Mé zkušenosti se světy, jimž jsem se jevil
jako „jiný", mne poučily, že o zásadních
pravdách lze diskutovat.
George Mentore (2005,
16)
Hořící vlajky
Bylo to 15. srpna 2003, na svátek
Nanebevzetí Panny Marie. Tradiční mše v katedrále
v Santiagu de Chile byla téměř u konce, když se u
chrámového portálu shromáždila skupina
lidí. Poslední zvuky liturgické slavnosti byly
přehlušeny jinými hlasy a písněmi. Lidé u
brány katedrály byli aktivisté chilského
Movimento de Integración Homosexual (MOVILH). Sešli
se, aby protestovali proti postoji Vatikánu k homosexualitě
a také proti skutečnosti, že se chilské zákonodárství
tak přísně drží církevního učení.
Takové protestní akty nebyly v Latinské
Americe ničím neobvyklým, avšak tentokrát to
bylo jiné: Demonstranti spálili vatikánskou
vlajku.
Dějištěm této události bylo Chile, země, v níž
byly dějiny církve a státu vždy těsně propojeny. Je
příznačné, že v Latinské Americe
neexistuje výraz odpovídající pojmu
„sekulární". Ten se zpravidla překládá
slovem laico, avšak tento pojem sám pochází
z oblasti náboženství a popisuje přítomný
svět z hlediska církevní ideologie. Tak např.
v občanském právu nalézáme významné
paralely k právu církevnímu. Na tomto
pozadí nebylo spálení vatikánské
vlajky aktivisty MOVILH pouze výrazem názorové
neshody mezi křesťany, nýbrž i demonstrací národní
suverenity. To bylo zdůrazněno tiskovým prohlášením,
v němž předseda MOVILH vysvětlil, že spálení
vatikánské vlajky mělo být protestem proti
zásahům Vatikánu do „nezávislosti"
(suverenity) národního zákonodárství
týkajícího se homosexuality. Při této
příležitosti se protestující vyslovili nikoli
pro chilskou legislativu, nýbrž pro takové liberální
zákony v oblasti sexuality, jak je známe z USA.
Která vlajka je nejlepší?
Spálení vatikánské
vlajky lze chápat jako komplexní příběh,
v němž je možno odhalit několik skandálních
vrstev. Zároveň s vytyčováním stále
nových ideologických hranic uzavírají
lidé stále nová spojenectví, aby mohli
přežít v globalizovaném světě, v němž
jim trvale hrozí vylučování, a současně se
objevují skandály jeden za druhým. Koho by
napadlo, že Chilané se někdy budou veřejně stavět na
stranu USA? To samo už pro mnohé znamenalo skandál.
Faktem nicméně zůstává, že sexualita
a zvláště teologie sexuality hrála - viděno
historicky - při novém vytyčování hranic
rozhodující roli. Pomyslete třeba na události
v Buenos Aires v červnu 1945, když argentinský
parlament vydal zákon zaručující občanská
práva dětem, které byly do té doby označovány
jako „ilegitimní". Statistiky z té doby
ukazují, že tehdy bylo jen v Buenos Aires klasifikováno
200 dětí z tisíce jako „adulterinos"
(pocházející z mimomanželského
vztahu) nebo „incestuosos" (pocházející
ze vztahu incestního nebo církví
neschvalovaného). Na severu země byl jejich počet ještě
vyšší - zde bylo 400 občanů z tisíce
označováno z náboženského, politického
či společenského hlediska jako ilegitimní. To
znamená, že občanská práva, přiznávaná
ostatnímu obyvatelstvu, jim byla upírána.
Ilegitimní děti zpravidla nebyly podchyceny školským
systémem a byly odsouzeny k životu na okraji společnosti
a k vykořisťování.
Když se vláda rozhodla
skoncovat s tímto klasifikováním dětí
podle okolností jejich zrození, využila církev
svátku Božího těla k veřejné demonstraci
- při veřejném aktu byla před katedrálou v Buenos
Aires argentinská vlajka nahrazena vlajkou vatikánskou.
Během této války vlajek byly předloženy četné
argumenty, jež však lze shrnout jedinou větou: V Latinské
Americe nerozhoduje to, čemu kdo věří, nýbrž to,
který politický svazek je mocnější. Proto jsou
Argentina roku 1945 a Chile roku 2003 příklady komplexního
nového stanovení právně-teologických
hranic mezi odlišnými nároky na suverenitu - a oba
souvisejí se sexualitou. Sexualita je totiž pro
latinskoamerické obyvatelstvo veřejnou záležitostí,
která se v mnoha bodech překrývá
s otázkami definice identity. A je také důvodem,
pro nějž jsou mnozí odsuzováni k životu v bídě
(Solberg 1974, 128).
Chile je země, v níž boj
za lidská práva má dlouhou tradici a je formován
desetiletími teroru v době vlády jednoho
z nejobávanějších vojenských režimů
celého kontinentu. (Nechme teď stranou skutečnost, že
žijeme ve světě, v němž jsou denně páleny vlajky na
tak různých politických dějištích, jako jsou
vrcholná setkání G8 a obsazená území.)
Tyto historické události byly poučením nejen
pro obyvatelstvo, které se naučilo vystupovat na obranu svých
práv, nýbrž i pro církev. Tím myslím
především chilskou církev, jejíž Vicaría
de la Solidaridad
zaplatila vysokou cenu za obhajobu lidských práv proti
režimu, který zřizoval koncentrační tábory a
omezoval i nejzákladnější lidská práva.
Sexualita a angažmá na
straně chudých
Jako kdyby spálení
vatikánské vlajky a zjevné sympatie homosexuálů
se Spojenými státy nestačilo, dochází
v historii těchto událostí k dalšímu
obratu, zřetelně ukazujícímu, jak hluboké
kořeny má komplexní vztah queer
teorie a sexuality. V dalším průběhu dění
napsal a podepsal předseda TravesChile, jedné
z největších organizací transvestitů v zemi,
otevřený dopis církvi, v němž se jménem
společenství transvestitů od těchto událostí
distancoval. „Jsme hluboce otřeseni," stojí v něm,
„a prosíme církev o odpuštění, neboť chceme
vysvětlit, že MOVILH a jeho předseda [...] nereprezentují
všechna společenství homosexuálů v Chile. My
[transvestité] jsme Panně Marii oddáni v hluboké
úctě."
Tato epizoda, z níž lze vyčíst mnoho vrstev
útlaku, je ještě dnes známa jako zrada chilských
transvestitů na hnutí homosexuálů v Latinské
Americe. Ale třeba to ani nebyla zrada - nicméně právě
komplexita této události nám umožňuje podívat
se blíže na rozhodující aspekty našeho
uvažování o teologii, queer
teorii a sexualitě.
V žilách latinskoamerické
církve takříkajíc pulsuje krev dlouhých
dějin teorie osvobození. Hlad a zničující
účinek sociální deprivace jsou každodenní
skutečností, kterou nemůže ignorovat žádná
církev bez ohledu na svou teologickou pozici. I křesťané
- ať pravověrní či liberální - musejí
jíst. Jinými slovy: Okrajové skupiny nejsou
částí rozpravy o jinakosti - jsou to titíž
lidé, kteří neděli co neděli plní lavice
našich kostelů. Na kontinentě, kde i ty americké církve,
jež jsou světu velmi vzdáleny, dříve nebo později
organizují vývařovny polévek, má
stravování chudých sakramentální
status. Avšak dosud se žádná církev, ani
konservativní, ani z tábora teologie osvobození,
neujala homosexuálů, a to navzdory tomu, že jsou vylučováni
ze společnosti a vystaveni zločinům, které dokonce někdy
zůstávají nepotrestány. Jedinou výjimku
tvoří transvestité. Podívejme se krátce,
proč tomu tak je.
Skutečnost, že církev
v několika případech zahrnula transvestity do širokého
spektra svého angažmá ve prospěch okrajových
skupin, má více důvodů, a ty jsou vícevrstvé.
Předně jsou transvestité v Latinské Americe mezi
okrajovými skupinami jednou z nejchudších a
nejzranitelnějších. Kromě toho si lze také
představit, že vzhledem ke svému výrazně
ženskému projevu nejsou transvestité - na rozdíl
od homosexuálů - na krajně patriarchálním
kontinentu s pevně stanovenými a stereotypními
genderovými konstrukcemi
veřejností vnímáni jako nebezpeční. Za
leccos mohou média. Možná se shodují některé
z určujících znaků identity transvestitů
v Latinské Americe s prvky ženské genderové
konstrukce. Média představují transvestity jako
archetypy ženskosti a koketérie a rozhodně ne jako
intelektuály, nýbrž především jako lidi
s vyhraněným citovým životem. Kolikrát
jsem jen slyšela otřepaný výrok, že transvestité
potřebují v životě hodně náklonnosti!
Transvestismus je novým ztělesněním dualismu
racionality a emocí.
Je toto předvádění
(performance) zranitelné, ba přímo domácké
ženskosti, tak často zobrazované v médiích,
důvodem, že se transvestité jeví jako slabá,
ale také závislá skupina? Tohle snad budí
soucit církve? Možné to je, ale třeba má
soucit s transvestity jako skupinou i jiné důvody. Patří
k nejchudším z chudých a jsou zákonem
nejméně chráněni. Zdá se, že prostituce je
pro ně de facto jedinou možností, jak si vydělávat
na živobytí, i když oni sami dlouho bojovali o možnost
práce v jiných oblastech.
S pomocí jehly a nitě
spravíme všechno hbitě
V době událostí,
jež vyústily ve spálení vatikánské
vlajky, podporovala chilská vláda vzdělávací
projekty pro transvestity, jako např. kursy šití, vaření
a kadeřnictví. Rychlokurs s názvem Con Hilos y
Agujas Zurcimos Cierres y Blusas („S pomocí jehly a nitě
spravíme všechno hbitě") byl zvlášť úspěšný.
Církev také iniciovala zřízení vývařovny
polévek pro transvestity. Fotografie na internetových
stránkách TravesChile ukazuje kněze, jak
pronáší v jedné z takových
vývařoven modlitbu před jídlem, zatímco
transvestité sedí se sepjatýma rukama před
svými talíři. Tady nejde o sexualitu, nýbrž
o bídu s nouzí.
Takové sociální
projekty podporované církví, ale i péče
a náklonnost, kterou díky nim poznali, mohou být
skutečným důvodem, proč se transvestité postavili
proti spálení vatikánské vlajky. Cítili,
že jim církev věnovala účinnou lásku, když
je společnost a náboženské struktury dávno
opustily.
Přesto je nutno uvážit dva
aspekty. Zaprvé - angažmá církve v Chile
se vztahuje nikoli na transvestity, nýbrž na chudé
transvestity. Zadruhé - přestože jsou jak transvestité,
tak homosexuálové vystaveni útlaku, liší
se v otázkách identity i ve svých cílech.
Obě skupiny mají odlišné zájmy a odlišné
jsou i dějiny jejich útlaku. Lze si zde představit rozmanitá
ideologická spojenectví a konflikty, zejména
proto, že se jejich problematika může překrývat i
s tématikou třídních a rasových
rozporů. Nadto asi zanechala patriarchální ideologie
větší stopy u gayů než u lesbiček a transvestitů.
Tyto úvahy, byť zatím
nespecifikované, vycházejí už z koncepce
sexuality, která je vlastní queer
teorii. Ta nepředpokládá u
homosexuálních lidí homogenní sexuální
identitu, protože ta neexistuje ani u heterosexuálů. Kromě
toho jsou sexuální identity z hlediska queer
teorie nestabilní a jsou nutně ovlivňovány
politickými nebo náboženskými okolnostmi. To
platí i pro nestabilitu heterosexuality, i když ta je uznanou
sexuální ideologií.
Queer
teorie je pro teologické implikace sexuality důležitá,
protože teologie se musí na hermeneutické úrovni
vypořádat s historickým nástupem
sexuálního subjektu, podobně jako se teologové
osvobození museli vypořádat s nástupem církve
chudých nebo s novou kategorií „outsiderů
dějin" (Gustavo Gutiérrez). Jednotný subjekt je při
výzkumu sexuality i při výzkumu kolonialismu
konstruován podle principů moci a podrobení, ale
v době postkoloniálního uvědomění by už
teologie měla být o něco moudřejší.
Queer teorie a teologie
osvobození
Jeví-li se nástup
sexuálního objektu samotného (tedy oproštěného
např. od kategorie chudoby) jako polemický, měli bychom si
také uvědomit, že každý pokus církve vyvinout
teologii s novým teologickým subjektem byl vždy
provázen konfrontacemi a polemikou. Poslední desetiletí
poskytují četné příklady: Poté, co se
teologickým subjektem stali chudí, zaměřila se
feministická teologie na ženy a pak následovaly
i kontextuální černé a asijské
teologie, v nichž se manifestoval zápas o autonomii
„jinakosti" v teologii.
Je to tím, že nástup
„jinakosti" komplikuje život všem: teologii, teologům i
církvi. Proč? Protože vzít „jinakost" takříkajíc
s sebou na palubu znamená mnohem mnohem víc, než
integrovat ji do zaběhnutých debat, jak se např. děje při
širším zahrnování domorodého
obyvatelstva do rozhodování, tedy při procesu
kooptování. Vzít to, co je „jiné",
s sebou na palubu znamená vyrovnat se i s hermeneutickými
a církevními požadavky subjektu, který byl
až dosud odsouzen k mlčení. V systému, jenž
praktikuje symbolické a apriorní vylučování,
není takto definovaný subjekt zastoupen. Čeká
nás tudíž nejen tematická proměna, nýbrž
i radikální kritika existujících
teologických metod, které jsou neúplné,
protože odstraňují z našeho středu živý
potenciál všeho, co je „jiné".
Tato „jinakost", ať už se týká
pohlaví, rasy nebo sexuality, nejen s sebou nese kritiku
teologie, nýbrž sama ztělesňuje živoucí kritiku -
tak jako biblická krev spravedlivého, jež křičí
k nebi a žaluje Bohu na zločiny proti „jinakosti", které
byly spáchány v každé ortodoxní
teologii. Ti, kdo jsou v dějinách bezvýznamní
(tak je nazývá Gutiérrez), tedy ti, kdo nebyli
uznáni za hodny jakéhokoli sociálního,
politického či teologického významu,
představují horizont zjevení církve. A zjevení
je epistemologická otázka.
Sexuální subjekt
teologie
Sexuální subjekt byl
odjakživa teologicky bezvýznamný. To je důvod, proč
sexuální teologie jako taková nikdy neexistovala
- nemáme ani přiměřenou teologii vztahů, např.
manželství. Existuje vývoj i v právu a
liturgii, ale příležitost čerpat poučení ze
skutečných sexuálních zkušeností lidí
jsme, historicky viděno, zmeškali. Proto církvi v této
oblasti chybí seriózní reflexe. Když genderové
bádání konfrontovalo teologii
s ideologickou konstrukcí ženské (a mužské)
role ve společnosti, církev reagovala pouze tím, že
se ohradila už proti pouhé možnosti seriózně se
zabývat reálnými sexuálními
subjekty v dějinách. Stačí letmý pohled
do nějakého římskokatolického časopisu, jako
je britský žurnál The Tablet, abychom si všimli
toho, co jsem před časem označila jako „pevnost Vatikán":
církev se statečně brání proti celé
armádě sexuálních otázek. Vezměme např.
vydání z 21. září 2007.
V mezinárodní části najdeme články
o lesbických partnerstvích v Kanadě, o případu
sexuálního zneužívání ze strany
kněze v Německu a o názorových rozepřích
uvnitř anglikánské církve ohledně svěcení
homosexuálních biskupů. Noviny v katolických
zemích přinášejí diskuse na téma
potraty, ochrana před početím a sexuální
výchova ve školách. Přes toto všechno však
neexistuje sexuální teologie, na jejímž základě
by bylo možno zabývat se vyváženě kteroukoli
z těchto otázek.
Kontrola heterosexuálního
chování a přisouzení rolí jednotlivým
pohlavím mají v církvi dlouhý
dějinný vývoj. Avšak tím není toto téma
uzavřeno. Teologie gayů a později i lesbiček vznikly
z proměny sexuálních paradigmat. Medializace
sexuality postavila církev před nové úkoly. Je
veliký rozdíl mezi středověkou biologií a
chápáním sexuality v rámci
politických a náboženských mocenských
procesů. Protože teologie gayů a lesbiček uvádějí
v pochybnost jisté aspekty sexuality, ale také
jisté aspekty politiky a společnosti, je třeba znovu
promyslet sexuálně-epistemologické základy
křesťanství z perspektivy nového
sexuálně-teologického subjektu.
To ovšem není ještě konec
naší cesty. Ta pokračuje a vede nás k tomu, co
označujeme jako queer
teorii.
Queer
teorie je konstruktivistická, ale to je genderová
teorie také. To, jak se různá pohlaví
chovají, není chápáno jako součást
neměnných božích zákonů. Přesto jde queer
teorie dál a analyzuje nejen role pohlaví, nýbrž
i různé sexuality jako ideologicky produkované
konstrukce. Měli bychom se tedy trochu podrobněji zabývat
tím, co to „queer"
vlastně je.
Queer teorie
„Hej, ty divnej!" Nikdo
neodpovídá. Nikdo se k tomu nezná.
Donald Hall (2003,
18)
Podobně jako
teologie osvobození si i queer
teorie přivlastnila pojmy vyjadřující posměch
a odmítání. Slovo queer
(anglicky „zvláštní, podivný,
podezřelý, pochybný, homosexuální"),
používané původně jako negativní hodnocení,
dostalo význam pozitivní při zdůrazňování
toho, co je nekonvenční, nekonformní. Totéž by
se ale dalo říct o pojmech „církev chudých"
nebo „lidová teologie", i když jsme si snad na ně
mezitím zvykli. Po desetiletích pozitivních
diskusí o prioritě angažmá pro chudé se dnes
snadno zapomíná, že chudí nebyli nikdy
nahlíženi jako subjekt s vlastní hodnotou. A ani
popular culture nebyla považována za teologického
partnera, kterého lze brát vážně. Když jsem
se před několika lety usadila v Británii, ptali se mě
moji nakladatelé, co vlastně myslím pojmem „lidová
teologie" - domnívali se, že jde snad o ironické
označení teologie, která není provozována
na akademické půdě.
Podobně jako různé teologie osvobození nevznikla ani
queer teorie
v akademických kruzích, nýbrž mezi
aktivisty
okrajových skupin. Pochází
z ženského hnutí Chicanas v USA
(pozn. překl.: Chicanas =
ženy mexického původu narozené či vyrostlé v
USA), které
se bránily proti kulturním, rasovým a třídním
důsledkům definice (a normativity), postihujícím
jejich lesbické identity v privilegované diskusi v USA.
Zároveň se domorodí Indiáni necítili
adekvátně zastoupeni, když byli konfrontováni
s homogenní identitou chudých v latinskoamerických
debatách o osvobození. A jak v domorodém,
tak v městském obyvatelstvu se vyskytovaly i ženy, které
se rozešly s idealismem paušálních definic
chudoby. To zkomplikovalo život teologům osvobození, kteří
by byli z mnoha (i strategických) důvodů dávali
přednost jednotnému subjektu.
Problém spočívá
v tom, že teologie není zvyklá na nestabilní
subjekty. Chová se spíše jako ústavní či
právní systém, který nepřipouští
výjimky, pokud nejsou předem povoleny. Queer
teorie se také v mnoha směrech rozešla se
psanými zákony sexuálních identit. Zaprvé
zjednala platnost rozmanitým sexuálním
subjektům, např. bisexuálům a transvestitům. Zadruhé
nebyla ochotna přiřadit různým sexuálním
alternativám homogenní identity. Zatřetí
ukázala, že nejen gender,
nýbrž i sexualita je naučená a nastudovaná.
Právě to je pedagogický aspekt rodového
chování. Učí-li se žena, jak se má
oblékat, jak vyřizovat určité úkoly, jak má
chodit a jakým tónem mluvit, pak se učí být
ženou. To je stručně řečeno to, co Butlerová označuje
jako genderové plnění
funkce: „mlčky akceptovaná kolektivní dohoda
předvádět, produkovat a udržovat diskrétní a
protikladné rodové identity". A dodává,
že ti, kdo zpochybňují „věrohodnost takových
produktů", jsou trestáni (Butlerová 1991, 205).
Gender vyžaduje víru,
a tak nepřekvapuje, že mnoho hříchů vychází
z nevíry v gender.
Ale zamysleme se nad queer
teorií ještě trochu důkladněji. Vývoj tohoto
badatelského směru vděčí za mnohé průkopnické
práci Michela Foucaulta, Eve Kosofsky Sedgwickové a
Judith Butlerové. Michael Warner definuje queer
teorii takto: „[Queer
teorie] představuje ... vzpouru proti vládě
normálního" (Warner 1993, XVI). „Normální"
je přitom ideologická konstrukce, která se projevuje
nejen v hospodářských a kulturních
produktech, nýbrž i v sociálně-religiózním
produktu, jímž je pocit identity člověka. Konceptualizace
sexuální identity je poměrně mladá. Vyrostla
z lékařských diskusí pozdního 19.
století, avšak jsou známy biologické výklady
sexuální identity už od Augustina, který
považoval incest a znásilnění za přijatelnější
než masturbaci a homosexualitu, a ještě dřívější
od Aristotela (Hampson 2002, 189). Teologové vycházeli
při své konceptualizaci sexuality nejen z biologického
determinismu, nýbrž i z nevědeckých středověkých
představ, jaké by v jiných oblastech, např.
v ekonomice nebo komunikaci, ani na okamžik nebrali vážně.
Queer
teorie zkoumá dále otázku identity - a
tady už tušíme, do jaké míry se to stává
z hlediska konstrukce teologického subjektu výzvou
pro církev. Klíčovým pojmem queer
teorie (ostatně i v případě chilských
transvestitů, kteří se - alespoň při této jedné
příležitosti - distancovali od hnutí homosexuálů)
je diverzita. Totéž platí pro chápání
diverzity, jaké požadovaly domorodé národy
Latinské Ameriky po staletí, tj. od tzv. „objevení"
kontinentu. „Objevení" by bývalo mohlo být
něčím dobrým a pozitivním a mohlo se stát
pojmem pro setkání s „jinakostí", kdyby při
něm všechno odlišné nebylo ničeno a kulturní,
náboženské a politické rozdíly nebyly
odstraňovány. I černošské a asijské teologie
vyzývají k respektování diverzity.
Právo definovat vlastní identitu považují za
důležité, teologicky dokonce za rozhodující,
neboť procesy vytváření identity nejsou neutrální.
Queer
teorie může být tudíž považována za
širší pojem, označující odvětví
výzkumu, které se zabývá procesy
vytváření sexuální identity ve vztahu
k moci. To zahrnuje i nadvládu normality, diktované
rasovými a třídními identitami.
Queer teologie
Z hlediska genderu
existuje „jedno".
Judith Butlerová
(1993, 21)
Queer
teologie (přesněji řečeno: jde o různé queer
teologie) je komplexním výsledkem teologického
uvažování o tom, co znamenají odlišné
konstrukce sexuality a genderu
pro naše chápání Boha, lásky a
společenství. Queer teorie
byla ovlivněna poststrukturalistickým hnutím, které
se obrátilo proti představě stabilního subjektu
a zabývalo se kriticky ideologickým tvořením
sexuálních identit. Vycházíme-li z těchto
úvah, musíme podrobit hlubšímu zkoumání
především dva prvky teologického uvažování:
zaprvé jeho domnělou premisu, že heterosexualita je
všeobecně platná a stabilní sexuální
identita, a jako taková je součástí přirozeného
(posvěceného) řádu; a zadruhé jeho postoj ke
skutečnosti, že hegemonistické konstrukce sexuálních
identit přispěly z historického hlediska k upevnění
potlačovatelských mocenských struktur v křesťanské
církvi a v teologii.
To zní jako postmoderní
móda, ale měli bychom si vzpomenout, že otázku moci
a identity teologie kladla už v době, kdy
postmoderní hnutí ještě vůbec neexistovalo.
Skutečně, diskuse o ideologických aspektech identity nebyla
teologům nikdy cizí - pomysleme jen na četné
kontextuální teologie, které vznikly ve 20.
století. Afroamerické, africké,
feministické, domorodé, postkoloniální a
jiné teologie nejsou ničím jiným než výsledkem
queer pohledu na
universalistické nároky teologického subjektu,
zrozené z koloniálních tendencí
severoatlantické teologie. Feministická teologie jako
první upozornila na patriarchální mocenskou
rozpravu, vycházející z genderových
ideologií, při níž klasická teologie
pracuje s kategoriemi jako „normální" nebo
„přirozený" a prohlašuje je jako výraz boží
vůle za posvátné. Tím, že teologie nebrala
v úvahu rozdíly mezi teologickými subjekty,
neignorovala snad historický náboženský
zkušenostní a myšlenkový svět menšin, nýbrž
vpravdě většin. Bezpočet žen, černochů, domorodých
společenství nebo homosexuálů bylo podrobeno
teologickým hierarchickým strukturám náboženské
a společenské diskriminace, kontroly a útlaku.
Avšak jakkoli důležité byly
genderové kategorie,
zdá se, že pro queer
teologie byly při pohledu na proces vytváření
identity méně důležité než rozprava o sexualitě.
Už v polovině 70. let označovaly homosexuální a
lesbické teologie heterosexualitu jako ideologii zasahující
do všeho a utvářející vše, která
přispěla nejen k vytvoření struktury nerovnosti a
násilí, nýbrž i k nerespektování
náboženské zkušenosti ne-heterosexuálních
lidí. Jak ukázal John D'Emilio, existuje souvislost
mezi kategoriemi heterosexualita a homosexualita a vznikem
průmyslového kapitalismu v 19. století (D'Emilio
1977, 170). Sexuální identity nejsou podle něho
přirozené, nýbrž konstruované identity, které
jsou těsně vázány na politické a kulturní
představy a rozhodně nejsou tak vnitřně harmonické a
historicky stabilní, jak bývají prezentovány.
Homosexuální identity byly tudíž považovány
za výsledek boje za spravedlnost a mír vedený
ne-heterosexuálními skupinami. Sexuální
identity je třeba definovat nikoli biologicky, nýbrž
politicky. Z tohoto hlediska, a rovněž vzhledem k tomu, že
popírají heterosexualitu jako jedinou epistemologickou
základnu církve a společnosti, sledují sexuální
teologie, jako např. teologie homosexuálů a queer
teologie, společné zájmy, i když rozdíly
mezi nimi nadále trvají. Hlavní rozdíl
spočívá v názoru, že jsou-li jak
homosexualita, tak heterosexualita konstruované identity,
musejí kromě nich existovat jiné sexuality, které
nejsou nutně zařaditelné do jedné z obou
kategorií. A je-li homosexualita kategorie vykonstruovaná
na základě heterosexuálních představ, pak ji
možná utvářely typické znaky heterosexuálního
myšlení. Jinými slovy: Queer-teorie
nejen zpochybňuje heterosexualitu jako ideologii, nýbrž bere
v úvahu i to, že se ne-heterosexuální
identity vyvíjely kolem osy vnitřní koherence, jíž
heterosexualita organizuje sama sebe. Tak např. téma
manželství homosexuálů vyvolává
v kruzích homosexuálů kontroverzní
diskuse. Mělo by se manželství, zařízení sice
emocionální, ale také ekonomické a nadto
vzniklé na půdě patriarchální heterosexuality,
přejímat, nebo měnit?
Viděno teologicky: Se zpochybňováním
epistemologického statusu heterosexuality jsou spojeny závažné
výzvy. Sám pojem „ne-heterosexuální"
vznikl v závislosti na koloniálních
koncepcích a přispívá k udržování
ideologického primátu heterosexuality. Naproti tomu
queer teologie tím,
že postuluje sexuální identity mimo pojmovou polaritu
heterosexualita - homosexualita, bere v úvahu jiné
teologické subjekty a sexuální epistemologie,
jako např. bisexualitu, transgenderismus a transsexualitu. Nadto
queer teologie
umožňuje kritickou reflexi heterosexuality jako sociální
konstrukce a rovněž úvahy o tom, do jaké míry
postihuje heterosexuální myšlení i samotné
heterosexuály.
Queer
teorie jsou komplexní. Judith Butlerová, jedna
z nejdůležitějších queer
badatelek, vyvinula na základě postavy drag-queen
jako pedagogického prostředku k personifikaci nebo
(předtím zmíněné) teatralizaci pohlaví
náročnou teorii, zabývající se otázkou,
jakou roli hraje pohlaví v heterosexuální
výchově. Drag-queens se zabývají
imitováním: imitují pohlaví, jehož
příslušníky ve skutečnosti vůbec nejsou. Výsledkem
je pouze povrchní produkt, neboť to, že je člověk žena,
nezávisí na oblékání, účesu
nebo způsobu, jakým sedí a kříží nohy.
Tuto genderovou imitaci označuje Butlerová jako
„performativity",
která se pedagogicky dovolává recipienta
(interpeluje). Interpelace, to si připomeňme, je pojem, jehož
používá Althusser k vysvětlení, jak
ideologie kooptují lidi, místo aby vyvolávaly
odpor. Podobně označil také Freire sklon utlačovaných
většin v Latinské Americe poslouchat pána bez
odmlouvání jako citové prohloubení
útlaku.
Role jednotlivých pohlaví
jsou tedy imitace bez originálu, a přesto právě ony
učí ženy být ženami a muže muži. Aby
heterosexualita udržela svůj nárok na přirozenost, musí
své vlastní genderové
jednání neustále opakovat. A přece snad
právě tyto opakovací strategie heterosexuality
dokazují, že role pohlaví jsou pouhé
pedagogické triky, sloužící v prvé
řadě k výuce převládajících
sexuálních identit. Butlerová se domnívá,
že změny by bylo možno dosáhnout, kdyby se přerušilo ono
předvádění vlády „normálního",
která stále znovu a znovu inscenuje sama sebe ve stále
stejných rolích.
Závěrečné úvahy:
Teologie připravené riskovat
[Riziko nespočívá] ve
snaze o nejhlubší, nýbrž o nejnevinnější
[vědění].
Yuderkys Espinosa-Miñoso
(2004, 143)
Tím
jsme dospěli k poslednímu bodu našich úvah.
Zabývali jsme se významem a výzvami
teologie, která je otevřená vůči novým
historickým subjektům. Ale měli bychom udělat ještě jeden
krok a položit si ve světle queer
teologie otázku, do jaké míry ovlivnila a
poškodila konstrukce obligátní heterosexuality naše
chápání Boha a církve. Anebo,
abychom dodrželi kontakt s praktickým životem vlastní
teologii osvobození: Jak můžeme pomoci společenstvím
nemajetných transvestitů, aby byli v průběhu vývoje
zastupováni způsobem, který respektuje jejich vlastní
(a jejich křesťanskou) identitu? Moje odpověď zní, že
toto jsou důležitá témata pro queer
teologii soucitu a jednání, což zahrnuje i
dialogický proces vzájemného učení a
dělení. A existuje zjevně leccos, co se církev může
naučit o přítomnosti boží mezi chudými - i
mezi černošským obyvatelstvem, ženami a transvestity.
Způsob, jakým queer
teorie chápe sexualitu, bere v úvahu
nevyhraněnost lidských identit. Už to samo je účinným
prvkem odporu nejen proti autoritativní diskusi na téma
sexualita, nýbrž i proti ideologické domestikaci Boha.
Číst dějiny církve těmito brýlemi znamená
odhalovat v dějinách církve skryté a
destruktivní sexuální elementy. Queer
teologie se kromě toho aktivně podílely na rozvíjení
strategií pro výklad Písma, které by pro
tyto texty postulovaly jiné než dosud akceptované
subjekty.
Tak vycházejí najevo prvky, které podrývají
vládu „normálního" v interpretaci slova
božího a kladou na ni požadavky. Queer
teologie kromě toho ovlivňuje křesťanskou etiku a
praktickou teologii tím, že např. uvádí
v pochybnost sexuální ekonomii křesťanské
rodiny a manželství, zahrnutí (resp. vyloučení)
tělesnosti v křesťanské liturgii a řízení
spirituality. Dále byly queer
teologie přínosem v oblasti učení o
svátostech, christologie a dogmatiky. Avšak queer
teologie jsou plurální teologie. Důrazy, jež
kladou, jsou kontextuální, a jejich přístup
závisí na historických okolnostech a potřebách
určitých společenství.
Jako latinskoamerická teoložka
jsem formou projektu pracovala na queer
teologii osvobození, spojující queer
teorii s marxistickým myšlením. Jiní
kolegové, jako Tom Hanks a Nancy Cardovo Pereirová,
rovněž vyvinuli náročné teologické myšlenkové
přístupy, kombinující třídní
analýzu s queer metodou
zkoumání.
V USA udělali průkopnickou práci významní
teologové, např. Robert Goss, Mary Huntová, Carter
Hayward a Mark Jordan. Zvláště Goss značně ovlivnil vývoj
queer teologie
osvobození. On zahájil diskusi na téma
vylučování a odmítání a důrazně
vyzval ke společenské proměně. Jeho kniha Jesus Acted Up
(1993), vycházející z Foucaultovy
teorie, vzbudila značný ohlas tím, že demaskovala
homofobní ideologie v kontextu křesťanské
teologie. Na základě metodologie vlastní teologii
osvobození pranýřuje útlak a popisuje akce
proti bezpráví, jako byly např. Stonewallská
revolta a AIDS-krize. Významná je pro Gosse kategorie
„coming-out". Ježíš se ve svém zvěstování
toho, co Ada María Isasi-Díaz označila (2001) jako
království Boží, radikálně
solidarizoval s vylučovanými a utlačovanými a
„vzepřel se" (acted up). Označuje-li Goss Ježíše
slovem queer, nemá tím
nutně na mysli jeho sexuální identitu. Používá
pojem queer, aby
identifikoval homofobní praktiky v christologii,
eklesiologii, a biblické hermeneutice a aby jimi otřásl.
Ráda bych připojila myšlenku,
že queer teologie je
druh teologie osvobození, vycházející
z kritické reflexe rozmanitých konstrukcí
identity. Je to kritická teologie, která se zaměřuje
na téma, které ovládá všechny diskuse a
veřejně sváděné bitvy v církvi:
sexualitu. Neměla by být teologií „sexuální
inkluzivity", nýbrž odlišnosti. Je výzvou
k rozvíjení queer
teologie uvažování a jednání,
jejímž centrem je Kristus, výzvou stát se
společensky angažovanými a proměněnými učedníky
tváří v tvář oněm mocným
ideologickým výrokům na téma rasa, pohlaví,
sexualita a třída, jimiž jsou dřívější
křesťanské teologie prostoupeny. Avšak i queer
teologie potřebují sebereflexi a kritiku. Někteří
teologové jsou poněkud znepokojeni tím, že queer
teorie ruší sexuální identity - především
tehdy, když přitom zapomíná na politické
zápasy, které museli gayové a lesby vybojovat,
aby svoje identity vůbec zavedli. Kromě toho se mohou mnozí
queer teologové
v průběhu své práci začít cítit
vykořeněni (déraciné), mohou ztrácet
své kořeny v životě jednotlivých společenství
nebo se ve svých disputacích nechávat vést
třídními a rasovými pojmy privilegovaných
skupin.
Závěrem je třeba říci,
že queer teologie se
ze své podstaty nedají jednoduše definovat. Jsou to
kontextuální teologie a stojí na straně těch,
kteří jsou heterosexuálními ideologiemi
vytlačování na okraj společnosti. Jsou to tudíž
teologie dekonstruktivistické, které zpochybňují
binární jednotu sexuality a pohlaví v křesťanské
teologii a zároveň se snaží všechny struktury
hříchu ve společnosti proměnit. Jejich cílem, který
si původně vytyčili i teologové osvobození, je
nakonec i Boha samotného osvobodit od ideologických
struktur útlaku, jež křesťanství v průběhu
dějin postavilo jako val kolem toho, co je svaté, kolem čtení
Písma i pohledu na církev. Teologové osvobození
na sebe vzali ve 20. století velké riziko a za svou věc
zaplatili vysokou cenu - mnozí položili život za odhodlání
hlásat evangelium mezi těmi, které společnost
vylučuje. V tomto novém století se rizika
nezmenšila, neboť boj s chudobou, nouzí
a globalizovaným systémem beztrestné
nespravedlnosti je stále obtížnější. A při
tom všem není odhalovaní sexuální
ideologie v teologii žádná maličkost. Je to
důležitý příspěvek k dějinnému
osvobození boží lásky a poselství
evangelia v době, kdy se chudí začínají
stávat teologickými subjekty. Zápas o osvobození
boží lásky od našich vlastních pomíjivých
ideologických konstrukcí moci, opírající
se o sexualitě, pohlaví, rasu, náboženství
nebo kulturu, musí věřící svádět i
nadále.
Literatura
Althaus-Reid
Marcella, Indecent Theology, London 2000
Althaus-Reid
Marcella (ed.), Liberation Theology and Sexuality, London 2005
Butler
Judith, Das Unbehagen der Geschlechter, Frankfurt a. M. 1991
Butler
Judith, Critically Queer, v: GLQ: A Journal of Lesbian and Gay
Studies 1 (1993), 17-32
Espinosa-Miñoso
Yuderkys, A una década de la performatividad: de
percepciones erróneas y malos entendidos, v: Josefina
Fernández/Mónica D'Uva/Paula Viturro (eds.), Cuerpos
Ineludibles, Buenos Aires 2004
Goss
Robert, Jesus Acted Up. A Gay and Lesbian Manifesto, Scranton
1993
Goss
Robert/West Mona (eds.), Take Back the Word. A Queer Reading of
the Bible, Cleveland 2000
D'Emilio
John, Capitalism and Gay Identity, v: Roger Lancaster/Michaela
Di Leonardo (eds.), The Gender/Sexuality Reader, London 1997
Isasi-Díaz
Ana María, Mujerista Theology, New York 2001
Gutiérrez
Gustavo, Theologie der Befreiung, Mainz 101992
Hall
Donald E., Queer Theories, Hampshire 2003
Hampson
Daphne, After Christianity, London 2002
Mentore
George P., Of Passionate Curves and Desirable Cadences. Themis an
Waiwai Social Being, Lincoln 2005
Solberg
Carl, Farm Workers and the Myth of Export-Led Development in
Argentina, v: The Americas 31 (1974/2), 121-138
Warner
Michael, Introduction, v: týž (ed.), Fear of a Queer
Planet: Queer Politics and Social Theory, Minneapolis 1993, vii-xxxi
Prof.
Marcella María Althausová-Reidová, nar.
v Argentině (Rosario), studovala na Instituto Superior de
Estudios Teologicos (ISEDET) a na St. Andrews University ve
Skotsku. Od r. 2007 vyučuje na Katedře kontextuální
teologie na Universitě v Edinburghu. Zabývá se
především výzkumem v oblasti teologie osvobození
a queer teorie. Uveřejnila mj.: Indecent Theology; Theological
Perversions in Sex, Gender and Politics (2000); The Queer God (2004);
Liberation Theology and Sexuality (2006). V časopise Concilium
(5/2006) naposledy psala na téma „Kreuzigungen im Volk und
nicht beherrschbare Auferstehungen in Lateinamerika". Adresa:
School of Divinity, The University of Edinburgh, Edinburgh EH1 2LX,
Scotland, Great Britain. E-mail: marcella.althaus-reid@ed.ac.uk.
Z Concilia 1/2008 přeložila
Helena Medková
Podrobnosti
viz článek Homosexuales quemaron bandera del Vaticano en
frontis Catedral Chilena v: Opus Gay, Primer Periódico
Gay de Chile, http://www.opusgay.cl/1315/article
-36183.html.
Srovnej
článek Carla Solberga, Farm Workers and the Myth of
Export-Led Development in Argentina, 1974. Podle hlavní
autorovy teze představovaly v Argentině tzv. nelegitimní
děti, nemající přístup ke vzdělání,
na základě svého vyloučení ze společnosti až
do 50. let zdroj laciné pracovní síly. Zákon
z r. 1945 měl snad sloužit k integraci argentinských
pracujících a být přípravou k nové
industrializaci.
Vicaría
de la Solidaridad bylo církevní zařízení
hájící v letech 1976-1992 lidská
práva, které zřídil papež Pavel VI. (popud
k jeho vytvoření dal kardinál Raúl
Silva Henríquez). Dnes existuje dále jako archiv,
v němž je uchováno více než 80 tisíc
svědectví a dokumentů o akcích na podporu rodin,
které církev iniciovala za chilské diktatury.
Srov.
Carla Antonelli, Diario Digital de Informatión Transexual,
srpen 2003, http://www.
carlantonelli.com/agosto%20%202003%20noticias%20transexuales.html
Viz
např. článek Toma Hankse, Good News for Sexual Workers,
v: Robert Goss/Mona Westová (eds.), Take Back the Word. A
Queer Reading of the Bible, Cleveland 2000.
Viz
příspěvky latinskoamerických teologů osvobození
k tématu queer
teologie v: Marcella Althaus-Reid (ed.), Liberation Theology
and Sexuality, London 2005
Poslední komentáře