Jste zde

Místo uložení eucharistie

K obnovenému chápání eucharistie patří, že svatostánek nemá být používán jako zásoba při udělování sv. přijímání během eucharistické slavnosti. Protože „prvním a původním účelem uchovávání eucharistie... je udílení eucharistie nemocným a umírajícím (viaticum); uchovávání slouží v druhé řadě k udělování komunia mimo eucharistickou slavnost a k uctívání našeho Pána Ježíše Krista“ (úvod k „Podávání eucharistie a eucharistické úctě mimo vlastní slavnost“, č. 5). Uctívání je tedy až důsledkem nezbytného uchovávání pro umírající a nemocné, neboť toto ,,vede k chvályhodnému zvyku uctívat nebeský pokrm, uchovávaný v chrámech“ (ebd.). Proto tedy mají být konsekrované hostie ,,uchovávány jen v počtu, dostačujícím pro komunio nemocných a ostatních věřících mimo mši. Mají být častěji vyměňovány.“ (ebd. 7) Drží-li se obec tohoto pokynu, nesmí být ve svatostánku uchováván větší počet hostií určených pro podávání přijímání během eucharistické bohoslužby.

Jak má být tedy uzpůsobeno místo pro uchovávání eucharistie? Úvod do misálu k tomu říká: ,,Velmi se doporučuje, aby místo pro uchovávání Nejsvětější svátosti bylo ve zvláštní kapli, vhodné k soukromé pobožnosti věřících. Není-li to možné, ať je Nejsvětější svátost uložena s ohledem na uspořádání kostela a podle místních zvyklostí buď na některém oltáři, anebo mimo oltář na zvlášť význačném a náležitě vyzdobeném místě.“ (VPŘM 276) Také Úvod k uctívání eucharistie „naléhavě doporučuje“ místo, které je vhodné pro „soukromé uctívání a soukromou modlitbu. To bude tím snazší, půjde-li o kapli oddělenou od hlavní lodi“ (č. 9).

Místo pro svatostánek není tedy ponecháno na libovůli, nýbrž se má nacházet tam, kde je to možné, v kapli oddělené od hlavního prostoru. Je zajímavé, že přitom není řeč o oltáři jako o místu uchovávání. Až ve druhé větě je dovoleno, že v prostoru kostela může být svatostánek (tabernákl) i na některém – ne hlavním – oltáři, není-li možné uchovávání ve vlastním prostoru. Přitom se jistě myslí na staré kostelní stavby, které mají u zadní stěny kostela umělecky a historicky cenné oltáře, na nichž pak bude upraven svatostánek, zatímco eucharistie bude slavena na zvláštním oltáři stojícím na volném prostranství.

Protože normálním a obvyklým místem uchovávání má být zvláštní kaple, má i nová liturgie „Slavnost posvěcení kostela a oltáře“, kde se nachází vlastní ritus „Zasvěcení kaple Nejsvětější svátosti“ (č.79-82), který následuje po závěrečné modlitbě slavnostní mše přenesením eucharistie. Vlastní zasvěcení svatostánku přitom vlastně neexistuje. Možná bychom si měli ukázat, že zvyk dávat skřínce k uchovávání eucharistie pevné místo na oltáři vznikl až koncem středověku pod vlivem Karla Boromejského (+1584). Až od této doby nebyly hostie uloženy jako v prvním století v sakristii, ani jako ve středověku zavěšené nad oltářem v prostoru chóru, volně položené na oltáři ve skřínce, v nástěnném tabernáklu nebo ve věžičce. Významné je ustanovení ať je „v jednotlivých kostelích zpravidla jediný svatostánek“ (VPŘM 277).

Ze všech těchto ustanovení je zřejmé, že svatostánek není v žádném případě určen k uchovávání eucharistie pro přijímání během eucharistické slavnosti. Všechny obce se tedy mají zamyslet nad rozdílením eucharistických způsob konsekrovaných v téže eucharistické slavnosti. Pohodlnost by neměla být pro střed slavnosti naší víry žádným argumentem.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 132-134, přeložil Ondřej Bastl.