O školné přece nejde

Jaroslav Flegr přistupuje v Respektu 48/95 k otázce školného způsobem, který by měl být pro nás křesťany vzorový: Ptá se na dopad, který bude tato a další změny mít na styl života. Místo moralizování lidí za to, jak žijí, bychom se zvláště my, kdo se hlásíme k Ježíšovu odmítání zákoníků a k jeho solidaritě s chybujícími, měli ptát: „Jak vůbec mohou lidé žít, jak budou moci žít? To, co lidi (na Západě) svazuje, co z nich dělá standardní ukázněné konzumenty, nebývá obava z represí, jako tomu bylo u nás, ale „jen‚ neúprosné splátkové kalendáře bank, které jim poskytly půjčky na studium nebo u kterých si vzali hypotéku na byt. Jen nemnozí z mých západních kolegů by si mohli dovolit psát článek do Respektu, místo aby pracovali na svém společenském a platovém vzestupu. Společnost, kde se většina lidí chová podle prověřeného a bankou posvěceného scénáře - stýká se s těmi správnými lidmi, obléká se přiměřeně své profesi a svému postavení, kupuje si správné modely aut a bydlí ve správných čtvrtích, zkrátka promyšleně buduje svou kariéru, se může někomu jevit jako přitažlivá..." Budeme přihlížet zavedení takové společnosti, takového stylu života, a pak moralizovat lidi, že jsou kariéristé, že jim jde o peníze, že nemají čas na církev, že se nevěnují rodině, která v pojetí jejich šéfů je samozřejmě až na druhém místě?  Budeme vyčítat mladému muži, který se podle uvedeného modelu má zřejmě ženit až kolem třicítky, jeho předmanželský sexuální život a vyzývat jej k „čistotě"? Budeme mít tu odvahu nebo možná spíš drzost hlásat „Nestarejte se o zítřek" a „Neukládejte si poklady na zemi"? Široká brána je otevřená: Jako církev a zvláště faráři si třeba zase rádi najdeme pohodlné místečko ve společnosti (a církvi), která Krista a jeho kázání na hoře nikdy nebrala vážně.

Boží požehnání nechť provází v novém roce všechny, kdo berou vážně Krista a jeho slova. Vynasnažíme se, aby vám v tom Getsemany byly podporou a posilou.