Životní výročí teologů osvobození

Dva významní teologové osvobození působící v Latinské Americe dovršili v prosinci 2008 70 let života. Jsou jimi Leonardo Boff a jezuita Jon Sobrino. O teologii osvobození se v posledních letech příliš intenzivně nehovoří. Životní výročí uvedených osobností je však příležitostí ztratit o tomto tématu pár slov.

Teologie osvobození vznikla v 70. letech 20. století v Latinské Americe z potřeby umožnit adekvátní přístup k evangeliu, ke Kristově radostné zvěsti zuboženým a utlačovaným členům tamní společnosti. Ježíš Kristus jako spasitel a vykupitel je lidem žijícím v bídě, nedostatku a na naprostém okraji společnosti příliš vzdálený a neosobní. Proto o něm tato teologie mluví jako o osvoboditeli. Na základě úryvku z Matoušova evangelia (Mt 25,34-46) o tom, že pomoc a solidarita s potřebnými a trpícími je služba pro Ježíše Krista, vzniklo prorocké hnutí poskytující nový přístup k bibli z hlediska chudých a utlačovaných.

Po návratu z jednání druhého vatikánského koncilu si biskupové a teologové Latinské Ameriky často kladli palčivou pastorální otázku: Jak můžeme věrohodně zvěstovat Boha jako dobrotivého stvořitele, který se lidí ujímá jako dobrý pastýř, když dvě třetiny lidstva jsou z účasti na plodech země vyloučeny a hladoví? Latinskoamerická biskupská konference přijala v roce 1968 „přednostní volbu pro chudé" jako svůj pastorační program. Teologové osvobození podpořili toto rozhodnutí vedení latinskoamerické církve a usilovali o to, aby se církev přiklonila k „chudině" nejenom pastoračně, ale také společensky a politicky.

S teologií osvobození je totiž úzce spojena masivní kritika liberálního kapitalismu, který se v Latinské Americe po 2. světové válce rozvinul a výrazně ovlivnil hospodářskou situaci ve společnosti. V 60. a 70. letech minulého století se na tomto subkontinentě projevily následky nerovnoměrného hospodářského vývoje společnosti pod vlivem vnitřní dynamiky neovládaného kapitalismu. Středostavovské a dobře situované vrstvy společnosti hromadí jmění a jejich blahobyt stoupá. Málo majetní, námezdní pracovníci a všichni ti, kteří nenacházejí v hospodářském soutěžení žádné trvale výhodné místo, podléhají tzv. procesu zbídačování. Tento mechanismus objevil a v díle Kapitál popsal v raném kapitalismu 19. století v Evropě Karl Marx. Aniž by se o Marxovu analýzu vysloveně opírali, vystoupili v pozdním 19. století papežové proti takovémuto dravému kapitalismu a zdůrazňovali nutnost podstatného ocenění hospodářského faktoru „práce" a celospolečenskou zodpovědnost vlastníků kapitálu za společenské následky hospodářské činnosti. Tím vzniklo tzv. sociální učení církve. Vliv tohoto učení církve na hospodářskou, společenskou a politickou činnost se projevil teprve v 2. polovině 20. století. Ludwig Erhard v Německu formuloval některé zásady „sociálního tržního hospodářství" (soziale Marktwirtschaft). Německé politické strany CDU a SPD usilovaly - odděleně, ale i společně - o realizaci tohoto hospodářského modelu, který si dal za cíl prosperitu pro téměř celou společnost.

Teologie osvobození zdůrazňuje na základě Marxovy analýzy, že osud oněch dravým kapitalismem zbídačovaných je možno změnit a že je také úkolem církve, aby při pastoraci a evangelizaci stála na straně společensky slabých a utlačovaných. Neboť Ježíš Kristus jako spasitel a vykupitel je i osvoboditel. Vatikán i některé katolické kruhy z Latinské Ameriky obviňovali v 80. letech teologii osvobození z věroučných odchylek. V 21. století se postupně teologie osvobození prosadila ve společnosti a v politice. V současnosti jsou ve vedení Brazílie, Ekvádoru a Paraguaye politikové, kteří se teologií osvobození nechají inspirovat nebo jsou jejími stoupenci.

Významní protagonisté teologie osvobození jsou Peruánec Gustavo Gutierres (* 8. 6. 1928), rodilý Belgičan Joseph Comblin (* 1923), Brazilec Leonardo Boff (* 14. 12. 1938) a rodilý španělský Katalánec Jon Sobrino (* 27. 12. 1938).

Leonardo Boff se narodil v Concordii v jižní Brazílii (brazilský stát Santa Catarina) jako třetí dítě z celkem deseti v rodině italského přistěhovalce. Jako jedenáctiletý se dostal do tzv. „malého semináře" u františkánů. Tak mohl - syn špatně placeného učitele a matky, která zůstala celý život analfabetem - navštěvovat gymnázium. V roce 1959 vstoupil do františkářského řádu, studoval filozofii a teologii a stal se v roce 1964 knězem. Následujících pět let studoval v Mnichově u Karla Rahnera, v roce 1970 promoval u Leo Scheffczyka a vedle toho se zabýval dále filozofií, teologií a také psychologií, zvláště dílem C. G. Junga. Svou doktorskou dizertaci s názvem „Die Kirche als Sakrament im Horizont der Welterfahrung" (Církev jako svátost v horizontu světové zkušenosti) mohl brzy vydat knižně, protože Joseph Ratzinger - tehdy profesor v Řezně - dizertaci četl a byl jí nadšen, jak Boff později v rozhovoru prohlásil. Profesor Ratzinger Boffa také finančně podporoval. Jako uznávaný mladý teolog měl Boff otevřeny všechny dveře a jeho budoucí cesta se zdála jasná.

Ale návrat do Brazílie - od roku 1965 vládla v Brazílii vojenská diktatura - byl pro něho něco jako Pavlův „zážitek před Damaškem". Tváří v tvář neuvěřitelné bídě v brazilské provincii prožíval Boff v pravém slova smyslu kulturní šok, protože přicházel z prostředí evropské kultury a mentality. Leonardo Boff byl činný jako profesor systematické teologie na františkánském Instituto Teológico Franciscano v Petropolis, psal a publikoval. V roce 1972 vydal knihu Ježíš osvoboditel, ve které učinil krok od vystudované teologie moderního světa k teologii světa chudých. Kniha Církev: charisma a moc vydaná v roce 1981 byla pro Vatikán kamenem úrazu. Boff v této knize provedl důslednou analýzu současné římsko-katolické církve a poukázal na zneužívání moci v církvi. Instituční struktura a její dogmaticko-právní zdůvodňování se stává samoúčelem a na obranu hierarchické církevní struktury proti vnějšímu a vnitřnímu ohrožení se vynaloží téměř všechna energie, takže následování Ježíše Krista se nevěnuje potřebná pozornost.

Boffova kniha dosáhla vysokých nákladů a překladů do světových jazyků (originál vyšel portugalsky). Kongregace pro nauku víry pod vedením bývalého řezenského profesora Josepha Ratzingera uložila Boffovi roku 1985 jednoroční zákaz publikování a vyučování. Tomu se Boff podvolil a stal se známým po celém světě. Když však mu byl v roce 1992 opětně nařízen stejný zákaz a bylo mu natrvalo odňato církevní povolení k přednášení, k vykonávání jeho profesury, odložil kněžskou službu a vystoupil z františkánského řádu. O rok později se oženil s teoložkou a bojovnicí za lidská práva jménem Marcia Monteiro da Silva Miranda. V posledních letech se Leonardo Boff stal poradcem brazilské vlády.

V říjnu 2007 kritizoval jeho bratr Clódovis Boff (*1944) teologii osvobození jako neúplnou a zavádějící, protože prý Boha a Ježíše Krista nahrazuje chudými a soustřeďuje se na ně. Leonardo Boff a další teologové tuto kritiku odmítli jako neoprávněnou. Z Nového zákona víme, že právě Ježíš Kristus se identifikoval s chudými, trpícími, zanedbanými, práv a ochrany zbavenými. K tomu významným textem je již uvedený úryvek z evangelia podle Matouše (Mt 25,34-46).

Poněkud jinak se odvíjel život jezuity Jona Sobrina. Narodil se v Barceloně, ale větší část svého života pobýval ve střední Americe, v El Salvadoru. V roce 1956 se stal jezuitou a studoval na různých místech, mimo jiné na jezuitské Philosophisch-Theologische Hoch­schule ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1974 je profesorem teologie na univerzitě střední Ameriky (UCA) v San Salvadoru. Byl také teologickým poradcem arcibiskupa Oscara Romera v San Salvadoru, který byl v roce 1980 v tamní katedrále zavražděn. V roce 1989 přežil přepadení a zmasakrování celého jezuitského společenství jenom proto, že byl na cestách v zahraničí. Jon Sobrino se zabývá teologickou disciplínou christologií. Jeho knihy jako Christologie osvobození I., Cena spravedlnosti. Dopisy zavražděnému příteli, Ježíš - osvoboditel a Víra v Ježíše Krista (Christologie osvobození II.) vyšly také v překladech.

Zvláštní pozornost veřejnosti způsobilo zveřejnění („notificatio") vatikánské Kongregace pro nauku víry v březnu 2008. Jím kongregace označila ony texty z knih Jona Sobrina, kde prý není dostatečně zdůrazněno Ježíšovo božství. Sobrinovi nebyl sice uložen žádný všeobecný zákaz publikovat a učit, ale na katolických školách mu bylo zakázáno přednášet a vyučovat teologii.

Na toto vatikánské „notificatio" odpověděl mezinárodně známý katolický teolog Peter Hünermann prohlášením, ve kterém zdůraznil, že posuzování a odsuzování teologa Jona Sobrina stejně tak postihuje téměř všechny významné exegety a systematické teology současnosti. Jon Sobrino zastává totiž stejné názory jako většina teologů, katolických i evangelických. Jedná se totiž o výsledky teologického výzkumu Nového zákona a nejstarší církevní tradice.

Způsob, jakým Kongregace hledá „chyby" a „odchylky od pravé víry" v pracích současných teologů, připomíná činnost cenzorů nezávislého tisku během 19. století v absolutistických monarchiích střední Evropy. Hünermann zdůraznil, že je pro teologii elementárně důležité, aby se její výsledky kontrolovaly a přezkoumávala se jejich kvalita. Pro tento úkol se ale Kongregace pro nauku víry ukazuje jako neschopná. Zároveň tedy Hünermann navrhuje co nejrychlejší přestavbu Kongregace na schopnou instituci pro zajištění kvality teologie.

Toto prohlášení bylo publikováno v Herderkorrespondenz 64 z dubna 2007 a podpořilo je svým podpisem více než 100 teologů a teoložek z německy mluvícího jazykového prostoru.

„Teologie osvobození ... není vůbec u konce, a přesto, že to dnes už vůbec není senzační, určuje víru a jednání křesťanů. Přes všechny konflikty a mnohdy i osobní tragiku musíme být teologům ... [osvobození] vděční, že se křesťanská víra podrobila důležitému zpytování svědomí a že se tím obnovila," píše Stephan U. Neumann v týdeníku Christ in der Gegenwart č. 50/2008. Že víra má osvobozující sílu, o tom píše již apoštol Pavel v listě Galatským.

Ukázka z díla Leonarda Boffa

Jedna kapitola knihy Leonarda Boffa Církev: charisma a moc¹ se analyticky zabývá fenoménem římského katolictví a popisuje některé jeho nešvary, jež Boff označuje za patologické. Z této kapitoly pochází následující úryvky.

„...Třeba toto: církev jako instituce sama sebe zabsolutňuje takovým způsobem, že má sklon postavit se na místo Ježíše Krista nebo s ním být na stejné úrovni. Místo toho, aby církev chápala sama sebe jenom jako svátostnou funkci spásy pro svět, stává se samostatnou veličinou, stačí si sama a kromě toho sama sebe vnucuje utlačujícím způsobem jiným. Katolictví zdůrazňuje především slovo (dogma) a zákon (kanonický předpis). Slovo a zákon ale vyžaduje péči odborníků, a to jsou dogmatikové (teologové pro dogmatiku) a kanonisté (církevní právníci). Z toho důvodu postupem času vznikly a vyvinuly se celé elitní vrstvy učenců a hierarchů, které se nezabývají ničím jiným než péčí o toto posvátno a o jeho administraci. A protože tito lidé se zabývají jenom těmito věcmi, jenom o těchto věcech něco vědí, vycházejí potom z toho, že pouze zprostředkováním jejich nauk, jejich dogmat, jejich rituálů a jejich norem je možno dosáhnout spásy a náležet k církvi.² Ovšem něco jiného je dogma a něco jiného dogmatismus, zákon a něco jiného legalismus, tradice a něco jiného tradicionalismus, autorita a něco jiného autoritářství. Patologicko-katolické myšlení a chápání zužuje a zkracuje křesťanství na zjednodušenou spásonosnou nauku: zde je důležitější znát všechny pravdy, sicut opportet ad salutem consequendam, jak je to pro spásu nutné, než tyto pravdy prakticky uskutečňovat v následování Ježíše Krista. Ježíš jako takový, jeho země, jeho slova, jeho životní osudy - to všechno se oslavuje. Uctívají se světci a světice, opěvují se mučedníci, oslavují se hrdinní svědkové víry, jenom na to nejdůležitější se sotva pomyslí: že je třeba je následovat a konat to, co konali oni. Kultické oslavy nevedou k žádnému obratu, ale velmi často k odcizování od pravé křesťanské praxe."³

„Zabsolutnění jak jedné nauky, zrovna tak jako jediné formy kultu, zrovna tak jako jednoho jediného způsobu rozdělení moci a vlivu v obci, kde se celá kompetence rozhodování koncentruje do rukou malé hierarchické elity, jakož i způsob a modus, jak je církev reprezentována ve společnosti, to všechno vedlo a vede k nepředstavitelným formám útlaku řadových věřících. Instituční zatvrzelost tohoto systému způsobila zakrnění jakékoliv fantazie, kritičnosti a tvůrčí schopnosti utvářet věci nově. Cokoliv nového, neobvyklého je okamžitě postiženo podezírání, protože vládne sklon k obhajování, k apologii církevního statu quo, a protože se více vybízí k loajalitě vůči instituci nežli k věrnosti vůči zvěsti a požadavkům evangelia. Ideál jistoty má větší váhu a větší význam nežli ideál pravdy a opravdovosti. Vznikne-li nějaké napětí, pak je často potlačeno, udušeno a ututláno, přičemž jsou nezřídka porušována základní lidská práva, která respektují dokonce i společnosti bez vyznání nebo oficiálně ateistické."⁴

1Leonardo Boff, Kirche: Charisma und Macht. Studien zu einer streitbaren Ekklesiologie. Patmos Verlag Düsseldorf, 4. Aufl. 1985, 285 S., ISBN 3-491-77293-1. - Úryvky vybral a do češtiny přeložil Jiří Kohl.

2Leonardo Boff zde uvádí jako poznámku: „Srv. M. De Certenau/J. M. Domenach, Le christianisme éclaté (pozn. 1), 47."

3S. 156-157.

4S. 157.