"Závažný bod" jednání Biskupské konference ČSFR

V pátek 21. února jsme četli zprávu ČSTK o jednání Biskupské konference ČSFR. Konference se mj. zabývala jednotou katolické církve v Československu. O jednání nejsou známy podrobnosti, lze však usuzovat aspoň na souvislosti s paralelně probíhajícími jednáními ohledně dalšího osudu ES. A je užitečné reflektovat současnost v kontextu s širšími dějinami církve.

1. Samotné projednávání jednoty je víc než samo mravní úsilí o jednotu. Jedná-li se, potvrzuje se tím mimo jiné, že je nejen o čem jednat, ale také s kým. Jinak řečeno: Různé právně nesporné strany s odlišnými, nicméně právně podloženými stanovisky tu existují. Kdyby ES byla jen pouhou svévolnou skupinou, anebo vznikla-li jen jako výplod choré fantazie (jak rády předstíraly jisté i poloveřejně známé církevní osobnosti), tak není třeba s takovou skupinou či sektou jednat, ale postačí ji úředně odsoudit s autoritou biskupské konferenci náležející. Nic takového se nestalo, naopak: je třeba jednat.

2. Pak ovšem z toho pro mnohé z ordinářů vyplývá mravní povinnost opravdu změnit smýšlení. A pokud v minulosti někteří využili své autority u věřících tak, že dokonce publikovali své věcně nepodložené odsudky ES, mají vážnou povinnost neméně veřejně uznat, že se mýlili. Pokud pak někdo z dnešních ordinářů šel ve svém nepřátelství tak daleko, že se v úsilí o likvidaci "podzemí" spojil i smlouvou s tehdejší StB, dluží své církvi i Svatému stolci za to pokání ne méně veřejné, jako je pohoršení, které tím způsobil. Vždyť nejde jen o pár stovek ordinovaných, jde i o to za dvacet let už nespočetné množství věřících, které u těchto svědků církve hledalo a nacházelo pomoc v dobách těžké společenské i náboženské krize. Zášť proti ES nebyla diktována ani opatrností, ani odpovědností za dobro církve. Jinak by tím řada sympatizujících kněží viditelných struktur (tehdy v pastoraci a dnes na stolcích ordinariátů) nutně patřila mezi "nezodpovědné" a "nevěrné". I tito tehdy "jen" kněží sloužili církvi, i oni měli bolestné pochybnosti ohledně legality "podzemí", i je trápily obavy. Přesto jim svědomí nedovolilo ničit dílo druhých, tím méně rozdávat nálepky údajným "schizmatikům" v ES na kazatelnách, ve zpovědnicích nebo dokonce u sklenky s církevním tajemníkem či s důstojníkem StB.

3. Je-li dnes potvrzeno, že pastorace ES byla legitimní, je jen samozřejmé, že tento subjekt vedl a vede jednání se Sv. stolcem nezávisle na biskupské konferenci, zejména má-li konference mezi sebou osobnosti zřetelně předpojaté, ba nepřátelské vůči ES. Je jen samozřejmé, že ES se Sv. stolcem jedná nejen o minulosti, ale i o budoucnosti. Bude-li jednat i s konferencí, pak je třeba pochopit, že tam není místo pro jakákoli ultimáta. Je jistě potěšitelné, že aspoň v některých diecézích se vede mezi ordinářem a ES skutečný dialog. Jinde se však nedaří, protože dosud fungují stereotypy předkoncilního triumfalismu, snažícího se diktovat z pozice domnělé přesily, anebo dialogu brání nezhojené personální křivdy. Zdá se dokonce, že na platný CIC se přitom bere ohled málokdy. Jako kdyby kodex měl smysl právě jen represivní, odvolávají se na něj někteří právě jen, domnívají-li se, že tím dosáhnou potrestání druhé strany.

4. Jednota Těla (Kristova) je dílem, schopným skloubit různé možnosti jednotlivých orgánů ve smysluplný celek ke slávě Kristově. Často se zdá, jako kdyby tu nešlo o dílo Boží, ale o společenskou prestiž jednotlivce. Poslední koncil učí, že je obecným povoláním církve být svátostí světu. Pak ovšem jsou pokusy nahradit fungující a plodnou jednotu pouhou uniformitou už z principu zcestné. Uniformní snahy nediktuje věrnost církvi, ale skrývaná panovačnost, anebo alespoň zřetelný nedostatek pokory služebníků: Je znovu a znovu udivující, jak málo berou někteří představení vážně skutečné potřeby těch, kterým se říká "boží lid", ale vnímají je jako pouhou masu, toužící právě jen po uniformách.

5. Církev nese velkou odpovědnost i za věrohodnost toho znamení, kterým má být. Tedy i znamení skutečné jednoty. Dějiny církve názorně dokumentují, jak silné a zhoubné je pokušení zakrývat či znásilňovat pravdu ve jménu "ochrany veřejné úcty k instituci". Jako kdyby už neplatilo Písmo, dokládající pokoru Petrovu ve sporu s Pavlem. Jako by v praxi neplatilo přesvědčení naší víry, že církev zůstává svatá navzdory hříšnosti svých údů. Proto je nedobrým zvykem žádat mravnost jen od těch druhých. Je zvykem svá vlastní selhání přecházet mlčením - prý v zájmu církve. Anebo se svědkové podobných selhání mocensky likvidují. To všechno dovedou i pohané, na to není třeba vstupovat křtem do Božího lidu. Tyto praktiky jsou z hlediska povolání církve přímo tragické, protože to všechno dokáže svět i bez církve. Marně pak probouzíme v lidech svědomí (potraty, sexuální nevázanost), jestliže je veřejným tajemstvím, že ten či onen biskup své vlastní svědomí Buď umlčel, nebo opil ideologickou vytáčkou. Natírat hroby vápnem nepomůže, učí už evangelium. Hanbou církve nejsou lidé hříšní, ale lidé odmítající svou vinu uznat, přiznat a změnit smýšlení. Ať chce či nechce, je každý ordinovaný, a tím spíš ovšem každý konsekrovaný, znamením věrohodnosti církve a věrohodnosti Božího království před světem i před anděly. Vždyť je{li každý člověk hříšný, zná také všechny ty úhybné manévry a triky se svým vlastním svědomím, snadno tedy rozpozná manévrování nejen u přítele, ale i u představeného.

6. Žijeme právě v tom regionu, kde před tisíciletím zápasila cyrilometodějská misie. Dějiny nás učí, jakých metod se tehdy pod rouškou jednoty použilo. Čteme o nečistých taktikách, o mocenské zvůli momentálně silnějších, ale také o odvaze, rozvaze a pokoře. Každý, kdo dnes opravdu chce sloužit jednotě téže jedné svaté církve, by měl dějiny této misie nejen číst, ale důkladně studovat. Dějiny církve jsou plné poselství, která by neměla zůstávat ladem. Je jisté, že jednota je darem Božím, nicméně je zároveň i darem lidí Bohu. Nečiňme z tohoto díla pouťové zboží pouhých slov a iluzí!

-j