Jan Spousta

Do nového roku 2004 Getsemanyvykročí mimo jiné dvěma návraty k loňským číslům. Předně se vracíme knešťastným souvislostem odvolání římskokatolického kněze Reného Milfaita z tachovské farnosti. Pavel Hradilekpíše z pozice vyjednavače, který se ke sporu dostal zvnějška, zatímco JosefSvoboda patří k bývalým Reného farníkům. Shodují se v názoru, že krokyplzeňského biskupství možná zachovají tachovským konzervativcům pocit jistoty abezpečí, ale pro všechny ostatní se rovnají podrazu.

Další ohlas je z diskusezahraniční. Raymund Schwagerreaguje na Küngovu „jubilejní“ kritiku Jana PavlaII., jejíž překlad jsme otiskli v prosincovém čísle Getseman. Snaží se vyvrátit„protipapežské“ argumenty Hanse Künga a poukázat napapežovy světlé stránky. – Neodpustím si ovšem dodat, že Schwagerovaargumentace na základě slavného výzkumu amerického náboženství od Finkeho a Starka je podle mne poněkud sporná: Je pravda, žeúspěšné náboženské proudy nebývají „mainstreamové“. Nadruhou stranu však Schwager svou příliš tradičníoptikou nevidí, že ani Küng zdaleka nepatří v dnešníEvropě k hlavnímu proudu myšlení – to by pak skutečně musel vystoupit z církve,jak mu Schwager poněkud neomaleně dává ke zvážení.Hlavním proudem už není liberální křesťanství, jak tomu snad mohlo být někdypřed sto lety, mezi Schleiermacherem a Bultmannem. Hlavním proudem už totiž není křesťanství.

Nadto není nekonformnost anizárukou úspěchu (i ti nejpotrhlejší proroci naštěstí většinou zůstanou s hrstkoustoupenců kdesi na okraji), ani zárukou správnosti (nástup radikálního fašismuve třicátých letech ještě neznamenal, že bylo tehdy správné pozabíjet Židy).Uznávám a podporuji nekonformnost, je-li následkem toho, že se člověkv srdci pevně drží víry, naděje a lásky a odmítá faleš a zlobu. Zatoostatní druhy nekonformity často zavánějí hloupostí, schválností či marnivostí.Měli bychom k nim být opatrní, ať už jsou úspěšné nebo nejsou.

Pokud se týče proudů evropskéhonáboženského myšlení, je zajímavá i přednáška Ivana Štampacha.Právem se pozastavuje nad podivným způsobem kladení „náboženské“ otázky vposledním sčítání lidu a ukazuje na skutečnou pestrost názorů v této oblasti.Rozšíření spektra náboženských názorů a rostoucí individualismus v této oblastije důležitý faktor současného vývoje.

Dalším velkým tématem tohotočísla Getseman je ekologie. Navazujeme tak na 17. seminář zájemců o teologii natéma Křesťanství a ekologie, který se konal koncem listopadu 2003. Jiří Nečasprezentuje několik textů, které náschtějí povzbudit k odpovědnějšímu a uvědomělejšímu přístupu i v této oblasti.

V novém ročníku začínáme nový –rovněž poněkud ekologický – seriál obálek. Po kunsthistorickém výkladu Jana Klípy nyní přichází botanika: seriál o rostlinách významnýchpro pochopení biblického textu. Autorka, Pavla Friedrichová Sirůčková,je absolventkou oboru zahradnictví Zemědělské univerzity v Praze a bakalářskéhooboru teologie křesťanských tradic Evangelické teologické fakulty UK v Praze.Jako základní zdroj pro seriál používá knihu Daana Smita Plants ofthe Bible. (Mimochodem zakoupenou za pouhých 49 Kč vLevných knihách na Václavském náměstí v Praze.)

A vportrétu osobnosti na tento měsíc představujeme rovněž botanika, J. G. Mendela. Veškerépověsti o spojení Getseman se Stranou zelených se ovšem nezakládají na pravdě.To se nám to tu jen tak náhodou sešlo. Úspěšný start do nového roku!

PavelHradilek

V září loňského roku byl plzeňským římskokatolickým ordinářem mons. Františkem Radkovským uvolněn z působení v Tachově a Starém Sedlišti kněz Mgr. Ing. René Milfait. Kauza byla medializována jak na místní, tak celostátní úrovni. Nekonformní René Milfait přišel do zanedbaného pohraničního Tachova v r. 1997. Podařilo se mu oslovit kromě zbytků křesťanů také občanskou společnost – zejména lidi angažující se v kultuře a v sociální sféře. Stal se přísedícím soudcem okresního soudu, spolupracoval s dětským domovem, s mládeží hrál fotbal, navazoval kontakty se sousedním Německem, vytvořil velmi dobré ekumenické vztahy s dalšími tachovskými církvemi (Křesťanskými sbory, Evangelickou církví metodistickou a pravoslavnými duchovními), podílel se na křesťanském vysílání ČR Plzeň atd. Lidé se vraceli do církve, jiní nově přicházeli. Na veškeré aktivity by sám nestačil. Spolupracovali pastorační asistenti, inicioval vznik pastorační rady a ekonomické rady. Stal se hlavním iniciátorem projektu „Centrum setkávání“ ve Starém Sedlišti a duší realizace první etapy tj. rekonstrukce bývalé fary na dům centra setkávání. Na podporu této odvážné aktivity vzniká taktéž občanské sdružení se stejnojmenným názvem Centrum setkávání. Je zvláštní, je-li takto nadaný kněz odvoláván od rozdělané práce, je-li odvoláván od lidí, zejména od těch, kteří dosud neměli mnoho času v křesťanství zakořenit.

 

Důvody „uvolnění“

 

René Milfait obdržel písemně od biskupství celkem tři důvody odvolání z pastorace. Jeden z důvodů byl že prý nepoužívá liturgické knihy – „špatně slouží mši svatou“. V udání stálo, že „to říká jinak, než se má“. Druhý důvod se týkal působení v Českém rozhlase Plzeň, kde prý „vzniklo podezření, že někdy něco řekl, co není v souladu s názory katolické církve“. Jednalo se zřejmě o pozitivní hodnocení Hanse Künga. Za třetí mu bylo vytýkáno, „že se neuctivě chová k babičkám“.

Protože jsem Tachov několikrát navštívil a osobní přátelství mne váže k oběma jednajícím stranám, přijal jsem prosbu zástupců farností spravovaných dosud R. Milfaitem a v srpnu loňského roku se zúčastnil jednoho jednání k této kauze na plzeňském biskupství. Jednali jsme s biskupem Františkem Radkovským a generálním vikářem Adriánem Zemkem. I když mi důvody odvolání připadaly absurdní, jednání bylo přátelské, korektní. Zajímal mne blíže zejména první důvod odvolání. Dozvěděl jsem se, že v udání stálo, že René Milfait při mši „to říká jinak, než se má“. Požadavek doslovného předčítání liturgických textů však je dost obtížné naplnit tam, kde kněz nejen že může, ale musí v dané pastorační situaci (množství nových křesťanů, kteří dosud nechápou církevní slovník) předsednické modlitby formulovat tak, aby jim rozuměla i většina přítomných věřících – nedávných konvertitů bez jakékoli křesťanské tradice v rodinách. Biskup opáčil, že jednotou liturgických textů se udržuje jednota církve.

Poněkud mne překvapil názor generálního vikáře, který se domnívá, že liturgické texty jsou prý po staletí neměnné… Pokusil jsem se upozornit, že po odvolání Reného Milfaitaje nutno počítat s odchodem části tachovských farníků do jiných církví. Opět jsem byl překvapen ujištěním generálního vikáře, že s tím prý se počítá.

Nicméně biskupovi dobrá vůle situaci řešit nechyběla. Nepatří mezi lidi zbrkle se rozhodující. Byl do jisté míry vázán rozhodnutím kněžské rady, která velkou většinou chtěla Reného Milfaita z pastorace vytlačit a nedovolit mu doktorandské studium, o které požádal. Biskup se sice nemusí názorem rady řídit, ale k jeho cti patří, že na ni bere zřetel. Je ovšem spíše váhavý střelec. Rozhodl opět radu svolat a znovu navštívit Tachov.

 

Iniciátoři odvolání a jejich metody

 

Dá se říci, že Reného Milfaita potopili zejména kolegové, kněží. Nezávidím biskupovi a generálnímu vikáři jejich práci… Složení kléru v plzeňské diecézi má k optimálnímu stavu velmi daleko. Za totality, kdy byly západní Čechy součástí pražské arcidiecéze, sem byli posíláni jednak velmi dobří, ale pro režim nepohodlní kněží, jednak lidé ke kněžské službě méně způsobilí. Zatímco velká část první skupiny po revoluci odešla do vnitrozemí, druhá skupina zůstala. Tak tu slouží bývalí spolupracovníci StB, kněz duševně nemocný, kněz, který byl přeložen z Prahy kvůli praktikované pedofilii… To se promítá i do složení kněžské rady.

Předchůdcem Reného Milfaita v Tachově byl P. Josef Holešovský. Bývalý vikář, funkcionář „mírového“ hnutí Pacem in terris. Ten zůstal i po příchodu Reného Milfaita bydlet na faře v Tachově (a bydlí tam dodnes), ač dávno už není v místě farářem ani administrátorem. Neustále proti novému knězi brojil a tak místní církev rozděloval. René Milfait musel bydlet mimo Tachov nazpustlé vesnické faře ve Starém Sedlišti a za užívání sálu pro setkávání na „své“ faře v Tachově platit.

Před šesti lety odvolaný tachovský farář se v odporu k Milfaitovi shodoval se „sloupem církve“ ve Starém Sedlišti (Stanislavem Haasem), který se dlouhá léta staral o kostel, a který se nedokázal oprostit od svých stereotypních představ o působení církve.

Tito mužové iniciovali řadu udání jak ústních, tak formou dopisů na biskupství. Řádně jmenovaný farář René Milfait spolu s řádně zvolenou a ordinariátem potvrzenou farní radou a pastoračními asistenty se nebránili. Na práci měli důležitější věci než čelit vykonstruovaným pomluvám…

Tlak na Reného Milfaita, pastorační radu, občanského sdružení a projekt Centra setkávání (věnujícího se např. česko-německému dialogu) rostl. Poté, co byla se souhlasem ordinariátu, ale na náklady jiných občanských organizací a sbírek nákladem několika miliónů dokončena rekonstrukce fary ve Starém Sedlišti na Centrum setkávání, vyrazili do útoku. O skutečných důvodech k odstranění Milfaita lze jen spekulovat, ale věcná chatrnost obžaloby naznačuje, že ve hře jsou jiné věci.

Rozhodující návštěva biskupa Radkovského v Tachově se uskutečnila koncem léta. Složení lidí v kostele připomínalo regionální konferenci KDU-ČSL. Přijeli straníci z blízkého i dalekého okolí a velmi nekultivovaným způsobem napadali pastorační radu a projekt Centra setkávání. Pro křesťany hledající v církvi zakotvení byl šokující nejen tón a přetvářka těchto lidí, ale i postoj plzeňského biskupa, který výstupům přihlížel a mlčel.

 

Současný stav

 

Do Tachova nastoupil nový kněz, který nešetrným postupem (např. zrušením ekumenických biblických hodin) rozdělení farníků dovršil. Někteří takto se projevující církev opustili, někteří zůstali, několik desítek lidí udržuje společenství jinak. Správcem Centra setkávání se stal příbuzný Stanislava Haase, ovšem poslání centra nedokáže naplnit, a proto hrozí, že biskupství bude muset vrátit nadační peníze, za které bylo centrum vybudováno.

René Milfait nakonec přece jen smí, přes odpor kněžské rady, studovat, a je v současné době na studijním pobytu v Německu. Radují se zastánci starých pořádků, kterým biskupské rozhodnutí dalo jakoby za pravdu. Největší škody jsou v narušení důvěry v katolickou církev jako instituci ze strany občanské společnosti a od nových tachovských křesťanů. Slova „církev není demokratická instituce“, která slyšeli zástupci tachovské veřejnosti od pracovníka plzeňského biskupství, nikdy neměla zaznít. Měli bychom se za ně spíše stydět, než je uvádět jako argument při oficiálním jednání s veřejností.

 

Krize podoby církve

 

Tachovský případ ukazuje jakobtížný je přerod církve z feudální instituce v poslání být znamením dějící se spásy dnešnímu světu. Hledat nové cesty je vždy obtížnější, než hájit staré, i když už se stávají nefunkční. Když se výjimečně vyskytne někdo, kdo má charismaoslovit lidi dnešního světa a přivést je do církve, je svými kolegy paralyzován. Noví křesťané pak mají smůlu – jsou ponecháni svému osudu. Nemohou porozumět, proč se praktiky uvnitř církve tak málo liší od politického lobování a stranických bojů ve státě.

V budoucnu bude nutné svěřit jednotlivým buňkám církve daleko větší odpovědnost, včetně odpovědnosti za své služebníky.

JosefSvoboda

Plzeňskému biskupovi Františku Radkovskému podle jeho vlastních slov leží na srdci, že sekatolické církvi příliš nedaří oslovovat mladé lidi. Cituji: „Ve svém působeníjsme se soustředili především na návštěvníky bohoslužeb a nenašli jsme způsob,jak účinně oslovit širší veřejnost a nabídnout jí evangelium. Předávání vírymladé a nejmladší generaci v širším měřítku se daří stále méně.“ (PřílohaAD a Universa ročník XIV – speciál 2003)

V souvislosti s případem knězeRené Milfaita zní biskupova slova jako ironie. Posuďtesami: pater Milfait začal působit v tachovskémvikariátu v roce 1997 a dokázal otevřít dveře církve i pro lidi „z venku“.Oslovoval lidi nejen v kostele, ale i v jejich běžném prostředí – kultuře, přisportu, v úřadech a institucích či v podnicích. Dokázal jim sdělit, že víra vBoha a Jeho poznávání se nedá uzavřít pouze mezi stěny kostela. Přesvědčilmnohé, že kostel nemusí znamenat nedostupný Bůh, příkazy, zákazy a jen párstarých lidí v lavicích. Během jeho působení začalo do kostela přicházet stálevíce lidí různých generací. Získal si důvěru a uznání široké občanskéveřejnosti, založil místní pobočku České křesťanské akademie a přivedl doregionu mnoho významných osobností. Díky němu zde započalo více aktivit –setkávání seniorů, pravidelné scházení nad biblí, skupinka dětí. Fungovaloekumenické společenství. Ustanovil pastorační a ekonomickou radu a fungovalozde živé a zdravé společenství ŘKF Tachov a Staré Sedliště.

René Milfaitse stává duchovním otcem projektu „Centrum setkávání a víceúčelový areál“ veStarém Sedlišti (rekonstrukce fary na dům centra setkání) a oslovuje množstvísponzorů. Na podporu projektu vzniká též občanské sdružení Centrum setkávání.Velmi významně se též zasloužil o pokrok v česko-německém dialogu. V roce1999 se mu dostalo ocenění Oskar od deníků Bohemia za občanskou statečnost.Díky svému pozitivnímu působení v oblasti byl též mimo jiné vybrán jako jedna zosobností regionu do pořadu ČT Černá-bílá. Pravidelně vystupoval v Českémrozhlase. Tolik pro představu, s kým máme tu čest.

Ihned po svém nástupu dokněžské služby v tachovském vikariátu se René Milfaitdostal do zcela nezáviděníhodné situace. Bývalý farář, který byl odvolán, senejen z tachovské fary odmítl odstěhovat, ale ještě vynuloval farní účet aneoprávněně naložil z finančními prostředky farnosti (a to vše bez dekretu) anadále neoprávněně ve farnosti Tachov a Staré Sedliště působil po celou dobuadministrování kněze Milfaita. Bývalý farář má svépříznivce, čímž rozděluje společenství, a i toto bylo ovšem připsáno „k dobru“mladému knězi. Ačkoliv byl pan biskup na tyto skutečnosti upozorňován již vroce 2000, vše zůstalo bez odezvy a lež, intriky a přetvářka v tachovskémvikariátu začala působit v ještě větší intenzitě a velmi významně za podporyjediné strany. Za celou dobu Milfaitova působení naTachovsku nenavštívil zdejší společenství nikdo z kněžské rady či z těch, kteřípozději velmi zasvěceně hovořili o „chybách“ kněze Milfaita.Jediný, kdo sem zavítal, byl biskup Radkovský, aleani ten nikdy neupozornil na žádné problémy týkající se osoby Reného Milfaita.

V březnu 2003 bylo dohodnuto,že René Milfait bude působit ve farnosti StaréSedliště, aby mohl pokračovat ve spolupráci na projektu Centra setkávání, a toi v souvislosti s jeho povinnostmi spojenými s universitami. Dalšímdůvodem byl jeho mandát přísedícího soudce Okresního soudu v Tachově. FarnostTachov měla býti předána novému knězi.

10. června 2003 ovšem přišlonaprosto nepochopitelné rozhodnutí biskupa Radkovského.R. Milfaitovi zakázalo doktorandské studium (to bylopak odvoláno) i asistování na KTF UK a byl mu navržen tzv. „sabatický“ rok, v němž si má Milfaitujasnit své názory a postoje, a to mimo plzeňskou diecézi v některém z klášterůči komunit. Způsob, jakým byl kněz Milfait vyhozen zTachovska, je velmi znepokojující. A asi není náhodou, že toto rozhodnutípřišlo po dokončení rekonstrukce objektu bývalé fary ve Starém Sedlišti.

A proč se to v případě Milfaita dělo bez jakékoli komunikace s těmi, kterých se tobezprostředně týkalo, tedy s pastorační radou, jíž sám pan biskup požehnal?

A co si má ujasňovat ten, kterýjde zcela rozhodně za svým cílem, jímž je Bůh, a navíc v Jeho poznávánínebrání ostatním?!

Pastorační rada i veřejnost jetouto situací velmi znepokojena. A protože k písemným argumentům pastoračnírady, občanského sdružení Centrum setkávání i široké občanské veřejnosti biskupmlčel, bylo vydáno společné prohlášení členů občanského sdružení Centrumsetkávání a pastorační rady ŘKF Tachov a Staré Sedliště a byla zorganizovánapodpisová akce, při které se na podporu kněze Milfaitashromáždilo více než 500 podpisů. Ani další jednání s biskupem nevedla k žádnýmkonkrétním závěrům. Jeho poradci opakují hlavně větu, že církev nenídemokratická instituce. Konstruktivní návrhy nejsou přijímány, a protožepodpora společenství i projektu byla pouze v krásných slovech, ale praktickékroky směřovaly v posledním období k likvidaci všeho, co nese ducha Písma,společenství a pokoncilní teologie, bylo vydánozávěrečné prohlášení pastorační rady a občanského sdružení.

K 22. září 2003 byl kněz Milfait definitivně uvolněn z farnosti Tachov i Staré Sedliště.

Pastorační asistentka iasistent po prvních zkušenostech s novým stylem „normalizačního katolicismu“,zaváděným po příchodu nového administrátora, ukončili smlouvu.

Rozhodnutím pana biskupa došlok znehodnocení obrovského lidského potenciálu těch, kteří se zúčastňovaliživota farností, tvořili, snažili se dále vzdělávat, žít podle evangelia apředávat jej dál. Došlo ale i ke ztrátě důvěry, podpory a spolupráce ze stranyširší občanské veřejnosti. Důvody „uvolnění“ kněze Reného Milfaitaz kněžského působení na Tachovsku vedou mnohé poctivé a duchovním věcemotevřené lidi k tomu, že nechtějí s touto podobou katolické církvespolupracovat. Jen se jim potvrdily jejich předsudky. Z tohoto důvodu taktéžnelze smysluplně naplňovat projekt, pro který byla rekonstrukce bývalé fary veStarém Sedlišti prováděná za vydatné finanční pomoci Česko-německého fondubudoucnosti, řezenského biskupství, sdružení A-G, Kirchein Not, a nelze naplňovat ani programy pro tento záměr připravené. Veškeréstudie, plány a záměry připravené pro veřejnost zdejšího regionu zůstávajíz výše jmenovaných skutečností založeny v šuplíku.

Raymund Schwager

Ve své bilanci u příležitosti25tiletého papežského jubilea vynáší Hans Küng tvrdéodsudky. Jan Pavel II. je podle něho „papežem mnoha velkých nadání a mnoha špatnýchrozhodnutí“. Konkrétně je poté řeč o „diktátorské moci“, „triumfalistickém absolutismu“,„inkvizitorském pronásledování“, „římském imperialismu“ a „světu cizímrigorismu“. Chybná rozhodnutí v souvislosti se známými tématy (sexuální morálka,kněžský celibát, ordinace žen, ekuména, kolegialita,atd.) a chybějící přizpůsobení se době jsou podle Küngapříčinou toho, že miliony lidí za tohoto pontifikátu „odešly z církveanebo se stáhly do vnitřní emigrace“. Už zde se člověk pozastaví. Ve všech výševyjmenovaných bodech se evangelické církve rozhodly jinak, avšak vystupováníz církve u nich není menší, ale spíše větší. Neexistují spíše jiné příčinycírkevní krize?

Ve studii TheChurching of America nabízejí R. Finke und R. Stark velmi solidnía vědecky uznávaná data o účasti na životě církví v Severní Americe,přičemž dva hlavní výsledky vzbuzují pozornost. (1) Vezmeme-li všechnykřesťanské denominace dohromady, potom se účast na životě církvív posledních dvou stoletích nezmenšila, ale naopak se neustále zvětšovala,a sice ze 17 % v roce 1776 na 62 % v roce 1980. (2) Přesto existovali jasní„vítězové“ a jasní „poražení“, a „vítězi“ byla vždy ta společenství, která seprávě panujícímu kulturnímu hlavnímu proudu (mainstream)nepřizpůsobovala. Tato jasná historická zkušenost může i dnes naznačovat, že sevěci mají úplně jinak, než se Küng domnívá. Katolickácírkev v západní Evropě a v USA se možná dostala na stranu poraženýchprávě proto, že se mnoho kněží, teologů a teoložek a církevníchspolupracovníků a spolupracovnic příliš orientovalo na módní proudy.

Podle Künganese papež vinu za zastavení ekumenismu. Výše jmenovaná studie naznačuje i vtéto otázce jiné hodnocení. Byly to především církve na straně poražených,které usilovaly o ekumenismus a nic tím nezískaly. Každopádně srovnánís evangelickými církvemi, které mají uvolněnější vedení, znovu ukazuje, žejednota u nich není větší, nýbrž že právě tam dochází ke štěpením. I odřímsko-katolické církve se po koncilu odštěpila Lefebrovacírkev, kterou by jistě mnoho biskupů následovalo, kdyby papež udělal to, co Küng požaduje.

Ani inkvizitorskéhopronásledování mnoho nepozoruji, neboť katolíci si dnes mohou skoro dělat, cochtějí. Církevní opatření postihují pouze ty, kteří se dobrovolně přihlásilik tomu, že budou ve jménu církve učit. To, že tito jsou vázáni loajalitou,by mělo být samozřejmé, a patří dokonce k slušnému vychování, že člověkdobrovolně přijaté závazky dodržuje, anebo vyvodí příslušné důsledky.Každopádně je úkolem církve starat se o to, aby ti, kteří jejím jménem učí,učili skutečně to, co církvi odpovídá. Ani odbory ve svých vzdělávacíchzařízeních neangažují osoby, které pracují proti sebepojetíodborů.

Küngvyčítá papežovi rozporuplnost. Káže podle něho navenek to, co uvnitř církvepotlačuje (lidská práva). Jan Pavel II. skutečně klade velký důraz na lidskápráva a vidí jejich střed v náboženské svobodě a v občanskésvobodě zakládat společenství a volně do nich vstupovat. Náboženská svoboda jevšude ve světě církví uznávána a dokonce požadována, a v rámciobčanské svobody je církev společenstvím, do něhož člověk může anebo nemusívstoupit. V žádném případě nejde o porušování lidských práv, jestliže sisvobodná společenství volí svá vlastní pravidla. Naopak, právě požadavek, abyvnitřní pravidla svobodně zvoleného společenství musela vyhovovatcelospolečenským pravidlům, je diktátorský a odporuje svobodě shromažďování.Proto v žádném případě není lidským právem, aby všechna svobodnáspolečenství (hospodářské podniky, církve, atd.) byla demokratickyorganizována. To, co Küng říká o nedostatku lidskýchpráv v církvi, je tedy prostě chybné a kromě toho zakrývá skutečnéproblémy. Již před lety řekl známý jihoamerický teolog osvobození Jon Sobrino, že lidská právakončí tam, kde chybí ten správný pas. Když přijde nouze, nechají západní zemělidi v jiných částech světa zemřít hlady. To jsou skutečné problémys lidskými právy.

Tübingenskýteolog dále tvrdí, že Jan Pavel II. hlásá „místo radostné zvěsti anachronistickouzvěst hrozeb“. Tomu, kdo četl papežovy encykliky a apoštolské listy, budenápadné, že tematiku soudu skoro úplně přechází a u biblické nauky o pekle,pokud ji zmiňuje, což se děje zřídka, ihned dodává, že byla překonána křížem.Pro Jana Pavla II. není typická zvěst hrozeb, nýbrž zdůraznění božíhomilosrdenství a dalekosáhlé zřeknutí se přímé biblické tematiky soudu.Papež věří v to, že správně hlásaná biblická zvěst si sama od sebe umízískávat srdce.

A tak na hořké bilanci Hanse Künga nezůstává mnoho pravdivého. Co zůstává jsou některéskutečné problémy, které ale musí být řešeny s obezřetností a bez svéhlavéhorachocení. Nedostatek kněží skutečně v některých částech světa narušujedobrou duchovní péči a můžeme se skutečně ptát, jestli by svěcení osvědčených ženatýchmužů (viri probati) nemohlobýt řešením. Zrovna tak je jasné, že i dobří katolíci a katoličky nejsou ve všemposlušní papežově sexuální morálce. Je tedy na úvaze, jestli by církev na jednéstraně neměla nadále odvážně vystupovat proti „mainstreamu“dnešního sexuálního liberalismu, a na druhé straně jestli by nemohla některénormy vidět diferencovaně. Osobně si myslím, že též není vyloučeno, že církevbude jednoho dne světit ženy. V současné době by to však vedlok rozštěpení církve. U všech vyjmenovaných otázek je proto nutnépečlivě rozvážit, zda dobře myšlené návrhy na vyřešení nebudou mít rychlekontraproduktivní následky, které tyto problémy spíše zvětší než vyřeší.Následování módních proudů církvi každopádně ještě nikdy nepomohlo.

Jestliže nebudeme myslet pouzena problémy, ale pokusíme se nepředpojatě zhodnotit velké činy tohoto papeže,jeho teologický dějinný pohled a jeho neúnavné nasazení za mír a spravedlnost,jeho charismatickou sílu víry a jeho neuvěřitelnou schopnost shromažďovatmiliony lidí ve všech částech světa, jeho odvážné kroky v mezináboženském dialogu a jeho roli ve světovém dění nakonci 20. století – když budeme toto všechno uvažovat, pak bychom měli býtopatrní v odsudcích. To platí ještě mnohem více, když se ukáže, že se JanPavel II. v těch otázkách, které se Küngovinelíbí, neřídí podle svého osobního a svévolného úsudku, ale podle tradice církve.Zůstává věrný Druhému vatikánskému koncilu, ale chápe ho – na rozdíl od Künga – ne jako pouhý odrazový můstek pro jakousi vysněnoucírkev budoucnosti, ale drží se toho, co koncil skutečně řekl.

Při četbě Küngovyhořké kritiky se ptám sám sebe, pročpak nepřestoupí do nějakého jinéhocírkevního společenství, které jeho představám lépe odpovídá, což někteří jiníkritikové upřímně učinili. Domnívám se, že i přes svou kousavost instinktivněcítí, že to tam není lepší, a že by se se svoukritikou církve rychle dostal do prohrané pozice, když by už nemohl nadále hrátv médiích roli statečného, který rebeluje proti vlastní církvi, ačkoliv touž dlouho není žádná odvážná věc, ale plavání v mediálním „mainstreamu“.

Václav Havel, první prezident Československa po pádu komunismu, se vůčikřesťanství staví tázavě. Je ale mužem vybroušeného citu a při papežskénávštěvě v jeho zemi 21./22. dubna 1990 ve své uvítací řeči na pražskémletišti řekl:

Vaše Svatosti, drazí spoluobčané!

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: člověk, který bylpřed šesti měsíci zatčen jako nepřítel státu, zde dnes stojí jako prezidentstejného státu, aby přivítal prvního papeže v dějinách katolické církve,který vstoupil do této země.

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: na stejném místě,kde před pěti měsíci, v den, kdy jsme se radovali z kanonizace sv.Anežky České a kdy se rozhodovalo o budoucnosti naší země, dnes budecelebrovat mši hlava katolické církve a pravděpodobně děkovat naší světici zajejí přímluvu u toho u toho, kdo drží v rukách nevyzpytatelný běh všech věcí.

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: do země zdevastovanéideologií nenávisti přijel posel lásky. Do země zdevastované ignorantskouvládou přijel živý symbol kultury. Do země, která ještě před krátkou dobou byladevastována idejí konfrontace a rozdělení světa, přijel posel míru, dialogu,vzájemné tolerance, úcty a klidného porozumění, posel bratrské jednotyv rozmanitosti.

Během těchto dlouhých desetiletí byl z naší země vykázán duch. Mámtu čest být svědkem okamžiku, v němž její půdu políbil apoštolduchovnosti.

Buďte vítán v Československu, Vaše Svatosti!

Nemohla bytato uvítací slova Václava Havla posloužit jako návod k hlubší a pravdivějšíbilanci 25letého papežského jubilea Jana Pavla II.?

RaymundSchwager působí od roku 1977 jako profesor dogmatickéa ekumenické teologie na Teologické fakultě v Innsbrucku.Z německé verze zveřejněné 9. 12. 2003 na internetové adresehttp://theol.uibk.ac.at/leseraum/kommentar/429.htmlpřeložil Radim Beránek.Překlad je uveřejněn se svolením autora.

IvanO. Štampach

Jednotlivcia skupiny zaujímají v současné společnosti k náboženství postoje, které jsounedostatečně uchopeny terminologií užívanou novináři, politiky a úředníky, aleněkdy i badateli z humanitních oborů neobeznámenými s religionistikou,např. historiky, sociology nebo politology. Někteří vystačí s polarizací navěřící a nevěřící, přičemž věřící splývají s členy církví a nevěřící s ateisty.Religionistika se nemůže spokojit s tímto černobílýmviděním.

Příklademmůže být sčítání lidu r. 2001. Sčítací arch nabízí sčítané osobě dvě varianty,buď, že je bez vyznání nebo že je věřící. Je-li věřící, má uvést k jaké církvi,náboženské společnosti nebo víře se hlásí. Ve vysvětlivkách se sčítanému nabízíseznam tehdy registrovaných 21 náboženských subjektů. Pokud uvede jinou„církev, náboženskou společnost nebo víru,“ má uvést co nejpřesnější název.

Výraz„věřící“, tak jak je ve sčítání použit, je žurnalistickým a úřednickým výrazempro něco ne příliš určitého, pro osobu, která je v nějakém vztahu k nějakémunáboženskému uskupení či směru. Není to podloženo úvahou, co se může mínitslovem „víra“ a jeho odvozeninami. Různé odstíny osobních postojů od ochotynezávazně připustit, že existuje nějaká posvátná či transcendentní skutečnostaž po vztah důvěry a oddanosti jedinému osobnímu Bohu, to vše bývá nevhodněoznačováno jako víra a lidé, kteří se k tomu přihlásí, jako věřící. Ale o nic ztoho nejde při sčítání. Tam přece nejsou lidé dotazováni na názory či osobnípostoje. Je zjevné, že se tu nerozlišuje mezi vírou a náboženskýmpřesvědčením. A navíc, v tom, co poskytlo sčítání lidu, nejde vlastně ani očlenství v náboženských uskupeních. Toto členství podle vnitřních pravidel dotčenýchnáboženských společností je nesnadné podchytit a některé církve nevedou evidencisvého členstva. Zjišťovalo se vlastně cosi, co bychom mohli označit jako „náboženskásebeidentifikace“. Výkyvy mezi ní a (evidovaným čineevidovaným) členstvím jsou zřejmě případ od případu oběma směry.

Výraz „bezvyznání“ se v administrativním stylu řeči zachoval z doby, kdy měl konkrétníprávní význam. Do roku 1954 u nás byl údaj o vyznání úředním údajem. Tak je todoposud v některých zemích Evropské unie, např. v sousedním Německu a Rakousku.„Bez vyznání“ pak znamená, že občan není zapsán jako člen žádné státem uznanénáboženské organizace. Nemá to co dělat s otázkou na jeho víru, pokud vírou bezdalšího rozlišení míníme osobní náboženské přesvědčení. Nepochybně jsou lidé,kteří se z důvodu, řekněme, rodinné tradice hlásí k některé křesťanské církvi,ale nejsou věřící ani v tom smyslu, že by věřili, že je Bůh, natož vyznávalivíru v biblickém a církevním smyslu. A na druhé straně, jsou lidé v nějakémsmyslu věřící, kteří se nehlásí k žádné církvi či náboženské společnosti zpřiloženého seznamu, ani nejsou ochotni či schopni napsat přesný název nějakéjiné. Jsou prostě náboženskými individualisty. Růst náboženského individualismupro USA konstatuje v souvislosti s krizí modernity americký sociolog Robert Neally Bellah. Tento proces lzepředpokládat s jistým opožděním i u nás. Že sčítání lidu s tímto jevemnepočítá, je pochopitelné, rozhodně je však nutno s ním počítat přiinterpretaci jeho výsledků.

Početlidí, kteří jsou ve výsledcích sčítání uvedeni jako „bez vyznání“, stoupl meziléty 1991 až 2001 zaokrouhleně ze 40 na 60 % sčítaného obyvatelstva. Přitom alepodle podrobnějšího zkoumání postojů pod názvem Evropský výzkum hodnot 1991 -1999 činí zastoupení „přesvědčených ateistů“ v populaci 8,3%. Bylo by třebazjistit, co se přesně skrývá za formulací „přesvědčený ateista“ a jaký jerozdíl mezi touto kategorií a „nevěřícími“, kteří se ve výzkumu takévyskytují. Zůstává otevřené, jaké jsou pozice více než poloviny dalšíchobyvatel, kteří nejsou „přesvědčenými ateisty“, ale také nejsou „věřícími“ vesmyslu pokynů na sčítacím archu.

Vedle jižpřipomenutých náboženských individualistů a ateistů lze předpokládat přinejmenšímdvě další skupiny. Pravděpodobně malou skupinou budou náboženští hledači. Podletradiční typologie by šlo o agnostiky. Jde však o jeden možný typ agnosticismu.Jsou to lidé, kteří sice konstatují, že nevědí, je-li či není-li Bůh (či jakjinak pojatá transcendentní skutečnost), ale mají zájem se to dovědět.Podnikají či chtějí podniknout něco pro to, aby se to dověděli a podle tohozaujali osobní postoj. Běžné, neformalizované pozorování ukazuje, žepravděpodobně největší bude další skupina, totiž lidé názorově indiferentní,kterým je v zásadě stejně lhostejný ateizmus jako náboženská víra. Jsou to téžagnostici, ale takoví, kteří neusilují o rozřešení této otázky. Domnívám se, žeje odůvodněný předpoklad, že v přibližně milionu lidí, kteří r. 1991 připředchozím sčítání nebyli ochotni se jakkoli vyjádřit a při posledním sčítáníse vyjádřili, bude značná část právě nábožensky lhostejných, které mechanismussčítání nyní posunul do kategorie „bez vyznání“. Není tím však vysvětlen celýnárůst skupiny lidí bez vyznání.

Zazvláštní pozornost stojí posun zaznamenaný posledními sčítáními v položceOstatní a nepřesně vyplněné. Není důvodu předpokládat nějaký vývoj v počtutěch, kteří se sem dostali z důvodu neschopnosti nebo neochoty vyplnit přesnýnázev, případně vývoj v náročnosti sčítacích komisařů na detaily pravopisu apodobně. Tato položka zaznamenala za desetiletí mezi posledními sčítánímidaleko největší poměrný rozdíl. Z počtu zaokrouhleně 4 000 stoupl počet na197 000 obyvatel, tedy na více než čtyřicetinásobek původního počtu. To, co titoobyvatelé vyplnili, se ocitlo ve výsledcích mezi „ostatními“ proto, že tonepatři v létech 1991 resp. 2001 k registrovaným církvím a náboženskýmspolečnostem podle tehdejšího zákona. Jsou tam tedy např. taoisté, hinduisté,buddhisté, muslimové. Lze předpokládat, že v tomto okruhu jsou zastoupeny spíšev našem prostředí nové, menší, alternativní náboženské skupiny.

Při popisustanovisek veřejnosti k náboženství, jak je zřejmé, nevystačíme s obvyklýmijednoduchými kategoriemi. Platí to ovšem také o vnitronáboženskýchpostojích. I ty se jeví jako pestřeji členěné, než se běžně uvádí. Jsme zvyklív hlavních náboženských směrech západního světa na polaritu vyjadřovanouobvykle výrazy konzervativní a liberální. V prvém případě se ještě mluvíparalelně a víceméně synonymně o postoji ortodoxním, dogmatickém a také o integrismu, ve druhém též o postoji modernistickém. Vobdobí, označovaném jako postmoderní, musíme mezi tím vším lépe odlišovat avšímat si dalších, dosud nezmiňovaných odstínů. Je-li smysluplné odlišitpostmodernu od moderny především jako akceptovanou a oceňovanou pluralitu,musíme se pokusit rozlišit další varianty pozic uvnitř náboženských proudů.

V dnešnímjudaismu již nevystačíme s dvojicí ortodoxní a reformovaní, přičemž ti druzíbývali ještě členěni na konzervativní a liberální. Dnes se prezentuje naveřejnosti množství směrů ultraortodoxních (charedim) ostře vymezených vůči obvyklé náboženskéortodoxii. Někteří nábožensky liberální Židé už svou příslušnost charakterizujíspíš jen jako etnickou a kulturní a paradoxním jevem z tohoto názorového směruje synagogální liturgie, v níž jsou vyškrtnuty jakékoli zmínky o Bohu. Jde onekonstruktivistické progresivní směry. Jiní původně reformní Židé zformovalihnutí obnovy (Renewal), které kombinuje feministické,sociální a ekologické důrazy s návratem k tradiční bohaté liturgii.

Náboženskýliberalismus mohutný v první polovině 20. století později slábne. Pokud jímmíníme odklon členstva křesťanských církví od požadovaných věroučných a morálníchpostojů, je třeba konstatovat, že pokračuje. Některé výzkumy ukazují, že značnémnožství lidí se hlásí k některému vyznání, ale s typickými tezemi, kterévyjadřují jeho oficiální stanoviska, se ztotožňují jen selektivně. Je všakpravděpodobné, že tato skupina slábne, protože značná část takto orientovanýchčlenů posílila mimocírkevní skupiny náboženských individualistů, hledačů,ateistů a indiferentních, o kterých již byla řeč.

V církvíchse jako reakce na odchod části členstva a na podmíněné či selektivní přijímánístanovisek dalšími členy vzedmula od první poloviny 20. století vlna náboženskéhofundamentalismu, který je třeba odlišit od „přirozeného“ tradicionalismu danéhonapř. věkem, vzděláním, velikostí sídel a jejich lokalizací. Je to programovývýběrový konzervativizmus užívající moderních technických a organizačníchprostředků. V USA, u evangelikálních křesťanů jinde ave značné částí většinové pravoslavné populace např. v Rusku nebo na Balkáněsílí jeho společenský vliv. Bylo by nebezpečné tyto tendence přehlížet.

Černobílédělení nelze pro současnou situaci pokládat za výstižné. Příkladem samostatnéhopostoje nezařaditelného do dosavadních schémat je tzv. teologie osvobození, veskutečnosti však nejen soubor teologických interpretací, ale předevšímspecifické praktické jednání desítek, ne-li stovek milionů lidí, zejménalatinskoamerických katolíků.

Jinourostoucí větev křesťanství (s analogiemi v judaismu a islámu) se stalo zvykemoznačovat jako radikální interpretaci náboženství. Příbuzný výraz radikální ortodoxiebudí dojem jiného názvu pro fundamentalismus. Je to však hnutí, zatím ovšemspíše jen v intelektuálních anglikánských kruzích, které bychom mohli pochopitjako znovunavázání na komplexní tradici po předchozí plné akceptaci liberalismus využitím francouzského filosofického postmodernismu. Je to snad jakásiortodoxie s liberálním, pluralistickým zázemím, ortodoxie s přimhouřením oka.

Protějškemradikálních směrů se zdá být tradicionalismus zvaný též perennialismus.Při povrchní znalosti poměrů bychom ho řadili jako protějšek radikální teologieosvobození. Jejich společným protivníkem je však náboženský liberalismus. Alepřitom mají daleko k fundamentalismu. Jeho protagonisty byli Frithjof Schuon, René Guénon a Titus Burckhardt, evropští intelektuálové, kteří si kolempoloviny 20. století zvolili islám, avšak do svého pojetí dokázali integrovatčetné křesťanské motivy. Záhy se k nim připojili někteří na Západě žijícípravoslavní, pak i západní buddhisté, klasický esoterik, ale i badatelindického-anglického původu Ananda Kentish Coomaraswamy,a rovněž vzdělanci se zázemím v archaických náboženstvích, např. američtíIndiáni. Jsou přesvědčeni, že za různými náboženstvími je zjevení shůrypředávané společnou tradicí a cestou k němu překvapivě je tradiční ortodoxie.

Na dílčívýzkumy a na srovnávací a interpretační úsilí je možno navázat shrnutím, ježmůže být zároveň výzvou. Jednoduchá schémata pro postoje lidí k náboženství apro současné vnitronáboženské postoje se v programově(nebo aspoň fakticky) pluralitní společnosti jeví jako nedostačující. Zdá se,že je třeba jít dál v religionistickém smyslu směrem,který ukázal sociologický výzkum hodnot v letech 1991 a 1999, tedy postojejemněji rozlišit, přesně formulovat a srozumitelně vysvětlit respondentům. Odbornádiskuse českých religionistů by mohla přispět kpracovní kategorizaci možných postojů lidí k náboženství a uvnitř náboženskýchsměrů.

Religionistika je, jak známo, chudý obor. Přesto by snad bylo možné ve spolupráci religionistických univerzitních pracovišť koncipovat arealizovat výzkum postojů české veřejnosti k náboženství. Jejich jemnějšírozlišení by bylo užitečné v různých praktických aplikacích v oblastech jakonapř. školství, poradenství nebo veřejná správa, ale nezanedbatelný je i ryzeteoretický přínos, jímž je hlubší porozumění náboženství.

Předneseno naII. religionistické konferenci v Pardubicích dne 5.11. 2003

Výtahz komuniké zasedání Mezinárodní starokatolické biskupské konference (IBK) vPraze 16. - 22. 11.2003

V Utrechtské unii sjednocení biskupové starokatolickýchcírkví se shromáždili v Praze na své každoroční zasedání. Kromě jinýchjednání a zpráv museli biskupové řešit také několik obtížných záležitostí.

Velká částbodů jednání pojednávala o vztazích k jiným církvím, zvláště k Anglikánskécírkvi. Přitom se hovořilo o důsledcích pro účast starokatolických biskupů navzkládání rukou při anglikánských biskupských svěceních, kterého se účastnítaké biskupové z těch církví, se kterými starokatolické církve nestojí vespolečenství. K tomu se vyjádřili biskupové tímto prohlášením:

Na základě Bonnské dohody z roku 1931 sebiskupové starokatolických církví Utrechtské unieúčastní na svěcení anglikánských biskupů. V posledních letech uzavřela řada anglikánskýchcírkví plné církevní společenství s jinými církvemi nebo církevnímispolečenstvími (srv. např. Společné prohlášení z Porvoo). V souvislosti s tímto vývojem prohlašujeMezinárodní starokatolická biskupská konference:

1. V rámci Bonnské dohody, která usměrňujevztahy mezi starokatolickými a anglikánskými církvemi, se budou starokatoličtíbiskupové nadále anglikánských biskupských svěcení účastnit. Zahrnuje to i tasvěcení, na kterých se účastní vzkládáním rukou i neanglikánští biskupové.

2. Účast starokatolických biskupů na takových svěcení neimplikuje, žeUtrechtská unie jako celek nebo jednotlivé konkrétnístarokatolické církve by byly v církevním společenství s těmi neanglikánskýmicírkvemi, jejichž biskupové se rovněž účastní na vzkládání rukou.

3. IBK vyjadřuje naději, že církve Anglikánského společenství přiuzavírání a uplatňování smluv o plných církevních společenstvích mezianglikánskými církvemi a jinými církvemi a církevními společenstvíminaváží konzultace se společenstvím starokatolických církví.

V rámci vztahů k Anglikánské církvi byl také diskutován problémpřekrývajících se jurisdikcí v Evropě. Ten vzniká tím, že na evropskémkontinentu jsou biskupové anglikánských a starokatolických církevníchspolečenství, kteří jsou příslušní pro tatáž území, i když navzájem stojí vplném církevním společenství. Při diskuzi se hledaly možnosti pokusů o řešení.Rovněž se na podzim roku 2005 plánuje společná teologická konference kanglikánskému a starokatolickému chápání ekleziologie.

SŘímskokatolickou církví byly začaty hovory na mezinárodní úrovni. Přípravnákomise s teology a teoložkami obou církví vypracovala seznam témat kprojednávání, který starokatolická biskupská konference schválila. Smíšenákomise pro dialog by se měla ustavit v prvním čtvrtletí příštího roku.

ArcibiskupVercammen referoval o své návštěvě u patriarchy vCařihradě. Kromě otázek, které pravoslaví považuje ve vztahu ke starokatolickýmcírkvím za problematické, se hovořilo také o budoucím uspořádání těchto vztahů.Biskupská konference podpořila návrh přednesený starokatolickou delegací vCařihradě na zřízení společného orgánu, který by těmto vztahům dával obsah aformu. Tento návrh byl přijat na pravoslavné straně se zájmem. Odpověď je možnoočekávat koncem tohoto roku.

Nejdůležitějšía také nejobtížnější záležitostí letošní biskupské konference byla porada avyhodnocení situace, jak to bylo dohodnuto na zasedání IBK ve švýcarském Wislikofenu v roce 1997, týkající se situace uvnitř Utrechtské unie, ve které již nestály všechny členskécírkve unie ve vzájemném plném církevním společenství. Po intenzivnímanalyzování situace a poradách o návrzích k řešení vydala většina biskupůnásledující vyhlášení:

Protože se Polská národní katolická církev(PNCC) v USA a v Kanadě necítila být schopnou udržet církevní společenství stěmi církvemi Utrechtské unie. které zavedly ordinacižen, byla IBK v roce 1997 nucena stanovit lhůtu maximálně šesti let, v jejímžprůběhu se mělo pracovat na obnovení církevního společenství, jak to vyžadujístanovy. Protože se to nepodařilo, IBK většinou hlasů zjišťuje:

1. Na zasedání IBK 16.-22.11. 2003 v Praze jsme zjistili, že plnécírkevní společenství, jak je definováno ve stanovách IBK, nemohlo být znovuobnoveno, a následkem toho dochází k rozchodu našich církví.

2. Když se v budoucnosti na jedné z obou stran objeví možnostcírkevní společenství opět obnovit, bude o tom druhá strana bezodkladněinformována.

3. Arcibiskup z Utrechtu [Dr. Joris Vercammen] provede patřičnékroky v souvislosti s tímto zjištěním.

Jak toto zjištění zapůsobí na starokatolické církve Utrechtskéunie (církev v Nizozemí, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, ČR a SR) najedné straně a na PNCC v USA a Kanadě na straně druhé, je třeba vyjasnit vpříštích měsících.

Příštízasedání této biskupské konference se bude konat 27. 6. - 3. 7. 2004 ve Švýcarsku.

JiříNečas

Ekogramotností rozumíme základní vzdělání týkající se vztahu kprostředí, k zapojení do systému stvoření. Při vědomí neurčitosti hranic toho,co patří k základu, můžeme říci, že ekogramotnostzahrnuje

(a) určité vědění o přírodě a jejím fungování, především o vazbách avztazích, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů,dále pak

(b) osvojení určitých návyků a přijetí vzorců chování v souladu sezájmem přírody – stvoření jako celku, a konečně

(c) hluboké prožití vlastní přináležitosti k celku přírody (zteologického hlediska: k celku stvoření). K tomu patří i uvědomění sivlastních možností a závislosti na okolí v širokém smyslu.

Je známou skutečností, že člověk svým počínáním stvoření škodí: škodípřírodě, škodí tak ovšem také sobě! Stává se sebedestruktivnímdruhem. Na absurdnost takto orientovaného životního stylu, v naší kulturníoblasti převládajícího, přesvědčivě poukázal KonradLorenz [19]. Jde do značné míry o důsledek morální krize, avšak také o důsledekneznalosti. Běžně nám lidem chybí odhad, k čemu různé činnosti mohou vést,chybí nám vědomí a prožitek přináležitosti k celku. Tyto nedostatky prostupujírozumovou i citovou složku osobnosti. Projevuje se odcizení, které je doznačné míry důsledkem našeho hodnotového systému a našich vzorců myšlení. Totoodcizení se promítá i do výchovy, a tak ovlivňuje i další generace. Je dobře,že reflexe stavu životního prostředí se konečně začíná objevovat i v kázáních;nutnost konverze – pokání ve vztahu k prostředí je zdůrazňována v církvích imimo ni. Proměna myšlení a jednání se začíná považovat za nutnou podmínkupřežití člověka, bez potřebné míry ekogramotnosti jívšak chybí efektivnost (Srov. [2]).

Biblesvědčí, že jsme součástí stvoření, v němž máme určité poslání[12,13,14,25,26,28]; skutečnost odcizení je v křesťanském prostředí obzvláštěbolestná (Ko 1, 21-22). Aktuální stav ekogramotnosti není v prostředí křesťanských církví dobrý.Podstatně více pozornosti než přírodním vědám se věnuje historii, psychologii,pedagogice či sociologii. Zdá se, že přírodní vědy jsou stále považovány zanástroj „pohanského materialismu“ (asi pod vlivem jejich vysokého ceněníprotagonisty francouzské revoluce či ideology komunismu sovětského typu,případně i pod vlivem určité pýchy přírodní vědy 18. a 19. století, která vmimovědeckém prostředí může stále přetrvávat). Leckomu může být nepříjemnázávaznost přírodních věd a možná se projevuje i často ne zcela šťastná metodikavýuky a výchovy, do níž se promítá skutečnost odcizení.

Odpovědnostza stvoření vyžaduje výrazně zvýšit ekogramotnost.Žijeme ve světě v době, kdy rizika vyčerpání zdrojů a překročeníabsorpčních schopností prostředí jsou reálná a aktuální. Je to historickásituace, která se vyhrotila v poslední třetině 20. století a již nesmímepřehlížet. Výzva Kantova kategorického imperativu počínat si tak, aby seobdobné jednání mohlo stát všeobecnou praxí, nabývá v oblasti hranic možnostípřírody zvláštní důležitosti.

Ekogramotnost stojí na poznání, především přírodovědném a globálním, nefragmentovaném, na kritickém myšlení a na vytvářenívztahů. Pro křesťana je důležitá skutečnost, že reálný svět, svět přírodovědyje tím světem, který stvořil Bůh; vykoupení se týká celého světa.

Globálnípohled znamená, že přírodu, stvoření je třeba přijímat jako celek, jako dynamický,v čase se měnící systém; důležitější roli než objekty hrají vztahy[7,20,21,22,23]. Systémové a procesuální uvažování je stále zanedbáváno. Jetřeba pěstovat citlivost pro vnímání a hledání rozmanitých vazeb a souvislostí.Od karteziánského analytického vnímání je nutno přecházet k komeniánskémuvnímání syntetickému. Zvláštní roli v poznání hraje orientace v kvantitativníchúdajích a jejich vyhodnocování. V ještě nedávné minulosti běžná představa, žeprodukty lidské činnosti (spotřeba zdrojů, nejrůznější odpad včetně produkceoxidu uhličitého ze spalovacích procesů) lze v planetárním měřítku vždyzanedbat, je zcela falešná a zcestná, avšak stáleproniká do všeobecně kladně přijímaného růstového paradigmatu západní ekonomiky[6,24,29].

Vlivjednoho člověka lze považovat za zanedbatelný. Avšak celek je tvořen lidmi.Je-li tatáž činnost vykonávána mnoha (popř. všemi) lidmi, již vliv zanedbatelnýnení. Zde má mnoho co říci zmíněný Kantův kategorický imperativ, který je zcelav souladu s novozákonní etikou.

Častou„omluvou“ nešetrnosti při individuálním jednání bývá poukazování na skutečnost,že jak spotřeba velkými ekonomickými subjekty, tak i množství odpadu jimiprodukovaného výrazně převyšuje obdobné hodnoty vztažené k jednotlivcům. Přímývliv jedince je malý. Ovšem svým chováním člověk přispívá k vývoji stylu životav dané kulturní oblasti, a ten se promítne do úsilí pro hledání a využíváníenvironmentálně šetrných technologií na jedné straněa do poptávky po zboží na straně druhé. Tedy ohleduplné chování ke stvoření máširší než jen morální smysl.

Lidsképočínání je ovlivněno mnoha lžemi, polopravdami, demagogií; tento vliv směřujezpravidla proti přírodě, proti stvoření jako celku. Obrana proti nim je nutnáa žádoucí, vyzývá k ní i apoštol Pavel (Ef 6,10-17). Pravda je bezesporu pro křesťana vysokou hodnotou. Nicméně i vkřesťanském prostředí se běžně přijímá současná „ekonomická věda“, byť staví nazcela falešném předpokladu neomezeného vnějšího prostředí, a tedy nemůže býtpravdivá. Kritické myšlení je zbraní proti nebezpečným polopravdám, jichž jsouplné reklamy, které nás dnes doslova obklopují, často svádějík nemorálním, lidem i přírodě škodícím počinům a pronikají i do různýchprojevů, komentářů apod. Jako příklad uveďme tvrzení, že ubližovat stvoření(např. rozšiřováním výroby v automobilovém průmyslu) může sociálně pomáhatlidem (růst počtu pracovních příležitostí); neříká se, že je zde chyba vkoncepci sociálně ekonomického systému a v jeho „nastavení“.

K ekogramotnosti patří schopnost prožívat přináležitost kestvoření, žít s přírodou, znát svoje místo v celku – v přírodě, ve stvoření[1,17,18,27]. Je třeba budovat vztah kooperace s lidskou i mimolidskou součástístvoření; člověk nemusí vystupovat jako škůdce přírody, nýbrž jako spolutvůrce.Jako příklad může sloužit zalesňování či obecněji citlivé dotváření krajiny,může však jít i o takový tvůrčí akt, jakým by byla žádoucí transformace pravidelfungování sociálně ekonomického systému. Přirozeným důsledkem vědomísounáležitosti s celým stvořením je spontánní přístup ke sdílení přírodníhobohatství a z něho vyplývající odmítnutí liberálně ekonomického pojetívlastnictví.

Součástí ekogramotnosti je pokora a odmítání zbytečného násilí;určité, přirozené násilí je nutné a v přírodě běžně existuje a spoluzajišťuje rovnováhu (vzájemné požírání živočichů,potravní řetězce). Hranici mezi nutným a zbytečným násilím nelze přesnědefinovat (naprostá úcta k životu A. Schweitzera čipočínání vegetariánů jsou inspirující, avšak nelze je vydávat za normu). Obecněvytváření hranic je věcí osobního svědomí, osobní morálky a osobníodpovědnosti, která patří k plnému lidství [5,6,10,11-19,30,31,32].

Ekogramotnost se musí promítnout do životní praxe [8]. Projevuje se všeobecnýmomezením materiální spotřeby, zvláště nerecyklovatelných komodit (preferencevýrobků s dlouhou životností, omezení obalů a preference vratných, popř. aspoňrecyklovatelných) a energie (topení omezeně z hlediska prostoru i teploty,využívání tepelných izolací), tříděním odpadu, podporou recyklace, absolutnímupřednostňováním dopravy pěšky a na kole, omezením užívání auta či letadla jenna mimořádné případy apod. Mezi projevy ekogramotnostipatří i preference oprav před pořizováním nových věcí, rezistence vůči diktátumódy při obměňování šatníku či jiných předmětů, popř. při výběru cíle dovolené.

Ekogramotnost jako složka vzdělání se týká celého člověka, nejen jeho intelektu.Skutečná láska k Bohu, nejen z celého srdce a z cele duše, nýbrž i ze vší myslia síly, promítnutá do hluboké spontánní snahy dobře zacházet s tím, co On,Stvořitel, stvořil, a láska k bližnímu, k níž nutně patří sdílení zdrojů –božích darů, nejsou myslitelné bez osobního úsilí směřujícího k ekogramotnosti. Jejím důsledkem by měla být proměnačlověka, přijetí nového pohledu na svět, na přírodu, na stvoření. Vede k oněm„novým věcem“, které činí Ježíš (2 K 5, 17; Zj 21,5).

Literatura

1. Austin, R.C.: Baptized into Wilderness.A Christian Perspective on John Muir.Atlanta, John Knox Press1987.

2. Bouma-Prediger,J.: For the Beauty of theEarth. AChristian Visionfor Creation Care. Grand Rapid, MI.,Baker Academic 2001.

3. Brundtland, G.H.aj.: Naše společná budoucnost. (Zpráva světové komise pro životní prostředí.)Praha, ACADEMIA 1991.

4. Campolo, T.: How to Rescue theEarth without Worshiping Nature. Nashville, T. Nelson 1992.

5. Člověk a příroda: Bludný kruh. Heršpice,Eman 2001.

6. Daly, H: Toward aSteady-State Economy. San Francisco,Freeman 1973.

7. Dürr, H.P.: Živáa neživá hmota. Fyzikální kořeny života. Universum, 2003, č.1.

8. Ekologie na faře. Praha, Ekumenickáakademie 1997.

9. Fromm, E.: Mítnebo být? Praha, Naše vojsko 1992.

10. Gordonová, A. - Suzuki, D: Jde opřežití. Beroun, Baroko & Fox 1993. (Orig.: Gordon, A. - Suzuki, D.: It's a Matter ofSurvival. NorthSydney,Allen & Unwin 1990.)

11. Gore, Al: Země na misce vah.Praha, Argo 1994. (Orig.: Earth in The Balance. Boston, Houghton Mifflin 1992.

12. Heller, J.: Životní prostředí v pohledu biblickéhoposelství. In: Pozdní sklizeň. Praha, Advent-Orion 2000.

13. Heller, J.: Pojetí života v Písmu. In: Pozdní sklizeň.Praha, Advent-Orion 2000.

14. Heller, J.: Člověk – pastýř stvoření. In: Universum 16.

15. Keller,J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995.

16. Keller, J.- Gál, F. - Frič, P.: Hodnoty pro budoucnost. Praha,G+G 1996.

17. Kohák, E.:Zelená svatozář. Praha, SLON 1998.

18. Librová,H.: Pestří a zelení. Brno, Duha - Veronica 1994.

19. Lorenz,K.: Osm smrtelných hříchů. Praha, Pyramida 1990.

20. Lovelock, J.E.: Gaia. Nový pohledna život na Zemi. Prešov, Abies 1993.

21. Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers,J.: The Limits to Growth. New York, Universe Books 1972.

22. Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers, J.: Překročení mezí. Praha, Argo1995. (Orig.: Beyond the Limits. ChelseaGreen Publ. Co. 1992.

23. Mesarovic,M. - Pestel,E.: Menschheit am Wendepunkt.Stuttgart, Deutsche Verlag-Anstalt 1977. (Orig.: Mankind at theTurning Point.)

24. Mezřický, V.(ed.): Globalizace.Praha, Portál 2003.

25. Moltmann, J.: God in Creation. SCM Press 1985. (Česky:Bůh ve stvoření. Brno – Praha, CDK – Vyšehrad 1999.)

26.Nováček,P.: Chválí Tě sestra Země. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1998.

27. Norberg-Hodge, H.: Dávnébudoucnosti. Brno, Duha 1996.

28. Ondok, J.P.: Člověk a příroda. Kostelní Vydří,Karmelitánské nakl. 1998.

29. Schumacher, E.F.: Small is Beautiful. London, Sphere Books 1978. (Česky: Maléje milé. Brno, Doplněk 2000.)

30. Szőllős, J.: Kresťanstvo a ekológia. Bratislava, STUŽ/SR 2001.

31. Universumč. 16.

32.  Závods časem. Texty z morální ekologie. Praha, MŽP 1996.

Barbara Woodová

B. Woodová (1946), matkašesti dětí, dcera známého britského ekonoma německého původu Dr. E. F. Schumachera a neteř tvůrce maticové kvantové mechaniky WerneraHeisenberga, vystudovala ekonomii a historii a věnujese problematice rozvoje třetího světa

Přihledání odpovědi na otázku „Proč dochází k tomuto ekologickému zhroucení“ –k hynutí lesů vlivem kyselýchdešťů, k rozšiřování pouští, k znečišťování ovzduší, půdy, řek a moří, kcelkovému oteplování klimatu a k díře v ozónové vrstvě – jsme zůstali stát u slůvka „jak“, což je otázka vědecká atechnologická, otázka metod v průmyslové a zemědělské výrobě. Už jsmenepokračovali dál k úvaze „proč“.

Toto„proč“ je jednoduché a přivádí nás do rozpaků – slouží totiž našim přáním.Všechna ta zla, o nichž jsme uvažovali, jsou tady proto, že my chceme jejichprodukty. Bez naší spoluúčasti by neexistovala. Svět obchodu nabízí spoustupříkladů, jak mnoho věcí se přestalo vyrábět, protože je nikdo nekupoval.

A tak jsmev situaci, ve které by nám Ježíš patrně řekl, abychom se nestarali o třísku voku svého bratra a starali se o břevno v oku svém.

Když vyjadřujemesvé zděšení nad tím, jak elektrárny znečišťují ovzduší, jak zemědělci ničíúrodnou půdu a otravují nám vodu, udělali bychom lépe, kdybychom se rozpomnělina příběh ženy, přistižené při cizoložství. Patrně by nám Ježíš řekl: „Kdo zvás může první hodit kámen na elektrárnu, když chcete mít otočením vypínačeelektřinu za nejnižší možnou cenu a čekáte, že pojedete autem třeba kousíčekcesty, kdykoli se vám zachce? Kdo z vás může první hodit kamenem na farmáře,když chcete mít po celý rok bezvadné a co nejlevnější potraviny v největšímvýběru?“

Takto jetřeba uvažovat při každé činnosti, jež ohrožuje naši planetu, abychom odhalilisvou vlastní účast na jejím ničení. Tím neospravedlňujeme ty, kteří kvůli námznečišťují svět – Ježíš přikázal ženě, aby už nehřešila. Vybídl však ifarizeje, aby pohlédli sami na sebe – a to je výzva k pokání a k sblížení sJežíšem.

Zdá se, ženám Ježíš dává takové pozvání v dnešní krizi. Zve nás k hlubší lítosti nadnásilím v našich životech tím, že nám ukazuje nový rozměr tohoto násilí: jakjsme z každodenního života vyloučili Boha, neboť jsme si zvolili věci,které vedou k smrti, a ne věci, které vedou k životu. Je to výzva, abychomvnesli Boha do svého života, a zároveň nabídka nového, hlubšího míru. A myse obracíme z touto výzvou zpět k Bohu, aby vstoupil do našich životů. Játomu říkám „klást Boha do nákupního košíku“. Znamená to novým způsobemobjevovat násilí, jímž je náš život naplněn, a toto násilí krok za krokemodstraňovat tím, že budeme zkoumat, jak žijeme, co kupujeme, čeho užíváme a jakse to dotýká druhých od výroby až po spotřebu. Znamená to ptát se důsledně sámsebe: „Opravdu toto potřebuji k tomu, abych lépe sloužil Bohu a jeho pokoji?“

Pravý mír je dán těm, kdo stavějí Boha dostředu svého života. A postavit Boha do středu svého života znamená vést způsobživota, který je v harmonii s celým Božím stvořením.

Pak sedary míru stanou zřejmými. Jsou to dary Blahoslavenství. Šťastní mírumilovní –dnes můžeme říci: nenásilní – oni dostanou Zemi jako dědictví.

Jsou todary zdrojů světa, dostatečně bohatých pro potřeby všech, pro jejich výživu,přístřeší, pro vyjadřování a sdílení lásky.

Jsou darysvěta přírody, jak ji Bůh stvořil, dávající život, obnovující, očišťující,uzdravující – svěží čistý vzduch, sladká čistá voda, zdravá životodárná půda,hojnost v mořích i v lesích.

Jsouobsaženy v Janově vizi nového nebe a nové země. Zde Bůh žije mezi lidmi. Učinísi domov mezi lidmi; budou Jeho lidem a On bude jejich Bohem; Jeho jméno bude„Bůh s nimi“. Setře každou slzu s jejich očí. Nebude tam více smrti, ani zármutku,ani smutku. Svět minulosti pominul. Pak Sedící na trůnu řekl: „Nyní dělám celéstvoření nové“ (Zj 21, 3-5).

Výňatek z přednášky proslovené v Manchestru6. května 1989 přeložil Jiří Nečas

Meditace nad textem L 12,54-56

Lucas Vischer

Také (Ježíš) řekl zástupům: Když pozorujete,že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: „Přijde déšť“ – a bývá tak; a vane-lijižní vítr, říkáte: „Bude vedro“ – a bývá. Pokrytci, umíte-li posoudit to, covidíte na zemi i na obloze, jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas?

Vminulosti nebyla data z meteorologických měření, nebyly ani satelitní záběry.Přesto již v Ježíšových dobách si lidé vypěstovali schopnost předvídat počasína příští den. Kdo uměl příslušná znamení číst, byl s to říci, jaké počasí budedruhý den.

Ježíš znaltuto schopnost. Připomínala mu však něco podstatně důležitějšího – číst znamenídoby. Co je platno člověku, umí-li předvídat zítřejšípočasí, když není s to rozumět, co říká přítomnost o naší lidské budoucnosti?

Znameníhrají v lidském životě rozhodující roli. Znovu a znovu stojíme před otázkou,jak máme znamením, tedy událostem, jimiž v životě procházíme, rozumět. Může jíto nemoci, vítězství, porážky, zklamání atd. V podstatě ve všem, s čím sepotkáváme, může být skryto určité boží poselství. Jako v zrcadle poznáváme, kdojsme a kde se nalézáme. Skrytý hlas nám naznačuje, jakou cestu máme zvolit.Znamení nás vedou. Nebudeme-li je vnímat, ztratíme příležitost, kterouvytvářejí.

Co platípro jednotlivce, platí zde i pro lidstvo jako celek. Bůh k němu hovoří prostřednictvímznamení.

Již řadulet jsme varováni, že klimatický systém bude vychýlen ze současného rovnovážnéhostavu, neomezíme-li drasticky emise skleníkových plynů. Stále se stávázřejmějším, že jsme nastoupili sebevražedný kurs. Avšak pokračujeme vignorování znamení. Jako v Ježíšových dobách se spokojujeme s předpověďmizítřejšího počasí, avšak zavíráme oči před dlouhodobým nebezpečím. „Vypokrytci!“

Proč jetak obtížné číst znamení, která jsou sama o sobě tak zřejmá? Rozpoznat, coopravdu znamenají? Odpověď zní: Protože boží hlas se obrací proti dynamice našíživotní praxe. Bůh nás zve k životu v lásce, skromnosti a solidaritě. To ovšemznamená konversi, obrácení. Není normální první reakcí zavřít oči? Potíž je, žeje zavíráme před božím darem života. Prostřednictvím podobenství nás Ježíšvyzývá, abychom onu první reakci překonali, otevřeli se pro Boží znamení anaslouchali skrytému hlasu boží lásky.

Z něm. a angl. verze přeložil Jiří Nečas

V nakladatelství Vyšehrad vyšel na konci r. 2003 druhýdíl Ekumenického katechismu Heinze Schütteho nazvaný Církev všech křesťanů. Přibližme si jehoobsah krátkým úryvkem, věnovaným neteologickým překážkám ekumenické jednoty. – Profesor Heinz Schütte (* 1923) je katolický teolog a kněz; v letech 1975– 1979 byl teologickým poradcem Sekretariátu pro jednotu křesťanů v Římě. JehoEkumenický katechismus vyniká jasným výkladem společných i odlišných stanovisekhlavních křesťanských tradic i angažovaností pro teoretické a prakticképřekonání rozkolů mezi církvemi. Třetí a poslední díl Ekumenického katechismuby podle plánu měl vyjít za rok.

Společenstvíve víře – spojené s prohlášením, že dřívější vzájemná zavržení (už) druhoustranu nepostihují – je nutným a dostatečným předpokladem společenství církví.Ale dokonce i tam, kde je tento základ dán, mohou ještě trvat zábrany.Společenství církví může ztroskotat „například kvůli instituční nepružnosticírkví, podílejících se na ekumenickém dialogu...“ Síly, které zabránilyspojení církví i tam, kde bylo docíleno jednomyslnosti v ekumenickém dialogu,se ekumenická teologie snažila popsat jako „neteologické“, „sekulární“ nebojako „nedogmatické“ faktory.

Na pravoslavné straně ještě nejsou zahojenyhistorické rány, které způsobili před staletími bratři ve víře – západníkřesťané v době křížových výprav. – Ale: Neměla by mít křesťanská láskadostatečnou sílu překonat vznikající obavy, odpustit si navzájem ze srdce, jakoBůh odpouští nám, vyjít si vstříc a smířit se, jak to příkladně učinili ekumenickýpatriarcha Athenagoras a papež Pavel VI.?

Na katolické straně existuje shoda v tom, žesvoboda je možná ve všem, co se netýká zjevené pravdy. Je však velmi těžké se rozloučitse svými zvyky a v důvěře přenechat svobodu působení Ducha svatého (srov. Gal5). Mučedník Alfred Delp napsal tváří v tvářsmrti: „Zdá se, že si církve stojí samy v cestě charakterem svého historickyvyvinutého způsobu myšlení. Věřím, že všude tam, kde se v zájmu životanerozloučíme se svým způsobem života, nás dějící se dějiny zasáhnou jako blesksoudu a zkázy.“

Naevangelické straně se označuje teologie kříže jako charakteristický rys myšleníMartina Luthera, jako klíč k jeho teologii. Svouteologii Luther odečítá z kříže: „Událost kříže jeprototypem ospravedlnění.“ Zdůrazňuje: „Kříž samotný je naše teologie.“ V Malémkatechismu, který patří k luterským vyznavačským spisům, stojí: „Ráno, kdyžvstáváš z postele, požehnej se svatým křížem a řekni: Pomáhej Bůh Otec, Syn iDuch svatý. Amen.“ A večer podobně. Jaký poměr k tomu však má evangelickápraxe? Ačkoliv je znamení kříže symbolem jádra luterské teologie a ačkoli se tove vyznavačských spisech předpokládá, evangeličtí křesťané se tomu brání. Proč?Znamení kříže se považuje za „katolické“; a to je zjevně ještě těžkopřekonatelná zábrana. – Obavy různého druhu mohou zabránit sjednocení.

Rostoucíshoda v ekumenických dialozích sama o sobě tedy k cíli nevede. Je zvláštězapotřebí, abychom konali to, co nás spojuje. Je radostné, že dnescírkve poznávají „s novou vážností a novým nadšením svůj závazek vystoupitze vzájemné izolace,… aby spoluprací ve všech oblastech církevního životavydávaly společné svědectví.“

Heinz Schütte:Ekumenický katechismus II. Církev všech křesťanů, Vyšehrad, Praha 2003, str.185-186.

Johann Gregor Mendel (22. 7. 1822, Hynčice u Kravař – 6. 1. 1884, Brno), augustiniánský mnich a zakladatel moderní genetiky, se narodil na Moravě v německé rolnické rodině. Místní farář Schreiber, který byl „pro luteránské názory“ přeložen do Hynčic a založil tam ovocnářskou školu, pomáhal chlapci, který byl sice nadaný, ale na jehož studie neměla rodina peníze. Farář tehdy přesvědčil augustiniánského opata Cyrila Nappa (1792 - 1867), aby mladíka přijal do brněnského opatství. To bylo tehdy centrem spirituality, vědy, umění a pedagogiky, známé i daleko za hranicemi, a zároveň i zárukou, že se vědecky zaměřenému Mendelovi dostane vzdělání, které by mu jinak bylo zcela nedostupné.

V roce1843 Johann Mendel tedy vstupuje k augustiniánům a přijímá jméno Gregor. Studuje filosofii na Olomoucké universitě, teologii v Brně. Stává se knězem. Jak bylo zvykem u augustiniánů, zapojil se do pastorace, ze které byl však brzo uvolněn pro chatrné zdraví. Byl oblíbeným učitelem, nejdříve ve Znojmě a pak v Brně na průmyslovce. Nakonec však při studiu učitelství propadl ze zkoušek z biologie. Proto ho opat Napp poslal do Vídně na studium matematiky a fyziky u profesora Christiana Dopplera. Jde o známého objevitele efektu, který byl po něm nazván a který známe z denního života:letadlo nebo auto, které se k nám přibližuje, vydává vyšší zvuk, než když se od nás vzdaluje. Ve svých třiceti jedna letech se Mendel opět vrací do Brna jako učitel fyziky a biologie. Uspět u učitelských zkoušek se mu však nikdy nepodařilo.

Když ho opat povolal zpět do Brna, dal mu za úkol pomoci moravským šlechtitelům v objasnění pravidel dědičnosti. Pro ně bylo záhadou, že při křížení určitá vlastnost jakoby zmizela a opět se zase objevila. Mendelse rozhodl použít ke studiu hrách, protože s ním už se uskutečnilo mnoho pokusů v minulosti a na klášterní zahradě se snadno pěstoval. Při těchto pokusech stanovil základní zákony spojené s dědičností. Tyto jeho objevy zcela zapadly. Tři Mendelovy zákony – o uniformitě míšenců, o štěpení znaků, o volné kombinovatelnosti vloh – se staly úhelným kamenem moderní nauky o dědičnosti, základem šlechtění rostlin i živočichů a významnou součástí četných vědeckých oborů, především lékařství. Mendel umírá jako vědec neznámý. Teprve po 35 letech objevili jeho zprávu tři nezávisle pracující genetikové a uznali Mendelovo prvenství .

Ve svých 46 letech se neočekávaně stal opatem. Tato úloha zcela naplnila jeho život, ve kterém již nezůstalo místo pro další výzkum. Staral se tak o prosperitu, provoza činnost opatství, duchovní i intelektuální život komunity. Angažoval sev podpoře různých aktivit veřejného života, včetně Společnosti pro studium přírodních věd, jejíž založení sám inicioval. Byl zvolen do Národního zemědělského výboru. Od roku 1874 do konce svého života bojoval proti dani vložené na všechno klášterní jmění, která se používala na podporu náboženských aktivit a kterou považoval za protiústavní.

V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 6. ledna 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na brněnském Ústředním hřbitově do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval později Leoš Janáček.

Johann Gregor Mendel nebyl poustevník, náboženský ani vědecký. Zjevně byl dobrý učitel, více přítel než pán. Byl zaujatý svou prací, houževnatý a trpělivý. Skromný a zdrženlivý, s klidným chováním a ušlechtilým duchem, ohleduplný a dobrý. Miloval zvířata a ptáky. Byl dobrosrdečný se smyslem pro humor. Přesto nebyl ani sentimentální nebo romantický, ale praktický a bystrý. Příležitostně dával zdarma soukromé hodiny. Když se stal opatem, rozdělil svůj poslední učitelský plat mezi tři nejchudší chlapce ve třídě. Pomáhal uhradit výdaje za lékařské vzdělání svých dvou synovců.

Jeho vědecké stejně jako osobní spisy nejsou přesyceny svatostí. Svoji víru i svou vědu udržoval v rovnováze, nejspíše i pro svůj naprostý nedostatek filosofického zájmu. Je otázkou, co ho vedlo ke klášternímu životu, nejspíše opravdu možnost studovat a věnovat se vědě. Svým životem, naplněným tvrdou prací a velkou neokázalou láskou, však ukázal, jak se může naplnit křesťanský život.

 

Zdroje:

 

Science in Christian Perspektive The American Scientific Affiliation (ASA)http://www.asa3.org/ASA/PSCF/1985/JASA12-85Seeger3.html

Nakladatelství původní české encyklopedické literatury LIBRI http://www.libri.cz

Biotrin http://www.biotrin.cz

Počet absolventů bakalářskéhostudijního programu Teologie křesťanských tradic se v uplynulém roce rozrostlna 18. Dne 26. listopadu 2003 složili promoci v pražském Karolinu tři novíabsolventi. Jsou to: Ing. Pavla Friedrichová Sirůčková(téma bakalářské práce: Zkáza nebo naděje? Úloha křesťanů při řešení ekologickéotázky), Ing. Pavel Kočnar (Jak by se mohly vzájemněobohatit církve lidového a evange-likálníhotypu), Mgr. Jan Lata (Sudetští Němci a jejich odsun na stránkách církevníhotisku v letech 1945 –47).

Čtyřletý studijní programTeologie křesťanských tradic je možné studovat na Evangelické teologickéfakultě Univerzity Karlovy v Praze. Informace o přijímacích zkouškách naleznetena internetových stránkách fakulty (http://www.etf.cuni.cz) nebo na stránkáchInstitutu ekumenických studií v Praze (http://www.iespraha.cz).

Promoce bakalářského studia Teologie křesťanskýchtradic na Univerzitě Karlově – Evangelické teologické fakultě dne 26. listopadu2003 – děkovná řeč studentů, sestavená a přednesená Janem Latou:

Vaše magnificence, paneprorektore, spectabilis, pane děkane, honorabilis,pane promotore, vážení členové profesorského sboru, drazí rodiče, příbuzní,přátelé a hosté.

Je mi ctí, že mohu promluvit zaabsolventy dvou bakalářských studijních programů evangelické teologickéfakulty, kteří jsou dnes promováni. Jedná se o obor pastorační a sociálnípráce, jež je realizován ve spolupráci s Vyšší sociálně pedagogickoua teologickou školou Jabok, a dále o oborTeologie křesťanských tradic, který navazuje na činnost Institutu ekumenickýchstudií. Společným jmenovatelem obou uvedených oborů a posláním nás, jejichabsolventů, je povolání ke službě v každodenním životě.

Absolventi oboru Pastorální asociální práce by měli být teoreticky i prakticky připraveni na práci v řaděvýchovných a sociálních zařízení státních, soukromých i církevních. Svojipráci by měli umět zařadit do širších souvislostí a prosazovat v ní křesťanskéhodnoty úcty ke každému jednotlivci, obětavost, toleranci a duchovní zakotvení.

Absolventi oboru Teologiekřesťanských tradic již většinou pracují v jiném oboru a teologie je proně velmi významným a obohacujícím doplňkem k tomuto oboru tak, aby mohlikvalifikovaně sloužit, zpravidla ve svém volném čase, v církvích i ve společnosti.Protože zastupuji tento méně početný studijní program, dovolte mi k němuříci ještě několik osobních slov. Začíná jej studovat široké spektrum lidí,ovšem mnozí jej, díky jeho náročnosti, druhému studiu či povolání a přeceněnívlastních sil, nebyli schopni dokončit. Pro ně všechny ale myslím byl pobyt naEvangelické teologické fakultě a Institutu ekumenických studií nesmírnýmobohacením, který otevřel jejich obzory, donutil o mnoha otázkách víry akřesťanství smýšlet jinak, sblížil je s bratry a sestrami z dalších církví.Porozumění různorodosti církví jako obohacující skutečnosti, pochopení, ževlastní samospasitelnost a lhostejnost vůči ostatním denominacím, je omezujícía zhoubná, je pro mě největší zkušeností, kterou jsem při studiu učinil. Totopoznání, je pro nás absolventy, ale i ty, co naše řady předčasně opustili,silným impulsem ke skutečné ekumenické vstřícnosti a práci sblížení, snad ijednotě křesťanů.

Zatímco magisterské studijníprogramy teologických fakult jsou zejména určeny pro budoucí duchovníjednotlivých církví nebo pro od-borné teology, námi vystudované bakalářské programyjsou zaměřeny na přípravu laiků pro službu v církvi a ve světě. Toto rozlišenívychází ze zkušenosti, že dnešní společnost a církve potřebují vedle farářů iodborně vzdělané křesťany, kteří se buď v rámci svého civilního povolání, nebospolu s ním budou věnovat praktické službě a budou přispívat k většímua fundovanějšímu zapojení laiků v životě církví

Čeká nás tedy zřejmě dostatekpráce.

Dovolte mi v této chvílivyjádřit naše poděkování a vděčnost všem těm, kteří nám během našeho studiapomáhali.

V první řadě bych rád poděkovaltěm, bez nichž bychom nejen že nebyli dnes zde, ale bez nichž bychom nebylivůbec – tedy našim rodičům. Často to byli právě oni, kdo nás podporovali apomáhali nám při našem studiu radou, příkladem, a v neposlední řadě i hmotnýmzpůsobem.

Mnozí z nás již našli svéživotní partnery, jejich trpělivost, kterou s námi měli, když jsme pozornostnevěnovali jim, ale učení, nás naplňuje vděčností.

Za přispění k našemu úspěchuděkujeme také našim sourozencům, ostatním příbuzným a přátelům. Jejich slovopodpory pro nás znamenalo velmi mnoho.

Zejména pak děkuji všemprofesorům a vyučujícím na fakultě za všechny vědomosti, které nám často i nadrámec svých povinností předávali. S mnohými z nich jsme navázali srdečné vztahya přátelství, utvořili jsme společenství, které doufám zůstane i v budoucnudobrým zázemím pro naši práci.

Rád bych vyjadřuji svojivděčnost Evangelické teologické fakultě, která neváhala tyto dva bakalářskéobory začlenit do svého svazku, myslím že pro všechny zúčastněné jde oobohacující zkušenost. Kooperace Jaboku a Evangelickéteologické fakulty je dobrým příkladem konkrétní plodné spolupráce evangelíků akatolíků. Doufám, že společenství s fakultou se bude i nadále prohlubovat astudenti obou oborů budou účastni na jejím intelektuálním kvasu.

Naším studiem jsme získalimnoho cenných hřiven, které doufám nezůstanou nerozmnoženy.

Evangelická teologická fakulta UK nabízí v AR 2004/2005
tyto studijní obory:

magisterské:

- Evangelická teologie jednooborová – pětileté studium v prezenčníformě

- Evangelická teologie/filozofie – pětileté studium v prezenčníformě (ve spolupráci s FF UK)

 

bakalářské:

- Teologie křesťanských tradic – čtyřleté studium v prezenčníformě

- Pastorační a sociální práce – tříleté studium v prezenční formě(ve spolupráci s VOŠ Jabok)

- Pastorační a sociální práce v kombinované (dálkové) formě –tříleté studium (ve spolupráci s VOŠ Jabok)

 

Podrobné informace naleznouzájemci na: http://www.etf.cuni.cz nebo v publikaci „Jak na vysokou školu?“,případně v rámci Dne otevřených dveří dne 19.1.2004 od 12 do 18 hodin.Přihlášky se přijímají do 29.2.2004, přijímací zkoušky se konají v červnu2004.

V rámci liturgického seriálu v tomto roce vám budeme nabízet vzory úplných textů liturgií pro různé příležitosti. Budou to tentokrát liturgie neeucharistické (bez večeře Páně), které nejsou vázány na předsedání ordinovaného služebníka církve. Vzory jsou využitelné při slavení v široké ekuméně. Volně navážeme na ročník 2002, kdy jsme již zveřejnili např. liturgii pokání dle B. Boušeho (2/2002), velkopáteční liturgii podle návrhu německé biskupské konference (4/2003), biblickou křížovou cestu podle anglikánské předlohy (4/2003), limskou liturgii obnovy křtu (10/2002) nebo vlastní návrh ekumenické půlnoční vánoční liturgie (12/2002).

V tomto roce hodláme nabídnout předlohy, které pracují se dvěma liturgickými nástroji – světlem a tichem. Uvažujeme nabídnout jednu liturgii pokání, bohoslužbu „Sedm posledních slov Ježíše na kříži“, letniční vigilii, anglikánskou ranní a večerní modlitbu, některé z liturgií katechumenátu (exorcismus, předání symbola), liturgii obnovy ministérií, obnovy manželství a liturgii pro nemocné. Začínáme „ekologickou“ večerní liturgií, která byla slavena v rámci semináře zájemců o teologii na téma „Křesťan a ekologie“ 28.11.2003 pořádaného Institutem ekumenických studiív Praze. Tančila absolventka Jaboku Marta Německá.

Večerní „ekologická" liturgie

Předsedající: Bože, pospěš mi na pomoc.

Všichni: Slyš naše volání.

Předsedající: Naše pomoc je ve jménu Páně

Všichni: neboť on stvořil nebe i zemi.

Hymnus O Lord, hear my prayer (Ž 143; Taizé)

O Lord, hear my prayer, O Lord, hear my prayer. When I call answer me. O Lord, hear my prayer, O Lord, hear my prayer. Come and listen to me.

Úvodní modlitba

Předsedající:

Zapal v nás, Bože, oheň své lásky;

chceme se očistit od všeho, co nás od tebe vzdaluje

a tak být připraveni vejít do tvé blízkosti

a chválit tě nyní i na věky.

Všichni: Amen.

Žalm 104, 1-23

Všichni:

Laudate Dominum, laudate Dominum, omnes gentes, alleluia! (2x) (Taizé)

1. chór: Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj,

jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností.

2. chór: Halíš sesvětlem jak pláštěm,

rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.

Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš

a vznášíš se na perutích větru.

Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy.

Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.

Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody;

pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.

Když vystoupila horstva, klesly doúdolí, do míst, která jsi jim určil.

Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjíznovu zemi.

Všichni:

Laudate Dominum, laudate Dominum, omnes gentes, alleluia! (2x) (Taizé)

Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou.

Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasížízeň.

Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech.

Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla.

Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk,

a tak si ze země dobýval chléb.

Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.

Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil.

A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.

Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany.

Učinil jsi měsíc k určování času,slunce ví, kdy k západu se schýlit.

Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří;

lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy.

Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku.

Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému

jako byla na počátku, nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

Všichni:

Laudate Dominum, laudate Dominum, omnes gentes, alleluia! (2x) (Taizé)

Žalm 104, 24-35

Jubilate Deo omnis terra. ServiteDomino in laetitia. Aleluja. Aleluja, in laetitia. (Taizé)

Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsiučinil moudře;

země je plná tvých tvorů.

Tu je veliké a širé moře:

hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých,

plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl.

Jubilate Deo omnis terra. Servite Domino in laetitia. Aleluja. Aleluja, in laetitia.

A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm;

rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytíse dobrým.

Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou,

v prach se navracejí.

Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu,

a tak obnovuješ tvářnost země.

Hospodinova sláva potrvá věčně!

Hospodin se bude radovat ze svéhodíla.

Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouříse z nich.

Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život,

svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu.

Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost.

Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou!

Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému

jako byla na počátku, nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

Jubilate Deo omnis terra. Servite Domino in laetitia. Aleluja. Aleluja, in laetitia.

Kantikum Fp 2, 5-11

On je Pán, on je Pán. Ježíš Kristus z mrtvých vstal a on je Pán.

Každé koleno ať poklekne a každý jazyk vyzná:

Ježíš Kristus je Pán.

(Tradicional, Tom Fettke)

Ježíš Kristus byl způsobem bytí roven Bohu,

a přece na své rovnosti nelpěl,

nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka,

stal se jedním z lidí.

A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt,

a to smrt na kříži.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,

aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno

- na nebi, na zemi i pod zemí –

a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

On je Pán, on je Pán. Ježíš Kristus z mrtvých vstal a on je Pán.

Každé koleno ať poklekne a každý jazyk vyzná:

Ježíš Kristus je Pán.

Čtení Iz 55, 8-13

"Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal."

"S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno."

Ticho pro rozvažování o přečteném (zůstanou svítit pouze svíce)

Liturgický tanec (klavírní doprovod)

(rozsvícení světel)

Magnifikat (Miloš Rejchrt)

R.: Má duše Boha velebí, chválu vzdává.

Pánem je nejen na zemi, buď mu sláva.

1. Opuštění budou slouti lidem tvým,

/: poníženým dáváš vládnout královstvím. :/

2. Ztrápení a chudí vyjdou z nesnází

/: bohatý a pyšný s prázdnou odchází :/

3. Až do prachu srážíš mocné na trůnu

/: a odnímáš pyšnym meč ikorunu. :/

4. Pro lačné stůj hojný připravený máš

/: žíznivým pak plný kalich naléváš :/

Přímluvy

Předsedající: Bůh svěřil lidem přírodu a celé stvoření jako dar své lásky.

Prosme ho, abychom tento dar vděčně přijímali a odpovědně

s ním zacházeli.

Lektor: Pomoz církvím, abyvedli lidi k vnitřnímu obrácení

a k obnově ztraceného vztahu k tobě, tvůrci a Pánu.

Kyrie eleison. (zpěv)

Dej ať se v přístupu k ohrožené přírodě neřídíme zištnými

a sobeckými zájmy.

Kyrie eleison.

Za odstranění pýchy a nevěry z lidských srdcí,

abychom uznali závislost na tvé pomoci.

Kyrie eleison.

Za odvahu k pokání a nápravě všech škod, které jsou páchány na přírodě, rostlinách i zvířatech, na půdě, ovzduší i vodách naší planety.

Kyrie eleison.

další prosby ze shromáždění

Otče náš

Závěrečná modlitba - improvizuje předsedající

Předsedající: Dobrořečme Pánu.

Všichni: Bohu Díky.

Bern (KAP) Churskýbiskup Amedee Grab odmítlvýtku, že se ve své diecézi provinil proti církevnímu právu tím, že dovolillaická kázání. Je legitimní, že laičtí teologové káží během bohoslužeb slova,cyklů promluv či pobožnostech. V rámci eucharistické slavnosti se tak neděje,řekl Grab pro internetové radioradio.kath.ch.Konservativní lidové hnutí Pro Ecclesia sdělilo vnejnovějším vydání švýcarského katolického týdeníku, že Grabbyl Vatikánem napomenut po stížnostech, které podalo toto hnutí. Podle Pro Ecclesia je laické kázání vážným nešvarem, protože kázáníje součástí liturgie a podle katolického církevního práva přísluší tedy jenknězi nebo jáhnovi.

Grab na toodpověděl, že nezanedbal potírání tohoto nešvaru. Organizace si mezi jinýmstěžovala na to, že při tradiční pouti curyšských katolíků do Einsiedelnu začátkem července kázala teoložka. Biskuppopřel, že by si v otázce laického kázání dopisoval s Vatikánem. Ale pravidelněv Římě o různých problémech včetně uvedeného diskutoval. Zároveň připomněl, ževe Švýcarsku je obvyklé, že církevní povolení k promluvám (missio canonica) je udělovánopastoračním asistentům. Neplatí to ovšem pro kázání během eucharistickýchbohoslužeb.

Především v německy mluvící části Švýcarska však částečně zakořenilapraxe, která církevnímu právu odporuje. Grab sámpotvrdil, že nikdy neměl za nemožné, aby letitý nebo velice vytížený knězučinil výjimku a dovolil kázat laikovi. Nikdy však sám neknězi či nediákonovi nedal příkaz kázat při eucharistii. Co je zpochopitelných důvodů přípustné, není ještě principiálním rozhodnutím.

Římská universita vyznamenala kontroverzního teologa

Řím (KAP) U příležitosti svých 80. narozenin byl vyznamenán papežskou universitou Gregoriana belgický jezuitský teolog P. Jacques Dupuis. Během slavnostního aktu ve Velké posluchárně této univerzity byl představen sborník In Many and Diverse Ways (Mnoha a rozličnými cestami), sestavený na počest Jacquese Dupuise, jehož první exemplář byl zároveň slavnostně jubilantovi odevzdán. Slavnosti na počest nejvýznamnějšího průkopníka mezináboženského dialogu a teologie náboženství se zúčastnil také předseda papežské rady pro mezináboženský dialog, arcibiskup Michael Fitzgerald.

Dupuis byl v minulosti kritizován vatikánskou Kongregací pro nauku víry. Ta mu vytýkala, že jeho kniha z roku 1997 Na cestě ke křesťanské teologii náboženského pluralismu obsahuje pasáže, které jsou mnohoznačné a obtížné a tak zeširoka pojaté, že čtenáře mohou přivést k omylným a nebezpečným názorům. Následkem procesu, který byl proti němu zahájen, se musel Dupuis v roce 1998 vzdát vyučování na Gregorianě. Konflikt se mezitím vyřešil tím, že Dupuis podepsal Kongregaci pro nauku víry několik dogmatických prohlášení a knihu, jejíž vydávání bylo zastaveno, doplnil v požadovaném směru. Kardinál Franz König se za teologa několikrát zasadil, stejně tak generální představený jezuitů, P. Peter-Hans Kolvenbach.

Spory o zrovnoprávnění homosexuálních svazků v USA

Washington (KAP) Dvě třetiny amerických respondentů se v anketě vyjádřilo proti zrovnoprávnění homosexuálních partnerských svazků s manželstvím. Okolo poloviny dotázaných by ale akceptovalo právní legalizaci takovýchto sňatků.

Před nedávnem rozhodl vrchní soud v Bostonu, že dosavadní zákaz svazků osob stejného pohlaví se příčí ústavě státu Massachusetts. Ta odmítá vytváření občanů „druhé třídy“a požaduje rovnoprávnost všech lidí. Stejné postavení manželství a homosexuálních svazků v USA existuje doposud pouze ve státě Vermont.

Ostré kritiky se rozsudku dostalo od katolické církve. Toto alarmující rozhodnutí by měli zákonodárci kdobru celé společnosti vzít co nejdříve nazpět, prohlásil bostonský arcibiskup Sean O'Malley. Také president George Bush rozhodnutí soudu kritizoval. Manželství je posvátným svazkem muže a ženy, tvrdí Bush. Vrchní bostonský soud podle něho tento důležitý princip porušil a on sám udělá vše pro to, aby posvátnost manželství obhájil.

Interkomunio: teologové vyzývají k trpělivosti

Mnichov (KAP) Mnichovský katolický teolog Peter Neuner a evangelický fundamentální teolog Gunther Wenz vyzvali k trpělivosti v otázce společné večeře Páně mezi katolickými a evangelickými křesťany. Cílem není totiž jen společná účast na eucharistii, ale úplná jednota církve, řekl Neuner na slavnostním shromáždění Technické university v Mnichově. Katolická zdrženlivost v této otázce neznamená malý zájem na ekumeně, řekl. Dále Neuner poukázal na to, že neexistence eucharistického společenství souvisí s rozdílným pojetím úřadu v evangelických a katolické církvi. Teologové obou konfesí již ale v této otázce dosáhli hlubokého oboustranného poznání.

Neunertaké řekl, že je překvapen, jak uboze se zacházelo s duchovním Gottholdem Hasenhüttlem. To, co měl tento kněz provést na ekumenickém Kirchentagu v Berlíně v létě 2003, se často děje ve značném počtu farních společenství každou neděli. Hasenhüttl totiž pozval ke komuniu také evangelické křesťany. Proti jeho sesazení protestoval ve Vatikánu i trevírský biskup Reinhard Marx.

Fundamentální teolog Wenz potvrdil, že evangelické církve musí vůči katolíkům postupovat s trpělivostí a nabídnout pomoc v interpretaci. Stejně tak by měly posílit základy svého přesvědčení, že každý pokřtěný křesťan může přistupovat k přijímání.

Belgický biskup: Jáhenky nebyly definitivně zamítnuty

Brusel (KAP) Biskupu Rogeru Vangheluwehovi z Brugg se ve Vatikánu podle jeho slov nedostalo výslovného odmítnutí jeho přání světit diákonky. Vangheluweovy argumenty byly ve Vatikánu vyslechnuty. Ovšem zároveň bylo biskupovi dáno najevo, že zodpovědní činitelé nevidí v církvi pro jáhenky místo. Papež Jan Pavel II. se k jáhenkám ve své promluvě před belgickými biskupy nevyjádřil. Vangheluwe požadoval zavedení diákonek v římskokatolické církvi už po vícekrát. Vatikánská mezinárodní teologická komise se proti svěcení diákonek vyslovila již na podzim 2002.

Kardinál König: Dva papežové nejsou dobré řešení

Vídeň (KAP) Kardinál Franz König řekl ve svém interview pro rakouský list Kurier, že je správné, když papež Jan Pavel II. přes své chatrné zdraví zůstává v úřadě. Ve svém prvním velkém interview po uzdravení z nehody a operace tvrdí vídeňský arcibiskup na odpočinku, že jistě není dobrým řešením existence dvou papežů, jednoho aktivního a druhého na penzi. Protože se někdo může postavit za jednoho, jiný se může postavit za druhého. Otázkou je, jak dalece je papež schopen řídit velký vatikánský aparát a jak dalece se už tento úřední aparát osamostatnil.

Štýrský Hradec: Katolíci pomáhají pravoslavným

Štýrský Hradec (KAP) Katolická farnost Nejsvětější krve Páně ve Štýrském Hradci (Graz) nabídla pravoslavným pohostinství v bývalém farním kostele na centrálním hřbitově. Ve všední dny slouží tento kostel katolické farnosti, zatímco ve svátky a neděle bude v budoucnu využíván místní srbsko-pravoslavnou obcí. Pro neliturgické setkávání poskytla městská fara Srbům ještě společenské místnosti, sakristii, farní kancelář a společenský sál. Toto gesto ekumenické sounáležitosti se uskutečnilo díky zprostředkování hradeckého biskupa Egona Kapellariho. Křesťané mají poznat, že katolicita církve stojí v protikladu ke každému nacionalismu, který by měl tendenci likvidovat náboženskou a kulturní identitu jiného národa. Ve Štýrsku nyní žije okolo 10tisíc srbsko-ortodoxních křesťanů, největší část z nich právě ve Štýrském Hradci.

USA: Bostonský arcibiskup prodává arcibiskupský palác

Washington (KAP) Římskokatolická arcidiecéze v Bostonu prodává arcibiskupskou residenci, aby byla schopna odškodnit oběti sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Cena reprezentativní budovy z dvacátých let spolu s přilehlým parkem je odhadována na 600 milionů korun. Celkově má arcidiecéze zaplatit v přepočtu více než 2,1miliardy korun. Velká část bude zaplacena z pojistek. Prodejem paláce chce diecéze ukázat, že platby nepůjdou z darů nebo farních sbírek. Arcibiskup Sean O'Malley se odstěhoval z třípatrové budovy již před několika měsíci do menšího bytu v blízkosti katedrály. V Bostonu skandál se sexuálním zneužíváním v katolické církvi vlastně započal. Kardinál Bernard Law, kterému bylo vytýkáno, že proti provinilým kněžím dostatečně nezakročoval, byl ze svého úřadu předčasně odvolán v prosinci 2002.

Maďarsko: církve pranýřují zbídačování

Budapešť (KAP) 700 až 800 tisíc Maďarů žije v nejhlubší bídě, sdělil ekonom prof. Janos Ladanyi na zasedání církevní komise pro spravedlnost a mír Iustitita et Pax v Budapešti. 30 % ztoho jsou Romové, kteří ve srovnání s běžným obyvatelstvem jsou bídou postiženi daleko častěji. 40 % maďarských Romů žije v bídě, 60 % nemá žádné stálé zaměstnání a jen 20 % není chudobou postiženo v žádném směru. Jako nebezpečnou tendenci označil Ladanyi skutečnost, že chudobou je postihováno čím dál tím víc mladých lidí. Hospodářský růst sám o sobě bídu v Maďarsku neodstraní. K tomu by měla sloužit různá sociální opatření. Janos Gojak, vicepresident komiseIustitia et Pax, se vyslovil pro důraznější zohlednění katolického sociálního učení v Maďarsku, které tam prozatím není příliš známo. Svoboda i hospodářství mají své hranice, jak se ukazuje při kritice vládnoucího systému. V Maďarsku panuje kapitalismus ve své nejdivočejší formě.

Globalizace se také projevuje nejhůře tam, kde není rozvinuto tržní hospodářství, řekl prof. Peter Akos z Ekonomické university v Budapešti. Tím je postiženo právě Maďarsko. Těch několik let po politickém obratu je příliš málo k společenskému vyrovnání. Platí, že pokud se vědomí solidarity více zakotví v myšlení obyvatelstva, pak se bude moci lépe vypořádat s rozmáhající se chudobou. Evropskou unii označil Akos za způsob obrany před globalizačním rozpínáním USA, avšak ne za řešení pro maďarské problémy.