolu s presbyterátem v rámci Missa chrismatis zpravidla na Zelený čtvrtek dopoledne. Na Východě je myro žehnáno asi jednou za 10 let během několikadenní nepřetržité slavnosti během Velkého týdne. Je mu prokazována velká úcta, srovnatelná s úctou k eucharistickým způsobům.

Půst v sobotu

Podle Inocence má být sobota postním dnem. Argumentace vychází z toho, že každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání. Každá sobota je dnem přebývání v hrobě a každý pátek, kdy je rovněž půst, dnem Ježíšovy smrti. Jak pátek, tak sobota mají být aliturgickými dny, tj. neslaví se eucharistie. Nevím, jak se požadavek sobotního postu ujal. Na východě naopak byla a je doposud sobota jakousi poloviční nedělí, kdy se slaví liturgie. V Římě došlo k uplatnění sobotního postu v rámci tzv. kvatembrů – původně snad zemědělských slavnosti od 3. stol. 3x do roka, od 5. stol. 4x. Jednalo se vždy o 3 postní dny: středu, pátek a sobotu. Podle homilií římského biskupa Lva Velikého (441-460), probíhaly bohoslužby ve středy v bazilice P. Marie (Větší), v pátek v bazilice Dvanácti apoštolů a v sobotu v bazilice sv. Petra. Náplní bylo přinášení desátků z úrody a jejich rozdělování chudým, v pátky liturgie pro kajícníky, v soboty udílení svěcení.

Důraz na to, že každá neděle je slavností zmrtvýchvstání, je podnětný i dnes. Neděle je dnem slavení eucharistie, nejsou to jakési „malé Velikonoce“, ale naopak Velikonoce jsou jakousi „maxinedělí“ jejímž specifikem je křest.

Fermentum

Posílání fermenta, tj. kousku eucharistického chleba, je specifický římský zvyk, který jinde nenajdeme. Římský biskup posílal ze „své“ nedělní liturgie prostřednictvím akolytů fermentum do jednotlivých titulů (míst ve městě, kde se slavila eucharistie), kde bylo přidáno k „místnímu“ eucharistickému chlebu. Byla tak vyjádřena eucharistická jednota celého města s biskupem.

Decentius se ptal, jak to má dělat v Gubbiu, zda má posílat fermentum na venkov. Inocenc odpovídá, že nikoli, že ani on na venkov neposílá (pouze do míst uvnitř hradeb), kněží si tam připraví fermentum sami.

Fermentum se ale uplatňuje i při samotné papežské liturgii a vyjadřuje se tím zřejmě jakási eucharistická kontinuita. Podle Ordo romanus I. (kolem r. 700) papež na začátku liturgie kontroluje fermentum přinesené ve dvou schránkách akolyty a úklonou hlavy fermentum zdraví. Na konec kánonu papež vhodí částku fermenta do kalicha. Pokud by nebyl papež přítomen, pak jiný předsedající biskup užije fermentum posvěcené papežem.

Málo srozumitelným pozůstatkem praxe fermenta je snad v římské liturgii ulomení malé části eucharistického chleba a vložení do kalicha před přijímáním.

Exorcismy

Exorcismy (doslova „vyhánění démonů“) byly a jsou v římské církvi součástí obřadů katechumenátu. Mohli bychom je dnes charakterizovat např. jako prosby za změnu životních priorit, kdy je často potřeba vybrat z mnoha dober jen některá, aby člověk vrůstal do života křesťana.

V dopise do Gubbia však jde o exorcismy již pokřtěných. Správa těchto exorcismů je svěřena biskupovi. Kněz či jáhen nemůže exorcismy sám provádět („vkládat ruce“), může to provést pouze biskup sám, či pokud není dostupný, dělá to jím pověřený presbyter či jiný klerik.

Tato praxe se uplatňuje i dnes, kdy ne všechny duševní stavy se dají vysvětlit nemocí.

Pokání

Tzv. kanonické pokání ve starověku se týkalo závažných provinění jako např. odpadu od víry, smilstva či vraždy. V listu do Gubbia se týká i několika lehčích provinění. Kajícník navštívil biskupa (v listu do Gubbia mohlo jít i o kněze) a sdělil mu své provinění (často se jednalo o veřejně známé hříchy). Biskup (či kněz) rozhodl, zda kajícník bude vůbec připuštěn k pokání, neboť součástí pokání byl např. celoživotní zákaz sexu, což by pro lidi žijící v manželství mohlo znamenat jeho konec. Dále stanovil obsah a délku veřejného pokání. Kajícníci byli zbaveni možnosti eucharistického komunia, ale byli na očích křesťanské obci, která se za ně modlila a usnadňovala jim nápravu. Řád pokání se podobal řádu katechumenátu: byl dlouhodobý a veřejný. Katechumenát byl dovršen křtem o velikonoční vigilii. Pokání bylo dovršeno, jak je zmíněno v listu do Gubbia, znovupřijetím do eucharistického komunia na Zelený čtvrtek. Tomu předchází setkání s biskupem (či knězem) který posoudí vykonané pokání a jeho opravdovost. Pokud by však kajícník onemocněl a jeho život byl ohrožen, nemusí čekat na Zelený čtvrtek a smíření s církví může proběhnout hned.

V 5. stol. se kanonické pokání ještě praktikovalo, ale zároveň se začala v irských klášterech prosazovat soukromá tzv. ušní zpověď. Několik staletí obě formy pokání existovaly souběžně, až ušní zpověď zcela převážila.

Pomazání nemocných

Inocenc se dozvěděl od svého syna, jáhna Alexandra, že si Decentius přeje vyjasnit pasáž Sk 5, 14-15 o pomazání nemocných. Inocenc píše, že nejen presbyteři, ale všichni věřící mohou olej používat, jak při potřebách druhých, tak svých vlastních. Olej musí být požehnán biskupem. Jako nadbytečný považuje Inocenc dotaz, zda i biskupové mohou nemocné pomazávat (když Sk píší o presbyterech). Dodává ale, že nemohou být pomazání ti, kteří vykonávají veřejné pokání. Když je jim odepřena eucharistie, jsou jim odepřeny i ostatní svátosti.

Praxe, kdy každý pokřtěný může pomazávat olejem požehnaným biskupem druhé pokřtěné i sebe, je dodnes živá v pravoslaví.

Závěr

Protože dosud není k disposici český překlad dopisu do Gubbia, chystáme se skupinou studentů kritické vydání. Byla to jejich kolektivní seminární práce. Text si rozdělili, opatřili poznámkami a nyní je potřeba jej ujednotit. Např. výrazy sacerdos a presbyter lze oba přeložit jako kněz, čímž se ovšem setře významový rozdíl. Konzultoval jsem věc s prof. Kunetkou a ten doporučil pojem presbyter nepřekládat a sacerdos přeložit jako kněz. Co je obsahem pojmu sacerdos ale není zcela zřejmé a významy třeba hledat v dobové literatuře. Nejčastěji se sacerdotem myslí biskup nebo kněz, někde ovšem i jáhen i další služebníci. U Augustina dokonce všichni pokřtění (kněží ve smyslu obecného kněžství).

Tento text by měl sloužit jednak jako písemný souhrn přednášky, kterou jsem měl pro (jiné) studenty na podzim, jednak jako podklad pro odbornou diskusi před vydáním českého překladu.

Bakalářský program Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.

Proč studovat obor Teologie křesťanských tradic?

Jedná se především o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.

Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je příslibem vysoké odborné úrovně studia. Studující se mohou podílet na dalších aktivitách pořádaných fakultou, např. účastnit se archeologických vykopávek v Izraeli.

Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.

Někteří studující se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studujících se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.

Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (ve Strašicích), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu) a je doplněna dvěma víkendovými semináři v akademickém roce. Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

Studentky a studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

Přihlášky pro akademický rok 2025/26 v papírové (listinné) nebo elektronické podobě je možné podat do 31. 3. 2025, přijímací zkouška proběhne v prvním červnovém týdnu 2025. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: www.etf.cuni.cz

Kontaktní osoba: Filip Outrata, Ph.D.

Mail: outrata@etf.cuni.cz