Utrpení sv. Jeronýma

Otevřený dopis Václava Konzala Miloslavu Vlkovi v dubnovém čísle Getseman jsem četl s opravdovým pochopením. Jako profesionální překladatel vidím to, o čem hovoří, v živých barvách.

Římskokatolická liturgie je mi velmi drahá. Spíš citově než teologicky, protože nejsem katolík. Přesněji řečeno považuji se za katolíka ve smyslu katholikos, za křesťana všeobecného. Během těch více než čtyřiceti let svého křesťanského života jsem byl asociovaný s různými církvemi a společenstvími, římskokatolickými, protestantskými i neformálními, ale takové afiliace považuji spíš za kulturní záležitost než za cosi zásadně teologického. Patřím ke křesťanům přesvědčeným, že jejich krédo určuje Bible. Té jsem zasvětil, dnes už to snad mohu říci, většinu svého aktivního působení. Jako překladatel jsem měl výsadu přeložit z hebrejštiny a aramejštiny více než polovinu Starého zákona, knihy historické, prorocké i poetické. Pracoval jsem takto ve dvou metodicky různých projektech a během této víceleté práce se biblistika postupně stala mou hlavní specializací. Původním vzděláním jsem však lingvista a překladatel. Jako překladatel jsem se živil ještě před tím, než jsem překladatelství a tlumočnictví měl možnost konečně vystudovat. Protože jsem souběžně studoval také obecnou lingvistiku a fonetiku, teorie překladu nemohla uniknout mé pozornosti a dosud se jí příležitostně věnuji.

Píši nejprve o sobě nejen proto, abych ozřejmil, ze které stránky pocitům a částečně i argumentům Václava Konzala rozumím. Chci také ukázat, že nemám důvody stranit zde komukoli, protože stojím mimo, a vlastně nestraním tak docela ani katolické liturgii. Napsal jsem, že je mi citově drahá. Ano, více než šest let katolického života po mé konverzi mě formovalo a mnohé v těch základech velmi schraňuji dodnes. Římskokatolická církev je pro mě cosi jako duchovní matka. Na druhé straně jsem si vždycky, i ve svých katolických letech, cenil spontánnosti. Život mě pak sice poučil, že spontánnost není vždycky výhoda, a tím pro mne liturgii částečně rehabilitoval, ale stoupencem slovíčkaření nejsem ani jako účastník bohoslužeb a nemohu být ani jako překladatel a lingvista. Kdyby se však v české katolické liturgii měl prosadit toporný překlad, narozdíl od Václava Konzala mě to tolik nezarmoutí, protože mám za to, že pokles v jedné části Církve (míním pozemské křesťanstvo, ať se nazývá jakkoli) budí růst v jiné části, protože Boží život nelze zamezit. Jestliže bude liturgie toporná a rozpadne-li se do nesouvislých ceremonií, přiměje možná některé k improvizovanému vedení bohoslužeb nebo aspoň ke spontánně modlitebnějším obměnám (jestli je to v katolické církvi možné), což bych za takovou škodu nepovažoval. Jenže jako bývalý katolík cítím, že pokud by odešla ta liturgie, která mi kdysi dávala takový smysl a která je, jak se dovídám, spojena i se jmény Josefa Zvěřiny a Vladimíra Holana (aha, proto zněla tak krásně), kdyby zmizela do nenávratna, odešlo by něco cenného. Byla by to ztráta přinejmenším pro českou římskokatolickou církev. A ztráta v jedné části Církve je ztrátou nás všech. Z toho bych se radovat nemohl. Navíc soucítím s bratrem překladatelem. Kdy už konečně naši zadavatelé pochopí, v čem je kvalita překladu? Kdy už o překládání přestanou rozhodovat zabedněnci a lidé s naivní představou o jazyce? Kdy se mizernými překlady („otisky", ano, hezký eufemismus) přestane kazit jazyk lidu obecného a našim uším a očím se konečně začne dostávat jen vzorů vznešených a krásných? Já vím, asi nikdy. Ale, snad jako Sancho Panza, jsem pocítil touhu svému bratru Václavovi pomoci, byť o naději na výsledek si nedělám iluze. Je to stálý zápas mezi arogancí prostřednosti a aspirací na kvalitu. Redakce Getseman ať o mých slovech rozhodne, komu všemu je adresovat. Bližší okolnosti ani zúčastněné osoby neznám, a nerad bych Václavu Konzalovi prokázal medvědí službu.

Dopis bratra Konzala byl a asi musel být redakčně krácen. To zřejmě oslabilo původní, ostatně prý „nepříliš systematické" rozvržení. Argumentace, krácená, opírající se o texty, které nemám, a okolnosti, které neznám, se špatně čte i mně, který tu přece jen má množství empatie větší než malé. Obávám se, že mnoha lidem ony argumenty v té podobě neřeknou vůbec nic. Miloslav Vlk je navíc, zdá se mi, v pozici ředitele firmy, jehož hlavní zájem je splnit instrukce generálního, aniž by utratil více sil, než na tento účel musí, protože samozřejmě má i jiné úkoly. Nakolik se bude zabývat stesky bývalého zaměstnance, to bude dáno jen slušností a časem, ale chod firmy to neovlivní. Je mi to líto, protože věcně má Václav Konzal, zdá se, pravdu. Nakolik mé znalosti latiny a má liturgická paměť stačí, souhlasím s ním ve všem, snad až na jeden argument, který se mi nezamlouvá, a na jeden či dva, kterým nerozumím.

Nebudu sledovat systém původního dopisu, nezcela zřetelný aspoň pro mne. Ohledně jazyka i mezijazykové ekvivalence mám vlastní představu, podloženou teoreticky i prakticky, a tu si tedy s laskavým svolením čtenářů dovolím zde sledovat.

Asi nejzřetelnější výtkou dopisu je to, že nový překlad ignoruje textové konektory. Překladatelé („oprávci" - děkuji za ten výraz, pane Konzale; moc užitečné slovo) ty konektory zřejmě ani necítí, natož aby tušili, proč jsou důležité. Zde filolog a překladatel čelí asi nejčastějšímu a velmi silnému nepříteli: amatérské, naivní představě o jazyce, že text jsou slovíčka navlečená na šňůrce. Za každý korálek na jedné šňůrce navlečeme korálek na druhou, a to je celý překlad. Kvalita překladu pak závisí na pečlivých prstech navlékačky. Taková představa by byla úsměvná, kdyby ji přečasto neměli také lidé, kteří rozhodují o naší práci. A to nebývají nevzdělaní lidé ani lidé neznalí jazyků. Nezřídka ale netuší nebo neuznávají, že překládání je odbornost sama o sobě. Proč? Protože nepřekládáme slova, ale myšlenky. Nejradši bych tuto větu napsal tučným písmem do rámečku a vysázel doprostřed stránky. Stále znovu ji opakujeme, a stále marně. Překládání je hledání rozumné ekvivalence mezi dvěma různými systémy, z nichž každý je myšlenkový a kulturní svět sám o sobě. Překladatel musí být poněkud doma v obou systémech, v obou světech. Snad to bývávalo zřetelnější v dobách sv. Jeronýma, kdy se nemohl kdekdo zmocnit slovíček a gramatiky a myslet si, že to stačí. Mezi těmito dvěma světy staví překladatel mosty. Touží po ideálních, hledá aspoň optimální, a ví, že ani to se leckdy nezdaří. A tak hledá kompromisy, vyvažuje, kompenzuje; pohlíží z odstupu a znovu přepracovává skrytý detail... Práce překladatele je stále umění. Bez ohledu na to, kolik takypřekladatelů se umí zmocnit slovíček a gramatiky. Nejenom v umění platí, že celek není pouhý součet jeho částí. Ale v jazyce to platí jistě. I kdybychom našli ekvivalent za každý korálek (což nemůžeme, ale nemám tu prostor vysvětlovat proč), i kdybychom ho našli, poskládáním ekvivalentních částí nám nevznikne ekvivalentní celek, ekvivalentní překlad. Proto musí překladatel stejně jako malíř od svého díla občas poodstoupit, aby zhodnotil, zdali neztrácí kompozici. Aby z hromady vět vznikl soudržný text, potřebuje mimo jiné konektory. To nejsou pouhá slovíčka („igitur"). Někdy jde o to, že byl užit určitý tvar („communicantes"), a ne jiný. Někdy se konexe skrývá ve významu slova („qui"). Jsou to všechno totiž především ideje, ne slova; jsou to způsoby interakce. Když navlékačce vypadne drobný korálek, nic tak moc se nestane. Když se ale přehlédne souvislost v textu, přestává být textem. Projev se stane snůškou hesel, modlitba sérií výkřiků, výklad kupou pouček, román změtí kapitol a liturgie sledem ceremonií. Text je jazykový celek obdařený vlastní funkcí. Překladatel je člověk, který v textu dokáže analyzovat nebo vycítit (ideálně obojí, ale není to nutné; prostě odhalí), co souvisí s čím, jak a proč je to spojeno a čím by se podobný účinek dal docílit ve druhém jazyce. Na to každý nemá. Znát trochu jazyk zdrojového textu a mít cílový jazyk za mateřštinu ještě není kvalifikace k překládání. Rodilost je totiž v jazyce ošidná. Protože se domluvím se všemi, ještě neznamená, že ve svém rodném jazyce dokážu najít obdobu cizího vyjádření. V tomto přemosťování musím být vycvičen, a to překladatelé jsou. Aspoň ti dobří. Ač to může pro mnoho lidí znít překvapivě, hlavní kvalifikací překladatele není cizí jazyk (znalost jeho myšlení a kultury se předpokládá), jeho verpánek je mateřština. V ní by měl cítit více než jiní, zvládat více, vyjadřovat se lépe - protože v ní neustále hledá to optimum, výběr z možného. Měl by tedy nejen mít přehled o tom, co je možné, ale i co mateřština žádá, co jí prospívá, a v neposlední řadě, i co je krásné. Proto je překlad vždy také výklad. Každý překlad je výklad. Neexistuje překlad, který by nebyl výkladem. To je dáno povahou procesu překládání. Výrazy jako „otisk" a podobné můžeme brát cum grano salis jako metaforu, ale povahu překládání zásadně nevystihuje. Překlad se neotiskuje jako DNA (to je kopírování). Latinu můžete „otiskovat" stokrát, a dostanete zase jen latinu. Kdo chce češtinu, musí chtěj nechtěj interpretovat smysl latiny a ten teprve překládat do češtiny. Že snad nedostane vždycky nesmysl, kdo „otiskuje" slovo od slova, to je jen díky tomu, že latina není od češtiny tak daleko. Kdyby takovouto špatnou metodou „překládal" z čínštiny, spolehlivě by dostal nesmysl téměř pokaždé.

Postupme však dál. Řekl jsem, že jazykový produkt nejsou jen slovíčka a věty, je to text. Právě ten se překladatelským neumětelům často ztrácí. Neodhalí textovost ve zdrojovém jazyce a neumějí ji modelovat v jazyce cílovém. („Errores sensuum.") Nevhodný nebo nepromyšlený výběr slov ale také dokáže mnoho zastřít („errores verborum"). To se všeobecně ví, kupodivu i to se však někdy podceňuje. Mark Twain prý kdysi řekl: „Rozdíl mezi správným výrazem a skoro správným je tak velký jako mezi zlatem a zlatohlávkem." Člověk nemusí být ani stylista, aby věděl, že modlitba je více, ba mnohem více než „předkládání proseb". Nevím, jak zní závěr mementa v originále, abych mohl přisvědčit Václavu Konzalovi, že obojí je překlad věcně správný. Zato vím, že člověk se může modlit mnoha způsoby, někdy i beze slov, někdy i prostou účastí. Nová formulace činí z niterně účastných participantů bohoslužby zástup, který na vyhrazeném místě předložil prosby, a teď čekají, jak jejich potřeby úřadující kněžstvo vyřídí. To je mi zřejmé, aniž bych věděl, co je v latinském originále. Ostatně „prosíme, abys přijal a požehnal" namísto „prosíme: přijmi a požehnej" toto pojetí více méně potvrzuje.

Dovedný stylista také ví, jaký je rozdíl mezi účinkem téhož výrazu zdůrazněného, a potlačeného. („Slavíme" je v nové anamnézi opravdu maličko důraznější, protože zakončuje dlouhou frázi před vloženým „Bože". Je možné, že je tomu tak i na úkor „památky", ale to bych musel mít oba texty před sebou. Přinejmenším se „památka" dostala dost daleko od konsekrace.) Dovedný stylista rovněž ví, že v pečlivých formulacích nejde jen o to, co je řečeno, ale - možná i více - o to, co řečeno není. Jestliže jsou biskupové označeni za ty, „kdo upevňují víru," a nikoli za ty, „kterým je svěřena," je jasné, že biskupem je ve smyslu liturgické modlitby ten, kdo to opravdu dělá, a ne ten, který přijal jakýsi úřad. Mne to spíše těší, ale protože katolickou církev trochu znám, divím se, jak tento výklad mohl projít.

Podobný pocit mám u slova „katolická". Jako „katolík neřímského typu", jak jsem v úvodu napsal, christianos katholikos, jsem spokojený, protože tento výraz zcela odpovídá mé teologii. Nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že noví překladatelé chtěli potvrdit mé široké pojetí katolictví. Spíše prostě použili staré slovo v novém významu: Je církev katolická a jsou i církve zvláštní; o katolické se tu tvrdí, že je svatá; o zvláštních se nepraví nic. Překladatelé použili novodobý význam, aby svou denominaci vymezili vůči ostatním. I to mi připadá namístě, zejména vzhledem k dosud platnému zákazu interkomunia. Všichni křesťané slaví památku Páně, všichni křesťané věří, že Pán se v té památce tajemným způsobem zpřítomňuje, avšak katolíci (chápete, že nemyslím „všeobecné") věří ještě cosi zvláštního a nechtějí v tom mít s ostatními nic společného. V pořádku, já se také nepodílím na zvláštnostech dejme tomu adventistů ani se neúčastním některých divočejších shromáždění různých sborů a skupinek. Nemáme všichni úplně všechno společné, a pokud katolická liturgie řekne výslovně, že to, co se odehrává, je katolické, nikoli křesťanské, je to v pořádku. Chceme-li jakožto různí křesťané mít spolu památku Páně podle biblických, křesťanských principů, neuspořádáme ji podle katolické liturgie. (Ledaže by nedostatky nové katolické liturgie vzbudily potřebu improvizovat úpravy. Viděl jsem, že to je možné, a velmi mě to potěšilo. Nakolik se to ale bude tolerovat, nevím.) S Václavem Konzalem si také já myslím, že původní autoři nejspíš mysleli „církev svatou a obecnou", tj všechny všude. Jenže čas šel dál, křesťanské skupiny se od sebe navzájem odtrhávaly. Ostatně i církev dnes „katolická" se odtrhla od svých historických kořenů v roce 1054 a roztržku v následujících staletích utvrzovala. Snad právě od té doby má na západě „katolík" století co století stále užší význam. Dnes musíme brát Církev takovou, jaká je: rozmanitá. Je tedy jen pravdivé, když nepředstíráme, že ta slova stále znamenají, co znamenala v dobách starších.

Na druhé straně zcela chápu, že jsou teologické ohledy, které by se ve formulacích římskokatolické liturgie měly odrazit, a Římu záleží, aby se nevytratily. Ne kvůli konfrontaci s jinými konfesemi, ale prostě k uchování pro celé křesťanstvo, a v tom je lex orandi velmi účinný. Ať se to protestantům líbí nebo ne, jednou z těch věcí je hyperdulie. In primis by tedy mohlo v textu zůstat, ale souhlasím, že „také uctíváme především" je ošklivé, byť dává smysl. Snad by se „také" mohlo minimalizovat a vysunout na začátek (ostatně je navazující) v čemsi jako „I my v jednotě s celou církví uctíváme především..."

Vzhledem k této teologické péči nechápu, jak se mohl do konsekračních slov vloudit budoucí čas. I bez znalosti Bible, prostým selským rozumem lze dospět k tomu, že když se tělo a krev Páně zpřítomňují, budoucí čas zní rušivě, nepatřičně. Mne v tomto ohledu zajímá, co říká Nový zákon v originále, nikoli v latině. Na všech čtyřech místech je přítomný čas (prézentní participium následující po slovese v prézentu). Dál nepotřebuji hledat. Samozřejmě různá náboženství mají různé svaté texty. Třeba jehovisté mají vlastní verzi Bible; nikdo jim to právo nebere, ale nevím, proč by mne měla zajímat.

Melchisedech samozřejmě nebyl „velekněz". Bible o něm tak nemluví a v tehdejší době by taková hierarchizace kněžských funkcí v městských státech byla dost možná anachronismem. Král byl prostě knězem svého lidu. V Gn 14,18 čteme „kněz" v hebrejštině (kohen), řečtině (hiereus) i latině (sacerdos). Také Nový zákon o něm říká výslovně, že byl „kněz", hiereus, sacerdos (Žd 7,1). Výrok v Ž 110,4 užívá stejné výrazy a obdobně i Žd 5,6 a 7,15, třebaže se striktně vzato hovoří o komsi jiném, o Mesiáši. Jedině Žd 5,10 a 6,20 užívají výrazu pontifex a řecky archiereus, avšak ne o Melchisedechovi, nýbrž o Kristu, a to proto, že Kristus byl v předchozím výkladu srovnáván s áronovským veleknězem. V téže souvislosti se ale Žd 7, 11 a 17 opět vracejí k výrazu sacerdos a hiereus. Jestliže tedy latinská liturgie užívá výrazu „velekněz", pontifex, nečiní tak na základě Bible. Snad to měla být jakási interpretační zkratka, která měla propojit velekněze Krista s knězem Melchisedechem, nevím. Překladatelé ať posoudí, nakolik je dnes srozumitelná a není-li vlastně zbytečná. Zní to jako chyba.

Tolik k volbě slov. Pramenem nedostatků jiného druhu bývá nedostatečná znalost myšlení a kultury. Proto v televizi slýcháváme „Jste v pořádku?" spíše než třeba „Není vám nic?" (ne „otisk", dnes už proslulé razítko nedbalého překladu), proto se dnes tolik obtíží stává „výzvami" (ač po socialistických „problematikách" se mi nestýská) a proto snad v každém oboru bychom našli nějaké obecně oblíbené omyly, jejichž zdrojem jsou právě nedosti poučené překlady. U překládání ze starověkých jazyků a zaniklých kultur je však být poučený obtížné a zcela práv tomuto úkolu asi překladatel nebude nikdy. Přesto mě trochu mrzí, když se dovídám, že „vzdal díky a požehnal" doplnili překladatelé v nové liturgii na „požehnal jej". Jakožto překladatel Starého zákona a snad i maličko obeznámený se zvyky židovstva mohu prohlásit, že v hebrejském prostředí se nežehnal a dosud nežehná pokrm, žehná se Bohu, dárci pokrmu. Ježíš velmi pravděpodobně říkal cosi podobného tomu, co se říká dosud: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi vesmíru, jenž ze země vyvádíš chléb." Slovíčko „jej" (chleba), dodané za latinské benedixit, mimoděk prozrazuje lidskou slabost nás, překladatelů ze starověkého prostředí, kteří vždycky nemůžeme znát všechna fakta, a musíme si nějak pomoci. (Kolegové tlumočníci říkají: „Musíme se nějak vylhat.") Prostě si představíme, co známe. U této drobnosti mě to ale mrzí proto, že tohle není nedostupný starověk. Židovský svět je tu stále mezi námi. Kdyby to nebyla liturgie, ale papír, který se dnes vytiskne a zítra zahodí, nevadilo by to tolik. Takhle se ale ta nepoučenost bude v kostelích opakovat zas a znova, uslyší ji každý návštěvník a tu a tam některého napadne: „Nevědí, co činí." To je zbytečné.

Stylistickou neobratností, nejen v překladech, ale i v původních textech jsou falešné syntaktické dvojice. („Otužilý člověk podléhá méně nakažlivým nemocem" - J. V. Bečka, Česká stylistika, str. 187.) Někdy bývají úsměvné, někdy komplikují a zdržují porozumění, někdy se dokonce stávají zdrojem nedorozumění. Žel, ani třetí varianta konsekrace nad kalichem se nepravého syntagmatu nevystříhala: „krve nové a věčné smlouvy." Vloží-li přednášející pauzu za „nové" nebo zalomí-li tam intonaci, zavede posluchače na scestí. „Krve smlouvy nové a věčné" by bylo lepší. K Josefu Zvěřinovi se s vděčností a hrdostí hlásím jako ke svému učiteli, ale ze stylistických důvodů proti opakování „krve" nic nemám. Je to stejný princip, pro který se opakované „jako oběť" líbilo Vladimíru Holanovi. Přesto je navazování genitivem, tedy jen druhou polovinou přívlastku neshodného, řešení obtížné recitačně i percepčně. Méně náročné na přednes i pozornost by bylo zopakovat celý větný člen: „kalich krve smlouvy nové a věčné". To ale znamená opakovat už tři důležitá slova. Z tohoto hlediska se úprava na radu Josefa Zvěřiny zdá opravdu lepší: „toto je smlouva nová a věčná". Proč ti překladatelé vymýšlejí už vymyšlené?

V několika bodech si však nejsem jistý, zda bratru Konzalovi rozumím. Týká se to například „zásluh". Vždyť nový překlad říká: „ne pro naše zásluhy". To je podobné jako „ne pro naše skutky", ale narozdíl od tohoto nemůže vyznít jako „vůbec nezáleží na tom, co děláme" (to by opravdu nějakého návštěvníka mohlo napadnout!) - spíše „nezáleží na našich ani nejlepších snahách." Takovou jednoznačnost bych považoval více za přednost než za vadu.

Co se týče trojnásobného opakování „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa," nevím, proč se tak nemá překládat. Hledal jsem v latinské bibli trojí „culpa", ale nenašel jsem ani dvojí, tak ho nemohu porovnat s originálem. Vím ovšem, že biblické překlady, zejména starší, oplývají hebraismy, a i když toto se mi nezdá jako jeden z nich, apriorně námitku nevylučuji. Ale „má vina, má veliká vina" zní mnohem přirozeněji. Dnes se už nebušíme v prsa na znamení pokání, a tak opakovat trojí opakování přinejmenším není nutné. Proč exotizovat, co exotické být nemusí a snad ani nemá.

Důvod, proč by neměl po nedokonavém vidu následovat dokonavý, mi také není jasný.

Za písemné znaky bych se nestyděl. Jsou vodítkem pro zvukovou interpretaci textu a té každý přednášející, celebrant neméně, musí věnovat pozornost. Musí mít předem promyšleno, kde a jak modulovat hlas. Řekl jsem, že rodilost v jazyce je ošidná. Mimo jiné i proto, že rozumět a mluvit se naučíme v raném věku skoro nepozorovaně, takže máme dojem, že jsme se do jazyka narodili. Číst a psát se však učíme později, dlouho a pracně. To nejsou vrozené schopnosti. Navíc kdo umí číst, ještě nemusí umět hlasitě předčítat, tedy správně zvukově interpretovat cizí text (a někdy i vlastní). To je další dovednost, získávaná učením a cvičením. Mnozí lidé ji nedosáhnou za celý život. Celebrant ale musí umět předčítat a recitovat. Jako fonetik bych se přimlouval, aby celebrant, než text zvukově zvládne, neostýchal se nejen zamýšlet se nad interpunkcí, ale ani zavádět do textu vlastní značky. Jestliže si text značkoval i Radovan Lukavský, kdo z nás si může myslet, že takové pomůcky nepotřebuje. „Jsem Čech, tak to přečtu spatra," neplatí a je to další z hlubokých omylů, které veřejnost o jazyce chová.

Po tomto výčtu vypadá nový překlad liturgie jako přehlídka překladatelských a stylistických chyb, což ve skutečnosti snad není; nevím. Z těch několika ukázek nelze soudit, zda je překlad soustavně nepřesný ani zda jeho čeština je skutečně toporná. Pokud by tomu tak bylo v nějaké vyšší míře, snad je i dobře, že se misál má jmenovat Římský misál, kdežto Český misál tak zůstane onomu krásnému dílu, které je modlitebné i slovesné a jehož slova si mnozí uchováváme v srdci.