Evoluční pedagogika biskupa F. Davídka

Zatímco se mnozí křesťané bojí změny, přijímal Felix Davídek evoluční hypotézu s otevřeností, a to mu otevíralo nové pohledy na stará teologická témata a problémy. V tomto článku přinášíme několik Davídkových podnětů pro oblast pedagogiky. Čerpáme z rukopisných poznámek účastnice semináře pro členky 3. řádu sv. Františka na chatě Jundrov 23. 10. 1972.  Seminář byl zaměřen k problematice výchovy v noviciátě, námi vybrané podněty jsou však platné všeobecně.

První, co je třeba vzít v úvahu, je, že nová generace je skutečně nová, odlišná od předchozích generací.

Ježíšova slova, že je nutno děti skutečně přijmout, je třeba vzít s plnou vážností, právě tak slova, že jim nemáme bránit ve vstupu do království, a dále slova o tom, že dítě samo je vzorem, jak máme království přijmout.  Největší v Božím království je ten, kdo do sebe dokáže přijmout nejvíce změny, a to je dítě. Dokud nepřijímáme změnu, svět není zdokonalován, nic se nemění a parusie se oddaluje.

Základem pedagogického procesu je tedy to, že dítě v pokoře přijímám.  Tím je mi svěřen proces změny - evoluce dítěte, mám účast na tvoření nového člověka. Základní vlastností každého pedagoga je kladný postoj ke změně. Osvícenská pedagogika tento kladný postoj k novému nenašla - pro Rousseaua byl ideálem návrat k přírodě. Předpokladem výchovy druhých je sebevýchova. Kdo nechápe změny, nemůže je řídit a ovlivňovat. Nutná je trpělivost - změna se do genů dostane až za 500 let.  Respekt k vývoji znamená respekt k individualitě. Pedagog nesmí mít touhu ovládat. Poslušnost, např. ve školství či noviciátu, se může zvrhnout v ničení individuality, vyrovnávání do řad a tvorby úplně stejných exemplářů.  Hlavním programem pedagoga je rozvíjet svobodu.

Ve Starém zákoně se píše, že jsme stvořeni k obrazu Božímu. Upřesněme, že jsme stvořeni k obrazu nejsvětější Trojice. Jde o jednotu, unum, a o personalitu, přičemž tři osoby jsou dokonale odlišné. Klášter, tam by měl být každý osobností a přitom unum. Ve škole by u většiny žáků mělo být patrné osobnostní zrání.

Musíme se snažit o individualizaci, tj. rozvíjet hřivny. Nejprve musí pedagog zjistit, jakou má kdo hřivnu. My jsme je dětem nedali a nesmíme je ničit. Každý zodpovídá za to, že je rozvíjí u sebe - pedagog a představená odpovídají také, dostali hřivny do správy.

Je nutno vyhodnotit dynamiku. Důležitým vývojovým faktorem je adaptabilita.  Přizpůsobivost může být negativní, člověka zmanipulují tak, že je k nerozeznání od průměru, k nerozeznání od systému, vytvoří si mimikry, ztratí vlastní tvář. Mládež se tomu brání vzpurností. Pozitivní je adaptabilita na makrosystém. Sv. Pavel byl Řekům Řek a přitom neztratil svou apoštolskou personalitu. Chránit před makrosystémem znamená nenechat vyvinout adaptabilitu. (Raná církev si kladla otázku, zda posílat děti do pohanských škol, nakonec se rozhodlo - ano, posílat.) Pozitivní adaptabilita se nezíská přes sbírku pravidel, oddělování od světa. Svět je nutno chápat.  Svět je Boží a nemáme jej opouštět.

Tam, kde vychováváme výběr, v noviciátě, je nutno zjistit dynamičnost, schopnost změny, jinak je nutno se rozejít. Nic nezachráníme slevováním z nároků - jde o kvalitu, nikoli o kvantitu.

Každá pořádná práce, i pedagogická, je cesta na Kalvárii. Doba není proti nám - nebojíme-li se pro neumění řešit problémy - naopak s pokorou zraje víra a naděje, vím, že přichází Nový Jeruzalém. A na to musím připravit - ustrašeným dodat odvahy. V těchto parametrech dozrává osobnost.