Darovat život

Dárcovství orgánu je skutek křesťanské lásky k bližnímu, říkají jedni, druzí se hrozí zneužívání zemřelých jakožto .zdroje náhradních dílů". Dietmar Kuschel se zeptal patologa Manfreda Kinda, jak on v pozici odborného lékaře hodnotí odběr orgánů z těl zemřelých.

Pane doktore, nezávisle na tom, zda je někdo pro či proti orgánové transplantaci, si mnoho lidí klade otázku: Je dárce po mozkové smrti skutečně mrtvý?  Člověk po mozkové smrti je jako jedinec nenávratně mrtvý. Sice ještě lze za maximálního lékařského a technického nasazení po určitý omezený čas udržet oběhovou a dýchací činnost, takže některé orgány ještě vykazují životní funkce. Po vyřazení přístrojů se ale hned potvrdí, že člověk po mozkové smrti je skutečně mrtvý, protože příslušné funkce pak okamžitě selžou a zemřelý začíná odumírat.

V současnosti však někteří teologové říkají, že proces umírání přesahuje mozkovou smrt. Neporušuje tedy odběr orgánu důstojnost člověka v jeho poslední fázi života?

Mozkovou smrt lze ztotožnit s tzv. .vnitřním stětím hlavy". Tím je proces umírání člověka jako osobnosti uzavřen. Ostatní orgány ztrácejí po smrti své funkční struktury až o něco později, což vlastně vůbec umožňuje orgánovou transplantaci. Samotný odběr orgánu je akt plný úcty, při němž není důstojnost mrtvého vůbec dotčena. Jinak by se vlastně každý živý pacient musel cítit v případě operace zraněn ve své důstojnosti.  Jaké tkáně, kosti, orgány mohou být odebrány mrtvému člověku za účelem transplantace?

Počet orgánů vhodných k transplantaci se díky pokroku v medicíně stále zvyšuje. Dnes jsou odebírány převážně ledviny a srdce, ale může se transplantovat také kostní dřeň, játra, plíce a slinivka břišní.  Co se stane s odebraným orgánem zemřelého člověka, který nebyl ihned transplantován nemocnému?

Tento případ nenastává. Poněvadž odebrané orgány mají jen krátkou životnost, než odumřou, centrální stanice už před odběrem zprostředkuje čekajícího příjemce. Ten je v době odběru již připraven, takže čerstvě odebrané orgány mohou být okamžitě transplantovány.

Jaká lékařská, právní a etická hlediska musí brát lékař v úvahu, když odnímá zemřelým orgán či jiné části těla?

Chirurg provádějící transplantaci je vysoce specializovaný odborník, který, jako každý jiný lékař, musí ovládat nejnovější pravidla lékařské vědy.  Z právního hlediska bohužel v Německu vládne ohledně transplantační chirurgie značné vakuum, to znamená, že zákonodárce nepředložil ve většině spolkových zemí žádné závazné směrnice. Orgány tedy mohou být pořád odebírány pouze po předchozím rozhovoru se souhlasem příbuzných. Při odběru orgánu dosahuje důstojnost mrtvého, jenž svými orgány umožní jiným přežít, vysoké hodnoty. To je zřejmé i z přístupu k mrtvému jak v průběhu odběru, tak po explantaci.

Byla by pro Vás myslitelná situace, při níž by došlo k odběru orgánu, aniž by byl k dispozici souhlas zemřelého nebo jeho příbuzných?  Odběr orgánu bez souhlasu zemřelého je podle všeobecného etického a právního přesvědčení nemyslitelný. Pokud není k dispozici za života projevená vůle samotného zemřelého, musí se na základě nejasného právního stavu vyžádat souhlas nejbližších příbuzných, což je ve zvláštní situaci přímo po úmrtí často obtížné.

Co byste řekl příbuzným zesnulého, aby se mohli rozhodnout pro dárcovství?  V Evropě umírá každoročně mnoho lidí, kteří by ale mohli přežít s transplantovaným orgánem, protože u nás je dosud velmi málo lidí ochotných darovat orgány. Náš život nám byl darován Bohem, byl nám jaksi propůjčen. Nemělo by tedy být samozřejmostí tento dar, pokud je to možné, předávat druhým?  Také podle oficiálního stanoviska německé katolické a evangelické církve je dárcovství orgánu podle prohlášení z roku 1990 znamením křesťanské lásky a solidarity s nemocnými.

Jste Vy sám ochoten dát po smrti své orgány k dispozici?  Ano. Nosím mezi svými doklady průkaz dárce, v němž je dokumentována má vůle darovat orgány.