Olej – znamení spásy

Střed bohoslužby slova 11. neděle v mezidobí cyklu C představuje zpráva o setkání Ježíše s hříšnicí, která pomazala jeho nohy olejem (L 7, 36-50). Nabídnout hostům vodu a olej k pomazání bylo ve starém Orientu znamením pohostinnosti. Fakt, že toto farizej Šimon ve svém domě Ježíšovi nenabídl, ukazuje na téměř nepřátelské jednání. Pomazání vonným olejem je pro nás stejnou samozřejmostí, jako tomu bylo v Ježíšově době: mažeme se olejem po osvěžující lázni, před opalováním; používáme vonný sprej nebo krém (řec. chrisma, olej k pomazání, křižmo), než jdeme na nějakou slavnost. V liturgii se používá pomazání při slavení křtu, biřmování, svěcení a ovšem při pomazání nemocných.

Olej, který se používá pro tato různá pomazání, je svěcen na Zelený čtvrtek ráno v katedrále, hlavním kostele diecéze, při mši k svěcení olejů pod vedením biskupa. Tak tomu nebylo vždy, neboť až do reformy Svatého týdne v roce 1956, která byla prvním velkým krokem liturgické reformy ještě za papeže Pia XII., byly oleje svěceny při mši na památku večeře Páně, která se ovšem konala již na Zelený čtvrtek ráno. Obnovou „velikonočního Tridua utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně“ bylo slavení večeře Páně s umýváním nohou přeloženo na večer toho dne, takže Triduum sacrum (Svaté třídení) se nyní počítá od večera Zeleného čtvrtku do nešpor neděle Zmrtvýchvstání Páně. Missa Chrismatis byla přesunuta na ráno nejspíše ze dvou důvodů: zaprvé mělo být večerní mši na památku večeře Páně „odlehčeno“ od svěcení olejů, za druhé se mají mše ke svěcení olejů zúčastnit všichni kněží diecéze, aby tak vyjádřili jednotu presbyterátu s biskupem. Taková praxe existovala také již ve středověku. Protože ale i tento termín je vzhledem k nastávajícímu liturgickému slavení v obcích pro kněze těžko přijatelný, „svěcení olejů může být předsunuto na některý jiný den v blízkosti velikonočních svátků“, jak smysluplně uvádí Pastorační úvod do liturgické knihy Slavnost svěcení olejů (Pastorační úvod 10).

Mše k svěcení olejů zvláštním způsobem ukazuje, že „biskup je velekněz svého stádce, od něhož v jistém smyslu vychází a na němž závisí život v Kristu, který mají jeho věřící“ (Pastorační úvod 1; SC 41). Každá liturgická slavnost je možná jen ve spojení a ve shodě s biskupem. „Neboť nově pokřtěným je naznačena a biřmovaným dána pečeť Ducha sv. skrze křižmo, svěcené biskupem. Olejem katechumenů jsou označováni uchazeči o křest; nemocní jsou pomazáváni olejem nemocných, aby byli ve svém trápení povzbuzeni“ (Pastorační úvod 1). Při pomazání křižmem dostávají věřící podíl na Kristově královském a prorockém kněžském úřadu: křtem jsou začleněni do velikonočního tajemství, při biřmování dostávají pečeť Ducha svatého. Pomazání olejem katechumenů má posílit uchazeče o křest k boji proti hříchu. A pomazání olejem nemocných (srv. Jak 5,14) je lékem pro duši a tělo. Jako matérie (látka) slouží olivový nebo jiný rostlinný olej. Zatímco svěcení křižma přísluší pouze biskupovi, mohou olej katechumenů v případě křtu dospělých světit i kněží. Totéž je povoleno v případě nouze i u oleje pro pomazání nemocných.

Olej nemocných může být svěcen bezprostředně před závěrem eucharistické modlitby, ostatní oleje po přijímání. Vhodným místem je ale závěr bohoslužby slova, neboť hlásání poukazuje na následující svěcení (Pastorační úvod 12). Přítomní kněží, kteří koncelebrují s biskupem, mají jako jeho spolupracovníci při svěcení křižma vztažené ruce. Vyprošují Boží moc pro úkony, které konají v posvátných znameních křtu, biřmování a pomazání nemocných.

Bylo by jistě žádoucí zhodnotit v obcích význam znamení svatých olejů. Tyto oleje by mohly být např. neseny ve vstupním průvodu na Zelený čtvrtek a při slavení Večeře Páně by se jim mohlo dostat zvláštního místa. Bylo by také možné přemýšlet o jejich viditelném uložení v kostelích na místě podobném svatostánku. Dva studenti teologie z Kolína nad Rýnem k tomu v návaznosti na podnět Theodora Schnitzlera napsali: „Byl by to přece krásný a výmluvný zvyk, který by velmi podpořil úctu ke svátostem, jejichž udělování je spojeno s pomazáním. Ve všech kostelích je přece možné tímto způsobem ještě více vyjádřit spojení těchto svátostí s eucharistií, středem celé liturgie“. Tím by bylo možné zřetelněji ukázat význam olejů jako znamení spásy v našich obcích.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 98-101, přeložil Ondřej Bastl.