Jste zde

Zbytečné morální dilema

autor: 

Jan Kofroň, můj učitel a přítel z dávných dob podzemní církve, se dvacet let po svém neveřejném kněžském svěcení rozhodl podstoupit obřad ještě jednou, „sub conditione", tedy podmíněně, aby byla zajištěna platnost, kdyby snad předchozí vysvěcení nebylo v pořádku. Je to velké morální dilema. Na jednu stranu tím svěcenec připouští, že tehdy snad všechno nebylo vykonáno správně, že to snad nebylo správné až do té míry, že by to ani Duch svatý sám nemohl doplnit a napravit. A také skládá slib poslušnosti jinému biskupovi, než kterému ho dal tenkrát: komu teď má být věrný a poslušný? Na druhou stranu však zde jsou ti, kterým slouží, v Honzově případě především nemocní a staří lidé, za kterými už dlouhá léta dochází s duchovní a mravní posilou: Má jim kvůli sporům na úrovni biskupů a kongregací upírat svátostné rozhřešení, má je vyloučit ze slavení eucharistie? Bezmocní starci jsou v božích očích jistě důležitější než hádky teologů o meze kanonického práva. Proto věřím, že se Jan Kofroň nerozhodl špatně, a přeji mu, aby jeho další služba byla požehnaná. A možná, že jako první uznaný ženatý český římskokatolický kněz po dlouhých staletích bude navíc kromě své přímé služby schopen otřást tabu kolem povinného celibátu kněží, které pořád přežívá; i to by byla velká služba české církvi.

Bohužel morální dilema, před kterým nezaviněně a zbytečně stojí či stáli mnozí poctiví a zasloužilí „tajní" kněží, nebylo uspokojivě odstraněno dodnes. Je to jistě zčásti zapříčiněno spornými kroky biskupa Felixe Marii Davídka, vůdce části tajné církve, i některých jeho následovníků. Z další části je to způsobeno postojem Vatikánu, jehož mnozí hodnostáři by pravděpodobně rádi nejasnosti zděděné z minulosti zametli co nejrychleji pod koberec a nastolili obvyklý řád. A jinou dílčí příčinou je i tisíckrát potvrzený fakt, že je nesmírně obtížné vcítit se do situace druhých lidí, že některé zkušenosti jsou nepřenosné. Ale největší část odpovědnosti je podle mého soudu na české biskupské konferenci a jejím předsedovi v klíčových letech jednání, kardinálu Vlkovi. Pokusil se „řešit" problém metodou parního válce, nevyvaroval se různých nekorektních kroků, dovolil, aby vznikl výmluvný kontrast mezi nekompromisním postojem vůči „tajným" kněžím, kteří za komunistů riskovali život, a vcelku umírněným zacházením s bývalými členy kolaborantské organizace Pacem in terris, ba i s donašeči komunistické Státní bezpečnosti.

U příležitosti podmíněného svěcení Jana Kofroně staré spory opět vyplouvají na povrch. Kardinál Vlk při této příležitosti zveřejnil na internetu dva komentáře, ve kterých líčí přesvěcení Jana Kofroně a historii podzemní církve ze svého úhlu pohledu. Tajně vysvěcený biskup a předseda naší redakční rady Jan Konzal sepsal hrst faktografických poznámek na okraj těchto kardinálových textů; najdete je na počátku čísla.

Tématem církve za komunismu se ovšem zabývá většina tohoto prázdninového dvojčísla. Těžiště tvoří rozsáhlá studie Jozefa Murína o skryté církvi na Slovensku, doprovázená několika rozhovory s přímými aktéry tehdejších událostí. Dále sem patří například úvaha Duchovné míľniky boja proti neslobode, jejímž autorem je Inocent-Mária Vladimír Szaniszló.

Milí čtenáři, přeji vám za sebe i za naši redakci radostné a požehnané léto.