Nesli riziko tvrdých trestů

Článek zveřejnily Česko-bavorské výhledy. Ačkoli působí velmi věrohodně, obsahuje v podstatné pasáži, v popisu biskupské linie, nesprávné údaje. Tyto omyly se tradují i uvnitř samotné ES, o neinformovanosti mezi autoritami viditelné církve ani nemluvě. Zveřejnění skutečného stavu náleží svatému stolci.

Po stopách tzv. podzemní církve

Pronikli i tam, kde byly před církví uzamčené dveře

Děkuji kněžím, kteří se museli na svou službu připravovat a pak ji vykonávat v tajnosti, nesli riziko tvrdých trestů a přesto pronesli světlo evangelia tam, kde byly před jakýmkoliv vlivem církve pevně uzamčené dveře. Nebyly to dvě církve, ale církev jediná. Co Duch Boží spojil, nemohla rozdělit zvůle světské moci; obě větve trpěly stejným způsobem, obě nechť nyní bratrsky sdílejí své plody. (Z projevu Jana Pavla II. v pražské katedrále) Po únorovém puči bylo bez souhlasu státních orgánů vysvěceno pět nových biskupů, kteří měli v případě potřeby nahradit dřívější ordináře: Otčenášek, Tomášek, Matoušek, Hlad a Barnáš. Tito biskupové ovšem byli státní moci známi, a proto byli drženi v přísné izolaci popř. vězněni. Po násilné likvidaci řeholních společností se mezi slovenskými biskupy prosadila myšlenka, zvažovaná už před příchodem Rudé armády na Slovensko: vytvořit tajnou strukturu, která by pomohla čelit státnímu pokusu o likvidaci církve. Biskup Pobožný vysvětil na biskupa jezuitu Pavla Hnilicu, Hnilica Jána Chrysostoma Korce (1951), biskup Korec vysvětil Dominika Kalatu (1955), Kalata vysvětil Petera Dubovského, dnešního světícího biskupa v Banské Bystrici (1961). Všichni jmenovaní jsou členové jezuitského řádu, Kalata a Hnilica později odešli do exilu. V českých zemích nastává podobný vývoj v šedesátých letech, kdy se vracejí mnozí teologové z vězení a snaží se obnovit práci církve v českých zemích. Oficiální, komunisty založený seminář v Litoměřicích biskupové odmítli, proto církev prakticky nemá kněžský dorost. Svou práci začínají různé skryté semináře, a pro jejich absolventy vyvstává potřeba udílení kněžského svěcení. Skupina kolem pozdějšího biskupa Davídka se obrací s prosbou o pomoc na slovenské jezuity, ti jim vycházejí vstříc a Peter Dubovský uděluje r. 1967 biskupské svěcení Janu Bláhovi s tím, že Bláha může vysvětit i Felixe Davídka. Tím se biskupská linie dostává mimo kontrolu jezuitského řádu, což je později zdrojem napětí. Po vpádu armád varšavského paktu do Československa je očekáván podobný zásah proti katolické církvi jako na Ukrajině - až po deportaci na Sibiř.

Biskup Davídek, který už strávil 15 let ve vězení a až do své smrti bude bez státního souhlasu, se rozhoduje pro následující řešení: vysvětit větší počet biskupů, kolem nichž by se vytvořila společenství kněží a věřících. Počet svěcení není přesně znám, obvykle se udává počet kolem dvaceti. Pro dokonalost utajení je biskupské svěcení uděleno i jednomu ženatému knězi východního obřadu (tzv. řeckokatolické církve, sjednocené s Římem). Protože v katolické i pravoslavné církvi jsou už přes tisíc let biskupové neženatí, předpokládá se, že jej StB jakožto ženatého muže nebude podezírat. Tito biskupové pak udělují kněžská svěcení vlastním odchovancům nebo členům řeholních společenství. Velmi horliví jsou např. petríni, kteří už před r. 1948 pomáhali starším mužům na cestě ke kněžství. Někteří kněží jsou svěceni i v zahraničí, např. dnešním papežem, tehdejším krakovským arcibiskupem Wojtylou. Kněží takto svěcení - státu neznámí - pak vyvíjejí při svém světském zaměstnání aktivní činnost. Zásadou je dělat to, co nemůže dělat oficiální církev. Hlavní těžiště je samozřejmě v práci s mládeží. Neoficiální charakter práce umožňuje pružně reagovat na nové situace, bez zdlouhavého byrokratického vyřizování. Zvláštností je i působení ženatých kněží, svěcených pro východní obřad s jurisdikcí až na Sibiř, prakticky však sloužících západním obřadem (katolíkům západního obřadu je dovoleno přijímat svátosti od kněží východního obřadu). Hledají se i nové formy církevní práce žen - na kněze ani diakonky však ženy, navzdory tvrzením senzacechtivých západních médií, svěceny nebyly. Pružnost církevní práce je dána i využíváním tzv. mexických fakult - t.j. zvláštních pravomocí, udělených Římem při odvolání nuncia z Československa r. 1948. Působení kněží a biskupů této "tajné církve", jak ji nazývala StB, ovlivnilo víru a život bezpočtu křesťanů. Mnozí lidé skrze jejich službu poprvé poznali Krista. Mimořádná situace, kdy bylo nutno suplovat činnost oficiální církve, zdánlivě končí 17. listopadem. Papežův projev v pražské katedrále budí veliké naděje. Další vývoj je však nečekaný: Oficiální církev se jen těžko dává do pohybu, a zaměstnávají ji spíše materiální starosti. Mnozí kněží už zřejmě nejsou sto měnit styl své práce, třebaže jim nehrozí ztráta církevního souhlasu. Do církevní služby jsou postupně zapojováni ti kněží, kteří byli svěceni pro řeholní společenství, méně už kněží, kteří do řádů nepatřili. S ženatými kněžími východního obřadu si neví rady nikdo z těch, kdo rozhodují. Pokus přestěhovat je na východní Slovensko ztroskotává. Další vývoj působí dojmem, že se v katolické církvi podařilo StB uskutečnit akci Klín. vzniká nevraživost mezi kněžími, kteří slibovali věrnost starému režimu a kněžími působícími tajně. Znovu se objevují staré deformace, které před lety vypouštěla StB: zpochybňování platnosti svěcení, obviňování z hospodářské kriminality či osočování z konfidenství. Informace o neveřejných svěceních jsou soustředěny v Římě, ten však váhá s konečným verdiktem vzhledem k averzi domácí hierarchie, takže ti, kdo nesměli působit za komunistů, nesmějí působit ještě 2 roky po 17. listopadu. Co dělají? "To, co jsme dělali vždy", odpovídá na náš dotaz biskup Zahradník, "snažíme se dělat to, co by oficiální církev mohla dělat a nedělá. Pečujeme o repatrianty z Volyně, budujeme emauzské domy pro ty, kdo se vracejí z vězení a nikdo na ně nečeká, máme rozvinutou sociální a pastorační práci mezi rómským obyvatelstvem . . ." Ecclesia silentii, mlčící církev, jak se sami nazvali - mlčí a pracují. Jsou stále v první linii, všemu navzdory.

Jaroslav Vokoun