Jste zde

194 - květen 2008

Opat Suger ze Saint-Denis

Na počátku 12. století byl nejvýznamnějším chrámem v celé Francii opatský kostel benediktinského kláštera Saint-Denis severně od Paříže. Kromě toho, že opatroval ostatky apoštola Galů a prvního pařížského biskupa sv. Diviše (o němž se věřilo, že byl osobou totožnou s Dionýsiem Areopagitou, známým ze Sk 17,34) byl také kostelem královským, kam vedly první kroky francouzských panovníků po korunovaci, kam vládci zajížděli před důležitými bitvami, aby si od hrobu sv. Diviše vypůjčili válečnou korouhev Oriflamme a kde byli králové tří dynastií - počínaje slavným Dagobertem I. - ukládáni k poslednímu odpočinku.

Do zdejší klášterní školy byl někdy v 90. letech 11. stol. dán k vychování Suger (1081? - 1151, Saint-Denis), potomek místního nižšího šlechtického rodu. Jelikož šlo o vynikající školu, která byla zároveň otevřena i světským zájemcům, setkal se zde Suger již v útlém věku se synem Filipa I., budoucím králem Ludvíkem VI. Do Saint-Denis se Suger vrací r. 1106 již jako mnich a záhy se začíná podílet na správních a diplomatických záležitostech kláštera. Zároveň pozvolna vstupuje do vysoké politiky, když jedná jménem francouzské koruny v otázkách definitivního řešení sporu o investituru a účastní se v této věci lateránské synody v r. 1112. Svoje kontakty s kurií zužitkoval ve prospěch francouzského krále při jednání s papežem Kalixtem II. v Římě roku 1122.

Při zpáteční cestě z Itálie se Suger dozvěděl, že saint-deniský opat Adam zemřel a že mniši zvolili novým opatem právě jeho. Suger se chopil správy slavného kláštera v reformním duchu, který nebyl vlastní jeho předchůdci, jak se dočítáme v příkrých hodnoceních života komunity z pera Abélardova či Bernardova. Rovněž Suger referuje o neutěšeném stavu kláštera - je však příznačné, že si nejvíce všímá rozchvácených majetků, poničeného liturgického náčiní a nevyhovující statiky budov... S převzetím odpovědnosti za vedení kláštera neustala Sugerova politická aktivita a netenčil se jeho vliv při královském dvoře. Vyvrcholením této linie bylo jmenování regentem celého království po dobu nepřítomnosti Ludvíka VII., který se mezi léty 1147-1149 zúčastnil neúspěšné 2. křížové výpravy. Pro své zásluhy o francouzskou korunu (a o královskou pokladnici) byl Suger ještě před svou smrtí v r. 1151 nazýván „Otcem vlasti".

Ještě výrazněji se však Suger zapsal do dějin kultury a umění. Jako stoupenec clunyjské verze reformy řádového života byl přesvědčen o tom, že chrám, příbytek Boží, se má skvět největší myslitelnou nádherou a že oltáře, nádoby, roucha a vše, čeho bylo třeba při středověké bohoslužbě, má být vyrobeno z nejdrahocennějších materiálů - to vše pro slávu Všemohoucího. V tomto duchu přistoupil Suger k vybavení a přestavbě merovejské basiliky. O postupu prací, o idejích, které ho vedly ke konkrétním rozhodnutím a o liturgických slavnostech svěcení nového kostela nás Suger informuje ve dvou spisech - De consecratione a De administratione. Přestavba opatského kostela, respektive jeho západní - vstupní a východní - chórové části vstoupila do dějin umění jako první příklad čisté a domyšlené gotické architektury. Teologická náplň stavby (chóru) se opírá o mystický spis De coelesti hierarchia, který byl uchováván v klášterní knihovně a jehož autorem je neznámý Syřan, zvaný Pseudo-Dionýsios (v tehdejších představách poslední z „inkarnací" sv. Diviše). Jeho premisa, že Bůh je Světlo, emanující do nejnižších vrstev stvoření a odtud se odrážející zpět k Nejvyššímu, ovlivnila Sugera natolik, že tomuto principu kázal podřídit celou stavbu - zdokonalení techniky křížové žebrové klenby umožnilo eliminovat zeď a maximálně zvětšit okna, stejně jako redukovat pilířové podpory a řadit je radiálně za sebe. Výsledkem je prostor, v jehož středu se téměř zhmotňují světelné paprsky nerušeně prostupující architekturou, modulované ve své intenzitě a barevnosti skvostnými vitrážemi a osvětlující nejsvětější zemské ostatky adjustované v drahocenných relikviářích. Nebeská a pozemská nádhera se zde propojila v harmonické jednotě.

Jan Klípa