Jste zde

JAK ČÍST PÍSMO SVATÉ?

Promluvy Miloslava Máši z počátku osmdesátých let.

To nejpravější místo, kde se Písmo předčítá, je samozřejmě liturgie: Bůh mluvil k svému lidu jako k celku, jako k společenství - a právě jako k součásti toho lidu mluví i ke každému z nás. Při liturgii se stává Písmo znovu živým slovem. Je třeba tedy číst Písmo sv. především ve společenství církve. A ve společenství církve si Boží slovo vykládat, abychom mu správně rozuměli. Církev nestojí nad Božím slovem, církev je mu podřízena, je v jeho službách, má Boží slovo uchovávat a hlásat a zároveň je také pověřena Boží slovo směrodatně vykládat. Ale podle možnosti máme číst Písmo sv. také sami. Počítat ovšem s tím, že všemu hned neporozumíme. Není divu. Texty staré 2-3 tisíce let. Vznikly v Orientě - jiná mentalita - jiný obraz světa - jiný způsob vyjadřování. Mnohé se objasní, až teprve když se člověk k tomu časem znovu vrací. Nic mu to neříkalo - a najednou ta písmenka začínají svítit.

- Při četbě bible je také záhodno vědět mnoho věcí kolem - abychom si to, co čteme, stavěli do správných souvislostí, abychom to neposuzovali jen podle svých subjektivních představ, ale abychom se uměli propracovávat k jádru věci. To všechno je dosti těžké, ale nemusí nás to odradit. Naopak, je třeba mít velikou touhu po poznání Písem (Pius XI: neznalost Písma je neznalost Krista), a nečíst jen ze zvědavosti, ale jako slovo PRO MNE: číst často a pravidelně: nečíst mnoho najednou - stačí pokaždé třeba jen pár vět, zastavit se, když vidím, že se mě to nějak týká - vpustit to dovnitř do své duše. Nejdřív, než začneme číst, je vhodné vždycky poprosit za světlo Ducha sv. Samostatně - volně - několika slovy. Pak otevřít své srdce - číst s velkou pokorou - vžít se do toho - říkat si: co to znamená pro mě - povídat si o tom s Bohem - přijmout to do srdce, aby to tam zapustilo kořeny. Nemusíme si to pamatovat, nemusíme vědět zpaměti, v které kapitole a v kterém verši to stálo - ale když nás to vnitřně prostoupí, naše smýšlení i náš život z toho žije a roste. A pak za to poděkovat - a těšit se zase na další čtení. Když se člověk do toho pustí, a vytrvá, i když mu to hned nejde, pozná časem, že ty chvíle, strávené nad stránkami Písma, patří mezi nejlepší a nejplodnější chvíle našeho života, a že bible je opravdu ta nejdůležitější kniha na světě. Bibli nelze číst jako román. Jako něco, co člověk může a nemusí znát. Je to Kniha knih, je to nejdůležitější kniha na světě. Čte se z ní především při bohoslužebném shromáždění, a to s velikou úctou (vstává se) - ale i pro soukromé čtení bible platí jistá pravidla, abychom z jejího čtení měli užitek.

1. Především: čtení Písma sv. je namáhavé. Není to žádná lehká a zábavná četba. Je to čtení náročné. Bible patří samozřejmě k pokladům světové literatury, a kdo ji nezná, nevyzná se ani v mnoha jiných kulturních hodnotách, které znalost bible předpokládají a na ní staví. Ale přitom nás bible nechce zaujmout nějakým krásným uměleckým požitkem: hlavní je její OBSAH, a ne forma. Obrací se na nás jako "slovo od Boha přišlé" a ukazuje nám smysl a cíl našeho života. Proto už židé svůj Starý zákon milovali Říkali: "Je to svítilna na mé cestě, světlo mých očí, radost mého srdce." A kdo se chce dostat k Bohu blíž, nezbývá mu než "slovo Páně hledat a po něm toužit". Člověk není živ jen chlebem. . . A je to špatné s každým křesťanem, který "nemá hlad po Božím slově".

2. Nestačí však slovo Boží jenom slyšet, je třeba se mu snažit rozumět. Věnovat mu pozornost a dát si s ním práci. Nestačí jen tak zběžně číst - mnoho lidí si dnes zvyklo mnoho číst, a jenom to tak přeběhnou očima. "Však už vím, co tam asi je." A ve skutečnosti jsou na tom jako někdo, kdo byl několik dní v cizině, a už si myslí, že dobře zná tamější poměry, krajinu i lidi. Vůči Božímu slovu se má člověk stát "zcela uchem", jak říká prorok Jeremiáš. V bibli záleží na každém slůvku. Ani to nejmenší písmenko není zbytečné. Proto čtení bible vyžaduje kázeň: najít si čas - a soustředit se k tomu. Ztišit se. Teď mám, Pane, na tebe čas. Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá. Pustit na tu dobu z mysli všechno ostatní. To se nedaří hned, je třeba vytrvalosti. A kdo vytrvá - za čas se pak na tu chvíli těší, a ví, že z toho žije všechno ostatní. Celý životní postoj je tím čtením nějak ovlivněn. Kdo chce tedy číst bibli, udělá dobře, když si k tomu vyhradí pravidelný čas, a to ne tehdy, kdy je už příliš unaven - aby mohl vnímat a vstřebávat to do sebe. Třeba aspoň v sobotu večer (byla by to výborná příprava na neděli).

3. Ale jak má ten, kdo čte, rozumět? I při nejlepší vůli je na začátku pro každého bible něčím cizím. Říkali jsme si to už minule: jsou to texty staré 2-3 tisíce let, vznikly v Orientě, tam byl jiný způsob myšlení, jiné, dnes překonané představy o světě, jiný způsob vyjadřování. A tak abychom se v tom světě bible vyznali, potřebujeme pomoc. Minule jsme četli, jak Ezdráš dal předčítat z Mojžíšova zákona, a levité to překládali do lidového jazyka a vykládali to, aby i ten nejmenší tomu rozuměl. Pán Ježíš sám vykládal Písma učedníkům na cestě do Emauz - a jejich srdce při tom hořelo. A Duch sv., o kterém nám Ježíš slíbil, že nás bude uvádět do celé pravdy, ten stále vede církev k tomu, aby se v ní vykládala Písma. Od dob apoštolů až podnes, především při bohoslužebném shromáždění. A je to potěšitelné, že v těch základních věcech, co se týká Písma sv., je mezi katolíky, evangelíky i pravoslavnými čím dál tím větší porozumění. Ale aby i soukromé čtení Písma bylo snadnější, platí určité zásady. - Především je třeba brát v úvahu souvislost jednotlivých částí i biblických knih s ostatním celkem. Nelze vytrhnout jednotlivou větu ze souvislosti, v níž je řečena (to dělají sektáři). Věci na jednom místě nejasné se osvětlují srovnáním s příbuznými místy. Často bývají ve vydáních bible odkazy na jiné verše a kapitoly.  - Dále není nejvhodnější otevřít bibli hned na 1. straně a pak číst všechno, jak to leží a běží, až do konce. Církev nám nabízí určitý řád - jednak vybírá čtení podle liturgického roku - a také doporučuje určitý výběr z Písma sv. vůbec. Ne, že by všechno nebylo užitečné. . . Spousta stránek zvlášť ve Starém zákoně není pro nás tak životně důležitá, např. dlouhé kapitoly pokynů, které dostal Mojžíš od Hospodina na poušti. Ty věci je možno prozatím vynechat a soustředit se raději na ty hlavní věci. - Další důležitá věc: všechny biblické texty se nečtou stejným způsobem. V bibli jsou zastoupeny nejrůznější literární druhy: od kronikářských vyprávění až po chvalozpěvy, od rodokmenů až po vyznání víry, od modliteb až po přísloví a hádanky. Vědět nejdřív, co to je. Každý literární druh má svou vlastní povahu, a tím je určeno, co se v něm má hledat, a co ne. Víme-li, že je to podobenství, nebudeme v tom hledat na 1. místě historické pozadí, ale pravdu, která platí stále. Víte sami dobře, k jakým zbytečným nedorozuměním docházelo třeba ještě před 50 lety, když chtěl někdo hledat na prvních stránkách bible poučení, které patří do přírodních věd - poučení, jak vznikal svět, místo zvěsti spásy, že svět vzešel z rukou Božích jako dobrý, že byl svěřen člověku a člověk v něm má svůj úkol. - Ve vydáních bible bývají také úvody do jednotlivých knih bible, to je vlastně 72 knih - 45 Starý zákon a 27 knih Nový zákon. Knihy Starého zákona vznikly v rozmezí téměř 1000 let, knihy Nového zákona v rozmezí něco přes 50 roků. Úvody nám pomáhají zařadit si určitý text do celého Božího jednání s lidmi v dějinách spásy - abychom viděli, v které etapě a za jakých okolností, skrze koho a komu Bůh právě toto říká (první adresáti). - Často teprve když zařadíme nějaký úryvek do jeho historického rámce, můžeme správně porozumět, proč je to napsáno právě tak, v čem je jádro věci, a co to i pro nás znamená. { A v katolických vydáních bible bývají k těžším místům poznámky. A ono to všechno ještě mnohdy nestačí { a tak by bylo dobře, kdyby se věřící chodili kněze na leccos zeptat. 4. Kdo chce vnikat do smyslu Písem, čte zase znovu. Vrací se k tomu. Přemýšlí o tom. Neříká si: þTo už znám.\ Lecčemus porozumíme až později. Některé věty z Písma bychom se mohli naučit i nazpaměť. Naši předkové znali často zpaměti celé kusy z bible a provázelo je to životem. Papežský legát, který kdysi přijel do Čech, napsal do Říma zprávu: V Čechách každá babička zná bibli lépe než u nás mnohý kněz. - Dnes už to bohužel neplatí.

Při čtení bible se můžeme u toho, co nás nějak zaujalo, ZASTAVIT, opakovat si tu větu několikrát, nechat si ji projít myslí i srdcem { a tak se od čtení Písma dá krásně přejít k modlitbě. K opravdu osobní modlitbě: poděkovat Bohu za to slovo, popovídat si s ním o tom a přijmout ho tak, aby nám to přešlo do krve. Chtěl jsem dnes ještě více mluvit o tom, jak číst Písmo sv. Dopovím to alespoň stručně, téměř telegraficky. Francouzský spisovatel P. Claudel, který žil také v Praze, říkal: ČÍST BIBLI NA KOLENOU. To zn. pokorně. Neříkat si "co by mi to mohlo dát", ale naopak. Bůh mi chce tímto způsobem rozsvěcovat světýlka. Boží slovo nelze měřit pouze lidskými měřítky. Bůh říká: Myšlenky mé nejsou jako myšlenky vaše. . . jako je vzdálen východ od západu, tak je vzdáleno vaše myšlení od myšlení mých. Kdo chce číst bibli s užitkem, musí být ochoten dát se poučit. Mluv, Pane, tvůj služebník slyší. Člověk pyšný nebude nikdy bibli správně rozumět. Číst pokorně ovšem NEZNAMENÁ ČÍST NEKRITICKY. Při četbě bible vyvstává samozřejmě mnoho otázek. Bůh nechce, abychom před nimi zavírali oči. Naopak: snažit se najít solidní poučení o všem, co nám vrtá hlavou. Nejde to samozřejmě najednou, je třeba mít velikou trpělivost, ale kousek po kousku víc se v tom vyznat. Bůh nechce od nás žádnou víru slepou, ale dobře promyšlenou. Abychom mohli říci: Vím, komu jsem uvěřil. Víra není žádná vycpávka nebo náhražka tam, kde schází potřebné poznání, ale naopak: víra je pevné přilnutí k poznané pravdě. I když jsou to často věci nad pomyšlení vznešenější, ale můžeme mít jistotu, že tomu lze právem věřit. A dále: NENÍ TŘEBA ČEKAT TAK DLOUHO, až pochopíme všechno. To bychom se pak třeba vůbec nerozhodli k ničemu. V bibli je mnoho těžkých, nesrozumitelných míst, ale je tam také mnoho míst, jimž může rozumět každý. Jeden slavný filozof říkal: I kdybys chápal z bible třeba jen jedinou větu, vezmi si ji k srdci a zařiď se podle toho! A tak je tedy také třeba, abychom to slovo od Boha přišlé PROMĚŇOVALI VE SKUTEK. Písmo sv. není ovšem samý návod k jednání, natož samé napomínání, co se má a co se nesmí. V Písmu sv. se především hlásají veliké skutky Boží. Od 1. stránky bible až na poslední: Děkujte Bohu, neboť je dobrý, na věky trvá milost jeho. Bible nám dává novou naději. Bůh nám nejdřív otvírá oči pro nějakou velikou skutečnost, dříve než nás vybízí, co máme dělat. Ale to slovo se stává plně slovem Božím teprve tehdy, KDYŽ ZAČNE PŮ- SOBIT I V NÁS. Skrze to slovo se setkáváme s tím, od něhož pochází, ne když je uzavřené v knize, ani ještě ne plně tehdy, když se v shromáždění církve předčítá, ale když to slovo vpustíme do svého nitra a ono v nás může začít působit - tehdy je to v plném smyslu slovo Boží: Boží moudrost, dobrota a láska. Čteme tedy Písmo sv. tak, aby v nás to slovo nezůstalo ležet ladem. Aby bylo svítilnou našemu srdci. Aby i o nás mohl apoštol napsat: Když k vám to slovo přišlo, nebrali jste ho jen jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, a tím také skutečně je. V bibli k nám PROSTŘEDNICTVÍM LIDSKÝCH AUTORŮ mluví sám Bůh. Používá k tomu větších i menších schopností těch autorů a nenechává se odradit ani jejich lidskou nemohoucností. Často můžeme z biblického textu, zvláště ve Starém zákoně, přímo vycítit, jak ten lidský pisatel těžce zápasí s tou Boží myšlenkou, kterou má tlumočit, která ho naplňuje, ale která ho zároveň nesmírně přesahuje - a přesto se nevzdává, ale s pomocí Boží to vyjádří, jak dovede. JE TO TEDY SLOVO ZCELA LIDSKÉ, A PŘECE K NÁM SKRZE NĚ MLUVÍ BŮH.