Jste zde

Vize světa bez náboženství

Různé odstíny nového ateismu

Ateistické interpretace světa vyvolávají v posledních desetiletích ve veřejnosti stále větší ohlas. Mediálně jsou stále viditelnější, i když počet přesvědčených ateistů a „sekulárních“ humanistů se asi nezvyšuje. I v USA, zemi vyznačující se nesporně vitální religiozitou, přibývá na veřejnosti ateistických hlasů. Před Vánocemi 2012 byl na frekventovaném Times Square umístěn obrovský nápis: „Keep the Merry – Dump the Myth“, tedy: Ponechme si radost, kterou přináší usměvavý Santa Claus (zobrazen v nadživotní velikosti s vlajícím plnovousem), a vyhoďme na smetiště mýtus trpícího, ukřižovaného Krista (v téže velikosti zobrazen hned vedle).

Iniciátorem akce byli American Atheists, organizace založená roku 1963 a dnes čítající pouhých 2200 členů. Takové akce chtějí provokovat. Záměrně nerespektují náboženské vazby jiných lidí. Nechtěně ovšem ukazují, že žijí z podstaty toho, co popírají. Tyto kampaně ovšem nedosahují úrovně kritických debat o náboženství z 19. a 20. století.

Pro veřejné ateistické provokace jsou samozřejmě zvlášť vhodným terčem tradiční křesťanské svátky. V posledních letech se před Velikonocemi přihlásila v některých německých městech Nadace Giordana Bruna se svou bojovnou kampaní: „O pomlázce s tím skončeme – opusťme o Velikonocích kolektivně církve (…). Nehodláme investovat čas a peníze do organizací, které v uplynulých dvou tisíciletích šířily v Evropě tolik bídy, strachu a dogmatismu. (…) Bible propaguje zásady (kolektivní vina, dědičný hřích, méněcennost žen, homofobie, dogmatická poslušnost vůči autoritám) odporující elementárním výdobytkům naší demokracie.“

Také debata o obřízce se stala pro ateistické a humanistické organizace vítanou příležitostí, aby vystoupily se svým poselstvím a upozornily na nebezpečí skrývající se v náboženské praxi. Hrozbu fundamentalismu vidí ateisté v náboženských přesvědčeních vůbec, nikoli jen v jejich zneužívání. Podle nich nesmí být náboženským společenstvím dovoleno, aby „s odvoláním na náboženské předpisy a rituály nastolovaly své vlastní – božské – právo a zároveň porušovaly základní občanská práva jako je tělesná nedotknutelnost osoby.“ Děti je prý třeba chránit před náboženským ovlivňováním.

Právě tak se ozvala ateisticky motivovaná kritika v souvislosti s veřejnou debatou o financování církví, kterou vyvolaly přestupky v této oblasti. Kritik církve a náboženství Carsten Frerk dostal možnost šířit své názory na téma financování církví v rozhlase, televizi, v denním tisku i v časopisech. Většinou přitom nepadla zmínka o tom, že Frerkova kritika církví a náboženství netýká pouze způsobu jejich financování. Frerk byl do roku 2012 členem kuratoria Nadace Giordana Bruna (od té doby je členem jejího vědeckého poradního sboru), která vystupuje polemicky proti náboženskému přesvědčení vůbec: polemizuje s náboženským cítěním, neboť je považuje za zřeknutí se svobody, a chce ve jménu vědy nastolit naturalistický a ateistický světový názor jako normu. Církevní finance jsou jen jedním z mnoha témat, na něž se tato nadace ve svém boji proti náboženství a církvi zaměřuje. Nadace prosazuje ve společnosti humanisticko-ateistickou kulturu, která učiní nábožensky orientovaný výklad světa zbytečným.

Fenomén mediální a globální

Mediální debaty nového ateismu mají své protagonisty (Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens, Daniel C. Dennett…) a svá jeviště, např. v USA a v Evropě.

A-teismus je relacionální pojem. Vztahuje se na jakékoli představy o Bohu a vyvrací je. V tom smyslu neexistuje ateismus bez víry v Boha. A může existovat tolik forem ateismu, kolik je druhů náboženství.

Nový ateismus je živým tématem v těch zemích a společnostech, jež jsou utvářeny křesťanstvím. Je to tedy jev zeměpisně ohraničený. Jeho výskyt v jiných kulturách a v souvislosti s nekřesťanskými náboženstvími je nutno vnímat diferencovaně. O novém ateismu se začalo mluvit nejdříve ve sdělovacích prostředcích. Debata, která probíhala v anglickém jazykovém prostoru, brzy vyvolala ohlas i v Německu. K základním postojům anglicky mluvících stoupenců nového ateismu se Nadace G. Bruna přihlásila Manifestem evolučního humanismu z pera Michaela Schmidta-Salomona. A v zápětí se kromě hlasatelů nového ateismu přihlásili i jeho kritici. Jejich seznam je dnes už dlouhý: Alister McGrath, Tina Beattie…, v Německu mj. Richard Schröder, Dirk Avers, Wolf Krötke, Ulrich H. J. Körtner, Gregor Maria Hoff, Armin Kreiner, Katharina Peetz

Nová ateistická hnutí je nutno vidět mj. také na pozadí fundamentalistických tendencí uvnitř náboženství. Jedenácté září 2001 vyvolalo diskuse o problematických stránkách vytváření náboženských autorit a o střetu kultur (clash of civilisations). Nová ateistická hnutí se zabývají výhradně temnými stránkami náboženství. Nevnímají náboženství jako zdroj morálních zásad, jako zprostředkovatele vědění, jež umožňuje člověku orientaci, nýbrž jako nebezpečný fenomén, který zesiluje násilné konflikty.

„Návrat náboženství“ jako jev se popírá. Tvrdí se, že jde o pouhý sebeklam a zbožné přání obhájců náboženství. Nová ateistická hnutí považují za důležité, že počet lidí bez vyznání přinejmenším v Evropě trvale stoupá. Vycházejí z těsné souvislosti mezi vědeckým světovým názorem a ateismem. Dále se vyznačují polemickou kritikou náboženství, kritizují náboženství jménu vědy a odmítají nejen náboženský fundamentalismus, nýbrž i moderní religiozitu. Nový ateismus chce kritiku náboženství šířit – je to ateismus misionářský. Morálka a etika by podle něj měla vycházet z „přirozeného“ základu.

Despekt vůči religiozitě

Roku 2006 vyšla kniha The God Delusion (Boží blud) evolučního biologa Richarda Dawkinse. Autor se hned v předmluvě představuje jako misionář ateismu a vyjadřuje naději, že se mnoho ateistů po přečtení knihy rozhodne pro coming out. Chce věřící obrátit na ateismus. „Bude-li mít kniha zamýšlený účinek, pak čtenář, který ji vzal do ruky jako náboženský člověk, ji zavře jako ateista.“ Náboženství je prezentováno jako chorobná představa. Tuto hlavní myšlenka autor v podstatě nezdůvodňuje – pouze ji v knize předpokládá a ilustruje. Klasické filozofické debaty o ateismu prakticky ignoruje.

Dawkinsova kniha se setkala se značným ohlasem, byla přeložena do mnoha jazyků a v mnoha jazycích je čtena a diskutována navzdory tomu, že její autor – jakkoli rétoricky zkušený – nedokáže vždy zakrýt nedostatečnou znalost teologie, filozofie a dějin kritiky náboženství. Mediální průmysl věnuje knize maximální pozornost. Stále obměňovanými provokativními slovy se tvrdí, že přírodovědecký způsob poznávání světa logicky víru vyvrací a vede k ateismu. Pro Dawkinse jsou přírodní vědy „superdálnice směřující k ateismu“ (Alister McGrath). Dějiny náboženství prý vedou od polyteismu k monoteismu. Na konci náboženského vývoje pak stojí ateismus. Stačí, jak říká Dawkins, škrtnout toho posledního boha. Tak povyšuje nový ateismus ve jménu vědy naturalistický ateistický světový názor na obecnou normu.

Sam Harris v knize The End of Faith (Konec víry) soudí, že všechna náboženství – v prvé řadě islám – ohrožují společnost a náboženská víra je fenomén nacházející se „za hranicemi racionální debaty“. Ve svém výkladu se Harris zabývá především náboženským fundamentalismem, kreacionistickými představami a politickým islámem: „Většina lidí na světě věří, že tvůrce univerza napsal knihu. Smůla je, že takových knih máme několik a každá z nich o sobě tvrdí, že jedině ona je ta pravá“. Harrisův pohled se opírá neurologické studie. Hitchens píše jako literární kritik a novinář. Dennet je filozof; rád by přišel na kloub náboženství jako přirozenému jevu, a tím je takříkajíc zbavil kouzla.

Už klasikové nového ateismu zásadně odmítají náboženskou výchovu. Také ateistické organizace v Německu se na toto téma zaměřují, např. Nadaci Giordana Bruna jde o vytváření přirozeného obrazu světa a o podporu „evolučního humanismu“. Aby zachránil děti před „týráním“ a náboženskou indoktrinací, napsal mluvčí nadace Michael Schmidt-Salomon „Dawkinse pro děti“: knížka se jmenuje Wo bitte geht’s zu Gott, fragte das kleine Ferkel (Kudy se jde k Bohu, ptalo se prasátko).

Dnes už je na trhu celá trilogie: po „Prasátku“ vyšel „Drzý pejsek“ a po něm „Chytrá Zuzanka“, která se snaží svému nevzdělanému učiteli náboženství vysvětlit kosmologickou a antropologickou evoluci. „Reálná kosmologická fakta“ (tvrdí Schmidt-Salomon) víru v Boha vylučují. Vznik světa a člověka nemá s Bohem pranic společného. Vyučovat náboženství ve škole je nelegitimní.

Teorie Charlese Darwina (1809–1882) o vývoji života jsou povyšovány na naturalistický světový názor, což on sám výslovně odmítal. Ateisté Darwina přijímají (implicitně navazují i na materialistický monismus Ernsta Haeckela, 1834–1919); jeho objevy se pro ně stávají „darwinovým kódem“, který (prý) dokáže tajemství života zevrubně a úplně vysvětlit. Četní stoupenci nového ateismu hledí na náboženské vědomí s despektem. Považují se za „osvícené“ a o sobě mluví jako o brights. Takový bright (chytrý, bystrý, inteligentní) je člověk zastávající naturalistický pohled na svět, a proto se snaží, aby tento názor došel ve společnosti obecného uznání.

Plynulý přechod mezi náboženstvím a kritikou náboženství

Neexistuje ateismus jako takový, zrovna tak jako neexistuje náboženství jako takové. Představitelé jiných částí ateistického spektra se k tzv. novému ateismu stavějí skepticky a odmítavě. Vzhledem k rozmanitosti směrů uvnitř náboženství i ateismu jsou ovšem přechody mezi náboženstvím a kritikou náboženství plynulé. Sam Harris ve své knize doporučuje racionální přístup k tématům etika a spiritualita. V doslovu se pak snaží vyvrátit námitku, že jeho kniha (protože se v ní věnuje tématům meditace a spiritualita, a tím skrytě hájí „budhismus, mystiku hnutí new age a jiné formy iracionality“) ve skutečnosti není ateistický text.

Především v otázce, zda vědomí „v celém svém rozsahu vychází z činnosti mozku (a je na ni redukovatelné)“, existují mezi Harrisem a jinými ateisty zásadní názorové rozdíly. Tezi, že vědomí je epifenoménem fyziologických procesů, nelze podle Harrise odůvodnit. „Ve skutečnosti vědci stále ještě nevědí, jaký je vlastně vztah mezi vědomím a hmotou.“

„Manifest evolučního humanismu“, dokument uvádějící do naturalistického chápání světa sepsaný na objednávku Nadace Giordana Bruna, ostatní ateisté vehementně napadají. V něm načrtnutý naturalistický pohled na svět považuje lidské za „produkt nervových procesů“, lidskou svobodu za iluzi a duchovno za plod materiálna. Náboženské vědomí pak prý pochází ze „zvýšené činnosti ve spánkovém laloku“.

Existují i zcela odlišné hlasy z ateistického tábora, např. Joachim Kahl, Herbert Schnädelbach nebo Alain de Botton. Joachim Kahl ostře odmítá Dawkinsův nový ateismus a jeho knihu hodnotí jako „charakteristický doklad intelektuálního paranoidního velikášství“, jež má dva „vzájemně se doplňující rysy“: „triumfalistické sebepřeceňování a propastnou slepotu vůči realitě“. Ateismus Schmidta-Salomona označuje Kahl jako „animalismus“ spojený s etikou libovolnosti. To všechno, jak říká, kritice náboženství jen škodí.

Herbert Schnädelbach charakterizuje „zbožného ateistu“ jako člověka, který nebrojí proti víře v Boha, nýbrž pouze pojmenovává vlastní neschopnost v nějakého boha věřit. Bojovný ateismus považuje Schnädelbach za „směšný a přiznání k bezbožectví stejně trapné jako vyznání víry v Boha, neboť náboženství je přece soukromá věc“.

„Zbožný“ ateista ví, čeho se mu nedostává a trpí tím. Alain de Botton považuje „moudrost náboženství“ za něco, co patří všem, i racionalistům. Říká, že náboženství nabízejí řešení problémů moderní duše. Tato řešení je ovšem nutno vymanit z jejich „nadpřirozených struktur“. Spor humanistů a ateistů ukazuje jednu věc: dosud vůbec není jasné, co jsou ony základní, humanisty a ateisty spojující orientační perspektivy ateistického pojetí světa a člověka. Pojmy jako humanismus nebo naturalismus k charakterizaci vlastního světového názoru nepostačují.

Zatímco se světonázorové diskuse ještě nedávno zabývaly tématem znovuoživení náboženství a religiozity, dnes se v nich formuluje spíše distancovaný postoj k náboženství a pointovaná kritika náboženství. Zjevně nepřekonatelná přítomnost náboženství v sekularizovaných společnostech vyvolává stále silnější odpor. Spor mezi sebeidentifikací věřícího a sebeidentifikací ateisty probíhá dnes vyhroceněji, ostřeji. Rovněž názory na roli náboženství se vzájemně vzdalují. Jedni si nedokáží představit společenský pokrok bez rozchodu s náboženstvím. Druzí upozorňují, že člověk bez vazby na Boha ztrácí orientační perspektivy, bez nichž se ani sekularizovaná společnost neobejde.

V dnešní společnosti existuje obojí: náboženství nejrůznějších typů a právě tak rozmanité formy distancovaného a kritického postoje k náboženství. Obojí se zviditelňuje – setkáváme se s horlivostí náboženskou i vysloveně protináboženskou. V pluralistických společnostech musejí žít všichni vedle sebe: lidé bez vyznání, ateisté a post-křesťané spolu s věřícími křesťany, muslimy a budhisty.

A obojí je pro křesťanské církve výzvou: na jedné straně sekulární humanismus a ateismus, na druhé straně stále větší náboženský pluralismus, způsobený a zesilovaný jednak migrací, jednak misionářským postojem ateistických světových názorů i ne-křesťanských náboženství. Kromě stále znovu zdůrazňované nutnosti vést dialog mezi náboženstvími je tu další úkol: zabývat se i světovými názory a zahájit s nimi diskusi.

Pokud ateistická hnutí poukazují na problematické podoby a deformace křesťanství, lze s nimi souhlasit. Ani existence Boha, ani jeho ne-existence nemůže být na základě přírodovědeckého poznání světa dokázána. Kritika náboženství, která upozorňuje na sporné polidšťování Boha, je oprávněná. Biblí inspirovaná víra v Boha odhaluje dvojznačnost náboženství a religiozity. Vzpomeňme jen na příběh o zlatém teleti z 1. knihy Mojžíšovy, na kritická slova proroků na adresu kultu, na důraz, s nímž Ježíš podřizoval náboženské zákony jejich humánnímu účelu.

Náboženství a religiozita mohou utlačovat i osvobozovat, ničit i léčit, zraňovat i napřimovat. Ke křesťanské víře patří diferencovaná kritika takových náboženských forem, které odporují náboženství, jemuž jde přece o svobodu a odpovědnost. Křesťanská víra si je vědoma toho, že Bůh je ve světě skryt. Ví, že ateismus je jev všední, normální a že být vystaven útokům patří k existenci věřícího.

Reagovat na provokace nového ateismu úzkostlivě by bylo neadekvátní. Je jen potěšitelné, stává-li se otázka Boha předmětem veřejných diskusí. Avšak co může nový ateismus nabídnout? Žije především z protestu, z odporu, z přiznání k ne-víře, z anti-Creda a je spojen s představou světa bez náboženství, v němž všechny hrůzy způsobené náboženstvím zmizí. (Příklady chorobné religiozity a zneužívání náboženství samozřejmě existují.)

Nelze ovšem tvrdit, že ateismus je neškodný. Odstranění náboženství pomocí „vědeckého světového názoru“ – to byl důležitý bod vládního programu v bývalé NDR. Filozof a teolog Richard Schröder ve své knize Odstranění náboženství? razí pro postoj, s jakým se setkáváme např. v Dawkinsově spise Boží blud, výstižný termín „vědecký fanatismus“. „Není prostě možné v 21. století snít o světě bez náboženství a klidně zapomenout, jakým způsobem byl takový svět propagován ve 20. století.“

Fanatismus a fundamentalismus se vyskytují v ateismu právě tak jako ve všech náboženstvích. Také ateismus se musí vyrovnat s vlastními dějinami násilí, má-li být schopen mírového soužití a tolerance. Vize světa bez náboženství je nerealistická. I nevíra musí tedy nést „důsledky tolerance“ (Jürgen Habermas).

Z Concilia přeložila Helena Medková

Komentáře

Celkem dobrý článek, snažící se být objektivnější. Jako katolík mám stejně pocit, že místy ateisty nechápe a je k nim občas necitlivý.

Citace z článku:
A-teismus je relacionální pojem. Vztahuje se na jakékoli představy o Bohu a vyvrací je. V tom smyslu neexistuje ateismus bez víry v Boha.

Pak:
To tedy absence víry ve vodníky (upíry) neexistuje bez víry o jejich existenci (vodníků, upírů)? Kdo by se dnes vůbec zabýval otázkou jejich existence? Podobně se nezabývá ateista existencí Boha (bez jakékoliv negace).

Citace z článku:
Avšak co může nový ateismus nabídnout? Žije především z protestu, z odporu, z přiznání k ne-víře, z anti-Creda a je spojen s představou světa bez náboženství, v němž všechny hrůzy způsobené náboženstvím zmizí.

Podle mě běžného ateistu vůbec nenapadne se takovou negací zabývat, prostě náboženství je starší názor
stejně jako, že země je placatá. Vůbec o tom neuvažuje.

Citace z článku:
A může existovat tolik forem ateismu, kolik je druhů náboženství. ... Neexistuje ateismus jako takový, zrovna tak jako neexistuje náboženství jako takové.

Neexistuje rozdílný ateistický ritus. Rozdílnost ateistických názorů je normální jako jsou třeba různé názory na výchovu dětí.

Zdravím,
souhlasím, ateista se vírou jakou takovou nikdy nesetkal, takže ho nezajímá. Pokud nepotká ve svém okolí dostetečné množství křesťanů, kteří opravdu svědčí svým životem, a jsou dostatečně inteligentní na diskusi, nemá šanci.
Co vidí?
* Církev, což je staletími zakonzervovaná instatuce, kde "ti nahoře" řídí "ty dole"
* Mši, ve které mluví jeden a stádo ovcí reaguje, navíc tam strašně řvou varhany a zpívají se písně v průměru tak 200 let staré
* Neustálé volání po morálce a současně amorální chování

Souhlasím, že prakticky každý má víru v "něco nad námi" - ale to může být cokoliv, člověka mimo spíše osloví "vesmírná síla" než "trojjediný Bůh" (Už to slyším - "Tak jeden, nebo tři?"). V poslední době je hodně populární Gája. A Keltové. A obřady. A všechno dohromady. Důležité je, když si to člověk "prožije". Zážitek je totiž důležitý, zatímco křetanství je nudné, zvláště katolictví.

@ Honza

Dobrý den p.Honzo,
je mně líto,že křesťanství je pro Vás nudné - opravdu není - pokud byste se vydal za knězem ve vašem věku,věřím,že po rozhovoru s nim,by jste svůj názor změnil,mohu Vám doporučit mladého,moderního,skvělého kněze, a zároveň MUDr.. mějte se hezky B.K.

Ve dnech 15.-20. 4. 2014 se konal v Olomouci 49. mezinárodní filmový festival AFO, kterého se jako host zúčastnil také známý teoretický fyzik prof. Lawrence M. Krauss, vedoucí činitel Origins Project na Arizona State University a autor bestsellerů jako The Physics of Star Trek a Vesmír z ničeho. Je jedním z prvních fyziků, který přišel s konceptem, že většina hmoty a energie ve vesmíru tkví v prázdném prostoru a je známá pod pojmem "temná energie", nebo "skrytá energie" a velkým kandidátem na zdroj temné energie je energie vakua. Krauss také formuloval model, ve kterém vesmír mohl potenciálně vzniknout z "ničeho". Populárně to popsal ve své knížce A Universe from Nothing, která vyšla v r. 2012. Krauss ve svých vystoupeních tvrdí, že fyzikální zákony dovolují, aby byl vesmír "stvořen" z ničeho bez jakýchkoli nadpřirozených zásahů a vlastnosti takového vesmíru by byly přesně takové, v jakých žijeme. Prof. Krauss se aktivně věnuje propagaci vědy, kritického myšlení a ateismu. Na toto téma přednesl na AFO přednášku a také převzal hlavní Cenu AFO za osobní přínos popularizaci vědy. V roce 2013 vznikl film Nevěřící, který sledoval osudy Laurence M. Krausse a Clintona R. Dawkinse (evoluční biolog) na jejich cestách po světě a mapoval jejich diskuze na téma vědy, rozumu a kritického uvažování, hluboké kritiky náboženství a pověr. Clinton R. Dawkins je britský zoolog, etolog a biolog. Na širší veřejnost má vliv jako popularizátor evoluční teorie a sociobiologie. Dawkins je ateista a ostře vystupuje proti náboženství, ve kterém spatřuje analogii počítačového viru šířícího se mezi lidskými mozky, jak popisuje ve svém eseji Viruses of the Mind (česky: Viry mysli) z roku 1991. Oba vědci při svých přednáškách kritizují zastaralá dogmata a mýty a náboženství podrobují ostré kritice a tak při svých dá se říct vtipných vystoupeních provokují a zpochybňují zažité "konstanty". Jejich posluchači jsou hlavně lidé se středním a vyšším vzděláním, kteří se zajímají nebo hledají uspokojující odpověď na základní životní otázky.
Kromě toho se prof. Krauss zúčastnil besedy v TV programu Hyde Park, který je možné z archívu shlédnout na web adrese
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/270342-pribeh-vesmiru-podle-lawrence-krausse-rozpinani-a-nic-mozna/
První, co mne napadlo bylo, proč Bůh nezasahuje. Hned mne ale napadla odpověď, že má asi k tomu důvod a dokonce, že oba vědce využívá k tomu, aby "probudil" současnou spící Církev a co je ještě horší, také psychicky slepou. Bůh by je přece mohl obrátit podobně jako to udělal s Pavlem z Tarsu.
Vzhledem k tomu, že teologové a církevní hierarchie nejsou schopni vést s nimi kvalitní dialog, zamýšlel jsem se nad tím a dovoluji si předložit následující úvahu. Nejdříve bych chtěl připomenout to, že před několika lety kardinál Martini prohlásil nedlouho před ukončením pozemské pouti, že církev je 200 let pozadu. To bylo vážné konstatování a varování. Kolik věřících to znepokojuje? Je jenom pochopitelné, že v takovém případě se těžko vede kvalitní dialog, když teologie je zaostalá a není schopna držet krok s vědeckým poznáním. Co je vlastně člověku nabízeno? Spousta různých náboženství, ale ne uspokojivá odpověď, které z nich je správné. V rámci křesťanství se člověku nabízí stovky různých církví, ale ne, která z nich je správná. Pokusme se podívat na věc očima evangelia a co nám do dialogu nabízí Ježíš. A to si nedovoluji tvrdit, že to je vyčerpávající.
Krauss a Dawkins ve svých vystoupeních vyzývají posluchače, aby si nepřestávali klást otázky a dívat se na věci kriticky, i když se to týká náboženství, které často obviňují z pokrytectví. Jenže ruku na srdce. Co to je, když se křesťané odvolávají na Bibli, během liturgie ji často okuřují a přitom ji nečtou a nedodržují? To přece vede na jedné straně k slepé poslušnosti nebo na druhé straně k extrémnímu fanatizmu. A to je přesně opak toho, co od nás očekává Bůh rsp. Ježíš. Ježíš hned na začátku svého působení vyzývá ke změně myšlení (Metanoja), ke kritickému posouzení svého náboženského postoje, protože se židé odchýlili od Mojžíše a proroků (Jan 5,45-47) a ne slepou poslušnost. Z evangelia víme, že zástupy se Ježíše neptali, nekladli otázky, ale učedníci se vyptávali na to, čemu nerozuměli (Mt 13,1-23). Ježíš nenabízí dogmata, ale katechezi s podobenstvími, což jsme bohužel opustili. Dnes se podobenstvím říká modely a bez modelů si přírodní vědy nedovedeme vůbec představit. Podobenství (modely) neuzavírají dogmaticky interpretaci předkládaného problému, ale naopak nechávají prostor k hlubšímu pochopení, nebo dokonce k opuštění daného modelu, pokud se najde lepší. Správná křesťanská katecheze vyzývá k růstu a rozmnožování hřiven a člověk je často k tomu tlačen (někdy i nepříjemným způsobem), pokud na to má. Ježíš nabízí člověku možnost koexistence, splní li podmínky jeho katecheze (Jan 15,1-17). Nabízí mu Dary Ducha Svatého (charismata), u kterých není pochyb, zda li má v tom Bůh prsty, nebo ne. Dokonce vysílá své učedníky s příkazem "uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..." (Mt 10,8). Bůh je ochoten nám dát doklady s tou podmínkou, že na věci, které můžeme sami pochopit a ověřit si, doklad nedá ("jak to, že sami od sebe nerozeznáte?), ale na to, co si vlastními schopnostmi ověřit nemůžeme, je ochoten doklad dát ("....abyste věřili, že mám moc odpouštět hříchy, říkám ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů" - Luk 5,17-26). Křesťané při šíření křesťanství velice často zapomínají na Ježíšovy výroky: "Nečiním li skutky svého Otce nevěřte mi. Pokud však je dělám, i kdybyste nevěřili mně věřte těm skutkům, abyste poznali a uvědomovali si, že já jsem v Otci a Otec je ve mně" (Jan 10,37-38). Tady vidíme, že pakliže křesťané nekonají Boží skutky (zázraky), nauka, kterou předkládají se může jevit pozorovateli (hledajícímu) jako jedna z mnohých a nemusí ji přijmout. Ježíš vyzývá ke konání Božích skutků, protože tím člověk oslaví Boha ("konejte Boží skutky a tím oslavíte Boha"). Bůh nabízí lidem Boží Království jako společenský systém, který jsme tak říkajíc hodili přes palubu. A to není vina nevěřících, ale samotných křesťanů. Velice často hledajícím místo kvalitnímu pochopení Ježíšovy nauky nabízíme lidovou zbožnost, množení bezmyšlenkovitě memorovaných modliteb, nebo zastaralou, ale pěkně vyšperkovanou liturgii. Nedivme se, že to nemůže oslovit přemýšlivého člověka. Dovolím si ještě jednu poznámku. Z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti mnoha mých bratří si dovolím tvrdit, že poctivý nevěřící se může přímo obrátit na Boha s prosbou: "Bože, pakliže existuješ, dej se mi poznat" atd. Prosba tohoto typu, je-li míněná upřímně, je vždy vyslyšená. Jinak by byl Bůh sám proti sobě.
To, že se hodně přírodovědců angažuje v ateistickém boji proti náboženství je bohužel ve velké míře naší vinou. Ateizmus parazituje na špatném náboženství a je jím dobře živen. Když nyní pozorujeme, že ateizmus se stává stále více a více agresivním, asi se potřebujeme lépe podívat, co zrcadlí zevnitř náboženství. O tom, kolik pokrytectví jsme měli a pořád máme v křesťanství, by se dalo hodně napsat. Podívejme se na jeden aspekt nedávné historie. V době renesance došlo v křesťanství ke střetu s reálným myšlením, konkrétně o střet s fyzikou (střet metafyziky Aristotelovy a Galileiho fyziky). Církev měla velkou moc, ale nesplnila požadavky doby. Giordano Bruno byl odsouzen k smrti, Galileo Galilei byl „úspěšně“ umlčen a tím dala Církev dala do ruky zbraně opozici. Až po dlouhé době byly spisy Galileiho a Koperníka vyjmuty z indexu. Jenže bitva už byla prohrána. Církev ztratila mnoho ze své prestiže. Pak zase byl dán na index Darwin a po čase zase vyjmut. Podobně spisy jezuity Teilharda de Chardin. Kdyby se teologie pořád držela přírodních věd, tak by se to nestalo. Vztah člověka k Bohu je podobný jako vztah neživé přírody k člověku. Ta se nenechá podmanit, ochočit atd. Neživá příroda se řídí zákony naprosto neústupně a tvrdě. Když člověk tyto zákony zná, tak je může využívat ve svůj prospěch. Když je nezná, tak z nich může mít také škodu (oheň-požár). Podobně je to i s Bohem. Do jaké míry znám Boží plány, Boží vůli, zákony a chápu je, do takové míry mohu mít podíl na jejich využití. Bůh nám to nabízí. S tím souvisí touha po rozvoji člověka a touha o správné poznání. Hmota se drží svých zákonů a Bůh se drží svých zákonů.
Možná, že tažení ateistů proti křesťanství má nás křesťany probudit, abychom kriticky přehodnotili náš vztah k Bohu, do jaké míry dodržujeme evangelium, kde jsou naše slepé skvrny ap. Jsem přesvědčen, že je nanejvýš nutné se zamyslet nad problematikou nutnosti úzké spolupráce teologie s přírodními vědami a na druhé straně, zdali by nebylo vhodné kriticky posoudit, nebo dokonce revidovat, výstavbu teologie na bázi filozofie.

Pavol Mikula, Praha

Souhlasím s ostatními komentátory. Člověk s tradiční katolickou výchovou, který není konvertitou, ani neprošel duchovní krizí, hledáním víry, žijící v poklidném katolickém ghetu často nemůže pochopit, proč existují ateisté. Vždyť přece kostely jsou všude, o víře určitě něco slyšeli - takže to musejí být nutně lidé lhostejní, kterým nezáleží na posmrtném životě, nebo leniví, kteří se nechtějí namáhat s dodržováním přikázání. Tím si problém smaže a pokračuje ve svém poklidném životě víry podle svých obvyklých zvyklostí. Pokud podobné hlášky slyším, stydím se zato, že patřím do katolické církve a ztrácím odvahu o Bohu mluvit, protože na mne padá stín tmářství. Bůh není ničí majetek, ani své církve, nenechá se uzavřít do zdí kostelů, ovládnout pobožnostmi a modlitbami stylu - něco za něco, ani rozdělit do škatulek a definic stvořených teologií, nebo okleštit do podoby přikázání. Definujte lásku, teologicky ji rozpitvejte, shrňte do příkazů a zákazů, kupujte si ji za peníze nebo lichotkami a zjistíte, že nemáte nic, že se ztratila. Vztah mezi lidmi - přátelský, ani intimní se také nedá rozpitvat a následně naservírovat v podobě morální teologie. Těžce se mluví milujícím Bohu, když si nedokážeme přiznat své hříchy a zároveň do světa hřímáme, jak je hříšný. Možná ani není tak hříšný, spíše je upřímný. Modleme se za konzervativní část církve, aby se mohla osvobodit ze svého strachu z trestajícího a spravedlivého Boha a objevila Boha milujícího a obětující-ho se za všechny. Lidé touží po Bohu, ale u nás ho nevidí. Nemohou o nás říci - podívejte se, jak se milují. Tím spíše nemohou vidět lásku církve vůči ostatním, když necítí od nás respekt, úctu k názorům a svědomí jiných. Všichni jsou milované Boží děti, nejen křesťané. Kdyby byl Bůh jen spravedlivý a lpící především na předpisech, neposlal by nám přece Ježíše. Podpořme papeže Františka modlitbami i aktivitou - ani ne tak proto, že je papežem, ale protože je veden Duchem Svatým.

Tak přemýšlím, jaký by byl svět bez náboženství. Špatný nebo zlý? Záleží na tom, jaké náboženství máme na mysli.
To naše jedině pravé, nebo ta ostatní jedině pravá náboženství. Jistě uznáte, že to je zapeklitá otázka.
Takže si představme o co bychom bez náboženství přišli. Především bychom nevěděli nic o světě. Mysleli bychom si samé nesmysly o fluktuaci vákua, inflaci vesmíru, kulatosti Země, záporných číslech a tak. Neměli bychom žádnou morálku, nevěděli bychom, že ten kdo uctívá stejného Boha je náš přítel a kdo uctívá jiného, nebo žádného Boha je náš nepřítel. Nevěděli bychom co jsou to svaté války a nenapadlo by nás že ženské jsou jen poloviční bytosti, které je třeba řádně obřezat a pak, jistěže jen v nezbytném případě, je metodicky správně zmlátit.
Takže je naším velkým štěstím, že máme naše skvělá náboženství. Víme jak se správně modlit abychom tím přiměřeně změnili platnost tzv. přírodních zákonů a umožnili tak konání zázraku.
Je tedy jasné, že s náboženstvím je vše mnohem jednodušší a krásnější.
Díky Bohu za poznání pravé víry. Jenom teď nevím jak se ten Buh jmenuje. Višna, Krišna, Duch svatý, Zeus, ...
No ono je to vlastně jedno.