Jan Spousta

Pozornost už nejen náboženské veřejnosti vyvolaly vyhrocené spory ve dvou významných českých náboženských společnostech: židovské a husitské. V obou případech vyhrocené osobní a mocenské spory a s velkou pravděpodobností i majetkové zájmy vedly až ke skandálnímu chování čelných představitelů těchto náboženských obcí. Zvědavá a senzacechtivá média se skandálů ujala, a tak nešťastné spory přispívají nejen k poklesu prestiže dvou náboženských společností, ale i k očernění náboženství jako takového: Jací jsou to věřící, když se k sobě takto chovají, ptá se jistě leckdo.

Různé spory nejsou nic neobvyklého. Ve světských organizacích, zaměřených na moc, prestiž a zisk, dokonce konflikt bývá často vědomě zabudován do základů organizace: spory politiků, střety různých skupin akcionářů atp. Zároveň však jsou k dispozici metody, které mají zabránit a většinou skutečně brání, aby konflikt nepřekročil určité meze. Jsou zde pevně dané řády, předpisy či zákony, kterých by se všichni členové organizace měli držet a které by měly být tak kvalitně napsané, aby umožňovaly hladké fungování. A ještě důležitější je odpovědnost a demokratickévědomí většiny členů organizace. To znamená, že se lidé snaží přihlížet k obecnému a dlouhodobému prospěchu své organizace a dokáží své spory řešit v klidu a čestnými metodami: vyjednáváním, hlasováním nebo rozhodnutím legitimní autority.

Dívám-li se zpět na posledních patnáct let, nemám pocit, že by se nezvládnuté spory náboženským organizacím vyhýbaly. Židé a husité nejsou totiž bohužel zdaleka první. Přitommáme my věřící k dispozici všechny prostředky, které používají světské organizace, a nadto bychom ještě přinejmenším teoreticky měli disponovat vyšší sounáležitostí a vyššími etickými standardy. Proč tedy tolik problémů?

Pokusme se alespoň naznačit odpověď. Především bývá oslaben vnitřní život organizací. Lidé spolu málodiskutují o věcech obecného zájmu, neradi přebírají odpovědnost, nemají "nacvičenou" a zažitou vnitrocírkevní demokracii - včetně vnitrocírkevní kontroly a vnitrocírkevní kritiky. Dále bývají špatně napsané statuty náboženských společností a celkové slabá organizační struktura: to - spolu s nečetným a přestárlým členstvem- umožňuje jedinému neschopnému nebo naopak všeho schopnému vedoucímu představiteli napáchat své organizaci nesmírné škody. A za třetí zde je pramalý zájem společnosti a médií o vnitrocírkevní dění. S výjimkou papežského pohřbu nebo zvlášť šťavnatých skandálů se naše média o dění v oblasti náboženství nezajímají o nic více než o dění v klubech turistů.

Náš redakční názor na příčiny jedné konkrétní krize přinášíme na další stránce. Je však na nás všech, abychom se pokusili předejít možným krizím dalším.

Dále si dovoluji upozornit na článek Ivany Macháčkové o transplantacích z etického hlediska. Téma transplantací je ve srovnání s jinými bioetickými problémy považováno často za celkem vyřešené a bez velkých sporů. Je tomu opravdu tak?

A nakonec liturgika. Pavel Hradilek napsal článek o starých římských "tituli", což je téma zdánlivě spíše archeologické. Při bližším prozkoumání nás ale odlišnosti antické a současné církve mohou vést k velmi hlubokému zamyšlení o praxi nejen liturgické. Sigisbert Kraft pak vzpomíná na dějiny liturgického hnutí a především vypočítává jeho trvalé přínosy. Příjemné letní čtení!

 

Skandální spory, které otřásají Církví československou husitskou, mají jednoho hlavního aktéra: jejího současného patriarchu Jana Schwarze. Samozřejmě je CČSH stejně jako většina ostatních českých církví plná problémů, často pocházejících z dob komunismu, ne-li ještě starších. Nelze tedy ani zdaleka říci, že za všechny problémy v CČSH může patriarcha. Přesto se podle všeho zdá, že právě on svým nešťastným a konfrontačním postupem stávající problémy vyhrotil a navíc vytvořil řadu nových.

Jan Schwarz (nar. 1958) byl patriarchou Církve československé husitské zvolen v září 2001. Už jeho zvolení bylo provázeno rozpaky. V době volby měl totiž záznam v rejstříku trestů za zaviněnou dopravní nehodu, při které bylo několik raněných. Byl dvakrát rozvedený a potřetí ženatý.

Svoji službu uchopil spíše jako manažer či politik a ne jako bratr - první mezi rovnými. V rozporu s tradicí CČSH chápe sám sebe jako biskupa nad biskupy i celou církví. Odmítá naslouchat kritickým hlasům ve své církvi. K likvidaci odpůrců užívá nevybíravých prostředků.

V září 2003 bylo nalezeno v zasedací síni ústřední rady odposlouchávací zařízení. Kdo je tam umístil a proč se dodnes neobjasnilo. Schwarz této situace využil proti nepohodlným zaměstnancům ústředí (Dr. H. Bastlová a další).

V poslední době patriarcha mediálně napadá jednotlivé obce své vlastní církve (jako sv. Mikuláš v Praze) , její diecéze (Brno, Hradec Králové) nebo osoby (Mgr. E. Mikuleckou) a obviňuje je veřejně z různých pochybných finančních či majetkových transakcí nebo dokonce z kriminálních činů. Tyto zprávy se dosud ukázaly jako nepodložené a nepravdivé. Patriarcha znevěrohodňuje řadu legitimních církevních orgánů (revizní výbor, kárný výbor, církevní zastupitelstvo, biskupský sbor, ústřední radu, právní radu) a pohrdá jimi. Má vlivné styky s médii a snaží se na svou stranu strhnout veřejnost i neinformované věřící vlastní církve. Tvrdí, že "pravdivě informuje o tom, co se v církvi skutečně děje".

Útoky mají možná odvést pozornost od podezření, kterým musí patriarcha čelit a které jsou ve fázi vyšetřování. Minulý rok v prosinci dostalo po jednání církevního zastupitelstva asi 15 členů (považovaných za oponenty patriarchy) velmi hrubé, výhružné a urážející SMS zprávy. Policejní vyšetření prokázalo, že byly odeslány z mobilního telefonu patriarchovy asistentky. Dále je patriarcha vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry (finanční dar ze zahraničí nechal údajně převést na svůj osobní účet).

Ústřední rada CČSH 14. května 2005 dočasně zbavila patriarchu ThDr. Jana Schwarze všech jeho funkcí a služeb do úplného dořešení věci na k tomu svolaném mimořádném sněmu CČSH. Ten se sejde 25. června 2005. Patriarcha ovšem pravomoc Ústřední rady CČSH k tomuto kroku neuznává, a může se přitom opřít o právní názor Ministerstva kultury. Výsledkem je stav blížící se schizmatu, kdy není zcela jasné, kdo vlastně církev v současné době reprezentuje.

Další informace ocelé kauze lze nalézt na oficiálních webových stránkách CČSH na adrese http://ccsh.cz/new/default.asp. Názory samotného patriarchy si lze přečíst například ve velkém rozhovoru, který dal Lidovým novinám 9. května; je uveřejněn na http://lidovky.centrum.cz/domov/clanek.phtml?id=353031.

I když popisované události jsou politováníhodné a celá věc poškozuje nejen CČSH, ale všechny křesťany, přesto situace není beznadějná. Věřme, že církev dokáže své problémy sama vyřešit a získá dostatek protilátek, aby se podobné katastrofální spory neopakovaly. Výsledek jednání sněmu bude testem, zda církev založená na demokratických principech zvládne i tak závažnou krizi. CČSH se nemůže spolehnout na žádný Vatikán, Lamberth či Fanar, a je tedy odkázána zcela sama na sebe.

Při volbě Jana Schwarze demokracie podle všeho selhala. Nyní je šance to napravit. Dobrý výsledek je důležitý i pro ostatní církve, zvláště ty, které demokracii odmítají. Domníváme se, že existuje velká naděje ke zdárnému řešení situace. Opíráme tuto naději o zkušenosti s řadou poctivých věřících CĆSH, obětavých a spolehlivých, a s řadou velmi spirituálních a vzdělaných služebníků této církve.

Každá krize, i když je velmi nepříjemná, je zároveň i nadějí pro změnu k lepšímu. Kéž ji Hospodin dá CČSH zakusit!

Seminární práce z křesťanské etiky studentky 4. ročníku bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic ETF UK. Práce byla redakčně upravena a byly vynechány poznámky.

1. Úvod

Pokroky v biologii a medicíně přináší lidstvu nejen nové možnosti jak zlepšit kvalitu i délku života, jak léčit nemoci dosud nevyléčitelné, ale i řadu nových etických problémů aotázek. Ptáme se, zda se má a smí omezovat lidské poznání, zda máme a smíme omezit využití některých nových poznatků, ptáme se, zda smíme vše, co umíme. Odpovědi na tyto otázky jsou rozmanité a zahrnují i oba fundamentální názory, tj. od představy, že smíme vše, co umíme, že pro člověka žádná etická hranice poznání neexistuje, až po názor, že stvoření je posvátné a že do něj člověk nesmí nijak zasahovat. Jedná se zejména o tak aktuální otázky, jako je příprava a využití geneticky modifikovaných organismů, ať již mikroorganismů, rostlin či živočichů, a zejména o klonování.

Přestože názory na tyto nové etické otazníky jsou různé, je v řadě zemí legislativně omezeno využití lidských embryí pro přípravu buněčných linií a zakázáno klonování člověka.To ukazuje, o jak závažné problémy se jedná.

Jednou z oblastí moderní medicíny, která je v poslední době tak trochu ve stínu nových genetických metod, je transplantace orgánů. Už jsme si zvykli na to, že je možné přenést orgány z jednoho člověka do druhého, dokonce i z některých zvířat do člověka. Víme, že s tím jsou spojeny problémy s možným nepřijetím orgánu, ale že tyto problémy jsou díky moderní imunologii do značné míry řešitelné. Pokud někdo z našich blízkých není nemocen tak, že by potřeboval výměnu některého z orgánů, moc se o tuto oblast medicíny nezajímáme.

Transplantace zachraňují mnoho životů a pro řadu nemocných jsou jedinou, poslední nadějí. I tato oblast medicíny však vyvolává řadu etických otázek. Týkají se zejména dárců - jejich souhlasu či souhlasu členů rodiny a definice okamžiku smrti, kdy už orgány mohou být vyjmuty. Týkají se i živých dárců, kteří dobrovolně chtějí darovat párový či regenerující se orgán. Týkají se i příjemců, jejich souhlasu a případného vlivu cizího orgánu na psychiku příjemce, zejména, jednalo-li by se o orgán zvířecí. Týkají se také, a to v nemalé míře, výběru příjemce při chronickém nedostatku dárců - jde tedy i o záležitost sociální. A v neposlední řadě i ekonomickou, neboť transplantace jsou finančně velmi náročné. Všechny tyto otázky musí být pečlivě zváženy dříve, než se můžeme pokusit odpovědět na otázku, která je v názvu této práce "Máme právo na náhradní orgány?"

2. Etické otázky související s dárcem orgánů

Orgány k transplantaci mohou být získány ze tří zdrojů: z člověka v okamžiku klinické smrti, z živého člověka a ze zvířat. Každá z těchto možností nese s sebou odlišné etické problémy.

2.1. Člověk v okamžiku klinické smrti

Velká většina orgánů k transplantaci v rozvinutých zemích pochází od zemřelých dárců. S tím jsou spojeny dva velké problémy: otázka definice okamžiku smrti a otázka souhlasu potenciálních dárců či jejich rodinných příslušníků s odnětím orgánů.

Otázka definice okamžiku smrti

Dříve byla za okamžik smrti považována chvíle, kdy se zastavila srdeční činnost. Ale takto definovaná smrt vylučuje odběr orgánů - pro udržení jejich použitelnosti je třeba udržovat uměle srdeční činnost a krevní oběh. Proto byl okamžik smrti definován jako zastavení činnosti mozku. To se dá prakticky zjistit vyšetřením mozkové činnosti (panangiografie) , které se např. u nás musí provést dvakrát s odstupem 30 minut. Tato definice smrti naráží v některých zemích na náboženské představy. Např. v Izraeli ortodoxní Židé považují za okamžik smrti výlučně zástavu srdeční a podobně i řada asijských zemí definici mozkové smrti nepřijala. V důsledku toho jsou v těchto zemích transplantace omezeny na minimum a orgány pocházejí pouze od dárců žijících. Z důvodu, aby ošetřující tým poskytl umírajícímu všechnu dostupnou pomoc a péči, je ve všech zemích zakázáno, aby se členové transplantačního týmu zúčastnili péče o umírajícího.

Souhlas dárce či členů jeho rodiny

Ve většině rozvinutých zemí je dnes akutní nedostatek orgánů k transplantaci a nemocní čekají dlouho a často umírají dříve než se pro ně náhradní orgán najde. To je dáno tím, že umírající či jejich rodinní příslušníci nedají k odnětí orgánů souhlas, který je legislativou vyžadován. Většina zemí tento souhlas, pokud se umírající nevyjádřil jinak, nepředpokládá a je nutný souhlas členů rodiny. Ten je často odmítnut. Důvody jsou různé: z úcty k zemřelému, nebo z přesvědčení, že z různých důvodů, mnohdy náboženských, tělo musí být pohřbeno neporušené. A často se lékaři příbuzných ani nechtějí za dané situace zeptat. I v zemi, která se pyšní svým kladným vztahem k transplantacím a úspěchy v transplantační medicíně, v USA, je z více než v 50 % souhlas odmítnut. Jiná situace je např. v Belgii, kde se souhlas předpokládá, pokud se zemřelý sám nevyjádřil v opačném smyslu a nenechal se zapsat do registru osob, které si nepřejí být v případě smrti dárci orgánů. Souhlas rodiny není vyžadován a Belgie je dnes schopna poskytovat orgány i cizincům. I v ČR je uplatňován princip předpokládaného souhlasu. Lékaři sice mají podle Občanského zákoníků povinnost informovat pozůstalé, ale ti nemají možnost se k odběru vyjádřit.

Informovaný souhlas příjemce

Nemocný, kterému má být orgán transplantován, má být velmi podrobně informován o své situaci, o všech rizikách operace a případného nepřijetí orgánu jeho organismem. Je třeba také zvážit otázku vlivu na osobnost a integritu člověka - zejména v případech transplantací částí mozku či pohlavních orgánů, které jsou ale poměrně vzácné. Ale i při běžnějších transplantacích může dojít k narušení psychiky z vědomí, že má člověk v sobě cizí orgán.

Etické aspekty

Nejvíce otazníků vyvolává nová definice okamžiku smrti. Odběr orgánů z těla, ve kterém bije srdce a proudí krev, i když je tato činnost uměle udržována, připadá mnohým morálním teologům nepřijatelný. Říkají, že se tak člověk stává "zásobárnou náhradních orgánů" a ztrácí se biblický celostní pohledna člověka (duše a tělo) , ztrácí se pojem sakrality těla. Na člověka je pohlíženo jako na "puzzle", který lze složit zjednotlivých orgánů.

Velmi silně vystupuje proti odnímání orgánů okamžitě po konstatování mozkové smrti Klaus-Peter Jörns ve své knize Gibt es ein Recht auf Organtransplantation? (Existuje právo na transplantaci orgánů?). V jeho očích je odebrání orgánů zásahem do procesu umírání. Stejně jako nesmíme žádné stádium života v děloze matky nazvat "před-lidským" (v orig. "vor-menschlich"), nesmíme ani žádné stádium umírání nazvat "po-lidským" (v orig."nach-menschlich"). Podle něj je třeba jasně říci, že se orgány odebírají nikoli mrtvým, ale umírajícím. Proto je pro něj nově stanovený okamžik smrti nepřijatelný a názor, že každý nemocný, který potřebuje transplantaci, má právo na orgány umírajícího, považuje za typický postoj člověka, který sám sebe prohlásil za pána svého osudu a to, co je technicky možné pro prodloužení života staví jako normu.

Na druhé straně názorového spektra nacházíme i názory velmi radikální, které pokládají téměř za povinnost člověka vyjádřit souhlas s darováním svých orgánů po smrti, aby mohl být prodloužen život lidí, pro které transplantace je jedinou nadějí.

V tomto ohledu je velmi instruktivní diskuse o možném využití anencefalických novorozenců (nemají vyvinutý vyšší mozek, jen mozkový kmen) jako dárců orgánů pro nemocné děti. Protože u těchto novorozenců nelze použít výše popsaného kritéria mozkové smrti, je třeba vyčkat, až odumře mozek úplně, ale to už je problematické pro odběr orgánů. Řada teologů říká, že tedy tito novorozenci nemají být využíváni jako dárci orgánů, ale najdeme inázor, že stejně nic necítí, a že se tedy orgány z nich mohou odebírat klidně bez čekání na úplnou mozkovou smrt. Odůvodněním je, že tato tragická situace alespoň může přinést něco dobrého. Tento názor byl dokonce schválen Radou Americké lékařské asociace v r.1994 (po roce byl pod tlakem lékařů tento postup zakázán). K tomu říká Gilbert Meilander: Dostaneme se na šikmou plochu, pokud si dovolíme myslet, že v našich rukou je odpovědnost za to, že získáme z každé lidské tragédie nějaké dobro. Jsme na nejlepší cestě vidět sami sebe jako užitečné "před-mrtvoly" (angl."precadavers").

Jaký je oficiální názor církve? Podařilo se mi najít jen názor církve římsko-katolické. Ta transplantace přijímá jako spíše výjimečný léčebný zákrok, který má být použit v případě nutnosti tam, kde jsou rozumné vyhlídky na přežití, a tak záchranu života. V otázce určování okamžiku smrti církev sice přijímá definici mozkové smrti, ale ráda by viděla delší interval pro její definitivní potvrzení. Zásadně nesouhlasí s předpokladem souhlasu k darování orgánů po smrti - musí souhlasit buď dárce či jeho rodinní příslušníci. Velmi striktně církev odmítá využití anencefalických novorozenců jako dárců orgánů.

Dalším velkým etickým problémem je vybírání příjemců. Ve většině zemí se připravují seznamy čekatelů. Na tyto listiny jsou zapisováni lidé, pro které je transplantace jedinou nadějí a měla by být provedena co nejdříve. Vzhledem k imunologickým a lékařským aspektům nelze brát čekatele přesně podle pořadí na listině. Pro orgán, který je k dispozici, se vybírá mezi čekateli nejvhodnější příjemce. V úvahu se bere i naděje na úspěch a dlouhodobější přežití. Jiná hlediska by neměla být brána v úvahu. Obvykle se upřednostňují terapeutická kritéria. Přes všechnu snahu nelze zachovat "spravedlivý výběr". To ostře kritizuje Helmut Thielicke, který píše: Pak ale vyvstává okamžitě tíha nového etického problému, t. j. výběr příjemce. Ten činí lékaře "králem a soudcem".

2.2. Živý dárce

Párové orgány (zejména ledviny) a část orgánů, které se regenerují (játra, slezina, slinivka) může darovati živý člověk. Většinou se tak děje v rodině, kdy nemocnému daruje orgán nebo jeho část jeho příbuzný. Tím se také zvyšuje šance na přijetí orgánu organismem nemocného. Někdy k takovému darování dochází i mezi přáteli. Takovéto dárcovství nesmí ohrozit život dárce ani vážně poškodit jeho zdraví. Vyžaduje se informovaný souhlas od dárce i od příjemce. Vzhledem k nedostatku orgánů pro transplantace dochází v řadě zemí, zejména rozvojových, k prodeji párových či regenerovatelných orgánů. Pro chudé je to často jediná šance, jak zaopatřit rodinu. To vyvolává velkou diskusi (viz dále).

Etické problémy

Jak již bylo řečeno, pro darování orgánů živým dárcem platí, že nesmí být ohrožen jeho život ani vážněji poškozeno zdraví. Příjemce musí vyjádřit svůj souhlas. Pokud jsou tyto podmínky splněny, lze pak jistě darování orgánu považovat za obětavý čin lásky.

Velkým problémem, který souvisí s orgány potřebnými k transplantaci je, zda má být povolen prodej orgánů. Opět nacházíme dva mezní názory: za žádnou cenu a určitě ano. Není těžké najít argumenty pro první názor: pokud jde o orgány ze zemřelých, je nutný velmi kvalifikovaný odběr a uchovávání a transport, takže zde otázka neregulovaného prodeje či prodeje vůbec nemá smysl. Jsou uzavřeny mezinárodní dohody a pracují mezinárodní registry, které umožňují výměnu orgánů mezi státy. Jedná se spíše o prodej orgánů živými dárci. K prodeji jsou dárci většinou nuceni špatnou ekonomickou situací a fakt prodeje orgánů jistě zvýhodňuje ty, kteří mohou orgán zaplatit, což vážně narušuje snahu o transparentní a co nejspravedlivější rozhodování o tom, který z čekatelů orgán dostane. Ti, kdo prodej orgánů podporují tvrdí, že zákazem jenom ještě ztížíme situaci zuboženého, pro kterého je prodej orgánu jedinou šancí, jak např. uživit rodinu, poslat dítě do školy apod. Tady nepomůže zákaz prodeje orgánů, ale zlepšení sociální situace těch nejubožejších.

I nositelům těchto radikálních názorů je jasné, že nelze tolerovat volný obchod s orgány a přimlouvají se za obchod regulovaný. Všichni ostatní autoři, z jejichž prací jsem čerpala, jsou velmi zásadně proti prodeji orgánů a v žádné zemi není tento prodej oficiálně povolen.

2.3. Xenotransplantace (přenos orgánů ze zvířat)

Nedostatek orgánů k transplantaci vyvolává snahu získávat je ze zvířat. Tady ovšem vyvstávají závažné bariéry imunologické, psychologické a může dojít i k přenosu některých chorob. Podařilo se přenést ledvinu z šimpanze do člověka (přežil 9 měsíců) a srdce orangutána dítěti (přežilo jen krátce). I většina dalších pokusů skončila dosti neúspěšně - přežití bylo jen krátké a v několika případech došlo k přenosu závažných zvířecích patogenů. Výsledky výzkumu posledních let ukazují, že nejvhodnějším zvířetem pro xenotransplantaci by byl vepř domácí. Genetické manipulace jsou schopny vnést do organismu vepře změny, které sníží imunitní odpověď lidského organismu a transplantované orgány pak déle přežívají.

Etické aspekty

Oblast xenotransplantací přináší velmi vážné otázky. Souvisí s tím, zda smíme zasahovat do řádu stvoření a zda smíme geneticky modifikovat zvířata pro své účely. Další oblast problémů souvisí s možností ovlivnění integrity lidské osobnosti vneseným zvířecím orgánem. Citovaný dokument papežské Akademie proživot říká, že člověk je korunou stvoření, že má mandát od Boha ovládnout svět a panovat mu. To ale neznamená vytvářet nový řád, naše činnost má být taková, aby nerušila Boží řád. V rámci tohoto řádu může člověk - podle uvedeného dokumentu - použít vše (včetně zvířat) pro své dobro. Autoři tu dokonce píší, že člověk má výjimečné postavení, že je středem vesmíru, takže smí používat všechny dostupné zdroje (má tak činit moudře a odpovědně). Použití zvířat je tedy možné, i jejich modifikace, pokud to slouží dobru člověka. Podmínkou je minimalizace utrpení zvířat.

Církev nemá v zásadě námitky proti xenotransplantacím, pokud budou odzkoušeny na zvířatech a nebude se experimentovat s lidmi a pokud neovlivní psychiku a integritu osobnosti. V tomto bodě není ještě dostatek dat. Nezdá se, že by přenos orgánů jako jsou ledviny či srdce ze zvířete měl ovlivnit integritu osobnosti - jinak by to ovšem mohlo vypadat při přenosu částí mozku. Psychika však může být pocitem přítomnosti zvířecího orgánu ve vlastním těle silně narušena. To ukazuje, že bude potřeba případné příjemce velmi zevrubně informovat, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout a aby jejich případný souhlas byl opravdu informovaný.

Žádný z postupů vyvinutých pro xenotransplantace by neměl být patentován, mají zůstat přístupny všem.

3. Máme právo na náhradní orgány?

Jak je patrné z výše uvedeného, jsou názory odborníků na transplantaci velmi různé. Od velmi radikálních, že člověk má právo na náhradní orgány a že je třeba učinit vše, co je možné, aby potřebný orgán dostal (to jest např. předpokládat souhlas dárce, pokud se nevyjádřil jinak) až k názorům negativním, které transplantace považují za zákrok ve výjimečných situacích, při kterém je třeba dbát mnoha etických norem. Jako obvykle,většina názorů se pohybuje někde mezi těmito krajnostmi. Transplantace ano, ale ne za každou cenu, jen při dodržení základních pravidel při odběru orgánů a výběru příjemců a přirozumné šanci na to, že transplantace bude úspěšná. Samozřejmostí je souhlas příjemce, případně i dárce.

To je ovšem teorie - do praxe zasahuje i ekonomická náročnost transplantací, a tak je často v praxi množství provedených transplantací omezováno i dostupnými finančními prostředky. A pak se jako kritérium pro výběr příjemce začne počítat i stáří apod. a původní etické normy jsou všelijak přizpůsobovány. Odpověď na položenou otázku bude také různá v různých zemích. Jinak bude znít v zemích vyspělých, kde je zdravotní péče na vysoké úrovni, a jinak v zemích rozvojových, kde nejsou dostupné daleko základnější prvky zdravotní péče.

Než se pokusím formulovat svoji vlastní odpověď na položenou otázku, chtěla bych se zamyslet nad užíváním pojmu právo. Je moc dobře, že byla závazně stanovena základní lidská práva, práva každého člověka (jen kdyby to bylo dodržováno!). Ale na druhé straně se domnívám, že toto slovo je dnes nadužíváno a zneužíváno - mnoho lidí si myslí a deklaruje, že mají právo na kdeco. Máme právo na život, na zdraví, na děti? Ne - máme právo na ochranu života, na péči o zdraví. Život, zdraví, děti - to všechno jsou dary Boží, a na dar přece nemůže být právo!

Domnívám se tedy, že máme právo na náhradní orgány? Myslím, že právo nemáme. Ale domnívám se, že tam, kde je rozumná naděje, že transplantace zachrání život, má být vyvinuta snaha ji uskutečnit. Z diskutovaných etických norem považuji za důležité důkladné a spolehlivé stanovení okamžiku smrti, co nejspravedlivější výběr příjemců a respektování případného odmítnutí dárcovství (jinak pokládám předpoklad souhlasu za přijatelnou normu). V žádném případě nemají být transplantace prováděny "za každou cenu" a nemají být považovány za normu.

4. Závěr

Pokusila jsem se v této práci prodiskutovat etické otázky související s transplantacemi orgánů. Je jich hodně a odpovědi na ně velmi různorodé. Je celkem jasné, že transplantace jsou jednou z velmi účinných metod moderní medicíny a že zachraňují mnoho životů. Přesto se domnívám, že nelze říci, že bychom na něměli právo. Je mi velmi blízký názor, který ve své knize vyslovil Gilbert Meilaender: Ale potřebujeme si vybudovat důvěru a odvahu, která nám umožní někdy odmítnout dostupné lékařské techniky. Jsou situace, kdy můžeme zachránit život jen za cenu zničení toho světa, ve kterém bychom všichni měli chtít žít. Tím, že se budeme učit říkat ne, tím že se staneme lidmi, kteří jsou za pokroky lékařství vděční, ale nezbožňují je a nekladou své naděje jenom v ně, můžeme světu přinést nový druh životadárného svědectví.

Použitá literatura

Jörns, K. -P., 1993, Gibt es ein Recht auf Organtransplantation? Ein theologisches Diskurs. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen.

Levine, C. (ed.) , 2001, Taking Sides.Clashing Views on Controversial Bioethical Issues. McGraw-Hill,Dublin

Meilaender, G., 1996, Bioethics. A Primer forChristians. William B. Eerdmans Publishing Company, Grand Rapids,Michigan

Rotter, H., 1999, Důstojnost lidského života, Vyšehrad, Praha, s. 59-62

Sgreccia, E., Tambone, V., 2002, Bioetika. Učebnik (v ruštině). Biblejsko-bogoslovskij institut sv. Apostola Andreja, Moskva

Thielicke, H., 1979, Wer darf sterben?, Verlag Herder, Freiburg im Breisgau

Vial Correa, J. D., Sgreccia, E. (eds.) ,2001, Prospects for Xenotransplantation. Scientific Aspects and Ethical Consideration., Pontifica Academia pro Vita, Vatican City

V souvislosti s nedávnou volbou papeže jste si možná povšimli, že kardinálské kolegium je rozděleno do tří "hodnostních" skupin: kardinálové-biskupové, kardinálové kněží a kardinálové-jáhni. Dnes již pouze tato vyprázdněná forma připomíná církevní organizaci raně středověkého Říma. Římského biskupa volilo tehdy sedm jáhnů (každý reprezentoval jeden z církevních okrsků, který měl své "sídlo" - diakonii) ¹. Další skupinu volitelů tvořilo několik příměstských biskupů z okolí Říma². Tito venkovští biskupové měli podobné poslání jako kněží působící přímo ve městě. Kněží představovali největší skupinu volitelů³. Působili v rámci římských tituli⁴, což byli v křesťanské antice obytné domy, ve kterých se křesťané scházeli. Často se na místech těchto domů po konstantinovském obratu začaly budovat (tzv. titulární) baziliky.

Tituli před Konstantinem

Teorie, že se křesťané scházeli k bohoslužbám pravidelně v katakombách,⁵je již opuštěna. Nebylo by to příliš bezpečné. Veřejná podzemní pohřebiště byla budována v blízkosti hlavních cest s rušným provozem. Některá pohřebiště se ovšem nacházela na soukromých pozemcích, kde bylo snazší se ukrýt. Sloužila zřejmě k příležitostnému setkávání např. ve výroční den mučedníkovy smrti.

Křesťané se setkávali⁶na nenápadných místech honosného velkoměsta⁷, v tituli.

V 16. kapitole listu Římanům Pavel zmiňuje celkem tři domácí církve v Římě: v domě manželů Prisky a Akvily, v domě Aristobulově a v domě Narcisově.

Nejvíce biblických zdrojů máme o obdobných domácích církvích v Korintě. Kunetka s využitím výsledků bádání německého novozákoníka prof. Klaucka uvádí:

"V době, kdy byl Pavel s křesťany v Korintu v písemném styku, mohla místní církev, která začínala s 10-20 členy, čítat snad kolem 200 osob. Podle výpovědi 1 K 12.16; 3, 4.22 a Ř 16,23 bychom mohli usoudit asi na 5 domácích církví, ve kterých zřejmě zcela převažovali křesťané z pohanství oproti židokřesťanům (1 K 12, 2). Počet shromážděných osob se pak mohl pohybovat kolem 40-50."

Liturgie v těchto domácích církví se držela spíše modelu řeckých symposion než židovské hostiny šabatu. Eulogie nad chlebem a vínem ("eucharistický blok") následovala po společném jídle a předcházela vlastnímu symposion. Dnešní terminologií bychom řekli, že "blok slova" byl situován do "sdílení při kávě" po společném jídle. Některé problémy s tím spojené řeší 1. list Korintským.

V Liber Pontificalis pocházející z r. 308 či 309 jsou údaje o existenci 25 tituli. Po pronásledování v r. 311 se počet snížil na 11. Nevíme přesně, které to jsou.

Z prvních 3. staletí známe: Titul Byzantis (SS. Giovani e Paolo) , Titul Clementis - S Clemente, titul Anastasiae - S Anastasia, titul Equitii - S Martino ai Monti, titul Crysogoni - San Crisogono, titul S Sabinae - Santa Sabina, titul Gai - S Susanna, titul Crescentianiae - S Sisto Vecchio, titul Pudentiana - Santa Pudenziana.

Počátkem 4. století přibyly: titul Callisti - Santa Maria in Trastevere, titul S Ceciliae - S Cecilia in Trastevere, titul Marcelli - S Marcello al Corso.

Jediným předkonstantinovským titulem, o kterém existují nezvratné archeologické důkazy, je titul Byzantis, zřejmě totožný s titulem Pammachi (později SS. Giovani e Paolo).

Byzantius byl římský senátor a Pammachus bohatý patricij, dobrodinec křesťanské komunity, snad Byzantiův syn. Oba jsou uvedení v r. 499 na seznamu římských titulů, v r. 595 jsou již uvedeni mučedníci Jan a Pavel popravení (přímo v jejich domě na Céliu) za pronásledování Juliána Apostaty (361-363). Jejich jména uvádí římský kánon. V prostorách titulu je freska orantky - modlící se ženy s pokrytou hlavou a s dlaněmi vztyčenými k nebi.

Podle legendy stojí kostel S. Pudenziana na místě domu, ve kterém prý několik let žil sv. Petr, jemuž se podařilo obrátit na víru jeho majitele senátora Quinta Cornelia Pudenta a jeho dcery Pudentianu a Praxedu. Obě prý pilně shromažďovaly a pohřbívaly kosti mučedníků. První úprava prostoru pro účely setkávání proběhla mezi r. 140 - 155. V roce 384, kdy biskup Siricius kostel obnovil či přestavěl, byl poprvé nazván Ecclesia Pudentiana.

Sv. Klement se uvádí jako třetí nástupce sv. Petra. Je uctíván jako mučedník a je autorem listu církvi v Korintu. S. Clemente, postavený v roce 385 na Via S. Giovanni in Laterano, patří k nejstarším bazilikám v Římě. Sestává ze dvou vzájemně se překrývajících kostelů, jež vyrostly na několika vrstvách starších římských rozvalin včetně Mithrovy svatyně a domu z 1. století, jehož část sloužila k tajným křesťanským bohoslužbám.⁸Vykopávky domu a chrámu můžeme dodnes vidět hluboko podúrovní moderního města. Spodní kostel, o němž se v roce 392 zmiňuje sv. Jeroným, byl obnoven v 8. a 9. století a v roce 1084 zcela zničen Normany. V roce 1108 Paschalis II. vybudoval horní kostel, který pak za pontifikátu KlementaXI. (1700-1721) přestavěl Carlo Fontana. Basilika má nejstarší zachovalý interiér v Římě. Dominuje velký ambón se dvěma řečništi zaujímající značnou plochu střední lodi. Lidé se shromažďovali ze tří stran ambónu. Čtvrtou, jižní stranu tvořila apsida se sedadlem pro předsedajícího a oltářem.

Nejzachovalejší římský dům, sloužící ke scházení křesťanů, není paradoxně v Římě samém, ale v římském posádkovém městě Dura-Europos na území dnešní Syrie. Dům se zachoval v poměrně dobrém stavu díky poloze v blízkosti hradeb, kdy byl kvůli zvýšení obranyschopnosti města vyplněn sutinami. Přesto v r. 256 město dobyli Peršané. Během času je zavál pouštní písek. Původně obytný dům postavený na starších základech v r. 230 byl již v letech 232/3 upraven pro shromáždění domácí církve. Byla vytvořena hlavní shromažďovací místnost orientovaná k jihu schopná pojmout asi 70 osob. Místnost nemá zvláštní výzdobu ani pevný oltář. Bohatě zdobené freskami s křestní tématikou je však oddělené baptisterium, kde se křtilo ponořením. Dům představuje jakýsi přechodový typ mezi čistě obytným domem a kostelem sloužícím pouze k bohoslužbě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tituli prvními farnostmi?

Mnohdy se uvádí, že tituli byli prvními římskými farnostmi. Přestože víme o prvých třech křesťanských stoletích poměrně málo, lze doložit, že existují výrazné rozdíly v charakteru tituli a farností.

- Farnost je zřízena autoritou, tituli vznikly spontánně podle potřeb křesťanů a ochoty zřizovatelů poskytnout svůj dům pro setkávání. Pokud nějaký titul založil římský biskup, pak nejspíše proto, že zde sám působil, a nikoli že by tak konal ze své jurisdikční pravomoci.

- V čele farnosti stojí farář, v čele titulu zřizovatel - často laik, muž i žena. Můžeme předpokládat, že zřizovatelé předsedali eucharistii. Na několika místech v Římě se nacházejí fresky z 2. - 3. stol. znázorňující modlící se ženu - orantku, která má vzhledem k okolním figurám přední postavení. Pozdější alegorické výklady ji označují za Moudrost, církev, Marii atd.

- Pokud později v rámci titulu působilo více kněží, žádný z nich nebyl, na rozdíl od farnosti, nadřízeným ostatních.

Pokud bychom chtěli srovnat raně středověké uspořádání Říma s dnešní praxí, pak by "farností" bylo celé město. V druhé řadě by se k "farnostem" daly přirovnat jednotlivé diakonie - správní obvody s jáhnem v čele. Nejméně odpovídají farnostem tituli, ve kterých působili kněží. Pojem "parrochia" (farnost) byl znám a užíván již ve 2. pol. 3. stol., ovšem pro uskupení mimo město.

Tituli po Konstantinovi

I když se po Konstantinovském obratu začaly na místě tituli stavět basiliky, byly to malé stavby. Odpovídá to jejich účelu. Sloužily zejména ke slavení eucharistie. A řádným prostředím pro slavení eucharistie je malá obec, nikoli shromáždění čítající stovky či tisíce lidí. Druhým významným posláním titulárních basilik byla příprava na křest a slavení některých obřadů katechumenátu.

Jednota těchto malých církví v rámci města byla vyjadřována dvojím způsobem: Jednak biskup posílal prostřednictvím akolytů do jednotlivých titulů kousek eucharistického chleba ze slavnosti, které předsedal. Kněží pak tyto částky ("fermenta", "sancta") před přijímáním vkládali do kalicha s eucharistickým vínem.

Druhý způsob vyjádření jednoty spočíval v systému stationárních bohoslužeb. Tomuto významnému fenoménu, který ovlivnil tvar liturgie západních i východních církví, bude věnován samostatný příspěvek.

Pro slavnostní shromáždění o velkých svátcích byly stavěny od 4. stol. velké⁹budovy, později po rozdělení církve označené jako tzv. patriarchální basiliky. U výčtu je vždy uvedeno, kterému patriarchovi byla basilika určena.

Větší patriarchální basiliky (4):

- Archbasilica di Santissimo Salvatore e Ss. Giovanni Battista ed Evangelista al Laterano (sv. Jan v Lateránu) - patriarcha Západu (římský biskup),

- Basilica di San Pietro in Vaticano (sv. Petr ve Vatikánu) - latinský patriarcha Konstantinopole,

- Basilica di San Paolo fuori le Mura (sv. Pavel za hradbami) - latinský patriarcha Alexandrie,

- Basilica di Santa Maria Maggiore (P. Maria Větší) - latinský patriarcha Antiochie.

Menší patriarchální basilika (1):

- S. Lorenzo fuori le Mura (sv. Vavřinec za hradbami) - latinský patriarcha Jeruzaléma

Doplníme-li tento výčet o další dvě níže uvedené basiliky, získáme sedm míst, která od středověku patří k nejvýznamnějším římským kostelům navštěvovaným poutníky.

- S. Croce in Gerusalemme (sv. Kříž Jeruzalémský)

- S. Sebastiano fuori le Mura (sv. Sebastián za hradbami)

Seznam římských titulů na konci 5. a konci 6.století

Čísla v závorkách uvádějí počet presbyterů sloužících v daném titulu. Na konci 6. století se Řím nacházel v žalostném stavu. Byl zpustošen nájezdy a nemocemi. Počet obyvatelstva klesl na pouhých 30 tisíc.

Synod 499	Synod 595
TitulusAemilianae (3)	Titulus SS.IV Coronatorum (1)
TitulusAnastasiae (3)
TitulusApostolorum (3)	Titulus SS. Apostolorum (2)
TitulusCaeciliae (2)	Titulus S.Caeciliae (1)
TitulusChrysogoni (3)	Titulus S.Chrysogoni (1)
TitulusClementis (3)	Titulus S.Clementis (2)
TitulusCrescentianiae (3)	Titulus S. Sixti (1)
TitulusCyriaci (2)	Titulus S.Quiriaci (1)
TitulusDamasi (2)	Titulus S.Damasi (2)
TitulusEquitii (3)	Titulus S.Silvestri (2)
TitulusEusebi (3)	Titulus S.Eusebii (1)
TitulusFasciolae (3)	Titulus SS.Nerei et Achillei (1)
TitulusGaii (2)	Titulus S.Susannae (1)
TitulusIulii (2)
Titulus S.Laurentii (2)	Titulus S. Laurentii (2)
TitulusLucinae (2)
TitulusMarcelli (3)	Titulus S.Marcelli (3)
TitulusMarci (2)	Titulus S.Marci (1)
Titulus S.Matthaei (1)
TitulusNicomedis (2)	Titulus SS.Marcellini et Petri (1)
TitulusPamachii (2)	Titulus SS.Johani set Pauli (2)
TitulusPraxidae (2)	Titulus S.Praxedis (2)
TitulusPriscae (1)	Titulus S.Priscae (1)
TitulusPudentis (2)	Titulus S.Pudentis (1)
TitulusRomani (1)
Titulus SSabinae (3)	Titulus SSavinae (2)
TitulusTigridae (2)	Titulus S.Balbinae (2)
TitulusVestinae (3)	Titulus S.Vitalis (2)
TitulusVizantis (Byzantis) (2)

1 Crescentianae (s. Sisto)

2 Byzanti nebo Pammachii (ss. Giovanni e Paulo)

3 Aemilianae (ss. Quattro Coronati)

4 Clementis (s. Clemente)

5 Marcellini et Petri (SS. Marcello e Pieto)

6 Apostolorum n. Eudoxiae (S. Pietro in Vincoli)

7 Equitii n. Silvestri (S. Martino ai Monti)

8 Praxedis (S. Praesseda)

9 Eusebii (S. Eusebio)

10 Pudentis (S. Pudenzia)

11 Vestinae (S. Vitale)

12 Gai nebo Susannae (S. Sussana)

13 Cyriaci - místo není známo

14 Marcelli (S. Marcello)

15 Lucinae (S. Lorenzo in Lucina)

16 Damasi (S. Lorenzo in Damaso)

17 Marci (S. Marco)

18 Anastasiae (S. Anastasia)

19 Fasciolae (SS. Nerei et Achillei)

20 Balbinae (S. Balbina)

21 Sabinae (S. Sabina)

22 Priscae (S. Prisca)

23 Julii et Callisti (S. Maria in Trastevere)

24 Caeciliae (S. Cecilia)

25 Chrysogoni (S. Chrysogono)

Literatura

Baldovin J. F., The Urban Character ofChristian Worship, Pont. institutum studiorum orientalium, Řím,1987

Kunetka F., Eucharistie v křesťanskéantice, Univ. Palackého v Olomouci, 2004

Miranda S., The Cardinals of the HolyRoman Church

http://www.fiu.edu/~mirandas/cardinals.htm

Bronková J., Baziliky, chrámy a kostelíkyměsta Říma

http://www.radiovaticana.cz/serial.php4?id=9

Hibbert Ch., Řím, Lidové noviny, Praha, 1998

 

 

K připomínce Heinricha Kahlefelda (6. 1. 1903 - 5. 3. 1980)

Přednáška na konferenci Laetare na hradě Rothenfels v roce 2003

Počátky katolické reformy liturgie v 19. a 20. století

Při jedné večerní rozpravě na hradě Rothenfels na svátek epifanie roku 1953 se Romano Guardini pokusil přednést "duchovní dějiny liturgického hnutí". Vymezil při tom jejich jednotlivé fáze. Nejprve došlo k reformním snahám především benediktinských opatství v Solemnes ve Francii, Mont Cesar v Belgii a v Beuronu a Maria Laach v Německu obnovených v 19. století, a to zvláště pěstováním stylově čistého gregoriánského chorálu jakož i zpřístupněním latinské liturgie a jejích ritů "přednostně pro vzdělané katolíky".

V roce 1884 vydal beuronský benediktýn Anselm Schott svůj první lidový misál jako pomůcku pro porozumění latinské liturgii. Byl však určen pouze ke sledování bohoslužby čtením. Tzv."kánon", tedy eucharistická modlitba se slovy ustanovení, byl v prvních vydáních vytištěn pouze latinsky. Heinrich Kahlfeld mluvil později o "Ciceronovi", cestovním a uměleckém průvodci, který vysvětluje skvosty a pozoruhodnosti, které se nikdy nemohou stát ničím osobním vlastnictvím.

Poté následovala, jak to Guardini nazývá, realistická fáze, a sice "přechod od liturgického zájmu jednotlivců k zainteresování obce". Jedním z prvních center tohoto hnutí sestal hrad Rothenfels nedaleko Würzburgu.

Na hradě Rothenfels

Organizace Quickborn, která hrad v roce 1919 získala, byla součástí mládežnického hnutí, které se snažilo o jednoduchý život a hledalo návrat k přírodě. Mladí katolíci, kteří se sdružili ve Quickbornu, hledali cesty "k užitečnému životu zživé a dospělé víry", jak to bylo formulováno na druhém celoněmeckém shromáždění v roce 1920. Nebyli to "intelektuálně vyvolení", nýbrž mladí lidé "se zvláštní ochotou a odhodlaností" (Guardini). I v bohoslužbě hledali to původní, povznášející a strhující. Bylo to zvláštní řízení osudu, že na Velikonoce roku 1920 a pak opět na druhém celoněmeckém setkání v létě téhož roku byl na hradě Romano Guardini. On sám řekl: "To pro mne mělo veliké následky, jako jinak málo co jiného." Od roku 1927 až do vyvlastnění hradu nacisty v roce 1939 vykonával funkci správce hradu.

Neodlučitelně spjatá témata určovala v následujících letech duchovní obrodu na hradě: nový vztah k textu Písma, a s ním ruku v ruce šlo opětné objevování církve a bohoslužby. Po dlouhou dobu se zpívalo: "Chci církev poslouchat. Máme vidět vždy věřícího a následujícího její učení. " Podle toho jsou ti, kteří v církvi učí a mají v ní slovo, církví. Tato církev má vidět své "věřící" poslouchat. Podobným způsobem se mluvilo o bohoslužbě. V jednom z pěti církevních přikázání se pravilo, že věřící musí každou neděli a na svátky "vyslechnout zbožně mši svatou". To se mělo nyní chápat jinak, protože nejde jenom o naslouchání a poslouchání, ale mnohem více o svéprávnou víru, života slavení ve společenství, o aktivní účast a účast vůbec.

Pět Guardiniho přednášek O smyslu církve bylo vytištěno poprvé v roce 1923. Tam se nachází tak často citovaná slova o "probuzení církve v duších". Kromě toho:"Jako jedinečný proud života protéká všemi Kristova milost. Všichni žijí z jeho stejně působícího obrazu. Ve všech lidech je činný tentýž Duch svatý. Každý má tuto milost nejenom pro sebe, ale také pro ostatní. Nikdo z nás neví, jak hluboce žije ze síly této milosti, která ho zasahuje skrze jiné lidi. Toto společenství překonává všechna omezení místa, nezná žádnou vzdálenost. Překonává omezení času, protože v něm působí minulost, jako by byla přítomností. Jak živým se zde stává tak často jenom vnějškově pojímaný pojem tradice. "

O čtyřicet let později následovaly Guardiniho Meditace o podstatě a poslání církve (Meditationen über Wesen und Auftrag der Kirche) pod titulem Církev Páně (Die Kirche des Herrn). Tato kniha byla "s úctou" věnována památce papeže Jana XXIII.

Již v roce 1918 vyšla Guardiniho kniha O duchu liturgie (Vom Geist der Liturgie) jako první dílo řady Ecclesia orans, vydávané klášterem v Maria Laach. V roce 1923 následovala kniha Liturgické vzdělávání (Liturgische Bildung), a v roce 1939 poprvé kniha Sebrání se před slavením mše svaté (Besinnung vor der Feier der Heiligen Messe) - tak jako mnohé Guardiniho publikace, byla i tato plodem jeho práce na hradě.

Guardini stále znovu zdůrazňuje, že liturgie je opravdová, jenom když je slavena společně. Takové účastenství znamená nové chápání, realizaci dokonce i v římském kánonu se nacházejícího výroku, že všichni přítomní jako "concelebrantes" konají připomínku božích skutků spásy. V srpnu roku 1927 byla během pracovního týdenního soustředění Quickbornu sloužena v rytířském sále bohoslužba směrem ke shromážděné obci, jak k tomu byl dán popud již v roce 1920. Z Rothenfelsu přišla myšlenka liturgie v němčině, zatímco klášter Maria Laach stále ještě tvrdil, že jazykem církve je latina. To je však problematická věc. Žádné určité jazyky Ducha svatého neexistují - ten se vyjadřuje ve všech jazycích. Proto se na Rothenfelsu hlásalo: "Chceme být v liturgických věcech takoví, jací jsme. To se pak prosadilo v německé gregorianice. Řekli jsme si, že když se lze německy modlit, pak je možno německy i zpívat" (Guardini).

Zvláštní podíl na duchovní a liturgické obnově na hradě měl vedle Romana Guardiniho Heinrich Kahlefeld. Oněm bude ještě řeč. Mezi mnoha jinými, kteří se na této práci podíleli, je třeba zmínit Klemense Tilmanna, kterému vděčíme za liturgicko-katechetickou pomoc; hlavními autory německýchl iturgických zpěvů byli kromě Kahlefelda ještě Felix Messerschmid a Rudolf Korn.

Zakladatelé lipského a později i mnichovského oratoria byli ve velice úzkém spojení s hradem Rothenfels a přenášeli tam získané zkušenosti do pravidelných bohoslužeb farních obcí se společně slavícími ze širokého okolí.

Další cíle liturgické reformy

Dalším centrem reforem se stal Klosterneuburgu Vídně, a tam byl aktívní především Pius Parsch. Tento augustinián napsal již v roce 1930 Prohlášení ke mši a o rok později velice rozšířené dílo Naučte se chápat mši (Lernetdie Messe verstehen). Pro každou neděli vydával jeho Lidový liturgický apoštolát mešní texty v malých brožurkách, které bylo možno vložit do zpěvníku.

Také u Katolické mládeže a u jejího generálního předsedy Ludwiga Wolkera (1887-1955) našla obnova bohoslužby nadšené přijetí. Sbírky Modlitba církve (Kirchengebet) 1930 a Kostelní zpěv (Kirchenlied) 1938 pomáhaly při společném slavení "mše společenství". Při ní byly paralelně k latinskému celebrování recitovány německé texty, případně se společně pronášely německé modlitby a zpívaly německé písně. Sbírka Kirchenlied - také zařazením reformačních písní - ovlivnila takřka všechny pozdější zpěvníky až k dnešnímu zpěvníku a modlitební knize Gotteslob, který je určen pro všechny římskokatolické diecéze celé německé jazykové oblasti, tj. Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska a části Belgie. Zmíněné zařazení reformačních písní bylo popudem k pozdějšímu, v roce 1969 založenému, Pracovnímu společenství pro ekumenický fond písní německé jazykové oblasti, které vypracovalo odpovídající výběr společných písní.

Mezi Rothenfelsem, Klosterneuburgem a Katolickou farní mládeží se vytvořila velmi plodná spojení. Síla tohoto liturgického hnutí vytvářející společenství se prokázala zvláště v době nacistického útlaku církví, jakož i v době válečné a poválečné nouze. Tak se brzy rozšířil Deutsche Komplet oratoriánů z Lipska mezi Katolickou mládeží a na početných místech se stal duchovním těžištěm odporu proti národnímu socialismu.

Liturgická obnova 2. vatikánského koncilu

V prvních fázích liturgické reformy zůstaly struktura a základní texty liturgie nezměněny. I když badatelé postupně stále více objevovali liturgické texty z doby rané církve, nikdo nemyslel na to zažitou liturgii nějakým způsobem měnit.

Za "vlastní liturgii" platilo to, co říkal biskup nebo kněz. Dokonce i když bylo ordinárium a proprium mše zpíváno latinsky chrámovým sborem, podjáhnem a jáhnem přednášeny epištola a evangelium latinsky, musel "celebrant" tyto texty tiše odříkat, a tím spíše, když při "mši společenství" neboli "recitované" byly tyto části čteny, případně zpívány v mateřském jazyce.

Ještě v roce 1960, těsně před 2. vatikánským koncilem, vydala kurie výnos Veterum sapientia, ve kterém zakázala doslovné překlady mešních zpěvů do němčiny. Heinrich Kahlefeld proto vytvořil pro hrad Rothenfels, již zmíněná oratoria a další zainteresované obce i skupiny německé parafráze odpovídajících originálních textů.

Liturgické obrodné hnutí v mnoha zemích, jakož i početné poznatky liturgické vědy z první poloviny 20. století vedly k rozsáhlé reformě bohoslužby 2. vatikánským koncilem. Předcházelo jí svolení, aby se v celé římskokatolické církvi konaly křty, sňatky, pohřby a další rituály převážně v mateřském jazyce. Od roku 1950 bylo opět dovoleno slavit velikonoční vigilii jako bohoslužbu velikonoční noci, jak se to nahradě Rothenfels dělo již od roku 1935.

Druhý vatikánský koncil učinil bohoslužbu ve všech jejích formách opět slavností celé obce, a to především možností slavit celou liturgii v mateřském jazyce. Na místo jednoho neměnitelného "kánonu" byly nyní zavedeny čtyři eucharistické modlitby. Do eucharistické motlitby byla opět zařazena v rané církvi samozřejmá epikléze, avšak na rozdíl od rané církve před slova ustanovení. Stejně jako kdysi platí za konsekrační pouze "slova proměňování".

Stůl božího slova byl bohatě prostřen trojím okruhem čtení na tři roky a pro obec byl opět otevřen Starý zákon.

Dne 4. prosince 1963 byla schválena Konstituce o posvátné liturgii, kterou se koncil postavil za probíhající reformu liturgie.

Obnova bohoslužby v jiných církvích ekumeny

Luterán Wilhelm Löhe již ve čtyřicátých letech 19. století spojil ve středofranckém Neuendettelsau liturgickou reformu se znovuobjevením diakonie a předložil novou agendu, která byla určena pro luterské vystěhovalce.

Ti katolíci, kteří se po roce 1870 spojili ve starokatolickém hnutí, se snažili o obnovu podle vzoru staré církve, a to také v chápání a slavení bohoslužby. V roce 1884, kdybyl poprvé vydán Schottův lidový misálek, předložil starokatolík Adolf Thürlings (farář v Kempten, později profesor systematické teologie a liturgické vědy v Bernu) Liturgickou modlitební kníhu se zpěvníkem jako přílohou (Liturgisches Gebetbuch mit einem Liederbuch als Anhang), která, jak se později říkalo, měla být knihou rolí pro obec. Později následovala Kniha pro sbor a kantory (Chor- und Vorsängerbuch) , jak se to dnes plánuje i pro Gotteslob. Thürlings, podobně jako před ním již Wilhelm Löhe, zařadil do eucharistické modlitby opět epiklézi, tj. svolávání Ducha svatého na dary a obec.

Před Druhým vatikánským koncilem existovalo enom málo styčných bodů při snahách o obnovu bohoslužby v různých církvích.

Ani na hradě Rothenfels nebyl pohled na srovnatelná hnutí obnovy v jiných církvích po dlouhou dobu otevřen. A tak např. evangelické bratrstvo sv. Michaela již při svém založení dne 1. října 1931 napsalo do své zakládací listiny:"Můžeme stavět na církvi pouze tehdy, když jsme sami církev." A dále: "Věříme tomu, že všechny jednotlivé církve jsou údy jediné Kristovy církve a své povolání plní za vzájemného dávání a přijímání." Obnova slavení mše, hodinek a ročního pořádku čtení byly důsledky takového chápání církve.

Jednotlivé proudy obnovy bohoslužby na celém světě, v neposlední řadě ve světovém anglikánském církevním společenství, se sjednotily teprve v roce 1962 ve Studia liturgica a v roce 1967 založením Societas liturgica s jejími každoročními kongresy.

V létě roku 1956 se na hradě Rothenfels konalo shromáždění organizace Una sancta za přítomnosti evangelického probošta jménem Hans Asmussen, který zde předsedal "evangelické mši". Bylo tam zdůrazněno, že augsburské vyznání chtělo potvrdit katolicitu luterské reformace. Právě jeho slova o církvi a bohoslužebných shromážděních mohou sloužit za podklad pro ekumenické rozhovory a liturgickou obnovu.

Současně s probíhajícím otevřením se římskokatolické církve pro ekumenické hnutí se staly liturgické reformy koncilu silnou motivací i pro jiné církve, aby obnovily svou liturgii. Při tom sloužily za vzor formy bohoslužby rané církve, jak je předložila liturgicko-vědecká bádání.

Zvláštní význam získala liturgická obnova v Taizé; v neposlední řadě svými rychle a široce rozšířenými zpěvy a eucharistickými modlitbami.

V roce 1982 schválila komise složená z oficiálně vyslaných delegátů všech církví konvergenční Texty o křtu, eucharistii a úřadu a nakonec také Limskou liturgii. Na této práci se s plným hlasovacím právem podíleli i římskokatoličtí a pravoslavní členové. V Limské liturgii se měla harmonicky odrážet liturgická tradice všech církví na Východě i na Západě. Byla slavena jako hlavní bohoslužba např. při dvou generálních shromážděních Světové rady církví a při Dnu katolíků roku 1992 v Karlsruhe.

Mezi mnoha reformními knižními díly je třeba uvést mezitím široce rozšířenou knihu Eucharistická slavnost v katolickém biskupství starokatolíků v Německu (Die Eucharistiefeierim Katholischen Bistum der Alt-Katholiken in Deutschland, München/Bonn 1995, 21997), Evangelickou bohoslužebnou knihu (Evangelische Gottesdienstbuch, Berlin/Bielefeld/Hannover 1999) jakož i v anglikánské církvi v Anglii od roku 2000 zavedenou novou knihu Všeobecná bohoslužba (Common Worship).

Heinrich Kahlefeld: Přemýšlet a pracovat dále

Heinrich Kahlefeld potkal na hradě Rothenfels, když tam přišel poprvé jako osmnáctiletý v roce 1921, Romana Guardiniho. Tím začal dlouhotrvající intenzivní vztah. V roce 1949 převzal od Guardiniho vedení hradu, poté, co se již předtím podstatně podílel na obnovení činnosti hnutí, neboť od roku1 939 byly aktivity hnutí na hradě násilně přerušeny.

Po Druhém vatikánském koncilu vyjádřil Heinrich Kahlefeld na hradě, při soustředěních na svátek epifanie, na Katolické akademii v Mnichově i u sv. Vavřince opakovaně obavy, že by se koncilní reforma liturgie mohla vyčerpat pouze ve formálních změnách a údajně moderních samolibých změnách, které by mohly vést dokonce i k "sociologickým eucharistickým motlitbám".

Orientace pro dnešní učení a slavení (Orientierung für heutige Lehre und Feier) - tak zněl titul jedné jeho přenášky při soustředění na svátek epifanie roku 1967 v Königsteinu. Tuto orientaci viděl v prvokřesťanském slavení eucharistie. Již v roce 1928 vyzýval, aby Karl Adam v Tübingen provedl podle starších pramenů křesťanské literatury výzkum o významu eucharistie pro jednotu církve. I když nemohl být tento úmysl dokončen, zůstalo toto téma celou dobu jeho života centrálním bodem jeho teologického myšlení a učení. Co měl před očima, ukázal v šedesátých a sedmdesátých letech při návrzích liturgických textů, které se mnohem více přibližují rané křesťanské tradici než jak to uskutečnilo nové Missale Romanum.

Jeho návrhy zůstaly nezveřejněny. Bylo možné je rozšířit a praktikovat pouze jako "studijní modely" a "meditační modlitby ve formě eucharistie" v úzkém okruhu příznivců.

Šlo mu o formu slavení, při které může být církev prožívána jako společenství okolo oltáře. Při tom se mohl odvolávat na Romana Guardiniho, který zdůrazňoval: "Nakonec si musíme říci, a to s veškerou vážností, že církev je každý, kdo se kní hlásí. Každý z nás zjevuje Krista a každý ho zastírá. " A dále: "Mše svatá je zcela dílem pro společenství. To bylo hluboce zapomenuto a byla z ní učiněna spíše jakási individualistická privátní pobožnost. Jak dalece je však věcí společenství, to vidíte v církvi prvních století. "

Při takovém slavení mělo být prožíváno stolní společenství s hlavou a údy. "Toto je moje tělo" poukazuje také na to, že nejde jenom o chléb. Kahlefeld se odvolává na 1 K 10,17: "Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." Mluví o "zduchovnělém Kristu, který každému pokřtěnému sděluje svůj život a který si tak vytvořil nový, vyšší, tajemný způsob ,těla' z mnoha individuálních údů. "

Heinrich Fries podal zprávu, jak velice Kahlefeld v posledních měsících svého života projevoval starostlivé obavy o stav církve. "Viděl silné tendence k zužování a k zavírání se, tendence, které by mohly vést k izolaci; tyto tendence jsou také spojeny s předkoncilní epochou, kterou někteří chválí jako staré, dobré časy."

Nezměnitelné zásady liturgické obnovy

Stále znovu vedla domnělá svoboda předepsaných bohoslužebných řádů k divokému samovolnému bujení, k subjektivnímu zavádění novot a k záplavě mluvení, dokonce k "večeřím Páně", při kterých lze Ježíšovo ustanovení a eucharistii rané církve sotva již poznat.

Na druhé straně se množilo přání po nezměněném řádu tridentské mše a u evangelíků po omezení se při slavení večeře Páně na biblické texty, Sanctus, slova ustanovení a modlitbu Páně.

Proto je asi na čase si připomenout nezměnitelné zásady, které v liturgickém obrodném hnutí - zvláště na hradě Rothenfels - byly pod vedením božího ducha poznány.

Co je liturgie?

- Bohoslužba je vždy slavením ve společenství, je tedy více než současným shromážděním jednotlivých modlících se. "Liturgie je pravá jenom tehdy, když je spoluslavena" (Guardini).

- Každá bohoslužba a také slavení svátostí, je shromážděním obce. Křest má být udělován, pokud je to jenom možno, při bohoslužbě obce. Pokud to možné není, mají být k jeho udělení pozváni všichni. Také svatby nejsou jednom privátní záležitostí dvojice snoubenců a jejích hostů.

- Neexistuje žádné rozdělení mezi vlastními liturgickými činiteli a dalšími, kteří smějí jenom přihlížet a naslouchat. Všichni jsou "concelebrantes", všichni jsou nositeli slavnosti.

- Slavnost je rozčleněna. Jednotliví spoluslavící, muži i ženy, přebírají zvláštní úkoly, své vlastní role, nakolik to zdůvodněný řád umožňuje: při předsedání slavnosti, jako jáhni, lektoři, kantoři, v pěveckém sboru, jako ministranti atd.

- Společný zpěv je podstatnou částí slavnosti. Proto vyžaduje výběr zpěvu velkou pečlivost. Zpěv při bohoslužbě má odrážet duch Písma a z ducha liturgie svědčit o víře, a ne ji zplošťovat nebo ukazovat jako kýčovitou.

- Shromážděná obec se musí cítit být spojena se slavením celé církve na celé zeměkouli i s liturgií na nebesích. Těm, kteří nás předešli, nejsme nikde blíže nežli při této svaté slavnosti.

- Modlitby dne - hodinky, především ranní chvály, nešpory a kompletář jsou slavností obce a nesmějí upadnout v zapomenutí. Bohoslužby slova s meditativními úseky nejsou řešením z nouze v "obcích bez kněží". Mají opět zaujmout své pevné místo, především v adventu a postní době, v programu bohoslužeb obce.

- "Posvátná znamení" musí být pochopitelná a zřetelná. V letech 1922/23 poprvé pod tímto titulem zveřejněné dílo Guardiniho není v žádném případě neaktuální.

Eucharistická slavnost

- Středem bohoslužeb církve je eucharistická slavnost. Eucharistie je vzdáváním díků. Tak, jako již přislavnostech Staré smlouvy, jsou při ní připomínány s díkem velké skutky boží mezi námi v nové přítomnosti. Liturgie je současně předchutí, ukázkou budoucí blaženosti.

- Zpráva o ustanovení eucharistie při Ježíšově večeři na rozloučení není izolovanou (hlavní) částí, ani jakousi "krátkou pašijovou hrou, při které je třeba opakovat všechna Kristova gesta, i když je chléb již v malých hostiích rozlámán" (Heinrich Kahlefeld). Tato zpráva patří do středu díkůvzdání za velké skutky spásy, které se mezi námi zpřítomňují.

- Tuto modlitbu chvály, velebení a díků Bohu, tj. beracha (hebrejské slovo, řecky eucharistia), vyslovil i Ježíš večer před svým utrpením při večeři. Ježíšův příkaz "To čiňte namou památku!" se vztahuje nejenom na pojídání chleba a vína. Eucharistická modlitba, velebící vzdávání díků se zpřítomňující připomínkou velkých činů Boha patří k tomu.

- Raná církev vnímala Ježíšův příslib, že pošle jiného "přímluvce" (utěšitele, pomocníka, J 14, 16) a svolá Ducha svatého na chléb a víno i na obec (epikléze).

- "Skutečná přítomnost" znamená více nežli Ježíšovu přítomnost ve chlebu a víně, je to přítomnost všech božích skutků spásy pro nás. Právě zužování tohoto pojmu na eucharistické dary a jejich "charakter" ztěžovalo a ztěžuje naše ekumenické hovory a jednání.

- Přednášením chvály a svoláváním božího Ducha se stává chléb a víno pro nás tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista. Celá eucharistická modlitba má konsekrační charakter.

- Eucharistická slavnost je sice středem bohoslužby - ale ne její jedinou formou. Hodinky a meditativní pobožnosti obce je třeba k ní přidat. K nelibosti liturgických puristů napsal Guardini v roce 1919 Křížovou cestu našeho Pána a Spasitele.

Pomůcky ke slavnosti oslovující smysly

Řád eucharistické slavnosti a její jednotlivé části mají nezaměnitelný význam, který není možno zatemňovat vynecháváním nebo změnami:

- Při Kyrie zdravíme Pána, který je v našem středu, když se v jeho jménu shromažďujeme. V neděli a svátky mimodobu postní následuje Gloria.

- Před kolektou, po výzvě "Modleme se!" má být vyhrazeno místo pro tichou modlitbu jednotlivců, tyto modlitby jsou pak shrnuty ve vstupní modlitbě, modlitbě dne (Oratiocollecta!).

- Nebiblická čtení nemají v bohoslužbě žádné oprávněné místo.

- K biblickému zvěstování patří také žalm s odpovědí po prvním, zpravidla starozákonním, čtení, nebo alespoň nějaká žalmová píseň.

- Eucharistické dary mají být rozpoznatelné jako jeden chléb a jeden kalich. Smysl dává používat velké hostie, které je možno lámat, a pokud je zapotřebí, jeden velký džbán na víno. Při mnoha přijímajících mají být další patény a kalichy přineseny až při Agnus Dei a mají se plnit na oltáři.

- Ten, kdo zastává funkci předsednictví, přednáší eucharistickou modlitbu. Obec se podílí aklamacemi (např. Sanctus, slova po "Tajemství víry", při velkém vzdávání chvály a Amen při zakončení eucharistické modlitby).

- Společenství stolu Páně je zvláště vnímatelné tehdy, když přijímající nestojí ve frontě za sebou. Mohou vytvořit více řad a v přehledných poměrech velký kruh či polokruh. Až když všichni ve skupině přijali eucharistii, odchází skupina zpět na svá místa.

Cesta vede dál

Obnova bohoslužby se nesmí zastavit. Při ní jde o to, co musí být zachováno a tradováno dále, avšak ve spojenís "odvahou ke změnám, které reflektují nárok ukazovat suverénně vyspělou víru".

Pohled na zkušenosti v jiných církvích má být samozřejmý.

Také v církvích Východu je dnes kladena otázka reformy bohoslužby. Pravoslavný teolog Athanasios Kallis k tomu říká: "Liturgická obnova a reforma jsou nejspolehlivějšími předpoklady, aby autentická tradice církve nebyla uctívána jako nějaká mumie, nýbrž jako prožívaná víra. "

Rozmluvy o eucharistickém společenství a úřadu nemohou již být omezovány především na význam zprávy o ustanovení v jednotlivých církvích.

V době stoupajícího odcizovaní se lidu od církví je nepostradatelný vývoj nových bohoslužebných forem, které osloví i stojící mimo, i hledající. Téma liturgické konference na hradě Rothenfels v roce 2001 znělo proto: Liturgie v předsíni pohanů.

Meditace nad obrazy, hodiny církevní hudby skrátkými mezi texty, prohlídky kostela s meditativním vysvětlením obrazů, brožurky s modlitbami a meditacemi v přes den otevřených kostelech, slavnosti žehnání, ale i (dodatečné) neeucharistické vánoční a novoroční liturgie oslovují mimo jiné i lidi, kteří ještě přístup k běžné liturgii nenašli nebo již nenacházejí.

Bohoslužby, při kterých lze očekávat účastníky stojící mimo církev, především pohřby a svatby, vyžadují zvláště pečlivou přípravu.

Slavnosti obce se přisuzuje, že je tam možno zažít boží skutky spásy. Shromáždění byť i dvou nebo tří v Ježíšově jménu si může být jisto jeho přítomností v jejich středu.

A tak není možné zpochybňovat potřebnost těchto shromáždění i ve změněné době.

Když člověk přilétá na Kubu, a mně se to poštěstilo letos na konci března poprvé, má nesporně smíšené pocity. Míří do země, kterou katalogy cestovních kanceláří vychvalují tak, že si člověk téměř představuje ráj na zemi, ale zároveň ví, že stát je řízen totalitní vládou v čele s diktátorem Fidelem Castrem, který má vše pevně v rukou. Pocity výše popsané může mít každý, kdo je alespoň povrchně ze sdělovacích prostředků obeznámen se situací na "Ostrově svobody". Ale také nemusí - pokud před faktem, že navštěvuje komunistickou zemi, zavře oči a nechá se odvézt rovnou z letiště klimatizovaným autobusem do luxusně zařízeného hotelu na pláži Varadera, a tam si užívá slunce a vln příjemně teplého Karibiku.

Naše čtyřčlenná skupinka měla při příletu na Havanské letiště asi více těch pocitů stísnění, obav a napětí. Náš cíl nebyl hotel na pláži, dovolená a salsa, ale práce - tedy pokud se setkávání s lidmi dá nazvat prací. Chtěli jsme poznat, tedy přesněji řečeno si ověřit, jak se žije lidem - křesťanům - v nedemokratické zemi, jejímuž establishmentu nic neříkají slova jako svoboda (slova, náboženství, shromažďování) , lidská práva nebo dodržování zákonů země.

Naším cílem byla snaha zmapovat, jaký je postoj kubánských protestantských křesťanů, rozumějte těch obyčejných, ve sborech, k režimu, jaké to je být pod tlakem vládnoucí garnitury a jak jim my - Středoevropané - můžeme být nápomocní. Při naší cestě jsme navštívili jak známé disidenty (Oswalda Payu - jednoho z duchovních otců Projektu Varela a vůdčí osobnost Hnutí křesťanské svobody; Dagoberta Valdeze - římskokatolického laika, který vede v Pinaru de Rio Sociální centrum, které se snaží lidi vézt k demokratickému smýšlení, a zároveň vydává časopis Vitral, jež se kromě křesťanských témat zabývá i otázkami sociální angažovanosti církve) ; tak i obyčejné faráře, převážně ze Západní baptistické církve. Mozaika, která se nám během našich cest po Kubě skládala, byla na jedné straně nesmírně zajímavá, na druhé straně velmi komplikovaná a jednotlivé kameny jako by do sebe nezapadaly.

Opozice na Kubě je, v porovnání se situací v bývalém Československu před listopadem 1989, velmi rozdrobená. Jakoby si každý "hrál na svém písečku" a čekal, že právě on bude tím, kdo dá impuls ke změně. Vypadalo to, že každý je přesvědčen o jedinečnosti svého nápadu, který považoval za ten jediný správný, jemuž se mají všichni "podrobit". Významní disidenti o sobě sice vědí, jsou obeznámeni s jednotlivými aktivitami, ale u jednoho stolu se nescházejí, netvoří jednotnou linii, která by měla alespoň teoretickou šanci na úspěch při změně režimu.

To je ale jedna strana mince - ta politická. Protože jsme však měli to štěstí setkat se tváří v tvář s rodinami duchovních, s jejich věřícími, získali jsme i informace, které se z oficiálních zdrojů (např. ze zpráv Ekumenické rady církví Kuby) nedozvíte. Církev jako by byla zahnána do ghetta, ve kterém si sice může dělat co chce (tím jsou míněny nedělní bohoslužby, biblické hodiny) , ale jakmile vystrčí růžky a chce se angažovat ve společnosti, je jí jasně dáno najevo, kde jsou hranice, které už nemá překračovat. Když se v jednom malém městečku rozhodli v baptistickém kostele otevřít školku, po měsíci úspěšného působení a za velkého zájmu rodičů o umístnění svého dítěte do tohoto zařízení jim bylo odebráno povolení s oficiálním odůvodněním, že "zařízení nevyhovuje hygienickým požadavkům". Sbor tedy podmínky ještě zlepšil (a musím říci, že na kubánské poměry byly prostory velmi hezky upravené). Přesto povolení nedostali. Bez odůvodnění.

Prostě církev má zůstat tam, kde je, a hlavně ať se nemíchá do výchovy našich - fidelovských - dětí. Také s povoleními na přestavbu kostelů to není jednoduché (podotýkám, že stavba nových kostelů je téměř nemožná). Je zapotřebí mít zvláštní konto na peníze, které můžeme přirovnat k našim někdejším tuzexovým bonům - pesos convertibiles. Za ty je možné materiál na opravu zakoupit - za pesos, které dostává běžný občan, si na Kubě nekoupíte kromě základních potravin téměř nic. Dále potřebujete povolení ke stavbě, ale protože je to sakrální stavba, vyřizování se protahuje a protahuje. Prostě byrokratický teror.

Na osobní úrovni se zkušenosti dají přirovnat k těm, které zažívaly rodiny křesťanských disidentů i v bývalém Československu: problémy dostat děti na studia, sehnat dobrou práci, dostat povolení k vycestování atd. Prostě být na Kubě křesťanem (a navíc aktivním a politicky angažovaným) se nevyplácí.

Můžeme ale my, jako církev v Čechách, vůbec lidem na Kubě pomoci? Vzpomínáte, jak byly oceňovány knihy, které byly jinak na indexu a které někdo ze Západu přivezl? Vzpomínáte, jak zahřálo u srdíčka, když vyšel článek odsuzující komunistickou nadvládu v nezávislém svobodném tisku? Vzpomínáte, jak bylo důležité komunikovat s bratřími a sestrami ze svobodných zemí a sdílet s nimi své problémy a vědět, že vám naslouchají? Tak přesněo toto nás naši kubánští bratři a sestry prosí: mluvte o naší situaci, pište na všechna možná místa, aby se vědělo, že to tu není tak ideální, jak se dozvídáte z oficiálních zdrojů a hlavně, modlete se za nás!

Na tiskové konferenci 12. května byl v sídle České biblické společnosti, Domu bible v Kobylisích, představen první svazek nové původní české komentářové řady k Novému zákonu, komentář prof. Petra Pokorného List Efezským. Projekt pražského Centra biblických studií navazuje na původní záměr ekumenické překladatelské skupiny, která spolu s novým překladem biblických textů plánovala vydávat i výklady. Nakonec vyšly s výkladem pouze starozákonní díly (15 svazků v letech 1968 - 1985, samostatně vyšly výklady v letech 1991 - 1998) , novozákonní jej neměly (vyšly ve 2 svazcích v letech 1973 - 1978). Tento nedostatek pouze částečně nahradilo jednosvazkové vydání Nového zákona s výkladovými poznámkami (v roce 1991). Samostatně byly publikovány pouze dva komentáře (Výklad evangelia podle Marka prof. Pokorného v roce1974, 2. vydání v roce 1981 a Evangelium podle Matouše, kapitoly 1- 9, Miloslava Hájka v roce 1995).

Nový projekt si klade za cíl předložit českým čtenářům ucelenou řadu biblických komentářů, které budou původním dílem domácích autorů. Charakter výkladů budou určovat tři hlediska. Výklady budou vycházet z kritické exegeze v rozhovoru se současnou biblistikou. Zároveň budou usilovat o obecnější srozumitelnost, tak aby byly pomůckou nejen pro odborníky, ale i pro zájemce o hlubší porozumění biblickému textu. Důležitým rysem bude rovněž ekumenická orientace komentářů, která se projeví nejen ve výběru autorů z různých křesťanských tradic, nýbrž i v konfesijní nepředpojatosti jednotlivých výkladů. Novozákonní komentáře bude vydávat Česká biblická společnost spolu s Centrem biblických studií po dobu 10 - 15 let. Ediční radu tvoří Jiří Mrázek, Jan Roskovec a Mireia Ryšková.

Považuji za symbolické, že autorem prvního vydaného svazku je prof. Petr Pokorný, který v podstatě ztělesňuje kontinuitu české biblické práce. Tento světově uznávaný biblista stál od roku 1977 v čele novozákonní překladatelské skupiny a v současnosti je ředitelem Centra biblických studií. V komentáři zúročil nejenom dlouholetou badatelskou činnost, ale i práci v souvislosti s přípravou rozsáhlejšího komentáře v němčině (vyšel vroce 1992). Výklad jednotlivých oddílů je vždy uveden českým ekumenickým překladem, v textu výkladu se nachází více než dvacet exkurzů k různým tématům. Výklad je rozsáhlejší ve srovnání s příslušným svazkem českého překladu Malého stuttgartského komentáře (List Efezanům vyšel v jednom svazku s listem Kolosanům v roce 2000). Zájemci mohou porovnat různý přístup k výkladu (např. exkurzy o církvi nebo o domácích řádech). Za zvlášť zajímavou považuji autorovu úvahu o problému pseudoepigrafie, kdy záměr autora získat si pro svůj výklad Pavlovu autoritu nese rysy vědomé fikce. Za jistou analogii považuje Pokorný Jákobovu lest při získání prvorozenství (Gn 27).

Přeji novému projektu, aby si získal čtenáře a aby se jej podařilo úspěšně dokončit. Kompletní původní česká komentářová řada by jistě byla dobrou vizitkou české biblistiky. Snad zájemce neodradí skutečnost, že za stostránkový text musí zaplatit téměř dvojnásobek korun.

 

Obyvatelé San Franciska byli šokováni, když se v roce 1995 stal v jejich městě arcibiskupem William Josef Levada (nar. 1936). Byli zvyklí na výborného Levadova předchůdce Johna R. Quinna, který jim sloužil od roku 1977. Ten měl dobrý vztah ke všem, včetně různých národnostních i sexuálních menšin, kterých je v San Francisku hodně. Levada vybudované dobré vztahy zlikvidoval. Je vzdělaný (doktorát teologie na římském Gregorianu), ale konzervativní. Je-li jeho jmenování prefektem dobrou zprávou, pak zejména pro obyvatele San Franciska...

Od roku 1976 byl šest let úředníkem Kongregace pro nauku víry, kam se nyní vrací. Papež jej jmenoval 13. 5. 2005, úřad má definitivně převzít v srpnu. Od roku 1986 do roku 1993 byl jediným americkým biskupem, který byl členem vatikánské komise pro vydání Katechismu katolické církve. Od roku 2003 je předsedou komise pro nauku víry Biskupské konference USA.

-pH-

Knihu pod tímto názvem vydal Jiří Hanuš vnakladatelství CDK Brno. Spolu s knihou Malý slovník osobnostíčeského katolicismu 20. století s antologií textů, kterou jsmerecenzovali v minulém čísle Getseman, tak dostáváme do rukouzasvěcený a podrobný výklad mnoha peripetií dějin našehokatolicismu - katolicismu nejen úzce církevního, teologického,náboženského, ale i jeho dimenzí kulturních, politických asociálních. Velice sympatické je, že autor ve své dvojknizeumožňuje čtenáři pohled z různých úrovní, na různých úrovníchdetailu: Od širokého zakotvení v sociologii náboženství až po"drobnohledné" medailonky osobností významu spíše okrajového. To iono sem patří a Jiří Hanuš to dokáže podat se sobě vlastním půvabema historickou erudicí. Obě knihy by neměly chybět v knihovněvzdělaného českého křesťana nebo zájemce o křesťanství, který chcepochopit nedávnou historii a současný stav naší nejpočetnějšícírkve. JaS