Jste zde

229 - léto 2011

Petr Chelčický

O životě nejoriginálnějšího myslitele českého 15. století víme málo, není ani jisté, kdo se za pseudonym Petr Chelčický skryl. Nejspíš to byl jihočeský zeman Petr Záhorka ze Záhorčí u Chelčic. Narodil se kolem r. 1380. Dva z jeho strýců dosáhli vysokých církev­ních úřadů a pravděpodobně mu poskytli vzdělání i přístup k literatuře, kterých se mu nedostalo na univerzitě. O Petrových osudech v dospělosti víme jen z jeho spisů. Zásadním setkáním pro něj byl kontakt s Janem Husem, díky němuž se dostal Petr myšlenkám reformního proudu i k českým překladům Wyclifa. Od Jakoubka ze Stříbra pak nadšeně přijal požadavek laického kalicha.

Chelčického nekompromisnost vždy ukončila jím navázané kontakty a dovedla jej do pozice uznávaného, leč výlučného solitéra. Z konfesních frakcí husitských válek měl Petr nejblíže k táboritům. Stejně jako s Jakoubkem se však s nimi neshodl na požadavku radikálního nenásilí - proti spekulacím o přípustnosti svaté války staví biblický příkaz „Nezabiješ!", který nebyl nikdy odvolán ani zmírněn. Podstatné myšlenky k této problematice uložil Petr do svého pravděpodobně prvního většího spisu O boji duchovním. Po disputaci s Jakoubkem se Chelčický natrvalo uchýlil do svého rodiště. Odtud udržoval kontakt s táborskými kněžími i s jejich představitelem Mikulášem z Pelhřimova zvaným Biskupec. V období, kdy se ustalovala táboritská teologie, zejména pak učení o eucharistii, vyhledal Biskupec Chelčického ve Vodňanech a na hrázi tamního rybníka s ním hovořil o přítomnosti Krista ve svátosti oltářní. Ačkoli se prý shodli, když Mikuláš zformuloval své stanovisko písemně, bylo Petrovi zřejmé, že odmítáním skutečné přítomnosti Kristovy v konsekrované hostii se táborité staví mimo umírněný proud Jakoubkův, jehož byl sám zastáncem. Odpověděl nesmlouvavou Replikou proti Mikuláši Biskupcovi, jež znamenala rozchod s tábority. Někdy kolem r. 1425 sepsal jedno z nejodvážnějších pozdně středověkých pojednání o společnosti vůbec - traktát O trojím lidu. Vymezil se v něm kategoricky proti dobovému názoru o božském původu tehdejšího rozdělení společnosti do tří stavů - těch, kteří se modlí, kteří bojují a kteří pracují. Odhalil hluboce nekřesťanskou povahu tohoto uspořádání a církev, která jej podporovala, obvinil z toho, že se již zcela proti křesťanství obrátila. Ve stejné době se kolem jeho osoby v Chelčicích začíná tvořit volná skupina „chelčických bratří", kterým sloužil coby laický kazatel.

Do počátku 30. let spadají Chelčického kontakty s umírněným utrakvistou Janem Rokycanou, které se později ukážou jako klíčové pro pokračování Petrova odkazu. Přestože se i s Rokycanou Chelčický po nějaké době názorově rozešel, byl to právě Rokycana, který doporučil některým pražským posluchačům v čele se svým synovcem Řehořem, aby chelčického myslitele navštívili a aby četli jeho v češtině psané spisy. Z tohoto setkání vyrostl po půldruhém desetiletí nejzralejší plod české první reformace - Jednota bratrská. Právě jí vděčíme za to, že se do dnešních dnů alespoň v pozdějších opisech Petrovo dílo dochovalo.

Po roce 1440 vzniká nejznámější Chelčického text Sieť viery, parabola založená na evangelijním obrazu rybolovu. Síť pravé víry byla však záhy potrhána „dvěma velryby" - papežem a císařem (jmenovitě Konstantinem a Silvestrem), kteří svedli církev na bludnou cestu bohatství a moci a dírami v síti nechali do jejího svatého těla vniknout „roty" (například mnichy), které pomáhají Antikristu v jeho zhoubném díle.

Chelčického dílo stálo ve své době na okraji názorových proudů (soudě i dle skrovného počtu exemplářů v nichž se nám jeho spisy dochovaly), mělo nicméně značný vliv na nižší vrstvy, a to díky tomu, že bylo psáno, čteno a předčítáno v českém jazyce a do této - doposud pro takový úkol nedostatečně vybavené - řeči převádělo základní teologické a společenské problémy své doby.

Chelčického odkaz byl zprvu cíleně pěstován v Jednotě bratrské, po jejím vypuzení po r. 1620 však z českého povědomí téměř vymizel. Objeven byl znovu až Františkem Palackým a po něm mnoha dalšími historiky i novodobými mysliteli, mezi nimiž největšími jsou L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk.

Jan Klípa

Komentáře

S domněnkou, že se za jménem Petr Chelčický skrývá Petr Záhorka ze Záhorčí, vystoupil F. M. Bartoš. Tato hypotéza se však zdá přinejmenším spornou, vezmeme-li vážně námitky jiných badatelů. [srv. PETRŮ, E. Doslov. In PETRŮ, E. (ed.) Petr Chelčický: Ze sítě víry, Praha 1990, str. 156.]
Nelze přehlédnout nápadnou podobnost názorů Chelčického s učením valdenských, na jejichž myšlenky navazoval a dále je rozvíjel. Zcela se s nimi shoduje v přesvědčení, že každé násilí je nekřesťanské jakož i každá světská moc je nekřesťanská. Byl s nimi zajedno v tom, že Nový zákon ve svém doslovném znění určuje křesťanům jejich každodenní životní praxi. [např. MOLNÁR, A. Pohyb teologického myšlení, Praha 1982, str. 282n. GOLL, J. Chelčický a Jednota v XV. století, Praha 1916, str. 40. ]