Věk vhodný pro plnou účast dětí na eucharistii

Úvod Jedním z autentických životních projevů církve Kristovy bylo, je, a věříme že i bude odpovědné experimentování i v samém jádru života církve - v oblasti života svátostného. Důraz je třeba klást na slůvko odpovědné. Experimentovat, to může znamenat se i odchýlit od zvyků dosud v církvi praktikovaných tam, kde se možná nabízí úprava ve prospěch "lepší srozumitelnosti, plné a aktivní účasti v duchu společenství" (srov. SC 21). To však lze schválit pouze tam, kde jsou k tomu patřičné předpoklady: důkladné vzdělání, které akcentuje teologii II. Vaticana, pastorační praxe, a pochopitelně i souhlas příslušné autority, protože se jedná o oblast střeženou církevním právem. Takové experimentování tedy nemá nic společného s projevy neznalosti či svévole, které stále ještě můžeme vidět v některých našich kostelích, a proti nimž biskupové více či méně úspěšně vystupují a před kterými varují.

Experimentování není samoúčelné. Církev je povinna hledat takové formy svého projevu, které budou pravdivé a účinné pro další generace. Koncilní dokument (SC 19) totiž vybízí: "Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a stupni náboženské vyspělosti. Tím splní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem." Vzhledem k tomu, že se svátostný život nalézá v těžké krizi, je tato potřeba zvlášť naléhavá. Experimenty mají dlouhodobý charakter. K odpovědnému vyjádření lze dospět za léta, či spíše za desetiletí, a soudit je bude především jejich ovoce zde ve světě a Pán jednou na věčnosti. Do experimentu nás nevedla ani romantická snaha po něčem zvláštním či alespoň jiném než vidíme kolem sebe, ale zcela zásadní praktická obtíž: Svátost dospělosti zastihne většinu přijímajících ve stadiu lidsky nezralém, a proto jsou její účinky často rozpačité. Svátost jednoty, sebevydání a umění lásky bývá nepochopena ještě řadu let poté, co se poprvé udála. Je to tak správné, anebo naše praxe kdesi uklouzla? O praxi slavení svátosti smíření v naší obci jsme obšírně referovali v Getsemanech č. 4. Tento článek si všímá problematiky plné účasti dětí naší obce na eucharistii (prvního svatého přijímání). Vymezení problému Svátosti křesťanské iniciace - totiž křest, biřmování a eucharistie - spolu natolik souvisejí, že jsou dospělým v katolické církvi zásadně udíleny současně. Tomu předcházejí jednotlivé etapy přípravy duchovní i naukové, stvrzené liturgickými obřady - katechumenát. Výchova křesťana nekončí samým udělením svátostí, ale pokračuje obdobím mystagogie - rozvíjením křesťanského života v obci věřících. U dětí, které přijímají křest v raném dětství nebo jako nemluvňata, je situace jiná. Nezbytná podmínka křtu - víra - je u nich zastoupena vírou rodičů a vírou obce. V dalších stupních křesťanské iniciace, při biřmování a eucharistii, by tuto víru již měly vyznávat samy. Takový je katolický postoj. Protestantské církve právem vyžadují při křesťanské iniciaci osobní víru a rozhodnutí. U některých to však vede i k odmítání křtu dětí a dokonce k opakování křtu v dospělosti, pokud byl někdo pokřtěn jako dítě. Taková praxe se příčí duchu pravého ekumenismu a je třeba ji rozhodně odmítnout: některé svátosti podle katolického přesvědčení vtiskují osobnosti nový charakter nezrušitelně (křest, biřmování, ordinace). Pravoslavé církve udílejí i nemluvňatům všechny tři iniciační svátosti (eucharistii pod způsobou vína).

Logická, biblicky, historicky i liturgicky zdůvodnitelná posloupnost udílení svátostí křesťanské iniciace je křest - biřmování - eucharistie. Prakticky se však v katolické církvi v posledním století zavedla posloupnost křest - eucharistie - biřmování. Věk prvokomunikantů je dekretem "Quam singulari" Pia X. doporučen na 7 let, CIC věk přímo neurčuje. Biřmování je zpravidla udíleno na začátku dospívání (ve věku rozlišování, jak uvádí CIC kan. 891, ale zároveň dodává: "pokud neurčí biskupská konference jiný věk"). Domnívám se, že v Československu obvyklá praxe udílení svátostí křesťanské iniciace dětem již neodpovídá potřebám dnešní doby a pokusím se vysvětlit proč.

Kritika současného stavu Když papež Pius X. vydal 8. 8. 1910 dekret "Quam singulari", kterým podpořil a vlastně umožnil časné první svaté přijímání, bylo to osvobozující: Praxe tehdejší církve na konci 19. stol. byla ovlivněna jansenismem, který měl velmi přísné nároky na přijímajícího. Většina věřících přistupovala ke svátostem pouze jednou ročně. Proto Pius X. již v roce 1905 dekretem "Sacra Tridentina synodus" vysvětlil přání otců tridentského sněmu, aby věřící častěji přijímali Krista svátostně. Na to následoval r. 1910 výše uvedený dekret. V dnešní době je situace jiná. Duch dekretů umocněný liturgickou reformou II. vat. sněmu a znamení doby již přinesli své plody. Katolíci přijímají častěji. Vynořuje se tím však jiný problém. Mechanické, nedospělé přijímání svátostí, které je jakousi samoúčelnou "kostelní" aktivitou, není vyvrcholením života křesťana, který se odvíjí v rodině, v církvi, v obci, ve státě. Děti jsou již v raném věku zapojeny do tohoto dění, "aby o nic nepřišly". Většina dnešních praktických ateistů byla v mládí prvním svatým přijímáním uvedena do "plnosti křesťanského života", aniž to tušili: "Jedl jsem hostie," říkají dnes. I dnes jsme touto mentalitou "aby děti o nic nepřišly" postiženi. Sami jsme své děti směrovali k velmi časné účasti na eucharistii, vedeni míněním panujícím ve farnostech už v dobách našeho dětství. Dnes vidíme, že to je praxe ne vždy šťastná. V pozdějším věku to vede k lhostejnosti, svátosti jakoby þnefungují\, jsou nutné různé obnovy, doplňování elementárních znalostí, zkušeností, a hlavně víry, která měla být už na začátku. Kdyby bylo už na počátku více víry, nesla by už dnes také své ovoce. Dnešní ovoce spíš připomíná právo. Že je tím dnes ohroženo cosi zcela zásadního, si dnes uvědomují mnozí. Při slavnostních bohoslužbách s velkou účastí publika - naposledy např. při půlnoční mši v brněnské katedrále za účasti televize - se snaží liturgové zabránit přijímání "pouhých diváků" prapodivným ustanovením, že přijímat smí jen ten, kdo byl - mimo jiné - u svátosti smíření nejvýš před měsícem . . . (Taková podmínka je absurdní nejen z obecně teologického, ale i z čistě právního hlediska. Církevní právník musí vědět, že kánon 912 spolu s 916 nelze takto interpretovat v žádném případě. Pastoralista musí vědět, že náhodný divák určitě neví nic o svých těžkých hříších. Biblista ví, že list Korintským má zcela jiná kriteria. Církevní historik ví, že nejméně do 8. století se katolický křesťan nezpovídal vůbec, leda jednou za život, v případě těžkého zločinu atd.). Přitom je zcela zřejmé, že i ti "diváci" jsou zde jen z dobré vůle a chtějí se slavnosti účastnit, "jak se sluší a patří". Proto cosi "zbožného" napodobují. Ale ani "věřící" čerstvě vyzpovídaní na tom nemusí být lépe - ani oni často netuší, že zvěstují smrt Páně a novou smlouvu (1 K 11, 26-29), přijímání chápou bez kontextu communia. Příčina tedy tkví hlouběji, než kam zasahuje právo. I právo a církevní kázeň ostatně mají smysl pokud slouží celkové výchově, nikoli v zákonictví. A právě o to jde i nám, když ověřujeme účinnost dětské účasti na eucharistii.

Pokus o řešení

Pokud zachováme dosavadní praxi křtít malé děti (a nejsou převažující důvody ji měnit), pak se zdá, že možným řešením stávajícího neutěšeného stavu je co nejvíce oddálit udílení dalších svátostí křesťanské iniciace. Oddálení neznamená v žádném případě odpírání svátostí dětem, či lhostejnost v dané věci. Naopak. Děti jsou soustavně a dlouhodobě připravovány. Příprava se děje ve společenství, a i díky tomu roste v dětech vědomí, že jsou církev, vědomí tolik potřebné k správnému přijímání svátostí. Zvažovali jsme především, zda je vhodné v našich podmínkách zachovat současnou praxi pořadí udílení (křest - eucharistie - biřmování) či přijmout praxi, za kterou se staví někteří pedagogové, pastoralisté i liturgové a která je logičtější (křest - biřmování - eucharistie). Pokud nechceme uspěchat biřmování, vyžadovala by tato druhá praxe přesunout plnou účast na eucharistii na dobu až někdy po pubertě. Zkušenosti s tím jsou v protestantském prostředí, kde konfirmace otvírá dveře k účasti na stolu Páně. Důležité v tomto prostředí ale je, že ani mladší děti nejsou ze stolování úplně vyloučeny. Přistupují spolu s ostatními, a i když nepřijímají tělo a krev Páně, dostávají zvláštní požehnání, každé dítě s obsahem odpovídajícím jeho specifickým potřebám. Přesto je zde tendence věk poprvé přijímajících snižovat z 15 - 18 let na nižší. (Nikoli však na 7 let.) Přimlouváme se proto zachovat současné pořadí udílení svátostí s tím, že věk plné účasti na eucharistii se posune co nejdále, ovšem ještě před pubertu (to je velmi přibližně na 12 let). Dobu biřmování ponechat již zcela na vůli dítěte, ale udílet je až v dospělosti, v souvislosti s obrácením či tzv. základním rozhodnutím, kterým by měl každý křesťan projít (zpravidla se udává věk 15 - 25 let, ale může to být i jinak). Tak bude biřmování, kterému předchází uvědomělé dospělé vyznání víry, logickým dovršením křtu, se kterým úzce souvisí. Může tak splynout s "křtem Ducha" či obdobnými zkušenostmi dospělého křesťana. Podobnou funkci má biřmování i při dovršení tzv. neokatechumenátu, formace těch, kteří byli formálně pokřtěni jako děti a uvěřili až v dospělosti. Uvedený postup je ekumenicky vyváženým kompromisem a neodporuje ani bibli, ani závazné tradici církve, a dokonce ani církevnímu právu. Nový kodex nestanovuje věk pro přijetí svátostí křesťanské iniciace. Kán. 913/1 říká: þAby se svaté přijímání mohlo podat dětem, žádá se, aby měly dostatečné poznání, byly pečlivě a důkladně připraveny, takže chápou podle svého rozumu tajemství Kristovo a mohou s vírou a zbožností přijmout Tělo Páně.\ Kán. 914 nabádá rodiče a faráře, aby děti patřičně připravovali, aby mohli být brzy občerstveni svatým pokrmem, a výslovně ukládá faráři, þaby ke svaté hostině nepřistupovaly děti, které nedosáhly užívání rozumu nebo se o nich usoudí, že nejsou dost připraveny\. Náš postup respektuje i vyjádření kongregací pro svátosti, pro bohoslužbu a pro klérus ze dne 20. 5. 1977 o tom, že prvnímu svatému přijímání má předcházet zpověď. V případě mladších dětí by byl takový postup těžko zdůvodnitelný. Zkušenosti z experimentu Před čtyřmi roky se vyskytla v naší obci skupinka 5 dětí ve věku 6{7 let { tedy ve věku, kdy obvykle probíhá příprava k první účasti na stolu Páně. Rozhodli jsme se provádět dlouhodobou přípravu s cílem posunout jejich plnou účast asi na 12 let s tím, že je rodičům ponechána svoboda dalšího vývoje. K této skupince jsme přiřadili jedno stejně staré dítě, které již v tuto dubu přijímalo. Z těchto šesti dětí byly 4, které byly mezi svými 3 - 4 sourozenci nejmladší, a 2, které byly mezi 2 - 3 sourozenci nejstarší. Toto rozlišení má jistý význam, který bude uveden. Příprava probíhala a dosud probíhá 1x měsíčně. Ve vedení katechezí se pravidelně střídali rodiče jednotlivých dětí. (Zdá se, že pro ně to byl ještě větší přínos než pro děti samotné.) Kostrou katecheze jsou Skutky apoštolů. Je k dispozici i pomocný text, ale závazná je pro katechetu pouze konkrétní perikopa a hlavní myšlenka. V katechezi dětí jde hlavně o předání zkušenosti vlastní víry jako víry rodičů a víry obce (a tím víry církve), a až na druhém místě o předání konkrétních pouček. Skutky jsme zvolili proto, že představují knihu relativně snadnou, dějově bohatou, dětem méně známou než evangelia, a tudíž více zajímavou, a jejich příběhy i mystagogie jsou natolik různorodé, že na nich lze pojednat všechna důležitá témata související s cílem katecheze, a navíc nenásilně umožňují starozákonní exkursy (např. Štěpánova řeč). Pro lehce srozumitelnou řeč překladu podle Petrů jsme použili pro perikopy právě tohoto vydání NZ. Děti byly velmi vděčnými posluchači, pracovalo se s nimi velmi dobře, s využitím nejrůznějších forem katecheze. Děti, které mají doma starší sourozence jsou aktivnější, jsou sociálně i vědomostmi lépe vybaveny než ty, které mají doma jen sourozence mladší. I to by mohlo být jedno z kritérií při posuzování, zda je již vhodná doba k plné účasti na eucharistii v tom kterém konkrétním případu. Důležité je, že se z dětí vytvořila skupina s vědomím sounáležitosti, které trvá dodnes. Tím, že byly připravovány pospolu, byl omezován tlak okolí, ve kterém se praktikuje časnější přijímání. Obtížnější to mají děti se staršími sourozenci, kteří již přijímají. Tzv. "zájem" dětí o časné přijímání je ve skutečnosti často zájmem o vnější věci. (Vyzkouší-li např. jak chutnají nekonsekrované hostie, tento "zájem" opadne.)

Větší problém představovali v experimentu faráři, kteří se dívali na tyto děti trochu jako na "černé ovce" farnosti, což zejména jejich rodiče těžce nesou. Někteří důstojní pánové totiž dodnes nechápou, co vyžaduje II. vat. sněm od rodičů (LG 11): þRodina je jakási malá církev. Proto mají rodiče být svým slovem a příkladem první hlasateli víry pro děti . . .\ Tito faráři rodiče v takovém úsilí nejen nepodporují, ale dokonce jim v tom brání, jako kdyby byli nežádoucí konkurencí výchovy kněžské. Naštěstí není naší povinností přimět takové duchovní správce vedené prapodivnými komplexy, aby četli a poslušně přijali učení koncilu, jasně rozlišující, v čem je nezastupitelný kněz a v čem rodič. Není zde místo citovat celé pasáže dokumentů sněmu (srov. k tomu např. Prohlášení o křesťanské výchově GE 3,7; Dekret o laickém apoštolátu AA 11), o které se rodiče musejí v trpělivosti opírat, aby dostáli svým povinnostem i v atmosféře nedůvěry či ještě horších postupů ze strany vlastních duchovních správců. Díky Bohu nejsou takto žárliví všichni. V průběhu let se postupně z různých důvodů rodiči doporučilo "předčasně" přijímat ze skupinky čtyřem dětem. Naposledy to byly dvě děti kterým bylo 10 let. Spolu s ostatními slavnostně vyznaly svoji víru, přinesly chléb a víno na oltář a poprvé přijímaly tělo a krev Páně. Několik dní předtím se poprvé s ostatními dětmi zúčastnily bohoslužby smíření, spojené s individuálním vyznáním hříchů. Pouze jediné dítě (chlapec) prohlašuje, že bude přijímat až ve 12 letech. Moudré vedení rodičů umožní alespoň v tomto případě vyzkoušet uvedený styl. Děti však zůstávají ve stejné skupince, postupně rozšířené a od letošního léta s jinou náplní. Závěr Uvedená oblast - příprava prvního přijímání - je pro experiment obtížná. Je nutno respektovat řadu daností - zejména svobodu rodičů i dětí a tlak ze strany farního okolí. Domnívám se ale, že je cenné i to několikaleté oddálení začátku přijímání, kterého se podařilo v klidu dosáhnout. Myslím, že problém není ani tak v dětech, jako v rodičích a v okolí. Je těžké kloubit jinou praxi v obci a jinou praxi ve farnostech, kde většina členů naší obce aktivně slouží, třeba právě při přípravě dětí k eucharistii. Získané zkušenosti snad mohou být inspirací u rodičů majících dnes malé děti, a majících tak možnost začít nově, aby to prospělo víře jejich dětí, jejich vlastní víře, a tím i církvi a všem lidem. Doufáme, že se vyjádří v Getsemanech i oni.

Pavel

Doporučení: Kromě již citovaných úryvků z dokumentů II. Vat. sněmu je žádoucí zvážit, co učí Konstituce O církvi (LG 12,30,32,33,34,35,37) Prohlášení O náboženské svobodě (DH 1,2,3,4,5,8) Konstituce O Božím zjevení (DV 8) Konstituce O církvi v dnešním světě (GS 43,44,45)