Evangelíkem v katolické zemi

Říci, že Čechy jsou katolickou zemí, by jistě bylo nadsazené a neodpovídalo by to ani skutečnosti. Česká republika je sekulární zemí, přesněji řečeno: česká společnost je jednou z nejsekulárnějších společností v Evropě. Nejedná se (nebo jen výjimečně) o vědomý či agresivní atheismus. Spíše se jedná o jakýsi odstup vůči křesťanským tradicím a zejména vůči křesťanství církevně institucionalizovanému.

Přehlédneme-li však spektrum křesťanských církví v této zemi, je římskokatolická církev tou největší. Při posledním sčítání obyvatelstva uvedlo 25 % občanů desetimilionové České republiky jako svou církevní příslušnost římskokatolickou církev. Protestantské církve (roztříštěny v řadě denominací) zahrnují jen 3 až 4 procenta obyvatel. Nehodlám zde tyto údaje nějak zpochybňovat či revidovat. Moji katoličtí kolegové se ovšem domnívají, že i oněch 25 % je údaj nadnesený, pohlédnou-li střízlivě na svou reálně existující členskou základnu. Buď jak buď, platí, že se většina křesťanů této země hlásí k římskokatolické církvi.

Jak se tato skutečnost projevuje v mentalitě evangelické menšiny? Nejprve zcela jednoduše: Působí vědomí menšiny, která zde od protireformace a dílem násilné rekatolizace země musí existovat na okraji společnosti. Dnes již není příliš živé ohlížení se nazpět k situaci před rokem 1620, kdy byly poměry konfesí zcela jiné, či romantické toužení po znovunastolení takovýchto poměrů (jak to jitřilo city po 1. světové válce). Vědomí menšinovosti však má vliv na mentalitu českých protestantů. To může vést dvojím směrem:

(1) do pocitu uražených a nepochopených (nepochopených ze strany  římskokatolické většiny i sekulárních spoluobčanů), do pocitu křesťanů druhé třídy, které nikdo nebere vážně, takže média i oficiální prohlášení často hovoří o církvi v singuláru a jedná-li se o navrácení komunistickým režimem církvím zabaveného majetku, vypadají evangelické denominace jako chudí příbuzní, jako quantité négligeable. Podle ústavy jsou si církve před zákonem rovny, praxe však tomu často neodpovídá.

(2) Anebo se projevuje vědomí menšinovosti nikoli v komplexu méněcennosti, ale naopak - v sebevědomí elity, těch, kteří vědí lépe, totiž pravých a původních křesťanů, kteří přece vždy byli toliko minoritou, takříkajíc svatým ostatkem, kterému přísluší úkol pronést pravou víru a nenechat se přitom zmást neporozuměním většinového křesťanského či sekulárního okolí. Jakákoli vstřícnost k římskokatolické zbožnosti, k liturgickému bohatství římskokatolické mše či liturgie východní, k denní modlitbě katolíků či jejich exerciciím, jsou zde pak vnímány jako ústupek z evangelického propria a tedy zrada na vlastním poslání, které je svěřeno evangelickému křesťanstvu.

Realita je však taková, jaká je. Platí, že evangelický křesťan je sousedem katolíka a naopak. Ponechme stranou, jakou roli tato realita hraje či nehraje v myšlení a plánování církví, nakolik ovlivňuje či neovlivňuje jejich pastorační a misijní strategie. (Obávám se, že běžnější je to druhé...) Na druhou stranu mě však povzbuzuje, jak otevřeně se Česká biskupská konference ve svých instrukcích staví k realitě křesťanstva této země ve věci smíšených sňatků, jak široce se dle možností snaží interpretovat příslušné kanonické předpisy, podobně jako termín „gravis necessitas" s ohledem na účast nekatolických křesťanů na katolických svátostech v typicky české diasporní situaci. Vzájemné uznání křtu mezi (některými) církvemi reformačními a církví katolickou bylo upraveno dohodami již před 15 lety. Nemohu nezmínit jiný fenomén: úpravu duchovní služby v armádě. Zvláštností zde je to, že smlouvu s armádou neuzavřela každá církev jednotlivě, nýbrž společně všechny církve zastoupené v Ekumenické radě a České biskupské konferenci. To znamená (a ve smlouvě je výslovně formulováno), že každý duchovní této služby (vojenský kaplan) zde působí nejen za svou vlastní církev, nýbrž zastupuje všechny zúčastněné církve. To pokládám za avantgardní řešení, jež má v jiných zemích sotva analogii.

Realita se však zřetelně projevuje a prosazuje také v jiných oblastech. Společné slavení Večeře Páně je sice jevem řídkým a omezeným na zvláštní a výjimečné komunity i příležitosti, ale příjímání eucharistie římskými katolíky při evangelických bohoslužbách a naopak již zdaleka není tak výjimečné. Účasti evangelických křesťanů (včetně mých studentů a studentek) na katolických exerciciích a vůbec na tomto druhu spirituality přibývá a razí si i cestu evangelickým farářstvem. Je to důkaz toho, že prázdná místa vlastní tradice je možno doplňovat potencemi tradice jiné. Totéž platí pro liturgickou iniciativu v ČCE Coena, která ve svých liturgických návrzích hojně čerpá z pramenů předreformační tradice, uvažuje o ekumenickém kalendáři, o denní modlitbě. Já sám pravidelně pořádám s katolickým kolegou kolokvia na téma Kontroverzní otázky evangelicko-katolického dialogu. Nejde nám přitom o pouhou informaci a poučení, nýbrž především o zácvik do umění interpretace existujících rozdílů, s cílem vzít diference vážně a nepřevádět je překotně na vlastní měřítka nebo hledat shodu tam, kde neexistuje.

Trauma rozštěpených dějin působí, jak řečeno, především ve starší generaci a dílem i ve „svobodných církvích", zvláště v jejich fundamentalistických křídlech. Zde se projevuje jako odstup vůči všemu, co by mohlo připomínat katolictví, liturgií, zbožností či doktrínou (např. obrazy, svíce, svatí, meditace atd.). Je povážlivé, že starému autenticky křesťanskému symbolu kříže je do značné míry vstup do evangelického bohoslužebného prostoru zatarasen. Právě v této zemi se ukazuje, co to je břemeno dějinných antagonismů a jak náročná je smírčí práce (healing of memories), třebaže se už i něco v symbolických aktech a slavnostech realizovalo a většinou s pozitivními ohlasy.

Ale, jak již bylo řečeno, lze sledovat i jiné proudy. Např. jsou slaveny společné ekumenické bohoslužby a těší se přibývající oblibě i mezi obyčejnými křesťany, kteří, zvláště v malém městě, se druhý den potkají na náměstí či na trhu a již vědí: ano, my se známe z kostela. V popředí zde nestojí rozdíly ve věrouce či v historii, nýbrž potěšitelné a radostné odhalení, že evangelický / katolický soused žije svou víru autenticky nebo o ni zápasí ve své rodině. Právě skutečnost, že hranice kdysi hermeticky uzavřené se staly prostupnými, prostupnými pro prostá setkávání prostých lidí, odstraňuje strach z dotyku a obavy z infekce a vytváří jakousi zvědavost na to, jak jinak je možno žít křesťanství.

Tak docházím k závěru: Pro budoucnost vidím jako rozhodující právě to, co se děje na této základní, místní úrovni. Církevní generality konají své důležité akty a úkony, dosahují toho či onoho  sblížení nebo konsensu. Co je to však platné, když vojsko samo, lid to neakceptuje anebo si to nepřeje? Avšak když vojsko a lid si to přeje a prostě to praktikuje, pak vznikají reality, před nimiž jednoho dne generalitě církevních vůdců a právníků nezbude než kapitulovat.

Písemná verze referátu předneseného na 26. semináři zájemců o teologii na téma: „Ekumena v dnešním Německu a České republice - srovnání, problémy a výhledy" 18. - 19. 4. 2008 v Praze