Výstavba „nové katolicity“

Ekumenický úkol Utrechtské unie

Co je ekumenickou snahou církví Utrechtské unie v současné době?

Jaká jsou konkrétní cílová zadání, na čem se může orientovat jejich ekumenické angažování? Je bezpodmínečně nutné takové cíle vůbec formulovat? „Na tom se musí podílet Mezinárodní starokatolická teologická konference, jakož i Mezinárodní starokatolická biskupská konference (IBK)..." říká Urs von Arx a ještě dodává: „V každém případě se mi zdá být takové určení momentálního stanoviště i cíle, které přihlíží k dřívějším směrovkám (třeba těch od IBK), jakož i k dnešním ekumenickým kontextům, nezbytně žádoucí pro udržení Utrechtské unie v budoucnosti".¹

Profesor von Arx zmiňuje o tom, o čem se IBK již dříve unesla. Od roku 2003 pracuje na tzv. Ekumenickém direktáři, a pokouší se tak připravovat nové kroky na cestě starokatolické ekumenické tradice.

Před vámi leží výzva „předložit prolegomena k budoucí ekleziologii, která by mohla vystupovat ekumenicky"², řekl profesor Houtepen na adresu IBK. To, že jsme i dnes ekumenicky velice aktivní, je vidět na různých bilaterálních dialozích a pracovních skupinách sloužících k výměně názorů, na kterých se IBK podílí, a na ekumenických aktivitách, které podnikají naše místní obce. Při tom všem se klade otázka, čím by starokatolické hnutí mohlo nebo vlastně mělo být. Situace je komplikovaná, protože se celá ekumena octla v krizi.

1. Krize ekumeny

Krize v ekumeně je krizí eklesiologickou. Jádrem této krize je zaměňování tradice s nositeli tradice. Sledujeme při tom názor profesora Houtepena, jak ho předložil na naší biskupské konferenci v roce 2005. Domnívá se, že eklesiologická krize se zakládá na falešně chápaném pojmu tradice, který zaměňuje nositele tradice s jejím obsahem a též obsah s jistými formulacemi a formami³. Příklad pro tuto problematiku podávají opět některá vyjádření Vatikánu o ekleziologickém postavení především protestantských církví. I když takové výroky, stejně jako ony v Dominus Iesus z roku 2000, jsou některými stranami relativizovány a podávány nuancovaněji než ve většině tisku, vnucuje se dojem, že římskokatolická církev zde rozhoduje zcela sama o kritériích pro bytí církví a konstatuje u jiných konfesí nedostatky. Nasnadě je určitá identifikace římské církve s matkou všech církví, i když je římská církev jenom jedna z mnoha jednotlivých církví a nemůže být identifikována s celkovou církví, ke které se musí vztahovat všechny denominace.⁴

To, že ekumenické hnutí prožívá těžkou krizi, neznamená, že by nebylo úspěšné. Naopak: Dosáhlo velmi mnohého a podle jistého názoru lze říci, že právě tato krize je důsledkem jeho úspěchů.

Skutečnost, že shromáždilo mnoho pokřtěných z nejrůznějších tradic a dalo vzniknout jistému konsensu (např. Limské dokumenty BME), zahrnuje to, že se na světlo dostala radikální pluralita. Učíme se nyní, že jednota se neřídí jenom podle nějaké teoreticky vypracované ideální představy, nýbrž že k ní musí docházet smiřováním partikulárních kontextů. Snad proto je komunikace a její umožnění snad nejdůležitějším ekumenickým úkolem dneška⁵. I kardinál Kasper vidí pluralitu církve jako přednostní úkol ekumenického hnutí⁶.

Pokud se ekumenické hnutí takové kontextualitě neotevře, bude to zvětšovat jeho odcizení. Stane se potom byrokratickým systémem, slibujícím jenom málo nadějí, protože se zabývá problémy, které jsou lidem cizí. Ekumena by se pak stala jen kratochvílí „ekumeniků z povolání". I denominace mají strach před takovou kontextualitou a hledají spíše svou tzv. objektivní identitu, namísto toho, aby chápaly samy sebe jako hermeneutické společenství, které členům církve nabízí možnost společně hledat smysl života⁷. Může to být tato společná reflexe, která církve a denominace povede k jednotě, jakou hledají. Např. v Dohodě z Porvoo je zajímavé, že jedna strana neposuzuje druhou podle formulací víry, nýbrž že se partneři hovoru společně otevírají kulturním a společenským výzvám a v jejich světle chtějí reflektovat Písmo svaté a staré společné tradice, a to s cílem v určitém kontextu realizovat své poslání jako boží lid⁸. Kontextualita neodcizuje od povolání být křesťanem, spíše naopak. Je zajímavou otázkou, co se stane, když ekumenické hnutí bude vycházet ze vztahu mezi evangeliem a kulturou. Do toho patří i hrozící rozštěpení ekumeny. Zabránit tomu bude velmi velkou výzvou.⁹

Krize ekumeny je především šancí, protože nás konfrontuje s konečným cílem, že jednota mezi křesťany posune dopředu konec konců jednotu mezi lidmi a i jednotu uvnitř celého světa. Prostředkem řešení pro tuto krizi - a přínos křesťanů ke spolužití v míru - je „nový kvalitativní náhled na jednotu a svatost božího lidu, nové ocenění apoštolské tradice jako živého a přítomného daru od Boha, daru který směřuje ke katolicitě jako naplnění koinonie spásy..."¹⁰. S těmito „prostředky spásy" umožníme „novou katolicitu", o jaké mluví Robert Schreiter¹¹. Tato „nová katolicita" umožní proražení a potřebné zrušení konfesní uzavřenosti denominací, aby křesťané mohli světu podávat svědectví své naděje. Co by mohlo být přínosem Utrechtské unie k této nové katolicitě a co by potom následně mohlo být ekumenickým posláním Utrechtské unie, to je nyní třeba dále zkoumat. S konceptem „starocírkevní ekumeny"¹², jak byl vylíčen Ursem Kürym, byl tehdy přinesen jistý příspěvek. Otázkou je, jak něco takového můžeme učinit i dnes. Jde o to, abychom zkoumali své tradice s cílem najít eklesiologické elementy, se kterými bychom mohli na této nové katolicitě spolupracovat. Je to úkol, který se k nám hodí, protože jako starokatolíci sami sebe chápeme jako eklesiologický pokus sloužit jednotě křesťanů. Podle tohoto názoru nejsme žádnou denominací v striktním slova smyslu¹³. Právě to nám skýtá jisté možnosti, jaké mají jiní méně nebo - řečeno teologicky a spirituálně - vede nás to k svému vlastnímu a zvláštnímu povolání¹⁴.

2. Eklesiologické elementy

Chceme zde krátce uvést některé podstatné elementy své eklesiologické vize a současně poukázat na jejich odezvu v jistých důležitých ekumenických dokumentech, abychom poznali, jak se projevují v dalších teologických oblastech.

2.1 Církev je společenství

Církev je společenství všech, kteří jsou Bohem povoláni k účasti na jeho božství. Trinitární Bůh obdarovává lidi silou a milostí žít a jednat s cílem zakládat spásu. Proto je církev společenstvím svatých (tj. všech těch, kteří byli povoláni). Církev je společenstvím spásy (tzn. společenstvím, ve kterém je spása realizována) a společenstvím konajícím spásu uzdravování (společenstvím s posláním navenek, které se koná ve světě).

Jako společenství svatých je církev prostor, kde je jejím členům s osobní náklonností sdělován nový život v Kristu. V Kristu jsou lidé znovu rozeni a Duchem svatým uchováváni v pravdě a nádheře. Otcem jsme přijímáni za adoptivní děti¹⁵. Zásadně se na tom podílí všichni a jsou si rovni.

Prozkoumejme jak je tento pohled na církev reflektován v textu Komise pro víru a řád s názvem The Nature and the Mission of the Church¹⁶. Zde je církev chápána jako stvoření božího slova a božího ducha a vnitrocírkevní vztahy jsou popisovány analogicky k trinitárním vztahům. Tzv. notae ecclesiae jsou spojovány rovněž přímo s podstatou Boha.

Historická církev je podle tohoto dokumentu charakterizována ambivalencí, protože je to církev hříšníků. To však sakramentálnímu charakteru církve neškodí. Církev stojí v kontinuitě s učedníky a pokračuje v Ježíšově misii a poslání.

I idea koinōnie má v dokumentu důležité místo. Koinonia, kterou smíme prožívat s Bohem, umožňuje naši koinonii navzájem mezi sebou. Jsme přijímáni do koinonie, která existuje sama v Bohu a která je výrazem díla Otce, Syna i Ducha svatého v dynamice vzkříšení. Uvnitř této koinonie je každý člověk rovnocenný, i když tato koinonie implikuje jistou rozdílnost, která je považována za legitimní.

2.2 Konciliární společenství místních církví

Spása je konkrétní, jinak to není žádná spása. Proto také má spása vždy co do činění s konkrétními životními okolnostmi člověka a s konkrétní formou spásy v různých životních situacích, kulturách, společnostech a individuálních okolnostech.

Jde o to, aby křesťané přejímali konkrétní zodpovědnost za zvěstování evangelia v jejich vlastních kulturách a společnostech. Je to právě tento misijní zájem, který je schopný relativizovat konfesní formy církví.

Povolání spočívá přece v tom, že vzájemně spojuje radostnou zvěst a aktualitu vlastní situace. To je způsob, jakým se plní tento úkol. V této souvislosti se mluví o církvi jako o interpretačním společenství¹⁷ nebo jako „hermeneutickém společenství", jak říká Houtepen¹⁸. To znamená, že je třeba poselství evangelia stále znovu aktualizovat, aby nedošlo ke ztrátě spojení s původním dějstvím. Cílem musí být „zůstat ve stejném duchu". Tím je dána veliká výzva hermeneutiky. Tzn. že se církve musí pokoušet spolu vyvíjet společné chápání tradice. Na jedné straně musí být poselství interpretováno v konkrétním kontextu, na druhé straně musí zůstat možné spojení mezi církvemi, protože jinak jim hrozí izolace. Proto je mezikulturní sdílení víry tak důležité. To se realizuje „katolickou vztažeností" jedné církve ke druhé, která nachází svoji formu v konciliární spolupráci¹⁹.

Takové zdůrazňování místní církve nacházíme již ve staré církvi. Místní církev je misionářská přítomnost křesťanů u jejich kulturních příslušníků jako znamení lásky Boha. Při pohledu zevnitř je tato místní církev jednotkou. Místní církev je ale současně navenek ve vztahu k jiným místním církvím, protože se věřící cítí být spojeni se stejným pramenem společenství Boha. Tato vztaženost pečuje o to, že nejsou solidární jenom s vlastní kulturou, nýbrž zachovávají vůči této kultuře i jistou kritickou distanci, aby zájem ve smyslu evangelia nebyl ideologizován. Jinak si jsou vždy vědomi potřeby pěstovat svou identitu uvnitř i navenek. Právě to je důvodem toho, že církev nezanikla ve velikém filozofickém a náboženském pluralismu antiky²⁰.

2.3 Eucharistie jako pramen a střed církve

Církev je tělo Kristovo, které je konstituováno kolem eucharistického stolu. Společenství, které je dáno již ve křtu, nachází pak v eucharistii svůj konkrétní výraz²¹. Ve slavnosti eucharistie je konstituováno společenství s Kristem i mezi sebou navzájem²².

Eucharistie je pramenem a výrazem společenství takto chápané církve, její víry a jejího povolání, dělit se o dary Boha se všemi lidmi²³. Je středem církve, protože obdarovává pokřtěné stále znovu jednotou²⁴. Pavel zdůrazňuje spojení mezi eucharistií a podstatou církve²⁵. Proto nemohou být eucharistie a liturgie uvnitř církve od sebe navzájem izolovány. Eucharistie není žádným „sakrálním děním", které je prožíváno jednotlivci a často dostává klerikální rysy. Eucharistie je celebrována biskupem (nebo knězem), aby bylo zřejmé, že ji církev nepřijímá sama od sebe, nýbrž od živoucího Pána. Eucharistie jakož i biskup jsou znameními jednoty místní církve a spojení se všemi jinými místními církvemi²⁶. Eucharistie je současně slavností jednoty uvnitř místní církve a jednoty mezi církvemi. Eucharistie poskytuje místní církvi její „katolickou identitu" a spojuje ji s jinými církvemi přes hranice místa i času.

2.4 Úřad jako spojení s původem a jako znamení jednoty

V úřadu se stává zřetelným, že církev není nijaká vlastní iniciativa lidí, nýbrž že lidé jsou k „církvi" povoláváni. Úřad reprezentuje toto povolání a nemůže proto nikdy fungovat izolovaně od obce. Úřadem je místní církev spojena s jinými církvemi - přijímá úřad od jiných církví - a to s tradicí, protože úřad se vztahuje na příkaz, který byl Ježíšovými učedníky předáván dále. Všichni pokřtění navzájem sdílejí zodpovědnost za tento příkaz zachovávat víru a zvěstovat, úřad to umožňuje, když vytváří cesty pro spoluúčast všech, aniž by tím byla ohrožována jednota.

Je zřejmé, že společná zodpovědnost všech pokřtěných a tím i údů církve je a zůstane výchozím bodem. Jenom v kontextu s takovou zodpovědností, která je nesena společně, může biskup správně fungovat a může být řeč o reprezentování autority evangelia ve formě lidské osoby, která je navíc skrze obec povolána Pánem. Navíc je episkopé také kolegiálním úkolem, do kterého je zapojováno kolegium spolupracovníků, které má za úkol reprezentovat zájmy společenství. Tím jsou udržovány pospolu osobní, komunální a kolegiální aspekty vedení úřadu, jak je to mimo jiného popsáno i v Limských dokumentech²⁷.

K tomu je třeba ještě zvážit, že biskup se nachází na styčném bodu lokálních a nadlokálních záležitostí a nese velkou zodpovědnost za rozvoj konciliární spolupráce místních církví. Uvnitř této konciliarity je potřeba recepce ze strany místních církví mimořádně důležitá.

Biskupský úřad (nebo osobní episkopé) stále ještě zapříčiňuje mnoho nejednotnosti mezi církvemi²⁸. I když těžkosti, které církve vyhlašují ohledně chápání úřadu, jsou silně zapříčiněny západním kulturním vývojem, věříme v to, že vedení úřadu věrné tradici by mohlo mít veliký význam i v naší kultuře. Tak jako církev sama, může i církevní úřad hrát roli při osvobození lidí z jejich omezené perspektivy a ovlivnit je, aby se věnovali jiným perspektivám²⁹.

2.5 Usmíření

Usmíření nestojí, jak již bylo řečeno na počátku církve, nýbrž konstituuje a charakterizuje také poslání církve, protože toto poslání šíří dále misii Boha. Bůh chce zakládat společenství mezi lidmi a s celým stvořením. Chce usmířit lidi se sebou samým i lidi navzájem skrze Ježíše Krista³⁰. Pán Ježíš nás smířil s Bohem a razil nám cestu smíření nejen mezi námi navzájem, ale se sebou samotnými jedinci. To bylo možné, protože na sebe vzal naši zranitelnost. Proto tu existuje jisté „společenství osudů" mezi Pánem a námi lidmi. Církev je prostor, ve kterém toto společenství osudů prožíváme a ve kterém je možno cítit boží pozvání ke vstupu. To je možné pouze, když je vážně vnímána lidská zranitelnost. Z této pozice bude také možno hovořit o „smířeni" jako vedoucím motivu církve. V církvi jsou lidé smiřováni se sebou samými, navzájem a s Bohem. Pořadí může být různé, avšak tak i tak jde vždy o souhru těchto tří komponentů téhož smíření. „Tím je církev ‚svátostí spásy‘, ‚užitečné a působivé znamení lidské solidarity a lidského uzdravení‘"³¹.

2.6 „Stará církev"

Stará církev je charakterizována silným vnímáním vztahu Boha k lidem, a to ji činilo tak misionářsky aktivní. Osobní pociťování spásy a prožívání společenství s jinými jdou zřetelně za misionářské snahy na vlastní kultuře a společnosti. Zajisté při tom jde o solidaritu s chudými, ale také o setkávání křesťanské víry s danou konkrétní kulturou. Cílem misijní práce není ignorovat buď víru nebo kulturu, nýbrž umožňovat setkávání mezi oběma. Výsledkem tohoto procesu může být jak inkulturace víry, tak i pokřesťanštění kultury. Vztah ke kultuře nebyl vždy snadný, ale křesťané se nikdy neuzavírali do sebe. Naopak chtěli být kvasem v těstě vlastní společnosti³².

Tento misionářský záměr s sebou přináší rozdíly v církevním zformování víry, protože jednotlivé církve jsou charakterizovány svou vlastní kulturou. Tato rozdílnost je přijímána jako centrální význam, který místní církev v této oblasti má. Nikdo nemůže misionářský záměr realizovat lépe nežli místní církev.

2.7 Naše starokatolická identita

Tento příliš krátký přehled zásadních orientačních bodů starokatolické eklesiologie nám ukazuje, jak vycházejíce z naší vlastní tradice podporujeme a sdílíme vývoj v myšlení o církvi uvnitř ekumeny. Ukazuje nám možná, i jak jsme sami ovlivněni tímto myšlením. Kromě toho nám to podle mého mínění ukazuje, jak „katoličtí" - v kvalitativním (starocírkevním) - smyslu jsme. Dalo by se o tom říci mnohem více, ale doufáme, že jsme vcelku ukázali, že starokatolická ekleziologie chápe (místní) církve jako „společenství pokřtěných věřících, ve kterém je kázáno boží slovo, vyznává se apoštolská víra, slaveny jsou svátosti, podáváno je svědectví o světu určeném spásném díle Kristově a o biskupy a jinými nositeli úřadů vykonávaném úřadě sloužícím společenství"³³.

Nyní chceme přemýšlet o tom, co tyto eklesiologické důrazy mohou znamenat na pozadí problematiky globalizovaného světa.

3. Nová katolicita

3.1 Pojem katolicity

Pokud má církev ve světě poslání na svět orientované, a to znamená přinášet smíření nebo jednotu, pak musí být církev také schopna - nebo je třeba ji učinit schopnou, aby se ke světu nechovala jenom v reakcích, „nýbrž v interakcích - za vycházení ze svých dějin a ze svých možností"³⁴. Koncept „katolicity" by mohl být konceptem teologickým, který by mohl otevřít perspektivu na smíření a jednotu uvnitř konflikty poznamenávaného světa, kterému hrozí rozvrat.

Jak je známo, objevuje se pojem „katolický" poprvé u Ignáce z Antiochie na počátku druhého století. Ignác jej vztahuje vždy na oba póly, tj. na univerzalitu a pravověrnost. Jeho spíše geografický, právní a konfesní význam se objevil teprve později. Ve skutečnosti odpovídají oba póly důležitým otázkám: (a) jak vidí církev svůj poměr ke světu; (b) jak se chápe svého úkolu zvěstování evangelia.

Pojem katolicity se nachází na styčném bodu globálního a lokálního a slouží „uchování jednoty a integrity církve na celém světě"³⁵. Peter Schineller definuje katolicitu jako „pokus podnikat toto všechno"³⁶ a Siegfried Wiedenhofer zdůrazňuje, že tato „celistvost a plnost" je možná jen výměnou a komunikací³⁷.

Tato celistvost však není žádnou abstraktní realitou, nýbrž realitou, která má vznikat výměnou a komunikací z konkrétních rozdílů, aby tak na jedné straně partikulární poznávalo a akceptovalo svoje hranice, a na druhé straně celistvost umožňovala zkušenost smířené různosti. Celé dějiny koncilů jsou dějinami více či méně - a někdy zcela vůbec - uskutečňovaných výměnných a komunikačních procesů.

3.2 Všeobecnost a plnost: šest podmínek

3.2.1 Všeobecnost

Položme si otázku, jak se církvím podařilo dosáhnou mezi sebou jisté obecnosti. Se Schreiterem vidím tři podmínky, které byly více méně splněny.

První pomínka je důsledkem univerzality křesťanské zvěsti. Vycházíme z toho, že je pro všechny kultury možné otevřít se vůči křesťanské zvěsti. Víra v univerzalitu této zvěsti znamená, že církve považují kultury za úrodnou půdu pro slovo boží, i když jsou přirozeně poznamenány hříchem, a proto omezené. Univerzalita této zvěsti nutí církev, aby rozdílnosti kultur brala vážně a zaujala jednoznačně velkorysý postoj k inkulturaci. „Náš postoj vůči kulturám musí být takový, jako bychom hledali skryté poklady."³⁸

Protože se přínosná vzájemná osmóza³⁹ mezi kulturami a křesťanskou zvěstí mohla konat, byla církev schopna přivádět i kultury do vzájemného kontaktu a jejich nejhlubší snahy vidět v jejich vzájemném zrcadlení. Křesťanská zvěst umožňovala, že i mimo ni docházelo ke komunikaci.

Lidé se vyznačují hledáním bezpečí. Globalizovaný svět však vždy bezpečí nepřibližuje, naopak je zkušenost konfliktů a katastrof spíše větší. Kdo chce hlásat smíření, musí s těmito zkušenostmi zcela vážně počítat a především mít solidaritu s těmi, kdo jsou obětmi těchto konfliktů: s chudými a utlačovanými. Druhou podmínkou na cestě k celistvosti je proto solidarita.

Třetí podmínka spočívá v péči o schopnost se scházet a přijímat reálné a legitimní různosti. Jde o akceptování „být jiným" u druhého a o schopnost naslouchat. Naopak to znamená zavázat se vystupovat proti odstředivým silám, které kultury utlačují. Naše teologické myšlení o kultuře smí vycházet z toho, že všechny kultury, alespoň do jisté míry, svědčí o kreativitě Stvořitele. U této třetí podmínky jde o respekt vůči různosti jako obohacení celistvosti nebo jednoty.

3.2.2 Plnost víry

Položíme-li si otázku, jak se církvím podařilo zůstat v plnosti víry, pak k tomu můžeme uvést též tři podmínky.

První podmínka má co do činění s tím, co Schreiter nazývá charakteristickou neurčitostí křesťanské zvěsti.

„To znamená, že tato zvěst může být komunikována ve velkém počtu kódů a označení. Tato neurčitost je spíše důležitým aspektem této plnosti než nějakou chybou, neboť bez této neurčitosti by zvěst v některých kulturách vůbec nemohla být vyjádřena... středem křesťanské zvěsti není žádné tvrzení, nýbrž vypravování příběhu utrpení, smrti a vzkříšení Krista."⁴⁰ A já k tomu dodávám: Úkolem je proto následovat Krista, ono imitatio Christi, v různých kulturních a společenských kontextech.

Je to následování, které spojuje věřící různých kultur navzájem. Nejenom následování Krista (orthopraxis), nýbrž i to, co znamená následování ve víře (orthodoxia), je společnou zodpovědností všech křesťanů.

Proto jsou oboje také objektem stálých výměnných a komunikačních procesů. V průběhu těchto procesů se vytvářejí i jisté formulace víry, které musejí být přijímány křesťany rozdílných kultur. Zdařilé přijetí obohacuje víru, nezdařilé přijetí je znamením, že toto poselství nebylo pochopeno, případně být pochopeno nemohlo. Je proto třeba přesně zkoumat, zda byly splněny podmínky čestné a jasné komunikace. Pokud se přijetí neprosadí, nezbude nic jiného, než toto poselství reflektovat a formulovat znovu. Zdařilé přijetí je tedy garancí - i když ne jedinou - pro plnost víry.

Víra bude pak skutečně „fungovat" jen tehdy, když je schopna dávat společnosti směr. Křesťanská zvěst nemá jenom zájem o osobní obrácení jednotlivců, má poslání měnit svět ve směru, jak to zamýšlel Stvořitel. Témata smíření, celistvosti a jednoty jsou schopny nabízet celosvětové společnosti cíle, které mohou být respektovány každým. Církev, která se stará o zvěstování boží spásy mezi lidmi, se bude muset snažit být schopnou ovlivňovat společnosti a kultury takovým způsobem, aby se pro to otevřely.

3.2 Eklesiologické vyhodnocení

Schreiter se pokouší ozřejmit, že „nová katolicita... je charakterizována inklusivní celistvostí a plností víry podél mezikulturní výměny a mezikulturní komunikace"⁴¹ a že by tím církev mohla přispívat k výstavbě mírového světa. Kromě toho je komunikace též základní podmínkou pro víru samou, protože víra je dar, který je přijímán v dialogu. Bez dialogu není žádná svoboda pro hledání pravdy a k vyznávání poznané pravdy, říká kardinál Kasper⁴². Jinými slovy: Bez dialogu s kulturou a s jinými hledajícími lidmi může být víra nanejvýše ideologií, srovnatelnou s nějakou předpotopní vykopávkou.

Otázkou je nyní, jak můžeme svou eklesiologií přispět k uskutečnění šesti zmíněných podmínek a jak to prakticky činíme.

Můžeme konstatovat, že jsme v každém případě schopni, se svými eklesiologickými názory a svou církevní praxí, přinést příspěvek k této nové katolicitě. Okolnost, že místní církev je vnímána jako konkrétní kontext pro inkulturaci Kristova evangelia a pro snahu po konciliárním společenství církví, ve kterém je možno praktikovat solidaritu založenou na akceptování legitimní různosti, slouží očividně ideji celistvosti, jak byla popsána Schreiterem.

Co se týče uskutečňování plnosti víry, je možno říci následující. Zaprvé má naše chápání místní církve jako interpretujícího společenství velký význam, aby mohla být zvěst hlásána v konkrétním kontextu.

Za druhé lze říci, že naše myšlenky o spolupráci mezi místními církvemi odpovídají potřebám komunikace i přijetí formulací víry, i když musíme ještě usilovně pracovat až k úplnému uskutečnění v praxi.

Za třetí je tu ještě otázka společenské relevance naší eklesiologie. Pravděpodobně je třeba v tomto bodě konstatovat nedostatky. To že by způsob, jak uvažujeme o církvi a jak ji uskutečňujeme, by mohl mít nějaký význam pro společnost, bylo jistě málo bráno na vědomí.

Avšak je to zásadně důležitá věc, protože zde jde o „humanizování" světa. Proto také nemůže u církve a její teologie jít o nic jiného. Církev, která nepovažuje svoji přítomnost ve světě na pozadí tohoto poslání, se uzavírá do sebeúčelnosti a ego-centrismu.

K Schreierovu náhledu připojujeme ještě něco důležitého. Za prvé zkušenost, že celistvost a plnost, které hledáme a kterou pro svůj svět chceme získávat a uskutečňovat, je vždy darem, který přijímáme ve slavení u oltáře Páně. V eucharistii se jako anamnéze a vzdávání chvály uskutečňuje, čím se navzájem obdarováváme a co společně dáváme světu. Při eucharistii jsou pokřtění povoláváni do církve a „činěni" darem božím světu. Nejenom pouhé „vyprávění události" stojí ve středu, nýbrž také sakramentální zpřítomňování tohoto vyprávění, a právě to je bodem, kde církev nachází stále nový začátek.

Úzce je s tím spojen - a to je můj druhý dodatek - význam apoštolského úřadu jako živoucího spojení s původem a s jinými místními církvemi. Biskupský úřad je garancí, že církev své spojení s původem neztratí. Proto je úřad také pramenem jednoty. Katolicita bez úřadu je neúplná katolicita⁴³.

Souhrnem by bylo možno říci, že Utrechtská unie se svou eklesiologií je skutečně schopna, alespoň v zásadě, podílet se na výstavbě tzv. nové katolicity, a že můžeme současně podávat svědectví o tom, že je tato unie darem božím, který od něj přijímáme ve slovu a svátostech. Tímto způsobem vycházíme vstříc Houtepenovým podmínkám, které jsme uvedli v úvodu. Jde nám o kvalitativní chápání jednoty a svatosti božího lidu a o hodnocení apoštolské tradice jako živoucího božího daru spásy, který cílí ke katolicitě jako plnosti koinonie spásy.

4. Stěžejní body našich současných ekumenických snah

Jak již bylo řečeno, před nedávnem se na biskupské konferenci začaly nově zvažovat naše ekumenické snahy. IBK si znovu uvědomila, že je to jejím vlastním úkolem. Proto byly např. zamítnuty úvahy o připojení se k anglikánskému světovému společenství. Posláním Utrechtské unie není stát se jakýmsi neanglicky mluvícím anglikánským církevním svazem, nýbrž má prohlubovat a šířit svou starocírkevní synodálně-katolickou identitu coby přínos nové katolicitě, jak jsme ji zde načrtli. Jak to může činit konkrétně?

4.1 Výstavba místní církve

Konkrétním úkolem ekumeny na daném místě je výstavba místní církve. Jedná se potom o biskupství, které je zpravidla rozděleno do farností, avšak je přitom zaintegrováno do daného kulturního, společenského a regionálního kontextu.

Výchozím bodem je otázka, kdo chce konkrétně spolupracovat na výstavbě této místní církve. K úkolům starokatolického biskupství patří stimulovat vytváření a případně zastávat v tomto rámci vedoucí úlohu.

Platí hledat a nacházet co nejvíce zainteresovaných skupin. Možná nabízí Ekumenická rada církví díky dotazníku ve svém dokumentu Povoláni být církví nejenom dobrou příležitost, nýbrž i dobrý instrument, jak se mohou církevní společenství na jednom místě nebo v jedné zemi navzájem lépe poznávat. Především jde o to, zjistit, nakolik existují možnosti a ochota se vzdát skutečně politiky izolace⁴⁴.

Zajímavé by bylo rovněž poté zjistit, nakolik zainteresovaná uskupení odpovídají právě načrtnutým eklesiologickým výchozím bodům. Pak by se ukázalo, kdo skutečně odpovídá katolické identitě a kdo chce spolupracovat na tom, aby byla katolicita jak na místě, tak i celosvětově posilována. Kde je tomu vskutku tak, bylo by to pro starokatolíky znamením, že by bylo třeba hledat spolupráci. Avšak zásadním pro místní církev je povolání uskutečňovat boží záměr konkrétně na daném místě a hledat společenství s kulturou a společností, aby se tyto otvíraly pro smíření. Stará církev nás učí, že je to toto poslání, které sjednocuje, protože je účastí na povolání k „sjednocování", které je umožňováno Duchem svatým. Ekleziologie musí být charakterizována nějakým konkrétním posláním, aby mohla být efektivní.

Právě při konkrétní spolupráci s anglikány zde leží naše šance. Štěstím je, že na místní bázi již často dochází ke spolupráci s anglikánskými obcemi. Ale podle mého názoru se to musí dít též strukturálně. Překonání problematiky „překrývajících se jurisdikcí" je třeba podle mého mínění hledat ve společném angažování se pro ideu místní církve⁴⁵. Nelze vyloučit, že bude možné nadchnout pro tuto ideu i pravoslavné nebo luterány.

Z pastoračních hledisek nabízí místní církev prostor, kde může být realizován vztah k náboženství a otevřenost pro různé dimenze náboženství. Podle mnohých teologů jsou tím osloveny dva body, bez nichž nemá ekumena žádnou budoucnost. Jde o otvřenost pro emocionální stránku víry, úctu pro posvátno a spojení s individuální biografií. To by zahrnovalo vzájemnou výměnu postojů k víře a společné formy mystagogie⁴⁶ (jako biblické kroužky apod.). To by se nemělo dít jen na úrovni místní církve, v ní to ovšem v každém případě začíná ⁴⁷.

4.2 „Ekumenické vnitřní trhy"⁴⁸

Houtepen zdůrazňuje, že by Utrechtská unie mohla poskytnout zajímavý ekumenický přínos jak pro britské a irské anglikánské církve, tak i pro různé evangelické církve v severských a baltských zemích i v Německu a Francii. Ty je možno všechny zahrnout pod hesla „Porvoo, Míšeň, Reuilly". Podle Houtepena „chápou se všechny tyto církve jako katolické církve... ve smyslu kvalitativního vztahu k apoštolské tradici a misii, zachovaly si rovněž formy episkopē, které v mnoha případech zahrnují i historický episkopát nebo se snaží o obnovení successio apostolica spojováním se s biskupskými církvemi"⁴⁹. To znamená, že musíme začít hledat takovou katolickou orientaci jiných církví, aby všude tam, kde ji najdeme, mohly být navázány zvláštní vztahy. Cílem je přece vždy překonávat rozkoly. Tak tomu bylo již na počátku starokatolického hnutí a to zůstává stále zásadním aspektem naší identity⁵⁰. Vztah k apoštolské tradici je nám důležitý, protože je pevnou půdou, na které stojí celkové křesťanstvo, a proto přestavuje cestu k jednotě. Jako starokatolíci cítíme povinnost jít touto cestou⁵¹.

Je možné říci, že tato cesta, kterou jsme šli společně s anglikány, byla úrodná a přínosná, i když v roce 1931 uzavřené církevní společenství např. ještě nedospělo k vyřešení vylíčené problematiky „překrývajících se jurisdikcí" na evropské pevnině. Snad jsme učinili nízkoprahový začátek zřízením Evropského setkávání biskupů. Anglikánští a starokatoličtí biskupové se každoročně setkávají, aby spolu hovořili o společných otázkách církve a misie. Doposud to však nevedlo ke společným strategiím.

I když se již hodně komunikovalo, stále to ještě stejně jako dříve nedostačuje k odvaze rušit konfesní hranice. Není to problém jenom anglikánský, neboť i my si klademe otázku, jak postupovat, abychom jako malé církevní společenství vůči anglikánskému společenství neztratili svoji specifičnost. Kromě toho je „evangelikální ráz" mnohých anglikánských obcí v této souvislosti dodatečným problémem. Musíme ještě dále pracovat na prohlubování naší komunikace a pospolu stavět na společném chápání víry a církve. To, že jsme se na této cestě dostali již značně dopředu, nám ukazují výsledky společné teologické konference, která byly v roce 2005 organizována v městě Leeds. I shoda mezi oběma arcibiskupy v jejich proslovech na starokatolickém kongresu v roce 2006 ve Freiburgu/Breisgau je znamením, že by v zásadě byla možná úzká spolupráce.

Spolupráce s Episcopal Church je v této souvislosti zajímavá, protože se jedná o církev, která o svou zásadní „katolickou identitu" pečuje. To neznamená, že by zde nebyly žádné otázky a problémy; jsou tu jisté otázky týkající se jejich vztahu k luteránům a chápání úřadu. To však nesnižuje to, že jejich snahy vyvíjet se stále více „katolicky" bereme vážně a že je chceme konkrétně podporovat. V tomto světle vidím i jmenování jejich primase (Prime-Bishop) stálým reprezentantem při IBK.

I spolupráci s IFI (Iglesia Filippina Indepediente / Filipínská nezávislá církev) je možné částečně vidět v tomto světle. Tato filipínská církev si je postupně stále více vědoma své potřeby prohlubovat svou katolickou identitu a je velmi ráda, že jí při tom chceme pomáhat. Proto má teologická výměna mezi IFI a Utrechtskou unií velký význam. Totéž platí i pro pracovní skupinu, kterou jsme vytvořili společně s americkou Episkopální církví a IFI, která má za úkol rozvíjet teologické myšlení, abychom mohli svou společnou „katolickou identitu" prohlubovat způsobem, do kterého je zapojována sociální a politická situace.

Dialog s Církví Švédska je v této souvislosti rovněž důležitý. Církev Švédska má stále apoštolskou sukcesi a zachovala si, i když se v 16. století připojila k reformaci, jistou „katolickou identitu". Má synodálně-episkopální strukturu a v roce 2000 se vzdala statusu státní církve. Proto je důležité zkoumat, zda existují důvody, proč mezi sebou nenavázat interkomunio. K tomu je třeba poznamenat, že Církev Švédska má s anglikánským církevním společenství podobné vztahy jako Utrechtská unie. Pro jejich dohodu byla vzorem Bonnská dohoda. Kromě toho má Církev Švédska plné církevní společenství s IFI, na jehož základě se rozvinula značná konkrétní spolupráce. Započetím tohoto dialogu následuje, podle mého názoru, Utrechtská unie své povolání, aby uvnitř ekumeny posilovala „katolický element".

4.3 Vztahy k pravoslavným církvím

I s pravoslavnými jsou starokatolíci již déle nežli století zcela zvláštně spojeni. Utrechtská unie vedla s pravoslavnými církvemi ty nejintenzivnější dialogy vůbec. Oficiální dialog 1975-1987 byl úspěšně zakončen 26 texty vzájemného konsensu. Tyto výsledky byly také v jednotlivých starokatolických církvích přijaty. Vytvářejí základ pro již dlouho usilované církevní společenství. Avšak na pravoslavné straně jsou dva problémy považovány za jaksi nepřekonatelné překážky: ordinace žen a církevní společenství s anglikány.

Mnozí říkají, že vlastní závadou pro církevní společenství nejsou žádné důvody teologické, nýbrž kulturně a společensky podmíněné problémy v komunikaci. To nám ukazuje, že inkulturace byla i ve staré církvi vždy legitimní aspekt procesu přijetí teologických konsensů a že tomu tak zůstalo i dnes. Někdy lze ostatně získat dojem, že pravoslavné církve ohledně společenství s jinými církvemi kladou více podmínek, než je dodržují mezi sebou⁵². Avšak situace je prozatím taková, jak ji shrnuje Kallis:

„Formulováno zjednodušeně to znamená: Starokatolická církev je pravoslavnou církví západní tradice, stejně jako je pravoslavná církev starokatolickou církví východního ražení. Dimenze, které by mohly být určující pro bilaterální teologické dialogy pravoslavných církví s jinými církvemi Západu, nejsou bohužel u pravo­slavných známy. Nemohu se ubránit dojmu, že důvod této krátkozrakosti spočívá v aritmetické slabosti starokatolické církve... Zde nejenom pravoslavná církev podléhá pokušení mocenského zvažování, nýbrž i starokatolická církev se ve svém hledání nějakého ‚silného‘ partnera vystavuje nebezpečí zakalení své identity."⁵³

Ta tomto pozadí se musí vyplatit pěstovat spolupráci na místě. Jsem přesvědčen o tom, že pravoslavní ve svých srdcích mohou pracovat na výstavbě některé konkrétní místní církve, ale pak se musí osvobodit rovněž od svých konfesních a nacionalistických omezení. Z perspektivy výše zmíněného poslání církve by to mohlo být docela úrodné.

4.4 Vztahy k římskokatolické církvi

S římskokatolickou církví máme opět nový dialog. Již vícekrát došlo k pokusům dosáhnout pastorační dohody jak na rovině mezinárodní, tak i na rovinách místních církví. Tyto pokusy otevřely jistě cestu k novému dialogu, který je jimi také inspirován. Již dlouho jsou teologové zajedno, že starokatolické církve by v zásadě mohly přijmout status s Římem spojených uniatských církví. To, že tato myšlenka byla vyslovena i v rámci nového dialogu, dává naději, avšak také objasňuje, že jisté těžkosti nemohou být vyřešeny tak jednoduše. Připomeňme si mariánská dogmata, která byla starokatolickými církvemi odmítnuta, a přestupy duchovních z římskokatolické církve do starokatolické církve. Otázka papežského primátu je poněkud jednodušší, protože papež sám požádal o novou společnou reflexi na toto téma⁵⁴.

4.5 Fórum biskupů církví chápajících se jako katolické

Povoláním Utrechtské unie je prohlubovat a šířit synodálně katolickou identitu. Pokud se unie vskutku nechá tímto povoláním vést, pak asi nestačí, aby hledala bilaterální vztahy s jinými církvemi, nýbrž je třeba vytvářet i příležitost, aby se mohli setkávat biskupové, aby se tato katolicita stávala efektivní.

Proto biskupská konference promýšlí vytvoření fóra biskupů místních církví, kteří chtějí být naprosto katoličtí, ale ze zásadních důvodů nepatří nebo patřit nemohou do římských, pravoslavných nebo anglikánských církví. Toto fórum by časem mohlo vést k církevnímu společenství mezi těmito místnímí církvemi, pokud tak tomu není již nyní, a tím by došlo k nové aktualizaci starší programatiky Utrechtské unie⁵⁵. Jde o fórum biskupů těch církví, které se chápou jako katolické církve a tuto katolicitu chtějí dále rozvíjet, protože je kvalitativním znamením církve a bytí křesťanem⁵⁶. Toto fórum je třeba vidět jako pokus všeobecně posilovat a obohatit katolický element. Z toho nejsou vylučováni římští katolíci, pravoslavní i anglikáni, nýbrž přijímáni a vyhledáváni jako partneři rozhovoru, abychom společně dále rozvíjeli katolickou identitu v kontextu postmoderní společnosti.

Církevní společenství a z něj vyplývající spolupráce s Filipínskou nezávislou církví lze v tomto rámci považovat za začátek, který nám skýtá šanci společně s touto církví dosáhnout nové identity. Snad by bylo možno zapojit i Církev Švédska.

Vlastně je i církevní společenství se Španělskou reformovanou biskupskou církví a Lusitánskou církví Portugalska, které vzniklo současně s dohodou s Filipínskou nezávislou církví v roce 1965, pokusem pěstovat kontakty se synodálně katolickými církvemi. Obě církve mohly být pozvány k vytvoření takového fóra, aniž by se musely vzdát svých vztahů k anglikánskému společenství.

5. Závěrem

Doufám, že jsem mohl objasnit, že jsme vskutku schopni přinést příspěvek k „nové katolicitě". K tomu existují jistě možnosti a my se pokoušíme tyto možnosti také využít. Je to otázka věrnosti vůči našemu povolání jako starokatolíci. Všechno, co jsem popsal, je důležité, avšak zřejmě je třeba některé otázky řešit s určitou prioritou. Řekl bych, že práce na výstavbě místní církve, jakož i rozřešení překrývajících se jurisdikcí na evropské pevnině mají první prioritu. Poslední bod považuji dokonce za nejdůležitější a nejvýznamnější přínos, kterým bychom mohli obdarovat evropské ekumenické hnutí. Kromě toho si myslím, že práce pro popsané fórum by dlouhodobě mohla být také skutečně přínosná pro jednotu církví.

Mnozí si jistě řeknou, že starokatolická biskupská konference není realistická, když sní o takové své roli a iniciativě. Očividný nedostatek personálních a finančních prostředků nám přece musí být zřejmý! Nepopírám, že jsou naše možnosti omezené, ale chtěl bych k tomu poznamenat, že „povolání" není nikdy zcela realistické. Vždyť přece jde o to zasvětit se tomuto povolání a svobodě povolání. Preambule Statutu IBK mluví v této souvislosti přece o „ekumenickém dobrovolném závazku Utrechtské unie"⁵⁷.

Joris Vercammen (narozený 1952 in Lier/B), arcibiskup Dr. theol., 1971-1975 studium pedagogiky v Lovani, 1975-1981 studium teologie v Antverpách a Bruselu (Louvain-la-Neuve). 1979 kněžské svěcení. 1981-1988 činný jako duchovní správce mládeže. Od roku 1988 knězem starokatolického biskupství Utrecht, 1991-2000 farář starokatolické obce Eindhoven. 1996 promoce na Katolické universitě v Utrechtu. Od roku 2000 arcibiskupem z Utrechtu. Od roku 2006 zástupce starokatolických církví Utrechtské unie v ústředním výboru Světové rady církví. Překlad z němčiny: Josef König

1Urs von Arx, Ein Nachwort, in: IKZ 96 (2006) 44 (tento dovětek se vztahoval na oba v poznámce 2 a 51 zmíněné texty od A. Houtepena a A. Kallise).

2Anton Houtepen, Oikumenē oder der Weg zu einer neuen Katholizität, in: IKZ 96 (2006) 9-42, zde 13.

3Tamtéž, 12.

4Srv. Walter Kasper, Wege der Einheit. Perspektiven für die Ökumene, Freiburg i. Br. (Herder) 2005, 115n.

5Srv. Bert Hoedmaker a další., Oecumene als leerproces. Inleiding in de Oecumenica, Zoetermeer (Meinema), 2005, 42-45.

6Kasper, Wege (poznámka 4), 247.

7Srv. Houtepen, Oikumenē (poznámka 2), 15.

8Srv. John Hind, Anmerkungen zu „Porvoo" aus anglikanischer Sicht im Hinblick auf die Gemeinschaft mit den altkatholischen Kirchen, in: IKZ (90) 2000, 23-29, zde 27; Hoedemaker a další, Oecumene (poznámka 5), 267.

9Leo J. Koffeman, De oecumensiche beweging, Kampen (Kok) 2005, 124n.

10Houtepen, Oikumenē (viz poznámka 2), 12.

11Robert J. Schreiter, Die neue Katholizität. Globalisierung und die Theologie (Theologie Interkulturell 9), Frankfurt (IKO) 1997; Globalisierung, Postmoderne und die neue Katholizität, in: ÖR 53 (2004), 139-159.

12Urs Küry, Die altkatholische Kirche. Ihre Geschichte, ihre Lehre, ihr Anliegen. Stuttgart (EVW), 1966, 361n.; česky: Starokatolická církev. Její dějiny, její učení, její cíle. Praha (Studijní texty Starokatolické církve) 1998 - poznámka překladatele.

13Urs von Arx, Identity, Plurality, Unity- What's the right Blend? Some Reflections from an Old Catholic Perpspective, in: Jeremy Morris/Nicholas Sagovsky (vyd.), The Unity We Have and the Unity We Seek. Ecumenical prospects for the third Millenium, London (T&T Clark) 2003, 3-26, zde 5n.

14Srv. Joachim Vobbe, Einheit in der Vielfalt oder Einigkeit im Dissens? Ökumenische Erfahrungen und Perspektiven aus alt-katholischer Sicht. (KNA-Dokumentation 10), Bonn, 27.9.2005.

15Küry, Kirche (poznámka 12), 258.

16The Nature and the Mission of the Church. A Stage on the Way to a Common Statement (FOP 198), Geneva (WCC) 2005.

17Hans Zirker, Ekklesiologie (Leitfaden Theologie 12), Düsseldorf (Patmos) 1984. Srv. také Dagmar Heller (vyd.), Ein Schatz in zerbrechlichen Gefäßen. Eine Anleitung zu ökumenischem Nachdenken über Hermeneutik. Studiendokument von Glauben und Kirchenverfassung, Frankfurt a.M. (Lembeck), č. 49-53.

18Houtepen, Oikumenē (poznámka 2), 16.

19Srv. Heller (vyd.), Gefäß (poznámka 18), č. 43-48. Preambule Statutu IBK mluví také o Utrechtské unii jako „společenství církví" (čl. 1), nazývá každou církev katolickou, protože je spojena s jiný-mi místními církvemi (čl. 3.2) a mluví o tom, že je „ve společenství s jinými místními církvemi lid boží" (čl. 3.3); srv. Statut (poznámka 15), 12-14.

20Pierre Trouillez, Van Petrus tot Constantijn. De eerste christenen, Leuven (Davidsfonds) 2002, 364nn.

21Nature (poznámka 17), č. 78.

22Taufe, Eucharistie, Amt. Konvergenzerklärungen der Kommission für Glauben und Kirchenverfassung des Ökumenischen Rates der Kirchen („Lima-Dokument") 1982, in: DWÜ I, 21991, 545-585.

23Mattijs Ploeger, Catholicity, Apostolicity, the Trinity and the Eucharistic Old Catholic Ecclesiology, in: Urs von Arx a jiní (vyd.), Towards Further Convergence: Anglican and Old Catholic Ecclesiologies, příloha k IKZ 96 (2006), 7-27, zde 20-25. srv. Lima-Dokument (poznámka. 23), Eucharistie, č. II. 2.

24Statut (poznámka 15), čl.. 3.1 a 3.3.

25Nature (poznámka 17), č. 80; srv. 1K 11,28.

26Lima-Dokument (poznámka 23), Eucharistie, č. II. 29

27Tamtéž č. III.26. Rovněž Nature (poznámka 17), č. 90-97. Srv. též von Arx, Identity (poznámka 13), 9 a 11.

28Srv. Peter C. Bouteneff /Alan D. Falconer (vyd.) Episkopé and Episcopacy and the Quest for Visible Unity. Two Consultations (FOP 183), Geneva (WCC) 1999; Heller, Schatz (poznámka 18), č. 54-62; dále také Jan Aalbers/Peter Nissen, De bisschop, kerkscheidend of kerkverenigend? Bijdragen over het bisschopsambt in de oecumene, Delft (Eburon) 2002.

29Joris Vercammen, Kirche für eine unruhige Welt. Überlegungen für eine alt-katholische Ekklesiologie der Praxis, in: Angela Berlis/Matthias Ring (vyd.) Im Himmel Anker werfen. Vermutungen über die Kirche in der Zukunft. FS Bischof Joachim Vobbe. Bonn (Alt-Katholischer Bistumsverlag) 2007, 200-211, zde 206-208.

30Nature (poznámka 17) č. 34, 36 a 47; srv. též č. 111: „The church is the community of people called by God who, through the Holy Spirit, are united with Jesus Christ and set as disciples to bear witness to God's reconciliation, healing and transformation of creation."

31Vercammen, Kirche (poznámka 30), 209, s citátem z: Anton Houtepen, Uit Aarde, naar Gods' beeld. Theologische Antropologie, Zoetermeer (Meinema) 2006, 203.

32Gerd Theissen, Die Religion der ersten Christen, Gütersloh (Kaiser/GVH) 2000; Trouillez Petrus (poznámka 21); Joël Delobel a jiní. (vyd.) Vroegchristelijke gemeenten tussen ideaal en werkelijkheid, Kampen, (Kok) 2001.

33Die Kirche: lokal und universal. Ein von der Gemeinsamen Arbeitsgruppe der Römisch-Katholischen Kirche und des Ökumenischen Rates der Kirchen in Auftrag gegebenes und entgegengenommenes Studiendokument, 1990, č. 15, in: DWÜ II, 1992, 732- 750, zde 739; srv. Houtepen, Oikumenē (poznámka 2) 26, poznámka 25 a 35, poznámka 37.

34Schreiter, Katholizität (poznámka 11), 206.

35Tamtéž, 218.

36Peter Schineller, citováno Schreiterem, tamtéž, 219.

37Siegfried Wiedenhofer, citováno Schreiterem, tamtéž.

38Schineller, citováno Schreiterem, tamtéž, 220.

39Osmózou označují přírodní vědy směřovaný proud molekul skrz polopropustnou membránu (pozn. překladatele).

40Schreiter, Katholizität (poznámka 11), 222n.

41Tamtéž, 225

42Kasper, Wege (poznámka 4), 243.

43Ke komunikativní episkopē srv. Hoedemaker, Oekumene (poznámka 5), 299; Heller, Schatz (poznámka 18), č. 45.

44Devátým generálním shromážděním SRC v roce 2006 přijatý dokument „Povoláni být církví" (anglicky "Called to be One Church"), který byl vypracován Komisí pro víru a řád, je pozvání církvím, aby obnovily svůj závazek hledat jednotu a prohloubily své ekumenické dialogy. Pod číslem 14 se nachází deset otázek, které by si měla každá církev v perspektivě tohoto cíle neustále klást; srv. Klaus Wilkens (vyd.), Ve své milosti, Bože, proměň svět. Oficiální zpráva generálního shromáždění SRC, Porto Alegre 2006, Frankfurt a. M. (Lembeck) 2007, 234-241.

45Srv. Joris Vercammen, Die Hoffnung unserer Berufung, in: IKZ 96 (2006) 194-206.

46uvádění do tajemství víry (pozn. překladatele).

47Hoedemaker, Oikumenē (poznámka 5), 305nn.

48Houtepen, Oikumenē (poznámka 2), 34.

49Tamtéž 34n.

50Úmyslem nizozemské církve nebylo nikdy hledat rozkol, naopak; srv. Jan Visser a jiní. Onafhankelijk van Rome en toch katholiek, Hilversum (Gooi en Sticht), 1974.

51Srv. Statut (poznámka 15), Preambule, č. 2 a 5.

52Anastasios Kallis, Erfolgreicher Dialog ohne Folgen. Zur Rezeptionsproblematik im Hinblick auf die altkatholisch-orthodoxe Gemeinschaft, in: IKZ 96 (2006) 1-8, zde 3 a6.

53Tamtéž, 7.

54Jan Paul II., Ut Unum sint, 1996.

55Srv. příspěvek Urse von Arxe

56Houtepen, Oikoumenē (poznámka 2), 35: „Všechny tyto církve sebe chápou jako katolické církve ve výše uvedeném smyslu kvalitativního vztahu k apoštolské tradici a misii a zachovaly si formu episkopé, která v mnohým případech zahrnuje i historický episkopát nebo se usilují o obnovení successio apostolica, a to svazky s biskupskými církvemi."

57Statut (poznámka 15), Preambule, čl. 5.